Month: December 2015

Vánoční příběh -pohled z druhé strany

 

Protože jsou vánoce, je čas na vánoční příběh.Letos si trošku troufale dovolím zveřejnit dva úryvky z mé knihy „Herodes, židovský král“ (v druhém vydání se jmenovala „Já,Herodes“), kde židovský monarcha celou tu historii s narozením Ježíše vidí logicky poněkud jinak. Přeji příjemné počtení pro ty, kdo román nečetli.

 

 

Všechno bylo chmurné a zlověstné, cítil jsem, jako by na mne padalo celé nebe a vina celého lidstva. Zemí táhly karavany tisíců lidí, kteří mířili k hrobům svých otců, aby se dali podle příkazu nejjasnějšího Augusta sečíst, v Jeruzalémě provokovali dále farizeové, lidé oplakávali Hasmodeovce a já tiše zuřil.

A potom se to stalo. Bylo to krátce po svátku Posvěcení chrámu, tedy po dvacátém pátem kislewu, do zimního slunovratu chyběl asi týden. Tehdy mi přišel Ptolemaios oznámit, že mám návštěvu. Že mě přišli navštívit učenci z Babylonie.

„Co chtějí?“ zeptal jsem se nevrle. Neměl jsem náladu na vědce.

„Přinášejí dary a poselství,“ odpověděl Ptolemaios.

„Uveď je,“ řekl jsem otráveně. S babylonskými vědci se vyplatilo vycházet po dobrém. Jednak šly o nich zvěsti, že dovedou ovládat černé síly a použít je proti každému, kdo se jim postaví, jednak byli poddanými parthského krále Fraarta, s nímž se rozhodně vyplatilo nažívat v míru.

Přišli. Tři mágové, oblečení do obřadních rouch, s klobouky na hlavách, svědčících o jejich vysokých hodnostech. Na pláštích hvězdy, měsíc, slunce, zlata a stříbra, až oči přecházely. Tihle Mezopotámci si vždycky potrpěli na nádheru, jen co je pravda.

„Buď pozdraven, králi Herode, nechť žiješ věčně,“ pozdravili mne a poklonili se až k zemi.

„Vítejte,“ řekl jsem jim s nacvičeným úsměvem. Doufal jsem, že to nebude dlouho trvat. „Co vás přivádí do mé země z dálky tisíce mil?“

„Přicházíme po dlouhé cestě z Babylonu přes Palmyru a Damašek, jdeme už tři měsíce, abychom ti oznámili zvěst, která tě určitě potěší, králi.“

Zprávu, která by mě potěšila, jsem neslyšel už celé roky, proto ve mně vzplanula jiskřička naděje. Dal jsem jim pokyn, aby promluvili.

„Hvězdy, v nichž je vetkán osud lidí i národů, hvězdy, které jsme se učili po celé stovky let znát, a právě babylonská věda v tom udělala pokrok největší, tyto hvězdy přinášejí šťastnou zvěst tvému národu, králi. Protože právě v tyto dny se tvému národu narodil Vykupitel, král věčnosti, král všech věků.“

Jako by do mě vrazili šídlo.

„Jak to víte? Co je to za nesmysl?“ křičel jsem na ně. „V mé rodině se nikdo nenarodil, to bych o tom musel něco vědět! Jak se tedy mohl narodit král, když v královském domě o tom nic nevědí?“

Srdce mi svírala úzkost. Cožpak já jsem se narodil v královském domě? Nebo snad Saul? Nebo David? Tenhle národ má právě tu blbou vlastnost, že jeho největší králové se rodí po chlévech a neurozených domech. Dalo se tedy vyvrátit, co říkali tito hvězdáři?

„Promiň, pane jestliže jsme tě rozrušili?“ blekotal první mág vystrašeně. „Ale už potřetí v tomto roce došlo k setkání královské hvězdy Jupitera se Saturnem, který je hvězdou tvého národa. A protože k tomuto setkání došlo nyní v souhvězdí Ryb, které znamenají věčnost, jak jinak se dá vyložit toto znamení, než že se narodil Mesiáš, o němž víme, že ho tvůj národ už po staletí očekává.“

Klid, říkal jsem si. Klid, Herode, žádnou paniku, jsi král, neudělej ze sebe šaška, který padne na zadek před každou předpovědí. Vytáhni z nich co nejvíc a pak to využij. Jedno bylo jisté, tohle nebylo žádné farizejské spiknutí. Tady si s mým osudem hrály už opravdu hvězdy a ten, kdo jejich chod řídí.

„A kde se podle vás měl tento Mesiáš narodit?“ zeptal jsem se už vlídněji a znovu jsem usedl na trůn.

„Nezlob se, králi,“ řekl oni, „ale na to jsme se právě přišli zeptat tebe. Chceme totiž najít toho Spasitele a poklonit se mu, protože není vyloučeno, že bude ovládat celý svět a tedy je vždy vhodné být s takovým člověkem zadobře. A proto jsme i tu, abychom tobě poradili totéž, protože konečně tebe a tvé rodiny se bude jeho osud týkat více než nás.“

Zamyslel jsem se. „Ptolemaie!“ zakřičel jsem na svého sekretáře. „Přiveď nějakého zákoníka, vytáhni ho třeba z postele, přiveď ho sem, ale musím ještě teď ihned vědět, kde se má narodit Mesiáš.“

Dal jsem přinést pohoštění pro své hosty, kteří se mezitím změnou mého chování uklidnili a teď si střídmě svlažovali hrdla damašským vínem a sladkými koláčky.

Konečně přivedli jednoho třesoucího se člena synedria, který se už loučil se životem, protože náhlé předvolání ke králi mělo v posledním roce vždy jen jednu příčinu a jeden následek.

„Řekni podle pravdy a rychle, chceš-li, aby král k tobě byl milostiv,“ uhodil jsem na něj. „Řekni mi, kde se má podle proroků narodit Mesiáš.“

„Tak je psáno v Písmu,“ řekl on, třesoucí se na celém těle.“Prorok Micheáš hovoří:

„A ty Betléme efratský

               Ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody

               Z tebe vzejde ten,

               Jenž bude vládcem v Izraeli.“

Z toho soudíme, králi, že až se narodí Mesiáš, narodí se ve městě Betlémě.“

„A to už vám Písmo neříká, kdy se má narodit? Nenarodil se už snad?“

„Ne, králi,“ roztřásl se zase znalec Zákona. „To Písmo neříká. Zato ale Zákon říká, že mají být zaživa zlámány kosti tomu, kdo by chtěl vypočíst příchod Mesiáše. Proto jsme se touto otázkou nikdy nezabývali.“

„Propusť ho domů, Ptolemaie, víme už, co jsme chtěli vědět,“ ukončil jsem jeho třas.

„A kde se nachází ono město?“ chtěl vědět hvězdář. „Chtěli bychom totiž složit tomuto králi své dary, zlato, kadidlo i myrhu, aby bylo uctěno jeho důstojenství.“

„Vyjdete-li z města Hliněnou branou, ctění hosté,“ vysvětlil jsem jim, „město Betlém se nachází na třech vršcích pět římských mil na jih od svatého města Jeruzaléma. Nevylekejte se ale jeho skromností, protože zdaleka nepatří k nejvýstavnějším městům mého království. Proto se nedivte mému úžasu, když jste mi přinesli zprávu o narození Vykupitele. Jděte v míru a pokloňte se tomu, jehož příchod vám oznámily hvězdy. A až ho najdete, vraťte se ke mně a řekněte mi, kdo to je, a kdo jsou jeho rodiče, abych ho mohl i já vyhledat a poklonit se mu.“

„Jistě, králi,“ řekl jejich mluvčí. „Proto jsme přece přišli za tebou.“

Když odešli, zavolal jsem Volumnia.

„Volumnie, pověsíš se těmhle chlapům na paty a nespustíš z nich oči. Uvidíš, komu se klanějí a toho hned na místě zahubíš i s jeho rodiči. Nikdo nebude ohrožovat mou královskou korunu a čas Mesiáše ještě nepřišel.“

Volumnius odešel. Čekal jsem celou noc, ale nepřišli ani hvězdáři, kteří mi to slíbili. Až ráno přišel Volumnius a oznámil mi:

„Pane, ti lidé určitě ovládají nějaká kouzla, protože se mým lidem ztratili v noční tmě a marně jsme na ně čekali na cestě mezi Jeruzalémem a Betlémem. Nešli ani jedním, ani zpátečním směrem. Nevíme tedy, komu se klaněli.“

„Kde jsou tví muži, Volumnie?“

„Obklíčili Betlém, aby nikdo nemohl opustit město, a čekají na tvé rozkazy, králi.“

„Dobrá, ať tedy vstoupí do města, najdou toho Mesiáše a namístě ho zabijí.“

„Nezlob se, králi, ale jak poznáme, který to je? Má nějaké zvláštní znamení, podle kterého bychom ho mohli poznat?“

To byla dobrá otázka. Jenže já na ni neznal odpověď.

Přemýšlel jsem dlouho, ale už dopředu jsem věděl, že je tu jen jedno řešení.

„Volumnie,“ rozhodl jsem. „Dáš pochytat všechny chlapce ve věku řekněme do dvou let, protože i hvězdáři se mohli mýlit v určení stáří a já chci mít jistotu. A všechny ty chlapce z Betléma i z vesnic s Betlémem sousedících pobiješ.“

Volumnius neměl ve zvyku pochybovat o mých rozkazech, ale teď vytřeštil oči.

„Děti, králi? Všechny děti? Vždyť jich může být i několik stovek!“

„Odkdy se ptáš na to, jak provést můj rozkaz, Volumnie? Tak málo si vážíš svého postavení u mého dvora? Neformuloval jsem snad svůj rozkaz dost jasně? Všechny – řekl jsem. Ať raději zahyne sto nevinných, než by měl jeden viník uniknout mé spravedlnosti.“

Volumnius odešel. A splnil rozkaz. Nebylo jich sto, ale jen padesát, které v ten den pobil. Byl mezi nimi i Mesiáš? Rozhodně tedy aspoň ten, koho za Mesiáše považovali. Odvrátil jsem další nebezpečí. Já vím, že příliš krvavě. Byl to zlý rok, Salome, a tenhle den byl ze všech nejhorší. „Vrah nemluvňat!“ křičí na mne mí poddaní a zbytečně jim dávám vytrhávat jazyky a stínat hlavy. Mluví tak stále, a protože jim je padesát málo, mluví o pěti stovkách. Takový nesmysl! Kde by se v díře, jako je Betlém, našlo pět set chlapců ve věku do dvou let? Možná jich nebylo ani padesát, možná jen čtyřicet devět, nebo dokonce čtyřicet osm! Z těch, které jsem na tu řeznickou práci poslal, neuměl nikdo dobře počítat. A vojáci vždycky přehánějí zprávy o počtech pobitých nepřátel. Co když jich bylo jen dvacet? Co když moje vina není zdaleka tak velká?

Ale lidem není dost ani těch padesát! Prý pět set! Ale ať je to nesmysl nebo ne, stálým opakováním se to stává pravdou. Není prý horšího zločinu než zabít nevinné dítě. Ale kolik dětí zahynulo ve válkách, které vedli jejich slavní králové Saul nebo David? Co je proti tomu těch padesát? Ale mně to neodpustí. Ani lidi, ani Bůh mi to neodpustil.

 

 

 

Něco to povím, Salome, na něco jsem dnes přišel, a proto jsem sáhl po noži.

Ne, Mesiáš se z mého rodu nenarodí. On se totiž narodil. Před těmi třemi roky se narodil, hvězdy přece nelžou a Babyloňané umí ve hvězdách číst. Nemohli se tedy mýlit. Jak to bylo? Konjunkce Jupitera a Saturna v souhvězdí Ryb. Třikrát za rok, důkaz, že se Židům narodil král všech věků!

A já ho přece nemohl zabít! Zbytečně tekla krev těch padesáti chlapců. Pokud Bůh seslal Mesiáše na zem, určitě také našel cestu, jak ho uchránit před mými meči. Jak, to nevím. Ale on žije. Nevím kde a už se to ani nedozvím, ale žije. Narodil se někomu bezvýznamnému, mimo královské lože, ale copak je tohle v našem národě tak nezvyklé? Narodil se snad Saul jako král? Nebo David? Nebo já?

Bude to trvat možná desetiletí, než se vynoří, ale pak se vynoří a národ mu padne k nohám a zapomene, že tu žil nějaký Herodes, o němž historikové psali, že byl Veliký.

Všechno bylo tedy zbytečné. Všechno to násilí, všechny popravy a masakry. K čemu to vlastně bylo? Strašné pomyšlení. Násilí slouží třeba zpočátku dobré věci, ale má jednu strašnou vlastnost- velice rychle se stane samoúčelným a potom už násilí slouží jen násilí. A nikdo si nevšimne, kdy k takovému zlomu dojde. Kdo jednou začal násilí používat k udržení své moci, stane se jeho otrokem. Už nemůže jinak, i kdyby chtěl. Tak to je, tak to Bůh vymyslel

Takže proč se vzpírat boží prozřetelnosti? Zbývá vykonat ještě poslední popravu. Nemá už žádný smysl držet v kobce nejschopnějšího z mých synů.

Proč by měl vládnout, když ani z jeho rodu se Mesiáš nenarodí? Je zbytečný jako já, jako ty, jako my všichni. Zbyteční musí zmizet, zvlášť když se provinili jako my.

Ferdinand Hoffmann – jeden z prvních česko-rakouských svorníků

Nemůžu odolat, abych této možná dost neznámé osobě nevzdal hold. Mému románu unikl o jeden jediný rok, zemřel v roce 1607 a já svůj Mefistův rukopis umístil do roku 1608 a tak už v něm mohla vystupovat jen Hoffmannova vdova Eliška.

Když se ptali Karla Kryla, co mají Češi a Slováci společného, odpověděl „No přece děti“. Měl pravdu, opravdu toho není až tak moc, co Čechy a Slováky historicky spojuje, prvním jejich společným dítětem byl tatíček Tomáš Garique Masaryk. (I když připouštím, že teorie, podle které byl Masaryk synem Františka Josefa, mi připadá dost svůdná, abych jí věnoval moji důvěru. Nejen, že se Masaryk o svém otci prakticky ve svých pamětech nezmiňuje, je sotva pravděpodobné, že by se syn pacholka a později kočího domohl tak vysokého vzdělání a je málo pravděpodobné, že by se Masarykova maminka Terezka Kropáčková, pocházející ze zámožné měšťanské rodiny s pacholkem Josefem Masarykem zahodila).

Ale zpět k Ferdinandovi Hoffmannovi. Jestliže tedy Češi a Slováci mají společné děti, Češi a Rakušáci mají společnou historii. Ne nadarmo žili spolu 400 let v jednom soustátí a zejména těch prvních sto let bylo poměrně harmonických a plodných.

Ferdinand Hoffman z Grünbüchlu (někdy psáno Grünpüchel) a Strechau skutečně spojuje štýrské a české dějiny. Teprve jeho otec Hans Hoffmann (1492 -1564) dosáhl vyšších hodností, byl zemským  pokladníkem v časech císaře Maximilána I, oženil se s Margaretou z Grünbüchlu, pocházející ze zemanského rodu píšícího se podle hrádku u městečka Rottenmann. V roce 1527 koupil od císaře hrad Strechau a začal se poté, co byl 14. dubna 1535 povýšen do šlechtického stavu, psát po této pevnosti. Možná bude zajímavé ztratit i pár slov o tomto hradu. Kdo projíždí po rakouské dálnici A9 na jih za dovolenou v Chorvatsku nebo Itálii, musí projet pod ním. A ihned chápe, odkud ten hrad má své jméno. Vypadá totiž opravdu jako střecha nad vysokým ostrohem.

Strechau I

Německé „Au“ v názvech měst může mít dva významy. Často znamená opravdu „Au“ čili „Luh“. To jsou obce většinou položené okolo řek jako Liebenau, či Hohenau. Často je to ale prostě převzaté slovanské „ov“, čili ze Střechova se stalo Strechau, z Krumlova například Krumau. A funguje to i opačně, například Šenov u Nového Jičína se jmenoval původně Schönau, čili Krásný Luh. U Střechova se tedy nepochybně jednalo o původní slovanskou pevnost ještě z doby, kdy bylo Štýrsko obydlené slovanským obyvatelstvem v době před jeho germanizací. Pokud si na cestě na jih či na cestě domů z dovolené potřebujete udělat pauzu, Strechau není špatný nápad. Hoffmannovci totiž tuto pevnost přestavěli na renesanční zámek a nádvoří hradu stále stojí za návštěvu. A nejen ono. Ferdinand začal v šedesátých letech šestnáctého století sbírat knihy, byl to člověk milující vzdělání a vědění, podařilo se mu shromáždit okolo 4000 knih (včetně okultní a alchymické literatury, jak bylo v té době zvykem), kterým dal jednotnou zelenou látkovou vazbu. Bohužel byla téměř celá sbírka prodána v dražbě, když se majitel hradu Tereziánská akademie z Vídně – dostal do platební neschopnosti. Dochovalo s tedy jen několik málo svazků. Ferdinand si dal také vymalovat klenutý strop své pracovny.

DSC_0484

 

Je to úžasný obraz ve stylu manýrismu, jaký byste určitě od protestanta nečekali. Samozřejmě na něm nejsou žádní svatí, zato výjevy ze starého a nového zákona a vše je namalováno v doslova zářivých barvách. Proč barvy přečkaly celá staletí bez újmy, je zásluha opata Urbana z kláštera z Admontu, kterému Hoffmannovci hrad v roce 1629 prodali. Opat byl stejně jako Ferdinand Hoffmann milovník krásy a umění a proto nedal strop zničit, jak by se na pravověrného katolíka slušelo, dal jej jen zakrýt plochým dřevěným stropem a tím jej vlastně zakonzervoval a zachránil.

Milovníci historie si pak užijí návštěvu hradní kaple. Kdo četl můj článek o kultovní štýrské osobě arcivévodovi Johanovi, pak jeho setkání s jeho milou Annou Plochlovou se odehrávala právě na tomto hradě. Johan byl totiž spřátelen se správcem hradu (s typickým rakouským jménem Stary) a svatba arcivévody s jeho milovanou dcerou poštmistra z Bad Aussee se měla odehrát právě v hradní kapli Střechova. Kdyby ji v den svatby císař nezakázal!

A kdo miluje stará auta, přijde si na Strechau opravdu na své. Současný majitel hradu advokát Harald Boesch je totiž vášnivým sběratelem oldtimerů a má téměř kompletní sbírku všech typů, vyráběných v rakouském Steyru v letech 1919 – 1941 (chybí mu poslední dva) a tuto sbírku je tam možné navštívit.

Strechau

Ale zpět k našemu šlechtici.

Ferdinad Hoffmann pokračoval v kariéře svého otce a dále ji rozvinul. Za nábožensky tolerantního a umění – a věděnímilovného arcivévody Karla (bratra Ferdinanda Tyrolského a císaře Maximilána II.), který založil v roce 1585 grazkou universitu, se mu samozřejmě dařilo. Protestantské vyznání, ke kterému jeho otec konvertoval, nebylo překážkou politické kariéry, Ferdinand se stal Nejvyšším hofmistrem dědičných zemí (rozuměj Rakouska a Štýrska), Nejvyšším maršálkem v Rakousku a Štýrsku, Hauptmanem ve Vídeňském Novém městě a Burgrafem ve Steyru. V podstatě byl mluvčím štýrské šlechty, jejím představeným.

V horním Štýrsku narazíte na stopy jeho činnosti všude. Peníze, kterých měl víc než dost (půjčil například svému zeti Vilémovi Bedřichovi Žerotínovi, pánovi na Starém Jičíně 18 000 zlatých) byly pro něj prostředkem, ne cílem. Je uváděn jako horní podnikatel, tedy majitel dolů a skutečně jeho hlavní bohatství pramenilo z dolů na drahé kovy v regionu pod Dachsteinem. O své lidi se ale staral. Ve Schladmingu založil první špitál pro horníky a staral se i jinak o jejich zabezpečení. V zámku Trautenfels (který se tehdy jmenoval Neuhaus) je zase jedno poschodí přestavěno na velkolepý renesanční sál s krásnými freskami – celý sál dal postavit tehdy 24-letý Ferdinand ke svatbě se svou první ženou  Markétou Harrachovou – už tehdy tedy navazoval styky do Čech – císař Ferdinand I. i jeho nástupce Maxmilián II. takové sňatky vítali a podporovali, protože přispívaly k srůstání zemí jejich soustátí.

Po nástupu Karlova syna arcivévody Ferdinanda v roce 1590 ale začaly pro protestanty kruté časy. Nový zemský vládce se rozhodl zemi rekatolizovat za každou cenu a nehleděl na s tím spojené ztráty. Ferdinand jako mluvčí štýrské šlechty byl první na ráně. V roce 1600 byl přinucen opustit Štýrsko a rozhodl se odejít do svou tolerancí vyhlášených Čech, přesněji do Prahy. Po cestě do Prahy pak došlo k osudovému setkání. Potkal se s učitelem grazkého evangelického lycea (zrušeného v roce 1599) Johanem Keplerem. Arcivévoda Ferdinand vykázal svým dekretem v roce 1599 všechny protestantské kazatele a učitele ze země, pouze geniálnímu Keplerovi dal jeden rok na rozmyšlenou. Pokud by tento přestoupil na katolickou víru, mohl v Grazu zůstat a vyučovat na vysokém učení, které nový arcivévoda předal do správy jezuitskému řádu. Když to Kepler odmítl, musel zemi opustit. Kepler a Hoffmann v sobě našli okamžitě zalíbení. Oba byli velmi vzdělaní, oba sdíleli osud vyhnanců, Hoffmann okamžitě pochopil genialitu svého nového přítele a rozhodl se jej podporovat. Po příchodu do Prahy bydlel Kepler s rodinou nejprve právě u Hoffmanna na Malé Straně, Hoffmann působil i jako usmiřovatel ve sporech Keplera s Tychonem Brahem, kterých nebylo málo. Vlastně jen díky jeho intervencím byli ti dva schopni vůbec spolupracovat. Kepler mu jeho zásluhy nikdy nezapomněl a věnoval mu svou knihu „De Stella Cygni“ z roku 1604. Hoffmanovy zásluhy o vědu byly tedy nemalé.

Hoffman opět rychle získal oblibu u věděníchtivého císaře Rudolfa, jejich vědecké zájmy byly zřejmě hodně podobné a Hoffman nejen ve své politické kariéře mohl pokračovat, ale dokonce ji ještě rozvinul. Stal se prezidentem císařské komory, tajným radou i nejvyšším válečným radou. Byl tak v podstatě jedním z nejmocnějších mužů rudolfínské Prahy a k císaři měl volný přístup. V té době koupil z peněz, které přivezl s sebou, zámek v Libni u Prahy a panství Janovice na Rýmařovsku.

Ve Štýrsku zůstali potomci jeho bratra Hanse Friedricha, který zemřel už v roce 1589. Zanechal 3 syny a dvě dcery (dcera Alžběta byla provdána za českého pána Jana z Vrbna), dcera nejmladšího ze synů Wolfa Sebastiana Anna Potentiana prodala nakonec hrad Strechau v roce 1629 klášteru Admont. Když jí bylo dáno na výběr konvertovat na katolickou víru nebo opustit zemi rozhodla se „vzdát se majetku pozemského, aby neztratila majetek na nebesích“.

Ferdinand sám musel ale v Praze čelit stále vzrůstajícímu tlaku katolické skupiny vedené arcibiskupem olomouckým Dietrichsteinem a pozdějším kancléřem Lobkovicem. Ani císař nedokázal svého oblíbence trvale chránit. V roce 1606 se Hoffmann musel vzdát svých hodností a stáhnout se do soukromí. Ke svým knihám na panství v Janovicích. Když v roce 1607 zemřel, jeho druhá žena Alžběta rozená z Donína se přestěhovala do Libně a přestavěla tamější gotickou tvrz na přepychový renesanční zámeček. Hoffmannovci se prostě vymykají našim představám o puritánských protestantech, byli to renesanční lidé a humanisté milující život a jeho krásy.

Hoffmannova dcera Anna byla provdána za Viléma Bedřicha ze Žerotína. Ten se zúčastnil povstání českých stavů a byl odsouzen k ztrátě čtyř pětin svého majetku. Mimo jiné šlo i o hrad Starý Jičín, pod nímž jsem vyrostl. Anna Hoffmannová byla pravá dcera svého otce. Jen tak lehce se nehodlala svého majetku vzdát. Soud se táhl celé roky od 1622 až do roku 1629, v roce 1627 se na svůj hrad vrátila i s dcerou, když ho obsadilo dánské vojsko a vyhnalo odtud císařský kontingent. Až po ústupu Dánů byla věc Hoffmannů ztracena.

Ferdinand Hoffmann byl vzdělaný renesanční impozantní člověk, kterého zásluhy byly do značné míry zapomenuty. Byl jedním z prvních svorníků mezi Českými zeměmi  a  Rakouskem (konkrétně Štýrskem). Posledním takovým svorníkem s podobným osudem je Karel VII. Kníže Schwarzenberg. Ale nejen on. Celá řada mých známých, Gábi Brunner z Petersdorfu, Eva Seidl z Teufenbachu či Marcela Doubková z Grazu jsou vlastně pokračovateli této, Ferdinandem Hoffmannem založené tradice soužití. Ale i opačně to funguje, moje vnučka chodí do jeslí s holčičkou, jejíž otec je z Brna a matka Rakušačka z Fernitzu. Už i o Češích a  Rakušanech může tedy platit – co mají společného – no přece děti. Jenže oni toho mají společného mnohem, mnohem víc. Ať už si to Češi a Rakušáci přiznat chtějí nebo ne, spojuje je mnohem víc, než jen tuší. Nejen vídeňský řízek či koblihy.

Ostatně, byl tedy tatíček Masaryk česko-slovenské, nebo opravdu česko-rakouské dítě?

Kreischberg

 

Kreischberg znamená v překladu „Vřeštivá hora“. Očividně si svůj název zasloužila, dnes je to ale jedno z větších lyžařských středisek v Horním Štýrsku. A středisko s největší dynamikou vývoje v posledních letech.

V podstatě jsem zvažoval, zda mám o hoře, který byl mým jakýmsi „domácím kopcem“ na nějž jsem se denně díval z okna nemocnice, kde jsem pracoval, psát. I když jsem ho letos v březnu navštívil a viděl, kolik se změnilo a jak se dál a dál rozšiřuje nabídka pro návštěvníky, stále jsem ještě váhal. Ale pak jsem uviděl jednu z gondol, z níž se na mě usmíval legendární „Ski Sepp“ a už jsem neváhal. Kreischberg má charakter, když si dokáže připomínat svého pionýra, který kdysi před mnoha a mnoha lety začínal propagovat a budovat lyžařský sport ve vesničce St. Lorenzen. Mezi všemi možnými reklamami, které jednotlivé gondoly zdobí, se přece jen našlo místo na vyjádření úcty člověku, který  stál u kolébky dnešního centra, kde se konají mistrovství světa v Snowboardu (poslední  zde bylo právě letos)a které přivádí turisty a peníze do jednoho z nejchudších okresů Rakouska.

P1070369

Murau je městečko o 2500 duších, a jestliže je hlavním městem okresu, svědčí to už o tom, jak velké osady se v tomto okrese nacházejí (Murau není největší, má ale městská práva už od třináctého století a je geografickým centrem roztahaného a řídce obydleného štýrského okresu zaklíněného mezi Salcbursko a Korutany a proto mimo zájem zemským politiků v Grazu. Okres Murau má nejvyšší úbytek obyvatelstva v Rakousku – 0,9 procenta ročně – vystěhovalectví je přímo masové a zejména mladé ženy, které získaly nějaké vzdělání, hledají své štěstí jinde. Politici se pak rozhodli tento okres padnout a infrastrukturu regionu plánovitě odbourávají. Jediná naděje je v zimní turistice a největším ze středisek v tomto regionu je právě Kreischberg.

Nebylo tomu vždycky tak. Až do začátku devadesátých let se jezdilo na vrchol kopce nekonečně dlouho několika vleky a infrastruktura byla dost slabá. Pak přišli Maďaři. Měl jsem štěstí, že jsem jednou za velmi špatného počasí strávil příjemné odpoledne s majitelem budapešťské lyžařské školy, který byl objevitelem Kreischbergu. Po pádu komunismu založil ještě s jedním přítelem lyžařskou školu – v Budapešti, kde málokdo věděl, co jsou to lyže dost odvážný krok. Pak dostal za úkol vycestovat do Rakouska a najít tam centrum, které bude dosažitelné z Budapešti během 4 hodin autem, nebude drahé a bude mít už jakous takous infrastrukturu. Milý pán vycestoval, projel kus Rakouska a našel Kreischberg, který jeho představám odpovídal. A přivezl první Maďary, kteří dostali chuť na to, učit se lyžovat. Ti pak přijížděli znova, přiváželi své známé, poté své děti a teď už i děti svých dětí, z Kreischbergu se stala skoro maďarská poutní hora. Společnost, která středisko převzala (zprivatizovala) od země Steiermark, tedy Štýrsko (později přikoupila i nedaleké centrum Lachtal a z Kreischbergu se začalo stávat centrum přitahující nejen Maďary.

Samozřejmě, že bohužel současně s růstem infrastruktury a popularity a stoupajícím počtem návštěvníků stouply i ceny. Jestliže v roce 1996, kdy jsem do Murau přišel, stál celodenní lístek 290 Schilingů, čili v přepočtu 21 Eur, dnes je to 42,50 (Dvoudenní společný lístek pro Kreischberg a Lachtal stojí pak 80 Eur)

Kreischberg začal růst zejména, když se rozhodl přesunout své těžiště k novému sportu – snowboardu. Na Kreischbergu vyrostly rampy a další sportoviště, která potřebují snowborďáci a nakonec se domohl takové popularity, že se zde začaly jezdit nejen světové poháry v tomto sportu, ale i mistrovství světa. Ale přes tu všechnu svou slávu není ochoten vzdát se pod tlakem komerce svého charakteru, své historie. A to je důvod, proč jsem se rozhodl tento kopec mým článkem přece jen trošku zpopularizovat.

P1070374

Nikdo mu neřekl jinak než Ski-Sepp. Občanským jménem se jmenoval Josef Seidl, kdybyste se ale na něho ptali v St.Lorenzenu tímto jménem, odpovědí by vám asi bylo pokrčení ramen. Vlastně jsem ho léčil, aniž bych věděl, že je to ona živoucí legenda ze St.Lorenzen. Byl to malý kulaťoučký a dobromyslný postarší pán. (Seidl znamená žejdlík, sklenici 0,3 litru, tedy vlastně malé pivo a v případě Schi-Seppa byl nomen skutečně omen). Nechyběl na žádné oslavě, na žádné akci, kde bylo veselo. Všude kde se se svou harmonikou objevil, staral se o zábavu. Kdykoliv se otvírala nová chata či nějaký bar na Kreischbergu, bez Ski-Seppa to prostě nešlo. Byl to člověk, který otevřel první sportovní obchod u paty „Vřeštivé hory“ založil první půjčovnu zimního sportovního vybavení. A to ještě v době, kdy nikdo v budoucnost Kreischbergu nevěřil. Sepp to ale dělal s vášní a zaujetím, které z něho udělaly už za jeho života legendu. Samozřejmě že při své kulaťoučké postavě a zálibě v dobrém jídle a pití trpěl (vlastně netrpěl) na cukrovku a vysoký tlak, které jsem se snažil dostat pod kontrolu. Nebylo to snadné, protože něco takového jako dieta pro něj nebylo nic zajímavého. Ski Sepp prostě rád žil a žil naplno. Stalo se to, co se stát muselo. Jednou ho k nám na oddělení přivezli se slabou mozkovou příhodou. Stav se rychle upravil, jednalo se o takzvanou transitorní mozkovou ischemii, která nezanechává žádné dlouhodobé následky. Když jsem jej chtěl propustit do domácího ošetřování, přišel za mnou a ptal se, zda se taková věc může opakovat. Řekl jsem, že samozřejmě může. Že jsme mu dali léky, které pravděpodobnost opakování příhody či dokonce mozkové mrtvice podstatně snižují, ale úplně jim zabránit nedokážou. Sepp poděkoval a odešel domů. O několik měsíců později jej přivezli se stejným problémem. Mrtvička se opět během jediného dne zcela upravila bez jakýchkoliv následků. Sepp se už tentokrát na nic neptal. Poté, co jsme ho propustili, sepsal závěť a ještě ten večer se doma zastřelil. Jeho strach, že by se stal přítěží nebo že by už nemohl užívat života tak, jak to dělal doteď, byl příliš velký. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, chytlo mě to za srdce, ten chlapík mi byl i přes svou nedisciplinovanost v dodržování léčby nesmírně sympatický.

Obec St.Lorenzen vzdala svému občanovi a pionýrovi zimních sportů čest a pojmenovala po něm jedno ze svých sídlišť. I dnes můžete bydlet nebo navštívit restaurace v „Ski-Sepp Siedlung“. A na jedné z gondol vozící lyžaře na vrchol Kreischbergu se usmívá jeho kulaťoučká tvář s komentářem:       „ Ski Sepp, der humorvolle schi Kreischberg  Pionier“. Tak nějak mě to chytlo za srdce, že v čase naprosté komerce, kdy bez peněz nejde vůbec nic, neztratil Kreischberg nakolik charakter, aby tvář svého zakladatele nahradil nějakou reklamou na A1, Nokii, Murauer Bier, A1, Mc Donalda nebo na něco jiného.

P1070364

Kreschberg začíná v poslední době navštěvovat i stále více Čechů a Slováků. Je to dobře dosažitelná hora – z Brna se dá údajně dosáhnout autobusem za méně než tři a půl hodiny. U hospůdky Schluckspecht, kterou Schi-Sepprád navštěvoval a samozřejmě se svou harmonikou nechyběl při slavnostním otevření jsou ukazateel vzdáleností a ty tvrdí, že Budapešť a Praha jsou vzdáleny zhruba stejně – Budapešť 331 a Praha 333 kilometrů.

Infrastruktura střediska z roku na rok roste. V roce 2003, kdy se zde konalo mistrovství světa v snowboardu poprvé, vyrostlo pod horou chatové městečko, poté tu začaly růst hotely, restaurace a dokonce i malý pivovar. V oblasti není problém získat ubytování za přijatelné ceny- přímo v St. Lorenzen to může být trošku problém, největší hotel pod kopcem je specializovaný především na maďarskou klientelu a má i maďarský personál. Ale v okolí, ať už v Murau nebo v okolních vesničkách je dostatek možností v pensionech, hotelech nebo přímo u sedláků, prakticky každý „bauernhof“ nabízí slušné ubytování. My bydlíme tradičně v Pensionu „Käferhube“ – „Käfer“ je česky slunéčko sedmitečné tedy slovensky lienka, kterou má pension ve znaku. Manželský pár Leitner rozbudoval někdejší sedlácké stavení na kopci vysoko nad Murau na čistý útulný hotel s rodinnou atmosférou, výbornou kuchyní a úchvatným pohledem z terasy před hotelem na Murau hluboko pod nohama a Kreischberg na druhé straně údolí. Nabízí jak dvoulůžkové pokoje (40 Eur za osobu a za noc se snídaní)nebo apartmány pro 6-8 lidí – tam je cena podle počtu osob samozřejmě nižší.)

Murau samotné je pak sídlem rakouským Schwarzenbergů, jejich zámek se tyčí nad městem, v zimě se ale navštívit nedá.

murau weihnachten

Komu by byl Kreischberg málo, může navštívit některé z okolních středisek. Lachtal, jak už jsem napsal, patří dokonce stejnému majiteli, je to pěkné středisko, ale jen do opravdu dobrého počasí. Ne nadarmo jsou hřebeny hor posety větrnými elektrárnami. Pokud je větrno, není Lachtal nic pro požitkáře. V blízkosti je i menší centrum Grebenzen u obrovského kláštera v St.Lambrecht a pak trošku vzdálenější Turacherhöhe s krásnými sjezdovkami ale i běžkařskými stopami okolo jezer v horských údolích- to bylo dlouho moje oblíbené středisko než jsem objevil v nedalekém Lungau centrum Aineck-Katschberg, rovněž asi 40 minut autem vzdálené.

Lungau se svými centry Aineck-Katschberg, Grosseck-Speiereck, Fanninberg a Obertauern je ovšem už úplně jiná historie. Dnes o nich nebudu psát a dělat Kreischbergu konkurenci, jak jsem už řekl, pohled na usmívajícího se Seppa na jedné z gondol mě naladil trošku melancholicky.

Takže pokud vás můj článek zaujal, klikněte si na www.kreischberg.at a třeba si tam i zajeďte. Myslím, že by se vám tam mohlo líbit.

PS: ještě malý tip, zejména pro restaurace a bary u paty hory. Aby se vám nestalo to co mně: Když jsem před několika málo lety navštívil Jagahütte, pozdravil a požádal o jídelní lístek, rozzářila se číšnice krásným úsměvem a donesla mi jídelní lístek – v maďarštině. Poněkud rozpačitě jsem požádal o jídelní lístek v němčině. Zpražila mě nenávistným, přímo vražedným pohledem a přestal jsem pro ni existovat. Odešla a už mě neobsloužila.

Vysvětlení je poněkud skurilní. Nevím, čím to je, ale maďarština a čeština mají v němčině téměř totožný přízvuk. Díky němu jsem byl po celé dlouhé roky na Stolzalpe považován za Maďara – zejména, dokud jsem ještě nosil knírek.  Pro onu číšnici maďarské národnosti jsem byl tedy Maďar, který se stydí za svůj původ a chce si hrát – a to prosím na Kreisbergu – na Rakušáka. Čin rovnající se velezradě, který musí být po právu potrestán, přinejmenším ignorací, hladem a žízní.

Pokud tedy budete objednávat jídlo v některé z hospůdek  u paty Kreisbergu a němčina není vaším rodným jazykem, doporučuji používat raději angličtinu. A pro ty, kdo se zapomenou a dostanou pak menu v maďarštině, dovolím si připojit krátký slovníček praktických výrazů. Rodilí Maďaři, čtoucí tento článek, mi doufám případné nepřesnosti odpustí, případně prosím o korekturu. Píšu tak, jak jsem si to zapamatoval z onoho jídelního lístku z Jagahütte.

Házikolbász – domácí klobása

Palacsintaleves – polévka s fritáty, tedy osmaženou těstovinou

Gulyásleves – gulášová polévka

Béczi szelet burgonyával – vídeňský řízek s bramborem

Almás rétes – jablkový štrúdl

Zsemle – houska

Sör – pivo

Víc si nepamatuji, ale hladem už byste s touto slovní zásobou umřít nemuseli.

„Jó étvágyat čili „dobrou chuť.“

Pro Slováky toto doporučení neplatí, ti mají v němčině zcela jiný přízvuk.

Proč budu volit pravici

S mými volebními preferencemi to nikdy nebylo zcela stabilní, i když jsem se vždy snažil řídit zdravým rozumem a mé emoce jsem se snažil držet pod kontrolou. Tak nějak jsem se vždy cítil být povinen volit tak, jak jsem volil a u toho zřejmě už zůstanu. Jsem tedy typický intelektuál, pro politiky naprosto nezajímavý, který ani nezná pojem věrnosti jedné straně, kterou je třeba volit, i kdyby trakaře z nebe padaly.

Samozřejmě jsem s účastí na volbách – jako celá má generace – začal poměrně pozdě. To, co se nazývalo volbami před rokem 1989, samozřejmě s tímto aktem demokracie nemělo nic společného. Byla to manifestace souhlasu společnosti s vládou komunistické strany, která si svou vedoucí úlohu nechala dokonce zapsat do ústavy a účast byla vždy okolo 99,95 procent oprávněných voličů, přičemž okolo 99,7 procent oprávněných voličů volilo kandidáty Národní fronty. Účast na volbách byla povinná. Volit proti nebylo sice zakázané ale velmi nežádoucí a jít za plentu – umístěnou v nejvzdálenějším koutě volební místnosti – si mohl dovolit jen člověk, kterému na jeho budoucnosti příliš nezáleželo.

První skutečné volby jsem tedy zažil v roce 1990 a to dokonce jako aktivní účastník volebního boje a poprvé a naposledy jsem opravdu po volbách slavil, když Veřejnost proti násilí – trošku překvapivě – vyhrála volby na Slovensku s 32,5 procenty před KDH a Komunistickou stranou. Mimochodem komunisté tehdy získali jak na Slovensku, tak v Čechách něco přes 13 procent, ale zatímco slovenští komunisté zareagovali na volební neúspěch pokusy o reformaci na Stranu demokratické levice a následně zánikem, čeští komunisté vsadili na stalinskou demagogii a žijí s ní dobře dodnes.

Naše VPN-ka se hned následujícího roku rozpadla, když se od ní oddělilo Mečiarovo „Hnutí za demokratické Slovensko“ poté se transformovala do „Občanské demokratické únie“ a po útocích ze všech stran, zejména pak od pánů Mečiara a Klause dopadla ve volbách v roce 1992  s 3,6% katastrofálně. Jako celé volby. Tehdy jsem se nacházel v občanském politickém středu, vlastně vpravo od něj, což je pro státního zaměstnance naprosto nelogické – jenže by tam prostě jinak nikdo nebyl. Bral jsem to za svou povinnost.

Po roce 1992 byl se mnou, co se týká voleb, šmytec. Na Slovensku jsem ztratil volební právo jako cizinec (a v Čechách jsem ho tím nezískal, protože pan Klaus byl proti), potom jsme se v roce 1995 přestěhovali do Rakouska a tím pádem jsem byl na sedm let z volebního procesu vyloučen.

Poprvé jsem se zase zapojil v roce 2002 při volbě rakouského prezidenta a v tom jsem neměl dilema, protože proti sobě stál seriózní Heinz Fischer a poněkud obskurní postava paní Benita Ferrero-Walldner, která dokonce nechala v rámci předvolební kampaně anulovat své první manželství, aby se bezprostředně před volbami mohla v kostele provdat za svého dlouholetého partnera – kandidovala přece za křesťanskou „Lidovou stranu“ a proto nemohla žít v divokém svazku. Fischer vyhrál a já měl zase jednou dobrý pocit. Jenže jak dál?

Pokud si Češi či Slováci stěžují, že není koho volit a že se rozhodují jen mezi větším a menším zlem, není tomu v Rakousku moc jinak. Překvapivě jsem se v prvních volbách do zemského a federálního parlamentu ocitl zcela vlevo – totiž u Zelených. Abych pravdu řekl, nemělo to s mým politickým přesvědčením moc společného. Ekologie je sice dobrá věc, extrémní levicové názory a všudypřítomné ženské kvóty si mé srdce ale nikdy nezískaly. Má volba měla pouze jeden konkrétní důvod a to byla paní Ingrid Lechner- Sonnek. Byla to totiž jediná štýrská politička, která se zajímala o problémy zdravotnictví, a tomu zdravotnictví i dost rozuměla. Nešlo mi tedy o ideologii, volil jsem rozumem i srdcem společně v naději, že tato paní něco dokáže a zabezpečí určitou jistotu v nejistotě zdravotní politiky. Nestalo se. Zelení nezískali nikdy dost hlasů, aby se paní Lechner-Sonnek dostala do zemské vlády a i na federální úrovni zůstali trvale v opozici. Když se pak vedení strany vzdal charismatický intelektuál Alexander Van den Bellen a přepustil své místo ženskému křídlu, které se profilovalo ještě radikálněji na levý okraj politického spektra, pochopil, jsem, že budu muset změnit barvu. Kromě toho byly jejich předvolební plakáty už tak intelektuální, že přesahovaly mé schopnosti jim porozumět. U zelených vítězí ideologie nad zdravým rozumem a to už znám z časů socialistického Československa. To podporovat nebudu. Jestliže jsem dal zeleným hlas v komunálních volbách v Gössendorfu, bylo to jen proto, že mi byl velice sympatický jejich kandidát – Angličan Jeremy, který se s ohledem na lepší životní kvalitu přestěhoval z Británie do Rakouska a hodlá tady i zůstat.

Jakožto státní zaměstnanec závislý na daňových příjmech státu a přerozdělování peněz jsem se logicky musel usídlit vlevo od politického středu a volit sociální demokraty. Srdce si tím mělo máloco do činění, ale co jsem už měl dělat? Volit modré na pravém okraji, jejichž poslankyně Winter a její syn (spolužák mého syna) jsou odsouzeni za šíření rasové a náboženské nesnášenlivosti? (Mimochodem byla paní Winter za své přesvědčení o mezinárodní židovské mafii před měsícem ze strany vyloučena.) Samozřejmě alternativa sociální demokracie by byli lidovci, kteří se rádi profilují vpravo  od politického středu. Jenže Rakousko se ještě nevzpamatovalo z jejich šestileté vlády v koalici s modrými (jenom jedna banka Hypo Alpe Adria, kterou si hejtman Haider financoval svůj život a své přátele, zanechala v státním rozpočtu Rakouska díru o velikosti 17 miliard Eur – čili, teď se nelekněte – 459 miliard korun. A navíc lidovci zoufale bojují proti zdanění bankovních a burzovních operací a proti zákazu kouření v restauracích. Protože nejsem ani milionář ani kuřák, necítil jsem se opravdu být jejich voličem a to jsem jim letos na prvního máje, když nám do práce přinesli svačinu i řekl. Neradovali se z toho. Volil jsem tedy socialisty a dělal jsem to rozumem, ne srdcem. Ostatně to byli černí, kteří zavřeli mé oddělení na Stolzalpe, a to ne na základě rozboru výkonů, ale jen na základě ideologické úvahy, že murauští voliči je budou volit stejně, i kdyby jim sr… na hlavu, jak mi to jeden politik této strany vysvětlil.

Jenže pak přišli utečenci. Desetitisíce. Ano, část z nich utíká opravdu před hrůzami války, často před jistou smrtí. Jak vysoký je tento podíl je otázka, podle azylových úředníků okolo 40 procent, sami utečenci odhadují tento podíl na 10 – 20 procent. Jenže způsob, jakým se evropská politika tohoto problému ujala, je naprosto katastrofální. Prostě se jim povolilo úplně všechno. Můžou vyžadovat vše a nemusí se držet našich zákonů. Za co by byl občan EU potrestán, se u uprchlíka přechází pokrčením ramen. A celá situace nabírá stále kurióznějších forem.

Ve středu minulého týdne mě zavolal lékař ze Spielfeldu na hranici se Slovinskem, kde se uprchlíci shromažďují. Má tam Afgánce, který je závislý na dialýze. Je dialyzován v Kábulu na klinice, ale rozhodl se, že vycestuje do Evropy. 12 dní už neměl žádnou dialýzu, tvrdí ovšem, že musí být dialyzován každý druhý den a teď mu není dobře. Což byla určitě pravda. Samozřejmě že se nejedná o válečného uprchlíka – tam kde padají bomby, se nedialyzuje. Ale on se rozhodl, že se chce nechat dialyzovat v Německu. Jeho místo v Kábulu už určitě dali dalšímu čekateli, takže se stejně nemá kam vrátit. Bez dialýzy umře, takže se o něj postarejme. Protože to byl už druhý případ během dvou týdnů, je zřejmé, že onen první pacient, kterého jsem nezažil živě, ale o něm slyšel od kolegy, to nějak do Německa přečkal a dal svým kolegům vědět, že to jde. K čemu je ostatně facebook? Zřejmě je na cestě celá dialyzační stanice z Kábulu. Kam máme tyto pacienty umístit, když nemáme místo ani pro vlastní?

Hned ve čtvrtek se na plicní ambulanci v Grazu objevili dva Afgánci, kteří kašlali krev. Velké překvapení to nebylo, otevřená tuberkulóza byla u nich známá, zjistili jim ji už v Řecku a dali jim příslušné léky. Ty samozřejmě nebrali, protože jim řecké léky nejsou dost dobré a chtějí do Švédska, kde jsou určitě léky lepší. Kolega Kovac je obratem poslal na uzavřené oddělení pro tuberkulózu v Enzenbachu, protože jsou vysoce infekční, nebezpeční a tak velí zákon. Po cestě oba utekli. Protože máme zakázáno je registrovat, pokud se sami nerozhodli požádat v Rakousku o azyl, jsou samozřejmě oba tito hoši nenalezitelní a nepostižitelní – i když porušují zákon a ohrožují svou infekcí všechny okolo sebe včetně domácího obyvatelstva.

Pod tlakem prchajícího davu jsme přestali ctít zákony. Začalo to pozastavením platnosti Dublinské dohody o zpětném přijímání uprchlíků a pak se prolomila hráz. Utečenci stáli mimo zákon, ve smyslu, že nebyli povinni žádné zákony dodržovat.  Jestliže jsme jim to jednou povolili, jakým způsobem chceme zajistit, že je v budoucnosti budou akceptovat. Z velké části přicházejí ze zemí, kde zákonnost neplatí. Současný stav jim tedy vyhovuje. Řekne pak paní Merkelová „Ode dneška se budou zákony dodržovat!“ ? Věří někdo, že se pak situace jako mávnutím kouzelného proutku změní?

Vídeň se tváří, jako by se jí to netýkalo, přesněji řečeno, ministryně vnitra Mikl-Leitner a ministr zahraničí Kurz (oba lidovci – tedy černí  – ÖVP) volají marně po opatřeních, v rámci koaličních bojů je ale sociální demokracie a premiér Faymann principiálně proti. Zřejmě ani neví proč, ale má pocit, že to tak má být. Právě odtud přišla i instrukce, že se uprchlíky v nemocnici nesmíme ani ptát na jejich jméno a pro počítačový systém dostávají jméno „Uprchlík číslo…“ a datum narození 1.1.1900.

Mikl-Leitner navrhla po atentátech v Paříži, aby džihádisté – navrátilci ze Sýrie byli dáni po návratu do domácího vězení, než se uzavře jejich proces. Prokazatelně se dopustili trestné činnosti, když se připojili k teroristické organizaci. Z Rakouska odešlo do Sýrie 250 občanů, 40 z nich tam zemřelo, 80 se vrátilo. Těch osmdesát se tedy pohybuje volně po Rakousku a my jim MUSÍME věřit, že nemají nic zlého v úmyslu. Tajná služba samozřejmě nemá dost lidí ani prostředků, aby běhala za každým z nich. Proto ten nápad s domácím vězením. Okamžitě se ozvali sociální demokraté (a samozřejmě zelení) se zdrcující kritikou tohoto nápadu. Že je to protiústavní, že to porušuje lidská práva těchto džihádistů. Dokud se jim nedokáže, že někoho zabili (sežeňte svědky!) není možné omezovat jejich lidská práva čili svobodu pohybu.

Ministr Kurz žádal, aby bylo džihádistům bojujícím v armádě Islámského státu (bojovat v jakékoliv cizí armádě, neřkuli v teroristické organizaci, je rakouským občanům zakázáno) odebráno rakouské občanství. Hned se do něj pustili zelení, červení i ochránci lidských práv, že je to protiústavní a nemožné. Když navrhl, aby bylo cizincům, kteří neprokážou vůli k integraci (nechodí do jazykových kurzů, neposílají děti do škol či do povinné dvouleté školky atd.) zkráceny sociální dávky, dostalo se mu stejné zuřivé odmítavé odpovědi. Je prý třeba motivovat a ne trestat. Nikdo ovšem neřekl jak. Jestliže chce turecký či arabský otec zůstat hlavou rodiny bez ohledu na svou nedostatečnou kvalifikaci, znalosti jazyka a nezaměstnanost, musí logicky zabránit své ženě a svým dětem, aby to ve vzdělání dotáhly dál než on. Psychologové a sociologové a další ….ogové ovšem stále melou to své, že tresty nevychovávají, že je třeba přesvědčovat atd. atd. Metoda cukru a biče byla za Bismarcka, moderní společnost používá už jen cukr! Je třeba vytvářet multikulturní integrovanou společnost. Nějak jim uniklo, že se místo toho vytvořily paralelní společnosti, které žijí podle vlastních pravidel a mezi sebou téměř nekomunikují. O multikulturalitě tedy nemůže být řeč. Jsou kultury,  kde je tolerance považována za slabost a respekt si člověk musí vydobýt tvrdým postupem. Machiavelliho otázku, zda je pro panovníka lepší být milován, či obáván, už v orientu dávno vyřešili ve prospěch druhé alternativy. Koho se lidé z těchto zemí nebojí, toho ani nerespektují.

Jestliže jsou hlasy, které jim tento respekt před naší kulturou a zákony chtějí vnutit, umlčovány, musí zaznít hlasitěji. To jde jen prostřednictvím mandátu, který získají ve volbách.

Tak nějak jsem začal chápat lidi, kteří se obracejí až k extrémní pravici a hledají tam zastání. Nesouhlasím s nimi, ale je pro mne stále obtížnější je odsuzovat.  Jestliže jim levice (tedy socialisté a zelení) nenabízejí ani náznak podpory, naopak jim stále tvrdí, že jsou oni povinni se přizpůsobit přistěhovalcům z jiných kultur, pak se nedivím, že se od nich odvracejí. Jestliže pak v nich zvítězí strach a místo rozumu promluví emoce, střílí přes cíl a volí až úplně napravo –  tedy politiky, kteří chtějí rozbít Evropskou Unii a zavést diktaturu pod národními hesly.

Jsem sice státní zaměstnanec a odkázaný na příjmy z daňových příjmů státu. Nejsem ani milionář ani kuřák. Nicméně bezpečnost má a mé rodiny je pro mě větší prioritou než onen plat. Jestliže se určitá strana brání poskytnout mi i minimální ochranu, jak ji mám volit? Zdá se, že se kruh uzavřel. Zase budu volit napravo od středu, tam, kde jsem kdysi začal. Do zakouřených restaurací prostě chodit nebudu, moje žena vaří stejně lépe. A budu se modlit, aby ti zákeřní lidovci nehráli zase svou falešnou hru a nespojili se s modrými, aby rychle přišli k penězům a vypumpovali blahobytný rakouský stát. Od pádu černomodré vlády Wolfganga Schüssela v roce 2007 se zde vyměnila celá generace. Někteří z nich jsou sympatičtí a nezbývá než doufat, že Tiberiova teorie o napitých a hladových mouchách nebude platit.

Ovšem všechny ony křesťanské strany, či jejich politici mají jednu velkou výhodu – totiž můžou se po každém podrazu jít vyzpovídat a můžou počítat s absolucí.