Month: November 2016

Otevřený dopis Janu Petránkovi

Vážený pane Petránek!

Kdybych znal vaši privátní adresu, asi bych vám tento dopis poslal osobně. Bohužel se mi ji nepodařilo objevit, proto se na vás obracím na mé webové stránce s nadějí, že se k vám tento dopis dostane.

Poslechl jsem si nedávno vaše „Mýty o Rusku“. Dostaly se ke mně se zpožděním, takže z toho důvodu je i má odpověď takto opožděná. Ovšem právě fakt, že video s vaší přednáškou koluje po internetu za nadšeného aplausu rusofilů a bývalých i současných komunistů mi nedá, abych nereagoval. Přiznám se, že mi při poslechu vaší přednášky běhal mráz po zádech. Samozřejmě, ve stáří se člověk vrací ke svým kořenům. Vy jste své mládí prožil v době, kdy bylo „in“ (doufám, že vás tato terminologie naší mládeže nebude příliš dráždit) milovat Sovětský svaz jako vděk za osvobození v roce 1945. Já patřím ke generaci, která se naučila mezi tanky, které jezdily okolo mne, když jsem si hrál na ulici, Sovětský svaz a tedy i jeho určující sílu Rusko nenávidět.

Stejně tak jste vy vyrostl v ideologii, která předpisovala nenávist k Americe a všemu, co odtud přichází, pro nás byla Amerika vzor svobody a demokracie a příslib naděje, že se jednou takové svobody dožijeme. Mezitím jsem se stal ve svém vztahu k USA rezervovaný, (a po poslední americké prezidentské volbě – kterou vy vítáte – ještě rezervovanější)  ale možná se mi za dvacet let stane totéž co vám, a začnu zase USA a jejich politiku bezmezně milovat. Doufám, že k tomu nedojde a odstup si zachovám, ale co už je možné slíbit? Stáří je neúprosné a nevyhýbá se nikomu.

Ale zpět k vašim názorům, se kterými si troufnu polemizovat. Už proto, že vaše slovo má velkou váhu, zejména na starší generaci mých rodičů, kteří vás znali jako populárního rozhlasového komentátora a důležitou osobu Pražského jara. Obdivuji vaši odvahu podepsat Chartu 77 a skláním se za to před vámi. To mi ale nebrání, abych vás nepožádal, abyste se svou proruskou propagandou přestal dřív, než se stane neštěstí, které nebude možné vzít zpět.

Ale teď k obsahu vaší přednášky a tedy k vašim názorům, které považuji pro naši zemi za velmi nebezpečné. Mohl byste říct, že mi na tom nemusí záležet, koneckonců žiji v Rakousku a to do ruské zájmové zóny nepatří. (Odhlédnouc od toho že zde Putinovi úředníci zkupují za zdefraudované peníze jeden zámek za druhým). Jenže v Česku žije má matka, můj bratr s rodinou, mí přátelé a kolegové ze studií a o ty vše mi jde, když se na vás tímto dopisem obracím. Emocionálně, v srdci, zůstává Česko i nadále mou domovinou, zemí, na jejím osudu mi záleží.

Říkáte, že hlavním problémem Ruska je to, že se zoufale brání. Bohužel ale k tomu používá metodu generála Suvorova, že nejlepší obranou je útok – pak je samozřejmě obrana od agrese velmi těžko odlišitelná.

Stěžujete si, na to, že jako protipól zrušení Varšavské smlouvy nebylo zrušeno NATO.  Že se zde jednalo o velký podvod. Otázka na vás – kdo chtěl ve Varšavské smlouvě po roce 1990 zůstat? Skutečně bylo její rozpuštění naordinováno Američany? Byla skutečně vůle u států, které svrhly komunismus, zůstávat nadále v obranném patu se Sovětským svazem? Bylo pro vás skutečně tak velkým zklamáním, když ruské tanky opouštěly naše území? Od členů NATO nicméně žádná iniciativa k rozpuštění tohoto paktu nevzešla – možná se teď dočkáte a Donald Trump tento obranný pakt opravdu opustí. Dovedete si představit, kde by stály ruské jednotky, kdyby NATO neexistovalo? Zastavily by se skutečně na litevsko-polské hranici? Samozřejmě že NATO není ideální opcí (zejména při účasti Turecka), ale – a to vy víte jako zkušený žurnalista nejlépe – optimální řešení v politice neexistují. Napadlo vás ale, že možná rozhodující rozdíl mezi oběma aliancemi byl v tom, že Varšavský pakt byl svazkem vnuceným, zatímco NATO svazkem dobrovolným? Tento rozdíl vám očividně unikl.

Že z polsko-ruské nenávisti obviňujete jednostranně Poláky, je, promiňte, směšné. Stejně jako tvrzení, že v pobaltských státech je nenávist vůči Rusku zažraná. Určitě jste četl, jaké následky měla ruská okupace pobaltských republik v roce 1941. Do Gulagů na Sibiř museli dokonce i filatelisté (to jsem hodně citlivý, protože jsem filatelista taky) jen proto, že byli podezříváni ze zahraničních kontaktů. Lidé, kteří tuto genocidu zažili, ještě částečně žijí. Opravdu si myslíte, že je to jen zažraná nenávist bez konkrétního důvodu? Je pravda, jak jste vzpomenul, že Poláci skutečně na začátku 17 století obsadili Moskvu a Kreml a snažili se dosadit na ruský trůn propolského cara. Nikdy se ale nesnažili – na rozdíl od Rusů – udělat z Polska ruskou provincii. Brutální způsob, jakým Rusové Polsko více než sto let ovládali, je příčinou této nenávisti, ne ustájení polští koně v Kremlu v roce 1605. Poláci taky nezapomněli a ani nezapomenou, jak Rusové nečinně přihlíželi potlačení Varšavského povstání v roce 1944 a nechali Němce vraždit a ničit Varšavu podle jejich chuti. Ani pakt Ribentrop-Molotov, kterým si Němci s Rusy Polsko rozdělili. A už vůbec ne les v Katyni. To jsou příčiny nenávisti mezi těmito dvěma národy a tu mají Rusové nepoměrně víc viny než Poláci.

Vaše tvrzení, že USA chtějí Rusko spolknout je buď úmyslně přehnané nebo je pouhou demagogií. Rusko nedokáže spolknout nikdo a to ví každý reálně uvažující politik. Takové sousto by jakékoliv velmoci zůstalo trčet v krku, už proto, že je politicky se západním systémem naprosto nekompatibilní. Samozřejmě že USA mají snahu Rusko oslabit a vyřadit jako globálního protihráče, to nikdo nepopírá – ale spolknout?

Přiznám se, že jste mě překvapil informací, že Rusko v roce 1912 vyváželo tuny a tuny másla do Dánska. Přátelské vztahy mezi Dánskem a Ruskem jsou mi známy – v muzeu dánských dějin v Kodani jsou víc než dobře dokumentovány a dynastické svazky mezi dánskou a ruskou vládnoucí elitou byla na denním pořádku, ale že by Dánsko, jako zemědělská velmoc potřebovala tolik ruského másla?

Možná že Rusko skutečně vyváží 10 milionů tun obilí do Egypta, na druhé straně mi ale můj synovec, který teď studuje v Moskvě dosvědčil (a poslal fotky přes whats app), že ruské obchody zejí prázdnotou. Trošku to připomíná Stalinovu politiku – i tehdy vyvážel Sovětský svaz miliony tun obilí, zatímco na Ukrajině zemřelo hladem na 6 milionů lidí. Skutečně vás udivuje ukrajinská bezmocná nenávist vůči svému velkému východnímu bratrovi?

Tvrdíte, že ruské invaze se není třeba bát. A to tvrdíte v době, kdy Rusové de facto anektovali Krym, ovládli prostřednictvím kriminálních živlů východní Ukrajinu, kdy Putin zpochybnil nárok Ukrajinců na pobřeží Černého moře a kdy ruská historiografie reviduje vpád Sovětských vojsk do Československa (který postihl fatálně i vás osobně) a znovu jej označuje jako přátelský akt obrany Střední Evropy proti americké invazi. Tím víceméně ideologicky zdůvodňuje svůj nárok na politickou nadvládu ve střední Evropě. Opravdu se není čeho bát? Zejména, pokud by tu nebylo NATO? Že se Evropská Unie nedokáže sama ubránit a nedokáže vojensky chránit žádného svého člena je mimo jakoukoliv pochybnost.

Tvrdíte, že Rusko má nárok na Krym. Historicky viděno můžete mít pravdu. Tatarský Krym skutečně dobyla ruská vojska Kateřiny Veliké a Stalin díky svému demografickému inženýrismu přestěhoval Tatary do Kazaně (kde jim ostatně dnes vůbec není špatně – Kazaň má v Rusku nejvyšší životní úroveň) a Rusy na Krym. Doufám, že dovolíte, když se zasměji nad vaším tvrzením, že na Krymu se už budovaly centra pro FBI a CIA. FBI je Federal bureau of investigation a zabývá se kriminalitou uvnitř USA – její centrála na Krymu (na rozdíl od CIA) by byla naprosto nesmyslná. Pokud jste obě jmenoval současně, musím předpokládat, že jste uvěřil fámám, které jsou pilně rozšiřovány ruskými internetovými platformami – prosím, zacházejte s nimi hodně opatrně – sám víte, že hlavním heslem komunistů bylo a stále ještě je – lhát a lhát a pokud vás přistihnou a usvědčí, lhát dál. Samozřejmě, že Rusko Sevastopol nutně potřebuje, určitě byla ale jiná možnost než násilná okupace cizího území. Vás výrok, že Rusko má právo být námořní silou a tedy má právo na Krym, odporuje jakémukoliv mezinárodnímu právu. Co pak potřebuje USA, co potřebuje Čína a jakým způsobem jsou ochotny si toto právo vydobýt? To je přímo výzva k válce, ke globálnímu konfliktu. Přejete si skutečně něco takového? Že by Rusko bez Krymu kleslo na úroveň mocni třetího řádu? Jednak to není pravda, a jednak to není náš problém.

Překvapil jste mě tvrzením, že Putin chce Trumpa jako čitelnějšího protihráče – pokud je někdo v současné světové politice nečitelný, pak je to právě Trump. Putin ale potřebuje slabého amerického prezidenta, který bude ochotný se dohodnout, který se v šachové politické hře vůbec nevyzná a takového v Trumpovi našel. Putinovi hraje ostatně už celá léta do karet absolutní neschopnost americké administrativy, která nebyla schopna odstranit katastrofy způsobené nekvalifikovanými zásahy vlády George W.Bushe. Hlavní sympatie k Trumpovi jsou ale dány tím, že se nehodlá víc angažovat v NATO a jeho budoucí ministr zahraničních věcí už vyhlásil, že „kvůli nějakému Estonsku nukleární válku riskovat nebude.“

Správně jste ohodnotil, že Rusko je ohroženo především Čínou. Obrovské plochy Sibiře plné nerostného bohatství a nekonečná rusko-čínská hranice, na jejíž ruské straně  žije 8 milionů lidí (tendence klesající) a na té čínské se tísní 100 milionů, je samo o sobě důvodem k napětí a konfliktu. Není divu, že se Rusko snaží o co nejlepší vztahy s Čínou, protože si dlouhodobě konflikt s tímto novým obrem nemůže dovolit. Možná je vojensky ještě v převaze, ale demograficky nemůže trvale obrovskému tlaku na jih od  Amuru čelit. Číňané ostatně nepovažují jen Rusko za svého malého bratříčka, stejně se dívají i na Japonsko, což přivádí Japonce – podle vlastních představ díky způsobu komunikace a důrazu na osobní hygienu nadřazenou asijskou rasu – k šílenství.

Dovolím si upozornit na malé protiřečení ve vašem příspěvku. Na jedné straně tvrdíte, že má Putin celou svou zemi pod kontrolou, na druhé ale říkáte, že přes Rusko vedou hlavní cesty transportu drog a ruské gangy vykrádají tajgu a prodávají dřevo čínským gangům na druhé straně hranice. Tak jak to vlastně je? Má Putin svou zemi pod kontrolou nebo ne?  Já s vámi souhlasím v tvrzení, že Putin se efektivně stará o to, aby se Rusko udrželo pohromadě, otázka je, zda prostředky, které k tomu používá, jsou skutečně ty pravé a hlavně zda jsou v souladu s naším chápáním demokracie a lidských práv. Čili zda jsme ochotni a připraveni přijmout tyto ruské normy i pro nás, jak ve svém příspěvku naznačujete.

Máte naprostou pravdu, že naše země byla po roce 1990 nestoudně rozkradena. To není ale vina Západu, žádnou strategickou velkorysou pomoc nám nikdo nesliboval. Byla to chyba naivní klausovské politiky neviditelné ruky trhu, která nás přivedla tam, kde jsme. Stát se vzdal jakékoliv kontroly nad finančními toky, a bez vlastního domácího kapitálu se vydal na finanční trhy jako nahý mezi obrněnce. To nemohlo dopadnout dobře a taky nedopadlo. To je ale náš vlastní „mist“, za to nemůžeme obviňovat ani Ameriku ani Západní Evropu.

Že si Rusko zaslouží naše sympatie, protože nás chrání před proudem uprchlíků z předního východu je – promiňte – naprostý nesmysl. Máte naprostou pravdu, že Saúdská Arábie využívá tento uprchlický proud jako cestu k islamizaci Evropy. Tento proces je bohužel podporován i USA, které díky ropným zásobám na území Saúdú považují tyto za strategické spojence a Evropa nemůže čekat ze strany USA žádnou pomoc nebo podporu. Ale uprchlíci by si cestu vždy našli, když ne přes Balkán tak přes Lýbii, nač by potřebovali dlouhou cestu přes nekonečné ruské stepi bez možnosti zaopatření ať už potravinami či proudem pro své mobilní telefony.

Pane Petránek, v mém dopise vám chci říct jen jedno. Zvažte, co říkáte a zvažte, zda svými výroky, které vám v určitých kruzích (lidí vyloučených z vzdělanostních elit) zabezpečují popularitu, po které zřejmě toužíte, nesloužíte jako pátá kolona připravované ruské agresi. Někdy je možná lepší mlčet, když chce člověk sloužit vlastní zemi.

František Josef – císař, který znamenal konec Rakouska

Za několik dní uplyne 100 let od smrti předposledního císaře rakouského Františka Josefa I. Věnoval jsem mu jeden medailon už před několika lety a při této příležitosti si jej dovolím umístit na můj web ještě jednou – doufám, že uplynula dost dlouhá doba, aby mí čtenáři na ten článek už buď zapomněli, nebo tehdy moji stránku ještě vůbec nenavštěvovali.

A tak si ho – v poněkud upravené podobě, dovolím zveřejnit ještě jednou.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti, je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativizmu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jeho konzervatismus šel tak daleko, že až do konce svého života odmítal používat splachovací záchod, i když byl tento v Schönbrunnu zabudován v roce 1860. Místo toho museli až do konce jeho života vynášet nejvznešenější stolici služebníci osobně.

fratisek-josef-i

Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho, celých 67 let 11 měsíců a 19 dnů, tím se zapsal mezi nejdéle vládnoucí panovníky na světě vůbec. Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů. Uniformy ostatně miloval, i když na válečném poli byl naprosto ztracená existence. Některé nosil i dvacet let – podle toho i vypadaly. Ale děsil se jakékoliv změny, tedy i té nové uniformy.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2. prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu. Období Metternichova absolutismu, výsledek vídeňského kongresu, se chýlilo ke konci.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právo neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení).

Dědeček Františka Josefa I, císař František I., rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let vídeňským kongresem zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II.,  bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  Na potlačování všeho pokrokového dohlížel všemocný kancléř Metternich se svou tajnou policií. František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády (i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako zahradník než jako panovník – každý Habsburk se musel ve svém mládí vyučit nějakému řemeslu, František se vyučil zahradníkem a toto své druhé povolání velice miloval). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu, a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

frantisek-josef-ia

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou nového všemocného ministra Bacha, který vystřídal revolucí vyhnaného Metternicha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař Ferdinand, tedy spíše jeho ministři. Nebyli si totiž schopni poradit vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20. září 1848 jednotky chorvatského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, tedy k poslušnosti. Rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Dokázali sice ještě na jaře 1849 zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14. dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa I. uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetnosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované nebo naprosto naivní – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař měl za sebou strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – jak už jsem zmínil, vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka, ale hlavně pro jeho říši je taková porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokážou alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádné emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svých mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké, a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo, bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou a dokonce i milující ženu, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši, tak i rodinu, dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokážou se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven a na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná císařova matka Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, která sestru do Ischlu doprovázela. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky. 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

sisi

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“ a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jenž měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16. října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy vlastně povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20. dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31. května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3. června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného, i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, sdružující Piemont s ostrovem Sardinií, s hlavním městem v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory, a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5. ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maxmilián. Maxmilián byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a že jsou chytří, dokážou díky své komunikační neschopnosti přesvědčit tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativizmus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí přece on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (přestože jeho pokynům nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, které neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, (150 000 vojáků proti 120 000 Francouzů a Italů) bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

solferino

Jeho znechucený bratr Maxmilián se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maxmilián sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. (Tvrdilo se, že Maxmilián byl plod aféry císařovy matky Sofie se synem Napoleona I. Františkem knížetem z Reichstadtu a tedy vlastně druhostupňový synovec Napoleona III.) Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maxmiliánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maxmilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se s Rakouskem přetahovalo už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednoceného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl duševně poněkud nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládali takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící jižní provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3. července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený, i když poněkud málo kreativní voják. Prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě ležícího a tím krytého nepřítele na milost a nemilost.

bismarck

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, kteří znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1849. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maxmiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V roce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt milionů lidí, se v Grazu jmenuje jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popraviště jako svého krále Ludvíka XVI. a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec se ale musel tlaku ulice podvolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Jedním z takových spisů byl i podpis anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908. Tu zemi Rakousko spravovalo u od roku 1878, její připojení k císařství ale znamenalo otevřený konflikt se Srbskem a s jeho spojencem Ruskem, které považoval Balkán za oblast svého výsostného zájmu.

Ve stejném roce slavilo Rakousko pompézně šedesát let panování svého císaře. Ani padesátileté jubileum se neslavilo tak intenzivně. Císaři byla tím poskytnuta iluze, že dělá svou práci dobře a že ho jeho poddaní milují. Lidé dosáhli (přes císařův odpor) všeobecného volebního práva, ekonomika (navzdory jeho reakčním opatřením) prosperovala, životní úroveň obyvatelstva se (díky sociální demokracii, kterou on nenáviděl) zvyšovala. Rakousko tedy rozkvétalo navzdory politice svého císaře, jehož vliv se stále zmenšoval. Stávala se z něj směšná, ale vlastně tragická figurka. Tu skutečnou tragédii měli lidé ale pocítit až v posledních dvou letech jeho vlády.

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství. Zemřel 21. listopadu 1916, tedy právě před sto lety.

Přesto zůstane příkladem politické neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.

 

 

Potřeba mimozemské inteligence

Hoffen wir, dass eines Tages tatsächlich außerirdische Intelligenz gefunden wird. Die hiesigen Vorräte scheinen langsam zu Ende zu gehen.

Doufejme, že jednoho den bude skutečně objevena mimozemská inteligence. Zdá se totiž, že její pozemské zásoby už pomalu docházejí.

 

Tento citát jsem objevil minulou sobotu, i když bez autora. Oslovil mě. Natolik, že jsem si ho dovolil přeložit do češtiny. Je to hodně trpký humor. Mám ovšem stejný pocit jako onen neznámý autor. Americká prezidentská volba mě v tomto přesvědčení utvrdila.

V podstatě jde skutečně o to, že je společnost všude na svět rozpolcená. Jak jsem psal ve svém článku, došlo k tomu, že se takzvané elity, čili vzdělaná lidé s perspektivou kariéry a dobrého výsledku, příliš odpoutali od těch, kteří se do této společnosti nedokázali dostat. Ať už proto, že na vzdělání neměli mentálně, finančně nebo jen proto, že jim k tomu chyběla vůle.

To vše nehraje žádnou roli. Jsou prostě ukřivdění, protože zůstali stranou hlavního proudu společnosti, stranou toho proudu, který určuje vývoj technologický, vědecký, vzdělanostní i politický.

Vytvořili proud vlastní, dlouho neviditelný, protože hučel někde v podzemí jako řeka Punkva. Teď vyrazil na povrch a bere nám dech. Jak už jsem totiž psal v článku „Zvoní demokracii umíráček?“, tito „diskriminovaní“, tedy neúspěšní mají jednu hroznou zbraň a tou je demokracie. V okamžiku, kdy tvoří většinu, začnou určovat směřování společnosti oni. A ukazuje se, že je to přesně protiproud k tomu, co jsme znali doteď.

Čtyřicet procent Američanů nedůvěřuje demokratickému uspořádání společnosti a chce alternativu. Devadesát procent Slováků a skoro polovina Čechů obdivuje totalitní systém současného ruského fašismu a vidí v něm vzor společnosti. Vraždění novinářů a opozičních politiků je nechává chladnými – slouží to přece „dobré věci.“ věci Vladimíra Velikého a jím chápaného pořádku. Co už nevědí, je skutečnost, že právě Rusové byli s 365 000 žádostmi nejčastějšími žadateli o politický azyl v USA. Vzdělanostní elita Rusko opouští, protože už ztratila naději, že na systému ruské společnosti může něco změnit. Těm mně vzdělaným a tím pádem neúspěšným to nevadí. Jen ať si jdou, stejně je nenávidíme. Jak může ale společnost existovat bez vzdělaných lidí?

Maďarsko od nástupu Orbána k moci opustilo 300 000 převážně mladých vzdělaných lidí. Maďarského diktátora to nevzrušuje, jako ostatně žádného. Každý se snaží oněch elit zbavit, protože nejsou lehce manipulovatelné a většinou kladou diktatuře odpor.

Erdogan se pokusil celou vzdělanostní elitu zcela eliminovat – stejně se jemu a jeho naivnímu islamismu vždy jen vysmívali. S „lidem“ čili „plebsem“ se vládne snadněji. Ten volá po trestu smrti, ten volá po vyhlazení Kurdů a diktátor může jen plnit „vůli lidu“. Německo nabídlo pronásledovaným tureckým novinářům, vzdělancům a profesorům politický azyl. Rozpálili tím sice Erdogana do běla, ale v podstatě by neměl nic proti tomu, kdyby zemi opustili.

Tak jako komunisté, kteří nechávali po srpnu 1968 hranici celý rok otevřenou v naději, že odejdou jejich političtí odpůrci.

Nejhorší na tom současném vývoji je, že jak Putin, tak Orbán, Kaczynsky Erdogan, Zeman a teď dokonce Trump byli demokraticky zvoleni. To ostatně dokázal svého času Hitler taky.

Nedůvěra v politický systém liberální demokracie a vůči vzdělání a pokroku je stále hlubší a podkopává samotný princip fungování společnosti. Protože tato funguje už 25 let špatně. Globalizace a liberalismus postavil na piedestal egoismus. Schopní ať zbohatnou, neschopní ať umřou. Právě před dvěma týdny jsem vedl vášnivou diskusi se studentem ekonomie – inteligentním chlapcem, který byl zcela v zajetí Klausových myšlenek neviditelné ruky trhu a všemocnosti tržních mechanismů, které to vždycky nějak zvládnou.

Na co ekonomové nemyslí, jsou politické důsledky jejich egoismu. Kdyby se nesnažili za každou cenu „optimalizovat zisk“ nebyla by výroba oceli přeložena z Pensylvánie a Ohia do Číny, tyto státy by teď nehynuly na nedostatek pracovních příležitostí a takto frustrovaní lidé by nevolili Trumpa. (který ostatně kupuje ocel na své mrakodrapy v Číně, protože je levnější). Ale kdyby se ocel vyráběla nadále v USA, byla by dražší a její spotřebitelé by měli menší zisk. Tento nezdravý vývoj začal na začátku devadesátých let, za vlády republikána Reagana. Bohužel jeho důsledky se projevily naplno až v následujících deseti letech, tedy během éry Billa Clintona, zánik amerického průmyslu je tedy spojován v hlavách oněch „loserů“ s jeho jménem a jeho politickou stranou.

O politickém dění ve svět tedy v rostoucí míře rozhodují lidé nevzdělaní, kteří nemají o politice ani páru, ale jejich výhoda je v tom, že je jich prostě víc.  Ony elity na ně zapomněly a teď sklízejí ovoce tohoto omylu.

Zásoby pozemské inteligence opravdu docházejí. Nevím, jestli mám chuť v takovém světě žít.

Problém střetu kultur ve zdravotnictví

Jednou vám nervy prostě povolí. Jednou, dvakrát to zkousnete, ale pak si řeknete, proč vlastně?

Nechci vypadat jako rasista a myslím, že jsem to svými články, ale nejen nimi dostatečně dokázal. Mezi mými přáteli je celá řada Iránců. Jsem pro to, aby se pomáhalo lidem, kteří to opravdu potřebují. Ale těm, kteří za to dokážou říci „děkuji.“ A kteří jsou ochotni se chovat podle zažitých pravidel. Prostě, abych to řekl egoisticky, kteří neruší mé kruhy. Máme v práci stresu víc než dost, nevíme, kam dřív skočit. A teď se objevila nová skupina lidí, kteří znamenají obrovskou přídatnou zátěž jak organizační, tak i psychickou.

Orientálci.

Teď nehovořím ani o Arabech, ani o muslimech. Jsou to prostě lidé z předního a středníhoo východu, kteří mají zcela odlišnou mentalitu, zcela odlišnou představu o tom, na co mají nárok a co jim jsme schopni nabídnout. A zcela jiné chování při vyšetřeních, než na jaké jsme zvyklí a nastavení.

Jsou samozřejmě výjimky víc než čestné. Zažil jsem Syřanku, která při koloskopii (endoskopické vyšetření tlustého střeva), kterou vlastně ani nepotřebovala (ale neuměla se domluvit s obvodním lékařem a proto ji tento k vyšetření poslal, přestože ji měla před rokem v Sýrii) a která celá opradu těžké vyšetření přečkala bez toho, že by jednou zanaříkala. Vyšetřoval jsem mého Iránského kolegu, který byl tak zdvořilý a trpělivý, že se do něj okamžitě zamilovaly všechny sestřičky z endoskopie a žádaly, aby k nám okamžitě přišel pracovat. Nic na světě není černé a bílé, nic není 100 procent proti nule. Jenže případy, které mě dohánějí na pokraj zoufalství, se množí a množí.

Říkali jsme tomu dříve „Morbus Balkán“, teď je to „Morbus Orient“. Ten je mnohem horší.

Gruzínec, tedy křesťan a Indoevropan – to abych znova zdůraznil, že se nejedná ani o rasu, ani o náboženství –  byl prvním, kdo mě přivedl na hranu šílenství. Má Crohnovu chorobu, je tedy opravdu vážně nemocný a potřebuje pomoc. Ale abych mu jen pro rektální vyšetření musel píchnout 130 miligramů Propofolu (normální dávka pro celou koloskopii se pohybuje mezi 30 a 50 miligramů – on potřeboval na celé vyšetření 350 miligramů!), to je už přece jen příliš. Jinak se mu ale prst do konečníku prostě zavést nedal. Ječel, jako by ho napichovali na rožeň, tloukl okolo sebe, kopal a snažil se utéct z lehátka.

Minulý pátek přišla na vyšetření mladá žena, podle jména zřejmě Iránka. Problém byl už v tom, že neuměla ani slovo německy či anglicky, informovaný souhlas se musel získat s pomocí tlumočníka, kterého zaplatila samozřejmě nemocnice (350 Euro). Ale dobrá, když je to potřebné, proč ne?  Měla těžkou chudokrevnost, vyšetření žaludku je tedy opravdu potřebné. Normálně stačí na poklidné provedení gastroskopie 2,5 až 5 miligramů Midazolamu. Někteří rakouští pacienti dokonce injekci odmítají, protože přijeli autem a chtějí jím zase odjet domů, nebo jen proto, že je nějaký šlauch v hrdle nedokáže rozházet. Protože jsem viděl v očích pacientky už při vstupu do vyšetřovací místnosti panickou hrůzu, píchl jsem hned 5 miligramů. Ovšem intubace, tedy zavedení gastroskopu do žaludku, nepřipadalo v úvahu. Bránila se zuby nehty. Přidal jsem jí tedy k tomu až 50 miligramů Propofolu. Poté se podařilo zavést gastroskop až do dvanáctníku. Právě ve chvíli, kdy jsem chtěl odebrat vzorek tkáně, se ale náhle probrala, začala okolo sebe mlátit rukama, kopat, pak uchopila přístroj a vytrhla si ho úst – chválabohu, že jsem ještě nekousl kleštičkami do sliznice, mohla z toho být i smrtelná komplikace. Prostě vyšetření nemožné, snad jen v narkóze s anesteziologem, jak jsem napsal lékaři, který tuto ženu na vyšetření poslal.

Jen o den později dorazil v noci do ambulance mladý Syřan. Mluvil lámaně německy, což jsem mu ihned připočetl k dobru. Stěžoval si na nesnesitelné bolesti břicha. Nechal si břicho prohmatat, dokonce akceptoval i ultrazvuk, i když tady už protestoval, že gel, který se při vyšetření používá, je příliš studený. Ale odebrat krev? Nemožné! V okamžiku, kdy mu ji sestra Gerda chtěla odebrat, zahnal se po ní a chtěl ji bít. Když jsme mu v tom zabránili, zuřil a stále vykřikoval, že ho bolí břicho a ne paže, takže proč ho chceme píchat do té paže? Že ke stanovení diagnózy potřebujeme krev, mu nebylo možné vysvětlit. Od ženy, tedy sestry Gerdy, pak vůbec nebyl ochoten cokoliv akceptovat. Když jsme mu kanylu konečně společným úsilím zavedli a krev odebrali, vytrhl si ji, hodil nám ji pod nohy na zem a utekl z ambulance. Výsledky krevních testů ukázaly, že měl těžký zánět slinivky břišní. Ale jak jsme ho měli najít? Ovšem pokud na chorobu umře (což je u této choroby naprosto dobře možné), neseme samozřejmě zodpovědnost za to, že jsme ho neadekvátně léčili (tedy vlastně neléčili) nebo že jsme mu nedokázali „na jeho intelektuální úrovni“ vysvětlit závažnost jeho choroby. Jak jsme to ale měli udělat?

Takových případů je stále víc a víc. Jestliže minulý rok byli příchozí skromní a vděční, letos se karta obrací. Chovají se jako doma (rozuměj u nich doma) a navíc jsou frustrovaní a tím pádem agresivní. Ano, naše společnosti jim neposkytla dům, práci a školu, jak jim slibovali pašeráci. V jejich očích ale nejsou na vině oni pašeráci, ale my.

A k tomu přichází i jejich mentalita, panický strach z jakékoliv i nejmenší bolesti a chybění jakéhokoliv ovládání emocí. Pamatuji si, jak jsem před několika lety vyšetřoval jednu vzdělanou ženu z Orientu. Měla vysokoškolský diplom, mluvila velmi dobře německy, byla hudebně vzdělaná, nesmírně příjemná žena. Dokud neucítila v krku gastroskop – a to přesto že dostala dvojitou dávku sedativa. Pak začalo peklo, drželi ji dva chlapi, než se podařilo vyšetření provést. Zpocení jsme byli všichni, tedy kromě ní. My na křik, kopání a plivání při vyšetření prostě nejsme zvyklí, navíc máme právní normy zřejmě mnohem přísněji nastavené, než je tomu v jejich domovinách a jsme povinni chránit jejich život za jakýchkoliv okolností. K tomu přistupuje problém komunikace.

A také, že nejsou schopni pochopit náš zdravotní systém. K obvodnímu lékaři v obci, kde žijí ani nejdou. Možná ani nevědí, že tam nějaký je. Jakmile mají sebemenší zdravotní problém, utíkají do zařízení, které je snadno nalezitelné – do nemocniční ambulance.

Chápu, že Afgánec, který má čtyřicet a méně let, vyrostl jen ve stavu občanské války, nic jiného než válku nezažil a jeho nastavení je takové, že co nezíská násilím, nedostane vůbec. Ovšem v Evropě to je nepřijatelný fenomén. Jak mu ale vysvětlit, že se musí změnit? A je takové změny vůbec schopen?

Samozřejmě, jak jsem řekl, nelze paušalizovat. Jenže podobné problémy při zdravotním zabezpečení dělá velká část z nich. Příliš velká, než aby se nad tím dalo mávnout rukou.A samozřejmě si neuvědomují, že svým chováním ohrožují náš způsob života, ohrožují demokracii a svobodu. Protože každý takový výstup nahání nové a nové voliče populistům a pravicovým radikálům (což je u nás vlastně totéž), kteří mají jen jeden cíl – odbourání demokracie a nastolení vlády typu Putina či Erdogana (Orbána, Kaczynského, doplňte podle libosti) – čili diktaturu. Samozřejmě, že taková vláda postihne i ony uprchlíky a to i ty, kteří jsou v tom nevinně.  Ale nejvíc postihne nás, lidi, kteří chtějí mít svobodu, chtějí si být jisti životem, majetkem a svobodou projevu, protože to je právě to, co nám demokracie zajišťuje. Nic víc ale ani nic míň. To vše je díky těmto lidem v ohrožení. Samozřejmě že to nechápou a ani chápat nemohou. Můžu jen apelovat na jejich krajany, kteří jsou jiní a kteří se adaptovat chtějí. Vysvětlete to těmto kulturně cizím elementům, že pokud se nezmění, doplatí na to.  Ale bohužel nejen oni! Doplatíme na to všichni.

Zips – eine geschichtereiche slowakische Region

Wenn sie an einem Ort leben, nehmen Sie Ihre Umgebung irgendwie als selbstverständlich wahr, ohne sich mit Details zu beschäftigen. Wenn Sie die Zips als ein Tourist besuchen, zieht die Hohe Tatra Ihre volle Aufmerksamkeit auf sich. Vielleicht kann Sie das Gebiet „Slowakisches Paradies“ mit seinen schönen Wanderungen auch ansprechen, üblicher ist hier allerdings das wandern im Hochgebirge. Was fast Schade ist – die Zips hat nämlich eine sehr reiche und bewegte Geschichte, die in der Region viele Denkmäler hinterlassen hat. Was man also tun kann, wenn das Wetter schlecht ist und man in die Tatra nur mit Regenschutz aufbrechen kann?

dsc_0511
Ich versuche, euch durch die Zips und ihre Schönheiten zu begleiten.
Die Geschichte der Region unter der Hohen Tatra wurde entschieden von dem Mongoleneinfall im Jahr 1240 beeinflusst. Die Folge war nämlich beinahe eine Ausrottung der slawischen Bevölkerung, nur ein kleiner Teil konnte sich auf dem „Kamen zachrany“ also „Stein der Rettung“ im Slowakischem Paradies retten, wo die Mongolen mit ihren Pferden nicht hingekommen sind. Der ungarische König Bela IV. von den ungarischen Historiker „Der Erneuer“ genannt, hat sich entschlossen, das Problem nach dem Abzug des asiatischen Wandervolkes durch eine Einladung deutscher Siedler zu lösen. Er hatte in Niedersachsen Erfolg. Die Sachsen kamen und gründeten in der Region unter Tatra insgesamt 24 Städte. Hauptstadt dieser Zipser „Zupa“ wurde dank ihrer Lage die Stadt Levoca (Leutschau).
Im Jahr 1410 passierten Dinge, die für Zips von entscheidender Bedeutung waren, obwohl sie sich weit entfernt von der Region abgespielt haben. Im Norden brach ein Krieg zwischen Polen und dem Deutschen Ritterorden aus und im Süden verkaufte der König von Neapel Ladislav dalmatische Städte an Venedig. Ladislav war ein ungarischer Gegenkönig gegen Sigismund von Luxemburg und wenn er seine Ländereien, die ihm einmal Treue geschworen hatten, nicht mehr halten konnte, verkaufte er sie einfach. Und Venedig, strebend nach Vorherrschaft in Adria, hatte natürlich eminentes Interesse.
Der ungarische König Sigismund befand sich in einer unangenehmen Situation. Erstens hat er sich gerade (nicht rechtemäßig) gegen seinen Cousin Jodok (Jost) zum deutschen König wählen lassen und deshalb musste er den Deutschen Orden unterstützen, zweitens verlor er wirtschaftlich extrem wichtige Häfen an der Adria. Wohin also zuerst? Zu seinem Glück verloren die Deutschen Ritter ihren Krieg in der Schlacht bei Tannenberg bereits am 15. Juli 1410, also früher als Sigismund zu ihrer Unterstützung überhaupt irgendetwas unternehmen konnte. Die Folge der Kriegserklärung war nur die Verwüstung Nordslowakei durch das polnische Heer. Sigismund entschloss sich, mit seinem Schwager, dem polnischen König Wladislav Jagello Frieden zu schließen. (Einmal waren sie beide mit ungarischen Prinzessinnen verheiratet, Sigismund mit Maria, Wladislaw mit Hedwig.) Die Könige trafen sich in Stara Lubovna wo ein Waffenstillstand vereinbart wurde. Wladislaw bekam von dem Ritterorden in Rahmen der Kontributionen 100 000 Schock Groschen. Sigismund hat das Geld dringend gebraucht (das war bei ihm ein Dauerzustand, er war in den finanziellen Dingen seinem Großvater Johann von Luxemburg sehr ähnlich) Er bereitete sich nämlich für den Krieg gegen Venedig vor, um verlorene dalmatische Häfen zurückzuerobern. Der König Wladislaw versprach ihm 37 000 Schock Groschen (8 Tonnen Silbermünzen!), wollte aber für das Geld Haftungen. Weil sie gerade in Stara Lubovna saßen, vereinbarten sie, dass ihm Sigismund Städte und Dörfer in der Region Zips verpachten würde. Zum Schluss waren das 16 Städte und 16 Dörfer. (Im Detail waren es Lubica, Matejovce, Deutchendorf, Spiska Sobota–(Zipser Samstag), Straze, Velka, Ruskinovce, Spisska Bela, Spiska Nova Ves – Zipserneudorf, Spiske Podhradie, Spiske Vlachy, Tvarozna,Vrbov, Stara Lubovna, Hniezdne und Podolinec) Die Städte und Dörfer sollten an Ungarn nach Rückzahlung des Geldes zurückgegeben werden. Sigismund hat aber den Krieg gegen Venedig verloren (oder nicht gewonnen, wie ungarische und tschechische Historiker schreiben, jedenfalls war er nicht im Stande das Geld zurückzuzahlen.)

spiska-mesta
So entstand eine kuriose Situation. Mitte im ungarischen Königsreich gab es eine dem polnischen König untergebene Enklave, mit deutschen Bevölkerung, umkreist mit slawischem Hinterland. In den übrigen Zipser Städten wie Levoca( Letschau) oder Kezmarok (Kesmarkt) blieb weiterhin ungarische Verwaltung und in der Zips siedelte sich auch eine große jüdische Gemeinschaft ein. Dieser Zustand dauerte bis 1772, wann Maria Theresia im Rahmen der ersten Teilung Polen, auf der sie ursprünglich keine Interesse hatte, die Städte, die jedem ungarischen König Dorn in Auge waren, in das ungarische Königsreich wieder eingegliedert hatte.

So entstand in dieser Region eine einzigartige Mischung der Völker, deren Spuren bis heute in der Region spürbar sind. In der Zeit des Slowakischen Staates (1939 – 1945) wurde zwar die jüdische Gemeinschaft ausgerottet und die Deutschen wurde im Jahre 1946 vertrieben (in ihre Häuser wurden dann Roma einquartiert) , die multikulturellen Wurzel sind aber immer noch spürbar da.
Beginnen wir unseren Ausflug in dem bekanntesten Stadt in der Zips– Levoca( Leutschau). Seit dem Jahr 1271 war sie die Hauptstadt der Zipser Region – obwohl sie um diese Stellung jahrhundertelang mit Kezmarok (Kesmarkt) ringen musste. Levoca ist wirklich eines Besuches wert. Prächtige Bauten in Still der Renaissanceschmücken den ganzen Hauptplatz – im 16. Jahrhundert erlebte die Stadt nämlich den größten wirtschaftlichen Aufschwung. Die Blütezeit wurde durch Bau der Eisenbahn beendet, die 11 Kilometer südlicher durch Zipserneudorf (Spiska Nova Ves) geführt wurde. Letschau hat sogar zwei Kirchen im Rang einer „Basilika Minor“. Für die, die nicht wissen, was dieser Titel bedeutet, erinnere ich, dass den Titel Basilika maior, also „ die Große“ nur die vier wichtigsten Pilgerkirchen in Rom und zwei in Assisi tragen dürfen. Gleich unter ihnen stehen dann Basilikas minor, also die Kirchen des zweithöchsten Ranges. Dass sich gleich zwei in einer Stadt befinden, ist eine Ausnahme und Ehre. In Levoca ist es erstens die Kirche auf dem Marienberg – einem Pilgerberg über Levoca, der eine wunderschöne Aussicht über die ganze Landschaft bietet.

dsc_0490

Man erreicht diese entweder zu Fuß auf dem Pilgerweg oder auch bequem mit dem Auto. Im Jahre 1949 wollten die regierenden Kommunisten die Pilgerfahrt auf den Marienberg verbieten und verhafteten den örtlichen Priester. Das hatte massive Proteste in der Bevölkerung zur Folge die als der Aufstand von Levoca in die Geschichtsbücher kam. Der Aufstand wurde niedergeschlagen und viele Menschen wurden zu bis zu 10 Jahren Gefängnis verurteilt. In dem Vorraum der Kirche auf dem Hauptplatz befindet sich eine Gedenktafel zur Erinnerung an diese Gegner des kommunistischen Regimes. Die Pilgerfahrten finden auch heute statt, im Jahr 1995 hielt Papst Johannes Paul II. hier eine Messe ab.
Die zweite Basilika Minor ist die Kirche in der Stadtmitte, berühmt durch Schnitzereien von Meister Paul von Leutschau, der hier in den Jahren 1508 – 1510 seinen legendären Altar hergestellt hat. Auch wenn er als ein Juwel der Spätgotik gilt, ich kann mich nicht davon abhalten ihn als Renaissancealtar zu bezeichnen. Die Darstellung des letzten Abendmals, wo sich die Apostel unter sich unterhalten und nur Petrus und Judas Jesus zuhören wobei einer der Apostel sogar schläft, ist ein lebendiges Bild, das mit dem religiösen Leben der Gotik nicht viel gemeinsam hat. Auch der Gesichtsausdruck des heiligen Jakob auf dem Altar hat nicht die Starre der Figuren auf den gotischen Altären. Nicht umsonst ist das Werk des Meisters Paul das Hauptziel der Touristen, die sich entscheiden Levoca zu besuchen.
Levoca kann sich aber auch mit weiteren historischen Persönlichkeiten oder Geschehnissen rühmen. Im Jahre 1844 kamen hierher Studenten aus Bratislava, die das evangelische Lyzeum in damaligem Preßburg aus Protest gegen Ausschluss des slowakischen Nationalhelden (und Gründer der modernen slowakischen Sprache) Ludovit Stur aus dem pädagogischem Corpus verlassen haben. Das ist der Beweis für ein sehr hohes Ausbildungsniveau in der damaligen Zeit in Levoca. (Übrigens in dem preßburger Lyzeum stimmten die deutschen Professoren gegen den Ausschluss von Stur, seine slowakischen Kollegen stimmten aber gemeinsam mit den Ungarn dafür). An dieses Ereigniserinnert eine Gedenktafel auf dem Haus des damaligen Lyzeums im rechten unteren Ecke des Hauptplatzes. Ein paar Schritte weiter befindet sich ein imposantes Gebäude des neuen Gymnasiums im Jugendstill.
Ein berühmter Mann, der in Levoca geboren wurde, wurde bereits beinahe vergessen. Johann Thurzo kam am 30. April 1437 in Levoca zur Welt (sechs Jahre nachdem die Stadt von Hussiten niedergebrannt worden ist) Er interessierte sich sehr intensiv für Bergbau, der sich in Ungarn aufgrund von Überflutungen der Bergwerke in einer schweren Krise befand. Er erfand eine Methode der Entwässerung der Stollen. Einer der reichsten Männer der damaligen Zeit- Jakob Fugger aus Augsburg – wurde auf sein Geschick aufmerksam. Er hatte die slowakischen Silbermienen bereits seit längerer Zeit im Auge (bis zur Entdeckung Amerikas war die Slowakei der Hauptproduzent europäischen Goldes). Weil infolge der ungarischen Gesätze kein Ausländer Bergwerke besitzen durfte, nutzte Fugger Thurzo als Strohmann. Im Jahre 1495 schlossen sie einen Vertrag, in dem Fugger in den ungarischen Bergbau investierte und dafür den Hauptteil des Gewinnes kassierte. Thurzos Anteil war aber auch nicht gerade klein. So wurde er einer der reichsten Menschen in Ungarn. Sein Sohn Johann wurde zum Erzbischof in Breslau, der zweite Sohn Georg, verheiratet mit Anna, der Nichte von Fugger, wurde Bürgermeister von Krakau und der dritte Sohn Stanislav wurde Bischof von Olomouc. Sein Urneffe Georg III. wurde am Anfang des 17.Jahrhunderts sogar zum Palatin, also dem Vertreter des Königs in Ungarn.
Wenn sie nach Levoca kommen, empfehle ich das wunderschöne Hotel Arkada in einem alten Bürgerpalast auf dem Hauptplatz zu besuchen. Gutes Essen gibt es im Restaurant „Zu den drei Aposteln“. Die habe ich als Petrus, Johannes und natürlich Jakob den Älteren, den Patron von Levoca, identifiziert. Durch Levoca führt demzufolge auch der Jakobsweg nach Santiago de Compostella.

dsc_0498

Nicht weit von Levoca in Richtung Osten steht die Zipser Burg, eine riesige Wehranlage, eines Besuches auf jeden Fall wert und unter ihr befindet sich Spiska Kapitula. Dieses Städtchen, immer noch in den mittelalterlichen Mauern eingeschlossen, ist der Sitz des Bischofs von Zips. Die Kirche des heiligen Martins ist eine gotische Kathedrale, gebaut auf den Fundamenten einer von Mongolen vernichteten romanischen Basilika. In ihr befindet sich die Grabstätte der Familie Zapolya, die jahrhundertelang die Geschichte von Ungarn mitgestaltet haben. Johann Zapolya soll seinen König Ludwig Jagello im Jahr 1526 bei Mohacz in Stich gelassen haben um selbst zum ungarischen König zu werden. Er wurde wirklich in Stuhlweißenburg am 11.11.1526 (also am Tag des heiligen Martins zu dem die Familie Zapolya ein sehr enges Verhältnis pflegte) gekrönt. Nach langen Kämpfen mit Ferdinand I. von Habsburg musste sich Zapolya letztendlich nach Siebenbürgen zurückziehen, hier war er ein Herzog unter türkischem Schutz. Er selbst ist in der Krypta in Spiska Kapitula nicht begraben. In der Kirche befindet sich Büste des umstrittenen Bischofs Jan Vojtassak. Er war der Bischof der Zipser Provinz in Jahren 1921 – 1950. In der selbständigen faschistischen Slowakei war er Mitglied des Staatsrates, also der oberen Kammer des slowakischen Parlaments. Im Jahr 1944 gelang zwei Häftlingen aus dem Vernichtungslager in Auschwitz die Flucht. Sie flohen nach Spiska Kapitula zum Bischof Vojtassak. Er gewährte ihnen den Schutz und reiste nach Bratislava um den Präsidenten Tiso (auch ein Priester) zu überzeigen, dass Judentransporte aus der Slowakei sofort eingestellt werden müssten. Er hatte mit dieser Intervention aber keinen Erfolg. Nach dem Krieg war er ein entschiedener Widersacher des neuen kommunistischen Regimes. Im Jahr 1950 wurde er verhaftet und in einem inszenierten Prozess mit drei slowakischen Bischöfen wegen Hochverrats zur lebenslangen Haft verurteilt. Er starb im Jahr 1963 im Alter von 84 Jahren. Johannes Paul II. wollte Jan Vojtassak selig sprechen lassen, dieser Prozess wurde aber im Jahre 2003 wegen Protesten aus jüdischer Gemeinde eingestellt.
Interessant obwohl ein bisschen skurril ist die heilige Reliquie, die in der Kirche aufbewahrt wird, nämlich ein Tropfen Blut von Johann Paul II. Ich nehme an, dass die Kirche zu diesem Blut in Rahmen des Besuches des Heiligen Vaters in der Slowakei im Jahre 1995 kam (welche gesundheitliche Untersuchung wurde bei ihm gemacht?) und dann gewartet, bis Johann Paul II. heilig gesprochen wir, was zu erwarten war.
Die zweite wichtige Stadt in Zips, die unter der ungarischen Verwaltung blieb, war Kezmarok (Kesmarkt). Bei der Anreise in die Stadt können Sie die riesige Kirche nicht übersehen. Es handelt sich um die „Neue evangelische Kirche“. Es ist möglich, sie gemeinsam mit berühmtem Lyzeum mit der größten historischen Bibliothek in Mitteleuropa mit 150 000 Bänden und der alten Artikulärkirche zu besuchen. Die Artikulärkirche wurde aus Holz ohne Verwendung auch nur eines einzigen Nagels gebaut (so hat es Artikel 25 in der Zeit der religiösen Unfreiheit befohlen, und daher kommt der Name der Kirche).

dsc_0523

Die Kirche wurde im Jahr 1687 gebaut und im Jahre 1717 umgebaut. In dieses unauffällige Gebäude passen 1500 Gläubige hinein. Gleich in der Nähe wurde Ende 19.Jahrhundert die neue evangelische Kirsche in eklektischem Still gebaut, also mit Artefakten aus Orient (jüdisch, moslemisch), das Gebäude in diesem Still musste streng symmetrisch gebaut werden, deshalb diese Kirche zum Beispiel zwei Kanzeln hat. Diese Symmetrie wurde aufgelöst, als hier am 30. Oktober 1906 ein berühmter Landsmann von Kezmarok begraben wurde. Imrich Thököly war der Anführer eines Aufstandes gegen die habsburgische Herrschaft, er starb im Jahr 1705 im türkischen Asyl in der Stadt Izmid. Im Jahr 1906 kaufte die ungarische Regierung von der Türkei die Leichname der ungarischen Nationalhelden Franz Rakoczy und Imrich Thököly und ließ sie nach Ungarn überführen. Rakoczy wurde am 29. Okober 1906 in der Kirche der Heiligen Elisabeth in Kassau (Kosice) begraben (er stammte aus der Ostslowakei) und Thököly einen Tag später in Kezmarok. Sein Grab wurde zu einem Pilgerort für die Ungarn, sein Sarkophag ist mit ungarischen Trikoloren, Kränzen und Fahnen bedeckt. Im Grab befinden sich ein Sarkophag mit seinen Überresten, aber auch der Grabstein aus Izmid und die Standarte seines Heeres.

dsc_0524
Das Lyzeum von Kezmarok wurde dadurch berühmt, dass hier der slowakische Nationaldichter Pavol Orsagh Hviezdoslav in den Jahren 1865 – 1879 studiert hat. Hier hat er seine dichterische Karriere begonnen. In der Quinta begann er auf Ungarisch zu dichten, wobei sein großes Vorbild der ungarische Nationaldichter Sandor Petöfi war. Danach wechselte er ins Deutsch, da diese Sprache im Lyzeum die Hauptunterrichtsprache war (deshalb wurde er damals „der junge Goethe“ genannt). Aber bereits im Jahr 1868, also noch während seines Studiums in Kezmarok publizierte er das erste Gedichtebuch auf Slowakisch.
Hviezdoslav begegnen Sie in Kezmarok überall – er verdiente sich nämlich sein Geld für das Studium durch Unterricht nicht übermäßig talentierter Kinder der örtlichen Unternehmerfamilien. Hviezdoslav ist ein Hotel auf dem Hauptplatz gewidmet, ein wirklich prächtiges Hotel mit sehr guten Küche und einer schönen und perfekt deutsch sprechenden Bedienung. Deutsch in nämlich in der Hotelschule in Kerzmarok die zweite Wahlsprache und sogar ein Maturagegenstand.
Ein bisschen außerhalb des Hauptplatzes steht die katholische Kirche – Basilika des heiligen Kreuzes, ebenso im Jahre 1998 von Papst Johannes Paul II. in den Rang der Basilika minor erhoben. Die ursprüngliche Kirche wurde durch Einfall der Hussiten und ein Erdbeben im Jahr 1433 vernichtet, deshalb hat man mit dem Bau einer neuen gotischen Kathedrale – der Bau dauerte bis zum Jahr 1498. Die Statue von Jesus auf dem Hauptaltar ist ein Werk von Meister Paul von Levoca. In der Kirche befinden sich mehrere prächtige gotische Flügelaltäre, die Kirche ist sicher besuchswert, allerdings nur bis 14 Uhr offen.
Die größte Stadt in der Region ist Poprad. Die Stadt wurde nach dem Fluss benannt, der durch die Ortschaft fließt. (Der einzige Fluß in der Slowakei, der nach Norden in den Ostsee fließt) Sie entstand durch Zusammenschluss von 5 ehemaliger Zipser Städte – Deutschendorf (heutiges Stadtzentrum) Velka, Spisska Sobota, Stráže und Matejovce. Deshalb sind auf den öffentlichen Bussen Wappen aller fünf Städte dargestellt, das Wappen der Stadt Poprad mit zwei Pfeilen vor der Silhouette der Hoher Tatra ist nämlich neu – nach langwierigen Streitereien wurde diese Fassung Ende neunziger Jahre des zwanzigsten Jahrhunderts abgesegnet.
Der Hauptplatz von Poprad mit zwei Kirchen (katholisch und evangelisch) ist schön, noch schöner ist aber der Ortsteil Spiska Sobota mit typischer Zipser Architektur. Typisch für katholische Kirchen in der Region ist frei neben der Kirche stehender Glockenturm – so ist das in Kezmarok, Poprad, Spiska Sobota aber auch in anderen Städtchen und Dörfern. Der Wappen von Spisska Sobota ist heraldisch sehr wertvoll, es ist nämlich die einzige Darstellung des heiligen Georgs – des Patrons von Spisska Sobota – in der er ohne Pferd gegen den Drachen kämpft. Wenn Sie Spisska Sobota besuchen, empfehle ich das Restaurant Fortuna. Gehobene Küche, etwas teurer als in der Slowakei üblich aber noch immer erschwinglich und mit perfekter Bedienung.
Auf dem Hauptplatz von Popradsteht die kleine Brauerei „Tatras“. Sehr gute Bedienung, gutes Essen und jeder Raum mit anderem Dekor – im ersten Raum –Pivobanka – sind das Münzen und Banknoten aus der ungarischen Zeit bis zu Euro, der in der Slowakei 2009 eingeführt wurde. Auf den Wänden gibt es viele Zitate bezüglich Geld von berühmten Persönlichkeiten, eines von Oscar Wilde erlaube ich mir zu zitieren: „Die Jungen glauben, das Geld ist das wichtigste in der Welt. Wenn sie älter werden, wissen sie das.“ Im Raum „Likerka“ sind Plastiken mit allen berühmten Likören und Schnäpsen slowakischer Herkunft, ein anderer Raum ist mit Kopien von Gemälden berühmter Maler wie Rembrandt oder Van Gogh geschmückt. Einfach ein Erlebnis, inklusive schöner und lieber Mädchen als Bedienung.
Wenn Sie noch weiter nach Norden fahren möchten, ist hier Zamagurie mit dem Stift „Červený kláštor“ eine Reise wert. Auf dem Fluss Dunajec kann man eine Fahrt auf Flößen genießen. Liebhaber der Bergtouristik können hier die „Tri korony“ also Drei Kronen auf der polnischen Seite des Flusses besteigen. Interessant ist auch die Burg in Stara Lubovna, ehemaliges Verwaltungszentrum der „polnischen Zips“. Die Burg hat einen Bezug zu der spanischen Königsfamilie Bourbon. Die Herren der ungarischen adeligen Familie Zamoysky, der große Ländereien in dieser Region gehörten, haben sogar zweimal eine Prinzessin aus der spanischen Königsfamilie geheiratet. Die Gräfin Isabela Alfonsa (1904 – 1984) liebte dann Stara Lubovna über alles. Zu Erinnerung an sie gibt es unter der Burg ein Restaurant „Zur Gräfin Isabella“.
Nicht weit von hier ist die Bergruine Plavec, wo sich Peter Aksamit von Kosovo, der Hauptmann der slowakischen Hussiten (genannt Bratrici) niedergelassen hat, auch in dem nahem Ort Haligovce gab es einen Militärlager der Bratrici und es gibt hier eine Höhle Aksamitka als Erinnerung an das Wirken der Hussitennachfolger in dieser Region. Unmittelbar vor Stara Lubovna gibt es das Städtchen Hniezdne mit der größten Destillerie in der Slowakei mit einem poetischen auch wenn auch kitschigen Namen – Nestwille (Hniezdo bedeutet auf Slowakisch ein Nest). Eine Führung durch die Destillerie mit anschließender Verkostung ist wirklich ein Erlebnis. Mein Besuch hier war unvergesslich, zu unserer Gruppe ist nämlich auch ein Betriebsausflug aus dem Laufhaus in Stara Lubovna dazugestoßen.
Erholung einer anderen Art sucht, bietet ein 18-Loch Golfplatz in Velka Lomnica, in Poprad dann die Therme AquaCity. Die Preise von 34 Euro für den ganzen Tag und 29 Euro für 3 Stunden sind aber alles andere als ein Schnäppchen. Es ist günstiger die Therme in naheliegendem Vrbov zu besuchen, hier kostet die Ganztageskarte 12 und die 2,5 Stundenkarte 8 Euro.
Sollten Sie jetzt Lust auf einen Besuch dieser Region bekommen haben, dann genießen Sie den Aufenthalt. Zips ist wirklich nicht nur Hohe Tatra.

dsc_0513