Month: June 2017

Murau slaví 400 let Schwarzenbergů

Bylo to v předvečer třicetileté války, tedy v pohnutých časech, když na nátlak štýrského vévody Ferdinanda, jinak i českého krále Ferdinanda II., uzavřeli svatební smlouvu tehdy 31 letý hrabě Georg Ludwig  Schwarzenberg s 83 letou Annou Neumann z Wasserleonburgu, paní v Murau.

V podstatě se jednalo o způsob adopce, která tehdy ještě ve Štýrsku nebyla právně možná. Jenže pro obě strany byl tento sňatek výhodný.

Anna Neumann

Anna Neumann, dcera bohatého měšťana z Villachu se do Murau provdala ve svém druhém manželství – jejím manželem byl Christoph z Lichtenšteina, poslední potomek štýrské linie Lichtenštejnů – ta moravská, která se usídlila Jindřichem z Lichtenštejna v roce 1260 na jižní Moravě, existuje, ja víme, ve svém Vaduzu dodnes. Christoph Lichtenštejn zemřel v roce 1580 (údajně byl homosexuál a jeho manželství s Annou Neumann, které mělo především vyřešit problém jeho dluhů, zůstalo nenaplněno). Anna Neumann se jako protestantka dostala v čase rostoucího tlaku rekatoliziace do stále obtížnější situace.

Zejména po roce 1590, kdy vládu ve Štýrsku převzal mladý arcivévoda Ferdinand, byla situace protestantů ve Štýrsku nezáviděníhodná. Protestanti byli v celé zemi nuceni ke konverzi nebo k emigraci. Samotná vdova – jedno jak zámožná – nebyla schopna své poddané chránit. Proto se Anna Neumann provdala znova a znova – a její manželé umírali jeden za druhým. I její pátý manžel pan z Teufenbachu zemřel příliš brzy. Stará paní se tedy rozhodla k zoufalému kroku. Souhlasila se sňatkem s katolíkem a přítelem zemského vládce Ferdinanda s podmínkou, že její poddaní budou ponechaní v klidu. Zemřela v roce 1623 a mladý hrabě převzal celý její obrovský majetek. (Jen lesy, patřící k panství, mají ještě dnes 18 000 hektarů. Pokud půjdete lyžovat na Turracher Höhe, je celé okolí schwarzenberským majetkem, oblast žila dlouho z těžby železa, kterou zde Schwarzenberkové zahájili a na niž upomíná muzeum ve vesnici Turrach.)

Skurilní problémy nastaly i po smrti Anny Neumann ohledně jejího pohřbu. Protože byla přesvědčená evangelička, odmítali ji katoličtí kněží pochovat v jednom z murauských kostelů. Nicméně její popularita mezi obyvatelstvem, kterému byla po celá desetiletí ochránkyní a dobroditelkou, byla tak velká, že by se kněz, který by jí pohřeb odmítl, dostal do životu nebezpečné situace. Ovšem Rakušáci byli už tehdy mistry kompromisu. Anna Neumann byla nakonec pochována v Elisabethkirche, ovšem pod kostelní stěnou a to tak, aby hlava, ve které byly ony kacířské myšlenky, ležela mimo kostel. Tak je tam pochována dodnes.

Goerg JOhann Schwarzenberg

Georg Ludwig Schwarzenberg pocházel z rodu, který měl své kořeny ve Francích, přesněji v Dolní Falci, kde stojí hrad Schwarzenberg nedaleko českých hranic dodnes. (Zakladatel rodu Erkinger ze Seinsheimu, kterýžto rod je poprvé dokumentován jménem alemanského knížete Erkingera už v roce 917, přijal predikát „svobodný pán ze Schwarzenberga v roce 1429) Už Georgovi předkové se vyznamenali jako vojevůdci či diplomaté, Adolf ze Schwarzenberka se proslavil překvapivým dobytím města Ráb 19.března 1598 z turecké moci v takzvané „Dlouhé válce“ 1593 – 1615. Za to byl jeho rod povýšen do stavu říškých hrabat  (o jeden stupínek výš než svobodní páni či baroni) a do erbu dostal tureckou hlavu, do které klove havran(Györ – tedy Ráb znamená v maďarštině havrana). Tuto nepříliš hezkou část erbu mají Schwarzenberkové dodnes.

Problém byl v tom, že hrabata Schwarzenbergové byla stále ještě chudá jako kostelní myši. Sice se vyznamenávali na válečném poli či v diplomatických službách, ale do kapsy měli hluboko, což samozřejmě limitovalo jejich společenský vzestup. Získání Murau bylo rozhodujícím zlomem. Georg Ludwig, první Schwarzenberk v Murau, nezapomněl přebudovat středověkou tvrz na kopci uprostřed městečka na výstavní renesanční zámek, který zde stojí dodnes (a je ho možné v rámci organizované prohlídky navštívit)

Když po sobě Georg Ludwig nezanechal mužské potomky, odkázal svůj majetek v roce 1646 svému příbuznému Johannu Adolfovi. Tomu se v roce 1670 podařilo získat titul říšského knížete, který nosí Schwarzenberkové dodnes.

1698 se Ferdinand ze Schwarzenberka oženil s dědičkou hrabat ze Sulze a Klettgau, čímž tyto země v jižním Německu přešly do držení schwarzenberské rodiny. Od tohoto data mají všichni Schwarzenberkové švýcarské občanství. Jd to tím, že hrabata z Klettgau obdržela kdysi za pomoc městu Zürichu proti Habburkům čestné občastnví města pro sebe i všechny své potomky. Z toho důvodu nemusel náš Karel Schwarzenberk po odchodu z Československa 1947 žádat o rakouské občanství, v důsledku čehož by byl ztratil občanství české. Rakouským občanem se nikdy nestal, podržel si prostě své občanství švýcarské, se kterým se už narodil.

Dědic Georga Ludwiga Johann Adolf byl dobrý hospodář.  2.ledna 1660 koupil panství Třeboň od zadluženého arcivévody  Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III. Tento vojevůdce se vyznamenal několikrát v závěrečné fázi třicetileté války, za což mu jeho bratr císař v roce 1647 daroval Třeboň, která byla od roku 1622 v důsledku pobělohorských konfiskací v císařském držení. Leopold Vilém rozuměl ale válčení lépe než hospodaření a tak nakonec, aby se zbavil dluhů, prodal Třeboň Schwarzenberkům, kteří tak vstoupili na českou půdu, kam přesunuli postupně i hlavní sídlo rodu.

Jejich hvězdná hodina ovšem udeřila v roce 1710, kdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků Johann Christian a jeho manželka Marie Ernestína ze Schwarzenberka odkázala celé obrovské jmění Eggenberků (ke kterému se dostali v rámci pobělohorských konfiskací) v roce 1719 svému synovci Adamovi Františkovi Karlovi ze Schwarzenberka. Do majetku rodu se dostala panství Krumlov a Netolice, později získali i Hlubokou a Rožmberk. Od roku 1719 patřil rodině i Orlík a schwarzenberský palác na hradčanské náměstí – svůj palác ve Vídni se Schwarzenberkové postavili už o tři roky dříve v roce 1716.

Nejslavnější období prožil rod Schwarzenberků v polovině 19.století, kdy v době vlády neschopného Ferdinanda I. Dobrotivého převzali diplomatické řízení říše tři bratři z rodu Schwarzenberků Johann Adolf II., Felix a Fridrich. Johann Adolf II. (nebo spíše jeho žena Eleonóra) se zasloužil o vznik nejkrásnějšího klenotu mezi českými zámky – české kopie anglického Windsoru,  zámku Hluboká nad Vltavou.

V roce 1804 vznikla tazvaná sekundogenitura. Titul říšského knížete mohl až do té doby nosit jen nejstarší člen rodu. Johann I. Nepomuk (1742 – 1789) předal tento titul svému synovi Josefu II. Jenže Josefův mladší bratr Karel I. Filip (1771 – 1820) se vyznamenal v císařských službách – mimo jiné velel císřské armádě jako generalissimus v bitvě národů u Lipska v roce 1813, a byl tedy povýšen rovněž do knížecího stavu.

KARL I Schwarzenberg

Tato mladší větev se sídlem na Orlíku (a s nepoměrně menším majetkem) se vyznačuje především tím, že její vládcové používají prakticky výhradně jméno Karel (náš kníže je už toho jména sedmý). Ovšem jeho syn se jmenuje Johann a tak si člověk dělá oprávněné starosti, jak to s tím rodem teď půjde dál ( i když se bezmála padesátiletý  a stále bezdětný Johann, zvaný Aki, právě letos oženil na zámku v Murau s nevěstou ze slavného italského šlechtického rodu Franceskou Riario- Sforza. Je to už jeho druhý pokus, poprvé byl ženatý s baronkou Dianou Orgovanyi-Hanstein).

Karl VII Schwarzen erg

Karel VII. se sice pojistil ještě druhým synem Karlem Filipem, nicméně se ukázalo, že tento syn není jeho, ale pochází ze vztahu jeho manželky s podnikatelem Thomasem Prinzhornem. Takže Karel VIII. ze Schwarzenberka asi nebude. Karlova dcera Anna Karolína byla provdána do roku 2014 za známého spisovatele a senáristu Petra Morgana (Queen, Last King of Schotland, The other Boleyn girl, Rush, v současnosti píše seriál Crown pro HBO) ten ji ale zřejmě v rámci krize středního věku i s pěti společnými dětmi opustil a randí teď údajně s americkou herečkou Gilian Andersonovou – i když se přiznám, že v té věci nejsem možná úplně up-to date.

V roce 1979, kdy vymřela primogenitura, se obě Schwarzenberské větve v osobě Karla VII. opět sjednotily do jedné linie – Karel byl adoptován Jindřichem Schwarzenberkem z Krumlova. A po roce 1947, kdy byli Schwarzenberkové v Čechách zákonem Lex Schwarzenberg vyvlastněni, vrátili se na svou mocenskou základnu v Murau. Murau bylo sídlem Karla Schwarzenberga až do roku 1990, kdy se vrátil zpět do Čech, zámek v Murau patří teď jeho synovi.

Na dějiny schwarzenberské přítomnosti v hornoštýrském městečku Murau, kde jejich společenský vzestup vzal svůj počátek, připomíná teď výstava v trvání od 17.června do 14. října 2017

Karel Schwarzenberk je osobně přítomen 14.srpna zhruba od 16 hodiny, kdy po něm bude pojmenováno náměstíčko na Schwarzenbergstrasse, má zde být odhalen i jeho portrét od štýrského umělce Štefana Glettlera.

Pokud se tedy ocitnete toto léto v Horním Štýrsku, bylo by možná zajímavé malebné městečko Murau, kde jsem prožil 16 let svého života, navštívit.

Murau

Prohlídky výstavy, která je rozprostřena po celém městečku, s průvodcem jsou v neděli a ve středu v 10:30 hodin, zámek sám se dá navštívit ve středu a v pátek a toto léto i v sobotu ve 14 hodin.

Podrobnosti o programu výstavy se všemi organizovanými podniky na stránce

www.ausstellung-murau.at

 

Zřejmě se teď na nejméně dva týdny odmlčím – odjíždím na dovolenou a budu zřejm off-line.

Takže pěkný začátek léta, po návratu se zase ozvu.

Aneurysma aorty

Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít celé roky, i zde je ale nebezpeční prasknutí, zejména pokud se toto rozšíření rychle zvětšuje.

Můj první pacient s dissekujícím aneurysmatem byl mladý muž ve věku 29 let, který si byl zalyžovat na Kreischbergu.   Tam na vleku pocítil lehkou závrať. Vyjel nahoru, potom i dolů, ale když chtěl jet znovu vlekem nahoru, ucítil tlak ve spodní čelisti a znovu závrať a tak přece jen dal zavolat záchranku. Přivezli ho do ambulance zrovna, když jsem na intenzivce bojoval o jiného pacienta. Když jsem ho jak takž zastabilizoval, přišla sestřička, aby mi oznámila, že onen pacient v ambulanci chce okamžitě domů, protože za chvíli začíná v hotelu párty a jeho přítelkyně mu už volala, kde je a že na něj čekají.

„Nepůjde domů, dokud jsem se na něj nepodíval,“ řekl jsem tvrdě a ta tvrdost se měla zatraceně vyplatit. Zejména onomu mladému muži. Už když jsem přiložil ultrazvukovou sondu na jeho srdce, uviděl jsem masivní nedostatečnost aortální chlopně. Zeptal jsem se ho, zda je chybná funkce chlopně známá a když řekl, že ne, oznámil jsem mu, že na párty nepůjde. A pak jsem se začal potit. To když jsem uviděl výpotek v osrdečníku a pak masívně rozšířenou aortu se septem v toku krve – pochopil jsem, že aorta milého muže praskla – tedy došlo k oné dissekci a že mi ten mladý muž může každou chvíli umřít – pravděpodobnost, jak už jsem uvedl 2 procenta za hodinu, při už začínajícím výpotku v osrdečníku podstatně víc. Uložil jsem ho na intenzivku, nasadil mu dva léky na snížení tlaku krve, který byl proklatě vysoký a telefonoval s leteckou záchrannou službou a pak s kardiochirurgií v Grazu. Lékařka vrtulníku vpadla na intenzivku zrovna, když můj pacient telefonoval se svou přítelkyní.

„Ale ne, nic vážného, pusinko, právě letím do Grazu vrtulníkem, daří se mi skvěle, všechny příznaky jsou pryč, klidně slav, nedělej si o mně žádné starosti, zítra se uvidíme.“

Pochopil jsem, že ten mladý muž něco nepochopil, ale nebyl jsem ochoten mu jeho omyl vysvětlovat. Vrtulník ho odvezl do Grazu a tam se na něm vystřídaly dva operační týmy. Když jsem volal na druhý den ráno, jak se pacientovi daří, dozvěděl jsem, že ho ještě stále operují. Nechtěl jsem tomu věřit, myslel jsem, že se jedná o omyl, ale nejednalo. Operace trvala celkem 15 hodin! Hned když otevřeli hrudník, aneurysma definitivně prasklo do osrdečníku a došlo k okamžité zástavě srdce. Naštěstí byli chirurgové už v hrudníku, otevřeli tedy osrdečník, vypustili krev a mačkali srdce přímo operační rukavicí, než se podařilo krvácení zastavit. Poté se snažili překlenout prasklé cévy, což bylo víc než obtížné. Trhlina se totiž rozšířila i na všechny tři věnčité cévy, které bylo tedy třeba přemostit by-passem a vždy, když se jim to podařilo, praskla věnčitá céva zase o kousek dál a mohli operovat znova. V panice, která vládla, vybrali mladíkovi z jedné nohy skoro všechny žíly, které potřebovali na ony by-passy. Ale chlapec přežil.

Ovšem mělo to dozvuky. Když se totiž probral, zjistil, že má extrémně opuchlou nohu, posléze mu ji museli dokonce rozřezat, aby uvolnili tlak (v končetině chyběly ony vybrané žíly- jednalo se o tzv. compartment  syndrom). Hovořilo se dokonce o amputaci a mladík se naštval.

Odlétal z naší nemocnice bez jakýchkoliv potíží, nohy měl vůbec v pořádku a teď mu měli amputovat celou nohu? Usoudil, že se někde stala chyba a nemocnici v Grazu zažaloval. Proces se táhl několik měsíců a až v průběhu procesu z výpovědi svědků a posudkářů pochopil, že už měl být vlastně mrtvý. Nakonec mu jeden z lékařů, kteří vypracovávali odborný posudek, řekl, že by měl poděkovat onomu lékaři na Stolzalpe, který ho nenechal odejít domů bez ultrazvuku srdce, a který správně stanovil diagnózu i míru ohrožení. Pak mi onen pacient napsal krásný děkovný dopis. Bylo to sice rok a půl od případu, ale potěšilo mě to samozřejmě velmi.

Druhý případ byl pacient z ortopedie. Den před operací dostal silné bolesti na hrudníku.  Ortopedi mě zavolali a já tu katastrofu uviděl. Protože pršelo a byla mlha, vrtulník nemohl letět. Vyslal jsem s pacientem, který byl tentokrát silně hypotonický, tedy v začínajícím šoku, kolegyni, která do něj po cestě lila krevní transfuze a infuze. Protože věděla, že chirurgové neradi operují bez CT  – tedy počítačové tomografie – a my jsme tento přístroj u nás na kopci neměli – zeptala se, zda nemá udělat stop v Judenburgu a nechat tam onu počítačovou tomografii udělat.  Řekl jsem jí, ať ji to ani nenapadne a fičí do Grazu nejvyšší možnou rychlostí. Když tam dorazila, zeptal se jí nevrlý chirurg, co přivezla. Řekla, že dissekujcí aneurysma aorty. Požádal ji o CT snímky. Řekla, že žádné nemá. Chirurg zbrunátněl a zeptal se jí, jak tedy ví, že se jedná o dissekující aneurysma aorty. Nato odpověděla kolegyně sice podle pravdy, ale ne příliš oduševněle:

„Pan oberarzt to říkal.“

Chirurg vyměnil v tváři všechny barvy od nachové až po modrou a fialovou a zařval na ni: „Tady zůstanete. Teď jedeme do CT a protože tam nic nebude, si svého pacienta zase seberete a povezete si ho nazpátek.“

Strčili pacienta do CT, objevil se první obrázek a kolegyně se zeptala? „Už můžu jet?“

Podíval se na ni pohledem ozbrojeného vraha a zavrčel: „Zmizte.“

I tento pacient urgentní operaci přežil. Ze sedmi prasklých aort, které jsem diagnostikoval, přežilo pět, což není špatná statistika. Jedna pacientka dostala tamponádu srdce – tedy aneurysma praskla do osrdečníku a znemožnila tak srdeční činnost, když vrtulník právě přistával za nemocnicí ( a mohl tedy zase odletět).

Poslední případ se mi stal před necelým měsícem. Když mi hlásili, že mi vezou do ambulance osmdesátiletého pacienta s bolestmi v boku, nijak mě to ze židle nezdvihlo. Stařeček má zřejmě ledvinnou koliku, pomyslel jsem si.

Zjistil jsem hned několik omylů. Především pacientovi nebylo osmdesát, ale osmdesát šest, zadruhé se jednalo o někdejšího místního zvěrolékaře, zatřetí ho k nám přivezli z Grazu, což jsem už vůbec nechápal. Ale důvěra zavazuje. Podíváme se na to.

Podíval jsem se na to a zkoprněl jsem. V oblasti břišní aorty byla výduť skoro osm centimetrů v průměru a okolo aorty bylo něco, co se nedalo interpretovat jinak, než krev. Vzhledem k silným bolestem, které pacient měl a které potřebovaly vysoké dávky opiátů, mi bylo jasné, oč se jedná a že je zle. Jednalo se tentokrát o ono vakovité aneurysma, které pacient měl zřejmě už roky, které se ale hloupou náhodou rozhodlo prasknout zrovna v mé službě. Jenže naneštěstí v nemocnici ve Wagně CT máme. Tedy bylo jasné, že předtím, než zavolám chirurga v Grazu, potřebuju rentgenové snímky. Zavolal jsem radiologa (slouží v Leobenu, ale snímky hodnotí telemetricky) a šoupli jsme pana doktora do roury. Hned první snímky potvrdily, že jsem se nemýlil. Ale než jsem stačil sáhnout po telefonu, začal pan doktor křičet bolestí a pak byl pryč.  Zástava srdce. Zahájili jsme resuscitaci. Byli jsme úspěšní. Oběh znovu naskočil, chvíli pan doktor dokonce dýchal a odpověděl na několik otázek. Odtransportoval jsem ho na intenzivku, zaintuboval, zabezpečil tepennou cévku na měření tlaku a zavolal chirurga do Grazu.

Ten se napřed vzrušil, ale pak když se dozvěděl, že jsme pacienta už resuscitovali, stal se přátelštějším.

„Takže momentálně není schopný transportu,“ zeptal se číhavě.

„Na tom právě pracujeme,“ řekl jsem ho. „Stabilizujeme jeho oběh.“

„Takže až se vám to podaří,“ řekl chirurg už úplně klidně. „Pak ho pošlete.“ A šel zřejmě spát. Věděl své. Samozřejmě, že se pacienta v šoku s prasklou hlavní tepnou, krvácejícího do břišní dutiny i do oblasti ledvin, zastabilizovat nepodařilo. Zemřel asi o dvě hodiny později v šoku, který nereagoval na nic – ani na transfuze, ani na katecholaminy.

Nezbylo mi, než upovědomit rodinu o jeho smrti. Zavolal jsem na číslo, které pacient nechal při příjmu na ambulanci, jako jediný kontakt. Ozval se ženský hlas.

„Přijali jsme pana doktora …,řekl jsem oné ženě. „Praskla mu jeho výduť aorty.“

„Toho jsme se vždycky báli,“ řekla ona žena ustaraně.

„Dělali jsme vše, co se dalo, ale nepodařilo se nám ho zachránit. Před chvilkou zemřel.“

Na druhé straně linky bylo chvíli ticho. „A upovědomili jste rodinu?“ zeptal se pak onen ženský hlas.

„Prosím?“

„Zda jste o jeho smrti dali vědět rodině,“ zopakovala ona žena otázku.

„My máme jen toto jediné telefonní číslo a to je to vaše. Vy jste tedy jediná, komu jsme oprávněni podat informaci o jeho zdravotním stavu a tedy i o jeho smrti.“

„Aha,“ pravila ona žena. „Takže to abych rodinu informovala já.“

„No to asi budete muset.“

„Ach jo,“ povzdechla si. „Když to tedy jinak nejde.“

„Nejde,“ přisvědčil jsem a začínal jsem tušit, že s panem doktorem něco nebylo úplně v pořádku. Náhle mi začalo docházet, i proč se nechal transportovat z Grazu k nám do Wagny, tedy do nemocnice v blízkosti svého bydliště.

„A mohla bych ho ještě vidět?“ zeptala se ona žena.

„Ale jistě,“ přisvědčil jsem. „Můžeme ho nechat na intenzivce, než se s ním přijdete rozloučit. Jak dlouho potřebujete?“

„Z Grazu,“ řekla a zamyslela se. „Asi tak tři čtvrt hodiny.“

Opravdu přijela. Když pak držela mrtvého pana doktora za ruku a setřela si slzy, pravila sestřičkám pohnutým hlasem: „Víte, on pan doktor byl ještě velmi aktivní muž.“

Připomenu, že panu doktorovi bylo osmdesát šest. I při předpokládané pomoci farmakologického průmyslu, ať už se jednalo o viagru či jiný podobný zázrak, klobouk dolů.

Pan doktor si svůj  hrdinný konec opravdu zasloužil.  A i když byl bolestivý, byl určitě i krásný a svým způsobem i poetický.

Skláním se a nezávidím. Obdivuji!

 

Příběh o Popelce

I když se tento příběh odehrál už v minulém tisíciletí, je starý přece jen pouze dvacet sedm let a proto musím předeslat, že má Popelka nebude jezdit na koni Juráškovi ale v autě a že místo na ples bude chodit na párty.  Jinak je ale tento příběh nejen pravdivý, ale oné slavné pohádce i dosti podobný. Až k určitému bodu.

Naše Popelka se narodila v dobře situované rodině v malém, ale bohatém státě. Rodiče byli v oné zemi sice cizinci, ale protože byli kvalifikovaní a potřební, zacházeli s nimi místní dobře. Protože byla Popelka chytré děvče a její otec byl otevřený a rozumný člověk, nechal ji vystudovat a dokonce udělat si řidičský průkaz, což pro děvčata v jejím věku v oné zemi a v tom čase vůbec nebylo samozřejmostí.

Když jí bylo osmnáct let, přepadl stát, ve kterém žili, zlý soused, který zatoužil po bohatství tohoto malého státečku. Ten nemohl klást odpor a vzdal se. Rodiče i s Popelkou utekli co jiné cizí země. Tam vystudovala MBA tedy International business a našla si práci v marketingovém oddělení firmy Apple.

Když její kolega pořádal Dinnerparty nechtěly jí tam její kolegyně pustit. Byla nejen cizinka, ale byla z nich nejkrásnější a nejchytřejší, kdo už si přeje na párty, kam přijdou mladí a dokonce i bohatí muži, takovou nevítanou konkurenci. Protože ale organizátor této párty byl do naší Popelky tak trochu zamilovaný, pozval ji osobně a ona přijela  – ne na Juráškovi, ale autem – na danou adresu. Hostitel by možná dostal svou šanci, kdyby se na párty neobjevil princ. Pozor, dámy, žádný zbohatlík a miliardář, který si na prince jen hraje. Ne, opravdový princ, sice ne korunní, tím byl jeho strýc, ale přece jen mladý muž z královského rodu. Popelka se okamžitě zamilovala do jeho „všeobjímajícího úsměvu“ a jeho „strhující energie“, kterou čišel. A on se zamiloval do její krásy a do její chytrosti. O šest měsíců později slavili svatbu a tím by měla být pohádka u konce. Zmiňme ještě, že Popelka porodila svému princi čtyři děti, dva syna a dvě dcery, které se podobou bohužel daly spíše na otce, ale i tak nic nekalilo štěstí mladé rodiny. Dokonce ani když starý král, který už cítil blížící se konec, změnil pořadí svých následníků a našeho milého prince udělal princem korunním, takže se tento stal králem a Popelka královnou. Vládnou své zemi dodnes, milovaní svým lidem, protože jsou krásní, milí a hlavně v zemi není žádná demokracie, žádný parlament, kterému by se museli přizpůsobovat a museli by bojovat o přízeň zkorumpovaných poslanců.

A pohádky je konec. Ale přece jen bych se u naší Popelky ještě na nějaký čas zastavil.

Kdo už uhodl její pravé jméno?

Rania

Ale jistě, jedná se o jordánskou královnu Ranii. Možná nejkrásnější panovnici na světě, dnes čítající 46 let, milovanou svými poddanými možná ještě víc, než milovali starého krále Husseina, který dal své zemi mír, když uzavřel mírovou smlouvu s nenáviděným Izraelem a ponechal své krajany Palestince na nesprávném břehu řeky Jordán svému osudu. I Rania je Palestinka, stejně jako 60 procent obyvatelstva Jordánska. Vlastně dnes už méně. Země totiž přijala od začátku války v Sýrii 2,7 milionu uprchlíků, čímž populace země narostla na 9,5 milionu. Každý čtvrtý člověk, žijící na území Jordánska je utečenec. Rania, sama uprchlice z Kuvajtu, pro ně dělá mnohé, chápe situaci uprchlíka, protože prodělala stejnou zkušenost. Přesto problematice celosvětové migrace nerozumí. Možná ani nemůže.

Rania nechápe, že Evropa se svými 500 miliony obyvateli byla schopna přijmout jen 1 milion válečných uprchlíků, zatímco malé Jordánsko jich přijalo skoro třikrát tolik. Mlčí už o tom, že malé Jordánsko nedokázalo přesvědčit svého mocného a bohatého souseda Saúdskou Arábii, aby tato přijala třeba jen jednoho jediného uprchlíka. Jordánsko nemá ropu, je chudé, lidé jsou tu na rozdíl od Saúdů zvyklí, že musí pracovat a přesto žije třetina z nich pod hranicí chudoby. Rania vidí potenciál, který noví občané přinášejí. Ano, protože se NEMUSÍ INTEGROVAT – anebo nemají se svou integrací do jordánské společnosti problém. V Evropě je to jinak.

Pro integraci jsou důležité dvě věci. Řeč a práce. To první záleží na imigrantovi, to druhé na hostitelské zemi. Pokud je z obou stran dobrá vůle a hlavně dostatečná kapacita, pak není s integrací problém. Pokud se přišelci domohou určitého slušného životního standartu, nejsou s nimi potíže. Ovšem je to namáhavá cesta a ne každý je na ni připraven.

Nedávno jsem četl článek o Syřanovi, který se stal slavným, když mu podrazila nohy maďarská televizní reportérka a přivedla jej i s jeho malým synkem v náručí k pádu. Televizní záběry z něj udělaly na krátkou dobu celebritu, což dopomohlo k tomu, že dostal azyl ve Španělsku a protože v Sýrii hrával kopanou, mohl ve Španělsku dělat fotbalového trenéra v nižší španělské soutěži. Za plat, který sice nebyl vysoký, ale stačil na slušný život.

Po roce s ním klub rozvázal pracovní poměr. Proč? Syřan se nebyl schopen za celý rok naučit ani jedinou španělskou větu, nedokázal se svými svěřenci komunikovat, samozřejmě že se to projevilo na výkonu mužstva. Byl propuštěn a cítí se být diskriminován. Novinářům řekl, že ho propustili proto, že je cizinec, Arab a muslim. Jen proto, že nebyl schopen zodpovědět ani jedinou otázku ve španělštině, přišli novináři na pravý důvod jeho propuštění.

A právě tady začíná problém integrace, problém kompatibility. Problém, který je stěžejní,totiž zda hostitelská země může mít z imigranta prospěch.

Rania pro to dělá ve své zemi maximum. Nemá to jednoduché, zapojení cizinců do pracovního procesu je svízelné i tam, nezaměstnanost mladých lidí v Jordánsku je 29 procent. Rania bojuje i za zrovnoprávnění žen – a má v tom i úspěch. University v Jordánsku produkují více absolventek než absolventů – to je věc v islámském světě ojedinělá a potvrzuje moji teorii, že v patriarchální společnosti mají ženy šanci se emancipovat jen vzděláním. Což v dané společnosti znamená v podstatě vzpouru. S podporou samotné královny si to mohou očividně dovolit, otcové se skřípěním zubů své dcery na university pouštějí.

Ovšem i při této emancipaci naráží Rania na hranici možného. Netroufne si říci, „odložte hidžáb“. Říká jen, že nošení hidžábu je osobní věc každé ženy. Opravdu tomu tak je? U královny samozřejmě ano, ona sama žádný šátek nenosí (a bylo by opravdu škoda, kdyby nosila), ale v obyčejné rodině, kde je zvykem, že muž může manželku za „neposlušnost“ potrestat tím, že poleje vařící vodou její dceru, aby byla zohyzděná, neprovdatelná a tím pádem ženě celý život připomínala její vinu, je emancipace určitě nemalý problém. (Zdůrazňuji, že muži polévají onou vařící vodou zásadně dcery, nikdy ne syna!) Dobrá, tento zvyk je z Golanských výšin, tedy ze Sýrie (hovořil jsem o tom s lékařem, který tam působil a musel ošetřovat celou řadu takových případů), nevěřím ale, že v Jordánsku je to jinak a že prostá žena v domácnosti má více práv než její syrská kolegyně – Sýrie byla přece také sekularizovaným státem, než ji zničilo arabské jaro.

My ovšem ty emancipované Arabky, produkty Raniiny aktivity, v Rakousku nevidíme. Možná se pro nás stanou neviditelnými, když sejmou z hlavy šátek a oblečou se do normálních šatů. My vidíme denně spousty mladých žen tlačících kočárky v hábitech až po zem a se šátkem na hlavě. (víte, že si Arabky vycpávají šátky ponožkami, aby imitovaly bohatší množství vlasů?) A to zvyšuje ve společnosti nervozitu. Tyto ženy se nehodlají (nebo nesmí) přizpůsobit a integrovat, i když jsou pod společenským tlakem naší společnosti. Tlakem, který očividně ignorují nebo ignorovat musí. V Evropě by je sice podpořily v boji za emancipaci naše soudy, to pro ně ovšem není ani zdaleka taková autorita jako královna Rania. Už proto, že jen málo s nich se smí učit jazyk země, ve které žijí. Jazyk totiž znamená nezávislost, což je v islámské společnosti jen zřídka ženám trpěno. Výjimkou je tedy naše Jordánsko a to díky naší krásné královně Popelce.

Ať už se na arabský svět díváme jakkoliv skepticky, Jordánsko by si podporu evropské společnosti rozhodně zasloužilo. Mnohem víc než nějaký Erdogan nebo další potentáti v tomto regionu. Jordánsko se aktivně zapojilo do boje proti teroru – byl to právě jordánský pilot, kterého šílenci z ISIS bestiálně upálili. Jordánsko hledá konsensus a mír. Zaslouží si za to podporu. Už proto, aby král s královnou mohli nadále panovat a nesvrhl je nějaký šílený generál, jak je v tomto regionu zvykem. Nedovedu ani domyslet, jaké by to mělo následky. Arabské jaro se Jordánska nedotklo, i proto, že lidé svého panovníka a jeho ženu mají rádi a důvěřují jim. Zdá se, že právem. Ale je povinností světového společenství Jordánsko a jeho vládce podpořit a udělat to veřejně a nešetřit ani finančními prostředky. Protože příklady táhnou.

Snad…..

PS: První krůček udělalo právě Německo, které přesunulo svá letadla ze základen z Turecka do Jordánska. Možná by je měli následovat další. Jsou to investice, které se nám všem vyplatí.

Rakouská politická krize

Tak už ji tady máme taky. Nejen v Česku, ale i v Rakousku politici poznali, že spolu nemůžou a rozhodli se řešit situaci novými volbami, aby po nich zjistili, že přece jen můžou.

Půjdeme volit skoro ve stejném termínu jako Češi, Schwarzenberkovy výroky o dvojčatech či o jednom národu hovořícím dvěma rozdílnými jazyka nabývají nového skurilního významu.

Jediný rozdíl je snad v prezidentovi.  Ten rakouský nepije, zato kouří „jako fabrika“. Nicméně je to slušný člověk, který nepotřebuje hrát trapná divadla, aby se zviditelnil – občas sice řekne hloupost, ale bonmoty jsou mu cizí. Čili se rakouští politikové mohou spolehnout – na rozdíl od těch českých, na celkem standardní průběh politické krize – o tom můžou čeští politici jen snít – zato je v Praze určitě veseleji než ve Vídni.

Ovšem u nás nejde o ministra financí, tedy podnikatele, který se rozhodl vést stát jako podnik a začal sanací rozpočtu. Tak to totiž dělají manažeři, politikům je rozpočet většinou naprosto u pr…. Tak i v Rakousku. Přes konjunkturu se naše republika nadále zadlužuje, protože je třeba kupovat si hlasy a volební boj je tu v podstatě nepřetržitý.

To se projevovalo v poslední době v práci vlády. Kdykoliv přišel jeden z koaličních partnerů (sociální demokrati a lidovci) s nějakým rozumným návrhem, byla druhá strana okamžitě proti – bála se, že by si její koaliční partner mohl připsat pozitivní body.

Když přišli sociální demokrati s návrhem reformy školství, která je už po celá desetiletí nutně potřebná, zablokovali ji lidovci.

Když přišli lidovci s návrhem daňové reformy, zablokovali ji sociální demokrati. Jen proto, že oba návrhy byly rozumné a mohly by se voličům líbit. A to nelze dovolit.

Hlavní problém rakouské politiky je ovšem v tom, že předsedové politických stran nejsou současně i jejími vůdci. Jestliže je formálním předsedou sociálních demokratů Christian Kern, ve skutečnosti je strana řízena už po celá desetiletí vídeňským starostou Michaelem Häuplem.

U lidovců to bylo ještě mnohem horší. Strana už dávno ztratila svou strukturu a stala se spíše jen spolkem nebo sdružením mnoha spolkům, které hájily především své zájmy, o nějaké politické linii se už dávno nedalo hovořit. Vedle devíti rakouských zemí a jejich hejtmanů (nejmocnější byli hejtmani z Dolního Rakouska Erwin Pröl a Horního Rakouska Josef Pühringer) to byl svaz rolníků, pak hospodářská komora a svaz důchodců, abych jmenoval jen ty nejdůležitější. A všichni měli právo veta a právo na rozhodující slovo. Že byla pozice předsedy strany Reinholda Mitterlehnera za takových okolností nezáviděníhodná, o tom nemusíme zřejmě vůbec diskutovat. Ostatně důkazem neovládatelnosti takové strany je skutečnost, že od roku 2007 vystřídala už 5 partajních šéfů.

Právě tady je třeba hledat jádro současné rakouské politické krize.

U lidovců už v podstatě nikdo nevěděl, jak dál. Reinhold Mitterlehner byl slušný člověk (nesmějte se, tady takoví skutečně ještě jsou) ovšem právě proto naprosto bezmocný proti výše popsané stranické struktuře a proti intrikám zemských hejtmanů. Byl sice místopředsedou vlády, neměl ale právo volit si ministry, které strana do vlády posílala. O tom rozhodoval všemocný Erwin Pröll. A ten měl v Dolním Rakousku po dlouhá léta svou pravou ruku, duševně nepříliš nadaného, ale poslušného muže pro špinavou práci Wolfganga Sobotku (vždyť jsem říkal, že jsou Rakušáci a Češi dvojčata – i my máme svého Sobotku a tentokrát opravdu není co závidět, to je Bohoušek v porovnáním s Wolfgangem ještě úplná hvězda). Nicméně s přibývajícími léty napadlo prvního dolnorakouského faraona Erwina, že by se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. A představa, že by to po něm mohl převzít Wolfgang, mu vehnala studený pot na čelo. Že by Dolní Rakousko vládu faraona Wolfganga prvního nepřežilo bez dramatických škod (především například ztrátou hlasů pro ÖVP) bylo Erwinovi naprosto jasné. Bylo tedy třeba Sobotku někam uklidit. A nejlepší ze všeho je kop nahoru. Ze Sobotky byl proti vůli vicepremiéra učiněn ministrem vnitra a ministryně vnitra Mikl-Leitner se stala zástupkyní Erwina Prölla a jeho dezignovanou nástupkyní. Tedy naprosto jednoduchá klasická politická rošáda.

Sobotka dorazil do vlády v době, kdy její komando převzal reformně naladěný sociální demokrat Christian Kern a díky jeho spolupráci s Mitterlehnerem se zdálo, že snad přece jen něco bude fungovat a že se něco pohne. Na což voliči už několik let marně a stále méně trpělivě čekali. A právě v době, kdy se vláda dohodla na programu, na prioritách, které hodlá do konce řádného volebního období na podzim 2018 prosadit, vystoupil náhle Sobotka v televizi s emocionálním projevem, ve kterém obvinil premiéra Kerna z naprostého selhání a vládu z neschopnosti. Zcela pochopitelné jeho vystoupení nebylo. Naivní posluchači ho mohli přičítat jeho vrozené hlouposti, která mu doslova čiší z tváře. Ale jeho vystoupení mělo nedozírné (nebo možná pro některé dozírné) následky.

Wolfgang Sobotka

Jak už jsem řekl Mitterlehner byl slušný člověk a bohužel se cítil být povinen dodržovat pravidla. Když pochopil, že musí Sobotku z vlády vyrazit, informoval o tomto svém úmyslu novou hejtmanku Dolního Rakouska Mikl-Leitner. Cítil se k tomu být povinen – koneckonců delegovala Sobotku do rakouské vlády země Dolní Rakousko. A Mikl-Leitner mu řekla, že to nepřipadá v úvahu. Při představě, že by se Sobotka mohl vrátit do Sankt Pöltenu a domáhat se tam nějakého politického úřadu, se zřejmě skoro zhroutila. A Mitterlehner, protože byl slušný člověk a pochopil, že s idioty ve vládě dále vládnout nemůže, odstoupil.

Vzápětí se sešli grandi lidové strany v Tyrolsku, aby rozhodli, kdo může z jejich pohledu nastoupit jeho dědictví. Přišli tam i penzisti Pröll a Pühringer, kteří si stále ještě nárokovali rozhodující hlas. Už dávno si pěstovali mladého nadějného politika Sebastina Kurze. Ten se kdysi ještě jako student práv ve věku 25 let stal v roce 2011 sekretářem pro integraci (díky své politické kariéře se mu pak už nepodařilo školu dokončit a v Rakousku není zvyklé vystudovat práva během jednoho víkendu v Plzni – tak daleko ještě nejsme). V roce 2013 se pak stal ministrem zahraničí.

Sebastian Kurz

Všechna čest, za působení tohoto mladého dynamického muže se začaly hýbat ledy. Z jeho iniciativy jako ministra pro integraci proběhla analýza činnosti muslimských školek ve Vídni s výsledkem, že tam nikdo neumí německy, zato se už čtyřleté děti učí memorovat nazpaměť korán. On to byl, kdo se rozhodl (bez účasti Řecka, což mu Řekové nikdy neodpustili) svolat konferenci balkánských státu a zavřít takzvanou „balkánskou cestu“ uprchlíkům ze Sýrie, Iráku a ze všech ostatních chudých zemí světa. Samozřejmě tím získával body.

Diplomacii si rychle osvojil, ruského ministra Lavrova dost dopálil, když se nenechal v Moskvě chytit do nastražené pasti a nezmínil se o republikách Doneck a Lugansk, nýbrž oznámil, že hodlá navštívit Ukrajinu (právě v Donecku a Lugansku). Doběla rozpálil Erdogana (který ho nenávidí dodnes), když si ho po jednom Erdoganově předvolebním mítinku ve Vídni, na kterém Erdogan označil integraci za zločin proti lidskosti a Turky žijící v Evropě označil za prodlouženou ruku Velkého Turecka, pozval na ministerstvo zahraničních věcí a tam mu oznámil, že už žádné podobné mítinky ve Vídni nebudou, protože je prostě nedovolí.

To bylo v době, kdy ještě Evropa jednala s Erdoganem v rukavičkách a Angela Merklová mu ze všech sil pomáhala v jeho předvolební kampani návštěvou v Istanbulu a tím mu dopomohla k vítězství, na základě kterého přeměnil svou zemi v orientální diktaturu.

Samozřejmě, že všechny tyto kroky mladého ministra došly uznání u rakouského obyvatelstva unaveného a znejistěného invazí desítek tisíc utečenců, kteří nedošli do vytouženého Německa a rozhodli se, že Rakousko taky není zas až tak špatné. Ve straně měl mladý Kurz silnou pozici a staříci typu Prölla a Pühringera si mysleli, že by je a jejich stran zase mohl přivést k moci, kterou ztratili ve volbách v roce 2007 (díky neskutečným korupčním aférám tehdejší černomodré vlády v čele s lidovcem Wolfgangem Schüsselem – jen banka Alpe Adria nás přišla na 17 miliard euro, nákup nefunkčních Eurofighterů na 3 miliardy, prodejem vojenských bytů společnosti BUWOG zašantročil stát na kamarády ministra financí 1,2 miliardy atd. atd.)

A ten mladý kluk, kterého si pěstovali na prsou, se projevil jako onen příslovečný had. Když už ho vychválili do nebes jako jedinou naději jejich strany a před veřejností už nemohli couvnout, řekl jim, že on takovou stranu nepovede. Stanovil si sedm podmínek a řekl, že buď na ně přistoupí, nebo on nenastoupí. Podle principu žerte nebo chcípněte.

Mimo jiné to znamenalo, že on sám si určí do dalších voleb kandidátku.  Ta bude jen částečně z členů strany, zbytek doplní on sám experty, které bude potřebovat pro parlamentní práci. Kdysi jsem už psal o tom, že fungující demokracie se projevuje tím, že na kandidátkách stran samozřejmě figurují na prvním místě sympatické tváře, určené pro podávání rukou a stříhání pásek, ale na spolehlivě volitelných místech (například 2,5,7 – tedy nenápadně) figurují odborníci, kteří pak tvoří zákony. Protože ÖVP musela dával na volitelná místa zástupce ze všech 9 svazových zemí, zástupce rolníků, důchodců, hospodářské komory, lékařské komory atd. atd. na odborníky už prostě nezbylo místo. Tuto praxi se tedy Kurz rozhodl ukončit.

Dále si přisvojil moc nad zemskými hejtmany, místo aby rozkazovali oni jemu, jako to bylo do té doby zvykem, žádal, aby mohl vydávat rozkazy on jim.

Přisvojil si právo veta, pokud by na volebních listinách ve volbách do spolkových zemí byli kandidáti, kteří by mu nevyhovovali.

Právo vybírat si sám ministry do vlády, pokud by v ní byl předsedou nebo místopředsedou – do té doby něco neslýchaného.

Atd.atd.

Grandi nevěřili svým slzícím očím, nezbylo jim ale nic jiného, než souhlasit. Zašli už v PR nového předsedy strany příliš daleko, minuli už dávno „point of no return“ aniž by si toho všimli.

Aby byla pilulka, kterou museli spolknout ještě hořčí, vyhodil nový předseda obratem ze sekretariátu strany všechny jejich lidi a nahradil je svými z mládežnické organizace ÖVP, které dobře znal a kteří ho už rok podporovali a ke všemu změnil BARVU strany – místo tradiční černé (klerikální, protože lidovci vždy hlásali blízkost k církvi, která zde měla také hodně důležité slovo) na tyrkysovou a stranu nazval „Nová ÖVP“ a volební listinu „Liste Kurz – die neue ÖVP“.

Tedy politický převrat jak má být se všemi politickými důsledky.

Otázka je, jak se k tomu postaví rakouští voliči. První ozvuky jsou pozitivní, lidovci stoupli z 22 na 33 procent a dostali se na první místo – fenomén Kurz tedy táhne. Nejvíc ztratila neofašistická FPÖ a její předseda Heinz-Christan Strache. Kurz mu totiž sebral jeho témata – tedy uprchlíky a integraci. I Sociální demokrati pustili chlup ale jen jedno procento. Zda to tak zůstane do podzimních voleb, je otázka.

Kurz nicméně strategicky správně odmítl funkci vicepremiéra, přenechal ji ministru spravedlnosti z jeho strany. V podstatě dělá tedy vše správně, aby mohl na podzim jako historicky nejmladší premiér Rakouska (bude mu 31 let) převzít moc.

Pro mě zůstává jen jedna otázka. Využil Kurz přízeň chvíle nebo celý převrat organizoval sám. Tedy jinými slovy: bylo vystoupení Wolfganga Sobotky jen spontánním projevem jeho přirozené hlouposti – o které nikdo, kdo ho jednou viděl, nemůže pochybovat – nebo to Sobotka udělal na Kurzův podnět, aby přiměl Mitterlehnera k odchodu a zabránil tak práci vlády, která se zdála nabírat správný kurz a přinesla by body nejen ÖVP ale možná ještě ve větší míře SPÖ. Tedy zachoval se Kurz jako státník, který vycítil nezbytnou potřebu restrukturalizace mocenských struktur ve vlastní straně a který má jasnou vizi, kam chce vést Rakousko nebo jako politik, který zaintrikařil, aby odstranil svého šéfa a dostal se tak sám k moci.

Tato otázka zůstává otevřená. Wolfgang Sobotka je nadále ministrem vnitra. Kurz jakožto nadále fungující ministr zahraničních věcí jej odvolat nemůže. Ponechá si jej ale i v nové vládě, pokud by vyhrál volby? Pak by bylo vše jasné, ale bohužel už příliš pozdě. Protože bude po volbách