Month: April 2016

Všechno jen show

 

Jmenuje se to zábavný průmysl. Je tedy div, že se chová stejně jako průmysl, tedy vyrábět levně a hodně prodávat? Kvalita nikoho nezajímá, pokud jsou zákazníci ochotni konzumovat šunt, bude jim i nabízen. Hlavně, že je výroba levná a obrat velký.

Když jsem byl před několika měsíci u rodičů na návštěvu, zažil jsem hodně podrážděného otce, kterého psychicky ničil hopsající herec Adam Pavlásek jakožto „tancující“ hvězda v pořadu StarDance. Hvězda možná je, tancující určitě ne, přesto to díky přízni diváků dotáhl až do finále. Že nešlo o tanec ale o prostou lidovou a to dost pokleslou zábavu, muselo být každému jasné. Tehdy jsem děkoval bohu, že jsem v Rakousku a věřil jsem, že se něco takového v této zemi nemůže stát (ačkoliv „dancing stars“, jak se tento program v Rakousku jmenuje, sleduji pouze ve stavu naprostého pátečního vyčerpání, tedy po extrémním týdnu, kdy nejsem schopen ani hýbat prsty a tím pádem ovládat počítač – na televizní ovládač to ještě stačí. To se mi stává tak jednou za měsíc, i když v poslední době stále častěji.)

Zoufale jsem se přepočítal. Výměna informací mezi státy Evropské Unie je očividně velmi silná a hlavně v zábavném průmyslu se know how předává velmi rychle.

Hned v následující sérii Dancing stars nastoupila v rakouské televizi Jazz Gitti, sedmdesátiletá někdejší avantgardní zpěvačka, vážící v současnosti víc kil, než kolik má let (při metru padesáti výšky) a naprosto neschopná vyprodukovat pohyb, který by mohl aspoň vzdáleně připomínat tanec. Ne nadarmo se jejímu profesionálnímu tanečnímu partnerovi přezdívá „plotýnkový Willi.“

Zřejmě nikoho nepřekvapí, že Jazz Gitt postupuje kolo po kole a nechává vypadnout páry, které opravdu tančit umějí, V podstatě je ona jediná, která si s postupem nemusí dělat žádné starosti a zuřivé protesty několika intelektuálů, píšících vzteklé dopisy rakouské televizi i zoufalá gesta porotce Balasze Eckera, který ji pravidelně dává známku 1 (protože nula neexistuje) ji nemůžou vyvést z klidu. Jeho komentáře jako „nic to není a nikdy to nic nebude“ nebo „já si myslím, že to někdy musí přestat“ jí jen ženou další hlasy diváků a místo jí muselo uvolnit už několik opravdu velmi dobře tancujících párů.

Je totiž zřejmé, že už dávno nejde o tanec, ale o freak show. Tak jak si to vyžaduje dnešní publikum. Lidé potřebují v televizi vidět lidi, jejichž výkon můžou okomentovat slovy „tohle bych zvládl taky“. Obdiv ke skutečným výkonům už není v popředí, vyvolává jen komplexy méněcennosti. A to nikdo nechce. Proto je servírovaná nenáročná zábava, kterou každý pochopí aniž by musel příliš namáhat mozek. Protože psychická námaha vyvolává – jak známo  – bolesti hlavy.

I onen zoufalý porotce Balasz, který dává dokonce interview do novin, ve kterých běduje nad tím, že Jazz Gitti nemá v Dancing stars co hledat, je zřejmě za své negativní nastavení dobře zaplacen a má svým nesmlouvavým postojem vyvolávat soucit s ubohou tancující stařenkou. Něco jiného by bylo, kdyby řekl, že v tomhle nehraje a opustil svůj porotcovský post. Pak bych mu uvěřil, že trpí výkony oné „tanečnice“ skutečně a že to z jeho strany není „jen show“. Jenže to určitě neudělá. Honorář je honorář a jeho zoufalý či naštvaný obličej je zřejmě započítaný v jeho gáži.

Těch několik zoufalých diváků,kteří píší zuřivé dopisy do rakouské televize a hrozí, že přepnou na Němce, kde běží podobná relace, nemůže manažery vyvést z míry. Rozhoduje masa ochotná tlačit guláš a ne fajnšmekři zvyklí na kaviár. Ostatně aby se nezklamali. Němečtí manažeři už možná české a rakouské know how zaregistrovali a hledají už svého freaka.

Je to prostě tak a jinak to nebude. Lidem je život (i ten tanec běží v sérii „reality show“, i když to žádná realita není) nabízen jako nenáročná zábava, nad kterou není třeba přemýšlet.

Otázka je proč se nás snaží takto zblbnout. Odpověď je jednoduchá a odpovídá duchu spotřební společnosti. Zblbnutí lidé jsou ochotni více a hlavně nekriticky konzumovat. A o to jde.

A mně se vnucuje otázka, zda má cenu ještě tvořit něco náročného, co má lidi přivést k zamyšlení a rozšířit jejich obzor. Literatura má problém, že se stává výsadou úzké intelektuální vrstvy. (Jsou samozřejmě výjimky jako např. Harry Potter) Jestliže před třiceti lety četl téměř každý, dnes to dělá jen úzká vrstva obyvatelstva. Což má samozřejmě za následek nízká prodejní čísla.

Už před nějakou dobou jsem se divil, že historické romány, které se píší v cizině (v angličtině a španělštině) jsou velmi dlouhé. Děj se rozbíhá pomalu skoro jako u Jiráska a na zápletku se čeká několik desítek stran. Knihy mají téměř vždy přes pět set stran, někdy i mnohem víc, či dokonce je těch na sebe navazujících svazků o tisíci stranách hned několik. V české literatuře je něco takového nemyslitelné. Pamatuji si, jak mi byl jeden z mých románů vrácen s tím, že musím z prvních deseti stran udělat pět, aby se hned něco začalo dít. Jinak to lidi nebudou kupovat. Udělal jsem to a kniha byla úspěšná. Zda proto anebo z jiného důvodu, raději nebudu zkoumat. Nicméně čtenářů je stále méně. V době, kdy 19 procent absolventů středních škol neumí číst – tedy samozřejmě umí přečíst psaná slova ale nerozumí významu psaného textu, čtenáři vymírají.

Knihy se staly luxusním zbožím a mají zcela jinou cílovou skupinu než ještě před dvaceti lety. V anglickém a španělském jazykovém prostoru je dostatečný počet intelektuálů, kteří čtou rádi, kteří si na zápletku rádi počkají i padesát stran, pokud je text psán hezkým jazykem, který si mohou užít. V miliardovém trhu jako je ten anglický nebo španělský to jde. V českém, majícím deset milionů potenciálních čtenářů je situace jiná.

Lidí ochotných přemýšlet, číst a tím povzbuzovat svou fantazii rok za rokem ubývá. Lidé chtějí nenáročnou show – Pavláska či Jazz Gitti. Z toho je hlava nebolí. Snad jen ty intelektuály. Jenže ti stejně nejsou zajímavou skupinou pro spotřební společnost. Moc přemýšlejí a dají se špatně manipulovat.

Vnucuje se mi stále více otázka, zda v této společnosti, bažící jen po laciné show má cenu pokoušet se tvořit. Je to podobný pocit jako když jsem zavíral svou soukromou ambulanci. Věděl jsem, že řadu lidí mé rozhodnutí zranilo, že se cítili mnou opuštěni či dokonce zrazeni. Jenže těchto pacientů bylo prostě málo, aby se vyplatilo tu ordinaci vést ekonomicky smysluplně dál.

Mám štěstí v tom, že můj vydavatel Rybka stále dbá spíš na kvalitu a knihy, které se mu osobně líbí, je ochoten vydávat. Jenže jak dlouho bude i on schopen ekonomicky přežívat, pokud nebude nabízet nenáročnou show?

 

PS: Jazz Gitti vypadla z Dancing Stars tři kola před koncem, hned když jsem dopsal můj článek. Způsobila si to sama, protože uvěřila, že opravdu umí tančit. A na svém facebooku napadla porotce Balasze a obvinila ho z nenávisti a diskriminace. To bylo i na její fanoušky moc. Kašpárek, který chce být vážně, nikoho nezajímá. Aspoň to tedy funguje. Možná se mi vrátí víra v lidstvo zpět.

Moje zahrádka a její návštěvníci

 

Jak už jsem pravil, zahrádka je něco, co má být vyhrazeno skutečně jen mně, mé rodině a mým přátelům. samozřejmě chápu, že při jejím vzhledu existuje mnoho různých existencí,kteří neodolají a hodlají se se mnou o mou zahrádku dělit.


DSC_0002

Ovšem nehodlám se jen tak svého privilegia vzdát. Je to společné dílo kamaráda zahradního architekta Václava Babky, který ji vyprojektoval (buď mu za do vzdána chvála) zahradníka Kurze, který projekt zrealizoval (buď za to taktéž pochválen) a mé každodenní péče (za kterou se rovněž musím pochválit, protože to jinak nikdo neudělá.

S některými návštěvníky se smířit musím. Jako párek krásných strak, které u nás bydlí od samého začátku.Pokud nenecháváme na stole či někde okolo domu šperky, nemáme se čeho bát. na rozdíl od většiny jiných ptáků straky nerozhrábavají dekoraci okolo stromů a jsou pěkné.

Svého času jsem měl totiž na zahrádce skoro všechny druhy ptáků hrabavých, takže jsem je sledoval na terase s otevřenou knihou „Zvířata“, abych měl aspoň trochu představu, kdo to všechno k nám na návštěvu chodí. Jednou se na mém trávníku připravovali na nálet na sousedovy třešně špačci, to byl trávník na asi půl hodiny černý, než se sešikovali a zaútočili. Soused nato třešeň porazil a je klid.

Trošku větší svízel je s párkem kosů. Na jedné straně vyzobávají z trávy mravence ( na tento úkol ale naprosto nestačí, žížaly a možná i jinou verbež, rozhodli se ale u nás ubytovat. A to přímo na trámu nad vchodovými dveřmi. Naštěstí jsme jejich hnízdo odhalili včas, ještě něž stačili položit vejce. Jednalo se jednoznačně o nepovolenou černou stavbu a proto jsem rázně zakročil a strhl jsem ji. Argumentaci, že kos stavět na černo může, protože je sám černý jsem odmítl akceptovat. Jak už by to v Evropské Unii vypadalo, kdyby každý černý stavěl, kde se mu zachce – a ne že by se o to nepokoušel. Tady je třeba plnit literu zákona nesmlouvavě a to jsem taky učinil. Buď jsou ovšem kosi nechápaví nebo hrozně tvrdohlaví. Musel jsem zmařit celkem čtyři pokusy zahnízdit se nad našimi hlavami a obšťastňovat nás svými výkaly a výkaly svého potomstva kdykoliv se rozhodneme do domu vstoupit či ho opustit, než pochopili, že tam nejsou vítaní a dalších pokusů se vzdali. Tedy  minulý rok- letos to už zkusili znova. Očividně nezatrpkli, pobíhají po mém trávníku nadále.

Někde pod ním se totiž chystají k dalšímu útoku mravenci. Určitě jsou jich tisíce, či dokonce miliony, nevěřím, že se mi je podařilo vypudit. Možná zatlačit do defenzívy, ale zahrabali se pod trávníkem jako IS pod městem Rakká a čekají na svou příležitost. Musím být ve střehu, kosi na to stačit určitě nebudou. Některé předsunuté jednotky se a povrch už vyhrabaly mezi kameny blízko mé vrby, ale hned jsem je odhalil, zasáhl a přinutil je stáhnout se znova do ilegality. Uvidíme, zda se poučili a hlavně, kde vyrazí k útoku příště. Bezpečnostní opatření jsem posílil, ještě ale necítím potřebu vyhlašovat výjimečný stav.

Krtci, kteří mi ztrpčovali život několik let, se všichni utopili při potopě v roce 2013. Sice mi lezli na nervy ale takovou smrt jsem jim nepřál. Měl jsem na ně připravený karbid abych je vysmrděl, o život jsem jim ale neusiloval. Nicméně nelítostná příroda rozhodla za mně.

Bažant, který se kdysi promenádoval na příjezdu k našemu domu, nás přestal navštěvovat, když si vedle nás postavili dům sousedi, už jsme pro něj nebyli zajímaví, nebyl už tak dobře vidět, když se naparoval a ukazoval celou nádheru svého peří.

Občas profuní za domem rodinka ježků, která se neustále stěhuje mezi polem napravo od našeho domu a zahradou souseda Sommera nalevo. Pokud mi nefuní  příliš hlasitě přímo pod otevřeným oknem ložnice a neruší tak můj spánek, mám je rád.

Takže jediným nepřítelem zůstal sousedův kocour. Nejen že si nemyje pracky, když se rozhodne spát na mém autě ( a rozhoduje se pro to očividně každou noc nebo minimálně vždy v tu noc, kdy jsem si čerstvě umyl auto), ale kálí a močí mi po trávníku. Hovínka (slušně řečeno, je to velká bestie a po trávníku netrousí hovínka, ale pořádná hovna) mi až tak nevadí, zato vypálené kruhy po jeho močí mě přivádějí k nepříčetnosti.

Použil jsem tedy tajné zbraně, kterou mi poradila kamarádka Eszter- zasadil jsem kozlík lékařský, čili baldrián, latinsky Valeriana officinalis). Zasadil jsem ho hned vedle odpadkových košů, abych ho přivábil tam. Pokud si zřídí toaletu na onom místě, není problém jeho exkrementy odstranit. Od té chvíle sleduji, zda se u kozlíka povaluje. Pro kočky prý není baldrián ani tak marihuana jako spíš LSD. Měl by tam tedy ležet, nepříčetně koulet očima, zpívat a pokoušet se létat. Neleží tam, nezpívá a nelétá. Možná už byl někde na odvykačce a drogám se vyhýbá. A na trávníku přibyly nové vypálené skvrny. Dostal jsem další tip. Prostě akce zoufalce, rozumíte. Topící se i stébla chytá. Existuje bylina, latinským jménem Coleus caninus, česky Kopřivěnka psí. Na nápad ji zasadit mě přivedlo její německé jméno „verpiss dich“.  (Je to v podstatě nepřeložitelné, česky bychom to přeložili jako „zmiz“ jenže v doslovném překladu to znamená „odčurej se“.) Což mi připadlo velmi výstižné k situaci, ve které se s oním zlým kocourem nacházím. Ta rostlina má totiž svým zápachem odpuzovat jak psy tak kočky – je zvláštní že prý v tomto bodě jsou tyto znepřátelené zvířecí druhy zajedno. (Milejší by mi bylo, kdyby se ta rostlinka jmenovala Coleus catus, jenže co už nadělám. Musím věřit, že se aspoň v tomto bodě sousedův kocour bude cítit být psem.) Zasadil jsem ji mezi domem našim a domem sousedovým jakož i před carportem, kde parkuji mé stále špinavýma kocouříma nohama znesvěcované auto. A čekám na výsledek.  Zatím nevím co si o tom mám myslet.

Možná zase jednou půjdu umýt auto. Uvidíme.

Třeba mám mou zahrádku opravdu už jen pro sebe, mou rodinu a mé přátele. Pokud se rozhodnou nás navštívit a přijedou. Udělal jsem pro to opravdu vše, co bylo v mých silách.

 

PS: Auto jsem umýval zbytečně. Ta kocouří bestie zřejmě buď ztratila čich nebo je úplně blbá. Pokud ji chyhtím, odvleču ji k zvěrolékaři, ať jí propláchne nos. 

DSC_0003

 

Báje o Asklepiovi

 

Knížka Eduarda Petišky „Staré řecké báje a pověsti“ byla knihou mého dětství. Nicméně ani v ní ani v knize Rudolfa Mertlíka jsem se nedočetl o Asklepiovi , praotci mého – tedy lékařského řemesla. Dovolím si tedy vyprávění z řecké prehistorie doplnit. Je vždy znovu fascinující, jak staří Řekové dokázali ve svých bájích vystihnout veškerou tehdejší moudrost a pravdy, platné dodnes, jakož i do svých vyprávění zakódovat poselství, která měla dalekosáhlý společenský význam. Jako například báje o Asklepiovi.

Lidé odjakživa toužili po schopnosti léčit nemoci, pomáhat strádajícím, právo léčit či nechat zemřít bylo ale vyhrazeno pouze bohům. Především to byl bůh Apollón, bůh slunce a sluneční léčivé síly – Řekové věděli už tehdy, že pobyt na slunci a čerstvém vzduchu přináší zdraví.

V Böothii, zemi hraničící na jihu s Attikou, tedy zemí Athéňanů, vládl král Phlegyos a jeho krásná dcera Koronis se zabývala léčivou silou bylin. Chtěla pomáhat lidem, léčit je. Tak si jí při jejích toulkách za léčivými bylinami všiml bůh Apollón a do krásné a moudré ženy se zamiloval. Láska boha se neodmítá a protože Bohové si s antikoncepcí nedělali nikdy žádné starosti, milostný vztah Apollóna a Koronis nezůstal bez následků – Koronis otěhotněla.

Když se to dozvěděl její otec král Phlegyos, byl nepříčetný vztekem. Samozřejmě že počítal se svou dcerou jako s politickým prostředkem k získávání spojenců a rozmnožení své moci. Skutečnost, že otcem nenarozeného dítěte byl sám bůh slunce, ho nijak nedokázala s novou skutečností smířit. Zapálil ve svém vzteku Apollónův chrám a Apollón, který takovou svatokrádež nemohl ponechat nepotrestanou, jej zahubil svými slunečními šípy. Bohové dokážou být za rouhání hodně nesmiřitelní. Phlegyos se dostal do Hádovy říše, kde za trest stojí připoután ke skále a nad ním se celou dobu viklá obrovský balvan, neustále hrozící zřícením.

Zda to byl tento krutý trest, kterým Apollón postihl jejího otce či něco jiného, je těžko říci, ale Koronis, už těhotná, se zamilovala do smrtelníka, do prostého muže jménem Ischyos. Spali spolu, což Apollónovi nemohlo uniknout. Byl nepříčetný vztekem, jeho ego utrpělo těžkou ránu. Posla špatné zprávy, bílou vránu, proklel za to, že nevyklovala Koronis oči, když je tato tak slepá že nedokáže rozlišit božského krasavce od obyčejného smrtelníka. Od té doby jsou vrány černé. Apollón se přes své ponížení  nedokázal přenést a zjevil se Koronis, aby se jí zeptal, jak se mohla zamilovat do prostého člověka, když měla nejkrásnějšího milence, jakého si jen žena může přát.

Odpověď jej ranila ještě víc. „Světlo ve slunci nesvítí,“ odpověděla Koronis. „Slunce oslepuje. I já chci být někomu světlem, za kterým se vydá, po kterém bude toužit. A někoho takového jsem našla.“

Apollón svou nevěrnou milenku nedokázal potrestat, vylil si ale srdce u své sestry panenské bohyně lovu Artemis. Artemis věcem lásky nikdy moc nerozuměla a ani rozumět nechtěla. Poznala ale, jak hrozně Koronis urazila jejího bratra a rozhodla se vzít spravedlnost do svých rukou. Vystřílela do nebohé Koronis celý toulec šípů. Určitě by stačil jeden – Artemis se ve střelbě nikdy nemýlila – je ovšem možné, že tentokrát se jí vztekem chvěla ruka.

Až když byla Koronis mrtvá, uvědomil si Apollón, že nosí pod srdcem jeho dítě. Narychlo povolal boha Herma, který nenarozeného chlapce vyřízl z těla mrtvé matky. Tak přišel na svět malý Asklepios. Obdařen schopnosti své matky i otce získal vzdělání v léčebných praktikách u kentaura Cheiróna, který jej vychoval.

Když dospěl, stal se lékařem. Léčil a uzdravoval, ve své osobě sloučil umění chirurgické i léčení léky a ovládal i nauku o léčivých bylinách. Byl tedy společným  předkem lékařů i lékárníků. Své umění předával i svým dětem, jeho syn Machaon působil úspěšně pod Trójou v řeckém vojsku jako vojenský lékař, jeho dcera Hygiea byla ztělesněním zdraví. (Slovo Hygiena se odvozuje od jejího jména).

Jenže pak to Asklepios jednou přehnal. Dokud léčil  nemocné, bohové na Olympu jeho činnost tolerovali – koneckonců byl synem jednoho z nich a vnukem samého Dia. Ale pak jednou vzkřísil mrtvého, tedy člověka, který už čekal na převoz do říše mrtvých. To rozlítilo boha Háda, pána podsvětí, do nepříčetnosti. Že ho Asklepios připravil o jednu duši, to nemohl tolerovat. Ihned se odebral na Olymp ke svému bratrovi Diovi a trpce si stěžoval. Nespokojil se slibem, že Zeus Apollónovi a Asklepiovi domluví. Žádal exemplární trest, jinak hrozil tím, že vypustí ze své říše všechny zemřelé zpět na pozemský svět. Toho se Zeus lekl a rozhodl se Asklepia odstranit. Zabil ho  – jak bylo jeho zvykem – bleskem.

Že to muselo vést k roztržce v rodině bylo nabíledni. Apollón smrt svého syna nestrávil. Byl jeho miláčkem, už proto, že se Apollón nikdy nedokázal zbavit výčitek svědomí za smrt Koronis. Proti otci si Apollón samozřejmě nedovolili jít do otevřeného povstání. Zabil ale všechny kyklopy, tvory, kteří jako jediní uměli kovat pro Dia jeho smrtonosné blesky. Pro Dia to byla strašná rána. Až do toho okamžiku mohl podle své vůle či zlovůle zabíjet svými blesky kohokoliv. Od tohoto okamžiku měl jen omezenou zásobu své munice. Mohl sice stále hrozit, blesky ale mohl používat jen po zralém uvážení a jeho moc se tím rozhodujícím způsobem zmenšila.

Potrestal sice Apollóna tím, že ho odsoudil k odchodu z Olympu (někteří říkají že na devět let, jiní že jen na rok) – Apollón se musel starat o dobytek krále Adméta. To bylo ale vše, co si Zeus vůči svému sebevědomému synovi dovolil.

A jsme u toho, proč tato báje vlastně vznikla. Lékaři byli v temném dávnověku ohroženým druhem. Panovníci od nich očekávali zázraky a pokud lékař krále nedokázal vyléčit, byl jeho vlastní život v ohrožení. Tato báje ale praví panovníkům, jejichž zářným vzorem byl samozřejmě král bohů Zeus:  „nezabíjej lékaře, nebo se zmenší tvá moc.“

Věřte či nevěřte, v naprosté většině případů to fungovalo.

 

 

 

Pro upřesnění – často bývají používány latinské ekvivalenty jmen řeckých bohů. Držel jsem se řeckých tvarů jmen, protože ta báje vznikla v Řecku a ne v Itálii.

Přece jen ale na závěr malý slovník řecko-latinských ekvivalentů:

Asklepios – Eskulap

Apollón – Apollo

Zeus –Jupiter

Hermes –Merkur

Artemis – Diana

Hádes -Pluto

Donald Trump a celosvětová krize demokracie

 

K demokracii se už vyjádřili mnozí moudří lidé, většinou k ní nebyli právě zdvořilí, nicméně ji akceptovali jako něco, co je důležité pro fungování společnosti. Aristoteles ji považoval za nejhorší možnou formu vlády a zdůvodňoval to tím, že hloupí lidé mají vždy většinu a proto při hlasování vždy vyhrají. Winston Churchil ji považoval za sice špatnou, ale pořád ještě nejlepší z možných forem vlády. Atd. atd.

Od roku 1945 od poslední velké lidské katastrofy si demokracii nikdo nedovolil zpochybnit (samozřejmě to neplatí pro tzv. východní blok nebo čínské komunistické režimy, mluvím o demokratickém tzv. „západním“ světě.) Až do teď. Najednou se tato forma řízení společnosti chvěje v základech a je tedy naprosto legální položit si otázku, proč tomu tak je. Proč lidé ztrácejí důvěru v liberální demokracii a přejí si „demokracii s mantinely“ , tedy přechod do diktatury? Přejí si vládu silné ruky, která „udělá pořádek“. Nejen v Maďarsku nebo v Polsku, nejen v Rusku, ale dokonce i ve Spojených státech amerických, které se považují za grálského strážce demokratických hodnot a snažily se vždy vnutit tento systém dokonce i zemím, které o demokracii neměly ani ponětí a proto to taky mockrát špatně dopadlo. Francis Fukuyama se dokonce domníval, že se už dílo povedlo a že demokracie ovládne celý svět a tím skončí dějiny. To bylo v roce 1992. Nyní je svět o 24 let starší a je někde úplně jinde, než jak si to Fukuyama představoval. Proč se to stalo? A co to pro lidstvo znamená?

Stalo se to, že demokracie přestala být formou vlády, ztratila politickou moc. Sama se jí vzdala ve prospěch hospodářského růstu. V letech 1990- 1991, tedy v době, kdy Fukuyama psal svou knihu plnou nezlomného optimismu ve světlé zítřky světa pod taktovkou demokracie amerického typu, odevzdali tehdejší vládci moc burzám, finančnímu „průmyslu“.  Vzdali se kontroly finančních toků, které se osamostatnily, zbavily politické kontroly a díky internetu, který vstoupil do komerčního používání v roce 1992 se vymkly jakékoliv kontrole. Peníze se staly imaginární veličinou, kterou bylo možno během několika sekund prohnat několika bankami v takzvaných „daňových rájích“ a ukrýt je tak před finančním úřadem kterékoliv země. Zakládání nadací a off-share firem se stalo pravidlem. Bohatí přestali platit daně, z burzovních obchodů se neplatily stejně nikdy. Finanční svět začal určovat, kolik peněz zůstane k použití ostatním, tedy státům a jejich aparátům. A nechával jim stále méně, nenasytnost nezná hranice. Soukromé bohatství začalo růst nekontrolovaných způsobem, stejným tempem začala růst chudoba v zemích třetího světa, ale i zadlužení zemí rozvinutého světa, které si netroufaly vzdát se svého sociálního systému, na který se jim ale najednou nedostávalo prostředků.

A pak začali milionáři psát zákony. Tak, aby jim vyhovovaly a vždy našli dostatek politiků, kteří byli za určitý bakšiš ochotni tyto zákony schválit. Zas až tak nová praxe to nebyla. Onasis byl kdysi v Řecku jedním ústavním zákonem osvobozen od placení daní na věky – ne nadarmo je Řecko nejzadluženějším ze všech států takzvaného rozvinutého světa. Na Slovensku to byla aféra Gorila, která odhalila, že právníci skupiny PENTA psali zákony pro tehdejší slovenský parlament. Je tedy divné, že zákony chrání zločince mnohem lépe než slušné lidi? Byly takto vytvořeny – i zločinec má svá lidská práva, má jich dokonce podle současného zákonodárství víc než člověk zločinem poškozený. Demokracie se vzdala své role ochrany práv prostého občana, začala se starat o práva těch, kteří se hodlali obohatit – jakýmkoliv způsobem. Zákony se přepisovaly tak, aby byli pokud možno nepostihnutelní. Což se podařilo. Co odhalili novináři v Panamě (Panama Papers) je sice zajímavé, ale nikdo nebude právně postižen, protože se při zakládání of share Firem pro daňové úniky jedná v podstatě o LEGÁLNÍ činnost.

Prostým lidem bylo doporučeno držet hubu. A začala se vytvářet atmosféra beznaděje. Vznikl dojem, že jedna vláda je korupčnější než druhá a že z této situace není východisko. (Netvrdím, že tomu tak není) Demokracie kontroluje svou vládnoucí elitu jen prostřednictvím voleb. Jestliže je ale garnitura, která má být k zkorumpované vládě alternativou ještě zkorumpovanější než vláda sama, pak tato kontrola naprosto selhává. Lidé propadají beznaději. A přichází chvíle populistů.

Slovo populista je obměnou slova populár, někdejší politické strany ve starém Římě, která dokázala držet s prostým lidem (dokázala se mu zalíbit s získat ho na svou stranu pro podporu svých politických cílů). V Římě byla demokracie trošku jiná, než ji známe my. Čím byl člověk bohatší, tím cennější byl jeho hlas. Chudí lidé tří spodních tříd, i když jich byla naprostá většina, nebyli schopni přehlasovat několik tisíc příslušníků dvou horních tříd. Jediná cesta, jak situaci změnit, bylo násilí. Začalo to Mariem, skončilo Caesarem, mezitím proběhla celá řada občanských válek a demokracie zažila svůj smutný konec v podobě Oktaviána Augusta. Prostí lidé si ani nevšimli, že demokracie skončila – a bylo jim to v podstatě jedno. Augustus, který nebyl zkorumpovaný zavedl pořádek, jaký už Řím dlouho nezažil. Jeho adoptivní syn Tiberius dokázal ještě pokračovat v jeho stopách. A pak se dostali k moci blázni.

To je totiž vlastnost jakékoliv diktatury. I kdyby ji hned na začátku zavedl osvícený člověk, ztráta jakékoliv kontroly moci vede nezvratně k deformaci mocenských struktur, k růstu korupce, která tu demokratickou překoná a hlavně – v diktatuře přestává platit hlavní právo člověka – jeho právo na život. (Všimli jste si epidemie srdečních infarktů v Rusku u funkcionářů ve věku okolo 50 let, kteří mají nějaké problémy s objasněním svých činů – například v dopingu?)

A je jedno, zda tuto diktaturu provádí člověk nebo finanční moc. Peníze, pokud vládnou, neznají žádnou morálku. I lidský život má jen takovou cenu, která se dá vyčíslit určitou finanční částkou. Kdo ruší a mohl by způsobit finanční ztrátu, se stává bezcenným a může být beztrestně odstraněn. Jeho smrt nezpůsobí totiž žádnou finanční ztrátu, naopak zvýší zisk. Zabití takového jedince se tak stává investicí a v očích financí tedy naprosto legálním postupem.

Lidé se proti takovému diktátu snaží postavit člověka, který si dokázal získat jejich důvěru. Populistu. Ať je to Orbán v Maďarsku, Putin v Rusku, Erdogan v Turecku, či Kaczynsky v Polsku. Ti všichni demontují demokratické principy v podstatě legální formou, protože k této své činnosti dostali mandát od svých voličů. Důležité je jen zmanipulovat masu prostřednictvím sdělovacích prostředků. Ty je třeba dostat pod kontrolu, pak je ovládnutí většiny hračkou. Aristoteles měl pravdu. On ji měl ostatně skoro vždy – odhlédneme-li od jeho hypotézy, že pták na čele hejna při tažení do teplých krajin nestřídá.

Lidé chtějí demokracii, ale s „mantinely“. Zvolí si člověka, který jim tyto mantinely nabídne v přitažlivé formě, samozřejmě že je pak nasadí podle vlastních potřeb a ty, kterým se pak nelíbí, rozežene střelbou – v lepším případě gumovými projektily.

A teď už zasáhla tato psychóza boje proti „establishmentu“ tedy proti politickým špičkám, které slouží finančnímu kapitálu (protože jim v podstatě nic nezbývá) i Ameriku.

Donalda Trumpa považovali všichni na začátku za kašpárka, za někoho, kdo oživí prezidentskou kampaň a pak zmizí v zapomenutí. Týden po týdnu zjišťují, jak se mýlili a propadají panice. Zatím jen republikánská strana, není ale vyloučeno, že brzy propadne podobné panice celá politická reprezentace USA. Nikdo nedokáže ani domyslet, co bude, až se Donald Trump stane americkým prezidentem. Vládcem v nejmocnější zemi světa, zemi s atomovým potenciálem a imperialistickým myšlením. Jeho voliči jej vyzývají „Make America great again“. To znamená v překladu víc války. Ne ustrašenou politiku Obamovu (který dostal hned po nástupu do funkce nepochopitelně Nobelovu cenu míru a od té chvíle se brání vést válku i tam, kde je to nezbytně potřebné), ale politiku síly. Bombardovat toho, kdo se znelíbí, rozsudek padne v Bílém domě bez možnosti obhajoby. Trump sice hlásá omezení aktivit USA v NATO (jinými slovy Evropani si mají poradit sami), zato ale neváhá hovořit o třetí světové válce proti  Rusku. Samozřejmě že si prostí Američané přejí i zlomení síly finančního kapitálu, zneškodnění „Wall street“ a přerozdělování bohatství. Jenže i Trump bude potřebovat na své války peníze. Nemůže přece vyhnat ty, kdo mu je jsou ochotni poskytnout! Tyhle naděje voličů se určitě nesplní.

Trump je rasista. Nenávidí stejně černochy jako Mexičany, muslimům chce zakázat vstup do USA. Přerušení těhotenství se má stát trestným činem.  Naivně jsem si myslel, že tím pádem je už odepsaný. Latinské obyvatelstvo tvoří v USA třicet procent obyvatelstva, černoši něco přes deset. Kolik je v USA muslimů nevím, ale určitě se jich taky pár procent najde. Jednoduchá matematika by tedy měla dát, že by proti Trumpovi mohl nastoupit za demokraty třeba i Micky Mouse a musel by vyhrát.

Tato jednoduchá matematika ale neplatí. Podle posledních průzkumů je Trumpa ochotno volit 49 procent Američanů, a to i Mexičané, černoši i muslimové. Proč? Protože všichni sdílejí onen pocit bezmocnosti vůči politickým špičkám a Trump je jedinou alternativou. Nebo se tak aspoň tváří.

Navíc nabízí nejlepší show.Plnou vulgarismů, překvapení, přesně podle chuti televizí zhlouplého publika. Lidé jsou už natolik zvyklí na reality-show od Big brother až po Dancing stars, že nedokážou odlišit show od reality. Chtějí se bavit a netuší, že tentokrát přitom jde opravdu o život, že show je v tomto případě skutečnou nefalšovanou realitou.

Současná společnost šíří navíc atmosféru strachu a sociální nejistoty. Lidé, kteří nedostali příležitost se individuálně uplatnit či takovou příležitost nepoznali a nevyužili, mají tendenci sdružovat se do skupin – hledat skupinovou identitu. Známe to z fotbalových stadionů nebo z masových koncertů. Donald Trump jim nabízí něco podobného. Všem frustrovaným, zraněným, neúspěšným nebo ovládaným strachem.  Jen ten, kdo má smysluplnou práci a může tak dosáhnout tvoření hodnot a uznání své vlastní hodnoty, někdo, kdo může být na vlastní činnost hrdý, nepotřebuje ponižovat či zraňovat jiné, aby se sám cítil silný a sebejistý. Současná společnost ale tuto možnost poskytuje stále menšímu počtu svých příslušníků. Ten zbytek se kompenzuje v identitě skupinové. A stává se nebezpečným. Jako kdysi ve starém Římě.

Svět stojí ve stínu teroru. Demokracie se opět při ochraně svých občanů ukázala jako těžkopádná a neefektivní. Je to dáno její povahou, ale i zákony, které v posledních desetiletích přijala na ochranu lidských práv zločinců. Tím nepřímo chrání i teroristy. Ti kteří se nevyhodí sebevražedně do vzduchu se nemusí bát popravy ani mučení. Nebojí se tedy ničeho. Diktatura je v boji s terorem efektivnější, (opět Putin a jeho loutka v Čečensku Kazyrev) přinejmenším rychlejší a hlavně nehledí na to, zda se do soukolí justice dostane i několik nevinných. Je ochotna praktikovat presumpci kolektivní viny, což je právě to, co je s hodnotami Evropské Unie a demokratického světa neslučitelné. Naposledy byla kolektivní vina použita při odsunu němců z Československa na základě Benešových dekretů – to byla ovšem situace druhé světové války, kdy byla lidská práva pošlapávána přímo pregnantně. Od té doby uplynulo hodně vody a doufali jsme, že jsme zmoudřeli.

Nicméně jsme i my po desetiletích demokracie dospěli k názoru, že se vlastně nemůže nic stát. Může. Demokracie není samozřejmost. Lidé, kteří kvůli ní jdou do ulic v Turecku, Maďarsku či Polsku (v Rusku už si netroufají), jsou samozřejmě stateční, ale ničeho nedosáhnou. Kromě toho, že ukážou na to, že se v jejich zemi demokracie odbourává a základní principy fungování občanské společnosti jsou demontovány.  Jenže už je pozdě. Diktátor se moci nevzdá. Ovládne sdělovací prostředky,přizpůsobí si zákony vlastním potřebám a pokud je on sám nedodržuje (jako Erdogan) stejně ho k tomu nikdo nepřinutí. Turecko má sice fungující ústavní soud, prezident Erdogan ale jeho rozsudky prostě ignoruje. Kaczynsky je dokonce odmítá zveřejnit se zdůvodněním, že „ÚSTAVNÍ SOUD JE PŘÍLIŠ MOCNÝ“! Představa, že by se něco podobného mohlo stát i v USA, v zemi s nejsilnější armádou a atomovým potenciálem, je hrozná.

Joseph Heller ve své knize Closing time (česky vyšel pod názvem „Zavíráme“)popisuje amerického prezidenta, který nerozumí ničemu, co se v politice děje a řídí se jen úsudky svých zkorumpovaných poradců. Jeho jedinou činností je  hraní počítačových her. Až jednou vymění kufříky a své počítačové hry hraje na kufříku ovládající americké atomové zbraně. Když za ním přiběhnou vyděšení členové jeho štábu a křičí: „Pane prezidente, vy jste rozpoutal atomovou válku,“ odpoví nechápavě: „Opravdu? Ale to je mi  líto.“

Doufejme jen, že tato Hellerova vize nestane za vlády Donalda Trumpa realitou.

Jenže věta: V březnu roku 2017 se ve Washingtonu setkali prezidenti Donald Trump, Vladimír Putin a Marie le Pen, aby se poradili o dalším směřování našeho světa, je stále méně absurdní. A stále víc z ní běhá mráz po zádech. Bohužel jen naprosté menšině obyvatelstva. Většina se na takové setkání stále ještě těší.

 

PS: Slibuji, že tímto jsem s politickými komentáři pro nejbližší dobu hotov. Od příštího týdne raději zpět do historie – je to tak nějak uklidňující. Zřejmě proto, že lidstvo všechny maléry, které si v minulosti způsobilo, vždycky nějak přežilo.