Month: September 2017

Pavia


Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu.

DSC_0283

Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu.

Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“

Jeho argumentace ale měla hlavu a patu. Zaprvé sami Langobardi dobývali město tři roky. To je musel logicky přivést na myšlenku, že se toto město dá dobře bránit (což se sice ukázalo jako pravdivé, ale v roce 774 přece jen devítiměsíčnímu obléhání Karlem Velikým podlehlo). Dále má dostatek vody – řeka Ticino vytéká z Laggo Maggiore a nikdy nevysychá a navíc má skutečně stále čistou vodu, protože jezero působí jako obrovský filtr a i v době tání nebo silných lijáků nepustí do řeky bahno. Navíc se nachází blízko ústí Ticina do Pádu. Město tak bylo dobře dosažitelné loděmi až z Benátek a sloužilo tedy jako důležité překladiště zboží – především právě pro nedaleký Milán.

I víra mohla hrát určitou roli. Langobardi byli jako většina germánských kmenů (s výjimkou Franků) Ariáni a ve velkém Miláně, stojícím pod vlivem svého někdejšího biskupa a světce svatého Ambrože by zřejmě měli větší potíže s prosazením své víry než v menší Pavii. Ostatně oni sami byli naprosto tolerantní. Ve městě byl kostel ariánský i katolický jako ve všech městech jejich říše, víru svých poddaných nepotlačovali. Ariánství jim bylo ovšem dobrou záminkou, aby mohli pravidelně napadat a plundrovat Řím jako sídlo „falešného“ učení. Když Řím v polovině sedmého století poprvé jejich útoku odolal, přestoupili na katolickou víru. Další lpění na Ariánově učení o svaté trojici tím totiž ztratilo svůj význam.

A dalším  – velmi důležitým – argumentem pro volbu Pavie za hlavní město jejich říše bylo, že Pavia byla už v římských časech městem vzdělanosti. Vychovávali se zde úředníci pro říšskou správu a tuto funkci si město ponechalo i v době vlády Germánů.

Ti ono vzdělání podporovali. Langobardi sami tvořili ve společnosti jen úzkou horní vrstvu, museli se tedy spolehnout na práci místního římského obyvatelstva (jen šlechtickou vrstvu této společnosti nemilosrdně vyvraždili). Z jejich jazyka ostatně v italštině mnoho nezůstalo, snad jen slovo Birra pro pivo – i to je ovšem něco, protože to slovo je používané samozřejmě velmi hojně. Administrativa jejich říše se opírala o latinu a v tomto jazyce se v Pavii vyučovalo. Universita je zde dodnes. Při 70 000 obyvatelích města zde studuje 25 000 studentů, což dává městu osvěžující obraz mládí, v noci se zde slaví velmi intenzivně. Universita se nachází v obrovském komplexu uprostřed historického města, zabírá v podstatě celou jednu čtvrť. Jejími nejslavnějšími absolventy byli Alessandro Volta, vynálezce elektrického článku, jehož socha stojí v atriu university a údajně i Kryštof Kolumbus, ovšem jeho sochu jsem nikde neobjevil.

Marco tvrdil, že padovská universita je třetí nejstarší universitou v Itálii po Bologni a Padově. Když jsem ho upozornil na universitu v Neapoli, smetl můj argument mávnutím ruky. Byl prostě „Il patriota locale,“ zapálený pro věc svého rodného města. Argument, že zakládací listina university pochází až z roku 1361, odmítl s tím, že se jedná jen o trik milánského vládce Giana Galeazza Viscontiho, který chtěl na sebe strhnout slávu zakladatele, když v roce 1360 Pavii dobyl a připojil ke svému vévodství. Vysoké učení tu bylo už předtím, ostatně na vchodu do university je za prvního zakladatele označen císař Lothar, který žil v letech 795 – 855). Kdo chce, ať tomu věří.

Ale zpět k Langobardům, na jejichž období je Pavia právem hrdá – na hradě Castello Visconteo byla letos nádherná výstava, představující jejich svět, v němž právě učenost hrála nečekaně velkou roli. Tedy žádní barbaři ze severu (přišli z oblasti Panonie a pobývali nějaký čas i na území Moravy) a pokud, tak jen na začátku. Aby význam vzdělání a význam jejich učení v Pavii zdůraznili, koupil král Liutprand (vládnoucí v letech 712 – 744) od Saracénů kosti svatého Augustina, jednoho z nejvýznamnějších svatých, které se tehdy nacházely v Cagliari na Sardínii a přenesl je do Pavie, kde se dodnes nacházejí v kostele San Pietro Ciel d´Oro, samozřejmě je tento kostel součást kláštera řádu Augustiánů. Svatý Augustin, který vypracoval první ucelený filosoficko-teologický systém křesťanského učení, opírající se o Novoplatonismus (Augustin byl před svým obrácením na křesťanství universitním profesorem v městě Hippo v dnešním Tunisu a v tomto městě v roce 430 během obléhání Vandaly i zemřel.), platí za „Učitele církve“ a proto tedy jeho symbolický význam pro vzdělání a vzdělanost jako takovou. Aby tento symbol Liutprand ještě zvýraznil, dal z Říma převést i ostatky Boethia, posledního velkého římského filosofa popraveného v době vlády ostrogótského krále Theodoricha velkého, ty jsou uloženy v dolní kapli stejného kostela svatého Petra. Sám král se nechal pochovat pod jedním ze sloupů kostela, zřejmě aby zůstal v blízkosti slavných učenců a filosofů.

DSC_0425

Ale láska k vzdělání podlehla síle. Roku 774 dobyl Pavii po tentokrát jen devítiměsíčním obléhání Karel Veliký,a nechal se v chrámu San Michele korunovat italským králem. Takzvanou želenou korunou, která samozřejmě nebyla ze železa. Langobardi měli totiž velmi plochou strukturu vlády. Jednotliví vévodové (dux) byli víceméně samostatnými vládci a krále jakožto spíše symbolickou figuru si volili, proto neměli Langobardi nikdy žádnou dynastii. Ostatně po onom prvním králi Alboinovi to zkoušeli deset let zcela bez panovníka, než přišli na to, že je přece jen v některých aspektech užitečný. Když pak bylo třeba spojit se proti útočícím Frankům, mínili vévodové jižních oblastí Beneventa či Spoleta, že se jich to v podstatě netýká a nepřišli na pomoc, což byl fatální omyl. Chrám Sant Michele hraje v Pavii centrální úlohu. Je důležitější než Duomo, stavěné v letech 1488 – 1936. Původní San Michele, kde přijal korunu Karel Veliký, už neexistuje. V roce 924 dobyli Pavii Maďaři (tentokrát to šlo rychle, obranné zdi města, jež tak dlouho odolávaly Alboinovi či Karlu Velikému, naprosto selhaly) a srovnali ji se zemí, přitom zničili i onen posvátný chrám. Volontér Marco se mi snažil namluvit, že na vině bylo velké zemětřesení, ovšem historické prameny hovoří o něčem jiném. Možná nechtěl dráždit Viktora Orbána a jak už jsem psal, z nějakého neznámého důvodu mě všude považují za Maďara.  Na místě starého kostela ale byl postaven v jedenáctém století kostel nový. Protože je fasáda z pískovce, je vidět, jak je starý, déšť a vítr už hodně setřely kamenné reliéfy.

DSC_0291

Uvnitř kostela jsou pak úžasné mozaiky na podlaze apsidy i místo, kde králové čekávali na  svou korunu. San Michele věnovaný archandělovi Michaleovi hrál v symbolice Langobardů, ale i ostatních germánských národů centrální roli. Byla to kultura válečníků a archanděl Michael je vůdcem nebeského vojska, který svrhl povstalé anděly do pekla. Jeho kult tedy prostupuje celou západní Evropu. Od St. Michele v Bretani až po Monte San Angelo v Apulii – ostatně tato svatyně v jeskyni v pohoří Gargano byla i poutním místem Langobardů a pohřebištěm jejich králů. V apsidě kostela San Michele v Pavii byly odhaleny ony mozaiky z jedenáctého století, zobrazující znaky Zodiaku jakož i jednotlivé měsíce roku s aktivitami s nimi spojenými.

Pavia byla formálně hlavním městem Italského království, které existovalo stále více méně už jen formálně, do roku 1024. Tehdy udělali Pavijčané velkou chybu.  Když zemřel císař Jindřich II. později vyhlášený za svatého, protože se svou ženou Kunigundou (rovněž svatou) údajně neměl pohlavní styk (kdo nevěří, ať tam běží) zbourali Pavijčané v náhlé euforii starou falc, kterou v Pavii dal vystavět ještě Theodorich Veliký. Nový císař Konrád jim to nehodlal odpustit a nechal se korunovat italským králem v Miláně. Pavijská komuna přesto ještě dokázala, podobně jako ostatní městské státy, přinutit své šlechtice, aby se ze svých venkovských sídel přestěhovali do města. Obdařili město desítkami věží zdobících jako falické symboly jejich paláce (jsou vidět na nástěnné fresce v chrámu San  Theodoro). Dnes stojí poslední tři z nich za budovou university na náměstí Leonardo da Vinci a přes zpevňování kovovými svorníky se některé z nich povážlivě naklánějí – i když zdaleka ne tak nápadně jako jejich protějšky v Bologni. Pokud chcete získat skutečnou představu o tom, jak město takových věží vypadalo, musíte do San Gimminagna v Toskánsku, kde jich řada stojí dodnes.

DSC_0445

V pavijském San Michele se sice ještě nechal v roce 1154 korunovat italským králem Friedrich I. Barbarossa (protože byl s Milánem ve válečném konfliktu a původní plány, nechat se provokativně korunovat v Monze na dohled od Milána se neuskutečnily), ale sestup významu Pavie to už nemohlo zadržet. Konečně v roce 1360 vstoupily do města jednotky milánského diktátora (pozdějšího vévody) Giana Galleazza Viscontiho a samostatnost pavijské městské komuny tím definitivně skončila. Náš Karel IV. se 6. ledna 1355 nechal korunovat za italského krále už v milánském dómu, jinou možnost ani neměl, pokud chtěl, aby jej všemocný Visconti nechal cestovat dál na jih do Říma. Jeho syn Zikmund učinil totéž 25. listopadu 1431 – důkaz, že se mocenské centrum i formálně přesunulo do Milána.

V Pavii ale přesto zůstalo mnohé, co stojí za vidění. Piazza dela Vittoria s radnicí a katedrálou. Krytý most přes řeku Ticino (ponte coperto), který pochází už z římských časů a byl mnohokrát zničen a opraven, naposledy v roce 1951. Je moc krásný. Na druhé straně řeky se nachází kouzelná řada domků Borgo ticino,památník na bombardování města v druhé světové válce a socha pradleny, od níž je nádherný výhled na Pavii přes řeku Ticino.

Na kraji starého města dal Gian Galeazzo Visconti vybudovat čtyřhrannou pevnost jako symbol své moci. Dnes se zde nachází „Muzeo civico“ tedy městské muzeum s pinakotékou a úžasnou výstavou k dějinám Langobardů.

DSC_0299

Ještě jednou se Pavia dostala do středu světové pozornosti v roce 1525. Právě u tohoto města došlo k rozhodujícímu měření sil svou nejmocnějších mužů své doby císaře Karla V. a francouzského krále Františka I. Císařská vojska překvapivě zvítězila, král František upadl do zajetí a oblast Lombardie tak přešla na dalších dvě stě let do španělského vlastnictví. Od onoho osudného dne chybí Castello Visconteo severní křídlo, které bylo během francouzského obléhání města, které bitvě předcházelo,  dělostřelbou zničeno a už nebylo obnoveno. Bitva je znázorněna na nástěnné fresce v kostele San Theodoro – pro mě dost překvapivý fakt, že obraz vraždění našel sovu cestu do křesťanského chrámu.

Osm kilometrů od Pavie se uprostřed rýžových polí nachází Certosa di Pavia, klášter Kartuziánů. Jde o monumentální stavbu, kterou dal postavit Gian Galeazzo  Visconti jako pohřebiště pro sebe a svou rodinu. Kromě jeho náhrobku je zde i nádherný náhrobek Ludovica Sforzy a jeho manželky Beatrice, která zemřela ve věku dvaceti dvou let, přesto stačila milánskému vládci porodit dva syny. Mniši kartuziáni jsou zde dodnes, bydlí každý v jednom z dvaceti dvou malých domečků seřazených v kruhu okolo velké zahrady. Jeden z nich je možno navštívit, aby si člověk mohl udělat představu o životě členů řádu.

DSC_0255

Pavia jako jedno z mála italských měst překvapivě není napojena na dálniční síť. Studenti zřejmě jezdí spíš vlakem I tento fakt dodává městu jakousi klidnou provinční krásu. Pokud máte ale velké auto nebo karavan, můžete mít při cestě na jih přes řeku Ticino problémy. Zde je totiž cesta rezervována jen pro osobní automobily a větším vozem mezi nastavěnými bariérami prostě neprojedete. Jde to právě ještě těsně s malou nákladní Avií, ale větší vozidla si musí zařídit možnost projet středním pruhem – jak se dostanou ke klíči od bariéry, nevím.

Pavia určitě stojí za návštěvu, zejména pro lidi milující historii a klid. „Pobyt zde je naprostý balzám na duši.

Angela Merkelová a její politické úspěchy


Tak si Němci zase zvolili matku Angelu, protože jí věří skoro stejně jako matce Tereze (které se za toto přirovnání omlouvám). CDU/CSU je opět nejsilnější politickou silou v Německu a Angela nastoupí své čtvrté funkční období. Že bude mít tentokrát těžší sehnat koaliční partnery, je zřejmé. Znovuzrozená FPD se přidá ráda, zda budou mít stejnou chuť i zelení, to je otázka. SPD v matčině objetí skoro zahynula, zadusila ji ze samé lásky. Že všechny sociální výhody, které se podařilo prosadit, jsou dílem SPD, se nepodařilo proměnit v hlasy, všechno dobré se automaticky připisuje matce Angele. Pokud by SPD chtěla ve velké koalici pokračovat, může se před příštími volbami přímo zrušit. Samozřejmě má vítězství CDU/CSU malou chybičku krásy, totiž ztrátu 8,5 procenta hlasů. Něčemu takovému se říká vlastně porážka, pokud to člověk ovšem chce vnímat. Angela Merkelová těží svou popularitu především z fungující ekonomiky, kterou ovšem svými drsnými škrty v sociální politice nastartoval její předchůdce Schröder, kterého za ně Němci odvolili. Angela se vyznačuje především neuvěřitelnou schopností nedělat nic. Prostě ponechat věcem volný průběh a ono se už to nějak vystříbří. Tato taktika jí už vychází dvanáct let. Jako by byla na školení v Rakousku, kde je hlavní heslo „ Schau man mal.“

Ale nebuďme k paní kancléřce nespravedlní. Za dvanáct let její vlády se jí mnohé podařilo. Pokusím se její úspěchy nesumarizovat.

  • Podařilo se jí dostat k moci Erdogana. Bez její návštěvy v čase předvolební kampaně při opakovaných volbách – dva týdny před volbami, mu dodala rozhodující argumenty pro jeho voliče. Německá kancléřka, která přijde do Istanbulu s prosíkem, nic jiného turecký tehdy ještě skorodemokrat nepotřeboval. A to mu v té době teklo opravdu do bot. Předcházející volby ve stejném roce vyhrál tak, že nebyl schopen vládnout bez koaličního partnera a to v žádném případě nechtěl. Volby se právě proto opakovaly a Angela pomohla rozhodujícím způsobem k návratu Erdogana k moci. Že Erdogan nebezpečí pocházející z demokracie po oněch prohraných volbách poznal a že se bude snažit tento instrument ze všech sil odstranit, mohl čekat každý, kdo se v politice trochu vyzná. Vždyť kvůli volbám neváhal ani vypovědět příměří s Kurdy a začal občanskou válku.  Tehdy ještě s německou podporou. Že se teď tento milostný vztah pokazil, neleží na Merkelové. Erdogan ji už nepotřebuje.
  • Podařilo se jí udržet u moci Viktora Orbána. Když začal Orbán odbourávat základy demokracie a dokonce vyvlastňovat rakouské sedláky a německé důchodce, nenašla se síla, která by jej za to patřičně potrestala – například škrtnutím eurodotací. Proč? Protože Orbánova strana patří v Bruselu do stejného klubu jako CDU/CSU a její hlasy jsou stále znova zapotřebí. A pak, když už Orbánovi opravdu začalo téct do bot, podařilo se jí pozváním uprchlíků udělat z maďarského rádobydiktátora hrdinu. Nesmyslnou kritikou jeho plotu z něj udělala národního hrdinu a teď už je v podstatě neodstranitelný, i kdyby zakazoval university, znásilňoval finanční trh, vyvlastňoval, zaváděl vyučování nacionalismu do škol atd. atd. Že teď stojí ploty už všude a že právě Němci nadále kontrolují své hranice s Rakouskem a způsobují tím hodinové zácpy před hraničními přechody, o tom se jaksi raději mlčí. Ten plot byl nezbytný, protože nikdo si přece nemůže špacírovat přes jakoukoliv hranici, jak se mu zamane. Ty hraniční kontroly, které stále ještě probíhají, i když žádní další uprchlíci už nejsou, jsou jen demonstrace nadřazenosti – my můžeme vše.
  • Podařilo se jí etablovat v Polsku Jaroslava Kaczynského. Dodala mu svou snahou zavést povinné kvóty pro všechny země EU pro uprchlíky, které pozvala bez toho, že by se s ostatními šéfy evropských vlád poradila, rozhodující munici pro jeho volební kampaň. Že právě v době bezprostředně před volbami donutila vládnoucí POI k tomu, aby s kvótami souhlasila byla práce slona v porcelánu – výsledek je Kazcynsky a jeho odbourávání demokracie v Polsku. Mohl totiž souhlas POI s Merkelové požadavky prezentovat jako kapitulaci před úhlavním nepřítelem – Německem a vzbudit stále dřímající vzpomínky na německé zločiny v druhé světové válce. Pár fotek zničené Varšavy vždy stačí na to, aby se Poláci rozplemenili. Což i udělali. Následky jsou tragické.
  • Podařilo se jí oživit v Německu krajní pravici. Už několikrát po druhé světové válce se krajní pravičáci pokoušeli proniknout do německé politiky, vždy bez úspěchu. Tentokrát AfD získala 13 procent, je třetí nejsilnější silou v Německu a ve východním Německu dokonce v některých zemích druhou. Pegida, fašistické výstřelky při fotbalovém utkání v Praze, to vše se dalo do pohybu a je jen výsledkem nesmyslné „Wilkommenkultur“, která dala této politické síle půdu k přežití. Daří se jí dobře. Roste a bude růst.
  • Dokázala zavést dvourychlostní Evropu. Za její vlády se začalo rozlišovat mezi „velkými zeměmi“, které rozhodují o všem a „malými“, které mají držet hubu. Jestliže Francie nebo Itálie či Německo poruší nějaké pravidlo EU, udělá se výjimka, nebo se pravidla změní. Nedejbože, aby si totéž dovolila některá z malých zemí, proti té se hned zavedou sankce, aby ji přivedli k rozumu. To se týká rozpočtů, ale i jiným politických opatření, jako je obrana proti pracovním silám z nových zemí EU nebo proti jejich „dumpingovým cenám“ například v dopravě. V Evropě vznikla trhlina, která se tak rychle nezacelí. Pokud vůbec. Právě v době, kdy díky dvojzápřahu Maďarsko-Polsko není možné vlastně udělat vůbec nic a ozývá se volání po prosazení kvalifikované většiny při rozhodování evropské komise, vznikla nedůvěra malých, kteří se budou jakékoliv takové reformě právem bránit. Evropská Unie se nachází v těžké krizi a Angela k tomu přispěla nemalou mírou.
  • Jako například dálniční nálepkou pro cizince. To nemá v Evropě obdoby. Samozřejmě jsou nálepky v mnoha zemích EU, ovšem domácí platí stejně jako cizinci. Německé opatření, kdy mají Němci peníze za svou nálepku dostávat při daňovém vyúčtování zpět, je samozřejmě diskriminující a popírá vlastní ideu rovnosti mezi občany EU. Holt Němci jsou o něco rovnější. S malým Slovinskem, které nechtělo zavést krátkodobé nálepky (které nemá třeba ani Švýcarsko, i tam si musíte vždy koupit nálepku na celý rok i kdybyste Švýcarskem jen projížděli) zatočila EU rychle. Fakt, že by si cizinci, využívající tuto zemi jen pro tranzit k moři, museli platit celoroční nálepku, byla označena za diskriminující a museli to změnit. Samozřejmě že nejvíc postižení by byli (vedle Čechů)

Němci cestující za letním sluncem na jih. A něco takového udělá národ, který se hlasem nejvíc hlásí k EU. Ne ale činy. Těmi jen, když je to pro ně výhodné.

  • Nesmyslným lpěním na společném sociálním systému a dlouhodobým odmítáním návrhů na jeho reformu, s kterými přicházel zejména premiér Cameron, dosáhla Evropa toho, že došlo k Brexitu. Že má mít člověk nárok na sociální dávky až když v dané zemi pracoval, s tím musí souhlasit každý, kdo má trochu zdravého rozumu. Kdyby se byla Merkelová jako opravdu nejsilnější osoba v evropské politice přidala včas k oprávněným britským požadavkům, vznikla by nová situace a atmosféra důvěry. Nepodařilo se to, Cameron zůstal celé roky sám. Když se mu to konečně podařilo prosadit, bylo už pozdě. Náladu britských voličů to už nedokázalo změnit. Evropa je menší o jednoho velkého hráče a Brexit je nebezpečným precedentem.

Jak říkám, Angela Merkelová toho dosáhla během své dlouhé vlády opravdu hodně. Bohužel bude působit ještě další roky. Zda Evropa její působení přežije, je ve hvězdách. Nicméně právě ona začala dílo svého velkého krajana Konráda Adenauera bourat. Teď už stojí na hodně slabých, jí podminovaných základech.

 

Bohužel mají prakticky všichni politici tendenci, ve svém znovuzvolení vidět potvrzení, že dělali vše správně. Pokud jsou zvoleni už počtvrté ani o tom pochybovat nemohou. Obávám se, že Merkelová své jednání nijak nezmění. To není pro Evropu dobrá zpráva.

 

 

Milán


Milán

 

Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá.

Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá.

Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou ulice skoro prázdné, Miláňané vyrazili na svá venkovská sídla. Na příjezd do města doporučuji tedy vřele sobotu nebo neděli, nám se to opravdu vyplatilo.

Metro je, jak jsem už psal, velmi dobře rozbudované, ale pozor. Italové jsou mistři ve vytváření chaosu. Když se pak zhroutí automaty na lístky, naženou lidi prostě do metra tím, že otevřou koridory a řeknou, že protože nefunguje prodej lístků, můžou hosté cestovat zadarmo. Háček je v tom, že se bez lístku z metra nedostanete a musíte si pak koupit lístek na výstup a ten stojí místo 1,50 celých 5 euro. Takže jim na tenhle trik neskočte (nám se to stalo). Nejlepší je si hned koupit jednodenní nebo dvoudenní lístek (třídenní a delší bohužel neexistují), pak má člověk aspoň načas vystaráno a není odkázán na rozmary prodejních automatů.

Pravý Miláňan je na své měst patřičně hrdý a považuje ho za kulturní centrum celé Itálie. Řím je ještě se skřípěním zubů ochoten uznat za hlavní město, Turín považuje za přerostlou vesnici s továrnou na auta a z celého jihu Itálie by udělal přírodní rezervaci. To že Savojští králové připojili k svému království i Neapol se Sicílií je v očích Miláňana neodpustitelným zločinem, zejména, když tyto snahy vzešly z Turína. (Mimochodem ministerský předseda Cavour to vůbec neměl v úmyslu a když Garribaldiho na Sicílii s jeho tisícem červených košil poslal, doufal, že ho tam Siciliáni zabijí a on bude mít od nepohodlného revolucionáře pokoj). Je proto dobrým zvykem se v Galerii Vittorio Emanuelle třikrát vytočit patou na býčkovi v erbu Turína, který je tam na podlaze zobrazen – tedy pokud se do Milána hodláte někdy vrátit. U nás to fungovalo.

Turin

Je třeba objektivně přiznat, že Milán má být na co hrdý, ať už se to týká jeho historie či současnosti. Někdejší Mediolanum bylo dokonce určitou dobu hlavním městem Římské říše, ve čtvrtém století se pak pod vedením biskupa Ambrože (337 – 393), který je místním svatým a patronem města, vyvinulo v jedno z nejvýznamnějších center křesťanství. Pikantní je nejen to, že Ambrož pocházel z dnešního Německa (narodil se v Trieru), ale když byl zvolen milánským biskupem, nebyl ještě ani pokřtěn. Protože byl vzdělaný úředník, podařilo se mu převzít rozpadající se správu města a stabilizovat politickou situaci. Kostel Sant´Ambrogio si zaslouží skutečně jeho jméno. Jednak to byl svatý Ambrož osobně, který stavbu tohoto kostela v letech 379 – 386 inicioval a vedl, jednak je v něm i pochován.

Sant ambrogio

Po pádu Římské říše upadl Milán na určitou dobu do bezvýznamnosti. Před něj se dostala rezidenční města Ostrogótů a Langobardů Ravenna, Verona či Pavia. Ale v jedenáctém století už Milán stál v čele ligy severoitalských komun, usilujících o nezávislost na císařské moci. 1027 se dal císař Konrád, naštvaný na blízkou Pavii, ještě korunovat italským králem právě v Miláně.                K otevřenému střetu s císařem – tentokrát s nově zvoleným Friedrichem Barbarossou došlo v roce 1154. Milán dobyl blízké Como a Lodi a v roce 1152 vzal městu Lodi právo trhu. Patriciové tohoto města si šli stěžovat k císaři a tento poručil dekretem milánským, aby toto rozhodnutí zrušili. A ti si dovolili před očima císařského vyslance jeho dekret hodit na zem a rozšlapat jeho pečeť. Větší urážku císař ani zažít nemohl a následkem musela být logicky válka. Milán se vzdal, dostal slib beztrestnosti a Barbarossa se nechal korunovat italským králem v blízké Pavii. Ovšem Milán zlobil dál. V roce 1158 museli vyslanci Barbarossy utéct tajně z města, protože na ně obyvatelstvo házelo kamení, když se snažili ovlivnit volbu městských konzulů podle císařských představ. Barbarossa se vydal v roce 1160 do Itálie znova a tentokrát to myslel vážně. Nenapravitelné buřiče nechtěl jen potrestat, ale zničit. Do Itálie táhly pod císařským velením i pomocné české oddíly knížete Vladislava II. který se právě za tuto pomoc měl stát druhým českým králem. Obléhání města trvalo přes dva roky. Češi si před hradbami Milána vysloužili pověst lidojedů – aby zastrašili obránce města, vytvořili z těsta figurky v podobě dětí a tyto pak opékali nad ohni na dohled milánských hradeb. Čechům se dokonce podařilo vniknout do města, ale protože jim Němci nepřišli včas na pomoc, museli z města zase rychle utíkat, než jim zavřou bránu – pán z Pardubic to stihl jen tak tak, polovina koně zůstala ve městě, tu půlku, kterou si z města odnesl, mají Pardubice v městském znaku dodnes.

Město bylo nakonec dobyto, pokořeno, jeho hradby zbořeny, obyvatelstvo vyhnáno a Barbarossa, si myslel, že má vystaráno. Neměl. Milán povstal z popela a při čtvrtém Barbarossově italském tažení utrpěl císař 29 května 1176 v bitvě u Legnana katastrofální porážku, z níž se už nevzpamatoval. Nakonec musel s odbojnými městy uzavřít v roce 1183 mír v Kostnici, kdy víceméně uznal jejich svébytnost a oni jeho formální svrchovanost.

Severní Itálie se v třináctém století rozdělila na dva tábory – na guelfy, kteří se opírali o moc papeže a ghibelliny, podporující moc císaře. Milán zůstal vedoucím prvkem guelfského tábora, oporou ghibellinů byla blízká Cremona. Protože má dnes Milán 1 300 000 obyvatel a Cremona 70 000, je celkem zřejmé, kdo v tom zápase vyhrál.

Ještě jednou ale se musel Milán bát o svou existenci. V boji mezi císařem Friedrichem II. vnukem Barbarossy a papeži stál Milán tradičně na papežské straně a vlastně kvůli tomuto městu vyobcoval papež Řehoř císaře z církve. V roce 1237 utrpěl ale spolek lombardských měst pod vedením Milána katastrofální porážku u Cortenuova, dokonce vlajkový vůz Miláňanů „caroccio“ se dostal do císařské moci a císař jej věnoval Římanům, kde pak byl vezen v slavnostním průvodu. Milán byl připraven kapitulovat, císař se ale ukázal jako neoblomný a chtěl město zničit důkladněji než jeho dědeček. Milánčané si pomysleli, že horší to už stejně být nemůže, zavřeli se za svými hradbami a čekali, jak to dopadne. Dopadlo to pro ně dobře. Císař utrpěl v roce 1248 rozhodnou porážku u Parmy a o dva roky později zemřel. Štaufové, smrtelní nepřátelé Milána i papežů, vymřeli v roce 1268, a vzestupu Milána už nic nestálo v cestě. V roce 1295 zde převzal vládu Matteo I. Visconti. Když jej občané v roce 1302 z města vyhnali, změnil stranu, stal se zapřisáhlým ghibellinem a nechal se od císaře Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) dosadit zpět. Od té chvíle už rodina Visconti určovala dějiny města, jejich erb s hadem polykajícím pohana uvidíte ve městě skoro všude. Gian Galeazzo II. Visconti se v roce 1395 domohl vévodského titulu který pak potvrdil král Zikmund během koncilu v Kostnici jeho synovi Filipovi Mariovi. V roce 1386 dal pokyn k stavbě milánského dómu, jednoho z největších chrámů v Evropě. Podle představ vévody se měli do kostela vejít všichni obyvatelé Milána, kterých bylo tehdy 30 000. Než byla stavba o několik století později dokončena, bylo Milánčanů už podstatně víc, takže tento úmysl nevyšel. Dóm je ale dodnes dominantou města s nádhernou gotickou fasádou a temným skoro strach nahánějícím vnitřkem. Gigantické sloupy nesoucí klenbu kostela nejsou nic pro klaustrofoby.

DSC_0216

Jenže právě na vrcholu moci se nad rodinou Visconti začaly stahovat mraky. Filip Maria totiž neměl syna, jen dceru Biancu Marii. Aby zabezpečil budoucnost svého vévodství, provdal ji za svého nejschopnějšího generála Francesca Sforzu a nevadil mu ani jeho nemanželský původ. Sforza bojoval úspěšně za Milán proti Benátkám a za Benátky proti Milánu, bojoval v papežském žoldu, aby papeže pak vypudil z Emilie Romagny, byl prostě schopen všeho a to bylo nejlepší doporučení.

Byla to správá volba. Po smrti Filipa Marii v roce 1447 musel jeho nástupce bojovat hned na třech frontách. Přímo v Miláně se odpůrci viscontiovské diktatury pokusili provolat takzvanou „Amboziánskou republiku“, v podrobených okolních městech se probudily snahy po nezávislosti a slabosti Milána hodlal využít jeho nejsilnější protivník (v podstatě poslední, který v severní Itálii zbyl) – Benátky. Rozpad  Milánského impéria by Serenissimě přišel víc než vhod. Francesco Sforza se ukázal jako muž na svém místě. Demokraty v Miláně zničil jedním úderem, rychle potlačil snahy o samosprávu v okolních komunách. Tvrdším oříškem byly Benátky. Jejich snaha o zničení Milána vedla k čtyřleté válce, která skončila mírem z Lodi 9. dubna 1454. Tímto mírem si Benátky a Milán rozdělily definitivně své mocenské oblasti a konečně mohl zavládnout mír a prosperita.

V Miláně tedy mohla začít éra Sforza, éra nejslavnější.  Francesco Sforza dal na kraji města postavit monumentální pevnost Castello Sforzesco, spíš na ochranu před vlastními občany než před vnějším nepřítelem. Ta pevnost stojí i dnes za návštěvu, jako klenot tam přechovávají Michelangelovu pietu, kterou starý umírající umělec už nedokázal dokončit. Michelangelova kariéra tedy pietou začala (tu stvořil jako mladý umělec pro chrám svatého Petra v Římě) a touto pietou skončila. Francescův starší syn Galeazzo Maria byl zavražděn v milánském dómu, moc převzal jeho bratr Ludovico, zvaný pro tmavou barvu kůže „Il Moro“ tedy Maur. Kdo ví, s kým ho Bianca Marie měla. Nicméně Ludovico dal svého synovce Giana Galeazza (syna Galleaza Marii) uvěznit a v roce 1494 otrávit. Pak už  byla jeho moc nad městem nezpochybnitelná. Od roku 1482 působil ve městě Leonardo da Vinci. Strávil v Miláně pod ochranou Ludovica mnoho let, vlastně většinu svého tvůrčího života. Zanechal zde po sobě obraz Ludovicovy milenky  Cecilie Gallerani „Dáma s hranostajem“ i mýty opředenou „Poslední večeři“ v chrámu Santa Maria delle Gracie. Kniha Dana Browna „Da Vinciho kód“ vyvolala naprostou hysterii. Dnes se tedy dá freska navštívit jen po předchozí rezervaci. Pokud budete mít vytrvalost a štěstí, podaří se vám možná přes internet ukořistit lístek za 12 Euro. Jinak vám nezbude, než si koupil lístek spojený s tříhodinovou prohlídkou Milána za 68 Euro. Nám nic jiného nezbylo, signorina Donatella, jejíž angličtina se podobala kulometné palbě a neustálý silný déšť z toho udělaly vyčerpávající, i když nezapomenutelný zážitek. Na Leonarda budete narážet v Miláně na každém kroku. Kromě oné „Poslední večeře“ v Santa Maria delle Gracie je to jeho socha na náměstí Scala nebo muzeum v Galerii Vitorio  Emanuelle, věnované jeho výzkumům a projektům. I když právě největší z jeho projektů, vlastně důvod, proč vlastně do Milána přišel – obrovská jízdní socha Francesca Sforzy – se neuskutečnila. Údajně dal Ludovico Sforza z bronzu určeného pro onu sochu odlít děla pro nastávající boj s Francouzi.

DSC_0006

Bohatství Milána totiž začalo lákat mocné tehdejšího světa. První pokus francouzského krále Karla VIII. se ještě podařilo odvrátit. Jeho nástupce Ludvík XII. už ale Milán dobyl a Ludovico zemřel v jeho zajetí. Ludovicovi synové se ještě několikrát s dočasným úspěchem pokoušeli udržet na vévodcovském trůnu, nakonec ale připadl Milán císaři Karlovi V. a poté Španělsku. Sforzovci ale nevymřeli, jedna členka jejich rodu Francesca Riario-Sforza si letos v dubnu na zámku v Murau brala syna našeho knížete Karla Schwarzenberga Johanna, zvaného Aki.

V roce 1708 se města zmocnily v rámci války o španělské dědictví rakouské jednotky a v mírových jednáních roku 1714 připadla Lombardie Rakousku. Z této éry pochází legendami opředený operní dům „La Scala“. Operní gigant se šesti balkóny byl slavnostně otevřen v roce 1778, mimochodem operou Milošem Formanem ve filmu Amadeus zdehonestovaného Antonia Salieriho „Europa riconosciuta“. La Scala má i vlastní muzeum, takže pokud se nedostanete ke vstupence na operu (pokud se na vás usměje štěstí, zaplatíte za lístek s „poněkud omezeným výhledem na jeviště“ jen něco málo přes 100 Eur) můžete navštívit přes den muzeum La Scaly s návštěvou hlediště. Poněkud podivné jméno operního domu znamenající „Schodiště“ pochází ze skutečnosti, že na onom místě, kde měl vzniknout tento gigantický operní dům stával kostel „Santa Maria della Scala“ tedy „Svatá Marie na schodech.“

DSC_0221

V roce 1860 byl Milán připojen k Italskému království. V podstatě by milánští proti tomu nic neměli, jen kdyby toto sjednocení nevzešlo z nenáviděného Turína – ale o tom jsem už psal.

Milán je město kultury a město módy. V Galerii Vittorio Emanuelle II. jsou usídleny místní módní značky Frateli Prada, Versace a nejslavnějším Milánčanem je samozřejmě „the new king of Milan“ Giorgio Armani. Ten má blízko Janovské brány i vlastní muzeum.

DSC_0468

Pokud nechcete nakupovat za nekřesťanské peníze v městském centru (přímo u katedrály se nachází obchodní dům La Rinascente plný luxusních značek s vyhlídkovou  terasou v horním patře, z níž toho ale moc neuvidíte, protože je z bezpečnostních důvodů obklopena vysokými skleněnými panely, můžete zde ale poobědvat  – čtyři ravelloni za 16 Euro)pak jsou v Miláně i oblasti, kde se dá nakoupit vkusné a elegantní zboží za přijatelné ceny. Je to zejména Corso Buenos Aires mezi zastávkami metra Porta Venezia a Lima, anebo oblast mezi Porta Genova a Sant Agostino. Pro mládež pak může být zajímavá oblast okolo zastávky Lambrate, kde se usadili mladí moderní disajnéři. A pokud máte čas, chuť, vytrvalé nohy (je to přece jen dál od metra) a pevné nervy, můžete to zkusit v Salvagente na Via Bronzetti 16, kde je výprodej známých značek a kde můžete koupit Prada nebo Versace za méně než polovinu původní ceny (i když ani potom to není zrovna levné).

Vzdělání možná nehraje v Milán až tak důležitou úlohu jako například v Pavii, peníze jsou zde důležitější. Přesto má Milán svou universitu, nacházející se v kuriózní budově postavené ve směsce nejrůznějších stylů – prostě v Itálii se nic nebourá – byla by to škoda.

O to víc trpěl  Milán tím, že za druhé světové války bylo zničeno 45 procent stavební substance města. Nápisy „US“ (Uscita sicurenza) tedy východ z protileteckých krytů najdete na některých domech i dnes. Mrtvola partyzány popraveného Benitta Musollliniho byla vystavena právě v Miláně na Piazzeta Loreto. Většímu zničení města zejména pak dómu údajně zabránil vyjednáváním se spojenci milánský arcibiskup Alfredo Ildefonso Schuster, vyhlášený v roce 1996 za blahoslaveného. Byl to trošku sporný akt, Schuster stál velmi blízko fašistickému režimu a do poslední chvíle se snažil zachránit Mussoliniho život – přimět ho ke kapitulaci. Právě sliby, že Musoliniho ke kapitulaci přemluví, zabránil útoku spojenců na Milán, hlavní město takzvané „Italské sociální republiky“ kde vládl Musollini pod německou kuratelou od roku 1943.

A Milán – to je samozřejmě fotbal. Bez něj Ital žít nemůže. Calcio je kult a když se hraje „Série A“ neseženete v žádném baru volné místo, protože vše je rezervováno. (Jinak výběr piv je v Miláně překvapivě velký, dostal jsem zde i Pilsner Urquel ve skvělé kvalitě.) Milán má kluby až dva a tím i dva nesmiřitelné spolky fanoušků. Jak „AC“ tak „Inter“ jsou ale v současnosti velmi duševně nalomení tím, že italské lize už několik let kraluje soupeř z „přerostlé vesnice s automobilovým průmyslem“ Juventus Turín. Jak krásný triumf to pro ně byl, když v roce 2003 porazil AC Milan právě Juventus ve finále Ligy mistrů. To bylo to osudné finále, v němž nemohl hrát kapitán Juventusu Pavel Nedvěd, protože v semifinále proti Realu Madrid krátce před koncem zápasu dostal druhou žlutou kartu.

Milán je trochu jiná Itálie. Milán určitě stojí za návštěvu. Milánčany se naučíte mít rádi právě pro jejich slabosti a předsudky. Milán je drahé město a žít v něm je hodně namáhavé. Je to město pro úspěšné, člověk, který zde chce přežít, se musí umět ohánět. Možná právě to žene severoitalskou metropoli dál vpřed.

DSC_0224

 

Dovolím si v příštích týdnech představit formou podobného historického cestopisu další severoitalská města. Milán je tedy první z této série.

Modernismus


Ano, uznávám, že jsem brontosaurus a patřím tedy k druhu odsouzenému k vyhynutí. Sice se tvářím, že proti moderně nic nemám, ovšem to je jen vynucená póza.

Znovu jsem na to přišel při příjezdu do Milána. Jak jsem manželce záviděl její hotel, sice s magnetickým klíčem, ale jinak pěkně staromódní, s normálními vypínači a zásuvkami, (zásuvka na stěně u koupelny byla opravdu příslušná pro světla v koupelně – úžasná, i když naprosto staromódní věc) prostě pro stárnoucího člověka úplný sen. (Proč bydlíme se ženou každý v jiném hotelu, tu nebudu rozebírat, bylo by to na dlouhé vyprávění, prozradím jen, že za tím není rozvodové konání.)

Můj hotel byl ovšem moderní. Na můj vkus až moc. Samozřejmě, že se jeho stavitelé snažili především o to, aby hosté museli stále využívat svou mozkovou kapacitu a tedy nehloupli z nečinnosti. Například restaurace je na čtvrtém poschodí, ve výtahu ale čtyřku nenajdete. Je tam trojka, dokonce i pětka, čtyřka ale ne. Pokud si s tím ale dáte práci, objevíte vpravo nahoře tlačítko s písmenkem „R“ a když ho zmáčknete, zaveze vás výtah skutečně k restauraci a tedy na čtvrté poschodí. Byl jsem na sebe patřičně hrdý a snídani jsem si užíval. Ovšem teplý bufet jsem neobjevil. Protože jsem očividně nebyl sám – vejce, či opékanou slaninu neměl z hostů nikdo, smířil jsem se s tím, že prostě teplý bufet neexistuje. Až poslední den, když už jsem od snídaně odcházel, jsem si všiml, že jeden kolega pojídá smaženici. To mě znejistilo. Při podrobnějším hledání jsem objevil dalšího chlapa s vajíčkem natvrdo. Dal jsem se tedy do pátrání – i když už to bylo zbytečné – a teplý bufet jsem opravdu objevil. Nebyl uprostřed jídelny, jako všechna ostatní jídla, ale zcela vzadu u stěny jídelny, kam hosté ani nechodili.

Recepční zřejmě při pohledu na mé šediny usoudil, že bych mohl mít problémy a zdůraznil mi tedy, že pokud budu mít „JAKÉKOLIV´“ otázky, mám na telefonu na pokoji zmáčknout devítku.

No dobrá. V podstatě jsem se na pokoji vyznal, postel vypadala víceméně jako postel, že je prkénko na záchodě tak úzké, že se zařezává do určitých partií, jsem dizajnérovi odpustil, vypadá to elegantně, takže člověk pro krásu něco přetrpí.

Problémy začaly, až když jsem chtěl jít spát. Lampy u postelí se mi podařilo povypínat, ne ale lampu na stole. Její žluté světlo bylo dost intenzivní. Kromě toho svítila okna, ta pro změnu modře. Nepochopil jsem proč, možná to vypadá „cool“ z ulice.  Prohledal jsem vše, pomačkal všechny vypínače, které jsem objevil, lampa svítila dál. Pochopil jsem, že se svítící lampou můžu mít problémy s usínáním, ovšem kvůli takové lapálii jsem nehodlal volat recepci. Není to přece žádná neřešitelná situace, stačí přece vytáhnout kartu ze stěny a vypne se proud v celém pokoji a tím pádem i ona protivná lampa.

Fungovalo to. Lampa se vypnula, okna ale ne. Ta žádný vypínač neměla. Napadlo mě, že se třeba dají odclonit roletami. Ovšem ať jsem mačkal, co jsem chtěl, žádné rolety se neaktivovaly. Neuvědomil jsem totiž, že pokud jsem vypnul proud v celém pokoji, nemohou fungovat ani ony rolety. Rozhodl jsem se, že se pokusím usnout za onoho modravého světla. Nebylo to snadné, ale podařilo se. Ovšem ve dvě hodiny v noci mi zavolala dcera, aby se se mnou podělila o zdravotní problémy své rodiny. Pokoušet se za modrého světla usnout znova, bylo naprosto beznadějnou misí.

Pak jsem se odebral na záchod. Právě v okamžiku, kdy jsem dosáhl „point of no return“, jsem zjistil, že vedle toalety není žádný toaletní papír. Protože byla vypnutá elektřina, moc jsem toho neviděl, držák na papír jsem sice nahmatal, ovšem bez papíru. Přiznám se, že jsem poněkud podlehl panice. Dosáhnout telefonu v ložnici nebylo snadné. Přesto se mi to nakonec podařilo. Rozhodl jsem se, že využiju nabídky, moci se ohlásit při „JAKÝCHKOLIV“ problémech, chybějící toaletní papír jsem posoudil za dostatečný důvod, abych recepčnímu narušil spánek.

Okamžitě zdvihl. Oznámil jsem mu, že nemám na záchodě toaletní papír. Nevyvedlo ho to z klidu. Oznámil mi klidným a zkušeným hlasem, že ho tam mám, a sice v zásuvce pod umyvadlem. Odplazil jsem se zpět do koupelny. Zásuvku jsem po hmatu objevil a v ní byla skutečně jedna rolka toaletního papíru. Z klidu recepčního jsem pochopil, že to tak zřejmě má být. Očividně tuto informaci nepodával poprvé. Proč to tak je, to nevím. Zřejmě vypadá držák na toaletní papír mnohem elegantněji bez papíru než s ním. To uznávám. Ráno jsem si to už za světla prohlédl, bez papíru vypadal lépe. Ovšem zda je v tomto případě dizajn důležitější než funkčnost, o tom si troufám pochybovat. Kromě toho jsem objevil, že telefon na recepci je i na stěně nad záchodem. Na nouzové situace se sice myslelo, méně už na to, že postižený člověk má sklon k panice a telefon nad svou hlavou prostě nehledá.

Samozřejmě jen proto, že jsem staromódní. Mimochodem nad ránem o půl šesté, poté co jsem v pokoji znovu po probdělé noci rozsvítil, zjistil jsem, že fungují i ony rolety. Okna tedy už svítila jen na ulici ale ne do pokoje. Bylo to sice vítězství, ale přišlo dost pozdě.

Na nočním stolku jsem objevil návod na ovládání vypínačů (přikládám), bohužel mi příliš nepomohl.

DSC_0521

Na boj s lampou na stole jsem se připravil na další večer. Bohužel jsem ho beznadějně prohrál. Vypínač jsem nikde nenašel, když jsem lampu chtěl zvednout a odnést ze stolu do skříně, aby svítila tam, zjistil jsem, že je přišroubovaná. Znovu jsem kapituloval a vytáhl kartu a vypnul tím proud na celém pokoji. Protože jsem ale za těchto okolností nemohl dobíjet mobilní telefon, vypnul jsem ho. Někdo mi kdysi říkal, že budík funguje i při vypnutém telefonu. Můžu konstatovat, že nefunguje. Ráno jsem beznadějně zaspal – očividně jsem dospával i za minulou noc – mimochodem se mi to opravdu podařilo, v naprosté tmě jsem spal jako miminko.

Moje žena je prakticky orientovaná a mínila, že s tou lampou si přece musíme poradit.  Když to nepůjde jinak, vyšroubujeme jednoduše žárovku. Nakonec to nebylo třeba – objevili jsme kábel – odněkud přece ta lampa elektriku brát musela – následovali jsme jeho průběh a za stolem u zdi jsme objevili místo, kde byl kábel napojen na zásuvku ve stěně. Vytáhli jsme ho, problém s lampou byl vyřešen. Večer jsem vypnul všechna světla na pokoji – a na chodbičce se rozsvítila světla na stropě. O těch jsem do té doby nevěděl, dokud svítila lampa na stole, byla tato světla zřejmě inaktivní. Disajnér hotelu prostě nehodlal připustit, aby host spal v naprosté tmě – co kdyby pak spadl a žaloval hotel, že spadl proto, že nic neviděl. Jenže já bych pro spánek tmu docela rád. Přes veškerou snahu jsem vypínač pro tato světla neobjevil  – a to jsem hledal všude – i ve skříni a na podlaze. Se světlem na chodbičce jsem se prostě musel smířit. Nakonec mi pomohl kolega, někdejší primář z Bad Gleichenbergu. Popsal mi, kde vypínač najdu (objevil ho třetí večer po úporném hledání) a on tam opravdu byl. Vypnul jsem světla na chodbě a jásal. Až do chvíle, kdy jsem vypnul světla u postele.  Pak se světla na stropě v předsíni rozsvítila automaticky znova. Nehodlal jsem se vzdát. Tvrdohlavě jsem vypínač našel a vypnul znova a hle – světla zůstala vypnutá. Poslední noc jsem tedy mohl spát v naprosté tmě – bylo to prostě úžasné. Samozřejmě že mám komplex z toho, že kolega Trinker ten vypínač objevil o jednu noc dřív než já – ale jednak je mladší a nějaký důvod, že už byl i primářem, existovat přece musí.

Větší úspěch byl se světly v koupelně. Výhodou bylo, že koupelna má dveře a když jsem je zavřel, nebylo vidět, že se tam svítí. Vypínač na stěně vedle koupelny za tato světla příslušný nebyl, ani ten vypínač v koupelně samé. Nakonec – to bylo ráno třetího dne – jsem vypínač pro koupelnu objevil. Byl nad mým nočním stolkem – ten nejvíc vzdálený ve směru k oknům. S rádiem jsem ovšem slavil jen částečný úspěch. Kdykoliv jsem vstoupil do koupelny, ozvalo se rádio. Tedy ono zřejmě běželo bez přestání, ale v pokoji jsem ho naštěstí neslyšel – bylo poměrně tiché. Dlouho jsem hledal, odkud ona rychlá melodická ale přece jen poněkud otravná italština vychází. Nakonec jsem objevil malinký reproduktor na stropě nad umyvadlem. A pak jsem našel i knoflík, kterým se hlučnost rádia dala regulovat. Dobře, přiznávám, vypnout se mi ho nepodařilo, ale přece jen nastavit tak tiše, že skoro nerušilo. Možná to tedy nebyl úspěch stoprocentní, ale stařík jako já se už musí v moderním světě spokojit i s úspěchy částečnými.

Jsem prostě zapčklý zpátečník. Mám rád lampy s vypínačem okna bez osvětlení a držák na toaletní papír s toaletním papírem. Ale nic na vývoji nezměním. Ten se dal už svým směrem, který nezastavím.

Zřejmě bych měl raději sedět doma, než se rozvážet po světě, kde si pak s výdobytky moderního světa nevím rady.

A vy mladí, kteří se právě po přečtení tohoto článku mlátíte smíchy, přestaňte s tím. Vy si samozřejmě víte rady – s lampami, vypínači i toaletním papírem. Ale počkejte za třicet let. Až zestárnete a vývoj vás předběhne. Pak si vzpomenete…

Boj o trávník


Především chci předeslat, že žádné globální oteplení samozřejmě neexistuje. To nám páni prezidenti Trump nebo Klaus dostatečně jasně vysvětlili. Nějaké hurikány jako Irma nejsou žádným důkazem pro oteplování podnebí. Přesto mi leze na nervy, že zatímco v mých mladých letech bylo třicet stupňů v létě něco extrémního, dnes je to téměř každodenní realita a teploty lezou spíše k čtyřicetistupňové hranici.

Co je pro mě mnohem nevysvětlitelnější, jak přišli Číňané na své tvrzení, že chceš-li být celý život šťastný, staň se zahradníkem. Stal jsem se jím s velkým nadšením (samozřejmě i ovlivněn tím, že jsem toto čínské přísloví znal) a teď trpím. A jak!

Na podzim minulého roku jsem zažil opravdu několik šťastných týdnů. Trávník byl tak krásný jako ještě nikdy. Pampelišky se mi podařilo zničit, mravenci zalezli do krytu a tak kromě boje s plísní, která neustále napadala bobkovišni, jsem mohl být na zeleň v mé zahrádce hrdý. A taky jsem byl.

Protože mi první rok po zasazení bobkovitě listy rostliny prakticky spálil mráz se sluncem (ranní slunce nesmí dopadnout na zmrzlý list) zakrýval jsem listy zelených plotů tkaninovým krytem. Letos na jaře jsem se nestačil divit. Bobkovišně chytila pod oním krytem strašnou plíseň. Některé větve uschly úplně, musel jsem je vystříhat, nicméně si nakonec bobkovitě pod postřiky proti plísni odpočinula a zase vypadá krásně. Začal jsem se zase z pohledu na mou zahrádku těšit.

A pak jsme odjeli na dovolenou do Španělska. Tím pádem jsem nechal zahrádku deset dní bez dohledu. A při návratu jsem nevěřil svým očím. Možná i proto, že mi z nich tekly slzy. Rozsáhlé části trávníku byly spáleny dožluta, jako by se na trávník vyčural asi tak stokilový kocour. Protože sousedův zlý kocour, o němž jsem se už několikrát zmínil a který pořádá nadále noční párty na střeše mého nového auta (změna značky ho vůbec neodradila) je sice velký ale zdaleka ne stokilový, musel jsem vzít na vědomí, že očividně za tyto změny může letní slunce – už proto, že ona spálená místa byla výhradně na částech trávníku nechráněných stínem keřů či stromů. Ve stínu škody patrné nebyly. Než jsem si trávník prohlédl podrobněji.

Kde nebyl trávník spálený, byl prolezlý plevelem, kterému místní říkají Gerste. Němci mají stejné jméno o pro ječmen, proti kterému bych toho tolik neměl – už proto, že se z něj vyrábí pivní slad. Ale tato potvora, která sice nemá hluboký kořen, a proto se dobře dá vytrhnout, jenže roste do šířky a ničí tak všechno pod sebou. A když se rozmnoží natolik, že vytvoří kompaktní plochy, je vymalováno. Pak je spoušť srovnatelná se spálenými místy. Česky se ta bestie jmenuje troskut, latinsky cynodon dactylon, (Eszter díky za pomoc při odhalení jména zločince, je vždy dobré, když člověk ví, komu vyhlašuje válku) čili příjmením prstnatý – a to on je. Oficiální německé jméno je Hundszahngrass, čili tráva psího zubu, to už o nesympatičnosti této rostliny vypovídá lépe než onen zdánlivě nevinný ječmínek. Lidová pověra hovoří, že tato potvora se dá zničit častým kosením. Že pak zhyne sama. Lidové pověry jsou holt lidové pověry a trávě jsou úplně ukradené. Kosil jsem každý týden, na místech porostlých troskotem jsem dokonce nastavoval kosačku o zub níž, očividně se té pleveli krátký střih líbil, rozrostl se radostně do kompaktních ploch.

DSC_0511

Žlutá místa zhnědla, bylo tedy zřejmé, že se nevzpamatují. Některá byla i metr čtvereční velká, trávník vypadal katastrofálně. Pokusy dosévat ztroskotaly. Očividně byly kořeny spálených travin příliš kompaktní a ani fakt, že jsem semínka zasypal čerstvou hlínou, hnojil a zaléval, nepomohla. Nová travička se objevila na třech místech o velikosti několika čtverečních centimetrů. Musel jsem si přiznat neúspěch. Nezbylo než odstranit spálenou trávu i s kořeny.

Nastaly galeje, proti kterým byla obávaná ruční vertikutace odpočinkovou dovolenou.  Podkopat drn, otřepat z něj hlínu a pak jej odstranit. Během dvou dní jsem odvezl 170 kilo drnů, zničil jsem si ruce, záda a nervy. A kdekoliv jsem kopl, pod každým drnem jsem vykopal stovky červených mravenců s jejich kuklami. A to jsem se radoval, že letos nebyla žádná mraveniště, která mi minulého roku žrala nervy při kosení. Mravenci se tedy uchýlili do podzemí – konečně jsem pochopil termín „podzemní hnutí.“

V podstatě se nabízejí tři alternativy k vysvětlení této skutečnosti:

  • Mravenci sežrali kořínky trávy a proto chcípla – v tom případě by s touto skutečností nemělo pálivé slunce, globální oteplení ani prezidenti Trump a Klaus nic společného. Má nevůle by se musela od politiků přesunout k těm červeným malým kousavým potvorám (fakt, že jim odkopávám drny, se jim nelíbí a přecházejí do kousavých sebevražedných útoků).
  • Mravencům se líbí pod spáleným trávníkem, protože zde mají vzdušněji než pod neporušenou vegetací a proto ani nedělají své hromádky. Usídlili se zde a jsou zde spokojeni. O to víc jim jde na nervy má snaha trávník opravit, a proto zuřivě útočí.
  • Jsou všude. Tedy jak pod spáleným tak i pod nespálených trávníkem, jenže pod tím nespáleným je nevidím, protože zbytky zdravého trávníku nevykopávám. V tom případě je to na kapitulaci, mé šance na vítězství by se rovnaly nule.

Nicméně krátce poté, co jsem odkopal polovinu drnů, přišla průtrž mračen. Zbývá mi tedy naděje, že se mravenci utopili jako kdysi v roce 2013 krtci. Ovšem to je jen naděje, nevím, zda umí mravenci plavat.

Triumfujíc nad mým zoufalstvím se přidal i popenec. Zejména v oblastech zabydlených tím proklatým psím zubem se rozmohl a vytvořil téměř kompaktní plochy. Snažit se jej trhat s jeho dlouhými šlahouny je sice možné, ale beznadějné. Co jednoho dne vytrhám, je nazítří zase rozrostlé.  Popenec očividně uzavřel s troskutem koalici. Jsou všude spolu, očividně si vzájemně nevadí a soužití jim prospívá. Z jejich chování jsem pochopil, že chtějí v mém trávníku dosáhnout parlamentní většiny a pak zbytek trávy definitivně zničit. Oznámil jsem jim, že jsem proti. Aby si uvědomili, že jsou oba paraziti a z parazitů se žádná většinová koalice tvořit nesmí. Odvětili, abych jim jmenoval jedinou zemi, kde je to jinak. Snažil jsem se jim vysvětlit, že svých chováním veškerou ostatní vegetaci zničí a to nebude dobré ani pro ně. Odpověděli, že je to právo chytřejšího. Popenec navíc drze argumentoval, že je léčivá rostlina. Určitě ne na moje nervy. Doporučil jsem jim, aby navštívili integrační kurzy, aby se dozvěděli, jak se integrovat do společnosti.  Že jsou vetřelci, které jsem nezaséval a že se sem vetřeli. Řekli, že tam už byli a tam se naučili, že se jim většinová populace musí přizpůsobit a integrovat se do jejich společenských hodnot. Tak se to tam prý vyučuje. A až budou mít tu většinu, tak stejně nebude co řešit. Sice mi došly argumenty, ale prohlásil jsem, že ten trávník je můj a žádná parlamentní demokracie se na něm pěstovat nebude. To bychom dopadli! Moje zahrádka potřebuje diktaturu.

Nakoupil jsem jed. Má krásné slibné jméno Puma extra. Rozhodl jsem se s ním spojit mé poslední naděje na záchranu mé zahrádky. Očividně ale zřejmě nejsem jediný postižený a trpící. V jednom OBI obchodě postřik proti troskutovi neměli vůbec – vyprodáno. V druhém se mi to snažila prodavačka namluvit taky. Protože jsem se ale informoval, věděl jsem, že mají ještě tři balení. Neochotně to musela přiznat, když jsem ji dovlekl k regálu s jedy. Ten je totiž zamčený, takže postřiky si nemůžete odnést bez pomoci neochotné prodavačky.  Ale podařilo se, ukázal jsem jí Pumu extra a podrážděnou náladu, vyšlo to, postřik mám. Musel jsem si počkat. Podmínkou je, že několik hodin po postřiku nezaprší a týden po postřiku nesmíte kosit. Pokosil jsem, zapršelo. Počkal jsem, až uschne.  Pak jsem vyrazil do boje. Nestříkal jsem toho prevíta, ale natíral jsem ho štětkou. Aby se neměl kde schovat. První dny se tvářil, že se ho to netýká. Teď začíná hnědnout.  Popence sice zůstává zelený, ale bez svého spojence jeho kořínky slábnou a dá se lépe trhat. Možná si přece jen přiznal, že je plevel. Má naděje na vítězství se zvětšuje. Zítra odjíždím do Itálie, až se vrátím, chci vidět troskuta chcípnutého. Pokud ovšem nechcípne, netuším, co budu dělat.

Samozřejmě navozit hlínu na vybraná místa a zasít nový trávník. Zatím jsem navozil 500 litrů zeminy, stále to ještě není dost. Držte mi palce, aby mě to neuvrhlo do další deprese.

Na příští rok se musím vybavit nově. Automatické zalévání a automatická kosačka. Jak budu chránit bobkovišni, to ještě nevím. Ale nehodlám se vzdát. I když se nezdá, že bych mohl někdy vyhrát.

Tak řekněte, pokud jste někdo Číňan, můžu být za takových okolností šťastný?

DSC_0512