Month: September 2015

Wahlarzt – sonda do pracovní náplně privátního lékaře v Rakousku


Napřed bych měl vysvětlit, co to ten „wahlarzt“ vlastně je. V Rakousku jsou samozřejmě soukromí lékaři, kteří mají smlouvy s pojišťovnou. Kteří tedy dostanou za návštěvu pacientů zaplaceno od pojišťovny, nesmí ale brát žádné jiné honoráře. Jejich praxe jsou většinou přeplněné, u internisty je až šedesát pacientů denně, čas na rozhovor s pacientem tedy není, na jednoho nemocného má lékař pět až deset minut, za tu dobu mu toho moc nevysvětlí. Tedy masová záležitost.

Protože u těchto lékařů (nemluvím o obvodních lékařích, ale o odbornících v oboru, jako jsou internisté, oční lékaři či urologové) jsou čekací doby až několik měsíců, vznikl paralelní systém wahlarztů. V určitých oborech – ne ve všech – je možné otevřít si takovou praxi. Pacient musí u wahlarzta zaplatit honorář, dostane účet s výkony, které lékař vykonal a pak tento účet předloží na pojišťovně – ta mu pak vyplatí zpět část honoráře – maximálně do výšky 80 procent uznaných výkonů. Je tedy možné, když wahlarzt vykoná výkony za 150 euro, ale naúčtuje si jen sto, že pacient dostane nazpět vše.  Je ale taky možné, že na pojišťovně někdo rozhodne, že např. ultrazvuk břicha nebyl potřebný a pacientovi pak peníze za tento výkon neuhradí.

Přesto je i takový systém pro řadu pacientů problém. V Rakousku jsou totiž zvyklí, že mají všechno zadarmo. Jsou ochotni platit z pojistky, za servis auta, za opraváře v domě, ne ale za zdravotní ošetření. I kdyby se jednalo o pakatel. Jednou jsem přišel do služby ve Wagně a kolega mi referoval, že přijal poměrně mladého chlapa kolem padesátky. Že má bolesti v celém těle, chodí s tím od doktora k doktorovi a zřejmě chce jít do důchodu, protože mu ještě nikdo nic nenašel. Jinými slovy, byl už označen za simulanta a dokonce už i poslán na psychiatrii. Na vizitě jsem se ho zeptal, kde ty bolestí má. Když mi popsal lokalizaci, podíval jsem se na sedimentaci krve, která byla masivně zrychlená, a už jej jen požádal, zda by dal ruce za hlavu. Řekl, že to nemůže už několik měsíců, že tam ty ruce prostě nedá. Diagnóza byla pro mě jasná na první pohled – polymyalgia rheumatica – tedy revma měkkých tkání svalů a šlach. (Proč to nezjistili kolegové, kteří na pacienta vrhli několik pohledů už přede mnou, si neodvažuji posoudit). Choroba je to otravná, ale snadno léčitelná. Dal jsem mu hned 50 miligramů kortisonu, druhý den už mu bylo mnohem lépe v pondělí pak už běhal a tancoval po oddělení. Bolesti byly pryč, cítil se úplně zdravý a hýřil euforií. Problém byl jen jeden – další léčba. Kortison je třeba snižovat opatrně a pomalu pod dohledem specialisty revmatologa. U některých pacientů se dá po roce vysadit zcela, někteří zůstanou na malých dávkách závislí. Je to tedy poměrně citlivá záležitost, která patří do rukou odborníka. Na klinice v Grazu je specializovaná revmatologická ambulance – čekací doba je tam čtyři měsíce. Naštěstí znám jednu velmi dobrou a milou kolegyni, paní doktorku Eder – wahlarztku revmatoložku. U ní se čeká maximálně týden.

Dal jsem pacientovi její kartičku, řekl mu, aby hned zavolal a domluvil si termín, aby ho léčila dále. Myslel jsem, že je tím problém vyřešen. Nebyl. O několik měsíců později nám pacienta dovezli na lehátku. Nemohl se pro bolesti vůbec hýbat, jen naříkal a byl samozřejmě už zase přes dva měsíce na neschopence. Když jsem jej uviděl, nevěřil jsem svým očím. „Berete kortison?“ zeptal jsem se jej. „Ten mi došel,“ odpověděl. „V lékárně mi dali jen jedno balení.“ Nevěřil jsem svým uším. „Byl jste u kolegyně Eder?“ Podíval se na mne vražedným pohledem a zasyčel: „Tam bych musel platit!“

Dodávám jen, že kolegyně bere za vyšetření 70 euro, zpět dostanou pacienti 50. Mého pacienta by tedy návštěva revmatologa stála celých 20 euro! Kolik ztratil díky své dlouhodobé pracovní neschopnosti, se neodvažuji odhadnout, ale v Rakousku se takhle nepočítá. Nemůžu tedy říct, že bych nebyl varován. Přesto jsem se rozhodl práci wahlarzta vyzkoušet.

Když mi zavírali oddělení na Stolzalpe, kde jsem pracoval 16 let, rozhodl jsem se, že si otevřu takovouto praxi – člověk nikdy neví, co bude, řekl jsem si, pro jistotu je dobré mít i druhou nohu. V nemocnici jsem zredukoval úvazek na 75 procent a jeden den v týdnu jsem začal vyšetřovat pacienty soukromně. Začátky byly těžké, pak se to rozběhlo, a když to běželo tak dobře, že jsem uvažoval o další redukci práce v nemocnici, přišel zlom. Proč, to dodnes nevím, souviselo to ale časově podezřele s výměnou personálu v sekretariátu.

Protože jsem nehodlal investovat okolo 200 000 euro, což by stála samostatná praxe, pronajal jsem si ordinaci u jisté soukromé společnosti. Tři hodiny jednou týdně za 600 Euro měsíčně. A tím pádem jsem do personálního obsazování neměl co mluvit.

Ale o tom jsem psát nechtěl. Spíš o tom, že život wahlarzta není zrovna růžový. Pacienti, kteří k němu přijdou, jsou jen v naprosté menšině rozumní lidé, kteří k němu jdou proto, že na ně má čas a může se jim individuálně věnovat a jsou ochotni za to něco zaplatit. V naprosté většině se jedná o kverulanty, kteří byli všude nespokojeni, blázny, kteří vyžadují nemožné a lidi provozující takzvaný „medicin shoping“, čili chodí od doktora k doktorovi jako na nákup – nakupují diagnózy a léky, které pak stejně neberou.

Nevěříte? Dovolím si tedy popsat jeden den v ordinaci wahlarzta. Problém se ohlásil už týden dopředu. Bývalá kolegyně, těžce nemocná s roztroušenou mozkomíšní sklerózou, ale i se spoustou dalších chorob, se nahlásila na vyšetření. Bylo mi jasné, že s ní bude těžké pořízení. Své léky nikdy nezná, o všech ordinacích chce dlouho diskutovat, bylo celkem jasné, že ona půlhodina, kterou věnuji svým pacientům, nebude stačit. Zavolal jsem tedy sekretářce (té nové), a požádal jsem ji, zda by nepřeobjednala první pacientku o půl hodiny dříve a onu kolegyni Elfriede na její termín, aby mi na Elfriede zbyla celá hodina. Slíbila, že to udělá.

Když jsem se tedy objevil v praxi o půl hodiny dříve, než obvykle, sekretářka se nesmírně divila, co tam dělám. Řekl jsem ji, že přece přeobjednala pacientku o půl hodiny dřív. Řekla, že to neudělala. Zeptal jsem se, proč. Odpověděla, že máme komunikační problém. Nezabil jsem ji. Jsem na to hrdý.

První pacienta přišla tedy načas, právě když mi sekretářka hrdě sdělila, že další dva pacienty, kteří měli přijít po Elfriede, posunula o půl hodiny a tím pádem budu tu svou hodinu na komplikovanou pacientku mít.

První pacientka vstoupila, pravila, že je nemocná a očekává ode mne, že ji uzdravím. Říká mi ale přímo, že ona v žádném případě nebude brát žádné léky, protože jsou všechny škodlivé. Situace tím byla hodně zjednodušena. Zjistil jsem vysoký tlak a cukrovku, ale protože stejně žádné léky brát nechtěla ani poté, kdy jsem jí vylíčil možné následky, zadokumentoval jsem to, dostala účet a odešla.

Teď přišlo čekání na Elfriede. Uplynulo pět minut, deset. Elfriede nikde. Neodolal jsem a zavolal jsem ji. Zvedla. To je neobvyklé, obyčejně telefon nezvedá. „Halo Elfriede,“ řekl jsem. „Máš problém najít naši praxi? Kde jsi, poradím ti.“

„Ono se toho tolik stalo,“ odpověděla bez zřejmé souvislosti s mou otázkou.

„Co se stalo?“ chtěl jsem vědět.

„Ale dali mi ruku do sádry a potom ještě…“

„Moment,“ přerušil jsem ji. „Chceš mi říct, že jsi v Murau?“

„Samozřejmě,“ řekla klidně.

„A proč jsi proboha nezrušila termín?“

„Já jsem ho nezrušila? No, asi jsem zapomněla.“

Položil jsem sluchátko, zhluboka dýchal, a protože jsem tak získal volnou hodinu, vyrazil jsem si do města. Koupil jsem láhev dobrého vína, poprocházel se v parku, byl se podívat v kostelíku Maria Leech, nejstarším gotickém kostelíku v Grazu a v už opět dobré náladě jsem se vrátil do praxe. V čekárně seděli dva lidé muž a žena a měřili si mě vražednými pohledy. Byli to oni pacienti, které naše sekretářka sice přeložila o půl hodiny, oni ale přišli na původní termín a teď byli zlí, že byl pan doktor pryč. Prodýchal jsem to a pozval onu dámu do ordinace.

Problémů měla spoustu. Vyprávěla a vyprávěla a nebylo ji možné zastavit. Ke všem problémům už měla vyšetření, od CT přes MR, když jsem se jí ale zeptal na nálezy, odpověď byla vždy stejná – „ty mám doma.“ Hlavním problémem bylo ale pálení žáhy. Zeptal jsem se, zda jí už dělali gastroskopii. Aby nedošlo k nedorozumění, použil jsem hned i německý překlad slova – „magenspiegelung“. Řekla, že ještě nikdy. Že je to nemožné, protože ona nemůže polykat. Že nemůže nic jíst ani pít už celý život. Protože měla něco přes osmdesát kilo, neznělo to zcela důvěryhodně. Navrhl jsem, že se tedy do toho žaludku podíváme, abychom přišli věci na kloub. Souhlasila. Zavolal jsem do nemocnice a domluvil termín. Pak jsem jí odebral krev. Poté jsem se rozhodl, že ji hned i  poučím, abych od ní dostal informovaný souhlas. Když jsem jí začal vysvětlovat, jak vyšetření probíhá, hned mě přerušila.  „To já znám, to mi dělali před čtvrt rokem v nemocnici u Milosrdných bratří.“ „Ale vy jste přece řekla, že jste gastroskopii, čili „magenspiegelung“ nikdy neměla.“ „To jsem řekla?“ Tak jsem ji asi neměla.“ „Ale tohle vyšetření, které vám teď vysvětluji, jste měla.“ „To ano,“ přisvědčila. „Ale to je gastroskopie.“ „Aha,“ řekla.  „Víte, zda vám něco našli?“ „Já nevím, já mám ten nález doma.“

Prodýchal jsem to. Řekl jsem jí, aby přišla příští týden s nálezy, že si je pročtu a potom se dohodneme, co dále. Na okraj doplním, že nepřišla.

Poslední pacient byl její manžel. Přišel, sedl si do ordinace a řekl: „Já jsem jen doprovodná osoba.“

„Ale objednal jste si termín!“ pokusily se o mne mdloby.

„Vždyť jsem taky tady,“ odpověděl.

„Ale co vám mám vyšetřit?“

„Nic,“ řekl. „Už jsem vám přece řekl, že jsem jen doprovod mé manželky…“

Takže… ne, musíte se usmívat, protože zfackovat ho nesmíte.

Začátkem července se do ordinace nahlásil jistý pán, říkejme mu Maier, hlavně proto, abych nemusel stále přepínat klávesnici, protože jeho příjmení obsahovalo několik samohlásek, které se v české abecedě nevyskytují. Byl v ten den jediný pacient, se skřípěním zubů jsem tedy po noční službě, která nebyla dobrá, nasedl do auta a jel do centra města půl hodiny, abych jej vyšetřil. Nepřišel. Sekretářka mu zavolala, aby se ho zeptala, zda má v úmyslu přijít. Odpověděl, že nemá čas. Že chce jiný termín. Dřív než jsem stačil zasáhnout, ten termín mu na konec července dala.

Tentokrát přišel. Mladý zdravý muž. Prý chce gastroskopii a koloskopii, tedy endoskopické vyšetření trávicího traktu. Zeptal jsem se ho, zda má nějaké problémy či zda někdo v rodině měl rakovinu žaludku nebo střeva. Odpověděl, že ne, ale že chce vědět, že je zdravý a že mu nic nechybí. Dobrá, přání pacienta je zákonem. Vytelefonoval jsem tedy v nemocnici ve Wagně dva termíny, jeden na 6. srpna na gastroskopii a druhý na 26 srpna na koloskopii. Musel jsem dost prosit, regulérní termíny na koloskopie se dávaly na konec října. Potom jsem pacientovi odebral krev, vysvětlil mu obě vyšetření, abych od něj získal informovaný souhlas. Poté jsem mu předepsal prostředek na vyčištění střeva a popsal jsem mu podrobně, jak to má brát a jakou dietu má před vyšetřením dodržet. Strávil jsem s mladým mužem skoro hodinu, vystavil mu účet. Pravil, že zaplatí bankovním převodem.

Šestého srpna jsem v ambulanci nechal jeho informovaný souhlas a krevní výsledky, aby, až se v ambulanci objeví, jej sestry mohly hned poslat na gastroskopii. Tam jsem na něj čekal já. Nepřišel.

Den nato jsem byl v praxi, zjistil jsem si jeho telefonní číslo a zavolal mu. Hrozně se divil, že měl včera termín, prý mu to úplně uniklo. Že tedy chce hned náhradní termín. Řekl jsem mu, že to opravdu teď za jízdy autem (samozřejmě napřed telefon nezvedl a zavolal zpět, když už jsem z praxe jel domů) nedokážu s nemocnicí vytelefonovat. Hlavně jsem chtěl vědět, zda se dostaví k oné koloskopii o dvacet dní později. Vysvětlil jsem mu, že se podruhé blamovat nechci a nemůžu a jestli tedy nemá v úmyslu přijít, musí mi to říct hned. Řekl, že určitě přijde, že to není jeho způsob, aby se nedostavoval k domluveným termínům a že chce ten nový termín na gastroskopii. Nenechal jsem se ještě stále vytočit a řekl jsem mu, že o tom se budeme bavit, až se dostaví na onu koloskopii. Že mu pak rád vybavím přímo na místě brzký náhradní termín. Pak se mě zeptal, jak se dostane k onomu prostředku na vyčištění střeva. Překvapeně jsem ho upozornil, že jsem mu vystavil recept. Odpověděl, že ten recept má, ale že neví, co s ním má dělat. Informoval jsem ho, že musí zajít do lékárny a lék si vyzdvihnout. Zdálo se, že ho to překvapilo, řekl ale, že to udělá.

Nebudu vás dále napínat. Na koloskopii se samozřejmě nedostavil a  – to vás zřejmě nepřekvapí – účet za vyšetření v praxi nikdy nezaplatil. Prakticky neexistuje způsob, jak peníze po neplatiči vymáhat. Nezbývá, než je prostě odepsat a důkladně to zadokumentovat, abych z neobdrženého honoráře nemusel platit padesátiprocentní daň.

Minulý týden mě vyhledala pacientka, která už spolykala všechny možná antibiotika, protože má v moči 500 leukocytů (bílých krvinek) a domnívá se, že na to může umřít. V dlouhém rozhovoru jsem jí vysvětlil, že pokud nemá žádné problémy s močením, žádnou teplotu či třesavku a moč je normální, není třeba žádná antibiotika brát. Že je třeba trénovat pánevní dno, eventuálně u urologa podstoupit vyšetření, proč má močovou inkontinenci (tedy neudrží moč). Podepřel jsem své vysvětlení shodným názorem všech věhlasných rakouských infektologů z Vídně i z Grazu. Byla mnou velmi zklamaná, ale aspoň zaplatila.

Paní Jan nebyla v podstatě nesympatická. Navíc je pojištěna u pojišťovny, s kterou mám smlouvu (pojišťoven je v Rakousku 29 a jen ve Štýrsku je jich nejméně pět), takže tato pojišťovna přebírá její účty. To ovšem může být i nevýhodou. Stalo se, když jsem na gastroskopii zjistil vřed a ve sliznici žaludku bakterii Helicobacter pylori. Tu je třeba ze sliznice odstranit, což se dá pouze antibiotiky. Protože už jednou tuto léčbu měla a tato skončila neúspěchem, musel jsem zavést alternativní léčbu. Takzvanou sekvenční. Prvních pět dní bere člověk jedno antibiotikum s lékem na tlumení tvorby žaludeční kyseliny, dalších pět dní zůstává tento lék stejný, původní antibiotikum je ale nahrazeno dvěma jinými. Když jsem to pacientce a jejímu přítomnému muži vysvětlil, odpovědí mi byl prázdný výraz tváře. Pochopil jsem, že nic nepochopili. Nevzdal jsem se. Vysvětlil jsem jim to den po dni. Nezabralo to. Napsal jsem jim to tedy na papír – hleděli na to s nechápavým výrazem. Dobrá. Vzal jsem list papíru a napsal jsem: Den 1: ráno, večer, pak den 2 až po den 10. Všechny dávky jsem rozepsal detailně a papír jsem jim předal. Chvíli se na schéma dívali a pak řekl manžel pacientky „My teď zajdeme za obvodní lékařkou a ona nám to už vysvětlí.“ Strávil jsem s nimi 45 minut – honorář, který jsem za tento rozhovor zinkasoval od pojišťovny, byl 21,60 Euro, za 45 minut platím 37,50 nájmu za prostory a k tomu 9 Euro za administrativní náklady. Myslím, že i slabším matematikům je jasné, že se takhle vydělávat nedá.

Samozřejmě že jsou i pacienti, kteří skutečně chtějí být léčeni a které jejich zdravotní stav opravdu zajímá. Pak jsou samozřejmě přátelé, kteří mají problémy a které je jednoduché objednat do ordinace. Jsou i lidé skutečně nemocní, kteří vyhledávají pomoc a mě těší, když jsem jim pomoci mohl. Bohužel většinu zákazníků tvoří lidé podobní těm, které jsem popsal.

Život wahlarzta tedy není právě růžový a po čtyřech letech jsem usoudil, že ho k mému štěstí nutně nepotřebuji. Pár přátel a pacientů to sice opláče, ale nedá se nic dělat.  Raději se budu věnovat ve volném čase – kterého mám zoufale málo – své zahrádce. A svému webu.

Ticho před bouří


Víme, že přijdou. Nevíme kdy a nevíme přesně, kolik jich bude. Ale že přijdou a že jich bude hodně, to je jednou jisté. Seděl jsem ve službě u večeře, venku štěkali psi. Zlověstně a mnohem víc než obvykle. Jakoby cítili, že se něco blíží – zvířata vycítí nebezpečí dřív než člověk.

Ze zpráv víme, že Srbi začali utečence převážet v autobusech na chorvatskou hranici. Odtud vede cesta přes Slovinsko do Rakouska a do vytouženého Německa, kam chtějí všichni. Spielfeld na hranici se Slovinskem je logicky místem, na které musí na své pouti za snem o německém ráji (ze kterého jednou procitnou a pak bude zle) dorazit. Nemocnice, ve které pracuji, je dvacet kilometrů od Spielfeldu – první na cestě na sever po překročení hranice – první, ve které můžou být nemocní a zranění ošetřeni po překročení rakouské hranice. Upozorňoval jsem primáře na tuto skutečnost začátkem týdne, dnes vstoupil do platnosti katastrofický plán. Vojáci na hranici ještě nejsou, zemská vláda nevydala žádné směrnice. Náš zaměstnavatelský koncern KAGes se má setkat na krizovém jednání dnes. Aspoň že tak! Jsme na azylanty zvyklí, jedno centrum je v Leibnitzu a prakticky denně ošetřujeme 1-2 pacienty, pocházející ze Sýrie nebo Afgánistánu. Nejsme ale připravení na desetitisíce, jsme zranitelní a brzy budeme zavaleni vlnou syrských a afgánských utečenců jako vlnou tsunami. Aniž bychom dostali jediného dodatečného pracovníka! Očekává se 10 000 přišelců denně. Bude-li jen jedno procento z toho nemocné, znamená to náš kolaps. Vyčkejme, říká se, že předem nahlášené katastrofy se nestávají.

Jenže následky tohoto putování národů už jsou víc než citelné. Odkdy Němci začali kontrolovat své hranice, tvoří se na dálnicích až 25 kilometrové fronty s čekací dobou 4 hodiny. (Do takové míry se rozmohla mezistátní doprava po odbourání hraničních překážek – jestliže bychom tedy hraniční kontroly znovu zavedli, musíme počítat s tím, že to tak bude vypadat všude – potom bude lepší nikam nejezdit a raději sedět doma.) Vlaky do Německa nejezdí, rakouský železniční dopravce ÖBB zastavil veškerý provoz ve směru na Německo. Už jen chybí, aby začala opět stávkovat Lufthansa (divil bych se, kdyby piloti tak příhodnou možnost nevyužili) a Německo se stane nedobytnou pevností.

Ne zcela chápu, proč volá pan Klaus po zavření českých hranic. Do Čech žádný uprchlík nechce, v jejich manuálech, které s sebou mají (úžasné? ne?) jsou výslovně varováni před vstupem na české či slovenské území. I kdyby se EU dohodla na kvótách o rozdělení utečenců, nevím, jak chce zabránit tomu, aby se všichni ti, kteří budou odsunuti z Německa do jiných zemí, ihned zase nevrátili do vysněného německého ráje.

Situace je naprosto nezvládnutelná a chaotická, EU prostě nemohla tento proud zvládnout. Podle platných zákonů se imigranti měli nechat registrovat v první zemi EU, kterou dosáhli a čekat na další transport. To by bylo možné, kdyby jich bylo několik set nebo tisíc. Za daných okolností byly Itálie a Řecko prostě převálcovány uprchlickou vlnou a na dodržení těchto pravidel rezignovaly. De jure jsou všichni uprchlíci, pochodující do Německa, ilegálové. De facto měli sotva jinou možnost. Maďarsko v podstatě začalo jen uplatňovat doslovně platný zákon. Uprchlíkům, kteří v Maďarsku teď po dokončení hraničního plotu, kladou jen jednu otázku  – jak byli politicky pronásledování v zemi, ze které do Maďarska přišli  – tedy v Srbsku. Protože Srbsko platí jako bezpečná země. (Zda je pro muslimy skutečně bezpečná po srbských zkušenostech s několikastaletým zápasem s Turky a občanskou válkou v devadesátých letech je jiná otázka). Zpětný odsun do Srbska je tedy podle litery zákona možná a správný. Jenže stav je tak výjimečný, že uplatňování zákona zní jako výsměch. Zákony se tváří v tvář statisícům uprchlíků prostě uplatňovat nedají. Na jejich změnu ale není čas ani politická vůle.

Následkem je bezprostřední ohrožení samotného projektu Evropské Unie jako takové. Dílo, u  jehož kolébky stáli francouzský prezident de Gaulle a německý kancléř Adenauer, a které mělo navždy zabezpečit mír a spolupráci národů na našem kontinentě, se ukazuje jako projekt do pěkného počasí. V okamžiku krize se láme a zřejmě se skutečně i rozláme. V Německu sice pravicoví radikálové nemají politickou podporu a mohou tedy pouze provozovat teroristické akce, ve Francii, Holandsku či Rakousku je ale situace jiná. Zde se vítězství pravicových extremistů za současných podmínek zřejmě nedá zabránit. Programem Hanse Christiana Stracheho, vůdce rakouských „Svobodných“ je vystoupení z Eura a Evropské Unie. Jestliže Německo skutečně uzavře hranice (zatím tomu tak není, jde jen o kontrolu a registraci (konečně!!!) utečenců na hranici), zůstanou všichni viset v Rakousku. Už teď registrujeme letos 85 000 žádostí o azyl – to je víc než 1 procento obyvatelstva – další statisíce utečenců jsou na cestě.

Angela Merkelová si zřejmě zpečetila svůj politický osud. Svým neuváženým výrokem, že Německo přijme všechny uprchlíky ze Sýrie, se stala na blízkém východě ikonou emigrace. Včera demonstrovali v Bagdádu Iráčané s jejími portréty a vyhrožovali zkorumpované vládě, že VŠICHNI odejdou do Německa – to je cirka 24 milionů obyvatel. Stačí už jen ta Sýrie – Syřanů bylo před občanskou válkou 20 milionů. Angela to zřejmě neudýchá a bude muset odstoupit. Dokud je totiž kancléřkou, existuje v její osobě signál, že utečenci jsou v Německu vítaní – a díky tomu trpí i všechny ostatní evropské země. V době, kdy panuje vysoká nezaměstnanost, je prostě nemožné přijmout miliony lidí, najít pro ně všechny ubytování i práci. Jenže pokud Angelu nahradí někdo jiný, kdo hranice opravdu uzavře – co pak? Statisíce jsou na cestě a miliony se na tuto cestu chystají. Snad by se podařilo zadržet aspoň ty miliony, s těmi statisíci se nedá dělat už vůbec nic.

Navíc mají utečenci zcela zkreslené představy o tom, co je v Evropě čeká. Představa ráje, kde bez práce padá z nebe mana, se rychle rozptýlí. Sociální systém je nebude schopen utáhnout, pracovní trh je může přijmout jen v nepatrném zlomku. Navíc nemají představu o intenzitě práce v Německu a vůbec v Evropě (která je základem evropského blahobytu). Pod touto zátěží se budou rychle hroutit – v Orientu platí – už díky klimatu – pracovat pomalu. Samozřejmě že naprostá většina z nich chce pracovat a ne žít ze sociálních dávek. Jenže pracovní místa nejsou, a pokud budou, je otázka, zda budou imigranti zvládat požadovanou zátěž. K čemu ale tato nabídka pracovních sil povede, bude pokles ceny práce – pokles mezd a dumpingové platy. Odhlédnouc od práce na černo. Imigranti budou konkurovat lidem s nízkou kvalifikací (že většina imigrantů má poměrně vysoké vzdělání – ze Sýrie k nám prchá především střední vrstva – nebude hrát podstatnou roli, budou nuceni brát jakoukoliv práci). Už i tak těžko snesitelné napětí na pracovním trhu se ještě zhorší a právě ti postižení jsou voliči radikální pravice – protože nepřemýšlejí a ani přemýšlet nechtějí, co změna režimu s sebou přinese nebo by přinést mohla. O náboženském problému raději ani nebudu psát. Samozřejmě že imigranti nehodlají na svém způsobu života nic měnit, jejich náboženství je přece to jediné správné. Sociální tíseň je dokáže jen zradikalizovat – toho jsme už svědky ve Francii. Diví se někdo, že Francie se snaží hranice utěsnit a nikoho dalšího nepřijmout? Už teď tvoří muslimská populaci 8 procent francouzského obyvatelstva. Marie Le Pen se může postavit do pozice zachránkyně – novodobé Jany z Arku. Francouzi na to slyší.

Samozřejmě, že za tím vším je cítit i program ochránců muslimské víry v Saúdské Arábii. Údajně existuje pracovní papír o islamizaci Evropy, je nápadné, že Saudi žádné uprchlíky – bratry ve víře – nepřijímají. Syřan v Saudské Arábii by ale po celý život zůstal občanem druhé kategorie stejně jako například v Dubaji. Uprchlíci to vědí a proto se jim k bratrům v okolí Mekky ani moc nechce.

Z Řecka se vydalo na cestu dalších 200 000 utečenců. Jejich proud neustává a neustane. Je za tím i mnoho politického kalkulu. Včera poskytl Bashar al-Assad rozhovor, v němž obvinil Evropu z podpory teroristů bojujících proti němu. Evropa podle něj nese vinu za všechno. Samozřejmě, že to není pravda a ani syrský diktátor tomu nevěří. Jenže tyto věty byly úlitbou jeho příteli Vladimírovi Putinovi. Bez něj by už dávno padl a Putin, jak známo, leží s Evropou v klinči ohledně osudu Ukrajiny. Ruští vojáci v Sýrii jsou, nehodlají ale zaútočit na IS, aby umožnili emigrantům návrat domů. Mají jen chránit oblasti, které má pod kontrolou Assad – válka se tedy bude táhnout do nekonečna a tím i proud uprchlíků. Politický kolotoč se točí – uprchlíky zavalená Evropa se třeba bude přece jen ochotna vzdát ochranné ruky na Ukrajinou.

Další z rádobydiktátorů v regionu Recep Tayyip Erdogan si na konfliktu taky přihřívá svou politickou polívčičku. Jeho útok na Kurdy byl promyšleným tahem, který má vyřadit v nadcházejících volbách kurdskou stranu, která mu svým vstupem do parlamentu zabránila získat v tureckém zákonodárném shromáždění absolutní většinu. Tato strana je ve velmi těžké situaci. Bude-li proti vojenským zásahům v Kurdistánu protestovat, obviní ji Erdogan z podpory terorismu a s pomocí radikálních tureckých nacionalistů ji zakáže. Pokud protestovat nebude, ztratí podporu svých voličů, umírajících pod tureckými bombami. Pokud tedy v nastávajících volbách klesne podpora této strany pod deset procent (tak vysoká je hranice pro vstup do tureckého parlamentu) bude mít Erdogan zase možnost vládnout sám a to byl i cíl bombardování bojovníků PKK, se kterými už několik let panovalo příměří. Erdogan sice usídloval uprchlíky ze Sýrie ve východní Anatolii – tedy v kurdských oblastech, tam jsou ale pochopitelně málo vítaní. Kurdové nejsou hloupí, tuto osidlovací politiku samozřejmě chápou a rozumí, kde je zakopán pes. Navíc už dochází k střetům kurdských bojůvek s tureckými extrémními nacionalisty – stav se začíná stále více podobat občanské válce. Následkem může být jen další vlna utečenců. Kam budou prchat? Jejich příbuzní žijí už po několik generací v Německu.

Nevím, jestli Muhammad Atta myslel tak daleko, když naváděl první z letadel 11. září 2001 na Světové obchodní centrum, ale pokud ano, výsledek určitě překonal i jeho nejoptimističtější očekávání. V muslimském ráji by si zasloužil místo přímo u Mohamedových nohou. Ostatně – na svůj čin se taky připravoval v Německu!

Zda to bylo štěstí, či kalkulace, že k útokům došlo právě, když prezidentský úřad USA vykonával člověk, který nebyl právě obdařen rozumem, to se už nedozvíme. Následkem byl útok USA v Afganistanu – něco, co bylo světu srozumitelné a koneckonců se – minimálně dočasně – setkalo s úspěchem. Jenže s jídlem rostla chuť a proto pak následoval naprosto nesmyslný útok na Irák a po pádu a popravě Saddáma Husajna rozpad iráckých státních struktur, které se už nikdy nepodařilo obnovit. Pád jednoho diktátora působil dominový efekt a vyvolal takzvané „arabské jaro“ v roce 2011. Kdo má zájem, může si přečíst, že jsem navzdory tehdejší euforii zaujímal velmi zdrženlivé stanovisko k tehdejšímu „demokratizačnímu procesu“ v arabském světě. Západ kupil chybu na chybu, intervenoval v Libyi, po smrti Kaddafiho v Libyi došlo k rozpadu státu i tam.  Po převzetí moci armádou v Egyptě v roce 2013 (což bylo v podstatě díky nesmyslnému způsobu vlády prezidenta Mursího a jeho Muslimských bratří nezbytné) odešly desetitisíce radiálních muslimů do řad Islámského státu a tvoří tam teď jádro fanatických milicí. Nemají totiž co ztratit, v Egyptě jsou stejně odsouzeni k trestu smrti. A zlatou třešničkou na dortu bylo pak „demokratizační hnutí“ v Sýrii, které se neslo pod heslem „křesťany do Libanonu, Alavity do rakve“. Protože Alaviti s tímto plánem nesouhlasili, vznikla občanská válka. Z ní se zrodil „Islámský stát“. Tehdejší syrští demonstranti teď utíkají k nám. Zda se na jejich plánech něco změnilo, těžko říci, možná ne, je ale zřejmé, že všichni evropští křesťané se do Libanonu nevejdou a ani tam nebudou chtít odejít.

Ať už to dopadne, jak chce, svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Třetí tisíciletí začalo nešťastně a pokračuje stále nešťastněji.   Naděje na lepší svět, kterými žila devadesátá léta o pádu železné opony, se nesplnila.

Tony Blair, který se nechal strhnout k asistenci k americké invazi do Iráku, pronesl, když už bylo zřejmé, že se záminka k vojenské intervenci – totiž Saddámovo vlastnictví zbraní hromadného ničení – nepotvrdí: „Myslím si, že svět bez Saddáma Husejna bude lepší než svět s ním“

Rád bych se ho zeptal, zda si to myslí ještě i dnes.

Počátky renesance – zrození našeho dnešního světa


Kdy a jak vznikla renesance? Ta otázka mě zaujala vlastně až v době, kdy jsem se připravoval na můj román „Cti otce svého a miluj ženu svou“, který se skutečně v době renesance odehrává a letohrádek Belveder z pražských královských zahrad na obálce knihy to i demonstruje.

Až do té doby byla pro mě renesance především novým směrem architektury a umění – malířského umění Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Až v době, kdy jsem studoval knihy, abych mohl napsat svůj román, jsem pochopil, že se jednalo o něco zcela jiného a mnohem důležitějšího. Renesance totiž znamenala především úplnou změnu myšlení, náhledu na svět jako takový. Renesance a její dítko humanismus otevřely cestu k pozdějšímu osvícenství a vytvořily předpoklady k vzniku novodobé společnosti, jak ji známe dnes.

Zatímco středověk upínal svůj zájem k nebi a pozemský život byl jen „slzavým údolím“, které člověk musel protrpět, aby si svým utrpením vysloužil nebe, renesance obrátila tento obraz na hlavu. Život se stal božím darem, který si bylo třeba užít. Kult mučednictví vymizel, nastoupil kult požitkářství. Člověk si chtěl svůj život zařídit příjemně, studené kamenné hrady začaly nahrazovat slunečné vzdušné zámky. Sochy, obrazy, knihy, to vše už byly jen doprovodné znaky tohoto rozhodujícího zlomu v lidském myšlení. A pak přišel knihtisk…

Italsky se renesance řekne rinascimento – tedy znovuzrození. Ten název je skoro výstižnější, než ten náš všeobecně používaný. Lidstvo se totiž v této době skutečně zrodilo znovu a v našich časech dospělo do věku penzijního.

Kde a jak ale renesance vlastně vznikla? To byla otázka, která mi nedopřála klidu. Jako historik jsem se chtěl dostat k prameni, k počátku, abych pochopil otázku, kterou si kladu nejčastěji – otázku proč.

Do Čech dorazila renesance s velkým zpožděním až v druhé polovině šestnáctého století. Byl to důsledek cesty českých šlechticů do Janova v roce 1551, kterou zorganizoval tehdejší správce českého království Ferdinand Tyrolský. Svou přirozenou inteligencí vsadil na mladou generaci a přikázal tehdy, že jej na cestě vstříc jeho staršímu bratrovi Maximiliánovi, který se vracel se svou novomanželkou Marií ze Španělska, musí provázet zástupce každého významného českého rodu. Čeští pánové poslali – neradi – své syny s tiše mumlanou otázkou – co to bude stát. Stálo to mnohem víc, než si vůbec dokázali představit. Jejich synové, jen co se vrátili z Itálie, plní dojmů z tamějšího života a jeho kvality, začali bourat staré tvrze a přestavovat je, pozývali architekty a zedníky z Itálie, zaměstnávali italské malíře a sochaře. Čechy a Morava se začaly měnit k nepoznání.

Ovšem v šestnáctém století už renesance ve své kolébce – Itálii – dávno dosáhla svého vrcholu a uvolňovala prostor novému směru – manýrismu, reprezentovaného Michelangelem Buonarottim a El Grecem, který myšlenky rinanscinenta posouval dál a připravoval půdu pro příchod baroka. Za určitou bibli renesance v Itálii platí kniha Jacoba Burckhardta „Kultura renesance v Itálii“ z roku 1988. Autor sám nazývá svou knihu „Pokusem“. Pokouší se pochopit renesanci komplexně jako politický, umělecký, filosofický a společenský směr. Zabývá se morálkou i náboženstvím. Je důkladný a jde do detailu. Přesto si nepokládá otázku – proč?

Centrum jeho zkoumání je čtrnácté a patnácté století. Je to logické, jedná se o období, kdy renesance nabírá sílu a začíná se prosazovat v denním životě, kdy se doopravdy definitivně mění středověký svět. Velký myslitel renesance – Dante Allighieri se narodil v roce 1265 (nebo 1260?). Své první milostné básně sepsal v roce 1283, jeho Vita nuova, kniha skutečně renesanční, opisující lásku lidskou, erotickou, postrádající jakýkoliv náboženský zápal, vznikla v letech 1292 – 1296 – tedy na konci třináctého století. Dantův vrstevník Giotto (narozený 1266) tvořil své fresky, v nichž opustil dvojrozměrný koncept gotického malířství a dal svým postavám hloubku, na začátku století čtrnáctého – jeho převratný freskový cyklus v Capella degli Scrovegni v Padově vytvořil v letech 1304 – 1306. To jsou průlomy, které otvíraly nové prostory – už vůbec ta myšlenka opustit latinu a začít psát v lidové jednoduché italštině postrádající pády a složité obraty! Ale byla tato Danteho myšlenka opravdu původní? K tomu se ještě dostanu.

P1080393

Burckardt sice umisťuje zrod renesance správně do druhé poloviny třináctého století, domnívá se ale, že důvodem byl chaos, který vznikl po vyhubení císařského rodu Štaufů a v následném interregnu, které trvalo až do roku 1272, do volby Rudolfa Habsburského. Habsburkové ale měli stejně těžiště své politiky v Německu a o Itálii se nestarali. Až do tažení císaře Jindřicha VII. (otce našeho krále Jana Lucemburského) do Itálie v roce 1310 se vlastně žádný římský král na italské půdě neobjevil. Papežové pak měli dost sil, aby zabránili vzniku centralizované moci v Itálii, neměli jich ale dost, aby dokázali zemi sami zcentralizovat pod svou vládou. To mělo podle Burckardta vést k emancipaci městských komun, rozvoje občanského sebevědomí, změně myšlení a spontánnímu vzniku nového myšlenkového směru – renesance.

Myslím si, že Jacob Burckardt nemá pravdu.

Čím víc jsem se vznikem renesance zabýval, tím víc mi bylo jasné, že tento nový směr mohl vzniknout jen z neúprosného konfliktu mezi moci církevní a mocí světskou. Po celý středověk měla církev nad lidmi neomezenou moc. Stále více se na tuto svou mocenskou pozici koncentrovala a ztrácela tak svou původní úlohu nositele evangelia- nositele poselství myšlenky křesťanství. Rozpor mezi hlásanou ideologií a životem církve a jejích představitelů byl stále výraznější, během třináctého století pak dosáhl rozměru, který musel být viditelný každému. I prostému člověku, který proto musel toužit po změně. Století mezi vládou papežů Inocence III. (1198 – 1216) a Bonifáce IXI. (1294 – 1303) je obdobím, kdy papež věřil, že se stal skutečný vládcem světa „imperator verus“. Mohli si to nechat světští vládci líbit – zejména pak římští císaři? Sotva. Konflikt, který doutnal a vřel pod povrchem už několik desetiletí – vlastně už od časů císaře Jindřicha IV. a jeho cesty do Canossy k papeži Řehoři IX. v roce 1077, musel jednou vybuchnout. Stalo se tak 29. září 1227. Nový papež Řehoř IX. vyobcoval římského císaře Friedricha II. z církve a bojkotoval jeho výpravu do Svaté země. Jestliže došlo po návratu císaře ze Svaté země ke krátkodobému smíru v roce 1230, šlo jen o krátkodobý fenomén. Města lombardské ligy sdružená okolo nejbohatšího z nich, Milána, toužila po politické nezávislosti na císaři a vedla úspěšně válku už proti císařovu dědečkovi Friedrichovi I. Barbarossovi. V roce 1237 se ale Friedrichovi II. podařilo vojska lombardské ligy rozdrtit u Cortenuova a poražení se obrátili v nouzi nejvyšší k papeži s prosbou o pomoc. Papež vyhověl. Rozhodl se pro konfrontaci, která už neměla nikdy skončit. Na květnou neděli 1239 byl císař pod naprosto nedostatečnými záminkami znovu vyobcován z církve. Konflikt se stal nesmiřitelným a měl změnit tvářnost světa.

Friedrich II

Řehoř IX. totiž naprosto nedocenil genialitu svého protivníka. V podstatě se rozhodl vést boj proti císaři stejně, jak to dělali už jeho předchůdci. Klatbou zbavit císaře loajality jeho poddaných a přinutit jej tak ke kapitulaci. Císař Friedrich ale výzvu přijal a rozhodl se vést boj na všech frontách. Rozhodl se pro skutečnou konfrontaci s tehdejší největší mocí světa – katolickou církví. Z tohoto smrtelného zápasu mělo vzniknout rinascimento – renesance. Italská společnost se rozštěpila na příznivce císaře – Ghibelliny a stoupence papeže Guelfy.

Friedrich ovšem na rozdíl od svých předchůdců pochopil, že boj proti papežství se nedá vést jen na vojenském poli. Bylo třeba bojovat i na poli ideologickém, nabídnout lidem něco, co by je od poslušnosti a strachu z Říma odvedlo. (Například když nechal slavit své narozeniny 26. prosince jako největší státní svátek, aby tak vytvořil přímý protipól ke křesťanským vánocům slavených pouhý den předtím) Friedrich, jehož životní styl byl velmi ovlivněn jeho úzkými vztahy s orientem a který nežil v žádném případě životem příkladného křesťana, byl na takovou konfrontaci připraven. Doba byla totiž zralá a on to cítil.

Volání po změně středověkého chápání světa bylo slyšet už nějakou dobu, jen nemělo systém a nemělo vůdce. Úžasná hudba Carmina burana, ačkoliv vznikla už ve dvanáctém století, není středověkou církevní hudbou, ale bouří v ní už prvky renesančního chápaní světa. Roger Bacon, nezávisle na Friedrichově politickém snažení, postavil ve svých dílech Opus majus, minus a tertius, publikovaných v letech 1266 – 1267 proti scholastické vědě empirické zkoumání světa. Marco Polo nadiktoval během svého věznění v Janově v letech 1298 – 1299 svou knihu, posměšně nazývanou „Milion“, která byly impulsem k poznávání světa – geografii.

Friedrich tedy přijal výzvu a postavil se moci církve nejen na poli vojenském, ale i na poli ideologickém a to s důkladností, která Řím zahnala do defenzívy a měla změnit svět navždy. V oblasti vědy, kultury i zákonodárství. Svět už nikdy neměl být takový jako předtím. Kdyby to papež Řehoř tušil, možná by si svou klatbu raději odpustil. Ale papež – téměř stoletý starý muž, který v roce 1232 zavedl inkvizici a svěřil ji novému řádu Dominikánů – netušil ani v nejmenším, jaké síly uvedl do pohybu a zemřel jako „generál, který splnil svůj úkol a padl tváří v tvář nepříteli“ 22. srpna 1241 ve chvíli, kdy Friedrichovo vojsko stálo před Římem a římské obyvatelstvo se chystalo na nadšené císařovo přijetí. Jenže výhodou papežství bylo, že bylo vázáno na úřad, ne na jednotlivé osoby. Po Řehoři IX. přišel Inocenc IV., který před císařem utekl do vzdáleného Lyonu a vedl boj proti němu odtud. Boj, který mohl papež paradoxně vyhrát jen na poli vojenském. Ideologicky už byl Řím v defenzívě, z níž se už nikdy neměl dostat.

Císař oficiálně nikdy nevedl boj proti víře ani proti církvi – naopak, vystavoval svou pravověrnost permanentně na odiv a nikdo nepronásledoval kacířství tak usilovně jako on. Oficiálně nevedl boj ani proti papežství jako takovému, ale jen proti jeho „nedůstojným zástupcům“. Proto se taky stáhl od Říma, když jeho protivník Řehoř IX. zemřel, aby demonstroval, že jeho nepřítelem nebyl úřad papeže, ale Řehoř osobně. Ve skutečnosti ale každým svým činem vyvracel papežství jako takové.

Falkenbuch

Sám Friedrich napsal knihu o sokolnictví, která se opírá také o empirické poznávání světa a o její kvalitě svědčí to, že je dodnes citována. Je to skutečná vědecká ornitologická kniha, která snese i moderní zkoumání. Friedrichovi vděčíme za to, že přinesl do Evropy spisy Aristotela, největšího systematika, který definoval jednotlivé vědecké obory a vymezil jejich obsah. (Aristotelovy spisy upadly do zapomnění a uchovaly se jen v řeckých originálech a arabských překladech. Zatímco křesťanská ortodoxní Byzanc jeho spisy chovala v trezorech, Arabové je brali jako základ rozvoje svého vědeckého zkoumání). Friedrichem v roce 1222 nově založená universita v Neapoli (která neměla teologickou fakultu!!!) měla za jeden z hlavních úkolů zkoumání, překlad a šíření Aristotelových děl – Friedrich sám je znal, protože s Aristotelem ve své knize dokonce polemizoval. Církvi a jejím představitelům, žijícím tehdy v ideologii neoplatonismu, opírající se především o díla svatého Augustina, tím připravil bezesné noci. Aristotelova díla měla změnit svět, otevřít jej pro vědění antického světa a dát mu chuť k empirickému zkoumání, což bylo ve středověku dominovanému vírou, nemyslitelné. Církev se s Aristotelem nakonec jakž takž vyrovnala dílem Tomáše Aquinského (1224 – 1275), který stanovil, že je-li poznání v rozporu s vírou, má víra přednost. (Filosofie je služkou teologie). Ale to bylo jen provizorní zalepení průrvy, kterou se už nikdy nepodařilo zcela utěsnit. Touhu po poznání, která se už jednou probudila, nebylo možno potlačit.

V roce 1231 vydal císař Friedrich v Melfi psaný zákoník, čímž přivedl papeže do stavu nekontrolované zuřivosti. Po celou dobu středověku totiž rozhodovali vládci na základě vlastního subjektivního rozhodnutí. Předsedali soudům, neexistoval ale žádný předpis, podle kterého by měli rozhodovat. Poddaný byl tedy vydán na milost a nemilost náladě panovníka a lobby protistrany. Papež Řehoř si této slabosti světské moci všiml a přikázal svým právníkům, aby sepsali zákoník. Církev jej měla prezentovat jako boží dílo a díky němu převzít soudní moc na celém známém světě. Friedrich měl své špiony i v Římě a o papežově úmyslu se dozvěděl. Během několika málo měsíců připravili jeho nejlepší právníci v plné tajnosti zákony, jež měly platit pro Sicilské království a v roce 1231 císař a sicilský král Friedrich tyto zákony vydal tiskem. Vysloužil si papežův nepříčetný dopis: „Copak ses zcela pomátl na rozumu, že tak zuříš proti své vlastní moci…?“ Papež měl ke své zuřivost dobrý důvod. Jeho zákoník se stal bezcenným. Jestliže mělo Sicilské království svůj vlastní zákoník a papežské zákony zde tedy nemohly platit, prosadili si totéž i králové francouzský, španělský atd. atd, Touha po absolutní moci církve, kdy by každý mnich mohl soudit hrabata, vévody či dokonce krále, byla ta tam.

Friedrich se ale rozhodl postavit se církvi i na poli kulturním. Samozřejmě to souviselo s jeho rozkošnictvím – jeho paláce ve Foggii, Palermu či v přístavu Barletě si nezadaly s paláci orientálních vládců z pohádek tisíce a jedné noci. Držel si svůj vlastní harém a zplodil nejméně dvacet nemanželských dětí (Ženatý byl celkem čtyřikrát, i když jeho třetí manželství s Biankou Lancií nebylo papežem nikdy uznáno za pravoplatné). Císař založil takzvanou scuolu poeticu sicilianu, kde se verše psaly v sicilském dialektu – ne tedy latinsky (připomenu jen na okraj, že náš král Václav II., který byl skvělým básníkem, i když neuměl psát, tvořil své verše samozřejmě v latině). Dante tedy nebyl se svou ideou lidového jazyka originální, byl jen pokračovatelem geniální myšlenky císaře nabídnout kulturu prostému lidu v jazyku, kterému bude rozumět a s nímž se dokáže ztotožnit. Na neapolském dvoře se sdružili sochaři a architekti, kteří měli studovat a napodobovat antické vzory. Friedrich se věnoval vykopávkám antických soch a staveb – mimo jiné byl to on, kdo dal vykopat hrobku Gally Placidie v Ravenně, již můžeme díky němu obdivovat dodnes – a nechal své umělce tvořit podle těchto antických vzorů. To bylo do té doby naprosto nemyslitelné. Ve středověku bylo dovoleno zobrazovat pouze světce, a pokud chtěl být nějaký smrtelný člověk zvěčněn na obraze, musel zaplatit umělci, aby dal jeho tvář některému ze světců na obraze. Friedrich dal zvěčnit nejen svou milenku Bianku Lancii, ale i sám sebe a své dva nejdůležitější ministry Thadea de Sousa a Petra de Vinea. Učinil tak se smyslem pro provokaci na bráně v Capui, která stála na hranici jeho království směrem k Patrimoniu Christi, tedy papežskému státu. Všechny tři sochy hleděly samozřejmě směrem k Římu, aby papeže a jeho služebníky přiváděly k šílenství. Friedrichově soše taky ihned po dobytí Sicilského království Karlem z Anjou urazili hlavu, rudimenty soch Petra de Vinea a Thadea de Sousa – dochované v muzeu v Capui ale ukazují, jak těsně se tehdejší umělci drželi antických vzorů – zejména na vousu Petra z Viney je to víc než patrné.

Císař Friedrich zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později. Císařův nemanželský syn Manfred převzal vládu v Sicilském království, padl ale v bitvě u Beneventa 26. února 1266 a moci v sicilském království se ve jménu papeže Klementa IV. ujal Karel z Anjou. V roce 1268 Karel porazil v bitvě u Tagliacozza posledního Štaufa, Friedrichova vnuka Konradina a dal jej 29. října 1268 v Neapoli popravit. Štaufové byli vyhubeni, papežství slavilo velké vítězství a domnívalo se, že opět dosáhlo absolutní moci nad světem.

Nebylo tomu tak. Politické dílo císaře Friedricha se sice podařilo zničit. Jeho politika náboženské tolerance skončila, Arabi žijící v Sicilském království byli Francouzi buď přinuceni ke konverzi, nebo vyvražděni. Úřednický stát, který Friedrich zavedl, byl vystřídán středověkou svévolí panovníka a jeho leníků. Umělci si ale svou svobodu, kterou jim císař dal, už nenechali vzít. Rozutekli se z Neapole, kde jim samozřejmě už prostředí nepřálo, našli ale uplatnění v jiných italských městech a státech. Nicolo Pisano (1205 – 1278) odešel například do Pisy a tam vytvořil slavné Baptisterium, které je považováno za první renesanční dochovanou stavbu v Itálii – stavět je začal už v roce 1260. Bylo svým způsobem logické, že umělci neapolské školy odcházeli především do Toskánska, které se mělo v dalším století stát hnacím motorem nového uměleckého ale i životního směru – renesance a dosáhlo zde v osobách velkých mistrů Sandra Boticelliho a Leonarda da Vinciho svého vrcholu. Není náhoda, že geniální architekt Filippo Brunelleschi, malíř Filippo Lippi či sochař Donatello, stejně jako už výše jmenovaní Botticelli či Leonardo pocházeli z Florencie.

To bylo zásluhou Friedrichova nemanželského syna Friedricha z Antiochie, který Toskánsko ve jménu svého otce spravoval. Údajně stejně krásný jako jeho nevlastní bratr Manfred, ale mnohem lidštější. Méně krutý než jeho otec, který s oblibou vypichoval svým poraženým nepřátelům oči rozžhavenou dýkou (Friedrich antiochijský se poraženým nikdy nemstil, ale snažil se najít možnost, jak jim dát milost výměnou za budoucí loajalitu) ale politicky stejně schopný a rozhodný. Florencii dobyl v hrozném boji dům od domu a ulici po ulici a jeho 1600 – 1800 německých rytířů vyčistilo město s německou důkladností od všech papežových příznivců. Poslední guelfské město Capraia kapitulovalo v roce 1249 a císařův syn nechal zajatce poslat do vojenského tábora svého otce do Fucecchia, aby nemusel nést zodpovědnost za – tentokrát opravdu brutální – potrestání posledních toskánských papeženců.

Centrum vývoje se přesunulo z Lombardie do Toskánska. Florencie, Pisa či Siena převzaly vedoucí roli Milána. Nebylo to tím, že by ghibellinská města měla více práv při své samosprávě než města guelfská, protože císař za Alpami byl dál než papež v Římě. Ale učenci a umělci prchali z Neapolska logicky do měst, kde mohli očekávat azyl a podporu. A tam pak tvořili a rozvíjeli své myšlenky.

Dante musel být tedy logicky ghibellin, byl jím ale ne z politické nevyhnutelnosti, ale z přesvědčení, protože byl nositelem renesančního myšlení. Jeho soudci v rodné Florencii mu dali několikaletou lhůtu, aby změnil své přesvědčení a mohl se vrátit domů. Teprve pak, když ani po opakovaných výzvách do guelfského tábora nepřešel, změnili jeho původní rozsudek vězení a ztráty majetku na trest smrti upálením – jako kacíře. Ve své knize „De Monarchia libri tres“ vyjádřil ostatně Dante své přesvědčení o úloze císaře a církve v nové společnosti dostatečně jasně. Poté co tedy ve Florencii v roce 1301 s pomocí francouzských jednotek prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.) získali moc opět guelfové, hledal Dante azyl a zastání v ghibellinské Veroně, kde vládl rod della Scala. Oblast severní Itálie totiž spravoval zeť císaře Friedricha Ezzelino Romano (1194 – 1259) a ten se před svou smrtí postaral, aby se k moci ve Veroně, Vicenze a dalších městech, které podléhaly jeho moci, dostali lidé věrní myšlence císařské vlády – příslušníci rodu della Scala. Socha jednoho z nejslavnějších z nich Cangrandeho I. vystavená v Castellvecchio ve Veroně, patří k prvním a nejvýznamnějším renesančním sochám v Itálii.

 

Renesance se nedala zastavit, získávala stále více půdy, její kulturní přitažlivosti nakonec neodolal ani Řím a papežové sami – představitelé jako Alexandr VI. Borgia či Julius II. de la Rovere byli nejvýraznějšími symboly renesančního knížete na trůně. Ale to už nehrálo rozhodující roli.

Konflikt v polovině třináctého století dal totiž do pohybu síly, o kterých tehdejší protagonisté nemohli mít ani tušení. Uvolnily se první kaménky laviny, která měla nakonec na konci osmnáctého století definitivně smést světskou moc církve a dát jí úlohu, kterou ji předurčil její zakladatel Kristus a jeho posel svatý Pavel – šíření evangelia, šíření poselství lásky. To že žijeme v civilní společnosti, kde na rozdíl od muslimského světa nehraje náboženství a jeho předpisy žádnou rozhodující a hlavně žádnou omezující a potlačující funkci, za to vděčíme právě tomu konfliktu mezi císařem a papežem uprostřed třináctého století.

Naše společnost se tehdy znovuzrodila a vykvetla do neuvěřitelné krásy. Něco, co by muslimský svět nutně potřeboval. Tam, jak jsem už psal, nikdy k podobnému zápasu dojít nemohlo – panovník byl současně i kalifem, tedy vládcem světským i církevním v jedné osobě. Dnes stojíme opět před konfliktem – světské společnosti západní a religiózní společnosti orientální. Jak tento konflikt dopadne, je neznámé. Nezbývá než doufat, že se touha po lidské svobodě nebude dát trvale potlačit ani v orientu. Že i on prodělá svou renesanci – své rinascimento.

Dekadentní Evropa


Je náš kontinent opravdu dekadentní, jak je mu předhazováno  nejen od muslimských fanatiků z východu ale i od amerických přátel zpoza Atlantiku? A co vlastně znamená dekadence v kontextu politiky? De-cadentia odvozována od slova cadere, tedy padat, znamená úpadek. V uměleckých směrech spíše výstřednost. Je tedy Evropa v úpadku nebo je jen výstřední, protože si to může dovolit a není spoutána pravidly boje o přežití? A hlavně, je Evropa schopna přežít? Udržet si svou kulturu, svou identitu, svou prosperitu? Má náš kontinent sílu zůstat sám sebou?

Samozřejmě je to důležitá otázka. Je Evropa vůbec ještě schopna přežít, je její společnost odolná proti cizím vlivům a hlavně, je schopna se vůbec udržet na životě vlastní reprodukcí? To jsou všechno otázky, které ovlivní rozhodujícím způsobem život našich dětí a našich vnoučat. Odpovědi ale nejsou jednoduché.

Člověk se ptá, jaké má moderní evropská společnost priority, oč jí vlastně jde. Do jisté míry je cítit určité chybění cíle, bloudění mladé generace, která se v této společnosti marně hledá. Není se co divit, protože její začlenění do společnosti, do pracovního procesu není vůbec jednoduché – v zemích jako Řecko či Španělsko je v populaci pod třicet let více než padesátiprocentní nezaměstnanost. Není tedy div, když mladí lidé mají pocit, že je tato společnost vlastně nechce. A je těžké od těchto mladých lidí, kteří by měli představovat naši budoucnost (a taky ji představují) požadovat, aby se dokázali identifikovat se společností, která jim okatě dává najevo, že pro ně nemá uplatnění. Tetování a piercing jako vnější znaky hledání vlastní identity jsou jen povrchovými projevy, problém je mnohem, mnohem hlouběji. Po několik předcházejících generací platilo, že úspěch rodičů byl startovní čarou pro jejich děti. Tento vývoj, který naplňoval obyvatelstvo optimismem, byl hnacím motorem společnosti. Takzvané dvoutřetinové společnosti, která dokázala motivovat dvě třetiny svého obyvatelstva k vrcholným výkonům – protože jim byla schopna poskytnout materiální a sociální jistotu. Na rozdíl od desetinové společnosti rozvojových zemí, která produkuje deset procent velmi bohatých a devadesát procent velmi chudých lidí, kteří ale na svém osudu jakoukoliv pílí nebo úsilím nemohou nic změnit. Což samozřejmě demotivuje a bylo a je hlavní brzdou vývoje v těchto zemích. Tzv. západní svět díky své dvoutřetinové motivované společnosti prosperoval. Tento vývoj se na začátku nového tisíciletí přerušil. Krize roku 2008 pak tento zlom jen zviditelnila. Mladí lidé jsou ochotni brát jakoukoliv práci, která neodpovídá jejich kvalifikaci, jen aby přežili. To je fenomén, známý ze zemí třetího světa. Proč tomu tak je?

Problém globalizace odboural v Evropě více než deset milionů pracovních míst. To samo o sobě je povážlivé, většinou to byla pracovní místa pro nízko kvalifikovanou pracovní sílu – a to je ještě horší. Nezaměstnanost v této skupině méně vzdělaných lidí vytváří radikální „lumpenproletariát“, skupinu, která přivedla k pádu demokracii už ve starém Římě. Globalizace není jen globální výměna zboží a cirkulace peněz. Je to i globální pohyb lidí a přibližování kultur – kulturně i ekonomicky. Pevné hranice se stírají – do Asie vniká ekonomika západního typu, do Evropy chudoba asijského typu.

V podstatě ale mladá generace vyrůstá – ještě –  ve společnosti nadbytku, kde je navíc bohatství ideologicky prezentováno jako synonymum úspěchu a prostředky, které k onomu bohatství vedou, jsou považovány za nepodstatné. Snaha dosáhnout bohatství za každou cenu je tedy importována do hlav mladé generace ještě než vyjde ze školních lavic. O vzdělání a jeho potřebě se mluví v intelektuálních kruzích, v televizi, rádiu, kině atd. se ale prezentuje úspěch bez vzdělání, protože je méně namáhavý. Kázání o potřebě vzdělání nedojde úspěchu, alternativy jsou Big brother, Džunglcamp nebo aspoň Lotto. Ostatně Sean Connery taky utekl ze školy, a jak je slavný! Německo slavilo vítěze jedné z prvních Big brother relací, protože veřejně hlásal, že v životě nepřečetl ani jednu knihu. A přece byl slavný!

Lidé stále více od společnosti požadují a stále méně jsou ochotni jí něco dát či aspoň nést zodpovědnost na své činy. Je to dáno i tím, že je zde už po desetiletí stabilizovaná demokracie – a demokratičtí politici nadbíhají voličům za každou cenu. Prakticky denně přijímáme u nás v nemocnici v noci několik opilců. I my jsme se kdysi v mládí opili, tak nějak to patří ke zkušenostem mladého člověka, který ještě neví, kde je jeho hranice. Ale abychom se dali odvážet do nemocnice? Báli jsme se, ale starali jsme se o do bezvědomí opilého kamaráda sami. Dnes nikdo nechce převzít zodpovědnost, právníci se nabourali do našich hodnotových kritérií už příliš hluboko. Jen co některý z opilců přestane hovořit a usne na stole či pod ním, zavolá se záchranka a opilce dovezou od nemocnice. Zbytek společnosti pak může bezstarostně pít dál. Zodpovědnost byla delegována na „kompetentní úřady“. Nic to nestojí, pojišťovna to zaplatí a o kamaráda se musí postarat a nést za něj zodpovědnost zdravotní personál v nemocnici. Minulý týden přijala kolegyně v noci až čtyři mladé lidi s diagnózou otravy alkoholem, jeden z nich byl navíc extrémně agresivní. Když jsem ráno přišel do práce, slyšel jsem jednoho z přijatých, který se už mezitím probral ze svého alkoholového komatu, jak vypráví do telefonu: „A tak jsem chlastal, chlastal a chlastal a pak se probudím a jsem v nemocnici, ha, ha, ha…“

Samozřejmě že opilci mají od politiků mnohem lepší ochranu než lékaři. Jednak je jich víc a jednak jsou v předvolební kampani mnohem snadněji manipulovatelní. Poplatků za pobyt v nemocnici na základě otravy alkoholem se zřejmě nedočkáme a já jen vzpomínám nostalgicky na komunistické záchytky, které nám 95 procent těchto případů ušetřily.

Na českém jihu byl chycen mladý Vídeňák, který zde řídil auto s 2,2 promile alkoholu v krvi a navíc s kokainem a pervitinem v krvi. Teď sedí v cele a nestačí žasnout, že mu za trestný čin „všeobecného ohrožení“ hrozí až šest let vězení. V Rakousku by to byl přestupek, za který by mu odebrali na šest měsíců řidičák – a on by prostě těch šest měsíců řídil bez něho a kamarádům by o svém hrdinství vyprávěl u piva. Chválabohu, že aspoň v Česku existují ještě takové paragrafy, které podobnou aroganci dokážou přitlumit. Pokud si onen mladík ale pořídí „dobrého“ advokáta, dokáže jej tento z toho stejně vysekat a chlapec sedět nebude. Má přece svá lidská práva! A určitě se najde nějaká organizace pro lidská práva, která si všimne, jak nepřiměřeně přísně jsou v Česku trestány takové „přestupky“.  A začne proti tomu brojit.

Jen v dekadentní společnosti se může diskutovat o tom, zda někdo může být NUCEN k tomu, aby pracoval! Práce a s ní spojený výdělek byl kdysi předpokladem k přežití –  a v Asii tomu tak stále ještě je. V Evropě tomu tak dnes očividně už není. Ve vězení je pro lidi ve výkonu trestu práce dobrovolná – ať pracují nebo se válejí na kanapi, mají stejné podmínky vazby. V Turecku to tak není. Pokud nechce vězeň sdílet celu s dalšími 19 vězni s jedním záchodem a sprchou, musí si na to vydělat. V Evropě už by takový systém kritizovala Amnesty international, až by se prášilo.

Graz byl svého času plný žebráků ze Slovenska. Byli to Rómové, kteří seděli doslova na každém kroku, a očividně se jim dobře dařilo. Nezapomenu na jednu ženu už ve středních letech, která žebrala před obchodním domem „Kästner und Öhler“ s malým dítětem na ruce. Sypaly se jí stovky eur. Když byl mráz, přinesla si místo dítěte panenku. Jednou už grazským radním praskly nervy. Protože žebrota se nedá zakázat, rozhodli, že žebrání je vlastně ponižující činnost a že všichni tito chudáci, kteří jsou doma diskriminovaní a nemají možnost si vydělat poctivou prací, by tuto možnost měli dostat v Grazu. Posbírali všechny žebráky a nabídli jim slušný plat za veřejně prospěšné práce. Když Rómové uviděli lopaty, zmizeli skoro do jednoho – u idealisticky laděného faráře Puchera zůstali čtyři, kterým práce nevadila. Nicméně pak se do věci opřeli právníci, kteří rozhodli, že takový výnos městského zastupitelstva je nepřímé NUCENÍ K PRÁCI a grazský magistrát musel vyhlášku zase stáhnout. Žebráci se zase objevili na každém jako houby po dešti. A žebrají mnohem agresivněji než předtím.

Ochrana lidských práv je samozřejmě důležitá. Jenže se zvrhla na ochranu práv zločinců. Slušného člověka nikdo nechrání, ten je nezajímavý. Ochránci lidských práv se orientují na poměry ve vězeních, zda jsou „důstojné“ a zda lidé, kteří jiným upřeli základní lidská práva, jako je například právo na soukromý majetek, na zdraví či dokonce na život, nejsou poškozování ve svých vlastních právech. Které oni zločinci znají mnohem lépe než my a najdou vždy dost ochotných právníků, kteří je budou v „boji o jejich práva“ zastupovat.

V Rakousku sice existuje „privátní právo zabránění trestnému činu“, ale pouze, jak mě použila právnička, pokud onen trestný čin je v Rakousku trestán nepodmíněným odnětím svobody na pět let či déle. Pokud bych chtěl zabránit zločinu s nižší sazbou a onen člověk, který se chtěl trestného činu dopustit, mě žaloval za omezení jeho svobody, prohraji a půjdu sedět. Vloupání či krádež pak má sazbu mnohem nižší, takže vlastně bránit zloději, aby se vloupal do vašeho domu, je trestným činem. Myslím, že o nesmyslnosti takových zákonů nemusíme ani diskutovat, otázkou je spíše, proč vůbec existují. Koho mají vlastně chránit? Bezúhonného občana určitě ne!

Mnoho z mladých lidí, nastupujících do pracovního procesu (samozřejmě zdaleka ne všichni) předpokládá, že bude mít dobrý plat, hodně volného času a práci jako dobrovolnou iniciativu. Tito stejně jako ti, kteří jsou ochotni vzít jakoukoliv práci i hluboko pod svou kvalifikací jsou samozřejmě pro společnost strátou. Ať už svou kvalifikaci využít nechtějí nebo nemohou, obojí je špatné. Ne nerostná bohatství chudá Evropa tak přichází o to jediné, co má – o motivovanou a kvalifikovanou pracovní sílu. Heslo „Peníze byly, jsou a budou,“ je samozřejmě heslem těch, kteří vyrostli v zabezpečené rodině, kde peníze pro dorost nebyly problémem. Už proto, že těch dětí bylo málo často jen jedno. Jenže časy se změnily. Hodně. A ne k lepšímu.

Klesající porodnost je totiž největším problémem naší společnosti. Německo má porodnost 1,4 dítěte na ženu, Itálie 1,21, na konci evropského žebříčku jsou Portugalsko, Polsko, Španělsko, Maďarsko a Řecko. Maďaři zápasí s nízkou porodností už po celá desetiletí, ony ostatní tři země evropského jihu se nacházejí momentálně v těžké hospodářské krizi, která samozřejmě populační politiku podstatným způsobem ovlivňuje. Děti totiž stojí peníze! Jakkoliv zní ta věta perverzně, je pravdivá. Ve společnosti, kde peníze převzaly vládu a jsou měřítkem všech hodnot, dostává pak naprosto nežádoucí význam. V Česku klesla porodnost z 1,72 v roce 1992 na 1,45 v roce 2012. K zachování populace je třeba 2,1 dítěte na ženu, kromě Irska (díky katolické víře) a Francie (díky muslimské populaci) nedosahuje ani jedna evropská země porodnosti, která by zabezpečovala udržení populace. Což by při poklesu pracovních příležitostí nebyl problém, problémem se ovšem stává sociální systém. Ale o tom později.

Podle sociálního výzkumu v Německu uvedlo 80 procent žen ve věku 18 až 30 let, že nechtějí mít nikdy v životě děti. To je skutečná katastrofa. V roce 2010 vyšla kniha Thila Sarrazina „Deutschland schafft sich ab“. V ní tento velmi kontroverzní politik a spisovatel definoval problémy současného Německa. S jeho často příliš radiálními a xenofobními názory nemusí člověk souhlasit (a Sarrazin si vysloužil ostrou kritiku a politickou izolaci) jenže definoval problémy, se kterými si německá společnost neví rady. Chybějící děti a tím způsobený demografický vývoj je problémem číslo jedna.

Jenže mladé Němky a teď už Rakušanky děti mít nechtějí. Místo dětí si pořizují psíky. V News ze srpna 2015 vyšel článek – „Otec, matka, pes, perfektní rodina.“ Z toho člověku nabíhá husí kůže. Samozřejmě, pes nevyroste, nedostane se do puberty, zůstane poslušný a na svých rodičích „závislý“. Není třeba investovat do jeho vzdělání na dovolenou buď poletí s rodinou, nebo je ho možno odložit na dva týdny do zvířecího útulku. Všechno jednoduché a domácího mazlíčka manželský pár má – i bez bolestivého porodu. Mimochodem pro vegánské rodiny existuje už i vegánská strava pro psy! Nějak se pozapomnělo na to, že pes je ŠELMA!

A jsme u dalšího problému – strava. Po celá staletí bojovali lidé o přežití. O to, aby se najedli a aby neumřeli hladem. V zemích Afriky a Asie či Jižní Ameriky je to ještě pořád tak. Současná západní společnost bojuje s nadbytkem. Část populace je extrémně obézní, protože svodům dobrého jídla nedokáže odolat, jiná část demonstruje svou odlišnost tím, že určitou stravu odmítá. V společnosti přebytku a blahobytu si to samozřejmě může dovolit. Souvisí to také do určité míry s hledáním vlastní identity.Teď poprosím vegetariány, aby v žádném případě nebrali právě napsané řádky jako nějakou kritiku na jejich způsob života. Pokud člověku maso jedno z jakého důvodu nechutná, samozřejmě je nejí. Ostatně i Tibeťané a v podstatě i Japonci jsou vegetariáni (když si odmyslíme ryby) a v Tibetu se o blahobytné společnosti nemůže hovořit. Vegánství ale považuji za pouhý určitý postoj, kdy člověk chce být odlišný a chce být viděn. Z medicínského hlediska je vegánství přijatelné, jen pokud člověk substituuje tzv. esenciální aminokyseliny a různé stopové prvky prostřednictvím farmakologických preparátů, neodpovídá tedy fyziologické stravě člověka. Ovšem ve společnosti nadbytku, kde nehrozí hlad,  je možné,

Ti, kdo svou identitu nedokážou najít, trpí depresemi. Deprese jsou v módě, jsou „in“. Každá mladá dáma z lepší společnosti je má a bere na ně určité léky. Ještě lepší je mít „bourn out“ syndrom, to hlavně lépe zní. Tento syndrom skutečně existuje, má ho ale asi pět procent z lidí, kteří tvrdí že ho mají. Nejvíc jsou zdánlivým „bourn out“ postiženi lidé, kteří nedělají vůbec nebo skoro nic. Kteří se prostě jen nudí. I to má ale svou logiku. Člověk, který žádnou energii nevydává ani žádnou nepřijímá. Energie musí cirkulovat. Jestliže to nedělá, její koloběh se zastaví a člověk je vyčerpaný, i když nic nedělá. Lidé si dnes své deprese, duševní poruchy atd, atd, prostě mohou dovolita mohou si je pěstovat. Zachytí je hustá sociální síť, na kterou se mohou spolehnout. V egoistické společnosti asijského typu by byli už dávno mrtví. Někdy už nevydržím a konstatuji, že daná dáma trpící na nesčetný počet problémů, i když je naprosto zdravá, „by byla v pralese už dávno sežraná“. Tyto psychické poruchy jako „módní fenoménˇjsou příznakem blahobytné společnosti – společnosti nadbytku. A samozřejmě z nich profituje farmakologická loby.

To vše neznamená, že by naše evropská společnost neměla problémy. Právě naopak, má jich spousty a vrší se na stále větší hromadu, protože neexistuje politická vůle je řešit. Naše společnost je ještě společností blahobytu, jenže takovou, která tento blahobyt dále nerozvíjí, ale snaží se jej jen bránit, snaží se zabránit jejímu propadu. To není optimistické směřování.

Problém bezuzdného kapitalismu, který si stanovil maximalizaci zisku jako absolutní prioritu a ničí ve jménu tohoto zisku bezohledně jedinou planetu, kterou máme k dispozici podle hesla „po nás potopa“. Převaha „finančních trhů“ – tedy spekulantů na burzách nad tržním hospodářstvím má za následek odsávání peněz ze státních rozpočtů (burzovní obchody nejsou zdaněné a zřejmě ani nikdy nebudou – na to mají oni miliardáři dostatečně silnou loby a dost peněz, aby podobným zákonům dokázali zabránit). K tomu přichází stoupající nezaměstnanost, protože stroje vždy byly a budou levnější než lidé. Zajímavé je tvrzení, že na pokles vysoké nezaměstnanosti je třeba „hospodářský růst nad dvě procenta HDP“. Pokud zůstává růst pod touto hranicí, nezaměstnanost stoupá nebo aspoň neklesá. To znamená, že ony dvě procenta jsou dosahována jen díky modernizaci, tedy snižováním výrobních nákladů a zvyšováním zisků akcionářů – tedy propouštěním pracovníků a jejich převáděním do sociálního systému státu, který je pak musí platit.

Sociální a zdravotní pojištění je dalším neřešeným problémem. Ten systém vznikl v devatenáctém století, v době, kdy rodiny měly do deseti dětí a byla potřeba spousta pracovních sil, především manuálních s nízkou kvalifikací. Je založen na principu solidarity, mladá generace platí a stará tyto peníze konzumuje. Mladí pak doufají, že až oni se dostanou do věku konzumace, budou je platit budoucí mladí. Bohužel populace se vyvíjí tak, že mladých lidí je méně než starých, v sociálním a zdravotním zabezpečení tak vzniká příslušná díra. Tu je možno zacelit jen práceschopnými mladými přistěhovalci. Ti jsou zdraví, nekonzumují, ale platí. Rakouský ministr sociálních věcí konstatoval, že „přistěhovalectví je nutné, aby se dal financovat sociální systém. K tomu prý Rakousko potřebuje 30 000 přistěhovalců ročně. Současných 100 000 je ale příliš mnoho.“ Konec citátu. Společnost, která je odkázána na přistěhovalectví, aby byla schopna se udržet na životě, není soběstačná. Pak může ale sotva diktovat, kolik „nových“ smí přijít.

Politici chtějí lidem diktovat, co je „political correct“ a co ne, bez ohledu na to, zda to lidé tak cítí. Intelektuální a politické elity se vzdálily lidské mase. Nenaslouchají jí, protože ji považují za hloupou. Může být, jenže pokud si s těmito masami voličů nebudou rozumět a nebudou reagovat na potřeby a obavy této masy, ženou prosté lidi do náruče pravicových radikálních stran, které ohrožují základní principy existence této společnosti – principy liberální demokracie.

Jestliže ovšem politici neřeší a ani se nesnaží řešit problémy, které prosté lidi trápí, pak samozřejmě ztratí právo je zastupovat – naše demokracie je zastupitelská demokracie. Místo problémů, o kterých jsem mluvil, hledají politici problémy zástupní. To je otázka ochrany menšin, zejména pak lidí s jinou sexuální orientací. Zdá se, jakoby hlavním evropským problémem bylo právo na zakládání rodin homosexuálů obou pohlaví, právo na jejich adopci děti atd. atd. Samozřejmě, ochrana práv menšin patří do kodexu liberální demokracie, ale opravdu si někdo myslí, že problém, zda se homosexuálové mohou brát či žít jen v registrovaném partnerství je důležitější než řádění burzy na Wall street v Londýně či ve Frankfurtu, a to v době, kdy šílenci z Islámského státu uřezávají beztrestně hlavy nevinným lidem a ženou k nám miliony utečenců, kteří si tu hlavu prostě nechtějí nechat uřezat? Což je naprosto legitimní přání, to doufám nikdo nebude zpochybňovat.

K progresivní společnosti patří – ať už chceme nebo nechceme – i vojenská síla. Evropa je v tom smyslu víceméně směšná. Společná EU armáda neexistuje, v NATO hraje Evropa podřadnou roli, bez USA tedy ani ránu. Snad jen Francie dokáže občas zasáhnout, kde je třeba, omezuje se ale výhradně na své bývalé kolonie – víc síly nemá. Že se současné stěhování národů dá řešit pouze zničením teroristických milicí, které dělají život pro normálního člověka v Sýrii nebo Afghánistánu nemožným, ví každý, jen politici o tom nechtějí vědět a volají po solidaritě k miliónům uprchlíků, kteří se vydali do „země zaslíbené“ – do Evropy. Naštěstí pro Čechy a Slovensko chtějí všichni do Německa, a Británie, někteří pak zůstanou po cestě v Rakousku či ve Francii eventuálně naprosto nedobrovolně v Maďarsku. Bývalému Československu se ale hlavní proud uprchlíků zatím vyhýbá. Tvrdit za těchto okolností, že válka v Sýrii je „vnitřní záležitostí země“, je prostě výsměch realitě. Tváří v tvář milionům prchajících je zřejmé, že to už DÁVNO není vnitřní záležitostí Sýrie, ale problém globální. Amerika pod Obamou je jako ochrnutá (i když kdysi dávno za George Bushe dala všechny tyto události do pohybu a od té doby se vyhýbá zodpovědnosti za to, co tehdy v Iráku spáchala) a Evropa si netroufá nic udělat. Hraje pštrosa. Je-li pravda, že Rusové vpochodovali do Sýrie a začali vojenské akce proti IS, bude to pro Evropu a USA velká blamáž. Proti takové vojenské operaci se nedá ani pořádně protestovat, pokud by se člověk nechtěl úplně zesměšnit. Bude-li to Putin, který IS vystřílí a umožní poslat uprchlíky ze Sýrie zase zpět do vlasti, bude mu třeba ještě poděkovat. Jsem zvědav, jak to západní politici budou schopni strávit.

My zatím slavíme Conchitu Wurst a její vítězství v Song contestu jako symbol našich – dekadentních – hodnot.

Jenže i zoufalství těchto uprchlíků se dá zpeněžit. Jako v této společnosti všechno. Peníze jsou prvním i posledním, po čem lidé touží. Existují už nejen pašeráci, kteří za peníze převážejí lidi z Libye do Evropy, ale jsou už i gangy, které převážejí uprchlíky z Francie do Anglie. Anglie je pro ně (zejména ty ekonomické ilegální uprchlíky, kteří nemají naději na politický azyl) zemí zaslíbenou, protože tam je možné pracovat i bydlet bez papírů.

Evropa potřebuje nutně nový model existence. Po dvaceti pěti letech liberalizace a globalizace, po jedné generaci bezuzdného kapitalismu je nejvyšší čas změnit myšlení. Stanovit jiné priority, než je bohatství a peníze. K čemu už k čertu je někomu sto miliard dolarů majetku? Peníze nejsou schopny myšlení, ne na sociální spravedlnost a už vůbec ne na budoucnost. Buď to současní politici pochopí a změní kurz nebo se to stane formou násilí. Zda to budou extrémně levicové proudy jako Syriza v Řecku či Podemos ve Španělsku, nebo to bude extrémní pravice jako Le Penn ve Francii či Strache v Rakousku, to už bude záviset na rozhodnutí voličů.

Evropa vybudovala svůj blahobyt a svou vysokou kulturu na principu humanismu. Humanismus měl v centru svého zájmu člověka – ne peníze. Samozřejmě, že za úspěšným vývojem stáli vždy lidé, schopní vydělávat peníze. Jenže ty byly PROSTŘEDKEM ne CÍLEM! Peníze samy o sobě jsou sterilní a dokazují, že jako princip fungování společnosti nestačí. Politici mají poslední příležitost tuto skutečnost pochopit. Není daleko okamžik, kdy už bude pozdě.

Dekadence znamená úpadek, v přeneseném uměleckém smyslu i výstřednost. Obávám se ale, že o Evropě se nedá říci, že by byla výstřední. Společnost, která není schopna vlastními silami zajistit svou vlastní existenci je dekadentní – úpadková. Otázka je jen, zda se dokáže vzpamatovat, nebo bude ten pád do bezedné propasti. A na tu otázku je třeba hledat a najít odpověď co nejdříve. Dřív, než už tato otázka nebude zajímavá.