Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes.

Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl) relikvie do Kolína a vytvořil tak z města, kde vykonával svůj úřad poutní místo – druhý Jeruzalém. Ty kosti jsou tam dodnes, komu skutečně patřily, můžeme jen hádat, ale oficiálně jsou to oni tři bibličtí králové a jejich koruny zdobí erb města Kolína. V roce 1246 se jiný arcibiskup Konrád von Hostaden rozhodl, že stará románská katedrála není důstojným stánkem pro tak drahocennou relikvii a dal kostel strhnout. O dva roky později pokládal základní kámen katedrály nové, která je dnes nejvýznamnější dominantou města. Bez své katedrály si Kolín nedovedeme představit a dostala se i na dvoueurovou německou minci z roku 2011. Stavba katedrály ovšem trvala více než šest set let, dokončena byla až v roce 1880. V roce 1530 totiž došly peníze a v roce 1560 byla stavba zcela zastavena, jeřáb na torzu severní věže měl být dominantou města až do roku 1842, kdy se pruský král Friedrich Vilém rozhodl koupit si přízeň svých nových poddaných (od roku 1815 – mohl za to Vídeňský kongres) tím, že jim ten kostel dostaví.

Kolín je ale město mnohem starší, a když chceme jít až k jeho základům, musíme do doby římské říše. Zde se totiž narodila – v tehdy ještě bezvýznamném sídlišti jménem Oppium Ubiorum budoucí císařovna Agrippina mladší – její otec Germanicus si právě vyřizoval účty s nepoddajnými Germány na druhém břehu Rýna. Když se pak Agrippina provdala za svého strýce, císaře Claudia, prosadila, že se místo jejího narození stalo římskou kolonií se jménem Colonia Claudia Ara Agrippinnensium (CCAA) a z toho názvu pak vzniklo současné jméno města Kolín.

V CCAA byl 2. ledna roku 69 svými legiemi provolán císařem Vitelius (jedná se o tzv. „rok čtyř císařů“po smrti císaře Nerona), jeho tažení do Itálie ale nedopadlo dobře. Prohrál svůj boj s Vespasiánem a byl popraven. V Kolíně se dochovala spousta antických památek. Můžete navštívit pretorium, správní budovu guvernéra, která fungovala až do pátého století, kdy ji převzali Frankové jako královské sídlo. Pod Kolínem se nachází v hloubce 9,5 metru odvodňovací římský kanál, (používaný dlouho po svém objevení v devatenáctém století jako skladiště na pivo), dochovaly se zbytky římských hradeb a bran, většinu vykopávek je možné si prohlédnout v římsko-germánském muzeu hned u kolínského dómu. Je velkolepé. Stojí přímo na místě někdejší římské vily, proto je zde dochovaná původní mozaika podlahy domu, tzv. “Dionýsova mozaika.”

Římané si potrpěli na kvalitní pitnou vodu. Nebrali ji tedy z Rýna, ale vedli ji z řeky Eifel v kopcích na jih od města vodovodem o délce 95,7kilometru! Části tohoto akvaduktu se dochovaly dodnes. V letech 310 – 315 se ve městě vícekrát zdržoval císař Konstantin Veliký, který nechal přemostit Rýn a na jeho pravém břehu postavit pevnůstku Divitia (dnešní městská čtvrť Deutz).

Kolín netěžil jen z pozůstatků svatých, ale především ze své polohy na Rýně. Když se podíváte na mapu Německa v raném středověku, je to v podstatě řada měst podél Rýna. Rýn byl hlavní tepnou země, Dunaj a Labe byly v té době ještě nevýznamné. Většinu dnešního Německa pokrýval prales a o východní provincie sváděli Němci zuřivé boje s polabskými Slovany a Hamburk byl misijním biskupstvím stále znova vypalovaným Normany. Kolín pak leží na místě, kde se Rýn stává nesplavným pro lodě s hlubokým ponorem – tzv. „Niederländer“. Zboží se zde muselo překládat na plochá plavidla, aby mohlo být dopraveno k spotřebitelům výše proti proudu řeky. To byl zdroj bohatství města, které si v roce 1259 vymohlo na arcibiskupovi takzvaný „Stapelrecht“, to znamená předkupní právo na všechno zboží, které sem bylo dopraveno- to právo platilo až do roku 1831!!!

Jenže už mnohem dřív se franský král Karel, později zvaný Veliký, rozhodl učinit hlavním městem své říše nedaleké Cáchy (Aachen). Karel byl moudrý muž. Svého duchovního pastýře nechtěl mít přímo v Cáchách, aby mu neremcal, ale daleko být taky nesměl. Pro Kolín udeřila hvězdná hodina. Stal se nejvýznamnějším duchovním centrem Římské (Německé)říše. A to je důvod, proč by milovník historie měl toto město navštívit – a proto jsem to i udělal. Kolín byl ovšem za druhé světové války z 90 procent zničen a nebylo v lidských silách jej zrekonstruovat. Mezi památkami z doby raného středověku stojí tedy moderní budovy, je to tak trochu jako hledání hrozinek na dortu, ale vyplatí se to přesto. Kolíňané své město obnovili se vkusem. I moderní okna na chrámech z jedenáctého století nepůsobí rušivě, i když je dělí od stavební substance, kterou doplňují, téměř tisíc let. A těch chrámů tam tedy je! První arcibiskup Bruno, bratr císaře Otta I., se rozhodl přetvořit Kolín v druhý Jeruzalém. Proto mělo město dvanáct bran a proto muselo být ve městě dvanáct chrámů. Bruno to dokázal, za odměnu odpočívá dnes v jednom z nich, v kostele svatého Pantaleona (patrona lékařů).

Město je opravdu plné ostatků svatých. Poutníci sem proudili odevšad, vždyť přece oni tři králové byli první „poutníci“ a vzor pro všechny, kdo je v klanění se křesťanským symbolům chtěli následovat.

Dnes se nad tím samozřejmě můžeme usmívat, ale ve středověku byly relikvie uctívané nadevše, cennější než zlato a Kolín jako poutní místo se nikdy nenechal svést k protestantismu, přes svou blízkost k Holandsku sem Kalvínovo učení nikdy nevpustili, a proto se zde dá i dnes velmi dobře najíst. Rýnský „Sauerbraten“ s mandlemi a hrozinkovou omáčkou můžu vřele doporučit. V samotném Kolíně žili svatý Severin, biskup ze čtvrtého století, který odtud vypudil svého kacířského předchůdce – jeho kostel i s jeho ostatky se nachází na jihu města. Pak je tu svatý Gereon, velitel thébské kohorty, která se za císaře Diokleciána údajně odmítla podílet na pronásledování křesťanů a byla proto před hradbami CCAA decimována a její velitel popraven. Jeho chrám je úžasnou kupolovitou stavbou, jednou z největších kupolí v Evropě, větší je Hagia Sophia a katedrála v Cáchách. Kupole je nabarvena načerveno, jako symbol utrpení thébských legionářů.

A pak je tu samozřejmě svatá Uršula. Tato britská princezna se údajně pokusila se svými jedenácti průvodkyněmi zastavit před hradbami města Atillovy Huny. Ti její úmysl nějak nepochopili a ji i s jejími průvodkyněmi povraždili (jedenáct plamínků, které doplňují erb města Kolína, představuje těchto jedenáct mučednic). Ale Bůh na Huny zato poslal bouři a mor a zahnal je od města. Svatých ostatků Uršuly a jejích průvodkyň je víc než dost. Na místě, kde dnes stojí kostel svaté Uršuly, totiž Kolíňané v raném středověku objevili antický hřbitov a zde nalezené kosti prohlásili na svaté ostatky oněch mučednic a se svým smyslem pro obchod je začali prodávat. Jenže kostí bylo na jedenáct panen příliš mnoho. Proto opravili jejich počet na 111 a nakonec na 11 000. Když odběratelé protestovali, že některé z kostí jsou prokazatelně mužské, byli poučeni, že se samozřejmě v průvodu svaté Uršuly nacházeli i kněží a biskupové. Obchod je obchod.

Ale odhlédnouc od těchto poněkud skurilních záležitostí, je přece jen fascinující stát na hrobě slavných lidí, kteří zemřeli někdy před tisícem let. Ať už je sarkofág arcibiskupa Bruna v kostele svatého Pantaleona, kde je pochována i císařovna Theophanu, manželka císaře Otta II. a matka Otta III., významná žena, která hýbala mnoho let světovou politikou. V kostele svatého Ondřeje je pak sarkofág Alberta Velikého, slavného učitele třináctého století (zemřel v Kolíně v roce 1280).

Universita byla v Kolíně založena v roce 1388, zajímavé na tom je, že to byla první universita, která vznikla z popudu měšťanů, kteří ji i sami financovali. Bohatému měšťanstvu totiž narostl hřebínek a nebylo ochotno akceptovat nadvládu svého arcibiskupa. První konflikt v roce 1258 ještě dokázal urovnat už vzpomenutý Albertus Magnus, ale v roce 1262 se konflikt rozhořel naplno. K tomu se traduje následující legenda. Dva preláti pozvali z podnětu arcibiskupa Engelberta II. z Falkenburgu na snídani starostu Hermanna Grina. Neřekli mu ovšem, že hlavním pokrmem má být on sám. Když totiž vkročil do sálu, pustili na něj vyhladovělého lva. Hrdinný starosta ale neztratil duchapřítomnost, okolo ruky si ovinul svůj plášť, vrazil jej zvířeti do hrdla a pak je probodl svým mečem. Preláti byli pověšeni, arcibiskup vyhnán z města. Starosta jménem Hermann Grin sice prokazatelně nikdy neexistoval, scéna jeho boje se lvem je ale vděčným obrazem a reliéf s jejím vyobrazením najdete na radnici v tzv. „Lvím dvoře“ i v městském muzeu. Faktem je, že po bitvě u Woringenu v roce 1288 se museli arcibiskupové moci ve svém městě vzdát. Vládli nadále svému arcibiskupství, které se stále zvětšovalo, Kolín sám byl ale svobodným říšským městem podléhajícím pouze císaři. Z Kolína patřil arcibiskupům jen Deutz na pravém břehu řeky.

Protože se kolínská universita díky přehnanému katolictví města stala baštou konzervatismu, byla po roce 1794 francouzskými revolučními jednotkami zrušena a na svou obnovu si musela počkat až do roku 1919. Ve městě se přesto narodili nebo zde působili početní významní lidé. Na jezuitské koleji zde vyučoval Georg Simon Ohm. Narodil se zde skladatel Jacques Offenbach, který se sice proslavil až za svého pobytu v Paříži, pomník v Kolíně ale má. Nikolaus August Otto zde vynalezl v roce 1876 čtyřtaktní motor, prototyp toho, který je dnes ve všech autech. V roce 1848/1849 tu působil a vedl revoluci Karel Marx, narodil se zde a žil nositel Nobelovy ceny, spisovatel Heinrich Böll. Pro svůj kritický postoj ke kapitalismu vycházely jeho knihy i v socialistickém Československu, dostala se mi do rukou jeho kniha „Ženy na břehu Rýna“.

A pak je tu samozřejmě „kolínská voda“.  Kdo by ji neznal? Pro mou babičku byla ještě každá pánská voňavka prostě „kolínská“. V roce 1709 začal svou voňavku prodávat Johann Maria Farina pod názvem „Aqua mirabilis“ tedy „zázračná voda“. On sám tvrdil, že vytvořil vůni „čerstvou jako italské jitro“ (vytvořil ji sice jeho krajan Giovani Paolo de Feminis, ale očividně si zapomněl svůj vynález nechat patentovat) a jeho zákazníci mu to uvěřili. Aqua mirabilis se prodávala nejen jako voňavka, ale i jako léčebná voda při chorobách domácích zvířat a dokonce měla pomáhat proti moru. Její dnešní jméno jí dali francouzští důstojníci v sedmileté válce, kteří se chránili proti nesnesitelnému pachu obsazeného města kapesníky namočenými do Farinova vynálezu a nazvali jej „Eau de Cologne“. Tento účinek kolínské vody byl vítán ve všech tehdejších městech a z vody se stal vývozní artikl, na jehož výrobu dostal nakonec patent kolínský obchodník Wilhelm Mühlens. Od roku 1810 díky Napoleonovi, který zakázal prodávat kolínskou jako léčivou vodu, funguje už jen jako parfém – a funguje ještě stále.

Nejslavnějším kolínským rodákem byl zřejmě Konrád Adenauer, zakladatel moderního poválečného Německa a jeden z hlavních konstruktérů sjednocené Evropy. Jeho dílo se právě v těchto dnech a týdnech začíná  – i zásluhou jeho nástupkyně v úřadu Angely Merkelové – hroutit. Adenauer byl kolínským starostou od roku 1918 do roku 1933, kdy ho z úřadu sesadili nacisté. Poté se utáhl do soukromí, po dobytí Kolína Američany byl ale znovu povolán do funkce a v letech 1949 – 1963 byl prvním poválečným západoněmeckým kancléřem.

Není vůbec divné, že pacifista Adenauer pocházel právě z Kolína. Vyhlášení německé republiky v roce 1918 přivítal slovy, že to znamená konec pruského militarismu. Kolín se nikdy do žádných vojenských konfliktů moc nehnal. Ve třicetileté válce dodržoval přísnou neutralitu, takže prakticky neutrpěl škody – na rozdíl od Deutzu, který byl Švédy dobyt a zničen, protože arcibiskup se logicky bil na katolické straně. Kolíňané vycházeli také podstatně lépe s francouzskou správou než s pruskou, která následovala po roce 1815. Bojovali ostatně v Napoleonově armádě, protože Francie sahala tehdy až po Rýn. „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) jim byl podstatně sympatičtější než pan „Schnurbartkowski“ – tuto přezdívku dostali Prusové díky své zálibě v nošení kníru (německy Schnurbart). Až po vítězných válkách proti Rakousku 1866 a poté proti Francii 1871 se dokázali Kolíňané s německým státem identifikovat. Ale troška toho francouzského v nich zůstala a je v nich dodnes – v Kolíně je s 4000 lokály a restauracemi nejvyšší hustota hospod na počet obyvatel v Evropě. A i proto byl Konrád Adenauer, povahou pacifista, schopen a ochoten podat ruku vojákovi tělem i duší generálovi de Gaullovi, aby se hrůzy ničivé války v Evropě už nikdy neopakovaly – smlouva o kontrole výroby oceli byla základním kamenem Evropské Unie. Adenauer si svůj pomník na Neumarktu vedle kostela svatých Apoštolů určitě zasloužil.

Kolín už dávno není katolickou baštou. Prusové sem přinesli protestantismus, katolíci tvoří ve městě jen 44 procent obyvatelstva – 12 procent ale vyznává islám – a to jsou údaje z roku 2013, tedy ještě před vlnou uprchlíků z předního východu. Jestliže ovšem z tureckých žen, které sem přicházely od sedmdesátých let, když Německo hledalo levnou pracovní sílu, ani jedna nenosila šátek (Atatürk to ostatně zakázal) dnešní moslimky už běhají po kolínských ulicích v šátcích a v tradičních kabátech až po zem. Časy se změnily, nezdá se mi, že by k lepšímu.

Kolíňané ale dbají především na životní kvalitu, jsou ovšem dbalí i starých tradic. Pokud si dáte v Kolíně pivo, zažijete překvapení. Pivo „Kölsch“  je docela pitné, ovšem podává se v dvoudecových sklenicích (Stangen). Je to dáno tím, že  Kölsch se vaří podle receptu z roku 1516 a smí se podávat tradičně pouze v těchto sklenicích (prý proto, že kdy déle stojí a vyvětrá, nedá se pít). Pokud si dáte jiné pivo v jiném lokále, můžete dostat i půllitr. Cenově to vyjde zhruba nastejno, jen číšníci v kolínských pivovarských hospodách musí běhat mnohem více. Rozhodující je čárka na pivním tácku – kolik čárek, tolik piv platíte, pokud číšník zapomněl, má smůlu. Pokud už máte piva dost, položíte tácek na sklenici. To je znamení, že už další pivo nechcete. Jinak ho dostanete hned, když jste dopili to předchozí – i Kolíňanům je jasné, že jednou „Stange“ žízeň neuhasíte. A pozor! Pokud si chcete sklenicemi „štrnknout“ pak zásadně dnem sklenice, nikdy ne – jak je zvykem jinde –  jejím horním okrajem! Ne že by se hned rozbila, ale nesluší se to.

Kolínské životní heslo totiž je: „Když už jednou musíme žít, tak přinejmenším dobře.“

Sympatické, ne?

Mimochodem, kupovat si tzv. “Kölner card” se naprosto nevyplatí, pokud se chcete pohybovat v městském centru. Slevy v muzeích jsou jen marginální, jedinou výhodou je cestování metrem a veřejnými dopravníi protředky. Což ovšem k prohlídce historického centra sotva potřebujete.

Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu stihli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, a – což bylo důležitější – naše děti taky ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále pevně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma pubertálními  dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transverstita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky! Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, a v něm pak dokonce naše kupé, dostal jsem konečně křeče v žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na můj trávicí trakt. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.

Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.

Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.

Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.

K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.

Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.

Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.

V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.

Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.

S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.

Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.

Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.

Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.

V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.

Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.