Month: June 2016

Katastrofa jménem Windows 10


Možná si Bill Gates své miliardy opravdu zasloužil. Měl prostě správný nápad ve správný okamžik. Tehdy byl ovšem mladý, patřil ke generaci, která měla před ostatními náskok – fotku zakladatelů firmy Microsoft v jejich zelených letech jsem mohl vidět v muzeu komunikace v Bernu ve Švýcarsku a skutečně mě pobavila. Působila sympaticky rozevlátě, jak už to v sedmdesátých letech bylo normální. Přesto mě v posledních týdnech sžírá myšlenka, že si ty peníze možná zas až tak nezaslouží. Ta pochybnost se jmenuje Windows 10.

Měl by si zřejmě na svou firmu dávat pozor. VĚTŠÍ POZOR! Protože nad svými programátory ztratil kontrolu. A co je ještě horší – jeho programátoři ztratili nad sebou kontrolu. Důkazem je právě onen paskvil jménem Windows 10.

Roky jsem používal Windows sedmičku a byl jsem ochoten se s ní skamarádit. Ti, kdo mě  znají, vědí  že to není jednoduché.Počítače mě nemají rády a já jsem ochoten jim jejich antipatii  vracet. Nicméně jsem se se sedmičkou nejdříve smířil, pak seznámil a pak skoro skamarádil. Pochopila očividně, kde jsou moje možnosti a nenapínala je k prasknutí.

A pak najednou přišla nabídka, že bych měl Windows updatovat na desítku. Ve slabé chvilce jsem souhlasil, ostatně to nabízeli bezplatně. Od té chvíle se můj život změnil ve zlý sen. Asi po dvou dnech mi přestal fungovat internet, zmizel přístup na externí disk atd. atd. Syn se rozhodl situaci vyřešit návratem  k sedmičce (poté, co mi vynadal za tak šílený nápad jako je update windowsu). V rámci tohoto zpětného reupdate se počítač definitivně zhroutil. Zemřel, zčernal, odmítal s námi jakkoliv komunikovat. Podařilo se jej vypnout pouze vyjmutím akumulátoru, poté se synovi nějak v hektické dva dny trvající akci podařilo zachránit soubory, které jsem na počítači měl. Poté krok po kroku obnovoval funkce, které při všech těchto operacích zmizely. Začal jsem se znovu pomalu cítit jako člověk a internet vnímat jako službu člověku.

Pak se znovu objevila nabídka update na Windows 10. Odmítl jsem rozhodně a spokojeně jsem se usmíval, že na podobnou blbost podruhé nenaletím. Nabídka se objevila ještě několikrát, vždy jsem ji s dobrým pocitem poslal někam.

A pak jsem jednou při návštěvě Brna v hotelovém pokoji zapnul můj počítač – k mé obhajobě musím udat, že jsem potřeboval napsat několik mailů. Uprostřed jednoho takového mailu se počítač najednou zhroutil. Zčernal a poté mi oznámil, že nahrává Windows 10. Na nic se mě už neptal, mé mínění ho nezajímalo, prostě se tak rozhodl a nehodlal se mnou už diskutovat. Možnost odmítnout jsem prostě neměl.

Zpočátku vypadalo všechno v pořádku. Změnil se jen image a nenašel jsem opět přístup na externí disk. To se ale dá obejít, tím, že člověk prostě klikne na složku, kterou chce kopírovat a pak zvolí funkci „Tento počítač“. Občas se sice soubor okopíruje jinam, než by člověk chtěl nebo čekal, ale s tímto deficitem životní kvality jsem byl ochoten se smířit. Jak vidíte nejsem kverulant a jsem ochoten i k ústupkům. Mír trval přesně čtyři dny. Poté jsem se nedostal na internet a při pokusech opravit kontakt s mým HUI přístrojem, čili domácím internetem mi můj milovaný počítač napsal, že mu chybí NEJMÉNĚ jedna funkce, aby mohl můj počítač s internetem spojit. Pochopil, že je zle a současně jsem si uvědomil, jak je člověk na internetu závislý. Samozřejmě je to denní pošta, pozvánky na vzdělávání, sociální sítě. Účty za telefon i vyúčtování kreditní karty dostávám taky už jen elektronicky. Ale je to i internetové bankovnictví, které samozřejmě člověk potřebuje nejvíc, když  nefunguje. Pak je to ebay, zprávy, program kin atd. atd. Odhlédnouc od mé webové stránky. A to vše bylo pryč.

A naskýtala se rozhodující otázka – kdo mě zachrání? Protože reinstalaci bylo očividně potřebné provést u mně doma a syn se nacházel právě v Londýně.

Obrátil jsem se na kolegu, který je „digital native“ s prosbou o pomoc. Byl skvělý, přijel a zdálo se, že rozumí tomu, co dělá. Na internetu si našel diskusi podobně postižených, kterým Windows 10 zrušil přístup k internetu. K mému údivu jich nebylo málo – až do té chvíle jsem trpěl paranoidní představou, že se počítače a jejich nástroj jménem Windows 10 zaměřily pouze na moji osobní likvidaci. Tam se kolega dozvěděl, které funkce Windows v rámci updatu odbourává. Tím pádem věděl, co by měl stáhnout, aby můj internet zase fungoval.Problém byl jen v tom, že ty funkce samozřejmě stáhnout nemohl, protože můj internet nefungoval. Tedy přesněji internet ano, ale můj počítač k němu neuměl najít spojení. Na svém mobilním telefonu zřídil hotspot – (neptejte se mě, co to je), tam stáhl dané funkce z internetu a pak je přenesl na můj počítač. Vysvětlil mi, že napřed smazal všechny adaptéry pro síť z počítače , pak je znovu nastartoval a něco k tomu stáhl – (to už jsem nerozuměl, co) K mému úžasu začal internet zase běhat. Oznámil jsem kolegovi, že ho miluju a pozval jsem ho na večeři – pozvánku zatím nepřijal. Věděl zřejmě proč.

Má euforie trvala přesně tři dny. Ještě že jsem měl tušení a ráno v šest hodin jsem vyřídil to nejnutnější. Protože ve čtyři odpoledne už internet zase nefungoval – psal mi totéž co poprvé, že chybí nejméně jedna funkce ke kontaktu s internetem. Windows 10 očividně opět provedl jednou update aniž by se mě ptal na svolení (NEDOSTAL BY HO!) a v rámci toho odmontoval zase ony funkce, které jsme pracně nahráli.

Řekněte mi, kdo může přijít na tak idiotský program, který lidem bez jejich vědomí v rámci updatu ruší kontakt s internetem? Odpověď mám. Je to Microsoft – firma Billa Gatese. Firma, která ztratila kontakt s realitou. Samozřejmě – pro digital natives – a tedy i pro ony programátory je nahrání funkcí spojení s internetem přes hotspot na mobilním telefonu hračka a nestojí za řeč. Proč by to člověk nemohl každé dva či tři dny dělat? PROTOŽE TO NEUMÍ, milí programátoři. Ano, budete se divit, ale existují skutečně lidé, kteří to neumí a když se jim zhroutí počítač, jsou v koncích. Je možné, že vás tito lidé nezajímají. Ostatně stejně jednou vymřou.

Pane Gates, chci vás jen upozornit, že patříte spíše k naší generaci než ke generaci vašich programátorů. Dejte na ně pozor, nebo se vám stane, že ani vy nebudete mír přístup na internet. Dobrá,máte na to, abyste si držel permanentně specialistu,který vám zrušené funkce kdykoliv znovu nahraje. Ale je spousta lidí, kteří takového specialistu doma nemají, žádného takového neznají a nemůžou si ho dovolit. Chcete je opravdu všechny nasírat? Já vím síla monopolu je síla monopolu, co se vám už může stát, když stejně ovládáte skoro bez výjimky celý trh. Ale naštvaní lidé jsou přece jen naštvaní lidé. A pokud nebude internet fungovat stále více lidem, možná přece jen budou hledat alternativu k vaší nadvládě nad jejich životy…

Minimálně v okamžiku, až vy sám budete potřebovat člověka, který by vám instaloval internet, který váš vlastní program odbourává, měl byste se zamyslet, že něco možná není v pořádku. Že patříte také ke generaci, kterou vaši mladí žraloci-programátoři odsoudili k životu off line, čili k neexistenci.

Ne počítače za to opravdu nemůžou, můžou za to lidé,kteří je programují.

Prozatímní happy end – můj kolega poslal mému synovi mail s informacemi, které funkce je třeba nahrát a ten to provedl. Poté se pokusil zablokovat update Windows 10, doufám, že se mu to podařilo. Nebudu tedy tento nejnovější výkřik softwarové techniky mít na nejnovější úrovni – a je mi to vážení opravdu „u prdele.“ Jen mě ruší myšlenka, k čemu je takový program vlastně dobrý.

Prý by stačilo koupit si nový počítač, protože prý ten můj 4 roky starý by mohl být s Windows 10 inkompatibilní. Možná to přece jen vše dává smysl. Jak dlouho má současný počítač vůbec fungovat. Než Windows vymyslí další nový program?

Aha, možná vás bude zajímat,proč mě vlastně taková lapálie jako Windows 10 tak rozčílila, koneckonců strýček Choleva vždycky říkal, že když nejde o život jde o ho…

1) je to pocit bezmocnosti, pocit vydání na milost a nemilost – tedy spíš na nemilost – bez možnosti obrany.

2) je to ztráta samostatnosti, osobní autonomie, pocitu, že člověk může žít sám bez cizí pomoci a zvládne to. Jde tedy vlastně už o jakousi přípravu na život v domově důchodců a to mě psychicky zatěžuje.

3) nevím, jak najít někoho, kdo by mi s podobnými problémy, třeba i za poplatek, kdykoliv podle potřeby ale hlavně rychle pomohl.

4) nevím, komu mám vynadat – tedy kdo za to může, na koho tedy můžu vypustit své negativní emoce, vynadat mu, ztlouct ho nebo ho odstřelit. Na to vše je počítačový program, nahrávající se uprostřed psaní mailu příliš abstraktní. A negativní emoce, které člověk nemá jak vyventilovat, zabíjejí jeho duši.

Možná bych těch důvodů našel víc, ale už jen tyhle čtyři stačí na to, abych k programu Windows 10 cítil …. řekněme to diplomaticky – silnou antipatii.

Kladsko – Klodzko – Glatz – kus zapomenuté kdysi české země


Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl.

Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes.

Roku 1297 se v Kladsku narodil Arnošt z Pardubic – jeho otec tam byl královským purkrabím. V Kladsku také začal studovat u Johanitů, kteří zde působili od roku 1310, než odešel za dalším studiem do Itálie (Bologna a Padova), aby se v roce 1344 stal prvním českým arcibiskupem, jedním z nejlepších, jaké Čechy kdy měly. Byl pravou rukou Karla IV. při budování nové české státnosti – Zemí koruny české. Po své smrti v roce 1364 se nechal v Kladsku v chrámu Pany Marie, který dal stavěl ze své pozůstalosti, pochovat. Zřejmě mu tedy jeho rodiště přirostlo k srdci.

V roce 1459 učinil Jiří z Poděbrad z Kladska hrabství, svázané s českou korunou poněkud volněji. Chtěl se tak postarat o své potomky. Protože bylo zřejmé, že sám proti Matyášovi Korvínovi neobstojí, uzavřel smlouvu s polskými Jagelonci, v jejichž prospěch měla po jeho smrti přejít královská česká koruna – a tak se i roku 1571 stalo. Jenže Jiří chtěl své početné syny nějak zabezpečit a dát jim vyšší postavení než ostatním baronům české země. Až do Bílé Hory platila mezi našimi šlechtici dohoda, jakýsi gentlemen agreement, že žádný z nich nebude usilovat o vyšší hodnost. Všichni tedy zůstávali svobodnými pány, z hlediska mezinárodního barony, což je nejnižší stupínek vyšší šlechty. Pro syny krále to bylo přece jen trochu málo. Vyčleněním kladského hrabství umožnil Jiří svým synům, aby se titulovali hrabaty, kteří byli v šlechtické hierarchii přece jen o něco výš. Kladsko přestalo být nedílnou součástí Čech, ale českým lénem. Nicméně privilegia z roku 1472 (podepsané Vladislavem Jagellem a 1578 Rudolfem II.) stanovila, že se tato země nikdy nemá odloučit od Českého království, nebyla tedy nikdy součástí Slezska a to přesto, že Jiříkovi synové se stali slezskými vévody a začali se cítit být doma tam.

Osud to ale s tímto kouskem země mínil trošku jinak. Kladsko připadlo při dělení dědictví mezi početné potomstvo vitálního husitského krále synu Jiřího Jindřichovi I.Staršímu, který byl současně i vévodou Minsterberským. Toto vévodství bylo ve Slezsku a tak poprvé je Kladsko spojeno minimálně v osobě vládce se Slezskem. V roce 1501 prodali tři Jindřichovi synové Albrecht Karel a Jiří na umoření svých dluhů Kladsko přes odpor českých stavů za 70 000 zlatých rakouskému pánovi Ulrichovi z Hardeggu, který tak převzal i hraběcí titul, s vlastnictvím Kladska spojený. Hardeggové se nazývají hrabaty kladskými dodnes. Proto se i manželka Karla Schwarzenberga Theresa narodila jako hraběnka z Hardeggu na Kladsku a Machlandu. Posléze se Ulrich oženil s dcerou Albrechta minstenberského Sidonií, takže možná v žilách paní Theresy proudí několik kapek krve českého krále Jiřího.

V letech 1620 – 1622 se v kladské pevnosti statečně bránit František Thurn, syn Matyáše, vůdce pražské defenestrace. Díky Františkovu vojenskému géniu (nepoměrně lepšímu, než vlastnil jeho otec, který byl na bojištích spíše tragickou figurou) se pevnost držela ještě skoro dva roky po Bílé Hoře. Kladsko bylo poslední baštou stavovské opozice, kterou habsburská vojska dobyla. Pevnost nad městem byla poté srovnána se zemí a postavena znovu. Měla být nedobytnou ale nebyla.

V roce 1741 vpochodovalo do Slezska pruské vojsko Friedricha II. a tento panovník hned poznal strategický význam města a pevnosti na řece Nyse. Pevnost padla do pruských rukou a po Vratislavské míru v roce 1742 bylo Kladsko odtrženo od Čech a stalo se součástí Pruska jako země se zvláštním statutem.V roce 1760 v rámci sedmileté války se Marii Terezii podařilo pevnost dobýt zpět, jenže pak 5. ledna 1762 zemřela ruská carevna Alžběta, věrná spojenkyně Marie Terezie a její synovec Petr III., vášnivý obdivovatel všeho pruského, uzavřel hned v březnu s Friedrichem II. příměří. Tím byl zpečetěn výsledek sedmileté války i Kladska. Zůstalo součástí Pruska a po druhé světové válce přešlo do polského držení. Tehdy bylo z území Kladského hrabství ( v té době už plně poněmčeného) vyvezeno 97 000 německých obyvatel. Dnes má Kladský okres něco přes 123 000 obyvatel, z toho žije 28 000 v hlavním městě.

Kladsko je pěkné městečko s obrovskou radnicí uprostřed centrálního náměstí a s pevností tyčící se nad městem. Ta pevnost s labyrintem je hlavní atrakcí města a rozhodně stojí za návštěvu. Návštěva je sice možná jen s průvodcem, hovořícím samozřejmě polsky, ale Slovani si vždycky nějak rozumět budou, aspoň pro nás to nebyl žádný nepřekonatelný problém. Vstupné činí 12 zlotých, čili zhruba 75 korun, což se určitě dá přežít. Stojí to za to. Pevnostní komplex, který dal Friedrich II. vybudovat, má 900 metrů na délku a 500 metrů na šířku. Kromě toho dal Friedrich vybudovat na kopci na druhém břehu řeky Nisy další pevnost na Ovčí hoře, která ale je dnes v ruinách a na rozdíl od kladské pevnosti nebyla restaurována. (Podle našeho przewodnika, čili průvodce, čeká na lepší časy, které nepřicházejí) V pevnosti se člověk dozví hodně o tehdejším vedení války, o dělostřelbě, zaměřování, o zásobování vojska i o životě vojáků, kterých bylo v pevnosti za normálních okolností 1300. Dbalo se i o hygienu, voják mohl být třeba i násilím 2krát na rok!!! přinucen, aby se vykoupal a vypral si oděv. Jestliže v jedné místnosti pevností části zvané Velké Kleště spalo až 20 mužů, stačil by zřejmě jeden takový špindíra, aby zbytek mužstva upadl ne do spánku ale do bezvědomí. Pevnost ale měla i svou pekárnu a v tzv. Donjonu, centrální a nejbezpečnější (protože nejvyšší) části pevnosti, byly i byty pro prominenty, kteří se do pevnosti mohli v čase obléhání uchýlit. Obyčejní měšťané Kladska toto privilegium neměli.Museli během obléhání zůstat ve městě a vydržet dělostřelbu z obou stran – proti dělovým kulím a jimi způsobeným požárům se na střechy domů v čase války nakládal hnůj – myšlenka dobrá, údery kulí se tím tlumily a požáry ve vlhké mrvě nevznikají, ovšem střechy vždy netěsnily a pokud obléhání trvalo déle – a to ono často trvalo – nebylo bydlení v takovém příbytku právě příjemné. To oni prominenti v pevnostním donjonu to měli lepší.

Katedrála Nanebevzetí Pany Marie, kterou přikázal ve své závěti postavit Arnošt z Pardubic a v níž nalezl i místo svého posledního odpočinku, je zvenku stavba časné gotiky ve stylu Parléřovy hutě, vevnitř je ale kompletně zbarikozovaná. I příchod do města – Most svatého Jana – připomíná poněkud Prahu, protože byl stavěn podle vzoru Karlova mostu stejnými architekty jako kostel – tedy Parléřovými žáky. Je tedy další připomínkou někdejší pevné vazby Kladska na Čechy.

Kladsko tedy stojí za návštěvu. Ale i jeho okolí. V celém Kladsku je celá řada lázní, vyvěrala tu na mnoha místech termální voda a tak dnes je možno navštívit místa jako Ladek Zdrój (Zdrój znamená polsky lázně) Kudowa Zdrój, Duszniki Zdrój, či údajně nejhezčí z nich Polanica Zdrój. Ladek Zdrój má i slavnou historii. Nejen že ho navštívil Johann Wolfgang Göthe, který zde oslavil 28.srpna 1790 své 41.narozeniny a vydal při té příležitosti dva tolary a 4 groše. Jak velká byla narozeninová párty nedokážu z této sumy odhadnout. Samozřejmě Göthe navštívil zřejmě všechny lázně ve střední Evropě než se víceméně nastálo usídlil v Karlových Varech. Ale v Ladku Zdróji, který se tehdy ovšem jmenoval Bad Landeck strávil léto 1813 i pruský král Fridrich Vilém IV. a setkal se zde s carem Alexandrem I. který zde bydlel 2-18 srpna 1813 s celým svým dvorem. Měli tehdy starostí víc než dost. Rusko pruská koalice utrpěla na jaře 1813 od Napoleona několik drtivých porážek a po bitvě u Budyšína 21.května 1813 bylo vyhlášeno příměří. Kníže Metternich se tvářil, že organizuje mírové jednání v Praze. Koneckonců byl jeho pán, císař František I. tchánem francouzského císaře.Místo toho 12.srpna, tedy právě v době, kdy si pruský a ruský panovník lízali v Ladku Zdróji válečné rány a čekali na nové spojence, vyhlásilo Napoleonovi válku i Rakousko. Zřejmě tedy právě tady dohodli car s králem novou strategii, která vyvrcholila vítěznou bitvou koalice u Lipska v říjnu 1813.

A pro ty, kdo milují chození po horách, mají hraniční hory dost co nabídnout. My jsme se rozhodli pro Kralický sněžník. Na této hoře byl jak císař Josef II. tak princezna Mariana oranžská, která vlastnila v Kladsku v devatenáctém století mnohé statky a starala se opravdu příkladně o své poddané a jejich hospodářský rozvoj a dodnes je nazývána „dobrou princeznou“ – byla manželkou prince Albrechta pruského. A konečně v roce 1886 vyšplhal na „Sněžku kralickou“ i kolega Alois Jirásek. Tak tedy sto třicet let po něm jsme se na vrchol vydali i my. Internet mě postrašil, že se jedná o čtyřhodinovou tůru. Když jsem se na to zeptal kamaráda Vladimíra, který má do Polska velmi dobré kontakty a po horách nechodí ale běhá, potvrdil mé obavy s dodatkem, že se může jednat dokonce o pět hodin. Z toho důvodu jsme v hotelu Kalina v Ladek Zdrój nechali přeložit snídani z osmé na půl sedmou – neuvěřitelně ochotný personál hotelu byl skutečně ochotný přivolat kuchařku už o šesté ráno a hotel i se snídaní přišel na 20 eur za noc!

Nicméně se nejí tak horké, jak se to uvaří. Ona existuje z centra kouzelné vesničky Medzygorce skutečně cesta čtyřhodinová. Vede i okolo krásného vodopádu Wodospad Wilczki, kde nechala vyhlídkové terasy a mosty vystavět také ona legendární dobrá princezna Mariana. Jenže pokud se člověk vydá autem dál po červené značce, dostane se až za ves do části Jaworica a tam je za posledním stavením odstavné parkoviště, z něhož to trvá k horské chatě Schronisko pod Sneznikom, jeden a půl hodiny (a jen dva krátké úseky jsou opravdu strmé) a na vrchol pak další půl hodinu. Čili za dvě hodiny se to dá zvládnout a poté si člověk může dát na Schronisku jednu z pěti nabízených polívek s pivem.

Komu je to málo, může přeběhnout asi půl kilometru z vrcholu na českou stranu k pramenu řeky Moravy – je to výškový rozdíl pouhých čtyřicet metrů, které pak musí člověk zase vystoupat zpět, to samozřejmě nemohlo mou zvědavost zadržet. Neodolal jsem a pramen největší moravské řeky jsem navštívil – nehodlal jsem až do smrti žít s takovým deficitem. Manželka svodům odolala a vrátila se na chatu, ona má totiž úžasně silnou vůli.

Takže co tak vyrazit si do Kladska? Krajina je to pěkná, ceny nízké – například v rodinném pensionu Cecylia v Ladku Zdróji jsme se oba s manželkou i s vínem najedli za 15 eur – lidé jsou milí a ochotní a je tu leccos k vidění. Pro historika i pro milovníka přírody a hor. Já jsem si užil obojí.