Month: April 2017

Marie Terezie – panovnice reformátorka a její muži


Letošní rok se v Rakousku ponese ve jménu Marie Terezie, od jejíhož narození uplyne 13. května 300 let.  Mezi únorem a listopadem tohoto roku se pořádá hned několik výstav k životu a dílu této velké panovnice. ORF natočilo s velkými finančními náklady i film o jejím životě. Na její počest vydávají společný známkový aršík Rakousko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a Ukrajina (Česko a Slovensko se na tom překvapivě nepodílejí).

Maria terezia znamka

Možná jste si všimli, že jsem se vyhnul slovu císařovna, udělal jsem to úmyslně. Marie Terezie totiž nikdy císařskou korunu nenosila, i když se tímto titulem ráda nechávala oslovovat. Ale to není jediný rozpor v její osobnosti.

Na jedné straně prosazovala pokrok, na druhé její zákoník Constitutio Criminalis ( z roku 1769) dovoluje a dokonce doporučuje nejstrašnější mučení. Jen malý citát: „Žena má být při své popravě přivedena na obvyklé popraviště, její oba prsy jí mají být rozžhavenými kleštěmi vytrženy a poté má být zbavena života mečem.“

Snažila se o ekonomické reformy, ale na druhé straně vydala 22. prosince 1744 dekret o vyhnání Židů z Čech. Protože to bylo v zimě a císařovna se nenechala obměkčit ani pražskými křesťany, zemřely na zledovatělých cestách stovky Židů. Praha ztratila jedním dnem čtvrtinu svého obyvatelstva. Teprve o tři roky později svůj dekret dost neochotně a jen částečně zrušila. I Židé žijící ve Vídni museli platit takzvanou „toleranční daň“, čímž chtěla panovnice dosáhnout, že ve městě mohli zůstat jen ekonomicky úspěšní Židé. Stejně tak se snažila zbavit protestantů, i když představovali nejefektivnější složku obyvatelstva. Špiclování a provokace k odhalení „skrytých kacířů“ byly na denním pořádku a odhalení jinověrci byli nelítostně i s rodinami odsouváni zejména do Sedmihradska a do Banátu – tedy do vylidněných, od Turků před nedávnem získaných území. Bez ohledu na to, že taková deportace 10 000 moravských protestantů zanechalo v hospodářství země nezhojitelné rány. Ostatně největší české selské povstání, potlačené v bitvě u Chlumce nad Cidlinou roku 1775 spadá do období její vlády.

Byla matkou 16 dětí, ale neváhala obětovat kteroukoliv ze svých dcer politickým cílům. Nejhrozněji to postihlo Marii Karolínu, která se musela provdat na matčin příkaz za primitivního a surového neapolského krále. Ale i svatba její nejmladší Marie Antonie, kterou známe z dějin jako Antoinettu, byla vynucena politickým kalkulem, a jak víme, nedopadlo to dobře.

Toužila po míru, ale přesto vedla dvě zničující války, které vyplnily 15 let jejího panování a uvrhly její poddané do nepředstavitelné bídy.

Těch protikladů bychom našli ještě mnoho, v podstatě jsou ale všechny vysvětlitelné. Marie Terezie patřila ještě do doby baroka, ale přesto tuto dobu markantně měnila svými reformami. Tyto reformy ale nebyly vedeny ve smyslu osvícenství, jak to pak dělal její syn Josef (se kterým měla proto celé roky hektické spory) nýbrž prostým pragmatismem. Ideologicky byla Marie Terezie ještě plně zakořeněna v době pronásledování čarodějnic a bigotního katolictví, její úřad panovnice ji ale nutil provádět změny, které tento systém narušovaly a bouraly. Nejmarkantnějším příkladem je zřejmě zákaz činnosti Jezuitského řádu v roce 1773, i když ji Jezuité vychovávali.

Marie terezie I

Marie Terezie byla příkladem člověka s neobyčejným politickým talentem, ale současně člověka bez jakéhokoliv politického vzdělání. To vysvětluje skoro vše. Vzdělání se jí nedostalo prakticky žádného. Její otec Karel VI. v intencích starého myšlení považoval vzdělání žen za škodlivé. Tvrdilo se, že nadměrné vzdělání není ženský mozek schopen zvládnout a toto je pak důvodem k hysterii a jiným chorobám. Proto se Marie Terezie směla naučit francouzsky a španělsky (to proto, aby mohla v těchto jazycích se svými urozenými přítelkyněmi u kávy klábosit) ale jinak byla držena od jakéhokoliv vzdělání na hony daleko. Nenaučila se nikdy ani pořádně německy, uměla hovořit jen tím nejdivočejším vídeňským dialektem a překlad její korespondence do spisovné němčiny způsobuje ještě dnes germanistům i historikům bolesti hlavy a vyžaduje nejméně rok studijního pobytu ve vídeňských hospodách.  Legendární je její výkřik ve vídeňském divadle, když se dozvěděla, že se jí narodil první vnuk (pozdější císař František II.)  “Poldi hot e bua”, což by ve spisovné němčině znělo “Leopold hat einen Sohn.”

O matematice, geografii, či dokonce diplomacii nemůžeme ve vzdělání budoucí panovnice vůbec mluvit.

Byl jsem sám překvapen, když jsem se dočetl, že takzvaná „Pragmatická sankce“ Karla VI. byla vydána v roce 1713. Ve škole jsme se učili, že tento dokument byl vydán proto, aby zabezpečil dědictví Marii Terezii v říši jejího otce, když už bylo jasné, že Karel VI. se mužského potomka s největší pravděpodobností nedočká. Jenže Marie Terezie se narodila v roce 1717. A po ní přišly na svět ještě dvě její sestry Marie Anna v roce 1718 a Marie Amálie v roce 1724 (ta ovšem zemřela už jako šestiletá). V čase vydání „Pragmatické sankce“ bylo Karlovi 28 let a byl určitě přesvědčen, že mužského potomka zplodí.

V Pragmatické sankci šlo o něco plně jiného. Pokusím se to vysvětlit. Karel měl být původně španělským králem. Poté, co poslední král španělské habsburské větve Karel II. v roce 1700 zemřel, měl Karel nastoupit na jeho místo. Jeho příchod do Španělska podráždil Francii která si na zemi na Pyrenejském ostrově už dávno brousila zuby a vedl k čtrnáctileté válce „O španělské dědictví“. Karel by se možná na trůně byl udržel, kdyby v roce 1711 nezemřel jeho bratr císař Josef I. (Zdolala ho epidemie černých neštovic, které byly metlou osmnáctého století a předešly tak syfilis, na kterou císař trpěl taky). Pokusy spojit španělskou a německou říšskou korunu na jedné hlavě selhaly. Katalánci slaví dodnes Diadu, jejich národní svátek 11. září 1714, kdy byla Barcelona jako poslední město věrné Karlovi a Habsburkům po úporném hrdinném odporu dobyta francouzskými jednotkami. Španělsko si pro sebe získali Bourboni (a drží ho dodnes) a Karel se musel spokojit s územím, nad nímž vládl jeho bratr a před ním jeho otec Leopold. A když se na to své dědictví podíval, dostal novopečený císař Karel záchvat zoufalství. Místo sjednoceného Španělska ohraničeného na severu Pyrenejemi a z ostatních stran mořem (od roku 1668 existovalo na západě zase samostatné Portugalsko, které ale španělského suveréna nezajímalo) měl vládnout nad územím, které se tomuto celistvému útvaru nepodobalo ani náhodou.

Karel VI

Habsburkové drželi císařskou římskou korunu nepřerušeně od roku 1440. Jenže kromě této koruny římského císaře, která se stávala stále více jen symbolickou funkcí (a roku 1804 definitivně zanikla) vládli Habsburkové ještě nad svými vlastními državami, kde byli přímí suveréni a kterážto území získávali válkami, koupí či vhodnými sňatky. Zde byli bezprostředními vládci a správci, jenže tato území tvořila nehomogenní ostrůvky i větší plochy rozprostírající se napříč Evropou. Byla to království, vévodství, hrabství různé marky i maličká území takzvaného „Předního Rakouska“ v jižním Německu. Patřilo sem tedy vedle samotného dnešního Rakouska (bez Salcburska, které bylo připojeno až v roce 1815) Uherské království s Chorvatskem a Dalmácií, Země české koruny se Slezskem ale už bez Lužice, kterou zašantročil Ferdinand II., dnešní Belgie, Lucembursko (nepoměrně větší než to dnešní), Milánsko,  Parma a Toskánsko. A pak ona další roztroušená území v Německu. Ta území se lišila nejen jazykem obyvatelstva, ale i politickými systémy, vedle monarchisticky ovládané Belgie to byly stavovské monarchie jako právě ta naše či prakticky neovládatelná území někdejších italských komun. Pragmatická sankce měla z těchto roztroušených a nehomogenních území vytvořit jeden celek, podléhající jednomu panovníkovi a jeho titul měl být dědičný (a pro jistotu zde byla zasazena i klauzule o dědičnosti po ženské linii).

Pragmaticka sankce

Samozřejmě bylo touto dědičností myšleno jen ono území podléhající přímo habsburské vládě, ne císařská koruna. Že by nad jeho zeměmi měla vládnout jeho dcera, Karla nikdy ani nenapadlo. Když už bylo jasné, že se mužského dědice nedočká, věnoval se plně výchově svého zetě Františka Štěpána Lotrinského – Marie Terezie byla pouze důvod, proč měl František nad habsburskými državami vládnout. Že by byla žena schopná vlády, si tehdy nemyslel v Evropě vůbec nikdo (i když existovaly precedensy z Anglie či Ruska, ale jedno bylo na ostrově – Angličané byli vždycky tak trochu jiní, to ostatně dokázali i minulého roku svým Brexitem, a Rusko bylo beznadějně daleko a k Evropě se – zatím – ani nepočítalo). Právě to měla Marie Terezie rozhodujícím způsobem změnit).

Proto v okamžiku, kdy Karel VI. poněkud nečekaně 20 října 1740 zemřel na otravu houbami, objevilo se nespočetně zájemců, kteří si brousili zuby na habsburské državy. Francouzi chtěli Belgii a Lucembursko, eventuálně i Milánsko, Bavoři Rakousko samotné, Sasové České království a Prusové Slezsko. Pouze uherskou korunu Marii Terezii nikdo nezpochybňoval – těžko říct, proč se o tuto svůdnou korunu nebyl nikdo ochoten ucházet.

První zaútočil Friedrich II. Pruský. Bez vyhlášení války obsadil Slezsko. Vůbec nepochyboval, že se habsburské državy rozpadnou a nechtěl přijít pozdě. Jeho drzost šokovala Evropu jen na chvíli, vzápětí se už všichni hrnuli k bohatě prostřenému stolu a chtěli na dědictví Karla VI. hodovat. Že se jim někdo postaví na odpor a že to bude dokonce žena, s tím nikdo nepočítal. František Štěpán se totiž ukázal jako naprosto neschopný zvládnout danou situaci, komando musela převzít jeho manželka.

Marie Terezie oplývala vždy temperamentem. Rézi, jak jí v mládí říkali, byla velmi půvabná dívka s blond vlasy, nebesky modrýma očima a tehdy ještě štíhlou postavou. Na každém plese byla poslední, kdo bál opouštěl a tancovala až do rána. Že si mohla za muže už v pouhých osmnácti letech vzít muže, do kterého byla opravdu zamilovaná, její temperament neumenšilo, ostatně povila mu šestnáct dětí a to mezi svými vladařskými povinnostmi a ve velmi těžkých časech.

Frantisek stepan

Možná by se byla Habsburská říše skutečně rozpadla. V roce 1741 bylo Slezsko pevně v pruských rukou, Sasové obsadili Čechy a Prahu, Bavoři spojení s francouzskými jednotkami dobyli Linec a táhli na Vídeň. Marie Terezie se mohla opřít jen o Uhry, kteří ji kavalírsky v zdánlivě ztraceném boji neodepřeli podporu, když je v Bratislavě s právě narozeným Josefem na rukou prosila o pomoc. (Podobně se zachovali v roce 1866 k císařovně Sissi – Maďaři prostě nedokážou odepřít pomoc ženě v tísni) Tehdy ale udělal fatální chybu Friedrich II. Svého už dosáhl, zabral nejbohatší rakouskou provincii a na trůně v Praze mu byla milejší ženská, o jejíž „neschopnosti“ při svém známém opovrhování ženami nepochyboval (zda byl Friedrich II. homosexuál či zda skutečně utrpěl při prvním slezském tažení zranění, které mu znemožňovalo sexuální styk s nimi, není dodnes jasné – že je považoval za hloupé, je ale všeobecně známé), než saský kurfiřt. Uzavřel tedy s Rakouskem separátní mír. Tím získala Marie Terezie možnost dobýt zpět své české a rakouské državy.  Trvalo to ještě celých dalších sedm let, než byl v roce 1748 konečně uzavřen mír, který potvrdil její nároky na země jejího otce Karla – s výjimkou Slezska a italských provincií Parma, Piazenza a Guastalla, které odstoupila Savojsku za pomoc proti Francii. Habsburská říše byla zachráněna, nastal čas zemi reformovat.

Právě onen osmiletý válečný konflikt odhalil slabost onoho soustátí v plné nahotě.

  • Země byly stavovsky řízené, což v praxi znamenalo, že každý šlechtic si dělal, co chtěl a odmítal poslouchat centrální moc, která ostatně ani neexistovala – protože neexistoval úřednický aparát. O nějaké centrální moci, jakou ve Francii zavedl Ludvík XIV., nemohlo být ani řeči.
  • Armáda byla zastaralá a neorganizovaná. Podle vzoru ještě z třicetileté války byl každý plukovník, který si naverboval svůj pluk, i jeho velitelem a nepodléhal žádnému centrálnímu velení. Vzdělání důstojníků bylo nulové, prostě stačilo mít peníze, naverbovat si jednotku a člověk jí velel. Jestliže to stačilo na Turky – díky géniovi vrchního velitele Evžena Savojského – nemohlo to stačit na skvěle vycvičenou pruskou armádu. Ostatně Evžen Savojský už v roce 1736 zemřel, což vedlo k tomu, že Rakousko dokázalo prohrát i s Tureckem a v roce 1739 se muselo vzdát severního Srbska a Valašska, které kdysi princ Evžen dobyl.
  • Daně se prakticky nevybíraly, protože jejich vybírání musely povolit stavy daných zemí a ty se držely hesla, že bližší je košile než kabát.
  • Vláda, kterou 23 letá Marie Terezie zdědila, se podobala ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu v osmdesátých letech minulého století – bylo to shromáždění gerontů. Oněch 6 ministrů, které nová panovnice ve vládě svého otce našla, čítalo dohromady 416 let.
  • Hospodářství bylo mimořádně neefektivní, výnosy z polí minimální, nevzdělaní sedláci byli povinni k takzvané robotě, tedy nucené práci na polích svého pána, kterou samozřejmě flákali, a na vlastní pole jim nezbýval čas – ostatně jim bylo zakázáno prodávat vlastní výrobky.
  • Průmyslová produkce byla ještě stále vázána pravidly cechů, manufakturní výroba existovala snad jen ve Slezsku, právě proto měl pruský král o toto území takový zájem.

Co s tím vším měla mladá panovnice dělat? Zejména, když se její muž projevil sice jako nadaný finančník (hospodářské otázky svěřovala výhradně jemu) ale jinak jako naprosto neschopný vládce, který se raději věnoval svým vědeckým koníčkům, než politickým zápasům. V roce 1745 se ovšem stal po smrti bavorského Karla VII. císařem, mohl tedy nosit onen prázdný symbol a byl teď formálně nadřízený své manželce, která byla vládkyní v dědičných zemích – kde byl on jen princ regent tedy něco podobného jako dnes princ Filip v Británii. Že si Marie Terezie do věcí vlády ve „svých“ zemích od císaře, i když se jednalo o jejího manžela, nenechala mluvit, je dobře známo. Tento dualismus byl až dojemný, kdy císař i panovnice měli v Hofburgu oddělené oficiální místnosti a udělovali samozřejmě oddělené audience podle svých titulů a povinností. Můžete hádat, o které audience byl větší zájem.

Marie Terezie měla mimořádný talent pochopit naléhavost a potřebu změn a měla neuvěřitelně dobrý čich na lidi, kteří tyto změny byli schopni prosadit. Kteří měli vzdělání, jež ona neměla. Jestliže si pak takového ministra zvolila, stála za ním plnou vahou své autority, i když byl nenáviděn, i když se proti němu intrikovalo a pomluvy či obvinění nabíraly nezvládnutelné rozměry. Panovnice se jimi nenechala zviklat, ani jednoho ze „svých“ mužů nenechala padnout. Pokud onen člověk, kterého si vybrala, jednal v intencích, které si předsevzala, byl nedotknutelný a měl volnou ruku pro vše, co dělal. I když se samozřejmě pak nemohl objevit na vídeňském plese, protože by ho přítomní vypískali. Marie Terezie si vybírala muže, kterým taková diskriminace nevadila, kteří byli ochotni pro moc obětovat vlastní popularitu a dokonce byli ochotni vzdát se i vlastního obohacení (v dnešní době naprosto nepředstavitelné, že?) Ona jim pak kryla záda svou popularitou u prostého lidu. Jednalo se tedy o podobnou strategii, kterou kdysi používala anglická královna Alžběta I. Díky lásce prostého lidu nemohli její protivníci nic dosáhnout, protože se vždy mohla na proletariát obrátit. Marie Terezie vždy vystupovala jako lidu blízký panovník – už jen pro její hrozný dialekt ji Vídeňáci milovali. Zpřístupnila lidu někdejší císařský lovecký revír Prater – protože ona lovu stejně neholdovala a vášnivý lovec František Štěpán se nezmohl na protest. Stejně tak byly veřejnosti zpřístupněny i zahrady v Schönbrunnu, ze kterého vybudovala svou letní rezidenci (ale bez toalet, jak s úžasem zaznamenal o dvacet pět let později Napoleon, když obsadil Vídeň a marně hledal v zámku místo, kde by vykonal svou potřebu – tak daleko zase modernismus panovnice nešel). I jinak dávala stavět ráda nové stavby, což přinášelo pracovní místa. I když sama ještě plně barokní osoba (v pozdějším věku i postavou) její dvorní architekt Nicolaus Pacassi byl představitelem modernějšího rokoka a císařovna to akceptovala (už proto, že barokní styl jejího otce zruinoval státní finance a ona byla ve všem pragmatička – stavěla, když na to měla) – jen svůj náhrobek u kapucínů si nechala zhotovit zcela v barokním stylu (aby se jí tam jednou dobře odpočívalo, jak k tomu podotkla). Pruský velvyslanec o ní psal do Berlína, že: „vášnivě ráda dává stavět, i když sama nemá o architektuře ani ponětí.“ Tak to s ní bylo ale ve všech oblastech panování a všude měla úspěch. Právě proto, že odborníkům do jejich práce nemluvila, a když, tak jen v hrubých rysech.

Maria Theresia

Reformou armády pověřila Leopolda hraběte Dauna. Z jejího podnětu byla ve Vídeňském novém městě založena vojenská akademie (která existuje dodnes) pro vzdělání důstojnického sboru. Od teď už nerozhodoval v obsazování důstojnického sboru původ či majetek, ale schopnosti – samozřejmě že to naráželo v šlechtických kruzích na odpor, ale Daun se uměl prosadit. Ignoroval poznámky, že se ke své funkci prospal – oženil se totiž s dcerou hraběnky Fuchsové, vychovatelky Marie Terezie a její nejbližší důvěrnice. Když musel Friedrich II. v druhé válce o Slezsko (takzvaná „koalice tří sukní“, kdy se proti němu spojily Marie Terezie, ruská carevna Alžběta a madame Pompadour, kterou poslouchal na slovo francouzský král Ludvík XV.) čelit rakouské armádě, volal zděšeně: „To jsou úplně jiní Rakušáci, než jaké znám!“ A odnesl si zničující porážky u Kolína či u Hochkirchenu. Kdyby jej nezachránila smrt carevny Alžběty, bylo by Slezsko opět rakouské a Prusko by možná nebylo vůbec. Koneckonců byl už Berlín obsazen ruskými vojáky.

Tehdy Friedrich pochopil i svou chybu, kdy rakouskou panovnici na začátku její kariéry tak bezostyšně podcenil a ulevil si povzdechem: „Konečně sedí ve Vídni na trůně po dlouhých desetiletích pořádný chlap. A nejhorší na tom je, že ten chlap je ženská.“

Reformu vzdělání dostal na starost Johann Ignác Felbinger. Marie Terezie nebyla pro nějaké přílišné vzdělání obyvatelstva – v tom měla stálý konflikt se synem Josefem. Myšlenky osvícenství jí byly naprosto odporné, jejím brněním byla katolická víra. Ovšem pragmaticky došla k závěru, že vzdělaný sedlák, který umí aspoň trochu počítat a číst, je efektivnější, než sedlák, který to neumí.  Proto zavedla povinnou školní docházku pro „DĚTI OBOJÍHO POHLAVÍ“, ovšem měly se učit jen tolik, aby nepoznaly „bídu svého postavení a nepokoušely se to změnit“. Vzdělání je mělo vést hlavně k prohloubení zbožnosti. V zájmu rozvoje vzdělání se nebála vzít si příklady z protestantských zemí, kde bylo vzdělání na mnohem vyšší úrovni než v zemích katolických – což ovšem nijak neotřáslo jejím přesvědčením, že jedinou pravou vírou je ta katolická. I Felbinger byl Prus a protestant. V roce 1774 konečně vyšel zákon „Všeobecný školní řád pro německé normální- vyšší a triviální školy“. Přičemž ono německé znamenalo odklon od vyučování v latině, jak bylo až do té doby pravidlem.

Vybudování byrokracie, tedy úřednictva, si vzal na starost Fridrich Vilém hrabě Haugwitz.  Jeho státní reforma mu přivodila nehynoucí nenávist šlechticů všech habsburských zemí, protože je připravil o jejich privilegia a nahradil je systémem úředníků, podléhajících ústřední moci.  Byl konec s dobami, kdy šlechta a klérus nemuseli platit daně, teď odváděli 18,75 procent ze svého zisku. Sedláci platili podle výměry půdy, proto existoval od roku 1748 Tereziánský katastr. Jak vysoko Marie Terezie Haugwitze hodnotila, o tom svědčí její věta: „On sám přinesl státu místo chaosu pořádek.“ „Za prosperitu mého státu děkuji jen jemu a jeho návrhům.“

I za ono legendární první sčítání lidu v Čechách a na Moravě v roce 1751 vděčíme Haugwitzovi – samozřejmě za tím byla snaha vybírat efektivně daně – což se mu k nelibosti jeho poddaných skutečně i dařilo.

Zavedení měnové reformy v roce 1750 se slavným mariatereziánským tolarem byl další krok k stabilizaci rozvrácených státních financí, o které se ale vzorně staral František Štefan a dokázal je dát do pořádku, což se ještě v roku 1740 zdálo nemožné.

Zdravotnictví se věnoval Gerard van Swieten. Pocházel z Holandska, kde to měl jako katolík dost těžké a proto rád přijal nabídku místa osobního lékaře Marie Terezie. Byl povolán v roce 1744 do Bruselu, aby zachránil sestru Marie Terezie Marii Annu, která měla potrat. Sice se mu život arcivévodkyně nepodařil zachránit, Marie Terezie k němu ale získala důvěru a povolala ho do Vídně. On se jí odměnil reformou výuky medicíny na vídeňské universitě, kterou dostal na nejvyšší evropskou úroveň. Ostatně Marie Terezie byla v tomto směru až překvapivě moderní., Prosazovala například tehdy naprosto nové očkování proti černým neštovicím – šlechtické rodiny, které se nechaly očkovat, mohly za tímto účelem prožít víkend na jednom z jejích zámků – pobyt „all inklusiv“.

Díky moderním medicínským metodám se skutečně podařilo potlačit obávané epidemie, které decimovaly v pravidelných intervalech obyvatelstvo a tak bylo poprvé docíleno vysokého populačního růstu.

Právní reformou se zabýval Joseph von Sonnenfels. Určitě nebylo snadné sjednotit naprosto rozdílné právní systémy zemí od Sedmihradska až k francouzským hranicím, které vyrůstaly ze zcela rozdílných tradic. Tento konvertovaný Žid to neměl s císařovnou úplně snadné. Několikrát upadl v její nemilost, zejména proto, že neúnavně kritizoval mučení při výsleších a relativizoval trest smrti. Nakonec se mu ale podařilo zmodernizovat právní řád a mučení bylo definitivně odstraněno v roce 1775.

Hlavou vlády Marie Terezie byl kancléř Wenzel Anton hrabě Kaunitz – Rietberg, později povýšený do knížecího stavu. Zastával úřad kancléře celých 41!!! let, sesadil ho z něj až následník Marie Terezie Josef II. On řídil zahraniční politiku, neúnavně cestoval ( zatímco Marie Terezie Vídeň prakticky neopouštěla – moře viděla v životě jen jednou v Livornu při cestě do Toskánska v roce 1739). Kaunitz stál za budováním koalic, které pomáhaly křehkému mocnářství přežít. Dokázal uzavřít separátní mír s pruským králem a pak dát dohromady onu „koalici tří sukní“, která Prusko bezmála zničila. Byl to skvělý diplomat, používal bez jakýchkoliv skrupulí machiavelistické metody vlády, císařovna mu ráda odpustila jeho hypochondrii a mnoho dalších extravagancí – byl to on, kdo zakotvil její říši pevně ve víru evropské politiky.

Marie terezie iI

Marie Terezie vstoupila do dějin jako panovnice reformátorka. Její reformy ovšem nebyly hnány žádnou ideologií, ale pouze čistým pragmatismem.  Ideologii jim propůjčil až Josef II. Ideologií Marie Terezie byl bigotní katolicismus a její reformy byly jejímu přesvědčení dokonce částečně v protikladu  – proto například i onen její dodatek, že se lid má vzdělávat, ale ne zase příliš, aby nepoznal bídu svého postavení a nechtěl se bouřit. Marie Terezie byla tedy osobou a vládkyní na přelomu dvou historických období, bála se sice opustit dobu starou, ale otvírala už dveře době nové, prostě proto, že ji k tomu nutila politická realita, kterou svým skvělým politickým instinktem byla navzdory chybějícímu politickému vzdělání schopna pochopit.

V roce 1780 předávala svému synovi (který nosil od roku 1765 korunu římského císaře a byl tedy v podobné pozici jako předtím jeho otec) zkonsolidovaný stát, rostoucí politicky i ekonomicky a připravený na další modernizaci a příslušné reformy, které pak její synové Josef a Leopold už v duchu osvícenství mohli zrealizovat. Toleranční patent byl pro Marii Terezii nemyslitelný a musel čekat až na její smrt. Stejně tak zrušení nevolnictví, protože si nedovedla představit, že by sedláci s nově nabytou svobodou uměli i zacházet.

Až smrt Leopolda II. v roce 1792 zastavila tento pozitivní vývoj. Za Františka II. se Rakousko znovu začalo propadat do zaostalosti, z níž se už nemělo vzpamatovat. Po více než sto letech stagnace pod neschopnými panovníky, kteří bohužel nezdědili talent své pramáti, se pak říše vytvořená Pragmatickou sankcí Karla VI. a jeho pravnukem Františkem I. povýšená v roce 1804 na Císařství rakouské v roce 1918 rozpadla.

Zahrádka a jaro


Nevím, jak Číňané na své přísloví přišli. Prý, chceš-li být šťastný celý život, staň se zahradníkem.

Dobrá, nepopírám, že zahrádka dokáže člověku přivodit šťastné okamžiky, ale jsou to chvíle draze vykoupené. Je to trochu jako v manželství. Ovšem zahrádka je manželka náročná, finančně i časově. Chce být obletována, uctívána, ošetřována a krášlena. Na náklady člověk nesmí koukat, pokud chce, aby byla skutečně krásná. A kytičky a stromky jsou jako děti, stále se člověk musí bát, že se jim něco stane, že onemocní nebo dokonce umřou. Kromě toho se odmítají chovat podle mých pokynů. Čili, ať se na to dívám z jakékoliv perspektivy, zahrádka je něco, co člověk miluje a co ho přivádí k šílenství. Protože, stejně jako jeho nejbližší ví, že si to může dovolit.

DSC_0146

Přišlo totiž jaro. A jaro je obdobím, kdy člověk zjišťuje škody, které napáchala zima. Nutno říct, že velké. Letošní zima byla podivná. Celý leden visela nad jižním Štýrskem hustá vrstva mraků, sluníčko jsme celý měsíc neviděli a teploty byly permanentně hluboko pod bodem mrazu. Naopak v únoru a březnu se tak oteplilo, že jsme přes rekordně studený leden měli přece jen o půl stupně teplejší zimu než vloni a březen byl nejteplejší v historii. Prý za to může globální oteplení, ale kdo ctí a miluje Donalda Trumpa neboli Doníka (jak mu láskyplně říká jeho bývalá tchýně Zelníčková) nebo Václava Klause ví, že to je všechno výmysl, nesmysl a útok zelených fanatiků na podstatu fungování tržní společnosti.

Pro mě znamenalo toto neexistující globální oteplení hluboký zásah do peněženky a nejednu slzu. Tahle proklatá zima zanechala v mé zahrádce zničující stopy.

Nejvíc to odnesla bobkovišně. Protože jsem ji bohužel zasadil na nesprávném místě (o důvodech jsem už psal) je ohrožena v zimě ranním sluncem – po mrazivé noci dokáže přímé ranní slunce bobkovišni spálit – to se mi stalo první zimu po jejím zasazení. Od té doby ji na zimu zahaluji, aby se na ni sluníčko nedostalo. V únoru mi začalo být nápadné, že pod svým obalem hnědne – myslel jsem si, že potvora slunce se přece jen přes tenkou látku dostalo a lístky spálilo – bylo ostatně hodně intenzivní. Když jsem ochrany sejmul, skoro jsem omdlel. Nebylo to slunce, byla to plíseň. Bojoval jsem s ní celý minulý rok a po nespočetných postřicích jsem se naivně domníval, že jsem zvítězil a že v zimě mráz plíseň zničí – zejména, když trvá nepřerušeně celý měsíc. Opak byl pravdou. Plísni zima nesmírně vyhovovala. Zřejmě jako i ona látková ochrana. Rozrostla se a napadla prakticky všechny listy. Mně zůstaly oči pro pláč. Když jsem hnědé listí odstranil, nezůstalo skoro nic. Teď trčí k nebi vyčítavě holé větvičky a já jen můžu doufat, že se moje milovaná bobkovitě, která tvoří v zahrádce rozhodující faktor krásy, ještě olistí.

Jahody to vzdaly taky. Možná proto, že už jsem je měl několik let. Na jaře z nich zůstalo jen suché listí bez známek života. Musel jsem je vyměnit, což ovšem nezpůsobuje žádný velký stress – jahody nejsou pro okrasu ale nato, aby produkovaly ovoce – tedy pryč s nimi, když nerodí.

Co ovšem s mou růží za domem? Je to nezmar, kterého jsem zasadil na stinnou stranu domu hned, když jsme se do nového domu nastěhovali, tedy před dvanácti lety. Už byla jednou odepsána. Před několika lety jsem se ji chystal vykopat, jenže když jsem k ní přišel s motykou a lopatkou, našel jsem úplně u země několik malinkých lístků – z nich pak růže vyrostla znovu a opět několik let kvetla. Letos vypadá stejně bezútěšně jako tehdy, když jsem ji už prohlásil za mrtvou – snažím se vydržet s nervy, ostatně tehdy taky začala vypouštět lístky až v květnu.

Pichlavé stromky před vchodem najednou v rámci přivítání jara zhnědly. Celou zimu se tvářily radostně a zeleně, když přišla první tepla, ukázaly pravou barvu. Už jsou na smetišti, jejich zradu jim tak hned neodpustím. Nač jsem je celou zimu zaléval?

A samozřejmě přichází invaze mravenců. V mé kořenové zahrádce jsem objevil celé velké mraveniště plné červených mravenců – znáte je, to jsou ti, co trápili Ferdu Mravence a prodali ho do otroctví. Proto s nimi nemám slitování, zejména, když jsou jich tisíce (zatím, v létě přijdou miliony) Nasypal jsem na ně návnadu, urazili se a odešli. Doufám, že ne pro posily.

Je třeba se připravit na nové provokace sousedova kocoura, který nejen kálí a močí na mém trávníku, ale slaví i divoké párty každou noc na střeše mého auta. Baldrián zimu přežil, ovšem jak už jsem psal, ta potvora na baldrián prostě kašle. Kopřivěnka psí zimu nepřežila – jedná se o jednoroční rostlinu a starší rostliny jsou prý stejně nevzhledné. Asi koupím novou. Nicméně vloni moc nepomohla ani ona, té bestii kocouří se prostě u nás líbí a nechce si nechat vymluvit, že to není jeho rajón. Když k nám posledně  přijela návštěva, vyprávěl mi kamarád Ali (Alois), že na cestě k nám jen tak tak stačil zabrzdit, protože mu před auto vběhla velká kočka. Popis souhlasil. Vyrazily mi slzy. Proč má Ali tak dobré brzdy?

Už se byl představit i náš kos domácí. Zatím bez partnerky. Přistihl jsem ho, když vyzobával z trávníku nějaké broučky a očividně mu moc chutnali. Choval se trochu nesměle, zřejmě v důsledku našich kontroverzí ohledně jeho loňského bydlení. Znovu jsem ho upozornil, že ho vidím rád, že se může ubytovat na střeše domu na garáži nebo v kterémkoliv stromě, ale V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne nad vchodem do domu. Nesměle přikývl a řekl, že to vyřídí paní kosové. Doufám, že má v tom vztahu aspoň poradní hlas.

Zato mým tujím se dařilo až příliš dobře. Zvětšily se a rozšířily, i když to mají přísně zakázáno. Prostě každý si dělá, co chce, ty kytky jsou skoro jako lidi. Ostříhat je, to byla fuška, kterou jsem si odnesl bolestmi svalů na celý týden. Prostě nesčetněkrát po žebříku nahoru a po žebříku dolů – nic pro starého pána. Nicméně se podařilo dát jim přijatelnou frizúru a poté odvézt 150 kilogramů odřezků. Chovají se jako muslimové ve Francii – je jich hodně a jsou velké, nebojí se tedy, že bych je mohl dát vytrhat a odvést. V čemž mají pravdu, takové opatření si nedokážu ani představit.

Krásně rozkvetla sakura, ta mě potěší každý rok, asi je jí mně líto. I magnolie za domem se snažila, aby mě udělala šťastným. I levandule přečkaly zimu v dobrém stavu, na rozdíl od mého zetě, kterému všechny chcíply. Nevím proč, stará se o svoji zahrádku stejně láskyplně jako já. Moje levandule se už rozrůstá novými větvičkami. Ona  – věřte či nevěřte – existují i hodná dítka. Nevím, co si mám myslet o libečku. Během několika dní vyrostl v obra a ohrožuje všechny ostatní rostliny v jeho okolí. Problém je, že se u nás vývary, zejména hovězí, do nichž by se hodil, nevaří – můj internista mi je přísně zakázal. Žaludek, dna atd. znáte to. Takže co s ním, potvorou přerostlou? Sousedka poradila, že se hodí i do salátů. Takže budeme jíst holt saláty.

Trávník přečkal zimu překvapivě dobře, podstatně lépe než v minulých letech, zřejmě mu tedy studená a vlhká zima bez slunce prospívá. Několik posledních drzých pampelišek jsem hravě odstranil, samozřejmě začal řádit popenec, jeho krásné kvítky jsou ovšem léčivé a tak se už suší. Ještě netuší, že mu přitne. Trávník bude totiž třeba vertikutovat. Jak už jsem psal, když padne slovo vertikutace, zapomene můj syn, kde bydlíme. Nedivím se mu. Vertikutátor nevlastním, kupovat mašinu, kterou potřebujete jednou do roka a která se permanentně kazí, považuji za neefektivní. Bohužel se mi vypůjčený stroj nevejde do kufru auta, pročež jsem se poslední roky snažil vertikutovat ručně. Poté, co mě to stálo minulý rok problémy s ramenními klouby a naprosté vyčerpání, objednal jsem na tento rok zahradníka. Měl by přijít. Ovšem jak mu řekl v telefonu – jeho vertikutátor se pokazil (jaké překvapení!) a je v opravě. Zda se opravit podaří je zatím nejasné. Jako celá budoucnost.

Poslední zpráva – vertikutovat se nebude, prý je vlhko a větrno. Náhradní termín zatím nejasný. Nevím, zda má popenec nějaké kontakty nahoru ke svatému Petrovi, jeho likvidace se zatím odkládá. Jak víme, zahradníci jsou stejně nespolehliví jako počasí. Prostě se mu dokázali přizpůsobit.

Aby bylo jasné, Eszter, samozřejmě že mou zahrádku stále miluji. Miluji ostatně i mou manželku. Ale někdy je to pořádná fuška.

DSC_0147

Kdo tráví lidi v Sýrii sarinem?


Není to v této syrské válce poprvé, kdy se podobná zvěrstva dějí. Ale poprvé se mi skutečně zatajil dech, když jsem o tom slyšel.

Onen plynový útok před několika lety byl vcelku průhlednou provokací protiassadovských povstalců, kteří chtěli vyprovokovat zásah tehdejší Obamovy administrativy a doufali, že s pomocí USA dokážou Assada porazit. V té době jim totiž už teklo do bot, Assad získával převahu a bylo zřejmé, že bez cizí pomoci ho neporazí. Že byl tehdy plyn proti civilnímu obyvatelstvu použit s pomocí primitivních na koleně vyrobených bomb, se sice sdělovací prostředky západních zemí snažily zamlčet, ovšem před CIA to zamlčet nemohly. USA se už i tak příliš angažovaly při podpoře jednotek blízkých Al Kajdě a al Nusře a vyprovokovat se nedaly.

Tentokrát se zdá, že je ale vše jinak. Plyn byl svržen s největší pravděpodobností z letadel. A letadla mají k dispozici v této oblasti jen vládní Assadovy jednotky – a Rusové.

Nabízí se tedy několik hypotéz:

  • Plyn použil Assad. Aniž by se poradil se svými spojenci, tedy putinovými Rusy. Samozřejmě to může být jeho manifestace moci, pocit, že se mu nemůže nic stát, že si pod ruskou ochranou může dovolit úplně všechno. Vyslanci takzvané „umírněné“ opozice – myšlena tedy i Al Kajda a Al-Nusra, tedy vše, co nepatří k Islámskému státu, odmítají houževnatě vyjednávat přímo s vyslanci Assadovy vlády. Assad tedy krátce před použitím bojového plynu vyhlásil, že neexistuje mírové řešení ale jen vítězství. Použití bojového plynu Sarinu by pak bylo jen demonstrací, že se při dosažení tohoto cíle tedy úplného vítězství bez potřeby rozdělit Sýrii nezastaví před ničím. Nicméně bych takovou hloupou provokaci od člověka nesmírně inteligentního s vysokým vzděláním, jako Assad má, (přece jen vystudoval medicínu a roky působil jako úspěšný dětský lékař v Londýně) nečekal.
  • Plyn použil Assad po poradě s Rusy. To je o něco pravděpodobnější. Ti mu slíbili podržet záda, kdyby bylo nejhůř a slíbili, že nejhůř nebude. Zbytek je totožný s bodem jedna. Demonstrace moci a odhodlání, že při snaze o vítězství se syrské ozbrojené síly nezastaví před ničím.. Tedy snaha zlomit nepřítele psychicky, stejně jako to udělali Američané svržením atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki.
  • Plyn použil Assad na ruský příkaz. Možná nerad, ale naučil se být poslušný. Otázka je, co by tím Putin sledoval. Samozřejmě otevřenou provokaci vůči Trumpovi. Chtěl si vyzkoušet, jak bude nový americký prezident reagovat? Zda skutečně zůstane věrný svému sloganu „America first“ a že se tedy zdrží jakýchkoliv reakcí a ponechá Rusům na předním východě volné ruce. Pokud si chtěl Putin Trumpa vyzkoušet, kde jinde to měl udělat? Putin je z Trumpa mocně zklamaný. Pomohl mu k zvolení prezidentem, spoléhal na to, že tak získá jeho přátelství. A s tím i Krym, východní Ukrajinu a mocenský vliv na předním východě a ve východní Evropě. To se nesplnilo.  Trump se ve svém chování v podstatě neliší od svého předchůdce, je totiž tlačen americkým politickým systémem i bojem o přízeň voličů ke krokům, které se mu osobně možná nelíbí, ale které se jeho poradcům zdají být nevyhnutnými. Moc amerického prezidenta je totiž kontrolována parlamentním i soudním systémem a ten uštědřil Trumpovi v poslední době několik bolestivých políčků. To Putin nikdy nepochopí. Stejně jako nepochopil, že Tony Blair nemohl jedním telefonátem zvrátit rozhodnutí soudu, který odmítl vydat do Ruska Berezovského. Putin chápe vztah mezi hlavami státu pouze osobně, sám už ve své zemi jakékoliv kontrolní systémy zlikvidoval a systému západní demokracie nikdy neporozuměl a už ani neporozumí. Fakt, že Trump náhle stejně jako Obama žádá vrácení Krymu Ukrajině je pro Putina projevem zrady a nevděčnosti  – v nejlepším případě slabosti amerického prezidenta, který zradí osobní přátelství, jen aby udržel smír se svými kongresmany. Pak byla samozřejmě taková provokace dobrým testem. Trump zareagoval, vystřelil několik Tomahavků, moc škody s nimi nenadělal. Novou situaci je třeba politicky zanalyzovat, Rusko může profitovat z toho, že se Trump stává předvídatelnějším, zaujal určitou pozici, s kterou se dá v budoucnosti spekulovat. Rusové mají v takové praxi tradici. Stejně to zkoušel Nikita Chruščov s Johnem Kennedym. Když jej po osobním setkání ocenil jako slabého hochštaplera, dal stavět berlínskou zeď a když Kennedy nezareagoval, dal poté umístit atomové rakety na Kubě. Tam se přepočítal. Kennedy ukázal odhodlání, s které ruský vůdce neočekával. Musel se stáhnout a kubánské dobrodružství ho stálo o rok později jeho mocenskou pozici. Putin je ovšem mnohem chytřejší než byl Chruščov. Nedá se očekávat, že by zašel za své možnosti. Jeho moc je také mnohem pevnější, než byla Chruščovova.Ten se musel ptát politbyra, Putin se nemusí ptát na souhlas nikoho.
  • Plyn použili přímo Rusové. Protože americkou reakci chtěli vyvolat. Rusové mají v Sýrii protiraketové systémy, které nemají kde vyzkoušet v praxi. Americké rakety se jako pokusný objekt výborně hodí, zejména nad cizí zemí, čili bez nebezpečí pro ruské civilní obyvatelstvo. Z této možnosti mi běhá mráz po zádech, a právě proto se mi při této zprávě zarazil dech. Protože taková možnost by byla bezprostředním předstupněm válečné konfrontace. Zatím zástupné, ve vzdálené zemi, ale pokud by se ruské zbrojní systémy osvědčily, nebylo by problémem použít je i jinde. Třeba v Estonsku nebo Lotyšsku. Pokud by Rusové prokázali v Sýrii svou technologickou převahu…
  • Nezbývá než doufat, že jsou všechny tyto hypotézy falešné a že se jedná opět jednou o provokaci mudžahedínů bojujících proti Assadovi. Video, které dokumentuje onen útok jedovatým plynem, ukazuje tři výbuchy za postiženou vesnicí. Nic víc. Žádná letadla na videu nejsou. Logiku by takový čin měl, takzvané opozici teče do bot, pod tlakem syrských armádních jednotek, iránských dobrovolníků, bojovníků Hizboláhu a ruského letectva se pomalu rozpouštějí, kontrolují už jen malou oblast jižně od Damašku v provincii Nawa a severozápadní provincii Idlib. Svou provokací by sice mohli získat víc americké podpory, ta jim bude ale stejně málo platná. V Sýrii mají hlavní slovo Rusové a ani Trump to nebude moci změnit.

Bude ale možné skutečně na místě objektivně vyšetřit, kdo ony plynové bomby odpálil? Samozřejmě že se jejich zbytky dají nalézt a prozkoumat a tím je možné i zjistit pachatele. Letecká bomba se od na koleně vyrobené rakety dá spolehlivě rozeznat.  Ale kdo se k nim dostane? Komu to bude dovoleno?

Zatím na sebe Američané a Rusové nestřílejí. Rusové jen zkonstatovali, že posílí svou protiraketovou obranu v Sýrii a Trump pohrozil dalšími raketovými útoky. Je to taktizování a napínání nervů. Našich nervů.

Tento útok jedovatým plynem nemá žádný strategický význam. Zabití 48 civilistů, z toho z velké části dětí, nemůže pohnout frontou ani o metr. Jedná se tedy jen o gesto, o provokaci. Jiné bylo, když Saddam  Husejn dal plynem povraždit 5000 lidí v kurdských městech na severu Iráku. Takovým útokem kurdský odpor opravdu zlomil – a taky se neváhal k tomuto útoku přihlásit.

K útoku v Sýrii se nikdo přihlásit nechce, všichni popírají, že by za ním stáli. Podivné politické hrátky, jenže za takové hrátky, při nichž umírají hrozným způsobem děti, by se měli ti, kdo je hrají, smažit v pekle. A to co nejdřív.

Císař Ferdinand III. – neznámý Habsburk


Kdyby mne na toto jubileum neupozornily koncertní návěští, ani bych si ho nevšiml. 2.dubna uplynulo právě 360 let od smrti císaře Ferdinanda III.

Nenápadné jubileum, protože i tento císař je v podstatě v dějinách docela nenápadný – podle mého soudu neprávem. Byl to jeden z nejtalentovanějších Habsburků a jeho dílo přetrvává vlastně dodnes, jeho zásluhou vznikl takzvaný „vestfálský systém“ tedy systém rovnováhy politických sil v Evropě, základ fungování evropské politiky od roku 1648 až dodnes.

Císař se ukázal nejen jako schopný politik a mírotvorce, který dokázal zlikvidovat strašné dědictví, které mu zanechal jeho otec Ferdinand II. – totiž třicetiletou válku. Nebylo to ale proto, že by byl neschopný válečník. Právě v protikladu ke svému otci, který se na válečném poli nikde nevyznamenal ( katastrofy u Velké Kalocsi proti Turkům a proti Benátkám u Gradisky, kde ho zachraňoval Albrecht z Valdštejna, nesvědčí o talentu Ferdinanda II.) byl Ferdinand III. schopným vojevůdcem. Jako první dokázal v bitvě na otevřeném poli porazit Švédy v bitvě u Nördlingenu v roce 1634 , díky čemuž se tehdy podařilo vytlačit Švédy z jižního Německa. Kdyby se tehdy na jejich stranu nepřidala v roce 1635 Francie, skončila by zřejmě třicetiletá válka už pražským mírem v roce 1635.

Proč ale na smrt Ferdinanda III. upozorňují koncerty? Protože byl mimo jiné i velmi talentovaný muzikant – hráč na flétnu a komponista – jeho flétnové koncerty se hrají ještě dnes. Ale nejen to. Skládal i básně a to v italštině, kterou perfektně ovládal – zdály se mu v italštině hezčí a muzikálnější, vlastně to byly texty písní. V tom jej podporovala jeho třetí žena, velmi vzdělaná vévodkyně Eleonora Gonzaga z Mantovy. Učenému jezuitovi Atanásiovi Kircherovi, jednomu z největším učenců té doby věnoval svou v italštině komponovanou skladbu „Drama musicorum“. Jeho bratr Leopold Vilém o něm jednou hrdě řekl, že Ferdinand „opíral svou moc o lyru a meč.“ Jsou známy ale i císařovy zájmy v oblasti vědy, biologie a techniky.

Tedy člověk mnoha schopností, bojovník, politik i umělec. Jak to jde všechno dohromady, zejména,  když si uvědomíme, že jeho otcem byl nepříliš duchem obdařený Ferdinand II.? (Ten četl pouze životy svatých)

Možná proto bude zajímavé se na postavu tohoto nenápadného vládce podívat podrobněji.

frans_luycx_kaiser_ferdinand_iii._oelgemaelde_um_16371638_original_1

Ferdinand se narodil v Grazu, tedy ve Štýrském Hradci, mém současném působišti 13. července 1608 – byl tedy podle hvězdného znamení (stejně jako já) Rak. To možná mnohé vysvětluje. Zdaleka ne ale všechno. Své nadání mohl sotva podědit po otci, jeho matkou byla ale Marie Anna Bavorská, které její manžel říkal láskyplně Annele. Annele byla údajně tak nepěkná, že Ferdinanda II. před sňatkem s ní varovali dokonce i jeho vychovatelé a poradci jezuité, protože „vzhled nevěsty by se mohl negativně projevit na plození potomstva.“ Ferdinandovi II. to nevadilo. Ať už byl, jaký byl, prostoduchý, fanatický, rozsévající neštěstí a válku, svou ženu miloval nadevše. A dokázal s ní zplodit navzdory varování kněží celkem 7 dětí. Dospělého věku se ale dožily jen čtyři z nich.

Ovšem jakkoliv nepěkná, musela mít Marie Anna vysoký intelekt. Všechny její děti, které Ferdinandovi povila, prokázaly v životě nemalé schopnosti. Ať už Marie Anna, vévodkyně bavorská, Cecílie Renáta, královna polská či Leopold Vilém – biskup pasovský, olomoucký, vratislavský a velmistr Řádu německých rytířů. A především náš Ferdinand.

Důležitou roli zřejmě hrála i povaha Marie Anny. Zatímco Ferdinandova babička bavorská vévodkyně (rovněž jménem Marie Anna) byla katolická fanatička, která trestala svého syna, tedy Ferdinandova stejnojmenného otce, denním bitím a trýzněním v podobě domácího vězení o chlebu a vodě a jako malého chlapce ho poslala na universitu do Ingolstadtu, jen aby se nenakazil jedem protestantství, který byl tehdy v Grazu velmi rozšířený a nedovolila dokonce svému synovi ani návrat na pohřeb jeho otce Karla v roce 1590, Ferdinandova matka byla tvor naprosto lidský, starající se o rodinu a zprostředkující svým dětem mateřskou lásku. Osobně se domnívám, že právě zde je fundamentální rozdíl mezi oběma Ferdinandy otcem a synem. Rodinná výchova dokáže očividně divy.

Ferdinand nebyl určen pro vládu, tu měl převzít jeho starší bratr Jan Karel. Až po bratrově předčasné smrti v roce 1619 začali tehdy jedenáctiletého Ferdinanda vychovávat jako císařského následníka trůnu. Mezitím si ale už stačil osvojit mnoho čistě civilních zájmů – jako například lásku k hudbě. Jeho matka zemřela v roce 1616, kdy mu bylo osm let, určité stopy její výchovy se ale už nedaly z povahy mladého následníka odstranit. Mimochodem i Ferdinandův bratr Leopold Vilém byl velkým milovníkem umění, když byl po smrti svého bratra vyzván, aby se ujal vlády v Říši, odmítl a věnoval se v posledních letech svého života výhradně umění. Jeho sbírka obrazů a gobelínů tvoří ještě dnes základ sbírek Kunsthistorického muzea ve Vídni. Právě pro mnoho společných rysů všech sourozenců jsem přesvědčen, že zde muselo působit rodinné prostředí.

A to i přesto, že výchova císařského dorostu byla na příkaz jejich tatínka svěřena jezuitům. I on sám byl od nich vychován, on jim svěřil grackou universitu a nikomu jinému než bojovníkům řádu Ignáce z Loyoly nevěřil. Tato striktní výchova zanechala na Ferdinandovi III. stopy snad jen v jeho naprosto přehnaném uctívání Panny Marie. Ferdinand ji nazýval „Generalissima“ a věřil jí mnohem víc než svým generálům – zřejmě se k ní modlil i v předvečer bitvy u Nördlingenu, která přinesla ono překvapivé vítězství nad do té doby neporazitelnými Švédy. Mariazell bylo místo, které často navštěvoval – v tomto případ stejně jako jeho otec. V květnu 1645, kdy se švédské oddíly blížily k Vídni, vedl osobně velké procesí s obrazem Panny Marie, na niž v kritické chvíli spoléhal víc než na 39 000 vojáků, kteří měli odrazit švédského generála Torstensona.

V čem se ale od otce naprosto odlišoval, byla jeho schopnost jednání s lidmi a tím pádem i v politickém vyjednávání. V kritickém roce 1645 se mu podařilo šikovným vyjednáváním přetáhnout sedmihradského vévodu Rákoczyho na svou stranu a tím zachránit císařskou moc před soustředěným útokem ze západu (Francie) ze severu (Švédsko) a východu (Rákoczy), který by zřejmě habsburská monarchie nepřežila. (I bez Rákoczyho to bylo velmi těsné) Ferdinanda popisují jako člověka schopného naslouchat, milého při osobním jednání a rozumného v úsudku. Podle líčení svědků byl i velmi milující otec, který se o svou rodinu a děti staral až dojemně – očividně přenesl tuto vlastnost ze zážitků vlastního dětství. Krasavec ovšem nebyl – neměl po kom krásu zdědit, ani maminka ani tatínek jí neoplývali. Habsburský převislý ret byl u něj velmi dominantní – extrémních rozměrů dosáhl u jeho druhorozeného syna a pozdějšího císaře Leopolda. Přesto jej prameny popisují jako sympatického muže.

Na rozdíl od svého otce nedůvěřoval Ferdinand svým poradcům, zejména pak těm církevním -v první řadě jezuitům. I když byl od nich vychován, nebo možná právě proto, neřídil se skoro nikdy jejich radami, ale vytvářel si vlastní úsudek a podle něho i jednal. Jedinou poradkyní, na kterou dal a která ho doprovázela i na všech jeho cestách byla jeho první manželka, pro změnu opět jednou Marie Anna, která mu porodila šest dětí. Zemřela v roce 1646, tedy ještě před uzavřením vestfálského míru, ale protože jednání začala už v roce 1644, dá se předpokládat, že i ona měla velký podíl na ukončení třicetileté války. I když právě v posledních čtyřech letech tohoto konfliktu bylo v Německu napácháno víc škod než za předchozích 26 let. Zřejmě právě pod dojmem probíhajícím mírových jednání se každý snažil urvat v poslední chvíli co nejvíc a postavit tak své protivníky před hotovou věc. Dokonce právě v této poslední fázi války došlo k onomu legendárnímu švédskému obléhání Brna v roce 1645, ale ve stejném roce byla ostřelována i Vídeň. Císař se ovšem spoléhal i na zkušené profesionální politiky, kteří měli jeho důvěru. Nejprve to byl hrabě Maximilian Trauttmansdorf a po jeho smrti pak Jan Weikart kníže Auersperg. Trauttmansdorf byl pověřen jednáním s válečnými nepřáteli a měl od císaře plné moci k velkým ústupkům.

Právě tváří v tvář válečnému šílenství, které chtěl za každou cenu ukončit, byl císař ochoten uzavřít mír i za cenu velkých mocenských a teritoriálních ztrát, prostě za každou cenu. Zejména císařská koruna si po vestfálském míru ponechala jen svou symbolickou hodnotu, císař ztratil v podstatě jakoukoliv moc v říši. Idea Karla Velikého o jednom mocném vládci, ovládajícím celou Evropu, definitivně zemřela a nahradila jí politika rovnováhy sil. To šlo tak daleko, že při vestfálských vyjednáváních, která se vedla ve dvou městech (katolíci vyjednávali v Münsteru a evangelíci v Osnabrücku), se do místností bouralo tolik dveří, kolik bylo právě vyjednávajících stran, aby mohli všichni vstoupit do místnosti současně.

Toto tedy zůstalo jako dědictví po tomto „neznámém Habsburkovi“ jak bývá někdy historiky nazýván. Mírotvorci zůstávají v dějinách bohužel ve stínu válečníků. Ferdinand přinesl Evropě mír a nové politické uspořádání, na kterém v podstatě stojí evropská politika dodnes.

A přidal k tomu trochu hudby a poezie. Možná by si tedy zasloužil přece jen více slávy.