Month: July 2016

Ztráta autonomie


 

Vedle osamělosti je to právě tato ztráta osobní autonomie, čeho se staří lidé bojí nejvíce. Být odkázán na cizí pomoc, bez pomoci jiné osoby neumět uspořádat a žít svůj život je obrovský zlom v životní kvalitě, něco, čeho se logicky každý člověk bojí.

Samozřejmě potřeba pomoci při základních životních funkcích jako je mytí či vyměšování a požívání stravy je frustrující a u většiny lidí vede k depresím a pocitům méněcennosti.

Tak daleko samozřejmě nejsem. Tělesné potřeby zvládám bez problémů a dokonce i starost o mou zahrádku včetně ořezávání tují, kosení či – to už poněkud méně – vertikutování, zvládám, i když po některých těchto činnostech nejsem pak určitou dobu jinak použitelný. Doba potřebná  k odpočinku se prostě prodlužuje.

Tohle ovšem není můj problém. Problém je moje závislost na počítači a elektronických přístrojích,které v mé přítomnosti neustále odmítají chovat se tak, jak by se chovat měly nebo aspoň jak bych si to já představoval. Člověk si až v okamžiku, kdy mu vypadne počítačová síť a není schopen ji znovu zprovoznit, uvědomí, jak je na životě on-line závislý.

Najednou nelze převést peníze za už prokázané služby a dodané zboží, nedozvíte se, kdy odjíždí vlak, co se hraje v kině, jak se dostanete k určitému obchodu ve městě, kde právě přestavují strategicky důležitou křižovatku, nemůžete komunikovat s přáteli, zkontrolovat, zda dorazil důležitý mail, jste prostě out. A co s tím? Samozřejmě vypnout a zapnout počítač, vypnout a zapnout modem a doufat, že se to samo spraví.Jenže ono se to nespraví a najednou je člověk v koncích.Musí si sehnat pomoc – jenže kde a jak? Donést počítač k někomu, kdo se vyzná.To je v pořádku, jenže on potřebuje spojení s vaším internetovým modemem a ten je doma. Dostat neznámého člověka domů? Přijde vůbec a když tak za kolik? Otázky, které se okamžitě vyrojí a neřešitelnost problému člověka sráží k zemi.

Rád natáčím filmy z dovolených, jenže teď zůstávají v nezpracované nesestříhané formě. V rámci nedobrovolné implantace Windows 10 a s tím spojenými dalšími komplikacemi mi zmizel z počítače program na stříhání filmů. Bylo by ho třeba znovu nahrát, jenže to bych musel vědět, jak se jmenuje a kde ho najdu. A potom ještě najít testovací verzi, abych náhodnou nekoupil něco, co pak nebudu umět ovládat. Což by se mohlo stát proklatě snadno. Jestliže je to pro „digital native“ hračka a oni si takovou otázku ani nekladou, pro mě je to opět neřešitelná situace a jsem odkázán na cizí pomoc. Která nepřichází.

Vzhledem na problémy s mým vícekrát operovaným kolenem jsem se rozhodl koupit si domácího trenéra. Jednoduchou mašinku, jen k vybudován stehenního svalstva, které samozřejmě odlehčováním nohy trpí, což se každý rok projevuje na začátku lyžařské sezóny slabostí levé nohy a ztrátou stylu. Prodavač tvrdil, že sestavení přístroje je naprosto jednoduché. Uvěřil jsem mu. Buď až tak jednoduché nebylo, nebo jsme já, můj švagr a všeuměl Robert, polský podnikatel, který je u nás doma zodpovědný za všechny technické práce,  blbci. Nedokázali jste ten přístroj sestavit ani jednotlivě, ani v týmu. Opět jsem se cítil bezmocný. Nakonec jsem vytelefonoval, že mi tu mašinu postaví v obchodě, kde jsem ji koupil. Stálo to 25 Euro, což nebylo tak zlé, ale transport napůl smontované mašiny už ano. Samozřejmě nebylo úplně snadné ji pak smontovanou dopravit domů, ale tu jsem prokázal nesmírnou šikovnost a organizační schopnost – už stojí ve sklepě, nicméně provázena hořkým pocitem, že jsem to zase jasnou nedokázal.

A to nehovořím o mobilním telefonu. Osu, okolo které se točí život normálního  – rozumě mladého – smrtelníka, nejsem schopen ovládat. Nemám apps, čili aplikace na lety letadly, abych se mohl přes mobilní telefon nacheckovat a objednat si místo. Neumím mobilním telefonem platit účty ani parkovné. Kromě toho se mi nestále aktivuje v kapse, i když jsem mu vypnul obrazovku (vždy najde cestu, jak si tu obrazovku zase zapnout aniž by se mě ptal na povolení) a pak vyvolává mým známým, aniž bych o tom věděl, zapíná lampičku či aktivuje letecký modus. Neumím se tomu bránit, až teď mi syn zaktivoval funkci, kdy se obrazovka zaktivuje až po vyznačení určitého vzorce na jejím povrchu. Doufám, že ony nechtěné telefonáty přestanou, protože jsou nepříjemná volání mých známých, co jsem po nich chtěl, když já vůbec nevím, že jsem je volal. Musím často rozehrát umění diplomacie na nejvyšší úroveň a to stojí síly. Přesto se mi dnes ráno znovu na mobilu zapla lampička, kolegyně mě upozornila, že mně svítí kapsa. Jak se to stalo, nemám nejmenší tušení, podle všeho měla být obrazovka telefonu vypnutá a zajištěná.

Koupil jsem si nový počítač a současně mi z mé banky z Čech přišla nová karta s certifikátem pro internetové bankovnictví. Bylo mi jasné, že si znovu musím nahrát čtečku karet. Myslel jsem, že to nebude problém, koneckonců jsem to už několikrát musel dělat. Chyba lávky. Banka mezitím samozřejmě zcela přestavěla svou webovou stránku, marně se snažím nahrát onu čtečku a získat tak opět kontrolu nad svým českým kontem. Bez cizí pomoci to opět zřejmě nepůjde. Když se mi to s pomocí syna podařilo, podařilo se mi zablokovat onu novou kartu tím, že jsem do ní zadával kód, který mi banka spolu s onou kartou poslala. Až telefonicky jsem se dozvěděl, že jsem měl napřed prodloužit certifikát, což bylo podle doprovodného dopisu nemožné a až pak nainstalovat novou kartu. Potíc se se sluchátkem na uchu a s velmi trpělivým mladým mužem na druhé straně linky, který si určitě myslel (ale neřekl) něco o starém idiotovi, se mi instalace podařila. Aspoň trošku sebevědomí jsem z toho načerpal, strach z toho, že tato karta po 729 dnech přestane fungovat a dostanu zase novou, ale nezmizel. Budu si po dvou letech ještě pamatovat, v čem byl problém?

K tomu, všemu, co člověk vlastně musí považovat za klíčové body současného života, potřebuji cizí pomoc. Dokud se syn objevuje doma aspoň jednou do měsíce, není to tak tragické, snažím se ho pak uprosit, aby dal mé nefungující věci do pořádku a někdy se to i podaří. Ale není to řešení. Závislost na cizí pomoci je cesta do deprese.

Nebyl by čas začít organizovat službu pro seniory s opravami počítačů, aktivováním internetu, upravením funkce mobilního telefonu atd. atd.

Cítím díru na trhu, nenajde se podnikatel, který by se na to dal?

Samostatnosti jsem se už vzdal, pochopil jsem, že na ni nemám, potřeboval bych ale permanentní pomoc, abych zůstal on line. Protože kdo žije off line, neexistuje.

Bojím se, že to jednou přijde. Snad ne příliš brzy.

Tankování v Rakousku po cestě do Chorvatska


Když jsem zase jednou viděl, jak na dálniční stanici Gralla stojí auta frontu, aby si mohla načerpat nesmyslně drahý benzín, řekl jsem si, že musím dát krajanům tip, jak můžou ušetřit peníze i čas.

Gralla je poslední rakouská dálniční čerpací stanice na dálnici A9 před Mariborem, očividně zde čerpají mnozí předtím, než vjedou na slovinské území.

V Rakousku ale stojí palivo na dálničních čerpacích stanicích o 30 centů za litr víc, než mimo dálnici.

To dělá při padesáti litrech 15 Eur, čili okolo 400 korun.

Jen dva kilometry za stanicí Gralla je totiž dálniční výjezd Leibnitz a zde hned za výjezdem jsou hned tři benzínové čerpací stanice, které nabízejí benzín o oněch 30 centů na litr levněji a bez čekání. Přičemž není třeba jezdit někam do města, je to dálniční přivaděč, kde jsou hned tři čerpací stanice Agip, JET a Roth. Stači zde načerpat na prvním kruhovém objezdu se otočit a vrátit se na dálnici.

Úspora peněz i času je poměrně veliká.

Takže šťastnou cestu na dovolenou.

 

Turecko a Evropa


Plné náměstí červených vlajek s půlměsícem a hvězdou a výkřiky „Allahu Akbar!“ a „Sokaklar Bizim“ (Ulice patří nám).  Pokud si myslíte, že jsou to obrázky z Istanbulu nebo Ankary, pak se mýlíte. Jsem ve Vídni na Heldenplatzu pod sochami arcivévody Karla a prince Evžena Savojského. Chápu, že Karla něco takového nedokáže vyvést z míry, on se natahoval s Francouzi, ale že Evžen nesestoupí z koně a nerozdává facky napravo a nalevo, to mě opravdu zaráží. Byl to koneckonců on, kdo vytlačil Turky z dnešního Maďarska a tím z dohledu Vídně. Dnes je toto jeho dílo zpochybněno. Třeba ovšem je to s ním jako s blanickými rytíři, sestoupí z koně, až bude národu nejhůř – jenže, jak poznamenává klasik – jak poznat, že už to nastalo.

Téměř všechny ženy, mluvící ostatně německy lépe než jejich mužští partneři, jsou zahalené v šátcích, právě totiž došlo ke „spontánní“ demonstraci na podporu tureckého prezidenta Erdogana.  Obrazy v rakouské televizi vyrazily dech i těm nejotrlejším, kteří stále ještě chtějí propagovat multikulturní společnost. Tváří v tvář této červené lavině vyvolávající islámská hesla museli i poslední pochybovači pochopit – integrace této skupiny občanů naprosto selhala. I když prakticky všichni mají rakouské občanství, jejich domov je Turecko a jejich vůdcem je Recep Tayyip Erdogan.

Člověk, pro něhož jsou demokracie, lidská práva a svoboda projevu něčím, čím opovrhuje, člověk s myšlením sultána, paranoidní, ale toužící po absolutní moci. A právě ve stavu, kdy je schopen jí dosáhnout. Že ho přitom podporují „rakouští občané“ žijící v politickém systému, který on odmítá a kterým opovrhuje, je už víc než hodno zamyšlení.

Ovšem Erdogan, když hovořil ke svým krajanům ve Vídni v rámci své předvolební kampaně minulého roku, označil je za „prodlouženou ruku velkého Turecka“. Pochopili poselství a podle jeho slov se i chovají. Svými slovy je pozdvihl z občanů druhé třídy na občany výjimečné. Jestliže se předtím museli chozením do školy, vzděláním  a poctivou prací snažit dostat se do té třídy první, teď byli rázem i bez toho dokonce lepší než všichni ostatní rakouští občané. Aspoň v jejich představách. Od okamžiku, kdy pak ministr zahraničních věcí Kurz pozval Erdogana na koberec a řekl mu důrazně, že něco takového se už v Rakousku nesmí a nebude opakovat, panují mezi těmito dvěma muži a i mezi oběma zeměmi napjaté vztahy. Protože Erdogan je Turecko stejně jako Ludvík XIV. byl Francie či Stalin byl Sovětský Svaz. Pokud je uražen on , je povinně uražena celá země.

Jestliže někdo označí vojenský puč, který měl za cíl jeho svržení za „dar od boha“ je to hodně na pováženou. Jestliže už několik hodin po zmaření puče zná viníky a začne je masově zatýkat, je to ještě povážlivější. Přesně tak věděl Stalin už po několika hodinách po zastřelení svého konkurenta Sergeje Kirova 1.prosince 1934 ,kdo je viník a využil tuto vraždu ( kterou zřejmě sám inicioval) k likvidaci všech svých politických konkurentů. Erdogan dělá totéž. I okamžité obvinění  kazatele Gülena, jeho někdejšího spojence a nyní úhlavního nepřítele, má stejnou paralelu. Byl to Trocký, kdo přivedl Lenina a s ním Stalina k moci. Proto pak musel zemřít, diktátoři nemají rádi, aby někomu měli být za svou moc vděčni. Můžeme sice doufat, že USA neztratily ještě poslední stopy soudnosti a Gülena do Turecka nevydají, což ale neznamená, že by tam byl v bezpečí. „Spontánně“ rozhořčený turecký patriot se může klidně najít i tam a Erdogana jeho nepřítele zbavit.

Protože se Erdoganovi puč tak velmi hodil, kolují samozřejmě ihned konspirační teorie, že si jej sám objednal. Bylo by to samozřejmě možné, nezdá se to ale pravděpodobné, první hodiny vypadal opravdu vyděšeně. Co je ovšem naprosto jisté, že seznamy nepohodlných osob, které mají být odstraněny, existovaly dávno před pučem. Jinak by nemohl odvolat během několika hodin 2750 soudců a dalších 7000 úředníků. Zřejmě právě tyto seznamy byly podnětem k puči a pokud se turecká tajná služba dostala pučistům na stopu a tito se dostali pod časový tlak, jednali tak chaoticky a nesmyslně jak jednali v naději „že to nějak dopadne.“ Dopadlo to. Na držku!

Oním diletantským a zmařeným vojenským pučem vstoupil proces odbourávání demokracie v Turecku do závěrečné fáze. Na ulicích řve několik tisíc fanatických přívrženců tureckého prezidenta a žádají zavedení trestu smrti. Erdogan k tomu řekne, že hlasu lidu je třeba naslouchat. Když mnohem větší demonstrace v Istanbulu a Izmiru žádaly jeho odstoupení, nenaslouchal. Diktátoři naslouchají hlasu lidu vždy jen tehdy, když se jim to hodí. Samozřejmě, že pokud by vypsal o znovuzavedení trestu smrti referendum, vyhraje. Už proto, že v Turecku už prakticky neexistují nezávislé sdělovací prostředky a turecké noviny mají příkaz, že v každém vydání musí být na první straně zobrazen prezident Erdogan.  Za zveřejnění článku o tom, že Erdoganův syn dodával zbraně IS je pět let vězení – mimochodem podle paragrafu  za vyzrazení státního tajemství – (a brzy za to bude trest smrti), za zveřejnění karikatury, která se mu nelíbila, dva a půl roku vězení.

To vše se děje na prahu Evropy v zemi která svým malým kouskem dokonce v Evropě geograficky je a v zemi, která je členem NATO. Díky tomuto členství má pak i nejmodernější výzbroj, dodávanou z USA, placenou všemi členy NATO. A disponuje půlmilionovou armádou ( z celkových 3,5 milionu vojáků Severoatlantické aliance – tedy celých 14 procent)

To vše se děje za vyděšeného ale klidného přihlížení Evropy. Turečtí novináři a intelektuálové už dávno vyčítali evropským politikům, že mlčky trpí Erdoganovy excesy proti svobodným médiím. Dělo se to dokonce za evropské podpory, bez podpory Angely Merkelové by Erdogan nikdy nevyhrál opakované volby absolutní většinou a nemohl by tedy teď vyvádět, jak vyvádí. Merkelová tedy nese velkou část viny na turecké katastrofě a je jedno, že konala v dobrém úmyslu. Cesta do pekla bývá, jak známo,dobrými úmysly dlážděna. Jediný evropský politik, který Erdogana ještě v den puče veřejně vyzval (samozřejmě marně) aby se nedal svést v rámci odplaty k narušení systému právního státu, byl Sebastián Kurz – jeho vztah k Erdoganovi jsem už ale popsal.Jak má ovšem Erdogan udržet principy právního státu, když suspendoval 3000 soudců? Jak mají fungovat soudy s jeho odpůrci? Komunisté by mohli poskytnout vítanou inspiraci. Po převzetí moci zavedli takzvané „lidové soudy“. Soudil lid z ulice a soudil přesně podle instrukcí vládnoucí strany. Takových ochotných  „soudců“ by měl turecký prezident víc než dost.

Co je nezbytně nutné, je okamžité ukončení neupřímných rozhovorů o přičlenění Turecka k Evropské Unii, které trvají vlastně už od roku 1963 a k ničemu nevedou. Erdogan sám řekl, že „Už 53 let klepeme na dveře a oni nás 53 let odmítají.“ A v tom má pravdu, všichni  – a především příslušníci prodloužené ruky velkého Turecka, kteří v evropských zemích žijí a znají tedy mínění místních – vědí, že je to naprosto nereálná vize. Cítí že tyto rozhovory jsou falešné a nikam nevedou. Jestliže bylo přistoupení Turecka teoreticky možné před nástupem Erdogana k moci, od toho okamžiku, kdy začal přetvářet Turecko v islamistický despotický stát, rozcházející se se všemi základními principy fungování demokratické Evropy, není přistoupení Turecka k sjednocené Evropě možné ani teoreticky. A ani za dalších padesát let. Když jsem se bavil v Izmiru s jedním tureckým intelektuálem, řekl mi následovné. „Turecko je rozdělená země. Jestliže Západ je evropský (a Izmir skutečně je), pak východ je naprosto asijský a s Evropou nekompatibilní. Jedinou cestou do Evropy bylo přinutit východ třeba i násilím, aby se přizpůsobil západu. O to se pokusil Atatürk. Erdogan se rozhodl hledat kompromis – to ho logicky táhne na východ a od Evropy pryč.

Erdogan se ale ani do EU moc nežene. Kdyby vní byl, předepisovala by mu, co má dělat.Dokud je mimo ni, může díky svým třem milionům rukojmím diktovat Evropě on. Jenže to budí nevoli – a averzi.

Výsledkem současného vývoje bude výrazný propad turecké ekonomiky. Nejde jen o turismus, i výměna zboží se v případě politického napětí omezí a Turecko vyváží své zboží především do Evropské Unie. Turismus se ovšem hroutí už teď, hluboká poklona před Vladimírem Velikým přivedla aspoň hrstku ruských turistů, Evropanů ale chodí do Turecka stále méně (dokonce i Češi zredukovali své dovolenky v Turecku na 50 procent a to, i když momentální dumpingové nabídky nabízejí pětihvězdičkové hotely za 200 Eur za měsíc. Samozřejmě západní politici nemohou jako Vladimír Putin zakázat svým cestovním kancelářím nabízet dovolenou v Turecku, je to na osobním rozhodnutí každého občana, ale politická nestabilita a terorismus odstraší hodně z potenciálních hostů. Já osobně nemám ani nejmenší důvod do Turecka jezdit a podporovat tamějšího diktátora mými penězi. Mám štěstí, že jsem už vše, co jsem tam vidět chtěl, viděl. Turecko má sedmdesát milionů obyvatel a polovina z nich je mladší 35 let. Obrovský přetlak pracovní síly na pracovním trhu vedl už předtím k vytváření pseudopracovních míst v turismu. ( A k úpornému jednání o zrušení víz do zemí Evropské Unie – Erdogan is je tedy tohoto nebezpečí velmi dobře vědom). Pokud se turismus zhroutí, zbudou miliony nezaměstnaných frustrovaných mladých lidí. Kteří ovšem nebudou pod palbou státem ovládaných sdělovacích prostředků chápat, že na vině je jejich milovaný prezident – bude to spiknutí celého světa a hlavně Evropy proti nim a mladí nezaměstnaní muži bez perspektivy v životě jsou použitelní zejména jako vojáci. Nebo jako sebevražední atentátníci. Prodloužená ruka velkého Turecka může začít rozdávat rány.

Otázka je, jaký zůstane vztah Turecka s USA. Dokud je na čele USA rozumný člověk, dostane se Erdogan samozřejmě do autu, USA ho díky letecké základně Incirlik, kterou potřebují nutně k útokům proti Islámskému státu a kterou jim Erdogan nakonec po dlouhých tahanicích dovolil používat, nemohou odepsat úplně. Měly by ale přestat s vyzbrojováním turecké armády, která pod Erdoganovým vedením představuje hrozbu nejen pro země předního východu ale stále více i pro Evropu. Což ovšem může být Obamovu nástupci dost jedno.

Mohli bychom se hodně divit, jak by prezidenti USA a Turecka mohli najít rychle společnou řeč,  pokud by se americkým prezidentem stal Donald Trump. Není vyloučeno, že by se stali rychle spojenci, jen aby tu intelektuální Evropu mohli vydírat z obou stran. Pokud je totiž někdo vyloučen ze „slušné“ společnosti, rychle si hledá náhradu, nikoho to totiž nebaví být trvale sám. A tak pokud vám někdo stále připomíná, že nemáte plivat na zem, prdět a rýpat se v nose, začnete se stýkat s lidmi, kterým to nevadí nebo dělají totéž. Pro příklad není třeba chodit daleko. Jen co se s panem prezidentem Zemanem přestala stýkat civilizovaná Evropa, našel si náhradu v Číně či v Rusku. Musíme jen doufat, že si ho neznechutí velký Vladimír či čínský prezident Xi Jinping. Jinak bychom se mohli brzy dozvědět, že Kim čong Il je vlastně docela sympatický chlapík.

Evropa neví, jak se má k tureckému vývoji postavit. Erdogan má totiž k vydírání připraveny 3 miliony uprchlíků, které může obratem posadit na čluny a pustit do Egejského moře. A že přitom nemá skrupule, to je všem naprosto zřejmé. Navíc si paní Merkelová nemůže dovolit zcela ztratit tvář. Jedno je ale jisté. Jestliže chce Evropská Unie vůbec přežít, musí zásadně změnit svůj způsob myšlení. A to půjde zřejmě jen s novými lidmi, ne s Junckerem či Merkelovou.

Evropa se tváří v tvář reálné hrozbě terorismu a rostoucí turecké hrozbě, kterou ještě nechce vnímat, dostane do dilematu, který definoval jeden izraelský politolog: Bude se muset rozhodnout, zda jsou jí přednější lidská práva nebo právo na život. Toto rozhodnutí evropské politiky čeká a nebudou ho moci odkládat donekonečna.

Rodinný výlet


          Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Není ale nic tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. To bylo v roce 2002. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Odstopoval jsem si poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu dosáhli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, tedy naše děti ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále očividně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma malými dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transversita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky. Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, v něm pak naše kupé dostal jsem konečně křeče do žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na moji křeč v žaludku. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Mládežníci všech zemí spojte se


Anebo to nedělejte, ale začněte se konečně zajímat o politiku, aby vám staří nediktovali, jak máte žít. Protože to se teď ve stále zvýšené formě děje.

Poprvé jsem si toho všiml –  a patřičně se naštval – při hlasování o zachování povinné vojenské služby v Rakousku. Mladí lidé ve věku do 35 let – tedy ti, kterých se to doopravdy týká, hlasovali v 67 procentech za její zrušení staří nad sedmdesát pak v 80 procentech za její zachování. Pokud byste chtěli znát pravý důvod tohoto hlasování, tak se na to posaďte. Není to proto, že by staří Rakušané byli až tak militantní a trvali na tom, aby se mladí kluci vzdělávali v zacházení se zbraní – (mohli by se vzdělávat v něčem užitečnějším). Šlo o to, že velká část mladých chlapců k armádě nejde a volí takzvanou sociální službu – (ta trvá na rozdíl od šestiměsíční vojenské služby devět měsíců) a velká část z nich si pak vybere práci u červeného kříže nebo v pečovatelské službě. A naši staříci zcela sobecky dostali strach, že by se o ně neměl kdo starat. Hlasovali tedy pro zachování vojenské služby v naději, že hoši na vojnu stejně nebudou chtít jít. Že se mládež cítila od starých podvedena, není třeba zdůrazňovat. Pro rakouské satiriky to bylo samozřejmě nalezené žrádlo, starým  voličům nebylo radno několik dalších týdnů zapínat rádio.

Ale i v Česku mladí volili při poslední prezidentské volbě převážně knížete Schwarzenberga v naději, že ukončí „malé české zatuchlé poměry“ a otevře jim dveře do světa – což by zřejmě i udělal. Byla to ale stará generace, která jim přikázala, že se budou muset dalších mnoho let stydět za mstivého alkoholika na hradě a za jeho bonmoty. Že jim pan prezident otvírá cestu do Ruska a do Číny je nedokáže zas až tak nadchnout, na rozdíl od starší generace, která už ráda zapomněla, jak milí k nám Rusové byli mezi lety 1968 a 1990, nevidí mladí v naprosté většině v Putinovi záchranu před zlým Bruselem. Otázka je, nakolik se za daných okolností se svou zemí dokážou ztotožnit, nakolik mají chuť doma zůstat.

V Polsku volila mládež převážně POI, musela se ale sklonit před vůlí staré většiny a dostat Kaczynského, který se snaží odbourat demokracii a svobodu, zavírat hranice a zakazovat přerušení těhotenství drakonickými tresty. Poláci byli vždy velmi mobilní národ, jen na Islandu se počet katolíků v luteránské zemi za posledních deset let ztrojnásobil – proč asi? Možná by bylo jednodušší místo na Island nebo do USA jít k volební urně. Je to blíž.

A teď Brexit. Ve věkové skupině 18 – 25 let hlasovalo jen 23 procent Britů za vystoupení z Evropské Unie. Celých 77 procent chtělo zůstat.Nepomohlo jim to, staří voliči jim přikázali z Evropské Unie vystoupit.  Motivy byly rozmanité, ale povětšinou dost hloupé. Nejdůležitějším byla imigrace. Britové rozhodli, že nechtějí na svých ostrovech Čechy, Poláky či Rumuny, raději si budou, jak je to tradičně v Británii zvykem, přivážet Pákistánce, Indy a Bangladéšany. Jejich imigrace se vystoupením z Evropské Unie nezmenší, naopak zesílí, už proto, že francouzská policie teď není povinna bránit tisícům uprchlíků v Calais, aby podle svého přání opustili Evropskou Unii  – jsou to stejně všechno ilegální imigranti, je jim tedy možno otevřít dveře na Britské ostrovy – tím EU opustí.

Mladá Angličanka, žijící ve Vídni, líčila, jak se snažila přesvědčit své rodiče, aby hlasovali pro setrvání, protože vystoupení z EU by mohlo mít pro ni, jako jejich dceru, negativní následky. Nepřesvědčila je. Rodiče, kteří nemají žádné vzdělání a otec je díky tomu nezaměstnaný, jí řekli – aspoň se vrátíš domů a budeš se o nás starat. Egoistický motiv, sice pochopitelný, ne ale pro mladé lidi akceptovatelný. Nic výjimečného, stejně zareagovala i moje sestřička na endoskopii ve Wagně, která vášnivě agituje za vystoupení z EU. Když jsem namítl, že by to ohrozilo svobodu cestování jejích dětí, řekla mi doslova „Aspoň budou sedět na prdeli doma a budou se o mně starat, až budu stará.“  Zda se to jejím dětem líbí a zda je to i jejich životní cíl, ji nijak zvlášť nezajímá.A tak to jde dál a dál. Mimochodem, obec ve které žiji, Gössendorf, přijde díky Brexitu o historicky prvního zeleného poslance (kterému jsem dal hlas i já) protože tento universitní asistent je Brit a jelikož už nebude občanem EU, nebude moci svůj mandát vykonávat. Takže se vrátíme k osvědčenému modelu červená modrá – u nás tvoří koalici socialisté s Hitlerovými pohrobky.

Proč tomu tak je?

Zaprvé proto, že je mladých málo. Pokud se člověk podívá na demografickou křivku, někdejší houba s tlustým spodkem a tenkým vrškem v posledních desetiletích zcela změnila tvar, mladé ročníky jsou slabé, staré jsou početné. To nedělá problémy jen v sociální oblasti, ale i v oblasti politické, Staří lidé svým počtem při politických rozhodnutích předpisují mládeži, jak má žít. I když oni sami v tom, co spáchali, budou muset žít jen pár let a ti mladí celá dlouhá desetiletí. Je to sobecké, pro společnost neperspektivní, ale pochopitelné. Každý hájí své osobní zájmy a při volbě k tomu má nejlepší příležitost.

Druhým faktorem ale je, že se mladí minimálně zajímají o politiku. Jestliže je v Polsku při tak důležité volbě o směřování země na mnoho dalších let možná i desetiletí volební účast 50 procent, svědčí to o nezájmu a ignoraci ( V Británii to bylo 72 procent, což je hodně, ale při tak důležitém rozhodnutí, jako je další směřování země bych očekával přece jen víc a hlavně mladých voličů, protože těch přišlo k urnám jen 36 procent!!!). Mladí politici skoro neexistují – čest výjimkám, i když otázku, zda je Kateřina Konečná skutečně příkladem hodným následování, ponechám otevřenou. Staří politici se drží svých židlí, protože je to jejich job, a ne právě špatně placený – a mladým neuvolňují místa. Myslí si, že mají patent na rozum a nechtějí si do toho od zeleného nezkušeného mládí nechat mluvit.Stačilo ale, aby se křesťanští rakouští demokrati jednou chytili za nos a postavili do pozice ministra zahraničních věcí mladého Sebastiana Kurze a hned se začalo něco hýbat. Konečně někdo řekl Erdoganovi, co si o něm myslíme (skoro ho z toho trefil šlak ale právě bohužel jen skoro) uzavřel migrační cestu přes Balkán, nechal prověřit výuku  na muslimských vídeňských školkách atd. atd. Jeho rozhodnutí vyvolají u establishmentu starých politiků vždy bouřlivé bis zuřivé reakce, aby po několika měsících se skřípěním zubů dělali to, co Kurz navrhl. Protože je to potřebné a mladá člověk vidí do budoucnosti lépe než starý – protože je to JEHO BUDOUCNOST. Ale podobných mladých lidí je na čelných postech politiky zoufale málo, nemohou tedy svou budoucnost podstatně ovlivnit.

Jenže v „etablovaných“ stranách to má politický dorost těžké. Aparátčíci jsou většinou lidé v letech, kteří mají strach z drzého mládí a hlavně z jejich myšlenek, kterým zaprvé nerozumí a zadruhé je považují za nebezpečné. Následek je tragický.Mladí hledají své politické vyžití v nově vytvořených stranách (jako je Babišova strana nebo strana komika Grigliho v Itálii nebo ve stranách rychle expandujících, které potřebují nové lidi, to jsou ovšem dnes strany s výrazně pravicovou orientací, které hlásají rozbití současného světa, vytvoření národních diktatur, což zákonitě vede k válkám, tedy něčemu, co by mladé generaci škodila ze všeho nejvíc. Tam ale nacházejí možnost dělat kariéru a pokud jsou jen trochu oportunističtí podřídí zápas o všeobecné blaho svým egoistickým zájmům a přijmou za svou ideologii, která by jim za jiných okolností vadila.

Jenže právě v době globalizovaného světa by měli mladí lidé držet pohromadě a formovat si svět tak,jak jim bude vyhovovat. V globalizovaném světě do můžou dokázat jen společně. Představa tvoření izolovaných malých státečků, které si budou hrát na svém písečku, je v současném světě směšná. Hlavně proto, že peníze, investice, ale i pracovní místa neznají hranice a překračují je podle vlastního uvážení aniž by se politiky ptaly na jejich mínění.

Problémy se dají řešit jedině společně. Ovšem politická garnitura okolo Jeana Clauda Junckera na to určitě nemá. Ani recept ale ani chuť.

Je třeba je vystřídat. K tahu už konečně musí přijít ti, kterým bude svět na dalších několik desetiletí patřit.

Takoví milí zabijáci


Tento článek jsem publikoval 23.června tohoto roku, na mém webu se ale neobjevil, nebo ihned zase zmizel. Důvod neznám Pokouším se tedy publikovat jej ještě jednou.

Už se to stává skoro tradicí. Nějaký šílenec zabije bez důvodu spoustu lidí, svět strne v hrůze (stále si ještě tak úplně nezvykl), ale jako první se ozvou příbuzní vraha a začnou ho líčit jako milého a milujícího člověka bez jakéhokoliv sklonu k radikalismu či násilí. Prostě dobrák od kosti, který se nějakým nedopatřením dostal ke zbrani a zabil bezbranného člověka – případně 49 nevinných lidí. Z tohoto modelu vypadl snad jen norský atentátník Brejvik, který ovšem měl tu možnost se hájit sám, protože na rozdíl od mnoha jiných atentátníků přežil.

Chtěl přežít, vyšel policii naproti s rukama vysoko nad hlavou, aby na něj nemohli vystřelit. Kdyby to některý z policistů udělal, šel by sedět na deset let skoro stejně jako Brejvik sám. On to samozřejmě věděl a nyní sedí v luxusním vězení a žaluje vězeňskou správu za to, že má málo vycházek, že má pomalý internet, že mu nevyhovuje strava atd. atd. – a soud mu dává většinou zapravdu. Člověk se ptá, v jakém systému to tady vlastně žijeme.

Vrah britské poslankyně Jo Coxové Thomas Mair byl také milý člověk knihomol bez jakéhokoliv sklonu k násilí. Pak vzal pistoli a rozstřílel poslankyni hlavu. Jaké nervy musí mít člověk, který ležící ženu střelí do obličeje? Zřejmě jak on tak Brejvik doufají, že se jednou v jejich zemích dostanou k moci strany s podobnými názory, jaké mají oni a za které zabíjeli a pak budou omilostněni, případně se stanou národními hrdiny. Přičemž vyloučit se to nedá. I Adolf Hitler seděl víc než rok ve vězení.

Pamatuji si na jeden z prvních atentátů ve Francii. Islámský terorismus teprve začínal,když byl tehdejší atentátník médii představen jako milý, bezúhonný člověk, ochotný vždycky komukoliv pomoci a ve svém okolí velmi oblíbený. Jen tak mezi řádky prosáklo, že byl už šestnáctkrát trestaný, třikrát z toho k bezpodmínečnému trestu. Zřejmě jen detail, který na francouzských předměstích nic neznamená. Jemu ale zabránil v uskutečnění jeho snu vstoupit do francouzské armády a moci nosit a používat zbraň legálně. Tak ji použil nelegálně.

Chápu, že se příbuzní atentátníků snaží co nejrychleji a co nejhlasitěji se distancovat od činů svých synů, bratrů atd., aby se nestali obětí pomsty. Upřímně to ale nezní a nevěřím, že by svého příbuzného vydali policii, kdyby zjistili, že takový atentát připravuje.Či že by se ho vůbec snažili od něj odhovořit.

Před několika lety rozvířil v Rakousku atmosféru případ zabití šestnáctiletého chlapce. Spolu s kamarádem vykrádali supermarkety. Udělali to už šestnáctkrát, než je přistihla policejní hlídka. Protože chlapci vypnuli elektrický proud, museli policajti do obchodu potmě. A pak se na jednoho z nich vyřítil zamaskovaný muž s předmětem nad hlavou, který onen policajt považoval za nůž. Vystřelil a útočníka zabil. Ukázalo se, že to nebyl nůž ale jen šroubovák a onen útočník měl právě oněch šestnáct let. Vzápětí se vzedmula obrovská vlna solidarity se zabitým chlapcem. Rodiče hovořilo do rádia i televize, jak to byl skvělý bezúhonný hoch, který se skvěle učil a jak ho jeho spolužáci milovali. Tito zase nosili květiny k onomu supermarketu, kde ve střelbě došlo. Policista byl sdělovacími prostředky doslova lynčován, pak z toho měl soud a byl i právoplatně odsouzen a musel ukončit svou službu u policie. Být policistou, pojedu v budoucnosti okolo vykrádaného supermarketu a budu se tvářit, že jsem nic neviděl. Společnost si své zločince dokáže ochránit. Zajímavé je, že se k tomu přidávají i sdělovací prostředky.

Možná je skutečně poutavější nechat zabíjet či krást bezúhonného mladého člověka než patnáctkrát trestaného recidivistu. Taková story má rozhodně víc šťávy, líp se prodá, tedy přitáhne víc čtenářů. A o nic víc nejde. Anebo i novináři, znechuceni vládou všemocných  finančních magnátů fandí každému, kdo si zahraje na Jánošíka? A pokud ho přitom chytí a pověsí za žebro, je o popularitu postaráno.

Většina atentátníků a vrahů totiž svůj čin nepřežívá.

Atentátník z Orlanda Omar Mateen byl opět jednou milující otec rodiny a hodný člověk bez násilnických sklonů. Aspoň tak ho chce vidět jeho otec. Jeho manželka mu i s vědomím, že její manžel nelítostně vraždí desítky bezbranných lidí, vyznala do telefonu lásku. Neřekla mu „nechej toho, nech je žít“, ale „miluji tě“.  S tím vědomím se mu určitě střílelo lépe. Že Omarova manželka o připravovaném atentátu nic nevěděla, nevěří nikdo, samozřejmě jí to bude ale těžko dokázat. Že viděla, jak si nakupuje zbraně a munici,v Americe nic neznamená. To dělá každý a dělat to bude teď ještě víc. Právě strach je nejlepší kšeft pro všemocnou zbraňovou lobby.

Hrůzostrašný je nárůst připravenosti společnosti na násilí. Podhoubí roste  a rozvíjí se. Vnímáme násilí, kdysi tak strašné a odpudivé, stále víc jako nedílnou a tím pádem i akceptovatelnou součást naší společnosti. Paramilitantně organizované skupiny ruských fanoušků na Euru či bandy anglických chuligánů jsou schopny klidně i někoho zabít. Skupina výrostků utloukla před dvěma roky v mnichovském metru k smrti padesátiletého učitele, protože se zastal dětí, které tito adolescenti obtěžovali. Kdysi v mých mladých letech platilo, že když v bitce někdo padl na zem, byl už ponechán v klidu. Dnes je právě pád na zem důvodem k eskalaci násilí. Do ležícího se kope, šlape se po něm ve snaze způsobit mu co nejtěžší zranění, případně ho zabít. Bezmocnost oběti stupňuje agresivitu útočníků, protože jim dává pocit beztrestnosti. I to je něco nového, nicméně stává se to pomalu normou. Běhá mi z toho mráz po zádech.

Je to opravdu jen glorifikací násilí ve filmech a televizi, kde jsou „tvrdí chlapci“ typu Silvestra Staloneho, čili Ramba, oslavováni a volají po následovnících? Jsou na vině počítačové hry, kde stříká fiktivní krev v proudech a hráč může zabít nejrůznějšími způsoby koho chce, aniž by mu reálně hrozilo nebezpečí? Až jednou dostane chuť si to vyzkoušet ve skutečnosti. Anebo je to prostě změna myšlení, rostoucí frustrace, pocit neúspěšnosti a bezmocnosti, která vyvolává agresivní pocity a volá po krvi?

Člověk se identifikuje s osobním úspěchem. Pokud mu je odepřen, hledá svou identitu ve skupině stejně smýšlejících, ať už jsou to nacionalistické strany nebo skupiny fotbalových fanoušků. Anebo IS!

Ti všichni mají společného jmenovatele ve frustrované mládeži. Mládeži bez perspektivy, bez budoucnosti. Jedno, zda vlastní vinou či ne. Napětí stoupá a stoupat bude, dokud budou peníze plynout do kapes několika málo desítek lidí na zeměkouli a v jejich zájmu a zájmu „optimalizace zisku“ se budou odbourávat pracovní místa a z daňových poplatníků se budou vyrábět přijímatelé sociálních dávek. Když se k tomu přidá ještě pár válek, ve kterých si světové velmoci zkoušejí nové zbraňové systémy a výrobci zbraní vydělávají miliardy, střelného prachu v sudu pod touto planetou přibývá. Kolik ho ještě dokáže unést, než dojde k opravdové explozi?

Jak Benátky přišly k svatému Markovi


Benátky představovaly skoro tisíc let významný mocenský faktor ve Středomoří a tím i v celé Evropě. Dlouho byly jedním z nejbohatších a tím i diplomaticky velmi důležitým státem. Státem který přiváděl jiné mocnosti k pádu aby z ukořistěných peněz stavěl nádherné paláce okolo kanálů, které chodí dnes obdivovat až dvacet milionů turistů ročně.

Chtěl bych se ale zabývat především začátky benátských dějin, protože začátky jsou nejzajímavější, v nich je totiž zárodek budoucí velikosti, zde se rodí myšlenky, které v budoucnosti vedou k úspěchu. I když to někdy trvá i desítky či stovky let.

DSC_0453

Benátky vznikly jako sídlo uprchlíků před Huny, kteří v první polovině pátého století vpadli do Itálie a hrozně ji zpustošili. Zejména oblast okolo někdejšího patriarchálního sídla a osobního sídla císaře Augusta Aquileje hrozně trpěla. Mnozí z místních obyvatel se rozhodli uprchnout na ostrovy v laguně, kam za nimi Hunové, kteří neměli lodě, nemohli. A když už se tam usadili, zůstali tam, i když už nebezpečí pominulo. Jeden z naprosto svévolně stanovených dat založení Benátek je udáván na 25.bžezna 421, za tímto datem se dá ale vystopovat jen touha stát se dědicem římské říše, s níž ale Benátky nikdy neměly nic společného. První osídlení bylo na ostrovech Murano, Burano, Torcelo, Malamoco, Grado či Pelestrine, oblast Rialta, tedy dnešního centra Benátek, byla v té době neobydlená a nikdo oněch 118 bažinatých ostrůvků z obyvatelné ani nepovažoval. Další přísun obyvatel přišel po langobardském vpádu do Itálie v roce 568 – ani Langobardi neměli lodě. Obyvatelé  benátské laguny žili svým klidným rybářským životem, platili daně nebo taky ne, Langobardští vládcové, kteří vystřídali Ostrogóty, je nechávali na pokoji, posléze se celá oblast okolo Raveny dostala pod vládu Byzance – a ze vzdálené Konstantinopole bylo k těmto ostrůvkům daleko a proto si užívaly určité svobody.

V roce 697 jmenoval ravennský exarcha prvního dóžete Paola Lucia Anafesta, správce ostrůvků, v roce 726 si už obyvatelé zvolili dóžete sami, stal se jím Orso Ipato

Až do severní Itálie vpadli Frankové, vyvrátili Pavii a s ní i langobardské království. Papež Lev III, pak na vánoce roku 800 korunoval krále Karla Velikého Západořímským císařem. To vedlo okamžitě k velkému napětí z Byzancí, císaři v Konstantinopoli se totiž považovali za jediné legální dědice římského impéria, koneckonců poslal král Odoaker západořímskou korunu v roce 476 do Byzance a tím ukončil dějiny Římské říše na západě. Byzantským vládcům se ani trochu nelíbilo, že by se měla tato zaniklá říše obnovit a usilovat o rovnoprávnost s basilei, žijícími v nádheře Blachernského paláce v Konstantinopoli. Frankové i s jejich králem byli pro ně barbaři a kulturní činy Karla Velikého na ně neudělaly žádný skutečný dojem.

Došlo k bojům a Karel pověřil svého syna Pipina, aby ovládl benátskou lagunu. Pipin dobyl rychle ostrov Malamoco, sídlo dóžete, jenže obyvatelé se stáhli na bažinaté ostrůvky okolo ústí řeky Brendy na Rivus altus ( Hluboká řeka), dnešní Rialto. (Ústí řeky Brendy je to, co dnes nazýváme Canal Grande.) Ve snaze je dostihnout ztratil Pipin v bažinách Rialta řadu lodí i válečného materiálu a nakonec se s nepořízenou stáhl. Obyvatelé Benátek slavili své první velké vojenské vítězství. Mělo to další důsledky. Pro Karla bylo uznání jeho koruny ze strany Byzance velice důležité a byl proto ochoten i k ústupkům. Jedním z nich bylo, že oblast tzv. Ravennského exarchátu včetně obyvatel benátské laguny, kterou stejně nebyl schopen ovládnout, postoupil Byzanci. To bylo v roce 812. Krátce nato přesídlili Benátčané na ostrůvky Rialta. (Mimochodem až do roku 1143 se Benátky nazývaly Civitas Rivoalti, až poté se přejmenovaly na Civitas Venetiarum. Z Istrie byly přiváženy plné lodě sloupů – skoro celý poloostrov byl zbaven svého lesního porostu – aby mohli Benátčané zatloukat do močálů jeden sloup  za druhým, vždy do takové hloubky, až narazil na pevné dno a na těchto sloupech začali stavět první domy, začali spojovat oněch 118 ostrůvků mosty.  V roce 843, kdy Po smrti velkého Karla a dělení jeho říše mezi jeho potomky došlo znovu k vyjednávání s byzantskou stranou, působily Benátky už jako zprostředkovatel. Dóže Pietro Tradonico (836 – 864) dojednal k velké nevůli Byzance s Franky vlastní dohodu, (Pactus Lothari z 22.února 840) aniž se staral o názor exarchy v Ravenně či císaře v Konstantinopoli. Z objektu se staly subjektem jednání. Byzanc musela spolknout první hořkou pilulku, uvědomila si totiž, že potřebuje Benátky jako okno do Itálie mnohem víc než Benátky Byzanc.

Všechno krásné, jenže město, které chtělo něco znamenat, potřebovalo patrona, pokud možno velmi známého světce. Benátky měly svatého Theodora, spíše třetitřídního byzantského svatého, s tím rozhodně díru do světa nemohly udělat. (Úplně na něj ale nezanevřely, jeho socha se nachází na sloupu na molu na náměstí svatého Marka vedle sloupu s Markovým lvem. Mezi těmito sloupy se vykonávaly popravy, Benátčané je proto obcházejí. Pokud projdete mezi nimi, je jasné, že jste turista.)

Benátští patriciové se přišli na geniální tah. Rozhodli se získat pro město patrona velmi významného evangelistu Marka. Opírali se ve svém zdůvodnění o to , že sám svatý Petr poslal Marka do Aquileie, aby tam šířil křesťanství. A tento, když zde získal svatého Hermagora a vysvětil jej za biskupa, skutečně založil v Aquileji křesťanskou komunitu, která se později právě s odvoláním na tuto tradici, stala patriarchátem. Benátky se považovaly za dědice Aquileje ( s tímto městem v zániku se nehodlaly o tomto nároku bavit.) Jenže, aby skutečně mohly tuto novou tradici položit na akceptovatelný základ, potřebovaly svatou relikvii, čili světcovy ostatky. Ty se nacházely v místě jeho úmrtí, v egyptské Alexandrii, tam totiž svatý Marek založil koptskou církev (která existuje dodnes) a tam jej v roce 68 nepřátelé uškrtili. Dóže Angelo Partezipatio (809 – 827) začal vyjednávat s představiteli alexandrijské církve (Alexandrie byla jedním z pěti prvotních patriarchátů – Řím, Konstantinopol, Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém – jenže už bezmála dvě stě let byla pod arabskou nadvládou a představitelé koptské církve byli ochotni o prodeji ostatků svého zakladatele svatého Marka vyjednávat – měli dost hluboko do kapsy.

Benátčané se tedy v roce 828 vypravili do Alexandrie. Vyjednávání pokračovala úspěšně, až si Italové všimli, že alexandrijští ostatky svého světce vůbec nehlídají. Usoudili tedy, že zadarmo je lepší než za peníze a kosti světce prostě ukradli. (Koptové celou dobu tvrdili, že Benátčané zapomněli v Alexandrii světcovu hlavu a ta tak zůstala v jejich majetku, na urovnání emocí poslal část ostatků svatého Marka papež Pavel VI v roce 1968 alexandrijskému patriarchovi Cyrilovi VI. zpět- Benátky je už tak nutně nepotřebovaly, k tomu se dostanu na konci článku.) Jediný problém byl, jak je rychle – než si krádeže egyptští křesťané všimnou – propašovat Markovy ostatky přes celní kontrolu na přistavenou loď. Poradili si skutečně skvěle. Naházeli světcovy kosti do koše a na ně naložili pláty špeku. Arabským celníkům jakožto muslimům se vepřové sádlo muselo neskutečně hnusit a aby neohrozili svou budoucnost v muslimském ráji ani se špeku nedotkli. Tak se tedy svatý Marek dostal v roce 829 do Benátek, kde byl nadšeně přivítán místním obyvatelstvem a hned se za „ušetřené“ peníze začalo se stavbou důstojného chrámu nad jeho novým hrobem – ten chrám s pěti kupolemi a úžasnými mozaikami, který stojí na náměstí svatého Marka dnes, je už třetí.

DSC_0026

Benátky převzaly ihned i Markův znak – okřídleného lva a pod jeho tlapu položily otevřenou bibli s textem: „Pax tibi Marce, evangelista meus“. (Mír tobě Marku, můj evangelisto) Markovy lvy potkáte v severní Itálii doslova v každém městě, protože celá severovýchodní Itálie tvořila od patnáctého století takzvanou Ferra terma, pevninské zázemí Benátek. Občas má lev bibli pod tlapou zavřenou, to bylo tehdy, když byl tesán v čase války, pak se o míru nemohlo hovořit.

V podstatě byl dóže ( v roce 828 to byl syn Angela Partezipatia Giustiniani) povinen uložit tak vzácné ostatky v biskupském chrámu San Pietro di Castello. Úmyslně nechal ale biskupa stranou a nechal stavět nový chrám bezprostředně vedle dóžecího paláce. Svatý Markus se měl stát nejen patronem a ochráncem města, ale i politickým prostředkem symbolem srůstání světské a církevní moci. Papeži bylo tím vzkázáno: „Primo siamo Veneziani, poi Christiani.“ (Napřed jsme Benátčané, až potom křesťané). Ostatně na Scala dei Giganti, kterou se vcházelo do reprezentačních místností dóžete jsou sochy Marse a Neptuna – dvou bohů, kterým vděčily Benátky za svůj vzestup víc než světci – Lev svatého Marka na ty dva pohany ovšem samozřejmě kouká shora z průčelí nad vchodem.

DSC_0033

Byzanc stále více ztrácela nad svým vzpurným městem kontrolu. Za pomoc proti postupujícím Normanům zprostil císař Alexios I. Komnenos (1108 – 1118) Benátky jakýchkoliv daní a přispěl dokonce obrovskou částkou na stavbu nového chrámu svatého Marka – toho dnešního. Sotva Benátčané od Byzance získaly, co potřebovaly, uzavřely s Normany v roce 1155 separátní mír. Ukázaly opět, že v politice se bezcharakternost vyplatí. Byzanc zuřila, byla ale bezmocná. A to nejhorší mělo teprve přijít.

Benátky zaspaly první křížovou výpravu, která skončila v roce 1099 dobytím Jeruzaléma. Jejich konkurenti Janov a Pisa získaly za přepravu křižáků opěrné body pro obchod ve svaté zemi v Tyru a Askalonu. Začaly sice začátkem 12.století se stavbou obrovských doků (Arsenale), na východě ale tahaly za kratší konec. Jinak na západě. Geniálnímu dóžeti Sebatianovi Zianimu se v roce 1177 podařilo zprostředkovat mír mezi císařem Fridrichem Barbarossou a papežem Alexandrem III. Zato vyhlásil papež chrám svatého Marka na poutní místo s úplnými odpustky, což do Benátek přivedlo davy poutníků a s nimi spoustu peněz. Císař pak dal Benátčanům obchodní privilegia v celé říši za Alpami, z nichž měli profitovat po celá další staletí. Tento čin dóžete Zianiho je v dóžecím paláci oslaven několika freskami pokrývajícími stěny celého jednoho obrovského sálu.

Jeho nástupce Enrico Dandolo využil pak těchto nadstandardních vztahů s císařem Barbarossou a nabídl křižákům směřujících na čtvrtou křížovou výpravu přepravu benátskou flotilou – 30 000 vojáků za 85 000 dukátů. Když křižáci v roce 1201 do Benátek opravdu přijeli, vymluvil se na počasí a nedostatek lodí a nechal je ve městě přezimovat. Ceny byly v Benátkách vždycky nestoudné, za několik měsíců přišli rytíři o všechny své peníze a když se na jaře jednalo o přepravě do Svaté země, neměli už čím přepravu zaplatit. Dandolo přišel s návrhem – pokud křižáci pro Benátky dobudou uherský Zadar, přepraví je do Palestiny zadarmo. Křižáci skutečně v roce 1202 Zadar dobyli, papež Inocenc III. zuřil a chtěl výpravu okamžitě ukončit, jenže Dandolo (devadesátiletý slepý stařec) sledoval svůj cíl a tím bylo zničení Byzance. Místo proti Turkům, jak bylo plánováno, obrátil křížovou výpravu proti samotné Byzanci a v roce 1204 křižáci dobyli a vyplundrovali Konstantinopol.  Benátky se zbavily svého největšího obchodního konkurenta a navíc získaly z roztříštěného Východořímského císařství ostrovy Euboju, Korfu, Krétu a Kypr jakož i města na Peloponésu. Obě bitvy – dobytí Zadaru jakož i dobytí Konstantinopole jsou rovněž oslavovány na freskovém cyklu v dóžecím paláci – Benátčané by se za tyto činy měli spíše stydět, nestyděli se ale. Účel zase jednou světil prostředky.

DSC_0435

Ostatně bronzové čtyřspřeží nad vchodem do chrámu Svatého Marka je také kořistí z dobyté Konstantinopole – stálo tam na Hippodromu, kam bylo přeneseno z vítězného oblouku v Římě. (Mělo pak i nadále pohnuté osudy, v roce 1805 nechal ony koně Napoleon převézt do Paříže, aby tam zdobily jeho vítězný oblouk, po Vídeňském kongresu, ale museli Francouzi koně do Benátek vrátit a vyrobit si v Paříži kopie.)

Politický systém Benátek byl na svou dobu ojedinělý. Jednalo se opravdu o republiku, i když politická práva měli jen příslušníci nobility (skládající se ze staré byzantské šlechty a nejbohatších kupců) – tato skupina představovala 10 procent obyvatelstva, vlastnila ale 90 procent bohatství státu. Nobili si stavěli své paláce přímo na kanálech – ti nejbohatší pak na Canal Grande, zatímco chudina se tiskla v uličkách uprostřed ostrůvků. Od roku 1295 se jednalo o uzavřenou skupinu, která nesměla uzavírat sňatky s nikým jiným a bylo vyloučeno přijímání nových členů.  V čele státu stál sice volený dóže, jeho moc byla ale velmi okleštěna, už od roku 1035 nesměl určovat svého nástupce a musel se podřizovat rozhodnutím dalších orgánů. Zejména Velké rady, do které měli přistup všichni dospělí Nobili mužského pohlaví, z původních 35 jejich počet narostl až na 2000 – sál Velké rady v dóžecím paláci tomuto množství svou velikostí odpovídá.

DSC_0434

Vládu vykonávala takzvaná Malá rada o deseti členech (Signoria), pak zde byl Senát (Consiglio di Pregadi), Rada čtyřiceti (Quadranta) a Rada deseti (Consiglio di dieci). Když se dóže Marino Faliero v roce 1355 pokusil o státní převrat a převzetí moci do svých rukou, byl odsouzen a popraven – jako jediný nemá v dóžecím paláci svou podobiznu, místo ní je v jeho výklenku černá opona.

Díky tomuto vyváženému politickému systému jakož i ziskům z obchodu (jen obchod s kořením dosahoval v polovině patnáctého století roční obrat okolo milionu zlatých (asi dnešních 50 milionů Eur) se Benátky staly opravdovou velmocí. Nejen že dokázaly přečkat válku s Uherskem, kde se jednalo o dalmátská města ( a císař Zikmund musel zastavit spišská města, která pak zůstala až do roku 1772 polská), ale začaly samy dobývat na pevnině město po městu – Treviso, Udine, Vicenzu Veronu atd. Během vlády tří velmi (či lépe řečeno všeho) schopných dóžat MIchela Stena ( 1400 – 1413), Tomassa Moceniga (1414 – 1423) a Francesca Foscariho (1423 – 1457) vytvořily takzvanou Terra Ferma a srazily se v neúprosném boji o vliv v severní Itálii s Milánem, tento zápas byl ukončen mírem z roku 1453 – ve stejném roce, kdy padla Konstantinopol do rukou Turků. Benátčané Byzanci na pomoc nepřišli, městské hradby bránilo marně 700 obrněnců z Janova. Ale právě dobytí Konstantinopole znamenalo i zlom v růstu moci Benátek. Dostali se sami pod Turecký tlak. V roce 1479 se jim podařilo uzavřít s Turky mír, vzdali se Euboje a některých dalších míst a zavázali se platit na možnost obchodovat na východě 10 000 zlatých ročně, jenže vzápětí se proti všemocným Benátkách utvořila tzv., Liga z Cambrai. V ní byli pod vedením papeže Julia II. (De  Rovere) francouzský král Ludvík XII., císař Maximilián I., aragonský král Ferdinand, uherský a český král Vladislav Jagello i anglický král JIndřich VIII. Benátky naverbovaly neuvěřitelných 40 000 vojáků a pod vedením condotiera Bartolomea d´Alviana dobyly Gorici, Terst (který byl už od poloviny čtrnáctého století pod habsburskou ochranou a Rijeku.) 14.5.1509 utrpěli ale zničující porážku u Agnadella – zdálo se, že se Serenissimou, (nejjasnější) jak se benátská republika nazývala, je konec a že tentokrát nepomůže ani svatý Marek. Pomohl. Dóže Leonardo Loredan vstoupil do separátních jednání s papežem Juliem II. zavázal se platit církevní desátek a papež koalici rozpustil.

DSC_0465

Benátky přesto, že se obchod s kořením po objevení Ameriky a cesty do Indie okolo Mysu dobré naděje přesunul do Portugalska a Španělska byly nadále obchodní velmocí. Pro kupce a obchodníky z různých evropských zemí stavěli takzvaná Fondaca, kde mohli skladovat své zboží a vyvážet je dále do celého světa – samozřejmě za patřičnou daň (DPH je tedy vlastně taky benátský vynález). Nejbohatší člověk tehdejšího světa Jakob Fugger z Augsburku měl své hlavní obchodní centrum ve Fondaca dei Tedesci (dnešní hlavní benátský poštovní úřad u mostu Rialto) a odtud uplatňoval svůj evropský monopol na obchod s mědí (v čase masového lití děl úžasná věc). Ale svou Fondacu dei Turcchi měli i nepřátelští Turci. Ti v roce 1571 obsadili Kypr (Otello už v té době uškrtil svou Desdemonu a na obraně ostrova a hlavního města Famagusty se podílet nemohl). Krutost dobyvatelů, kteří velitele famagustské pevnosti Marcantoma Bragadina na hlavním trhu zaživa stáhli z kůže a tu vycpali slámou, přiměla křesťanské vládce k vytvoření velké koalice, která Turky porazila v roce 1571 v námořní bitvě u Lepanta. Přestože se právě Benátky podílely na tomto vojsku 110 galérami z celkových 200, úpadek Serenissimy už to nemohlo zadržet. Kypr byl definitivně ztracen, v letech 1645 – 1669 pak ztratili i Krétu. Obyvatelstvo decimovalo několik morových epidemií a konečně v roce 1797 vstoupily do Benátek vojska generála Napoleona Bonaparteho. Poslední dóže Lodovico Manin (zvolenýá přímo symbolicky v roce 1789, tedy v roce francouzské revoluce, svolal Velkou radu a tak 12.května  rozhodla o rozpuštění Republiky, která se  v důsledku míru v Campo Formiu stala součástí Rakouska.

Byla doby osvícenství a svatý Marek v takové době definitivně ztratil svou moc. Symbolicky ho svrhly jednotky bezvěrců hořících ideály francouzské revoluce a ničící památky na světce. Kniha pod tlapou jeho lva se definitivně zavřela.

A z kdysi tak mocných Benátek se stávala stále více turistická atrakce – a my můžeme jen děkovat za to, že tomu tak je.

Se lvem svatého Marka se ale setkáváme dál – je ve znaku pojišťovny Generali – „pod křídly lva“ zní její slogan. Je to tak trochu lumpárna. Assicurationi generalli byla totiž založena v roce 1831 v Terstu, který na znak svatého Marka neměl ani nejmenší nárok, v roce 1382 se totiž právě ze strachu před Benátkami uchýlil pod habsburská křídla a zůstal tam až do roku 1918..