Month: July 2017

Becketův syndrom a reforma polské justice


Syndrom Tomáše Becketa prosím neplést s Behcetovým syndromem. Behcetův syndrom je termín medicínský a popisuje určitý typ vaskulitidy, tedy zánětlivého onemocnění cév. Becketův syndrom je syndrom politický, objevuje se ale stále znova a je pro postiženého minimálně stejně nebezpečný jako syndrom Behcetův – pokud ne víc.

Pro ty, kteří nejsou zcela v obraze, si dovolím postavu Tomáše Becketa připomenout.

Tomas becket

Tomáš Becket zvaný také Tomáš z Cantenbury se narodil v roce 1118 v Londýně v bohaté normanské rodině. Protože byl chytrý, poslali ho rodiče na studia, vystudoval v opatství Merton a v Paříži (Normani byli vázáni na svou někdejší domovinu Francii, jejich jazykem jakož i úředním jazykem anglického království byla francouzština, a proto studovali ve Francii – spisovnou anglosaštinu, tedy první spisovnou angličtinu dal kodifikovat až Eduard I. který vládl v letech 1272- 1307). Po ukončení studia pracoval nějakou dobu jako finanční úředník, potom nastoupil do kurie canterburského arcibiskupa Theobalda. Odtud byl poslán na studia do Bologni a do Auxerre a v roce 1154 se stal arcidiákonem v Cantenbury. Ve stejném roce se stal novým anglickým panovníkem dvacetjednaletý Jindřich II. Plantagenet a o rok později si vybral Tomáše na návrh arcibiskupa Theobalda za svého kancléře. Nebyla to jednoduchá pozice.

Jindřich II. byl už ve svých mladých letech známý bouřlivák. V roce 1152 byl po smrti svého otce ve Francii, aby složil lenní přísahu za obrovská území, která ve Francii (jako vévoda normanský a hrabě z Anjou a Maine) ovládal. Tam vzplanul vášní k manželce francouzského krále Ludvíka VII. Eleonoře, která byla o 11 let starší než on. Ta mu lásku opětovala, opustila manžela, který byl pro ni prostě příliš zbožný a zřejmě málo aktivní v posteli, nechala se s ním rozvést!!! – to prosím ve dvanáctém století. Udala jako důvod blízké příbuzenství se svým chotěm, francouzským králem a o tři měsíce později se provdala za Jindřicha, ke kterému měla úplně stejně blízký příbuzenský vztah. O rok později porazil Jindřich svého soka v boji o anglický trůn Štěpána z Blois a po Štěpánově smrti o rok později nastoupil na anglický trůn. Tomáš se stal blízkým přítelem a pravou rukou mladého panovníka. Zasazoval se za uznání podivného manželství svého pána, vedl mnoho diplomatických misí, vedl dokonce do boje královské vojsko. Kromě toho se vyznamenával stejně jako král sám v zábavách, pitkách, nahánění povolných žen, rozhazování peněz a bezvýhradnou podporou králových zájmů, zejména v boji s anglickou a římskou církví.

Právě proto prosadil Jindřich v roce 1162 jeho zvolení za arcibiskupa z Cantenbury. Předpokládal, že se jeho dlouholetý přítel stane povolnou figurkou, která ho bude v jeho zápase o svrchovanost nad církevními úřady a daněmi podporovat. Jenže se stalo něco neočekávaného.

Světák Tomáš si uvědomil důležitost svého úřadu a rozhodl se podřídit mu svůj osobní život. Změnil svůj životní styl, ze šviháka se stal najednou asketa oblékající se do prostého oděvu z hrubé vlny a okamžitě se vzdal úřadu královského kancléře, protože poznal konflikt zájmů, které by tyto dva úřady znamenaly.

Tomáš se emancipoval, podřídil se plně zájmům církve a svého úřadu. Oponoval králi v daňových záležitostech a nedovolil, aby byli církevní představitelé souzeni za své přečiny světskými soudy, pokud je projednal už soud církevní. Největším problémem pak bylo právo na svobodné odvolání se do Říma k papeži jako nejvyšší instituci. To bylo pro Jindřicha totéž co červený hadr pro býka. Britové měli vždycky tendenci odtrhnout se od Evropy a jejích mocenských a politických struktur. Poprvé to udělali už v roce 410, kdy od nich odešly římské legie, podruhé právě za Jindřicha Plantegeneta, pak za Jindřicha VIII., Alžběty I., za Wiliama Pitta či naposledy za Jamese Camerona. Tedy nic nového pod sluncem.

Jindřich II. požadoval dodržování takzvaných Clarendonských konstitucí, což byla dohoda z roku 1107 mezi jeho dědečkem Jindřichem I. a tehdejším canterburským arcibiskupem Anselmem. Podle těchto konstitucí byli arcibiskupem jmenovaní preláti povinni přísahat věrnost králi. Becket nejdříve tuto dohodu v roce 1164 přijal, když pak ale poznal její důsledky, zavrhl ji a postavil se králi na odpor. Král proti němu vykonstruoval proces a Tomáš se odvolal proti rozsudku k papeži. Potom utekl z Anglie a žil šest let ve vyhnanství. Po formálním smíru s králem se vrátil v roce 1170 do Anglie, aby byl konfrontován s novou královou provokací. Král Jindřich nechal svého nejstaršího žijícího syna Jindřicha v roce 1170 korunovat za spoluvládce ve Westminster abbey biskupem z Yorku, i když to bylo svaté právo canterburského arcibiskupa. Becket se nehodlal pokořit ani teď a všechny zainteresované biskupy (tedy náležející králově straně) exkomunikoval z církve. Vzteky nepříčetný Jindřich zvolal v přítomnosti svých dvořanů: „Copak mě nikdo nezbaví toho otravného preláta?“ Čtyři baroni si to vyložili jako královo přání, odjeli za Becketem a zavraždili ho přímo v jeho kostele.

Papež smrt svého věrného služebníka ihned politicky využil a už v roce 1173 ho vyhlásil za svatého.

Becketovým syndromem se tedy nazývá situace, kdy politik, původně dosazený do funkce jako loutka všemocného diktátora, pochopí důležitost svého úřadu a rozhodne se sloužit tomuto úřadu a odepře poslušnost svému pánovi. Že je to rozhodnutí nebezpečné, je zřejmě každému jasné.

Jeden z posledních příkladů byl slovenský prezident Ján Kováč. Dosazen do úřadu Mečiarem jako poslušný vykonavatel jeho rozkazů, dokázal se brzy vzepřít diktátu svého premiéra a jeho strany a začal jednat nezávisle – a politicky korektně. Vysloužil si za to nehynoucí nenávist, která se mimo jiné projevila únosem jeho syna do Rakouska, dehonestací v sdělovacích prostředcích, útocích na jeho mítincích či tím, že mu před jeho palác postavili velké hodiny, které odpočítávaly minuty jeho úřadu.

A teď udeřil Becketův syndrom znovu – a to v Polsku. Prezident Andrzej Duda, dosazený do úřadu předsedou strany PIS Jaroslavem Kaczynským, se vzepřel svému pánovi. Jestliže se ještě minulý rok projevoval jako Kaczynského loutka, kdy podepsal  všechny problematické zákony včetně reformy ústavního  soudu, tentokrát se rozhodl prezidentský úřad dále nekompromitovat. Úřad, který zastává mu je důležitější než přízeň jeho ochránce a tutory. Duda začal jednat jako nezávislý politik, což mu musí logicky přinést nenávist jeho někdejšího šéfa.

Duda

Pro Jaroslava Kaczynského byla reforma soudnictví úhelným kamenem jeho moci. Při jednání v parlamentu nadával všem oponentům do „kanálií a zrádců.“ Proč? Jaroslav je postižen paranoiou. Je přesvědčen skálopevně, že smrt jeho bratra-dvojčete Lecha při letecké neštěstí ve Smolensku byla atentátem a spiknutím. Soudní vyšetřování toto jeho přesvědčení nepotvrdilo (spíš se zdá být pravděpodobné, že podnapilý Lech Kaczynský nutil piloty ve Smolensku přistávat, i když oni nechtěli). Pro Kaczynského je to jasný důkaz, že soudcové a vyšetřovatelé jsou součástí tohoto spiknutí. Hodlá dosadit takové, kteří jeho podezření potvrdí. Už při minulých reformách sloučil funkce ministra vnitra a generálního prokurátora. Teď měl ministr, tedy vlastně generální prokurátor, jmenovat soudce nejvyššího soudu. Což by v praxi znamenalo, že pokud by soudce nesoudil podle představ generálního prokurátora, mohl by ho tento odvolat a nahradit jiným. Cesta k politickým procesům by byla otevřena. Ne nadarmo Kaczynský prohlásil, že chce vrátit justici ke starému „osvědčenému“ typu – tedy justici z časů komunismu, kdy museli soudci poslouchat politické instrukce a podle nich soudit.  Soudy jsou mnoha lidem solí v očích, navíc soudci neručí za své rozsudky ničím. Jestliže lékař špatně léčí, je volán k zodpovědnosti. Dokonce i zkorumpovaný politik může – i když naprosto výjimečně – skončit ve vězení. Soudce – i kdyby byl usvědčen, že proces manipuloval – nemůže být volán k zodpovědnosti. Pokud je nespravedlivě odsouzený propuštěn na svobodu, odškodné mu platí stát, tedy daňoví poplatníci, nikdy soudce, který ho poslal nespravedlivě za mříže.

Je to prostě část demokracie. Stejně jako ona těžkopádný a nespolehlivý systém, ale přesto stále lepší než všechny ostatní. Vyčištění justice od komunistických kádrů je stejně zdlouhavý a bolestivý proces jako byla denacifikace soudnictví v Německu a Rakousku (který ještě stále není zcela dokončen). Jenže pokoušet se o to jediným řezem z pozice státní moci může vést pouze k jednomu – k zneužívání justice k politickým účelům. Zejména, když v čele státu stojí člověk trpící paranoiou. Stačí se podívat do Turecka.

Mimochodem nejvyšší soud rozhoduje i o výsledku voleb. Čili pokud by se výsledky příštích voleb Jaroslavovi nelíbily, mohl by podat stížnost k soudcům, které by k tomu účelu sám vyjmenoval- pardon samozřejmě ne on, ale jeho ministr vnitra a generální prokurátor v jedné osobě. Výsledek by byl dost předvídatelný. Zatím ovšem strach mít nemusí, stále by jej volilo přes všechny jeho skopičiny 38 procent Poláků a volby by s přehledem vyhrál.

Jarosław_Kaczyński_(5)_(cropped)

Duda tedy tento vývoj zablokoval. Může počítat s odvetou. Zlověstné mlčení stranické centrály PiS je zlým znamením. Vzteky nepříčetný rudý Jaroslav Kaczynsky také. Zda bude muset Duda trpět tak jako Ján Kováč, to se ještě ukáže. Doufejme, že nedopadne jako Tomáš Becket sám.

Duda prokázal nejen morálku a úctu ke svému úřadu, ale i občanskou statečnost. Maďarští prezidenti Pál Schmitt, László Kövér, János Áder, turecký prezident Abdullah Gül či ruský Dmitrij Medvěděv tolik odvahy neměli. Všechna čest.

„Jeszcze Polska nie zginela.“

 

 

Mar Menor


Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny.

Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá.

Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte tam velkou, od Středozemního moře bezmála úplně oddělenou lagunu – ono Menší moře – Mar Menor. Středozemní moře sem naneslo mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím spoustu písku a vytvořilo na kamenitém podkladu podmořských sopek písečnou šíji o délce okolo dvaceti kilometrů. Jen přes několik málo kanálů zůstává toto vnitřní moře spojené se Středozemním mořem, čili jedná se o skoro uzavřenou lagunu o velikosti přes 300 km2- největší lagunu se slanou vodou v Evropě. Největší hloubku má 8 metrů, čili když se chcete jít koupat, máte pocit jako na Neusiedlersee nebo na Balatonu, jdete skoro kilometr do vody, než vám voda sahá po ramena. Díky palčivému slunci má toto jezero mnohem vyšší obsah soli, než několik set metrů vzdálené Středozemní moře a taky samozřejmě podstatně vyšší teplotu, koupat se v něm dá údajně ještě začátkem prosince – to tvrdí aspoň můj přítel, který zde vlastní onen apartmán.

Španělé se totiž na oné písečné šíji skutečně vyřádili. Nebyl jsem sice ještě nikdy v Miami beach, ale tak nějak si to představuji – nekonečné množství hotelů a apartmánových domů – pokud máte dost peněz, můžete si jeden apartmán, ale i vilu kdykoliv koupit, velká část jich stojí na prodej – následek hospodářské krize roku 2008, která sice zastavila nekontrolovatelné pokračování výstavby v La Manga, současně ale vzala Španělům kupní sílu, aby si vystavěné apartmány mohli koupit. Na každém desátém (skromný odhad) stojí „se vende“ čili na prodej. Ceny apartmánů se pohybujíokolo 70 000 – 80 000 eur, čili v poměrně atraktivní oblasti – cena vil se pohybuje okolo 300 000 Eur.

Na jedné straně tedy Středozemní moře s širokými písečnými plážemi, několik sto metrů (někdy ani ne tolik) na druhé straně teplá koupel v Mar Menor, čili poměrně atraktivní tip na letní dovolenou.

Kromě toho jsou ceny potravin a nápojů překvapivě nízké. Obchody na písečné šíji má pod kontrolou rakouský Spar, ovšem v Cabo de Palos na začátku La Mangy existuje i španělský obchod Mercadona s cenami skutečně přijatelnými a s usměvavými prodavačkami, které nosí všechny stejný make-up jako uniformu – a nevypadají s ním vůbec špatně.

Jen pro informaci – víno se zde pohybuje v cenách mezi 1 – 3 eura, kilo dorady, čili skvělé ryby s nesmírně kvalitním masem 6-7 euro, krevety 8-9 Euro za kilo, kilo vepřové kotlety bez kostí 5 euro, zelenina a ovoce jsou v cenách okolo 2 eura za kilo a v neděli je v Cabo de Palos velký zeleninový trh, kde jsou ceny ještě nižší a zboží ještě kvalitnější.

Samozřejmě pláže La Manga pod vysokými stavbami o 10 poschodích nejsou věc pro každého, i když pláže samotné jsou písečné, široké a upravené. Problémem může být téměř neutichající vítr, jednou od moře, jednou od pevniny, proto mají slunečníky, které se zde používají, zavrtávací šroub, díky kterému se dají zavrtat velmi hluboko do písečného podkladu, ale i tak někdy lítají po pláži, má žena byla trefena slunečníkem (bez zdravotních následků) hned dvakrát za jediný den. Na koupací dovolenou je tedy La Manga opravdu optimální. Vítr ochlazuje teplé klima, takže teploty jsou přijatelné a noci dostatečně chladné, aby se člověk i bez klimatizace vyspal. Přesto nabízí Mar menor 3000 slunečných hodin za rok, čili 320 slunečných dnů. Srážky představují pouze 300 ml/rok, naprosto nechápu, proč je právě provincie Murcia nazývána „la huerta“ čili zahrada – je to prý nejúrodnější část Španělska.

Místní specialitou je „cardelo“, pánev s rizotem s rybami a rajčaty, dokořeněná paprikou a česnekovou majonézou. Jídlo sice velmi chutné, ale vydatné a ne pro každého. Navíc se dá objednávat údajně jen minimálně pro dvě osoby a nedovedu si představit, že by někdo dokázal sám spořádat dvě porce. Já jsem s velkou námahou dokázal zvládnout jednu a i to mě pak celou noc pálila žáha a česnek jsem cítil ještě na druhý den ráno. Použil jsem totiž příliš mnoho oné česnekové majonézy, s tou musí člověk zacházet velmi opatrně. Ta druhá porce mi vystačila na dva obědy  a protože jsem se poučil a majonézou šetřil, zvládl to můj žaludek bez dalších problémů.

Člověk se musí nastavit na trochu jiné chápání času. Protože Španělsko je hodně za západ, má ale středoevropský čas (letos se ve španělském parlamentu projednávala možnost přestoupit na čas západoevropský, výsledek toho jednání ale neznám) vychází (ale i zapadá) slunce zhruba o hodinu  později než u nás. Tím pádem jsme byli na pláži v devět ráno prvními návštěvníky (kdo by už chodil k moři podle sluníčka v osm, že?), západ slunce byl ale o půl desáté večer, pročež se v restauracích otvírá večer kuchyně o půl deváté. Chodit do restaurace na večeři dřív, je tedy naprosto zbytečné. Španělé zato nemají problém slavit do dvou či tří hodin do rána.

Ovšem co s člověkem, jako jsem já, který touží po poznávání historie země, ve které svou dovolenou chce trávit? Tak úplně zkrátka nepřijde.

Necelých třicet kilometrů od La Mangy leží Cartagena, město s velmi bohatou historií, která na vzhledu města zanechala nepřehlédnutelné stopy. Cartagena byla založena v roce 228 před naším letopočtem pod jménem Quart Hadašt kartaginským vojevůdcem Hasdrubalem. Kartaginci si ve Španělsku léčili mindrák z prohrané první punské války, ve které ztratili své základny na Sicílii, Sardinii a Korsice. Z Quart Hadaštu dokázali během necelých dvaceti let vybudovat opevněnou metropoli, neuvěřitelně výhodně lokalizovaný přístav s vnitřní lagunou místo pro vybudování přístavního města přímo předurčoval, nerostné bohatství v zázemí (zinek, olovo a další kovy) pak dělaly celou oblast velmi atraktivní.

V roce 218 právě odtud vyrazil na svou slavnou cestu do Itálie Hasdrubalův syn Hannibal. Bohužel zanechal k obraně města jen 1000 vojáků. Ti sice odrazili první římský útok v roce 216, v roce 209 ale před město dorazil generál Scipio s 25 000 vojáky. Když se mu podařilo Kartagince překvapit tím, že přebrodil se svými vojáky v čase odlivu lagunu a nechal je vyšplhat na z této strany nechráněné hradby, musel se generál Magon stáhnout do městské citadely a po dalším dlouhém zoufalém boji nakonec kapitulovat. Město se v roce 209 před naším letopočtem stalo římským a dostalo nové jméno Cartago nova – Nové Kartágo.

Nejvíc památek Cartageny se vztahuje právě na toto římské období.  Jsou zde zpřístupněné římské veřejné lázně u Fora romana, nádherné římské divadlo, které objevili při stržení starých domů v roce 1998 a dnes je součástí římského muzea. Ale dokonce i punská zeď nebo spíš její zbytky, kterou kdysi tak úporně bránil generál Magon, je zpřístupněna turistům.

Společný lístek pro therme, římské divadlo a městkou citadelu včetně výtahu, který turisty k hradu vysoko nad městem vyveze, stojí 12 Euro na osobu. Cartagena se stala po dobytí této oblasti z arabské moci v první polovině třináctého století sídlem biskupství, které sem bylo přeneseno z Murcie – koneckonců pocházejí z Kartageny až čtyři katoličtí svatí – svatý Isidor, Leander, Fulmicio a svatá Florentina – jestli jsem dobře rešeržoval, pocházeli všichni z jedné rodiny, dokonce snad byli sourozenci. Nejznámější z nich je zřejmě svatý Isidor, který úspěšně zfalšoval katolické vyznání víry, když sem přidal slovo „ze syna.“.

Provinční hlavní město Murcia stojí taky za krátký výlet – její katedrála s gotickým vnitřkem a barokní fasádou stojí za návštěvu stejně jako katedrální muzeum s římskými artefakty a rozhodně je třeba navštívit místní „casino real“ čili královské kasíno – ten titul místnímu kasínu propůjčil Juan Carlos I. – tak byl tímto kasínem při osobní návštěvě unesený – a právem. Několik stavebních stylů od arabského až po klasicismus a pompejským atriem s antickými sochami dává budově neuvěřitelný flair.

Pokud někomu nevyhovují pláže pod výškovými budovami, může navštívit národní park  Calblanque. Tam jsou pláže malé, skoro soukromé, s pískovými dunami a skalami a vhodné i pro nudisty. Playa Larga, Negrete nebo Parreňo jsou jako z jiného světa. Příjezd je po rychlostní cestě RS 12 do Cartageny, výjezd 9A, případně na cestě z Cartageny výjezd 10, po nějaké době ale člověk dorazí k závorám, odkud je k moři ještě asi 15 minut chůze. Závory jsou, pokud jsem dobře rozuměl dámě, která je obsluhovala, která ale hovořila jen španělsky, otevřeny od půl osmé ráno do devíti. Pak se zavírají a turisty přiváží už jen autobus, takže  pokud chcete až k pláži přijet po vlastní ose, je třeba si přivstat.

Nás ovšem pustila v devět hodin dvanáct minut, přimhouřila tedy nad nešťastnými cizinci oko, možná i obě. To je na místních Španělech sympatické. I když většinou neovládají jiný jazyk než španělštinu, snaží se, podobně jako Italové, prostě nějak domluvit. Když mi místní „Hausmeister“ Antonio vysvětloval důrazným hlasem používání plynové bomby a každou větu vždy ukončil důrazným „Coretto?“ nezbylo mi, než přikývnout. Nerozuměl jsem sice skoro nic, ale do vzduchu jsme během pobytu nevyletěli, i když nás Antonio plastickým „Bum“ před nežádoucími účinky plynové bomby naprosto srozumitelně varoval.

Pokud má někdo chuť se trošku projít, pak „horská“ tůra na Monte de las Cenizas“ k Baterii de Cenizas – dělostřelecké pevnosti z časů občanské války stojí díky neuvěřitelně krásným výhledům zato.

Kdo má chuť zajet si i dál, pak je v provincii Murcia ještě město Lorca s impozantním hradem, či poutní místo Caravaca de la Cruz, která právě letos slaví významné jubileum anebo opuštěné doly na drahé kovy v La Union na dosah od La Mangy.

Mimochodem dálniční síť je ve Španělsku velmi dobře vybudovaná a z větší části bezplatná (Mýto  – poměrně drahé, 5,75 Eura za slabých 30 kilometrů – se platí mezi Cartagenou a přístavem Mezarrónem a dvě mýta jsou na dálnici k letišti Alicante – je to dálnice AP 7 tedy Autopista. Autovie jsou zadarmo)a příjezdy do měst snadné a bezproblémové, v centru měst pak podzemní  garáže se snesitelným parkovným (v Murcii se počítá na minuty – 2,5 až 4 centy za minutu parkování, v Lorce 2 centy za minutu.) Pouze v Lorce je výjezd z města značen jen velmi rámcově a jeho opuštění spletí jednosměrných a částečně rozkopaných uliček je ponecháno instinktu (a pudu sebezáchovy) řidiče.

Takže pokud jste dostali chuť….

Všechno, co jsem napsal na úvod tohoto článku, odvolávám. Stačilo zajít na nedělní trh v Cabo di Palos. Čechy se to tam přímo hemžilo, odhaduji, že po španělštině to byl druhý nejčastěji používaný jazyk právě čeština.

Takže nezbývá, než si povzdychnout s Karlem Čapkem : „Tak už jsou i tady.“

Londýn – Evropa nebo ne?


Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“

Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo.

Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte.

Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout.

Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk drží je pravděpodobnost, že ho přejede auto přijíždějící ze špatné strany minimální.

Ovšem jsou věci daleko podstatnější, kdy si říkám – hergott, vždyť byli přece tolik let v Evropské Unii, to se nemohli za tu dobu zcivilizovat a něco od civilizace na kontinentě odkoukat?.

Už na letišti ve Vídni je to zvláštní pocit odcházet k branám „G“, ke se kontrolují pasy a kde se destinace Londýn nachází v nejlepší společnosti jako Teherán, Kairo, Bamako – no dobrá i Tel Aviv.

Člověk se překousne a do toho letadla nasedne. A pak bohužel vysedne – na londýnském letišti Heathrow.

A už je to tady. V každé civilizované zemi jsou nápisy na letištích nejméně  e dvou jazycích, ve Valencii či v Barceloně dokonce ve třech. A tady – v jednom. Nuda. Ovšem jen předstíraná. Brzy se začnete potit, totiž když chcete letiště opustit.

Samozřejmě existuje Heatrow express tedy vlak, který by vás zavezl během 15 minut na nádraží v Paddingtonu nedaleko centra. Zavezl by, kdyby fungoval. Moc vám nepomůže, že jste si koupili lístek přes internet už doma. Vlak nejezdí, dostanete kartičku s odkazem na webovou stránku, kde se prý můžete domáhat vrácení vašich peněz.

Dobrá existuje metro. Hned v blízkosti Heatrow express. Přepážku s člověkem tam nenajdete, zato automaty na prodej lístků. Berou ovšem jen mince nebo kreditní karty. Možná by se mohli Britové podívat do Evropy a odkouknout si automaty, které berou i bankovky, ale dobrá. Karty s sebou mám, stanici, kam chci jet, znám, není problém ji naťukat, zjistit, že lístek stojí nekřesťanských 6 liber na osobu, zadat PIN – a pak se objeví „Your card ist not autorized“. Dobrá, Maestro tedy očividně britské dopravní podniky neuznávají (banky ano, z bankomatu – opravdu tu takové civilizační vymoženosti jako bankomat mají – jsem dostal peníze bez problémů. Jenže bohužel bankovky, žádné mince.) Mám ovšem pro jistotu ještě VIZA kartu. Tentokrát mě nenechal automat dojít ani k PINU, hned, co jsem VIZA kartu zastrčil, oznámil mi „not autorized.“ Dost nepochopitelné, v londýnských restauracích jsem mými kartami mohl platit bez problémů. Tedy zřejmě jen zlomyslnost londýnských dopravních podniků, které se brání přílivu emigrantů a dovolenkářů z EU.

Situace tedy už poněkud problematická. Nicméně v blízkosti je směnárna. Utíkám tedy k ní, podám mou dvacetilibrovku s prosbou, zda bych nemohl dostat mince, abych si mohl koupit lístek na metro. Zde sedící muž mi podává dvě pětilibrové a jednu desetilibrovou bankovku. Pokouším se mu vysvětlit, že to moc nepomůže, protože automat bere jen mince. Nato se na mě usměje a praví „No coins.“ Britové jsou milí lidé.

Takže nakonec nezbývá, než si vzít TAXI za 100 liber. Díky, Londýne!

Ještě, že je tu tolik co vidět. Například Westminster – House of Parliament. Lístky se dají koupit přes internet. Tedy teoreticky. Objednat se dají, stáhnout ale ne, momentálně mají totiž v prodejně lístků ve Westminsteru technický problém.  App, aby si je člověk mohl stáhnout na mobil, nefunguje taky – odhlédnouc od detailu, že mi v Británii nefunguje na mobilu Roaming – to může být ovšem můj osobní problém, znám sice Passwort, ne ale Kennwort pro Roaming – až doteď jsem netušil, že jsou to dvě různé věci. Je třeba si zapamatovat paswort a pak si nechat lístky vytisknout u vchodu do Houses sof Parliament. Opět neúspěch, muž ve výdejně lístků je „busy“, nemá na nás a tisknutí nějakých lístků čas. Tady naštěstí stačí jen trpělivost a urgence, nakonecs se problém lidsky vyřeší.

Třídění odpadu v Anglii zatím neznají, ani záclony na oknech a kliky na dveřích – možná je to úmysl, možná význam tohoto kontinentálního vynálezu nepochopili – raději jsem se neptal. S odpadem je to vůbec svízel. Naposledy jsem viděl tolik odpadu na ulicích v Neapoli – třeba Britové přece jen něco v Evropě odkoukali. Nejhorší pak to ylo v divadle, kdy jsme se doslova brodili mezi plastikovými flaškami a kelímky od zmrzlin, které návštěvníci divadla nechají prostě padnout na zem tam, kde seděli, i když u východu stojí chlapec s velkým plastikovým pytlem, aby mohli své odpadky odhodit tam. Ale nedělají to – asi z principu.

Zajímavé je řešení zásuvek. Samozřejmě potřebujete adaptér, jinak kábel do zásuvky nedostanete. Tím jste ale ještě pořád nevyhráli – musíte totiž zásuvku zapnout, je tam na to příslušný knoflík, ovšem v životě b mě nenapadlo ho stisknout, kdyby mi to má budoucí snacha nevysvětlila. V každé kuchyni je hlásič kouře – ten se spouští okamžitě, když otevřete troubu, jedno, zda kouří nebo ne, stačí to uvolněné teplo, aby alarm spustilo. Takže buď troubu vůbec nesmíte používat, nebo prostě musíte odmontovat požární hlásič. Samozřejmě musíte podepsat prohlášení, že to činíte na vlastní nebezpečí a v případě požáru ručíte za všechny škody, které by nastaly, i kdyby to měl být požár jako v roce 1666, kdy lehly popelem čtyři pětiny Londýna. Zřejmě od té doby mají takový strach a dávají vypínače na zásuvky a takto citlivé hlásiče kouře do kuchyň. Nebrání jim to ale v tom, aby fasády výškových domů stavěli z hořlavých materiálů. Výsledkem ovšem je, že se v londýnských kuchyních vařit nedá (jedině že vám nevadí aktivovaný alarm) a proto se Londýňané stravují v restauracích. To prospívá gastronomii, zda i zdraví obyvatelstva si dovolím při pohledu na masu obézních lidí pochybovat. Když si pak vedle vás v divadle sedne čtyřčlenná rodinka s celkovou vahou těsně pod čtyři sta kilogramů, modlíte se, aby při děkovačce nezačali taky tancovat jako zbytek publika, balkón by to nemusel vydržet.

Zajímavé je řešení rozvodu proudu – uprostřed ulice stojí jeden sloup a od něj vede nespočetné množství drátů ke každému jednotlivému bytu. Kábly se vedou zásadně venkem domu, stejně tak i trubky na odpad – to může mít i výhody, když odpad praskne nevytopíte souseda pod sebou.

Záhadou pro mě byla okna. Dvojitá v Anglii neznají, jen jednoduchá, ovšem vysouvají se nahoru a tím pádem je naprosto nemožné umýt zevní stranu oken. Jedině ze žebříku. Nebo, jak jsem viděl, od odborné pracovní síly, která má houbu na umývání oken připevněnou na nekonečné tyči, kterou dosáhne z chodníku až do čtvrtého či pátého poschodí. Pozorovat takového pracovníka při práci je opravdový zážitek.

Prostě z kulturních vymožeností, v Evropě samozřejmých tady ještě hodně chybí. Chápu, že se Britové v pocitu méněcennosti rozhodli raději EU opustit, aby se na nové přijetí lépe připravili. Až sem prosáknou různé civilizační vymoženosti, jako jezdící vlaky, automaty beroucí bankovky, nehořlavé fasády a třídění odpadu. Třeba i ty záclony a kliky – ale to bych už možná přece jen chtěl příliš.

Ale přece jen něco pozitivního, abyste si nemysleli, že jsem jen kverulant, kterému nic nevyhovuje. Na křižovatce naskakuje červená ve všech směrech současně, takže jako chodec můžete jít přes křižovatku napříč. Úžasné! Že auta stojí ve všech čtyřech směrech, mě jako chodce nijak nevzrušuje. Možná bych jako šofér vypěnil, ovšem to bych se napřed musel naučit jezdit vlevo.

Voltérovo tvrzení, že Francouzi mají čtyři sta druhů sýrů a jedno náboženství, zatímco Angličané 400 různých vyznání ale jen jeden druh sýra, je francouzský neopodstatněný sarkasmus. Našli jsme anglický chedar hned ve třech druzích – mild, medium a mature. No prosím!

Mimochodem – čtvrť Southgate, kde jsme bydleli, se nachází na severu Londýna. Jestliže nedokážou ani správně rozeznat jih od severu, nechápu, jak se mohli stát námořní velmocí. Nebo možná právě proto.

No dobrá na závěr svého článku vyplivnu svůj jedovatý zub  a přiznám, že Londýn má hodně do sebe. Divadel bez konce se skvělými představeními, ulice nabité energií se spoustou pouličních umělců, kteří městu dodávají šarm, stejně jako trhy s ovocem a vším možným – Borough Market se Street food ze všech možných zemí světa. Kulturní mnohotvárnost – lístky do Westminsteru kontrolovala Asiatka, Muslimka s hidžábem a černoch. Spousty muzeí, z nichž je jich celá řada zadarmo či za přijatelné ceny. Úžasné parky s banánovníky a palmami – v Londýně tedy očividně ani v zimě nemrzne. A neomezené možnosti shoppingu.

Double-deckery – tedy ony legendární dvouposchoďové autobusy, z jejichž prvního patra vidíte život na ulicích z úžasné perspektivy, navíc je první patro většinou poloprázdné a jsou zde samí štíhlí lidé, protože průměrný Londýňan se po schůdcích nahoru prostě nedostane.

Úžasný výběr piv, v jednom lokále jsou jich i desítky a to včetně čepované Plzně. I když musíte hrábnout hlouběji do kapsy, jedno  velké pivo přijde na 5-7 liber.

A Quenn!

Takže těch pár nepříjemností se vyplatí akceptovat. Londýn je prostě onen „Big apple“, kde se deset miliónů červíčků (oficilálně podle sčítání lidu z roku 2007 – 7 172 090 obyvatel, ale je jich určitě podstatně víc) snaží dostat ke kousku dužiny a přežít.

Ostatně na zpáteční cestě už Heatrow expres už fungoval. Tedy ne úplně, dva terminály byly vyřazeny kvůli „engeneering works“, ale k tomu našemu nás dovezl. A zajímavé bylo čekání na informaci o „Gate“. Tu vám oznámí deset minut před začátkem boardingu s dodatečnou informací, že to k vaší Gate máte patnáct minut rychlé chůze a že si máte ponechat dostatek času, abyste k ní stihli dojít včas. Anglický humor je prostě nepřekonatelný, i proto se návštěva vyplatí.

Abych tedy parafrázoval mého syna: „Londýn je pěkný, ale Evropa v tom našem slova smyslu to prostě není.“

Soudobý fašismus – realita nebo jen chiméra?


Tuto otázku jsem si musel položit po diskusi s jedním mým čtenářem, který mým představám o současných diktaturách oponoval. Očividně člověk sečtělý, zřejmě i vzdělaný a přece na opačné straně barikády.

Slovo „fašismus“ nechce dnes nikdo slyšet, nikdo s ním nechce být brán do souvislosti. Tento pojem se v polovině minulého století příliš zprofanoval – především tím, že byl poražen. Proto i lidé, kteří téměř do písmene následují politické metody Musolliniho a Hitlera, nechtějí mít s tím slovem nic společného, ba dokonce se někdy staví do pozice „bojovníků proti fašismu“.

Dovolím si citovat z jednoho proslovu, aniž bych prozradil jeho autora. Dovolím si jen změnit jména zemí, která jsou zde jmenována na „naše země“. Samozřejmě jen proto, abych utajil jméno autora. Zajímalo by mně, kdo z mých čtenářů jej uhodne.

„Všechny argumenty, které proti nám používají naši protivníci, jsou nesmyslné. V naší zemi neexistuje žádná diktatura, nýbrž jsou zde síly a organizace, které slouží lidu. Žádný režim v žádném koutě světa nepožívá souhlas lidu v takové míře, jako naše vláda. Největší a nejpravější demokracie, kterou svět dnes zná, je ta naše. Jinde je politika pod pokličkou „nepostradatelných lidských práv“ ovládána mocí peněz, kapitálu, tajných společností a mezi sebou rivalizujícími politickými skupinami.“

Ne, to není řeč ani Putinova, ani Erdoganova, dokonce ani Orbána či Kazcynského. Tuto řeč pronesl při své návštěvě Berlína v roce 1937 Benito Mussolini. Ale jako by byla vystřižena z řečového vzoru politiků o osmdesát let později. V textu, který jsem si dovolil z němčiny přeložit (Mussolini hovořil tehdy skutečně německy, s „vášnivým akcentem“ jak si do svých poznámek napsal Goebbels.) je třeba tedy místo naší země dopsat „Itálie a Německo“, protože Musollini chtěl zvýraznit podobnost obou režimů.

Britský historik Ian Kerschaw napsal: „Definovat fašismus je podobné pokusu přibít pudink na stěnu hřebíkem.“

Tato nejistota je dána tím, že současné podoba fašismu (pokud takový v současném světě opravdu existuje) je na hony vzdálena definici, kterou kdysi vytvořil tvůrce systému Mussolini. V podstatě se opírá o tři fundamenty:

1) Snaha odstranit parlamentární systém demokracie a nahradit jej autoritativní formou vlády.“

2) Nacionalismus

3) šíření nenávisti proti jinému národu nebo rase.

Body dva a tři doplňují vhodně bod jedna, protože každý člověk usilující o zavedení osobní moci a kultu své osobnosti potřebuje mít za sebou národ, kterému se představí jako ochránce před nebezpečím – buď reálně existujícím, nebo pro politické cíle uměle vytvořeným.

Spisovatel Umberto Eco, autor pro mne naprosto převratného historického románu „Jméno růže“, autor s pověstí polyhistora, se pokusil v polovině devadesátých let definovat takzvaný „Urfašismus“, tedy kořeny vlastního myšlení fašistického člověka. On sám se v čase Mussoliniho diktatury narodil a jeho výchova byla fašistickým kultem, od něhož se musel později vlastními silami osvobodit, poznačena. V roce 1942 napsal ve své školní slohové práci větu: „Máme zemřít pro slávu Mussoliniho a za osud Itálie?“ A sám si odpověděl: „Ano, přirozeně máme zemřít.“ Eco sám je důkazem, že ideologie fašismu může být přitažlivá i pro moudré lidi, tomuto univerzálnímu vzdělanci skutečně není možné podsouvat nedostatek intelektu. Představovat si fašisty jako spolek primitivním holých lebek je tedy naprosto scestné.

Aby se nemohlo opakovat, co on sám jako dítě zažil, pokusil se Umberto Eco definovat 14 kritérií, které mají definovat fašistické myšlení. Bez ohledu na dobu a politické a ekonomické podmínky.

  • Prvním znakem Urfašismu je kult tradice. Jde zde o „původní pravdy“ podložené filosoficky či nábožensky. Ať už to byl Hitlerův „Mein Kampf“ nebo Korán, ale i Bible. V okamžiku, kdy se někdo opírá o určitou „neochvějnou pravdu“ a brání se jakékoliv diskusi, či dokonce protivníky politicky či dokonce fyzicky ničí, má fašistické myšlení. K tomu jen perličku: když egyptský filosof Hamed Abdel-Samad v roce 2013 vyslovil myšlenku, že „Islám požaduje od svých následovníků naprostou poslušnost, netoleruje žádné odlišné mínění a usiluje o světovládu.“ byla nad ním egyptskými imámy vyslovena „fatva“ tedy rozsudek smrti, aniž by si tito imámové uvědomovali, že tímto činem vlastně jeho tezi potvrdili.
  • Druhým bodem je odmítání moderny, kapitalismu, především ale myšlenek osvícenství a rozumu, tedy „myšlenek z roku 1789“. Připomeňme si, že tyto myšlenky se dají shrnout do tří slov: „Rovnost, volnost, bratrství“. Bez ohledu na to, nakolik se je povedlo od tohoto památného roku uvést do praxe demokratického světa.
  • Nedůvěra vůči světu intelektu. Tedy odmítání tzv. establishmentu, intelektuálů, žurnalistů či „pražské kavárny“, tedy každého, kdo se snaží svět chápat v jeho složitosti a kdo se namáhá hledáním komplikovanější pravdy, než je ta uvedená v bodě jedna
  • V bodě čtyři jde Ecovi o „uzavřený obraz světa“ o totální souhlas. Tedy obraz světa, kterému se musí vše podřídit.
  • Urfašismus hledá podporu, když využívá a zostřuje přirozený strach z odlišností. První apel fašistického hnutí je namířen proti „vetřelcům“. Urfašismus je tedy ve své podstatě rasistický.
  • Urfašismus vzniká z individuální nebo sociální frustrace. Proto se obrací na frustrovanou střední třídu, které trpí v časech ekonomické krize nebo pocitu politického ponížení a bojí se tlaku spodních společenských tříd.
  • Nacionalismus řadí Eco na sedmý bod své definice.
  • Příznivci hnutí se musí cítit poníženi bohatstvím nebo mocí jejich nepřátel.
  • Urfašismus je definován věčným bojem. Existuje vlastně jen jako věčný boj za uplatnění svých idejí.
  • Masový pocit elitářství. Kdo tedy náleží k hnutí nebo ke straně či vyvolenému národu, může se na ostatní dívat shora. Může jimi pohrdat, tento pocit zvyšuje jeho sebevědomí a věrnost k hnutí.
  • Urfašistický hrdina očekává s netrpělivostí svoji vlastní smrt. Tento bod je dnes zvlášť aktuální, zejména u určitého typu fašismu, totiž fašismu islámského, jako ho definuje Hamed Abdel-Samad.
  • Svou vůli na uchvácení moci přenáší Urfašista na sexualitu.
  • Kde politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože podle jeho představy tento neodpovídá vůli národa, smrdí to fašismem.
  • Eco píše: Všechny fašistické školní knihy používají zjednodušený slovník a elementární syntaxi, aby tak potlačily v zárodku instrumenty komplexního a kritického myšlení. Ale my se musíme smířit i s jinými formami „newspeak“, dokonce, i když zaberou formát zdánlivě nevinné talkshow.

 

Koho se současným politiků v tomto modelu poznáváte?

Turecký vládce Erdogan splňuje prakticky všechny uvedené body. Jeho režim, v němž brutálně potlačuje jakýkoliv jiný názor a nechává zatýkat desetitisíce žurnalistů a úředníků, hodlá zavést trest smrti pro jinak myslící je jednoznačně fašistický a bylo by třeba aby měla Evropa konečně odvahu to otevřeně říct.

Kolik z uvedených bodů splňuje například Miloš Zeman?

A kolik Vladimír Putin? Ten má možná trochu problém s bodem jedna, za jeho mocí nestojí žádná neochvějná ideologie. Tento deficit se snaží kompenzovat příklonem k ortodoxii, k pravoslavné církvi jako fundamentu, na němž buduje svou osobní moc. On, bývalý komunista a příslušník KGB, pro které byla církev největším nepřítelem. Ale prostý pragmatismus jej vede k tomuto obratu, stejně jako mého někdejšího primáře v Popradě na Slovensku. Ačkoliv za návštěvu kostela jako ředitel nemocnice sesazoval primáře z funkcí, po převratu v listopadu 1989 seděl v kostele v první řadě a zpíval z plných plic.

Bod dva se Ruska nikdy příliš nedotkl, ani vášnivá zastánkyně osvícenství Kateřina Velká si nedovolila myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua v Rusku uplatňovat. Zde tedy nemá Vladimír Velký moc práce. Body tři, čtyři a pět jsou jako z Ruska vystřižené. Pronásledování novinářů, politiků a intelektuálů, zejména těch, kteří odporují „uzavřenému obrazu Putinova světa“ jsou brutální a končí často vězením nebo i smrtí.

Bod šest je jasnou odpovědí na devadesátá léta, kdy Rusko pod vládou Borise Jelcina nejen ztratilo svou velmocenskou pozici v světové politice, ale zhroutilo se i ekonomicky a stalo se vysmívaným kolosem na hranici Evropy, patřícím ale spíše k rozvojovým asijským zemím.

S tím souvisí bezprostředně i bod osm. Rusko bylo sice přijato (a zase vyloučeno) z G 8, tedy do klubu osmi vedoucích ekonomických velmocí, nebylo zde ale bráno vážně. Mohlo se jen přesvědčit na vlastní oči, nakolik za ostatními ekonomickými velmocemi zaostává. O nacionalismu jako vedoucím bodu současné ruské politiky myslím není třeba pochybovat.

Snad jen body devět a jedenáct jsou zpochybnitelné, ne ovšem bod 10. Členové a hlavně samozřejmě funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ , představují novou elitu, která se díky korupci dostala i velkému bohatství a právem mohou na zbytek národa shlížet shora.

Co se oné sexuality týče, stačí si vzpomenout na otevření olympijských her v Soči, kdy předposlední etapu olympijského ohně nesla Putinova milenka a matka jeho dvou dětí. Ostatně Putin se stejně jako kdysi Mussolini rád nechává znázorňovat s obnaženou horní částí těla, aby symbolizoval svou mužskost, potápí se do moře pro předem naaranžované amfory nebo střílí na předem uspaného tygra. Všechno atributy „alfa samce“.

Parlament je v Rusku už dávno vyloučen z politické hry a školní knihy jsou už dávno přepsány – včetně nového pohledu na přepadení Československa 1968. Tedy vlastně staronového pohledu, jedná se opět už o bratrskou pomoc a záchranu spojence před zlým kapitalismem. Jelcinova omluva za vpád vojsk Varšavské smlouvy je „největší chybou“ v diplomacii Ruska devadesátých let.

Je tedy div, že se tento člověk stal vůdcem extrémní evropské pravice? Že podporuje účastí svých ideologů maďarský Jobbik či německou AfD, že se snaží manipulovat americké volby ve prospěch svého duší spřízněného (ale politickým systémem „checks and balances“ limitovaného) Donalda Trumpa a financuje přes rusko-českou banku volební kampaň Marie Le Penové? Do Moskvy se dokonce přijel velkému učiteli poklonit i vůdce historicky znepřáteleného Turecka Erdogan. (Zajímavý byl stisk ruky těchto dvou mužů, oba se totiž dívají místo jeden druhému do očí na své pravice, jakoby tomu druhému ještě stále nedůvěřovali).

Ano fašismus existuje, i když se tak nenazývá nebo se tak nazývat bojí či nechce. Snad proto, že to jméno netáhne. Ideologie ale ano. O to víc, jak strašná válka dvacátého století mizí v zapomenutí času. Ne prosím, nedělám si žádné iluze o současném ukrajinském režimu, který oslavuje Stepana Banderu jako národního hrdinu a jehož zkorumpovanost není navzdory fungujícímu parlamentu menší než zkorumpovanost ruské politické špičky. Svým způsobem se dají obavy východoukrajinského obyvatelstva chápat, ovšem ve stejném rozsahu, jako obavy v Chorvatsku žijících Srbů na začátku devadesátých let, když se nový chorvatský prezident Tudjmann nebál vyvolávat duchy Ustašovců. Jenže Srbové měli smůlu, že tehdy vládl v Rusku ještě Boris Jelcin. Kdo ví, jak by balkánská válka vypadala, kdyby vznikla dnes. Zda by se Balkán nestal ohniskem nového světového konfliktu. Boj totiž patří k poslání fašisty ať už starého nebo moderního. Majdan byl vítanou příležitostí. První válka je už tady. Doufejme jen, že se z ní nestane plošný konflikt.

Evropa musí dokázat, že umí myšlenkám fašismu vzdorovat a že se umí od nich distancovat. Navzdory chybám svých vůdců jako je například Angela Merkelová. Život ve fašistickém systému totiž popírá základní hodnoty, ona „nepostradatelná lidská práva“, kterým se ve svém projevu v roce 1937 posmíval Mussolini. A kterým se vysmívá každý fašista.