Rakouská vláda minulý týden vypracovala návrh zákona, který zakazuje zahraničním politikům svolávat předvolební shromáždění na rakouském území, jestliže daný cíl voleb odporuje základním hodnotám demokratické společnosti.

Je jasné, že jde o účelový zákon, který má zabránit Erdoganovi a jeho nohsledům fanatizovat své příznivce žijící v Rakousku. Je to reakce logická a politicky pro absolutní většinu obyvatelstva akceptovatelná. Erdogan si to vysloužil svými provokacemi, veřejné mínění je jednoznačně proti němu a proti jakémukoliv kamarádění s tureckým novým sultánem. Důsledkem je i obrat ve vztahu k turecké menšině, která v Rakousku představuje asi 365 000 lidí (v Německu je jich před tři miliony). Erdogan je označil při svém posledním vystoupení ve Vídni za „prodlouženou ruku velkého Turecka“ integraci nazval „zločinem proti lidskosti“ a ve své poslední provokaci před dvěma týdny vyzval Turky žijí v Evropě, aby neměli tři ale pět dětí, protože oni jsou „budoucnost Evropy“.  Výsledkem je stále napjatější vztah mezi většinovým obyvatelstvem a tureckými imigranty, takzvané „zločiny z nenávisti“ tedy motivované nenávistí k přistěhovalcům zaznamenaly v tomto roce v porovnání s rokem 2016 třistaprocentní nárůst. Samozřejmě to bohužel postihuje i Turky naprosto integrované, kteří s Erdoganem a jeho ideologií nemají a nechtějí mít nic společného – ti jsou touto nenávistí postiženi dokonce více než oni neintegrovatelní. Je to logické, oni Erdoganovci žijí v ghettech, v uzavřených společnostech, kde jsou před rostoucí nenávistí domácího obyvatelstva chráněni. Oni integrovaní žijí mezi námi a jsou tedy útokům holých lebek a nepříliš intelektem nadaných sousedů vydáni na milost a nemilost. Soused mé sestřičky z endoskopie, který žije na jihu Štýrska už dvacet let a Edrogana nenávidí jako mor, byl v poslední době vystaven víckrát nadávkám a výzvám, aby táhl do Turecka. Kam samozřejmě nechce a ani nemůže. Za kritiku Erdogana v jakékoliv podobě je totiž v Turecku vězení, protože taková kritika je interpretována soudy jako „podpora terorismu.“

Ale pět k onomu zákonu. Je logický, chrání naše hodnoty a klid ve společnosti. Proč by měli turečtí politici v našich městech propagovat odstranění demokracie a lidských práv, které jsou základním fundamentem naší společnosti?

Jenže se ihned ozvali ústavní rakouští soudci a vyjádřili svou pochybnost, že tento zákon projde. A i kdyby prošel v rakouském parlamentu, bude s největší pravděpodobností prohlášen ústavním soudem za protiústavní a tedy neplatný. Ve společnosti zavládlo podráždění – i mně se na chvíli zvedla žluč otázkou  – co ti soudci vlastně chtějí? Skutečně jim kampaň nepřátelské ideologie nevadí a chtějí ji proto chránit?

Až když jsem to prodýchal, pochopil jsem, že je to o něčem úplně jiném. Oni soudci nemají vůbec žádné politické cíle – ani je  – aspoň oficiálně – mít nesmějí. Jejich jediným úkolem je výklad zákona a zkoumání, zda zákony země odpovídají nejvyšší právní normě, kterou je ústava, nebo jsou s ní v rozporu. A jsou-li v rozporu, musí být zrušeny. Protože úkolem ústavních soudců je onu ústavu chránit. Musí tak rozhodnout a umožnit tedy erdoganovcům jejich nenávistné výlevy na našich náměstích a v halách, i kdyby je nenáviděli víc než prostý Rakušák.

Jak mi svého času vysvětlila jedna mladá soudkyně z Judenburgu – nejrozšířenějším omylem obyvatelstva je, že si myslí, že soudy jsou pro zjednávání spravedlnosti. K tomuto omylu očividně přispívá i fakt, že ministr odpovědný za justici má titul „ministr spravedlivosti“. Což je v naprostém rozporu s jeho funkcí. Úkolem soudů totiž není sjednávání spravedlnosti ale výklad zákona. Jestliže je zákon špatný nebo nespravedlivý, musí soudce rozhodnout ne podle vlastního svědomí, ale podle znění tohoto zákona. Tak to bylo za hitlerovského Německa, tak to bylo za komunistického systému, tak je tomu ale i dnes.

Problém tedy není v soudcích, ale v textu zákona. V tomto případě v textu ústavy, tedy nejvyšší právní normy. Naše ústavy byly totiž psány v čase míru a proto v představě, že se nic zlého už nemůže stát, si stanovily práva jednotlivce jako nejvyšší prioritu. Lidská práva každé osoby tedy i nejtěžšího zločince jsou maximálně chráněna, aby nedošlo náhodou k omylu a nebyl potrestán nevinný. V čase míru a blahobytu si společnost tento luxus „raději nechat běžet deset lumpů, než odsoudit jednoho nevinného“ může možná dovolit. Jenže časy se změnily.

Jednak toto znění stále více gaunerů zneužívá a v čase vlády peněz a liberální globalizované společnosti unikají hromadně spravedlnosti. Pro prostého člověka je nepochopitelné, že telefonní odposlech, který jednoznačně dokazuje vinu zločince, není připuštěn k soudu jako důkazový materiál jen proto, že nebyl předtím povolen a v důsledku toho je zločinec prohlášen za nevinného a propuštěn, aby mohl své lumpárny provozovat dále. Ale tak je onen zákon formulován. Aby mohl soudce jednat jinak, musel by být takový zákon příslušně změněn. A k tomu není politická vůle. Výsledkem je podráždění prostého občana, který volá po změně a je ochoten volit radikály, kteří slibují revoluci. Protože revoluce je obdobím, kdy se zákony přepisují – pokud vůbec nějaké platí.

Tak vznikla svého času i „Ústava prvního května“, která si na nejvyšší místo dala vedoucí úlohu komunistické strany. A tím tuto vedoucí úlohu ve společnosti udělala nejvyšším zákonem, kterému se musely ostatní právní normy podřizovat. Bylo to perverzní, ale bylo to tak. Tak zněl zákon. Pak se vytvořila nová ústava po převratu v listopadu 1989. Ústava, která si vzala příklad z podobných zákonných norem západní Evropy.

Jenže, jak jsem řekl, doba se mezitím změnila. Už nežijeme v míru, ale ve válce s terorem, s islámským fundamentalismem, který si dal za cíl naší společnost zničit – a využívá nestoudně fakt, že naše zákony jsou proti jejich „právu“ slabé. Četl jsem nedávno rozhovor s jedním izraelským sociologem, který pravil, že Evropa se bude muset v dohledné době rozhodnout, zda je pro ni důležitější ochrana lidských práv nebo ochrana práva na život. Protože tyto dvě věcí se dostávají stále více do protikladu. Izrael tento problém vyřešil už dávno, rozhodl se, že ochrana lidského života je důležitější než lidská práva jednotlivců, tedy pachatelů. Tak upravil zákony, zejména pak nejvyšší zákonnou normou, tedy ústavu. Ovšem Izrael je od roku 1947 nepřetržitě ve válečném stavu. A jeho zákony jsou této skutečnosti přizpůsobeny.

Je to zřejmě opravu tak, že současné ústavy evropských zemí (odhlédnouc od paskvilu, který má být Ústavou evropské Unie) neodpovídají potřebám doby. Společnost se změnila, zákonodárství na tuto proměnu nereagovalo. Zákony jsou zastaralé a neodpovídají duchu doby. Zákony vznikly za účelem ochrany obyvatel, jejich životů, svobody a majetku. Jestliže nechrání, postrádají svou základní funkci. Bylo by je tedy třeba změnit.

Jenže jak? Zákony můžou změnit pouze poslanci. A to dvoutřetinovou většinou. Tento mechanismus je dobře promyšlený, je ochranou před svévolnými změnami, které by jinak každá vláda mohla provádět podle vlastních potřeb. Ale o to těžší je ústavní zákony měnit. Předpokladem by byly dva body – pochopení společenské potřeby, že je zákon třeba přepracovat a politická vůle jednotlivých stran a poslanců k tomu kroku. A v tom je problém. I kdyby byl první bod splněn a politici skutečně pochopili, že současné zákony neodpovídají duchu doby, začne politikaření – tedy vyjednávání, co za to. Kolik stojí jeden takový hlas? Politickou funkci, místo v dozorčí radě nebo přímo peníze na dřevo? Politika je už taková, v současnosti pak při naprostém nedostatku státníků vidíme pouze politiky, kteří buď nechápou anebo když pochopili, myslí na to, jak z daného problém vytlouct osobní profit. Že tato cesta nikam nevede, je jasné.

Jak dlouho takové politikaření může vydržet? Situace je stále napjatější, teroristů vedoucích válku proti občanské společnosti přibývá. 16. dubna, až Turci rozhodnou o likvidaci demokracie ve své zemi (opak by mě nesmírně příjemně překvapil, ale i kdyby hlasovali většinou proti, bude možné volby zfalšovat natolik, aby dopadly tak jak si sultán přeje – mezinárodní pozorovatelé, kteří by na průběh voleb dohlíželi, nebudou zcela jistě připuštěni) Dají tak veškeré moci do rukou jednomu psychopatovi, a jeden takový totalitní režim, nenávidící naše hodnoty a navíc jakožto člen NATO vyzbrojený nejlepší americkou vojenskou technikou, bude stát přímo na prahu Evropy.  Je Evropa na takovou výzvu vůbec připravena? Dokáže se nějak bránit?

Zřejmě ne, pokud budou platit dnešní zákony. Soudci samotní nic nezmění. Před Evropou tedy stojí potřeba revoluce. Bylo by žádoucí, kdyby proběhla v klidu a byla vedena rozumem. Ne emocemi, které rozsévají pravicové populistické proudy. Revoluce, která bude mít za cíl hájit život a bezpečí občanů Evropy. Která bude schopna získat zase jejich důvěru. Absolutní bezpečí a jistotu samozřejmě občané Evropy tím nezískají. Ale aspoň pocit, že nejsou vydáni šílencům na milost a nemilost, že za nimi politici, jimi přijímané zákony a těmto poplatní soudcové stojí a že je chrání. K tomu by bylo ale třeba, aby se politici změnili ve státníky.

Jaká je naděje, že se to stane?

Rakovina má v medicíně zvláštní statut. Zřejmě proto, že neslibuje jen smrt, ale smrt bolestivou a zdlouhavou. Proto si vysloužila pověst ďábla mezi nemocemi. Kuřáci se – pokud vůbec – nebojí srdečního infarktu nebo plicní embolie, i když jsou jimi ohroženi mnohem víc, ale plicní rakoviny.

Tato pověst ovšem umožňuje vývoj nových léčebných postupů, není politika, který by se postavil proti výzkumu v oblasti léčby rakoviny nebo který by si dovolil nepovolit používání léku proti rakovině, u kterého byl dokázán pozitivní efekt. Ať to stojí, co to stojí.

Onkologové a vůbec specialisté zabývající se léčbou rakoviny mi snad tento článek odpustí. Nepsal jsem jej pro ně, ale pro mé čtenáře, tedy v absolutní většině laiky. Budu se jim snažit téma přiblížit populární metodou vzdálenou vědeckým termínům, za možné korektury či doplňky budu ale jen vděčný.

Jestliže se v mých mladých medicínských letech rakovina skoro jen operovala, došlo později k stále intenzivnější a úspěšnější chemoterapii a ozařování nádorů. Takzvaná neadjuvantní léčba v rakovině konečníku a prsu byla dalším mílovým krokem, který umožnil operace konečníku se zachováním přirozeného střevního vývodu a prsu se zachováním tkáně, takže více než 80 procent operací prsu se dnes provádí bez amputace prsu.

Právě receptory na povrchu nádorových buněk rakoviny prsu byly průlomem v léčbě. Prsní nádory jsou z velké části závislé na pohlavních hormonech. Dokud je dostávají, rostou. Odtud byl jen krůček k myšlence zablokovat receptory na povrchu nádorových buněk a nepustit tak pro ně životně důležitý hormon estrogen na jejich povrch. Nádor pak nemůže růst a odumírá. Samozřejmě nepůsobí taková léčba na všechny nádory. Některé jsou citlivé na estrogeny, jiné na progesteron, jiné mají jen takzvané HER receptory, proti nimž se už taky podařilo vyvinout protilátku, některé nemají ale žádný podobný mechanismus a jsou tedy na léčbu rezistentní a mají špatnou prognózu.

Představa, že rakovina je jedna choroba, je chybná. Jedná se o mnoho různých typů rakovinového bujení, rozdílnými výchozími buňkami, s rozdílnými mechanismy růstu, s rozdílnými závislostmi a tím i rozdílnou prognózou a možnostmi léčby. Jednotný je jen jeden faktor a to je nekontrolovaný růst, který se vymkl regulaci imunitního systému člověka. Onkologie jako nauka o léčení nádorů se stala stále komplexnějším oborem, je to ale historie úspěchu.  Před specialisty, kteří dokážou v tomto oboru držet krok s vývojem, smekám.

Celá léčba je totiž stále specifičtější, jemnější, cílenější.

Chemoterapie se stále více fokusuje na určité faktory růstu nádoru a tím více napadá nádor a méně zdravé buňky.

Například blokádou růstového faktoru pro růst cév (VEGF) se znehodnotí cévní zásobení nádoru a tento tak může odumřít. Samozřejmě existuje nebezpečí, že taková poškozená céva začne krvácet, těžko tišitelné krvácení z nádoru je pak možný nežádoucí důsledek. Jiný je epidermální růstový faktor (EGFR), jehož blokádou se rovněž dá zabránit růstu nádoru.

Prvním cíleným chemoterapeutikem byl Imatibid, orientovaný na vadný chromozom (takzvaný Philadephia-Chromozom podle místa, kde byl objeven), který je příčinou vzniku chronické myeloidní leukemie.

Všechny tyto léčebné opce se odehrávají na povrchu nádorové buňky, v poslední době si ale medicína troufla jít hlouběji, do buňky samé.

Tak se v posledních letech se objevila imunoterapie. Další krok k zvýšení účinnosti léčby, ale hlavně k minimalizaci vedlejších účinků.

Chemoterapie spočívá v principu na hypotéze, že nádorové buňky se množí rychleji a nekontrolovatelněji než buňky zdravé. Jestliže tedy tělu podám jed, který se zachytává právě v množících se buňkách, „zchytá“ to nádor víc než zbytek těla. Tedy řečeno stručně: člověk bude sice otráven, ale nádor o něco víc. Proto má tato dost nepopulární léčba mnoho vedlejších účinků, i když i v tomto oboru byly v poslední době vyvinuty léky s hlavním důrazem na redukci těchto nežádoucích příznaků.

Immunoterapie má zcela jiný bod účinku. Jedná se zde už o nanotechnologické postupy, tedy zkoumání hluboko v strukturách buňky, jejich receptorech a v její DNA. Samozřejmě je takový výzkum extrémně drahý a to se odráží i v ceně léků.  Zejména když jsou vyhrazeny vždy jen pro velmi malou skupinu pacientů.

Klasickým příkladem jsou takzvané PD-1 protilátky. To PD pochází z dost hrůzostrašného názvu „programmed cell death“. Imunitní buňky totiž vlastní receptory, které jsou zodpovědné za odhalení netypických, tedy změněných buněk. Každý den totiž vlivem kancerogenů, pocházejících z jídla, pití, samozřejmě ve velkém množství z kouření, ale například i z kosmického záření k vzniku mutací, tedy změn genetického potenciálu jednotlivých buněk, což může vést k zhoubnému bujení. (Jak pravil jeden známý onkolog, jedinou spolehlivou ochranou proti rakovině je nejíst, nepít a nedýchat) Taková buňka je ovšem změněná a právě PD-1 jsou zodpovědné za to, aby ji odhalily a zničily. Některé nádorové buňky mají ale vlastnost, že dokážou tento receptor inaktivovat. A zatímco imunitní systém spí v blažené představě, že se nic neděje, zhoubné buňky se mohou nerušeně množit. Protilátky proti tomuto receptoru jej dokážou znovu aktivovat a tím probudit imunitní odpověď, která vede k zničení nádoru. Obvyklé vedlejší účinky chemoterapie se nedostaví, protože léčba je zaměřená pouze proti maligním, tedy zhoubným buňkám. Samozřejmě může dojít k přílišné aktivaci imunitního systému a zaktivování autoimunitních chorob, tedy nemocí, kdy imunitní systém napadá vlastní orgány jako klouby při revmatické artritidě nebo štítnou žlázu, případně jiné orgány. Tyto vedlejší účinky jsou ale zřídkavé.

PDL-1 (programm death ligand) protilátky pak působí cíleně proti oněm receptorům (ligandům) na povrchu zhoubných buněk, které tyto buňky maskují a vydávají je před imunitním systémem za buňky normální. Tím inaktivují killer T-Lymfocyty, zodpovědné za likvidaci atypických buněk. Dá se říct, že tato léčba prostě zhoubným buňkám „strhne masku“ a tím je udělá imunitnímu systému viditelnými. S podobným efektem – imunitní systém se do nádoru pustí a při troše štěstí jej zničí. Tyto protilátky mají ještě méně vedlejších účinků, jsou ale mnohem obtížněji produkovatelné.

Ale výzkum se nezastavil ani tam. Ničení zhoubných buněk je závislé na fungování kaskády v imunitních buňkách (intracerulární pathway), která se skládá z takzvaných „check pointů“ , kdy jeden takový aktivovaný hlídací bod aktivuje další a další až se spustí ničící mechanismus, který vede k zničení zhoubné buňky. Jestliže je některý z těchto bodů geneticky vadný či inaktivovaný, nedokáže imunitní systém určité nádory likvidovat a ty pak mají u pacienta s tímto genetickým defektem volnou cestu k růstu a množení.  Pokud se najde takový vadný bod v kaskádě, dokážou ho příslušné protilátky zaktivovat a nádor se dostane pod palbu imunitního systému. Tyto defekty se dají odhalit z biopsie nádoru, proto se každý vzorek dnes vyšetřuje i na tyto vlastnosti. Pokud takový defekt existuje, může se nasadit specifická léčba, pokud ne, jedná se o takzvaný „wild typ“, kde je účinek sporný. Protože těchto check pointů je hned několik – CTLA -4, NRAS, BRAF, MEK, ERK (neptejte se mně, co ty zkratky znamenají, raději si to vygůglujte), působí tyto protilátky vždy jen na malý počet nádorů – jsou tedy vhodné jen pro malý počet pacientů (přes veškerý výzkum převládá ještě stále onen „wild typ“, tedy nádor, jehož příčinu neznáme. A to samozřejmě zvyšuje cenu léku.

Ta se pohybuje cenách až 100 000 Euro za rok léčby a vede sice v jednotlivých případech k vyléčení nebo dlouhodobé remisi nádoru, viděno statisticky ale nakonec zase jen k prodloužení intervalu k nové progresi, tedy zhoršení nádoru. Léčba tedy slibuje zlepšení či dokonce normalizaci životní kvality, ale jen na čas. Nádory jsou totiž rafinované a dokážou vyvinout proti oněm protilátkám vlastní obranu a ony léky pak přestanou působit.

Nicméně představuje tato léčebná opce další impuls, další velký krok v léčbě nádorů. Jestliže v mých školních letech existovalo zhruba deset léků proti zhoubným nádorům, teď jde jejich počet do stovek. Onkologie byla jen jedním malým oddělením farmakologie, dnes představuje při studiu medicíny vlastní zkoušku, protože se v rámci farmakologie prostě nedá obsáhnout.

Medicína i politika vyhlásila nádorovým onemocněním už dávno neúprosnou válku: je to zřejmě jediná oblast, kde se medicína může spolehnout na politickou podporu. Protože rakovina, jak už jsem řekl, neslibuje jen smrt, ale bolestivou smrt plnou utrpení. I když srdeční nedostatečnost nebo terminální fáze obstruktivní plicní choroby mají stejně špatnou či dokonce horší prognózu, zůstane rakovina díky své pověsti nejobávanější chorobou.

V žádném oboru medicíny se nezaznamenalo v poslední době tolik úspěchů jako právě v onkologii (Odhlédnouc snad od srdečního katetru, léčba dialýzou je přece jen už staršího data). V žádném jiném oboru nebylo do výzkumu investováno tolik peněz. Doufejme, že tato koalice medicíny s politikou zůstane zachována. A že tato nesmírně drahá léčba se nestane privilegiem těch, kteří si to budou moci finančně dovolit.

Někdo se odvážil postavit se jeho opojení moci, někdo se odvážil klást mu odpor. Něco takového si zaslouží trest.

Řekl bych, že KONEČNĚ si někdo troufl postavit se Tureckým provokacím a turecké rozpínavosti v Evropě, která už ztrácí jakoukoliv rozumnou dimenzi. První to byl rakouský ministr zahraničí Kurz, která si k sobě zavolal Erdogana při jeho poslední předvolební kampani. Poté, co tento fanatizoval davy vídeňských Turků a nazýval je „prodlouženou rukou velkého Turecka, řekl mu rakouský mladíček přímo do očí, že něco takového se už v Rakousku nikdy opakovat nebude. Kurz taky nyní vystoupil pro absolutní zákaz předvolebních vystoupení tureckých politiků – a v Rakousku se žádná nekonají a je klid po pěšině.

V Německu to ponechávají na chudácích starostech měst, v Holandsku řekla vláda silné slovo a nevpustila na území ani tureckého ministra zahraničí Mevluta Cavusogla (nepovolila mu přistát na letišti v Rotterdamu ) a když to jeho kolegyně Sayan Kaya zkusila po zemi, taky neprošla.

Francouzi naopak Cavusoglovi mítink povolili – zdá se, že opravdu už nutně potřebují Marii Le Penovou, aby prohlédli – ovšem potom je bohužel Evropská Unie taky pryč.

V čem je problém?

Že turecké referendum definitivně odstraňuje poslední zbytky demokratického systému, je jasné každému, kdo se jen okrajově zabýval politikou. Erdogan má možnost vládnout pomocí dekretů, ruší se funkce předsedy vlády, parlament je zredukován na poradní sbor – něco podobného co si už vybojoval Putin v Rusku. Podle zákona mají právo hlasovat i Turci, žijící v zahraničí a mající turecké občanství, jak Nizozemí, tak Německo povoluje dvojité občanství. Rakousko sice ne, Turci si ho ale ve své velké části opatřili ilegálně a turecké úřady samozřejmě nespolupracují, aby rakouské úřady informovali, kdo z Turků žijících v Rakousku si opatřil turecký pas – to by bylo totiž důvodem ke ztrátě rakouského občanství.

A turecká komunita v Rakousku obdivuje ve své velké většině bezmezně Erdogana. V posledních volbách dostala jeho strana AKP v Rakousku 69 procent odevzdaných hlasů (v Turecku samotném jen 49,5 procenta) Má to několik důvodů.

• Rakouští Turci nemusí na vlastní kůži zakoušet důsledky jeho politiky – stoupající nezaměstnanost, díky upadajícímu turismu, občanskou válku s Kurdy, kterou vyvolal, jen aby vyhrál poslední volby (poslední v tom pravém slova smyslu), likvidaci školního systému, zatýkání učitelů, novinářů a všech, kdo mají jen trochu odlišný názor atd. atd.
• Turci se cítí být v Rakousku diskriminovaní, cítí se být občany druhé kategorie a Erdogan jim dodává pocitu důležitosti. Erdogana se přece všichni bojí a tím stoupá i jejich sebeúcta a pocit důležitosti. Něco jako když my jsme za komunismu považovali husitské období za nejlepší období naší historie „protože tehdy se nás všichni báli.“

Jsou Turci skutečně diskriminovaní?

Když se člověk podívá do statistik, mohlo by to tak vypadat. Průměrný příjem rakouského občana za rok je 24 186 Euro, u turecké menšiny to dělá jen 18 913 Euro. Podíl nezaměstnaných v Rakousku je 8,1 procenta, u Turků je to 19,8 procent. Chudobou je ohroženo 10 procent Rakušáků, ale 24 procent v Rakousku žijících Turků. Shánějí tedy opravdu hůře práci, protože jsou Turci?

Je tu ale jiná statistika a ta možná podá správnou odpověď. Zatímco u rodilých Rakušáků je podíl těch, kteří ukončili jen základní školu a nemají tedy žádné vzdělání 11 procent, u turecké menšiny je to 61 !!! procent. A tady jsme u jádra pudla.

Lidé bez vzdělání shánějí prostě práci mnohem obtížněji než ti kvalifikovaní, bez ohledu na svůj původ. A s tím vzděláváním je to prostě problém.

Většina tureckých dětí, které přicházejí do školy, neovládá němčinu. Dokud to byli jednotlivci, museli se přizpůsobit většině a jazyk se rychle naučili už proto, aby mohli komunikovat se svými spolužáky. Dnes tvoří v třídách často většinu, tato motivace je tedy pryč a špatné známky je nijak neiritují, zejména, když to rodičům nevadí. A těm – hlavně otcům – to opravdu nevadí.

Orientální společnost je stavěna patriarchálně. Otec je hlavou rodiny, jeho rozhodnutí jsou příkazem. Pokud by syn dosáhl lepšího vzdělání a lepšího společenského postavení než jeho otec, ohrozil by tak otcovu vůdčí úlohu v rodině. Otevřely by se mu nové obzory, do kterých jeho tatínek prostě nevidí. Ten by se cítil být ohrožen či dokonce i zesměšněn.

Stejně tak zakazují mnozí turečtí otcové svým dcerám, aby se jen bavily s nevěřícími. I prostý rozhovor s křesťanem nebo ateistou je „haram“ tedy hříšný. Vztah s jinověrcem je pak prostě „no go“.

Samozřejmě že se zaštiťují Aláhem a jeho příkazy. Ve skutečnosti je to ale strach, aby nebyla odhalena jejich omezenost.

Vzdělaní muslimové tyto problémy nemají. Znám jich už dost, abych to mohl posoudit. Ti nemají strach žít sekularizovaně, dovolit svým dětem jakýkoliv kontakt s místními. Naopak takové kontakty podporují, protože je obohacují. Mají sebevědomí, nemají tedy strach z neznámého.

Nedostatek vzdělání je hlavní brzdou integrace. A to vzdělání je v tureckých i arabských rodinách úmyslně brzděno ze strachu ze ztráty privilegovaného postavení hlavy rodiny. Samozřejmě že je to pohodlné. Ale důsledky jsou ty, že se sami stavějí do role občanů druhé kategorie, ze které pak neznají jinou cestu ven než přes náboženský fanatismus a obdiv pro Erdogana. Muslimská společnost se zbavuje dobrovolně 50 procent svého intelektuálního potenciálu, když zakazuje ženám studovat a podílet se aktivně na utváření společnosti. Navíc odpadá i přirozená konkurence muž – žena, která samozřejmě nutí i v každodenním  životě k lepším výkonům. V muslimské společnosti je chlap prostě pán a žena služka. To je opět pohodlné, nač se vzdělávat, nač se učit chovat podle nějakých společenských pravidel, když to jde i bez toho. Z učení bolí hlava, to si pak člověk může ušetřit.

U tureckých chlapců je skutečně snaha dosáhnout lepšího v zdělání hodně slabá, podřizují se rádi otcovu diktátu a zákazu učení – je to prostě pohodlné. U děvčat byl větší odpor, v poslední době ale slábne, autoritativní islám včetně rodinné struktury se prosazuje stále více. Je bezpečnější se přizpůsobit a smířit se s osudem služky v rodině pomocného dělníka nebo nezaměstnaného než se snažit o povstání proti rodinnému systému a o emancipaci.

Protože porodnost tureckých žen je 2,44 dítěte na ženu a u Rakušánků je to jen 1,39 dítěte, bude se tento problém stále prohlubovat.

A stále více mladých mužů bez perspektivy na lepší život bude sedět v mešitách a poslouchat slova o tom, že islámská společnost je lepší, že Islám je pravá víra a žena je povinna poslouchat muže a zahalovat se, aby z ní nikdo cizí nic neviděl. Protože muži PATŘÍ.

Jedinou cestou k změně je zlepšení vzdělání, ale zde, jak už jsem psal i projekt muslimských školek ve Vídni ztroskotal. Místo němčiny se tam děti učily nazpaměť pasáže z koránu v arabštině.

Myslím si ale, že ti, kdo jsou zde nespokojeni a vidí v Erdoganovi spasitele, by se měli přestěhovat zpět do Turecka. Tam se budou cítit lépe a tam budou moci bez jakýchkoliv překážek navštěvovat předvolební mítinky AKP a jásat nad moudrostí velkého vůdce. A my se budeme potom cítit lépe taky.