Month: March 2018


Mar
2018

Jaro je tady – začíná zahradníkův rok

categories: Blog, Ze života


 

Tak tedy konečně se značným zpožděním dorazilo. Sibiřský mráz, který nás pevně svíral, začal v druhé polovině března přece jen povolovat. Možná to byl jen výraz ruského uznání středoevropským voličům, kteří volili podle ruského doporučení. Češi Zemana, Rakušáci Stracheho a ostatně i ve východním Německu, kde jsme v Míšni bezmála zmrzli v závějích, získala proruská AfD nejlepší výsledky.

Ale zanechám jednou spikleneckých teorií, sice jsem přesvědčen, že Vladimír Veliký je schopen všeho včetně otrávení desítek Britů plynem Novičokem, počasí snad ale (aspoň doufám) poroučet neumí. Ovšem, jak věděl už Zdeněk Mlynář – Mráz přichází z Kremlu. Možná to byla jen taková malá ukázka pro ty, kteří Rusko a všechno, co z něho může přijít, už zase milují.

Poslední křeč zimy nás zastihla, jak jsem už vzpomněl – v Sasku. V Drážďanech to ještě šlo, v Míšni už ne, a v Praze, kde jsem chtěl navštívit Bílou Horu, jsem po cestě k letohrádku Hvězda potkával běžkaře. 19. března! Sice jsem si domluvil setkání na Bílé Hoře, netrval jsem ale zdaleka na tom, že musí být opravdu bílá. To mně zase jednou tam někde nahoře špatně rozuměli.

Teď tedy mrazy konečně povolily, byl nejvyšší čas, máme před sebou velikonoce a to JSOU SVÁTKY JARA! Jaro je tedy snad konečně tady, medvědi se budí, ježci začínají funět pod okny a na zahrádce je třeba pozjišťovat zimou způsobené škody. Kupodivu nejsou tak velké jako minulého roku. Jestliže jsem minulý rok skoro přišel o bobkovišni, kterou pod ochranou, do které jsem ji na zimu zabalil, bezmála úplně sežrala plíseň, letos se samozřejmě tento nenáviděný vetřelec objevil znova, ale v menší míře. Už jsem ho postříkal. Onen prostředek, kterým jsem to udělal, sliboval nejen preventivní ale i léčivý účinek. Tak to jsem zvědav. Bobkovišni jsem tuto zimu chránil stínítky proti slunci. Jak známo, tato rostlina snáší mráz, co ale nesnáší, je, když se o zmrzlý list opře intenzivní zimní sluníčko. Stínítka sice vypadala hrozně a sklidil jsem od manželky kritiku i výsměch, zdá se ale, že pomohla. První jarní zážitek byl tedy pozitivní.

Pak jsem objevil mravence. Samozřejmě, jsou to věční vetřelci a nikdy se nevzdají, to jsem už pochopil a všechna jednání s nimi jsem ukončil (možná by si ze mě mohla vzít příklad Evropská Unie při svých jednáních s Erdoganem, kdybych mým mravencům dovolil tolik co EU Turecku, roztahovali by se mravenci už i u nás v kuchyni). Letos vymysleli novou taktiku – dokážou mě, potvory, ještě pořád překvapit. Tentokrát se ukryli v okrasných travinách na záhoně. Když jsem začal ony trávy stříhat, abych jim dal patřičný jarní účes, nestačil jsem se divit. Každá jednotlivá tráva byla obrovským mraveništěm. Odměnil jsem toto ničení mého okrasného záhonu jedovatou návnadou. Jsem zvědav, jestli si z toho ty potvory červené vezmou poučení. (Černé mravence bych netrávil, mohl by být mezi nimi Ferda).

A pak se vrátila naše kosí rodinka. Žije u nás od samého začátku, když jsme postavili náš domek a vždy na jaře přiletí z teplých krajin a má radost, že je doma. Letos poskakovali po zmrzlém trávníku trošku nervózně, očividně je překvapilo, že jim v polovině března mrzne prdelka. Jenže přiletěli tři. Jedna kosice a dva pánové. To mě překvapilo. Říká se, že kosové žijí celý život věrně v páru a najednou tu byli s jednou hnědou samičkou dva černí fešáci. Buď si tedy naše kosice přivedla milence, protože „její starý“ už nestíhá, nebo s sebou vzali na zaučení syna. V podstatě mi může být sexuální život mé kosice ukradený, nejsem moralista, a pokud potřebuje samce dva a oni dělbu práce akceptují, proč ne.

Jenže se potvory daly hned do stavění hnízda. A to přímo nad vchodovými dveřmi! Já chápu, že je to skutečně nejhezčí destinace široko daleko, ale už před třemi roky jsem jim dal jasně najevo, že tuto lokalizaci jejich bytu budu akceptovat pouze za předpokladu, že naučí své potomstvo chodit na záchod. Tehdy pravili, že to neodpovídá přírodě a kosí mláďata z principu vyměšují pod hnízdo a tak jsem jim jejich hnízdečka zboural. Zdálo se, že se poučili. Minulý rok si postavili hnízdo pod střechou na zadní části domu. Tam mi posraný chodník až tak nevadil, ukázal jsem dostatečnou toleranci a naše spolunažívání bylo v minulých letech harmonické.

Jestli v tom má prsty ten nováček v týmu, nevím, ale letos se rozhodli budovat opět nad vchodovými dveřmi. Při příchodu z noční služby jsem si před dveřmi všiml mechu, větviček a kousků thuje (to jim nikdo neřekl, že thuje je jedovatá a do hnízda nepatří?). Napřed jsem se podivil, kdo mi dělá svinčík před vchodem, ale pak jsem pochopil a obrátil oči k nebi. Byly tam – hned dvě hnízda vedle sebe – pánové očividně nechtějí bydlet spolu, dělí se o lůžko, ne ale o stůl. Pohnulo mi to žlučí. Došel jsem pro žebřík a hnízda jsem shodil. Bylo ještě včas, nebyla zde žádná vajíčka. Doufal jsem, že je tím věc vyřízena. Nebyla.

Dnes, když jsem vyšel před dům, našel jsem znovu kousky mechu a už jsem věděl své. Jenže tentokrát nad mou hlavou nebyla hnízda dvě ale dokonce tři! Mají manželé kosovi rozvodové řízení nebo jen zkoušejí moji trpělivost a doufají, že všechna tři hnízda neobjevím? V této věci nejsem ochoten přistoupit na kompromis. Došel jsem pro žebřík a udělal s jejich bejváky pořádek. Jeden z kosů mi přitom lítal za zády a sprostě nadával. Obměkčit mě nedokázal, představa kosího hovínka ve vlasech nebo na límci kabátu při cestě do práce v šest ráno je příliš hrozivá. Nakonec vztekle odletěl. Kosice přistála po chvíli na chodníku, v zobáku měla větvičku, očividně chtěla přiložit zobák k dílu. Podívala se na mně raněným vyčítavým pohledem a odletěla i s větvičkou. Možná ji už tlačí vejce.

Milí kosové, mám vás rád (to neplatí o plísni a mravencích – ty rád nemám). Nerad bych přišel o vaši společnost, ale ubytujte se tam, kde jste byli vloni a přestaňte mě nasírat. Já jsem sice od kosti dobrý člověk, ale když mě někdo naštve… Uvidíme, co bude nad vchodem zítra. Budu na vás dávat pozor! Uvidíme, kdo déle vydrží.

Dodatek 16.dubna: Právě jsem odrazil osmý pokus o stavbu hnízka nad naším vchodem. Nejzákeřnější byl pokus sedmý, kdy kosové postavili hnízdo přes noc. Tedy v pravém slova smyslu černá stavba. Už začínám být pomalu unavený a navíc odjíždíme za tři dny na dovolenou. Obávám se, že při návratu najdu nad vchodem hnízdo s mláďaty a budu definitivně v pr…. Pokusím se v Izreali koupit pampersky pro kosí mláďata, kde jinde než tam, že…

Musím korigovat mé mínění o naší domácí kosici. Dorazila totiž druhá samice, máme na zahradě dva párky. Buď tedy přicestoval syn s nevěstou a chce se před ní ukázat, nebo je to dcera se zeťákem a ten se chce předvést tchýni, jaký je pašák. Přiznám se, že pro jejich rodinné probémy nemám nejmenší pochopení.


Mar
2018

Bergamo

categories: Artikel auf Deutsch, Blog, Italienische Impressionen


Wichtig ist, dass man den Namen richtig aussprechen kann. Meine Bergámo machte die Italiener offensichtlich nervös. Nachdem sie mich das fünfte Mal aufmerksam gemacht hatten, dass die Betonung auf der ersten Silbe liegt (also Bérgamo), begannen die sonst immer sehr toleranten und freundlich wirkenden  Gastgeber nervös und gereizt zu sein. Ich weiß nicht, ob ich mit der falschen Betonung vielleicht etwas Unanständiges gesagt hatte. Ich traute mich nicht zu fragen, ich passte aber danach sehr darauf, die erste Silbe zu betonen.

Alle unsere Bekannten lobten einstimmig meine Entscheidung, diese Stadt zu besuchen. Bergamo hat den Ruf einer schönen Stadt und bewirbt sich um den Titel der Kulturhauptstadt Europas für das Jahr 2019. Meine Erwartungen waren also dementsprechend hoch. Dann aber betrat die Szene ein Darmvirus.

Zuerst habe ich gedacht, das Mittagessen in Mailand würde von meinem Verdauungstrakt abgelehnt und damit Schuld an meinem Zustand sein. Bereits auf dem Weg aus Mailand musste ich ganz akut eine Toilette aufsuchen und das war natürlich Wasser auf die Mühle meiner Frau, die mir alle Meeresfrüchte (sie nennt sie Meeresungeheuer) aufgezählt hat, die ich als Vorspeise gegessen hatte. Ich liebe nämlich Meeresfrüchte, sie verträgt sie aber nicht. Als dann aber auch sie betroffen war und wir auch noch erfuhren, dass am gleichen Tag sogar unser Sohn an den gleichen Problemen litt, der Graz in Richtung Berlin am gleichen Tag verlassen hatte, an dem wir nach Italien aufgebrochen waren, musste auch sie zugeben, dass die Meeresungeheuer mit größter Wahrscheinlichkeit keine Schuld an unserem bedauernswerten  Zustand hatten. Schuld war ein böser Virus. Ein wirklich böser Virus.

Wir wohnten im Städtchen Lovere ( bitte auch Lóvere aussprechen) unter den Bergen über den See Lago d´Isolo. Auf der Landkarte kann man ihn zwischen Lago di Como und Lago di Garda finden. Er ist kleiner als diese zwei größeren und berühmteren Brüder, er ist aber nicht weniger schön. In der Mitte des Sees ragt ein Berg – also eine Insel – aus dem Wasser empor, natürlich mit einem Kloster auf der Bergspitze. Auch in Lovere gibt es eine riesige Kirche Santa Maria in Valvendra – für die Größe des Ortes absolut überdimensioniert. Bei ihr anzuhalten glich bei dem lokalen Straßenverkehr einem Selbstmordversuch, daher habe ich auf einen Besuch des lokalen Heiligtums verzichtet.

Wir wohnten oberhalb der Stadt und sollten eigentlich eine schöne Aussicht auf den See und ihn umgebene Berge haben. Hatten wir nicht. Ich verbrachte die ganze Nacht sitzend mit der Aussicht auf das Waschbecken. In der Früh war ich nicht wirklich ausgeschlafen und mein Verdauungstrakt, obwohl er absolut leer sein musste, weigerte sich immer noch hartnäckig, etwas einzunehmen. Aber nicht einmal dieser erbärmliche Gesundheitszustand konnte uns vor der geplanten Reise nach Bergamo abhalten, an deren Ende sollte, wie schon bereits so viel Mal – der Kauf des „capellino“, also des Hüttchens für unsere Enkelin Veronika, sein.

Nach Bergamo zu kommen und hier einen Parkplatz zu finden ist wirklich kein Problem. Die Altstadt sieht man nämlich bereits aus der Ferne. Die so genannte „Obere Stadt – Citta alta“ ragt auf einem hohen Hügel über die moderne Stadt „Citta bassa“ in der Ebene empor und ist mit einem gut erhaltenen, fünf Kilometer langen, Mauerring aus dem sechzehnten Jahrhundert umgeben.

Wir stellten das Auto ins unterirdische Parkhaus und brachen auf, sich vor der furchtbaren viralen Infektion zu retten, die uns bedrohte. Als erstes besuchten wir einen Supermarcato und kauften eine Flasche Grappa. Die Flasche machten wir gleich vor dem Geschäft auf (um zehn Uhr morgens!) und nahmen beide je einen ordentlichen Schluck aus ihr. Ich kam mir ein bisschen wie ein russischer „Muzik“ vor Gorbatschovs Reform vor, aber Schande hin oder her – es ging ums Leben. Grappa hat uns geholfen. Dank seiner Hilfe konnten wir durch die Stadt wandern ohne engmaschig intime Plätze aufsuchen zu müssen. Aufs Essen verschwendeten wir aber keinen einzigen Gedanken.  Das war möglicherweise schade. Wie ich bereits mehrmals erwähnte, ich liebe es, lokale Spezialitäten zu kosten und Bergamo ist durch eine solche berühmt.

Bergamo ist durch seine Küche in ganz Italien bekannt und nicht nur dort. Das Haupt- und meiner Meinung nach auch einzige lokale Gericht ist die Polenta. Der gut bekannte Brei aus Mais, hier aber salzig, süß, mit Zucker, mit Kakao und mit unterschiedlichsten Zutaten, einmal als ein Kuchen, dann wieder eine Torte, mit Fleisch, ohne Fleisch, gekocht und gebacken. Manche Geschäfte boten ausschließlich Gerichte aus Polenta an. Weil wir aber im Vorfeld gewarnt wurden, dass das Essen in Bergamo sehr üppig sei und unsere Mägen beinahe hysterisch bei der Vorstellung, dass sie auch mit dem leichtest verdaulichem Essen belastet werden könnten, waren, kosteten wir Polenta diesmal nicht. Vielleicht beim nächsten Besuch.  Bergamo zu besuchen, zahlt sich nämlich sicher aus.

Bergamo war immer eine reiche und stolze Stadt. Durch die Stadt führte nämlich eine Straße (durch unser Lovere) zu zwei strategisch wichtigen Pässen in den Alpen. Einer davon in Richtung Bolzano und dann weiter über den Brennerpass, der viele Jahrhunderte der Hauptweg aus Italien nach Deutschland war. Sollte aber ein Feind etwas gegen eine solche Reise oder einen Feldzug auf diesem Wege gehabt haben, gab es bei Bedarf eine Möglichkeit auszuweichen und über Splügenpass in die Schweiz und dann ins Rheintal und zum Bodensee zu gelangen. Dank dieser hervorragenden strategischen Lage kam es bald nach Ausrufung einer selbständigen „Signoria“ in der Hälfte des zwölften Jahrhundert zum Streit mit dem nahen Brescia. Brescia beanspruchte nämlich den Weg zum Brenner für sich. Aus diesem Grund finden wir in der folgenden Zeit Bergamo immer im Lager, das mit dem Lager rivalisierte, in dem Brescia Mitglied war. Im zwölften Jahrhundert kämpfte die Stadt als ein Mitglied der lombardischen Liga gegen Kaiser Friedrich Barbarossa und dieser Kampf endete – wie ich bereits im Artikel über Mailand erwähnt habe, mit einem Erfolg, nämlich dem Friedenvertrag von Konstanz im  Jahre 1183, in dem der Kaiser der Selbstverwaltung der italienischen Kommunen zustimmte. Im Jahre 1237 kämpften die Bürger von Bergamo auf der Seite des Kaisers Friedrich II. bei Cortenuovo, wahrscheinlich nur deshalb, weil Brescia auf der anderen Seite stand, nämlich in den Reihen der Lombardschen Liga unter Anführung von Mailand. Die Bergamesen konnten bei Cortenuovo den Sieg über den verhassten Nachbaren auskosten, die Freude war aber nicht von langer Dauer. Kaiser Friedrich II. verstarb im Jahr 1250, der Stamm der Staufen starb bald danach mit gewaltiger Hilfe des Papstes aus und im Jahr 1261 standen unter den Mauern von Bergamo vereinigte Armeen von Mailand und Brescia, die sich nach Rache sehnten.

Im Jahr 1264 musste Bergamo kapitulieren und einen Podesta aus Mailand akzeptieren. Sehr glücklich waren aber die Bergamesen unter dieser Herrschaft nicht. Die Rettung suchten sie bei der neuen kaiserlichen Dynastie der Luxemburger. Im Jahr 1310 halfen sie selbstverständlich Kaiser Heinrich VII. bei Eroberung von Brescia.  Als dann im Jahr 1331 der tschechische König Johann von Luxemburg (der Sohn Heinrichs) nach Italien einmarschierte, wählten sie ihn zu „Signore“ und erwarteten von ihm einen militärischen Schutz. Von dem lieben Johann konnte man alles Unheil der Welt erwarten, nur keinen wirksamen Schutz. Nach einigen Monaten gab er die Stadt auf, weil er sich gegen den Herrscher von Verona, Mastino II. de la Scala, nicht behaupten konnte. Danach kämpften um diese Region Mailand mit Venedig, bis nach dem Krieg der Großen Koalition im Jahr 1428 die Stadt auch mit dem benachbarten Brescia unter die Herrschaft von Venedig kam. Mit einer kurzen Pause in den Jahren 1509 – 1516, als sie von Franzosen eingenommen wurde, bleib die Stadt bis zum Jahr 1796 unter dem Schutz der Flügel des Löwen von Venedig. Den Marcuslöwen aus dem Wappen von Venedig trifft man hier sehr oft. Nicht nur auf dem barocken Eingangstor (geklebt absolut unpassend auf die mittelalterliche Stadtbefestigung, aber wie schon gesagt, Italiener reißen extrem ungern etwas nieder, was noch steht), aber auch auf dem Rathaus auf  der „Piazza Vecchia“ oder auf der Festung „La Rocca“.

Auf die „Citta alta“ kann man mit einer Seilbahn fahren und gleich nach dem Ausstieg öffnen sich vor dem  Besucher schmale Gassen steigend und fallend auf dem Hügel der Altstadt, mit Geschäften für Souvenirs und Polenta. So kamen wir auf die „Piazza Vecchia“. Der alte Platz hat es in sich. Er hat sogar zwei Kathedralen, ein Rathaus mit dem bereits erwähnten Marcuslöwen und eine Reihe weiterer schöner Gebäude.

Als wir den Platz betraten, sprach uns gleich ein Mädchen namens Samuela an. Eine junge sympathische Italienerin mit unglaublich langen Haaren (sogar gebunden zu einem Pferdeschwanz reichten sie ihr immer noch bis unten ihren – schönen  – Hintern). Sie sprach uns englisch an, war aber bereit, mit uns auch auf Italienisch oder Deutsch zu kommunizieren, nach Bedarf. Sie bot uns eine Stadtführung an – eine Stunde einer intensiven Führung durch die Stadt für 35 Euro. Ich wäre fast einverstanden gewesen, Samuela war mir nämlich sehr sympathisch, Studenten soll man finanziell unterstützen und schon allein für ihre Sprachkenntnisse verdiente sie sich eine Belohnung. Meine Frau war aber dagegen. Ich weiß nicht, ob ihr Samuela viel zu anziehend vorkam, um mit ihr eine ganze intensive Stunde verbringen zu dürfen, aber im Grunde hatte sie Recht. Unsere Magen- und Darmlage war nicht so weit stabil, um die Stunde mit Samuela wirklich in Ruhe genießen zu können.

Meine liebe Gattin wendete eine ganze Artillerie von Argumenten an, eines davon war, dass man für 35 Euro ein so schönes Hütchen für unsere Enkelin kaufen könnte, dass sie von allen beneidet würde. Außerdem zeigte sie Bereitschaft, sofort und auf der Stelle die Altstadt zu verlassen und in der Zeit meines Spazierganges mit Samuela durch die Stadt nach „Citta Bassa“ zu gehen und dort Shopping zu betreiben. Im Grunde genommen war das auch keine ganz schlechte Idee, aber in Betracht der Tatsache, dass sich die lebensrettende Flasche mit Grappa in ihrer Tasche befand, gab ich schnell auf. Die Stadtbesichtigung absolvierten wir allein und ohne diese hübsche Begleitung.

Ohne Führer konnten wir zumindest unser Tempo der Stadtbesichtigung selbst bestimmen und sich wirklich nur auf die Zeugen der alten berühmten Vergangenheit der Stadt konzentrieren. Das schönste, was zu sehen war, war die Basilika Santa Maria Maggiore, gebaut bereits in der Mitte des zwölften Jahrhunderts. Weil auf dem Hügel von Bergamo für eine übliche Kirchenfassade nicht genug Platz war, hat die Kirche zwei kleinere Fassaden, aber ganz ungewöhnliche, die Säulen werden von weißen Löwen im Süden und von roten Löwen im Norden getragen. Das Innere der Barockkirche ist vollständig mit Gobelins geschmückt. Ich gebe zu, dass ich noch nichts Ähnliches gesehen hatte, es war aber imponierend. Jeder Quadratzentimeter war mit kostbaren Teppichen mit biblischen Motiven überdeckt.

Die Kirche hatte einmal fünf Apsiden. Im Jahr 1470 entschied ein erfolgreicher Condotierre Bartolomeo Colleoni fünf Jahre vor seinem Tod, sich ein Grabmal bauen zu lassen und reservierte sich dafür den schönsten Platz in der Stadt. Bedauerlicherweise stand auf diesem Platz die Kathedrale. Weil aber Colleoni während seiner militärischen Karriere genug Geld gesammelt hatte, geschah ein Unglück. Die Kathedrale wurde von einem Feuer heimgesucht und eine der Apsiden wurde vollständig zerstört, glücklicherweise gerade die, in der Colleoni sein Grabmal haben wollte. Also hat er es dort. Im Krieg der siegreichen Partei beizutreten war offensichtlich immer ein ertragreiches Unternehmen.

Der Duomo von Bergamo imponiert zwar durch seine Größe, aber das schroffe klassizistische Gebäude kann der Basilika Santa Mari Maggiore nicht das Wasser reichen. Auf dem höchsten Punkt der Altstadt im Norden befindet sich ein Priesterseminar, das den Namen Johannes XXIII. trägt. Giuseppe Roncali war nämlich Rektor in diesem Seminar bevor er Patriarch von Venedig und in weiterer Folge im Jahr 1958 Papst wurde. Der so genannte „Il Papa buono“ also “der gute Papst“ war mit Bergamo eng verbunden. Er wurde in der Provinz von Bergamo in Sotto Il Monte geboren, in den Jahren 1904 – 1915 war der Sekretär des Bischofs von Bergamo, Radini-Tedeschi und unterrichtete im Priesterseminar kirchliche Geschichte. Erwähnungswert ist vieleicht auch die Tatsache, dass nach seinem Tod im Jahr 1963 zu seinem Nachfolger der Bischof aus der verfeindeten Nachbarstadt Brescia, Giovanni Battista Montini, gewählt wurde, bekannt unter seinem päpstlichen Namen Paul VI.

Den Abschluss unseres Ausfluges ließen wir in der Stadtfestung La Rocca (Also „der Felsen“)ausklingen. Die massive Festung aus dem fünfzehnten Jahrhundert auf eine Anhöhe im südlichen Teil der Altstadt mit wunderschönen Aussichten über die Altstadt wurde zu einem Park umgewandelt, in dem es eine Ausstellung des italienischen antifaschistischen Widerstandes gibt.  Also im Grunde die Geschichte des zweiten Weltkrieges aus italienischer Sicht  und zwar nach dem Jahr 1943, als die Italiener erfolglos  versucht hatten, Mussolini loszuwerden und die  klassische italienische kriegerische Taktik anzuwenden, – nämlich sich der siegenden Partei anzuschießen. Diese bewährte Taktik ging diesmal nicht vollständig auf, mit Deutschen es ist nicht ratsam sich zu verscherzen.  Sie schickten Oberst Skorzeny um Mussolini zu befreien und dann überrollten sie die italienischen Einheiten, die ihnen Widerstand leisten wollten, egal wo sie sich gerade befanden. Nur auf der Insel Kefalonia(die damals von Italien okkupiert war) wurde zehntausend italienische Soldaten als Verräter erschossen (darüber hat der Film „Corellis Mandoline“ mit Nicolas Cage und Penelope Cruz in den Hauptrollen erzählt). Als ich die im Park von Bergamo ausgestellten italienischen Waffen gesehen habe, verstand ich, dass die Italiener gegen deutsche Panzer keine Chance hatten. Übrigens, mit gleichen Panzer italienischer Herkunft wurde auch die Österreische Armee ausgerüstet.

P1020804

Ach so, wie ging die Sache mit „Capellino“ aus? In der Altstadt von Bergamo gibt es ausschließlich Geschäfte mit Souvenirs und Polenta. Wir haben zwar ein Geschäft mit Kleidung entdeckt, aufgrund der in Schaufenstern ausgestellten Ware trauten wir uns nicht einmal zu fragen, ob es dort „Capellino“ geben könnte. Die untere Stadt von Bergamo ist überhaupt nicht verlockend, um dort zu bummeln und nach einem Kleidungsgeschäft zu suchen. Also beschlossen wir einstimmig, dass der Kauf von „Capellino“ verschoben wird. Am nächsten Tag sollten wir doch nach Brescia fahren. Die Hoffnung blieb also am Leben.

 

 

 

 


Mar
2018

Hoaxy, šíření nenávisti a prastará otázka “Cui bono”

categories: Blog


Vylhané internetové zprávy jsou už skoro pravidlem a zvyklostí. Dostalo se jim označení Hoax a jsou docela dobře prodatelným artiklem. Lidé totiž při čtení zpráv nehledají pravdu ale senzaci. A pokud jim to taková zpráva zprostředkuje, čtou ji a jsou jí ochotni i uvěřit. Hlavně musí být překvapivá a musí někoho hodně pošpinit. Člověk, který takovou zprávu čte, se hned cítí být lepším. Buď proto, že není při konání nemravností sám, nebo že ho popsané nemravnosti dokonce překonaly.

 

Dovolím si zde uvést jeden článek, který se ke mně před nedávnem dostal. Autorka, pokud je tento článek skutečně autentický, píše pro Parlamentní listy, což už samo o sobě vypovídá dost. Jde o štvavý server, který ma za úkol popisovat demokratickou společnost jako vysoce nemravnou, aby tak mohl ruský systém vlády vytvářet pro čtenáře lákavý alternativní model.

 

Samozřejmě tento plátek podporuje vše proruské a tedy i prezidenta Zemana, který se o něm dokonce pochvalně vyjádřil jako o seriózním listu.

 

Abych tedy pana prezidenta uvedl na pravou míru – i když vím, že on se nedá – dovolím si tento článek uvést a pak poukázat na katastrofální omyly a lži, které produkuje. Ať už je to jen nekompetentností autorky, která se prostě jen špatně učila ve škole, nebo je to úmysl, aby byly lži co nejvíc šokující a tím oslovily čtenáře. Ale i v tomto případě by se neměl autor dopouštět až tak katastrofálních chyb, pokud se nechce spoléhat na to, že jeho výtvor budou číst pouze blbci.

 

Tak tedy:

 

Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30.1.2011 | Rubrika: U NÁS

 

Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.

Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.

 

Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenbergy, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi 
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, aby u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.
Potíže s lidmi 
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenbergů – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, “upracováni”. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s “pracovní silou” v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně p osadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni 
Ani Židé však Schwarzenbergovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německ u Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka 
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech. To téma ho chytlo.
“Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,” vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. “Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích. “Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět.”
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. “Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,” konstatuje Fedor Gál. “Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archívu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.”

 

Mlčeti zlato 
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních “hrdinů” knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech. “Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní, ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec,” říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.

 

To nemůže být konec 
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?

Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun – což podlé mého učinil vcelku správně -, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o “barrandovských” Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.

Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme – v rámci udržení tohoto ideálu – nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
“Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,” vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
P.S.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je nutné vzít vážně: “Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí.”

P.P.S.
Taky si říkám, proč se k celé diskuzi o Letech nevyjádří jako nejkompetentnější osoba pan kníže.

A nejpikantnější je, že ho ani nikdo k tomu nevyzývá! Jako by se to jeho rodiny vůbec netýkalo! Jenom Okamury.

 

Přežili jste to?

Takže si dovolím výmysly paní Spencerové opravit a uvést na pravou míru.

Začněme oním dopisem třinácti českých šlechticů prezidentovi Benešovi v září roku 1939. Dovolím si autorku upozornit, že v září 1939 už byl prezident Beneš dávno v emigraci v Londýně a od března 1939 byl prezidentem Hácha. Psát mu tedy dopis, aby se nevzdával Sudet bylo tak trošku s křížkem po funuse.

Je ovšem možné, že se autorka jen zmýlila v roce, v září 1938 totiž opavdu třináct českých šlechticů, mezi nimi i Schwarzenberkové vyzývali prezidenta Beneše k odporu. Tito se totiž, na rozdíl od naprosté většiny šlechty, hlásili k české národnosti. Zatímco například Trautmannsdorff v Horšovském Týně vítal německou okupaci a vstoupil hned do NSDAP, kde udělal velkou kariéru (Hitler vítal každého německého šlechtice, který se k němu připojil, protože to pro něj mělo velkou propagační hodnotu, o to tvrději postihoval ty, kteří s ním spolupracovat nechtěli – ti skončili buď v koncentračních táborech jako synové arcivévody Ferdinanda d´Este, nebo v první linii na frontě jako synové  knížete Thunr und Taxis z Regensburku). Onen dopis byl tedy projevem českého vlastenectví a odvahy a že něco takového autorka označuje za ničemnost, přesahuje mou schopnost chápání. To, že oni šlechtici potvrdili svou věrnost českému národu i po okupaci byl přímo projev hrdinství, za které měli brzy pykat. Podle paní Spencerové ovšem zřejmě nemá na české občanství nárok nikdo, kdo se narodil s „modrou krví“. To odpovídá komunistické ideologii, kterou nám čtyřicet let vtloukali do hlavy. Pan Patočka  by se zřejmě obracel v hrobě, kdyby se mu dostalo opět jednou potvrzení české malosti, kterou tolik kritizoval.

 

Ale k dalším nepřesnostem a lžím. Majetky v Sudetech nepatřily Schrarzenberkově otci, ale vzdálenému strýci (v sedmé generaci) Josefovi III., který Karla později (v roce 1960) adoptoval, protože neměl vlastního syna. Karlův otec vlastnil pouze panství Orlík (které nebylo v Sudetech), zámeček Čimelice, kde Karel prožil své dětství a byt v Praze. Tento musel ostatně odevzdat Němcům a byt se stal sídlem šéfa pražského gestapa. Traduje se historka, že onen gestapák nebyl s výzdobou bytu spokojen a žádal změnu. Karel VI. Schwarzenberg dal tedy byt vyzdobit gobelíny znázorňujícími Napoleonovo tažení do Ruska.

 

Že se v protektorátu nacházely pracovní tábory, to víme, že byly ale zakládány už v letech 1927 a 1931 je trošku problematické, tehdy je nemohl Hitler zakládat ani v Německu, ne to v Česku. Obviňovat tehdejší československou vládu se zřizování jakýchci koncentráků je opravdu hodně přitažené za vlasy, ale kdo chce ať tomu věří. V Rusku přece nikdy nic takového nebylo! Ostatně nám čtyřicet let vyprávěli o zlém prezidentovi Masarykovi, který dal střílet do dělníků.

 

Hlavní problém „zprávy“ paní Terezy Spencerové je ale někde jinde. Poté, co Schwarzenberkové po 15. březnu 1939 odmítli spolupráci s nacisty, byla na jejich majetek uvalena takzvaná „nucená správa“. Což v praxi znamenalo, že neměli právo rozhodovat o hospodaření na jejich majetku a neměli právo na výnosy z nich. To vše zkonfiskovala nacistická okupační správa a samozřejmě sem nasadila svá největší „hovada“ – viz byt v Praze. Takže samozřejmě onen tábor v Letech existoval a Židé a Cikáni museli pracovat na Schwarzenberském majetku, jenže ten Schwarzenberkům v té době nepatřil (nebo lépe řečeno patřil jen formálně) a do práce je naháněli náckové, kteří Schwarzenberky vyvlastnili. To zřejmě paní Tereze uniklo, stejně jakože byl bratr hlavy rodu Josefa (a tedy další vzdálený Karlův příbuzný)  Heinrich za své politické názory internován v koncentračním táboře v Dachau.

Pro jejich odvážný postoj vůči nacistům nemohly být na Schwarzenberky přes veškerou závist  a nenávist použity Benešovy dekrety, což by se určitě stalo, kdyby s nacisty spolupracovali. Musel být na ně vymyšlen „Lex Schwarzenberg“, kterým byli v roce 1947 vyvlastněni.

 

Skutečnosti, že Karl Schwarzenberg přesto nabídl peníze na výstavbu památníku v Letech, by měl být hodnocen jako dobročinný skutek a ne jako nějaké přiznání viny, jak by to paní Spencerová ráda viděla.

 

Paul Polansky je samozřejmě Američan, který těmto souvislostem nemůže rozumět – jeho boxerskou minulost bych raději pominul, nevím nakolik je relevantní. Pokud se autorka odvolává na Fedora Gála, je to pro mě překvapením, ovšem nezapomeňme, že Fedor žil na Slovensku a českým dějinám se sotva mohl věnovat. Pokud je ovšem pravda, že se bez patřičných rešerží vyjádřil tak, jak píše paní Spencerová, je to pro mě velké zklamání, přece jen byl pro mě jako předseda Veřejnosti proti násilí určitou autoritou.

 

Že se na prezentaci knihy pana Polanského dostavil jen jeden novinář a že žádný knihkupec s jeho paskvilem nechtěl mít nic společného, mě nijak nepřekvapuje. Nesmysly se opravdu není třeba zabývat. Zajímalo by mě, které vydavatelství knihu „Bouře“ vydalo. Pokud to bylo nákladem vlastním, pak je obvyklé, že knihkupci takové knihy neodebírají, aby jim na regálech nezabíraly místo.

 

Co se týká údajů, že „jistý bratranec“ Miloše Havla byl brutální bachařem v táboře v Letech a že se malý Havel fotografoval na koleně Heydricha se nemůžu vyjádřit, protože o těchto věcech nic nevím. Provázanost s lžemi v tomto článku ohledně Schwarzenberků ovšem tyto informace v mých očích zpochybňují. Možná by bylo třeba tohoto brutálního bratrance jmenovat.  Miloš Havel sám byl homosexuál a trpěl depresemi, takoví lidé většinou brutalitou neoplývají. Barandov prodat nechtěl a nacisté mu hrozili koncentrákem, což by byla pro homosexuála nepředstavitelá hrůza, nakonec ho ale nuceným navýšením kapitálu o Barrandov připravili. Ano, mohl si své bývalé ateliéry pronajmout a dále v nich točit filmy. V očích paní Spencerové jistě zločin. Je pravda, že komunistická propaganda Miloše Havla démonizovala není tedy třeba příliš dlouho pátrat, odkud má paní Spencerová své „informace“. Co se týká jeho udávání Židů, je známo, že své spolupracovníky židovského původu právě naopak před udáními a pronásledováním chránil, dokud to šlo – šlo mu v první řadě o jejich odborné kvality.

 

Krátce na závěr. Zveřejněný článek, který koluje na internetu, má jen jeden cíl – rozsévat nenávist a zpochybňovat morálku určitých lidí a v podstatě celé společnosti. Tedy rozsévat nedůvěru ke společnosti, ve které žijeme a vyvolávat touhu po změně, po zavedení alternativního mocenského modelu.

Otázka ou zůstává, komu taková destabilizace společnosti slouží a hlavně, kdo takovou propagandu platí. I špatný žurnalista totiž potřebuje mzdu, aby uživil sebe a případně i svou rodinu.

Jedním z definovaných cílů ruské propagandy není přímo označovat Rusko za alternativu demokratického evropského systímu, ale znejisťovat obyvatelstvo zemí střední Evropy, způsobit, aby lidé nevěřili nikomu a ničemu. To oslabuje schopnost identifikovat se se zemí, ve které žijeme a podlamuje odhodlanost tuto zemi bránit. Parlamentí listy se v této činnosti předhánějí.

 

Ovšem:

 

Pane Putine, já vím že si nemůžete moc vybírat a musíte se spokojit s tím nejhorším žurnalistickým odpadem. Ale za tenhle článek bych autorský honorář autorce určite vyplatit nenechal. Možná by ji to stimulovalo k lepším výkonům.


Mar
2018

Mailand

categories: Artikel auf Deutsch, Italienische Impressionen


Mailand ist ein bisschen anderes Italien. Ein normaler Mailänder hängt in seinem täglichen Zeitplan hinter nach genau wie ein Römer oder Neapolitaner, in Unterschied zu den zwei genannten merkt man das aber an ihm. Er flucht im Stau, hupt, ärgert sich und seine Parole ist „veloce, veloce.“ Es hilft ihm zwar nicht, er ist überall zu spät ebenso wie seine südlichen Kollegen, er erlebt es aber ganz anders.

Natürlich sind auch die Mädchen von Mailand gleich wie alle Italierinnen verpflichtet „fare la bella figura“ also gut auszusehen, aber wenn eine römische „donna“ auf ihren high heals  nobel schreitet, die mailändische „bella“ in den gleichen Schuhen mit hohen Absätzen läuft.

Mailand ist mit 1,3 Millionen Einwohner kleiner als Wien und hat ein perfekt ausgebautes U-Bahnnetz. Trotzdem kämpft man sich vormittags besonders zwischen acht und neun nur sehr schwer durch die mit eilenden Italienern überfüllten und gestauten Straßen und in dieser Zeit mit Auto in die Stadt aufzubrechen ist für einen Unerfahrenen einem Selbstmordversuch gleichzusetzen. Eine absolut andere Situation ist dann aber am Samstag oder Sonntag. In dieser Zeit sind die Straßen beinahe leer. Die Mailänder weilen in ihren Wochenendedomizilen. Für die Ankunft in die Stadt empfehle ich also dringend Samstag oder Sonntag, bei uns hat sich das wirklich ausgezahlt.

Die U-Bahn ist, wie ich schon erwähnte, sehr gut ausgebaut, aber Achtung! Die Italiener sind wahre Meister in der Erzeugung von Chaos. Wenn die Ticketautomaten zusammenbrechen, treiben sie die Menschen in die U-Bahn durch eröffnete Korridore mit der Behauptung, dass man in diesem Fall kostenlos reisen dürfte. Einen Hacken gibt es aber schon, nämlich die U-Bahn kann man dann ohne gültiges Ticket nicht mehr verlassen und muss eine Karte für Austritt kaufen, die anstatt 1,50 volle 5 Euro kostet. Also nehmen Sie ihnen diesen Trick nicht ab (uns ist das passiert). Am besten ist gleich eine Eintage- oder Zweitagekarte zu kaufen (Drei- oder längere Karten gibt es nicht), so hat man zumindest für bestimmte Zeit ausgesorgt und ist nicht der Laune der Automaten ausgeliefert.

Bitte, nicht vergessen – die mailändische Straßenbahn. Sie ist ein echtes mailändisches Phänomen!  Manche Wägen sind ganz modern, andere könnten sich noch auf den Kaiser Franz Joseph erinnern. In Italien – und damit auch in Mailand – wird nichts weggeworfen, solange es nicht spontann zerfällt. Einfach köstlich!

Ein echter Mailänder ist auf seine Stadt gehörig stolz und hält sie für ein kulturelles Zentrum vom gesamten Italien (wenn nicht vom ganzen Universum). Er ist bereit nur mit Zähneknirschen Rom als Hauptstadt Italiens anzuerkennen, Turin hält er für ein überwuchertes Dorf mit einer Automobilfabrik und aus dem ganzen italienischen Süden würde er einen Naturpark einrichten. Dass die Könige von Savoyen einmal zu ihrem Königsreich auch Neapel und Sizilien angeschossen haben, ist in den Augen eines Mailänders ein unverzeihliches Verbrechen, besonders auch deshalb, weil diese Anstrengungen ihren Ursprung in Turin gefunden hatten. (Übrigens, der Ministerpräsident Cavour hatte überhaupt nicht im Sinne, diese Teile des Landes anzuschließen und als er Garibaldi mit seinen tausend roten Hemden nach Süden geschickt hatte, hatte er gehofft, dass ihn Sizilianer umbringen würden und er hätte dann von dem unbequemen Revoluzzer seine Ruhe). Es ist deshalb ein guter Brauch sich in Galleria Vittorio Emanuelle II. dreimal auf dem Stier im Wappen der Stadt Turin, der dort auf dem Boden dargestellt ist, mit der Ferse zu drehen – besonders dann, wenn man vor hat, noch einmal Mailand zu besuchen. Bei uns hat es funktioniert.

Es ist aber objektiv anzuerkennen, dass der mailänder Stolz berechtigt ist, ob es um die Geschichte oder um die Gegenwart geht. Das alte Mediolanum war sogar einmal die Hauptstadt des Römischen Reiches, in dem vierten Jahrhundert entwickelte sich dann unter der Führung von Bischof Ambrosius (337 – 393) zu einem der bedeutendsten Zentren des Christentums. Pikant ist, dass Ambosius aus heutigem Deutschland stammte (er wurde in Trier geboren), und als er zum Bischof von Mailand gewählt worden ist, war er nicht einmal getauft. Weil er ein gebildeter Beamte war, ist es ihm gelungen, die im Zerfall sich befindende Verwaltung der Stadt zu übernehmen und die politische Lage zu stabilisieren. Die Kirche San Ambrosio verdient wirklich seinen Namen. Erstens war es der heilige Ambrosius hochpersönlich, der den Anlass zur Bau dieser Kirche in den Jahren 379 – 386 gegeben hat und er ist hier auch begraben.

Nach dem Fall des Römischen Reiches fiel Mailand für eine bestimmte Zeit in Bedeutungslosigkeit. Es wurde von den Residenzstädten der Ostrogoten und Langobarden, also Ravenna, Verona oder Pavia überholt. Aber im elften Jahrhundert führte Mailand bereits die Liga der norditalienischen Kommunen, die nach einer Unabhängigkeit von der kaiserlichen Macht strebten.1027 ließ sich noch der Kaiser Konrad, verärgert über das naheliegende Pavia, in Mailand zum italienischen König krönen. Zu einem offenen Streit mit dem Kaiser, dem neugewähltem Friedrich Barbarossa, kam es im Jahr 1154. Mailand eroberte das nahe Como und Lodi und im Jahr 1152 entzog Mailand Lodi das Marktrecht. Patrizier dieser Stadt beschwerten sich beim Kaiser und dieser befiel den Mailändern, ihre Entscheidung rückgängig zu machen. Und die wagten es, das kaiserliche Dekret vor den Augen des kaiserlichen Gesandten auf den Boden zu werfen und sein Siegel mit Füßen zu zertreten. Eine größere Beleidigung des Kaisers gab es gar nicht und eine logische Folge dieses Vorfalles war ein Krieg. Mailand hat gegen das Versprechen einer Straflosigkeit kapituliert und Barbarossa ließ sich in nahem Pavia zum König krönen. Aber Mailand hörte nicht auf, den Kaiser zu ärgern. Im Jahre 1158 mussten seine Gesandten heimlich aus der Stadt flüchten, weil sie von den Bevölkerung mit Steinen beworfen worden waren, als sie die Wahl der Stadtkonsulen nach dem Willen des Kaisers zu beeinflussen versucht hatten. Barbarossa brach im Jahre 1160 wieder nach Italien auf und diesmal meinte er es wirklich ernst.  Die unbelehrbaren Störfriede wollte er nicht nur bestrafen, sondern vernichten. Nach Italien wurde er auch von tschechischen Hilfstruppen des Fürsts  Wladislaw begleitet, der für diese Hilfe zum König gehoben worden ist. Die Belagerung der Stadt hat über zwei Jahre gedauert. Die Tschechen haben sich vor der Mauern von Mailand einen Ruf der Kannibalen verdient – um die Verteidiger der Stadt zu erschrecken, machten sie aus dem Teig Figuren im Gestalt kleiner Kindern und die backten sie in den Lagerfeuern vor den Mauern der belagerten Stadt. Es ist den Tschechen sogar gelungen, einmal in die Stadt einzubrechen, weil sie aber keine Unterstützung bekommen haben, mussten sie wieder schnell flüchten, bevor vor ihnen das Tor geschossen werden konnte – der Freiherr von Pardubice schaffte es im letzten Moment, eine Hälfte seines Pferdes ist in der Stadt geblieben abgeschnitten durch  das Gitter. Die Hälfte, die er doch mitgenommen hatte, hat die Stadt Pardubice bis heute in ihrem Stadtwappen.

Die Stadt wurde letztendlich eingenommen, gedemütigt, ihre Mauer niedergerissen, die Bevölkerung vertrieben und Barbarossa glaubte, seine Sorgen seien weg und vorbei. Es war ein Irrtum. Mailand ist aus der Asche auferstanden und in seinem vierten italienischen Feldzug erlitt der Kaiser am 29.Mai 1176 in der Schlacht bei Legnano eine katastrophale Niederlage aus der er sich nie mehr erholen konnte. Letztendlich war er gezwungen, mit den rebellierenden Städten im Jahr 1183 einen Frieden in Konstanz zu schließen, bei dem er ihre Eigenständigkeit und sie wieder seine formale Oberhoheit gegenseitig anerkannt haben. Norditalien hat sich im 13. Jahrhundert in zwei Lager geteilt, die Guelfen, die sich auf die Macht des Papstes stützten und die Ghibellinen, die die kaiserliche Macht unterstützten. (Übrigens die Montek – Montegue in Verona waren Ghibellinen und die Capulets Guelfen und so ist das Drama um Romeo und Julia entstanden)Mailand blieb das führende Glied des Lagers der Guelfen, der Stützpunkt der Ghibellinen war das naheliegende Cremona. Weil heutzutage Mailand 1,3 Millionen und Cremona 70 000 Einwohner hat, ist ziemlich klar, wer in diesem Kampf gewonnen hat. Noch einmal musste Mailand um seine Existenz zittern. Im Kampf zwischen dem Enkel von Friedrich Barbarossa Friedrich II. und dem Papst stand Mailand traditionell auf der päpstlichen Seite, eigentlich gerade wegen dieser Stadt belegte der Papst Gregor VIII. den Kaiser mit seinem Kirchenbann. Im Jahre 1237 erlitt der Verbund der lombardischen Städte eine vernichtende Niederlage bei Cortenuovo, sogar der mailändische Flaggwagen „caroccio“ fiel in die Hände des Kaisers. Mailand war bereit zu kapitulieren, der Kaiser zeigte sich aber unerbittlich und wollte die Stadt noch gründlicher als sein Großvater vernichten. Die Mailänder meinten, dass es eigentlich schlimmer gar nicht mehr werden könnte,  verschanzten sie sich hinter den festen Mauern der Stadt und warteten ab, wie es weitergehen würde. Es ging gut für sie aus. Der Kaiser erlitt eine entscheidende Niederlage bei Parma im Jahre 1248 und zwei Jahre später verstarb er. Die Staufen, Erzfeinde der Päpste und Mailands starben im Jahre 1268 aus und einem Aufstieg der Stadt stand nichts mehr im Wege. Im Jahre 1295 übernahm die Macht in der Stadt Matteo I. Visconti. Als ihn die Bürger im Jahr 1302 aus der Stadt vertrieben hatten, wechselte er die Seiten, wurde zu einem entschlossenen Ghibellin und ließ sich vom Kaiser Heinrich VII. wieder einsetzen. Seit diesem Moment bestimmte die Familie Visconti das Geschehen in der Stadt und ihr Wappen mit der einen Heiden schluckende Schlange findet man in der Stadt beinahe überall.

Gian Galeazzo II. Visconti erreichte im Jahre 1395 einen Herzogtitel, der dann vom Kaiser Sigismund am Konzil von  Konstanz seinem Sohn Philipp Maria bestätigt wurde. Im Jahr 1386 gab er den Befehl zum Bau des Mailänder Domes, eines der größten Gotteshäuser im Europa.

Nach der Vorstellung des Herzogs sollten in der Kirche alle damaligen 30 000 Einwohner der Stadt Platz finden. Bis der Bau allerdings einige Jahrhunderte später vollendet worden ist, hatte die Stadt natürlich viel mehr Einwohner und somit scheiterte die Absicht des Herzogs. Der Dom ist aber bis heute eine imposante Dominante der Stadt mit einer wunderschönen gotischen Fassade und einem dunklen, fast die Angst einjagenden, Inneren. Die gigantischen, das Gewölbe des Domes tragende  Pfeiler sind nichts für Klaustrophobe.

Allerdings gerade auf dem Gipfel der Macht zogen sich über die Familie Visconti dunkle Wolken zusammen. Philipp Maria hatte keinen Sohn, nur eine Tochter Namens Bianca Maria. Um die Zukunft seines Herzogtums zu sichern, verheiratete er sie mit seinem fähigsten General Francesco Sforza und nicht einmal dessen uneheliche Herkunft schreckte ihn ab. Sforza kämpfte erfolgreich für Mailand gegen Venedig und für Venedig gegen Mailand. Er kämpfte im Sold des Papstes, um ihn dann aus Emilia Romagna zu vertreiben, er war kurz gesagt zu allem fähig und das war die beste Empfehlung.

Es war eine richtige Wahl. Nach dem Tod von Philipp Maria im Jahr 1447 musste sein Nachfolger zugleich an drei Fronten kämpfen. Direkt in Mailand versuchten die Widersacher der Viscontis eine „Ambrosianische Republik“ auszurufen, in den umliegenden und von Mailand unterdrückten Städten erwachten die Bestrebungen nach Selbständigkeit und die Schwäche von Mailand wollte natürlich auch der größte Gegner (im Grunde genommen der letzte, der in Italien noch übrig geblieben war)- Venedig, nutzen. Ein Zerfall des Imperiums von Mailand wäre der Serenissima sehr gelegen gekommen. Francesco Sforza zeigte sich als der richtige Mann an der richtigen Stelle. Die Demokraten in Mailand vernichtete er mit einem Schlag, sehr schnell unterdrückte er auch die Bestrebungen nach Selbständigkeit in den umliegenden Kommunen. Venedig erwies sich aber doch als eine härtere Nuss. Seine Bestrebung nach Vernichtung von Mailand hatte einen vierjährigen Krieg zufolge, der dann mit einem Frieden von Lodi vom 9.April 1454 endete. In diesem Frieden teilten sich Mailand und Venedig definitiv die Machtbereiche und es konnte endlich eine Ära des Friedens und der Prosperität beginnen. In Mailand konnte die Epoche der Sforzas beginnen, die berühmteste Epoche schlechthin. Francesco Sforza ließ am Rande der Stadt eine riesige Festung  Castello Sforzesco  bauen, diese war eher als Schutz vor eigenen Bürgern als vor einem fremden Feind gemeint.

Die Festung ist auch heutzutage eines Besuches wert, als ein Kleinod wird hier die Pieta von Michelangelo aufbewahrt, die der alte sterbende Künstler nicht mehr vollenden konnte. Michelangelo begann seine Karriere mit einer Pieta (die schuf er für die Kirche des heiligen Petrus im Rom) und mit der Pieta in Mailand hat er seine Karriere beendet. Der ältere Sohn von Francesco Sforza Galeazzo Maria wurde im Mailänder Dom ermordet, die Macht übernahm sein Bruder Ludovico, der für die dunkle Farbe seiner Haut „il Moro“ genannt wurde. Wer weiß, mit wem ihn seine Mutter Bianca Maria hatte. Ludovico ließ seinen Neffen Gian Galeazzo (den Sohn von Galeazzo Maria) einkerkern und im Jahr 1494 vergiften. Ab diesem Moment war seine Macht über die Stadt nicht mehr angreifbar. Seit dem Jahr 1482 wirkte in der Stadt Leonardo da Vinci. Er verbrachte viele Jahre in  Mailand unter dem Schutz von Ludovico Sforza, eigentlich den Großteil seines schöpferischen Lebens. Er hinterließ das Bild der Geliebten von Ludovico Cecilia Gallerani (berühmt unter dem Namen „Die Dame mit Hermelin“) und das von Mythen umgebenes „Das letzte Abendmahl“  in der Kirche Santa Maria delle Gracie.

Das Buch von Dan Brown „Sakrileg“ löste eine unglaubliche Hysterie aus. Heute kann man also das Fresko nur nach einer Reservierung besuchen. Wenn man Glück und Ausdauer hat, könnte man im Internet eine Karte für 12 Euro erbeuten. Sonst bleibt dem Menschen nichts anders übrig, als eine Karte um 68 Euro zu kaufen, die mit einer dreistündlichen Führung durch Mailand verbunden ist. Uns blieb also nichts anders übrig. Signorina Donatella, deren Englisch einem Maschinengewährfeuer gleich kam, und der andauernd starker Regen machten aus diesem Besuch ein unvergessliches aber erschöpfendes Erlebnis. Über Leonardo werden Sie in Mailand auf jedem Schritt und Tritt stolpern. Neben dem „Letzten Abendmahl“ in Santa Maria delle Gracie ist das seine Statue auf dem Piazza Scala oder ein Museum in Galleria Vittorio Emanuelle II, das seinen Forschungen und Projekten gewidmet ist. Obwohl gerade das größte Projekt, weswegen er nach Mailand überhaupt gekommen war, eine riesige Reiterstaue  von Francesco Sforza – gibt es nicht. Angeblich ließ Ludovico Sforza aus der für die Statue bereitgestellte Bronze Kanonen für den nahenden Krieg gegen die Französen gießen.

Der Reichtum von Mailand rief nämlich die Mächtigen der damaligen Welt auf den Plan. Den ersten Versuch des französischen Königs Karl VIII. gelang es noch abzuwehren. Sein Nachfolger Ludwig XII. nahm aber die Stadt ein und Ludovico starb in seiner Gefangenschaft. Söhne von Ludovico haben es noch mit wechselndem Erfolg versucht, den Herzogsthron zu erobern, zuletzt fiel aber Mailand dem Kaiser Karl V. zu und in weiterer Folge an Spanien. Die Familie Sforza starb aber nicht aus, ein Mitglied der Familie Francesca Riario-Sforza heiratete im April 2017 im Schloss Murau den Kronprinz Johann von Schwarzenberg, genannt Aki.

Im Jahre 1708 nahmen die Stadt in Rahmen des Spanischen Erbfolgekrieges österreichische Einheiten ein und in den Friedenverhandlungen im Jahr 1714 blieb die Lombardei bei Österreich. Aus dieser Zeit stammt das legendäre Opernahaus „La Scala“. Ein Gigant mit sechs Balkons wurde feierlich im Jahr 1778 eröffnet, übrigens durch eine Oper des im Film Amadeus von Milos Forman dehonestieren Antonio Scallieri „Europa riconosciuta“.  La Scala besitzt auch ein eigenes Museum, also wenn man keine Eintrittskarte für eine Oper bekommen konnte (mit ein bisschen Glück kann man im Internet eine Karte knapp über 100 Euro mit „eingeschränkter Sicht auf die Bühne“ kaufen), kann man zumindest das Museum besuchen. Der eigenartiger Name der Oper (bedeutet „die Stiege“) stammt aus der Tatsache, dass auf diesem Platz, wo dieses gigantischen Opernhaus entstehen sollte, einmal eine Kirche „Santa Maria alla Scalla“ stand.

Im Jahr 1860 wurde Mailand dem italienischen Königsreich angeschlossen. Grundsätzlich hätten die Mailänder gegen diese Tatsache keine Einsprüche gehabt, wenn diese Einigung nur nicht aus dem verhasstem Turin ausgegangen wäre.

Mailand ist eine Stadt der Kultur und der Mode. In Galleria Vittorio Emanuelle II.  befinden sich Modemarken Fratelli Prada, Versace und der berühmteste aller Mailänder ist natürlich „the new king of Milan“ Giorgio Armani.

Dieser hat in der Nähe des Genuatores sogar ein eigenes Museum.        Man kann natürlich für ein unchristliches Geld direkt im Stadtzentrum einkaufen (direkt neben der Kathedrale gibt es ein Kaufhaus „La Rinascente“ voll mit luxuriösen Marken und mit einer Aussichtsterrasse mit einem Cafe  im obersten Stock. Man kann zwar von der Terrasse nicht viel sehen, da sie aus Sicherheitsgründen mit hohen und dicken Glastafeln umgeben ist, man könnte hier aber essen (4 Raviolli für 16 Euro).  Es gibt aber  Gott sein dank Alternativen, wo man in Mailand schöne und elegante Ware für erschwingliche Preise kaufen könnte. Es ist in erster Linie Corso Buenos Aires zwischen der U-Bahn Stationen Porta Venezia und Lima, oder die Gegend zwischen Porta Genova und San Agostino. Für Jugend kann dann die Gegend um die U-Bahn Station Lambrate interessant sein, wo sich moderne Designers niedergelassen haben. Und sollte man Lust und gute Beine haben ( es ist von der U-Bahn doch ziemlich entfernt) und natürlich auch feste Nerven, könnte man es in Salvagente in Via Bronzetti 16 versuchen, wo sich ein Outlet der berühmten Marken befindet und wo man Prada oder Versace für die Hälfte des normalen Preises kaufen könnte – auch wenn es auch dann nicht gerade billig ist.

Bildung spielt in Mailand vielleicht nicht so eine zentrale Rolle wie zum Beispiel in Pavia, das Geld ist hier wichtiger. Trotzdem hat Mailand eine eigene große Universität, in einem bemerkenswerten Gebäude, gebaut in einer kuriosen Mischung unterschiedlichen Baustils – in Italien wird einfach nichts niedergerissen, es wäre doch schade.

Um so mehr litt Mailand im zweiten Weltkrieg dadurch, dass durch Fliegerbomben 45 % der Bausubstanz vernichtet worden ist. Anschriften „US“ (Uscita sicurenza) also ein Ausgang aus einem Schutzkeller findet man auf manchen Häuser noch heute. Die Leiche des von Partisanen hingerichteten Benito Mussolini wurde in Mailand auf der Piazza Loreto ausgestellt. Einen noch größeren Schaden, besonders dann die Vernichtung des Doms, konnte durch eine Verhandlung mit Alliierten Erzbischof von Mailand Alfredo Ildefonso Schuster verhindern, der im Jahr 1996 für selig gesprochen worden ist. Diese Seligsprechung war umstritten. Schuster stand nämlich dem faschistischem Regime sehr nahe und bis zum letzten Moment versuchte er das Leben von Mussolini zu retten – also ihn zu einer Kapitulation zu bewegen. Gerade durch das Versprechen, dass er Mussolini zur einer Kapitulation überreden würde, hat er einen direkter Angriff der Alliierten an Mailand, die Hauptstadt der sogenannten „Italienischen sozialer Republik“ wo Mussolini unter der deutschen Aufsicht seit 1943 „herrschte“, verhindert.

Mailand – das ist natürlich auch Fußball. Ohne ihn kann kein Italiener leben. „Calcio“ ist ein Kult und wenn die „Serie A“ gespielt wird, findet man in keiner Bar einen freien Platz, weil alles reserviert wird. (Sonst ist die Bierauswahl in Mailand überraschen groß, man findet hier auch z.B Pilsner Urquel in einer erstklassiger Qualität). Mailand hat sogar 2 Fußballvereine und damit auch zwei unversöhnliche Fangruppen. Aber sowie „AC“ wie auch „Inter“ litten die letzten Jahre gewaltig dadurch, dass im italienischen Fußball bereits seit Jahren der Gegner aus dem „überwucherten Dorf mit der Automobilindustrie“ Juventus Turin an der Spitze steht. Wie schön musste für sie sein, als AC Milan im  Jahre 2003 im Finale der Meisterleague Juventus besiegt hatte.

Mailand ist also ein bisschen anderes Italien und ist sicher eines Besuches wert. Mailänder lernt man schnell lieben, gerade für ihre Schwächen und Vorurteile. Mailand ist eine teure Stadt und das Leben hier ist für die Einheimischen anstrengend. Es ist aber eine erfolgreiche Stadt, ein Mensch, der hier überleben will, muss etwas können und wollen. Möglicherweise gerade das treibt  die lombardische Metropole weiter voran.

Beinahe hätte ich vergessen – „Capellino“!

Natürlich haben wir es nicht gekauft. Wo in Mailand, bitte? Bei Versace, bei Gucci, Armani oder Dolce e Gabbana? Hütchen für sechs Monate alte Babys waren dort nicht am Lager, oder haben wir es zumindest nicht gefunden. Ehrlich gesagt, wir haben es auch nicht besonders intensiv gesucht. Meine Frau zeigte sich aber nicht besonders enttäuscht. Unser Ausflug sollte uns am nächsten Tag nach Bergamo führen. Dort werden wir das „Capellino“ ganz sicher kaufen können. Und so verließen wir Mailand in einer guten und optimistischen Stimmung, fest entschlossen das Hütchen in Bergamo definitiv  zu kaufen. Aber darüber ein anderes Mal.


Mar
2018

Višegrád – co s ním?

categories: Blog


Je to prastarý hrad na Dunaji, hrad, kde kdysi v internaci zemřel smrtelně zraněný uherský král Karel II., hrad, který má pro Uhry ale nejen pro ně symbolický význam. V roce 1335 se zde setkali uherský král Karel z Anjou, polský král Kazimír Veliký a český král Jan Lucemburský, aby urovnali své spory. Jan se tehdy vzdal prázdných titulů polského a uherského krále, které byly dědictvím po jeho přemyslovských předchůdcích, a obdržel za to Slezsko, kterého se vzdal král Kazimír. Výsledkem bylo ukončení dlouhodobého nepřátelského, bezmála válečného stavu.

Z toho důvodu se zde v roce 1991 uzavřelo Československo, Polsko a Maďarsko smlouvu o zóně volného obchodu mezi těmi třemi státy – po rozpadu RVHP to byl potřebný krok. Z trojky se po rozpadu Československa stala čtyřka, která hospodářsky i politicky stále více srůstala a společně i vstoupila v roce 2004 do Evropské Unie. A ona nešťastná EU si teď s těmito zeměmi neví rady. Protože zlobí.

V Maďarsku je už od roku 2010 u moci Viktor Orbán, který si s principy demokracie EU nedělá žádné starosti a přetváří svůj stát na diktaturu Putinovsko/Erdoganovského typu. Zavedl typ tzv.„neliberální demokracie“  čili „demokracie sloužící národním zájmům“, což vyvolává nepříjemné reminiscence. Ovládá sdělovací prostředky, na školách zavádí povinnou výuku nacionalismu a přijímá zákony, které nejsou v souladu s principy fungování EU – jako o vyvlastnění (bez náhrady) nájemců maďarské půdy. Tento zákon, který teď zneplatnil po pěti letech nejvyšší evropský soud, postihl jednak desítky rakouských sedláků, kteří za velké peníze pronajali pozemky na maďarské straně hranice, jakož i německé důchodce, kteří se rozhodli pronajmout si do konce života domy v Maďarsku, aby tu dožili. EU prokázala svou neschopnost, když si s Orbánovými nedemokratickými postupy nedokázala poradit (i díky podpoře, kterou dostal od rakouské ÖVP – mimochodem strany, která se tváří jako ochránce zájmů rakouských zemědělců, tedy těch, kteří byli Orbánem nejvíc postiženi). U moci se drží díky tvrdému postupu proti uprchlíkům a když mu došli, tak spřádáním konspirativních teorií o plánovaném státním převratu, za kterým má stát americký Maďar Gyorgy Sörös. Na kampaň proti tomuto emigrovanému krajanovi neváhal vydat desítky milionů Euro. Že se jeho země hospodářsky hroutí, že z ní odešlo půl milionu mladých produktivních lidí, je mu jedno. Hlavně že on a jeho kamarádi z rodné obce bohatnou. Jeden z nich před nedávnem koupil lyžařská rakouská střediska na Kreischbergu a v Lachtalu.

Pak přišel Kaczynsky v Polsku. Díky nesmyslné kampani paní Angely, která právě před polskými volbami přinutila tehdejší polskou vládu, aby souhlasila s povinnými kvótami na rozdělení utečenců, vyhrála Kaczynského strana „Právo a Spravedlnost“ polské volby a od té doby vyvádí hůř než Orbán. Destrukce nezávislosti soudního systému (který chce Kaczynský přestavět podle v jeho očích  osvědčeného – rozuměj komunistického – modelu) omezování svobody slova a teď i přímo provokativní zákon, který hrozí vězením každému, kdo by se zmínil o polských koncentračních táborech.  Že byl v Polsku antisemitismus mnohem dřív a mnohem silnější než v Německu, se nesmí říct, nebo člověk skončí ve vězení. Otázka je, kdy se začne kritika Jaroslava Kaczynského počítat za podporu terorismu, jako je tomu už v Turecku. (V Číně je to teď nejnověji ještě lepší, protože výroky prezidenta Si Ťin Pchinga mají platnost ústavních zákonů, je jakákoliv jeho kritika přímo protiústavním trestným činem – není divu, že má Si Ťin Pčhing v Miloši Zemanovi velkého obdivovatele) Ekonomicky se Polsko drží nad vodou díky zemědělským dotacím z EU, které tvoří 70 miliard Euro a EU mu je nedokáže zkrátit, i kdyby přímo zavedl diktaturu.  Dohodli se přece s Viktorem v Zakopaném, že případné sankce budou vzájemně vetovat.

Slovensko se zdálo být dlouho oázou míru. Nejen, že se slovenští voliči dokázali zbavit v roce 1998 Mečiara, ale dokázali si zvolit i morálně silného prezidenta Kisku. Korupce tu byla vždy problém a podlamovala důvěru lidí v stát, ale to bublalo jen pod povrchem. Nikdy to nebylo jinak, jedno, kdo byl u moci (vzpomeňme na aféru Gorila, když vládla pravicová koalice premiéra Dzurindy), takže vyvádění premiéra Fica a jeho pravé ruky Kaliňáka nijak stabilitu vlády neohrožovalo. Až došlo k vraždě mladého idealisty, který se rozhodl nahlédnout pod hladinu páchnoucího rybníka, a došlo k explozi. Slováci měli vždycky blízko k činu. Zatímco v Česku pan prezident za potlesku poloviny české populace k střílení novinářů pouze vyzývá, na Slovensku je to už realitou. Slovákům se ale takové činy očividně nelíbí a vyšli do ulic, aby zúčtovali se zodpovědnými. Jenže zodpovědní nezodpovědní politici nehodlají převzít zodpovědnost za všechny lumpárny, které teď vyplouvají na povrch, drží se moci jako klíšťata a vymýšlejí dokonce i teorii o spolčení prezidenta se Sörösem. Zřejmě ve stresu chybí samostatné kreativní myšlení a tak si premiér Fico odkoukal recept od svého jižního souseda. Že si maďarská strana Híd teď vymohla odstoupení Kaliňáka, jako podmínku, že zůstane ve vládě, svědčí jen o tom, že už i ona vězí ve splašcích tak hluboko, že se bojí nových voleb a nových odhalení, kterým může bránit, jen dokud se podílí na moci. Vyčistění politické scény se na Slovensku ještě dlouho nechystá, a i kdyby se podařilo odstranit Fica, zbývá otázka – kdo ho může nahradit? Jeho alternativa, která vládla krátce v letech 2010 – 2012 a nechala si psát zákony od právníků investorské skupiny Penta, se taky právě nevyznamenala.

V Česku byl znovu demokraticky zvolen prezidentem Miloš Zeman, který chválabohu nemá ústavní pravomoci vládnout a může dělat jen ostudu a dvořit se ruským a čínským diktátorům. Ale také  komunistická strana, který se nikdy nevzdala své stalinistické tradice a oslavuje únorový puč roku 1948, má dost voličů, aby se dostala do parlamentu a dost drzosti, aby vší silou prosazovala bývalého člena komunistických pořádkových jednotek za předsedu bezpečnostního výboru parlamentu. Úmyslně provokuje a provokuje ráda, ví, že si to může dovolit. Protože takzvaný „demokratický blok“ podělal, co podělat mohl. Celá desetiletí se pravicové strany utápěly v korupci, vyráběly deficity rozpočtu a podporovaly kradení a neplacení daní, až lidé zvolili ze zoufalství bývalého agenta STB v naději, že udělá pořádek aspoň on. A místo toho, aby pánové Fiala, Kalousek a Bělobrádek akceptovali skutečnost výsledků voleb a začali s vítězem voleb jednat, aby zabránili nejhoršímu, zachovali se jako trucovitá děcka a řekli, že s ANO oni NE a NIKDY! I když jim bylo jasné, že prakticky nebude možné sestavit vládu. Mnuli si ruce, jak udělali zemi neovladatelnou, to za trest „hloupým“ voličům. Že tím Babiše, který by samozřejmě s nimi jednal raději než s extrémními stranami, zahnali do kouta a on si kupuje podporu komunistů, jim tak nějak uniklo. Oni dali komunistům sílu – vlastní hloupostí. Průzkumy hovoří o tom, že se přepočítali. Kdyby došlo k novým volbám, získá Babiš ještě víc hlasů než jich má teď a například TOP 9 se do parlamentu vůbec nedostane. A taky tam nebude nikomu chybět.

Člověk nad tím vším tak trochu žasne a ptá se, jak je to možné.  Jaké jsou důvody, že se tyto čtyři postkomunistické země stále více vzdalují od cesty, kterou kdysi v roce 1989 nastoupily. A to přesto, že ekonomicky sice pomalu, ale přece a to i navzdory korupci a rozkrádání, zbytek Evropy jak v úhrnném hospodářském produktu, tak i v životní úrovni dohánějí. Proč to tak je a jak to, že je to vůbec možné?

  • Zklamání z ekonomického vývoje. Lidé očekávali s pádem komunistického systému rychlý růst životní úrovně na úroveň západních zemí, které jim byly vzorem. Že se tak nestalo, mělo řadu důvodů. Především chaoticky prováděná privatizace vedla k odlivu kapitálu a národního bohatství, víceméně platila taktika – urvi, co můžeš. Kupónová privatizace, od níž si pan Klaus sliboval Nobelovu cenu za ekonomiku, skončila katastrofou. Pozdní privatizace bankovního systému pak k vytvoření této nové vrstvy zbohatlíků postrádající morálku jen pomohla. K této skupině ostatně patří i Andrej Babiš. Svět se bohužel taky změnil právě v nejnevhodnější dobu. Právě na začátku devadesátých let odzvonilo odstartování divokého liberálního a globalizovaného kapitalismu blahobytné společnosti osmdesátých let. Postkomunistické země chtěly vstupovat do systému let osmdesátých a ocitly se v letech devadesátých, tedy ekonomicky a morálně naprosto odlišných.
  • Politici, kteří vstoupili po roce 1989 do politiky bez patřičného politického vzdělání a kterým s výjimkou několika mezitím už dávno umlčených či zemřelých idealistů nešlo o skutečnou změnu systému ale jen o výměnu elit. Moc chápali jako zdroj obohacení a proto se drží na svých židlích zuby nehty, protože každý den může znamenat další přírůstek na jejich kontech. Kolem nich se vytvořily mafiánské struktury, které stát vykrádají, ať už je to Ndrangeta přes slečnu Troškovou na Slovensku nebo páni Nejedlý a Mynář přes prezidenta Zemana v Česku. Orbánovi spolužáci ze základní školy z Alcsútdoboz jsou nejbohatšími Maďary a jeho rodná obec nejbohatší obec v Maďarsku.
  • Chybějící strach z totalitní ideologie (přežili jsme tehdy, přežijeme i teď). Mnohým ostatně totalitní ideologie docela vyhovovala. Kontrolovaný tisk a televize přinášely jen pozitivní zprávy o úspěších společnosti, ve které chodili do práce a podíleli se tedy na tomto „úspěchu“ a pokud něco nevyšlo, mohli za to zahraniční diverzanti a imperalisté. Nějaký nepřítel byl vždy po ruce a je i teď, pokud se na argumentaci postkomunistických a fašistických stran podíváme podrobněji, zjistíme, že ani nemuseli vymýšlet nové nepřátele – snad jen s výjimkou uprchlíků ze Sýrie a Afgánistánu. V Česku sice ještě nikdo nikoho takového neviděl, ale strach z neznámého je jak známo silnější než z něčeho, s čím člověk už přišel do kontaktu.
  • Soudní systém, který je řízen soudci činnými už za starého režimu a proto poslušnými a snadno ovládatelnými. Nebylo tomu jinak po válce v Německu či v Rakousku, i tam měl každý soudce za Hitlera stranickou průkazku NSDAP a mnozí se s ideologií, které sloužili, dokázali i ztotožnit. Zatímco dezertéři z Wermachtu měli trestní záznam a museli čekat na rehabilitaci až do osmdesátých let, váleční zločinci, jako například Gauleiter z Voralbergu Anton Plankensteiner, byli těmito soudy osvobozeni a dožívali jako vážení funkcionáři. Podobně to bylo i v postkomunistických zemích. Polsko se už vrací k soudnímu systému bezprostředně závislému na politické moci, lidé sice protestují, ale většině obyvatelstva to nevadí. Zřejmě by to dopadlo stejně i u nás.
  • Neschopnost EU, která nedokázala hájit své základní principy demokracie a svobody tisku. Přihlížela nečinně, jak Orbán odbourává základní principy fungování demokratického státu a nezakročila. Teď je už pozdě, v okamžiku, kdy si Orbán a Kaczynsky vzájemně kryjí záda, nemůže jim podle zákonů EU, které uznávají právo veta, nikdo ublížit. Jestliže EU vede nějaký proces proti Polsku a hrozí mu odebráním hlasovacích práv, jen se ještě více zesměšní, protože i kdyby soud tak rozhodl, Orbán bude tento rozsudek vetovat a tím pádem nevstoupí nikdy v platnost. A EU bude dále platit do Polska 70 miliard Euro subvencí ročně a skřípat zuby nad vlastní bezmocností. Mocenské mechanismy EU, pokud se tak vůbec dají nazývat, nejsou schopny prosadit ony základní principy, o které se EU má opírat. A kancléřka Merkelová se svým kolovrátkem o povinném rozdělování uprchlíků, které kdysi pozvala a teď neví, co s nimi, podrývá dál důvěryhodnost této instituce. Zejména pak u zemí trpících xenofobií, jako je například právě Česko.
  • Nezralost chápání demokracie jako systému osobní zodpovědnosti a tím pádem náchylnost k populismu. Lidé volí, aniž by si uvědomovali zodpovědnost za tento čin. Volí z protestu, volí, aby mocné naštvali. To ovšem není jen specifita Višegrádu, který si zvolil Orbána, Babiše, Kazcynského či Fica. Stejně se už bohužel volí všude na světě, tak se k moci dostal i Trump, či Strache. Lidem se daří příliš dobře, aby se báli důsledků své volby. Války se neboj vůbec nikdo a to navzdory skutečnosti, že výroba zbraní jen v posledním roce stoupla o 10 procent. Mocní tohoto světa se připravují na velkou válku a malí jim hrají svou nezralostí do karet.
  • Působení cizích mocností, zejména pak ruské propagandy, která se zaměřuje především na tyto státy, protože cílí jejich snadnou zranitelnost a jejich prostřednictvím si Rusko může vytvořit předpolí svým politických zájmů v rámci EU. Maďarsko je už plně v ruském vleku, ne nadarmo byl Putin v Budapešti jen v posledních dvou letech třikrát. Prezident Zeman dělá, co může, aby dostal Česko do sféry ruského vlivu, žasl jsem, jak přesně to vystihli jeho příznivci na Hradčanech po jeho zvolení, kdy rozjařeně volali do kamer české televize: „My doufáme, že nás pan prezident zavede z Prahy až do Buzuluku.“ V podstatě bych proti tomu nic neměl, kdyby tam zavedl jen ty své příznivce, Jenže on se snaží tam zatáhnout celý národ. V Polsku to mají Rusové tradičně těžší, ale kde nemůže čert, přijde Belzebub. Donald Trump využívá Polsko jako svou zbraň na rozvrácení EU, která mu nesmírně leze na nervy. Spoléhání se na spřízněnou mocnost, která nás ochrání a my ji za to odevzdáme část své suverenity je taky součástí myšlení minulosti, vždycky to tak přece bylo.
  • A lidé, zejména ti mladí a vzdělaní mají alternativu. Místo aby zůstávali doma a snažili se změnit domácí systém. Volí raději emigraci. Je to tak pohodlnější (ne pohodlné, začínat v cizině není žádný med) ale jde to rychleji, než se po celá desetiletí snažit odstranit vládní mafie aby se člověk poté dozvěděl, že nadělaly dluhy, které bude třeba další desetiletí platit. Vím, že v té věci mám nejmíň co mluvit, na svou omluvu můžu snad říci jen to, že když jsem v letech 1993/1994 hledal místo v Čechách, odpověděly mi všechny oslovené české nemocnice, že o mé služby nemají zájem. Rakušáci zájem měli. Tímto fenoménem je ostatně Česko postiženo ze všech zemí Višegrádu nejméně. Zatímco Poláci a Slováci mají staletou tradici mobility za prací (do Ameriky ale i všude po světě, jen na Islandu stoupl v posledních deseti letech počet katolíků trojnásobně), Maďaři objevili svou zálibu v cestování až za Orbánových časů, zato jsou ale momentálně v emigraci na prvním místě. Češi si přece jen raději zanadávají doma v hospodě u piva, než by se tahali po světě (a mají pravdu, tak dobré pivo nikde jinde není). Špičkoví odborníci ale odcházejí. Na Islandu jsem se potkal s českým párkem, který studoval v cizině nanotechnologie – tedy opravdu špičkové mozky aplikovaného výzkumu. Možnost že by se vrátili domů do Česka ani nezvažovali. Země, kde na hradě sedí Miloš Zeman, nemůže takové lidi nijak lákat, nedokážou se identifikovat se zemí takto v zahraničí reprezentovanou.

Višegrád je tedy problém.  Problém velký.  Problém, který hrozí vydrobit v hrázi držící pohromadě Evropskou Unii první kameny. A pokud pak přijde Beppe Grillo a Liga Nord – a ti už jsou tady, tak s pánembohem.


Mar
2018

Anschluss Rakouska 1938

categories: Blog, Historie


 

Připojení Rakouska k Německu 12. března 1938 je dodnes nezpracovanou kapitolou rakouských ale i evropských dějin. Zda se jednalo opravdu o vůli většiny rakouského národa nebo o násilnou okupaci, o to se přou historici dodnes. Každopádně tehdejší vpád německých armád do Rakouska umožnil Rakušanům po válce postavit se do pozice první oběti nacistické agrese a tím pádem se nemuset za svou vlastní nacistickou minulost kát. Na rozdíl od Německa neprodělalo Rakousko důslednou denacifikaci, z pohrobků NSDAP a zbraní SS mohla dokonce vzniknout strana FPÖ, která se několikrát v poválečné rakouské historii dokonce dostala do vlády.  Paradoxem je, že poprvé vzal tyto pohrobky fašistické ideologie do vlády Bruno Kreisky (sociální demokrat a Žid). Výsledky tohoto nedostatečného zpracování vlastní historie jsou patrné dodnes, kdy strana se silnou vazbou na rakouské nacistické hnutí dokáže být druhou nejsilnější politickou silou v zemi a partnerem vítězné lidové strany v rakouské vládě.

I když tedy uplynulo už osmdesát let, jsou stopy této dávné události v rakouské společnosti ještě stále zřejmé – a ne právě v pozitivním smyslu.

Anschluss 1

Samozřejmě ale i tato historická událost a její následky jako každá jiná vyrůstají z politického kontextu let předcházejících a pokusím se čtenáři tyto souvislosti přiblížit, protože si myslím, že českému publiku nejsou až tak úplně známé. I když právě Anschluss ovlivnil rozhodující měrou i české dějiny, protože připojením Rakouska se dostal Hitler se svými jednotkami k ještě nechráněnému měkkému „bříšku“ Československa, odkud i plánoval rozhodující úder v případě války. Zatímco se na hranicích s Německem už od roku 1936 stavěla těžká opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie, která měla zadržet případnou německou agresi, s níž se prostě muselo počítat, na jihu u rakouských hranic, odkud bezprostřední nebezpečí nehrozilo, se opevnění ještě nestavěla, a když, tak jen lehká opevnění typu betonových kulometných hnízd, která by útočící německé formace tanků zadržet nemohla.

Rakouská republika, která vznikla 30. října 1918 na troskách císařství, byla bezmocným pahýlem někdejší velmoci, odsouzeným k živoření. Když si člověk představí někdejší Rakousko-Uhersko, je hned zřejmé, že průmysl byl koncentrován v oblastech českých, zemědělství v Uhersku, pobřeží a s ním spojený námořní obchod byl vázán na Terst a Dalmácii. Země byla frustrována ztrátou Jižního Tyrolska, které si jako válečnou kořist urvala Itálie, i článkem 88 Saintgermainské smlouvy který zakazoval spojení Rakouska s Německem – „kromě případu, kdy by tento akt odsouhlasila rada Spojených národů.“ Tuto smlouvu bylo Rakousko přinuceno podepsat 10. září 1919, což znamenalo dodatečnou zátěž válečných reparací. Rakousko samotné, to byly hory s loveckými revíry a nevýnosným horským hospodářstvím a správní centrum celé říše – Vídeň. Teď Vídeň zůstala bez zázemí, které spravovala a které ji živilo, naprosto předimenzovaná. Poněkud to mohlo připomínat dávný osud Prahy, která byla za Karla IV. správním centrem celé Německé římské říše, aby se za Václava IV, stala „pouze“ hlavním městem českého království, což ji uvrhlo do ekonomické krize a následkem byly husitské revoluční nepokoje. Protože nedostatek vždy budí nespokojenost a agresivitu.

Vídni a Rakousku se po první světové válce stalo něco podobného. Ekonomika se bez českého a uherského zázemí zhroutila, zemi dusila hyperinflace, kterou ukončilo až zavedení šilinku jako nové měny. Nicméně to bylo možné jen za cenu velkých zahraničních půjček (4. října 1922 obdrželo Rakousko půjčku ve výši 650 milionů zlatých korun, ovšem za lichvářský úrok 10 procent) a ze zahraničí kontrolované ekonomiky (něco podobného, co po roce 2008 potkalo předlužené Řecko). Mimo jiné to znamenalo okamžité propuštění 85 000 úředníků. Nakonec se podařilo zastabilizovat měnu zavedením šilinku 1. března 1925 (za 10 000 korun byl jeden šilink). Ten dluh ostatně Rakousko splácelo až do roku 1980 !!! –  samozřejmě s přerušením v letech 1938 – 1945. Rakousko se prostě ze své ekonomické mizérie po celých dvacet let své existence nedokázalo vyhrabat a to budilo nespokojenost, zejména u mladé generace a s tím spojené nepokoje. Hospodářská krize dopadla na Rakousko tíž než na jiné státy, bankrot vídeňské banky Credit-Anstalt 11. května 1931 vedl k naprostému kolapsu rakouského hospodářství, výroba poklesla o 39 procent a nezaměstnanost se vyšplhala na neuvěřitelných 38,5 procent. Navíc od požáru justičního paláce v roce 1927, kdy rakouská policie postřílela 68 demonstrantů, panovala nedůvěra v nezávislost justice a ostatních politických nástrojů demokratického státu. Obyvatelé Rakouska se se svým novým státem prostě nedokázali identifikovat, Rakousko bylo „státem, který nikdo nechtěl.“ Od roku 1920 do roku 1931, tedy a do nástupu německých nacistů k moci, se Rakousko snažilo o politické začlenění do Německa, Výmarská německá republika ale tyto snahy stále odmítala. Po nástupu Hitlera k moci se situace obrátila. Německo mělo teď zájem o začlenění německy hovořící země do Velkoněmecké říše (Podle Hitlerova hesla: Ein Volk, ein Reich, ein Führer – čili jeden národ, jedna říše, jeden vůdce), rakouská politická reprezentace ale dostala strach a své snahy o sjednocení s Německem ukončila.

V Rakousku vznikla odnož Hitlerovy NSDAP, která nadále usilovala o připojení k hitlerovskému Německu, neměla ale v Rakousku podstatnou sílu. Tradičně se moc v Rakousku dělila mezi stranu lidovou a sociálně demokratickou. Přičemž na začátku třicátých let vytvářely obě tyto politické síly i své ozbrojené složky sociální demokrati takzvaný „Schutzbund“ lidovci zase „Heimwehr“. Napětí mezi těmito víceméně stejně silnými stranami vyvrcholilo mezi 12. a 16. únorem 1934 do krátké občanské války. Sociální demokrati prohráli, následovaly popravy a hromadná zatýkání, která levicové síly v Rakousku zlomila.

K rozhodujícím politickým změnám došlo v Rakousku ale už v roce 1932, tedy víceméně jako odpověď na převzetí moci nacisty v Německu, v podstatě jako obrana před rozšířením nacistické moci i na rakouské území. Nacistická ideologie byla sice lákavá pro rakouskou mládež – zejména Hitlerovy programy na potlačení nezaměstnanosti, která v Rakousku stále tvořila skoro dvacet procent a postihovala především mladé lidi, byla ale odmítaná klerikální tradiční společností. Hitler totiž dělal ze svého pangermanismu nové náboženství a hlásal odklon od katolické církve, což rakouské politické kruhy dráždilo.

V roce 1932 se zmocnil moci kancléř Engelbert Dolfuss. Pod záminkou ochrany společnosti před nacisty rozpustil parlament (využil procesní chyby, kdy odstoupili předseda i všichni jeho zástupci, aniž by ukončili sezení zákonodárného sboru – takzvané selbstausschaltung – čili samovypnutí parlamentu 4. března 1933) vyřadil Ústavní soud, zakázal sociálně demokratickou i komunistickou, ale i nacistickou stranu (v červnu 1934) a ze strany lidové vytvořil jednotnou „Vlasteneckou frontu“. Vládl prostřednictvím dekretů a hovořil o takzvaném „stavovském státě“ který demokracii odmítal.

  1. května 1934 dal Dolfuss schválit novou nedemokratickou ústavu a v červnu zakázal v Rakousku NSDAP. Tuto vedl Arthur Seyß- Inquart, rodák ze Stonařova (vesnice ležící mezi Telčí a Jihlavou) Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Němečtí nacionalisté se pokusili 25. července 1934 o puč a převzetí moci. To se jim sice nepodařilo, zastřelili ale Dolfusse. Nedokázali ale umírajícího premiéra přinutit, aby vyjmenoval Seyße-Inquarta za svého následníka v úřadu, Dolfuss před svou smrtí určil za svého nástupce ministra spravedlivosti  Kurta Schuschnigga.
Schuschnigg Kurt
Schuschnigg Kurt

Na politickém uspořádání Rakouska se tím nic nezměnilo. Nový premiér vládl stejně jako ten starý prostřednictvím dekretů bez svobodných voleb s podporou jednotné „Vlastenecké fronty“, odpor proti vládě ale rostl a formoval se zejména v zakázané NSDAP. Prakticky ve všech rakouských městech probíhaly protestní pochody německých nacionalistů, které nabývaly na intenzitě, a rakouská policie si netroufala proti nim zasáhnout silou. Mimořádně silné bylo nacionalistické hnutí v Klagenfurtu a v Grazu.  Stačí se probírat seznamy mých pacientů, mezi narozenými v letech 1933 – 1945 se to jen hemží Brunhildami, Kremhildami, Helmtrudami, Siegfriedy či Adolfy. Mladí rodiče dávali při křtění dětí najevo, jak bije jejich srdce. Země byla tedy hospodářsky i politicky nesmírně nestabilní a tlak ze strany fašistického Německa rostl. Rakousko se pokusilo vytvořit spojenectví s Maďarskem a Itálií, ale když Hitler začal vznášet nároky na připojení Rakouska k říši, dali oba spojenci od Rakouska ruce pryč.

Schuschnigg se snažil vyjednávat, což bylo mimořádně obtížné. Hitler považoval každý nesouhlas se svými požadavky za provokaci a hrozil násilím. V lednu 1938 musel být na jeho nátlak odvolán velitel rakouských ozbrojených sil Alfred Janda, protože vypracoval plán obrany Rakouska v případě německé agrese.

  1. února 1938 si Hitler pozval (v podstatě předvolal) do Berchtesgadenu na svůj soukromý statek (Berghof) rakouského předsedu vlády. Požadoval nekompromisně zrušení zákazu politických stran a propuštění vězněných členů rakouské NSDAP. Schuschnigg učinil opět řadu ústupků, přijal do svého kabinetu Seyße- Inquarta, který se stal hned ministrem vnitra a Edmunda Glaise-Horstenaua jako ministra bez portfeje. Ani to ale Hitlera neuspokojilo. Schuschnigg se rozhodl pro jediný krok, který mu podle jeho mínění ještě zbýval. Aby zpochybnil „vůli rakouského lidu“, na kterou se odvolával Hitler, vyhlásil na 13. března 1938 referendum o připojení Rakouska k Německu. Ani Schuschnigg ale nehrál s čistými kartami. Protože věděl, jak obrovskou popularitu a podporu má Hitler u mládeže, zdvihl minimální věk pro účast na referendu na 24 let. To Hitlera rozčílilo do nepříčetnosti. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina Rakušanů se vyjádří proti připojení k Německu. Ve městech, zejména v Grazu, Klagenfurtu či ve Vídni měli příznivci Anschlussu sice převahu (v Linci a v Grazu převzali nacisté moc už koncem února 1938 a vyvěsili z budov hákové kříže), klerikální venkov se ale nacistů děsil a hlasoval by proti. A Rakousko bylo – kromě Vídně – prostě jen venkov.

Hitler pochopil, že musí lidovému hlasování za každou cenu zabránit. 11. března dal rakouské vládě ultimatum – moc měla být předána Rakouské nacionálně socialistické straně. Ministr vnitra Seyß- Inquart provedl politický převrat, rakouský prezident Wilhelm Miklas ho ale odmítl vyjmenovat předsedou vlády. 12. března Schuschnigg kapituloval a rezignoval (ani to ho nezachránilo před pobytem v koncentračních táborech, kde prožil celou válku. Přežil, po válce emigroval do USA a až v roce 1968 se vrátil do rodného Rakouska, kde pak v roce 1977 zemřel.)

  1. března v ranních hodinách překročila německá armáda rakouské hranice. Nesetkala se nikde s ozbrojeným odporem. Ve Vídni pak přivítal Seyß-Inquart pompézní přivítání – zaplatil za své činy životem v norimberském procesu, byl jediným Rakušanem (narozeným na Moravě), který byl v norimberském procesu odsouzen k smrti a popraven.

Anschluss 2

Rakousko přijalo německou okupaci se smíšenými pocity. Ve městech panovalo nadšení (Graz a Klagenfurt vyvěsily na radnicích vlajky s hákovými kříži už 11. března) na venkově panovala skepse. Ve Vídni propukly okamžitě pogromy na Židy, antisemitismus byl v Rakousku nesmírně silný, ostatně i Hitler byl rodilý Rakušan a antisemitismem se nakazil za svého pobytu ve Vídni, když se marně snažil stát se malířem na vídeňské umělecké akademii. Tehdejšího vídeňského starostu Luegera, jenž měl antisemitismus jako hlavní politický program, nazývá ve svém „Mein Kampfu“ svým učitelem, který mu otevřel oči a popisuje, jak stál na chodníku a plakal, když kolem něho projížděl katafalk se zesnulým Luegerem v březnu roku 1910. Hned 12. března 1938 bylo zatčeno 70 000 lidí!!! (ministr vnitra Seyß-Inquart nemarnil ve svém úřadu čas, seznamy byly už připravené.) Vzápětí bylo odebráno volební právo 400 000 lidem (200 000 Židům, 177 000 míšencům a bývalým příslušníkům komunistické a sociálně demokratické strany), aby se nemohli zúčastnit na referendu, které se mělo tentokrát odehrát pod taktovkou německé NSDAP. A skutečně se i 10 dubna 1938 konalo, ovšem hlasovací lístky vhazovali za občany do uren přítomní ordneři a na hlasovacím lístku bylo obrovské „Ano“ zatímco malinké „ne“ v dolní části lístku člověk musel hledat. Za těchto okolností a po důkladné kontrole platnosti odevzdaných lístků oněmi ordnery, hlasovalo 99,08 procent voličů pro připojení Rakouska k Německu.

Anschluss

Že se jednalo o naprostou manipulaci, bylo zřejmé na první pohled a to umožnilo po válce 27. dubna 1945 prozatímní rakouské vládě vyhlásit Anschluss za „null und nichtig“ čili neplatný od samého začátku.

Zahraničí reagovalo na toto frapantní porušení státní suverenity Rakouska vlažně. Britský premiér Chamberlein ho ani neodsoudil, Mussolini, někdejší hlavní spojenec Dolfusse a Schuschnigga prohlásil Anschluss za vnitřní záležitost Německa. Československo, které se muselo cítit bezprostředně ohroženo, ani nemobilizovalo (a vysloužilo si za to Göringovu pochvalu). Celý svět prostě přijal návrat Hitlerovy domoviny do Německé říše (tak to on sám 15. března 1938 na Heldenplatzu ve Vídni nazval) jako „hotovou věc“. Rakušané se stali německými občany, ať se jim to líbilo nebo nelíbilo, což mimo jiné znamenalo i mobilizaci do německé armády, v níž pak statisíce mladých mužů v následujících letech umíralo, aniž se z velké části dokázali s rasovou německou myšlenkou sblížit.

Rakušané byli zvláštní Němci – jako Hitler sám. Na jedné straně zde byl antisemitismus mnohem silnější než v samotném Německu (možná proto se zachránila až třetina rakouských Židů – věděli hned, že musí utéci. Bylo to jako s žábou v nádobě s ohřívanou vodou. Zatímco v Německu se voda zahřívala pomalu, v Rakousku vřela ihned). Mladí muži se hlásili do SS, skoro polovina příslušníků těchto elitních jednotek byli Rakušané. Ovšem na druhé straně byli Rakušáci i ti nejnespolehlivější vojáci Wehrmachtu. Buršenšafty, opora německého nacionalismu (dodnes takové jsou) byly Hitlerem zakázány a proto se dnes vyhlašují za první oběť nacistického režimu – ovšem jejich členové přešli kontinuálně a skoro všichni do NSDAP. Dokonce i vídeňský kardinál Theodor Innitzer podpořil Anschluss a až později pod tlakem Vatikánu své prohlášení relativizoval.

Mezi lety 1938 a 1945 bylo tedy Rakousko jako Ostmark (východní marka) součástí Velkoněmecké říše – a proto je například Rapid Vídeň jediným rakouským fotbalovým klubem, který se stal mistrem Německa. Zuřilo zde stejné pronásledování Židů a politických odpůrců jako v Německu samotném, ovšem rakouský nacismus na venkově měl v sobě cosi švejkovského – lidé chtěli hlavně přežít. Po porážce nacismu bylo Rakousko rozděleno stejně jako Německo do čtyř okupačních zón, stejně jako Berlín byla do čtyř zón rozdělena i Vídeň. Na rozdíl od Německa se ale Nikita Chruščov své okupační zóny v roce 1955 vzdal a umožnil vznik jednotného neutrálního Rakouska (takzvaná státní smlouva 15. května 1955). Jednak si uvědomil, že by ruská okupační zóna v Rakousku nebyla ekonomicky životaschopná a jednak si chtěl uvolnit ruce pro potlačení povstání v Maďarsku.

Rakousko se tedy zbavilo okupačních mocností, nikdy nepřiznalo svou vinu na nacifikaci a na vyvraždění rakouských Židů a mohlo pokračovat ve svém spokojeném – trošku švejkovském životě. Zda se podaří události roku 1938 skutečně někdy objektivně posoudit, to je ve hvězdách.  Spíš ne, pomalu na tuto spornou kapitolou rakouských dějin padá prach zapomnění.

Anschluss 4


Mar
2018

Die Reise nach Turin

categories: Artikel auf Deutsch, Italienische Impressionen


Italienische Impressionen

Ich habe mich entschieden, auf meiner Webseite meine Reiseberichte aus Italien zu publizieren. Sie sind – wie es meinen Interessen entspricht, historisch orientiert, aber es ist ein Gemisch von der Geschichte der Städte, der Sehenswürdigkeiten, Reisetipps und unseren Erlebnissen. Einfach etwas für ein paar entspannten Minuten und vielleicht auch etwas zum Lachen oder zumindest zum Lächeln, ich hoffe, dass jeder in den Artikeln, die in zweiwöchentlichen publiziert werden sollten, etwas findet, was ihm gefallen wird.

Als erste:

Die Reise nach Turin

Als wir uns wieder einmal entschieden hatten, Italien zu besuchen, und zwar seinen nördlichen Teil, den ich bisher nicht kannte, begrüßte ich diesen Plan mit Begeisterung. Damals hatte ich allerdings keine Ahnung, dass das Hauptziel dieser Reise der Kauf eines Hütchens für unsere Enkelin Veronika – oder wie es die Italiener entzückend nennen – „capellino“ war. Ein einfacher Vorwand für diese Reise um „capellino“ war ein Seminar meiner Frau über Lungenkrebs. Ich dachte naiv, dass es der wirklich wahre Grund unserer Reise wäre. Die Wahrheit über „capellino“ erfuhr ich erst vor Ort, als es keinen Weg zurück mehr gab.

Wir reisten mit dem Auto. Ich konnte mich mittlerweile an die Fahrweise der italienischen Autofahrer gewöhnen und ihr Fahrstil wurde daher für mich mehr oder weniger ungefährlich (ehrlich gesagt, eher weniger als mehr). Grundsätzlich gelten hier die gleichen Regeln wie bei uns, nur die Umsetzung ist ein bisschen anders und lockerer. Ich mache keine Dummheiten mehr  wie bei meiner ersten Reise nach Italien im Jahre 1993, als ich – für die einheimischen Fahrer absolut unverständlich – bei Rot an der Ampel angehalten habe, obwohl kein Auto in Sicht war. Es schockiert mich nicht mehr, dass ein Italiener im Stande ist, den ganze Verkehr in einer Stadt lahmzulegen, nur weil er gerade einen guten Bekannten auf dem Gehsteig gesehen hat und mit ihm natürlich ein paar Worte wechseln musste. (Auch der Sinn des Begriffs „ein paar Worte“ hat in Italien eine deutlich andere Bedeutung als bei uns) Noch immer kann es mich aber ein bisschen nervös machen, wenn mich ein Auto von rechts über den Gehsteig überholt, weil nach der Meinung des Fahrers meine fünfzig Stundenkilometer verdammt wenig sind. Einen stillen Protest habe ich im  Tunnel geäußert, in dem die Höchstgeschwindigkeit 70km/Stunde war. Ich fuhr 90 (ich bin nicht lebensmüde um mich bei 70 km/St von hinten anfahren zu lassen) und wurde trotzdem über die Doppelsperrlinie von Italienern überholt und noch dazu in einer – meiner Meinung nach  – ziemlich unübersichtlichen Kurve. Aber das alles gehört zum lokalen Kolorit und es ist gut so.

Turin erreichten wir also problemlos und, nachdem ich meine Frau bei dem Hotel Boston abgesetzt hatte, fuhr ich ein Parkhaus zu suchen. Das war allerdings nicht ganz einfach. Die Beschriftung hat gefehlt und mein GPS hat mich vergeblich informiert, dass ich mein Ziel gerade erreicht hätte, ich sah es einfach nicht. Letztendlich habe ich auf der Straße eingeparkt und bin zu Fuß gegangen, um die Einfahrt in das Parkhaus zu suchen. Ich entdeckte sie, es war aber eine sehr anspruchsvolle Aufgabe, unterwegs im Auto einfach nicht zu schaffen. So gut war die Parkhauseinfahrt geheim gehalten.

Meine Erwartungen bezüglich der nördlichsten italienischen Metropole waren bescheiden. Turin hat den Ruf einer Industriestadt, ich erwartete also nicht allzuviele historische Denkmäler, also war ich ziemlich skeptisch. Umso angenehmer war die Überraschung, die mir diese Stadt am Fluss Po bereitete. Turin war einmal ein gallisches Ort, der im Jahre 218 vor Christus von Hannibal zerstört wurde, als er in Italien über den St-Bernhardpass eingefallen war und das Glück nicht glauben  konnte, dass er den Übergang überlebt hatte. Turin befindet sich nämlich direkt an einer Kreuzung der zwei wichtigsten Straßen nach Frankreich über Monte Geneva und über die beiden St.Bernard Pässe. Von hier aus konnte man sich  bereits bequem auf dem Fluss Po befördern lassen. Also, strategisch gesehen, hat die Stadt immer eine sehr vorteilhafte Lage gehabt.

Im Jahr 28 vor Christus entstand also gerade hier eine römische Kolonie, die später den Namen Augusta Taurinorum erhielt und es ist interessant, dass der Grundriss der römischen Stadt mit ihren senkrecht gekreuzten Straßen bis heute erhalten geblieben ist. Es blieben auch die Mauerreste aus dieser Zeit mit der erhaltenen Porta Palatina, sowie auch Reste eines römischen Theaters. An der ehemaligen Porta Pretoriana zeigten Italiener ihre übliche Kreativität. Dieses ehemalige römische Tor bauten sie zuerst zu einer mittelalterlichen Festung um – Castello. Später folgte ein Umbau im Stil der Renaissance und weil ihnen das Ergebnis noch immer nicht wirklich gefallen hat, ergänzten sie dieses Hybrid noch mit einer barocken Fassade. Das Ergebnis dieser chaotischen Kreativität ist einfach unglaublich, dieses Gebäude beherrscht den größten Platz von Turin – Piazza di Castello.

Die Menschen von Turin und eigentlich vom gesamten Piemont zeigten sich in der Vergangenheit als sehr erfinderisch. Die Entdeckungen, die in Zusammenhang mit Piemont gebracht werden könnten, begleiten uns in unserem Leben auf jedem Schritt und Tritt – zum  Beispiel entstand hier die Tafel – und später auch die Nussschokolade, der Kaffee Lavazza, Martini, Cinzano, Tic Tac und viele weitere Köstlichkeiten. Natürlich auch Nutella, die darf man nicht vergessen. Um die Stadt Alba gibt es aus diesem Grund riesige Nussplantagen. Piemont ist auch stolz auf seinen guten Wein. Das Flaggschiff ist natürlich der berühmte Barollo, ich persönlich präferiere Barberra, besonders Barberra d´ Alba. Er ist weniger intensiv aber sehr angenehm und auch erschwinglicher. Wir wollten einen Martini direkt auf dem Tatort im Cafe Torino auf Piazza San Carlo kosten, als wir aber erfuhren, dass ein Glas hier acht Euro kostete, genossen wir es in einer anderen Bar für 2 Euro.

Kreativ war auch der Koch im Restaurant Mago Rabin im Corso s´ Mauricio, wohin wir essen gegangen sind. Als er erschien, um uns zu begrüßen, war er gleich suspekt. Er sah wie ein Künstler aus, der seine Inspiration in unerlaubten Mitteln suchte. Am diesen Abend rauchte er wahrscheinlich um ein Joint mehr als üblich.               Wir hatten ein Menü mit vier Gängen bestellt, bekamen aber siebzehn Gänge!!!  Unserer Künstler vermittelte den Ausländern eine Übersicht über die ganze piemontische Küche. Eigentlich keine ganz schlechte Idee und jeder Gang war ein kulinarisches Erlebnis. Das Problem lag darin, dass sich manche Gänge miteinander nicht gut vertrugen und sich für eine kämpferische Konfrontation entschieden. Ohne Rücksicht, dass das Schlachtfeld mein Magen war. In jedem Fall musste ich den ganzen kommenden Tag nichts essen, eigentlich konnte ich überhaupt nicht – weil bereits bei einem  Blick auf das Essen ich mit Übelkeit zu kämpfen hatte.  Damit haben wir eigentlich viel Geld gespart. Piemont ist ein etwas anderes Italien. So anders, dass Napoleon, als er im Jahre 1796 ins Land einmarschierte, die Österreicher vertrieb und aus den italienischen Provinzen eine Cisalpinische Republik gründete, Piemont direkt an Frankreich anschoß. In seinen Augen war die einheimische Bevölkerung Franzosen, die Französisch nicht richtig gelernt hatten (was übrigens auch sein Problem war). Er lag nicht ganz falsch. Diese Tatsache hat besonders mein Magen zu spüren bekommen, weil die Mehrheit der konsumierten Gänge eher zu französischer als zu italienischer Küche gehörte. Torino, wie der italienische Name der Stadt ist, sagt man auf piemontesisch Türin. Herzöge von Savoy, von ihrem Ursprung her Franzosen aus der Region unterhalb des Mont Blanc, die in Piemont seit dem elften Jahrhundert geherrscht hatten und im dreizehnten Jahrhundert dann den örtlichen Bischof in der Verwaltung der Stadt ablösten, verlegten im Jahr 1563 ihre Hauptstadt aus dem französischen Chambéry nach Turin.

Napoleon ist hier noch immer sehr populär. Diese Tatsache habe ich nicht ganz verstanden, er war doch ein Aggressor, Diktator und weiters – ganz einfach, ich mag ihn nicht. Wie ich allerdings im „Museo di Risorgimento“ also im Museum der Vereinigung Italiens erfuhr, wird er für einen Menschen gehalten, der nach Italien die Meinungsfreiheit und die demokratischen Ideen brachte und damit den Prozess der Vereinigung Italiens startete, der seinen Höhepunkt im Jahr 1861 gerade in Turin fand.

Es regnete und regnete. In Turin ist das allerding keine wirkliche Tragödie. Erstens gibt es hier die U-Bahn, wo es ähnlich wie in Kopenhagen keinen Zugsführer gibt und so kann man ganz vorne sitzen und die Gleise zu beobachten. Aber beinahe die ganze Stadt ist mit Arkaden ausgestattet, also kann man im Trockenem bleiben, auch wenn viel Wasser vom Himmel fällt. Natürlich sind dort überall Butiquen und Markengeschäfte, was mich nicht wirklich interessiert hätte, bis ich mich meiner Frau angeschlossen habe und begann – was glauben Sie, aber natürlich –  das „capellino“ suchen. In diesem Moment habe ich endlich realisiert, dass dieser Ausflug problematisch werden könnte.

Ich beschäftigte mich mit den Sehenswürdigkeiten der Stadt. Der königliche Palast und Palazzo Madamme passten nicht mehr in meinen Zeitplan und die berühmte savoyische Rüstungskammer habe ich einfach nicht gefunden, sie ist wahrscheinlich nur für die Einheimische auffindbar und für sie bestimmt, oder man muss einen bezahlten Stadtführer dafür buchen. Das legendäre Leintuch von Turin befindet sich in Duomo di San Giovanni unmittelbar neben dem königlichen Palast.

(Die Ausstellung zu diesem Thema ist aber in einer prächtigen königlichen Barockkapelle San  Lorenzo untergebracht, ebenfalls beim königlichen Palast, aber an der Seite der Piazza di Castello). Ob in ihm wirklich Christus eingewickelt war, ist unter den Wissenschaftlern bis heute umstritten. Es ist sehr wahrscheinlich, dass dieses Leintuch aus der Beute der Kreuzritter des vierten Kreuzzugs stammt, als die Kreuzritter im Jahr 1204 Konstantinopel eroberten und die Blutspuren der Blutgruppe AB entsprechen genau den Verletzungen, die ein Mensch bei der Kreuzigung mit einer Dornkrone auf dem Kopf und einem tödlichen Stich in die Herzgegend erleiden musste. Die Carbonanalyse datiert allerdings das Alter des Leintuches in das dreizehnten Jahrhundert, also handelte sich möglicherweise doch um eine Fälschung. (Die Byzantiner waren in der Fälschung der heiligen Reliquien wahre Meister). Das Tuch befindet sich in der Kirche San Giovanni in einer Seitenkapelle. Es ist eigentlich sehr angenehm, sich hier niederzusetzen und zu erholen, während es draußen regnet und regnet. Der Text, der bei dem Tuch zu lesen ist, löst den Widerspruch auf die salomonische Art – nach dem Text ist das Tuch ein Symbol des Leidens Christi. Also warum nicht? Ich mochte dieses Ort.

Turin besitzt(das behaupten die Italiener selbst, es wäre diese Behauptung unbedingt zu überprüfen) das nach Kairo zweitgrößte ägyptologische Museum der Welt, „Museo egizio“. Warum eine so großartige Ausstellung gerade in Turin ihren Sitz gefunden hat, hat natürlich einen Grund. Ein bestimmter Piemonteser namens Bernardino Drovetti fühlte sich nach der Annexion von Piemont durch Napoleon als echter Franzose und folgte Bonaparte bei seinem Feldzug nach Ägypten. Als dies mit einer Katastrophe geendet hatte, dachte er, doch kein echter Franzose zu sein und blieb als Konsul in Ägypten. Er war für alle, für die Franzosen, für die siegreichen Engländer aber auch für die Ägypter akzeptabel. Gerade Napoleon weckte durch seinen Feldzug Interesse an der Kunst des alten Ägypten, bei seiner Reise wurde er von Wissenschaftlern und Künstlern begleitet, dank seines Feldzuges wurde die Tafel von Rosetta gefunden, die es Jean Francios Champolion ermöglichte, die ägyptischen Hieroglyphen zu entziffern. Drovetti blieb also in Ägypten und setzte fort, was sein General begonnen hatte – er sammelte Papyri, Statuen, Reliefs, die aus dem ägyptischen Sand auftauchten. Als er dann nach Hause kam, landete seine Sammlung im Louvre. Drovetti fühlte sich aber nicht mehr als echter Franzose und Piemont wurde nach dem Wiener Kongress zum unabhängigen Königsreich von Sardinien. Drovetti wollte nicht für einen französischen Patrioten gehalten werden, der seine Kostbarkeiten uneigennützig  verschenkt. Er hat sich entschieden, seine in Louvre platzierte Sammlung zu verkaufen und der König von Sardinien, Karl Felix, bot einfach mehr als der französische König. Danach konnte man den Transfer der Samsung aus Paris nach Turin im Jahr 1824 nicht mehr verhindern. Die Sammlung ist wirklich sehenswert. Es gibt Papyri in der Größe einer ganzen Mauer, vom Buch der Lebenden, also dem Buch der ägyptischen Medizin, bis zu einem erotischen Papyrus, der bereits vor vier tausend Jahren die Geheimnisse der Liebe erklärte. Es fehlt auch eine „beauty box“ nicht, eine Kosmetiktasche einer Ägypterin aus der Zeit des Neues Reiches. Also Damen (aber auch Herren), es ist viel zu bestaunen.

Das Symbol von Turin ist aber die Mole Antonelianna, ein Gebäude, dessen Turm auf der italienischen Zweizentmünze dargestellt ist. Ursprünglich handelte sich um eine Synagoge, aber noch vor ihrer Fertigstellung übersiedelte die Hauptstadt Italiens zuerst im Jahre 1866 nach Florenz und dann 1870 nach Rom. Deshalb fehlte für die Fertigstellung das Geld. Heute gibt es dort ein Museum der Kinematographie – italienische Filmateliers befinden sich in Turin!

Eine wirklich interessante Ausstellung zeigt die Geschichte der Kinematographie, von der Laterna magica über die ersten beweglichen Bilder und Kurzfilme aus dem Ende des neunzehnten Jahrhunderts bis zu modernen Werken. Es gibt sehr viele interessante Dinge, wie zum Beispiel das Korsett von Marilyn Monroe, das ahnen lässt, dass an dem Mädchen wirklich einiges zu betrachten war und John Kennedy genug zum Angreifen hatte.

Im Museum fährt ein im freiem Raum hängender Lift auf die Turmspitze, die Voraussetzung für ihre Nutzung ist allerdings Schwindelfreiheit. Bei schlechtem Wetter, als die Turmspitze in den Wolken ertrank, war die Sicht reich Null. Also verzichtete ich auf diese Attraktion. Italiener können aber ihre Museen wirklich bauen, darüber sollte ich mich einen Tag später überzeugen.

Im Jahr 1899 gründeten acht lokale Unternehmer, unter ihnen auch Giovanni Angelli, in einem Vorort von Turin namens Lingoto „Fabrica italiana l´automobile di Torino“. So entstand der berühmte FIAT, heutzutage einer der größten Autokonzerne der Welt. (Auf deutsch wird der Name als „Fehlerhaft in allen Teilen“ interpretiert, die Amerikaner nennen ihn wieder „Fix it alone, Toni“) Allerdings besteht Fiat in der Konkurrenz der Weltmarken bis heute ganz gut und das in der Zeit, in der alle anderen italienischen Marken (Lancia, auch aus Turin, Alfa Romeo, Lamborgini usw.) seit langer Zeit ausländischen Firmen gehören. In der gigantischen Produktionshalle in Lingotto ist heute eine Kongresshalle, in der das Seminar stattgefunden hat, das meine Frau besuchte, ein Geschäft der Nahrungsmittel „Slow food“ (das ist auch eine piemontesische Erfindung als Antwort der Gourmanen auf Fast food Ketten), ein Hotel, eine Galerie usw. usw. – Die Italiener reißen nämlich sehr ungern etwas, was bereits steht, nieder.

Unweit von der ehemaligen Halle gibt es dann das „Museo nacionale de automobili“, also das nationale Automobilmuseum. Ich bin zwar kein unkritischer Fan der Autoindustrie und das Auto ist für mich in erster Linie ein Mittel zum Transfer vom Punkt A zum Punkt B, aber dieses Museum  hat alle meine Erwartungen hoch übertroffen. Nicht nur, dass sich hier eine Ausstellung der Modelle aus dem Ende des neunzehnten Jahrhundert, aber auch das Auto Italia befindet, mit dem im Jahr 1912 eine Reise nach Shanghai unternommen wurde. Also in der Zeit, in der es dort noch keine Tankstellen gab, weil in vielen Ländern, die die Reisenden überqueren mussten, die Einheimischen von einem Auto noch nie gehört hatten.

Es wird auch die Entwicklung der Autos in den Zwanzigerjahren zu den ersten Luxusmodellen der Dreißigerjahre.  Gezeigte Filme erklären den Unterschied der Produktionphilosophie nach dem zweiten Weltkrieg in Amerika und in Europa und deren spätere Annäherung, stellen unterschiedlichste Kuriositäten dar, die sich letztendlich nicht durchgesetzt haben. Natürlich darf auch eine Ausstellung der Rennautos beginnend mit dem Jahr 1914 bis zu den heutigen Boliden der Formel eins nicht fehlen. Selbstverständlich findet man hier den legendären Fiat 500 und 600 und eine Menge Ferrari. Außerdem ist hier die Entwicklung der Motoren seit dem Anfang des zwanzigsten Jahrhunderts dargestellt, (Inklusiv z.B. Modell Laurint und Klement aus dem Jahr 1909) und die Entwicklung der Reifen vom Holzrad bis zu den heutigen Reifen der Formel I. Ich hatte wirklich ein Problem, das Museum nach vierstündigem Besuch zu verlassen, jemand, der ein echter Autofan ist, sollte wahrscheinlich einen Schlafsack mitnehmen, um irgendwo geheim zu übernachten.

Also Museen können die Italiener wirklich errichten. Turin war ein Erlebnis, das ich sicher und mit gutem Gewissen empfehlen kann.

Ach so, wie ist es mit dem „capellino“, als dem Hauptgrund unseres Besuches, ausgegangen? Wir besuchten in Turin eine Menge Geschäfte und ein Kaufhaus. Der Verlauf war immer gleich. Zuerst eine riesige Begeisterung über das vielfältiges Angebot mit einer Behauptung, hier werden wir sicher etwas finden und kaufen. Taktisch war dieses Versprechen richtig, dank dessen habe ich nicht gleich die Flucht ergriffen. Dann aber hatte ein Hütchen keine Schnur unter dem Kinn, das nächste hatte zwar eine, die war aber zu lang. Das nächste hatte die richtige Schnur, war aber viel zu teuer und das mit den Figuren von Disney kauften wir natürlich auch nicht. Letztendlich beschloss meine Frau, dass man in Turin ein Hütchen nicht kaufen kůnne, weil das Weltzentrum der Mode doch Mailand sei. Dort wird es sicher eine viel bessere Auswahl geben. Und so reisten wir weiter nach Mailand. Aber darüber wieder andersmal.

 

 


Mar
2018

Srdeční nedostatečnost

categories: Blog, Lékařské příhody


Je choroba častá, až příliš častá. Srdce prostě nedokáže propumpovat všechnu krev, která se na něj valí, část se hromadí před srdeční pumpou a zvyšuje se tak tlak tekutiny a ta vystoupí z cév a začne zaplavovat plíce a později i celé tělo.

Prvním, poměrně nenápadným příznakem může být noční močení. Zejména pánové jsou přesvědčeni, že když musí třikrát za noc na záchod, může za to prostata. Ovšem třikrát je právě dvakrát příliš. Důležité je, jak velké jsou vymočené porce. Pokud jsou malé, může se skutečně jednat o zbytnění prostaty, která neumožní úplné vyprázdnění plného močového měchýře a člověk musí tedy vyprazdňovat častěji. Pokud jsou ovšem porce velké, znamená to, že se močový měchýř vyprázdnit dokázal a že se tedy tvoří příliš mnoho moči. To se může stát, i když člověk večer mnoho nepil. Přes den, když chodí nebo sedí, se totiž přebytečná tekutina hromadí v dolní polovině těla, ale když si večer lehne do postele, dopraví se přebytečná tekutina k srdci, a je vypumpována, proto musí takový člověk močit častěji a více, než by se na poklidný spánek slušelo. Jinak, než močí se tělo přebytečné tekutiny zbavit nedokáže.

Pokud se stav zhoršuje, přijde dušnost, nejprve při námaze, později i v klidu. Někdy je taková symptomatika naprosto diskrétní. Do ambulance dorazil devadesátitříletý děda s tím, že s ním něco není v pořádku. Když jsem se zeptal, co, odpověděl:

„Pane doktore, mě přestalo chutnat kouřit.  Takže to musí být něco hodně vážného.“

Zakazovat kouření muži, který se přes spotřebu dvaceti cigaret denně dožil devadesáti tří let, je samozřejmě hloupost. O to jsem se ani nepokusil. Vzal jsem stížnosti mého pacienta vážně. A měl jsem pravdu. Stařík se doslova topil ve vodě, na plicích měl několikacentimetrové výpotky a v rentgenu otok plic – zkoušejte dýchat pod vodou! Nejde to a očividně si člověk pod vodou nemůže ani zapálit.

Přijali jsme ho a začali léčit diuretiky, tedy léky na odvodnění.  Za dva dny vyčural čtyři litry, jeho tělesná hmotnost klesla o tři kila a byli jsme s naší prací spokojeni. Děda očividně taky. Po vizitě mě zastavil na chodbě.

„Nemohl byste mě už propustit domů, pane doktore? Já si byl na balkóně zakouřit. A už to zase jde.“

Propustil jsem ho. Cílem naší léčby nemusí být prodloužení života ale zlepšení jeho kvality. A toho jsme mou léčbou očividně dosáhli.

Na Slovensku jsem na začátku mé lékařské kariéry působil ve vesnici Hranovnica. O několik let později za mnou do nemocnice do ambulance dorazila jedna z mých někdejších pacientek. Byla to místní drbna, ale jinak velmi zdvořilá a v podstatě i milá paní. Měla problém.

Problém číslo jedna byl, že při debatách s ostatními ženštinami z vesnice začínala být dušná a tím pádem s nimi nedokázala držet krok, což ji velmi frustrovalo.

Druhým problémem byl kašel. Stále kašlala. Už dostala od lékaře trojí antibiotika, a přesto to nepomáhalo. Dozvěděl jsem se po zhruba dvacetiminutové anamnéze, během níž jsem se dozvěděl o všech událostech ve vesnici za poslední tři roky, že neměla nikdy teplotu a že ten kašel je suchý, nic nevykašlává. A navíc ji nejvíc trápí v noci, brzy po usnutí, takže se už okolo půlnoci budí a pak už nemůže pořádně usnout. Zaráželo mě, že se mnou hovořila normální lidskou slovní frekvencí, tedy zhruba třikrát pomaleji, než bylo u ní obvyklé a že se mezi větami musela nadechnout, což dříve nikdy nedělala. Když se přiznala, že musí v noci třikrát na záchod (problémy s prostatou jsem mohl u mé pacientky s klidným svědomím vyloučit) byla diagnóza hotová.

Předepsal jsem jí diuretikum, vymočila se z podoby a přestala kašlat. O dva týdny později se objevila v ambulanci opět. Přivlekla pytel s dvaceti pěti kilogramy brambor. Jako odměnu pro pana doktora, který ji tolik pomohl.

Vzhledem, že ten pytel dovlekla před dveře mé ambulance dlouhou chodbou plnou užaslých pacientů čekajících na ošetření osobně, a to, aniž by se zadýchala, pochopil jsem, že jsem byl úspěšný a že je vyléčená. I tak se člověk může těšit z léčebného úspěchu.

Já jsem se, než jsem pytel odvlekl k autu, zadýchal.