Month: March 2017

Problém ústavy


 

Rakouská vláda minulý týden vypracovala návrh zákona, který zakazuje zahraničním politikům svolávat předvolební shromáždění na rakouském území, jestliže daný cíl voleb odporuje základním hodnotám demokratické společnosti.

Je jasné, že jde o účelový zákon, který má zabránit Erdoganovi a jeho nohsledům fanatizovat své příznivce žijící v Rakousku. Je to reakce logická a politicky pro absolutní většinu obyvatelstva akceptovatelná. Erdogan si to vysloužil svými provokacemi, veřejné mínění je jednoznačně proti němu a proti jakémukoliv kamarádění s tureckým novým sultánem. Důsledkem je i obrat ve vztahu k turecké menšině, která v Rakousku představuje asi 365 000 lidí (v Německu je jich před tři miliony). Erdogan je označil při svém posledním vystoupení ve Vídni za „prodlouženou ruku velkého Turecka“ integraci nazval „zločinem proti lidskosti“ a ve své poslední provokaci před dvěma týdny vyzval Turky žijí v Evropě, aby neměli tři ale pět dětí, protože oni jsou „budoucnost Evropy“.  Výsledkem je stále napjatější vztah mezi většinovým obyvatelstvem a tureckými imigranty, takzvané „zločiny z nenávisti“ tedy motivované nenávistí k přistěhovalcům zaznamenaly v tomto roce v porovnání s rokem 2016 třistaprocentní nárůst. Samozřejmě to bohužel postihuje i Turky naprosto integrované, kteří s Erdoganem a jeho ideologií nemají a nechtějí mít nic společného – ti jsou touto nenávistí postiženi dokonce více než oni neintegrovatelní. Je to logické, oni Erdoganovci žijí v ghettech, v uzavřených společnostech, kde jsou před rostoucí nenávistí domácího obyvatelstva chráněni. Oni integrovaní žijí mezi námi a jsou tedy útokům holých lebek a nepříliš intelektem nadaných sousedů vydáni na milost a nemilost. Soused mé sestřičky z endoskopie, který žije na jihu Štýrska už dvacet let a Edrogana nenávidí jako mor, byl v poslední době vystaven víckrát nadávkám a výzvám, aby táhl do Turecka. Kam samozřejmě nechce a ani nemůže. Za kritiku Erdogana v jakékoliv podobě je totiž v Turecku vězení, protože taková kritika je interpretována soudy jako „podpora terorismu.“

Ale pět k onomu zákonu. Je logický, chrání naše hodnoty a klid ve společnosti. Proč by měli turečtí politici v našich městech propagovat odstranění demokracie a lidských práv, které jsou základním fundamentem naší společnosti?

Jenže se ihned ozvali ústavní rakouští soudci a vyjádřili svou pochybnost, že tento zákon projde. A i kdyby prošel v rakouském parlamentu, bude s největší pravděpodobností prohlášen ústavním soudem za protiústavní a tedy neplatný. Ve společnosti zavládlo podráždění – i mně se na chvíli zvedla žluč otázkou  – co ti soudci vlastně chtějí? Skutečně jim kampaň nepřátelské ideologie nevadí a chtějí ji proto chránit?

Až když jsem to prodýchal, pochopil jsem, že je to o něčem úplně jiném. Oni soudci nemají vůbec žádné politické cíle – ani je  – aspoň oficiálně – mít nesmějí. Jejich jediným úkolem je výklad zákona a zkoumání, zda zákony země odpovídají nejvyšší právní normě, kterou je ústava, nebo jsou s ní v rozporu. A jsou-li v rozporu, musí být zrušeny. Protože úkolem ústavních soudců je onu ústavu chránit. Musí tak rozhodnout a umožnit tedy erdoganovcům jejich nenávistné výlevy na našich náměstích a v halách, i kdyby je nenáviděli víc než prostý Rakušák.

Jak mi svého času vysvětlila jedna mladá soudkyně z Judenburgu – nejrozšířenějším omylem obyvatelstva je, že si myslí, že soudy jsou pro zjednávání spravedlnosti. K tomuto omylu očividně přispívá i fakt, že ministr odpovědný za justici má titul „ministr spravedlivosti“. Což je v naprostém rozporu s jeho funkcí. Úkolem soudů totiž není sjednávání spravedlnosti ale výklad zákona. Jestliže je zákon špatný nebo nespravedlivý, musí soudce rozhodnout ne podle vlastního svědomí, ale podle znění tohoto zákona. Tak to bylo za hitlerovského Německa, tak to bylo za komunistického systému, tak je tomu ale i dnes.

Problém tedy není v soudcích, ale v textu zákona. V tomto případě v textu ústavy, tedy nejvyšší právní normy. Naše ústavy byly totiž psány v čase míru a proto v představě, že se nic zlého už nemůže stát, si stanovily práva jednotlivce jako nejvyšší prioritu. Lidská práva každé osoby tedy i nejtěžšího zločince jsou maximálně chráněna, aby nedošlo náhodou k omylu a nebyl potrestán nevinný. V čase míru a blahobytu si společnost tento luxus „raději nechat běžet deset lumpů, než odsoudit jednoho nevinného“ může možná dovolit. Jenže časy se změnily.

Jednak toto znění stále více gaunerů zneužívá a v čase vlády peněz a liberální globalizované společnosti unikají hromadně spravedlnosti. Pro prostého člověka je nepochopitelné, že telefonní odposlech, který jednoznačně dokazuje vinu zločince, není připuštěn k soudu jako důkazový materiál jen proto, že nebyl předtím povolen a v důsledku toho je zločinec prohlášen za nevinného a propuštěn, aby mohl své lumpárny provozovat dále. Ale tak je onen zákon formulován. Aby mohl soudce jednat jinak, musel by být takový zákon příslušně změněn. A k tomu není politická vůle. Výsledkem je podráždění prostého občana, který volá po změně a je ochoten volit radikály, kteří slibují revoluci. Protože revoluce je obdobím, kdy se zákony přepisují – pokud vůbec nějaké platí.

Tak vznikla svého času i „Ústava prvního května“, která si na nejvyšší místo dala vedoucí úlohu komunistické strany. A tím tuto vedoucí úlohu ve společnosti udělala nejvyšším zákonem, kterému se musely ostatní právní normy podřizovat. Bylo to perverzní, ale bylo to tak. Tak zněl zákon. Pak se vytvořila nová ústava po převratu v listopadu 1989. Ústava, která si vzala příklad z podobných zákonných norem západní Evropy.

Jenže, jak jsem řekl, doba se mezitím změnila. Už nežijeme v míru, ale ve válce s terorem, s islámským fundamentalismem, který si dal za cíl naší společnost zničit – a využívá nestoudně fakt, že naše zákony jsou proti jejich „právu“ slabé. Četl jsem nedávno rozhovor s jedním izraelským sociologem, který pravil, že Evropa se bude muset v dohledné době rozhodnout, zda je pro ni důležitější ochrana lidských práv nebo ochrana práva na život. Protože tyto dvě věcí se dostávají stále více do protikladu. Izrael tento problém vyřešil už dávno, rozhodl se, že ochrana lidského života je důležitější než lidská práva jednotlivců, tedy pachatelů. Tak upravil zákony, zejména pak nejvyšší zákonnou normou, tedy ústavu. Ovšem Izrael je od roku 1947 nepřetržitě ve válečném stavu. A jeho zákony jsou této skutečnosti přizpůsobeny.

Je to zřejmě opravu tak, že současné ústavy evropských zemí (odhlédnouc od paskvilu, který má být Ústavou evropské Unie) neodpovídají potřebám doby. Společnost se změnila, zákonodárství na tuto proměnu nereagovalo. Zákony jsou zastaralé a neodpovídají duchu doby. Zákony vznikly za účelem ochrany obyvatel, jejich životů, svobody a majetku. Jestliže nechrání, postrádají svou základní funkci. Bylo by je tedy třeba změnit.

Jenže jak? Zákony můžou změnit pouze poslanci. A to dvoutřetinovou většinou. Tento mechanismus je dobře promyšlený, je ochranou před svévolnými změnami, které by jinak každá vláda mohla provádět podle vlastních potřeb. Ale o to těžší je ústavní zákony měnit. Předpokladem by byly dva body – pochopení společenské potřeby, že je zákon třeba přepracovat a politická vůle jednotlivých stran a poslanců k tomu kroku. A v tom je problém. I kdyby byl první bod splněn a politici skutečně pochopili, že současné zákony neodpovídají duchu doby, začne politikaření – tedy vyjednávání, co za to. Kolik stojí jeden takový hlas? Politickou funkci, místo v dozorčí radě nebo přímo peníze na dřevo? Politika je už taková, v současnosti pak při naprostém nedostatku státníků vidíme pouze politiky, kteří buď nechápou anebo když pochopili, myslí na to, jak z daného problém vytlouct osobní profit. Že tato cesta nikam nevede, je jasné.

Jak dlouho takové politikaření může vydržet? Situace je stále napjatější, teroristů vedoucích válku proti občanské společnosti přibývá. 16. dubna, až Turci rozhodnou o likvidaci demokracie ve své zemi (opak by mě nesmírně příjemně překvapil, ale i kdyby hlasovali většinou proti, bude možné volby zfalšovat natolik, aby dopadly tak jak si sultán přeje – mezinárodní pozorovatelé, kteří by na průběh voleb dohlíželi, nebudou zcela jistě připuštěni) Dají tak veškeré moci do rukou jednomu psychopatovi, a jeden takový totalitní režim, nenávidící naše hodnoty a navíc jakožto člen NATO vyzbrojený nejlepší americkou vojenskou technikou, bude stát přímo na prahu Evropy.  Je Evropa na takovou výzvu vůbec připravena? Dokáže se nějak bránit?

Zřejmě ne, pokud budou platit dnešní zákony. Soudci samotní nic nezmění. Před Evropou tedy stojí potřeba revoluce. Bylo by žádoucí, kdyby proběhla v klidu a byla vedena rozumem. Ne emocemi, které rozsévají pravicové populistické proudy. Revoluce, která bude mít za cíl hájit život a bezpečí občanů Evropy. Která bude schopna získat zase jejich důvěru. Absolutní bezpečí a jistotu samozřejmě občané Evropy tím nezískají. Ale aspoň pocit, že nejsou vydáni šílencům na milost a nemilost, že za nimi politici, jimi přijímané zákony a těmto poplatní soudcové stojí a že je chrání. K tomu by bylo ale třeba, aby se politici změnili ve státníky.

Jaká je naděje, že se to stane?

Svědkové Jehovovi


               Asi se teď trochu pouštím na tenký led. Svědkové Jehovovi jsou uznanou církví, takže oficiálně se proti nim nedá nic říci. Ovšem nám lékařům ztrpčují život svým odmítáním krevních převodů, protože tím pádem se mnoho život zachraňujících zákroků nedá provést. Pokud se navíc jedná o mladou ženu a matku tří dětí, která pak právě proto musí zemřít, protože přišla se svým plicním abscesem do nemocnice příliš pozdě a těžce anemická, je to něco, co samozřejmě hluboce zasáhne do emočního a citového života lékaře, který musel takové tragédii nečinně přihlížet.

Chválabohu existuje dnes erytropoetin, tedy hormon, kterým ledviny povzbuzují kostní dřeň k vytváření červených krvinek. Tím se dají zvládnout aspoň chronické stavy jako například u pacientů na dialýze. Ta byla před vynalezením této rekombinované syntetické látky pro svědky Jehovovy taky prakticky dlouhodobě neproveditelná. Dnes to tedy jde, ovšem erytropoetin může pomoci při chronické chudokrevnosti, ne ale při akutním krvácení, jako například ze žaludku. Lékaři jsou pak odsouzeni k velmi nepříjemnému rozhodnutí, zda mají zachránit člověku život, či riskovat ze strany zachráněného žalobu za to, že dostal krevní konzervu proti své vůli a tím mu byl znemožněn život posmrtný.

Nechci zde opravdu ideologicky polemizovat, ale všechny pasáže v bibli, na které mě svědkové Jehovovi odkázali,  pojednávají VÝHRADNĚ o POŽÍVÁNÍ krve, o krevních transfuzích v bibli celkem pochopitelně nic stát nemůže. Jak známo, bible skutečně Židům jezení krve a krevních produktů zakazuje, proto je košer maso zcela zbaveno krve i krevních cév. Prý to snižuje sklony k agresivitě, pravda je, že v židovské čtrti v New Yorku je nejnižší kriminalita ve městě. Zda za to může košer maso, je ovšem otevřenou otázkou. Ale výklad této věci Svědky Jehovovými je věc víry a tedy emocí, zde se nedá racionální argumentací nic dosáhnout. Nemám ani nejmenší chuť se do takové diskuse pouštět. Bylo by to stejně beznadějné, jako když jsem na Slovensku přesvědčoval mé pacienty, aby nevolii Mečiara. Taky to bylo o víře a o emocích a ne o rozumu.

O něco veselejší je houževnatost Svědků Jehovových při získávání nových členů církve. Jak jednou zacítí šanci, že by mohli obrátit někoho na svou víru, nepovolí, aby jej neponechali ve věčném zatracení. Pořádně jsem to zavařil svému příteli Vladovi. Tedy, zavařil si to sám, z dobré vůle, jak už to většinou bývá. Protože zná můj zájem o světová náboženství, půjčil si od návštěvy Jehovových svědků knihu, kterou hodlal půjčit dále mně. Kniha to byla velmi zajímavá, přečetl jsem ji jedním dechem. Dozvěděl jsem se o všech možných světových náboženstvích včetně shintoismu, buddhismu atd, atd. tolik, jako z žádného spisu předtím. Problém byl, že Vlado byl díky svému „zájmu“ vytipován jako duše, jež by se dala zachránit před věčným zatracením. Nemohl se pak Svědků zbavit, chodili stále znovu a znovu, aby s ním diskutovali, až v zoufalství začal vyhrožovat puštěním psa.

Já jsem to měl mnohem jednodušší. Nějakým způsobem se členové církve vždy dozvědí, kam přišel nový člověk, jenž má možná problémy a potřeboval by pomoc a podporu a tím by se dal získat pro věc jejich pravé církve. Jenže ne vždy mají štěstí ve volbě vhodného okamžiku.

Vrátil jsem se z práce úplně zničený – to se mi stávalo první měsíce mého pobytu v Rakousku pravidelně (a v poslední době se mi to stává zase stále častěji – i když tentokrát to nebude zvykáním si na nové prostředí, nový jazyk, nové poměry, nové léky a nové vyšetřovací metody, ale spíš narůstajícím věkem). Padl jsem do postele a usnul jako zabitý. Nespal jsem ale dlouho. Probudilo mne neodbytné zvonění u dveří. Můj zvonek vyzváněl a nehodlal přestat. Vstal jsem a podíval jsem se na hodinky. Bylo šest a venku šero. Logicky jsem se domníval, že je ráno a nechápal, kdo mě chodí budeit v šest ráno. Napůl v mrákotách jsem se dobelhal ke dveřím a otevřel jsem je. Stál v nich usměvavý muž ve středních letech a před sebou držel časopis s názvem „Probuďte se!“

Nevím, co jsem mu řekl. Nepamatuji se. Ale už se nikdy neukázal.

Až když byl pryč, došlo mi, že ráno není. Byl večer šest hodin. Ten člověk to určitě myslel dobře. Ale prostě pro svou misi nezvolil správný okamžik.

Imunologická léčba zhoubných nádorů


Rakovina má v medicíně zvláštní statut. Zřejmě proto, že neslibuje jen smrt, ale smrt bolestivou a zdlouhavou. Proto si vysloužila pověst ďábla mezi nemocemi. Kuřáci se – pokud vůbec – nebojí srdečního infarktu nebo plicní embolie, i když jsou jimi ohroženi mnohem víc, ale plicní rakoviny.

Tato pověst ovšem umožňuje vývoj nových léčebných postupů, není politika, který by se postavil proti výzkumu v oblasti léčby rakoviny nebo který by si dovolil nepovolit používání léku proti rakovině, u kterého byl dokázán pozitivní efekt. Ať to stojí, co to stojí.

Onkologové a vůbec specialisté zabývající se léčbou rakoviny mi snad tento článek odpustí. Nepsal jsem jej pro ně, ale pro mé čtenáře, tedy v absolutní většině laiky. Budu se jim snažit téma přiblížit populární metodou vzdálenou vědeckým termínům, za možné korektury či doplňky budu ale jen vděčný.

Jestliže se v mých mladých medicínských letech rakovina skoro jen operovala, došlo později k stále intenzivnější a úspěšnější chemoterapii a ozařování nádorů. Takzvaná neadjuvantní léčba v rakovině konečníku a prsu byla dalším mílovým krokem, který umožnil operace konečníku se zachováním přirozeného střevního vývodu a prsu se zachováním tkáně, takže více než 80 procent operací prsu se dnes provádí bez amputace prsu.

Právě receptory na povrchu nádorových buněk rakoviny prsu byly průlomem v léčbě. Prsní nádory jsou z velké části závislé na pohlavních hormonech. Dokud je dostávají, rostou. Odtud byl jen krůček k myšlence zablokovat receptory na povrchu nádorových buněk a nepustit tak pro ně životně důležitý hormon estrogen na jejich povrch. Nádor pak nemůže růst a odumírá. Samozřejmě nepůsobí taková léčba na všechny nádory. Některé jsou citlivé na estrogeny, jiné na progesteron, jiné mají jen takzvané HER receptory, proti nimž se už taky podařilo vyvinout protilátku, některé nemají ale žádný podobný mechanismus a jsou tedy na léčbu rezistentní a mají špatnou prognózu.

Představa, že rakovina je jedna choroba, je chybná. Jedná se o mnoho různých typů rakovinového bujení, rozdílnými výchozími buňkami, s rozdílnými mechanismy růstu, s rozdílnými závislostmi a tím i rozdílnou prognózou a možnostmi léčby. Jednotný je jen jeden faktor a to je nekontrolovaný růst, který se vymkl regulaci imunitního systému člověka. Onkologie jako nauka o léčení nádorů se stala stále komplexnějším oborem, je to ale historie úspěchu.  Před specialisty, kteří dokážou v tomto oboru držet krok s vývojem, smekám.

Celá léčba je totiž stále specifičtější, jemnější, cílenější.

Chemoterapie se stále více fokusuje na určité faktory růstu nádoru a tím více napadá nádor a méně zdravé buňky.

Například blokádou růstového faktoru pro růst cév (VEGF) se znehodnotí cévní zásobení nádoru a tento tak může odumřít. Samozřejmě existuje nebezpečí, že taková poškozená céva začne krvácet, těžko tišitelné krvácení z nádoru je pak možný nežádoucí důsledek. Jiný je epidermální růstový faktor (EGFR), jehož blokádou se rovněž dá zabránit růstu nádoru.

Prvním cíleným chemoterapeutikem byl Imatibid, orientovaný na vadný chromozom (takzvaný Philadephia-Chromozom podle místa, kde byl objeven), který je příčinou vzniku chronické myeloidní leukemie.

Všechny tyto léčebné opce se odehrávají na povrchu nádorové buňky, v poslední době si ale medicína troufla jít hlouběji, do buňky samé.

Tak se v posledních letech se objevila imunoterapie. Další krok k zvýšení účinnosti léčby, ale hlavně k minimalizaci vedlejších účinků.

Chemoterapie spočívá v principu na hypotéze, že nádorové buňky se množí rychleji a nekontrolovatelněji než buňky zdravé. Jestliže tedy tělu podám jed, který se zachytává právě v množících se buňkách, „zchytá“ to nádor víc než zbytek těla. Tedy řečeno stručně: člověk bude sice otráven, ale nádor o něco víc. Proto má tato dost nepopulární léčba mnoho vedlejších účinků, i když i v tomto oboru byly v poslední době vyvinuty léky s hlavním důrazem na redukci těchto nežádoucích příznaků.

Immunoterapie má zcela jiný bod účinku. Jedná se zde už o nanotechnologické postupy, tedy zkoumání hluboko v strukturách buňky, jejich receptorech a v její DNA. Samozřejmě je takový výzkum extrémně drahý a to se odráží i v ceně léků.  Zejména když jsou vyhrazeny vždy jen pro velmi malou skupinu pacientů.

Klasickým příkladem jsou takzvané PD-1 protilátky. To PD pochází z dost hrůzostrašného názvu „programmed cell death“. Imunitní buňky totiž vlastní receptory, které jsou zodpovědné za odhalení netypických, tedy změněných buněk. Každý den totiž vlivem kancerogenů, pocházejících z jídla, pití, samozřejmě ve velkém množství z kouření, ale například i z kosmického záření k vzniku mutací, tedy změn genetického potenciálu jednotlivých buněk, což může vést k zhoubnému bujení. (Jak pravil jeden známý onkolog, jedinou spolehlivou ochranou proti rakovině je nejíst, nepít a nedýchat) Taková buňka je ovšem změněná a právě PD-1 jsou zodpovědné za to, aby ji odhalily a zničily. Některé nádorové buňky mají ale vlastnost, že dokážou tento receptor inaktivovat. A zatímco imunitní systém spí v blažené představě, že se nic neděje, zhoubné buňky se mohou nerušeně množit. Protilátky proti tomuto receptoru jej dokážou znovu aktivovat a tím probudit imunitní odpověď, která vede k zničení nádoru. Obvyklé vedlejší účinky chemoterapie se nedostaví, protože léčba je zaměřená pouze proti maligním, tedy zhoubným buňkám. Samozřejmě může dojít k přílišné aktivaci imunitního systému a zaktivování autoimunitních chorob, tedy nemocí, kdy imunitní systém napadá vlastní orgány jako klouby při revmatické artritidě nebo štítnou žlázu, případně jiné orgány. Tyto vedlejší účinky jsou ale zřídkavé.

PDL-1 (programm death ligand) protilátky pak působí cíleně proti oněm receptorům (ligandům) na povrchu zhoubných buněk, které tyto buňky maskují a vydávají je před imunitním systémem za buňky normální. Tím inaktivují killer T-Lymfocyty, zodpovědné za likvidaci atypických buněk. Dá se říct, že tato léčba prostě zhoubným buňkám „strhne masku“ a tím je udělá imunitnímu systému viditelnými. S podobným efektem – imunitní systém se do nádoru pustí a při troše štěstí jej zničí. Tyto protilátky mají ještě méně vedlejších účinků, jsou ale mnohem obtížněji produkovatelné.

Ale výzkum se nezastavil ani tam. Ničení zhoubných buněk je závislé na fungování kaskády v imunitních buňkách (intracerulární pathway), která se skládá z takzvaných „check pointů“ , kdy jeden takový aktivovaný hlídací bod aktivuje další a další až se spustí ničící mechanismus, který vede k zničení zhoubné buňky. Jestliže je některý z těchto bodů geneticky vadný či inaktivovaný, nedokáže imunitní systém určité nádory likvidovat a ty pak mají u pacienta s tímto genetickým defektem volnou cestu k růstu a množení.  Pokud se najde takový vadný bod v kaskádě, dokážou ho příslušné protilátky zaktivovat a nádor se dostane pod palbu imunitního systému. Tyto defekty se dají odhalit z biopsie nádoru, proto se každý vzorek dnes vyšetřuje i na tyto vlastnosti. Pokud takový defekt existuje, může se nasadit specifická léčba, pokud ne, jedná se o takzvaný „wild typ“, kde je účinek sporný. Protože těchto check pointů je hned několik – CTLA -4, NRAS, BRAF, MEK, ERK (neptejte se mně, co ty zkratky znamenají, raději si to vygůglujte), působí tyto protilátky vždy jen na malý počet nádorů – jsou tedy vhodné jen pro malý počet pacientů (přes veškerý výzkum převládá ještě stále onen „wild typ“, tedy nádor, jehož příčinu neznáme. A to samozřejmě zvyšuje cenu léku.

Ta se pohybuje cenách až 100 000 Euro za rok léčby a vede sice v jednotlivých případech k vyléčení nebo dlouhodobé remisi nádoru, viděno statisticky ale nakonec zase jen k prodloužení intervalu k nové progresi, tedy zhoršení nádoru. Léčba tedy slibuje zlepšení či dokonce normalizaci životní kvality, ale jen na čas. Nádory jsou totiž rafinované a dokážou vyvinout proti oněm protilátkám vlastní obranu a ony léky pak přestanou působit.

Nicméně představuje tato léčebná opce další impuls, další velký krok v léčbě nádorů. Jestliže v mých školních letech existovalo zhruba deset léků proti zhoubným nádorům, teď jde jejich počet do stovek. Onkologie byla jen jedním malým oddělením farmakologie, dnes představuje při studiu medicíny vlastní zkoušku, protože se v rámci farmakologie prostě nedá obsáhnout.

Medicína i politika vyhlásila nádorovým onemocněním už dávno neúprosnou válku: je to zřejmě jediná oblast, kde se medicína může spolehnout na politickou podporu. Protože rakovina, jak už jsem řekl, neslibuje jen smrt, ale bolestivou smrt plnou utrpení. I když srdeční nedostatečnost nebo terminální fáze obstruktivní plicní choroby mají stejně špatnou či dokonce horší prognózu, zůstane rakovina díky své pověsti nejobávanější chorobou.

V žádném oboru medicíny se nezaznamenalo v poslední době tolik úspěchů jako právě v onkologii (Odhlédnouc snad od srdečního katetru, léčba dialýzou je přece jen už staršího data). V žádném jiném oboru nebylo do výzkumu investováno tolik peněz. Doufejme, že tato koalice medicíny s politikou zůstane zachována. A že tato nesmírně drahá léčba se nestane privilegiem těch, kteří si to budou moci finančně dovolit.

Erdogan je nepříčetný vztekem


Někdo se odvážil postavit se jeho opojení moci, někdo se odvážil klást mu odpor. Něco takového si zaslouží trest.

Řekl bych, že KONEČNĚ si někdo troufl postavit se Tureckým provokacím a turecké rozpínavosti v Evropě, která už ztrácí jakoukoliv rozumnou dimenzi. První to byl rakouský ministr zahraničí Kurz, která si k sobě zavolal Erdogana při jeho poslední předvolební kampani. Poté, co tento fanatizoval davy vídeňských Turků a nazýval je „prodlouženou rukou velkého Turecka, řekl mu rakouský mladíček přímo do očí, že něco takového se už v Rakousku nikdy opakovat nebude. Kurz taky nyní vystoupil pro absolutní zákaz předvolebních vystoupení tureckých politiků – a v Rakousku se žádná nekonají a je klid po pěšině.

V Německu to ponechávají na chudácích starostech měst, v Holandsku řekla vláda silné slovo a nevpustila na území ani tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusogla (nepovolila mu přistát na letišti v Rotterdamu ) a když to jeho kolegyně Sayan Kaya zkusila po zemi, taky neprošla.

Francouzi naopak Cavusoglovi mítink povolili – zdá se, že opravdu už nutně potřebují Marii Le Penovou, aby prohlédli – ovšem potom je bohužel Evropská Unie taky pryč.

V čem je problém?

Že turecké referendum definitivně odstraňuje poslední zbytky demokratického systému, je jasné každému, kdo se jen okrajově zabýval politikou. Erdogan má možnost vládnout pomocí dekretů, ruší se funkce předsedy vlády, parlament je zredukován na poradní sbor – něco podobného co si už vybojoval Putin v Rusku. Podle zákona mají právo hlasovat i Turci, žijící v zahraničí a mající turecké občanství, jak Nizozemí, tak Německo povoluje dvojité občanství. Rakousko sice ne, Turci si ho ale ve své velké části opatřili ilegálně a turecké úřady samozřejmě nespolupracují, aby rakouské úřady informovali, kdo z Turků žijících v Rakousku si opatřil turecký pas – to by bylo totiž důvodem ke ztrátě rakouského občanství.

A turecká komunita v Rakousku obdivuje ve své velké většině bezmezně Erdogana. V posledních volbách dostala jeho strana AKP v Rakousku 69 procent odevzdaných hlasů (v Turecku samotném jen 49,5 procenta) Má to několik důvodů.

  • Rakouští Turci nemusí na vlastní kůži zakoušet důsledky jeho politiky – stoupající nezaměstnanost, díky upadajícímu turismu, občanskou válku s Kurdy, kterou vyvolal, jen aby vyhrál poslední volby (poslední v tom pravém slova smyslu), likvidaci školního systému, zatýkání učitelů, novinářů a všech, kdo mají jen trochu odlišný názor atd. atd.
  • Turci se cítí být v Rakousku diskriminovaní, cítí se být občany druhé kategorie a Erdogan jim dodává pocitu důležitosti. Erdogana se přece všichni bojí a tím stoupá i jejich sebeúcta a pocit důležitosti. Něco jako když my jsme za komunismu považovali husitské období za nejlepší období naší historie „protože tehdy se nás všichni báli.“

Jsou Turci skutečně diskriminovaní?

Když se člověk podívá do statistik, mohlo by to tak vypadat. Průměrný příjem rakouského občana za rok je 24 186 Euro, u turecké menšiny to dělá jen 18 913 Euro. Podíl nezaměstnaných v Rakousku je 8,1 procenta, u Turků je to 19,8 procent. Chudobou je ohroženo 10 procent Rakušáků, ale 24 procent v Rakousku žijících Turků. Shánějí tedy opravdu hůře práci, protože jsou Turci?

Je tu ale jiná statistika a ta možná podá správnou odpověď. Zatímco u rodilých Rakušáků je podíl těch, kteří ukončili jen základní školu a nemají tedy žádné vzdělání 11 procent, u turecké menšiny je to 61 !!! procent. A tady jsme u jádra pudla.

Lidé bez vzdělání shánějí prostě práci mnohem obtížněji než ti kvalifikovaní, bez ohledu na svůj původ. A s tím vzděláváním je to prostě problém.

Většina tureckých dětí, které přicházejí do školy, neovládá němčinu. Dokud to byli jednotlivci, museli se přizpůsobit většině a jazyk se rychle naučili už proto, aby mohli komunikovat se svými spolužáky. Dnes tvoří v třídách často většinu, tato motivace je tedy pryč a špatné známky je nijak neiritují, zejména, když to rodičům nevadí. A těm – hlavně otcům – to opravdu nevadí.

Orientální společnost je stavěna patriarchálně. Otec je hlavou rodiny, jeho rozhodnutí jsou příkazem. Pokud by syn dosáhl lepšího vzdělání a lepšího společenského postavení než jeho otec, ohrozil by tak otcovu vůdčí úlohu v rodině. Otevřely by se mu nové obzory, do kterých jeho tatínek prostě nevidí. Ten by se cítil být ohrožen či dokonce i zesměšněn.

Stejně tak zakazují mnozí turečtí otcové svým dcerám, aby se jen bavily s nevěřícími. I prostý rozhovor s křesťanem nebo ateistou je „haram“ tedy hříšný. Vztah s jinověrcem je pak prostě „no go“.

Samozřejmě že se zaštiťují Aláhem a jeho příkazy. Ve skutečnosti je to ale strach, aby nebyla odhalena jejich omezenost.

Vzdělaní muslimové tyto problémy nemají. Znám jich už dost, abych to mohl posoudit. Ti nemají strach žít sekularizovaně, dovolit svým dětem jakýkoliv kontakt s místními. Naopak takové kontakty podporují, protože je obohacují. Mají sebevědomí, nemají tedy strach z neznámého.

Nedostatek vzdělání je hlavní brzdou integrace. A to vzdělání je v tureckých i arabských rodinách úmyslně brzděno ze strachu ze ztráty privilegovaného postavení hlavy rodiny. Samozřejmě že je to pohodlné. Ale důsledky jsou ty, že se sami stavějí do role občanů druhé kategorie, ze které pak neznají jinou cestu ven než přes náboženský fanatismus a obdiv pro Erdogana. Muslimská společnost se zbavuje dobrovolně 50 procent svého intelektuálního potenciálu, když zakazuje ženám studovat a podílet se aktivně na utváření společnosti. Navíc odpadá i přirozená konkurence muž – žena, která samozřejmě nutí i v každodenním  životě k lepším výkonům. V muslimské společnosti je chlap prostě pán a žena služka. To je opět pohodlné, nač se vzdělávat, nač se učit chovat podle nějakých společenských pravidel, když to jde i bez toho. Z učení bolí hlava, to si pak člověk může ušetřit.

U tureckých chlapců je skutečně snaha dosáhnout lepšího v zdělání hodně slabá, podřizují se rádi otcovu diktátu a zákazu učení – je to prostě pohodlné. U děvčat byl větší odpor, v poslední době ale slábne, autoritativní islám včetně rodinné struktury se prosazuje stále více. Je bezpečnější se přizpůsobit a smířit se s osudem služky v rodině pomocného dělníka nebo nezaměstnaného než se snažit o povstání proti rodinnému systému a o emancipaci.

Protože porodnost tureckých žen je 2,44 dítěte na ženu a u Rakušánků je to jen 1,39 dítěte, bude se tento problém stále prohlubovat.

A stále více mladých mužů bez perspektivy na lepší život bude sedět v mešitách a poslouchat slova o tom, že islámská společnost je lepší, že Islám je pravá víra a žena je povinna poslouchat muže a zahalovat se, aby z ní nikdo cizí nic neviděl. Protože muži PATŘÍ.

Jedinou cestou k změně je zlepšení vzdělání, ale zde, jak už jsem psal i projekt muslimských školek ve Vídni ztroskotal. Místo němčiny se tam děti učily nazpaměť pasáže z koránu v arabštině.

Myslím si ale, že ti, kdo jsou zde nespokojeni a vidí v Erdoganovi spasitele, by se měli přestěhovat zpět do Turecka. Tam se budou cítit lépe a tam budou moci bez jakýchkoliv překážek navštěvovat předvolební mítinky AKP a jásat nad moudrostí velkého vůdce. A my se budeme potom cítit lépe taky.

Spropitné


               Je to něco, co mne vždy znepokojuje. Spropitné je totiž věc nepřesně zakotvená. Člověk ví, že by měl nějaký ten trinkgeld dát, jenže nikdy si není jistý, kolik by to mělo být. V každé zemi jsou jiné zvyky, Japonec vás znenávidí, pokud mu dáte byť jen jediný cent, Angličan vás nebude mít rád, ani když mu necháte celou libru. Vysoké spropitné je prý sexi, svědčí o tom, že muž, jenž ho dává, je při penězích a peníze dokážou udělat atraktivním i muže jako Briatore, Eclestone či dokonce Donald Trump). Dobrá, nemám v úmyslu vylepšovat svou sexuální přitažlivost dáváním vysokého spropitného, stejně mně to už moc nepomůže, v Rakousku je zvykem zaokrouhlit na celé euro, když suma končí čísly okolo 80 až 90 centů, pak na to příští. To není až tak komplikované, opravdu složité to bylo jen v prvních týdnech po zavedení eura. Lidé nedokázali přepočítávat a dávali směšné zpropitné ve výšce jednoho, dvou centů.

Jsou ovšem situace, kdy nad sebou ztrácím kontrolu. Stalo se mi to dvakrát, vždy to bylo v italské restauraci (jednou v Římě a jednou v Mnichově), ale pokaždé to bylo, když platila má žena. Tato okolnost dělá následující dvě příhody podezřelými, ale věřte, že za tím nikdy nebyl úmysl.

V Římě jsme byli už před mnoha lety, ještě se platilo lirami a ceny byly tím pádem extrémně obtížně interpretovatelné. Počítal jsem, že 1000 lir je jedna německá marka a jedna marka je sedm šilinků. Čili u každé ceny děleno tisícem krát sedm. Super! Možná proto se mi to i stalo.

Byl to poslední den, rozhodli jsme se jít na oběd do jedné z restaurací na římských ulicích. Děti byly ještě poměrně malé, měly hlad a žízeň a já jsem se rozhodl prezentovat se jako civilizovaný člověk a nastudoval jsem si tedy pravidla italského stolování. Není to tak úplně jednoduché. Italský oběd – či spíše večeře, na oběd stačí talíř těstovin – má čtyři chody. Předkrm, primi piatti, secundi piatti a zákusek. Následovat má káva. Tak se člověk prezentuje jako příslušník civilizovaného světa a ne jako Němec. Němec je Italem považován automaticky za nebezpečného barbara, ovšem finančně silného a tedy i za vhodnou kořist. Že Italové Němce nazývají požírači psů, má ovšem jiný důvod a to ve výslovnosti písmene „r“. Ital německé hrdelní „r“ neslyší, protože má podobné jako je to naše. Takže ve větě „mangio carne“ tedy „jím maso“ slyší „mangio cane“ – „jím psa“.

Každopádně by se člověk měl snažit nevypadat v Itálii jako Němec a proto se při stolování chovat podle italských představ.

Samozřejmě že je jak objemem žaludku, tak i obsahem peněženky poměrně složité zvládnout celé takové menu. Předkrm by měl být pravidlem, je možné ale objednat jeden pro více osob, muž může vypustit zákusek, evenutálně i primi piatti, tím je už ale poněkud podezřelý. Žena naproti tomu by primi piatti vypustit měla (pokud to neudělá, pak secundi piatti), v žádném případě ale ne zákusek. Objednával jsem tedy podle oněch pravidel. Číšník byl skvělý. Zřejmě dosti podnapilý, o to ale družnější. V té době jsem ještě neuměl italsky prakticky ani slovo. Přesto nebyl problém mu rozumět, hrál celou dobu divadlo, bavil děti, byl zábavný a nadšený mými znalostmi italského stolování. Až při kávě jsem jeho ideál civilizovaného Rakušáka nenapravitelně rozbil. Objednal jsem kapučíno! Nikdy, za žádných okolností nesmíte objednat po jídle capucino, jediné přípustné je espresso, u muže klidně dvojité. Ale s cukrem, ne s našlehaným mlékem!!! Našemu hrdinovi spadla čelist, zesmutněl a odešel pro mou objednávku, jež mne v jeho očích zdegradovala na úroveň germánského divocha, žijícího v pralese mezi Rýnem a Dunajem. V tom okamžiku mu bylo jasné, proč jeho předkové Římané s tím územím nechtěli mít nic společného. Má tragédie je v tom, že své chyby poznám. Okamžitě jsem pochopil, že jsem něco zvoral, vylovil jsem turistického průvodce a nastudoval svou chybu. Oblil mne pot hanby a požádal jsem o účet. Jak už jsem pravil, s přepočtem jsem měl problémy i v mnohem vyrovnanějším psychickém stavu. Zaokrouhlil jsem účet, přičemž jsem dal našemu milému číšníkovi spropitné ve výšce 92 šilinků (13 000 lir – tedy 7,5 Eura). Ital se podíval nevěřícně na papír s opraveným účtem (platil jsem kreditní kartou) a pak začal mezi stoly tancovat. Takové nadšení mne přimělo k tomu, abych sumu znovu přepočítal a potom, co jsem došel ke správnému výsledku, nemluvila se mnou má manželka až do odjezdu vlaku.

Podruhé to bylo v Mnichově. Už jsme měli euro, ale ještě jsme s ním neuměli zacházet. Italská restaurce byla útulná, obsluha milá a můj syn byl nadšený samoumývacím záchodem, kdy se při spláchnutí začalo točit prkýnko a bylo utřeno dezinfekcí. Najedli jsme se jednoduše – v italských restauracích v Německu se výše uvedených pravidel držet nemusíte, tamější Italové jsou na domácí barbary zvyklí. Počítal jsem, kolik bude útrata stát a došel jsem k sumě pod hranicí 50 euro. Rozhodl jsem se – protože byl personál tak milý – zaokrouhlit na oněch padesát. Zdůrazňuji, že jsem se tak rozhodl ještě předtím, než má žena řekla, že převezme útratu. „Koľko to bude stáť?“ zeptala se.“Bude stačiť päťdesiatka?“ Přisvědčil jsem. Přisunula mi tedy pod stolem bankovku. Má žena je velmi diskrétní, aby ponechala aspoň nezúčastněným dojem pána rodiny v mé osobě (zasvěcení stejně vědí svoje), neplatí sama, ale nechává platit svými penězi mne. Kupodivu to dělá i nadále i po této mnichovské zkušenosti.

Když jsem požádal o účet, přišel majitel restaurace a pravil „38,50 Euro“. Naprosto jsem nezareagoval. Podal jsem mu padesátku mé ženy a dodal, jak jsem měl připraveno. „To je v pořádku.“ Podíval se nevěřícně na bankovku, pak si ji vzal a zmizel. Moje žena byla první, kdo pochopil, co se stalo. Vyslechl jsem si komentář – naštěstí ve slovenštině, takže majitel restaurace nemohl rozumět. Přesto pochopil. Až do našeho odchodu stál u vchodu do kuchyně a upíral zrak do ní, čili pryč od nás. Střežil se byť i jen jediného pohledu naším směrem, očividně se bál, ež bychom jej mohli přivolat a sumu ještě korigovat. Nekorigoval jsem, čest mi to nedovolila. Každopádně jsem tehdy nechal nejvyšší zpropitné v mém životě. Vlastně ne já, má žena. Jenže ta to neudělala dobrovolně.

Přísahám, od té doby si dávám na italské restaurace pozor. Možná něco přimíchávají do jídla, aby lidi udělali takovými štědrými. Kdo ví. Ale víckrát mne už nedostanou!

Spolupráce lékaře s policií


Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem.

Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné.

Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody! Proto člověk musí s každou chudinou, která v zoufalství, že ji její potetovaný „macho“ opustil, spolkla tři tabletky aspirinu, posílat na psychiatrii v doprovodu policie jako těžkého zločince. Jakoby policie neměla na práci nic jiného! To se to pak zlodějům krade, když policie musí svůj čas trávit převozy na psychiatrii!

Rakouský zákon totiž takzvané „soukromé právo na zadržení pachatele“ má. Ovšem pouze pro trestné činy, které jsou v právním řádu trestány tresty odnětí svobody na 5 let nepodmíněně a více. To nám na příslušném semináři vysvětlila právnička, z níž jsem nadobyl dojmu, že zločince či násilníka ještě nikdy v životě neviděla a proto nemá ponětí, o čem vlastně mluví. Ale možná jsem byl jen zaujatý.  Nejsem ovšem v trestním právu dost honěný, abych věděl, co vše se trestá odnětím svobody na pět let a výše. Vloupání do domu to určitě není, na to se pohlíží spíše vlídně jako na přestupek. Teoreticky tedy pokud by se někdo vloupal do mého domu a já mu v tom buď bránil, nebo mu znemožnil útěk a tento člověk by mě žaloval pro omezování osobní svobody, pak nemám šanci a půjdu sedět. (On ne, vyvázne s podmínkou.) Omezování osobní svobody je totiž trestáno vyšším trestem než vloupání. Stejně je tomu, pokud by se pacient (ať už v alkoholickém opojení nebo bez něj, jen proto, že ho to baví) rozhodl rozmlátit vybavení ambulance či zmlátit sestřičku (pozor, kdyby ji chtěl znásilnit, pak ho zadržet můžu, to je víc než oněch pět let, za ublížení na zdraví jsou ovšem tresty v řádu měsíců a v zmlácení sestry bych mu tedy podle zákona bránit nesměl). Právě v takových okamžicích člověk potřebuje pomoc policie a je rád, že ji máme.

Poprvé jsem přišel do kontaktu s policií při obhlídce mrtvoly v Popradě. Nějaký nešťastník se tam oběsil. Když jsem přijel na místo činu, už ho odřezali. Konstatoval jsem násilnou smrt a nařídil soudní pitvu. Myslel jsem, si, že je tím věc vyřízena. Nebyla. Po asi hodině mi volal poručík policie a ptal se mě, proč jsem nařídil soudní pitvu. Vysvětlil jsem mu, že se jednalo o násilnou smrt a proto je soudní pitva potřebná. On namítl, že ten člověk se zabil sám. Trval jsem na tom, že i tak se jedná o smrt násilnou, tedy ne zrovna přirozenou, a proto má být vykonána soudní pitva. O hodinu později mi zavolal jeho nadřízený kapitán. Byl velice rozčílený a zeptal se mě, jak si to vůbec představuju nařídit soudní pitvu u člověka, jenž se prokazatelně zabil sám. Zeptal jsem se už poněkud sarkasticky, zda byl pak kapitán u toho, když se ten člověk věšel, či zda vyslechl svědky, kteří ho při tom viděli. Odpověděl podrážděně, že žádní svědci nejsou, ale že se to rozumí samo sebou. Trval jsem na tom, že se to samo sebou nerozumí a že ten člověk má být pitván na soudním lékařství. O hodinu na to mi zavolal major, tedy samotný šéf popradské kriminálky. Jen jsem zvedl telefon, začal na mně řvát a vyhrožovat, že jestli okamžitě nezměním svůj nález a nebudu žádat obyčejnou pitvu místo soudní, bude to mít pro mě nedozírné následky. Zaťal jsem se a trval jsem na svém. Násilná smrt je násilná smrt, pokusil jsem se mu vysvětlit, ale neuspěl jsem, Násilnou smrtí bylo vzápětí vyhrožováno mně a major zavěsil.

Celý problém mi byl osvětlen o den později. Jestliže pacient zemřel přirozenou smrtí, byl pitván na patologii v Popradě, jestliže smrtí násilnou, pak na soudním lékařství v Košicích. A náklady za transport do Košic musela platit policie. Jestliže byl ale pacient poslán na pitvu na patologii do Popradu a tamější patolog usoudil, že se jedná o násilnou smrt a že pacient by měl být pitván v Košicích a poslal jej tam, náklady na dopravu platila nemocnice. S mou mrtvolou to dopadlo tak, že onen major zrušil mé rozhodnutí a určil smrt onoho sebevraha za přirozenou. Mrtvola byla tedy dopravena na patologii do Popradu. Tam patolog označil všechny za debily, změnil smrt na násilnou a poslal mrtvolu do Košic. Tím pádem náklady zaplatila nemocnice a policie byla šťastná a věděla, že v Popradě se vyskytuje jeden mladý doktor, který touží po konfrontaci a po průseru.

Podobně se mi vedlo, když jsem obhlížel mrtvolu v polorozpadlém domě na cestě do Spišské Soboty. Ona postarší paní ležela pod schody a mozek vedle ní na podlaze. Nad ní v prvním poschodí chyběl podstatný kus zábradlí a z té díry na mě pokřikoval agresivní těžce opilý druh mrtvé. Zavolal jsem policii, abych nahlásil násilnou smrt. Policista se mě zeptal, jak vím, že ta osoba je mrtvá. Vysvětlil jsem mu, že jestliže se mozek osoby nachází mimo její lebku, je smrt nepochybná. Zeptal se mě, zda se z té skutečnosti dá skutečně usuzovat na násilnou smrt. Řekl jsem, že ano, protože ta osoba proletěla dřevěným zábradlím na prvním poschodí a tam stojí namol opilý chlap, jenž ji možná tím zábradlím prohodil. Policista se mě zeptal, zda jsem to viděl, či zda existují svědci. Odpověděl jsem, že to si už bude muset zjistit sám. Byl dost zklamán, nicméně po hodině a půl skutečně na místo činu dorazila policejní posila a začala shromažďovat důlazy.

Byly ale i situace, kdy byla policie skutečně aktivní. Když jsem zastupoval obvodního lékaře v Hranovnici, vyskytl se v obci případ hepatitídy A. Bylo to rómské dítě (tehdy jsme ještě směli říkat cikánské) a já jakožto mladý, naivní a právně zodpovědný člověk se rozhodl nechat vyšetřit ostatní příslušníky rodiny a nechat je naočkovat proti nákaze. Poslal jsem tedy na adresu onoho dítěte dopis, ve kterém jsem žádal všechny příslušníky rodiny, kteří byli s nemocným dítětem v kontaktu, aby se dostavili do mé ordinace na příslušná vyšetření s odběrem krve a očkování. Nepřišel nikdo. Poněkud podrážděně jsem napsal urgenci a vysvětlil, že se jedná v případě, že nemocný člověk nebude léčen o život ohrožující onemocnění. Nepřišel nikdo. Zavolal jsem starostovi obce a požádal ho o pomoc. Poslal mě někam s vysvětlením, že je to v cikánské (dnes rómské) kolonii a on tam „veru že nepôjde a ani nikoho posielať nebude. Že tam si bez policajného doprovodu nik netrúfa.“ Rozhodl jsem se, že mě taková překážka nemůže zadržet, zavolal jsem policii a požádal jsem, ji, aby mi do ordinace přivezli všechny příslušníky oné rodiny Čonkovců z dané adresy. Bylo to okolo poledne, když před ordinací zastavilo policejní auto a policisté z auta vybírali dva stařečky, muže a ženu, kteří se sotva mohli pohybovat. Donesli je před mou ambulanci a zahlásili: „Týchto dvoch sme chytili, pán doktor, všetci ostatní utiekli oknom do lesa.“ Nevím dodnes, zda mohu danou akci považovat za úspěch, nicméně ony dva Rómy – staroušky nad hrobem s pokřivenými a pro pohyb nezpůsobilými klouby, které jim zabránily v útěku do lesa – jsem opravdu naočkoval.

V Murau byly mé vztahy s policií doslova idylické. Mělo to jeden důvod. V hnízdě, jako bylo Murau, se všichni znají a celý policejní sbor se skládal z příslušníků rodiny Autischer. Protože senior této rodiny, někdejší policista a velké zvíře u odborové policejní organizace, trpěl poruchami srdečního rytmu a poté srdeční nedostatečností, kterou se mi podařilo jako prvnímu lékaři, který se jím zabýval, dostat pod kontrolu, těšil jsem se u murauského policejního sboru nevídané popularitě. Přiznám se hned, že jsem byl tak hloupý, že jsem toto privilegium nevyužíval a pil po tenise v Murau či po seminářích, které se konaly v Murau každý měsíc opravdu jen jedno velké a jedno malé pivo, což znamenalo, že jsem se nacházel pod zákonem povolenou hranici 0,5 promile alkoholu v krvi. Když jsem byl jednou zastaven policejní hlídkou na křižovatce pod odbočkou na Stolzalpe (dnes je tam už kruhový objezd) a požádán o doklady, policista po nahlédnutí do mého pasu jen zasalutoval, omluvil se za rušení mé pokojné jízdy, popřál mi hodně zdraví a požádal mě, abych jel po serpentinách na Stolzalpe opatrně. Koneckonců se tatínkovi s jeho srdeční nedostatečností mohlo kdykoliv přitížit.

Pak jednou přibyl k murauskému sboru ambiciózní policista jménem Fingerlos (v překladu to znamená Bezprstý, on chtěl ale dokázat, že má prsty dlouhé a dokáže si poradit i s „lékařskou mafií“.) Jeho obětí se stal kolega Piber. Jedné jasné zimní noci byl na kruhovém objezdu pod Stolzalpe zadržen policistou Bezrpstým a přinucen dýchat do přístroje na měření alkoholu. Nadýchal nulu. Bezprstý ale cítil v dechu kolegy alkohol. Tento mu vysvětlil, že pil bezalkoholický punč a proto je jeho dech takový, jaký je. Bezprstý se tím nedal uchlácholit. Došel k názoru, že přístroj na měření alkoholu v dechu je defektní, odvezl kolegu Pibera na policejní stanici a tam čekal hodinu, než mu z Judenburgu přivezli náhradní přístroj. (Zřejmě předpokládal, že lékařská mafie má všechny měřící přístroje pod kontrolou a ty v přítomnosti lékaře odmítají měřit) Když i tento přístroj z Judenburgu ukázal nulu, chtěl Bezprstý vézt Pibra do nemocnice v Judenburgu ( protože Stolzalpe oprávněně nedůvěřoval) na odběr krve. To se už ale objevili na stanici zalarmovaní příslušníci rodiny Autischer. Pibera osvobodili a policista Fingerlos byl následně přeložen jinam.

Důležitou funkcí policie je hledání pohřešovaných osob. To se stává poměrně často, zejména v časech rostoucího věku obyvatelstva a tím pádem stoupající demence, kdy leckdo netrefí domů. V Leibnitzu, kde jsem teď, je to vždy otázka, zda ten člověk netrefil domů, protože je dementní, nebo protože je opilý a v bezvědomí nebo je opilý a bojí se manželky. I tyto záhady pak musí řešit policie. V Murau se jednalo zejména o osoby dementní. V domově důchodců v Teufenbachu je ředitelkou Gábina Brunner, původem z Kopřivnice. Samozřejmě, že v domově důchodců jsou nainstalována všechna opatření, aby chovanci ústavu nemohli uniknout. Protože oni se samozřejmě unikat snaží. Tento fenomén utíkajících dementních stařečků a babiček mi vysvětlila psycholožka na semináři o demenci. Jsou to prý archetypy z doby kamenné, které opět v dementních mozcích ožívají. V oněch dobách kamenných nepřišla strava za člověkem, člověk musel stravu hledat či lovit mimo domov. Proto tito lidé vyrážejí z domova, aby našli onu stravu, a pak už nenajdou cestu domů. Přes všechna opatření náhle v Teufenbachu chyběla jedna chovankyně. Personál vyhlásil poplach, Gábina zavolala policii. Popsala jim babičku ve věku nad osmdesát let, shrbenou, pohybující se pomocí dvou berlí a se sklony k agresivitě, kdy plive a kouše. Netrvalo ani půl hodiny a před domovem důchodců zastavilo auto policejní hlídky. Vytahovalo z vozu shrbenou osobu se dvěma berlemi, kterými mlátila okolo sebe, plivala na policisty a pokoušela se je pokousat. Zpocení Autischerovi chlapci ji s vypětím všech sil zpacifikovali a triumfálně přinesli do domova důchodců.

Když ji postavili před Gábinu, ta se na ně jen nevěřícně podívala a pravila: „Ale to není ta naše.“

Jak pravím, spolupráce medicínského personálu s policií je potřebná. Někdy je to ovšem pro obě strany dost náročná záležitost.