Month: October 2015

Umění být rozuměn


Tak už to zase začalo. Po dvou týdnech, které jsem strávil v Česku a na Slovensku, kdy jsem mohl normálně vždy jen jednou sdělit,, co jsem chtěl a nemusel to pokaždé opakovat, jsem se vrátil do reality. A současně si uvědomil, jaká je to pohoda, když vám lidé rozumějí.

Zřejmě bude problém i u mě. Samozřejmě že mi v němčině zůstal cizí přízvuk, i když mí známí tvrdí, že zcela nepatrný. Nepatrný je ale zřejmě pro lidi, kteří mě znají, kteří jsou i vzdělaní a dobře slyší. Když jsem krátce před mou dovolenou dělal vizitu na oddělení a mohl si popovídat z 67 pacientů se třemi, naprosto mě to zlomilo a naplnilo zoufalstvím. V podstatě je pět možností, proč pacienti na mé otázky nereagují, či na mé vysvětlování reagují naprosto neadekvátně.

1)      Jsou hloupí. U našich početných alkoholiků žádný výjimečný fenomén. Tito lidé hovoří pouze dialektem a nerozumí ani zprávám v televizi, protože se tam mluví spisovně. Pro mou útěchu  – profesorovi Olschewskému, na klinice v Grazu, který pochází z německého Hessenu, se daří stejně jako mně.

2)      Jsou dementní. Velká část naší klientely, vlastně tato část stále narůstá.

3)      Jsou psychicky nemocní. Schizofrenici a lidé s jinými duševními chorobami jsou mezi našimi pacienty samozřejmě zastoupení nadproporcionálně, protože trpí častěji tělesnými chorobami.

4)      Neumí německy. Stále rostoucí skupina lidí, kteří někdy žijí v Rakousku i dvacet třicet let a neumí ani slovo německy. Protože to zatím nepotřebovali nebo jim v tom bránil manžel. Samozřejmě teď přibývají sezónní pracovníci z Maďarska, Rumunska či Slovinska a jejich rodinní příslušníci.

5)      Neslyší. Samozřejmě tato skupina je mimořádně velká. Jsou to přece jen převážně staří lidé, naslouchací přístroje buď nemají, nebo s nimi neumí zacházet nebo se jim vybila baterie, nebo ten přístroj nechali doma. A právě u těch může i „údajně nepatrný“ akcent vyvolat fenomén, že nerozumí. A pravidlem poté, co COKOLIV řeknu je prázdný pohled a po chvíli klasická otázka: „Biiittee?“ Už dávno se mi nestalo, že bych nemusel svou větu opakovat. Je to vyčerpávající.

Nicméně magistra dnes v lékárně nedoslýchavá nebyla. Nepůsobila ani schizofrenicky ani dementně, a protože vystudovala vysokou školu, neměla by být úplně hloupá. Nicméně mě i kontakt s ní vrátil do depresivní reality.

„Prosil bych si Balmandol,“ řekl jsem jí.

Přišlo ono známé: „Bitte?“

Po oněch dvou týdnech dovolené mě to překvapilo. Pochopil jsem, že to bude opět jednou zlé a zopakoval jsem svou prosbu. „Balmandol.“

„Balmandöl?“ ujistila se.

„Ne, Balmandol,“ opravil jsem ji. Snažil jsem se opravdu vyslovovat pomalu a zřetelně naše normální české „o“.

„Vždyť rozumím,“ zavrčela nevrle. „Balmandöl.“ Zírala do počítače a pak řekla. „Nic takového není na trhu.“

Nenechal jsem se odbýt. „Je.“ Řekl jsem jí. „Mám ho doma a pravidelně ho u vás kupuji. Je to koupací olej (Badeöl),“ vysvětlil jsem.

„Tak už ho asi stáhli z trhu,“ mínila ona.

„Nestáhli,“ nedal jsem se vyhodit. „Balmandol Badeöl“ zopakoval jsem a dal si záležet, abych „o“ a „ö“ vyslovil rozdílně.

„Jak jste to říkal?“ znejistěla.

„Balmandol Badeöl,“ zopakoval jsem, abych potlačil nutkání ji zabít.

Znova zírala do počítače. „Ach ano Balmandol,“ vyslovila tentokrát z mého hlediska správně. „To je mandlový koupací olej.“

„Ano,“ potvrdil jsem. „Ten právě chci.“

„Ten nemáme,“ řekla. Když jsem odcházel, slyšel jsem ještě ve dveřích lékárny, jak za mnou volá. „Ale můžeme vám ho objednat.“ Nevrátil jsem se. Pochopil jsem, že už je zase zle. Šel jsem se domů připravit na mou první vizitu po dovolené a na ono „Biiitee?“ Budu na to potřebovat pevné nervy a ty nějak nemám. Ani po dovolené.

Když se mě ptají, kde jsem doma, říkám, že momentálně v Gössendorfu. Domov podle mé teorie netvoří domy, ale lidé, které máme rádi. Jenže i lidé, kteří vám rozumí…

Angela Merkelová jako ohrožení evropské demokracie?


O Turecku jsem psal už několikrát. Nedá se ale nereagovat na to, co se momentálně děje a čehož následky jsou naprosto neodhadnutelné.

Angela Merkelová navštívila Turecko v době zuřící předvolební kampaně (volby zde budou 1. listopadu, tedy za několik málo dní), aby podpořila prezidenta Erdogana, který otevřeně usiluje o odstranění demokracie a zavedení diktátorského prezidentského systému (ruského typu). Před krátkou dobou ještě nepředstavitelný scénář, pod vlnou uprchlíků z předního východu dnes realita.

Jak jsem psal naposledy, když jsem se zmínil o uprchlické krizi – ať už to dopadne jakkoliv, svět už nikdy nebude takový jako předtím. Určitě změny jsou nezvratné a demokracie jako základní stavební kámen evropského soužití se otřásá v základech. Diktátorská vláda Viktora Orbána najednou nikomu nevadí (kromě jeho vlastní mládeže, která masově opouští Maďarsko), s Putinem se už zase vyjednává a Erdoganovi se pomáhá v upevnění jeho moci. V Rakousku ostatně sílí nezadržitelně modří tedy svobodomyslní, kteří také hlásají vystoupení z Eura, z Evropské Unie, a „posílení přímé demokracie“. Což v praxi znamená odstranění parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování po úplném ovládnutí sdělovacích prostředků. (Mimochodem tímto způsobem přímé lidové demokracie vládl Muamar Kaddáfí.)

V Polsku zvítězila navzdory hospodářskému růstu v zemi a stoupání životní úrovně strana Jaroslava Kaczinského. Stačilo představit uprchlický problém jako problém Německa. Merkelová přece uprchlíky pozvala a teď diktuje jiným zemím (tedy i Polsku, kde animozity vůči mocnému západnímu sousedovi nikdy nezmizely, stačí se podívat, v jakém emocionálním tónu se odehrávají fotbalové zápasy mezi Německem a Polskem), že je musí převzít. Německý diktát – důvod na vystoupení z EU. Že Polsko dostává z Bruselu na dotacích 70 miliard Euro ročně – to nehraje v předvolební kampani žádnou roli, když ji hrát nemá. A že Kazcniský patří k pravicovému radiálnímu křídlu, které se s demokracií příliš nemaže, o tom nikdo pochybovat nemusí.

Je samozřejmě smůla, že právě na tureckém prezidentském křesle sedí právě člověk jako Erdogan, který nemá skrupule a dokáže využívat jakékoliv politické prostředky bez ohledu na protesty ve vlastním obyvatelstvu. Člověk, který nehledá konsensus ale prosazení vlastního názoru za každou cenu. Jenže kdo hýbe v Ankaře pákami moci, na to nemáme žádný vliv. Nedivil bych se, kdyby bylo pravda, co tvrdí Řekové (kterým je ovšem hodně těžké něco věřit), že totiž Turci sami převážejí syrské a afgánské uprchlíky na egejské pobřeží, aby jich utíkalo co nejvíce a aby tedy vyvinuli na Evropu co největší tlak. Erdoganovi totiž nejde o málo.

Bod první – Evropská Unie má vyhlásit Turecko na bezpečný stát. Nic jiného si ona sama ani nepřeje, jen do státu s tímto statutem totiž může uprchlíky vracet, pokud překročí Evropskou hranici. Odhlédněme od faktu, že Evropská Unie v této základní funkci každého státního útvaru – totiž při ochraně vlastních hranic – žalostně selhala. Ukázalo se, že je to spíše diskusní klub než státní útvar a lepší to ani nebude, už proto, že tendence je spíše opačná – místo centralizování a vytváření dalších společných struktur jako armády či bezpečnostních složek – se snaží evropské státy vazby spíše rozvolňovat a ze závazků k Unii se vyvazovat. A to právě v době, kdy stojí otázka další existence EU skutečně pod zevním tlakem jednoznačně – buď užší integrace, nebo rozpad. Jenže vyhlásit Turecko za bezpečný stát v době, kdy Erdogan ničí opozici vodními děly a zatýkáním bez rozsudku, kde má policie od minulého roku práv použít proti demonstrantům ostrou munici? Kde jsou beztrestně zabíjeni křesťané jen proto, že vydávali svůj časopis a na hlavy kurdské národnostní menšiny padají bomby jen proto, že se jejich politická strana dostala do tureckého parlamentu a vzala tak Edroganovi a jeho straně absolutní většinu. Politika se v Turecku vede všemi prostředky včetně těch, které velmi připomínají občanskou válku, pokud ale Evropa vyhlásí Turecko na bezpečný stát, nebude moci poskytnout žádnému Turkovi politický azyl – a Erdogan bude moci konečně proti opozici použít veškeré státní násilí, aniž by se musel bát jakékoliv reakce. Navíc Turci stále nepřiznali vinu ke genocidě Arménů v čase první světové války, popírají ji stejně vehementně jako pohrobkové nacistů holocaust. Jenže v Turecku pochází toto popírání z oficiálních politických míst. Je to totéž, jako by Markelová veřejně vyhlásila, že žádný Oswiecim či Mauthausen neexistovaly a Židům Hitlerův režim nijak neubližoval. Nemyslitelné! Jenže právě Merkelová musí s lidmi, kteří toto činí, jednat a jednat velmi opatrně a vstřícně. Jinak její Německo miliony uprchlíků, které je Erdogan obratem schopen do Evropy poslat, zadupou.

Uvolnění vízové povinnosti pro turecké občany, kterou Eerdogan rovněž požaduje a Merkleková mu ji slíbila) je pak za těchto okolností jen marginálním zlem. Přitvrdí-li Erdogan svůj tlak na opozici, mohou k nám jeho protivníci přijít vlastně zcela legálně – aniž by museli dostat statut uprchlíka – a oni přijdou. Je to převážně intelektuální opozice, muslimové jen podle jména, tedy nepraktizující, z těch až tolik strachu nejde. Pokud jich nebudou miliony.

Jsme tedy ochotni akceptovat diktátory typu Orbána, Putina či Erdogana, jen když nás ochrání před vlnou utečenců. Otázka zní, proč jsme tedy nedokázali akceptovat diktátory typu Saddáma Husseina či Muamara Kaddáfího? Byli horší? Byli jen jiní – utvářelo je prostředí, ve kterém vládli a to bylo brutálnější než Turecko či Rusko, o Maďarsku je v tomto srovnání zbytečné hovořit, to je přece jen někde úplně jinde. Kdyby tito muži ještě stále vládli v Iráku a v Libyi, neměli bychom dnešní problém. Ať se na to totiž díváme jakkoliv, vyvolávacím bodem dnešních problémů byla americká (a britská) invaze do Iráku. Pád Saddáma Husajna, kterého Američané ze jeho země vybombardovali, měl dvojí účinek.

Zaprvé narušil křehkou stabilitu na blízkém východě. Že se nestabilní a umělý státní útvar Iráku rozpadne, mohl vysvětlit americké administrativě skutečně kdekdo – kdyby byli Georgie Bush  a jeho poradce Wolfowitz vůbec schopni a ochotni někoho poslouchat. Okamžité rozdělení na šíitský jih, sunnitský střed a kurdský sever bylo jediným schůdným řešením – pro americkou administrativu ale neprůchodným. Jednak se bála posílení Iránu na jihu Iráku (k čemuž by určitě došlo) jednak chtěla mít jen jednoho partnera při jednání o licencích na těžbu ropy ( ze stejného důvodu Irák po první světové válce i vznikl – tehdy měli ovšem prsty ve hře Britové). Co se stalo, je katastrofou sice regionální, ale s globálními důsledky. Pád jednoho diktátora vyvolal řetězovou reakci a v konečném důsledku byl spouštěčem tzv. „arabského jara“. Jestliže se „demokracii“ v arabských zemích podařilo v Tunisku jakž takž stabilizovat (za ten zázrak padla letos dokonce Nobelova cena míru), v Egyptě se ji podařilo chválabohu zlikvidovat, Libye se rozpadla na dva útvary (jaké překvapení, Cyrenaika a Tripolitana byly vždy dvě země, které dala dohromady jen italská koloniální administrativa, nikdy se ale nesnášely) a vládne tam stav občanské války. Pravá katastrofa vznikla ale v Sýrii, kde se vládnoucí alavitský klan Assadů nehodlal dát „demokratickým způsobem“ vyvraždit. Jestliže se dokonce i problematika Palestinců dostala mimo zorný úhel světových politiků (čímž Palestinci trpí natolik, že si svou frustraci vybíjejí podřezáváním Židů na jeruzalémských ulicích), mluví to samo za sebe. Rád bych se zeptal Syřanů na Golanských výšinách, kteří vždy tak vášnivě usilovali o zpětné připojení k Sýrii, zda si to přejí i dnes.

Druhým faktorem amerického vpádu do Iráku byla radikalizace Islámu. Arabské obyvatelstvo včetně své intelektuální vrstvy utrpělo touto válkou skutečný šok. Marocká socioložka Fatema Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ reakce prostých lidí. Chápali tento útok, pro který neexistovalo žádné právní zdůvodnění (ony zbraně hromadného ničení, které byly záminkou útoku, se nikdy nenašly), jako demonstraci síly Západu. Aroganci typu: „MY rozhodneme, kdo je dobrý a kdo je zlý a MY zbombardujeme podle našeho rozvážení kohokoliv, koho shledáme zlým.“ Prostí muslimové nedokázali rozlišovat mezi Američany a Evropany (ostatně Britové byli v Iráku taky), v jejich očích zaútočil na muslimskou zemi bezdůvodně „blahobytný Západ.“ Bylo třeba na to odpovědět. Odpovědí byl příklon k islámu. Jestliže obyvatelstvo islámských zemí nedokázalo západu konkurovat hospodářsky ani vojensky, rozhodlo se postavit proti sekularizovanému Západu „svého Boha“.

Když v sedmdesátých a osmdesátých letech začali proudit Turci do Německa (na žádost německé vlády, která hledala lacinou pracovní sílu) ani jedna Turkyně nenosila šátek. Už proto, že to bylo v Turecku Atatürkovými dekrety zakázáno. Dnes je vzácností, když nově příchozí žena nemá na hlavě šátek, na nohou tradiční sandály a kabát až na zem. Náboženské symboly vstoupily do života Islámu mnohem intenzivněji než dřív. Intelektuální a feministická hnutí v těchto zemích, nakolik byla už předtím slabá a jen pomalu se vzmáhající, byla umlčena a dnes ani nevíme, zda vůbec existují (ostatně zajímá to někoho?) Islám vstoupil (vrátil se) do každodenního života muslima a to způsobem, který je nekompatibilní se způsobem života v průmyslové době. My jsme totiž náš způsob života s manufakturami a továrnami s pásovou výrobou, s osmihodinovou pracovní dobou, komunikační infrastrukturou atd. atd. vyvinuli až po sekularizaci (tedy oddělení náboženského a civilního života) na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Vlastně se jedná v určitém smyslu o dítko této sekularizace. Tento život se všemi jeho průmyslovými a kapitalistickými prvky exportujeme na východ – jenže tam nemůže fungovat. Je u nás myslitelné přerušit operaci v nemocnici, aby se operační tým šel přesně ve dvanáct hodin pomodlit? Je možné, aby navigační věž letiště neodpovídala přistávajícímu letadlu, protože právě zapadlo slunce a posádka věže se modlí? V islámském světě je to naprosto normální, tam si zase nedovedou představit, že by měli v operaci ve dvanáct hodin pokračovat, či že by věž měla plnit své povinnosti, i když je čas k modlitbě. Samozřejmě že to vyrábí problémy, naše systémy jsou nekompatibilní.

Je samozřejmě naprosto falešné, když tvrdíme, že zde stojí křesťanský svět proti islámskému. Křesťanské hodnoty jsme už dávno opustili, naším světem vládne chtivost a závist. O deseti přikázáních je zbytečné mluvit. Máme ale strach o náš sekularizovaný svět. O svobodu se rozhodnout, zda půjdeme v neděli do kostela či do nákupního střediska. O náš způsob života. Právě fakt, že křesťanství se svými ideály a poselstvím už vyklidilo pozice v našem myšlení (krádežím se v například v prezidentském politickém slovníku říká “šikovnost”), má to islám se svou expanzí snazší. Vniká totiž do ideologicky prázdného prostoru.

Současné stěhování národů je příznakem globalizace – nového fenoménu, odstartovaného v devadesátých letech dvacátého století. Proto je to fenomén dosud neznámý. Jenže jestliže jsme globalizovali pohyb peněz, zboží a investic, bylo jen otázkou času, kdy dojde i na pohyb osob. Vítali jsme turisty z exotických zemí, kteří k nám náhle mohli začít jezdit – vozili sem peníze. Teď přicházejí lidé z naprosto jiných důvodů. Proč? Protože je to možné!

Světový systém klidu a blahobytu, který jsme krátce zažili v devadesátých letech (odhlédnouc od lokálního konfliktu v bývalé Jugoslávii) a který popsal Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin“ se zhroutil. V nezřízeném optimismu devadesátých let jsme nedokázali dát pozor na lidi jako George Bush či Václav Klaus. Zdálo se nám, že se nemůže nic zlého stát. Stalo se. Následky jsou tragické a vlastně ještě neodhadnutelné.

Xenofobie nepomůže. Obehnat hranice plotem je sice možné, ale není to žádné skutečné řešení – ne nadarmo k němu sáhl právě člověk, který se netají svými diktátorskými sklony a chutí opustit Evropské společenství, aby si mohl vládnout po svém. Problémy se musí řešit na místě, kde vznikly. Co dnes totiž vidíme, je důkazem toho, že v globalizovaném světě neexistují žádné lokální problémy. Všechny problémy postihují celý svět. Jestliže se tedy Merkelová nebojí třást si ruku s čertem tureckým, proč tedy ne i s ďáblem syrským, tedy Assadem. Všichni vědí, že bez něj se syrský problém nevyřeší, zejména, dokud za ním stojí Rusko a Vladimír Putin. (A ten si svou podporu užívá, nemusím líčit, jak ho těší pohled na Evropu padající na kolena) Samozřejmě by bylo možné Sýrii rozdělit. Aleviti by proti tomu nic neměli, Arabi by se s tím zřejmě smířili. Stejně tak by bylo možné rozdělit Irák. Edogana by přitom sice zřejmě trefil šlak, protože by to znamenalo vytvoření samostatného kurského státu na iráckém severu, ale nebylo by mi ho líto. Malá mrtvička by možná politické stabilitě prospěla. Po posledních volbách by se totiž Erdoganova loutka a turecký premiér Ahmet Davutoglu s opozicí (Atatürkovci, tedy turečtí sociální demokraté, byli připraveni vytvořit koalici) dohodla na funkční vládě, kdyby mu to Erdogan nezakázal. Chtěl totiž nové volby za každou cenu. Aby jejich prostřednictvím odstranil konečně obtížnou demokracii, kterou Turecku naordinoval (přiznávám, že diktátorským způsobem) Mustafa Kemal Atatürk v roce 1922. Evropa mu v tomto jeho boji pomáhá.

Nakolik je to prozřetelné, je otázka. Další diktatura na předním východě? Přímo před branami Evropy, ba dokonce trošku i v Evropě? Jak dlouho pak bude moci Evropa tvrdit, že je Turecko „bezpečný stát“? Nebo si bude už lhát do kapsy navždy? Pak ale ztratí jakoukoliv legitimitu šířit své hodnoty kdekoliv na světě. Falešné morální hodnoty jsou falešnější než falešné peníze a ani ty vám nikdo nevezme.

Kdo už jednou sáhne k nemorálním zásadám, neměl by být aspoň dvojaký. Opakem svatého není totiž hříšník ale svatoušek. Heslo „trošku amorální ano, ale moc ne“ nepřesvědčí ani diktátory na východě ani vlastní voliče. Řekněme otevřeně, co chceme, či vlastně co nechceme. Nechceme tady žádné uprchlíky a jsme ochotni udělat cokoliv, abychom jejich příchodu zabránili. Pokud to naši politici dokážou otevřeně říct, dokážou pak poslat i armádu do Sýrie, aby (zřejmě po boku Assada a Rusů) vystřílela ze Sýrie a Iráku Islámský stát a vytvořila na předním východě zase podmínky, ve kterých budou moci lidé žít. Před Válkou v zálivu a arabským jarem to totiž docela dobře šlo.

Paní Merkelová se jednou prořekla. Řekla něco, co říct nikdy neměla. Udělala to v dobrém úmyslu, řekla to, co si skutečně myslí. Vyvolala ovšem katastrofu, dobře míněno je v tomto případě pravým opakem dobrého. Není ale ochotna z této své fatální chyby vyvodit důsledky a opustit politickou scénu. Kdy to udělá? Až budou pravicové diktatury nejen v Maďarsku, Rusku, Turecku, ale i v Rakousku, Polsku a Francii? Uvědomí si potom, že to bylo – i když nechtěně – její dílo?

Mefistův rukopis -nový román


Dovolím si mým čtenářům představit mou nejnovější knihu, která se právě dostala na pulty knihkupectví. Samozřejmě s přáním, aby jim zpříjemnila dobu předvánoční, vánoční či povánoční.

Mefistuv rukopis

Za svůj vznik vděčí velkolepému daru pana Iva Purše, který mi kdysi daroval úžasnou knihu Alchymie a Rudolf II., jejímž byl editorem a autorem řady kapitol. Kapitolu, která rozhodla o vzniku mého románu ale nenapsal on, nýbrž René Zandbergen a Rafal T.Prinke (pan Purš se podílel aspoň na jejím překladu z angličtiny).  Právě článek těchté autorů mi nabídl téma, které mě nenechalo klidným. Trvalo poměrně dlouho, než se v mé hlavě vytvořil příběh, pomohlo tomu i zranění mého kolena minulého roku (zlomenina a zaklesnutí menisku vyžadovalo akutní operaci a následně pracovní neschopnost, během které jsem si mohl dát dohromady osnovu příběhu, který  mě pronásledoval.) Teď, tedy něco o rok později, mohu představit výsledek mé práce, který nakonec dostal jméno: „Mefistův rukopis“.

Musím za vznik této knihy poděkovat především panu Puršovi, který mi poskytl nejen inspiraci ke knize, ale i zkontroloval a korigoval můj výtvor, aby odpovídal historickým skutečnostem.Jak je mým zvykem, snažil jsem se neprovinit proti historickým skutečnostem, všechny postavy mého příběhu skutečně existovaly a snažil jsem se jejich život a jejich povahy poznat tak dobře, jak se jen dalo. Bylo třeba ponořit se i do atmosféry rudolfínské Prahy žijící alchymií a astrologií a do složitých politických poměrů začátku sedmnáctého století, keré se vznikem Protestantské Unie a Katolické ligy začaly radikalizovat a směřovaly pomalu k rozpoutání třicetileté války. Samozřejmě by ta kniha nevznikla bez nezištné pomoci dalších přátel a odborníků, kteří mi pomáhali s překlady textů do polštiny, maďarštiny či dokonce velštiny. Když jsem totiž sumarizoval postavy mého románu, zjistil jsem s úžasem, že prakticky ani jedna z nich neměla za svůj rodný jazyk češtinu, i když všechny žily v Praze. Tak rozmanitě pestrá byla společnost rudolfínské Prahy.

Sám císař sice češtinu samozřejmě ovládal, jeho rodnou řečí byla ale němčina a vyrostl ve Španělsku. Michal Sendivoj, hlavní postava románu, byl Polák, Johann Kepler Němec stejně jako Oswald Croll. Básnířka Westonie byla původem Angličanka, stejně jako její otec, slavný alchymista Edward Kelly. Císařův sekretář Jan Barvitius byl Němec a rabi Löw Žid. Jan Bocatius pak byl sice košickým rychtářem a žil tedy v tehdejším Uhersku, pocházel ale z Wetschau v Horní Lužici – zda byla jeho rodným jazykem němčina či lužická srbština se mi nepodařilo zjistit. Snad jen Jakub Horčický z Tepence a doktor Matěj Borbonius mohli považovat češtinu za svůj rodný jazyk. Všichni tito lidé hledali své štěstí v tehdejší hlavní evropské metropoli Praze, která hraje v mé knize také významnou roli.

 

Praha byla v roce 1608 totiž hlavním městem Římské říše a sídlem císaře Rudolfa II., nebyla ale městem bezpečným ani skutečně lákavým. K městu právě táhlo vojsko arcivévody Matyáše, aby sesadilo císaře z trůnu, císař Rudolf sám propadl zase silnému záchvatu melancholie, jeho dvůr byl prosáklý korupcí a intrikářstvím, nad městem se vznášel stín nebezpečí války a hrozícího zániku.

Přesto se ale v jeho zdech právě v této době zdržoval výkvět tehdejších vzdělanců a vědců. Johan Kepler právě vypočítal oběžné dráhy planet a definitivně potvrdil platnost Koperníkova heliocentrického systému. (kniha „Astronomia nova“ vyšla v roce 1609 u vydavatele Gottharda Vögelina ve Frankfurtu nad Mohanem)Nejznámější alchymista té doby Oswald Croll připravoval k vydání budoucí bibli lékárníků Basilica chymica (i tato kniha vyšla tiskem v roce 1609)a rabbi Löw tvořil za hradbami židovského ghetta svého Golema. (Rabbi v roce 1609 zemřel)

A právě v tuto chvíli se do města po čtyřech letech nepřítomnosti vrací slavný polský alchymista Michal Sendivoj, považovaný všeobecně za mrtvého. Ale copak mág a eskamotér umírá jen jednou? Proč se ale vrací v tak nebezpečnou dobu, zejména, když musel před čtyřmi roky utíkat z císařova vězení a ještě nenabyl císařské milosti? Jaký může mít k tak nebezpečnému podniku důvod? Však jej taky hned po příchodu do města dostihnou intriky císařského dvora, marně před nimi hledá bezpečí u dcery své někdejší družky Joan Kellyové a slavného alchymisty Edwarda Kellyho Alžběty, známé ve světě básníků pod svým uměleckým jménem Westonie.

Ví Sendivoj, co dělá? Není zcela pánem svých činů, je hnán nočními setkáními s ďáblem, který mu ukazuje cestu k cíli, po němž slavný alchymista touží. Ďáblem, který zná Sendivojovu temnou minulost a dokáže využívat jeho slabostí.

Všichni přítomní nezávisle na sobě pátrají po určitém tajemství, které má změnit chod světa, které má rozhodnout věčný boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a ďáblem. Po tajemství, které se nachází v Praze, nebo si to aspoň všichni zúčastnění myslí. Tajemství lidské nesmrtelnosti, které má být zakódováno v tajemné knize. Kromě vědců a tajemné sekty Rosekruciánů se na této honbě podílí i mnoho dalších mužů, od bezvýznamného úředníčka Jakuba Horčického z Tepence, přes všemocného sekretáře Barvitia až po samotného císaře. V zápase o jeho získání jsou ochotni používat jakékoliv prostředky, od podplácení, vyhrožování a únosů až po vraždu. Polévku si ze stejného důvodu přihřívá polská ale i anglická tajná služba, jež jsou také připraveny používat i ty nejvybíravější prostředky, aby uspokojily své pány, krále Zikmunda a Jakuba.

Podaří se některému z nich dosáhnout svého cíle? Dokáže někdo odhalit ono tajemství, najít cestu k tomu, aby mohl změnit svět tak, aby přestaly platit pradávné zákony přírody a zákony Boží? Zdá se, že není síly, která by jim v tom dokázala zabránit. Anebo přece…?

 

Köln – čili Kolín nad Rýnem


Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes.

Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl) relikvie do Kolína a vytvořil tak z města, kde vykonával svůj úřad poutní místo – druhý Jeruzalém. Ty kosti jsou tam dodnes, komu skutečně patřily, můžeme jen hádat, ale oficiálně jsou to oni tři bibličtí králové a jejich koruny zdobí erb města Kolína. V roce 1246 se jiný arcibiskup Konrád von Hostaden rozhodl, že stará románská katedrála není důstojným stánkem pro tak drahocennou relikvii a dal kostel strhnout. O dva roky později pokládal základní kámen katedrály nové, která je dnes nejvýznamnější dominantou města. Bez své katedrály si Kolín nedovedeme představit a dostala se i na dvoueurovou německou minci z roku 2011. Stavba katedrály ovšem trvala více než šest set let, dokončena byla až v roce 1880. V roce 1530 totiž došly peníze a v roce 1560 byla stavba zcela zastavena, jeřáb na torzu severní věže měl být dominantou města až do roku 1842, kdy se pruský král Friedrich Vilém rozhodl koupit si přízeň svých nových poddaných (od roku 1815 – mohl za to Vídeňský kongres) tím, že jim ten kostel dostaví.

DSC_0006

 

Kolín je ale město mnohem starší, a když chceme jít až k jeho základům, musíme do doby římské říše. Zde se totiž narodila – v tehdy ještě bezvýznamném sídlišti jménem Oppium Ubiorum budoucí císařovna Agrippina mladší – její otec Germanicus si právě vyřizoval účty s nepoddajnými Germány na druhém břehu Rýna. Když se pak Agrippina provdala za svého strýce, císaře Claudia, prosadila, že se místo jejího narození stalo římskou kolonií se jménem Colonia Claudia Ara Agrippinnensium (CCAA) a z toho názvu pak vzniklo současné jméno města Kolín.

V CCAA byl 2. ledna roku 69 svými legiemi provolán císařem Vitelius (jedná se o tzv. „rok čtyř císařů“po smrti císaře Nerona), jeho tažení do Itálie ale nedopadlo dobře. Prohrál svůj boj s Vespasiánem a byl popraven. V Kolíně se dochovala spousta antických památek. Můžete navštívit pretorium, správní budovu guvernéra, která fungovala až do pátého století, kdy ji převzali Frankové jako královské sídlo. Pod Kolínem se nachází v hloubce 9,5 metru odvodňovací římský kanál, (používaný dlouho po svém objevení v devatenáctém století jako skladiště na pivo), dochovaly se zbytky římských hradeb a bran, většinu vykopávek je možné si prohlédnout v římsko-germánském muzeu hned u kolínského dómu. Je velkolepé. Stojí přímo na místě někdejší římské vily, proto je zde dochovaná původní mozaika podlahy domu, tzv. “Dionýsova mozaika.”

DSC_0062

Římané si potrpěli na kvalitní pitnou vodu. Nebrali ji tedy z Rýna, ale vedli ji z řeky Eifel v kopcích na jih od města vodovodem o délce 95,7kilometru! Části tohoto akvaduktu se dochovaly dodnes. V letech 310 – 315 se ve městě vícekrát zdržoval císař Konstantin Veliký, který nechal přemostit Rýn a na jeho pravém břehu postavit pevnůstku Divitia (dnešní městská čtvrť Deutz).

Kolín netěžil jen z pozůstatků svatých, ale především ze své polohy na Rýně. Když se podíváte na mapu Německa v raném středověku, je to v podstatě řada měst podél Rýna. Rýn byl hlavní tepnou země, Dunaj a Labe byly v té době ještě nevýznamné. Většinu dnešního Německa pokrýval prales a o východní provincie sváděli Němci zuřivé boje s polabskými Slovany a Hamburk byl misijním biskupstvím stále znova vypalovaným Normany. Kolín pak leží na místě, kde se Rýn stává nesplavným pro lodě s hlubokým ponorem – tzv. „Niederländer“. Zboží se zde muselo překládat na plochá plavidla, aby mohlo být dopraveno k spotřebitelům výše proti proudu řeky. To byl zdroj bohatství města, které si v roce 1259 vymohlo na arcibiskupovi takzvaný „Stapelrecht“, to znamená předkupní právo na všechno zboží, které sem bylo dopraveno- to právo platilo až do roku 1831!!!

Jenže už mnohem dřív se franský král Karel, později zvaný Veliký, rozhodl učinit hlavním městem své říše nedaleké Cáchy (Aachen). Karel byl moudrý muž. Svého duchovního pastýře nechtěl mít přímo v Cáchách, aby mu neremcal, ale daleko být taky nesměl. Pro Kolín udeřila hvězdná hodina. Stal se nejvýznamnějším duchovním centrem Římské (Německé)říše. A to je důvod, proč by milovník historie měl toto město navštívit – a proto jsem to i udělal. Kolín byl ovšem za druhé světové války z 90 procent zničen a nebylo v lidských silách jej zrekonstruovat. Mezi památkami z doby raného středověku stojí tedy moderní budovy, je to tak trochu jako hledání hrozinek na dortu, ale vyplatí se to přesto. Kolíňané své město obnovili se vkusem. I moderní okna na chrámech z jedenáctého století nepůsobí rušivě, i když je dělí od stavební substance, kterou doplňují, téměř tisíc let. A těch chrámů tam tedy je! První arcibiskup Bruno, bratr císaře Otta I., se rozhodl přetvořit Kolín v druhý Jeruzalém. Proto mělo město dvanáct bran a proto muselo být ve městě dvanáct chrámů. Bruno to dokázal, za odměnu odpočívá dnes v jednom z nich, v kostele svatého Pantaleona (patrona lékařů).

Město je opravdu plné ostatků svatých. Poutníci sem proudili odevšad, vždyť přece oni tři králové byli první „poutníci“ a vzor pro všechny, kdo je v klanění se křesťanským symbolům chtěli následovat.

DSC_0031

Dnes se nad tím samozřejmě můžeme usmívat, ale ve středověku byly relikvie uctívané nadevše, cennější než zlato a Kolín jako poutní místo se nikdy nenechal svést k protestantismu, přes svou blízkost k Holandsku sem Kalvínovo učení nikdy nevpustili, a proto se zde dá i dnes velmi dobře najíst. Rýnský „Sauerbraten“ s mandlemi a hrozinkovou omáčkou můžu vřele doporučit. V samotném Kolíně žili svatý Severin, biskup ze čtvrtého století, který odtud vypudil svého kacířského předchůdce – jeho kostel i s jeho ostatky se nachází na jihu města. Pak je tu svatý Gereon, velitel thébské kohorty, která se za císaře Diokleciána údajně odmítla podílet na pronásledování křesťanů a byla proto před hradbami CCAA decimována a její velitel popraven. Jeho chrám je úžasnou kupolovitou stavbou, jednou z největších kupolí v Evropě, větší je Hagia Sophia a katedrála v Cáchách. Kupole je nabarvena načerveno, jako symbol utrpení thébských legionářů.

DSC_0117

A pak je tu samozřejmě svatá Uršula. Tato britská princezna se údajně pokusila se svými jedenácti průvodkyněmi zastavit před hradbami města Atillovy Huny. Ti její úmysl nějak nepochopili a ji i s jejími průvodkyněmi povraždili (jedenáct plamínků, které doplňují erb města Kolína, představuje těchto jedenáct mučednic). Ale Bůh na Huny zato poslal bouři a mor a zahnal je od města. Svatých ostatků Uršuly a jejích průvodkyň je víc než dost. Na místě, kde dnes stojí kostel svaté Uršuly, totiž Kolíňané v raném středověku objevili antický hřbitov a zde nalezené kosti prohlásili na svaté ostatky oněch mučednic a se svým smyslem pro obchod je začali prodávat. Jenže kostí bylo na jedenáct panen příliš mnoho. Proto opravili jejich počet na 111 a nakonec na 11 000. Když odběratelé protestovali, že některé z kostí jsou prokazatelně mužské, byli poučeni, že se samozřejmě v průvodu svaté Uršuly nacházeli i kněží a biskupové. Obchod je obchod.

Ale odhlédnouc od těchto poněkud skurilních záležitostí, je přece jen fascinující stát na hrobě slavných lidí, kteří zemřeli někdy před tisícem let. Ať už je sarkofág arcibiskupa Bruna v kostele svatého Pantaleona, kde je pochována i císařovna Theophanu, manželka císaře Otta II. a matka Otta III., významná žena, která hýbala mnoho let světovou politikou. V kostele svatého Ondřeje je pak sarkofág Alberta Velikého, slavného učitele třináctého století (zemřel v Kolíně v roce 1280).

Universita byla v Kolíně založena v roce 1388, zajímavé na tom je, že to byla první universita, která vznikla z popudu měšťanů, kteří ji i sami financovali. Bohatému měšťanstvu totiž narostl hřebínek a nebylo ochotno akceptovat nadvládu svého arcibiskupa. První konflikt v roce 1258 ještě dokázal urovnat už vzpomenutý Albertus Magnus, ale v roce 1262 se konflikt rozhořel naplno. K tomu se traduje následující legenda. Dva preláti pozvali z podnětu arcibiskupa Engelberta II. z Falkenburgu na snídani starostu Hermanna Grina. Neřekli mu ovšem, že hlavním pokrmem má být on sám. Když totiž vkročil do sálu, pustili na něj vyhladovělého lva. Hrdinný starosta ale neztratil duchapřítomnost, okolo ruky si ovinul svůj plášť, vrazil jej zvířeti do hrdla a pak je probodl svým mečem. Preláti byli pověšeni, arcibiskup vyhnán z města. Starosta jménem Hermann Grin sice prokazatelně nikdy neexistoval, scéna jeho boje se lvem je ale vděčným obrazem a reliéf s jejím vyobrazením najdete na radnici v tzv. „Lvím dvoře“ i v městském muzeu. Faktem je, že po bitvě u Woringenu v roce 1288 se museli arcibiskupové moci ve svém městě vzdát. Vládli nadále svému arcibiskupství, které se stále zvětšovalo, Kolín sám byl ale svobodným říšským městem podléhajícím pouze císaři. Z Kolína patřil arcibiskupům jen Deutz na pravém břehu řeky.

Protože se kolínská universita díky přehnanému katolictví města stala baštou konzervatismu, byla po roce 1794 francouzskými revolučními jednotkami zrušena a na svou obnovu si musela počkat až do roku 1919. Ve městě se přesto narodili nebo zde působili početní významní lidé. Na jezuitské koleji zde vyučoval Georg Simon Ohm. Narodil se zde skladatel Jacques Offenbach, který se sice proslavil až za svého pobytu v Paříži, pomník v Kolíně ale má. Nikolaus August Otto zde vynalezl v roce 1876 čtyřtaktní motor, prototyp toho, který je dnes ve všech autech. V roce 1848/1849 tu působil a vedl revoluci Karel Marx, narodil se zde a žil nositel Nobelovy ceny, spisovatel Heinrich Böll. Pro svůj kritický postoj ke kapitalismu vycházely jeho knihy i v socialistickém Československu, dostala se mi do rukou jeho kniha „Ženy na břehu Rýna“.

A pak je tu samozřejmě „kolínská voda“.  Kdo by ji neznal? Pro mou babičku byla ještě každá pánská voňavka prostě „kolínská“. V roce 1709 začal svou voňavku prodávat Johann Maria Farina pod názvem „Aqua mirabilis“ tedy „zázračná voda“. On sám tvrdil, že vytvořil vůni „čerstvou jako italské jitro“ (vytvořil ji sice jeho krajan Giovani Paolo de Feminis, ale očividně si zapomněl svůj vynález nechat patentovat) a jeho zákazníci mu to uvěřili. Aqua mirabilis se prodávala nejen jako voňavka, ale i jako léčebná voda při chorobách domácích zvířat a dokonce měla pomáhat proti moru. Její dnešní jméno jí dali francouzští důstojníci v sedmileté válce, kteří se chránili proti nesnesitelnému pachu obsazeného města kapesníky namočenými do Farinova vynálezu a nazvali jej „Eau de Cologne“. Tento účinek kolínské vody byl vítán ve všech tehdejších městech a z vody se stal vývozní artikl, na jehož výrobu dostal nakonec patent kolínský obchodník Wilhelm Mühlens. Od roku 1810 díky Napoleonovi, který zakázal prodávat kolínskou jako léčivou vodu, funguje už jen jako parfém – a funguje ještě stále.

DSC_0047

Nejslavnějším kolínským rodákem byl zřejmě Konrád Adenauer, zakladatel moderního poválečného Německa a jeden z hlavních konstruktérů sjednocené Evropy. Jeho dílo se právě v těchto dnech a týdnech začíná  – i zásluhou jeho nástupkyně v úřadu Angely Merkelové – hroutit. Adenauer byl kolínským starostou od roku 1918 do roku 1933, kdy ho z úřadu sesadili nacisté. Poté se utáhl do soukromí, po dobytí Kolína Američany byl ale znovu povolán do funkce a v letech 1949 – 1963 byl prvním poválečným západoněmeckým kancléřem.

Není vůbec divné, že pacifista Adenauer pocházel právě z Kolína. Vyhlášení německé republiky v roce 1918 přivítal slovy, že to znamená konec pruského militarismu. Kolín se nikdy do žádných vojenských konfliktů moc nehnal. Ve třicetileté válce dodržoval přísnou neutralitu, takže prakticky neutrpěl škody – na rozdíl od Deutzu, který byl Švédy dobyt a zničen, protože arcibiskup se logicky bil na katolické straně. Kolíňané vycházeli také podstatně lépe s francouzskou správou než s pruskou, která následovala po roce 1815. Bojovali ostatně v Napoleonově armádě, protože Francie sahala tehdy až po Rýn. „Misjö Amman“ (Monsieur Amtmann) jim byl podstatně sympatičtější než pan „Schnurbartkowski“ – tuto přezdívku dostali Prusové díky své zálibě v nošení kníru (německy Schnurbart). Až po vítězných válkách proti Rakousku 1866 a poté proti Francii 1871 se dokázali Kolíňané s německým státem identifikovat. Ale troška toho francouzského v nich zůstala a je v nich dodnes – v Kolíně je s 4000 lokály a restauracemi nejvyšší hustota hospod na počet obyvatel v Evropě. A i proto byl Konrád Adenauer, povahou pacifista, schopen a ochoten podat ruku vojákovi tělem i duší generálovi de Gaullovi, aby se hrůzy ničivé války v Evropě už nikdy neopakovaly – smlouva o kontrole výroby oceli byla základním kamenem Evropské Unie. Adenauer si svůj pomník na Neumarktu vedle kostela svatých Apoštolů určitě zasloužil.

Kolín už dávno není katolickou baštou. Prusové sem přinesli protestantismus, katolíci tvoří ve městě jen 44 procent obyvatelstva – 12 procent ale vyznává islám – a to jsou údaje z roku 2013, tedy ještě před vlnou uprchlíků z předního východu. Jestliže ovšem z tureckých žen, které sem přicházely od sedmdesátých let, když Německo hledalo levnou pracovní sílu, ani jedna nenosila šátek (Atatürk to ostatně zakázal) dnešní moslimky už běhají po kolínských ulicích v šátcích a v tradičních kabátech až po zem. Časy se změnily, nezdá se mi, že by k lepšímu.

Kolíňané ale dbají především na životní kvalitu, jsou ovšem dbalí i starých tradic. Pokud si dáte v Kolíně pivo, zažijete překvapení. Pivo „Kölsch“  je docela pitné, ovšem podává se v dvoudecových sklenicích (Stangen). Je to dáno tím, že  Kölsch se vaří podle receptu z roku 1516 a smí se podávat tradičně pouze v těchto sklenicích (prý proto, že kdy déle stojí a vyvětrá, nedá se pít). Pokud si dáte jiné pivo v jiném lokále, můžete dostat i půllitr. Cenově to vyjde zhruba nastejno, jen číšníci v kolínských pivovarských hospodách musí běhat mnohem více. Rozhodující je čárka na pivním tácku – kolik čárek, tolik piv platíte, pokud číšník zapomněl, má smůlu. Pokud už máte piva dost, položíte tácek na sklenici. To je znamení, že už další pivo nechcete. Jinak ho dostanete hned, když jste dopili to předchozí – i Kolíňanům je jasné, že jednou „Stange“ žízeň neuhasíte. A pozor! Pokud si chcete sklenicemi „štrnknout“ pak zásadně dnem sklenice, nikdy ne – jak je zvykem jinde –  jejím horním okrajem! Ne že by se hned rozbila, ale nesluší se to.

Kolínské životní heslo totiž je: „Když už jednou musíme žít, tak přinejmenším dobře.“

Sympatické, ne?

Mimochodem, kupovat si tzv. “Kölner card” se naprosto nevyplatí, pokud se chcete pohybovat v městském centru. Slevy v muzeích jsou jen marginální, jedinou výhodou je cestování metrem a veřejnými dopravníi protředky. Což ovšem k prohlídce historického centra sotva potřebujete.

Rodinný výlet


Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu.

Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu na náměstí Place de la Nation k zastávce rychlovlaku 40 minut, rychlovlak jezdil každých 8 minut, cesta s ním až k Disneylandu pak trvala 35 minut. Dohromady tedy 82 minuty, z hotelu bylo na nádraží metrem čtvrt hodiny, takže s trochou rezervy jsme museli vlak dosáhnout za dvě hodiny. Tedy, jak jsem oznámil všem přítomným, je třeba opustit Disneyland přesně v 15 hodin, abychom vlak v pět odpoledne bez velkého stresu stihli.

Disneyland byl pro děti samozřejmě zážitkem, postupně jsme přitvrzovali, až mne syn vylákal dokonce i na moonshot. Dobrá, žaludek to přežil jen tak tak, ale co by člověk pro děti neudělal. Ve dvě hodiny odpoledne byl slavnostní průvod pohádkových postaviček a skončil dvacet minut před třetí. Co s těmi dvaceti minutami? Přímo před námi bylo třídimenzionální kino, něco, co jsme do té doby nezažili, a – což bylo důležitější – naše děti taky ne. Oznámená čekací doba byla 0 minut, čili jsem rozhodl, že se tam podíváme. Dostali jsme se do haly před kinem a dostali brýle pro třídimenzionální rozměr. Pak nám promítli reklamu na filmy Kodak. Poté následovala několikaminutová přestávka, poté nám promítli reklamu na filmy Kodak. Mírně jsem znervózněl a zeptal se přítomné slečny, jak dlouho film trvá. Řekla, že deset minut, pohledem na hodinky jsem zjistil, že by to mělo vyjít. Už během filmu jsem si ale uvědomil jeden detail – ve tři hodiny jsme měli být už na nádraží a ne v kině!

Jen film skončil, hnal jsem protestující rodinu na nádraží. Na nástupiště právě přijel vlak a já jsem si oddechl. Bude to těsné, ale vyjde to. Stíháme. Nasedli jsme do vlaku a čekali na odjezd. Uplynulo osm minut a vlak se nepohnul. Uplynulo dalších pět minut a pořád ještě nejel. Začal jsem se mírně potit. Vyběhl jsem na nástupiště a zeptal se železničáře, proč vlak nejede. Odpověděl mi s úsměvem, že odjezd vlaku je v 15:35. Zesinal jsem a argumentoval, že vlaky jezdí každých osm minut.

„To ano pane, dopoledne ano. Ale odpoledne jezdí každých třicet pět,“ vysvětlil mi a nechápal, proč se o mne pokouší mrtvice. Bylo mi jasné, že vlak do Salcburku nemůžeme stihnout.

Po cestě rychlovlakem jsem horečně počítal a studeně jsem se potil. Třicet pět minut k náměstí Plaza de Nation pak čtyřicet minut metrem k hotelu. Pak čtvrt hodiny k nádraží. Ať jsem počítal, jak jsem počítal, chybělo dvacet minut. Byli jsme ztraceni a nic netušící děti se ptaly, proč jsem tak nemluvný.  Já si představoval, jak se budu svou francouzštinou skládající se asi ze šedesáti slov na nádraží Gare d´Est vysvětlovat nějakému francouzskému úředníkovi, proč nám ujel vlak a prosit jej o přidělení náhradního spojení. A následně těch několik nocí na pařížském nádraží, než se skutečně něco volného najde.

Spásný nápad přišel v posledním okamžiku, rodina už stála u dveří připravena vystoupit na Place de la Nation. Napadlo mne, že kdybychom nevystupovali tady, ale projeli rychlovlakem celou Paříž až k Vítěznému oblouku, je to odtud k našemu hotelu podstatně kratší cesta, metrem možná dvacet minut, možná i o něco méně.

„Nevystupovat,“ vykřikl jsem a strhl už vystupující manželku zpět do vlaku. Nebyli to jen příslušníci mé rodiny, kteří se na mne dívali jako na blázna.

„Proč?“ chtěl vědět syn, stále pevně odhodlaný vystoupit a korigovat tak rozhodnutí očividně pominutého tatínka.

„Protože jinak nestihneme vlak.“ Teprve teď se na mne všichni podívali s podezřením v očích a musel jsem s pravdou ven. Měl jsem na vysvětlení celé situace pět minut, než vlak zastavil u Vítězného oblouku. Teď už jsme běželi, abychom viděli právě odjíždějící metro. Na štěstí jezdí soupravy v tuto dobu každé dvě minuty. Nastoupili jsme do příští. Děti dostaly příkaz vystoupit na nástupišti stanice Blanche a čekat tam, než se vrátíme z hotelu s cestovními taškami. Uvažoval jsem i o alternativě tašky v hotelu nechat, ale bylo by příliš komplikované se jich pak z Grazu domáhat, na to vypadal náš hotel příliš secesně.

Metro zastavilo a já jsem vystartoval, následován manželkou sprintem ven. Vyběhl jsem z metra na ulici právě před Moulin Rouge, má žena o několik okamžiků později. Lidé se zastavovali, prohlíželi si nás a pak začali mou manželku povzbuzovat. Zprvu jsem nechápal proč, až po krátké chvilce mně to došlo. Byli jsme totiž na Place Pigalle, tedy centru pařížského erotického života. Když jsem objednával hotel na Montmartru, v ulici s nevinným názvem Rue Fromentin, který sliboval výhled na kostel Sacre Coeur, netušil jsem nic zlého. Recepční se na naši rodinu se dvěma pubertálními  dětmi dívala trošku překvapeně, ale Pařížané jsou očividně připraveni se ničemu nedivit. Teprve poté, co jsme se šli projít, jsem pochopil, že volba hotelu nebyla pro rodinný výlet právě ideální. Mezi nesčetnými videotékami a muzei sexu a erotiky bylo téměř nemožné objevit stánek s bagetami. Navíc jsem si dva dny nemohl nafilmovat náš hotel, protože před dveřmi postával transverstita a nabízel své erotické služby. Teď tedy chodci na náměstí Pigalle očividně předpokládali, že jsem manžel, jehož žena přistihla při něčem nemravném a teď mit to chce spočítat. Nebyl čas vysvětlovat jim jejich omyl. Doběhl jsem k hotelu a na recepci nebyl nikdo. V zoufalství jsem bez dechu zavolal jediné slovo, jež mne napadlo „Help!“

Ať mi někdo vykládá, že Francouzi nerozumí anglicky! Z baru se vyklonil recepční a zeptal se mne, co chci. „Naše tašky!“ vykřikl jsem. Zavrtěl nechápavě hlavou a ukázal k mým nohám. Naše kufry ležely celý den na chodbě přímo za otevřenými dveřmi hotelu do ulice. Na pobouření nebyl čas. Popadli jsme se ženou zavazadla a mazali zpět k metru. Děti nevěřily, když nás uviděly. Jak už jsem řekl, v tu dobu jezdí soupravy každé dvě minuty, nestačila projet ještě ani jedna. Nastoupili jsme, zdálo se, že bychom vlak mohli stihnout.

Jenže bylo třeba jednou přesedat. Na přestupní stanici Barbes Rochechouchart nám schodiště zahradily dvě mladé černošky s tak obrovským pozadím, že nebyla šance okolo nich proklouznout. Nespěchaly, dokonce se ještě zastavily, aby si zapálily cigaretku. Jsou chvíle, kdy se člověk stává rasistou a ta chvíle tehdy právě nastala. Přesto jsem se je nepokusil srazit ze schodů, což považuji za důkaz mého naprostého ovládání.

Na nádraží Gare d´Est jsme se vynořili z metra minutu před odjezdem našeho vlaku. Jako zázrakem přímo před námi bylo nástupiště, kde bylo napsáno velkými písmeny Wien – Strassburg. Pochopil jsem, že nás pán Bůh přece jen neopustil. Doběhli jsme k poslednímu vagónu, na něm stálo – Strassburg. Na dalším totéž, na třetím taky. Vídeň se nekonala. Výpravčí pískal. „Nastupujeme,“ rozhodl jsem. „Strassburg je správným směrem a tam bude snad někdo umět německy, je to v Alsasku.“ Vhodil jsem tašky do nejbližších otevřených dveří, nacpal tam rodinu, nastoupil a vlak se rozjel.

Trik byl v tom, že do Vídně jelo prvních pět vagónů vlaku. Když jsme náš vagón konečně našli, a v něm pak dokonce naše kupé, dostal jsem konečně křeče v žaludku. Tak silné, že je dokázala odstranit jen celá láhev Beaujolais nouveau. Víno údajně nepříliš kvalitní, jež se netěší dobré pověsti a bylo údajně vypěstováno především pro americký trh. Nicméně v daném okamžiku jsem cenil především jeho léčebný účinek na můj trávicí trakt. Fungovalo to.

Tak dětičky, že na výlet do Paříže nikdy nezapomenete?

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí


 

Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné epizodě pasovských dějin.

P1070662

Jenže Pasov, zvaný „město tří řek“ je jedním z nejkrásnějších německých měst. Stéká se zde modrošedý Inn s tmavým Dunajem a menší řekou Ilz. Inn působí mohutněji než Dunaj, ale protože řeka si ponechává jméno toku, zachovávajícího svůj směr, Inn zde končí. V podstatě přivádí opravu méně vody než Dunaj, protože má hloubku jen něco přes dva metry, zatímco Dunaj šest, je ale fascinující pozorovat, jak vody Innu vytlačují proud Dunaje, protože Inn se dravější a tmavá dunajská voda má skutečný problém se proti jeho proudu prosadit.

Pasov byl významným městem – a městem bohatým. Nezbohatl však tím, co by jeho občané vyprodukovali, zdrojem bohatství města byl obchod se solí. Pasov byl po celá staletí hlavním překladištěm soli na cestě ze solné komory do Čech. Zde začínala takzvaná zlatá stezka, která vedla několika směry přes Šumavu na naše území, nejstarší z těchto chodníčků končil v Prachaticích. Clo na sůl, přivážené po Innu, bylo zdrojem blahobytu města. Přístaviště pro lodi se solí jsou ještě dnes viditelné na břehu Innu podél promenády Innkai pod městskými hradbami.

P1070664

Na místě Pasova existovala už v Římských časech pevnůstka Batavis, předsunutý post římského Limes romanus, který měl impérium bránit proti germánských kmenům na severu. Římané opustili svou dunajskou hranici v druhé polovině pátého století, jejich hrádky zpustly, v následujícím století sem přišli germánští Bajuvaři a založili na poloostrově na soutoku řek hrad – jádro dnešního města. Už v roce 739 je Pasov dokumentován jako sídlo biskupa, hvězdná hodina ale udeřila v roce 1217, kdy císař Friedrich II. povýšil pasovského biskupa na říského knížete, podléhajícího nadále už jen císaři samotnému – a tak to mělo zůstat až do roku 1803. Roku 1225 pak Pasov obdržel městská práva, rozkvětu a blahobytu města nestálo nic v cestě. Tedy skoro nic. Občané si s biskupem, který si na druhém břehu Dunaje vybudoval hrad Oberhaus Veste, příliš nerozuměli. Následovala celá řada povstání a bojů, v nichž se občané snažili zbavit církevní nadvlády, nikdy se jim to ale nepodařilo. Po rozhodující bitvě v roce 1368, v níž zahynulo na 200 pasovských mužů, nesměli být tito ani pochováni v posvěcené zemi – jako povstalci proti církevnímu vládci se nacházeli logicky v církevní klatbě.

K Oberhausu se člověk může nechat vyvézt autobusem, cena jízdenky se pak odpočítá od ceny vstupenky na hrad. Dá se k němu dojít ale i pěšky přes most Luipolsbrücke, jejíž stavba kdysi vyvolala v Pasově přibližně stejné protesty jako stavba Eifellovy věže v Paříži a jeden slavný pasovský spisovatel, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, se na protest proti této stavbě z města vystěhoval a už se nikdy nevrátil. Poté nahoru do kopce po schodech Ludwigstiege – je to pěkná romantická procházka odměněná na konci nádhernými výhledy na město z někdejší biskupovy pevnosti. Na hradě je velmi pěkná a výpravná výstava dějin Pasova, je vidět, že instalaci prováděl někdo, kdo se v historii vyzná a má své město opravdu rád. Niederhaus, ležící přímo na soutoku Dunaje a Ilzu, je v soukromém vlastnictví a navštívit se nedá. Vlaje nad ním švýcarská vlajka a protože řada z výletních lodí, které vozí turisty po Dunaji se plaví také pod švýcarskou vlajkou, nabízí se souvislost. Pokud bych byl majitelem podobné lodní společnosti, nemohl bych si své sídlo zvolit lépe.

P1070697

Pasov vstoupil do evropských dějin hned několikrát a je na svou historii patřičně hrdý, člověk ji najde prezentovanou všude.

Právě v Pasově vznikla píseň o Niebelunzích, nejslavnější německá sága. Autor je sice neznámý, očividně to byl některý z biskupských úředníků. Tabule o vzniku tohoto eposu je umístěna na někdejším biskupském úřadě v blízkosti pasovského Dómu, na pasovské radnici je pak vyobrazen monumentální obraz vjezdu královny Krimhildy do města, kdy cestovala k hunskému králi Attilovi s žádostí o pomoc při pomstě za smrt svého manžela Siegfrieda. O písni o Niebelunzích jsem už psal ve svém článku o Wormsu, kde se na břehu Rýna celý germánský masakr odehrál, idea složit o hrdinných, krvežíznivých, pomstychtivých a zákeřných Burgundech hrdinský epos vznikla na soutoku Dunaje a Innu.

P1070644

V Pasově byla v roce 1552 podepsána takzvaná pasovská smlouva, která zabezpečovala v Římské říši svobodu vyznání a byla podkladem k uzavření takzvaného augsburského míru o tři roky později – heslo „čí vláda toho náboženství“ bylo kompromisem, které mělo ukončit boje mezi protestanty a katolíky. Tento mír, mistrovské dílo císaře Ferdinanda I. (tehdy ještě jen českého a uherského krále – císařem se měl stát až po abdikaci jeho bratra Karla V. v roce 1556.) vydržel ale jen do roku 1618 – pak nahromaděná napětí vybuchlo a přešlo do hrůz třicetileté války, jednoho z nejhroznějších konfliktů světových dějin. Pasovská smlouva ale také našla své místo ve vyobrazení na městské radnici.

Konečně třetí epizoda je svázána s císařem Leopoldem I. Tento nejošklivější ze všech Habsburků se zde oženil (tato svatba si znovu zasloužila monumentální obraz na pasovské radnici na protější stěně obrazu s královnou Krimhildou) a svými modlitbami zde „odvrátil“ tureckou expanzi a dobytí Vídně. Tomu všemu předcházel zničující požár města v roce 1662. Ještě než se podařilo město znovu vybudovat, slavil zde Leopold I v roce 1676 svatbu s Eleonorou Magdalenou falckou – byla to už jeho třetí svatba, z tohoto manželství ale vzešli oba pozdější císaři Josef I. a Karel VI. Z obou předchozích manželství přežila totiž z celkem šesti dětí jen jedna dcera své první narozeniny. Možná proto to byl právě Pasov, kam císař Leopold utekl z Vídně v roce 1683, kdy se k městu blížila obrovská turecká armáda vedená velkovezírem Kara Mustafou Pašou. Zatímco na Vídeň dopadaly dělové koule obléhatelů, modlil se „Türken-Poldi“ jak tohoto panovníka ještě dnes v Rakousku nazývají, v kostele „Maria Hilf“ na pravém břehu Innu. Dnes je tato část města jediným kouskem Německa na pravém innském břehu, zbytek východního pasovského území připadl v roce 1779 na základě takzvaného Těšínského míru Rakousku. Ve stejné době, kdy císař klečel před votivním obrazem Mariahilf v Pasově, zničily turecké dělové koule kostel Mariahilf ve Vídni (tamější votivní obraz Panny Marie se ale podařilo zachránit). Císaři se prý zjevila Panna Maria a poradila mu, že právě heslo „Mariahilf“ přivede křesťanské vojsko k vítězství. Za volání tohoto hesla se pak skutečně vrhlo spojené rakouské a polské vojsko 12. září 1683 na turecké oblehatele a na hlavu je porazilo. Zastavilo definitivně tureckou expanzi na západ. Kostel Mariahilf na stejnojmenném kopečku je poutním místem. Dostanete se sem po mostě přes Inn a pak po 321 schodech zastřešenou chodbou (Prý se jinak chlapi vymlouvali, že bu´d pršelo nebo bylo příliš horko, až daly ženy schody ke kostelu zastřešit). U vchodu do chodby stojí krásný ranně barokní kříž a v kostele je onen slavný votivní obrazu, který prý zachránil Vídeň a s ní celé západní křesťanstvo.

P1070693

S Pasovem je spojen i osud blahoslavené Gizely. Je zde pochována v kostele Heiligkreuz, v klášteře Niedernburgu, kde byla kdysi matkou představenou. Její hrob je poutním místem mnoha maďarských návštěvníků. Gizela byla totiž manželkou prvního uherského krále Štěpána a po jeho smrti se stáhla do Pasova, kde se stala představenou kláštera. V podstatě by měla být blahoslavená Gizela poněkud frustrovaná. Její manžel Štěpán, syn Emmerich, bratr Jindřich II. i švagrová Kunigunda byli všichni postupně vyhlášeni za svaté, jen ona jediná z celé rodiny to dotáhla jen na blahoslavenou. Zřejmě to pasovští zapomněli říct Janu Pavlovi II. Ten by si takovou příležitost k návštěvě města určitě nedal ujít. Gizela si ostatně svatořečení zasloužila určitě víc než její bratr – mocichtivý císař Jindřich II. Gisela i její bratr císař byli děti vévody Jindřicha Bavorského zvaného Svárlivý, mladšího bratra císaře Otta II. Jindřich,který se při své volbě dokázal šikovně prosadit proti svému protikandidátovi Hermannovi švábskému a pak pořádně míchal i s českou politikou, kdy dosazoval a sesazoval česká knížata. Český kníže Vladivoj, dosazený jakou loutka polského krále Boleslava Chrabrého v roce Jindřichovy korunovace v roce 1002 si u Jindřicha o rok později vyžádal darování české knížecí koruny jako císařského léna a tak se Čechy staly na dalších mnoho staletí součástí Římské říše. Vladivoj se poté upil k smrti a Jindřich intrikoval mezi přemyslovskými bratry Jaromírem, Oldřichem, svého věrného spojence Jaromíra nechal ale padnout, když ho omrzel. Císař Jindřich, který byl schopným, nicméně v žádném případě svatými prostředky vládnoucím panovníkem, byl vyhlášen za svatého v roce 1146, když už vládli v Německé říši Štaufové. Zřejmě je měl kult jejich předchůdce podráždit. Skurilním detailem k onomu svatořečení je skutečnost, že fakt, že manželství císaře Jindřicha a jeho ženy Kunigundy zůstalo bezdětné, vedlo k tvrzení, že nebylo díky slibu panenství císařovny nikdy naplněno a že císař se svou manželkou žili svatým životem „jako bratr a sestra“. Kdo nevěří, ať tam běží. Gisela svou misi v Maďarsku splnila, přivedla svého manžela k prosazení křesťanství v uherském království a po jeho smrti (její syn Emmerich zemřel při nehodě na honu ještě před svým otcem Štěpánem (odešla do Pasova v rodném Bavorsku – narozena byla v nedalekém Řezně), vstoupila tam do kláštera a stala se matkou představenou. Její pozůstatky byly exhumovány v roce 1908, dnes je její hrob cílem tisíců poutníků z Maďarska a kolem něj visí maďarské trikolóry a leží věnce. Myslím, že právem, i když je „jen“ blahoslavená.

P1070718

Víc než požáry bylo a je město Pasov ohroženo záplavami. Jedno, zda přijde voda z hor Innem nebo z Německa Dunajem, nebezpečí vysoké vody je zde stále přítomné a naposledy bylo město takto strašně navštíveno v roce 2013. Ale nebylo to poprvé, i když stopy této povodně jakou na pasovských domech vidět dodnes, řada z nich postrádá ještě stále až do výšky prvního poschodí omítku. Nebyla to ale povodeň nejhorší, jak ukazují záznamy na pasovské radnici. Vůbec nejvýš stála voda v roce 1501, kdy se Inn a Dunaj spojily ještě před městem, takže městské centrum čnělo z rozbouřených vln jako ostrov.

P1070646

Pasov ztratil svůj blahobyt ztrátou solného monopolu. Odebrali mu ho bavorští vévodové, kteří samozřejmě takovým příjmem neopovrhli. V roce 1803 pak ztratil Pasov v rámci sekularizace římsén říše pod vlivem Napoleona a ideí francouzské revoluce definitivně svou samostatnost a stal se součástí nově vzniklého bavorského království. Pasovští vyřešili svou frustraci ze ztrát svých privilegií skutečně zajímavě. Králi Maximiliánovi I., který z nich udělal bezvýznamné okresní město své země, postavili před dómem obrovskou sochu – věnoval mu ji vděčný pasovský lid. Za co mu byl vděčný, se mi nepodařilo zjistit, vlezdoprdelnictví je ale očividně universální lidskou vlastností.

P1070688

Pasov jako město biskupské musí mít samozřejmě i celou řadu kostelů. Vedle barokního monumentálního dómu, kostela Heiligkreuz s tělesnými pozůstatky svaté Gizely a už vzpomenutého potního kostela Mariahilf na pravém břehu Innu, jsou to například monumentální Svatý Pavel na břehu Dunaje nebo obskurní malý kostelík bez věže Svatý Salvator v městské čtvrti Ilzstadt. Tady, zaklesnutá do kopce nad řekou stála až do roku 1477 židovská synagoga. V tomto roce byli Židé obviněni, že nožem propíchli hostii. Obvinění byli upáleni, zbytek židovské komunity vyhnán z města a synagoga zbořena. V letech 1479 – až 1495 zde občané postavili kostelík svatého Salvatora jako určitý výraz lítosti nad svým činem.

V Pasově je toho k vidění samozřejmě ještě mnohem víc. Zejména atmosféra uliček mezi oběma řekami, promenády na březích řeky, připomínky dějin města na každém kroku – jako například připomínka zastávky bavorské princezny Alžběty, která se v Pasově zastavila na své cestě do Vídně, kde si měla brát rakouského císaře Františka Josefa, atd. atd.

Zajeďte sis tam, a přesvědčte se na místě. S jazykem nebudete mít problém, v restauracích je z velké části česká obsluha a jídlo je tam dobré – prostě bavorské.