Month: August 2015

Verona a její kouzlo


Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla světové literatury. Na svého dobrodince Bartolomea nezapomněl a zvěčnil ho v 17 zpěvu „Božské Komedie“ v části – jak jinak – Ráje. I Dante uměl být vděčný.

P1080393

Tato událost je však dávno víceméně zapomenuta a do Verony by Dante určitě žádné turisty nepřivábil – i když na Piazza degli Signori stojí jeho obrovská socha a nejstarší kavárna ve městě na stejném náměstí se jmenuje – jak jinak – „Dante“. Verona ovšem děkuje za svou slávu a proudy turistů, které do ní proudí, zcela jinému spisovateli, dokonce takovému, který město nikdy nenavštívil. Nicméně William Shakespeare umístil děj svého nejznámějšího díla právě do Verony čtrnáctého století. Příběh věčné lásky Romea a Julie na pozadí smrtelného zápasu rodů Kapuletů a Monteků přinesl městu věčnou slávu.

Veroňané pak v roce 1913 přišli ještě na jednu geniální myšlenku. K příležitosti stých nedožitých narozenin Giuseppe Verdiho se rozhodli uspořádat ve své římské aréně, kde se kdysi vraždili gladiátoři, operní slavnosti (a to přesto, že Verdi se ve Veroně ani nenarodil, ani zde nezemřel a dokonce zde neměla ani jedna z jeho 32 oper premiéru. Jenže nějak se ten římský kolos, zavazející ve středu města, využít musel. Zbourat ho by bylo příliš pracné.). Člověk musí mít prostě nápad. A Veroňané jej měli. Vznikla tradice, která drží už 102 let a návštěva opery ve Veronské aréně patří skoro k povinnému programu kulturního Evropana. Takže jsme letos dohnali náš kulturní deficit a město navštívili. A rozhodně jsme nelitovali. To město v ohybu řeky Adige je totiž krásné. Je to jakási lehká krása, která rychle vnikne do srdce a zůstane tam. Možná je to růžovým mramorem, který roubí bezmála všechny vstupní brány městským paláců – a samozřejmě i všech početných veronských chrámů.

P1080385

Všechna tato krása svědčí o někdejším velkém bohatství a významu města. Verona se stala významnou, když začali Římané expandovat za Alpy. Její poloha, která na italské straně uzavírala nejdůležitější cestu z Itálie do Německa přes Brennerský průsmyk, jí pomohla k tomu, že se stala za císaře Augusta a jeho následníků důležitým městem. Z římských časů se dochovala už vzpomenutá aréna, třetí největší v Římské říši po Římu samotnému a Capui, kde se ještě dnes vejde 22 000 diváků (a to prosím třetí poschodí hlediště po zemětřesení v jedenáctém století spadlo), skromné zbytky římského divadla, kde se ale přesto stále hraje a brána Porta dei Borsari, někdejší vstup do antického města. (Divadlo se ve Veroně hraje všude, i v domě Kapuletů na Via Capello a letošní Julia v tomto divadle je mimořádně krásná). Většina římského města padla za oběť řádění Attilových Hunů v roce 452, naštěstí se později stala sídelním městem ostrogótského krále Theodoricha Velkého a později jedním z langobardských vévodství a město bylo tedy znovu velkolepě vybudováno. V roce 1164 vznikl takzvaný Veronský městský svaz, který se rozhodl klást odpor římským císařům a který se o tři roky rozšířil na takzvaný lombardský městský svaz, kde ovšem vedení převzal předtím už císařem několikrát pokořený Milán. V bitvě u Legnana byl císař Friedrich Barbarossa poražen a v roce 1183 uzavřel s lombardským městským svazem v Kostnici mír. Ve Veroně se pak v roce 1184 konal koncil, který svolal papež Lucius III., tehdy právě vyhnaný z Říma. Nemohl se do Říma pro odpor místních občanů vrátit a myslel, že mu císař Barbarossa pomůže. Nedohodli se, nepomohl. Zato zde byla vyhlášena třetí křížová výprava, na níž Barbarossa v roce 1189 zahynul. Papež Lucius ve Veroně v roce 1185 zemřel a je tam i v místním dómu pochován.

P1080457

Kostelů je ve Veroně celá řada a vyplatí se je navštívit. Kromě monumentálního dómu je to ještě kostel svaté Anastasie – vrchol italské gotiky. Pak je tu pozoruhodný kostel svatého Ferma, místního světce, který byl na břehu Adige spolu se svým přítelem Rusticem za pronásledování křesťanů císařem Diokleciánem (bylo to historicky poslední ale velmi masové pronásledování) v roce 304 popraven. San Fermo jsou v podstatě kostely dva, na fundamentech ranně křesťanského kostela z pátého století, který dali strhnout Benediktýni, vznikla v roce 1065 románská basilika, která je dnes v podzemí, protože Františkáni, kteří sem přišli později, postavili nad oním kostelem monumentální gotickou basiliku – jak už jsem psal, v Itálii se nic nebourá, protože je to škoda – jen se přestavuje. Městskému světci svatému Zenovi je pak věnován jeden z nejkrásnějších kostelů v severní Itálii. Svatý Zeno, původem ze severní Afriky, byl ve Veroně biskupem v letech 362 – 371, proslul jako spisovatel, kazatel i dobrodinec, a zavedl v rozhádaném městě pořádek. Jeho kult pronikl i do jižního Německa – Verona totiž byla v raném středověku součástí bavorského vévodství resp. Korutanské marky. Ten kostel, opět dvoupatrový, stojí určitě za návštěvu, všechny kostely ve Veroně jsou zdobeny krásnými a z větší části i dobře dochovanými freskami, od raně románských až po renesanční či barokní. Ale i svatá Eufemia, gigantická jednolodní barokní basilika ukrytá v románské stavbě, či menší svatý Lorenzo, svatý Petr mučedník či svatý Giulio stojí za návštěvu, ale všechno se stihnout prostě nedá – žena v podvečer už projevovala značné známky vyčerpání. I portály kostelů jsou z mramoru, z bílého, růžového, občas přibarveného světle modrou barvou, samé lehké hravé barvy, které potěší duši.

Neuvěřitelně velkolepé jsou hrobky vládců rodu della Scala, které se nacházejí u malého kostelíka – jejich rodinné kaple Santa Maria Antica v centru města. Jestliže zakladatel slávy rodu Cangrande I.(pyšnil se touto přezdívkou, znamenající Velký pes tak, že své původní jméno Francesco nechal upadnout do zapomenutí) je pochován ještě v celkem skromném sarkofágu nad portálem kostela, jeho následníci, kteří se mezi sebou vraždili o sto šest, až nakonec o vládu nad městem přišli, mají jeden nádhernější hrob než druhý. Nejhonosnější pak Cansignorio (zemřel 1375), který se proslavil tím, že zavraždil až dva své bratry Cangrandeho II. a Alboina II., toho druhého přežil on sám ale jen o dva dny. Jeho vysoká elegantní hrobka ve stylu vrcholné gotiky s mnohými sochami opravdu vyráží dech a dostala se jako příklad vrcholné italské gotiky dokonce i do Pijoanových dějin umění.

P1080395

Vzpomínkou na rod Della Scala je Castelvecchio. Nechal ho vybudovat Cangrande II. v roce 1355, kdy se už rodina della Scalů necítila v centru města před stále neposlušnějšími občany dost bezpečná. Stojí na břehu řeky Adige i s krásným mostem Ponte Scagliero, který měl sloužit jako únikový východ, kdyby bylo nejhůř. A ono bylo. (Cangrandeho II. ostatně v roce 1359- jak už jsem vzpomenul –  utloukl k smrti jeho vlastní bratr Cansignorio) Když poslední vládce Antonio della Scala zabil roku 1381 podle rodové tradice svého bratra Bartolomea, měli toho Veroňané už dost a když Veroně vyhlásil válku milánský vládce Gian Galeazzo Visconti, nechali svého pána na holičkách. Ten se zachránil útěkem a Verona a s ní i hlavní spojení mezi Německem a Itálií padla roku 1387 do rukou papežské strany. Vlastně to mělo naštvat tehdejšího římského krále Václava IV. Vsadím se ale, že jej to nechalo dokonale lhostejným. Do Říma na císařskou korunovaci se stejně nechystal a Brennerský průsmyk proto nepotřeboval. Zikmund si tento průchod později koupil udělením vévodské koruny milánskému vládci.

P1080376

Castelvecchio stojí určitě na prohlídku, je v něm umístěno muzeum gotického a ranně renesančního umění, nejcennějším exponátem je slavná jezdecká socha Cangrandeho I. jedna z prvních renesančních soch Itálie.

Povinnou je ve Veroně samozřejmě návštěva domu Juliina, a pokud máte výdrž, i její hrobky, která je za někdejšími městskými hradbami a tedy přece jen pár pěkných minut chůze. Casa di Giuletta je středověký palác s vnitřním dvorem a balkónem, na němž se měla odehrát ona slavná scéna vyznání lásky (pamatujete ještě ze školy?

„Však co to svítá nade mnou

                V tom okně východ je a Julie je slunce.

                Vstaň slunce spanilé a zažeň Lunu

                Která beztoho bledne závistí nad tvojí krásou…“

Kdo by takovému vyznání lásky odolal, že dámy? Už vůbec ne pak čtrnáctileté děvče, které právě bojovalo s neodbytnou pubertou. Chybička krásy je jen v tom, že ten balkón dobudovali až v devatenáctém století aby splnili společenskou poptávku turistů, kteří začali do Verony proudit. Jak už jsem psal, Veroňané nikdy nechodili pro dobré nápady daleko. Dům Monteků na ulici Via Arche Scaligneri nikoho nezajímá, tam se nic tak zajímavého neodehrálo. Jeho místo však není náhodné. Montekové stáli skutečně blízko vládnoucímu rodu Della Scala zatímco rodina De Capello, tedy Kapuleti, byli pravděpodobně guelfové. Boje o budoucnost světa, boje středověku, bráněného urputně guelfy s rodící se renesancí, representovanou císařskými ghibelliny, se tedy táhly napříč tehdejšími městy a žádaly si oběti – jako v tomto případě mladistvý bláznivě zamilovaný párek. V dochované kryptě (Tomba di Giulietta) se pak odehrála finální scéna hry, kterou oba zamilovaní nakonec díky tragickému nedorozumění nepřežili.

P1080428

Když už jsme byli ve Veroně, šli jsme samozřejmě na operu Charlese Gounoda „Roméo et Juliette“ – chtěli jsme být prostě styloví. V podstatě je jedno, že se zpívalo francouzsky. Monumentální výprava a desítky statistů i skvělá akustika římské arény stojí přesto zato. Opera trvala do půl jedné v noci, přesto byly po představení všechny restaurace a bary v okolí Areny otevřené – jak už jsem se víckrát zmínil – Veroňané rozumí tomu, jak z historie svého města vytlouct kapitál a z turistů nenápadně vyždímat groš.

Je mi jasné, že z Prahy či Brna je do Verony podstatně dál než z Grazu a že se tedy výlet na jeden víkend nevyplatí. Ale i okolí města má co nabídnout. Jezero Lago di Garda s kouzelným Sirmione, bojiště Solferino jižně od jezera a západně od Verony, kde se v roce 1859 rozhodovalo o tom, že italské provincie nezůstanou součástí Rakouska Uherska a tedy společně s námi v jednom státě. A kde vznikla myšlenka Červeného kříže, protože se jistý Švýcar Henri Dunant nemohl dívat na utrpení zraněných vojáků, ponechaných podle tehdejších zvyklostí svému osudu. A za návštěvu stojí i vinné městečko Soave, obehnané kompletním prstencem hradeb se zachovalými 24 věžemi – pro ty, kdo rádi jezdí na kolech je ostatně okolí gardského jezera a „La strada del Vino Soave“ pravý ráj. Mimochodem ve Veroně se pije bílé víno Soave a červené Valpolicella, pocházející rovněž z této oblasti.

P1080525

Takže pokud jste tam ještě nebyli – porozmýšlejte. Zamilujete si to tam.

Mimochodem vyplatí se koupit si Veronskou kartu na dva dny za 22 Eur (jednodenní stojí 18 eur nedá se prakticky využít). Jsou v ní vstup do všech kostelů, muzeí, do Arény a Castel Vecchio a sleva na další atrakce včetně turistického autobusu či vláčku. A volný lístek na veřejné dopravní prostředky, tedy autobusy. Pokud přijedou, jak je uvedeno na jízdním řádu. Není tomu vždy tak, Verona je přece jen Itálie a tam se věci jako jízdní řád neberou až tak vážně.

Mistr Jan Hus a jeho zdravontí stav


Slíbil jsem článek k tomuto tématu v mém příspěvku k Janu Husovi před jeho jubileem 6. července a chci tedy tento závazek splnit. Mezitím jsem na tento příspěvek v každodenním stresu zase zapomněl – očividně se nemám úplně pod kontrolou. Při prohlížení mé webové stránky v první volnou a poklidnou neděli po mnoha týdnech, jsem tento článek marně hledal, musím tedy usoudit, že jsem ho zapomněl na mou stránku umístit. Napravuji tedy toto opomenutí a umisťuji ho, i když téma Hus už není zcela aktuální.

Jsem lékař a zdravotní stav historických osob mě zajímá, už proto, že často rozhodujícím způsobem ovlivňuje jejich rozhodování, jejich chování a v důsledku toho i světové dějiny. O králi Zikmundovi se například vypráví, že bitvu na Vítkově prohrál i díky tomu, že poté co zavelel svým rytířům k útoku, dostal takový záchvat dny v palci u nohy, že byl „řvoucí bolestí“ odnesen do svého stanu a vojsko tím pádem zůstalo bez velitele. O tom bych mohl něco vyprávět, červencovou nedělní službu jsem absolvoval s akutním dnavým záchvatem v palci u levé nohy – což o to, na vizitě jsem se nějak protloukl (naštěstí máme dnes kolchicin, který Zikmund ještě neměl), ale nevěřili byste, co bych byl dal po cestě do práce za auto s automatickou převodovkou – řadil jsem totiž právě oním zapáleným palcem.

O Husovu zdravotním stavu toho víme sice hodně, ale přece jen ne dost, abychom si udělali skutečně ucelenou představu, co ho především v jeho osudových dnech a týdnech v Kostnici trápilo a nakolik to ovlivnilo jeho osud a jeho chování. Je jisté, že se k němu jeho věznitelé chovali šetrněji než k jeho druhovi Jeronýmovi Pražskému, kterého nutili k odvolání jeho názorů mučením přímo nelidským. Obávali se, že by Hus takové zacházení nepřežil nebo zde přece jen působila ochranná ruka císaře Zikmunda, která Husovy věznitele do značné míry brzdila?

Husovo věznění se dá rozdělit do čtyř období, které se od sebe tvrdostí vazby podstatně liší.

1)      Po svém zatčení byl umístěn v hrozné kobce nad výtokem kanalizace v klášteře Dominikánů na ostrově na Bodamském jezeře (dnes po násypu pro železnici je tento ostrov součástí pevniny a stojí na něm luxusní hotel Steigenberger, což pro pravověrného Čecha zní trochu jako výsměch. Dominikáni byli věrní papežovi služebníci (ne nadarmo se jejich latinský název „dominicani“ měnil v lidské řeči na „domini canes“ tedy „psi pána“.) Byli považování za papežovu tajnou policii a v žádném městě je neviděli rádi – ovšem netroufali si je odmítnout, když se už jednou rozhodli ve městě usadit. Proto byli ale v Kostnici na ostrově za městskými hradbami. Počáteční Husova vazba byla nesmírně krutá a Husa skoro stála život.

2)      Po Zikmundově intervenci byl Hus 8. ledna přemístěn do prostornější cely ve stejném klášteře, kde mohl i psát a přijímat návštěvy. Jeho zdravotní stav se tam upravil, ovšem jen dočasně. 5. března píše, že byl jeho stav doslova kritický – „Vždyť opětovně jsem byl hrozně trápen kaménky, jimiž jsem dříve nikdy netrpěl a těžkým zvracením i horečkami. Již se strážcové báli, že zemru, a vyvedli mě ze žaláře… Hus se ale opět uzdravil.

3)      Po útěku papeže z Kostnice 20. března se Husovy naděje na propuštění nenaplnily. Naopak. Byl převezen na hrad Gottlieben na břehu Rýna, vzdáleného asi 2,5 km od Kostnice, kde byl vězněn ve velmi krutých podmínkách ve věži, měl na nohou okovy a na noc byl připoutáván i na rukou. Jeho zdravotní stav byl zde opět velmi povážlivý.

4)      5. června byl Hus dopraven opět do Kostnice do kláštera Františkánů, kteří požívali u obyvatelstva mnohem větší oblíbenosti než Dominikáni. Husova vazba zde byla mírnější, strava lepší, jeho zdravotní stav se upravil natolik, že byl schopen veřejných slyšení i sepsání své obhajoby. 6. července byl pak odsouzen a popraven.

S velmi zajímavou myšlenkou se mi v dopise svěřil pan doktor Miloš Gerstner z Benecka. Svou hypotézu ostatně publikoval v časopise „Pod Zvičinou“. Podle popisovaných příznaků se domnívá, že byl Hus otráven olověnými substancemi, možná suříkem nebo jinou olovo obsahující sloučeninou. Jeho vývody jsou velmi přesvědčivé, nezbylo mi tedy, než abych se Husovým stavem zabýval blíže.

Hus si už ve svém prvním dopise z první vazby stěžuje, že byl „velmi nemocen a klysterován“. Klystýr svědčí pro břišní onemocnění, zřejmě zácpu s bolestmi břicha. Zřejmě k tomuto období se vztahuje i jeho poznámka o Pálečovi: „navštívil mne v nejtěžší nemoci v žaláři.“

Po převedení do lepší cely píše 19. ledna, že se „opět uzdravil“. 5. března ale zmiňuje krizi, která jej očividně téměř stála život a poprvé se zmiňuje o kaméncích (není uvedeno, zda žlučových či ledvinných. Vzhledem k neustálým zažívacím potížím předpokládáme kaménky žlučové, ovšem ty se tehdy bez ultrazvuku nedaly diagnostikovat. Ledvinné, pokud spontánně odešly, ano – Hus mohl tedy mít močovou infekci s tvorbou kamenů, což by při podmínkách vazby nebyl žádný div). Ledvinná kolika mohla skutečně být stavem, který mohl vypadat jako ohrožující život, zejména u pacienta, který by už svými dřívějšími potížemi oslaben.

Z Gottliebenu píše, že má „zubóv bolenie, črvenú nemoc a zimnici“ tedy opět střevní problémy a později u Fratiškánů ještě vzpomíná na svou vazbu na Gottliebenu, že jej trápilo zvracení s krví, bolesti hlavy a kaménky. Nicméně chválí františkánskou kuchyni, že zde dostal k jídlu tolik dobrých věcí, jako za celé předcházející věznění ne.  Později už si stěžuje jen na nespavost a zlé sny, což vzhledem na probíhající proces nebyl žádný div.

Jak se tedy projevuje otrava olovem? Lidé trpí trávicími a srdečními problémy. Otok dásní, hnisání zubních lůžek, bolesti břicha a koliky, pocení a zácpa. Dále je člověk postižen zánětem kloubů a cév, postižen je ústřední a periferní nervový systém. Projevuje se to bolestmi hlavy, deliriem, epileptickými záchvaty a manickými fázemi.

Husovy příznaky opravdu v řadě bodů chronické otravě olovem odpovídají. Bolesti břicha, zácpa, problémy s chrupem.

Mohli mít ctihodní otcové zájem na tom, aby Hus zemřel a mohli mu tedy podat do jídla jed? Vyloučit se to nedá, ušetřili by si tak pro ně nepříjemný proces. Navíc zastávám teorii, že Husa do Kostnice pozval Zikmund proto, aby si zabezpečil ideologickou podporu pro svůj nastávající boj s papežstvím. Už fakt, že byl Hus zatčen před Zikmundovým příjezdem, svědčí o tom, že si konciliární otcové tohoto nebezpečí byli vědomi. Husova smrt by tedy pro ně nebyla ničím nepříjemným. A skutečně během první části své vazby si Hus stěžuje na bolesti břicha a zácpu, těžkou chorobu, což mohlo znamenat celkovou slabost, jež je také příznakem otravy olovem. Dominikáni by byli jistě ochotnými vykonavateli takovéto politické zakázky. Pokus Husa otrávit v této době zní víc než logicky i po politické stránce.

Situace se ovšem změnila po příjezdu Zikmunda na vánoce 1414. Zikmund ihned velmi dramaticky intervenoval proti Husovu zatčení, na protest proti němu opustil dokonce Kostnici a ubytoval se ve Petershausenu na druhém břehu Rýna. To muselo být pro účastníky koncilu varováním, navíc i mezi nimi zuřila politická válka mezi stoupenci papežství sdruženými okolo papeže Jana a konciliární opozicí, kterou vedli francouzští kardinálové D´Ailly a Filastre. Husova smrt mohla být v tomto boji ihned zneužita jednou nebo druhou stranou, podle mého soudu se v této době s trávením (pokud k němu předtím skutečně došlo), přestalo.

Na Gottliebenu Hus zřejmě nikoho nezajímal. Politický boj se přenesl na úroveň zápasu papeže s císařem ve smyslu kdo z koho, navíc vedl Zikmund rychlou a úspěšnou válku proti rakouskému vévodovi Friedrichovi. Musel se snažit za každou cenu udržet pokračování koncilu a získat aspoň některé z kardinálů, aby jej podpořili – což se mu nakonec podařilo. Hus je na Gottliebenu hodně nemocný, zvrací krev a má krvavou stolici – příznaky onemocnění trávicího traktu – a bolení zubů, kterého se na dlouhou dobu nezbaví, má je ještě na začátku vazby u Františkánů. K tomu, aby jej někdo trávil, chyběl ovšem v této době prostě objednávatel. Soukromou iniciativu věznitelů sice nemůžeme vyloučit, je ale poměrně málo pravděpodobná.

V poslední etapě věznění se pak Husův stav upravuje, takže je schopen výslechů, veřejných slyšení, kde působí silným odhodlaným dojmem, jeho problémy jsou psychického rázu, což při duševní zátěži, které byl vystaven, není žádný div.

Chci uzavřít teorii pana doktora Gerstnera tím, že pokus o otravu, zejména v úvodní části Husova věznění, zní velmi pravděpodobně. Pokud se ale jednalo o pokus o vraždu, nebyl tento dotažen do konce, ať už proto, že vykonavatel vraždy ji dokončit nemohl, nechtěl nebo nesměl.

Pro Husovy zdravotní problémy v dalších fázích jeho pobytu ve vězení je možná řada jiných hypotéz. Mne zaujala skutečnost, že Hus byl oblé postavy, tedy že měl nadváhu. To bylo vzhledem k jeho do jisté míry asketickému způsobu života překvapivé. Dále pak údaje o bolestech břicha, zvracení krve a krvavých průjmech. To vše může budit podezření na to, že Hus trpěl dvanáctníkovými vředy. Pacienti s vředy duodena, tedy dvanáctníku, mají bolesti zejména nalačno, hlavně ráno, jejich problémy jsou do jisté míry i sezónně vázané, nejsilnější bývají na jaře a na podzim. Většinou jsou spíše obézní, protože jim jídlo od jejich potíží pomáhá.

I dnes pokud přijde člověk s nadváhou do ambulance s bolestmi břicha, myslíme nejdříve na žlučníkové koliky. Proto se zřejmě vyskytuje tato diagnóza i v Husových dopisech. Tehdy se ale tato diagnóza nedala potvrdit, neexistovala metoda, jíž by se daly kameny ve žlučníku prokázat. Při žlučníkových kolikách ovšem pacient nezvrací krev ani nemá krev ve stolici (při krvácejícím dvanáctníkovém vředu ano!)

Žlučníkové záchvaty jsou vyvolány především tučnou vydatnou stravou, dvanáctníkové vředy se aktivují, pokud člověk nic pořádného k jídlu nedostane a nedokáže tak neutralizovat produkci žaludeční kyseliny, která je za ony vředy zodpovědná. U Husa se zhoršovaly jeho problémy, když byla jeho strava špatná (u Dominikánů a na Gottliebenu) naopak se upravila, když dostal stravu vydatnější (Františkáni). I to svědčí spíše pro problémy dvanáctníku a ne žlučníku.

Bolesti zubů, kterými trpěl několik měsíců, jsou očividně jiná kapitola – jak už jsem uvedl, patří i do obrazu otravy olovem, jenže Hus si na zuby stěžuje až na Gottliebenu a pak u Františkánů a očividně se pak tyto problémy upravily. Co když se jednalo zcela jednoduše o kurděje čili skorbut, chorobu vyvolanou nedostatkem vitamínu C? V Husově stravě, zejména u Dominikánů a na Gottliebenu se se zeleninou zřejmě nepotkal, po měsících takové stravy mohlo dojít k Hypovitaminóze C – po dodání zeleniny (třeba jen kyselého zelí, které se v Německu konzumuje k vepřovince – Hus si přece pochvaluje, kolik dobrých věcí dostal u Františkánů k jídlu – se taková porucha upraví).

Co hovoří proti otravě olovem v posledních měsících Hudsova života, je jeho naprosto dobrý psychický stav. Stěžuje si sice na bolesti hlavy, je ale schopen se před koncilem velmi dobře hájit a má přímo fenomenální paměť. Jeho obhajovací spis se hemží přesnými citáty z bible, i když neměl tento spis a ani žádné další knihy k dispozici a musel se tedy spolehnout jen na svou paměť. Citovat církevní otce či dokonce svaté písmo bylo v té době obvyklé, ale i nebezpečné. Pokud byl citát nepřesný, mohlo to být použito okamžitě proti tomu, kdo ho použil a mohl být obviněn z překrucování Svatého písma, což by bylo právě v kacířském procesu pro žalobce přímo úžasné sousto. Hus se však podobných chyb nedopustil.

Má hypotéza tedy je, že není vyloučeno, že se Husa v prvních týdnech jeho vězení skutečně pokusili otrávit a odstranit ho tak z politického jeviště. V dalším průběhu byly ale podobné pokusy očividně zastaveny a Hus musel bojovat už jen se svými chronickými zdravotními problémy, které byly potencovány krutými podmínkami vězení.

Jeho zdravotní problémy jej ale nezlomily a nijak neovlivnily jeho odhodlání bránit své učení. Konciliární otcové nakonec museli, i když neradi, sáhnout k poslednímu prostředku. K rozsudku smrti za kacířství a následně k Husovu upálení. Že tím podpálili rozbušku pod kotlem se střelným prachem bylo jasné jak D´Aillymu ( který situaci v Čechách jakožto papežský inkvizitor velmi dobře znal) tak i králi  Zikmundovi. Ale Hus jim nenechal jinou volbu.

Hrad Křivoklát žije svým příběhem


 

Hrady potřebují příběhy. Ty oživí jejich kamenné zdi, vyplní je a dají jim svůj smysl. Za minulého režimu se to nenosilo, už proto, že podobné příběhy byly spojeny s osobami nenáviděné šlechtické třídy, kterou se komunisté snažili s dějin vymazat. A už vůbec ne, jednalo-li se o dějiny spojené s rodem Habsburským, který podle tehdejší interpretace uvrhl náš národ do čtyřistaleté poroby.

Chválabohu se v té věci za posledních dvacet pět let leccos událo, Habsburkové (ale i například Zikmund Lucemburský) byli oddémonizováni a začalo se na ně pohlížet jako na normální lidi a vládce (koneckonců si je Češi v roce 1526 zvolili za své vládce naprosto dobrovolně,i když úplatky se nešetřilo, ale to patřilo k tehdejší době stejně jako k době dnešní a zřejmě k době jakékoliv).

Dva naše krásné zámky si pak mohly vzpomenout na příběh zakázané lásky ze šestnáctého století, který jim dodal nový šarm, nový smysl a měl by přivábit nové návštěvníky, kteří mají chuť si tento příběh připomenout a prožít. Březnice se chopila své pohádky hned díky svému kastelánovi Bartákovi, teď se přidal i Křivoklát.

P1080274

 

Samozřejmě se jedná o příběh lásky Ferdinanda Tyrolského a Filipíny Welserové, kterému jsem věnoval můj román „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Příběh, kdy se druhorozený syn českého krále a pozdejšího císaře Ferdinanda I. zamiloval do neurozené neteře augsburského bankéře Bartoloměje Welsera – sice jednoho z nejbohatších mužů své doby, ale přece jen pocházejícího z měšťanského stavu. A proti všem dobovým konvencím se s ní oženil, měl s ní čtyři děti a nevzdal se jí ani pod nátlakem svého otce, bratra, či polské delegace, která mu nabízela polskou královskou korunu pod podmínkou, že se své ženy zřekne a ožení se znova se ženou, s níž bude moci mít legitimní potomstvo. Ani to nepohnulo Ferdinanda k tomu, aby svou ženu opustil a čtyři roky před její smrtí se manželé dočkali dokonce i legalizace svého sňatku ze strany papeže.

Křivoklát má v této pohádce z časů počátku renesance poněkud horší karty než Březnice. Každá pořádná pohádka totiž končí svatbou. Co se stane potom, už nikoho nezajímá, prostě se napíše věta: „a jestli neumřeli, žijí dodnes“. Ferdinand s Filipínou se pak seznámili, zamilovali i vzali na zámku v Březnici. Jenže ten jejich příběh začal být skutečně zajímavý – na rozdíl od klasických pohádek – až po svatbě. V době, kdy museli své manželství tajit, kdy se Ferdinandův otec císař Ferdinand snažil dát sňatek anulovat a nebyl by se zřejmě zastavil ani před násilným odstraněním nechtěné snachy. A toto období už manželský pár prožíval na Křivoklátě, kam se Filipína uchýlila – nebo spíše byla císařem uchýlena. Strávila zde ale řadu let a její pobyt je citelný dodnes.

Nezávisle na sobě mi dva lidé vyprávěli, že Filipínu na hradě viděli – že se jim prostě zjevila. Stává se Filipína dobrým duchem hradu? Proč by to dělala? Dobrá, žádnému hradu neškodí, když má svou bílou paní nebo aspoň dobrou vílu. Jenže při vyprávění o jejích zjeveních se člověku tvoří husí kůže – tak jsou autentická. Samozřejmě jsme potomky racionalismu, osvícenství atd. atd., čili vše si chceme zdůvodnit rozumem a co „zdravému“ rozumu odporuje, odmítáme. Jihoameričané to vidí jinak.  Jestliže čtete Marqueze, Borghese,Paola Coelha či Isabell Allendovou, narážíte stále na fakt, že oni vidí realitu skutečnou a onu virtuální, snovou, jako v podstatě rovnocenné. Jsou mnohem vnímavější vůči tomu iracionálnímu, co jsme se my naučili potlačovat. Oni by brali zjevení Filipíny na Křivoklátském hradě jako prostý fakt. Mám tyto autory rád a jsem ochoten přejímat jejich vnímání světa, protože dělá náš život zajímavějším.

Ale přece se i mně vloudila racionální myšlenka. Proč by se Filipína měla zjevovat právě na Křivoklátě? Nejšťastnější dny prožila na Březnici, narodila se v Augsburku a zemřela na Ambrasu u Innsbrucku. Křivoklát představoval jen jednu z jejích životních etap. Proč by se tedy její duch měl vracet právě tam? Vysvětlení se nabízí. Právě na Křivoklátě porodila Filipína dvojčata, která krátce po narození umřela. Byla pochována v sakristii místní kaple a jednou v noci odtud mrtvolky unesli císařští vojáci. Děti byly císařem Ferdinandem I. uloženy do krypty pod svatým Vítem vedle rakve jejich babičky královny Anny České. Jenže jak Anna tak její manžel Ferdinand byli v roce 1589 přeneseni do honosné hrobky uprostřed chrámu svatého Víta, kterou jim dali postavit jejich synové Maxmilián a Ferdinand. Při exhumaci jejich mrtvol profesorem Emanuelem Vlčkem v roce 1974 se zde žádné dětské pozůstatky nenašly. Ani v kryptě pod chrámem. Kde tedy mrtvolky obou nemluvňat zmizely? Samozřejmě se mohly rozpadnout na prach – takové kostřičky mnoho nevydrží. Ale co když je Filipína po smrti svého tchána císaře Ferdinanda dala přenést zpět na Křivoklát? Tam se přece děti narodily a tam měly i svůj první hrobeček, kam je dala uložit ona.

Proč by to Filipína dělala? Dokud žil císař Ferdinand, nemusela se, co se týká mrtvolek dětí ničeho obávat. Ferdinand byl sice tvrdý muž a jednal často bezohledně – prostě politicky – ale byl to čestný člověk, který by se k zneuctění mrtvolek nesnížil. Sám je dal přenést do krypty pod svatým Vítem, protože byl přesvědčen, že by to tak chtěla jeho žena Anna, kterou bezmezně miloval. Jenže po jeho smrti už byla situace jiná. Na trůn usedl jeho syn Maxmilián II. A tato postava je poněkud problematická. Sice se Maxmilián zapsal do dějin jako tolerantní vládce, který měl dokonce určitou slabost pro protestantství augsburského vyznání (ne ale pro kalvíny či české bratry, které pronásledoval o to úporněji), jeho charakter, ničený chronickou syfilidou, byl ale problematický. Hodně sliboval, ale málo dodržel – tak i stále slibovaný toleranční patent pro Čechy zůstal jen nesplněným slibem. Filipínu, tedy svou švagrovou, Maxmilián doslova nenáviděl. Možná tu hrála svou roli skutečnost, že on sám nežil s bigotní fanatickou španělskou infantkou Marií právě v harmonickém manželství – i když z něj vzešlo šestnáct dětí – plození dětí nemělo se sympatiemi či dokonce láskou v královských rodinách nic společného. A na nervy mu šlo štěstí jeho bratra, který měl odvahu se vzepřít dobovým konvencím a oženit se se ženou, kterou skutečně miloval a s kterou si rozuměl. Maxmilián nazýval (písemně!!!) Filipínu „vilnou fenou“.  V jeho osobě nebyla žádná záruka, že kostřičky dětí neskončí někde na smetišti či v peci. Ferdinand a Filipína odcházeli v roce 1564 do Tyrolska. Pokud nechtěla Filipína tahat rakvičky s sebou, musela pro ně najít bezpečný úkryt v blízkosti Prahy – třeba na Křivoklátě, kde žila, který znala a kde podle jejího mínění její děti pohřbeny být měly.

Existují určité náznaky, že by se její děti na hradě skutečně nacházet mohly. A pak vyznívá i její přítomnost logicky. O své starší dva syny se matka starat nemusí, jak Andreas tak Karel se dožili dospělého věku, ochranu nepotřebují. Ale nevinná novorozeňata? Nad těmi musí matka bdít i po své vlastní smrti.

Ale nechejme tuto poněkud morbidní, i když dráždivou historii a vraťme se do přítomnosti. O minulém víkendu ožil Křivoklát slavností u příležitosti 455. výročí příchodu Filipíny Welserové na hrad. A byla to oslava velkolepá, jaké se vidí zřídka. Řezbáři, kteří zde již tradičně tvoří svá díla, dobová hudba, historický šerm, kejklíři, ukázky sokolnictví i ohňová show pozdě večer v sobotu. Skvělým nápadem byla Bakchova jeskyně s pijáckým rituálem. I když účastníci nemuseli vypít půl litru vína či celý litr piva, jak bylo zvykem za časů Ferdinanda Tyrolského (komu ukáplo, musel opakovat), deci vína současníkům stačilo, ale nic necharakterizuje způsob života tehdejší společenské smetánky a zejména pak bonvivána Ferdinanda lépe jako tento rituál, o němž se zachovalo mnoho písemných zpráv z Ambrasu v Tyrolsku, kde s Filipínou po roce 1564 žili a arcivévoda dostal podle tohoto pobytu i své přízvisko „Tyrolský“.  Vrcholem byla premiéra muzikálu „Modrá krev“ Miroslava Maxanta v sobotu večer na druhém hradním nádvoří.

P1080279

Jako autor románu o životě a lásce Filipíny a Ferdinanda jsem byl zvědav, jak se toho problému autoři ujmou. Samozřejmě, Popelka, i když v tomto případě proklatě bohatá, je vděčné téma, které vedle hloupého Honzy vždy zabírá. Jenže příběh Filipíny a Ferdinanda v sobě nese pro autora nepochybnou tvůrčí výzvu. V každé pořádné pohádce, jak už jsem psal, je svatba na konci příběhu. Příběh Ferdinanda a Filipíny však nabírá na zajímavosti a dramatičnosti právě až po svatbě – jenže jak převést rodinné štěstí ve stínu hrozby císařské nemilosti do hudebního příběhu? Miroslav Maxant se s tím dokázal vyrovnat s bravurou. Samotný nápad prezentovat příběh jako dialog mezi ďáblem, kterého si sám, očividně s velkou chutí, zahrál, s biskupem českobratrské církve Augustou, který byl v čase pobytu Filipíny na hradě vězněn, byl nosný. Doplnil příběh nezbytným humorem, dal mu ale i větší hloubku. A jestliže první dějství profitovalo z milostného romantického příběhu seznámení obou protagonistů, jejich zamilování a posléze tajné svatby, druhé dějství kompenzovalo určitý nedostatek děje impozantní hudbou. Písně „Agnus dei“„Čas je proti nám“, či „Víra v sebe, víra v druhé“ šly opravdu pod kůži, samozřejmě i díky obdivuhodnému pěveckému výkonu Jaroslavy Fridrichové, ale i ostatních účinkujících. Prostě stálo to za to. Mám radost z toho, že Filipína, kterou jsem pomohl přivést na českou kulturní scénu a do českého historického podvědomí, žije a že se její role dále rozvíjí.

K slavnostem patřily i tematické prohlídky hradu k tématu Filipína Welserová, vedle obvyklých prohlídek hradem nepochybně obohacení repertoáru pro ty, kdo mají o pohádky a mysteriózní příběhy zájem. Doufejme, že tato tradice nezahyne a pro opravdové „fajnšmekry“ zůstanou i tyto prohlídky v programu hradu.

Že má Křivoklát rád příběhy, potvrdila i výstava řezbářských prací. I ta má svůj příběh o rozmazlené a pobytem v dračí sluji polepšené princezně. A řezbářská díla jsou hodna zhlédnutí, stojí za to.

Nezbývá ale, než se vrátit k slavnostem o víkendu 7. – 9. srpna 2015. Musím uznat, že organizátoři akce Hanka Jurčková a Ladislav Adam odvedli neskutečnou práci, hraničící se sebeobětováním. Jejich identifikace s příběhem ale i s jejich hradem byla příkladná. Jestliže někdo dokáže v 37 stupňovém vedru celé odpoledne přihlížet kratochvílím na křivoklátském nádvoří (poté, co se tam nechali přivézt na koních (paní Jurčková dokonce v ženském sedle, ve kterém prý předtím nikdy neseděla) nezbývá, než před ním smeknout. Což rád dělám.

Pr--vod_Filipina a Ferdinand_02

Studené zdi křivoklátského hradu dostaly svou duši a tepající srdce. Aby srdce ale mohlo tlouct, potřebuje krev. A krví kulturních památek jsou jejich návštěvníci. Nezbývá než doufat, že jich přijde dost a podmínky budou příznivé, aby mohlo tepat dále.

Máme rádi pohádky. Ty o Popelce a hloupém Honzovi jsou pak vždy předurčeny k úspěchu (viz např. filmy jako Pretty Women či Notting Hills). Určitě budeme ochotni naší křivoklátské Popelce odpustit i to, že byla bohatá.

Ryt----sk-- kratochv--le F. W._portr--ty_14

Svět pro digital natives


 

Znáte je, jsou všude kolem vás. Vypadají normálně lidsky, myslí ale jinak než my. Jsou to mladí lidé či děti narozené v epoše počítačů a internetu, lidé, kteří s počítači vyrostli od raného dětství. To jsou oni „digital natives“, čili domorodci v digitálním světě, kterým očividně bude patřit budoucnost a kteří nás odsunou do starého železa. Celý svět se totiž orientuje jen na život „on line“.

Bez internetové adresy, bankovního konta s internetovým ovládáním, facebooku, twiteru atd atd. nejste prostě „in“. Vlastně vůbec nejste, neexistujete. Angličtina se vkrádá do našeho jazyka stejně jako ony počítače, už proto, že je jednoznačně nejpoužívanějším jazykem elektronického světa. A ta angličtina má s tou mluvenou používanou v normálním životě jen málo společného. Jako by se celá tato elektronická komunikace chtěla uzavřít do nějaké kapsle, která kontakt s „normálním“ životem odmítá.

Právě v tom je ona diference – co považujeme za „normální život“. Rozhovor u skleničky vína nebo přes skype? Rovnání si myšlenek během jízdy tramvají či autobusem, nebo „check“ zpráv na mailu a na facebooku? Je prohlížení si mobilního telefonu u večeře či během rozhovoru normální? Pro nás staré nemyslitelné, pro mládež naprosto normální. Oni se spíš diví, proč to neděláme. Že se díváme jeden druhé do očí místo do mobilu- to jsme výběhový typ, takový rozhovor je ztráta času, kolik by se zatím dalo na mobilu udělat!

Dobrá, možná přeháním, možná ze mě mluví i frustrace, ale prostě nedokážu držet s oněmi „digital natives“ krok. A jsou s tím spojeny deficity v každodenním životě. Zkuste se postavit na přepážku na letišti a chtít lístek. Budete mít štěstí, když jich pár zbylo, samozřejmě každý v jiné části letadla. Protože dnes je třeba „checkovat online“. A to už v den před odletem. Dobrá, pokouším se hrát tu hru, i když mě na rozdíl od oněch „digital natives“namáhá a unavuje. Jestliže se na obrazovce počítače objeví něco jiného, než jsem očekával, propadám panice. Oni ne. Na rozdíl ode mně se totiž u nich on stránka, na které právě jsem, nezhroutí, oni znají řešení. U mně zavládne frustrace a černá obrazovka. Na Islandu jsem se opravdu musel do letadla přihlásit přes počítač. Když jsme to neudělali na cestě na Island, seděli jsme v poslední řadě sedadel přímo u toalet. Po několika marných pokusech se to přece jen podařilo, objednal jsem lístky, dokonce jsem dokázal ženu umístit do stejné řady sedadel (ne ale na sedadlo vedle mně, protože bylo údajně obsazené. Ženu to vzrušilo a žádala lístek vedle mně – má strach z létání a turbulencí. Marně jsem jí vysvětloval, že všechna sedadla jsou už obsazená (bylo deset večer den před odletem. Ještě hůř jsem ji pak mou „neschopnost“ mohl vysvětlit, když nakonec místo vedle mně bylo prázdné – to by mi mohl taky někdo vysvětlit). Jenže pak bylo třeba vytlačit lístek. Je na nich magnetický kód, bez něho se do letadla nedostanete. Že máte rezervaci, nikomu bez onoho magického magnetického proužku nevysvětlíte, hned se stáváte teroristou, který chce neoprávněně vniknout do letadla a můžete počítat se zatčením a tvrdým výslechem. Jak, když s sebou nemáte tiskárnu? Můj syn – taky jeden z oné novodobé rasy – by mě poučil, že jsem si mohl lístek uložit na mobilním telefonu. Odhlédnouc od faktu, že s mým novým mobilním telefonem nejsme žádní velcí kamarádi, protože na něm neustále vypadává síť a to v nejnevhodnějších okamžicích, jsem touto akcí naprosto přetížen. Neumím to! Neuvěřitelné, že!

Milá polská recepční Magdalena byla ochotna naše letenky vytisknout, stačilo by jí přeposlat mail z letiště. Jenže jak, když funkce „weiterleiten“ tedy „přeposlat“ prostě zmizela. Zatím se mi to ještě nikdy nestalo, ale u tohoto mailu prostě nebyla. Stále se mi stávají situace, které tu ještě nebyly a to výhradně v době, kdy se vůbec nehodí. Zatímco já jsem propadl definitivně panice, že se z ostrova uprostřed Atlantiku – no uprostřed je přehnané, spíše na konci Atlantiku blízko polárního kruhu – nikdy živí nedostaneme, Magdalena, jakožto „digital native“ okamžitě věděla, jak nato. Prostě jsem se přihlásil na jejím počítači, tam otevřel svůj mail a ona poté lístky vytiskla. Odletěli jsme.

Vstupenky do Modré Laguny bylo taky třeba objednat „online“, jinak je na pokladně nedostanete. To bylo méně namáhavé. Už jsem si zvykl na to, zadávat do internetu číslo mé kreditní karty i s bezpečnostním kódem. Dříve mě z toho vždy rozbolelo břicho při představě, že se někdo nabourá do systému organizace, od níž jsem právě něco koupil, zatím se to nestalo, jsem už klidnější, ovšem zdaleka ne tak klidný jako můj syn – digital native. Ten to považuje za normální. A pokud někdo moji kreditní kartu přece jen zneužije? No tak se pak najde prostě řešení. Při vstupenkách do Modré laguny mi funkce „přeposlat“ nezmizela. Bylo tedy možné poslat lístky s jejich magnetickým kódem na recepci Magdaleně (chválabohu měla službu ona a dalo se s ní tedy komunikovat ve východoslovenském dialektu, který mi dělá mnohem méně problémů než angličtina – při té se mi daří podobně jako při počítači – v okamžiku, kdy nerozumím, co mi člověk na druhé straně stolu říká, propadám panice místo, abych mu řekl, že jsem mu nerozuměl a má to říct ještě jednou a SROZUMITELNĚ!). Lístky nám vytiskla a my jsme se vykoupali.

Horší to bylo na benzínových pumpách. Většina z nich nemá obsluhu- pracovníci na pumpě by byli moc drazí. Jde o automaty, hovořící na vás islandsky. Někdy i anglicky, když vám poroučejí „remove card“. Otočil jsem ji do všech možných poloh, ale automat opakoval neúnavně své „remove card“ a benzín mi neprodal. Super věc, když máte za deset minut vracet auto s plnou nádrží, aby vám nezaúčtovali dodatečné čerpání a neuletělo vám letadlo, k letence na něž jste se dostali s takovým vypětím sil a pomocí obětavého personálu hotelu. Počítače mají svou řeč a principy, nedá se s nimi vyjednávat. To mně znervózňuje – „digital natives“ to milují. Naopak, komunikace se živým personálem jim dělá větší potíže, spíše je znervózňuje. Jestliže se totiž v počítačové technice dostatečně vyznám, vím zhruba, co mi počítač odpoví, když jsem do něj něco zadal. U člověka jeho odpověď odhadnout nedokážu. To dokáže mladého člověk zvyklého komunikovat s počítači a automaty vyvést z míry. Oni jim totiž rozumí. To, co je pro mně chybějící flexibilita, je pro ně stabilita.

Prostě cestovat dnes, aniž byste byli „digital native“ je spojeno s mnohými stresujícími situacemi a vývoj jde směrem, že to brzy ani nebude možné. Zřejmě nám nezbude než se spolehnout na autobusové skupiny a jezdit s nimi. Bez ohledu na to, že to moje žena nesnáší. V těch autobusech sedí převážně starší ročníky, než jsme my. S počítači neumí, vše jim připraví cestovní kancelář, nemusí nic objednávat „online“. Ovšem nesmí se vychýlit od nalinkovaného programu, svobodu jednání má jen ten, kdo se internetu nebojí.

I soukromé cestování nabývá na dynamice. Ne ve všech městech se dá najít v parkovací zóně parkovací automat. V Grazu to ještě chválabohu jde, ale ve Vídni neexistují a ani dokonce v Bardejově jsme žádný funkční nenašli. Není to přece problém, zaplaťte mobilem, existuje paylife  funkce, jen ji využít, No právě, jen ji využít…

Chci se jako lékař vzdělávat, Tak nějak se to ode mne očekává, ale i já chci mé pacienty léčit na nejnovější úrovni medicíny. K tomu patří vzdělávací akce. Ještě před krátkou dobou jsme na sekretariátě vyplnili příslušný papír a bylo. Když jsem jej hledal tentokrát, řekla mi sekretářka, že ty formuláře už nejsou. Nechápal jsem. Vysvětlila mi, že si musím zažádat o povolení na ředitelství a sice „online“. Jsem na to slovo už pomalu alergický. Buď si všimla, že jsem dostal červenou vyrážku nebo zaregistrovala můj pohled Jacka Rozparovače v akci. Špitla, že je to úplně jednoduché, že musím vstoupit ne webovou stránku mé nemocnice. Vstoupil jsem. Objevila se celá řada ikonek. Jenu z nich jsem znal, na ní si objednávám „online“ obědy v závodní jídelně. Poté, co jsem s pomocí našeho nemocničního technika přesvědčil systém, že chci skutečně jíst v jídelně a ne na oddělení Med3 – nevím proč se počítač rozhodl, že mám jíst na oddělení, kde jsem tou dobou vůbec nepracoval- funguje to. Jenže tato ikonka to samozřejmě nebyla, Ani další dvě, které mi připadaly logické, a které jsem tím pádem vyzkoušel. Nebyly to ony. Zavolal jsem o pomoc mladého kolegu – našeho „digital native“. Milý kluk. Ihned přispěchal na pomoc a řekl mi, že přihlášky k vzdělávání mám hledat po zelenou ikonkou s nápisem SAP Portal ESS,BW. On sice taky neví, co ty zkratky znamenají, ale určitě to tam je. Bylo to tam. Probojoval jsem se k přihlašovacímu formuláři. Počítač po mně chtěl samozřejmě název akce místo konání, hodinu a dne začátku, hodinu a den konce akce, pak délku trvání akce – nevěděl jsem, zda mám spánek odečítat nebo ne – pak údaj o nákladech. Protože jsem pozván svou ženou, napsal jsem 0,00 Euro. Nelíbilo se mu to, napsal, že údaj je příliš nízký. Opravil jsem to na 1,00 Euro. Zopakoval nerudně, že údaj je příliš nízký. Nepochodil jsem ani s deseti Eury, teprve u dvaceti se uspokojil. Zda ty peníze dostanu či budu muset platit, jsem nezjistil. Dále jsem musel zjišťovat webovou adresu uspořadatele a další řadu údajů, než mi napsal – „vyplňte všechny povinné kolonky“ a já musel začít od začátku. Nakonec, když byl konečně spokojen, zmáčkl jsem knoflík „poslat“. A teď čekám, zda někam pojedu. Kdo ví, kam jsem ten formulář poslal. Doufám, že se to někdy dozvím. Pravděpodobně mailem.

Před týdnem jsme dostali se ženou pozvání na pomologický kongres. Koná se v Grazu, firmě Novartis tím nevzniknou žádné příliš velké náklady, pozvání jsme přijali. Problém byl jen v tom, že jsme se na něj měli přihlásit přes webovou stránku „etouches“. Tušil jsem, že bude zle. A bylo. Myslel jsem si naivně, že se objeví přihláška na náš kongres.Místo toho jsem musel vyplnit formulář, abych se stal členem oné zprostředkovávající organizace, registrované ve Velké Británii. Probojoval jsem se přes více než dvacet kolonek, které jsem musel vyplnit. Mou soukromou mailovou adresu opovržlivě odmítli, musel jsem zadat služební. Ptali se mě, kolik minut jsem už strávil na akcích organizované jejich společností. Protože jsem se teprve přihlašoval, bylo logické, že jsem se nezúčastnil žádné. Chtěl jsem vyplnit 0 minut, nebylo to možné, nejnižší počet byl 500. Zadal jsem tedy 500. Poté se mi podařilo formulář odeslat a dostal jsem odpověď, že do 24 hodin dostanu „Password“ a „Username“, abych se mohl přihlásit na můj vytoužený kongres. Nestalo se. Za dva dny jsem dostal mail od Senior Sales Director dané společnosti, který se potěšil, že jsem se rozhodl volit mezi dvěma jeho organizacemi??? Poté mi napsal, že mu mám poslat další informace, aby mi mohl poslat DEMO verzi, než bude moci aktivovat můj „trial“. Mé nervy definitivně praskly. Napsal jsem firmě Novartis, že děkuji za pozvání na kongres, ale zůstanu za daných podmínek raději doma. Vzdělávat se zřejmě brzy už nebudeme, musíme to přenechat těm, kteří se Senior Sale Director přes počítač vyběhnou a budou se na kongres moci přihlásit.

Mladí kolegové generace domorodců digitálního světa mají samozřejmě výhody. Směrnice, léky a jejich vedlejší účinky, všechno si na vizitu nosí s sebou jako takzvaný App (víte, co to slovo skutečně znamená? Já ne. Tedy, samozřejmě vím, že to znamená aplikace, ale co znamená to slovo v praxi?) na svém mobilním telefonu. Pokud mají síť – jsou pak hned ohromně chytří. Místo dívání se na pacienta ovšem prohlížejí svůj mobil. Neuvědomují si, že naprostá většina našich pacientů s průměrným věkem mezi sedmdesáti a osmdesáti lety nepatří k „digital natives“ a tak jejich aktivitě na vizitě nerozumí a někteří ji považují dokonce i za neslušnou. Ale i farmakologické firmy přicházejí ne už s prospekty, ale s adresami webových stránek, kde si můžu stáhnout jejich „Apps“ s popisem produktů. Nedělám to, nemám na to ani čas ani chuť. Možná zblbnu, zatím to kompenzuji návštěvami na oněch vzdělávacích akcích, Otázka je, jak dlouho ještě. Jak dlouho budu schopen ovládat přihlašování se „online“. A dokdy se bude možné přihlásit bez  zprostředkovávání internetových firem jako je „etouches“.

Internet je samozřejmě přítel. Mám mailovou adresu, přes kterou mohu s přáteli komunikovat mnohem rychleji než psaným dopisem (dopisuji si pouze s jedním člověkem- je to příjemné, ale pomalé) V době, kdy je rychlost rozhodující, jste samozřejmě při posílání dopisů na odpis. Mám webovou stránku – ovšem technické změny na ní provádí můj syn. Jsem na facebooku (nezapomenu na vytřeštěný pohled mé dcery, když mě přistihla, jak se na facebook přihlašuji („Tati, čo to robíš, to je predsa pre mladých ľudí!“ Mám mobilní telefon, který mi leze na nervy svými vrtochy, ale bez něhož nemůžu žít. Bratr mi poradil, abych resetoval výrobní nastavení mobilu, že tím ten problém s vypadáváním sítě možná odstraním. Neprozradil jsem mu, že nemám tušení, o čem hovoří, zeptám se o příštím víkendu mého syna – už vidím jeho pohled! Používám internetové bankovnictví a platím pay palem.

Žiji tedy v digitálním světě, aniž bych v něm byl „domorodec“. Jsem zde přistěhovalec, neumím dobře jeho řeč a neznám pravidla. Měl bych se integrovat. Vůle mi nechybí, ale už to asi nedokážu.

Nikoho to nebude zajímat. Manažery firem se stávají lidé po třicítce, první generace „digital natives“. Ti na naši neschopnost nebudou brát žádný ohled, už proto, že si vůbec nedovedou představit, že by analogový člověk mohl mít v jejich digitálním světě problémy. Jsme zatím jen na začátku digitální revoluce. Přichází P2P, Uber či Lyft. Neptejte se mě, kdy se to zastaví. Nezastaví se to, bude se to zrychlovat. Vážení analogoví občané, mám dojem, že jsme v pr…. nebo tam brzy budem.

Mimochodem, moje vnučka, která má dva a půl roku ještě nemá mobilní telefon, domnívám se, že je to jeslích dost velký handicap. Když se jí ale má žena ptala, co jí má přivézt ze Slovenska, zamyslela se a pak řekla „Baba, počitač. Verča bude robiť ťuk ťuk ťuk.“

Naše Veronika je už „digital native“. Příští generace vývoje.