Month: August 2016

Vynálezy, které změnily náš svět


 

Nehodlám se zabývat vynálezy ležícími daleko v minulosti, jako byl třeba vynález kola či peněz. Dokonce ani vynálezem knihtisku, kterým začal novověk. Knihtisk totiž otevřel cestu k vzdělání širokým vrstvám a byl prvním krokem do budoucnosti, která se vyvinula až k dnešnímu stavu, neovlivnil ale bezprostředn způsob života lidí. Chci zde vyjmenovat jen ty vynálezy, které naprosto změnily způsob života lidí v novověku, změnily způsob fungování společnosti na venkově i ve městě, změnily způsob fungování rodiny, které tedy radikálním způsobem změnily způsob života nás všech.

  • 1) Parní stroj (James Watt, 1765) – vynález parního stroje umožnil průmyslovou revoluci. Průmyslovou výrobu, která nejen umožnila, ale přímo vyžadovala přesun lidí z venkova do měst, což vedlo k naprosté změně struktury společnosti, přesunu velké části obyvatelstva z vesnic a tvoření velkých center s novou infrastrukturou, naprosto se lišící od měst středověkých se strukturou cechů. Začalo vytváření dělnických sídlišť a s tím změna struktury rolnické rodiny a dělby práce mezi mužem a ženou. Budování železnic a parní lokomotivy neuvěřitelně zvýšily rychlost přepravy. Začala – zatím ještě omezená – mobilita společnosti. Cesta z Prahy do Vídně trvala místo tří dní několik hodin, cesta z New Yorku do Los Angeles místo půl roku týden.

2) Pračka a chladnička  (přelom 19 a 20 století – prodej chladniček pro domácnost začal v roce 1911 a rozvinul se naplno v roce 1923) – tyto dva vynálezy uvolnily ženy pro práci v zaměstnání. Až do doby těchto vynálezů na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly ženy plně zaměstnány domácími pracemi, denními nákupy a časově velmi náročným praním. Pračka a chladnička výrazně zredukovaly časovou náročnost domácích prací, umožnily ženám začít pracovat a tím začaly erodovat tradiční upořádání rodiny, kdy muž pracoval a staral se o materiální zabezpečení rodiny, zatímco žena byla „strážkyní rodinného krbu.“ Aktivním zapojením do pracovního procesu se na jedné straně znásobila pracovní síla, což dalo ekonomice masivní impuls, na druhé straně to propůjčilo ženám postupně narůstající samostatnost a autonomii a – začala se drolit tradiční základní jednotka společnosti – rodina.

2) Benzínový spalovací motor – (Nikolaus Otto, 1876) znásobil parním strojem danou mobilitu. Železnice byla vázána na kolejovou síť, mimo ni byl člověk nadále pomalý.  Teď se to radikáně změnilo. Jestliže až do tohoto vynálezu mohl člověk urazit pěšky či na koni 20 – 40 kilometrů za den, teď se na motorce, v automobilu a později i v letadle pohyboval mnohonásobnou rychlostí. Svět se výrazně zmenšil, mobilita lidí i zboží se znásobila. Tradiční hranice se začaly chvět, pod náporem pohybu osob a zboží se stávaly stále více relativními, až nakonec ztratily svůj význam.

3) Televize (1928)

Jestliže to u rádia ještě nebylo zdaleka tak výrazné, televize změnila lidské chování do základu. Člověk se stal soběstačným v zábavě, nepotřeboval už kontakty s jinými lidmi. Mohl se izolovat ve své bytové jednotce, aniž by ztratil kontakt s děním venku a zábava mu byla poprvé dodávána až do domu. Společnost se začala pulverizovat. Satelitní televize pak byla jen zvýrazněním tohoto efektu. V souvislosti s mobilitou a migrací ztratili migranti díky satelitu motivaci učit se jazyk země, ve které žili. Pracovali v Německu či v Rakousku, ale prostřednictvím satelitní televize žili stále doma v rodné zemi. Připravenost se integrovat se tak výrazně snížila a zvýšilo se sociální napětí.

4) Internet (1989)

Jak mí čtenáři z článku „Pozdní doba“ už vědí, považuji internet za zlomový vynález, který znamenal konec klasického novověku, zahájeného Guttenbergovým knihtiskem. Rychlost získávání informací se znásobila, současně se díky inflaci informací snížila jejich hodnota a ve většině případů i kvalita. Svět se propojil a zglobalizoval, peníze začaly kroužit okolo zeměkoule nesmírnou rychlostí, aniž by zůstaly u potřebných. Státy ztratily definitivně kontrolu nad finančními toky a tím i svou moc. Internet znamenal vedle hrozícího zániku literatury nesmírnou časovou zátěž i nesmírné zrychlení mezilidských kontaktů – jejich kvantita se znásobila za cenu snížení jejich kvality. Internet poskytl člověku pocit, že není samotář, i když nevyjde z domu a sedí jen u svého přístroje. Člověk se vydal na cestu do virtuální reality.

5) Mobilní telefon (1973)

Co začalo jako snaha o dostupnost, se změnilo v centrální bod dnešního života. Bez mobilního telefonu už se dnes prakticky nedá žít, mladí lidé si to ani nedokážou představit. Telefonování samo hraje přitom už dávno jen podřadnou úlohu. Vedle internetu jsou možné platby, nejrůznější apps pro prakticky všechno, počítačové hry – jako nejnověji „Pokemon go“. Lidé, zejména mladí, se změnili na „Smombie“ tedy člověka běžícího světem s očima upřenýma na obrazovku svého smartphonu a nevnímajícího co se kolem něj děje. Poprvé se narušila i rozhovorová kultura, čili i během setkání známých či přátel přerušuje pípání telefonu hovor a tok myšlenek, mobil převzal řízení volného času.

Výsledkem těchto vynálezů prodělala společnost v posledních sto letech neskutečně dynamický vývoj. Narušila se funkce základní společenské jednotky, jíž je rodina. Patch work rodiny už převládají nad rodinami tradičními, adekvátně k tomu se změnila výchova mládeže. Rodiny jsou malé, je poměrně málo dětí. Souvisí to s vysokou životní úrovní – už od starověku byl populační vývoj vždy nepřímo úměrný životní úrovni. Souvisí to ovšem i se zaměstnaností žen a jejich snahou budovat vlastní kariéru, kdy jim na rození dětí a jejich výchovu nezůstává čas ani energie. A zajistit dětem úspěšný život znamená dát jim vzdělání, což je zase ekonomicky náročné a omezuje počet dětí na rodinu.

Společnost se na jedné straně globalizovala co se týká pohybu osob, zboží, informací, na druhé straně se pulverizovala, bezprostřední mezilidské kontakty se výrazně zredukovaly a zkrátil se i čas pro takového kontakty vyhrazený. Psaný text se zkrátil na informatiku, podstatně se zredukovala slovní zásoba i expresivní síla jazyka. Ona slovní zásoba už není potřebná a je proto pro současného člověka stále méně srozumitelná. Proto se jazyk redukuje na nejnutnější bázi. Stejně tak se i ekonomika zredukovala na matematiku, ztratila zcela svou po celá tisíciletí nedílnou část – totiž morálku. Život se nesmírně zrychlil, stále více lidí toto tempo nezvládá, stává se outsidery a propadá do depresí. Anebo volí Donalda Trumpa a jiné pravicové populisty, od kterých si slibují vymýcení inteligence a vlastní návrat do hry. Jak to vypadá v praxi, zažíváme v současnosti v Turecku, ale musíme počítat s tím, že tento vývoj postihne i jiné země.

Samozřejmě, že je tento vývoj nezvratný. Naopak dají se čekat další vynálezy nebo přinejmenším zlepšování existující techniky. Benzínový motor bude nahrazen motorem elektrickým, tím se ale nezmění nic kvalitativně, jen kvantitativně. Ty vynálezy, které jsem vyjmenoval, změnily podle mne naši společnost kvalitativně a to až do jejího základu. Změnily ji tak rychle, že v současnosti hledá společnost svou vlastní identitu a příliš se jí v tom zatím nedaří. Doufejme, že dostane čas, aby se nadechla a přeorganizovala se tak, aby bylo schopna existence, Jinak hrozí její samodestrukce. Známky tohoto procesu jsou stále zřejmější, otázka je, zda je tento proces zastavitelný dřív než dojde k obrovskému globálnímu konfliktu.

Salento


Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu.

Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí.

A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou vodou ať už mezi Tarentem a Gallipoli, okolo Otranta nebo u mysu Capo Santa Maria di Leuca.

V Brindisi kdysi končila Via Appia, tedy první a hlavní římská cesta spojující Řím s Jihem Itálie a pak dále s Řeckem a východem. Konec této cesty na brindiském nábřeží symbolizují i dnes dva sloupy, z nichž jeden si nárokuje čest být původní a pamatuje si tedy přistání Gaia Octaviana, který se právě tady vrátil z Itálie po smrti svého strýce Gaia Julia Caesara, aby převzal jeho dědictví a stal se Augustem – prvním římským císařem a prototypem geniálního samovládce. Když tady v roce 44. př. n. letopočtem přistál jako skromný student, který přerušil svá studia v Řecku, poznali ho místní vojáci a provolali ho Césarovým dědicem. Následovalo 13 let občanských válek, než přišlo Actium, psychické selhání Kleopatry a Augustova protivníka Marca Antonia a sjednocení celé světovládné římské říše pod vládou jednoho muže. Ostatně Italové tuto událost stále ještě slaví každoročně 15. srpna – tzv. Faragosto, čili Feriae Augusti, vyhlášené na počest vítězství u Actia, jsou největším italským svátkem. (Ovšem jen velmi málo Italů ví, co to vlastně slaví). V Brindisi tedy tato historie – historie římského císařství začala. Brindisi je malé městečko s milým historickým centrem a vynikající restaurací Al Giardino ve dvoře starého středověkého paláce, přestavěným na zahradu – odtud název. Jídelní lístek tu nedostanete, zato vám nabídnou čerstvé speciality místní kuchyně – návštěva se rozhodně vyplatí.

DSC_0907

A v širokých ulicích mimo historické centrum např. Corso Roma jsou ideální podmínky pro shopping. Význam Brindisi spočívá v tom, že je zde letiště, kam létá pravidelná linka z Vídně a je tedy určitým nástupištěm k výletu na italský podpatek. Takže pokud je to někomu autem daleko (z Prahy je to téměř 2000 kilometrů), dá se letět do Brindisi nebo jet vlakem do Bari poněkud severněji – ovšem se dvěma přesedáními ve Vídni a v Benátkách. Brindisi si z nějakého mně neznámého důvodu oblíbil Mussolini – možná proto, že bylo nástupištěm pro jeho katastrofálně neúspěšnou invazi na Balkán – Albánii ale dobyl a z Brindisi tam bylo nejblíž. Brindisi diktátorovi vděčí za památník italských námořníků, nádherné nábřeží s obrovskou fontánou na počest sjednotitele Itálie krále Vittoria Emanuella.

Centrem Salenta je ale Lecce. Město někdy římské, o čem svědčí římský amfiteátr na Piazza San Oronzo, ve kterém se dnes hrají divadelní představení. Lecce je symbolem místní architektury – tedy onoho kamene, který jsem už zmínil. Možnosti tohoto kamene objevil a naplno využil architekt Giuseppe Zimbala a proto jsou všechny významné stavby v Lecce dílem buď jeho samého, nebo jeho žáků. Basilika Santa Croce s někdejším celestinským klášterem, kde je dnes městská radnice, má neskutečně bohaté průčelí, jaké zřejmě nikde jinde neuvidíte a katedrála na Piazza duomo má průčelí dokonce dvě. To jedno navíc je na boční straně kostela směrem na Piazza duomo, Zimbala ztejmě nemohl odolat pokušení. Co je fascinující jsou točité barokní sloupy v kostelech. Nikde jinde jsem takový fenomén neviděl, v Lecce je to ale v každém kostele, zřejmě právě onen salentinský kámen umožňuje toto impozantní zpracování. Fotografovat se ale v kostelech nesmí a stále jsem měl v patách někoho, kdo dával na můj fotoaparát pozor, takže jsem si tyto sloupy bohužel vyfotografovat nemohl.

DSC_0826

Každé z měst Salenta má Castello, tedy hrad. Všechny pocházejí ze stejné doby, z doby Staufů, konkrétně Friedricha II., který se snažil se svého království vybudovat jednu velkou pevnost a dal postavit přes padesát pevností na hranici své říše. S hradem v Lecce se ale pojí jiná poněkud pikantní historie, která vládě Štafů na jihu Itálie bezprostředně předcházela. Apulský vévoda Roger III., pocházející z vedlejší větvě vládnoucí normanské dynastie Hauteville se právě v Lecce zamiloval do dcery hraběte Accarda z Lecce, jejíž jméno se v historických pramenech nedochovalo (nebo bylo odstraněno) nicméně jsem narazil na dvě verze jejího jména – Bianca nebo Beatrix – (takže to B zřejmě zapomněli ze zápisů vymazat.) Problém byl v tom, že ona dáma byla abatyší kláštera. To Rogerovi nezabránilo, aby s ní nezplodil řadu dětí, zejména pak dva syny, z nichž ten starší spatřil světlo světa v roce 1138 a dostal jméno Tankred. Samozřejmě že takový poměr byl v té době neslýchaným skandálem, malý Tankred byl tedy raději na výchovu převezen ke královskému dvoru do Palerma. Byl údajně malé postavy (Petr de Ebulo, historik štaufské doby jej označoval za „potrat“, ovšem kdo psal oslavné hymny na císaře Fridricha II., musel logicky hanět jeho předchůdce a odpůrce) Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec a Tankred, ač bastard, se stal hrabětem z Lecce. Poté, co se zúčastnil několika nepodařených pokusů o státní převrat a ztroskotal ve válce proti Byzantincům, zemřel v roce 1189 poslední normanský král Vilém II. Podle jeho poslední vůle mělo království přejít na jeho tetu Konstancii, provdanou za syna římského císaře Fridricha Barbarossy Jindřicha (pozdějšího císaře Jindřicha VI.) Tankred teď prokázal své schopnosti i charisma. Dokázal místní šlechtu nadchnout pro odpor proti německým přivandrovalcům, místní baroni si jej zvolili králem a byl s podporou papeže Klementa III. (papeži najednou naprosto nevadilo, že se jednalo o bastarda a syna nevěsty Kristovy, tedy jeptišky) v Palermu korunován.

Jindřich samozřejmě vytáhl v roce 1191 do Itálie, aby se svého dědictví domohl násilím. Tankred se opevnil v Neapoli a obléhání města skončilo pro Němce fiaskem. Jako obvykle rozmohla se v ležení epidemie, které podlehl český kníže Konrád Ota, doprovázející s českými oddíly císařova syna. Sám Jindřich přežil jen tak tak, do Německa dokonce přišla zpráva o jeho smrti. Tankred se stal posledním králem normanské dynastie, věděl ale, že se Jindřich tak snadno nevzdá. Což byla pravda. Poté, co rakouský vévoda Leopold zajal anglického krále Richarda Lví srdce a uvěznil ho ve Wachau v Dürnsteinu, tedy v samém centru pěstování rakouského vína, odevzdal cenného zajatce císaři, protože sám nebyl schopen vymoci z Richardova bratra Jana Bezzemka požadované výkupné.  Jindřich to dokázal, za takto získané peníze naverboval novou armádu a táhl s ní na jih. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby Tankreda nezlomila choroba. Ještě se pokusil provolat svého syna Rogera dědicem a novým králem, tento ale v roce 1193 zemřel a rok nato i Tankred sám. Jindřich vtáhl do „svého“ království tentokrát bez odporu a v roce 1196 se nechal korunovat v Palermu sicilským králem. Mladšího Tankredova syna Viléma, který byl ještě dítě, dal nový panovník odvézt na hrad Alt-Ems do Vorarlbergu, kde byl chlapec údajně oslepen a brzy nato zemřel. Politika se ani tehdy nevedla v rukavičkách a nezastavila se ani před vraždami dětí. Začala nová etapa italských ale i evropských dějin.

DSC_0836

V Castello Svevo v Lecce, který nechal do současné podoby přestavět císař Karel V., byla výstava děl Andyho Warhola. Salentinci to dělají šikovně. V každém hradě je nějaká výstava, čímž se hrad stává zajímavějším a vstupné může být navýšeno. Není ale přesto nijak dramatické, a pokud navštívíte během své dovolené více štaufských hradů, máte nárok na slevu (je třeba ji vyžadovat, pokladníci o tom očividně nemají ani tušení, ten můj v Lecce telefonoval asi čtvrt hodiny, pak mi dal ale slevu mnohem větší, než jak jsem se dozvěděl z prospektu a navíc i pro manželku, která svůj lístek z Castella z Otranta nezodpovědně ztratila).

Otranto je totiž město snů. Uzavřené do bílých (večer zlatých) kamenných hradeb s impozantními bránami, úzkými uličkami, korsem na hradbách vysoko nad blankytně modrým a zeleným mořem s křišťálově čistou vodou. Okolo hradeb je park a pak už hned městské pláže, které mají neuvěřitelně čistou vodu. Samozřejmě je zde Castello Svevo, kde byla výstava fotografií Steva McCurryho a katedrála s mozaikovou podlahou zobrazující strom života od mnicha Pantaleona s výjevy ze starého a nového zákona, ale i z antických bájí, pověsti o králi Artušovi či o Alexandrovi makedonském. Autor si troufl i na exotická zvířata, jako na slony, na jejichž hřbetě je strom života postaven, ovšem milý Pantaleon slona zřejmě nikdy v životě neviděl a podle toho to i dopadlo. Ale Italům člověk trošku diletantismu rád odpustí. Katedrála je, jako v Itálii na mnoha místech dvouposchoďová, jestliže ale ve většině italských chrámů je přízemí románské a první poschodí gotické, v Otrantu jsou románská obě poschodí. Město bylo totiž bohaté v době křižáckých výprav, kdy bylo jedním z hlavních přístavů, odkud se odjíždělo do Svaté země. Sem cestovali šlechtici se svými družinami z celé Evropy, aby si zaplatili převoz do Palestiny, ale aby si i naposledy na evropské půdě „vyhodili z kopýtka“. Po pádu Akkonu v roce 1291 a vyklizení Palestiny význam města upadl a dnes je to maličké, ale miloučké turistické městečko, do kterého se zamilujete na první pohled. Skurilní je Capella Mortyri v městské katedrále, kde jsou ve skleněných vitrínách vystaveny pozůstatky masakru, který ve městě spáchali Turci v roce 1480. Když město dobyli, popravili 800 křesťanů, kteří odmítli konvertovat na muslimskou víru. Fanatismus tedy není výdobytkem nejnovější doby.

DSC_0810

Otranťané tvrdí, že právě v jejich městě sloužil svatý Petr první mši po příchodu do Itálie. Vyloučit se to nedá, ačkoliv v prvním století našeho letopočtu přistávaly lodě spíše v Brindisi než v Otrantu. Každopádně právě oni přišli na tento PR nápad a už jim ho nikdo nevezme.

Otranto je na pobřeží Jadranu. Pokud se ovšem počasí pokazí, je možné sednout do auta a přejet k Iónskému moři do Gallipoli – tradičně tu bývá počasí právě opačné než na východním pobřeží, i když je vzdálenost jen několik desítek kilometrů. Cesty jsou v Salentu většinou dobré, čtyřproudové a jak už jsem psal, vroubené kvetoucími oleandry: Je ovšem pravda, že některé z nich, i když už jsou v systému GPS zaznamenané, ještě tak úplně neexistují – ovšem Italové nemají naspěch. Hlavu jsem si jen lámal se značkami o omezení povolené rychlosti. Jestliže se v Rakousku opravuje čtyřproudová cesta a doprava se svádí do jednoho pruhu, dává se tam osmdesátka. V Itálii čtyřicítka. To mě zmátlo, protože pokusit se v Itálii jet čtyřicítkou je pokus o sebevraždu. Váhal jsem, jakou rychlostí bych tedy tyto úseky měl jet. Rozhodl jsem se pro rakouskou variantu, tedy osmdesát kilometrů na za hodinu. Nebylo to správně. V krátké době se za mnou vytvořila zácpa nervózních italských řidičů, kterým bylo moje tempo přesahující o 100 procent přikázanou rychlost, příliš pomalé. Pochopil jsem, že ony značky jsou jen jakýmsi vágním doporučením a doufal jsem, že nikde nebude jejich dodržování kontrolovat Policia stradale.

DSC_0725

Gallipoli je tedy na břehu Iónského moře, vlastně na ostrově spojeném s pevninou mostem. Bylo to poslední město, které se Normanům podařilo dobýt, předtím totiž celý jih Itálie patřil Byzanci, hovořil řecky a jméno Gallipoli (krásné město) je reliktem této doby. Příchod na ostrov střeží opět obrovská pevnost ze štaufských časů, přestavěná, jako většina ostatních v době nadvlády aragonské dynastie v renesančním stylu. I tady je, jako v každém hradě, výstava, v tomto případě italského současného malíře Michelangela Pistoletta. Městečko samotné je spleť úzkých uliček plné obchůdků a kavárniček, v zeleninových obchodech se prodává „Viagra salentina“, tedy místní chilli papričky. Kdo má chuť a nebojí se stolice příštího dne, ať to vyzkouší. Pokud by se někdo chtěl okoupat, pláže jsou přímo pod městskými hradbami, stačí seběhnout po schodech.

Pokud vám zbude ještě trochu času, pak 18 kilometrů od Lecde je Galatina, město symbolizující řeckou minulost poloostrova. V Basilice Santa Caterina d´ Allesandria, pokryté freskami je uchováván prst svaté Kateřiny Alexandrijské. Dostal se sem opravdu skurilním způsobem. Když byl místní pán Raimondello Orsini del Balzo na Sinaji jako poutník u hrobu světice a líbal jí ruku, ukousl jí prst a přivezl ho do svého rodného města. Teď je pochován ve stejném kostele, jako tento prst. Pokud vám právě zabylo zle, dejte si něco dobrého k jídlu. Například orechietti, typické apulské těstoviny v tvaru mušliček. A salentinské víno. Apulská kuchyně je jednoduchá, ale dobrá. Jako celé Salento.

Dostali jste chuť se tam podívat?

DSC_0802

 

Zvoní demokracii umíráček?


Možná je ta otázka nadsazená, ale chtěl bych skutečně vyjádřit své obavy ze současného vývoje společnosti. Jestliže byla na konci dvacátého století liberální demokracie považovaná na všeobecně přijímaný úspěšný princip fungování společnosti, o dvacet let později už to neplatí. Princip liberální demokracie je stále více a úspěšněji zpochybňován.

Právě v těchto dnech zažíváme konec parlamentní demokracie v Turecku. Systém zavedený v roce 1922 Kemalem Pašou Atatürkem (mimochodem násilím, komu se demokracie v tehdejším Turecku nelíbila, visel), se nedožil stoletého jubilea. Chybělo mu šest let. Armáda, která pod Atatürkovým vedením demokracii Turkům vnutila, selhala a instaluje se tam totalitní islámský politický systém, který hrozí stát se nebezpečím pro  všechny své sousedy, tedy i pro Evropu.

V Rusku pokus o zavedení demokracie po roce 1990 žalostně selhal. Rusové se prokázali jako na demokracii nepřipravení, zavládla anarchie a kriminalita ohrožující společnost v samých jejích základech a výsledkem bylo zavedení nové diktatury Vladimíra Velikého, tentokrát ne pod komunistickou ale pod nacionalistickou vlajkou.

A Američané si zřejmě zvolí prezidentem Donalda Trumpa.

Ale i v samotné Evropské Unii se v některých zemích demokracie chvěje v základech – v Maďarsku se o ní dá hovořit jen se značnou dávkou nadsázky a v Polsku jde vývoj stejným směrem. V obou zemích jsou demokratické principy demontovány, ústava obcházena a zavádí se autoritativní režim. Tragické je, že EU, která si princip liberální demokracie napsala do svého erbu, není schopna s těmito fenomény nic udělat. A právě to je kořen celé tragédie – liberální demokracie se neumí bránit. Proč to tak je? Protože se narušil základní princip jejího fungování.

Principem demokracie je spokojenost většiny obyvatelstva s daným principem fungování společnosti. Jednalo se o takzvaný princip dvojtřetinové společnosti, který definovali sociologové v šedesátých letech dvacátého století. Jestliže jsou dvě třetiny společnosti spokojené, motivované tvořit hodnoty a tím pádem i sebevědomé, jsou schopny konstruktivně přispívat i k fungování politického systému. V okamžiku, kdy se tento podíl začně zmenšovat, stává se demokracie nestabilní.

Už dvacet pět let je dvojtřetinový systém společnosti úspěšně podkopáván. Pádem železné opony zmizel strach z východního agresora a zmizel pocit, že demokratická společnost musí držet pohromadě, aby se mohla bránit. Přerozdělování bohatství se omezilo, vsadilo se na individualismus. Tedy na schopnosti jedinců, kteří díky své inteligenci, díky své píli (ale i šikovnosti v obcházení zákonů) a dosaženému vzdělání jednak hýbou technickým pokrokem, jednak ale vydělávají mnohem více než zbytek společnosti a obsazují v této společnosti klíčové posty. Tomuto systému vlády talentovaných lidí se říká meritokracie. V podstatě systém, který mnozí filosofové, počínajíc Aristotelem, doporučovali, protože v něm viděli možnost rozumného spravování společnosti. Kdo před tímto systémem varoval, byl člověk, který slovo „meritokracie“ dokonce vymyslel – spisovatel Michael Young v roce 1958.

Systém opírající se o elity společnosti totiž vede ke konfrontaci s těmi, kdo k těmto elitám nepatří. Někteří proto, že na to prostě nemají dostatečný intelektuální potenciál. Jiní proto, že se jim studovat nechtělo. Jiní proto, že v životě neuspěli, zkrachovali, jejich plán nevyšel. Jiní proto, že jsou prostě líní a pracovat a tvořit se jim nechce. Nebo sešli z cesty zákona a nebyli dost „šikovní“, aby přitom nebyli přistiženi. Alkoholici, konzumenti drog. Co je všechny spojuje, je pocit neúspěšnosti a pocit vyloučení ze společnosti, z podílu na rozhodování o jejím směřování ale i na konzumaci jejího bohatství. Frustrace a nenávist k elitám. Stačí se podívat na kolující maily s přílohami útočícími na každého úspěšného nebo bohatého člověka. V očích těchto „vyděděnců“ je úspěch neodpustitelný, je zdrojem nejen závisti ale i nenávisti. Těchto vyděděnců je stále víc a nespokojených lidí je už v podstatě většina. Reálný příjem v Rakousku poklesl v posledních pěti letech o 1,1 procenta. To nezní až tak dramaticky, i když je samozřejmě jakýkoliv pokles reálního příjmu nežádoucí a plodí společenské napětí. Ale právě vrstvy s nejnižším vzděláním trefil tento pokles nejvíce (zde pokles až o 5 procent) a hlavně lidé bez vzdělání mají stále menší šanci najít místo na pracovním trhu. Výsledkem je na Rakousku rekordně vysoká nezaměstnantost přesahující 8 procent. Všichni tito lidé jsou nespokojeni, jsou frustrovaní a chtějí změnu. A mají v rukou strašnou zbraň – a to je demokracie. Tím, že tvoří většinu, jsou podle demokratických principů oprávněni měnit stávající politický systém.

Dalším problémem jsem soudy. Lidé od nich očekávají spravedlnost, ovšem ony takdy nejsou na sjednávání spravedlnosti, ale na výklad zákona. A zákony jsem postaveny tak, aby chránily především ty, kteří se proviňují proti morálním zásadám. Je prakticky nemožné odsoudit zkorumpované politiky, soud pustí k olympijským hrám všechny v minulosti nadopované sportovce, i když byli příslušnými komisemi z her vyloučeni. Možná je to skutečně důkaz fungování právního státu, ovšem prostý člověk to chápe jako selnání systému, který zajišťuje beztrestnost zločincům.

Změnu jim nabízejí strany populistické, které slibují modré z nebe, aniž by byly schopny to splnit, které ale hrají na strunu nenávisti k elitám, ale i k přistěhovalcům a lidem jiných etnik. I onen vyděděnec se totiž chce cítit být lepší než lidé v jeho okolí. Hlásání méněcennosti přišelců je samozřejmě něco, na co slyší, něco, co jim pomáhá tlumit jejich vlastní pocity méněcennosti. Už neslyší a možná ani nejsou schopni pochopit, že tyto strany, které jim slibují snadné řešení a brojí proti těm, které oni nenávidí, hodlají princip demomkracie odstranit. Viktor Orbán se tím ani netají. Hlásá, že se liberální demokracie přežila a je třeba zavést demokracii sloužící zájmům národa. Čili národní demokracii. To zní už zní hodně podobně jako národní socialismus – a slibuje podobné hodnoty.

Paradoxně se tedy oni slabí hodlají zbavit jediné zbraně, kterou mají. Což jim v budoucnosti dá pozici bezmocných hraček systému. Problém populistických režimů je v tom, že odstraňují ony elity jako přirozeného nepřítele (a ony skutečně přirozeným nepřítelem jsou, protože intelektuálové se s diktátorskými systémy omezujícími osobní svobodu vnitřně neztotožní – i když jim mnozí z oportunistických důvodů slouží). Pamatujete si ještě na to, jak se říkalo, „on není komunista, on je u komunistů“ jako definici oportunismu úspěšných managerů za bývalého režimu. Erdogan zavřel 6000 soukromých škol, které měly mnohem lepší úroveň vzdělání než školy státní – protože uměly zaplatit své učitele, zatímco učitelé na státních školách se živili v noci jako taxikáři a přes den ve škole si potřebovali pospat (je pravda, že mi o tomto systému vyprávěl jeden student v Istanbulu v roce 1990 – mnoho se ale prý od té doby nezměnilo). Erdogan, jako zbožný muslim patřil taky k vyvrženým z elitní sekularizované turecké společnosti, která s z něj dělala legraci. Teď se oněm elitám krutě mstí. Jak může jeho stát fungovat bez úředníků, bez akademiků, bez soudců? Jejich místa zaberou oni zavržení. Že jim chybí kvalifikace? Copak to někoho v Československu padesátých let zajímalo? Úředníci bez kvalifikace jsou poslušnější, protože jsem na diktátorovi mnohem víc závislí. A žádný diktátor si nepřeje vzdělaný národ, protože ten je pak méně manipulovatelný. Opírá se o masu a čím je tato masa nevzdělanější, tím lépe.

Demokracie znamená vlidu lidu. Novodobí diktátoři ale slovo „Demos“ intrerpretují  jako „plebs“. A opírají se právě o tyto lidové vrstvy. Že i elity patří k „demos“ nehodlají akceptdovat, jsou to nenávidění elitáři, které je třeba zlikvidovat. Bez ohledu na následky.

Samozřejmě že každé historické srovnávání kulhá. Ale ve starém Římě skončila demokracie podobně – na síle vyvržených, na síle plebsu. Se zaváděním latifundií bohatých Římanů jakož i vyvlastnováním pozemků ve prospěch vojenských veteránů se vytvářela stále silnější vrstva „proletarii“ lidí bez majetku, bez půdy, bez politického vlivu. Díky levné práci otroků ve velkých manufakturách museli své provozy zavírat řemeslníci. I no se přidružili k plebsu. Tuto vrstvu si pro sebe dokázali získat takzvaní „populáři“ – v dnešní podobě populisté – typu Maria či Césara. S pomocí těchto bezprávných vrstev se jim podařil politický převrat se zlomením moci parlamentu (senátu) a zavedení osobní diktatury  opírající se o moc ulice. Erdogan nedělá nic jiného. Masy na ulici volají „Poruč a zabijeme, poruč a zemřeme.“ Dal jim perspektivu změny režimu a oni doufají v lepší budoucnost. Že nepřijde, to nevidí  a ani vidět nemohou.

Ovšem stejní lidé v Americe volí Donalda Trumpa. Stejně bezmocní, stejně frustrovaní jako oni Turci, i když na poněkud jiné úrovni a za jiných podmínek. Ale jmenovatel je společný. Nenávist k elitám, které svůj elitarismus v posledních letech dávaly přiliš najevo a dráždily tak city nemajetných a bezmocných. Teď dostávají vystaven účet. Meritokracie je v čase fungující demokracie jed pro tuto demokracii. Začarovaný kruh. Protože lidé typu Erdogana, Putina či Hitlera vyhrávají volby jen jednou – a to jen proto, aby žádné další volby nebyly. Proto taky nemají žádný problém slibovat nesplnitelné. Účet za nesplněné sliby by jim vystavily další svobodné volby a ty už prostě nebudou.

A diktátoři, vyděděnci demokratické společnosti – se spojují. Tak jako rváči vytvářejí ve školních třídách vlastní bandy, protože ti „slušňáci“ se s nimi nechtějí bavit. A tím se stávají ještě nebezpečnější. Erdogan už uzavřel bratrství s Putinem, osa Istanbul – Moskva, připomíná velmi osu Berlín – Řím z třicátých let minulého století. Kvůli společné nenávisti k světovému společenství, které jimi pohrdá, jsou ochotni zapomenout na všechna stará nepřátelství, od bojů Petra Velkého s Turky o Azov, přes Potěmkinovy vesnice na Krymu až po sestřelenou ruskou stíhačku nad Sýrií.

Jak už jsem psal, ohánějí se dnes nastávající diktátoři ne odstraněním demokracie jako takové. Buď se snaží získat obyvatelstvo hesly o demokracii národní jako Orbán nebo o demokracii přímé. Přímé hlasování, tedy referenda, jsou pro diktátory pravým požehnáním. Díky ovládnutí sdělovacích prostředků a díky tomu, že jejich příznivci, oni vyvržení, tvoří ve společnosti přirozenou většinu (jak věděl už Aristoteles a proto se demokracie bál) vyhrají každé takové lidové hlasování. Přímým hlasováním vládl jak Hitler tak i Kadáfí – je to tedy ověřený politický model. Stačí položit správně otázku a zpracovat obyvatelstvo diktátorem ovládanými sdělovacími prostředky. Erdogan teď zakázal všechny noviny, které jej někdy kritizovaly – získal tak absolutní monopol na informace a to je dnes cesta k absolutní moci. Tak dokázal vládnout Mugabe v Zimbabwe či Chávez ve Venezuele, i když lidé hladověli. Vždy se dá oné většině vysvětlit, že bez diktátora by se jim dařilo mnohem hůř a že jejich bída je výsledkem intrik zahraničních (nebo tuzemských) nepřátel. Výsledkem bývají procesy proti – často domnělým – vnitřním nepřátelům a válka proti nepřátelům zahraničním. Obojí zajistí diktátorovi velmi slušnou mocenskou bázi – za předpokladu že onu válku neprohraje. Nemusí ji vyhrát, vůbec nejlepší válka je válka nerozhodná a proto věčná, prohrát ji ale nesmí. Argentinští generálové nebo portugalský diktátor Salazar padli právě proto, že prohráli války, které je měly držet nadále u moci. Nepřítele je tedy třeba volit s rozvahou. Jako například Rusko bezmocnou Ukrajinu.

Demokracie se tedy opravdu chvěje v základech a to i v zemích v Evropě, která byla považována za její neotřesitelnou baštu. Po Maďarsku a Polsku je další ohroženou zemí Rakousko a samozřejmě i Francie. Chaos v Řecku se dá jen těžko přiřadit nějakému politickému systému, je to spíš život ze dne na den a z ruky do huby. Stabilní se zdá být Skandinávie, kupodivu i Itálie či Španělsko. I Británie, která ovšem už z Evropy vystoupila a brzy bude mít nemalý problém zvládnout politické nároky své stále rostoucí muslimské menšiny. Britští muslimové sní o zavedení muslimského právního systému v celé Británii a Brexitem se ke svému cíli zase o chloupek přiblížili – ostatně přistěhovalci z Pákistánu a ostatních asijských zemích hlasovali pro Brexit ve více než 80 procentní většině.  Pro Evropu bude samozřejmě rozhodující vývoj v Německu. Dokud hraje „Alternative für Deutschland“ jen okrajovou úlohu, je demokracie v Německu pevná. Ovšem popularita této populistické strany roste i tam, zejména pak ve východním Německu, kde nejsou principy demokracie tak hluboce zakořeněny jako na Západě. V někdejší NDR přešli členové gestapa přímo do služeb STASI a mohli svou idelologii beztrestně a hlavně beze strachu přenášet na své děti a vnuky. Situace na východě je mnohem nestabilnější než na západě, přesto zatím v nejbližších letech nehrozí žádné bezprostřední nebezpečí, že by se Německo dalo na cestu nacionální diktatury. I když tuto cestu přes negativní historické zkušenosti s nacionalistickým Německem podporuje například i Václav Klaus.

Nejbližší volbu mezi demokratickou nebo autoritativní vládou čeká Rakousko. Poté, co ústavní soud zrušil výsledky prezidentských voleb (otázkou je, zda skutečně chtěli ústavní soudci jen svou chvilku slávy nebo je mezi nimi silná nacionalistická lobby) vyhraje zřejmě opakované volby začátkem října kandidát nacionalistů Hofer. Rozpuštění vlády je v jeho pravomoci a podle jeho vlastního vyjádření bude následovat do konce roku. Aby umetlo cestu k moci jeho stranickému příteli Strachemu, který patří k populistickému evropskému proudu (tazvaných patriotů) toužících po odstranění parlamentní demokracie a zavedení demokracie přímé. I když se oba tito politici v poslední době (po Brexitu) začali velmi mírnit ve výrocích na adresu vystoupení z Evropské Unie, což byl předtím jejich hlavní program, o odbourání demokracie se určitě pokusí. Na to, aby zavedli ve vlastní zemi diktaturu, totiž z EU vůbec vystupovat nemusí. Maďarsko a Polsko jsou příklady, že to jde i v rámci EU, aniž by tedy riskovali narušení hospodářských smluv a propad ekonomiky.

Jak to dopadne při příštích volbách ve Francii je otázka, nicméně Marie Le Pen má jasný program vystoupení z Evropské Unie – což bude logicky znamenat obnovení starých rivalit a nepřátelství s konkurentem na druhém břehu Rýna – Německem.

Příští roky budou tedy určitě napínavé. Samozřejmě nakonec rozhodne, který systém bude úspěšnější – zda demokratický či autoritativní. Pravdou ovšem je, že liberální demokracie není schopna najít recept na válku s vnitřním ohrožením – s terorismem. To je její největší slabina a voda na mlýn populistů. Soudit v čase války podle zákonů z času míru a usvědčené teroristy či jejich pomocníky odsuzovat na šest měsíců vězení znamená jen jedno. Ten člověk se definitivně dostane do skupiny vyvržených bez možnosti získat zaměstnání a mít ve společnosti úspěch. Jeho odhodlání se společnosti za svůj neúspěch pomstít se znásobí. Po návratu z vězení se stane ještě odhodlanějším bojovníkem za svou „pravdu“.

Recept by byl podle mého soudu jednoduchý. Teroristé Islámského státu, jedno z které země, se svých zločinů dopouštěli na území Sýrie a Iráku. Podle platných zákonů by se tedy měli za své činy zodpovídat tamějším vládám. Proč tedy navrátilce ze Sýrie sledují naše tajné služby a soudí naše soudy, proč tito teroristé sedí (na několik málo měsíců či let) v našich vězeních na naše náklady? Měli by být hned po návratu vydáni vládám zemí, na jejichž území se svých činů dopouštěli – a měli by být souzeni podle tamějších zákonů. Stačilo by se překousnout a uznat Assada za legitimního prezidenta Sýrie. Myslím, že po vydání prvních deseti, dvaceti navrátilců by se už nikdo víc nevracel. Je přece tolik zemí, které vyznávají šariu a muslimské zákony, kam by mohli tito bojovníci odejít. Třeba do Saúdské Arábie, která jim po celé roky dodává zbraně – jak jsme se dozvěděli, i slovenské výroby. Možná by potom Saudi poznali, jakého hada si pěstovali na prsou a s jejich podporou přestali. Bludný kruh by se přerušil a směřování společnosti by znovu dostalo určitý směr přímky.

Samozejmě že ochránci lidských práv by v tomto případě protestovali, že oněm lidem hrozí v Sýrii či Iráku trest smrti, který v Evropě není a oni jsou rakouští – francouzští – belgičtí – britští občané. Ovšem když do Sýrie odcházeli, museli vědět, co dělají a musí být tedy připraveni převzít za své činy a jejich důsledky i zodpovědnost. Pašerák drog v Thajsku není souzen podle evrospkých ale thajských záonů. Proč platí pro bojovníky IS jiný metr? Evropa se musí konečně rozhodnout, co je pro ni důležitější – lidská práva nebo právo na život.

Pokud se nerozhodne demokraticky, převezmou toto rozhodnutí lidé, kteří se s demokracií párat nebudou. A pak opravdu demokracii zazvoní umíráček.

Život off line


Vlastně jsem to neměl v úmyslu a dost nepříjemně mě to překvapilo. Když jsme se nastěhovali do apartmánu na sardinském pobřeží v Capo Comino, zeptal jsem se majitelky Sáry, zda je zde internet a ona řekla, že ne. Kromě toho, že jsme nebyli schopni zaktivovat její satelit (přesněji řečeno jeden program se nám zapnout podařilo, ale tím to skončilo, volit programy se nepodařilo nikomu z osazenstva apartmánu a tak si myslím, že Italové (nebo vlastně Sardové, protože oni se za Italy nepovažují) maí nějaký zašifrovaný přístup, který cizince neposlouchá.

Bez italské televize se žít dá, ačkoliv jsem si od zpráv sliboval nejen dozvědět se předpověď počasí, ale i zlepšení mé chatrné italštiny. Ale bez internetu? Velký nezvyk. Takže jsem sám přešel do stand by modulu a šel se koupat.

Má to něco do sebe. Najednou máte spoustu času. Samozřejmě i proto, že nemusíte chodit do práce, ale po jednom dvou dnech se vám celá hlava přestaví. Nepotřebujete kontrolovat, kdo vám poslal maily, zda se ve světě něco děje, co by vás mělo zajímat atd. atd. Prostě jste off-line.

Dokázal jsem za ten týden přečíst čtyři knihy – za posledního rok se mi nepodařilo přečíst ani jednu. Sestříhal jsem si filmy z dovolené, na které jsem se chystal už od května, kdy jsme se vrátili z výletu do Wroclawi a Klodzka. Otevřel jsem si zaprášený text novelky, kterou píšu jen pro mou vlastní zábavu, kde jsem poslední písmeno napsal někdy v lednu. (Možná ji někdy zveřejním na mém webu, ale tisku se zřejmě nedočká) Měl jsem čas přemýšlet, dělat plány na příští měsíce a na příští rok. Protože večer nebylo opravdu co dělat – bydleli jsme na vystrkově, kde není ani obchod s potravinami, natož pak bar nebo restaurace (pardon, jedna pizeria tam byla) – chodil jsem spát už v deset večer a ráno se budil vyspaný ještě před východem slunce. Věřte či nevěřte, mám až dvakrát nafocený východ slunce – jednou s mraky jednou bez mraků. Úžasné. Na Sardínii to ostatně není až tak těžké, protože zde slunce vychází se značným zpožděním – na začátku srpna až o půl sedmé. Ještě chvíli a začal bych možná skládat básně jako za nezralého mládí.

Kvalita spánku se zlepšila, v duši zavládl klid.

Samozřejmě má takový život off line i své nevýhody. Nejde o kontrolování mailů, protože stejně většinou se jedná o reklamy, o pozvání na vzdělávání, které mi v čase dovolené může být ukradené a informace na facebooku, které si můžu prohlídnout až se vrátím do života on-line.

Jenže – o dění ve světě jsme neměli celý týden ani tušení. Ani předpověď počasí jsme neměli jak zjistit, takže jsem se pak na výlet do Bonifacia vydal při denních teplotách okolo 35 stupňů, což nebyl úplně nejlepší nápad.

Samozřejmě jsem si ani neměl jak zjistit odjezdy lodí ze Santa Teresy di Gallura do Bonifacia a zpět. Sice jsem přijel do Santa Terezy právě včas, abych stihl nastoupit na loď do Bonifacia v devět ráno a blahořečil jsem šťasté náhodě, že jsem ráno nemhl spát a  proto vyjel brzy. Při zpáteční plavbě jsem už ale nadával. Proč? Protože dopravu mezi Santa Teresou a Bonifaciem zabezpečují dvě rozdílné společnosti Blu Navy a Moby a lístek na jednu neplatí samozřejmě pro tu druhou. Na jízdním řádu v přístavu to vyznačeno není. A tak když jsem si koupil zpáteční jízdenku, zjistil jsem při pokusu přeplavit se zpět z Korsiky na Sardinii, že mám zpáteční lístek až na půl sedmé večer. Což o to, Bonifacio je krásné a mohl jsem si tedy dát ještě Auberghini ala bonifacio, jenže mi v Santa Terese vypršel už ve tři odpoledne parkovací lístek (protože jsem u sebe neměl víc mincí do automatu a v Santa Terese se platí předem). A tak mi nezbylo, než dokoupit lístek na druhou společnost. Život off line tedy může znamenat i finanční ztráty.

A check in v letadle se stalo samozřejmě nemožným. Už jsem si zvykl nalodit se na palubu našeho letadla v předvečer letu, abychom si zebezpečili lístky vedle sebe. Bez internetu to jaksi nejde. V nedaleké la Calettě sice existuje internet point, ovšem jeho otvírací dobu se nám nepodařilo zjistit. Kdykoliv jsme tam byli, byl zavřený. V Santa Terese restaurace nabízejí bezplatný wifi, ovšem do sto kilometrů vzdáleného přístavu jsem si počítač s sebou nebral.

A tak nezbývalo než se koupat, číst a užívat si sluníčka a sardinského Vermentina – víno, které roste na kamenitých svazích severní Sardinie se vypracovalo až ke značce docg (Vermentino di Gallura), čili denominatione de controllata e garantia, čili značku nejvyšší kvality. Když vypijete lahev, internet vám až tak nechybí. Jak klesala postupně má závislost na internetu, stačilo té lahve ke konci týdne už jen půl.

Samozřejmě se omlouvám svým čtenářům, že jsem je nechal více než týden bez kontaktu, všechna spojení byla přestřižena.

Vracím se domů odpočinutý, zrelaxovaný – a samozřejmě zvědavý a napjatý, kdo všechno mi mezitím napsal a co se ve světě stalo. Uniklo mi, že se dramaticky zhoršily vztahy mezi Tureckem a Rakouskem – jaké překvapení! A že díky požáru španělského autobusu v Gleinamtunelu je až do září uzavřena má cesta za houbami do kopců okolo Murau. Předpokládám že začala olympiáda a několik sportovců už bylo pokousáno komáry. Určitě se toho stalo víc, ale co bylo bylo. Tady bych se dozvěděl o teroristickém útoku jedině, pokud by byl vzdálen do pěti kilometrů – z takové dálky myslím, by byla ještě slyšet střelba.

Takže on ten život off-line má přes všechny nevýhody – něco do sebe.