Month: December 2016

Die Weihnachtskrippe – woher kommt sie

In der Adventzeit sehen wir sie überall – ob auf dem Weihnachtsmarkt, in den Kirchen oder zu Hause unter dem Christbaum – die Krippe ist ein nicht mehr wegzudenkender Teil von Weihnachten geworden, ohne Ochse und Esel können wir uns Weihnachten kaum vorstellen.

Woher stammt aber diese Überlieferung der Geburt Christi ? Woher kommen die Krippe und die zwei Haustiere, die das Christkind mit eigenem Atem wärmen sollten?

Die Vermutung liegt nahe, dass diese Szene in der Bibel näher beschrieben ist, denn woher sonst könnte sie kommen. Begeben wir uns also auf die Suche nach dieser Geschichte.

Die wichtigste Quelle für die Weihnachttradition sollten natürlich die Evangelien sein. Nur das, was dort geschrieben ist, ist von der Kirche als Wahrheit anerkannt. Allerdings erleben wir beim Studium der Evangelien eine kleine Enttäuschung.

Markus und Johannes beschäftigen sich mit der Geburt Christi gar nicht. Es geht ihnen um die Mission, die mit der Taufe von Johann dem Täufer beginnt, die Geburt des Erlösers ist für sie hingegen nicht interessant. Interessant ist, dass es sich mit größter Wahrscheinlichkeit um die historische gesehen ältesten Evangelien handelt. Das Evangelium nach Markus stammt wahrscheinlich wirklich aus dem ersten Jahrhundert und wird offensichtlich zu Recht dem Sekretär des heiligen Petrus zugeschrieben (deshalb wird es manchmal als Petrusevangelium bezeichnet).

Das Evangelium nach Johannes entstand rund um Jahrhundertwende des ersten und zweiten Jahrhunderts, es handelt sich aber um ein so genanntes nicht synoptisches Evangelium, dass den anderen in vielen Dingen widerspricht. Es ist  poetisch das beste der Evangelien und hat die Aufgabe die Gottheit von Christus zu beweisen, die Geschichte der Geburt des Erlösers wird aber ebenso nicht erwähnt.

Das Evangelium nach Matthäus wird traditionell für die älteste gehalten und deshalb im Neuen Testament auf der ersten Stelle gereiht – es wurde (irrtümlich) dem Apostel Matthäus zugeschrieben, da dieser der einzige Apostel war, der lesen und scheiben konnte. Diese Theorie wurde bereits verlässlich widerlegt, das Evangelium nach Matthäus übernimmt mehr als 600 Versen aus dem Markusevangelium, ist also wesentlich jünger. Hier werden das erste die Umständen der Geburt Christi erwähnt.

So heißt es:

„Und der Stern, den sie hatten aufgehen sehen, zog vor ihnen her bis zu dem Ort, wo das Kind war, dort blieb er stehen. Als sie den Stern sahen, wurden sie von sehr großer Freude erfüllt. Sie gingen in das Haus und sahen das Kind und Maria, seine Mutter, da fielen sie nieder und huldigten ihm. Dann holten sie ihre Schätze hervor und brachten ihm Gold, Weihrauch und Myrrhe als Gaben dar.“

Vor einer Krippe hören wir also nichts, lediglich von einem „Haus“.

Wir müssen also weiter nach Esel, Ochse, Krippe suchen. Der letzte Evangelist ist „Kollege“ Lukas (ich nenne ihn deshalb „Kollege“, weil er wie ich Arzt von Beruf aber auch Schriftsteller abenteuerlicher Romane war, also kann er mir hoffentlich die Bezeichnung verzeihen). Und jetzt kommen wir schon wirklich weiter – Lukas ist ein begnadeter Geschichtenerzähler. Er schreibt:

„Als sie dort waren, kam für Maria die Zeit ihrer Niederkunft, und sie gebar ihren Sohn, den Erstgeborenen. Sie wickelte ihn in die Windeln und legte ihn in eine Krippe, weil in der Herberge kein Platz für sie war.“

Und der Engel teilt auf der gleichen Stelle der Hirten: „Ihr werdet ein Kind finden, das, in Windeln gewickelt, in einer Krippe liegt.“

Mit Lukas sind wir also doch ein bisschen weiter gekommen, die Krippe hätten wir schon, was hat  es aber mit dem Ochsen und Esel auf sich, die bei einer Weihnachtskrippe doch nicht fehlen dürfen.

Die Antwort findet sich in sogenannten Apokryphen – also Evangelien, die bei der Selektion der kirchlichen Texte ausgeschlossen wurden. Es gab sehr viele davon, sogar ein Evangelium nach Judas. Und in einem der bekanntesten so genanntem Pseudo-Matthäusevangelium finden wir, wonach wir suchen:

„Am dritten Tage nach der Geburt unseren Herrn Jesus Christus trat die seligste Maria aus der Höhle, ging in einen Stall hinein und legte ihren Knaben in eine Krippe, und Ochs und Esel beteten ihn an. Da erfüllte sich, was durch den Propheten Jesaja verkündet ist, der sagt: „Der Ochse kennt seinen Besitzer und der Esel die Krippe seines Herrn.“ So beteten sogar die Tiere, Ochs und Esel, ihn ständig an, während sie ihn zwischen sich hatten. Da erfüllte sich, was durch den Propheten Habakuk verkündet ist, der sagt: „Zwischen zwei Tieren wirst du erkannt.“

               Die Entstehung diesen Legenden fand im 8-9. Jahrhundert statt, obwohl diese so genannte „Kinderlegenden“ bereits viel früher erzählt worden sind. Die Kirche hat sie nie gern gesehen, Hieronymus hat diese ganze Literatur abgelehnt, die Päpste Damasus, Inozenz I oder Gelasius verurteilten sie sogar. Das Kirchenvolk hielt aber an diesen Erzählungen fest und so ist dieses Sammelwerk (geschrieben in Latein – alle Evangelien sind in griechischer Sprache) entstanden. Trotz Ablehnung der offiziellen kirchlichen Stellen haben diese Geschichten einen festen Platz in der weihnachtlichen Tradition gefunden und großen Einfluss auf Kunst und Kultur gehabt. Dank dieser Geschichte haben wir unsere schöne Krippe mit Ochs und Esel, die unsere Kinder so lieben.

frohe-weihnachten

 

 

.

 

Jesličky – odkud je máme?

Vidíme je teď v předvánoční době všude. Na vánočních trzích, v kostelech i doma pod stromečkem. Jesličky jsou neodmyslitelnou součástí vánoc, bez volka a oslíčka si vánoce ani nedokážeme představit.

Jenže odkud pochází tato tradice Ježíšova narození.  Kde se vzaly jesličky a ona dvě domácí zvířata, která ho měla v prosincových studených nocích zahřívat svým dechem? Samozřejmě že by tato scéna měla být popsána v bibli, jak jinak by se do tradice dostala?

Podívejme se, jestli ji najdeme.

Samozřejmě by zdrojem vánočních tradic měla být evangelia, jen to, co v nich stojí psáno, je církví i uznáno za pravdu. Ovšem při studiu evangelií budeme trošku zklamaní.

Marek a Jan se Kristovým narozením vůbec nezabývají. Jim jde o jeho misi, která začíná křestem od Jana Křtitele, narození je pro ně nezajímavé.  Zvláštní je, že se zde zřejmě jedná o nejstarší evangelia, Markovo pochází zřejmě skutečně z prvního století našeho letopočtu a je připisováno zřejmě právem sekretáři svatého Petra Markovi (proto bylo někdy označováno za Petrovo evangelium).

Janovo evangelium pochází z přelomu prvního a druhého století je to ovšem tzv. nesynoptické evangelium, které ostatním v mnohém odporuje. Je sice nejsilnější, co se týká poetického vyjádření, má za úkol důkaz Kristova božství, historií jeho narození se nezabývá.

Matoušovo evangelium je sice tradičně považováno za nejstarší, a proto je zařazováno v Novém zákoně na první místo – bylo tradicí (chybně) připisováno apoštolovi Matoušovi, který, jak víme, byl jediným gramotným apoštolem.  Tato teorie je spolehlivě vyvrácena. Matoušovo evangelium opisuje ve více než 600 verších evangelium Markovo, vzniklo tedy později. A tady poprvé najdeme zmínku o okolnostech Kristova narození.

Píše se zde:

„A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou, padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.“

O jesličkách zde tedy není zmínka, jen o „domu“.

Musíme tedy hledat dál a posledním z evangelistů je „kolega“ Lukáš (kolega proto, že byl lékař, ovšem i spisovatel dobrodružných románů, snad mi to slovo odpustí). A tady už se dostaneme dál – Lukáš má velký vypravěčský talent. A píše:

„Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

A anděl tamtéž sděluje pastýřům: „Toto vám bude znamením. Naleznete děťátko v plenkách položené do jeslí:“

S Lukášem jsme se tedy dostali kousek dál, jesličky bychom už měli, co je ale s oním volkem a oslíčkem, kteří u jesliček nemohou chybět?

Musíme hledat dál, evangelia nám ale už nepomohou. Jenže existují takzvané apokryfy, tedy evangelia, která byla pri selekci církevích textů vyloučena. Byla jich kvanta, existovalo dokonce i evangelium podle Jidáše. A v jednom z nejznámějším z nich v takzvaném: Pseudomatoušovu evangeliu, nacházíme, co jsme hledali. Protože mám ovšem text k dispozici pouze v němčině, dovolím si ho vlastními silami přeložit:

 

„Na třetí den po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla přesvatá Marie z jeskyně, šla do stáje a položila svého chlapce do jesliček a vůl a osel se mu klaněli. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“ Tak se mu dokonce zvířata, vůl a osel stále klaněli, zatímco ho měli mezi sebou. Tak se vyplnilo, co ohlásil prorok Habakuk, když řekl: „Mezi dvěma zvířaty budeš poznán.“ Josef zůstal s Marií na stejném místě po tři dny.“

Vznik psedomatoušova evangelia je kladen až někam do osmého s století. Takzvané „dětské legendy“ existovaly už mnohem dřív, byly u prostého lidu velmi oblíbeny, i když byly církví vždy znova odsuzovány. Svatý Hieronymus je zavrhl, papežové Damasus, Inozenz I či Gelasius je dokonce odsoudili. Přesto si lid nenechal své legendy vzít a tak koncem osmého století vznikla latinsky psaná sbírka (všechna evangelia vznikla v originále v řečtině). Našla si pevné místo v lidové tradici a vliv na kulturu a umění. A my máme díky ní naše krásné jesličky s volkem a oslíčkem, které děti milují.

jeslicky

Grigorij Jefimovič Rasputin – podvodník nebo divotvorce?

 

Kdybych napsal, že zítra, tedy 16 prosince uplyne 100 let od smrti této mysteriózní postavy světových dějin, byl bych neseriózní. Grigorij Rasputin skutečně zemřel v noci z 16 na 17 prosince 1916, ovšem podle juliánského kalendáře. Podle našeho to bylo 30 prosince, ovšem protože v čase Vánoc a Nového roku dávám svým čtenářům pokoj, rozhodl jsem se zveřejnit tento jemu věnovaný medailon už dnes.

Pro nás, kteří jsme vychováni v duchu racionalismu, nemohl být samozřejmě tajuplný Gríša nic jiného než podvodník. Tak bývá většinou i zobrazován, ostatně v jeho době (a zejména v Rusku) se různými samozvanými proroky jen hemžilo a většina z nich byla politováníhodnými podvodníky, kteří i špatně skončili. Že špatně skončil i Rasputin, má jiný důvod. A jako jediný nezmizel v propadlišti dějin, ale zůstává stále slavným, postavou, jejíž osudy jsou stále znova popisovány a zfilmovávány. Prostě Gríša láká. V.P. Borovička ve své knize Atentáty, které měly změnit svět z roku 1984 nepochybuje ani v jediném řádku, že se jednalo o podvodníka a šarlatána. Samozřejmě v této knize, vydané ještě v čase komunismu, musíme vidět i politický podtext. Popis poměrů Ruska na přelomu devatenáctého a dvacátého století měl vyvolat pocit zaostalého dekadentního systému, který přímo volal po říjnové revoluci. Zaostalá země, tyranský car, bláznivá carevna a nad tím vším nedostižný podvodník Rasputin. Toto schéma zapadalo přesně do komunistické propagandy.

Nezapomeňme, že téměř všechny zprávy o Rasputinovi pocházejí od jeho nepřátel – přátele totiž neměl – a vysoká petrohradská společnost nejen že ho nemohla vystát, ale byla v pomluvách velmi vynalézavá. Proto všechny zprávy snad kromě hlášení tajné carské policie je třeba brát s velkou rezervou.

Pokusím se na tuto mysteriózní postavu přece jen podívat z jiné strany. Nevím, zda mám pravdu, ale myslím, že si tento poněkud jiný pohled zaslouží.

Ne vše, co se odehrává, se totiž dá vysvětlit racionálně. Toto tvrzení je v Evropě samozřejmě svatokrádežné, postavili jsme přece rozum a logické myšlení na nejvyšší piedestal (snad jen po konzumu). Ale to je evropský fenomén. Pokud budete číst knihy Marqueze, Allendové nebo Borgese, zjistíte, že třeba Jihoameričané to tak neberou a přijímají nevysvětlitelné vedle vysvětlitelného jako rovnocennou součást života. Na rozdíl od nás jsou schopni tyto nadpřirozené (nebo jen nepřirozené) efekty vnímat. My okolo nich procházíme, aniž bychom je zaznamenali.

Rusko – je mi líto, ale je to tak, Evropa nikdy nebylo. Proto ani racionalismus zde nezapustil kořeny tak hluboko jako u nás, marně se Kateřina Veliká snažila Rusy seznámit s idejemi osvícenství. Neuspěla a neuspěl ani nikdo po ní. Proto se Rasputinův příběh mohl odehrát zřejmě právě jen v Rusku.

rasputin

Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1869 ve vesnici Pokrovskoje v Tobolském regionu, jeho rodiče byli poměrně zámožní sedláci. Malý Gríša ale o sedlačení neprojevoval nikdy zájem. Byl to snílek a když jednou správně určil ve vesnici zloděje, získal pověst jasnovidce. Od dětství žil prostě v jiném světě. Už v jeho sedmnácti letech na něj leželo u policejního ředitelství v Tobolsku několik udání za opilství, zneuctění děvčat a krádeže. Zřejmě proto se vydal na kariéru potulného kazatele – měl krásný hlas, přestože byl nevzdělaný, uměl krásně hovořit, byl vtipný a hovořil v podobenstvích a byl očividně se svými dlouhými blonďatými vlasy a ryšavým plnovousem přitažlivým mužem. V extázi se mu třikrát zjevila Panna Marie 1877, 1887 a 1891, celý jeho život byl poznamenán kultem panny Marie – v carevně Alexandře Fjodorovně viděl očividně její zhmotnění v reálném světě. Patnáct let mezi roky 1886 a 1901 byl poutníkem,(došel pěšky až na horu Athos v Řecku) který se jen zřídka vracel domů do Pokrovského. Přesto stačil se svou ženou Praskovinou zplodit tři děti. Nějaký čas strávil v klášteře ve Verchoturji, kde se vzdělal v písmu, číst a psát se přesto příliš nenaučil.

V roce 1903 přišel poprvé do St.Petersburgu a seznámil se s carovým zpovědníkem, slavným knězem Janem  Kronštatu. Tento ctěný a vzdělaný mu údajně okamžitě poznal Rasputinovy mimořádné schopnosti – 1.listopadu 1905 ho představil carovi a carevně, což si car Mikuláš dokonce poznamenal do svého deníku. „Seznámili jsme se s božím mužem – Grigorijem z tobolské oblasti.“

Abychom další osudy pochopili, musím udělat malou odbočku k carské rodině. Car Mikuláš II. vyhlášený pravoslavnou církví za svatého mučedníka, má v dějinách rozpornou pověst. Komunistické propaganda jej líčila samozřejmě jako nelítostného krutého tyrana, serióznější historici jej popisují spíše jako nerozhodného, slabého, ale čestného muže. Ovšem jako člověka, který se naprosto nehodil do funkce, ve které byl a už vůbec ne v pohnutých dobách přelomu devatenáctého a dvacátého století. Více než vládnutí jej bavil kulečník, který hrál údajně skutečně skvěle, v Alexandrijském paláci v Carském Selu, kde se svou rodinou až do února 1917 žil, je jeho kulečníkový stůl zachován. Na něm se ve válečných dobách rozkládaly mapy bojišť a přijímaly osudová rozhodnutí.

mikulas-ii

Jeho otec Alexandr III, zemřel v roce 1894 ve věku 49 let (kritici carského režimu i V.P. Borovička nepochybují, že se upil k smrti, ve skutečnosti ale trpěl na nedostatečnost ledvin, která se tehdy léčit nedala).

Carevič Mikuláš byl tehdy už zamilován do hesenské princezny Viktorie Alice, kterou poznal na britském královském dvoře, kde po smrti svých rodičů vyrůstala u své babičky Královny Viktorie. Poznali se už v roce 1884, kdy budoucí nevěstě bylo 12 let a ženichovi 16. Mikuláš už o žádné jiné ženě nechtěl slyšet, svou luteránskou nevěstu, ze které jeho rodiče ani ruští kněží nebyli nadšení, si nenechal nikým vzít a skutečně si svatbu s ní vytrucoval. Alexandr povolil sňatek, až když pochopil, že brzy zemře, ruská tradice nedovolovala, aby byl nový car v době nástupu na trůn svobodný. Tato skutečnost svědčí o tom, že Mikuláš byl schopen opravdu hlubokého citu.  Není známo, že by udržoval v panovnických rodinách jinak naprosto obvyklé nemanželské milostné vztahy. Z toho manželství vzešlo pět dětí.

rodina-mikulas

Carevna Viktorie Alix Helena Luise hessenská, která po nezbytném přestupu k pravoslaví přijala jméno Alexandra Fjodorovna byla vášnivá, poněkud exaltovaná dáma. Především, jak už se to stává, se nesnášela se svou tchýní Marií Fjodorovnou, někdejší dánskou princeznou Marií Sofií, Friederike Dagmar.  Zda to byl vliv tchýně či ponurné atmosféry svatby, které se nesla ve stínu pohřebních rituálů za zemřelého tchána nebo neštěstí na Chodyňském poli v roce 1896 ke kterému došlo u příležitosti korunovace a kde zemřelo několik tisíc lidí, Rusové „Němku“ nikdy nepřijali za svou a přičítali jí všechna neštěstí, která národ postihovala. Je pravda, že carevna byla mnohem energičtější než její manžel a jeho váhavost v politice ji rozčilovala. Mikulášovi možná na rozdíl od jeho otce nechyběla dobrá vůle pokračovat v reformách svého dědečka Alexandra II, chyběla mu ale energie a odhodlání. Carevna tedy zasahovala do politiky osobně, zejména při urychlování potřebných reforem, zaostalé Rusko ji dráždilo a snažila se sem přinést německé zákony a pořádek, jak ho znala z domova a o němž byla právem přesvědčená, že je zodpovědný za německý ekonomický úspěch. V osobních místnostech v Alexandrovském paláci (křídla cara a carevny byla přísně oddělena) přijímala ministry, jednala se zahraničními politiky. Mikuláš jí to nezazlíval – možná mu to dokonce vyhovovalo, protože se mohl věnovat svému kulečníku, Rusové ale vládu „Němky“ nebyli ochotni tolerovat. (Už jednou si to zažili s Kateřinou Velikou).

alexandra-fodorovna

Navíc v sobě nešťastná carevna přechovávala jedno neblahé tajemství. Odkud v sobě nosila gen zodpovědný za zhoubnou krvácivost, tedy hemofilii, v tom se teorie liší. Jedna praví, že vinu na tom nesla její babička Viktorie Anglická, hemofilie je ale dokázaná přímo v rodině hessenských vévodů. Choroba má tři různé stupně, při prvním je skoro nezpozorovatelná, při třetím stupni, kdy je koncentrace srážlivého faktoru VIII snížena pod jedno procento normálu, dochází k těžkým krvácením i při minimálních poraněních a dokonce i spontánně, zejména do kolenních kloubů. Dnes je léčbou substituce těchto srážlivých faktorů, v době začátku dvacátého století léčba neexistovala.

Na chviličku odbočím ještě do medicíny, protože hraje v našem dnešním příběhu velmi podstatnou roli. Hemofilie je dědičné onemocnění přenášené na chromozomu „X“. Protože ženy mají tyto chromozomy dva, a na dostatečnou tvorbu faktoru VIII stačí jeden nepoškozený, je u nich toto onemocnění extrémně řídké. Muži mají ale jen jeden X chromozom a jeden chromozom Y. Proto pokud tento gen pro Hemofilii po matce zdědí, neodvolatelně onemocní. Protože matka má tyto chromozomy dva, je pravděpodobnost, že její syn bude nemocný, 50 procent.

První čtyři děti, které se carskému páru z jejich lásky narodily, byly dcery. Celé Rusko ale samozřejmě očekávalo narození následníka trůnu a šuškalo se o prokletí nehodné carevny. Zfrustrovaná Alexandra Fjodorovna byla ochotna podstoupit cokoliv, aby se jí očekávaný syn narodil. Byla ochotna postoupit i „zázračnou“ koupel v ledové vodě v sarovském klášteře za asistence „zázračného“ svatého mnicha Serafima. Rok nato 12. srpna 1904 se carskému manželskému páru narodil syn Alexej.

alexej

Osud si s nešťastnou carevnou ale opět zahrál, Alexej zdědil onen vadný gen v chromozomu „X“ a byl postižen hemofilií v její nejtěžší podobě. Alexej byl chytré a šikovné dítě (jeho fotografie v Alexandrovském paláci to dokazují), nebezpečí ale číhalo všude. K prvnímu velkému život ohrožujícímu krvácení došlo na podzim 1907. Lékaři byli bezmocní a tehdy si vzpomněla carevnina dvorní dáma Anna Vyrubova na zázračného muže Rasputina. Tento kdysi varoval Annu před svatbou s námořním důstojníkem Vyrubovem. Svatba se přesto uskutečnila, ovšem vzhledem na psychickou chorobu Vyrubova bylo manželství o rok později zrušeno.

Rasputin byl vpuštěn k nemocnému careviči, který měl silný otok kolenního kloubu a trpěl vysokou horečkou. Je prokázáno, že se Rasputin prince vůbec nedotkl, pouze se vroucně modlil na carevičovo uzdravení. A – krvácení se skutečně zastavilo. Ale nejen to, otok kloubu do příštího dne zmizel a carevič mohl normálně chodit. To se už skutečně podobná zázraku a nedá se vlastně medicínsky vysvětlit. Krvácení se sice může zastavit spontánně, otok ale potřebuje na resorpci týdny a často zůstane kloub trvale postižený a neohebný. Zázrak? Připustí naše racionálně vychované myšlení vůbec takovou možnost?

Dovolím si teď vzpomenout na mou vlastní zkušenost. Jako mladý asistent v Popradu jsem byl zodpovědný za výchovu nejmladších kolegů ( tato funkce mě pronásleduje dodnes).  Jeden z nich – nesmírně šikovný, který se chtěl stát obvodním lékařem, měl neuvěřitelnou schopnost, z níž šel strach. Dokázal měřit krevní tlak tím, že nad pacientem držel ruce (hodnoty souhlasily naprosto přesně) dokázal objevovat místa zánětů či nádorů tím, že po pacientech přejížděl rukama. Co nás šokovalo nejvíce – dokázal přesně stanovit hodinu BUDOUCÍ smrti těžce nemocných. Vysvětlil mi, že prostě měří energii, která v člověku ještě je a že ji dokáže do určité míry i přenášet. Co se týká zánětů a nádorů, cítí pod rukama chlad (nádor) nebo teplo (zánět). Sám ale přiznal, že je schopen vyšetřit maximálně tři až čtyři pacienty denně, protože celý proces jej stojí nesmírně mnoho sil, které si obnovoval speciálními cvičeními. Jednou při vyšetřování osmdesátiletého Roma skoro omdlel, protože z něj pacient odsál tolik energie, že nebyl téměř schopen stát na nohách. Nejzajímavější na jeho vyprávění ale bylo, jak se o svých schopnostech dozvěděl.  Jednou seděl s kamarády v hospodě, když k němu náhle přes celý lokál přišel nějaký neznámý Bulhar a řekl mu „Máš mimořádné schopnosti, cítím to, cítil jsem to přes celou hospodu. Tyto schopnosti mají jen nemnozí a bylo by škoda je nepoužít, pokud jsi připraven používat je ku prospěchu lidí.“ Kamarád souhlasil a onen Bulhar ho začal cvičit v praktikách, která jsem popsal výše. Zajímavé je, že ten člověk toto vyzařování u mého kamaráda vycítil na poměrně velkou vzdálenost. Je to tedy očividně něco existujícího, co ale my ostatní nejsme schopni vnímat. Ta historka připomíná velmi vidění Ivana Kronštatského, který v příchozím Rasputinovi vycítil „Jiskru pravé víry“, aniž s ním musel hovořit. Mohl mít Rasputin podobné schopnosti? Mohl! Je totiž známa historka z pozdější doby, přesněji z roku 1912, kdy Rasputin upadl už dávno u carského dvora v nemilost (stalo se mu to v životě víckrát) a žil opět v rodné obci Pokrovskoje. Carská rodina byla tehdy na lovu v Bialowezi v dnešním Polsku. Carevič se zde zranil a jeho krvácení se nedařilo zastavit. Když už se lékaři vzdali jakékoliv naděje, pověřila carevna Annu Vyrubovou, aby se obrátila na Rasputina. Ta mu poslala telegram, kde vylíčila danou situaci. Rasputin řekl své dceři Marii, že se pokusí uskutečnit jeden z nejtemnějších a nejobtížnějších rituálů. Klekl před obrazem Bohorodičky a upadl do jakéhosi transu. Mumlal modlitby, tekl z něj pot, měl nepřítomný pohled, očividně věnoval celou svou energii určitému cíli. Nakonec upadl do bezvědomí, z něhož se probral až po delší době. Ve stejné době se zastavilo Alexejovo krvácení a princ se opět uzdravil. Nemůžu si pomoci, na náhodu odmítám věřit. A Rasputinovo chování mi až příliš připomíná jednání mého popradského přítele, než abych neviděl paralely.

Už ve starém Egyptě existovali lidé, takzvaní zastavovači krve, kteří svou pouhou přítomností umožňovali provádět chirurgické zákroky, protože pacient v jejich přítomnosti nekrvácel. (Tato skutečnosti je popsána v „Knize živých“ nejstarším medicínském spisu světa, objeveném v Luxoru.) Byla to schopnost vrozená, měli ji někdy i úplně prostí primitivní rolníci, egyptská medicína jejich schopností využívala.

Rasputinovy schopnosti šly ale očividně ještě dál. Nejen, že dokázal přežít několik atentátů – jedy na něj prostě nepůsobily. V roce 1914 přežil ale nepřežitelné, v rodné obci na něj spáchala atentát bývalá prostitutka Koňa Gusevová – vrazila mu nůž do břicha. Podle všech příznaků zasáhla střevo a Rasputin dostal těžkou peritonitidu (zánět pobřišnice) – chorobu v té době, která neznala antibiotika stoprocentně smrtelnou. Někteří historici se snaží tomuto atentátu dodat gloriolu tajemného, že jej situují na 28. června 1914, tedy na den atentátu na Františka Ferdinanda d´Esteho v Sarajevu. K atentátu na Rasputina došlo skutečně 28. června 1914, ovšem podle juliánského kalendáře, podle gregoriánského tedy 12. července 1914. V těžkých horečkách měl ale mít Rasputin vidění, ve kterém naléhavě varoval cara, aby se nepouštěl do války, protože ta zničí celou zemi a nepřinese lidem nic dobrého.“

Car jeho varování neakceptoval, Rusko vstoupilo do první světové války  31. července 1914. V září 1914 byl zázračně uzdravený Rasputin už opět v Petrohradě. Tentokrát jako nepostradatelný přívěsek carské rodiny. V Petrohradě už tentokrát zůstal až do konce svého života. Užíval si svou slávu. Užíval si ji příliš!.

Hlavním neštěstím Rasputina bylo, že se svou popularitou prostě neuměl zacházet. Známe to i dnes, zejména mladistvé hvězdy si myslí, že ji svět leží u nohou a že si mohou dovolit prostě úplně všechno (viz. Justin Bieber nebo svého času Britney Spears a stejně se daří například i slavným fotbalistům a nemusí to být zrovna Christiano Ronaldo, stačí například David Limberský). Jejich sebevědomé ev. arogantní chování budí negativní emoce a nenávist. Rasputin si myslel, že si může dovolit všechno, prosadil například jmenování svého kamaráda za tobolského biskupa. Rasputinův vliv na carevnu byl solí v očích ruské aristokracie. Carevna „svatého“ muže přijímala ve svých soukromých komnatách (tu místnost je možno v Alexandrovském paláci navštívit). To dalo podnět k pomluvám o sexuálním vztahu Rasputina k carevně. Dovolím si o tom pochybovat. Rasputin byl sice skutečně sexuálně extrémně aktivní, byl ale oddán kultu bohorodičky a ve východní církvi není hlavou pravoslavné církve patriarcha jako na západě papež, ale car. Ten je náměstkem božím na zemi a carevna musela tedy být pro Rasputina ztělesněním panny Marie. I pověsti o tom, že spal s aristokratkami, jsou vyvráceny zprávami tajné policie, která mu byla stále v patách (ministr vnitra Chvostov ho nenáviděl, dal ho sledovat a snažil se ho dát odstranit, což vedlo k jeho vlastnímu pádu). Rasputin pil a v jeho domě se to hemžilo prostitutkami a děvčaty z ulice, ženy z nejvyšších kruhů ale k němu přicházely jen na několik minut, aby jim svatý muž vyložil jejich budoucnost či léčil jejich – hlavně psychické – choroby. Což svatý muž rád činil, protože mu to zvyšovalo jeho popularitu a vliv. I pomluvy o špinavém a nemytém smradlavém mužikovi odpovídají pohledu aristokracie na povýšence z nejnižších kruhů. Je například zdokumentováno, že před svou smrtí tedy před návštěvou Jusupovského paláce, se Rasputin okoupal, napomádoval a naparfémoval, protože očekával setkání s vznešenou dámou. Jestliže toto udělal kvůli potenciální milence, koupal se před návštěvou u cara a carevny určitě taky. S jeho hygienou to tedy očividně nebylo tak strašné, jak referují literární prameny, i když jistá ruská aristokratka popisuje černé nehty a špinavé ruce svatého muže. Carský dvůr byl jako každé politické hnízdo plné intrik, kde se neustále bojovalo o existenci. Vyhlášeným nepřítelem Rasputina byl carův strýc generalissimus Nikojaj Nikolajevic (vnuk cara Mikuláše I.), vrchní velitel ruských vojsk. Po neúspěších ruské armády v roce 1915 dosáhl Rasputin jeho odvolání. Vrchní velení nad armádou převzal car osobně, což byla největší chyba – všechny následující neúspěchy ruské armády byly přičítány jemu – a jeho ženě, Němce, která logicky pracuje ve prospěch své rodné země. A Rasputin se nechal strhnout k proroctvím, kdy svými „vizemi“ vyprovokoval neúspěšné ofenzívy u Baranovici v dnešním Bělorusku nebo u Rigy, které stály životy statisíce ruských vojáků. Pro ruské generály bylo vše jasné, Rasputin je agent v německých službách, který pracuje na ruské porážce.

Část ruské aristokracie se rozhodla k činu, Rasputin musel zemřít. Car nesměl nic tušit – Rasputin prorokoval carevně, že carská rodina bude vládnout, jen pokud bude on naživu. Jeho proroctví se (jako spousta jiných) naplnilo, zemřel 30. ledna 1916, car byl svržen únorovou revolucí 28. února 1917, tedy pouhé dva měsíce po Gríšově smrti. Podivnou souhrou okolností byla carova rodina deportována do vyhnanství do Tobolska, tedy do oblasti, kde se Rasputin narodil.

O podrobnostech atentátu se v tomto článku nehodlám šířit, je dostatečně známý, mnohokrát zfilmovaný a dá se kdekoliv v literatuře najít. Jedna věc se ale běžně nevzpomíná, protože by zřejmě lidem naháněla husí kůži, stejně jako ji nahnala mně, když jsem o ní četl. Jak známo, spiklenci vedeni Felixem Jusupovem

felix-jusupov

(patřil mezi ně i vnuk cara Alexandra II. Dmitrij Pavlovič) namíchali Rasputinovi nejprve do jídla a do vína cyankáli. Když jed nezapůsobil (sice se to zdůvodňuje tím, že cukr v zákuscích a ve víně cyankáli rozložil a zbavil účinnosti, ale už dříve se Rasputina pokusil neúspěšně otrávit kníže Andronikov – ani tehdy jed nepůsobil. Pak jej Jusupov střelil z pistole do srdce: Rasputin to přežil a podařilo se mu utéct na dvůr paláce. Tam jej ještě několikrát postřelili (Jusupov sám o osmnáct let později udal, že Rasputina trefila na dvoře ze tří výstřelů poslance Puriškeviče jen jedna kulka). Protože ani to nestačilo, utloukl jej pak Jusupov pažbou pušky (pitva potvrdila s životem neslučitelná zranění mozku). Poté jej spiklenci vrhli vysekaným otvorem do ledové říčky Mojky. Prosím, následující zjištění je jen pro silné povahy. Proud Něvy by musel Rasputina zahnat do moře a s tím zřejmě spiklenci i počítali. Jenže jeho mrtvola se našla u Krestovského ostrova! Což znamená, že „mrtvý“ Rasputin musel pod ledem ve vodě o maximálně čtyřech stupních Celsia plavat několik kilometrů proti proudu řeky!!! Nejprve po proudu říčky Mojky, u které leží Jusupovský palác (byl jsem se tam podívat), pak proti proudu Boľšoj Nevy okolo Petropavlovské pevnosti, pak po proudu řeky Boľšoj Nevky a teprve tam ho opustily síly. A to vše s cyankáli v krvi, s kulkou v srdci a roztříštěnou hlavou. Pokud máte racionální vysvětlení, rád ho přijmu, aby mi ten mráz po zádech přestal běhat. Ale některé věci se rozumem prostě pochopit nedají.

Kdo byl tedy Gríša Jefimovič Rasputin? Podvodník? Divotvorce, léčitel, prorok?

Každopádně byl obětí systému, ve kterém vystoupal nepřiměřeně vysoko, což jej stálo život. Neuměl se svou slávou zacházet a díky své primitivní struktuře osobnosti to ani umět nemohl. A už vůbec ne v tehdejším Rusku, stojícím na prahu vlastní zkázy. Kdyby byl skromným léčitelem, žákem velkého Ivana z Kronštatu, byl by se dočkal úcty a mohl žít dlouhý spokojený život. Ale sláva ho oslepila, byl pravým „rockstarem“ své doby a to jej stálo život. Protože společnost vyvolených nesnáší povýšence.

Každopádně se dočkal nehynoucí slávy. Zůstane symbolem, zůstane fascinující osobností, o níž se bude ještě hodně psát a na niž lidská historie nikdy nezapomene. Právem.

Jak jsme – konečně – zvolili prezidenta

Nikdy jsem se netajil, že to byl i můj kandidát, v tom samozřejmě nejsem zajedno s pány Zemanem a Klausem, ale s těmi ostatně nejsem zajedno skoro nikdy, takže mě to nemrzí.

O obou kandidátech jsem už psal v článku „Jak jsme volili prezidenta“ z 26. května 2016, takže kdo má zájem se o nich něco podrobnějšího dozvědět, má možnost podívat se i do tohoto článku.

Hlavní rozdíl byl v tom, že Van der Bellen, zvaný „Profesor“ nejenom protože byl profesorem na ekonomické universitě v Innsbrucku, kde i on sám studoval, ale i díky svému vystupování, které vysokoškolského učitele nezapře, je zastáncem evropské integrace a přesvědčený demokrat.

Hofer prodělal během volební kampaně, která trvala 10 měsíců proměnu. Na začátku vystupoval velmi radikálně a vyhrožoval okamžitým odvoláním vlády, pokud se stane prezidentem (musel by vypsat nové volby, v nichž by podle předpokladů vyhrál jeho stranický kolega a šéf Strache) a změnou stávajících zákonů („budete se ještě divit, co všechno je možné“ – je jeho citát z jedné televizní debaty. Později se choval mnohem mírněji, i když musel doslova zapřít sám sebe. FPÖ má v programu vystoupení z Eura a z Evropské Unie, Hofer, který tento program vlastnoručně psal, popřel, že by někdy pro vystoupení z Unie byl, bylo by pro něj aktuální jen v případě přistoupení Turecka k EU (což je samozřejmě naprosto nereálné).

Van der Bellen je svými protivníky obviňován, že je pro nekontrolovaný příliv uprchlíků z předního východu. To samozřejmě není pravda, tento nekontrolovaný příliv vyvolala neprozřetelně Angela Merkelová, a jestliže pak chtěla zodpovědnost přenést na všechny země Evropské Unie a volala po solidaritě, samozřejmě byla úplně vedle. Van der Bellen zastává názor, že skuteční uprchlíci z oblastí válečných konfliktů mají právo na ochranu, ekonomičtí uprchlíci toto právo nemají. Pro ně nemá Evropa prostě kapacitu. Můžeme diskutovat o tom, že je problém ty první od druhých odlišit, do jisté míry ale rakouská vláda dala najevo, že kapacity země jsou vyčerpány, momentálně platí takzvaný azyl na čas – přesněji na tři roky, po nichž musí uprchlík žádat o azyl znova a je přezkoumáno, zda podmínky přidělení politického azylu ještě stále trvají. Je zajímavé, že právě Syřané se ve valné většině chtějí vrátit po válce domů, Afgánci, Iráčané a „uprchlíci“ ze severní Afriky, takzvaného Magrebu – tento mysl nemají – asi nejspolehlivější znak, který odlišuje opravdového válečného uprchlíka od ekonomického. Ostatně právě v pátek rakouská vláda sepsala návrh zákona, který mnohem přísněji postihuje uprchlíky, kteří se v Rakousku dopustí trestné činnosti ( mezi jiným se to týká i udání falešných údajů o svém původu a důvodu příchodu do země).

Hofer je pro absolutní stop v příjímání žadatelů o azyl, ale v podstatě i proti všem cizincům – i když se v rámci volební kampaně FPÖ vyjádřilo, že „integrovaní“ cizinci, tedy zřejmě lidé jako my – jsou vítanými partnery. Ne tedy plnoprávnými občany, ale aspoň partnery. Vděčnost jsem přesto tak úplně po tomto výroku nepocítil. FPÖ je pro přechod od parlamentní demokracie k přímé demokracii, tedy vlády prostřednictvím referend – o tom jsem už několikrát psal, v tomto způsobu vlády vidím velké nebezpečí ohrožení lidských práv a svobod. Tímto způsobem vládl Hitler i Kaddáffí a v současnosti přechází k takovému způsobu vlády Erdogan v Tutecku. Při správně položené otázce a patřičné masáži veřejného mínění prostřednictvím státem ovládaných sdělovacích prostředků se dá vyhrát KAŽDÉ referendum.

Přiznám se, že mě jasný výsledek ve prospěch Van der Bellena překvapil. Ale rozhodnutí ústavního soudu zřejmě naštvalo mnohem více lidi, kteří by bývali volili Van der Bellena ale v květnu to ještě neudělali. Při opakované volbě si Van der Bellen polepšil ve všech volebních obvodech (i když v našem milovaném Štýrsku samozřejmě vysoko prohrál), navíc si vyžádali volební karty zahraniční Rakušáci, kteří volby v květnu víceméně ignorovali. A samozřejmě hrálo roli i počasí – v květnu bylo právě hodně intelektuálů na cestách, začátkem prosince, v čase adventu, jsou skoro všichni doma a mohou jít k volbám osobně (to byl i náš případ) – ukázalo se to právě při sčítání hlasů ve volebních urnách – jestliže v květnu tam získal Van der Bellen 48,9 procent hlasů, teď to bylo 51,8 procent.

Hoferovi ublížilo spíše než odhalení, že je členem buršenšaftu, který neuznává rakouskou státnost a sní o vytvoření Velkého Německa všech Germánů, zjištění, že přestoupil z katolické do evangelické církve. To je v katolickém Rakousku ještě pořád velký handicap. (Van  der Bellen vyrostl jako evangelík, vyjádřil se ale, že není praktikujícím věřícím, že ale ctí hodnoty Nového Zákona jako nejvyšší morální normu). I když se za Hofera postavil  předseda parlamentního klubu ÖVP (tedy rakouských lidovců navázaných těsně na katolickou církev) s krásným rakouským jménem Reinhold Lopatka, moc to prezidentskému kandidátovi nepomohlo. Důsledkem je jen roztržka ve straně lidovců – Lopatka očividně nepochyboval o Hoferově a Stracheho výhře a připravoval si už vlastní pozici pro případnou koalici s modrými a převzetí vedení ve vlastní straně. Inu, politické boje jsou všude nepříliš kulantní. Lopatka, kterému momentálně visí na krku několik finančních skandálů, riskoval při politickém pokru příliš a prohrál.

Hofer si zřejmě v posledním kole předvolební kampaně uvědomil, že mu ujíždí vlak. V poslední televizní debatě mu byl jakýkoliv prostředek dobrý. Obvinil Van der Bellena, že byl v komunistické straně. Pravda to není. Van der Bellen byl členem sociální demokracie až do demonstrací okolo atomové elektrárny v Zwentendorfu v roce 1978. Až pak ze strany vystoupil, protože ho zklamal přístup tehdejší socialistické vlády Bruna Kreiskeho proti protestujícím studentům. Poté vstoupil do strany zelených a dokázal ji za svého vedení posílit ze strany pohybující se na hranici vstupu do parlamentu na stranu s konstantními preferencemi přes 10 procent.

Hofer se nezastavil ani před tím, obvinit Van der Bellena, že jeho otec byl nacista. Jak už jsem psal, Van der Bellenovci byli na útěku před komunisty z Ruska do Estonska, pak do Vídně a nakonec do Tyrolska. Otec Van der Bellena byl podnikatel, i v Rakousku se mu podařilo založit firmu, kterou měl syn převzít, otec ale zemřel dřív, než byl syn hotov se studiem hospodářství. Tím pádem k převzetí firmy nedošlo a mladý Van der Bellen se rozhodl pro pedagogickou kariéru. Že toto obvinění vznesl právě Hofer, který s ideologií národního socialismu nemá žádný skutečný problém, je sice skoro úsměvné, ale právě při představě takového prezidenta úsměv mrzne v tváři.

Jak vidno, volební kampaň se nevedla ani u nás v rukavičkách, Van der Bellen obvinil Hofera, že je chronický lhář – sice na tom něco pravdy bylo, ale přece jen se to tak nějak nesluší. Neváhal začít se oblékat do kroje a navštěvoval lidové slavnosti, kde předtím vídán nebyl, poučil se z toho, že na venkově volby v květnu beznadějně prohrál. Pomohlo mu to sice, ale jen málo. Zatímco vyhrál ve všech hlavních městech devíti spolkových zemí – ve Vídni získal dokonce 63,5 (bez volebních karet – ty tento podíl zvýšily o dalších 2,5 procenta na 65,8) procenta hlasů a v Grazu dokonce 64,41 procent (v obou těchto městech vyhrál ve všech volebních obvodech) na venkově vládl opět Hofer – v okrese Murau, kde jsem kdysi pracoval jakož i v okrese Leibnitz, kde pracuji teď, nevyhrál Van der Bellen ani v jediné obci. Svědčí to o obrovském a stále rostoucím rozdílu mezi městem a venkovem – není to tedy jen rozpor mezi pražskou kavárnou a českou vesnickou hospodou, ale celosvětový fenomén. O Brexitu rozhodli vesničané – Londýn hlasoval pro setrvání v Evropské Unii, Trumpa přivedl k jeho volebnímu vítězství americký venkov – New Your či Los Angeles se mohly po jeho volbě zbláznit. Pamatujeme si ještě, že Schwarzenberg vyhrál ve většině velkých českých měst (kromě Ostravy a Olomouce)? Je to prostě fenomén, který by politici neměli přehlížet, pokud si nechtějí koledovat o opravdový malér. Koncentrovat se na města, banky a burzy a ponechat venkov svému osudu se prostě nevyplácí. Od doby Margaret Tchatcherové sice není přerozdělování a investování do venkovských oblastí „in“, ale právě proto má venkov stále silnější pocit, že je vyloučen z účasti na hostině a že se o něj nikdo se současného establishmentu nezajímá. A není při této domněnce daleko od pravdy. Jak už jsem psal, štýrská politika nechala okres Murau – nejvzdálenější výspu zaklíněnou mezi Salcbursko a Korutany  – prostě padnout. Odbourala infrastrukturu a ponechala tamější lidi svému osudu. Výsledkem je ROČNÍ  úbytek obyvatelstva 0,9 procenta a samozřejmě 62,11 procenta hlasů pro Norberta Hofera. Je to určitý výkřik zoufalství, který by měl být vyslyšen a možná by se měli politici pokusit mu i porozumět.

Ale zpět k tématu prezidentské volby.

Oba kandidáti byli prostě ochotni zapřít sami sebe, Hofer měl ale na zapírání víc a tak nějak mu to neprošlo, což svědčí o zdravém rozumu Rakušáků (a to mě nemálo překvapilo). Byl ochoten tvrdit, že nikdy nebyl pro vystoupení z Evropské Unie, i když příslušný návrh předložený na projednání do rakouského parlamentu, má jeho podpis.

Musíme počkat, co volba prezidenta přinese. Jsem přesvědčen, že se za něj nebudeme muset stydět. Na to je příliš intelektuální a slušně vychovaný – pochází přece jen z ruské šlechtické rodiny. Nakolik bude ovšem schopen přivést rozhádanou rakouskou vládu k rozumu, to je jiná otázka. Momentálně je každý rozumný návrh jedné vládnoucí strany okamžitě hekticky odmítnut stranou druhou – ne proto, že by byl špatný, ale právě proto, aby případný úspěch nebyl připsán konkurenci. A tak se toho moc nedaří.

Zda by byl lepší model modrý prezident a modrý premiér (Hofer kandidoval se sloganem „Macht braucht kontrolle“, je málo pravděpodobné.

Vyrážíme tedy spíše k zeleným než k modrým zítřkům. Zda to bude dobře či ne, je těžko říct, ale aspoň na následujících šest let zůstáváme v Evropě.

Snad by mohl nový prezident přestat kouřit. Přiznám se, že to je jediné, co mě na něm opravdu znepokojuje. Srdeční infarkt či rakovinu plic u něho opravdu nepotřebujeme.

Na lyže do Rakouska – za kolik?

(Za článkem je seznam středisek s cenami na rok 2017.)

Tak tedy za kolik?

Můžu hned odpovědět, že za moc. Lyžování se stává rok od roku dražší a dražší záležitostí, nárůst cen překonává jednoznačně výšku inflace a nárůst příjmů už vůbec, především co se týká nižší příjmové třídy. Lyžování se stává z národního rakouského sportu komfortem, a odborníci se diví, jak se zužuje základna výkonnostního lyžařského sportu a že skoro polovina rakouských dětí NEUMÍ LYŽOVAT!!!

Nepředstavitelné.

Opravdu nepředstavitelné? Může si prodavačka ze Sparu nebo dělník z Magny vůbec dovolenou na lyžích dovolit? I kdyby se mu podařilo sehnat levné ubytování nebo dokonce bydlel u známých či příbuzných?

Když jsem přijel do Rakouska a poprvé šel lyžovat na Kreischberg – kopec, na který jsem viděl z okna mého služebního bytu či z pacientských pokojů v nemocnici, stál denní lístek 290 šilinků. To bylo v roce 1996 a mně se to zdálo dost drahé. V přepočtu to bylo 21 Eur, tedy abych byl přesný 21,04 Eur. Od té doby uplynulo 20 let a lístek stojí víc než dvojnásobek, přesně 43,50 Eura za celodenní lístek. Ne, stoprocentní inflaci taky navzdory zavedení Eura nemáme, ceny stouply za tu dobu maximálně o třicet procent. Tedy kromě zimních požitků na sjezdovkách.

dsc_0004

Důsledky jsou samozřejmě bolestivé. Velká část populace si nemůže zimní dovolenou vůbec dovolit. A to, i když přímo v regionu bydí. Kde má vzít prodavačka ze Sparu, vydělávající nějakých tisíc euro měsíčně na lyžování s rodinou, jestliže by to na rodinu s dvěma dětmi vyšlo na 150 euro za den?

Takže nelyžuje a svým dětem ten požitek musí odepřít. S pocitem křivdy a osobního selhání, protože ona jako dítě ještě lyžovat mohla, její rodiče jí to mohli zajistit. Znovu je to onen fenomén, o němž jsem už psal – ti, kdo nepatří k elitám současné společnosti, jsou stále více vylučování a odstrkování od požitků této společnosti, prostě nejsou pozváni ke stolu. Nemají na to.

Všimněte si na listině cen denních lístků, který přikládám, nápadného spádu východ – západ. Čím víc je lyžařské středisko na západ, tím je dražší. Samozřejmě Kitzbühl je Kitzbühl. Jedna je to obrovské středisko a jednak je to středisko prominentů a jinak než cenou se dnešní primadony od obyčejného lidu odříznout nemohou. Ale i obyčejný Warth, nijak velké zastrčené středisko ve Vorarlbergu dosáhlo ceny 50 eur, což považuji za naprosto přehnané. Ještě že jsem tam byl už před řadou let, kdy se to ještě dalo. Je to tím, že západní střediska počítají s movitými hosty z Německa a Švýcarska, zatímco východní střediska s méně bohatými hosty z Čech, Maďarska, Slovenska atd. Čili, jinými slovy, vůbec nepočítají s vlastní domácí klientelou.  A to je jádro maléru.

Samozřejmě argumentují, že museli mnoho investovat do infrastruktury, což je částečně pravda. Díky stoupajícím teplotám se sníh stěhuje do stále větších výšek a spodní části sjezdovek se bez umělého sněhu neobejdou (někdy ani ty horní). Jestliže byla minulého roku sněhová situace ve Schladmingu ( na kopci 160 cm, dole 20 cm) tak něco není v pořádku. Když nahoře sněžilo, dole pršelo. Takže bez zasněžování, sněhových děl a přehrad na zachytávání vody se dnes lyžařské středisko, které chce přežít, neobejde. Navíc se argumentuje tím, že se střediska spojují do větších a tím pádem musí stoupnout i cena. Zda je toto opravdu potřebné si dovolím zpochybnit. Jestliže se lyžařské středisko chlubí, že má 300 kilometrů sjezdovek, koho už to zajímá? – a kdo dokáže tolik kilometrů na lyžích zvládnout?

img-20160302-wa0008

Situace je ovšem taková, jaká je. Střediska ti dají na výběr – ber nebo zůstaň doma. Bohužel je stále víc těch, kteří zůstávají doma, ne proto, že by chtěli, ale proto, že musí. Dokonce stále více rodičů odhlašuje děti i ze školních lyžařských kurzů – nemohou si je kvůli stoupajícím cenám prostě dovolit.

A někdejší lyžařská velmoc Rakousko by dnes bez Marcela Hirschera nebyla schopna vyhrát ani jeden závod světového poháru.

Z lidového sportu, ba dokonce z každodenní aktivity, se stal luxus, vyhrazený jen pro ty, kteří na to mají. Znám spoustu mých známých, kteří si prostě koupili lyže na tůry a vyrážejí do kopců, kde platit nemusí – i když většině z nich nejde o peníze, ale o klid a adrenalin při sjezdech hlubokým sněhem z vrcholů kopců. Zejména, pokud se za nimi valí lavina, je toho adrenalinu víc než dost.

Já mám jednak na vyplavování adrenalinu práci v nemocnici a manželku (to ona tvrdí, že je za můj adrenalin zodpovědná a nedá si vymluvit, že ho mám v práci víc než dost a doma už další nepotřebuji), a jednak moje dvakrát operované koleno jízdu ve vysokém sněhu nesnáší a hrubě mi nadává. Jsem tedy odkázán na upravené sjezdovky.

Naštěstí nepatřím k těm, kteří doufají, že když si zvolí Hofera a Stracheho, tak ti lyžařským střediskům poručí, aby ceny snížily. Ale věřím, že je stále více takových, kteří už nevidí jinou naději, než zásah státu a státem regulované ceny. Zda si na něco takového politici hlásající konec svobodného trhu troufnou, je třeba vyčkat. A už si opravdu nepamatuji, jak to bylo za komunistů – kolik tehdy vlastně stál lístek na Petrových kamenech, kde se ovšem na jednu jízdu čekalo skoro hodinu? V lyžařských střediscích patřících státu mohly být ceny lístků samozřejmě určovány centrálně.

Tady se zatím snaží hotely kompenzovat stoupající ceny lístků zmražením cen za ubytování – za cenu toho, že snižují platy personálu. Výsledkem je, že přes rekordní nezaměstnanost, na jakou Rakousko vůbec není zvyklé, startují mnohé hotely a horské chaty do sezóny bez personálu. Zejména vyučení kuchaři jsou nedostatkové zboží, chtějí totiž za svou práci peníze. Drzost, že?

Dovolím si přiložit seznam lyžařských středisek, tedy namátkou těch, které znám protože jsem tam byl, nebo tam lyžovali mí známí, eventuálně jsem je navštívil v létě, kdy se tam sice nelyžovalo, ale přece jen jsem si o nich mohl udělat určitý obrázek. Proto je většina z nich ve Štýrsku a Korutanech, protože tam to mám nejblíž. Ale to snad nebude vadit, protože i z Čech je do těchto středisek nejblíž, takže jsou asi nejčastěji navštěvovány. K tomu jen tolik:

Stuhleck na Semeringu je sice nejblíž, ale je zejména o víkendech příšerně přelidněný (celá Vídeň a Bratislava a polovina jižní Moravy dají dohromady něco přes dva miliony návštěvníků a to je na tamější dvě lanovky opravdu příliš) a cena 41,50 za těch několik málo vleků, které tam stojí k dispozici, je prostě nehorázná. Pokud můžu doporučit, pak pěkný je Tauplitz/Bad Mitterndorf, tady je poměr ceny k nabídce asi vůbec nejvýhodnější. Je to relativně slušně velké středisko a cenově ještě na hranici čtyřiceti eur. Mile mě překvapilo, že v Obertauern nezdvihli nijak podstatně cenu, stejně jako v Katschbergu/Einecku, což byla má nejčastější střediska, která jsem během mého působení na Stolzalpe navštěvoval a která mám opravdu rád. Kreischberg, o němž jsem už na mé webové stránce psal a který jsem měl přímo pod nosem, nemá ani polovinu sjezdovek v porovnání s Katschbergem a zhruba čtvrtinu v porovnání s Obertauern a je jen o padesát centů levnější, čili naprosto předražený. To je dáno maďarskou klientelou která tam jezdí každý rok a jsou to kmenoví zákazníci, kteří nejezdí nikam jinam a platí tedy jakoukoliv cenu. Například korutanský Nassfeld, neporovnatelně větší, než Kreischberg, je dokonce o padesát centů levnější. Ten má zřejmě vůbec nejlepší poměr ceny a nabídky aspoň pokud můžu posoudit. A za návštěvu stojí.

Ale teď konkrétně:

Štýrsko:

Stuhleck/Semmering       41,50

Kreischberg                       43,50

Lachtal                               40,00

Grebenzen                         34,00

Präbichl                              37,00

Turacherhöhe                   44,50

Schladming                        46,50

Tauplitz/Bad Mitterndorf 40,00

Salzburg

Katchberg/Eineck            44,00

Obertauern                       44,00

Hochkönig                         49,50

Zell am See/Schniten       50,00

Kitzsteilhorn                      50,00

Bad Gastein                       50,50

Flachau                              50,00

Zauchensee                       50,00

Korutany

Nassfeld                             43,00

Bad Kleinkirchheim            46,00

Klipitztörl                           34,00

Tyrolsko

Kitzbühl               53,00

Saalbach/Hinterglem      52,00

Hintertuxx                         44,00

Ischgl                                  48,00

Vorarlberg

St.Anton                             52,00

Lech-Zürs                           52,00

Warth                                 50,00