Monthly Archives: October 2017

500 let reformace

Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu. Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad… Čti dál »

Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že? A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako… Čti dál »

A co teď? Česká republika po volbách.

A co teď?   Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější. Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru,… Čti dál »

Rakouské volby 2017

Tak jsme si v Rakousku trošku zavolili   Je mi jasné, že Češi teď mají zcela jiné starosti, než sledovat výsledky rakouských voleb – totiž vlastní dilema, koho volit či spíše nevolit, přesto si dovolím podat krátkou zprávu o výsledku rakouských parlamentních voleb – protože se jedná o souseda, vedle kterého Česká republika bude muset i nadále žít – přestěhování není možné, je snad praktické vědět, co se zde vlastně stalo. V podstatě nic překvapivého, volby dopadly podle předpokladů, tedy aspoň mne v ničem nepřekvapily. Rakousko se  politickém spektru posunulo výrazně doprava a samozřejmě je za tím uprchlická krize. Zářícím vítězem se podle očekávání stal Sebastián Kurz. Jeho politická intrika, která ho přivedla k moci, byla geniální a naprosto vyšla. Jen krátce zopakuji jeho politický vývoj. Začal jako 22 letý nejmladší ministr v historii Rakouska – jako státní sekretář pro integraci (to je funkce odpovídající funkci ministra, státní sekretář se… Čti dál »

Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout. Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu. Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního… Čti dál »

Pátek třináctého – letos zvlášť nebezpečný

Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos. Proč? To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry. Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí. Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli… Čti dál »

Katalánsko – slzy hrdosti

Co se stane, když na sebe narazí naivní politik s blbcem? Tragédie. A to se právě děje v Katalánsku. Katalánská naivita narazila na madridskou zatvrzelou hloupost a ta srážka zatřásla celou Evropou. Je mi Katalánců vlastně líto. Byl jsem v Barceloně dvakrát, poprvé v roce 2007, tehdy o nějakém separatismu nebylo nikde ani stopy. Podruhé v roce 2013. To už všude po domech visely katalánské vlajky a taxikář, kterého jsem poměrně rychle odhadl na duševně nepříliš rozhleděného, nám nadšeně vyprávěl o katalánské samostatnosti. I muzeum barcelonských dějin mělo najednou mnohem větší nacionalistický náboj. Co se mezi těmi roky stalo? Přišla hospodářská krize roku 2008. A Španělsko postihla víc než jiné evropské země, snad s výjimkou Řecka. Nezaměstnanost stoupla na 25 procent mezi mladými byla dokonce nad padesát procent, nebyla práce dokonce ani pro vysokoškoláky s TECHNICKÝM VZDĚLÁNÍM !!! To svědčí o hospodářské katastrofě. A protože bylo najednou málo peněz, začalo se hledat, kdo za to může –… Čti dál »

Cremona

  Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311… Čti dál »