Month: May 2017

Trump a jeho blízkovýchodní politika


 

Napřed jsem si říkal, jestli si náhodou pan prezident nesedl do špatného letadla. Jenže on létá „air force one“, takže přece musel vědět, kam jeho diplomatická cesta vede. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že by byl Donald Trump silný v zeměpise. Ale přesto například ví, kde leží Zlín a kde je Moskva, kde má kamarády, ke kterým se nesmí hlásit. Takže určitě věděl, kam letí. Tedy že letí do Saúdské Arábie.

Jeho řeč, ve které vyzýval představitele arabských států, aby se postavili proti islámskému teroru, měla sice hlavu a patu (určitě si ji nepsal sám, ale k dobrému se mu dá započítat, že zaangažoval očividně dobrého spisovatele – možná mu ho poradila Ivanka). Problém byl ve výběru posluchačů. Jestliže řeční v Rijádu, tedy v hlavním městě Wahabismu, který je ideologickou půdou islámského terorismu a oficiální ideologií Saúdské královské rodiny, je to trošku rána vedle. Hlavně proto, že už jen svou návštěvou v Saúdské Arábii posvětil tomuto středověkému režimu všechny jeho způsoby vlády včetně bičování, poprav a mučení lidí, kteří se jen vyjádří pro náboženskou toleranci. Politik, kterému jde skutečně o potlačení teroru a politického islámu, by se měl Saúdské Arábii vyhýbat jako čert kříži a spíše se snažit pohnout celý svět k tomu, aby začal bojkotovat saúdskou ropu a tím přinutil královskou rodinu k tomu, aby přestala terorizovat svět svou scestnou ideologií a třeba i začala přijímat na své území bratry ve víře – tedy uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Peněz na jejich zaopatření mají Saúdi víc než dost – možná by si koupili o několik fotbalových evropských klubů méně, ale to by snad přežili.

Těch 22 dětí a mladistvých v Manchestru nepřežilo, protože se jeden šílený mladík z Libye cítil být ideologií válečného wahabismu tak nadšen, že se odpálil do vzduchu, aby zabil co nejvíc „křižáků“ tedy dětí, které právě navštívily koncert své oblíbené zpěvačky.

Odhlédněme od faktu, že si Velká Británie takové imigranty z Pákistánu, Bangladéše, Libye či Indie přeje, má výhrady pouze proti Polákům, Čechům a dalším Evropanům – kvůli nim a ne kvůli muslimům z někdejších britských kolonií vystoupili Britové z Evropské Unie. Vraťme se k americkému panu prezidentovi.

Už samotný čas jeho návštěvy v čase iránských prezidentských voleb byl víc než sporný. Jako by chtěl dodávat munici konzervativním ajjatoláhům, že rozhovory s Amerikou prostě nejsou možné, protože všechno, co Irán udělá, bude od Američanů odmítnuto. Přesto rozhodla velká většina Iránců (58% hned v prvním kole voleb), že prezidentem se má znovu stát Hasan Rúhání, který se snaží vést se Západem dialog, a v podstatě by měl být hlavní spojencem Západu proti islámskému terorismu. Protože šíité jsou hlavními oběťmi Islámského státu a nejvíc nenáviděným cílem wahabismu – ještě před křesťany či jezídy.

Mimochodem ani jediný z teroristů, kteří napadají koncerty a pokojná shromáždění v Evropě či se vyhazují do vzduchu v metru, nebyl šíita. Všichni bez výjimky patří k sunnitskému islámu, jehož mluvčím se cítí být saúdský režim.

Irán by tedy byl přirozeným spojencem v boji proti teroru, kdyby….

  • Kdyby Američané dokázali překonat svůj komplex z událostí roku 1978, kdy bylo v Iránu náboženskými fanatiky přepadeno jejich velvyslanectví, a 444 dní drželi Iránci 66 amerických rukojmí, které Američané nebyli schopni vlastními silami osvobodit – a nepodařená osvobozovací akce stála prezidenta Jimmyho Cartera jeho znovuzvolení. Toto trauma Američané nikdy zcela nepřekonali i přes určité pokusy Baraka Obamy. Události 1978 berou stále ještě jako zahanbující políček, protože poprvé poznali, že nejsou všemocní.
  • Kdyby se Obama nerozhodl nesmyslně podporovat v Sýrii takzvanou „umírněnou opozici“ v jejíž existenci nemůže věřit už vůbec nikdo a hlavními nepřáteli této chiméry jsou iránští dobrovolníci bojující na straně Bašára Assada. Bez nich by se Alavité syrského prezidenta už dávno museli vzdát přesile Sunnitů, kteří v Sýrii tvoří (tvořili) více než 70 procent obyvatelstva a v Sýrii by byl už dávno založený islámský stát, který by se zřejmě od IS příliš nelišil. Ale právě iránští dobrovolníci drží Assadův režim naživu a ukazují Američanům bolestně, že vsadili na špatného koně.
  • Kdyby tu nebyly historické animozity mezi Iránem a Izraelem. Předchůdce Hasana Rúháního, konzervativní iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád neustále hrozil Izraeli zničením, snažil se o sestrojení atomové bomby (a dodnes nikdo neví, jak daleko v této snaze dospěl). Izrael má logicky obavy z atomové bomby v regionu, která by se mohla dostat do rukou šílencům – ať už teroristickým milicím nebo vládě vedené nekontrolovatelným psychopatem typu Ahmadínežáda. A Irán je v této snaze určitě nejdále a na základě svého ekonomického i vzdělanostního potenciálu je nejspíš schopen takovou bombu vyvinout. Ovšem právě fakt, že většina Iránců radikály Ahmadínežádova typu navzdory manipulacím náboženské rady ajjatoláh Alího Chameneího odmítla, by měl být podnětem pro Západ a pro USA snažit se vztahy rozvíjet a zkameněliny typu Chameneího tlačit do stále větší defenzívy. Označování Iránu Hasana Rúháního za hlavního nepřítele Západu může vést pouze k oslabení jeho pozice a nástupu nebezpečných konzervativců. Rúhání určitě žádnou bombu na Izrael házet nebude, jenže to by nesměli v Izraeli sedět u moci radiálové typu Netanjaha, kteří k udržení své moci pocit zevního ohrožení potřebují a s radikálními Palestinci si po postavení ochranné zdi očividně nevystačí. Ostatně co se týká náboženského fanatismu – stačí se podívat na to, jak si vlasy zahalují mladé Iránky ( i když jim to ajjatoláh přísně přikazuje) a jak chodí oblečené Saúdky. Postavení žen je v Iránu nepoměrně lepší než v Saúdské Arábii a Irán jakožto dědic prastaré perské kultury je prostě někde úplně jinde než pouštní beduíni. (Koneckonců se zde i přes obstrukce ajjatoláhů chodí k volbám, o čemž se v Saúdské Arábii a Emirátech hovořit nedá) Protože Irán nemusí mít vůči západu komplexy méněcennosti. Právě ty komplexy, které ženou sebevražedné atentátníky k jejich šíleným činům.
  • Kdyby tu nebyly tradičně dobré vztahy mezi americkými republikány a Saúdy. Jak je známo, právě v době úroku na newyorská dvojčata byla na návštěvě u otce prezidenta Bushe rodina Bin Ládin, tedy rodina, z níž pocházel vůdce al-Kajdy. Sice se nezvedeného syna oficiálně zřekla, nicméně její členové vyrostli ve stejném prostředí jako on a chodili do stejných náboženských škol hlásajících nenávist ke křesťanství a všem ostatním náboženstvím. V srdci tedy nenávist ale na tvářích úsměv – jde přece o peníze a o osobní blahobyt. Ten by bez amerických těžebních spolčeností nebyl možný. Tyto vztahy očividně přetrvávají.  Proto si Saúdi mohou beztrestně dovolit popravit mluvčího šíitské menšiny jen za to, že si dovolil otevřít téma autonomie severovýchodních saúdských provincií, kde žije šíitská menšina. A kde se nacházejí největší zásoby saúdské ropy. A tím se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu…
  • Kdyby nebyla ropa. Americké společnosti těží samozřejmě především v Saúdské Arábii a v Emirátech, možný konflikt s místními režimy si prostě nemůžou dovolit. Každé americké vládě je jasné, že absolutní vládci v této oblasti by mohli americké těžební společnosti jednoduše vyvlastnit a nakonec by stejně Západ přišel po kolenou prosit o odpuštění. Že by Saúdi nebyli schopni vlastními silami ropu těžit je nepochybné, pracovat tam neumí nikdo. Obě strany jsou tedy na sobě závislé a dobře to vědí. Ropa, to jsou pohádkové zisky, to jsou miliardy pro ropné společnosti, které na oplátku podporují prezidentské kandidáty při jejich snažení o post amerického prezidenta. I když Trump tvrdí, že si volební kampaň platil sám, zřejmě to nebude tak úplně pravda. Řekl ostatně někdy něco, co by byla pravda? Pokud tvrdil, že se hodlá zcela distancovat od politického establishmentu – a právě toto tvrzení ho do pozice prezidenta přivedlo – v Saúdské Arábii vydal poprvé jasné signály, že to tak žhavé nebude a že je ochoten zájmy tohoto establishmentu nadále podporovat.

Jinými slovy, Amerika zase jednou hraje roli slona v porcelánu. V našich „Parlamentních listech“ a podobných hoaxových stránkách bude tato návštěva potvrzením spiklenecké teorie, že USA spolupracují se Saúdy na zničení Evropy jako takové. Tím se jen zvýší animozity, které jsou vůči USA ve střední a východní Evropě rozšířené a bohatě přiživované ruskými internetovými platformami. USA samozřejmě nemůžou mít zájem na islamizaci Evropy, protože ať už chtějí nebo ne, je Evropa jejich hlavním hospodářským partnerem a přes všechna nabubřelá hesla „America first“, která se ostatně už rozplývají pod vlivem politické reality jím i zůstane. Islámská Evropa, tedy Evropa hospodářsky se rozpadající, nemůže být v zájmu Spojených Států.

Za americkou blízkovýchodní politikou se dá sotva nalézt nějaká jasná strategie. To ostatně Trump dokázal, když prohlásil, že smíření mezi Izraelem a Palestinci je jeho hlavním cílem, aniž by jediným slovem zmínil řešení dvou států, na kterém trvají Palestinci, či aby se vyslovil za zastavení výstavby nových sídlišť na palestinském území, které jsou hlavní brzdou mírového procesu.

Řeči bez činů můžou být nebezpečné. Zejména pokud se pronášejí na špatně zvoleném místě k špatně zvoleným posluchačům. Pokud se ještě k tomu špatně zvolí zloduch, je na malér zaděláno. Je jasné, že jak v literatuře, tak v politice zloducha nutně potřebujete. Bez zloducha (pokud možno na konci poraženého) žádný román neprodáte a nevyhrajete žádné volby.

Jenže pokud máte zloduchy dva (v tomto případě IS a Irán), kteří se navzájem nenávidí víc než by nenáviděli vás, máte problém, protože vám nikdo nebude rozumět. A těžko budete hledat řešení.

Jenže to řešení se tady nabízí. Irán, odpuzený USA, bude hledat spojení na Rusko. Rusko stejně už bojuje v Sýrii po boku iránských dobrovolníků, podporujících polorozpadlou Assadovu armádu. Navíc se do ruského náručí žene i Erdogan (vypuzený Evropou, ne ale USA, jakožto ještě stále člen NATO si dokonce dovoluje zakazovat rakouským jednotkám účast na misích s účastí NATO). Putin tedy získá pozici monopolního zprostředkovatele v syrské válce – jediného vyjednávače, kterého budou nakonec muset akceptovat všechny strany. USA se z blízkého východu budou muset s hanbou stáhnout a tento region odevzdat Rusku. Zůstanou jim Saúdi a ropa. Pokud to Trumpovi stačí…

Ale bude to stačit i americkému politickému establishmentu? Není jen ropa. Jsou tu ještě zbraně. A pokud budou všichni na blízkém východě střílet z kalašnikovů, kam prodají Američané své rakety?

John Fitzgerald Kennedy – Ikona dvacátého století


 

Byl opravdu symbolem, zda zaslouženě či ne, o tom můžeme pochybovat či se přít, ovšem Kennedy byl a zůstane jednou z nejvýraznějších osobností dvacátého století – i když byl americkým prezidentem jen něco víc než 1000 dní.

Byl prostě správným mužem ve správné chvíli na správném místě. Kolik toho dokázal, než jej zasáhla vrahova kulka a kolik by toho snad ještě dokázat mohl, je otázkou polemik, které trvají už víc než padesát let. Stejně jako spiklenecké teorie o atentátu na něho.

  1. května uplyne 100 let od jeho narozen9.

JFK

 

Politická kariéra irských přistěhovalců Kennedyovců začala v hospodě, čili v pubu. Kde taky jinde? Irové se scházejí jen v kostele (jsou v odpověď na protestantismus jejich anglických vládců striktně katoličtí) nebo v hospodě. A politika se dělá v hospodě. Pradědeček Johna Kennedyho přicestoval do Ameriky v době velkého irského hladomoru v roce 1845. Důvod byl prostý – Irové přešli v pěstování potravin na monokulturu brambor a bramborová plíseň, která jejich úrodu v tomto roce postihla, zahubila víc než milion lidí. Kennedyovci se zachránili na lodi, která je přivezla do Bostonu. Patrick Kennedy, tedy Johnův pradědeček,  zemřel ale už v roce 1858 na choleru. Jeho vdova si pronajala pub, díky němuž začal Johnův dědeček Patrick Joseph dělat politiku. Stal se „bossem“ Irů v bostonské čtvrti. Získal tak nejen politický vliv ale i dostatek peněz, aby se stal akcionářem jedné bostonské banky. To umožnilo jeho synovi Josephovi začátek pozoruhodné kariéry, při níž se burzovními spekulacemi a bezohlednými obchody stal multimilionářem a nakonec i americkým vyslancem ve Velké Británii. Největším Josephovým úspěchem ovšem bylo, že se do něj zamilovala Rose Fitzgeraldová, dcera Johna Fitzgeralda, prvního irského starosty Bostonu, politika každým coulem. Ten se sice spojení se zbohatlíky typu Kennedyovců dlouho bránil, ale nakonec se lásce své dcery podvolil a spojení těchto dvou rodin se stalo skutečností. John převzal do svého jména i příjmení matky, právě proto, že její rodina byla slavnější, než rodina Kennedyovců. Tato praxe nebyla neobvyklá, vzpomeňme, že i náš první prezident převzal do svého jména příjmení své patricijské manželky Garrique.

Irové v Massachusetts ale i jinde měli problémy s tzv. WASP (White Anglo-Saxon Protestants). Ti se považovali za občany první třídy, přivandrovalci, zejména katolickými a židovskými opovrhovali. John Fitzgerald sváděl ostré boje s Henrym Cabotem Lodgem, reprezentantem WASPs v Bostonu, který v předvolebním boji napadl Fitzgeralda slovy: „Vy opravdu věříte, že Židé, Irové a Italové mají v této zemi nějaká práva?“ John Fitzgerald, zvaný pro své uhlazené způsoby „Honey Fitz“ mu odpověděl – „Přesně taková jako váš či můj otec. Jedná se vždy jen o rozdíl několika lodí.“  Jeho vnuk se měl stát prvním katolickým prezidentem Spojených států v historii.

John fitzgerald

Joseph Kennedy se své manželce Rose neodvděčil za to, že mu pomohla k přístupu do lepší společnosti. I když s ní zplodil 9 dětí, včetně čtyř synů (Josefa – Joea, Johna – Jacka, Roberta – Bobbyho a Edwarda- Teda) podváděl ji, jak jen mohl. Vlastnil v Holywoodu filmové studio a zdržoval se na západním pobřeží tak často jak jen mohl, už proto, aby mohl dovádět s herečkami. Své milenky přiváděl i domů a představoval je jako přítelkyně svých dcer. Jestliže chlapci vyrostli v takovém prostředí, nemohli se tatínkovými způsoby nenakazit. Ženy byly pro ně jen kořistí a důkazem úspěchu. Tak je to tatínek naučil. Ani jeden z nich manželskou věrností neoplýval, John Kennedy pak svého otce dokonce i překonal.

Patriarcha Joseph vkládal všechny své politické naděje do nejstaršího syna Josefa. John byl od mládí neduživý, věčně nemocný, nevynikal ani v prospěchu ani v tělesné zdatnosti. Až v roce 1947 objevili lékaři příčinu jeho potíží – trpěl na Addisonovu chorobu, tedy na nedostatečnou činnost nadledvin. Choroba to byla v minulosti smrtelná, v době, kdy ji Johnovi, který se mezitím po tragické smrti Joea v II. světové válce (jako pilot se nevrátil z bojového letu) stal vlajkonošem politických ambicí rodiny, byla ale už možná substituční léčba. Ovšem v té době byl kortison považován za zázračný lék a byl podáván v nesmyslně vysokých dávkách, protože o jeho vedlejších účincích se ještě nevědělo. U Johna vyvolaly kortikoidy těžkou osteoporózu páteře a při současně podávaném testosteronu i závislost na sexu – John byl sexem doslova posedlý. Domácí výchova ho přitom v jeho přímo patologické sexuální žádosti nemohla nijak omezovat.

Kennedyovci

John Fitzgerald Kennedy se svým otcem a tchánem           

Přesto že byl John v důsledku svých zdravotních potíží prohlášen za neschopného vojenské služby, protekcí tatínka se stal nakonec kapitánem torpédového člunu – ten byl v jedné vojenské akci potopen japonským torpédoborcem a John, který se zachránil plaváním na ostrůvek v Pacifiku a zachránil i část své posádky, se stal válečným hrdinou.  V rámci ozdravného pobytu po této události zplodil s krásnou herečkou rakouského původu Lisou Lanett svého nemanželského syna Tonyho – jediného dokumentovaného nemanželského potomka – což je s ohledem na počet jeho milenek skoro zázrak.

Po válce využívá svého statusu válečného hrdiny a s pomocí dědečkových zkušeností a tatínkových milionů se stává v roce 1946 poslancem Kongresu. Bylo mu 29 let. To mu ale bylo málo. V roce 1952 se rozhodl kandidovat do senátu. Jestliže počet kongresmenů se určuje podle počtu obyvatel jednotlivých amerických států a stát Massachusetts jich má v Kongresu devět, senátoři jsou z každého státu jen dva, je to tedy opravdu elitní společnost. Proti Kennedymu nekandidoval v roce 1952 nikdo jiný než vůdce WASPs Cabot Lodge. A stal se zázrak. Jestliže politologové nedávali mladému Irovi žádné šance, nakonec sice těsně ale přece jen vyhrál a vstoupil do senátu. Lodge vyjádřil své pocity slovy: „Cítím se jako někdo, koho právě přejel náklaďák.“

Kennedy ale mířil ještě výš. Na to potřeboval vhodnou ženu. Svobodný senátor, honící náhodné milenky nemohl být kandidátem na nejvyšší politický úřad – Američané volí jen člověka, jenž má svou rodinu. Výběr nevěsty byl určován politickými cíli, vyvolenou nejžádanějšího „starého mládence Ameriky“ se stala Jacqueline Bouvier, pravá princezna americké high society – jejich svatba 12. září 1953 byla událostí roku. (Šaty nevěsty byly ušity ze 46 metrů slonovinově zbarveného hedvábí.) Jacqueline bylo víceméně jasné, že svého muže nebude mít jen pro sebe a když ji přítelkyně zrazovaly, že ten muž jí zlomí srdce, odpověděla: „Ta bolest se vyplatí.“ Skutečnost ovšem překonala i nejhorší očekávání.

jackie-kennedy-22

V roce 1957 obdržel John F. Kennedy Pulitzerovu cenu za knihu „Profiles in Courage.“ Samozřejmě mohlo i udělení této nejrenomovanější žurnalistické ceny ovlivnit jeho postavení senátora i tatínkovy miliony, odborníci se ale shodují, že ta kniha si cenu opravdu zasloužila a Johnův podíl nezaostává za prací spoluautorů Teda Sorensena a Julese Davidse. Určitě k tomu pomohla i jeho další vášeň. Kromě krásných žen totiž John doslova hltal knihy. Četl všude a při každé příležitosti, při jídle i při čištění zubů. Výsledkem bylo jeho opravdu široké vzdělání a historický i politický rozhled.

V roce 1958 obhájil s velkým náskokem své senátorské křeslo a platil za nejnadějnějšího kandidáta demokratické strany na post prezidenta. Když se prosadil v primárkách, nastoupil do předvolebního boje proti kandidátovi republikánů Nixonovi. Opět jednou se zdálo, že nemá šanci. Jestli ale něco John ovládal, byl to politický boj. Ze svého konkurenta z primárních voleb Johnsona udělal přes protesty svého bratra Bobbyho (vedoucího jeho volební kampaně a muže pro špinavou práci) svého viceprezidenta a díky tomu se mu podařilo zvítězit v Texasu, odkud Johnson pocházel. Tento tah se ukázal jako rozhodující, výsledky voleb byly nesmírně těsné (hovořilo se dokonce o volebních manipulacích v Kalifornii, ale Nixon sám tyto dohady uťal, když uznal svou porážku – protože zpochybňování výsledku voleb by mohlo poškodit světové mínění o americké demokracii – od té doby udělala politika v USA obrovský vývoj a takové mínění j každému srdečně ukradené. Ale tehdy ještě platily dobré mravy.) Ve volbách 8. listopadu 1960 Kennedy zvítězil a stal se prvním katolickým a nejmladším zvoleným prezidentem USA v historii.

Nejnápadnější na kariéře Johna Kennedyho je neuvěřitelný rozpor mezi jeho činy, jeho projevy a jeho popularitou. Je skoro nevysvětlitelné, jak se člověk s jeho morálním charakterem a s politickými katastrofami, které provázely jeho vládu, mohl stát symbolem dvacátého století. Možná místo popisu jeho politické činnosti a jeho konce bude zajímavější zabývat se právě těmito rozpory.

  • Image příkladného otce rodiny si udržel navzdory všem svým sexuálním eskapádám. Bylo to možné jen v jeho době, kdy byl privátní život politiků skutečně privátním. Dnes by ho rozcupoval bulvár na kusy. I Bill Clinton, který byl v porovnání s Kennedym skoro svatý, měl při současném chápání svobody tisku nemalé problémy. Je pravda, že se Kennedy věnoval svým dvěma malým dětem každou volnou chvíli. Žily s rodiči v Bílém domě a Kennedy dal dokonce v Bílém domě zřídit mateřskou školku, aby jeho děti měly kontakt s normálními vrstevníky. To vše působilo na veřejnost pozitivně. Na druhé straně, když Jackie poprvé v létě 1956 potratila, zdržoval se Jack právě ve Středozemním moři na jachtě svého přítele George Smatherse a s blondýnou přezdívanou „Pooh„. Kennedy neprojevil žádnou chuť jet do Washingtonu ke své nešťastné ženě, jeho přítel ho musel z jachty doslova vyhnat argumentem, že může zapomenout na své ambice stát se americkým prezidentem, pokud se jeho žena rozhodne pro rozvod. Toto rozhodnutí bylo tehdy opravdu na spadnutí a Kennedy ho dokázal svým příjezdem jen tak tak odvrátit.
  • Image tvrdého amerického politika a jeho appeasement vůči Rusku. Kennedy byl nepochybně skvělý řečník. Své projevy si sice nepsal sám, dokázal ale zaměstnávat skutečně geniální tvůrce. Jak jeho inaugurační řeč, tak i legendární řeč při návštěvě Berlína jsou prostě geniální. S činy to už bylo slabší. Hned v dubnu 1961, tedy tři měsíce po nástupu do funkce, musel spolknout hořkou pilulku v podobě katastrofy v „Zátoce sviní“ na Kubě. Sám zřejmě tuto akci neinicioval, nemohl ji ale už po nástupu do funkce zastavit. Vylodění 1400 exilových Kubánců s cílem svrhnout Fidela Castra skončilo naprostou katastrofou a Američané si ve strachu z ruské odvety nedovolili invazi vojensky přímo podpořit. Stejně se zachoval Kennedy i při stavbě berlínské zdi – nekladl žádný odpor, i když se jednalo o jednoznačnou Chruščevovu provokaci. „Kvůli Berlínu nebudu riskovat světovou válku,“ měl tehdy říci. Je pravda, že NDR stála díky masové emigraci (od roku 1945 opustilo Východní Německo 4 miliony lidí) nad propastí a jiné řešení než zablokování hranice neměla. Chruščov k tomu dal ale svolení, až když se přesvědčil o slabosti svého amerického protějšku. Při kubánské krizi ovšem zašel ruský vůdce příliš daleko. Atomové rakety sto kilometrů od pobřeží USA už nemohl spolknout ani Kennedy. Otázka je, zda by se Chruščov o něco podobného pokusil, kdyby nebylo berlínské zdi a Zátoky sviní. Každopádně nestál svět nikdy tak blízko atomové války jako tenkrát.

Kennedy nechal eskalovat vietnamskou válku natolik, že už nebylo cesty zpět. Ve svém boji proti komunismu (nedistancoval se ostatně nikdy ani od patologického mc carthysmu) byl jako slepý, jako by ztratil politický rozum. Úspěchem neskončila ale ani ona vietnamská expedice.

  • Image zdravého silného muže při všech jeho zdravotních problémech. Kennedy jako první politik dokázal plně využít nového média – televize. Právě televizní debata s jeho republikánským protivníkem Nixonem (první v historii USA) mu přinesla rozhodující body. Zatímco Nixon v šedém obleku, který se velmi zle odrážel od pozadí studia, hovořil a potil se, Kennedy se v perfektním černém obleku jen usmíval do kamery. To stačilo. Pro ty Američany, kteří sledovali rozhovor v rádiu, byl vítězem Nixon, ti, kdo sledovali televizi, přiřkli vítězství jednoznačně Kennedymu. A televize byla u tehdy neodmyslitelnou částí „american way of life“. Zejména u žen bodoval naplno.

Od mládí nosil korzet, který mu zpevňoval několikrát operovanou páteř. Až fyzikální léčba lékaře Hanse Krause (původem z Vídně, odkud musel pro svůj židovský původ uprchnout) přinesla zlepšení stavu. Korzet byl ale nepřímo zodpovědný za Kennedyho smrt. Při atentátu totiž atentátník Oswald vypálil tři rány. První netrefila cíl. Druhá zasáhla Kennedyho do krku, nebyla ale smrtelná. Prošla prezidentovým krkem a zasáhla plíce texaského guvernéra Conallyho. Po této ráně by se Kennedy musel zhroutit dopředu a tím pádem by neposkytoval cíl pro třetí výstřel. Korzet jej ale i přes zásah do krku udržel ve vzpřímené poloze a proto jej třetí rána mohla zasáhnout smrtelně do hlavy.

  • Image sociálně myslícího politika. Ačkoliv pocházel z milionářské rodiny a jeho žena rovněž z nejbohatších amerických kruhů, snažil se Kennedy v onom krátkém čase, který mu byl vymezen, o sociální politiku. Podařilo se mu zdvihnout minimální mzdu na 1,25 dolaru za hodinu, podpořil hnutí proti rasismu, když přijal Martina Luthera Kinga a nešel milionářské lobby na ruku ani tím, že by podepsal zákona o znovuzaložení FEDu. Tato centrální emisní banka USA byla kdysi zrušena prezidentem Andrewem Jacksonem. Od té doby neustaly pokusy ji znovu instalovat jako soukromou akcionářskou instituci. Pokušení z možnosti, moci si tisknout tolik peněz, kolik zrovna potřebují, byla pro lidi typu Rockenfellera či Morgana velmi lákavé. Kennedy se ale postavil proti. Jeho předobrazem byl Franklin Delano Rooswelt a chtěl tedy udržet nad financemi určitou státní kontrolu, alespoň nad emisí peněz.
  • Samozřejmě nesmrtelného z něj udělala jeho tragická smrt. Zemřel mladý, neopotřebovaný, nedokázal své voliče a příznivce ještě dostatečně zklamat. Když umíral, byl stále ještě nadějí pro celou mladou generaci na novou a lepší Ameriku. Naději, kterou by zřejmě nemohl splnit, ale neuskutečnění tohoto snu přikládala celá ona generace, která se s ním dokázala ztotožnit, právě jeho tragické smrti. Smrti, která nebyla nikdy dostatečně objasněna, i když se jí zabývalo hned několik komisí. Vrahem byl zřejmě opravdu Lee Harvey Oswald – teorie druhého střelce nebyla nikdy dokázána, ale ani nijak věrohodně podložena. Jenže proč tento člověk střílel? Byla to jeho soukromá akce, nebo jednal v něčím zájmu? Sám nemohl být vyslechnut, protože jej už dva dny po atentátu zastřelil Jack Leon Ruby, který dokázal neuvěřitelné, totiž dostat se se střelnou zbraní do sklepa policejní stanice v Dalasu. Jack Leon Ruby měl kontakty na mafii, zřejmě měl tedy úkol Oswalda umlčet. Proč? Kdyby byl Oswald osamělý střelec, neměl by FBI co zajímavého sdělit: jenže zřejmě měl. Kdo tedy mohl stát za atentátem na prezidenta?

Oficiální teorie je teorie osamělého střelce Oswalda, muže, který byl Marxista, Leninista a stoupenec Castra, koneckonců žil až do roku 1962 na Kubě. Jak víme, Kennedy vyhlásil komunismu nesmiřitelnou válku a Castra se snažil všemi prostředky zbavit moci. To je tedy oficiální teorie, která dostala ale právě záhadnou smrtí atentátníka vážné trhliny.

Oswald Ruby

Jack Leon Ruby střílí na Harweyho Oswalda

Druhou možností je, že Kennedyho dala zabít mafie. Jack Ruby byl jejím členem a o Kennedym se vypráví, že měl na mafii kontakty. Dodávala mu povolná děvčata a zřejmě i drogy. Kennedy trpěl nesnesitelnými bolestmi zad a byl v době své smrti údajně závislý na morfiu. Záhadná smrt Marilyn Monroe, se kterou měl dlouhodobější poměr a která jediná si dělala naděje, že by se prezident mohl rozvést a vzít si ji za ženu, vrhala a dodnes vrhá na bratry Kennedyovce podivné světlo. Monroe volala dokonce Jacqueline a tvrdila jí, že se Jack chce rozvádět a vzít si ji za manželku. Brzy nato zemřela, údajně sebevraždou.  Možná ale jen proto, že se stala nebezpečnou. Kdo špinavou práci vyřídil a zda se za to dočkal patřičné vděčnosti, není dodnes jasné.

Marylin monroe

Třetí verzí je rasová teorie. Texas byl a je dodnes rasistický. Kennedy s rasismem bojoval. Dal vypracovat zákon o občanských právech, který apartheid a šikany proti černochům vyhlásil na ilegální. Kongres zákon sice zablokoval, Kennedy mohl ale použít možnosti zákon vydat dekretem. Váhal, protože takový zákon mohl samozřejmě jeho nástupce opět dekretem zrušit (to vidíme teď při vládě prezidenta Trumpa, který ruší všechny zákony, které vydal jeho předchůdce Obama dekretem, na zákony, které byly přijaty kongresem, je ale krátký). Snažil se tedy získat na svou stranu veřejné mínění a tím dostat  kongres pod tlak. 28 srpna 1963 přijal v Bílém Domě mluvčího za práva černochů Martina Luthera Kinga po velké demonstraci 250 000 stoupenců zrušení apartheidu ve Washingtonu, na které pronesl Martin Luther King svou nejslavnější řeč. Rasisté tedy měli víc než dobrý důvod zbavit se nepohodlného prezidenta.

Čtvrtou verzí je spiknutí finanční americké špičky. FED byla pro ně klíčovou otázkou.  FED byla následnicí American national bank, kterou zrušil v roce 1836 prezident Andrew Jackson. Trikem se podařilo tuto emisní banku znovu etablovat v roce 1913. Fakt, že spolek nejbohatších finančníků tiskne peníze, které od nich musí stát za úroky kupovat, byla Kennedymu solí v očích. 4. června podepsal  Kennedy „exekutiv order number 11110“ který předával pravomoci emisní politiky do rukou prezidentovi a tedy státu. Je dokumentováno, že jej krátce předtím navštívil v Bílém domě jeho otec Joseph a že došlo k ostré výměně názorů, zakončené výkřikem Kennedyho seniora „Pokud to uděláš, zabijí tě.“ Je tedy možné, že se to opravdu stalo. Ostatně první zákon, který podepsal Kennedyho nástupce Johnson, bylo zrušení výnosu 11110. Možná nechtěl skončit jako jeho předchůdce. Bankovky, které dal prezident tisknout, byly okamžitě po jeho smrti staženy z oběhu a zničeny.

Lidí a zájmových skupin, které se chtěly prezidenta zbavit, bylo tedy víc než dost.  Že se za takových okolností prezident rozhodl projíždět právě texaským městem v otevřené limuzíně, se podobá pokusu o sebevraždu. Která se i podařila a udělala z něj symbol, který se zabít nedá. Možná to právě měl Kennedy v úmyslu. S jeho zdravotními problémy, které hrozily udělat z něj v krátké době lidskou troskou, možná ani jinou možnost neměl.

Český politický kabaret


Někdy si zahraje i náhoda. Kdybych nebyl náhodou o víkendu v české republice, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.  A to, i kdyby mi to vyprávěli. A to přesto, že jsem se už naučil nedivit se v politice ničemu.

Ovšem panoptikum, na které jsem se mohl podívat, překonalo vše.

Pan prezident vyzbrojený holí a trpící silnou virózou přijal demisi předsedy vlády, která vůbec nebyla podána.

Tedy ne, že by si Bohoušek Sobotka takový výprask nezasloužil. Ale pokud člověk dodržuje jen nejnutnější základy dobrých mravů, udílí se takový výprask v soukromí. Ostatně, jestliže se už Sociální demokracie rozhodla páchat sebevraždu, je nemorální, když se tak děje pře namířenými kamerami, i sebevrah má při svém činu nárok na trochu soukromí. Ovšem možná to tak sociální demokrati chtějí.

Bohouš napřed chtěl, aby odešel jeho ministr financí, kterému (a jeho straně) z pohledu pana premiéra nepřiměřeně stouply preference. Když tento odmítl, prohlásil veřejně, že podá demisi. Kdyby v česku fungoval normální prezident, který ctí zákony a ústavu, bylo by to v pořádku. Jenže den před podáním demise si Bohouš očividně uvědomil, že takový prezident v Česku není. Už jen to, že fakt nenormálního prezidenta Bohouškovi unikl, ho zbavuje práva vládnout této zemi. Z pozdního poznání tohoto faktu dostal záchvat a rychle informoval hrad, že svůj úmysl změnil. Informace, která se k slavícímu prezidentovi očividně nedostala, nebo jím nebyla zaregistrována. Viróza je viróza.        Jenže rozumně uvažující politik – dobrá vypusťme slovo rozumně, stačí uvažující politik – zváží takovou možnost ještě předtím, než velkohubě vyhlásí onu demisi, předpokládajíc, že s ním padne celá vláda, protože „tak je to zvykem“. To pan Sobotka neudělal a už tím ztratil kvalifikaci, aby zastával nadále svůj úřad.

Poté, co dostal od prezidenta výprask, zaťal se a jako uražené děcko řekl, že demisi nepodá. Místo toho podává návrh na odvolání ministra financí. Tedy krok, který je naprosto legální a  který měl udělat hned na začátku. Proč to tehdy neudělal, ví zřejmě jen on. Podle zákona je tedy teď všechno v pořádku, ovšem to by zde nesměl sedět zákeřný a mstivý Miloš.

Aby totiž cirkus pokračoval, prezident napřed řekne, že se tím bude zabývat po svém návratu z Číny. Věřím, že se na návštěvu svých čínských přátel těší – koneckonců jim přivezl krtečka – ale problémy nestability vlády v zemi, jejíž je hlavou, by se měl zabývat hned a pokud možno ještě dříve. Vtipný prvek je v tom, že mu tu návštěvu Číny musí vláda povolit.  Pokud by to Sobotka udělal, najde se sotva v Česku (a nejen tam) člověk, který by se neumlátil smíchy.

Jestliže prezident tvrdí, že návrh na odvolání ministra odporuje koaliční smlouvě, má sice pravdu, ale to mu může a má být prd jedno. Porušení koaliční smlouvy může vést jen k vystoupení jedné ze stran z vlády, pokud to tato strana posoudí za vhodné. Prezidenta se naprosto netýká. Je možné, že pro Zemana jsou koaliční a opoziční smlouvy dokumenty mnohem důležitější než ústava či dobré jméno republiky – to už dokázal vícekrát. Tragédie je jen v tom, že ho přesto je ochotna většina národa znovu zvolit.

Možná i proto, že vládní krize m v české republice nádech kabaretního představení typu dobrého vojáka Švejka bez jakéhokoliv dopadu na ekonomiku či život prostých občanů. Všude jinde, dojde-li k vládní krizi, projeví se to v prvním okamžiku oslabením měny a ohrožením rantingu státu s možností zvýšení úroků na státní dluhopisy. Česká koruna se během politických skurilních tanečků na pražském hradě nepohnula ani o haléř. Ekonomům je tedy chování českých politiků úplně u p…… Což je dobrá zpráva pro českou republiku a – pokud netrpí příliš velkým studem – i pro prostého občana české republiky. Možná může být hrdý na to, že se jeho země konečně zase jednou dostala na titulní stránky zahraničního tisku.

Před několika lety se Sobotka se svou stranou upsal ďáblu a teď se snaží prohlásit podpis na oné smlouvě psané krví za neplatný. Jak víme z českých pohádek, většinou se to podaří. Ovšem pouze v těch pohádkách, proto je máme tak rádi. Zda Bohouš dostal těch pohádek ve svém dětství k poslechu příliš mnoho a uvěřil v jejich pravdivost, se můžeme jen dohadovat. Každopádně se ale tak chová. A vypadá to dost hloupě, no řekněme, abychom pana premiéra neurazili – naivně.

Když po minulých volbách vstupoval do koalice s Andrejem Babišem, věděl, s kým má tu čest. O morálním profilu svého partnera si nikdy nemohl dělat příliš velké iluze. Členství v komunistické straně, spolupráce z STB (tedy samozřejmě soudně nepotvrzená) atd.

Když vybuchla aféra Čapí hnizdo, sociální demokraté drželi basu. Proč? Protože tehdy jejich preference vypadaly dobře a doufali, že ještě vystoupají. Jenže opak se stal pravdou. V okamžiku, kdy klesly na 12 procent a před ně se tlačí jak ODS, tak komunisté, propadli panice. A začali kopat. Do všeho, nejvíc ale do sebe.

Myslím, že je každému jasné, že Babiš se obohacoval vždy jen v mezích zákona. O morálce je zbytečné mluvit, ovšem o jeho nemorálnosti nemohli mít Sobotka a spol. pochybnosti od prvního okamžiku. Jak v případě Čapího hnízda, tak i při akciích Agroferu využil jednoduše zákony, které takovým transakcím napomáhaly – mimochodem byly přece vydány jeho současným největším kritikem Kalouskem – a s tichým souhlasem Bohuslava Sobotky. Takže v čem je problém? Čím Babiš své koaliční partnery překvapil natolik, že teď štandopede požadují jeho odvolání?

Samozřejmě je jeho rozhovor s redaktorem MF Dnes skandál. Zřejmě mnohem horší než akcie Agroferu či Čapí Hnizdo. Ovšem na druhé straně, kdo z jeho koaličních partnerů kdy věřil, že si Babiš pořídil své noviny jen pro svou zábavu? Všichni o tom vždy věděli, dnes se z toho snaží udělat aféru. Zajímavé je, jak široká koalice se proti Babišovi postavila – od komunistů zcela vlevo až po ODS zcela vpravo, všichni požadují jeho odchod z politiky. I ti nejproblematičtější jedinci typu Kalouska jsou najednou zarputilýomi ochránci politické morálky. Protože, jak už jsem řekl, nezákonné aktivity se zřejmě Babišovi dokázat nedají.

Tu mě napadá jen jedna věta: “Opakem svatého není hříšník ale svatoušek.” Žasnu, kolik takových svatoušků se najednou vyrojilo.

Abychom si rozuměli. Strana nebo hnutí, jak chcete, tedy ANO,  samozřejmě do demokratického politického systému nepatří. Demokratická strana se vyznačuje demokracií zdola, čili členové volí své zastupitele a ti zase svou stranickou špičku. Aby si někdo stranu koupil, určoval své lokální šéfy a ti zase určovali, kdo může ve straně působit je naprosto asymetrický model, který nemá s demokracií nic společného. Ovšem Babiš a jeho strana je produktem stejné frustrace, jako například Trump, Beppe Grillo ale i Emanuel Macron. Ti všichni opustili lůna svých politických stran (Trumpa skutečně není možno považovat za pravého republikána) a založili „nepolitická“ hnutí, tedy hnutí mimo etablovaných politických stran. Nedůvěra lidí k těmto stranám totiž dosáhla maxima a je očividně nezvratná. Příliš dlouho přihlížely obohacování malé skupinky lidí a nezasáhly, buď že toho nebyly schopné nebo že doufaly, že taky něco z té kořisti utrhnou pro sebe. V prezidentských volbách v Rakousku získaly tzv. „velké strany“ tedy sociální demokrati a lidovci dohromady dvacet procent hlasů. Ve Francii 25 procent. Lidé je prostě nechtějí, odmítají je a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo nabídne alternativu. Ať je to charismatický dobrodruh typu Macrona nebo bláznivý miliardář typu Trumpa. Nebo tichý hospodář typu Andreje Babiše. Představa, že bohatí nekradou, protože už mají dost, má něco do sebe. Oni nejsou odkázáni na úplatky. Oni podnikají a upravují fungování společnosti a její zákony tak, aby se jim podnikalo lépe. Převádějí tedy ilegální obohacování na zcela novou úroveň – v podstatě na úroveň legální. Jestliže si ovšem svět myslel, že Češi vyřeší na rozdíl od Italů své problémy Babišem tiše a bez křiku, hodně podcenil český smysl pro humor. Zatímco Beppo miluje humor slovní, česká politika přešla k humoru akčnímu. Při něm se zasmějete víc, i když někdy jen přes zuby.

Podivné spojenectví levicového fanatika a obdivovatele čínského komunistického systéme či ruské fašistické diktatury Miloše Zemana s ekonomem a podnikatelem západního typu Andrejem Babišem může spočívat v tom, že jsou oba produkty stejného fenoménu – oné lidské frustrace a proto se i jejich voličský potenciál dost podobá.

Co nelze Babišovi upřít, je, že Česká ekonomika se v posledních několika letech výrazně zastabilizovala a patří v současnosti k nejstabilnějším v Evropě. O hospodářském ročním růstu HDP o 2,9 procenta si můžou ostatní evropské země s výjimkou Německa jen zdát. Nezaměstnanost je nejnižší v Evropě a poprvé po mnoha letech se Česká republika může pochválit přebytkem státního rozpočtu a snižováním státního zadlužení. To vše hovoří pro Babiše. Samozřejmě – podnikatel bohatne více ve fungující ekonomice. Jestliže si sociální demokrati chtějí toto ovoce přivlastnit, měli by se chytit za nos zrekapitulovat, že byli v reformních krocích spíše brzdou a kamenem pod kolem vozu – viz jejich úpravy jinak naprosto potřebného zákona o elektronických pokladnách – s jejich přispěním z něho vznikl paskvil.

To, že ve společnosti vládne představa, že co podnikatel to podvodník, je také jejich zásluha. Oni svým kontrolním bláznovstvím vytvořili podobnou psychózu, která mnohého malého živnostníka položila.  Jejich snaha kontrolovat a kontrolovat je prostě nad tolerancí prostého občana a voliče. Kdyby se byli ujali právě těchto malých lidí, kteří se vlastní iniciativou stávají z příjemce sociálních dávek a příspěvků v nezaměstnanosti platiči daní a dokážou občas zaměstnat i několik dalších lidí, vypadalo by to s jejich preferencemi dost jinak. Jenže Sociální demokracie nedokázala překročit svůj stín – a sklízí za to zasloužené plody a propadá hysterii.

Nesmírně mě pobavil i ministr zahraničí Zaorálek, kterého jsem zatím považoval za rozumného člověka. To když tvrdil v televizi, že Sociální demokracie musí jednat tak, jak jedná, aby „UMOŽNILA FUNGOVÁNÍ VLÁDY AŽ DO ŘÁDNÉHO VYPRŠENÍ FUNKČNÍHO OBDOBÍ.“

Tak z této argumentace se mi skutečně točí hlava. Doufám, že jsem něco nepochopil.

Každopádně je to historie hodná Haška. Tedy ne nočního vlka Michala, ani Dominátora Dominika, ale rudého komisaře, intenzivního pijáka a člena Strany mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava. Pokud si on myslel, že hloupost rakouské administrativy začátku dvacátého století není  možno překonat, události o sto let později jeho tezi jednoznačně vyvracejí.

Myslím, že by se vyřádil i dnes.

Bohoušku, tys to posral. To ani Péťa se svou milovanou sekretářkou nebyl pro smích tak jako ty. A i on pochoval svou stranu.

Vzdej to a uvolni místo svému nástupci. Možná dokáže převést tvou stranu v příštích volbách přes pětiprocentní hranici a tím do parlamentu. S tebou se to asi už nepodaří.

Villach


Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku

Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit.

Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má.

  • Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií města – vstup je volný.
  • Blízko k moři – z Villachu je to zhruba dvě hodiny autem k severnímu Jadranu – kamarád Achmat mi vyprávěl, že jezdili s dětmi k moři i na jednodenní výlety.
  • Zdravotní zabezpečení – Villašská nemocnice je jedna z nejlepších v Rakousku a mnohé specializované zákroky zde dělali dřív než v hlavním městě Korutan Klagenfurtu – souvisí to s nekončící rivalitou těchto dvou měst, jak k ní došlo, k tomu se ještě vrátím. Ostatně ve Villachu se narodil zakladatel moderní medicíny Paracelsus.
  • Sport – Villach sice nehraje žádnou roli v rakouském fotbale, zato hokejový klub patří k nejlepší v Rakousku (no dobrá, v Rakousku!) nicméně je ve městě kult a hraje v EBEL lize (kde hraje i Znojmo) důležitou roli
  • Kultura – ne nadarmo se ve Villachu narodil Udo Jürgens, který zde má na břehu Drávy i malé náměstíčko. Kultura valašského fašingu není určitě nic, co by mě oslovovalo, ale město je jí slavné.
  • A kousek za Faakersee se tyčí hradní zříceniny hradu Finkenstein, kde se v hradní aréně pořádají koncerty.
  • Lázně – villašské therme jsou nejslavnějšími a největšími v Korutanech, takže když je špatné počasí, je kam se jít koupat do teplé vody.
  • Jezera v okolí města jsou lákavým cílem – samozřejmě nejslavnějším je Wörthersee, jezero pro milionáře s kasinem ve Veldenu (a Minimundem s miniaturami slavných světových staveb, hodným návštěvy, na jeho východním konci u Klagenfurtu) místní ale milují Faakersee, které je skutečně mnohem útulnější a cenově přístupnější. A v blízkosti města na jeho východní straně je i krásné Ösiachersee.
  • Samozřejmě hory. Hned z Villachu se dá vyjet na Dobratsch, horu, která je díky své úžasné flóře přírodní rezervací. Autem se dá po horské cestě (kde se platí mýto) vyjet až do výšky 1600 metrů a pak je to na vrchol jen procházka (po jedné z cest na vrchol se to dá jet i na kole). Na vrcholu jsou dva poutní kostelíky, německý a slovinský, Korutany byly a jsou totiž národnostně rozdělená země. A jsou odtud nádherné výhledy na Julské Alpy. Díky tomu, že Dobratsch byl vyhlášen za přírodní rezervaci, museli Villašané přeložit své domácí lyžařské centrum na Gerlitzen nad Ösiachersee. Lyžovat se dá ale i na Dreiländereck a ani překrásné lyžařské středisko Nassfeld na rakousko-italské hranici není daleko – autem zhruba čtyřicet minut. I na letní turistiku je Villach velmi dobré místo. Pokud má někdo zájem o opravdu mimořádné zážitky, pak se vyplatí vydat se na hory do nedalekého Slovinska. K výchozímu bodu výstupu na Triglav Alješevu domu se dá dorazit rychle buď přes Karavankentunel (kde se platí mýto) nebo romanticky přes Wurzerpass, tímhle průsmykem jsem jel do Slovinska já. K Mangartu, jinému lákavému cíli v Julských Alpách se dá dostat přes Tarvisio a Passo di Predil – jen horská cesta do výšky 2000 metrů stojí za to. Je široká jen na jedno auto, ale musí se na ni vejít občas i dvě. Aby to bylo napínavější, na pravé straně je sráz dobře tisíc metrů do hloubky a žádná svodidla.
  • A kuchyně. Bez dobrého jídla není dobrá životní kvalita. Korutanská kuchyně se velmi podobá slovenské – Korutanci jsou Rakušané, kteří se jako poslední naučili hovořit německy. Původem se jedná o Jižní Slovany a možná i proto mají sklon nechat se nacionalisticky zmanipulovat. Korutanské „nudel“ tedy pirohy, jsou slavné, ale dostanete zde samozřejmě i vídeňský řízek a je zde přímo nepřeberně italských restaurací a barů –koneckonců je odtud do Itálie nějakých 10 kilometrů. Villach má svůj vlastní pivovar a Villacherbier patří v Rakousku k nejlepším.
  • Dopravní spojení je skvělé. Villach leží na křižovatce A2 a A10 tedy dálnic spojujících západ s východem a sever s jihem, Udine se svými prossutovými slavnostmi je hodinu cesty autem, do Slovinska vede Karavankentunel. A letiště je necelou půlhodinu daleko – v Klagenfurtu.

Villach by tedy měl všechny předpoklady, aby byl hlavním městem Korutan, nikdy se jím ale nemohl stát. To má co do činění s historií města. V roce 1007 daroval totiž císař Jindřich II. (který se i díky tomuto činu dočkal svatořečení) městečko Villach s okolím nově založenému biskupství Bamberk v německých Francích. Zpočátku se Villachu pod touto správou nedařilo špatně. V roce 1066 obdržel právo trhu, v roce 1240 městská práva. Boje mezi Přemyslem Otakarem II, který byl korutanským vévodou v letech 1269 – 1276, a Habsburky se města nedotkly – koneckonců ke Korutanům nepatřilo. Zato mu daly co proto dvě ničivá zemětřesení v letech 1201 a 1348, nicméně se z nich dokázalo vzpamatovat – o tom svědčí jeho dnešní vzhled. Město zůstalo majetkem bamberského  biskupství až do roku 1759, kdy ho za milion zlatých odkoupila Marie Terezie. Villach tedy až do tohoto roku nebyl součástí Korutan, což Korutance přinutilo, aby místo nevyhovujícího St. Veithu, založili po roce 1518, kdy jim toto místo daroval císař Maxmilián I. prakticky na zelené louce nové hlavní město – Klagenfurt – a to zůstalo hlavním městem dodnes, což mu villašané samozřejmě nikdy nemůžou odpustit.

Rivalita těchto dvou měst má v sobě ovšem i mnoho pozitivního a nejen v tom, že se snaží se vyzdobit. Ve Villachu začali například s koronaroangiografiemi (tedy vyšetřením srdečním katetrem) dřív než v Klagenfurtu a udržovali si v tom vysokou kvalitu. Kolega z Wolfsbergu, nejvýchodnějšího města Korutan, mi vyprávěl, jak posílali pacienty na toto vyšetření místo do Klagenfurtu do vzdálenějšího Villachu – jen při průjezdu okolo Klagenfurtu vypínaly sanitky modré světlo a sirénu.

A hokejové derby mezi“Rotjacken“  KAC Klagenfurt a VSV Villach jsou legendární a velmi emocionálně nabité duely.

Možná by to stálo zato, na cestě do Itálie udělat ve Villachu stop a třeba tam i několik málo dní pobýt. Co říkáte?

Ovšem pokud se budete ptát na Vilach, asi vám nikdo neřekne, kde to místo leží. Němci (a tím pádem i Rakušané) vyslovují „v“ jako „fau“, tedy „f“. Pokud tedy zabloudíte, ptejte se kde je Filach. To zná každý.