Month: October 2017

500 let reformace


Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml.

  1. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu.

Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad světem. Právě na přelomu patnáctého a šestnáctého století se jim zdálo, že si už mohou dovolit opravdu všechno. Pontifikáty Alexandra VI. Borgii (1492 – 1503)či Julia II. De la Rovere (1503 – 1513) byly přímo demonstrací moci a přímo nestoudnou prezentací všemoci hlavy církve. Papežové vedli války, rozšiřovali území svého církevního státu v Itálii, obdarovávali své syny vévodstvími a jinými tituly, prodejem odpustků a církevních úřadů získávali neskutečné finanční prostředky, které používali k stavbě monumentálních staveb ale i k nesmírnému obohacování sebe i svých rodin – tzv. nepotismus (od slova nepos, čili synovec – papeži přece nesměli mít oficiálně syny) dosáhl svého vrcholu. Koncil v Římě (5. lateránský koncil) v letech 1512 –  1517 měl poslední šanci na reformu církve, stal se ale jen bohapustou fraškou

A pak se objevil Luther se svou snahou o reformu církve, o odstranění těch největších nešvarů, aby církev znovu získala důvěru věřících a byla schopna šířit Kristovo poselství lásky. Bezprostředním podnětem byla jeho cesta do Říma, kde byl konfrontován s přímo nestoudným prodáváním odpustků. Papež Lev X., vlastním jménem Giovanni di Medici totiž rozjel prodávání odpustků opět ve velkém stylu (ne nadarmo pocházel z bankéřské rodiny). Potřeboval peníze na dostavbu chrámu svatého Petra, a proto v roce 1514 vyhlásil velké odpuštění. Tentokrát neplatili lidé jen za sebe, ale i za nebožtíky. Dominikán Johann Tetzel hlásal, že nebožtík bude okamžitě propuštěn z očistce, pokud jeho žijící příbuzný zaplatí církvi jeden zlatý. K tomu přišla aféra s prodejem arcibiskupství v Mohuči na Albrechta z Brandenburgu. Ten byl už v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. Za oba tyto řady zaplatil do Říma velké finanční sumy a nehodlal se jich vzdát, ani když se stane arcibiskupem a kurfiřtem Mohučským. Být arcibiskupem na dvou místech odporovalo jakémukoliv církevnímu zákonu, Řím (tedy papež Lev X.) byl sice ochoten přimhouřit oko, chtěl za to ale hodně peněz. Proto byly v Německu vypsány nové odpustky, jejichž vybírání se ujal právě onen Dominikán Tetzel. Na své si přišly i bankovní domy, jako například Fuggerovci, kteří si za spolupráci na vybírání odpustků mohli část sumy ponechat. Nestoudnost církve v ožebračování lidí dosáhla svého vrcholu a odpovědí byly Lutherovy téze.

Luther svým spisem trefil přesně náladu znechuceného a frustrovaného lidu, Jeho myšlenky se rozšířily po Německu jako oheň po vyprahlé stepi. Papež Lev X. Luthera podcenil jen na chvíli. Zareagoval poměrně rychle, ale ne dost rychle. Na straně reformátora totiž stálo nové médium, jehož šíření vlastně církev podporovala, protože věřila, že jí zabezpečí monopol na šíření její pravdy – knihtisk. Opak byl pravdou. V roce 1519 kolovaly Lutherovy teze v nepředstavitelných 600 000 výtiscích. Prakticky každý, kdo uměl číst, si mohl jeho spis opatřit. Do roku 1521 vydal další spisy: „Křesťanským rytířům německého národa“ ve kterém žádal o ochranu německých knížat pro věc protestantismu. „Babylonské zajetí církve“ a „O svobodě křesťana.“ Všechny jeho knihy se staly naprostými bestselery. A navíc myšlenka chudé církve, jejíž současný majetek si může přivlastnit světský vládce, začala stále více lákat německá knížata. Reforma získávala politickou podporu.

Papež potřeboval nutně pomoc světského ramene moci, tedy římského císaře. V tom měl smůlu. Na trůně seděl stárnoucí Maximilán I., který měl jiné starosti. Maximilán byl v podstatě schopný vládce, reformoval rozhodujícím způsobem vojenství, díky tomu udržel habsburskou moc v Burgundsku a získal pro Habsburky i Španělské království. Svatbami svých vnuků s Jagellonci získal pro svou rodinu i nárok na království Uherské a České. Staral se ale především o prospěch vlastní rodiny, papežovy starosti stejně jako ideologické náboženské spory mu byly dost ukradené a ostatně se neustále pohyboval na okraji finančního bankrotu. Nad vodou ho udržovaly pouze kredity bankéřské rodiny Fuggerovců, jen díky nim dokázal pro císařskou korunovaci dojet aspoň do Trientu, na cestu do Říma peníze nestačily.

V roce 1519 císař zemřel. Při volbě jeho nástupce to neprobíhalo jinak, než při volbě papežů, jeho vnuk Karel si korunu proti francouzskému konkurentovi Františkovi prostě koupil. Opět díky vysokému úvěru augsburských bankéřských rodin Fuggerů a Welserů, kteří za ony peníze dostali do správy nově dobytá území v Americe – Welserovci Venezuelu, Fuggerovci Chile (ani jedni se nedokázali proti místním conquistadorům prosadit). Melancholický Karel měl v době své volby 19 let a na problémy, se kterými byl konfrontován, naprosto nestačil.

Papežové měli prostě smůlu, že na císařském stolci právě v rozhodující chvíli seděl člověk nepříliš osvícený. Tak dlouho oslabovali pozici císaře a těšili se z jeho slabosti, a teď, když ho nutně potřebovali, s úžasem zjišťovali, že toho není schopen. Devatenáctiletý chlapec, vyrostlý v poměrně liberálním prostředí holandských provincií, spíš introvertovaný mladý muž, který sám žádný zájem na řešení církevního problému neměl, cítil se k tomu jen nucen a podle toho se i choval.

Postavil se sice na stranu katolické církve, učinil to ale poměrně vlažně a nechal „plevel kacířství“ v říši rozrůst. Luther směl v Lipsku diskutovat s významným církevním ideologem Johannem Eckem. Když pochopil, že se s církevní mocí diskutovat nedá, stal se jeho postoj radikálnější. Už nešlo jen o odpustky. V roce 1520 napadl učení o transsubstanciaci, tedy přeměnu vína a chleba v Kristovu krev a tělo. Teď už se postavil do stop Viklefa a mistra Jana Husa (který je proto v Německu všeobecně považován za Lutherova předchůdce a dostal i svou sochu na památníku reformace ve Wormsu). Navíc popřel kult svatých jako pohanský a zreformoval i samotný obřad mše, kde se místo rituálu dostalo do centra obřadu slovo boží. Největším protestantským svátkem přestala být velikonoční neděle jako symbol zmrtvýchvstání (což samozřejmě navazuje bezprostředně na pohanské svátky jara znovuzrození přírody), ale Velký pátek, jako den, kdy Kristus svou smrtí naplnil své poslání a vykoupil lid z dědičného hříchu. Stejně tak byla zrušena i poutní místa, která byla a jsou dodnes velkým zdrojem příjmů a svátek božího těla – právě katolická procesí na tento den měla mít největší konfliktní potenciál mezi oběma náboženskými směry – v Drážďanech proto například vybudovali v katolickém kostele Hofkirche cestu pro procesí uvnitř kostela, aby katolíci v tento den nedráždili většinově protestantské obyvatelstvo. Luther zrušil celibát (hlavní předpoklad nedělitelného církevního bohatství) a sám šel příkladem, když se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. (Její snubní prsten je možné obdivovat v městském muzeu v Lipsku). Divergence mezi Římem a Lutherovými příznivci byla stále větší. A začali se objevovat noví reformátoři, kteří hodlali jít svou cestou – Zwingli v Curychu, Kalvín v Ženevě a mnozí další. Situace se stávala nepřehlednou a výbušnou.

Císař Karel povolal v roce 1521 mezitím už exkomunikovaného Luthera na říšský sněm do Wormsu, aby zde odvolal své učení. Když to neudělal a propadl tak smrti, ukryl ho u sebe saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Lutherovo nové učení totiž získalo vedle ideologického i politický rozměr. Jeden kurfiřt za druhým jakož i králové ve Skandinávii se přidávali k reformnímu směru, především při představě možnosti konfiskovat tučné církevní majetky pro vlastní obohacení. Karel měl naprosto jiné, existenční problémy, zejména válku s Francouzi v Itálii. Tu se mu podařilo v roce 1525 bitvou u Pavie překvapivě vyhrát, tím ale proti sobě postavil papeže Klementa VII. Karlovi byl najednou Luther a jeho učení dobrý jako prostředek tlaku na papeže. Ten nakonec povolil a svolil dokonce k císařské korunovaci v roce 1530 (ovšem ne v Římě ale v Bologni). V roce 1529 na druhém říšském sněmu ve Špýru „protestovalo pět říšských knížat a 14 měst“ proti zákazu nového učení. (Odtud název protestanti, kostel, kde se to stalo, stojí dodnes a je ho možné navštívit). V roce 1530 pak na sněmu v Augsburku prezentoval Lutherův přítel a společník Melachton nové vyznání víry (takzvaná Augsburská koncese). Karel to akceptoval a politicky se mu jeho říše začala rozpadat. Když konečně udeřil a protestantskou opozici v bitvě u Mühlberka v roce 1547 rozdrtil, těšil se chvíli pocitu vítězství. Ale jen krátce, než se proti němu obrátil jeho nejvlivnější spojenec Mořic saský. Ten císaře přinutil utíkat z Innsbrucku ve spodním prádle. To už císař psychicky nezvládl, jako první císař v dějinách se vzdal trůnu, uchýlil se do kláštera a tam v depresi a na modlitbách zemřel.

Žezlo po něm převzal jeho mnohem schopnější bratr Ferdinand, který se od samého začátku snažil o usmíření obou táborů – jako jediný si uvědomoval nebezpečí, které si papežové ani nepřipouštěli – nebezpečí rozštěpení církve. Reformátoři totiž na vytvoření vlastní církve vůbec nepomýšleli, jejich cílem byla reforma CELÉ církve. Až když tohoto cíle nedosáhli (částečně i vlastní vinou, protože se jejich mnohé proudy nedokázaly sjednotit) vytvořili vlastní církev nezávislou na centrální moci v Římě. Ferdinand se snažil intervenovat na obou stranách a přivést je k jednacímu stolu. To se mu i podařilo, nejblíže k smíření měli oba kontrahenti při jednáních v Regensburku (Řezně) v roce 1541. Římskou delegaci tehdy vedl velmi tolerantní a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini a měl i mandát od umírněného papeže Pavla III., aby dojednal dohodu s luterány i za cenu ústupků. Tentokrát to byli ale protestantští kněží, kteří se ukázali neústupní a navíc byli ještě rozhádaní mezi sebou. Contarini neuspěl, ztratil svůj dominantní vliv v Římě, moc tam převzali fanatici a vývoj nabral neodvratitelný směr ke konfrontaci.

V roce 1545 svolal papež Pavel III. ekumenický koncil do Tridentu. Ten byl několikrát přerušen, dokonce přeložen do Bologni a pak zase zpět, smír v otázkách víry mezi oběma tábory ale nastolit nedokázal. V roce 1563 už za vlády fanatického papeže Pavla IV. Caraffy přijal dogmata, vylučující protestanty z církve. Ti se tedy konečně rozhodli založit církev vlastní.

Spory vyústily nakonec v roce 1618 do třicetileté války, která začala jako válka náboženská a skončila jako nesmyslný masakr všech proti všem, ukončila politickou dominanci římských císařů, jakož i římských papežů. Místo nadvlády císaře a papeže jako dvou paží vlády nad světem nastoupil takzvaný vestfálský systém rovnováhy politických sil, který je vlastní politickému systému Evropy ale i světa dodnes. Západní svět se rozdělil a to znamenalo rozvoj humanismu, posléze osvícenství, které s sebou přineslo průmyslovou revoluci a změnilo tak naprosto svět ve kterém žijeme. Svět nebyl Lutherovým činem osvobozen od dogmatismu (protestanti byli někdy ještě nesnášenlivější než katolíci, například Kalvín vedl v Ženevě pravý náboženský terorismus nepříliš odlišný od dnešních islamistů Islámského státu), ale byl rozbit monopol na ideologickou pravdu. Lidé měli volbu, volba je předpokladem vývoje. A lidstvo se této šance chopilo.

Možná že by k takovému vývoji došlo i bez Luthera. Jsem ale přesvědčen, že jeho revolta tento vývoj když ne iniciovala, tak určitě urychlila.

Tato skutečnost nezasáhla jen katolickou do té doby všemocnou církev, nýbrž změnila celý svět, poměr sil, chápání moci a důvěru člověka ve všemocnou ideologii posmrtného života jako odměny za pozemské utrpení. Naučila ho žít tady, na této zemi. Výsledky mohou být někdy kontroverzní, nicméně tento zlom umožnil, aby lidé planetu, na níž žijí, poznávali a poznání je cesta. Poznání stojí proti fanatismu, proti nekritické víře. A proti lákavé možnosti tuto zneužít politicky, k čemuž mají lidé odjakživa vrozenou vlohu. To je zásluha oné reformy zpřed pěti set let a za ni jí musíme být vděční. Bez ohledu na to, jakého jsme vyznání.

Parma


Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že?

A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako ředitel dvorního orchestru čtyři roky 1835 – 1839, než ze zdravotních důvodů odjel do Nizzy, kde i zemřel. A není třeba zapomenout na parmského rodáka slavného dirigenta Toscaniniho., který má v Parmě vlastní muzeum ve svém rodném domě.

Dobré jídlo a krásná hudba, není to úžasná kombinace?

A to měla Parma jednou opravdu namále. V roce 1248 vrcholil konflikt mezi císařem Friedrichem II. a papežem Inocencem IV. Papež utekl z Itálie, kde se necítil být bezpečný a ukryl se na tehdejší francouzské hranici v Lyonu. Francouzský král Ludvík svatý jej totiž na své území nevpustil. Nechtěl si to s císařem rozházet, zejména když se právě sám nacházel na křížové výpravě v Egyptě. Císař se pak po vítězné bitvě u Cortenuovo nad Milánem cítil být konečně dostatečně silný, aby papeže přivezl do Itálie zpět a přinutil ho poslouchat. Cesta byla připravena, v Turíně se k císaři připojila vojska vévody Savojského, který už i zajistil přechod přes alpské průsmyky a papeži začal zvonit umíráček. Jenže právě ve chvíli, kdy císařská vojska opustila Turín, podařilo se guelfské straně v Parmě pomocí papežských žoldnéřů, které vpustili tajně do města, získat moc a od císaře odpadnout. Císař se nechal strhnout emocemi – přerušil tažení do Lyonu, s celou armádou přitáhl k Parmě a začal ji obléhat. Byl nepříčetný vztekem a netajil se úmyslem město vymazat z povrchu zemského. Protože Parma neleží na žádném větším říčním toku (jejím středem protéká říčka Parma) byl tento strategický záměr realizovatelný a císař už v blízkosti Parmy vybudoval nové – zatím dřevěné – město se jménem Viktoria, která měla oslavit jeho vítězství nad povstalci a po jejím zničení Parmu nahradit. Když vyhladovělí měšťané Parmy přišli k císaři a slíbili se pokořit a kát, císař jejich kapitulaci nepřijal. Oznámil jim, že je nechá všechny hlady pomřít, případně je všechny vyvraždí, ale k žádnému vyjednávání není ochoten. Byla to jeho největší chyba, které se jinak nesmírně schopný vládce dopustil. Emoce nejsou dobrým rádcem a zoufalství dodává lidem sílu. Parmští se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu, protože stejně jinou možnost neměli. Využili chvíle, kdy byl císař se svou osobní gardou na lovu, a učinili výpad. Při něm se jim podařilo zničit Viktorii a rozprášit císařské oddíly. V boji zahynuli významní císařští ministři a generálové jako například Thaddeus de Soussa. Byla to největší vojenská porážka, jakou Friedrich II. kdy utrpěl a z ní se už nikdy nevzpamatoval. Když poté Bologňané zajali jeho nemanželského syna a nejschopnějšího z jeho vojevůdců Enzia, nedalo se tragédii císařské moci v Itálii už dál zabránit. Císař zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později, jeho nemanželského syna Manfreda, který se spokojil s titulem Sicilského krále, zabili francouzští rytíři v bitvě u Beneventa v roce 1266 a o dva roky později nechal Karel z Anjou v Neapoli popravit posledního Štaufa, syna císaře Konráda a vnuka Fridricha II. Konradina. Císařská moc v Itálii byla definitivně minulostí, chabý pokus dědečka našeho Karla IV. Jindřicha VII. o její obnovení v letech 1311 – 1313 skončil císařovou smrtí před Siennou.

Takže chléb se lámal opravdu v onom památném roce 1248 před Parmou a zde se rozhodlo o další budoucnosti Itálie – budoucnosti nezávislých městských komun bez císařské nadvlády. V nastalém boji mezi těmito komunami ovšem Parma už žádnou významnější roli nehrála a dostala se už ve čtrnáctém století pod nadvládu milánských Viscontiů a poté Sforzů. Když se ovšem  Milána zmocnili Francouzi a vyhnali odtud Ludovica Sforzu, spojil se papež Julius II. s císařem Maximilánem a Benátkami do tzv Svaté ligy. K rozhodující bitvě došlo v dubnu 1511 u Ravenny, Svatá liga byla poražena, ale francouzský velitel Gaston de Foix v bitvě padl (v Miláně v Castello Sforzesco můžete obdivovat jeho nádherný náhrobek). Bez něj se francouzský král Ludvík XII. v MIláně neudržel a Svatá liga si rozdělila kořist, přičemž pořádně obrala i francouzského spojence vévodu ferrarského. Julius II. si v roce 1512 přisvojil Parmu, Piacenzu a Modenu. To využil papež Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese. Vytvořil z Parmy a Piacenzy samostatné vévodství a daroval je svému nemanželskému synovi Pieru Luigimu. Rodina Farnese se po počátečních problémech (Pier Luigi byl už po necelém roce své vlády zavražděn a jeho syn Ottavio se musel po dlouhé roky natahovat se svým tchánem Karlem V. o své dědictví) dokázala na vévodském trůnu usadit a pro Parmu, která byla jejich rezidenčním městem, nastalo období největšího rozkvětu.

Parma, to jsou fresky – zasloužila by si jméno „citta frescata“ a když hovoříme o freskách, musíme hned jedním dechem vzpomenout dvě jména – Antonia Allegriho zvaného Corregio a Girolama Francesca Maria Mazzolu, zvaného Parmigiano. Ten první je mistrem hry světla, ten druhý je mnohem temnější, jejich díla jsou ale v Parmě všude, protože po nástupu rodiny Farnese se stavělo a malovalo jako o závod. Zřejmě měla tato rodina víc než dost peněz z papežské pokladny a ostatně i přímé kontakty na císařskou rodinu. Ottavio, syn Piera Luigiho byl ženat s dcerou Karla V. Markétou Parmskou ( o té jsem psal v článku o Piacenze, kde je i pochována) a byl i správcem nizozemských provincií, určitě se tím neochudil. I když ho prý jeho manželka nemohla vystát.

Parmský dóm je monumentální stavba v románském stylu s gotickými prvky. Pochází z dvanáctého století a ze stejné doby ( z roku 1178)  je i reliéf snímání z kříže v jeho vnitřku od Benedetta Antelaniho, který vytvořil i blízké baptisterium. Celý vnitřek kostela je vyzdoben freskami. S výjimkou dvou bočních kaplí není zde skoro ani jeden centimetr, který by nebyl pomalován. A samozřejmě kupoli nemohl  vyzdobit svou malbou nikdo než už vzpomentý Coreggio. (Jeden z obrazů tohoto mistra se zatoulal na Moravu do zámku v Čechách pod Kosířem, takže kvůli Corregiovi osobně není třeba jezdit zas až tak daleko).

Hned vedle dómu je obrovské baptisterium, obložené růžovým mramorem. Vstupné do této křesťanské budovy stojí nekřesťanských osm eur, ovšem vnitřní výzdoba bere tak trochu dech. I zde jsou fresky, fresky a opět fresky. Na  vysoké klenbě stropu jsou ve třech řadách nejprve apoštolové a evangelisti s hlavami svých symbolických zvířat, pak postavy ze starého zákona a ještě jednou evangelisté, tentokrát už s hlavami vlastními a v dolní řadě série výjevů ze života svatého Jana Křtitele. Ale i stěny jsou pokryty freskami a na galerii jsou sochy s obrazy lidských činností v jednotlivých měsících – velmi podobné pokud ne totožné s freskami na podlaze Sant. Michele v Pavii se znaky zodiaku, tedy zvěrokruhu.

O jedno náměstí a pár kroků dál je pak kostel svatého Jana Evangelisty. Tento kostel začali stavět v roce 1510 v renesančním stylu – ve světě jsou renesanční kostely spíše výjimkou, v povodí Pádu to ale zas až taková vzácnost není, například v Mantově je ještě monumentálnější renesanční chrám svatého Ondřeje.  Stropní fresky v Janu evangelistovi jsou opět od Coreggia, na výzdobě se ale podílel samozřejmě i Parmiggiano.

Rozhodně si člověk nesmí nechat ujít Palazzo della Pilotta, který si dala rodina Farnese stavět jako sídelní palác, který ale nikdy nebyl dokončen. Jinak by zřejmě svou velikostí překonal i zrůdně velké sídlo v Piacenze. Především Teatro Farnese je třeba navštívit. Úžasný příklad renesančního dřevěného zastřešeného divadla, jaký zřejmě není nikde jinde na světě. Člověku se až tají dech, podobně jako v jantarové komnatě v Carském selu nebo v Palermu v Capella palatina. Italové si nesmírně potrpí na všechna „nej“ v tomto případě s nimi ale souhlasím.

Kromě toho je v Palazzo della Pilota samozřejmě jako v každém italském městě obrovská pinakotéka. Nejsem právě fanouškem Leonarda da Vinciho, protože mi jeho obrazy připadají příliš chladné a zahleděné do sebe. Ale kresba portrétu mladé ženy, který zde v Parmě mají, je prostě úžasná. V mých očích zastínií jak Monu Lisu tak i Dámu s hranostajem, tedy ony nejslavnější Leonardovy ženské portréty. Do kresby v pinakotéce v Parmě se člověk může zamilovat.

Je zde i jeden obraz od mého oblíbeného renesančního mistra Sandra Boticelliho a samozřejmě obrazy od parmského génia Coreggia. V někdejším benediktýnském klášteře, nazývaným Sant Paolo je pak Camera Coreggio, pokrytá freskami tohoto mistra.

Když vstoupíte do sbírek Palazzo della Pilotta, pozdraví vás hned vévodkyně Maria Luisa a to hned dvakrát – jednou jako obrovský portrét, podruhé jako socha. Parmští svou duchessu prostě milují.

Jmenuje se po ní jednak jeden dezert a jednak roláda se šunkou a parmezánem. Této druhé manželce Napoleona I. Bonaparta bylo vídeňským kongresem přiděleno právě vévodství Parma a Piacenza a to na dobu jejího života. Syna, kterého měla s Napoleonem, musela nechat ve Vídni, aby zůstal pod císařským dohledem a Francouzům nenapadlo odvézt si ho do Paříže a provolat ho novým císařem. Španělští Bourboni, kteří městu vládli od vymření rodu Farnese, museli čekat. (Když se pak v roce 1847 po smrti Marie Luisy konečně dočkali, vyhnala je odtud revoluce roku 1948.) Marie Luisa si očividně nevedla špatně, měla rozsáhlé umělecké zájmy, sbírala obrazy, iniciovala stavbu parmského divadla, do politiky se moc nepletla, což bylo dobře, na to jsou totiž Italové alergičtí. Lásku svých poddaných si tímto způsobem získala rychle. Samozřejmě i díky svému příběhu lásky. Když jde o lásku, jsou Italové hned naměkko. Marie Luisa se totiž zamilovala do generála Adama Alberta von Neipergg, což vyvolalo ve Vídni u jejího otce císaře Františka velkou nevůli. Zaprvé byla ještě oficiálně provdaná za Napoleona, dlícího v té době na Svaté Heleně, a císař nebyl ochoten svolit k rozvodu. Zadruhé byl vztah členky císařského domu (císařské dcery!) s pouhým hrabětem morganistický a císař František se stavěl k takovým vztahům vždy velmi rezervovaně (Jeho bratr arcivévoda Johann musel čekat na povolení k sňatku se svou milovanou Annou Plochl celých deset let). Ovšem Marie Luisa, která mezitím porodila milovanému hraběti několik dětí, si vytrucovala své. V roce 1821 po Napoleonově smrti dostala svolení k svatbě. Dnes jsou oba milenci a pozdějši manželé pochováni vedle sebe v kostele Santa Maria della Steccata. Tento krásný kostel je vyzdoben freskami mistra Parmeggiana, jehož socha stojí na náměstíčku před chrámem.

Parma patří určitě k nejkrásnějším městům v severní Itálii, už jen obchody s výklady plnými prosciutta stojí za to. Parmská šunka se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných prasat, které musí dosáhnout přesně definované váhy. A šunka se samozřejmě vyrábí už po staletí tradičním kontrolovaným způsobem, který zajišťuje výrobku onu legendární kvalitu.

Ovšem pokud se tedy vydáte do severoitalské Mekky gastronomie, pozor při hledání parkoviště. Mezi parkovištěm Toschi (které je hned u paláce della Pilota) a Goito je na nábřeží dopravní zóna pouze pro vozidla se speciálním povolením. A průjezd sledují kamery. Protože jsem uvěřil mému GPS, projel jsem si tuto zónu nic zlého netušíc a teď čekám, kdy mi dojde pokuta. A parkoviště Goito není nutně něco, oč by člověk musel stát. Při vjezdu do podzemního parkoviště jsem si liboval, že je vjezd pro mé auto konečně jednou dostatečně široký a tak mi nevadilo ani to, že horní dvě poschodí byla rezervována pro lidi s předplatným a pro návštěvníky jako jsem byl já, se dalo parkovat až od třetího podzemního podlaží. Těšil jsem se ale jen do chvíle, když jsem při výjezdu zjistil, že ona cesta byla myšlena jako DVOUPROUDOVKA a že na ní tedy panuje i protisměrný provoz!!! Co bylo pro jedno auto pohodlné, bylo pro dvě pravým hororem. Jsem sice už z Itálie na leccos zvyklý, ale tentokrát jsem už nevěřil, že parkoviště opustíme bez podstatných škod. A protože jsme v Itálii byli autem mé ženy, mohla případná kolize zanechat šrámy i na našem manželském vztahu. Šlo místy o centimetry, možná o milimetry – a to jsme měli poměrně malé auto. Snažil jsem se k úžasu protijedoucích Italů schovávat do výklenků a výjezdů, nakonec jsme šťastně vyjeli na cestu s autem v původním stavu, což se doslova podobalo zázraku. Jak by se dostával z Goita můj někdejší Peugeot 508 si ani nedovedu představit. Takže pokud můžete, zůstaňte raději v Parcheggio Toschi, i když před ním bývá na vjezdu zácpa.

Ale troška napětí k výletu do Itálie patří. Italové přece produkují chaos úmyslně – jsou hrdí na to, že ho dokážou zvládat. Takže žádný strach a na šunku a parmezán – stojí to za to.

A co teď? Česká republika po volbách.


A co teď?

 

Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější.

Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru, ale shora je rozhodováno o nižších etážích. Jsou tedy v demokratickém systému cizím tělesem, ovšem, jak je vidět, tělesem úspěšným.

Je to důsledek selhání demokratických stran v posledních bezmála třiceti letech. Demokratický systém nenabídl lidem dostatek stability, nezískal jejich důvěru. A to nejen v zemích, kde byla demokracie nová, jako byly země Višegrádské čtyřky, ale i v zemích s etablovaným demokratickým systémem, jako například ve Francii či v Rakousku. Přičemž nejde jen o ekonomiku. Polsko mělo pod vládou POI nejrychlejší růst HDP i životní úrovně, jakož i nejnižší míru korupce v zemích někdejšího komunistického bloku, přesto si lidé zvolili stranu Jaroslava Kazcynského, která pracuje na odbourání demokratických principů – a nikdy se tímto úmyslem netajila.

I česká ekonomika má nejlepší parametry za posledních dvacet let. Přebytek státního rozpočtu, nejvyšší růst HDP, nejvyšší růst průměrného příjmu (i mediánového, který více zohledňuje vrstvy s nižším příjmem), nejnižší nezaměstnanost. Přesto jsou lidé frustrovaní a volí tak jak volí.

Jejich zklamání má více důvodů. Prvním byl nedostatek profesionálních politiků po listopadu 1989. Do politiky šli buď ti, kteří se v ní chtěli obohatit, nebo ti, kteří právě neměli nic lepšího na práci. Idealistů typu Václava Havla bylo málo, ale i ti dělali – právě v důsledku chybějícího politického vzdělání a profesionality – fatální chyby. To samozřejmě využili ti, kteří idealismus z politiky chtěli definitivně vytlačit – což se jim i podařilo. Více než dvacet let divokého kapitalismu přineslo své plody – frustraci a nedůvěru k politickým špičkám. Václav Klaus se svou klikou se rozhodli vytvořit v Česku novou vrstvu bohatých. Ta opravdu vznikla, většinou nemorálním způsobem, jinak se v podstatě skoro ani nedalo. I Andrej Babiš je produktem tohoto systému, ke svému kapitálu se dostal díky svým kontaktům, získaným za starého režimu. Pokud si někdo myslel, že ti, kdo se k majetku dostali krádeží, přestanou krást, když budou dostatečně bohatí, by se měl konečně probudit ze sna.

Politika se od roku 1990 stala semeništěm korupce, politici se snažili dostat se k penězům, jejich poslanecké platy, jakkoliv v porovnání s průměrným příjmem obyvatelstva lukrativní, bohatství nezaručovaly a oni chtěli žít na vysoké noze.

Andrej Babiš vstoupil do politiky ne z idealismu, jak to rád prezentuje, ale proto, že rozbujelá „obálková“ korupce začala brzdit českou ekonomiku a tím i prosperitu jeho megapodniku. Skutečně se mu podařilo tuto „obálkovou“ korupci, zakládající se na penězích v obálkách či mnohem spíše převody na účet v daňovém ráji či na účet fiktivní firmy v Panamě či někde jinde, potlačit. Proto si taky mezi politiky ostatních stran neudělal právě přátele. Jemu stačilo formulovat zákony tak, aby z nich profitovaly jeho firmy, nikdo mu nemusel žádné černé peníze na konta posílat. Samozřejmě se neštítil obohatit se i na hraně zákona a za hranou morálky. Čapí hnízdo je klasickým takovým případem. Přijetí oné eurodotace bylo naprosto nemorální, nezákonné ale zřejmě ne, o tom ostatně musí rozhodnout vyšetřovatelé. Ovšem Babiš přece v minulosti nezaváhal ani, když mu ke kariéře mohla pomoci spolupráce s STB. Z výsledků dnešních voleb je vidět, jak daleko se lidé už odpoutali od komunistické minulosti, jak málo jim říká. Spolupráce s STB, která byla začátkem devadesátých let naprostým „no go“ pro politickou kariéru, dnes už nikomu nevadí.

To, že se České republice ekonomicky daří, že má poprvé od revoluce přebytek ve státním rozpočtu a splácí svůj dluh, že má nejvyšší růst životní úrovně za posledních dvacet let a nejnižší nezaměstnanost v EU přičítají lidé právě vstupu Babiše do politiky, protože s ním jako ministrem financí skutečně došlo k obratu v ekonomice země. Prostě jen proto, že se jedná o manažera a ne o politika.  A už vůbec ne o politika demokratického.

Že se jeho soupeři snažili všemi prostředky připravit  ho o hlasy, že v poslední chvíli před volbami proti němu zahájili trestní stíhání ve věci už staré kauzy Čapí hnízdo, že „náhodou“ právě pár týdnů před volbami pomohl i slovenský ústavní soud a zrušil osvobozující rozsudek ohledně jeho spolupráce s STB, mu ani v nejmenším neublížilo. Jen mu to pomohlo budovat image všemi pronásledovaného Robina Hooda. Nakonec se dostal na třicetiprocentní hranici hlasů, i když mu průzkumy dávaly něco okolo 25 procent – to je obvyklý fenomén, za daných okolností se lidé, kteří se chystali jej volit, styděli to v průzkumech přiznat.

Babiše nazývají ve světě „Český Trump“, což si zřejmě tak úplně nezaslouží, nebo „Český Berlusconi“ což už je o něco lepší, italský „Il cavalliere“ byl sice gauner, ale na úrovni. Ale ani jedno neplatí, přirovnání kulhají. Babiš je sice alternativou k zaběhlému politickému systému stejně jako Trump a je masmédiový mogul jako byl Berlusconi, ale jeho cíle jsou naprosto jiné. Je pro politiku mnohem lépe vybavený, rozumí ekonomice, s výjimkou češtiny ovládá řadu jazyků, ať už rodnou slovenštinu, perfektně angličtinu a slyšel jsem ho dávat interview v bezchybné němčině. Jen v té češtině pokulhává, ale mám pro něj pochopení, v době, kdy jsem žil na Slovensku, byly mé knihy plné slovakismů. Slovenština je prostě nakažlivá.

Babiš samozřejmě profitoval i ze slabosti svých soupeřů. ODS přicházela s programem, z něhož musel rozumně uvažujícímu člověku běhat mráz po zádech. Zrušení registračních pokladen, které jsou v každé civilizované zemi pravidlem, a Česko bylo jednou z posledních zemí, která je zavedla, zrušení protikuřáckého zákona – i zde byla Česká republika poslední v EU, která něco na ochranu zdraví nekuřáků podnikla. Čili ODS hlásá návrat do doby kamenné a odchod od mezinárodních standardů, včetně práva na nošení zbraní a to i automatických – což právě v době masových atentátů nejen v USA musí normálního člověk poněkud vystrašit. ODS byla a zůstává stranou propagující soukromé bohatství a neexistenci „špinavých peněz“ tedy stranou podporující korupci. Tak ji velký učitel Václav Klaus vychoval, podle něj přece „v Česku korupce nikdy nebyla, byli zde jen šikovní lidé.“

Sociální demokracie páchala sebevraždu v přímém přenosu. Pokud někdo četl můj článek o souboji Sobotky se Zemanem, ví, že jsem jí už tehdy předpovídal pád pod desetiprocentní hranici. Což se potvrdilo. Pokud chtěli sociální demokraté tím, že prznili zákony (ať už o elektronických pokladnách nebo o zákazu kouření) obrátit veřejné mínění proti iniciátorovi těchto zákonů Babišovi, tak se přepočítali – prostě voličstvo podcenili. Nedokázali se zbavit své ideje, že každý podnikatel je podvodník a snažili se mu tedy postavit do cesty co nejvíc překážek a kontrolních mechanismů. Právě drobní podnikatelé by byli pro ni ideální klientela, která v podstatě neměla nikoho, kdo by se jí zastal, socialisté tuto šanci naprosto propásli. Představa, že právě příjemci sociální podpory jsou hlavními voliči sociální demokracie a tak pokud se podaří vládnoucím sociálním demokratům udělat s co nejvíce soukromých podnikatelů příjemce sociální podpory, zvýší to jejich volební preference, byla nejen scestná ale v postatě i perverzní a nepřinesla nic kromě politické katastrofy. Navíc B Bohoušek Sobotka opravdu nebyl charismatickou postavou a byl v čele strany příliš dlouho, než aby to nezanechalo nezhojitelné rány. Ani v zahraničí si nemohl žádnou velkou popularitu vybojovat, v tom jej blokovala už jeho jazyková negramotnost.

TPO 9 potkal osud hnutí, které přišlo o svého lídra. I TOP 9 svého času vzniklo jako protestní hnutí a profitovalo z tohoto image. Odchodem Karla Schwarzenberga z pozice vývěsního štítu hnutí přestalo být populární. Pokud se nakonec přece jen do parlamentu s odřenýma ušima dostane, podobá se to tak trochu zázraku. Zda pozitivnímu, o tom bych dokázal pochybovat. Miroslav Kalousek je sice vtipný klaun, konstruktivní ale příliš není. Zda může být užitečný při tvoření vlády je více než sporné. Už proto, že je symbolem oné „obálkové“ korupce.

A tak se do parlamentu dostalo velké množství extrémních stran. Okamurova SPD je samozřejmě stranou fašistickou stejně jako maďarský Jobbik, dokonce víc než rakouská FPÖ, inklinuje k politice Marie Le Pen, holandské PVV Geerte Vilderse či slovenské Kotlebovy Ľudovej strany. Všechny tyto strany mají dobré vztahy s Moskvou, částečně jsou z Moskvy i financovány, o to negativnější vztah mají k Bruselu a k Evropě, jsou tedy víceméně nekompatibilní s EU a pokud se dostanou do vlády, či v parlamentu vládu podporují jako v Maďarsku, divergují danou zemi směrem na východ. Spolek s Okamurou by byl pro jakoukoliv proevropskou stranu spojením s ďáblem, prakticky to nepřipadá v úvahu.

Komunisté také samozřejmě nejsou pro demokratické strany opcí pro tvoření vládní koalice a o Pirátech nikdo nic neví. Oni sami jsou zřejmě ze svého úspěchu vyděšení a případné pozvání do vlády by je mohlo naprosto zdestruovat, otázka je, zda na to vůbec mají lidské zdroje. Ale ty neměl Babiš po minulých volbách taky.

Zůstává KDU-ČSL, která je zvyklá hrát jazýček na vahách a byla skoro vždy v každé vládě a Starostové, kteří by se zřejmě vstupu do vlády nebránili a mohli by posílit komuální politiku, která je pro občanskou společnost nesmírně důležitá. Protože právě v ní vyrůstají opravdoví politici, kteří by se někdy v budoucnosti mohli stát i státníky, tedy lidskou sortou, kterou současná společnost nutně potřebuje. A nevypočitatelná TOP 9.

Jestliže ovšem před volbami všichni svorně tvrdili, že s Babišem do vlády za žádných okolností, realita je dohnala a ukázala, že to bez něj prostě nepůjde. Vůli voličů nelze prostě ignorovat. A pokud někdo za Babišem stojí, je to prezident Zeman a ten bude samozřejmě na jeho právu na místo premiéra trvat.

Rozhodně není teď českým politikům co závidět. Situace hodně připomíná parlament za první republiky, kdy více než třetina hlasů připadala na extrémistické strany (Komunisty, Henleinovce a Hlinkovu ľudovú stranu), takže se všechny demokratické strany v roztříštěném parlamentu musely dát dohromady, aby se země pohnula správným směrem. Tehdy ovládala politiku takzvaná „Velká pětka“, pět rozumných lidí, kteří se přes ideologické rozdíly dokázali dohodnout. Československo bylo tehdy pro celou Evropu a celý svět pozitivním příkladem demokracie. Otázka je, zda to dokáže i teď, Potřebné by to bylo, má na to ovšem mezi svou politickou elitou lidské zdroje?

O tom bych dokázal pochybovat.

Mimochodem, znáte ten starý už dost košilatý vtip – jaký je rozdíl mezi ženou a politikem?

Pro ty, kdo ho neznají,  zopakuji.

Jestliže žena říká ne, myslí tím možná, Říká-li možná, myslí tím ano. A říká-li ano? Ale prosím vás, ano vám přece neřekne žádná žena.

Jestliže politik říká ano, myslí tím možná. Říká-li možná, myslí tím ne. A říká-li ne? Ale prosím vás, “ne” přece neřekne žádný politik.

Čeští politici se právě předhánějí v dokazování, že žádní politici nejsou. Jestli jim tohle voliči připočtou k dobru?

Rakouské volby 2017


Tak jsme si v Rakousku trošku zavolili

 

Je mi jasné, že Češi teď mají zcela jiné starosti, než sledovat výsledky rakouských voleb – totiž vlastní dilema, koho volit či spíše nevolit, přesto si dovolím podat krátkou zprávu o výsledku rakouských parlamentních voleb – protože se jedná o souseda, vedle kterého Česká republika bude muset i nadále žít – přestěhování není možné, je snad praktické vědět, co se zde vlastně stalo.

V podstatě nic překvapivého, volby dopadly podle předpokladů, tedy aspoň mne v ničem nepřekvapily. Rakousko se  politickém spektru posunulo výrazně doprava a samozřejmě je za tím uprchlická krize.

Zářícím vítězem se podle očekávání stal Sebastián Kurz. Jeho politická intrika, která ho přivedla k moci, byla geniální a naprosto vyšla. Jen krátce zopakuji jeho politický vývoj. Začal jako 22 letý nejmladší ministr v historii Rakouska – jako státní sekretář pro integraci (to je funkce odpovídající funkci ministra, státní sekretář se zúčastňuje i sezení vlády). Poté se stal rakouským ministrem zahraničí a nelze mu upřít skutečné schopnosti. Především dokázal správně rozpoznat nálady obyvatelstva a podniknout kroky, které mu přinesly nemalou popularitu. Fakt, že jej krátkozrací EU-politici vždy hekticky kritizovali, aby pak pozděi potichu dělali přesně to, co navrhl, mu jeho popopularitu jen dále zvýšila. Bylo to uzavření balkánské cesty pro uprchlíky z Blízkého východu na makedonské hranici ( za to si vysloužil nejen tvrdou kritiku Angely Merkelové, ale i nenávist Řeků, kteří dokonce krátkodobě stáhli svého velvyslance z Vídně.) Kurz tím vlastně potvrdil správnost kroků Viktora Orbána, který byl také v palbě kritiky liberálních politiků. Dále navrhl opakovaně přerušit rozhovory s Tureckem o jeho přistoupení k EU, protože se sedmdesátimilionovým stále více nedemokratickým kolosem se prostě jednat nedá. I v této pozici byl celé roky v EU osamocen, nyní najednou mluví o tomtéž dokonce i Němci, i když jen v rámci předvolební kampaně. Ostatně Erdogan Kurze nenávidí na smrt, protože ten si ho k sobě povolal po Erdoganových předvolebních excesech ve Vídni a sdělil mu, že už nikdy žádné turecké předvolební mítingy v Rakousku nedovolí (a v tomto postoji vytrval i nyní před oním tureckým referencem o zavedení diktatury a odstranění Atatürkovy demokracie.)

Když si tedy takto získal patřičnou popularitu, podařilo se mu svrhnout koaliční vládu. Protože začínala fungovat, hrozilo, že by mohla Rakušanům něco pozitivního přinést a tím přihrát body kancléři a Kurzovu oponentovi  – sociálnímu demokratovi Christianovi Kernovi, použil svého černouška, ministra vnitra Wolfganga Sobotku. Ten prohlásil veřejně koalici za nefunkční (právě v době, kdy fungovala a očividně bez vědomí svého stranického šéfa a vicekancléře Mitterlehnera). Protože Mitterlehner nedokázal Sobotku z vlády vystrnadit, sám odstoupil a Lidová strana si zvolila do čela právě Kurze. V podstatě jinou možnost neměla. Kurz poté provedl nemožné, totiž právě tuto stranu, která platila za nezreformovatelnou a ovládanou mocnými geriatrickými bosy ve funkcích prezidentů různých zájmových svazů a hejtmanů rakouských federálních zemí, zreformoval podle vlastních představ a převzal v ní absolutní moc. (Dokonce změnil i její barvu z černé na tyrkysovou, což byla pro stranu navázanou tradičně na katolickou církev přímo svatokrádež). Pak odmítl dále spolupracovat ve vládě se sociálními demokraty, vyvolal nové volby a tyto tedy podle očekávání vyhrál. Ukázal se jako přímo geniální intrigant – ostatně žije v politice od svého útlého mládí a intrikaření ovládá lépe než kdokoliv jiný v Rakousku. Teď bude muset dokázat, zda umí i vládnout a to vládnout ku prospěchu lidí, kteří ho volili. To bude těžké, už proto, že si bude muset zvolit koaličního partnera.

Sociální demokraté, kteří udrželi druhé místo, to asi nebudou. Jednak si obyvatelstvo nedokáže představit, že by hádky a nekonstruktivní spory, kterými se červeno-černá koalice poslední rok projevovala, měly pokračovat dál – obnovení černo-červené koalice si přeje v Rakousku jen 17 procent obyvatelstva. Navíc se Kurz bytostně nesnáší s předsedou soc.dem. Kernem, údajně nedokážou být spolu sami v jedné místnosti. To má samozřejmě své důvody. Kern je spíše technokrat (byl před svým povýšením na kancléře ředitelem rakouských drah) než politik. To opakovaně dokazoval. Například se rozhádal s „Krone Zeitung“, bulváními novinami, které ale čte 30 procent rakouského obyvatelstva a které mají na tvorbu veřejného mínění větší význam než televize a rádio dohromady. Nejvíc je samozřejmě namíchl tím, že odřekl předvolební reklamy v tomto bulváru, což vydavatele stálo hodně peněz. Tyto noviny pak  uspořádaly na premiéra doslova štvanici. Prakticky denně byl na titulní straně titulek upozorňující na nějakou Kernovu skutečnou nebo domnělou chybu, pokud o něm psali, tak nikdy bez přívlastku, před jeho jménem vždy stálo: neschopný, chybující, nejkratší premiér v dějinách Rakouska, chaotický, nekompetentní atd.atd.  Intelektuálům mohl být jeho konfrontační postoj k bulváru sympatický, ne ale prostému lidu a ten má mezi voliči naprostou většinu. Navíc dělali sociální demokrati opravdu fatální chyby. Angažovali jako poradce Tala Silbersteina, během volební kampaně zatčeného v rodném Izraeli pro podezření z podvodů. Tento „poradce“ měl být zodpovědný za facebookové stránky, které napadaly dosti nechutně Sebastiána Kurze a měly výrazně antisemitský charakter (přesto nebo právě proto, že Silberstein je Žid). Tyto stránky platil Silberstein ze svého honoráře, který od SPÖ dostal (asi 500 000 Euro). Tedy vlastně z kasy sociální demokracie. Což vedlo k hroznému skandálu, který SPÖ masívně poškodil. Sice se objevily známky, že si tyto stránky objednal sám Kurz, aby tak svého největšího konkurenta těsně před volbami tímto odhalením poškodil, probíhá tedy vyšetřování, které ale bude uzavřeno až dlouho, dlouho po volbách, takže jeho výsledek už nebude relevantní. Že za daných podmínek sociální demokrati získali přece jen 27 procent hlasů a obsadili ve volbách druhé místo, se podobá doslova zázraku a hlavní zásluhu na odvrácení úplného debaklu měl právě premiér Kern. Jenže černo-červená koalice, kterou by si přáli v Bruselu, je nereálná, určitě ne v podobě Kurz-Kern. Kurz by proti spojení s červenými asi nebyl, ale místo Kerna by mu musel vicepremiéra dělat někdo jiný například současný ministr obrany Doskozil.

Na třetím místě skončila FPÖ, čili svobodní. Bylo to vítězství nevítězství. Sice okázale slavili, protože skutečně získali proti předešlým volbám mnoho hlasů navíc a bezmála dostihli SPÖ, jenže jejich cíl bylo volby vyhrát. Ještě půl roku před volbami ve všech průzkumech veřejného mínění jednoznačně vedli, jejich kandidát a hlavní ideolog Hofer jen těsně prohrál prezidentské volby. Předseda strany Strache se ale dopustil osudné chyby. Ve snaze získat další voliče se z pravého kraje politického spektra začal tlačit více do středu. Zbavil se zástupců Buršenšaftů – paramilitantních nacionalistických spolků, zbavil se klanu Rosenkranzů, hlásícího se otevřeně k Hitlerovu dědictví, dokázal odstranit z vedení strany i politiky otevřeně hlásající nenávist k Evropě, či jen hloupé demagogy, jako naši grazskou paní Winter, také dceru někdejšího SS důstojníka. Jenže tím otevřel vpravo mezeru a právě touto mezerou jej zprava předjel Kurz. Převzal Stracheho program s jedinou výjimkou, prohlásil se za Evropana a odmítl Stracheho koketování s vystoupením z Eura a EU a najednou byl v průzkumech před FPÖ. Strache se marně snažil onu škvíru zase utěsnit, znovu povolal do strany zástupce buršenšaftů, už nic nepomohlo. Musel se spokojit s třetím místem. A dostal se tak do pozice, ve které v žádném případě nechtěl být, totiž do pozice možného vicekancléře. Jít do vlády, které bude velet Sebastián Kurz, by mohlo být pro Svobodné naprosto fatální. Už dvakrát to zkusili jednou v osmdesátých letech za vlády Bruna Kraiskeho, podruhé na začátku tisíciletí pod premiérem Schüsselem. Pokaždé to mělo pro stranu fatální důsledky, pokaždé se prakticky rozpadla – zejména díky své touze po moci a po penězích. Z korupčních afér vlády Schüssel – Haider jsme se ještě do dneška finančně úplně nevzpamatovali, jen sanace Haiderovy osobní banky Hypo Alpe Adria stálo rakouské daňové poplatníky 18 miliard eur. Strache ví velmi dobře, jak schopný je Kurz v intrikování a že si dokáže všechny úspěchy budoucí vlády strhnout na sebe. Že se FPÖ může stát jen přívěskem, který bude stále více ztrácet opodstatnění své existence. Do vlády se mu tedy za těchto podmínek moc nechce, zřejmě mu ale nic jiného nezbude. Očividně ví nebo tuší, že tento volební úspěch byl danajským darem, nebude ho ale moci odmítnout. Už si aspoň začíná klást podmínky, které jsou pro Kurze těžko přijatelné, hovoří se o tom, že FPÖ požaduje ministerstvo vnitra a zahraničí. Při svém postoji k Evropské unii je druhé prostě nemožné.(Zejména proto, že Rakousko má mít v druhé polovině roku 2018 předsednictví v EU).  Zřejmě tedy Svobodní dostanou ministerstvo vnitra (Kurz bude muset obětovat svého poslušného černouška Sobotku, ale něco už pro něj najde) a možná financí – aby se FPÖ musela zodpovídat za neúspěch daňové reformy, kterou si Kurz dal jako jeden z hlavních volebních programů – a která je prostě nerealizovatelná. Každopádně budeme zřejmě muset při tyrkysově modré koalici zase jednou sáhnout hlouběji do kapsy. Svobodní by možná raději do vlády se socialisty než s lidovci, v té by totiž měli silnější pozici, jenže pro červené by bylo takové spojení skutečnou zkouškou soudržnosti. Hlavně všemocný vídeňský starosta Häuptl je kategoricky proti a případná koalice se svobodnými by mohla skončit roztržením strany.

Do parlamentu se dostali opět i NEOS, liberální stara, která má ambice stát se rakouskou FPD. Vytvořila se před minulými volbami z odštěpenců  z ÖVP, kteří tuto stranu považovali za nezreformovatelnou. Možná se teď bijí do hlavy, že tam nezůstali, nemají ale cestu nazpět. Podařilo se jim získat pro svou volební kampaň atraktivní kandidáty (kandidátku na rakouskou prezidentku Irmgard Griss), a měli úspěch. Jsou znovu v parlamentu – jejich program s důrazem na vzdělání a vědu není neatraktivní, budou ho ovšem muset prosazovat z opozice a vláda na takové hlouposti určitě nebude mít peníze. Černí (teď tyrkysoví) vždy podporovali nejbohatší vrstvu obyvatelstva s tvrzením, že když se bude dobře dařit milionářům, bude se automaticky dobře dařit všem. Že toto pravidlo už skoro třicet let neplatí, odmítli vzít na vědomí. Daňové úlevy tedy zvýhodní především nejbohatší vrstvu, o to méně peněz bude ale na vzdělání a na sociální politiku (i na zdravotnictví).

Posledním subjektem, který se dostal do parlamentu je „Liste Pilz“. Petr Pilz je už desítky let poslancem rakouského parlamentu. Byl jedním ze zakladatelů strany zelených a v letech 1992 – 1994 dokonce jejím předsedou. Proslul jako odhalovač korupce, poslední obrovský úspěch bylo vyšetření korupce provázející nákup stíhaček Eurofighter, do které se namočila skoro celá tehdejší černo-modrá vláda. Že ho tedy tyrkysoví a modří nemají v lásce, je zřejmé. Ovšem znepřátelil si i vlastní zelenou stranu, která se ho pokusila zbavit. To se zeleným opravdu podařilo. S čím ovšem nepočítali bylo to, že Pilz založil ihned vlastní hnutí a s programem, jímž chtěl reformovat zelené, se dostal do parlamentu. S tím, že hodlá dále bojovat proti korupci a „dávat na ty darebáky ve vládě“ pozor. Bude se mít co ohánět. Má všehovšudy jen osm poslanců a někteří z nich jsou nováčky, jsem hodně zvědavý, co dokáže.

Pro stranu zelených skončily volby naprostou katastrofou. Nepřekvapilo mě to, tato stran páchala sebevraždu v přímém přenose. Hlavním problémem bylo ideologické nastavení krajní levice. Vždy jsem říkal, že zelení jsou v podstatě přebarvení komunisti. Teď se to potvrdilo. Když se vedení strany paní Glawischnig snažilo oslovit širší okruh voličů než levicové fanatiky, dostala se šéfka strany do sporu se svým vlastním dorostem. Mladí zelení, vychovávaní v komunistických ideálech odmítli liberálnější politiku stranického velení. A toto, místo aby vyhodilo několik fanatiků, vyloučilo ze strany celou svou mládežnickou organizaci. A ta přešla – div se světe – k rakouským komunistům a za ty i ve volbách kandidovala. Zeleným prostě stoupla sláva do hlavy, přece se právě minulého roku stal jejich dlouholetý předseda Van den Bllen rakouským prezidentem. Smrtelnou ranou pro ně byl ale Petr Pilz. Strana se ho pokusila zbavit, když jej nekandidovala na od něho požadovaném čtvrtém místě kandidátky do parlamentu. Původně jsem si myslel, že se zelení dali koupit od loby Eurofighterů, která má samozřejmě enormní zájem, aby se Pilz do parlamentu nedostal a celé vyšetřování se tak ještě dalo jakž takž uhrát do ztracena. Tomu nasvědčovala i nečekaně pozitivní kampaň v „Krone Zeitung“ pro novou šéfku strany Ulrike Lunacek. „Krone Zeitung“ stojí téměř vždy na extrémně pravicových postojích a pozitivní kampaň pro vůdkyni levice mohlo znamenat, že se tak snaží vzít hlasy Pilzovi. Zvláštní bylo i to, že Pilz kandidoval pod číslem sedm, aspoň tak to stálo na seznamech před volebními místnostmi, na volebním lístku měl ale číslo devět. Kdo si tedy zapamatoval sedmičku a nepodíval se pořádně na volební lístek, volil komunisty (i když těm to taky k zvolení do parlamentu nestačilo). Ale ani podpora Kronen Zeitung Ulrike Lunacek nepomohla. Nakonec to dopadlo jinak. Zelení voliči dali své hlasy převážně sociálním demokratům. Až po volbách se podařilo zjistit hlavní důvod rozkolu mezi zelenými a Pilzem. Ten chtěl změnit onu nekritickou „vítací politiku“ zelených vůči imigrantům. Poznal mínění obyvatelstva, které se davy přišelců (celkem v Rakousku zůstalo od roku 2015 130 000 migrantů z Asie a Afriky) cítilo ohroženo a zeleným dávalo vinu za nadměrnou toleranci k nepřizpůsobivým cizincům. Toto chtěl Pilz změnit, azyl jen pro skutečné válečné uprchlíky (kteří tvořili v oné uprchlické vlně podle různých odhadů 10 – 20 procent) a integraci jako hlavní bod s odsunem těch, kteří se integrovat nebudou chtít. Neprosadil to, dogma bylo silnější než zdravý rozum a to právě zelené pochovalo. S 3,8 procenty hlasů zůstali před bránami parlamentu, po 31 letech se rozloučili s parlamentními lavicemi a kdo ví, kdy se tam zase vrátí. Možná přijdou odprosit Pilze  – to by byla ještě nejschůdnější cesta k znovuzrození strany, nedá se to ale očekávat. Otázka je, nakolik budou chybět.

Volby jsou tedy za námi, koaliční jednání před námi a co můžeme čekat od nové vlády, neví nikdo. Celkem s jistotou se dá počítat s novým zákonem o rakouské televizi – návrh má FPÖ už dávno v šuplíku. Cílem je výměna vedení rakouské televize, které nebylo této straně příliš nakloněné a změna pozice veřejnoprávní televize na státní, vládě podléhající orgán podle vzoru Maďarska. Dále určitě snahy o omezení přístupu cizinců z okolních zemí na rakouský pracovní trh, v tom jsou si obě vládnoucí strany zajedno a to postihne především okolní státy Maďarsko, Slovensko a Česko. Odbourávání sociálního státu se dá čekat především od Kurzovy ÖVP, Svobodní s tím můžou mít problém, jejich voliči se rekrutují především ze sociálně nejslabších vrstev. Určitě přijde i řada překvapení.

Zřejmě se tedy nedá čekat nic dobrého, ale to není novinka. Ani pro Rakousko ani pro Česko. Velcí státníci myslící na blaho obyvatelstva už nejsou, Vymřeli. Jejich místo zaujali politici, mistři politických intrik. Obyvatelstvo se dostalo na vedlejší kolej, má jediné právo a to je volit. Jak ho využije, je už jiná otázka. V Rakousku vyhráli populisti. Teď je jen otázka, kolik se svých zvučných slibů dokážou splnit. Důležité to bude nejen pro Rakousko samé ale i pro jeho sousedy.

Piacenza


Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout.

Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 udělalo město osudovou chybu, když se po smrti posledního Viscontiho Filippa Marii k Benátské republice, odvěkému nepříteli Milánského vévodství. K městu přitáhl Viscontiho zeť Francesco Sforza, který se nehodlal dědictví po tchánovi vzdát. Po několikadenním obléhání město dobyl a vydal svým vojákům na čtyři dny k plenění. Město přišlo prakticky o veškeré obyvatelstvo a Sforza musel později nahánět nové osadníky do města násilím.

Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního syna (oficiálně samozřejmě synovce, protože papež děti mít nemohl, proto se tento způsob obdarovávání jmenuje nepotismus – od latinského nepos – synovec) Piera Luigiho II. Farnese. Tento pán byl ale Piacenzanům především svým prostopášným sexuálním životem příliš nepříjemný, ihned po převzetí moci jej tedy zavraždili a dohodli se na tom, že přijmou za svého pána jeho syna Ottavia. Což ovšem nebylo tak snadné. Ačkoliv byl Ottavio od roku 1538 ženatý s císařovou nemanželskou dcerou Markétou (jediné nemanželské dítě, ke kterému se Karel V. oficiálně přiznal) nebyl císař příliš nakloněn svému zeti pomoci. Piacenza byla obsazena císařskými vojsky pod vedením Ferranta I. Gonzagy z Mantovy a císař nebyl příliš ochoten vydat svému generálovi rozkaz, aby město vyklidil a předal císařovu zeti – možná proto, že mezi manželi Farneseovci panoval poměrný chlad, když se brali, měl ženich čtrnáct let a nevěsta šestnáct, byla ovšem už vdovou a nezkušeného chlapce přehlížela. Ottavio se ale nakonec svého vévodství domohl a začala slavná éra rodiny Farnese, na kterou budete jak v Piacenze, tak v Parmě narážet na každém kroku.

Piacenza nebyla sice nikdy sídelním městem, tím se stala Parma, přesto zde rodina Farnese vybudovala přímo zrůdně obrovský palác. Palazzo Farnese obsahuje dnes obrovské muzeum, vedle obvyklé pinakotéky má ale dva velmi zajímavé subjekty. Jedním z nich je jedna z největších světových sbírek kočárů. Vídeň se mu nevyrovná, zato Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem možná ještě nestačí kvantitou, ale kvalita exponátů    na Hané je krásnější a pan Václav Obr, který muzeem provází a jehož dílem toto muzeum je, dokáže svým výkladem doslova strhnout. Takže kvůli kočárům do Piazency jezdit nemusíte, Čechy pod Kosířem jsou dosažitelnější. Ovšem piacenzská sbírka v monumentálních místnostech onoho gigantického paláce je impozantní a pokud už v Piacenze budete, pak tuto expozici nevynechejte.

Druhým slavným objektem v Palazzo Farnese jsou pak slavná etruská játra. Model ovčích jater s etruskými nápisy, který očividně sloužil budoucím haruspikům (tedy etruským věštcům a kněžím) jako učební pomůcka, aby dokázali z jater obětovaných zvířat správně předpovědět budoucnost.

Centrum města není Piazza del Duomo, kde se nachází románský dóm – tedy začali ho stavět v románském stylu, ale podobně jako v dalších městech severní Itálie nebyli se stavbou hotovi dost rychle aby uchovali jednotný stavební styl a tak chrám vykazuje i gotické prvky. V kryptě jsou pozůstatky svaté Justíny z Antiochie, kterou do Piacenzy přivezli v roku 1099, (očividně v rámci první křížové výpravy), tedy dřív, než začali stavět její chrám. Pod dómem je malé muzeum s velmi aktivním průvodcem (nás si odchytil přímo v kryptě), kde je mimo jiné i originál? listiny Karla Velikého přiznávající Piacenze právo trhu s jeho vlastnoručním podpisem (víc než se podepsat císař neuměl, byl a zůstal až do konce svého života analfabet.)

Markéta rakouská (titul d´Austria dostávaly všechny nemanželské děti Habsburků, my ji známe jako Markétu parmskou), manželka Ottavia Farneseho, byla na žádost svého nevlastního bratra španělského krále Filipa II. dvakrát zemskou správkyní Nizozemí. Poprvé v letech 1559 – 1567, kdy bylo Nizozemí po smlouvách mezi císařem Ferdinandem I. a jeho synovcem Filipem II, jako protislužba za to, že se španělský král vzdal definitivně pro sebe i své potomky nároků na císařskou hodnost, odděleno od Svaté říše římské národa německého a předáno Španělsku. Markéta byla tak po své pratetě Markétě, dceři císaře Maximilána I. a tetě Marii Uherské, vdově po Ludvíkovi Jagelonském a sestře císaře Karla V. už třetí ženskou správkyní Nizozemí – Holanďané dokázali se ženami vycházet tak nějak lépe než s chlapy. Ovšem se svým fanatickým bratrem Filipem, který hodlal pokatoličtit celý svět, to Markéta měla podstatně těžší, než její teta a prateta s tolerantním a melancholickým císařem Karlem V. Po první abdikaci 1567 to zkusila v roce 1578 ještě jednou, a skutečně dokázala dosáhnout určitých úspěchů, když uzavřela mít s Arraskou unií, tedy unií měst v dnešní Belgii, se severními provinciemi ale mír uzavřít nedokázala. V roce 1582 po dosažení duchcovského věku 60 let tedy zavěsila definitivně klíče od Nizozemí na „haklik“, vrátila se do Piacenzy a tam v roce 1586 zemřela. Pochována je pod nádherným barokním náhrobkem v chrámu San Sisto nedaleko Palazzo Farnese.

Severoitalská města mají jednu zvláštnost. Dóm je sice největším, ne ale nejvýznamnějším kostelem ve městě. Tuto pozici si zabírá vždy některý z jiných kostelů. V Pavii je to San Michele, v Mantově San André, v Parmě Kostel svatého Jana Evangelisty a v Piacenze je to San Sisto. Nejen, že je zde pochována vzpomenutá Markéta rakouská, ale pro tento kostel maloval Rafael Santi svou Sixtinskou Madonu. Tu koupil do města Piacenzy v roce 1754 saský kurfiřt August III. Takže dnes se nachází v drážďanském Zwingru. V San Sisto v Piacenze je kopie původního obrazu, proti této představě se ale klíčník kostela, který nás dovnitř pustil i po zavírací době, zuby nehty bránil. Mé tvrzení, že jsem pravou Madonu viděl v Drážďanech, mu připadalo jako svatokrádež. Naštěstí se mě nepokoušel přesvědčit o opaku silou.

Centrem města není Piazza Citadella s Dómem, ale s ní nákupní ulicí Via Cavour spojené náměstí Piazza dei Cavalli, pojmenované podle dvou jezdeckých soch dvou příslušníků rodiny Farnese před radnicí – Pallazo del Comune zvaný také „Il gotico“ podle svého stavebního stylu z červených cihel. Zvláštní je, že na tomto centrálním náměstí se nachází kostel svatého Františka. Františkáni jako žebravý řád byli umisťováni prakticky vždy na okraj města blízko městských hradeb – už proto, aby si při žebrání nekonkurovali s dominikány, kteří dostávali svůj pozemek rovněž na okraji nebo raději až za hradbami města a vždy na opačné straně než františkáni. V Piacenze toto pravidlo překvapivě nefungovalo, proč to nevím.

Piacenzu, trošku Popelku mezi severoněmeckými městy, není tedy třeba při cestě severní Itálií vypouštět. Má co nabídnout.

Pátek třináctého – letos zvlášť nebezpečný


Proč je pátek třináctého nešťastný den? Nemusíte být zrovna pověrčiví, ale určitě jste při takové kombinaci přece jen trochu opatrnější než v obyčejný den. Tato pověra je hluboko v lidech zakořeněná. A zvlášť byste si měli dávat pozor, když takový pátek třináctého padne na říjen, jako letos.

Proč?

To se musíme dostat k samotnému kořenu této pověry.

Právě před 710 lety, v pátek 13. října 1307 zahájil francouzský král Filip IV., řečený Sličný, svůj útok proti řádu Templářů. Leželi mu už dlouho v žaludku a toho dne se rozhodl, že s tímto řádem zatočí.

Co mu na Templářích nejvíc vadilo? Že byli nesmírně bohatí. Řád Templářů vznikl v Jeruzalémě v roce 1120 pod jménem „Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu.“ Protože se Chrám řekne latinsky Templum, vzniklo jejich zkrácené označení. Ostatně byli skutečně založeni na místě někdejšího Šalomounova chrámu, na místě, kde dnes stojí mešita Al Akša, která je permanentním zdrojem sváru mezi Araby a Izraelci. Templáři byli na rozdíl od Johanitů nebo Německých rytířů, kteří měli za hlavní úkol zdravotnické zabezpečení poutníků do svaté země a jen sekundárně je bránili i zbraní (jakási první forma medicínské prevence), byli Templáři primárně řád bojový. Nebyli vždy pozitivním prvkem v bojích ve Svaté zemi. Svou někdy až nesmyslnou bojovností a bezvýhradnou oddaností papežskému stolci byli problémem pro Jeruzalémské krále i pro Římské císaře. Na příkaz papeže bojkotovali křížovou výpravu Friedricha II. v letech 1228 – 1229, už předtím vyprovokovali válku se sultánem Saladinem, která vedla ke katastrofální porážce křížového vojska u Hattinu v roce 1187, což vedlo de facto k zániku Jeruzalémské království.

Po pádu Akkonu 1291 ztratili Templáři ve Svaté zemi poslední kousek území, a protože se neusadili jako Johanité na Kypru nebo na Rhodu, či Němečtí rytíři v Pobaltí, ale vrátili se zpět do Francie, v podstatě ztratili oprávněnost své existence. Což ale nehodlali akceptovat. Stali se nejmocnějším bankovním domem Evropy, pod záminkou přípravy znovudobytí Svaté země nashromáždili obrovské finanční prostředky. Čili jejich původní název řádu působil spíš jako výsměch. Hlavní sídlo jejich moci „Templ“ se nacházel v Paříži na ostrově Seiny, po zániku řádu se stal královským palácem, a když králové přesídlili do Louvru, pak vězením, kde trávili své poslední dny jak Ludvík XVI., tak jeho žena Marie Antoinette. Hlavním dlužníkem Templářů byl právě král Filip IV. Potřeboval hodně peněz na své projekty, na boj s papežem i s povstalými provinciemi ve Flandrech. V roce 1307 dlužil řádu nesmírnou částku 600 000 zlatých, což byla polovina francouzského ročního hrubého hospodářského produktu. Dluh byl prostě nesplatitelný, král neměl ani na úroky a tak dluh dále narůstal.

Král Filip nikdy neměl daleko k činům. Postavil se papeži, který po něm chtěl církevní desátek. Když ho pak papež Bonifác VIII., který se nazýval „Imperator verus“ a věřil, že může rozhodovat o životě a smrti každého člověka na zemi, jedno zda sedláka nebo krále či císaře, dal do klatby, poslal Filip do papežského sídla v Agnani svého prokurátora Nogareta. Ten papeže vyvlekl na náměstí a tam ho před shromážděným davem veřejně zfackoval. Papež Bonifác takovou potupu nepřežil. Když se jeho nástupce Benedikt XI. odhodlal vydat rozsudek, v němž odsoudil a exkomunikoval Nogareta, jeho pomocníky z římského rodu Colonnů a nepřímo označil na původce agrese Filipa IV., pojedl otrávené fíky a zemřel. Benediktův nástupce Kliment, Francouz z Bretagne, vlastním jménem Bertrand du Got, se stal královou loutkou. Filip jej odvlekl z Říma do Lyonu a dal ho pod svou kuratelu. Kliment V., který byl slaboch a svého francouzského únosce se bál jako ohně, pak Filipovi podepsal listinu, která opravňovala francouzského krále prošetřit obvinění, které se proti řádu Templářů šířily (samozřejmě především z Paříže). Byla to obvinění z kacířství, sodomie – rozuměj homosexuality a neúcty k svátosti oltářní.

  1. října 1307 vydal král rozkaz k zatčení všech členů templářského řádu.

Rytíři se královským vojákům překvapivě nepostavili na odpor a tak bylo zatčeno po celé Francii na 5000 členů řádu včetně velmistra Jakuba de Molay. Následovaly výslechy a mučení, při kterém se někteří rytíři k obviněním přiznali. V roce 1312 byl řád na koncilu ve Vienne oficiálně papežem Klimentem V. jako nepotřebný zrušen. Velmistr Jakub de Molay a komtur Geoffroy de Charney byli 18. března 1314 upáleni. Velmistr ještě předtím, než ho pohltily plameny, stačil proklít krále Filipa a celou královskou rodinu Kapetovců i Francii jakožto zemi, které tato rodina vládla a která templáře zradila. Své soudce –  krále Filipa, prokurátora Nogareta a papeže Klimenta pak pozval do roka před soud boží.

Nikdo tu kletbu nebral moc vážně. Král byl tehdy statný čtyřicátník v nejlepší tělesné kondici, měl tři dospělé syny, Francie byla nejbohatší zemí v Evropě (zejména teď po zabavení veškerého templářského majetku) s dvaceti miliony obyvateli a po rozkladu Římského impéria v důsledku vyhubení Štaufů i nejmocnější politickou silou v Evropě.

Jenže se začaly dít věci. Do roka od upálení velmistra zemřel král Filip tragicky na lovu (spadl z koně a ten ho uvláčel k smrti – tedy žádná pěkná smrt). Prokurátor Nogaret byl ve své kanceláři nalezen mrtvý bez známek jakéhokoliv poranění či otravy a papež Kliment brzy oba tyto muže následoval. Když byla papežova mrtvola vystavena na katafalku, vznítil se tento od svící a papežova mrtvola shořela, což bylo v této době považováno za tragédii – jak měl člověk bez těla vstoupit na nebesa? Do pekla to už nebyl takový problém a vzhledem k papežovým předchozím činům byla tato destinace pravděpodobnější – aspoň tak to lid chápal. I Dante ve své božské komedii vyhradil papeži Klimentovi místo v pekle:

„Toť nový Jáson, o němž v Písmě čte se:

a jako k němu jeho král byl měkký

tak k němu ten, jenž žezlo Franků nese.“

Filipův syn Ludvík zemřel v červnu 1316 (Jeho žena Markéta Burgundská byla v té době těhotná a skutečně porodila syna, který ovšem zemřel po šesti dnech, aby takto vešel do francouzských dějin jako král Jan I.). Ludvíkův mladší bratr Filip V. řečený Dlouhý, zemřel bezdětný v roce 1322 a poslední z rodu Kapetovců Karel IV., zvaný po otci Sličný, kmotr našeho Karla IV., který převzal jeho jméno a manžel sestry Jana Lucemburského Marie, následoval své bratry v roce 1328, rovněž bez potomků. (Jeho poslední manželka Johanna z Evreux byla v čase jeho smrti těhotná, porodila ale dceru).

Francouzští grandi nato se zdůvodněním „Lilie nepředou“ popřeli dědické nároky jak této ještě nenarozené Karlovy dcery, tak i dcery Filipa sličného Isabely (kterou si ve filmu Statečné srdce zahrála Sophie Marceau) a jejího syna, anglického krále Eduarda III. A bylo zaděláno na stoletou válku. Ta začala vyloděním Angličanů na severu Francie v roce 1337. V roce 1346 utrpělo francouzské vojsko pod vedením krále Filipa VI. z rodu Valois drtivou porážku u Kresčaku a sever země byl obsazen Angličany. Po další katastrofální porážce u Poitiers v roce 1356 se do anglického zajetí dokonce dostal i Filipův syn, francouzský král Jan II.

A k tomu v roce 1346 zahájila své smrtonosné tažení Evropou „Černá smrt“, tedy první masová morová epidemie, která nejvíc zasáhla právě Francii.

Suma sumárum – v roce 1357, tedy zhruba padesát let po onom neuváženém (nebo vlastně dobře uváženém) útoku na Templáře měla Francie 10 milionů obyvatel, tedy polovinu původního počtu, byla zpustošena a rozervána válkou a hladomorem, panovník seděl v anglickém vězení a budoucnost země byla víc než nejistá.

A lidé, z nichž ti nejstarší si ještě události s Templáři pamatovali a vyprávěli dál, tuto všechnu hrůzu vztahovali samozřejmě na kletbu Jakuba de Molay a na její prapůvod – tedy na onen pátek 13. října roku 1307, kdy to všechno začalo.

Takže, prosím, ať už jste pověrčiví nebo ne, právě letos pátek třináctého připadá na říjen a to právě 710 let poté, co k oné osudové události došlo.

Takže si dávejte pozor a pokud nemusíte, nevycházejte z domu.

Katalánsko – slzy hrdosti


Co se stane, když na sebe narazí naivní politik s blbcem? Tragédie. A to se právě děje v Katalánsku. Katalánská naivita narazila na madridskou zatvrzelou hloupost a ta srážka zatřásla celou Evropou.

Je mi Katalánců vlastně líto. Byl jsem v Barceloně dvakrát, poprvé v roce 2007, tehdy o nějakém separatismu nebylo nikde ani stopy. Podruhé v roce 2013. To už všude po domech visely katalánské vlajky a taxikář, kterého jsem poměrně rychle odhadl na duševně nepříliš rozhleděného, nám nadšeně vyprávěl o katalánské samostatnosti. I muzeum barcelonských dějin mělo najednou mnohem větší nacionalistický náboj. Co se mezi těmi roky stalo?

Přišla hospodářská krize roku 2008. A Španělsko postihla víc než jiné evropské země, snad s výjimkou Řecka. Nezaměstnanost stoupla na 25 procent mezi mladými byla dokonce nad padesát procent, nebyla práce dokonce ani pro vysokoškoláky s TECHNICKÝM VZDĚLÁNÍM !!! To svědčí o hospodářské katastrofě. A protože bylo najednou málo peněz, začalo se hledat, kdo za to může – a kdo na koho doplácí.

Je třeba říci, že Katalánsko je nejproduktivnějším regionem Španělska. Ne ale nejbohatším – před ním leží nejen Madrid, ale i například Baskicko. Katalánská ekonomika produkuje víc, než odpovídá podílu obyvatelstva. Ovšem do značné míry za to vděčí navázanosti na španělskou ekonomiku – například všechna větší španělská vydavatelství – ať už knih nebo časopisů – sídlí v Barceloně. Katalánci začali v roce 2008 vyjednávat o větší autonomii, šlo samozřejmě o peníze, tedy o to, aby měli vlastní rozpočet, aby daně, vybrané v Katalánsku, tam i zůstaly. Samozřejmě že si nevybrali právě vhodnou dobu na taková jednání. Španělskému premiérovi stála voda už pod bradou a někomu, kdo se topí chtít vzít poslední prkno, kterého se drží, aby se neutopil, není právě politicky chytrý tah. Odpovědí bylo v roce 2010 tvrdé a nekompromisní „NO.“ A bylo zaděláno na malér.

Historicky Katalánsko ke Španělsku patřilo pouze politicky, ne kulturně, jazykově ale ani mentalitou. Leží na území někdejšího barcelonského hrabství, které vzniklo ze západní části Španělské Marky vytvořené Karlem Velikým proti Arabům.  Ne tedy ze zbytků Visigótského království, které se po zničení arabskou invazí v osmém století etablovalo na severu Španělska jako království Galicie a Asturie). Proto i odlišný katalánský jazyk, který má mnoho francouzských prvků – byla to prostě franská (francouzská) provincie na druhé straně Pyrenejí. A protože byla na druhé straně tohoto špatně prostupného horského masivu, začala si žít svůj vlastní život. (Podobný osud potkal i Baskicko, s kterým mají Španělé taky chronické problémy). Už samotné spojení s Aragonií ve 12 století nesli Barceloňané těžce, jejich bohaté a kulturní území se spojilo s chudou Aragonií a stalo se Královstvím aragonským – pro pravé Katalánce to byla prostě potupa. A když pak Fernando Aragonský pojal za manželku Isabelu kastilskou a po jeho smrti v roce 1516 se obě království spojila pod vládou jeho vnuka Karla V., bylo Katalánsko nadále ovládána z Toleda a posléze z Madridu a nespokojenost narostla.

Vypukla po vymření Habsburků v roce 1700. Ve válce o dědictví španělské stála právě Barcelona nejvěrněji na straně Habsburské, právě proto, že Španělsko, zejména jeho jižní provincie, se přidaly na francouzskou stranu. Dobytí Barcelony francouzskými vojsky 11. září 1714 se dodnes slaví v Katalánsku jak o národní svátek. Tedy neslaví se ono dobytí, ale zoufalý hrdinský odpor obránců města. Katalánci mají tedy něco společného se Srby a jejich Kosovým polem. A to je nezměrná hrdost! Národ, který je schopen slavit svou nejhorší vojenskou porážku, není třeba podceňovat a je třeba s ním zacházet hodně opatrně. Protože má sklon k mučednictví.

V čase republiky ve třicátých letech dvacátého století mělo Katalánsko rozsáhlou autonomii, o kterou přišlo poté, co Franco dobyl právě Barcelonu jako poslední opěrný bot republikánů v roce 1939. Vše katalánské bylo zakázáno včetně řeči, kultury. Mnoho Katalánců bylo mučeno a popraveno v obávané pevnosti Montuic, která se tyčí nad Barcelonou.

Po pádu Francova režimu dostalo Katalánsko autonomii kulturní, ale ne ekonomickou. Je pravda, že z peněz, které region odvádí do Madridu na daních, se zpět vrací jen malá část. Od roku 2010 navíc španělská vláda zřejmě jako trest za požadování rozšířené autonomie zastavila investice do tohoto regionu. Premiér Mariano Rajoy neumí zřejmě nic jiného než lít olej do ohně. To dokázal minulou neděli víc než dostatečně. Poslat proti dětem blokujícím hlasovací místnosti policisty s obušky a gumovými projektily může jen úplný blbec. Ovšem jak víme, osvícení politici jsou na současné politické scéně – nejen evropské, ale celosvětové, opravdu nedostatkovým zbožím. Ovšem on sleduje jeden cíl – nacionalismem španělským a tvrdým postojem proti Kataláncům hodlá získat hlasy v ostatních regionech Španělska. Katalánsko už stejně odepsal. Že taková taktika může fungovat, a dokázal ostatně i Václav Klaus a jeho ODS při dělení Československa. Tvrdý postoj k Slovákům mu přinesl hlasy a volební vítězství v roce 1992. Nacionalismus se odjakživa vyplácí. Nemusíte mít řešení pro ekonomické či sociální problémy (a už vůbec ne pro problémy vzdělání), stačí apelovat na hrdost národa. Funguje to tak už sto padesát let a zřejmě to bude fungovat i nadále.

V jistém smyslu se snaha Katalánců dá přirovnat k tehdejším emancipačním snahám Slováků. Ovšem se dvěma rozdíly –  zaprvé: zatímco v Československu se chtěla oddělit ekonomicky slabší část státu, což vedlo k arogantnímu českému postoji „ať si jdou.“, ve Španělsku by ze státního svazku odešel nejproduktivnější člen. Což by mělo pro španělskou ekonomiku fatální důsledek. (Pro katalánskou samozřejmě taky, ovšem to je zase o něčem jiném.) Zadruhé: Tehdejší Československo bylo mimo Evropskou Unii a tak – abychom citovali klasika – bylo Evropanům „U prdele“ co se u nás děje. Španělsko je ale členem Unie a konflikt se tedy dotýká celé evropské společnosti a ona na to vůbec není připravena a neví, co s tím. EU vznikla z blahobytu a na demokratických principech. Už v minulých letech dokázala svou bezmocnost s lidmi, kteří tyto principy porušují, nedokázala udělat nic s Orbánem a nověji ani s Kaczynským. Stejně bezmocná je teď při úletech Rajoye.

Katalánci nejsou Španělé a jejich řeč se od Španělštiny podstatně liší, o důvodu jsem psal výš.. Liší se možná dokonce o něco víc než čeština od slovenštiny. To poznáte hned na letišti. Zatímco španělsky se východ řekne Salida, katalánsky je to Sortida, tedy slovo mnohem bližší francouzskému Sortie. Tvrzení katalánského přítele mého syna, že katalánština je napůl italština a napůl francouzština, ale že se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného, je ovšem už zase jen pustá demagogie. Ale napovídá leccos o napětí mezi oběma národy.

Po násilném potlačení referenda se zdá, že už není východiska. Kdyby měl Rajoy rozum v hlavě (ale bohužel nemá) prostě by vyjednal, že by se nejednalo o oficiální referendum (které španělská ústava nedovoluje), ale o průzkum veřejného mínění. Možná by se i katalánský premiér Carles Puigdemont (slyšíte v tom jméně onu nepřeslechnutelnou francouzštinu – jeden ze základů katalánštiny?) nechal k takovému kroku přesvědčit, protože pak by byl výsledek nezávazný, byl by ale dobrou základnou pro další jednání o autonomii. Je ostatně velmi pravděpodobné, že by většina Katalánců v tomto lidovém hlasování samostatnost odmítla – její příznivci nepřešli v průzkumech nikdy přes 40 procent, nedosáhli tedy ani hodnot skotských separatistů. Ovšem španělský premiér chtěl ukázat tvrdou ruku, šlo mu o hlasy jeho španělských voličů. Vsadil vše na jednu kartu. On možná vyhrál, Španělsko ale prohrálo. Po oné krvavé neděli už zřejmě není cesty zpátky. Stejně jako po 17. listopadu 1989.  Zbití studenti nezapomenou a staří si jen připomněli doby Francovy diktatury. Čím se liší španělská demokracie od Francovy vlády? Když si prohlédnou své modřiny, můžou si říct – v ničem podstatném. A s takovou zemí nechceme mít nic společného.

Poslední nadějí byl král Felipe. Ovšem ten ve své řeči, kterou sledovalo živě 77 procent Španělů (a 84 procent Katalánců) naprosto nepochopil. Měl jedinečnou příležitost postavit se do pozice vyjednávače, zprostředkovatele, k čemuž ho jeho role krále předurčuje. Nevyužil ji. Postavil se za svého španělského předsedu vlády, posvětil násilí jeho policejních bijců – a přestal být katalánským králem. Nadále už je pro Katalánce vládcem jen po právní stránce, jejich srdce už pro něj netlučou. Tak rychle může člověk ztratit kredit.

Španělsko chce Katalánsko udržet ve státním svazku pouze prostým násilím. Odmítá jakékoliv jednání. Chystá zrušení katalánské autonomie, odvolání katalánské vlády a rozpuštění zemského parlamentu. Trošku to připomíná Erdoganovy turecké metody. Historie ovšem už víckrát ukázala, že násilí není dobrou metodou na udržení států pohromadě.  Nakolik bude pak země otřásaná stávkami, násilně potlačovanými demonstracemi a pak snad dokonce teroristickými útoky či občanskou válkou pro Španělsko přínosem, je velká otázka, kterou dnes nikdo nedokáže zodpovědět.

Samozřejmě jsou Katalánci naivní. Jejich představa, že vystoupí ze Španělska, ale zůstanou součásti Evropské Unie a Europrostoru je naprosto vzdálená realitě. Ovšem oni o této vizi nepochybují. Odpovídá to jejich mentalitě, která se dá vyjádřit jednou větou: „Ono to nějak dopadne.“ Jsou přesvědčeni, že Evropani je teď, když byli zbiti a kdy bylo na ně stříleno gumovými projektily jako někde v pásmu Gazy, nenechají padnout. Čekají na podporu. V tom se mýlí a toto zklamání je bude hodně bolet. EU se bude tvářit, že se jedná o vnitřní záležitost členského státu a vymlouvat se na to, že je Rajoya o zprostředkování nepožádal. Že se dodržování problematického rozsudku ústavního soudu vyžaduje obušky a gumovými projektily je sice zarážející, ale akceptovatelné. Katalánci budou ponecháni svému osudu. Pokud se skutečně odtrhnou od Španělska, dostanou statut „třetí země.“ Budou se sice moci ucházet o vstup do EU, ovšem tento vstup musí odsouhlasit VŠECHNY země EU. Na souhlas Španělska si budou muset několik set let počkat. Euro si samozřejmě mohou ponechat – stejně jako Černá Hora. I ta není v EU, ale je v Eurozóně, ovšem bez vlastní emisní politiky.

Když na sebe narazí naivní snílek a arogantní blbec nemůže to vést k ničemu dobrému. Je mi vlastně Katalánců líto. V Barceloně jsem byl, jak již jsem řekl dvakrát a pokaždé jsem se tam cítil velmi dobře. Přiznám, že lépe než v Madridu. Barcelona má svůj neopakovatelný flair, spojující staré s moderním, nostalgii s bouřící modernou. Je to něco, co zažijete sotva v jiném evropském městě. Zejména, pokud ji navštívíte v době okolo 11. září. Ovšem to jen mezi námi.

Nemám chuť jet potřetí do Barcelony s vystaveným katalánským vízem. Nemám chuť tam pak platit nějakým peso nebo jiným platidlem. La Rambla zůstane i po oddělení Katalánska La Ramblou a Sagrada Familia se bude stavět dál a jednou se i dokončí. (Její stavbu ostatně samostatnost Katalánska neovlivní, staví se bez státního přispění jen ze soukromých darů) Jen zajet tam bude komplikovanější a to mě hrozně mrzí. Ale pokud zůstane v Madridu zatvrzelý hlupák, zřejmě to jinak nedopadne.

Uvidíme, co se v příštích dnech stane. Vyhlášení samostatnosti je už zřejmě ne vyhnutelné. Premiér Puigdemont to prostě udělat musí, pokud nechce zcela ztratit tvář. Co se bude dít pak, se dá sotva odhadnout. Nebude to ale nic dobrého.

Je to všechno hodně smutné. Už proto, že tak hloupé. A zbytečné!

Cremona


 

Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311 na straně papežské a byla císařem patřičně potrestána. V roce 1322 pak byla definitivně obsazena milánskými vojsky a ztratila svou samostatnost i význam.

Ještě jednou se mohla aspoň na jeden den hřát v centru pozornosti, když se právě v tomto městě v roce 1441 uskutečnila svatba dědičky milánského vévodství, sedmnáctileté  Biancy Marie Viscontiové s jedenačtyřicetiletým generálem Francescem Sforzou, který právě Cremonu dostal darem jako nevěstino věno. Na této svatbě se prý poprvé servírovalo jako zákusek Torrone.  Prodává se jako cremonská specialita v suvenýrových obchodech i dnes, vypadá a chutná ale v podstatě jako náš dobře známý turecký med.

Dóm je impozantní stavba s věžičkami podobnými minaretům, s tímto stavebním prvkem se ale v rovině Pádu setkáte ve více městech – proč tomu tak je, jsem nezjistil. Chrám přechovává poněkud spornou relikvii – totiž trn z Kristovy koruny, který městu daroval v roce 1591 cremonský rodák, papež Řehoř XIV. To bylo asi jediné, co za svého pontifikátu, trvajícího jen deset měsíců, stihl. V kryptě leží pozůstatky místního patrona svatého Omodona se škraboškou na tváři. Jedná se o cremonského obchodníka (zřejmě obchodoval s látkami, protože je patronem krejčích), který byl už dva roky po své smrti v roce 1099 vyhlášen papežem Inocencem III. za svatého. Důvod tohoto spěchu se mi nepodařilo zjistit, zřejmě se ale vzdal svého velkého majetku, doufejme, že v prospěch chudých a ne římské církve. I když ono superrychlé svatořečení napovídá spíš opak.

V Dómu je i obrovský stříbrný kříž, dílo milánských zlatníků, které k mému úžasu připomíná vítězství cremonských právě nad Milánem – protože byl vytvořen až v patnáctém století, kdy už byla Cremona dávno milánská, možná chtěli vládnoucí páni dodat svým poddaným trošku sebedůvěry.

Mnohem úžasnější než dóm sám je ale baptisterium stojící hned vedle na hlavním náměstí. Jeho jednoduchá románská konstrukce z roku 1167 s neuvěřitelně vysokou kupolí je fascinující, ta tři eura vstupného se za ten zážitek vyplatí. Očividně ale městu došly peníze, protože mramorovými deskami je baptisterium pokryté jen z poloviny. Přesto je krásné. Samotná křtitelnice se soškou Krista Spasitele je ovšem mnohem mladší – pochází ze šestnáctého století. Je zde i socha archanděla Gabriela, která původně stála na vrcholu kopule a obraz Jana Pavla II. (spolu s cremonským biskupem monsignorem Enricem Assim), který tady samozřejmě taky byl – to nás samozřejmě nepřekvapuje, protože on byl opravdu všude.

Kdo má dostatečnou kondici, může vyběhnout na kampanilu. Je se svými 112 metry výšky údajně nejvyšší v Itálii a na vyhlídkovou terasu se člověk dostane po 502 stále užších a točitějších schodech. Asi ve třetině je místnost, kde se člověk může seznámit s historií a funkcí astronomických hodin, které jsou na „torazzu“ umístěny. Italové si samozřejmě potrpí na slova „nej“ a tak jestliže je zvonice nejvyšší zděnou kampanilou v Itálii, jsou ony hodiny s 54 metry čtverečními plochy samozřejmě největšími na světě. Ale jejich funkce, kterou tam ukazuje krátký film (v italštině ale s anglickými titulky) je fascinující. A fungují nepřetržitě od konce patnáctého století, kdy byly na kampanilu zabudovány. Z vrcholu věže pak můžete vidět celou Cremonu. Ne, nepřeháním, opravdu celou, dokonce i s průmyslovou zónou vzdálenou od městského centra, a s řekou Pádem v pozadí. Cremona je totiž opravdu tak malá. O to ale milejší.

Ovšem Cremona, to jsou housle. A Antonio Stradivari. Tento houslař je prostě všude. Objevil jsem hned tři jeho sochy – jednu na po něm pojmenované m náměstí, druhé před domem, ve kterém žil a tvořil na dnešním Corso Garribaldi a třetí samozřejmě před Museo de Violine, muzeu houslařství. A to jsem neprošel město celé!

Stradivari se dožil 93 let a v muzeu jsou vystaveny housle, které vytvořil jak v 26 ale i v devadesáti letech svého věku. Mimo jiné i slavný malý „il cremonese“ z roku 1715, tehdy mu bylo 71 let.

Musel mít tedy úžasné oči a pevnou ruku až do nejpozdnějšího věku, výroba houslí je totiž opravdu milimetrová práce a jediný chybný zářez znamená konec. Samozřejmě jsou v Sala dei Violini vystaveny housle i od jiných mistrů, dokonce i starší než Stradivariho, jako například l´ Hammerle z roku 1658 od Nicola Amatiho. Výroba houslí je přiblížena v šesti krátkých filmech – od stromu z něhož se bere dřevo až po hru na nich. Na mapě světa je možné sledovat vývoj výroby houslí od šestnáctého století, kdy tento nástroj vznikl až po rok 1937. A samozřejmě všude je člověk provázen hudbou, může si posedět v sálech a zaposlouchat se, prostě relaxovat. Museo de violine je opravdový zážitek.

Cremona byla jednou z pěti prvních center výroby houslí, začals s tím cremonská rodina Amati, (Firma Amati Kraslice, která si jméno cremonského houslařského mistra dala do znaku, založená v roce 1945, funguje jako výrobce dechových nástrojů pod jménem Amati-Denak ještě stále) pak se přidaly rodiny Stradivari a Guarneri. Po vrcholu výroby houslí v sedmnáctém století, přišel útlum, začátkem století dvacátého ale byla založena Scuola di Liuteria (Škola výroby houslí), což opět udělalo Cremonu hlavním italským městem v tomto umění. V Cremoně je ostatně několik mistrů, jejichž dílnu je možné navštívit a pozorovat je při práci. Od roku 2009 existuje spolek „Friends of Stradivari“, takže pokud jedny originální housle od tohoto mistra vlastníte nebo přechováváte ve vašem muzeum můžete se do něj přihlásit. Od roku 1976 se pak v tříletých intervalech pořádá mezinárodní soutěž houslařů organizovaná Fondatione Stradivari. Sbírka Collezione Permanente vystavuje vítězné nástroje z této soutěže, v roce 2003 zvítězil v nejprestižnější kategorii houslí Jan Baptista Špidlen z České republiky.

Museo civico je trošku ve stínu muzea houslí. Samozřejmě, kdo miluje obrazy z doby baroka, bude zde správně  (Uvidí tu například Svatho Františka od Caravaggia) a rozhodně by toto muzeum neměli vynechat milovníci kytar – je zde výstava kytar, mandolín a jiných strunových nástrojů (ne houslí, ty jsou ve vlastním muzeu) a popsán vývoj těchto hudebních nástrojů. Ale to je opravdu jen pro specialisty a milovníky.

Zato zajímavě koncipované je Museo archeolgico, umístěné ve starém, napůl spadlém kostele San Lorenzo. Jak jsem už mnohokrát řekl – Italové nic nebourají, je s tím moc práce a je to škoda.  Ve zřícenině kostela tedy zřídili muzeum archeologie.

Cremona je tedy krásné a milé městečko, hrdé na svou historii i přítomnost, ale docela nenápadné. Pobyt v něm si člověk může v klidu užít.