Month: January 2017

Kolik Trumpa vydrží Evropská Unie?


 

Já vím, není to tak dávno, když jsem si stejnou otázku pokládal v souvislosti s jiným politikem, kterého považuji pro křehkou Evropskou Unii za nebezpečného, totiž s Vladimírem Putinem. Tehdy jsem uzavřel svou úvahu, že nepříliš mnoho. Teď se ovšem situace stala ještě mnohem horší. Do hry se dostal pro EU možná ještě nebezpečnější sok, než je vládce v Kremlu. Donald Trump.Je sice až za oceánem, ale jeho vliv v Evropě je nepoměrně větší (nebo řekněme v současnosti ještě větší – to je ale dáno tradicí, od které se chce USA odříznout a ponechat Evropu svému osudu).

Člověku tak trochu zůstává rozum stát, proč mají oba soupeři o nadvládu nad světem zájem na zničení EU, místo aby se ji snažili získat na svou stranu jako spojence. Zejména u USA je neuvěřitelné, že je ochotné vzdát se svého vlivu v Evropě, který tu má. Jenže zřejmě zde platí heslo „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“. A vyjednávání s relativně velkým kolosem EU, který se navíc tváří, jako by byl USA rovnocenným partnerem, (i když díky chybějící vojenské síle samozřejmě není) jde očividně Američanům mnohem víc na nervy než vyjednávání s jednotlivými malými státy, kterým je možné svou vůli prostě diktovat.

Donald Trump se s touto taktikou ani netají. Doufá v rozpad všech světových společností, aby mohl vyjednávat o podmínkách vzájemného obchodu s každým státem jednotlivě – tedy aby mohl místo jednání diktovat. Musíme se připravit na novu situaci, kdy Amerika přestává být partnerem. Stává se dominantní silou, která chce světu nepokrytě vnucovat své podmínky (dělala to ostatně vždycky, jen v poslední době měla dosti ztíženou pozici). Jestliže administrativa Baracka Obamy viděla v Evropanech přece jen partnery, Trump v nich vidí jen poslušné poddané.

Trump pozdravil nadšeně Brexit jako první vlaštovku rozpadu nenáviděné evropské aliance, označil jej za „great“ a britské premiérce Tereze Mayové nabídl ihned výhodné podmínky pro vzájemný obchod, které EU určitě nenabídne. Je to stará osvědčená Bismarckova metoda cukru a biče s nadějí, že se přidají další. Samozřejmě, až už bude jen konglomerát nezávislých státečků, žádné mimořádné podmínky už nebudou. V zájmu znovuzískání této dominantní pozice je Trump zřejmě ochoten obětovat i část Evropy a odevzdat ji východnímu suverénovi – Rusku.

Naivní představa Henryho Kissingera v knize „Uspořádání světa“, že totiž USA vždy exportovaly nezištně své kulturní hodnoty, dostane smrtelný úder i pro ty poslední, kteří v tuto ideu ještě chtěli věřit. Zda svůj omyl pochopí i devadesátiletý Kissinger, si dovoluji zpochybnit.

Ovšem Evropa pro svou záchranu taky moc nedělá. Nejvíc mě to šokuje právě u Německa, které EU dominuje. Ne nadarmo se Evropské Unii vyčítá, že je svazkem, jejímž hlavním úkolem je ochrana německých obchodních zájmů. Německo je nejsilnějším státem v EU a opravdu z tohoto společenství logicky nejvíc profituje. Přesto i samotné Německo pilně podřezává větev, která Evropskou Unii nese. Košile je prostě přece jen bližší než kabát.

Předseda evropského parlamentu Martin Schulz se vzdal své funkce se zdůvodněním, že odchází do německé politiky. Vzápětí byl jmenován kandidátem německé sociální demokracie na kancléře, tedy soupeřem Angely Mercklové v blížících se německých parlamentních volbách. Signál je to jasný. Německý kancléř je mocnější než všichni evropští politici v Bruselu dohromady. Schulz chce zkusit své štěstí. Nebyl to tedy pro něj krok zpět ale právě naopak, pokus postoupit výš. Jak může pak někoho ještě přesvědčit, že Brusel je opravdu německému kancléři nadřazený a že bruselské zákony jsou závazné i pro Německo? Tomu může po tomto kroku věřit opravdu jen nenapravitelný snílek.

Dalším jasným signálem je německé dálniční mýto. Samozřejmě to byl v Evropě artefakt, že se německé dálnice mohly používat bezplatně. Ale zatímco v Rakousku, Česku, Slovensku atd. atd. musí za používání dálnic platit všichni, v Německu to budou jen cizinci. Němci dostanou své mýto od státu zpět. Je to jasná diskriminace neněmeckých občanů EU, tedy signál rozpadu. Buď mají opravdu všichni občané EU stejná práva a povinnosti a jsou si před zákonem rovni, nebo jsou někteří přece jen o něco rovnější. Uvidíme, zda Rakousko s dalšími postiženými státy něco dosáhne u evropského soudu. Když zkoušeli Slovinci zkasírovat ostatní občany EU tím, že odmítali vydat krátkodobou dálniční nálepku a člověk si musel kupovat roční, i když chtěl Slovinskem jen projet, označil to evropský soud za diskriminaci a přinutil Slovince, aby vydali krátkodobou nálepku (vyřešili to šalomounsky tím, že vydali nálepku sedmidenní, tedy jedete-li k moři na týdenní dovolenou, musíte si koupit nálepky dvě, protože se logicky vracíte osmý den). Teď je zásadní otázkou zda to, co platilo pro malé Slovinsko, bude platit i pro velké Německo. Obávám se, že ne a že se evropský soud před německou mocí skloní a zarazí tak další hřebík do evropské rakve. Je totiž skutečně velmi iritující, že Rakušák, který vůbec do Německa nechce, ale chce jen jet ze Salcburku do Kufsteinu nebo Innsbrucku, musí platit německé mýto. Dálniční spojení mezi těmito městy přes „Velký německý trojúhelník“ vznikalo totiž ještě v době, kdy nějaké mýto nebylo vůbec žádné téma.

Jsou to Němci, kteří trvají na dalších kontrolách hranic a blokují tak volný pohyb mezi zeměmi EU a zraňují tak další z principů EU – volný pohyb osob.

Vše to vyznívá jako pomsta za neposlušnost. Když ostatní evropské země odmítly přijímat uprchlíky, které do Evropy pozvala Angela Merklová, mají teď za to trpět. „Dobře jim tak“. Jenže trest není nikdy dobrou metodou, jestliže bojujete o důvěru, zejména je-li už narušená. A právě pokus Angely Merklové přinutit ostatní země EU k přijímání uprchlíků z blízkého východu byl rozhodujícím impulsem, který zahájil vnitřní rozpad Unie. Zatím na psychologické úrovni, ale stále více se objevují i politické nástroje, které tento pomalý rozpad potvrzují. Je šokující a nahání strach, že právě Němci jsou při používání těchto nástrojů předběžci. Naskýtá se otázka, zda vůbec vědí, co činí.

Pravicoví populisté mohou pomalu triumfovat.  Prezidentské volby ve Francii jsou samozřejmě rozhodující. Pokud tam vyhraje Marie le Pen, je Evropská Unie mrtvým projektem. A paní Marie samozřejmě nezapomene připomenout svým voličům žádnou z německých chyb. Volby se chystají i v Holandsku, tam je ovšem situace méně nebezpečná. Jednak jsou Holanďané sice velkým, ale přece jen ne vůdčím členem Evropské Unie, jednak jsou na německou ekonomiku navázáni ještě víc než Česko (Rotterdam je po celá staletí hlavním německým přístavem) a i kdyby zde pravicový populista Geert Wilders parlamentní volby vyhrál, nenajde zřejmě koaličního partnera, který by s ním v rozbíjení EU spolupracoval – pokud ovšem nenastane situace „Zachraň se, kdo můžeš“ a ta by nastala v okamžiku vítězství Marie le Pen.

Všichni, kdo EU nenávidí, sní o „Společenství silných nezávislých Evropských států“, které se mezi sebou, jak sní i pak Petránek – domluví. Dovolím si tvrdit, že tato představa je naprosto naivní. Silné národní státy byly v Evropě od konce devatenáctého století do padesátých let století dvacátého – z této situace vzešly dvě zničující světové války. Státy jsou totiž ochotny se domluvit, když se jim daří dobře. V čase konjunktury většinou nikdo nikoho neohrožuje. V okamžiku krize – a ty jsou, jak jsme sami zažili – v kapitalismu a zejména v divokém kapitalismu současnosti –  nevyhnutelné, potřebuje každý lídr nepřítele. A když nebude mít jako nepřítele vděčný cíl  – bezbranný Brusel – bude si muset najít někoho dalšího. Nejlépe souseda, který pak bude vinen všemi nepříjemnostmi, které daný stát potkaly.

Jak se dohodne Česko s Německem, pokud toto vznese nárok na Sudety? Můžeme jen hádat, ale zřejmě je raději odstoupí. Dokážou Slováci uhájit své jižní území, které stejně inklinuje více k Budapešti než k Bratislavě?  Objeví se znovu téma Alsaska a Lotrinska – věčného územního sporu mezi Německem a Francií? Podrobí se Nizozemí německému hospodářskému diktátu, pokud by Němcům teklo do bot a považovali zkasírování svého severního souseda za potřebné?

Jedině zastřešující organizace byla zárukou trvalého míru. To, co začali budovat státníci formátu Konráda Adenauera a Francoise de Gaulla, nesou současní politici do hrobu. Protože státníci se v čase vlády burz a peněžního kapitálu už žádní nevyskytují. Vymřeli, místo státníků s vizí do budoucnosti sedí ve vládách a parlamentech jen politici, kteří „dělají svou práci“ – za slušné peníze a s nadějí se obohatit i ilegálně. O víc zde – bohužel nejde.

A taková Evropa bude lehkou kořistí pro dravce na obou stranách. Trump by východní Evropu svému příteli Vladimírovi s klidným svědomím obětoval. Jedinou otázkou je, zda je americká demokracie dostatečně silná, aby tomu zabránila. V Rusku je při tamějším politickém systému jen jeden vládce. Americký politický systém je tomu ruskému velmi podobný (ten ruský prezidentský systém z roku 1990 byl do značné míry budován podle amerického vzoru). Americký systém má jen o něco více demokratickým pojistek (a hlavně demokratickou tradici, která v Rusku naprosto chybí), které mohou (ale nemusí) amerického prezidenta v jeho rozhodováních omezovat. Naší jedinou nadějí je, že tyto pojistky jsou dostatečně silné, aby zabránily vstupu ruských jednotek do Estonska, Lotyška, Litvy a pokud zde nenarazí na odpor i dál na východ. Že by se Evropa dokázala bránit vlastními silami, v to zřejmě nevěří ani ti největší snílkové. (Stejně naivní je představa, že by Trump z lásky ke své někdejší ženě Ivaně vyjednal pro Česko výjimku a Rusy v Beskydech zarazil).

Je třeba probudit se ze sna. Evropa odevzdala svou suverenitu, co se jedná vlastní obrany – Americe. Jestliže ale není schopna chránit vojensky své hranice, nedá se hovořit o státním útvaru. A hrát si na silného partnera je v takové situaci samozřejmě naivní a směšné. Trump to ví. Věděli to ostatně i všichni jeho předchůdci, jenže Donald je první, který neváhá říct, že král je nahý a hodlá to plně využít ve vlastní prospěch. Jedno, co to bude stát.

Zda je Evropa schopna vydržet čtyři roky Trumpa (či dokonce osm) s Vladimírem Putinem v zádech, si dovoluji pochybovat.  Zejména pokud se nic nezmění na jejím současném vedení. A nezdá se, že by se zde něco změnit mohlo.

A pak nám – a hlavně našim dětem – pomáhej Bůh.

Soutěživost


               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“

Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.

Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných) , občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku  (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu, o které zvíře se jednalo, kterému jsme za patřičný přísun piva a alkohlických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.) A vyhráli jsme znova. Tentokrát už byla konkurence obrovská. Zpráva, že si naše skupina užívala týden na lyžích místo školy a to zadarmo, se rozšíříly rychlostí stepního požáru. Všechny studijní skupiny si připravily půlhodinové referáty o své činnosti a vzájemně zpochybňovaly výkony těch ostatních. Já jsem si opět připravil naprosto krátkou zprávu o našich aktivitách, čímž jsem zápasícím vedoucím skupin zcela unikl z jejich pozornosti. Výsledkem bylo opětné vítězství, členové poroty byli totiž délkou referátů a hádkami ostatních tak otrávení, že se rozhodli ocenit naši stručnost. Těšili jsme se tdy znovu na lyže.

Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávnit na Soláni místo v posluchárnách, považoval za svatokrádež.

„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ji ve svatém týdnu.“

„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“

„Jaké stanovy soutěže? Co to má být za soutěž?“ vzrušil se asistent. „To mě všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“

O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mě napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.

„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“

„A proč ne? On je přece garantem soutěže. Zaštítil ji, tak ať zaštítí nás.“

Musím říci, že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že jim možná za pár let pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.

Jenže proděkan Jorda byl člověk, který byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu, a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.

A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore (jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.

„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.

„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.

„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“

Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.

„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji než předtím.

„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“

„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“

Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“

Jorda se na mě nevěřícně podíval. „Cože?“

„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“

„Kdo?“ vykřikl Jorda.

„Já bych nerad jmenoval…“

„Chci jméno!“ zařval proděkan.

„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.

Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“

Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.

„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte co rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“

Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“

Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího.  Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.

„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“

O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl. Zřejmě proto, že byl tak krátký.

Sex


Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude…

Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela nepřirozený vědecký fanatismus. Údaje profesora Schumachera zrelatizoval navíc o dva měsíce později jeho kolega z grazské kliniky profesor Brussee. Ten spočítal, že při manželském sexu vyvine člověk 75 Wattů, při mimomanželském pak 100. No dobrá, Brussee byl o deset let starší než Schumacher…

Měl jsem jednu pacientku. Krásné osmnáctileté děvče, velmi hezky stavěné, pán bůh zase jednou něco tvořil s láskou. Jenže tomuto nádhernému stvoření se postavila do života překážka v podobě zánětu srdečního svalu – tedy myokarditídy. Tak se ona dívka stala mou pacientkou. Jistě pochopíte, že v tomto případě mi pravidelné ultrazvukové kontroly srdeční činnosti způsobovaly mimořádné potěšení. Nicméně otevřena byla otázka, zda pacientka může vykonávat sport. Byla totiž aktivní basketbalistka a sezóna se neúprosně blížila a trenér naléhal. Rozhodl jsem se tedy přezkoumat její zatížitelnost 24 – hodinovým EKG. Zavěsili jsme na její ztepilou postavu náš aparát, polepili ji elektrodami a já ji vyzval, že potřebuji opravdu znát její zatížitelnost a aby tedy vykonávala všechny tělesné aktivity jako každý normální den. Netušil jsem, že mé pokyny vezme tak doslova.

Přijela druhý den s přístrojem, přivezl ji otec, protože ještě neměla řidičský průkaz. Když jsem EKG vyhodnocoval, náhle mi spadla čelist. O půl jedné v noci došlo k náhlému prudkému výstupu srdeční aktivity na 160 pulzů za minutu. Celé to trvalo nějakých dvacet minut, pak se puls pomalu zase znormalizoval. Jinak nevykazoval záznam žádné nápadné odchylky od normy.

Přiznám se, jsem naivní. A v přítomnosti krásné mladé dívky mi mozek zřejmě nepracuje tak, jak by měl. Šel jsem nález s ní konzultovat, její otec seděl ustaraný na křesle vedle ní.

„Poslouchejte,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci?  Dívala jste se na nějaký horor v televizi?“

Otec v tom okamžiku zbystřil, vyskočil a vykřikl. „To jsi nebyla doma!“

Purpurová červeň, která dívku v té chvíli polila, hovořila za vše.    Vzhledem k věku a faktu, že se jednalo o výkonnostní sportovkyni, překonal její výkon oné noci zcela určitě oněch 125 Watů, o kterých psal profesor Schumacher. I když se jednalo o mimomaželský sex, přesto pane profesore. Kam se hrabete na mládí!

Zlobiví chlapci


 

Znáte je. Jsou postrachem někdy už ve školce, ale určitě už od základní školy. Neposlouchají, dělají si, co chtějí a hlavně hodní hoši jsou pro ně pouze vítanou kořistí. Už proto, že se s nimi nechtějí kamarádit. Většinou od vyššího stupně základní školy mají tendenci se sdružovat do skupin či gangů. Už proto, že tak se necítí osamoceni, v partě mají stejně smýšlející jedince, kteří jim kdykoliv potvrdí, že vlastně nejsou tak zlí a dělají vše správně. Je sice třeba vyřešit otázku šéfa gangu, což vede často ke konfliktům a někdy i k rozštěpení skupin, ale nakonec se stejně vždy prosadí alfa-samec, který je ochoten páchat lumpárny, na které by si ostatní netroufli a tak se mu tito podřídí.

Proč o tom píšu?

Protože se to zlobivými chlapci v politice jen hemží. A co horšího, přibývá jich, a to přímo explozivním způsobem. Stále více vyhrávají a dostávají se k moci. A zlý kluk si moc nad třídou dokáže patřičně vychutnat. Jak se zpívalo ve filmu „Starci na chmelu“ „po hodných hoších se vždycky veze prevít.“

  1. listopadu 2014 na setkání G 20 v Austrálii byl Vladimír Putin zcela sám. Nikdo s ním nechtěl hovořit, dokonce si k němu ani nikdo nechtěl sednout ke stolu. Na společné fotografii jej umístili až na samý okraj vedle jihoafrického prezidenta Zumy. Taková potupa pro někoho, kdo byl zvyklý stát vždy ve středu! Psychicky to nevydržel, nezůstal ani na pracovní snídani a konferenci předčasně opustil. Cítil se jako vyděděnec, ve společnosti hodných hochů a děvčat, uznávajících principy demokracie a mezinárodní spolupráce, byl prostě cizí těleso a nikdo neuznal za vhodné s ním konzultovat, či se s ním dokonce ukázat na veřejnosti.

Tato situace se může tento rok výrazně změnit. Vladimír Velký už navázal přátelství s jiným hodně zlobivým chlapcem Erdoganem a přesto, že si občas sestřelí nějaké to letadlo, chuť páchat stejné lumpárny a opovržení vůči „hodným“ Evropanům je spojuje a je základem nového přátelství. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Teď společnými silami udolali Sýrii, což není zas až tak úplně špatné, protože nějaké řešení nekonečná válka v této zemi už prostě nutně potřebovala. Je to už jednou tak, než žádné řešení, pak raději špatné. Jak to nakonec dopadne, je ovšem otázka, protože Putin by rád do spolku zlobivých chlapců přijal i Bašára Assada, ale Erdogan ho tam mít nechce. Samozřejmě, byl by mu konkurencí. Putin to bude muset rozseknout, ostatně v této partě je kápo on, ostatní mu nesahají ani po kotníky.

Jenže dvacátého ledna vstupuje na politickou scénu další rošťák jménem Donald Trump.  Naprosto nevypočitatelný, nicméně už ohlásil, že na zákony či morální principy nehodlá brát zřetel a moc rád by se s tou partou uličníků skamarádil, zejména pak s Vladimírem. A to už začíná světové, ale hlavně evropské veřejnosti běhat mráz po zádech. Pakt Trumpa s Putinem by mohl být životně nebezpečný, zejména pro Evropany, už proto, že ani Trump ani Putin tuto společnost nesnášejí. Ani jeden nemá zájem na zachování EU pohromadě, už proto, že tento spolek, nakolik slabý a nejednotný, přece jen představuje určitou mocenskou a ekonomickou sílu, která se jim nehodí do krámu. Oba tedy budou mít eminentní zájem na tom, aby se Evropská Unie rozpadla na hromádku malých státečků, které by nebyly schopny klást velmocím odpor. Kdysi se tak dohodli Josef Visarionovič Stalin s Franklinem Delanem Roosweltem. Prostě Evropu v Jaltě rozštípli na dvě poloviny a každý si nechal jednu. Jak se dařilo té polovině, kterou si ponechal Stalin, víme všichni, mnozí z nás to zažili na vlastní kůži. Obdiv Donalda Trumpa k Vladimírovi Putinovi se obdivu Roosweltovu vůči Stalinovi nebezpečně podobá.

Není si třeba dělat iluze. Rusové už znovu nabyli své rozpínavosti, rozpad Sovětského svazu je stále častěji a z oficiálních míst označován za největší historickou tragédii a svůj vliv ve střední Evropě a Pobaltí považují za své historické právo. Otázka invaze 1968 do Československa je ruskými historiky znovu zpracovávána, znovu nazývána bratrskou pomocí a Jelcinova omluva interpretována jako omyl. A možná by Trump dokázal přesvědčit i Jaroslava Kaczynského, že je jeho povinností Vladimíra milovat a když už ne milovat, tak aspoň poslouchat.

Naskýtá se jediná, ovšem zásadní otázka – kdo bude velitelem gangu zlých kluků? Nárok na tuto pozici budou chtít na sebe strhnout jak Vláďa, tak i Don. Před rokem 2005 by byla věc jasná. Putin tehdy obdivoval George W. Bushe jako válčícího vládce světa a byl by se mu podřídil.  Jenže od roku 2005 je všechno jinak. Hurikán Katrina, který zničil New Orleans, zničil i popularitu amerického prezidenta a ten ji nedokázal nikdy obnovit. Od toho okamžiku byl pro Putina loser. Co je to za prezidenta, který nedokáže zfalšovat průzkumy veřejného mínění a zakázat kritické televize. Vyhodit novináře, kteří se odvážili zmínit o tom, že při pomoci zatopenému městu naprosto selhal, přece nemůže být z ruského pohledu žádný velký problém. Stejně tak Putin nikdy nepochopil, že mu britský soud v roce 2003 nevydal Borise Berezovského. Právě skutečnost, že britský soud rozhodl tohoto emigranta ruským soudům nevydat, znamenala konec přátelství Tonyho Blaira a Vladimíra Putina, které se zdálo být až do té doby neotřesitelné. Putin prostě nepřijal argumenty Blaira o nezávislosti britských soudů – něco takového je v Rusku naprosto neznámou věcí. Putin mu nikdy neuvěřil, že v Británii není pro předsedu vlády možné zavolat příslušnému soudci a přikázat mu, jaký má vynést rozsudek.

V roce 2017 bude chtít zaujmout pozici vůdce tlupy Vláďa. Je silnější, bezohlednější a má mnohem více politických zkušeností. Ostatně jsou to ruští hackeři, kteří dokážou ovlivnit americké volby (ve prospěch kamaráda Donalda), zatímco američtí v tom beznadějně zaostávají – ti nejsou schopni ani zjistit skutečné výsledky ruských voleb a musí se spolehnout na ty oficiální, která jsou vydávány až poté, co jsou nezávislí pozorovatelé z volebních místností vyneseni za ruce a za nohy. (Jako tomu bylo při parlamentních volbách 4. prosince 2011, kdy po vyhození posledního nezávislého pozorovatele stouply volební výsledky Putinovy strany Jednotné Rusko z 35 procent na 49. Tehdejší prezident Medveděv nedokázal svůj obdiv k předsedovi Ústřední volební komise Čurovovi vyjádřit jinak než slovy: „Vy jste prostě kouzelník“). Američané jsou prostě z ruského pohledu neschopní babráci a samozřejmě nemůžou mít nárok na vedoucí roli ve světové politice. Otázka je, zda se bude Donald ochoten Vláďovi podřídit – minimálně z tohoto hlediska bude rok 2017 určitě hodně zajímavý.

Za zprostředkovatele se už nabídl poněkud odstrkovaný zlý chlapec Miloš, který by do tohoto gangu rád patřil, jenže nikdo jej nebere vážně. Třeba se to zlepší a zažije v tomto roce aspoň malou chvilku slávy. Což by samozřejmě výrazně zvýšilo jeho šance na znovuzvolení českým prezidentem. Jak zareagují Viktor či Jaroslav, na to je třeba si počkat, určitě se ale podřídí tomu, kdo ve smečce urve vedení.

Jde z toho trochu strach? Mě skutečně mrazí. Nezbývá než doufat, že třeba přece jen nebude tak zle. A že do party nepřibude zlobivé děvče Marie Le Pen. To už by bylo skutečně skoro moc.

Aspoň v Rakousku musí rošťák Norbert ještě čekat – pokud se nestane nic nepředvídaného dokonce celých šest let. Aspoň tady se podařilo dostat do Hofburgu slušného kluka. Který to ale v současné světové situaci nebude mít vůbec lehké. A možná stále těžší.

Co se proti tomu dá dělat?

Přemýšlet, ovšem z toho bolí hlava. (Ovšem mozek není mýdlo a používáním ho neubývá)Teď nemluvím o voličích, kteří volí často emocionálně a určitým skupinám amerického obyvatelstva, které už dávno ztratily naději na lepší zítřek, se člověk vlastně ani nediví, že volily, jak volily. Právě o to jde. Získat si tyto skupiny, nabídnout jim perspektivu přijatelného života. Pak nebudou volit zlé chlapce, kteří pro ně tyto nároky mají prosadit násilím. Násilí má v sobě vždycky něco špatného. A násilí nemá budoucnost, je to vždy jen program pro bezprostřední přítomnost s trvalými negativními důsledky.

Snažme se mu tedy zabránit, jak to jen půjde. Snad to ohrožení z východu i západu přece jen přinutí Evropany, aby hledali víc to, co je spojuje než to, co je rozděluje. Protože pokud se nesrazí do odhodlaného hloučku hodných hochů a děvčat, ochotných bránit své morální principy, (opravdu bránit, nejen o tom žvanit) nemají proti zlým chlapcům nejmenší naději. Ti si je pak dají k snídani. A nás s nimi.