Month: October 2016

Spiš – mnohem víc než jen Tatry, výlet pro milovníky historie


dsc_0498Když někde žijete, vnímáte své okolí tak nějak samozřejmě, aniž byste se zabývali detaily. Pokud navíc přijedete na Spiš jako turista, udeří vás do očí Vysoké Tatry a přitáhnou na sebe celou vaši pozornost. Možná ještě trošku od nich dokáže odvést pozornost Slovenský Ráj, kde jsou také krásné túry, člověk ale přichází na slovenskou Spiš spíše jako vysokohorský turista. Což je skoro škoda. Spiš má totiž velmi bohatou a pohnutou historii, která v kraji zanechala mnoho historických památek. Takže co dělat, když nepřeje počasí a do Tater se dá vyrazit jen v pláštěnkách nebo vůbec?

dsc_0511

Tak trošku se vás pokusím po historii Spíše s jejími krásami povodit.

Historii podtatranského kraje rozhodujícím způsobem ovlivnil mongolský vpád v roce 1240. Jeho výsledkem bylo vyvraždění téměř veškerého obyvatelstva tohoto regionu, malá skupina se zachránila ve Slovenském Ráji na takzvaném „Kameni záchrany“, kam Mongoli na svých konících přece jen nepronikli. Uherský král Béla IV., zvaný maďarskou tradicí „Obnovitel“ se rozhodl vyřešit problém po odchodu asijských kočovníků pozváním osadníků z Německa. Uspěl v dolním Sasku (tedy v blízkosti holandské hranice), kde už tehdy bylo obyvatelstva prostě moc. Sasové přišli a založili v zemi pod Tatrami celkem 24 měst, hlavním městem této župy spišských měst se stala v roce 1271 díky své výhodné poloze Levoča.

V roce 1410 se staly pro Spiš rozhodující věci, i když se odehrály daleko od tohoto regionu. Na severu vypukla válka mezi Německým řádem a Polskem a na Jihu odprodal neapolský král Ladislav dalmatská města Benátkám. Ladislav byl protikrálem proti lucemburskému Zikmundovi (o těchto záležitostech jsem psal ve svém románu „A stanu se králem.“) a když už nedokázal zemí, která mu kdysi přísahala věrnost, udržet, prostě je prodal – a Benátky usilující o nadvládu nad Jadranem měly samozřejmě eminentní zájem.

Uherský král Zikmund se ocitl v nepříjemné situaci. Jednak se nechal (neprávoplatně) v roce 1410 zvolit proti svému bratranci, Joštovi německým králem a proto se musel postavit v severní válce na stranu Německého řádu, jednak přišel o hospodářsky nesmírně důležité přístavy na Jadranu. Kam tedy dřív? Naštěstí pro něj prohráli němečtí rytíři svou války s Polskem v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannerbergu, jak tuto bitvu nazývá německá historiografie) už 15. července 1410, tedy dřív, než mohl Zikmund na nějakou vojenskou akci proti Polsku vůbec pomyslet. Výsledkem vyhlášení války bylo jen polské plenění severního Uherska. Zikmund se rozhodl uzavřít s polským králem Vladislavem Jagellem (který byl vlastně jeho švagrem – kdysi v mládí byli oba ženatí s uherskými princeznami, Zikmund s Marií a Ladislav s Hedvikou) mír. Setkali se ve Starej Ľubovni, domluvili příměří. Jenže Vladislav dostal od řádu jako odškodné za válku 100 000 kop grošů. Zikmund peníze nutně potřeboval, (což bylo u něj ostatně stálý stav, velmi se podobal v hospodářských věcech svému dědečkovi Janovi Lucemburskému). Chystal se totiž na válku proti Benátkám, aby dobyl ony ztracené dalmatské přístavy. Král Vladislav mu přislíbil půjčku ve výši 37 000 kop (8 tun mincí!), ovšem chtěl za ty peníze zástavu. Protože zrovna seděli na hradě ve Starej Ľubovni, dohodli se, že Zikmund Polsku zastaví okolní spišská města a vesnice. Nakonec z toho bylo 16 měst (z toho 13 na Spiši a 3 v Zamaguří) a 16 vesnic. (Konkrétně to byly Ľubica, Matejovce, Deutschendorf, Spišská Sobota, Stráže pod Tatrami, Veľká, Ruskinovce, Spišská Belá, Spišská Nová Vves, Spišské Podhradie, Spišské Vlachy, Tvarožná a Vrbov na Spiši a Stará Ľubovňa, Podolínec a Hniezdne v Zamaguří.) Města i vesnice se měla vrátit Uhersku po splacení půjčky. Jenže Zikmund válku proti Benátkám prohrál (nebo nevyhrál, jak píše naše historiografie) dalmatské přístavy nedobyl a peníze tedy splatit nemohl.

spiska-mesta

Vznikla kuriózní situace. Uprostřed Uherského království se nacházela enkláva podřízená polskému králi, s německým obyvatelstvem a obklopená slovanským zázemím. Kromě toho, že v ostatních spišských městech, jako Kežmarku či Levoči, panovala uherská administrativa, usídlila se na Spiši i početná židovská komunita a vznikla neskutečná národnostní směska, jejíž stopy se dají vysledovat dodnes. V čase Slovenského státu sice byla vyvražděna židovská komunita a Němci byli v roce 1946 vysídleni (do jejich domů byli pak nastěhování Rómové, kterým bylo komunistickým režimem zakázáno kočovat), ale multikulturní kořeny jsou cítit ještě pořád všude.

dsc_0490

Začněme v nejznámějším spišském městě – Levoči. Od roku 1271 hlavní město spišské provincie – i když o toto postavení muselo po celá staletí soupeřit s Kežmarkem. Levoča opravdu stojí za návštěvu. Nádherné město ve stylu renesance, protože právě v období 16. století zažilo svůj největší vzestup ukončený až vybudováním železnice, kterou vedli císařští architekti přes Spišskou Novou Ves a Levoču ponechali 11 kilometrů stranou. Levoča je městem, které má až dva kostely v řádu „Basilika minor“. Pro ty, kdo nevědí, co toto vyznamenání znamená, připomenu, že titul Basilika major, tedy velká mohou mít pouze čtyři hlavní poutní kostely v Římě a dva v Assisi. Hned pod nimi stojí basiliky minor, tedy kostely druhého nejvyššího stupně. Aby byly v jednom městě dva, je opravdu výjimka a pocta. V Levoči je to Kostel na Mariánské hoře – poutním místě nad Levočou, odkud je nádherný výhled na celou krajinu a které se dá dosáhnout jak pěšky po značkované cestě, tak i autem. V roce 1949 chtěli komunisté pouť na Mariánskou horu zakázat a uvěznili místního kněze. To vedlo k masivním protestům, takzvanému „levočskému povstání“. To bylo samozřejmě potlačeno a mnoho lidí bylo uvězněno až na deset let vězení. Vzpomínkou na tyto odpůrce komunismu je dnes pamětní tabule ve vchodu do kostela na levočském náměstí. Poutě se konají dodnes, v roce 1995 zde sloužil mši dokonce i papež Jan Pavel II.

Druhou Basilikou minor je totiž  kostel ve středu města, slavný dřevořezbami mistra Pavla z Levoče, který zde vytvořil v letech 1508 – 1510 svůj legendární oltář. I když je oficiálně vydáván za klenot pozdní gotiky, nemůžu si pomoct, abych ho neoznačil za renesanční. Zobrazení poslední večeře, kde se apoštolové mezi sebou baví, jeden dokonce spí a Kristovi naslouchají pouze Petr a Jidáš, je tak vzatá ze života, že s nábožným světem gotiky nemá mnoho společného. I výraz svatého Jakuba na oltáři nemá se strnulostí postav gotických oltářů nic společného. Ne nadarmo je právě dílo mistra Pavla hlavním cílem turistů, kteří se rozhodli Levoču navštívit.

Ale Levoča se může pochlubit i dalšími historickými osobnostmi či událostmi. V roce 1844 sem z Bratislavy odešli studenti na protest proti vyloučení Ľudovíta Štúra z pedagogického sboru evangelického Lýcea v Bratislavě. To svědčí o vysoké úrovni evangelických škol na Spiši. Tuto událost připomíná pamětní deska na domu někdejšího lycea v pravém dolním rohu náměstí. Kousek dál je pak impozantní budova gymnázia ve slohu secese.

Jeden slavný Levočský rodák ale skoro upadl do zapomnění. Jan Thurzo se v Levoči narodil 30 dubna 1437 (šest let poté, co bylo město dobyto a vypáleno husity při jejich spanilé výpravě). Zabýval se intenzivně hornictvím, které v té době v Uhersku v důsledku zaplavení dolů spodní vodou upadalo. Vynalezl metodu odvodnění dolů a jeho šikovnosti si všiml jeden z nejbohatších lidí té doby Jakob Fugger z Augsburku, který po slovenských stříbrných dolech už dlouho pošilhával (až do objevení Ameriky bylo Slovensko největším producentem zlata v Evropě). Protože podle uherských zákonů nesměl vlastnit nerostné bohatství země cizinec, natrčil Fugger Thurza jako bílého koně. V roce 1495 uzavřeli smlouvu, kdy Fugger investoval do uherských dolů peníze a zato dostával většinu výtěžku, Thurzo si za své zprostředkovatelské služby mohl ale ponechat nemalou část. To ho vyneslo mezi nejbohatší lidi v Uhersku. Jeho syn Jan se stal arcibiskupem ve Wroclavi, druhý syn Jiří, ženatý s neteří Jakoba Fuggera Annou, se stal krakovským starostou a třetí syn Stanislav byl v letech 1497 – 1540 olomouckým biskupem (prvním po dlouhé době bezvládí na olomouckém biskupském stolci.) Jeho prasynovec Jiří III. byl dokonce na začátku sedmnáctého století uherským palatinem, čili zástupcem uherského krále (ve filmu Báthory ho hrál Karel Roden).

Pokud do Levoči přijedete, doporučuji navštívit nádherný hotel Arkáda a dobře najíst se člověk může v restauraci „U třech apoštolů“. Tyto jsem identifikoval jako Jana, Petra a samozřejmě levočského patrona Jakuba staršího (přes Levoču vede i Jakubská poutní cesta do Santiaga de Compostella.

Nedaleko od Levoči směrem na Východ je Spišský Hrad, obrovská hradní zřícenina, hodná návštěvy, pod ním se nachází Spišská Kapitula. Maličké městečko uzavřené ve středověkých hradbách je sídlem spišského biskupa. Chrám svatého Martina je gotická katedrála postavená na fundamentech Mongoly zničené románské baziliky. Stojí určitě za návštěvu nachází se v ní i rodinná hrobka rodiny Zápolských, kteří po staletí ovlivňovali dějiny Uherska. Jan Zápolský  údajně nechal krále Ludvíka Jagellonského u Moháče na pospas Turkům, aby se s jejich pomocí stal uherským králem. Korunován byl v Székesfehérváru 11. listopadu 1526 (tedy na den svatého Martina, ke kterému museli mít Zápolští nějaký velmi pozitivní vztah.) Po dlouhých bojích s Ferdinandem I. Habsburským se nakonec stáhl do Sedmihradska, kde byl vévodou pod tureckou ochranou a tam i zemřel. On tedy v Kapitule pochován není.

Důležitou, dosti kontroverzní  postavou, spojenou se Spišskou Kapitulou byl biskup Ján Vojtaššák, spišký biskup v letech 1921 – 1950. V čase druhé světové války byl podpredsedou štátnej rady, čili horní komory slovenského parlamentu. V té době byl skutečně mluvčím fašistického režimu. Jenže v roce 1944 utekli dva vězni z tábora v Oswiecimi a podařilo se jim utéci do Spišské Kapituly. Biskup Vojtaššák je ukryl a poté, co se dozvěděl, co se ve vyhlazovacích táborech děje,  intervenoval u prezidenta Tisa za okamžité zastavení židovských transportů. Bez úspěchu. Po válce se postavil rozhodně proti komunistickému režimu, byl v roce 1950 zatčen a v skandálním “Procesu se třemi slovenskými biskupy” odsouzen za velezradu k doživotnímu vězení. V roce 1961 byl propuštěn do domácího vězení a v roce 1963 ve věku 84 let zemřel. V roce 1995 podal Jan Pavel II. během své návštěvy Slovenska podnět na blahořečení biskupa Vojtaššáka, pro odpor židovské komunity byl ale proces v roce 2003 zastaven. V biskupském chrámu má biskup Vojtaššák svou bustu.

Poněkud skurilní je reliquie, kterou kostel přechovává, totiž kapku krvi papeže Jana Pavla II. Předpokládám, že se k ní dostal během návštěvy Svatého otce na Slovensku a chytře uschoval, protože správně předpokládal že Jana Pavla svatořečení nemine.

Druhým důležitým městem na Spiši, které zůstalo pod uherskou správou, je Kežmarok.  Při příjezdu do města si všimnete monumentálního Nového evangelického kostela. Dá se navštívit za jednu vstupenku spolu se slavným kežmarským lýceem s největší historickou školní knihovnou ve střední Evropě se 150 000 svazky a s dřevěným artikulárním kostelem. Ten je postavený jen ze dřeva a přírodních materiálů bez jediného hřebíku (protože tak to onen artikul (článek) 25 v čase náboženské nesvobody evangelíkům přikazoval.) Kostel byl postavený v roce 1687 a v roce 1717 přestavěn do dnešní podoby. Do této nenápadné budovy se vejde neuvěřitelných 1500 věřících. Hned vedle něj byl koncem devatenáctého století postaven monumentální Nový kostel. Je postaven v tzv. eklektickém stylu s prvky všech orientálních kultur, tedy židovské i arabské a hlavně měla taková budova splňovat podmínky naprosté symetrie. Ta byla narušena, když byl v tomto kostele 30. října 1906 pochován slavný kežmarský rodák a velitel protihabsburského povstání Imrich Thököly. Ten zemřel v roce 1705 v tureckém exilu v městě Izmid, ale v roce 1906 uherská vláda vykoupila z Turecka tělesné pozůstatky svých národních hrdinů Ference Rákoczyho a Imricha Thökolyho a dala je přenést do Uherska. Rákoczy byl pochován 29. října 1906 v chrámu svaté Alžběty v Košicích (pocházel ze Zemplína, tedy z východního Slovenska) a Thököly o den později ve svém rodišti Kežmarku. Jeho hrob je poutním místem, sarkofág je obložen i dnes maďarskými trikolórami věnci a vlajkami. V hrobce se nachází jak sarkofág s jeho pozůstatky, tak i náhrobní kámen i Izmidu a bojová zástava, pod kterou bojovali jeho kuruci.

dsc_0524

Hrobka samozřejmě narušila symetrii kostela a tak se to pokusili napravit tím, že na opačné straně vytvořili památník padlým v první světové válce. Tak úplně se to nepovedlo.

Kežmarské lýceum je slavné tím, že zde studoval v letech 1865 – 1870 slovenský národní básník Pavol Orságh Hviezdoslav. Zde začal svou básnickou kariéru, nejprve v kvintě začal psát maďarsky, ovlivněn především maďarským národním básníkem Šándorem  Petöfim, poté přešel na němčinu, která byla v Kežmarském lýceu hlavním vyučovacím jazykem (pročež jej nazývali mladým Goethem), ale už v roce 1868, tedy ještě během svého studia v Kežmarku, vydal první sbírku slovenských básní věnovanou Andreji Sládkovičovi, nejmilejšímu básníkovi mé manželky.

S Hviezdoslavem se setkáte v Kežmarku na každém kroku – přivydělával si totiž na studia doučováním nepříliš nadaných dětí bohatých místních podnikatelů a tak tedy působil v mnohých domech na dnešním kežmarském náměstí. Je mu věnován i Hotel Hviezdoslav, opravdu nádherný hotel se skvělou kuchyní, milou obsluhou a krásnými číšnicemi  které navíc skvěle hovořily německy. Tuto záhadu jsme dokázali vyřešit, němčina se skutečně v Kežmarku stále ještě druhým jazykem, škola u zámku působí i jako Grundschule a v místní hotelové škole se vyučuje němčina a studenti absolvují učební pobyty v německy hovořících zemích.

Trošku stranou od hlavního náměstí stojí katolický kostel – Basilika svatého kříže, rovněž povýšený Janem Pavlem II v roce 1998 do řádu Basiliky minor. Původní kostel byl zničený po vpádu husitů v roce 1433 a následné zemětřesení, proto se začalo v roce 1444 se stavbou nové gotické katedrály – stavba trvala až do roku 1498. Socha Ježíše Krista na hlavním oltáři je dílo Mistra Pavla z Levoče. V kostele je celá řada gotických křídlových oltářů, stojí určitě za návštěvu.

Největším městem regionu je Poprad. Ten dostal jméno po řece městem protékající a vznikl sloučením hned pěti někdejších polských městeček – Deutschendorfu (dnešní jádro Popradu), Velké, Spišské Soboty, Stráží pod Tatrami a Matějovec. Proto jsou na místních autobusech znázorněny erby všech těchto pěti městeček, zastřešující erb města Popradu s vysokými Tatrami v pozadí a se dvěma zkříženými stříbrnými šípy je novodobý – po dlouhých sporech se prosadil až koncem devadesátých let dvacátého století.

Popradské náměstí se dvěma kostely – evangelickým a katolickým je docela hezké, krásnější je ale místní část Spišská Sobota s typickou spišskou architekturou. Typické pro katolické kostely na Spiši je samostatně stojící zvonice vedle kostela – ať už je to v Kežmarku, Popradě, Spišské Sobotě či v jiných městech a městečkách. Erb Spišské Soboty je zajímavý z heraldického hlediska – je to jediné erbovní vyobrazení svatého Jiřího, který je patronem města, jak se vydal bojovat s drakem pěšky. Všude jinde je vždy na koni. Pokud Spišskou Sobotu navštívíte, doporučuji restauraci Fortunu. Sice poněkud vyšší ceny, za ně ale skvělá kvalita jak v jídlech tak při obsluze.

V Popradě na náměstí je to pivovar Tatras. Skvělá obsluha, dobré jídlo a každá místnost restaurace má jiný vůdčí motiv – v pivo- bance jsou to mince a bankovky od období Maďarska až po Euro s mnoha citáty slavných osobností, týkající se peněz. Jednu perličku si dovolím citovat. Oskar Wilde měl říct: „Mladí si myslí, že peníze jsou nejdůležitější věcí na světě. Když zestárnou, vědí to.“

V „likérce“ jsou zobrazeny všechny národní slovenské lihoviny, jiná místnost je chlubí kopiemi slavných obrazů od Van Gogha po Rembranta atd atd. Prostě zážitek, včetně ochotných a pěkných děvčat obsluhy.

Samozřejmě pokud byste se vydali dále na sever, je zde ještě Zamagurie s Červeným klášterem a splavováním řeky Dunajce na vorech. Pro milovníky turistiky se odtud dá vyběhnout na „Tri korony“ na polské straně. Ale i zajímavý zámek ve Staré Ľubovni, která byla správním střediskem „polské“ Spiše, kde seděl polský správce spišské provincie. Ke Staré Ľubovni má blízký vztah španělský královský rod Bourbonů. Členové uherského rodu Zámojských, kteří měli na Spiši obrovské pozemky a patřila jim i Stará Ľubovňa, se totiž až dvakrát oženili s princeznami z rodu Bourbonů a hraběnka Isabella Alfonsa (1904 – 1985) měla právě k Staré Ľubovni velmi blízký vztah. Připomíná ji Restaurace “U grófky Isabelly” pod hradem.

Nedaleko odtud je Plavečský hrad, kde se usadil Petr Aksamit z Kosova se svými bratříky, v Haligovcích byl bratřický tábor a je zde jeskyně Aksamitka, upomínající na působení těchto husitských následovníků. Z čehož místní lidé žádnou velkou radost neměli. A hned před Ľubovňou je městečko Hniezdne, kde je největší slovenská výrobna alkoholu s poetickým – poněkud kýčovitým  názvem Nestville. Továrnu je možno navštívit s průvodcem a za pět eur se dají ochutnat nejlepší výrobky provozu. Naše návštěva byla opravdu působivá, protože v naší skupině byl i závodní výlet bordelu z nedaleké Staré Ľubovne.

Pokud někdo hledá odpočinek či zábavu jiného typu, pak ve Velké Lomnici existuje velké osmnáctijamkové golfové hřiště, v Popradě je AquaCity jakožto termální koupaliště – ovšem nestoudně drahé. Letošní ceny se už vyšplhaly na 34 euro za den a 29!!! Euro za tři hodiny. Určitě výhodnější je navštívit termální koupaliště v nedalekém Vrbově, kde stoí celodenní lístek 12 a lístek na 2,5 hodiny 8 eur.

Pokud jsem vám udělal chuť na návštěvu, tak přijedete a užijte si to. Spiš opravdu nejsou jen Vysoké Tatry

dsc_0514

Ramsau – ráj horských turistů


Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže…

Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky.

Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň o den – o jeden jediný den. Nezdržela se.

Když jsem přijel v sobotu odpoledne do Ramsau, svítilo ještě slunce a Dachstein na mně shlížel ve své kráse. Nechtělo se věřit, že by to mohlo být hned ráno příštího dne jinak.

dsc_0153

Bylo. Přišel déšť, vichřice, sníh, mlha. V pondělí předpovídali krátkodobé zlepšení a tak jsme to přece jen zkusili. Došli jsme přes ledovec až k nástupu ramene Dachsteinu, ale tam byl šlus. Nulová viditelnost, silný vítr, mráz a sněžení nám vzaly jakoukoliv naději, že bychom se o slezení hory mohli pokusit.

dsc_0183

Když člověk nemůže lézt po horách, může se vzdělávat. A tak jsem se v následujících dnech dozvěděl o historii Ramsau a Dachsteinu víc než kdykoliv předtím.

Horolezectví se zdoláváním horských vrcholů začalo v druhé polovině osmnáctého století, bylo jakýmsi doprovodným příznakem osvícenství a průmyslové revoluce. Člověk prostě už nebojoval o holé hospodářské přežití a mohl si dovolit zvědavost a vyhledávání „nepotřebného“ nebezpečí. I když první slézání hor bylo i vědeckým projektem – bylo zkoumáním a proměřováním nových zatím neprozkoumaných životních prostor.

Mont Blanc byl zdolán v roce 1786, tedy ještě před francouzskou revolucí. Großglockner padl v roce 1800. Dachstein musel čekat déle. První pokus se uskutečnil už v roce 1802, výpravu vedl dokonce mladší bratr císaře Františka Karel, expedice ale vrcholu hory nedosáhla. Trošku mě odvaha arcivévody překvapila. Byl sice skvělý vojevůdce, který jako první dokázal v bitvě u Aspern porazit Napoleona, za což si zasloužil svou sochu na Heldenplatzu ve Vídni, byl ale chabého zdraví a trpěl na epilepsii. V roce 1810 se na dachsteinském ledovci objevil Karlův mladší bratr arcivévoda Johann. Ten byl podstatně silnější kondice – je dokumentováno, že dokázal v sedmi dnech zdolat sedm vrcholů v Taurách ( a tehdy nebyl žádné lanovky a každý den se bylo třeba vrátit až do osad v údolích, což dělá tento výkon přímo neuvěřitelným). Podařilo se mu přejít ledovec z Hallstattu do Ramsau, o vrchol Dachsteinu se ale nepokusil. Údajně jako první stanul na vrcholu hory už v roce 1812 jistý sedlák z Gösau. Tento pokus ale nebyl dokumentován a tím pádem ani uznán.

Oficiálně tedy na vrcholu poprvé stanul až geolog z Hallstattu Friedrich Simony. A teď doufám potěším mé české čtenáře – Friedrich Simony (nebo snad Bedřich?) se narodil v roce 1813 Hrochově Týnci nedaleko Chrudimi, tedy v Čechách. Jeho otcem byl maďarský vojenský lékař – proto tedy ono maďarské příjmení. Studium na gymnáziu zahájil v Mikulově, nedokončil ho ale, protože se rozhodl vystudovat farmacii v Trenčíně. Odtud pak přesídlil do Vídně a posléze do Hallstattu. A odtud vyrazil na výpravu, která jej učinila slavnou – v roce 1842 vstoupil na vrchol nejvyšší štýrské hory. Je třeba připomenout, že všechny první pokusy o zdolávání Dachsteinského pohoří  byly organizovány ze severu – z Hallstattu, zatímco dnes se na horu hodí z jižní strany z Ramsau. Vzdálenost ze severu je totiž mnohem větší – a Simony dokázal svou kondici, naposledy vystoupal na dachsteinský ledovec v roce 1890, tedy ve věku 77 let! Klobouk dolů!

Ostatně i ona ferrata, která vede na vrchol hory, je v podstatě jeho dílem. Protože se mu po oné skále „špatně lezlo“ uspořádal sbírku na vylepšení vrcholové cesty. Vysbíral 260 zlatých – největším podílem přispěl štýrský „otec vlasti“ arcivévoda Johann  – a za ony peníze byly upevněny chyty a lana, která pomáhají turistům v zdolávání vrcholu dodnes. Pokud jim tedy přeje počasí!

Po Simonym se jmenuje chata na dachsteinském ledovci, kterou ještě osobně otvíral, po arcivévodovi Johannovi byla pojmenována nejdelší feratta na jižní stěně Dachsteinu, vlastně druhá část jištěného výstupu na horu. První – kratší a méně nebezpečná část – dostala jméno po Johannově lásce a manželce Anně Plochl (o jejich lásce jsem psal v medailonu, který jsem arcivévodovi věnoval). Ta třetí – nejsnadnější – pak vede z ledovce na vrchol – to je ona cesta, kterou se na vrchol dostal Friedrich Simony. Těch jištěných lezeckých stěn je v oblasti Ramsau nepočítaně. Ať už přímo na dachsteinské jižní stěně nebo v oblasti Silberkarklammu či na Reicheralmu anebo na Großem Koppenkarsteinu – též na dachsteinském ledovci. A spousty dalších.

Ovšem to je samozřejmě pro ty opravdu zkušené a statečné lezce. My, postarší turisté, se spokojíme s lanovkou na ledovec, pak čtyřicetiminutovou cestou přes ledovec k nástupu a poté následuje jeden a půl hodinový výstup na vrchol.

Jenže Ramsau, to není jen Dachstein. Je tu neskutečně mnoho turistických cest nejrůznější náročnosti, od procházek až po pořádné túry, nejhezčí je takzvaná „Královská etapa“ ke Guttenbergově chatě s převýšením tisíc metrů vedoucí i přes Silberkarklamm, tedy soutěsku s vodopády podobnou chodníkům ve Slovenském ráji.

dsc_0223

 

Když mi o tom vyprávěl strýček Ríša, který do Ramsau jezdil na dovolenou každý rok, nechtěl jsem mu věřit – měl ale pravdu. Velmi doporučuji – i když až na budoucí rok, protože letos už sezóna ve špatném počasí skončila – zajistit si při ubytování takzvanou Sommercard. Neposkytují to všechny apartmány a hotely, je třeba se při objednávání ubytování ujistit, zda daný pronajímatel tuto službu poskytuje. V té kartě je totiž obsaženo používání lanovek (zadarmo) ať už na dachsteinský ledovec, na Planai nad Schladmingem, na Hauser Kaibling, Hochwurzen nebo Reiteralm – všechno úžasné výchozí body pro horské túry, přičemž vás lanovka vyveze – zadarmo – do výšky až 1800 metrů – v případě Dachsteinu dokonce 2400 metrů. Stejně tak bezplatné je používání horských cest, kde se jinak platí mýto, jako je cesta pod Dachstein nebo na Stoberzinken u Gröbmingu – nejkrásnější horská cesta v Alpách, vedoucí až do výšky 2000 metrů. V kartě je i bezplatné používání bazénu ve Schladmingu či v Ramsau, návštěva muzeí ve Schladmingu, Grömingu, zámků a muzeí v Großsölku či v Trautenfelsu, v klášteře Admontu i jinde a sleva na další vstupenky, jako je například zámek Strechau a na různé atrakce – třeba jízda na trojkolce z Hochwurzenu do údolí. Prostě je pořád co dělat.

A pokud se vám počasí pokazí až tak jako nám, je možné zajet do Solné komory, údajně nejkrásnějšího místa v Rakousku. S městy jako je Bad Aussee, kde arcivévoda Johann poznal svou milovanou Annu (někdejší poštovní úřad, kde Anna jako dcera poštmistra žila, se dnes jmenuje „Haus Meran“ podle jejího pozdějšího titulu – císař nepřenesl přes srdce, že je jeho bratr ženatý s neurozenou ženou a povýšil ji tedy do stavu hrabat z Meránu.

dsc_0199

Pak je tu samozřejmě slavný Hallstatt u Hallstattského jezera. To město dalo jméno celé jedné epoše lidstva – mladší perioda mladší doby železné mezi lety 800 – 400 před naším letopočtem – říká se jí hallstattská epocha. Bohatství tohoto města spočívalo v těžbě soli („Hal“ znamená v keltštině „sůl“, odtud tedy název města). V té době si lidé začali solit jídlo a za pytlík soli se vyměňoval za stejně velký pytlík zlata. Bronzové šperky v tvaru spirál jsou nejmarkantnějším znakem tohoto období. V roce 400 ukončil prosperitu osady obrovský sesuv půdy, který celý tehdejší Hallstatt zasypal a ukončil tak jeho prosperitu. Později se začala těžit sůl na jiném místě, období po roce 400 před naším letopočtem se už ale nazývá kulturou La-Téne podle osady u jezera Neuschatel ve Švýcarsku. Hallstatt proslavily vykopávky hrobů z oné slavné doby jeho historie – protože místní Keltové pochovávali své mrtvé vysoko na kopci, nebyly hroby oním sesuvem půdy postiženy. S vykopávkami začal hallstattský rodák Georg Ramsauer. Objevil je ve čtyřicátých letech devatenáctého století a uměl svůj objev dobře prodat. Když objevil zvlášť velké hroby, počkal s jejich odkrytím, až když v roce 1855 přišel na návštěvu císař Franz Josef se svou milovanou Sissi, bratrem Maximilánem a dalšími členy císařské rodiny. Neměli to do Hallstattu daleko, císař trávil pravidelně léto v Bad Ischlu, vzdáleném pouhých dvacet kilometrů. I když se do Hallstattu až do roku 1890 dalo jezdit pouze lodí a v roce 1842 zemřelo při návratu z pohřbu příbuzných ve vlnách rozbouřeného jezera 36 lidí z nedalekého Obertraunu. Ramsauer byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu, dostal od císaře medaili za zásluhy a se svými prvními dvěma ženami dokázal zplodit 22!!! (slovy dvacet dva) dětí.

Z Obertraunu vedou lanovky jednak k dvěma jeskyním – ledové a mamutí (v té první opravdu led je, ta druhá dostala své jméno jen podle své velikosti. Lanovkou se dá vyjet i na severní stranu dachsteinského ledovce. Co kdysi museli pionýři horolezectví zvládat pěšky, nabízí dnes turistům technika.

Hallstatt stojí za návštěvu, ubytovávat se tu ale nemá cenu. Do Hallstattu se totiž zamilovali Číňané a je jich plno město. Jestliže je statisticky viděno každý druhý člověk na zeměkouli Asiat, tak v Hallstattu to opravdu platí. Číňané si dokonce doma v Číně vybudovali kopii Hallstattu – zřejmě aby nemuseli létat tak daleko. V pravém Hallstattu ale zničili cenové relace – protože samozřejmě konzumují všechny atrakce bez ohledu na ceny, stojí cesta lanovkou k vyhlídkové platformě sky walk nad městem 16 euro!!! Kupodivu rozumné vstupné je do místního muzea, které svého času zakládal náš český rodák Friedrich Simony.

dsc_0203

Ale Solná komora má i další krásná města a městečka jako císařskou letní rezidenci Bad Ischl, či Gmunden na Traunsee se svou slavnou, na můj vkus příliš kýčovitou keramikou, se zámkem Orth uprostřed jezera, kde strávil své dětství český král Ladislav Pohrobek a s náročným, ale nádherným výstupem na Traunstein s úžasným výhledem na jezero a okolní krajinu.

Pokud někdo na to lezení po horách až tak není, pak je možné se na nedalekém Wolfgangsee nechat vyvézt na vrchol hory vláčkem. Ale je zde i Mondsee, považované za nejkrásnější jezero v Rakousku nebo Fuschl, kde se na místním zámku točily legendární filmy režiséra Ernsta Marischky „Sissi“. Fuschl hrál roli rodného zámku císařovny Alžběty Possenhofenu.

Protože jsou cíle od sebe vzdáleny zhruba 20 kilometrů, je samozřejmě Solná komora ideálním cílem pro cyklisty.

Prostě je tu toho hodně, co se dá navštívit, třeba to narok zkuste.

dsc_0164

Mor nebo cholera – americká volba 2016


My v Evropě to známe. Už mnoho let volíme ne toho, kdo je nám sympatický a koho skutečně na postu předsedy vlády či prezidenta chceme mít, ale spíš toho, o kom si myslíme, že napáchá nejméně škod. Nadšení chybí, k volbám se jde z povinnosti, ze strachu, že jinak by to „mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.“

V USA jsme byli zvyklí na nadšené obličeje. Nadšení až naivní, které provázelo volby v zemi neomezených možností. Jásající davy, které v bezmezné důvěře podporovaly svého favorita. Víra, že přijde spasitel a přesvědčení, že to občan může svým hlasem rozhodujícím způsobem ovlivnit.

A teď najednou je tu americká volební kampaň 2016 a místo jásotu člověk vidí kyselé obličeje. Proti sobě stojí dva kandidáti, z nichž ani jeden neoplývá schopností získat si sympatie voličů. Statisticky viděno, je Donald Trump sympatický 31 procentům žen a 34 procentům mužů. Hillary Clintonová je na tom o fous lépe, je sympatická 49 procentům žen a 40 procentům mužů. Ani jeden z kandidátů ale nepřekročí padesátiprocentní hranici, v každé kategorii tedy převládají lidé, kteří by na jeho místě viděli raději někoho jiného. Jenže nikdo jiný není k dispozici. Američané si tedy zvykají na evropský způsob volby – volby mezi morem a cholerou. Bez jasných představ, co jim ta volba přinese. Mnozí by byli raději, kdyby kandidát, kterého budou volit, raději ani nevyhrál – aby pak nenesli za jeho činy spoluzodpovědnost.

To vše je jen obrazem celosvětové krize politiky – tedy demokracie. Státníci, tedy lidé s vizí, jak pomoci státu a jak zlepšit úděl lidí v něm žijících, už nejsou. Zůstali politici, kteří bojují v první řadě o vlastní křesla. Ve světě, kde vládnou peníze a burzy totiž státník ani existovat nemůže. Pro svou vizi nedostane prostor, a pokud by se pokusil finančnímu kapitálu postavit, je dostatečná možnost jej zničit prostřednictvím veřejných sdělovacích prostředků. Potřebujete k tomu jen dostatek peněz pro ochotné novináře a ty samozřejmě finanční vládci tohoto světa mají.

Američané trpí samozřejmě pocitem ztráty vlivu ve světě – proto slyší na Trumpovo heslo „make Amerika great again!“ Jenže to se sotva někomu podaří. Vliv tzv. demokratického světa na zeměkouli slábne a mizí. Nedokázal prosadit svůj způsob chápání politiky do zbytku světa, jak si to naivně představoval Francis Fukuyama, místo toho sílí nezadržitelně absolutistické diktátorské režimy a zatlačují demokratické země do stále větší defenzívy. Souvisí to samozřejmě i s růstem ekonomické síly tzv. rozvojových zemí, ale i se slabostí koncepce (nebo spíše bezkoncepčností) v působení demokratických velmocí.

Možná to skutečně začalo nešťastnou volbou z roku 2000, kdy americký ústavní soud zabránil svým rozhodnutím vítězství Ala Gora v prezidentských volbách a posadil do křesla tehdy nejmocnějšího muže světa Georgea Bushe juniora, člověka, který svým duševním potenciálem na tuto funkci jednoduše neměl.

Zda to byla náhoda či úmysl, že právě v době jeho vlády došlo k útoku na Word Trade Center v New Yorku, je vedlejší, následky ale rozběhly řetězovou reakci, se kterou se svět nedokáže srovnat dodnes. Bush po sobě nechal nepořádek, který administrativa demokratů (Obamy a Clintonové) nedokázala ani v nejmenším uklidit. Právě naopak, za jejich vlády doslova explodoval. Naivita, faleš a bezkoncepčnost byla rozhodujícími rysy jejich působení ve světové politice. Politika je trochu jako hra v šachy. Uděláte tah, ale jeho fatálnost zjistíte až o několik tahů později, kdy jej už není možno vzít zpět. Americká šachová škola (s výjimkou geniálního ale bláznivého Billy Fishera, za tou ruskou vždy hodně zaostávala.

Finanční krize roku 2008 zastihla politiky naprosto nepřipravené a z jejími následky bojuje svět víceméně neúspěšně dodnes. Globalizace, nabízená jako řešení, jen zvyšuje rozdíly mezi bohatými a chudými, převádí peníze do rukou několika málo stovek lidí na světě a ožebračuje široké masy, vede k přesouvání pracovních míst do zemí s nízkými náklady na pracovní sílu a snižuje tak kupní sílu obyvatelstva v zemích rozvinutých, které vždy byly hlavními spotřebiteli a tím hnacím motorem spotřebního hospodářství.

Američané přivítali nadšeně tzv. „Arabské jaro,“ aniž by v nejmenším rozuměli poměrům v arabském světě. Představa, že se v arabských zemích právě rodí „demokracie amerického typu“ byla naprosto naivní a samozřejmě falešná. Tento experiment skončil katastrofou a stejně jako Bushovi vojáci pomáhali zabít Saddama Husajna, který byl svým násilnickým režimem garantem stability v oblasti Perského zálivu, tak Obamovi lidé pomohli zabít Muamara Kaddáfího a zdestabilizovali tak celou severní Afriku. Následkem jsou proudy uprchlíků jak z černé Afriky, tak z předního východu a pomalá destrukce do té doby jakž takž stabilního politického systému Evropy.

Obamovi svázala ruce naivně (nebo zákeřně) udělená Nobelova cena míru ještě než opravdu začal vládnout. Otázka je, zda by si bez této ceny vedl lépe. Dovolím si o tom pochybovat.

Clintonová jakožto ministryně zahraničních věcí vsadila naivně na jakousi „umírněnou syrskou opozici,“ v syrské občanské válce, kterou viděla snad opravdu jen ona. Amerikou podporovaní bojovníci nejenže uřezávají hlavy pětiletým dětem, ale prodávají či dokonce darují zbraně Islámskému státu, proti němuž chce USA bojovat. Stejně tak končí u IS zbraně dodávané Turecku jakožto členu NATO přes osobní obchody prezidenta Erdogana (pardon, jeho syna) či ty, které dostávají za své petrodolary Saúdští Arabové. A strategické zájmy (rozuměj ropa) jsou tak silné, že se Obama s Hillary nezmohli ani na to, aby pokárali Saúdy, šiřitele nenávistného wahabismu a tím ádem vlastně kořen všeho současného zla. Protože právě v Rijádu by člověk musel s uklízením začít, pokud by chtěl skutečně na předním východě udělat pořádek. Za toto všechno samozřejmě nese Hillary Clintonová jakožto ministryně zahraničí bezprostřední zodpovědnost, nedá se tedy očekávat, že by si ve funkci prezidentky vedla lépe.

Otázka je jen, zda je lepší volit někoho, kdo není schopen svinčík zanechaný svým předchůdcem uklidit nebo někoho, kdo žádný svínčík ani nevidí a je ochoten a připraven dělat další.

Že je Donald Trump neschopný vykonávat funkci prezidenta USA, o tom nepochybuje skoro nikdo. Je to klaun, který profituje z toho, že je proti všemu, tedy proti současnému establishmentu – a tím oslovuje masy nespokojených outsiderů současné společnosti. Aféra s jeho sexistickým videem je ovšem směšnou až trapnou záležitostí, zoufalým pokusem jej „nějak“ zastavit. Jakkoliv. Může to snad fungovat v prudérní Americe (nebo tedy v Americe, která si na prudérní hraje) v žádné evropské zemi (snad s výjimkou Skandinávie) by mu taková aféra neublížila (pamatujete si ještě na výroky Sarkozyho, že je chlap s vejci, schopný se obsloužit?) Ostatně ve Francii je prezident bez milenky stejně nevolitelný looser (Holland ale pracuje na tomto titulu i s milenkou). Dokonce i prezident Klaus se snažil vylepšit si image mimomanželskými poměry – i když jen se skromným úspěchem.

Zda je funkci prezidentky schopna vykonávat Hillary Clintonová, o tom taky není mnoho lidí přesvědčeno. I když prý kdysi řídila kroky svého manžela Billa (ovšem tehdy byl svět v hospodářské konjunktuře, terorismus byl vzdálenou budoucností a banky půjčovaly peníze bez ohledu na následky (což postihlo naplno vládu Clintonova nástupce Obamy). Svět je zcela jiný než na konci minulého tisíciletí a nezdá se, že by to Hillary skutečně pochopila.

Jestliže v době Billa Clintona neměla Amerika prakticky konkurenta a mohla si bombardovat, koho chtěla (jako například Madelaine Albrightová Srbsko), protože Rusko bylo v jelcinovském rozkladu a Čína ještě bojovala s následky revolty na Náměstí nebeského pokoje, dnes stojí proti Američanům Putin, který zastabilizoval svou moc v Rusku. V zahraniční politice má možná ne líbivou, ale naprosto jasnou koncepci a jeho příklad úspěšného diktátora táhne. Od principu liberální demokracie se tak odvrací stále více zemí (Turecko či Maďarsko, pravděpodobně i Polsko). Čína se zdvihla na velmoc, která si z amerických instrukcí či obstrukcí nic nedělá a zapomene při státní návštěvě rozvinout Obamovi červený koberec k letadlu. A to nehovořím o IS a islámském terorismu, který stále znova zasahuje i samotné občany Spojených států. Svět je nepoměrně komplexnější a složitější, nemám ale pocit, že by to paní Clintonová pochopila, či že by si toho i jen všimla.

Trump si myslí, že si toho ani všímat nemusí. Postaví okolo USA zeď a zbytek světa mu může být ukradený. Izolacionismus v současném globalizovaném světě je cesta do pekla, dopustit oslabení NATO a obětovat EU je věc, která se může jen vymstít. Rusko už čeká na hranici pobaltských států.

Clintonová současný chaos nechápe, a proto není schopna jej odstranit, Trump pak vůbec žádný chaos ani nevidí. Ž jeho volbu podporují masově ruská státem kontrolovaná média a to přesto, že otevřeně hrozil Rusku třetí světovou atomovou válkou, je paradoxem jen na první pohled. Putin si samozřejmě přeje na postu amerického prezidenta člověka bez autority a bez schopnosti získat si ji ve světě a navíc je tu naděje, že zlí chlapci se nakonec spolu stejně domluví.  Už proto, že hodní se s nimi nechtějí bavit.

V čase rozkladu Evropské Unie vypadá osa Rusko-USA přímo smrtelně nebezpečně. Pro základní hodnoty, kterými žijeme nebo žít chceme.

Volba 7. listopadu rozhodne o mnohém. Nejen v Americe, ale na celém světě. Proto je tak i sledovaná. Hlavním problémem je, že lidé, kteří jsou (úmyslně) politicky nevzdělaní, cítí podvědomě, že současný systém není v pořádku, že nefunguje. Chtějí změnu a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo jim tuto změnu nabídne. Tak se svého času dostal k moci Adolf Hitler, stejně se moci chopil Benito Musolini.  Z nespokojenosti ožebračeného obyvatelstva povstala moc Vladimíra Putina. Jestliže se ale začne hroutit demokratický systém USA, či dojde k tomu, že se Amerika nešikovnými intervencemi ve světě dále zkompromituje, může nastalý chaos postihnout nás všechny.

Z toho pohledu je letošní americká volba klíčová. Ovšem zda ten klíč bude pasovat do zámku k řešení současných světových problémů je víc než sporné.

Sebevražda


Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného.

Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem odmítané koupě nového porsche. I ty ovšem můžou být pro zdravotní personál hodně náročné a ani tito předstíraní sebevrazi se netěší u lékařů žádným velkým sympatiím.  Zažili jsme mladou dámu, která po hádce s přítelem pojedla hojné množství tablet, naneštěstí opravdu nebezpečných. Tři dny jsme bojovali s jejími poruchami srdečního rytmu, než se dostala z nebezpečí života. Když se dozvěděla, že snědla skutečně nebezpečné tablety, byla z toho dočista perplex. Dodatečně žalovala pak svého bývalého přítele, našeho kolegu, jemuž ony tablety ukradla z lékařského kufříku. Věřte, či nevěřte, žaloba zněla v tom smyslu, že ji v čase jejich vztahu nedostatečně vysvětlil, jaké tabletky v kufříku má a neupozornil ji na to, které jsou životu nebezpečné. Soudce měl naštěstí rozum a kolega byl uznán za nevinného a jeho někdejší přítelkyně za duševně nemocnou. Lidé se tráví neuvěřitelenými kombinacemi léků, většinou vezmou to, co je po ruce, i kdyby to mělo být projímadlo. Nejveselejší pokus jsem zažil u jednoho poměrně jednoduchého, a hlavně na alkoholu závislého muže ještě v Popradě, jehož opustila přítelkyně a on se rozhodl se zabít – furosemidem. Furosemid je lék na odvodnění a on si vzal čtyřicet tabletek. Asi nikdy nezapomenu na jeho vytřeštěné oči, kdy zíral, jak z něj teče po litrech moč, zatímco my jsme tekutiny doplňovali stejně rychlým přísunem infuzí. Vymočil za ten den skoro dvacet litrů, ale o život jej to nepřipravilo, protože si včas zavolal sanitku.

Jsou ovšem i situace neočekávané.  A to i ve chvílích, kdy to onen postižený skutečně myslí vážně. Je to už hodně let, když mne zavolal kolega anestesiolog Zelič, že přivezl záchrankou pacienta, který se otrávil opiáty. Nedýchal, proto jej kolega intuboval, dal na přístroj a teď žádal, abychom jej p řijali na intenzivku. Když jsem pacienta uviděl, pochopil jsem. Byl to člověk trpící šílenými bolesti nohou na základě ucpávání cév. Operace úporně odmítal a bral raději Morfin v tabletkách. Denně měl brát tři tablety, v ten den jich vzal stovku najednou. Není divu, že nedýchal.

Přijali jsme jej tedy na intenzivku a mne napadlo, že opiáty se přece dají antagonizovat. Jejich účinek se dá zrušit podáním látky zvané Naloxon. „Co, zkusíme to?“ zeptal jsem se sestřičky Rózi. Když proti tomu nic neměla, píchl jsem první ampulku Naloxonu. Dýchání se nezlepšilo, zato pacientovi odešel bohatýrský kus formované stolice. Uvědomil jsem si, že nejčastějším vedlejším účinkem opiátů je zácpa. Takže jsme pro něj přece jen něco dobrého udělali. Jenže dýchání se nezlepšovalo. Takže druhá ampule. Dýchání nepřišlo, zato přišlo obrovské množství, tentokrát už kašovité stolice. Postel byla plná. Rózi na men vrhla vyčítavý pohled a dala se do čištění. On přece jen bral ten Morfin několik měsíců, tak se už něco v tom střevě nasbíralo. Když byla Rózi s úklidem po hodině hotová, odvážil jsem se píchnout Naloxon ještě jednou. Co se stalo potom, se vymyká skutečně možnosti popisu. Ne, dechová aktivita se nedostavila. Zato tentokrát můj Naloxon neodnesla jen postel. Na zemi po celé intenzivce bylo několik centimetrů tekuté stolice, Rózi to tentokrát nezvládla, musela povolat celou uklízecí četu. Okna byla dokořán, po intenzivce běhali sakrující lidé s kapesníky napuštěnými parfémem u nosu. Když jsem se poté objevil na intenzivce, abych se na pacienta podíval, poklekla sestřička Rózi na právě čerstvě umytou podlahu a sepjala ruce.

„Už ne, pane oberarzt, prosím vás, už ne! Raději ať s ním několik dní dýchá mašina, ale už žádný Naloxon.“

V podstatě až tak naléhat nemusela. I přes otevřená okna vyžadoval vstup na intenzivku stále hodně odvahy, takže na podání čtvrté ampulky se jí už prostě nedostávalo.

Pacient se probral o tři dny později. Cítil se velmi dobře, tak nějak odlehčen a měl dokonce chuť k jídlu. Nevysvětlovali jsme mu, proč se tak cítí, měli jsme radost, že jsme mu přece jen pomohli. Poté, co mu náhle chutnalo jídlo, nechal se dokonce přemluvit i k oné nutné amputaci obou nohou. Pak už žádný morfin nepotřeboval a chuť do jídla mu už zůstala. Žil na invalidním vozíku ještě řadu let,  jednou jsem ho potkal a divil jsem se, jak byl veselý a nabitý vtipem. O jeho nejlepším vtipu jsem mu ale nic neřekl.