Month: February 2017

Zdravotnictví a jeho financování

Zeptejte se jakéhokoliv politika v jakékoliv zemi, zda si myslí, že je zdravotní systém v jeho zemi financovatelný. Řekne vám, ovšem jen kdyby říkal pravdu, a to žádný politik se zdravým rozumem neudělá, že není.

Neexistuje ani jeden stát na světě, který by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Zřejmě ani Somálsko ne, i když žádný nemá. Politika se tedy tváří, že se nic neděje, že stojí ke svým závazkům ohledně starosti o zdravotní stav svých občanů, ve skutečnosti ale dělá vše, aby přístup ke zdravotní péči omezila či dokonce znemožnila. Zdravotní politika je plná úsporných opatření, samozřejmě vždy s alibistickým dodatkem, že to pacient nesmí pocítit. Pokud to přece jen pocítí, jsou samozřejmě vinni ne hodní politici, ale zlí doktoři.

Ale jak má pacient nepocítit, když se redukují lůžka, když zanikají vesnické praxe. Dovolím si na konec malé srovnání s Českou republikou, začnu ale hovořit o Rakousku. Na naší interně právě škrtli dalších 10 lůžek, což v praxi znamená, že máme pro spádovou oblast 80 000 obyvatel (pro gastroenterologii a intenzivní medicínu pak 105 000) přesně 58 lůžek. Průměrná doba ošetřování je 4,6 dne u klientely v průměru výrazně nad osmdesát let.

Ze 42 vypsaných praxí obvodních lékařů i odborných praxí ve Štýrsku v červnu a září 2016 (vypisuje se kvartálně) se podařilo obsadit přesně 19, slovy DEVATENÁCT. Pro ostatních 23 se nenašli žádní uchazeči. V Murau, kde jsem kdysi pracoval, byli tři obvodní lékaři. Jeden zemřel, praxi po něm přebrala snacha, druhou praxi se nepodařilo obsadit. Třetí obvoďák končí k 1. červnu. Odchází do důchodu. Chtěl odejít už k prvnímu lednu, ale uprosili ho, aby ještě šest měsíců zůstal, protože ona jediná lékařka je právě hospitalizovaná. Diagnóza asi nikoho nepřekvapí – burn out.

Ministerstvu se tedy podařil jeho cíl, udělat povolání lékaře natolik neatraktivní, aby se systém prvního kontaktu zhroutil. Úmyslem je nahradit soukromé lékaře systémem státních poliklinik, jaké známe z komunistického režimu, kde by pracovali lékaři za plat. A měli státem předepsanou pracovní dobu. Až když se politici dopracovali na dosah k tomuto cíli, zjistili malý zádrhel – že nemají ty lékaře, kteří by tam byli ochotni pracovat. Raději odcházejí do Německa nebo do Švýcarska i jinde, ti schopní tam i zůstanou. Dobrá, existuje import z chudších zemí na východě a jihu Evropy. Jenže zejména v prvním kontaktu je trošku problém nahradit vlastní lékaře importem z ciziny, lékař by měl svým pacientům aspoň trošku rozumět, což vzhledem k drsným rakouským dialektům dělá občas problémy i rodilým Němcům.

Rakousko – na rozdíl od Česka – se řadí mezi země se „Slabě vybudovaným systémem primární péče“. Teď se i tento hroutí.

Česko může být v podstatě hrdé, že spolu se Slovenskem a Slovinskem se dostalo do společností zemí, jejichž systém je hodnocen podle stejných kvalitativních systémů jako země západní Evropy, čili například ten systém primární péče podle systému Kringo.

Zajímavé je porovnání výdajů na zdravotnictví, jak v procentech Hrubého národního produktu,  tak i v absolutních číslech. Česká republika vydává na zdravotnictví 5,8 procenta HNP, méně vydávají jen Kypr s 3,4 procenty, Malta 5,4 procenta, Irsko 5,5 procenta a Slovensko 5,6 procenta.

V absolutních číslech je situace ještě tristnější: Česká republika vydává 1379 dolarů na hlavu, nejméně ze všech srovnávaných zemí – i Slovensko dává 1455 dolarů. (Údaje World Bank 2014) Pro srovnání dává Rakousko  5580 dolarů, Německo 5411 dolarů, Lucembursko 8138 a Švýcarsko 9674 dolarů.

Zajímavé je, že tyto výdaje jen poměrně málo ovlivňují průměrnou dobu života. Ve Španělsku, které vydává 2658 dolarů je to 83,3 roku stejně jako ve Švýcarsku, které dává do zdravotnictví skoro čtyřikrát víc. Česká republika s 78,9 roky a Slovensko se 77 roky ovšem tuto statistiku uzavírají. Souvisí to ovšem zřejmě z velké části se stylem života, protože na Kypru, kde dávají do zdravotnictví porovnatelnou částku 1819 dolarů je očekávaný věk 82,1 roku (Health at a Glance 2016)

Zajímavější je statistika tzv. „zdravých let“ (Eurostat Healthy life years 2014). Tady na tom Češi nejsou vůbec špatně, ve zdraví se dožívají v průměru 65 let, zatímco Slováci jen 54,6 roku. Dokonce i Rakousko se svými 57,8 roku je daleko vzadu. Zřejmě to s tím životním stylem v Čechách a na Moravě nebude až tak zlé – ovšem, jak ví každý publicista: „Nevěř žádné statistice, kterou jsi sám nezfalšoval.“

Nejzajímavější je pro mě ale údaj o tom, kolik lidí starších 65 let se CÍTÍ být zdravých. Jestliže ve Švýcarsku je to 67 procent na Islandu s jeho z geografických důvodu skutečně jen velmi slabě vybudovaným zdravotním systémem je to 64 procent, u nás se cítí být zdravých pouze 21,9 procent občanů starších 65 let, dokonce i Rakušáci, kde je naříkání (jammern) nejoblíbenějším národním sportem, vykazuje 42,5 procent seniorů, kteří se cítí být v dobré kondici. Za Českem se umisťuje jen Slovensko s 18,8 procenty a Portugalsko s 11,5 procenty. Zajímavé je jiné porovnání, totiž nejvíc nemocní se cítí lidé ne v zemích se slabou zdravotní infrastrukturou či kde se na zdravotnictví nejvíc šetří, ale v zemích s nejvyšším koeficientem korupce. Švýcaři v korupčním žebříčku pátí, mají podíl subjektivně zdravých seniorů 67 procent. Švédové (4) 68,2 procenta, Norsko (6) 62,4 procenta, Dánové (1) 59,3 procenta, vymykají se jen Finové (3), kde se zdravých cítí pouze 38,6 procenta šedesátipětiletých.

Na druhé straně žebříčku je Portugalsko (29) 11,5 procent, Slovensko (54) 18,8 procent, Česko (47) 21,9 procent či Itálie (60) 28,6 procent.

Pocit tělesného i duševního zdraví souvisí očividně mnohem více s celkovou atmosférou důvěry ve společnost, ve které lidé žijí, než se samotným zdravotním zabezpečením.

Ten pocit tělesného a duševního zdraví či ona statistika zdravých let života je pro mě osobně důležitější než celková doba přežívání.  Mnohdy jde opravdu o přežívání za každou cenu a to je něco, s čím se nedokážu smířit. Živoření není životem, i když se do statistiky započítává.

Jenže pro politiky je samozřejmě nejlevnější pacient mrtvý pacient, protože ten si dokonce i pohřeb zaplatí sám. Stále rostoucí délka života současně s narůstajícím počtem dementních lidí je pro politiku jakéhokoliv státu finanční i sociální zátěží a ohrožuje stabilitu systému. Samotné zdravotní a sociální pojištění už náklady na penze a sociální dávky ve stáří dávno nepokrývá a každý stát musí k této sumě přispívat stále větším podílem z daňového systému. Což samozřejmě ministra financí netěší a zdravotníci jsou proto jeho odvěkým nepřítelem. Jejich lobby je totiž mnohem slabší než lobby farmaceutických firem. Podíl výdajů za léky na celkových zdravotnických výdajích stále narůstá, i když náklady na personál jsou stále ještě nejvyšší položkou. Pojišťovny se snaží udržet za každou cenu v oběhu léky, které jsou už zastaralé a pacientům spíš škodí, jako například preparáty Sulfonylmočoviny v léčbě diabetu z jednoho jediného důvodu – jsou v porovnání s novými mnohem lepšími alternativami levné. Jenže…

Jenže na scénu vstupují zcela nové léčebné možnosti, které jsou pro zdravotní systémy pojišťoven naprosto nestravitelné. Jedná se především o takzvanou imunoterapii, nový způsob léčby zhoubných nádorů. (o podrobnostech možná někdy příště) Tento způsob léčby skutečně vykazuje úspěchy v léčbě této démonizované choroby, proti léčbě které si žádný politik netroufá postavit. Jenže jak to narafičit, když roční náklady na JEDNOHO pacienta za rok dosahují okolo 100 000 Eur, čili 2,7 milionu korun. Vyplatí se zavřít jedno oddělení, aby se mohlo léčit deset pacientů s rakovinou, pomůže zde škrtání lůžek a redukce personálu?

Politici sami nevědí, jak se k tomu problému mají postavit. Zatím se vyjednává, jsem hodně zvědavý na to, co se vyjedná.

Zatím se politika v Rakousku (ještě ne v Česku) snaží vyjít vstříc i vlivné lobby soukromých zdravotních pojišťoven. U nich si může člověk, který na to má, koupit takzvané připojištění, které ho upřednostňuje při rezervaci lůžek, výběru nemocnice, ve které se chce nechat léčit eventuálně i ošetřujícího lékaře (umožňuje i léčbu v sanatoriích, kde většinou léčí externě profesoři z universitních klinik ale i soukromí lékaři). Je to systém, který výrazně omezuje korupci, protože přímé platby za „lepší“  léčbu lékařům nejsou potřebné, ovšem je to samozřejmě znak dvojtřídní medicíny. Ten, kdo na to má, může si víc dovolit. A protože politika těm normálním smrtelníkům přístup k ošetření stále více omezuje, nutí to stále více lidí, aby si toto soukromé pojištění kupovali. Pojišťovny se těší, politici také, řešení to ale není.

Jenže ve společnosti, kde státu přidělují peníze burzy, prostě skutečně neexistuje ani jeden stát, který by si mohl říct – nemáme problém, přístup k zdravotnictví můžeme našim občanům garantovat v plné míře.

Za časů komunismu existoval jeden maďarský vtip, který říkal, že socialistické zdravotnictví musí splňovat tři aspekty – musí být bezplatné, všeobecně dostupné a na nejvyšší vědecké úrovni. Bohužel se dařilo naplnit vždy jen dva z nich.

1) zdravotnictví bylo bezplatné, všeobecně dostupné, ale pak nebylo na nejvyšší vědecké úrovni.

2) zdravotnictví bylo bezplatné, na nejvyšší vědecké úrovni, ale pak nebylo všeobecně dostupné

3) zdravotnictví bylo na nejvyšší vědecké úrovni a všeobecně dostupné, jenže pak nebylo bezplatné

Zdá se mi, že se vracíme do těchto dob. Dejavu, ve kterém žiju, mě zneklidňuje.

Islám a demokracie – slučitelné pojmy?

Téma, které je v poslední době ve všech sdělovacích prostředcích a debatách. Je toto náboženství s demokracií vůbec kompatibilní, tedy může se s ní vůbec snášet?

Život ukazuje, že ne. Otázka je, proč? Demokracie poskytuje lidem svobody, o kterých v diktaturách můžou jen snít – pokud o nich vůbec něco vědí. A možná právě v tom je ten problém. Aby člověk o svobodě a s ní spojenými výhody mohl snít či o ně dokonce bojovat, musel by o nich něco vědět.

Jedna z nejdelších nepřetržitě fungujících demokracií právě končí. Ano, mluvím o Turecku, kde zavedl demokratický systém vlády Mustafa Kemal Paša Atatürk v roce 1923. Stoletých narozenin se ale nedožije, ještě letos má být Atatürkův odkaz definitivně odstraněn. Po referendu, které má proběhnout letos 16. dubna, se Turecko s největší pravděpodobností stane jednou z blízkovýchodních despocií. Otázka je, jak je to možné? Proč si lidé sami berou svobody, které měli?

Důvodem bude, že jen 15 procent Turků ví, o co v onom referendu, které po velkých a krvavých diskuzích schválil turecký parlament (několik rozbitých poslaneckých nosů a jedna prokousnutá tvář) vlastně jde. To znamená, že se demokratické principy i vymoženosti staly součástí myšlení jen úzké intelektuální elity, ale nikdy nepronikly do myšlení lidových mas. Je to zarážející, když si uvědomíme, že demokracie v Turecku fungovala nepřetržitě po čtyři generace! Takovou kontinuitou se může pochlubit málokterá evropská křesťanská země – my ji máme od roku 1989, Španělsko 1983, Portugalsko 1977, Německo 1945 atd., atd. Snad jen Británie a Skandinávské země mají demokracii déle než země na Bosporu, ovšem například volební právo žen mělo Turecko dlouho před Francií či dokonce Švýcarskem – to povolilo ženám jít k volebním urnám jako poslední země civilizovaného světa teprve v roce 1971 a v kantonu Appenzell dokonce až v roce 1990!) Demokracie v Turecku totiž nevznikla z touhy obyvatelstva po svobodě, jako tomu bylo v Británii či ve Francii, ale byla prostě naordinována shora. Z pragmatických důvodů. Mustafa Kemal rozhodl, že západní politický systém je efektivnější než východní despotický – zejména v ekonomickém smyslu (a měl pravdu) a rozhodl tedy, opírajíc se o armádu, že v Turecku zavede demokracii. Kdo byl proti, ten visel. Nebyla to metoda právě demokratická, ale na dlouhou dobu fungovala. Ale už Atatürk si byl vědom, že největším nepřítelem jeho reforem budou islámští kazatelé a proto zavedl mimo jiné i aktivní sekularizaci země.

Aktivní sekularizace bazíruje na zákazech, pasívní na toleranci. Jestliže tedy Atatürk zakázal  na veřejnosti jakékoliv náboženské projevy včetně zahalování žen a dokonce i nošení fezů – tradiční turecké mužské pokrývky hlavy, jednal stejně jako současní Francouzi, kteří zakazují ve školách nejen šátky, ale i kříže i židovské jarmulky. Opačný přístup mají například Američané, kde jako důkaz sekularizace můžou lidé nosit na sobě, co chtějí od sikských turbanů a po burku.

Atatürkovy reformy Turecko skutečně poevropštily, jenže jen ve městech – Izmir, Istanbul a Ankara se svým způsobem života přiblížily evropským standardům (aspoň v některých bohatších čtvrtích) venkov ale nebyl reformami dostatečně zasažen. Tam si podrželi moc imámové. Téměř sto let tedy trval boj mezi sekularizovanou demokracií a religiózní diktaturou, aby právě teď zvítězila ona  diktatura. Demokratické principy se nestaly nedílnou součástí života většiny tureckého obyvatelstva, to Mustafa Kemal nedokázal. Turci se nedokázali s principy demokratických svobod sžít. I když sochy Mustafy Kemala jsou doslova všude. Je to tedy paradox. Demokracie byla do Turecka zavedena ozbrojeným násilím, odstraněna bude na základě parlamentního výnosu a následným lidovým hlasováním – tedy demokratickou cestou. Zdá se vám to bláznivé? Ještě bláznivější je skutečnost, že velká část francouzské muslimské komunity je připravena volit Marii Le Pen. Proč, ptáte se? Protože ona hodlá odstranit demokracii. Demokracii, kteří tito muslimové pociťují jako obtížnou, j jako zatěžující. Zatěžující svobodami, především svobodou rozhodování. Velké části muslimského francouzského obyvatelstva je milejší velký vůdce, sultán, který udá směr a očekává loajalitu. Tu jsou schopni nabídnout.Jsou přesvědčeni, že poslušnému se nemůže nic stát. Že se pro ně po vítězství Le Penové nic významného nezmění, protože je jich už příliš mnoho. Chtějí od ní jen, aby je zbavila té obtížné demokracie a svobod s nimi spojenými. Tak jak jsou zvyklí ze své domoviny.

Tam totiž vítězí náboženství. Sekularizace totiž musí proběhnout především v hlavě, až pak se stane součástí běžného života. A myslitele osvícenství jako byl Jean Jacques Rousseau, kteří by půdu pro vnitřní osvobození od dogmat víry připravili, islám prostě neměl, nebo mi aspoň nejsou známi. Pokud tedy byli, jejich učení se neprosadilo, možná i proto, že by všude platili za kacíře.

Islám nikdy neprodělal osvícenství. To je hlavní rozdíl mezi naším a blízkovýchodním způsobem života, úhelný kámen našeho neporozumění. Osvícenství bylo právě tím, co vyloučilo v Evropě církev z politického rozhodování a z ovlivňování každodenního života v Evropě. Až do osmnáctého století byla inkvizice všudypřítomná a dbala na moc církve v každém projevu. Tehdy se život křesťana od života současného muslima příliš nelišil. Pak byla církev zatlačena z pozice mocenské do pozice morální instituce. Můžete hádat, zda se jí to líbilo a zda se s tím do dnešních dní skutečně smířila.

V muslimském světě je to jinak.

Wahabismus jako hlavní proud nesnášenlivého islámu zakazuje divadlo, satira je důvodem k drastickým rozsudkům, humor jako takový je neznámý. Společnost je maximálně prudérní. Potlačení sexuality je hlavním programem, ženám je naordinována cudnost a společnost je svírána zákazy a příkazy v upjatosti a puritánství. Jenže humor osvobozuje – je cestou k osvobození duše z útlaku fanatismu. Fanatik se neumí smát, protože je mimo svou ideologii nejistý a nemá patřičnou sebedůvěru, aby si humor mohl dovolit. Hodně se to podobá diskusím naší církve v třináctém století, zda je smích povolen, či zda je to ďáblův nástroj – zákaz smíchu se zdůvodňoval tvrzením, že Kristus se nikdy nesmál (toto téma zpracoval geniálně ve svém románu „Jméno růže“ Umberto Ecco).

Jenže co má člověk ze života, kde se nesmí zasmát, kde nesmí jít do divadla či na koncert a kde nesmí vidět ženské lýtko či dokonce ňadro? Nezbývá mu, než se modlit a o to právě kazatelům jde. Je to základna k ozbrojenému boji a terorismu. Čím víc má totiž člověk radosti v životě a ze života, o to méně je připraven ten život obětovat ve jménu nějaké ideologie. Tak tomu bylo i v křesťanském životě před nástupem renesance a humanismu. Život byl jen slzavým údolím, kterým musel člověk projít, aby si zasloužil ráj. A člověk, který se neumí nebo nesmí smát, je nebezpečný.

Svoboda myšlení v západní společnosti má své kořeny v neúprosném boji mezi světskou a církevní mocí – tedy mezi císařem a papežem, který se táhl od jedenáctého století až do století sedmnáctého. Lidé tedy měli volbu. Pokud byli nespokojeni s církví, inklinovali k moci světské a pokud je příliš týral císař, hledali oporu v moci církevní. Měli tedy volbu a oba vládcové museli vždy s protihráčem počítat, což jejich chápání a konzumaci moci limitovalo. Pokud některý z vládců západu nad sebou ztratil kontrolu, dopadl jako Bonifác VIII. v Agnani. V muslimském světě byl vládce světský vždy i hlavní náboženskou autoritou, chalífa byl zástupcem proroka Mohameda a vykladačem církevního i světského práva, které se vlastně překrývaly. Poněkud jiné uspořádání mají šíité, kde ovšem ajatolláh stojí nad světským vládcem, protože jeho výroky mu podle tradice vkládá do úst sám Alláh a tím pádem jsou nenapadnutelné.

V křesťanském světě absolutní moci církve a jejích zákonů zabránil Friedrich II. svými zákony z Melfi, kdy o několik měsíců předběhl papeže Řehoře IX. ve vydání všeobecně platného církevního zákoníku pro celý křesťanský svět. Tím ostatně tehdy papeže rozzuřil do nepříčetnosti. Od tohoto okamžiku bylo totiž zákonodárství výsadou světských vládců, své vyvrcholení pak našlo v době francouzské revoluce, kdy byla přijata poprvé ústava státu lidovými zastupiteli.

Něco takového bylo v muslimském světě nemyslitelné a nemyslitelné i zůstane. Toto oddělení světského zákonodárství od náboženských příkazů je pro prostého muslima nepochopitelné. A už vůbec ne, že světský zákon může být církevním zákonům nadřazen. I v onom demokratickém Turecku obyvatelstvo světské zákonodárství pouze tolerovalo, aniž by pro tento systém vyvinulo sympatie. Čím dál na východ a dál od Istanbulu, tím méně té akceptance bylo. Oficiálně zakázané mnohoženství se ve východní Anatolii nadále provozovalo, místní imám byl totiž zákonem, byl nedotknutelným pánem nad životem a smrtí vesničanů.

Z muslimů, kteří žijí v Rakousku, oceňuje sice 80 procent svobody, kterých se jim zde dostává (a samozřejmě i ekonomické výhody s životem v Rakousku spojenými), 49 procent ale není ochotno podřídit se zákonům, které podle jejich mínění odporují jejich náboženství. 25 procent mladých muslimů pak má tendenci k radikalizaci, tedy ke snaze vnucovat svůj názor na způsob života a zákonodárství většinové populaci – tendence je stoupající. Náš svět je jim příliš svobodomyslný a nemravný. Je povoleno mnoho věcí, které jsou z hlediska islámu „haram“ tedy hříšné.

Odtud pochází i právo šaria, které je ovšem zcela rozdílně interpretováno v rozličných muslimských zemích.

S úžasem jsem chvíli (dlouho jsem nevydržel) sledoval diskusi  Tomia Okamury s Mohamedem Abbásem v Rozstřelu 27. ledna tohoto roku. Byl to souboj demagoga s člověkem – řekněme to diplomaticky – nepříliš osvíceným. Zda byl člověk typu Abbáse vybrán pro Okamuru jako lehká kořist, se můžu jen dohadovat, argumentace křížovými výpravami v jedenáctém století či Turky u Uherského Brodu ve století šestnáctém nebyla příliš přesvědčivá. Věc skutečně jen pro fanklub Tomia Okamury, k němuž rozhodně nepatřím. Doufám ovšem, že pan Abbás opravdu není mluvčím muslimů v Česku, už proto že má s naší řečí ne právě malé problémy. Ale jeho představa, že by muslimové v Česku měli být souzeni podle práva šaria, protože každý má právo být souzen podle vlastních zákonů, svědčí o tom, že nepochopil – ačkoliv žije v Česku už mnoho let – ani základy právního systému a principy fungování parlamentní demokracie. Protože je ani pochopit nemůže.

V Turecku nejnověji zakázali vyučovat Darwinovu teorii o vývoji druhů, bude nahrazena kreativní teorií, kdy to vše zvládl Alláh sám a rychle. Můžeme se nad tím usmívat, ale zákaz vyučoval Darwinovu teorii vydal stát Pensylvania v roce 2002 a italská ministryně školství ji chtěla zakázal na italských školách ještě v roce 2004. Jenže právě odpor „osvíceného“ obyvatelstva přinutil vždy příslušné politiky, aby svá rozhodnutí stáhli. V Turecku něco takového očekávat nemůžeme.

Turečtí intelektuálové opouštějí masově svou domovinu, je to tedy jakési převrácení imigračního proudu. Od sedmdesátých let přicházeli do Německa a do Rakouska především nekvalifikovaní Turci z východní Anatolie, kteří zde vykonávali pomocné práce a práce na pásech v továrnách, které místní lidé nebyli ochotni vykonávat. Imigranti tedy zůstávali nejnižší společenskou vrstvou, bazírující na svém náboženství jako na znaku své integrity. Teď přicházejí intelektuálové, kteří zatím zůstávali doma, protože se jim tam v sekulárním státě dobře dařilo. Teď utíkají před útlakem, protože ztratili naději na pozitivní změnu. Je v tom určitá šance. Jak budou tito lidé působit na davy krajanů, na nevzdělanou masu, zbožňující Erdogana a nechápající principy fungování západní demokratické společnosti, z níž osobně profitují? Nakolik budou tito noví imigranti přínosem? Je v tom určitá šance, že právě oni převezmou v turecké komunitě vedení a přivedou ji na cestu integrace. V tom je vývoj v Turecku, které se definitivně obrací k Evropě zády a stává se blízkovýchodní despocií, i nadějí na pozitivní vývoj u nás v Evropě.

Minimálně vymezí jasnou demarkační linii. A ti kdo zůstanou za ní – ať se nezlobí, ale měli by hledat svou budoucnost tam, kde jim politický systém vyhovuje, už tím, že koresponduje s jejich náboženským přesvědčením.

Demokracie totiž vyžaduje vnitřní osvobození se od náboženských dogmat. Tedy, to co křesťanská společnost prodělala před několika stoletími. Je to proces bolestivý a vyžaduje mnohé oběti. Zda to muslimové dokážou, je otevřená otázka. Musí to ale dokázat sami, snahy zavádět sem demokracii amerického typu tanky jako tomu bylo v Iráku, jsou odsouzeny k naprosté katastrofě. Ale jen pokud dokážou muslimové sami zavést demokracii ve svých zemích ale především ve svých hlavách, jen tím si zaslouží právo žít v Evropě a profitovat z její ekonomické s politické prosperity.

Wilder Kaiser – lyžařské středisko hodné návštěvy

 

Už jsem měl vážně obavy. Tři dny na lyžích v rakouském horském středisku a neslyšet ani jedno české slovo? Znepokojilo mě to natolik, že jsem začal aktivně hledat auta s českou poznávací značkou. Marně. Našel jsem jedno se značkou Čadce, což je tedy skoro, ale právě jen skoro v Česku, jinak nic. Začal jsem si myslet, že Češi tohle středisko úplně zasklili a rozhodl jsem se jim ho přiblížit tímto článkem.

Poté, co jsem tuto ideu v hlavě zpracoval, vyjel jsem ještě poslední den na kopec Hartkaiser nad Ellmau a uslyšel výkřiky „DPH, DPH“. Překvapilo mě to a prověřil jsem, zda tu skutečně někdo vykřikuje bojové heslo české vlády, a skutečně to byli Češi! Proč volali právě toto magické slovíčko, jsem se neodvážil zeptat. Nicméně jsem se rozhodl svůj úmysl o tomto regionu napsat uskutečnit, i když právě když náš autobus odjížděl od našeho hotelu, přijelo sem auto s pražskou poznávací značkou. Takže jsou už i tady. Chválabohu!

Pokud tedy oblast Wilder Kaiser (tedy Divokého Císaře, pro uklidnění jsou tu i hory se jmény Sanfter Kaiser, tedy Jemný císař i Hartkaiser, tedy Tvrdý císař, není tu tedy až tak divoko, jak by nasvědčovalo jméno pohoří) neznáte, tak vás ubezpečím, že znáte. Tedy pokud jste se dívali aspoň na jeden díl rakouského seriálu „Doktor z hor“. Tento seriál, těžící ze své přírodní kulisy a oplývající neskutečnými medicínskými nesmysly (jméno poradce se mi nepodařilo zjistit), se točí totiž právě tady.

DSC_0082

Ellmau se jmenuje místo působiště tohoto zázračně nadaného a všehoschopného lékaře doktora Martina Grubera a ve vesnici toho jména jsou na tuto skutečnost patřičně hrdí – s „Bergdoktorem“ se tu potkáte na každém kroku. Existuje dokonce značená „Bergdoktorrunde“ tedy značkovaný okruh, zahrnující  jeho dům, Muzeum, golfové hřiště (jsou zde dokonce dvě golfová hřiště, jedno s 9 a jedno dokonce s 27 jamkami, okruh vás zavede samozřejmě k tomu většímu – golfovému hřišti s názvem Wilder Kaiser) a samozřejmě vede okruh centrem městečka, kde po místním doktorovi touží číšnice místní hospody. Samotný dům, v němž Martin Gruber vykonává svou praxi, byl na počátku filmování prázdný, protože zde žijící rodina právě v obci otevřela nový penzion Dům leží nad obcí a poskytuje opravdu úžasný výhled na krajinu. Ovšem kostel a obecní úřad jakož i hospodu s Gruberovou švagrovou byste v Ellmau hledali marně, ty se nacházejí v nedalekém Goingu.

Mimochodem těch hospod je tu nepočítaně a některé z nich i velmi slavné. Jako například Stanglwirt v nedaleké obci Going. Je to takzvaný Bio- a Wellnesshotel, je zde možno dokonce i jezdit na koni, ale hlavní sláva této hospody spočívá v tom, že zde obvykle chodí večeřet celá společenská elita v čase závodů v nedalekém Kitzbühlu, když se zde jezdí Hannenkam.

Kromě golfu nabízí Ellmau i koupaliště Kaiserbad, ale i ferratu, tedy jištěný lezecký výstup Klamml, s obtížností „D“ v horní části, čili daleko nad mými schopnostmi lézt po horách. Samotný Wilder Kaiser se dá zdolat i cestou Ellmauské brány (Ellmauertor), ovšem je to jen s jištěním – není to túra pro turisty, ale spíše pro horolezce. Doporučuje se rozhodně vzít si průvodce.

DSC_0049

Největší atrakcí je ale SkiWelt Wilder Kaiser-Brixental. Ten nabízí 90 lanovek (v detailu 37 šleprů, 35 sedaček, 15 gondol a 3 pomy) , 284 kilometrů sjezdovek a 77 restaurací a horských chat. Spojuje několik hor Astberg nach Goingem, Hartkaiser nad Ellmau, Eiberg, Zinsberg a Hohe Salve nad Scheffau a Hopfgarten, přes Brixenské údolí se pak dostanete do další velké oblasti Gampelkogelu. Za celou dobu si musíte vyzout lyže a přejít několik kroků přes cestu jen z Astbergu na Hartkaiser, (ne ale v opačném směru) jinak je všude spojení bezprostřední.

Samozřejmě jsem měl štěstí, protože bylo zrovna úžasné počasí, ale z kopců lyžařského střediska jsou úžasné výhledy na celé Tyrolsko od Kufsteinu až po Großglockner, Kitzbühl je v bezprostřední blízkosti.  Z vrcholu Astbergu se zdá být Kitzbüheler Horn doslova na dosah. Vrcholy lyžařského centra nejsou příliš vysoké, jen mezi 1267 (Astberg) a 1829 metry (Hole Salve), je z nich ale přímo panoramatický výhled na celé okolí. Na vrcholu Hohe Salve to využili k tomu, že restaurace má otočnou terasu a než se naobědváte a vypijete svůj nápoj, otočí se s vámi okolo osy, takže máte všechny výhledy, aniž byste se museli zdvihnout od stolu. Sjezdovky mají přesto až několik kilometrů, protože údolí je v nadmořské výšce mezi 620 m (Hopfgarten) až 794m (Brixen in Thale), při sjezdu z Hohe Salve do Hopfgartenu překonáváte na jedné sjezdovce výšku 1200 metrů. Což stojí za to.

DSC_0071

Přiznám se, že jsme s těch sjezdovek na tři dny zvládli jen asi dvě třetiny, vleků sotva polovinu a co se týká oněch hospod, tam jsme naprosto selhali, navštívili jsme jich jen sedm, což je slabých deset procent, čili máme ještě co dohánět.

A nejlepší zpráva nakonec. V porovnání s okolními středisky není Wilder Kaiser drahý. Denní lístek stojí 47 Eur pro dospělého a 23,50 Eur pro dítě. Najít v Tyrolsku centrum s porovnatelnou velikostí za cenu pod 50 Eur je skutečně výjimečné.

A vzdálenost taky není nijak nezvládnutelná. Buď přes Linz a Salzburg a pak, pokud se chcete vyhnout německému mýtu, přes Bad Reichenhall, Lofer a St. Johann in Tyrol (kde je místní okresní nemocnice) nebo přes Německo do Kufsteinu, odtud je to už co by kamenem dohodil. V každém případě je to blíž a levněji než do Kitzbühlu – i když, samozřejmě, Kitzbühl je Kitzbühl!

Takže pro ty, kteří „Divokého císaře“ ještě neznají – možná by se to dalo zkusit!

DSC_0079

Vliv internetu na politiku – vítejte v digitálním světě

S tím otcové digitální komunikace zřejmě opravdu nepočítali. Původně měl internet sloužit přenosu vědeckých informací, komerční využití získal díky burzám a schopnosti bleskově převádět peníze.

Že se stane ale rozhodující silou v budování politických táborů, že bude rozhodovat o výsledcích voleb a určovat směřování společnosti, s tím zřejmě kdysi dávno v devadesátých letech nikdo nepočítal. Dnes je to realitou. Nejpozději ve volební kampani Donalda Trumpa se stal právě internet rozhodující zbraní. A nejen díky ruským hackerům, kteří uštípli Hillary Clinton pár (i když možná rozhodujících) hlasů. Jde o fenomén sociálních sítí jako takových. Vítejte v digitálním světě.

Nejlépe tyto „sociální sítě“ charakterizuje, že první masovou z nich založil člověk naprosto asociální.  Mark Zuckenberg nebyl schopen s nikým hovořit z očí do očí, proto vymyslel facebook. Ten název „sociální sítě“ je tedy spíše výsměchem nebo sarkasmem. Ale budeme se muset s tímto označením prostě smířit.

Musím se přiznat, že fenomén nedůvěry v oficiální masová média jsem považoval za postkomunistický fenomén. Protože se v komunistických novinách a zprávách jen profesionálně lhalo a pravdu si člověk musel zjišťovat namáhavě alternativní cestou, domníval jsem se, že tato nedůvěra prostě v lidech v postkomunistických zemích zůstala a proto jsou tak přístupni k Hoaxům typu Parlamentních listů či Aeronetu.

Bohužel se jedná o celosvětový fenomén. Je totiž mnoho politiků, kteří prostě s novináři neumí žít. V Rakousku to byl Jörg Haider, který jako první vyhlásil veřejným sdělovacím prostředkům válku. Všechno, co o něm bylo psáno negativně, bylo součástí „kampaně levicových štváčů.“ Že měli novináři při své kritice jeho osoby hodně pravdy a že dokonce raději mnohé zamlčeli, protože se báli reakce obyvatelstva, jsme se dozvěděli až po Haiderově smrti, kdy se v televizní debatě rozplakal jeho milenec Petzner a prozradil, o čem měli do té doby povědomí jen ti nejzasvěcenější. To byl ale jen detail, mnohem hůř dopadl skandál s Haiderovou bankou „Hypo Alpe Adria“ ze které si financoval svůj život i politickou kariéru – rakouským daňovým poplatníkům přišel ten špás na 14 miliard eur – tedy 378 miliard korun podle současného kurzu! Co by ten chlapec dal za možnosti, které dnes poskytuje internet! Jak by odhalil všechna ta spiknutí, která proti němu zlá média po celá desetiletí spřádala! Bohužel  – pro něj, ne pro nás – zemřel ještě předtím, než se internet stal politickou zbraní.

Stejné či podobné problémy s tiskem mají ale i jiní zlobiví chlapci. Ať už je to Miloš Zeman nebo Donald Trump. Vladimír Putin nebo Recep Tajip Erdogan už problém nezávislého tisku vyřešili jeho zničením. Donald Trump se spolehl na Twitter – a měl s ním úspěch. Nabídl svým fanouškům „alternativ facts“ tedy zprávy, které sice neodpovídají pravdě, ale kdo chce, jim uvěří. To je totiž osvědčená internetová taktika – zabírá to spolehlivě – nejen v Česku či na Slovensku – ale i v USA. Ne  nadarmo je hlavním Trumpovým  poradcem Steve Bannon, který už několik let provozuje stránku s “alternativ facts” “Breitbart News”. Potom je možné vykázat žurnalisty ze sálu nebo je tam vůbec nevpustit. Jestliže před dvaceti lety politik novináře prostě potřeboval, jeho popularita byla na jejich přízni závislá, dnes tomu tak není. Může si ji budovat sám a prostředky k tomu používané si taky volí samostatně. Novináři se dostávají do nezáviděníhodné pozice pozorovatelů, kteří ale svůj vliv na veřejné mínění rychle a nezadržitelně ztrácejí.

Dříve měli lidé, kteří přicházeli s kontroverzními teoriemi, problémy najít vydavatele, který by jim jejich knihy či stati vydal. Jednak tu byla záležitost finanční a pak i zodpovědnost vydavatele za to, co vytiskl. Dnes nikdo vydavatele nepotřebuje – pokud chce, zveřejní své názory na internetu a spoléhá na moudrost Františka Filipovského z filmu „Jak svět přichází o básníky“,  – můžete říct jakoukoliv blbost, ale když to patřičně vědecky zdůvodníte, vždycky se najde nějaký blbec, který vám zatleská.

A tak se dnes z internetu dozvídáme, že mléko v kávě je smrtelně nebezpečné, že všechny choroby světa pocházejí z pojídání chleba, že je v Rusku blahobyt a že je Evropská Unie největší zlo, jaké kdy lidstvo postihlo. Některé tyto dezinformace jsou šířeny záměrně jako součást politické agitace, jiné jsou výplody mozků zoufalců, toužících aspoň po chvilince slávy. Jejich adresáty jsou samozřejmě především lidé bez vlastního úsudku, kteří jsou lehce ovlivnitelní. Internet nás těmito informacemi zahlcuje a místo abychom po informacích museli pátrat jako za oněch blahých časů vymývání mozků komunistickou propagandou, musíme je dnes selektovat a vyhazovat všechen odpad, který se mezi nimi nachází – a toho je stále víc, takže nakonec člověk jednou rezignuje a nechá tu vlnu prostě přejít přes sebe.

Jenže žurnalisté skutečně nemají pozici jednoduchou – a je jedno, že se přizpůsobili době a většina novin a zpráv je dosažitelná i on-line. Jejich zprávy nejsou tak překvapivé a tím pádem tak zajímavé jako ty vylhané a svým vysvětlováním myšlení lidí v uspěchané době, kdy na myšlení ani není čas, prostě nedosáhnou. Lež a pravda splývají, nedají se téměř odlišit a každý věří prostě tomu, čemu věřit chce.

Skoro všichni politici mají svou webovou nebo facebookovou (případně twitterovou) stránku a na ní tisíce fanoušků – v Rakousku má nejvíc přítel na facebooku Heinz Christian Strache z více než 600 000 fanoušky. Ti samozřejmě čekají netrpělivě na každý jeho výrok a věří jim jako evangeliu. Tak se utvrzují ve svých vlastních názorech, tak vzniká fanatismus.

I na radikalizaci a terorismu se totiž internet podílí nemalou měrou. Ať už salafisté, islamisté jiných směrů či pravicoví radikálové nacházejí své stránky, kde mohou komunikovat jen se stejně smýšlejícími. Tím se utvrzují ve vlastním – jedno v jak scestném –  názoru, který začnou považovat za většinový a každý, kdo s nimi nesouhlasí, je pomýlený nebo prostě jen škůdce a nepřítel, když nechce pochopit tak jasnou pravdu. Tito lidé žijí ve vlastní bublině a nemají potřebu vykouknout z ní ven. Internet jim ochranu před jinými názory, než jaké se jim líbí, prostě umožňuje, v bublině se žije pohodlně a bezkonfliktně. Pokud člověk ten konflikt nezačne aktivně vynášet ven. Pokud nedojde k názoru, že je svět potřebné změnit k obrazu, jaký zná ze své informační bubliny. Pak začne sestrojovat bomby či nakoupí munici do automatické zbraně.

Myslím, že s tímto vývojem vynálezci internetu skutečně nepočítali. Jak se dá ale tento vývoj zvrátit. A dá se to vůbec?

 

Připojuji klasický Hoax, na němž je použito několik polopravd k vytvoření textu, kterým si upevňují svůj názor ti, kteří tomu věřit chtějí.

Předešlu skutečná fakta, která se mi podařilo ověřit. Že můj syn žije ve Vídni a poměrů podobných občanské válce si nějak nevšiml, i když si kupuje byt ve čtvrti Favoriten s nejvyšším podílem přistěhovalců, je jen subjektivní pocit. Raději tedy čísla:

V roce 2015 rok byla ve Vídni nejnižší kriminalita za posledních deset let. (Čísla za rok 2016 ještě nejsou známá – nevím tedy, odkud má autor své údaje – , ale podle prvních informací jsou porovnatelná s rokem 2015.) Počet kriminálních činů ve Vídni klesl v roce 2015 poprvé pod 200 000 případů, přičemž signifikantní vzestup o 11,4 procenta zaznamenala v Rakousku kriminalita internetová, za niž utečenci opravdu nemohou. (Pro úplnost dodávám, že i násilné trestné činy stouply a to o 0,4 procenta.) O strachu ve městě se nedá hovořit. Bitky mezi Afgánci a Čečenci jsou asi jediným prvkem, který je zde pravdivý, tyto dvě skupiny se skutečně nenávidí a vyvolávají mezi sebou rvačky. Zaplést se mezi ně může jen člověk duševně mírně omezený. Dokonce i migranty nejvíc obydlená čtvrť Favoriten má (v přepočtu na počet obyvatel) nižší kriminalitu než centrum města. A pokud se přistěhovalci kriminálních činů dopouštějí, pak jsou to ti, kteří zde žijí už roky případně po celé generace.  Westbanhof a Praterstern jsou centrem kriminality a obchodu s drogami už po celá desetiletí, po příchodu migrantů v minulém roce se na tom nic nezměnilo. Prostý občan si ale ničeho nevšimne – tedy aspoň já jsem si ničeho nevšiml, přesto že jsem byl níže uvedeným článkem na smrtelné nebezpečí v těchto lokalitách upozorněn.

Sexuální útoky ze strany afgánských migrantů byly zaznamenány (a patřičně medializovány) dva, jednou znásilnil Afgánec 12 letého chlapce a podruhé to byla skupina tří Afgánců ve věku 15 – 16 let, kteří znásilnili 21 letou dívku – právě tento týden byli odsouzeni k 5-6 letům odnětí svobody.

Co se týká vloupání do domů a bytů, vedou jednoznačně tlupy z Rumunska a Maďarska, tedy z EU, i zde ale došlo k poklesu o 9,3 procenta v porovnání s rokem 2014. Zda byl violistovi Buchmannovi zlomen prostředníček, se mi nepodařilo ověřit.

Zdroj: kriminalstatistik.bmi

A teď tedy onen slíbený Hoax:

Viedeň sa radikálne zmenila: Rakúšania žijú v strachu, v hlavnom meste útočia gangy migrantov

VIEDEŇ – Rakúšania žijú v strachu, že na nich zaútočia gangy migrantov – obavy vyvoláva vlna násilia, ktorú zažíva hlavné mesto Viedeň. Napísal to dnes britský denník Daily Express na svojej webovej stránke express.co.uk. Prepady a bitky sú v rakúskej historickej metropole čoraz bežnejšie – na okoloidúcich útočia tieto bandy takmer každý deň.

Významný viedenský violista Michael Buchmann je jednou z najnovších obetí potulujúcich sa bánd, ktoré tvoria prevažne prisťahovalci. Kariéra 48-ročného hudobníka vo svetovo uznávanom Viedenskom symfonickom orchestri je teraz ohrozená, pretože skupina dospievajúcich migrantov ho zbila a zlomila mu prostredník, keď ich upozornil, že na stanici metra nesmú fajčiť.Gangy sa spolčujú podľa etnickej príslušnosti, pričom jednotlivé skupiny si nárokujú na rôzne časti Viedne.

Oblasť okolo Pratersternu, jednej z hlavných viedenských železničných staníc, majú teraz pod kontrolou Severoafričania a je pokladaná za najhoršiu časť v meste práve pre spomínanú zločinnosť. Napriek zvýšenému počtu policajtov v tejto oblasti sú trestné činy veľmi časté, napísal britský portál express.co.uk. Na opačnej strane mesta obsadili oblasť okolo Westbahnhof, teda Západnej železničnej stanice, Afganci, ktorí sa dostávajú do hlavných správ médií z tých najhorších dôvodov.

Afganci a Čečenci sa zaplietajú do vážnych potýčok, vedú medzi sebou pouličné boje a bežne pri nich utrpia zranenia desiatky ľudí. Rakúska polícia sa už niekoľko rokov zo všetkých síl snaží zaistiť a udržať bezpečnosť na centrálnej stanici metra Karlsplatz, keďže v minulosti bola miestom drogových problémov a rakúskych kriminálnikov. Avšak už znova je to oblasť, ktorej sa obyvatelia radšej vyhýbajú. Rakúskych kriminálnikov vystriedali migranti, ktorí vedú medzi sebou bitky.

Nedávno gang na Karlsplatzi surovo zaútočil na známeho rakúskeho novinára a ten sa ešte stále zotavuje zo zlomeniny ramena, uviedol na webe britský denník Daily Express. Ďalší nedávny útok zažil 26-ročný muž z Linzu, mesta medzi Salzburgom a Viedňou. Bol vtiahnutý do bitky s dvoma chlapcami-migrantmi a vyzval na ich pästný súboj “muž proti mužovi”.Obaja chlapci rýchlo zorganizovali posily a 13 členovia gangu Rakúšana zbili a ukradli mu aj cennosti.

Trestné činy spáchané migrantmi v Rakúsku prudko stúpli za posledný rok, keď ich do krajiny prišlo viac. Vlani bolo podaných celkovo 22.000 trestných oznámení na migrantov, čo je nárast oproti 14.000 trestných oznámení v roku 2015, informovalo rakúske ministerstvo vnútra.

Sexuálne útoky spáchané žiadateľmi o azyl sa stali v Rakúsku takisto vážnym problémom – za posledný rok, od vypuknutia migračnej krízy, nastal 133-percentný nárast sexuálnych útokov migrantov, uviedol portál denníka Daily Express. K takýmto útokom dochádza najviac na miestach ako plavárne a iné verejné priestory, dodal Daily Express.