Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů.

Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva.  Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je příliš komplexní a příliš velký a otázku, zde se s ním malá Evropa vůbec může vyrovnat, nejsem schopen zodpovědět ale ani odhadnout.

Můj názor je, že integrace je možná, jenže takový Afgánec či Syřan, ale i Bosanec překonává při tom mnohem vyšší laťku, než jsem musel přeskočit například já. Je to pro něj mnohem náročnější a proto mnozí selhávají. Je to prostě nad jejich síly – intelektuální i kulturní. A tady začíná náš problém. Jak rozlišit toho, kdo se integrovat chce, ale nezvládá to, od toho, kdo se vůbec integrovat do naší společnosti nechce, ale chce jí naopak vnucovat svá vlastní pravidla.

Má integrace do rakouské společnosti byla opravdu bezproblémová. Kníže Schwarzenberg svého času řekl, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit luxus hovořit dvěma rozdílnými jazyky. Jako obvykle trefil hřebík na hlavičku. Jsme opravdu s Rakušáky jako dvojčata ať už si to chceme či nechceme připustit, máme stejná nebo skoro stejná pozitiva i negativa v našem národním charakteru, rozdíly jsou marginální. U mě se tedy jednalo pouze o problém jazyka. Problém zvládnutelný. Samozřejmě je nemálo přistěhovalců, kteří nezvládnou ani to – skoro denně se s nimi setkávám, i po dlouhých letech v Rakousku mluví lámanou němčinou nebo neumí německy vůbec. Dráždí mě to. Samozřejmě, možná není v silách každého člověka, naučit se hovořit jazykem země, v níž žije, plynně, ale aby se s ním člověk mohl aspoň dorozumět, to by měl zvládnout každý. Anebo by si měl sám přiznat, že selhal a zemi opustit.

14. června došlo v Grazu k nevídané tragédii. Mladý muž v autě projížděl pěší zónou v centru města a úmyslně najížděl do lidí na ulici i do těch, kteří seděli v kavárnách na chodnících. Zabil čtyři lidi, přes třicet jich zranil, mnohé těžce, minimálně dva z nich zůstanou doživotně ochrnutí. Zničil jim život. Poté zastavil své auto před policejní stanicí, vstoupil do ní a vzdal se. Úřady reagovaly bleskově – a špatně. Oznámily hned v prvním komuniké, zřejmě aby rozptýlily podezření z teroristického činu, že se jedná o mladého rakouského občana a teroristické pozadí je naprosto vyloučeno. To věděli už hodinu po činu!

Až postupně prosakovaly další informace. Onen rakouský občan se narodil v Bihači a je tedy muslim. Na tom by nic zlého nebylo. Podivné bylo, že mu byl zakázán kontakt s jeho dětmi a jeho žena žije v jednom z domů pro ochranu žen, které odejdou od svých mužů a cítí se být jimi ohroženy – v Rakousku něco takového je. Protože ale bydlel v sousední vesnici Kalsdorfu, netrvalo dlouho, abych se dozvěděl, že s tou rodinou byly neustále problémy – křik, domácí násilí. To byl nakonec i důvod odchodu manželky pachatele ze společné domácnosti a soudní zákaz styku s dětmi. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděl od jednoho člověka z Kalsdorfu, co byl v té rodině hlavní problém – manželka nechtěla nosit na veřejnosti šátek! A jsme u jádra problému.

Onen mladý muž chtěl žít dál jako v Bihači. Tam kdyby poručil ženě nosit šátek a ona odmítla, vysloužila by si opovržení a odsouzení celé vesnice či města a soud – pokud by k němu došlo –  by dal zapravdu jemu. V Rakousku byl v neprávu on – tady nesměl ženu nutit k ničemu, co by ona sama nechtěla a přišel díky tomu nejen o ženu ale i o děti – věc, kterou onen mladý muž nikdy nepochopil. Možná se skutečně jedná jen o psychicky nemocného člověk, otázka ale je, jak na jeho psychickou stabilitu působil fakt, že žil v pro něj kulturně cizím prostředí, v Bihači by mu bylo zřejmě lépe. Zvláštní je, že se ani takoví lidé do svých někdejších domovů nevracejí, i když jejich snaha o integraci ztroskotala. Svou laťku integrace nepřeskočili, byla pro ně příliš vysoká. Následkem je tragédie jeho obětí, jeho vlastní, ale i budoucích uchazečů o azyl a o pobytové povolení v Rakousku. Na všechny se bude pohlížet ve světle grazské tragédie, jako na možné nové atentátníky.

Naše známá pracuje v domě pro utečence. Stará se zde o děti utečenců, učí je německy, dává jim jídlo. Mezi těmi dětmi je nesmírně nadaný chlapec, říkejme mu Murad, protože jsem jeho pravé jméno zapomněl. Učí se rychle jazyk, je vděčný za vše a jednou po obědě naprosto spontánně přišel naší známé pomáhat uklízet nádobí ze stolu. Okamžitě u něj stál nějaký černý Mohamed a vysvětlil milému Muradovi, že se nesluší, aby něco takového dělal, že je to ženská práce a že pokud bude takto pomáhat, ostatní chlapci jím budou opovrhovat a vyloučí ho ze svého středu. Dodávám, že onen Mohamed je jinak velmi milý chlapec, s nímž nejsou žádné problémy, učí se němčinu a není agresivní. Žije ale na rozdíl od Murada ve světě, z něhož přišel a přinejmenším zatím jej není ochoten opustit.

To začíná už u zjištění, že psi v Evropě nejsou nečistá zvířata, jak jim natloukali doma po celý život do hlavy, ale domácí mazlíčkové, pokračuje to přes používání tekutého mýdla, jídelníček s vepřovým masem a zcela jinými přísadami, než jsou zvyklí, problém zdravotního pojištění a zdravotní péče v případě choroby atd. atd. Všechno nové neznámé věci, které mohou napínat schopnosti imigranta na jeho hranici přizpůsobivosti nebo dokonce za ni.

Je pravdou, že děvčata jsou mnohem připravenější se integrovat do naší společnosti než chlapci. Má to svou logiku. Dívkám náš systém vyhovuje samozřejmě mnohem víc, poskytuje jim víc svobody. Samozřejmě se jedná o ta děvčata, která jsou schopna dosáhnout určitého vzdělání a tím i samostatného emancipovaného postavení ve společnosti. Je dost i takových, které se cítí dobře v kulturně předepsané podřízené, ale zabezpečené roli matky a ženy v domácnosti. Chlapci se bojí o své privilegované postavení, jako onen Mohamed. V zemích orientu je muž pán a žena je povinna poslouchat. Bez ohledu na vzdělání či intelekt, většinou si svého muže stejně nemohla zvolit sama, byl jí vybrán otcem, který byl v rodině absolutním pánem. Úkolem muže je „mít svou ženu pod kontrolou“. Kdo to nedokáže, ztratil ve společnosti svou tvář. Ostatně i v bibli stojí: „Bůh řekl ženě – Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ALE ON NAD TEBOU BUDE VLÁDNOUT.“ Jak víme, korán je převyprávěná bible a islám zatím neprodělal ani osvícenství ani sekularizaci, která by sílu božího slova ve společnosti oslabila. V naší společnosti se zatím situace otočila, muž se sice o ženu uchází, partnera volí ale ona. Muž tedy musí být atraktivní, buď vzhledem, nebo svým vtipem, vzděláním nebo stavem svého konta. Muž orientu je atraktivní (nebo aspoň věří, že je) už jen tím, že je muž. Nemusí pro své postavení nic dělat, nemusí se učit (z toho bolí hlava) ani nijak vynikat. Pohodlná pozice, kterou by si rád zachoval i zde. Je překvapen, když při této snaze naráží v křesťanské  Evropě na překážky.

V jistém německém filmu o emancipované Turkyni (nemám ty filmy rád, jsou dělány na objednávku, aby vytvářely dojem úspěšné integrace turecké menšiny) říká ona mladá žena, že každý Turek vláčí všude s sebou svou anatolskou vesnici. Tím je myšleno, stále jej pronásleduje otázka, co by jeho chování řekla teta z Anatolie, zda nepřekročila linii, kterou je ochoten akceptovat její otec či matka. Zda její projevy emancipace a integrace nebude muset zaplatit vyvržením ze středu svých nejbližších. To samozřejmě představuje neustálou brzdu, tato je ale překonatelná.

Horší jsou ti, kteří v možné integraci vidí ohrožení svého postavení. Kteří brání manželkám učit se německy, aby se neosamostatnily, nutí je nosit šátek a muslimský oděv, aby nemohly chodit do společnosti, brání ve vzdělání svým dětem, aby nebyly chytřejší než on a nepřekonaly jej svou kvalifikací a tím i postavením ve společnosti. Protože otec musí být pánem, musí být patriarchou. Jestliže by synové byli vzdělanější než on, měli lepší práci a postavení ve společnosti, byla by jeho pozice ohrožena. S touto skupinou je opravdu těžké pořízení a stávají se stále větší zátěží.

A pak jsou tu ti, kteří naši společnost nenávidí a chtějí ji zničit. Jsou tu jen proto, aby využívali její ekonomické výhody a připravovali „převzetí moci“. Ať už cestou demokratickou (spíše demografickou, při vývoji porodnosti budou představovat brzy velkou politickou sílu) nebo násilnou. Ti organizují salafistické demonstrace za likvidaci demokracie a zavedení Božího státu a ti by měli opravdu co nejrychleji zmizet. Už proto, že vrhají zlé světlo na všechny své rozumnější krajany. Je to samozřejmě problém, pokud už mají občanství dané země. Myslím si, že nastavení k politickému systému země, ve které žijí, by se mělo rozhodně zohledňovat při udělování státního občanství. Dokud se člověk neprokáže, že je ochoten akceptovat zákony země, ve které žije, měl by mít nanejvýš POVOLENÍ k pobytu, které by mu bylo možné kdykoliv odebrat, pokud by onu zemi začal svých chováním ohrožovat.

Specifickým problémem je chování muslimských žen, které si prostě nemůžou dovolit chovat se jako křesťanky, co se týká oblečení, chování na veřejnosti atd. atd. S tím mohou být spojeny i určité problémy v lékařských ambulancích. Opět zdůrazňuji, že v ABSOLUTNÍ většině s tím nejsou žádné problémy.

Před několika lety přišla do ambulance na Stolzalpe žena původem z Pákistánu. Oblečená sice podle tamější tradice, ale vzdělaná, hovořící plynule anglicky a intenzívně se učící němčinu. Vyšetřil jsem ji, zjistil zápal plic a přijal ji na oddělení. Druhý den ráno mě můj šéf skoro veřejně popravil. Jak jsem si mohl dovolit vyšetřit muslimskou ženu, aniž jsem se napřed zeptal na souhlas jejího muže? Okamžitě nechal onoho manžela zavolat, přivolal mě k onomu rozhovoru, aby mi ukázal, jak se správně chovat k muslimům. Několikrát se mu omluvil za mé chování a pak jej požádal, zda může jeho ženu na vizitě vyšetřit, tedy samozřejmě k poslechu plic potřebuje, aby se do pasu vysvlékla. Onen Pákistánec na něj dlouho nechápavě zíral (byl to rovněž vzdělaný člověk, technický inženýr a mluvil velmi dobře německy) a pak šéfovi řekl, aby dělal, co je potřebné a pokud bude mít podobné otázky, aby se s nimi obracel na jeho ženu a ne na něho. Co tím chci říct? Že často vyrábíme problémy, kde nejsou a že svou přehnanou snahou akceptovat zvyky zemí přistěhovalců chceme do jisté míry demonstrovat svou kulturní nadřazenost nad nimi. Ten Pákistánec to tak pochopil a později už hovořil jen se mnou, šéfa už vidět nechtěl.

Ale jsou výjimky, kdy manžel muslimky brání tomu, aby se v ordinaci vysvlékla, či aby ji na gynekologii vyšetřoval muž křesťan. Tito lidé by si měli najít jinou zemi, ve které chtějí žít, je jich dost, kde by mohli takovéto žádosti uplatnit. Tvrzení, že mají PRÁVO na zvláštní zacházení a že se jejich nároky MUSÍ akceptovat, je nesmyslné. Angažovat na to do služby druhého lékaře/lékařku, který by byl pro fanatického muslima přijatelný, je samozřejmě naprostý neorganizovatelný a nefinancovatelný nesmysl. Samozřejmě že jako lékař ručím za stanovení správné diagnózy. Pokud mi v tom ale chování pacienta brání, prostě tuto skutečnost zadokumentuji v dekurzu.  Kvůli několika extremistům není třeba měnit platné zákony. Opravdu ne. Samozřejmě, že pokud bychom přijímali zákon, který by zajišťoval speciální zacházení všem občanům muslimského vyznání, budou to využívat i ti umírnění, kteří jinak nemají ani se současnou situací problém. Jenže tím vyvoláme nejen zmatek, ale i další finanční a organizační náklady, které opravdu nejsou nutné. Je přece především v zájmu PACIENTA, aby u něj byla stanovena správná diagnóza a byl správně léčen. Pokud má jiné priority, je to jen jeho problém. Důležité je, aby pacienti ovládali aspoň částečně jazyk země, ve které chtějí žít. Aby se nestalo, co před několika lety na grazské klinice. Dvě turecké pacientky, jedna na normální kontrole těhotenství, druhá na přerušení těhotenství kvůli těžkému poškození plodu. Ani jedna neumí ani slovo německy, obě sedí na chodbě před ambulancemi. Vyvolána je ta na přerušení těhotenství a do ambulance vstoupí ta druhá. Otázkám nerozumí, dokumentaci má od té druhé pacientky, se kterou si povídala na chodbě, zřejmě si papíry omylem vyměnily. A tragédie byla tady.

Ve Vídni kandiduje v podzimních volbách poprvé vlastní turecká iniciativa s vlastními kandidáty. Má „hájit“ zájmy turecké menšiny. Nevím, kolik námahy vynaložily tradiční strany, aby získaly vzdělané integrované Turky do svých řad a nechaly je kandidovat na zvolitelných místech. Vlastní turecká politická strana je cesta do pekel, cesta ke konfrontaci.

Stále jsem ovšem zatím hovořil o lidech, kteří se do Evropy přistěhovali legálně a už před delší dobou. Pozice současných uprchlíků je zcela jiná. A hlavně jejich svět je zcela rozdílný podle země, z které pocházejí.

Ze Sýrie k nám přichází především střední vrstva. Není pravda, že všichni Syřané utíkají do Evropy, nejvíc 1,8 milionu jich žije v sousedním Turecku a čekají na to, až se budou moci vrátit domů – totiž až v jejich domovech představou řádit fanatici z Islámského státu. Sýrie byla sekularizovaný stát, kde náboženství nehrálo žádnou podstatnou roli. Ani nemohlo. Sám prezident Assad pochází z kmene Alevitů, jejichž náboženství není ortodoxními muslimy (především sunnity) uznáváno za pravověrné. Dále jsou tu početní Drúsové,kteří jsou Mohamedovu učení ještě víc vzdáleni než Alevité. A žila tam jak šíitská menšina, tak sunnitská většina. Assad ovšem vládl diktátorsky podle Marxových pouček a jak víme, komunismus náboženství nikdy nepřál. Žila zde i podstatná křesťanská menšina, která se pod diktátem Assada těšila poměrné svobodě. V životě prostých Syřanů nehrálo tedy náboženství žádnou rozhodující roli a nehraje ji ani dnes. Laťka, kterou musí přeskočit, aby se mohli v Evropě integrovat, není nepřekonatelně vysoká.

Jinak jsou na tom Afgánci. Utíkají stejně jako Syřané ze země, ve které se nedá žít. To je pravda. Jsou ale muslimové, kteří jsou svým náboženstvím zaujati. Samozřejmě jsou výjimky, poznal jsem na Slovensku kolegu z Afgánistánu Fathiho, chytrého, vzdělaného, skvělého lékaře a naprosto tolerantního, ostatně oženil se s křesťankou a akceptoval všechny svobody naší společnosti. Možná by se na mne zlobil, kdybych ho označil na výjimku, ale jsem přesvědčen, že takovou je. Ostatně přišel k nám v době, kdy v Afgánistánu vládla komunistická vláda Babraka Karmala, jež se snažila – ve vlastním zájmu o přežití – vliv náboženství na denní život minimalizovat. Bez úspěchu. Babrak Karmal byl Talibanci bestiálně zavražděn a islám se vrátil do každodenního života. Většina z těch, které jsem zatím měl možnost poznat, neumí ani německy ani anglicky, jsou to prostí rolníci. Jakou měli představu, co budou v Evropě dělat, nevím. Možná chtěli obdělávat pole, stejně jako doma. Nemohli vědět, že v Evropě už dávno žádný pacholek na statku nepracuje, protože jej vytlačila technika. Otázkou je, proč nezůstali v Iránu či v Pákistánu, kde by se domluvili (jazyk je totožný nebo velmi podobný) a kde by byli i kulturně kompatibilní. Samozřejmě, že by jim Pákistán mohl nabídnout jen chudobu (Irán je na tom možná poněkud lépe), před Talibanci, před nimiž utíkají, by je ale ochránit dokázal. A odtud by se mohli v případě změny politických poměrů vrátit domů. Ekonomický prvek jejich dlouhé cesty do Evropy je dosti zřejmý a dělá je podezřelými. Oni sami tvrdí, že v Iránu, kde mnozí skutečně našli své první útočiště, není „žádná práce, žádná škola, žádné peníze.“ Je to možné. I pro Iránce je výhodnější, když se afgánští uprchlíci vydají na další cestu na západ.

Další velkou skupinou jsou lidé z Eritreje. Eritrea si vybojovala samostatnost na Etiopii- v osvobozovací válce zahynulo více než 150 000 lidí. Samozřejmě převzali moc v zemi po vyhlášení samostatnosti ti, kdo měli zbraně a zavedli v zemi tuhou diktaturu. Eritrejský diktátor Isayas Atewerki tvrdí, že země není pro demokracii připravena, a jen tvrdou rukou se zde dá udržovat pořádek. Zkušenosti z afrických zemí, kde to s demokracií zkusili, mu dávají za pravdu. Eritrejci jako uprchlíci v Evropě jsou tedy problematickým prvkem, jsou to ale aspoň z velké části křesťané (ortodoxní), aspoň po náboženské stránce nemusí přeskakovat překážky, musí ale zdolávat obrovské rozdíly kulturní.

Poslední skupinou, kterou chci zmínit, jsou utečenci ze západní černé Afriky, ze zemí jako je Mali, Senegal atd. Zde se jedná jednoznačně o emigraci ekonomickou. V Mali sice krátce řádili islámští fanatici (a zničili kulturní dědictví světa v Timbuktu) ale stačil týdenní zásah francouzské cizinecké legie a museli vyklidit zemi. V těchto zemích chodí od vesnice k vesnici agenti pašeráků a vyprávějí tam pohádky o tom, jak je v Evropě dobře, jak tam na každého čeká práce a dobrý výdělek, že každý člověk se domůže bohatství. Lidé pak prodají veškerý svůj majetek, pozemky, pole a za takto získané peníze si zaplatí převoz do Evropy. Až taky poznají, že realita je zcela jiná, že práce pro ně není a že o ně nikdo nestojí. Tito lidé většinou ani nepodávají žádost o politický azyl – protože by ho stejně nedostali, ale prchají ze záchytných táborů a rozhodnou se žít stylem ponorky – ilegálně. S tím spojenými ekonomickými i jinými problémy a s nebezpečím radikalizace a vzniku nenávisti ke společnosti, která je odmítla.

Tyto uprchlíky by bylo třeba posílat domů stejně rychle jako lidi z Kosova (v Rakousku trvá projednání žádosti o azyl u občanů Kosova jeden den a jsou posíláni zpět – Kosovo platí za politicky bezpečnou zemi – v nebezpečí tam žije jen malá srbská menšina, ne ale kosovští Albánci sami, kteří si s pomocí amerických bomb vybojovali samostatnost, s kterou neumí zacházet). Může mi jich být sice jako podvedených chudáků líto a protože doma vše prodali, nemají se ani moc kam vrátit. Ale naletěli podvodníkům a za tento podvod nejsme povinni ručit. Když zkrachuje pojišťovna, která vám slíbila životní pojistku, můžete se taky cítit podvedeni, nedostanete ale ani korunu či cent. Pokud by se objevili zase doma a řekli pravdu, byla by to proti pašeráckým bandám nejúčinnější taktika. Účinnější než potápění jejich lodí, ke kterému se EU stejně nikdy neodhodlá.

Stejně pak s uprchlíky, kteří se nedrží našich zákonů a pravidel. Co se děje v Calais je do nebe volající. Lidé, kteří tam stále znovu vnikají ilegálně do tunelu, přepadávají náklaďáky, rozřezávají plachty transportů a zastavují nákladní auta vrháním předmětů na vozovku, porušují jednoznačně zákony země, ve které se nacházejí (Francie). Místo, aby čekali na vyřízení svých žádostí o azyl (uznávám a psal jsem o tom, že to může být svízelné, jenže tady se jedná zřejmě ve valné většině o lidi, kteří na udělení azylu stejně nemají nárok) se rozhodli sami určit, ve které zemi EU chtějí žít (tedy v Británii) a jak se tam dostat. Přitom se chovají násilně a poškozují majetek, ke kterému očividně nemají žádnou úctu či vztah. Proč zde nezakročí francouzská policie a nepošle je všechny do země jejich původu, to tak úplně nechápu. Omlouvat je, že jsou traumatizovaní a že mají právo na své chování, je scestné. Ochrana majetku, zákonů a životů občanů Evropské Unie by měla stát na prvním místě. Už poté, co by byli první z nich odtransportováni zpět do svého Senegalu, Mali atd. by se situace určitě uklidnila.

Jinou kapitolou je možnost zaměstnávání uprchlíků – zdůrazňuji, že absolutní většina z nich CHCE pracovat. Tady jsou zákony ale hodně přísné a často i kontraproduktivní. Dokud není uzavřeno řízení o udělení statutu utečence, NESMÍ uprchlík pracovat. Nesmí oficiálně ani jít uklízet sníh na ulici. Můj syn pracoval rok v takovém domově. Azylové řízení se táhne často i několik let. To znamená, že se celá rodina tiskne v pokoji o 10 čtverečních metrech, a nikdo z nich NESMÍ jít ani pomoct stařence na druhé straně ulice stěhovat nábytek, i kdyby chtěl. A to ani zadarmo. Pokud by jí pomohl, ohrozil by tím svůj proces o udělení statutu utečence. Ani pokud statut utečence dostal, není vyhráno. Pak se dostává do podobné situace, v jaké jsem byl já – tedy před vstupem České republiky do EU. To znamená, že potenciální zaměstnavatel (tomu jste se museli předtím už zalíbit!) musí vypsat veřejně dané pracovní místo. Pokud se na toto místo přihlásí Rakušák, věc skončila – podle rakouských zákonů je zaměstnavatel povinen zvýhodnit uchazeče s rakouským občanstvím. Musí tedy vypsat místo úmyslně tak neatraktivně, aby o ně žádný Rakušák ani nezakopl. Pokud se pak 4 týdny nikdo nepřihlásí, začne na pracovním úřadě takzvaný „proces hledání náhradních pracovních sil – Ersatzkräfteverfahren“, na základě kterého může zaměstnavatel akceptovat cizince a poslat jeho přihlášku na pracovní úřad. Musí zdůvodnit, jaké výjimečné vlastnosti onen cizinec má, že se jej rozhodl zaměstnat. Na pracovním úřadě pak zasedne „Výbor pro cizince“ a rozhodne, zda je možno tuto přihlášku akceptovat. Až po pozitivním rozhodnutí může zaměstnavatel cizince zaměstnat a to vždy nejprve na dobu určitou maximálně na jeden rok. Že to není jednoduché? Není! Pro lidi z orientu, kteří ani nevědí, co to pracovní úřad je, o to těžší. Jsou to velmi vysoko postavené laťky, které přeskakovat vyžaduje vysokou inteligenci, vytrvalost a toleranci vůči frustraci. Kolik z přicházejících tyto vlastnosti má? Nevím, jak tento proces vypadá v Česku, zřejmě se ale příliš lišit nebude.

Co jsem chtěl říct? Že není možno házet všechny uprchlíky do stejného pytle. Že sem nepřicházejí primárně žít z našeho sociálního systému, ale hledají uplatnění. Že ho reálně mohou jen těžko najít je jiný problém, ovšem problém palčivý a vzhledem na svůj rozměr nebezpečný. Ti, kdo chtějí, by měli dostat šanci. Za předpokladu, že akceptují právní systém země, do které se dostali. Aniž samozřejmě existuje záruka, že se to každému podaří.

Nebezpečí je totiž někde jinde.

Problém uprchlíků a úspěšně šířené falešných zpráv o jejich chování a nebezpečí z nich pocházejícího, kterých je plný internet (takzvané Hoaxy) budí strach a žene voliče do náruče pravicových extremistických stran. (Jiným problémem je, že státní televize má příkaz informovat o utečencích výhradně pozitivně a tím stále více pracuje na své nedůvěryhodnosti). Stran, které samy evropské hodnoty demokracie liberalismu neuznávají a ohrožují je více než oni imigranti. Jenže davy uprchlíků jsou nebezpečné pro nás všechny právě tímto způsobem.

GPS

Navigace je samozřejmě výborná věc. Zejména, když jedete do neznámého města nebo z něj vyjíždíte, je to velká pomoc. Pokud ovšem funguje.

Jak mí čtenáři už vědí, mám ke všem elektronickým přístrojům rezervovaný vztah. Odmítám kategoricky mou vinu, ony si začínají. Zatímco klíče v hotelech to už vzdaly a pouštějí mě do pokoje bez většího odporu, ostatní přístroje se ještě stále podílejí na spiknutí techniky. Připomíná mi to motiv Terminátora III, stroje se rozhodly zbavit se nepohodlných lidí. Proč jsem právě první na seznamu, nevím, mohl bych to chápat, jako kompliment- totiž že představuji pro moc elektroniky nad lidstvem svým pasivním odporem nebezpečnou překážku, ovšem může to znamenat, že jsem prostě jen lehká kořist.

S mým prvním GPS přístrojem jsme nakonec našli společnou řeč. Sice se mě napřed několikrát pokusil zabít, jako když mi na Sicílii na Forza d´Agro, kam se jede po serpentinách okolo kopce, v jedné z oněch serpentin náhle zavelel: „odbočte doprava“ kde se šklebila dvousetmetrová propast, ale když poznal, že se tak lehce nachytat nenechám, smířil se s tím, že se mnou bude muset žít.

Byl to naprosto jednoduchý přístroj značky Garmin a ve své jednoduchosti měl pro mě své kouzlo. Jenže po sedmi letech se dostavila únava materiálu a rozlomil se jeho podstavec, který jej držel na palubní desce. Protože se navíc onen úlomek ztratil, pochopil jsem, že snažit se jej zachraňovat, by bylo zbytečné. Oplakal jsem ho a vydal jsem se do Media Marktu koupit jeho nástupce. Prodavači jsem vysvětlil, že chci naprosto jednoduchý přístroj, který má mít pouze jednu jedinou funkci, a sice převést mě z bodu „A“ do bodu „B“ bez zbytečných keců.

Prodavač se zatvářil, že mi rozumí (dnes si myslím, že to jen předstíral) nicméně mi řekl, že tak jednoduché přístroje, jako byl můj nebožtík, se už nevyrábějí. Abych mohl napřed volit zemi, pak město a pak ulici (mě to připadalo logické) to není naprosto „in“ a všechny nové přístroje jsou už mnohem lepší, můžu zadávat, co chci, třeba jen ulici a on už najde, kudy mě tam zavede.

Poprvé jsem jej zapojil, když jsme jeli na dovolenou do Tyrolska. Pochopil jsem tehdy, že to nebude až tak snadné. Když jsem zadal Kirchdorf, objevila se trasa měřící 485 kilometrů. Věděl jsem sice, že Kitzbühel není právě blízko, ale přesto mě ta vzdálenost překvapila. Na mapě, kterou se mi pak nějak podařilo znázornit, jsem zjistil, že mě moje navigace posílá do nějakého Kirchdorfu ve Švýcarsku. No dobrá, zkorigoval jsem údaje a pochopil jsem, že si na toho kluka budu muset dávat pozor.

Měl jsem pravdu. Když jsem jel na vzdělávání do hotelu Stagerbacher v Kaindorfu u Leibnitzu a zadal u mého domu příslušnou adresu, souhlasil, aby mě pak zavedl do Leibnitzu k fyzioterapeutické praxi. Ano, je to místo, kam jsem v poslední době jezdil s jeho pomocí nejčastěji, měl by ale akceptovat, že občas chci jet i někam jinam. Když jsem pak onu adresu k hotelu zadal u oné praxe znova, tvářil se najednou, že o ní nikdy neslyšel. Zřejmě se urazil a já jsem se musel doptat na cestu klasickou cestou – prodavačka květin věděla, kam mám jet.

Mé obavy, že se mnou nehraje čistou hru, se potvrdily a potvrzují se stále skurilnějším způsobem. Když jsme byli na oslavě švagrových padesátin v Bratislavě a potřebovali jsme se přesunout k jinému švagrovi, zadal jsem adresu. GPS sice nejprve protestoval, že o takové ulici nikdy v životě neslyšel, pak ale ukázal mapu Bratislavy se startem i cílem a řekl mi, abych odbočil doprava. Měl jsem k němu důvěru až za most Lafranconi. Zdálo se mi, že bych se „měl držet vpravo“ jenže on tvrdil „držte se vlevo“. Poslechl jsem a byl jsem na dálnici. Až teď jsem si všiml, že odhaduje dobu jízdy na bezmála dvě hodiny a jako cíl, kam mě vede, figuruje maďarský Györ. Tak to mě naštvalo. Manželka se ho pokoušela za jízdy přeprogramovat a dostala z toho takovou kinetózu, že zbytek cesty domů byl napínavý, ale rozhodně ne příjemný a několikrát dokonce přerušovaný. Žena samozřejmě obviňovala mne a já jsem pojal podezření, že se mi ta hloupá mašina začíná míchat do manželského vztahu. A že to se mnou nemyslí dobře.

Následující víkend mi tuto hypotézu potvrdil. Pokud je mezi mými čtenáři technik, ať mi následující příhodu vysvětlí. Vysadil jsem svou ženu v bytě mého syna ve Vídni a spěchal jsem na setkání s člověkem, který mi byl velmi nápomocen při tvorbě mé nové (ještě neopublikované) knihy. Zadal jsem do navigace Wien, Karlsplatz 1, protože je tam podzemní garáž a on poslušně nahlásil, že cíl je vzdálen 2,4 km a že tam budu za deset minut, tedy v jedenáct hodin dvacet minut. Protože setkání bylo domluveno na půl jednou, spokojeně jsem se usmál a vydal se na cestu. Nebylo to úplně bez problémů, protože se za mým parkovacím místem usadil náklaďák a vykládal zboží. Trvalo mi tedy minimálně dvě až tři minuty, než jsem se z takto vzniklé tísně vymotal a mohl se vydat směrem ke Karlsplatzu. Navigace mi radila, abych odbočil doleva. To mě překvapilo. Natolik se už ve Vídni vyznám, že jsem měl neodbytný pocit, že do centra bych měl odbočovat doprava. Podíval jsem se na GPS. Psalo, že cíl je vzdálen 191 km a že tam dorazím ve 12:59 hodin. O jaký cíl se mělo jednat, jsem už nezjišťoval. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Té mašiny jsem se určitě nedotkl – měl jsem s mým náklaďákem jiné starosti – a on se tiše přeprogramoval a chtěl mě zavést do….. (ne nebudu neslušný, potom by mi Ježíšek na vánoce nic nepřinesl). Zuříc jsem zastavil a zadal opět Vídeň Karlsplatz. GPS si stálo na svém, že toto vídeňské náměstí je vzdáleno 191 kilometrů. Možná mě tam chtěl vést oklikou přes Budapešť. Vypnul jsem tu bestii a uvažoval, zda ji mám vyhodit z okna. Pak jsem se rozhodl zavolat si pomoc a zavolal jsem synovi, že jsem v koncích. Syn, který zná mé problémy s technikou (i když mi nedokáže vysvětlit, jak k nim dochází a obviňuje mě, že mám nějaké magnetické vyzařování, které ty přístroje nesnášení) slíbil shovívavě pomoc. Jak to má navigace uslyšela, nabídla mi náhle naprosto spontánně na obrazovce Karlsplatz  a dokonce i s obrázkem parkoviště. Vůbec jsem nemusel zadávat adresu. Stačilo zmáčknout tu značku a opět byl cíl vzdálen pouhých 2,4 kilometru a deset minut jízdy. Dokonce souhlasil i s tím, abych odbočil na první křižovatce doprava. Dál už se nedělo nic zajímavého. Dorazil jsem do parkoviště a poté na setkání, GPS byl nesmírně zdvořilý – skoro bych řekl, že se mnou mluvil jako s debilem, radil mi každých sto metrů, i když se neměnil směr jízdy.

Ten cíl, kam mě chtěl vést, jsem odhalil před naší dovolenou. Opět jsme jednou zastavili u syna a poté měli pokračovat do Pasova. Zadal jsem Pasov a adresu hotelu, kde jsme měli spát a on pravil, že cíl je vzdálen 191 km. Hned mi to nedocvaklo. Naopak, potěšilo mě to. Předpokládal jsem, že Pasov je od Vídně vzdálen přece jen poněkud dál. Radost mě přešla na první křižovatce. Opět mě posílal jinam, než velela logika a sice, jak jsem poté zjistil – domů do Gössendorfu. Přísahám, že jsem se knoflíku s mými favority, kde domácí adresa skutečně je, ani nedotkl. Zdá se tedy, že jedno, kam chci jet, můj GPS značky Tom Tom, kce vždycky jen domů. Možná má o mě starost, že bych se jinde necítil dobře. Já ale takovou hyperprotektivní výchovu nesnáším! Co kdyby akceptoval, že někdy mířím i jinam, než k mému domu a mé zahrádce?

Tak já nevím. Je ta chyba opravdu ve mně nebo je to ono spiknutí, které tuším, ale nedaří se mi ho dokázat.

A má za těchto okolností cenu kupovat si nový přístroj? Nebude ten nový ještě zákeřnější? Technika, jak víme, se vyvíjí mílovými kroky.

Co jiného člověku zbývá, když má nepřátel celé řady. A když musí bránit někoho nebo něco, co se samo bránit nedokáže. Je půvabná, je milá, a je tak bezbranná!

Samozřejmě hovořím zase jednou o mé zahrádce.

Rozhodl jsem se všechna nebezpečí a nepřátele spočítat a uvést do seznamu, jinak se s nimi nevyrovnám. Nedají pokoj, ohrožují to, co jsem po celé roky budoval. Rozhodl jsem se bránit a vzhledem na množství nepřátel zaujímám pozici kruhové obrany.

1)      Pampelišky, které se mi neustále snaží prorůst mým anglickým trávníkem a znehodnotit ho.  Nemám nic proti pampelišce v salátu, v trávníku mě ale dokáže patřičně rozčílit – tedy v tom mém. Naštěstí se vždy prozradí, když vykvetou, jejich žluté hlávky se nedají přehlédnout. Sice se rafinovaně pokusily rozkvést, když jsem byl v Mannheimu na kongresu, ale nestihly to. Podcenily mě, myslely, že budu pryč celý týden. Vrátil jsem se už v úterý a spočítal jsem jim to. V zoufalství volají o pomoc jako proruští separatisté Moskvu, na sousedově pozemku je totiž pampelišek tisíce. Soused se sice poctivě snaží kosit, ještě než ty jejich žluté palice zbělají, ne vždy se mu to ale daří. Boj s pampeliškou se blíží k vítěznému konci, i když si připadám jako Malý princ při vytrhávání baobabů, ale když je člověk důsledný, nese takové úsilí ovoce.

2)      Sousedův kocour je tvrdší oříšek. Našel v našem trávníku zálibu – ne na procházky ale na vykonávání přirozených funkcí. Jako by nemohl močit a kálet doma! Ne, dělá to u nás a narušuje tím výrazně jinak naprosto harmonické sousedské vztahy. Což o to, jeho výkaly se nějak dostanou do kosačky a s pokosenou trávou pak pryč, ale moč vypaluje v trávníku bílé skvrny. Samozřejmě hřeší na to, že cítím k sousedovi vděčnost za jeho spojenectví v boji s pampeliškami, ale jestli mě naštve ještě víc… Vzduchovku jsem si ještě nekoupil, ale našetřeno na ni mám. Uvažoval jsem, že na něj vypustím manželku, z té má stejně panický strach. Jenže zas až bezcitný nejsem a navíc v Rakousku tohoto roku zpřísnili zákony proti týrání zvířat.

3)      Popenec – o něm už jsem psal. Je mi jedno že se vydává za léčivou rostlinu, ostatně jsem ho kdysi v dětství jako léčivku sbíral. Teď mi leze na nervy. Je mimořádně zákeřný, protože plazivý. Kosačka jej nedostihne, jedy na něj nepůsobí. Letos zcela drze rozkvetl. Pokračoval jsem v boji zblízka ručně i ostrými hráběmi. Ti drzáci, kteří rozkvetli, neměli šanci. Horší jsou šlahouny, které se plazí skoro neviditelně pod trávníkem. Jsou nenápadnější a proto záludnější než pampelišky, ale vyhlásil jsem jim nulovou toleranci – ještě zapláčou.

4)      Jetel – ten velký klasický mi nevadí, i když se na mé zahrádce nezmohl ještě ani na jeden čtyřlístek. Ale ten malý, přízemní, který kvete žlutě, to je pravý terorista. Vlastně ani nevím, zda se jedná o pravý jetel rodu Trifolium, pak by to byl jetel pochybný (jméno by přesně vystihovalo můj vztah k téhle příšerce) nebo je to tolice dětelová, která se jen za jetelinu vydává. Ale je to jedno, na jméně nezáleží, důležité jje, že se neumí v trávníku chovat. Vytváří při zemi hnízda a ničí veškerou trávu, nedá ji prostě dýchat. Pokud ho necháte vyrůst a pak vytrhnete, zůstane prázdné kolo. Vlastně mě nejvíc nasíral v prvních dvou letech mých prací na zahrádce, byl tehdy úhlavním nepřítelem číslo jedna. Podařilo se mi ho vyhubit, každé teroristické hnízdo bylo odhaleno a ihned v zárodku likvidováno. Letos se objevil znova. Nepoučil se, čeká ho stejný osud jako před lety. Už na tom pracuji.

5)      Krtci – mi ztěžovali život několik let. Prohrabávali mi trávník i záhony. Když jsem postavil rušičku, vyhrabal se jeden zvědavý krtek přímo před ní – zřejmě se chtěl podívat, co to v té zemi tak vibruje. Své kopečky pak vytvářeli okolo plotu v odstupu každých dvacet centimetrů. Přešel jsem na karbid, abych je vysmrděl, úspěch byl lepší, ale ne definitivní, někteří zřejmě neměli vyvinuté čichové buňky. Krtci už nejsou. Před dvěma lety jsme měli velkou vodu, která vyplavila místní školu, obecní úřad a náš dům. Krtci v té přírodní katastrofě zřejmě všichni utonuli. Poplakali jsme si nad nimi, ne ale úplně upřímně.

6)      Plíseň – bestie se mi pouští každý rok do bobkovišně. Jen se objeví nové zelené krásné lístky, už po nějaké době začínají hnědnout a kroutit se. Stříkám prostředky proti plísni, ale úspěch je vždy jen dočasný, za krátko to vypadá stejně jako předtím. Možná je to tím, že u souseda – u jiného než toho s pampeliškami a kocourem, stojí velký dub a ten tu plíseň chytí vždy už na začátku léta. A odtud se pak šíří na moji chudinu bobkovišni. Vyzvat souseda, aby ten dub porazil, by mohlo být nebezpečné. Zasadil ho, když zplodil syna. Kdybych se ho snažil přesvědčit, aby strom porazil, mohl by si to vykládat, že vím něco, co zpochybňuje jeho otcovství. V čase když jeho syn přišel na svět, jsme už v Rakousku byli, bydleli jsme ale někde úplně jinde. Ale vysvětlujte to! Nezbude mi než stříkat a stříkat a stříkat.

7)      Zavíječ zimostrázový. Bestie s libozvučným latinským jménem cydalima perspectalis, jakoby nabízela nějakou perspektivu. Tenhle motýlek se k nám na začátku tohoto století (či tisíciletí, jak chcete) přepravil z Číny. A pustil se hned do požírání oblíbeného zimostrázu (Buxus sempervireus neboli Zimostráz vždyzelený) Bývávalo, že byl zimostráz vždy zelený a proto hojně používaný ve všech francouzských parcích. Dal se stříhat do kuliček, do řádků, většinou ohraničoval záhony od chodníků. Než přišel ten proklatý Zavíječ. Nemá u nás žádné přirozené nepřátele a zimostrázu bylo v Evropě víc než dost. I já jsem jich několik měl. Přiznám se, že tento boj jsem prohrál. Musel bych moje Zimostrázy stříkat každých čtrnáct dní pořád dokola, abych je ochránil před všežravými larvami toho na pohled nevinného motýlka. Po jedné sezóně jsem boj vzdal a zimostrázy nebo přesněji řečeno to, co z nich zbylo, opustily moji zahradu a nahradily je cypřiše. Tenhle uprchlík mi tedy pořádně pohnul žlučí a politický azyl v mé zahradě určitě nedostane.

8)      Šneci – moje žena miluje bazalku, protože ráda vaří italsky. Koupil jsem první hned zkraje jara – zmrzla. Koupil jsem druhou, vyschla – je to nesmírně citlivá rostlina. V květnu jsem usoudil, že mrazy už nepřijdou a zalévat není problém, koupil jsem ji tedy znova. Za dva dny tam zůstalo jen několik stonků, všechny listy byly pryč – pachatele jsem nepřistihl. Koupil jsem čtvrtou bazalku a sledoval, co se bude dít. Tak jsem ty prevíty přistihl. Šneci! Bazalka jim voní a chutná. Pokusil jsem se je přesvědčit, aby toho nechali, že mají na poli u souseda žrádla dost. Nedali si říct. Pochytal jsem je, povyhazoval a nakonec použil tzv. „Schneckenkorn“ nějaká zrna, která mají šneky odpuzovat. Zřejmě odpuzují. Koupil jsem bazalku Picolino, která je zvlášť aromatická a k jejím kořenům jsem zasypal ono kouzelné zrní. Šneci se plazí okolo, nevrle se dívají na mně a na Picolino, ale nežerou. Má žena může konečně rozvinout svůj kuchařský talent bez omezení a nechtěné konkurence.

9)      Mravenci. Ty potvory se musely nějak nabourat do počítačového systému soukromé kliniky v Leechu. Ihned, když se má žena nechala operovat, objevili se v mém trávníku po tisících. Psal jsem o mém zápasu s nimi už minulý rok. Tehdy stačilo pohrozit, že to vezme do rukou má žena a ta umí být k havěti nelítostná. Teď si mysleli, že udeřila jejich hodina. Mraveniště jsem měl v trávníku každých deset centimetrů, kosit se vlastně vůbec nedalo, zůstávaly jen bahnité fleky. Vytočili mě na nejvyšší míru, přiznám se, nečekal jsem, že se žena vrátí, aby převzala vyjednávání. Ze strany té mravenčí havěti to bylo poplivání všech dohod, přešli do generální ofenzívy. To, s čím jsem bojoval minulý rok, byl očividně jen předvoj. Ten zjistil, že se na mém trávníku dobře žije a přivedl hlavní vojsko. Přiznám se, použil jsem jed a budu ho používat i nadále. Za daných okolností, kdy nepřítel nedodržuje žádné dohody ústní ani písemné, je boj nevyhnutný. A při přesile milion proti jednomu samozřejmě nemůžu postoupit čestný boj muže proti muži, tedy vlastně muže proti mravenci. Neměl jsem na výběr, musel jsem sáhnout ke zbraním hromadného ničení. Nu což, biologické prostředky jejich stavy notně zredukovaly, mravenišť ubylo, ještě ale nezmizela. Musím v boji pokračovat. Jen mě prosím neprozraďte USA. Obama už končí, potom přijde další Bush a já nechci být zahrnut do osy zla. Jak dopadl Saddám Husejn, když měli Američané jen PODEZŘENÍ, že biologické zbraně má. A jak dopadl Irák bez Saddáma?

10)   Mráz. Tedy mráz samotný ne. Ale v kombinaci se sluncem je to zhoubná směska. Zejména pro mou milovanou bobkovišni. Pokud tato rostlina totiž namrzne a pak na takto namrznutý list zasvítí intenzivní ranní slunce, změní se teplota v listu až o 40 stupňů a tento se spálí. Věděl jsem o tom, už když jsem své živé ploty z bobkovišně sázel. Plížil jsem se ranní zahrádkou a vymezoval, kam dopadají ranní sluneční paprsky. Bobkovišni jsem pak vysázel v místech, která byla dlouho ve stínu. So jsem nedomyslel? Sázel jsem v květnu a v prosinci přišlo slunce zcela z jiné strany. Nebýt sousedovy tuje (to je ten soused s dubem) spálilo by mi ji kompletně. I tak první zimu skoro nepřežila, zůstaly z ní jen suché kolíky. Ale vzpamatovala se. Teď ji každou zimu přikrývám: je to sice hodně práce, sešít ochranné futrály na deset metrů dlouhý živý plot, ale vyplatilo se. Bobkovišni se daří skvěle, kdyby nebylo onoho dubu a jeho plísně.

11)   A  konečně mech. Člověk by nevěřil, kde všude je. Kde ho člověk vidí na povrchu, tam ho samozřejmě odhalí, jenže on se skrývá i mezi travou a dusí její kořínky. Zanedbal jsem vertikutaci, přiznávám se. Problém byl čistě technického rázu ale i projevem únavy materiálu, tedy mně. Ručně totiž už celou zahrádku vertikutovat nezvládám. Kupovat přístroj, který člověk potřebuje jednou do roka a který se k smrti rád kazí, je samozřejmě nesmysl. Je možné si vertikutátor půjčit, ale není to jednoduché. Jednak je těch přístrojů velmi málo, čeká se na něj i týdny a zažil jsem už, že vertikutátor přejel jeden jediný pokos, než se pokazil. A já ten přístroj nedostanu do kufru mého auta. Bylo by sice možné půjčit si auto, kterým bych převezl vypůjčený vertikutátor na mou zahrádku a pak zase odvezl zpět do Baumaxu nebo OBI, jenže to mi připadalo logisticky příliš složité a navíc jsem neměl díky službám a cestování na jaře ani jednu jedinou sobotu volnou (v neděli v Rakousku hlučný přístroj použít nemůžu – hrozí žaloba za narušování sousedských vztahů – jakoby čurající kocour nebyl horší!). Takže jsem problém podcenil a mech dusí mou trávu. I taky použiji jed. Nevím, co obsahuje – asi železo, protože železo mech nesnáší – ale má slibný název „Moos, nein danke“. Možná to pomůže, hned až se vrátím z dovolené, s tou potvorou zatočím. Nakolik to pomůže mé žloutnoucí a schnoucí trávě, to ještě uvidíme. Příští rok se bude vertikutovat, i kdyby na chleba nebylo.

Po návratu z dovolené jsem chtěl přejít do ofenzívy. Měl jsem připravené nůžky, pilu na tuje, hnojivo s přísadou na ničení plevele, mechu a mravenců. Jedy byly namíchány, kosačka stála připravena v zahradním přístřešku. Byl jsem i správně nabuzený, nepřátelé by neměli šanci. Přišel déšť – a jaký! Samozřejmě, že to bylo naschvál, nechci být paranoidní, ale tady se jednoznačně jedná o spiknutí. Ale ta voda jim nahoře nevydrží věčně. A potom – potom se uvidí. Generál Suvorov říkal, že nejlepší obrana je útok. Tak tedy vpřed. Jen co přestane pršet.

Čínské přísloví říká, chceš-li být šťasten jeden den, vezmi si do postele ženu, chceš- li být šťasten týden, zabij prase a sněz ho, chceš-li být šťasten rok, ožeň se. Chceš-li být ale šťasten celý život, staň se zahradníkem.

O štěstí se musí bojovat.

Už jsem v mém životě několik reforem prodělal a nepamatuji si, že bych na některou z nich měl pozitivní vzpomínky. Má to svou logiku, reformami řeší politici SVÉ problémy, nikdy ne problémy obyvatelstva. Reformy se rozdělují na ty, kde se reformátoři od začátku snaží obyvatelstvo odřít z kůže a na ty dobře míněné. Ale i ty dobře míněné se ve svém konečném dopadu od těch prvních příliš neliší, protože jak víme, „dobře míněno“ je pravým opakem „dobrého“.

Teď tedy uhodila reforma zdravotnictví v Rakousku. Ne že by nebyla dopředu dostatečně nahlášená, přesto rakouské politiky zcela překvapila a vyvedla z míry. Je to něco podobného, jako když jsou údržbáři cest každý rok překvapeni až šokování příchodem zimy (letos možná nepřijde a tak si svůj obvyklý šok ušetří). Už v roce 2003 totiž Evropská unie oznámila,a že hodná snížit týdenní pracovní dobu lékařů ze 60 na 48 hodin. Při současné pracovní zátěži – mohu samozřejmě hovořit pouze za nemocnici ve Wagně, ale tam se těch 60 hodin týdně prostě vydržet nedá – je to logické přání. Ti, kdo právě nadávají, že doktoři prostě nechtějí pracovat a ještě z toho dělají politikum (takových není málo, četli jsme to téměř denně v novinách zejména v bulvárním Krone Zeitung), ať si poctivě spočítají, kdo z nich pracuje víc než 40 hodin týdně s plnou zodpovědností a s hrozbou soudního procesu při každé chybě, která se samozřejmě může kdykoliv vloudit. Zejména když člověk už únavou neví, jak dál.

Kdyby naši politici uměli počítat (je to matematika, kterou se museli učit v druhé až třetí třídě základní školy) muselo by jim dojít, že když budou lékaři pracovat kratší dobu, bude na zdolání stejné hory práce těch lékařů zapotřebí o něco víc. Pro ty ještě vzdělanější nebo aspoň zvídavější, bych doporučil jednoduchou formuli –  12:60×100 a dostanou to přímo v procentech, že budou potřebovat přesně o 20 procent lékařů víc než před zavedením onoho nového pracovního času. Bohužel se nikdo takový nenašel. Ministr zdravotnictví byl, jak už jsem se zmínil – vyučený zámečník a s matematikou toho očividně neměl moc co do činění a s lékaři už nechtěl mít vůbec nic společného. Protože neustále upozorňovali na to, že blížící situaci je třeba řešit, vyloučil je nakonec z rozhovorů a reformě zdravotnictví a dělal ji jen se svými úředníky a zástupci pojišťoven. A byl spokojen, jak se rázem zlepšilo klima u vyjednávacího stolu. Všechny strany si byly najednou jednotné v tom, že je třeba šetřit, počty lékařů je třeba redukovat a platy snižovat. Dařilo se, jen během posledních let opustilo Štýrsko (s něco víc než jedním milionem obyvatel) šest set lékařů.

Politici v Bruselu z podnětu Slovinců, kteří nějak vytušili, že by mohly vzniknout problémy, se pokusili ještě zavést novelu, která by u lékařů počítala jako pracovní dobu jen přímou práci na pacientovi a pauzy na jídlo, kávu a ev. i ony 2 hodiny spánku v noci by se do pracovního času prostě nepočítaly. Skoro by to bylo prošlo, kdyby se lékaři neozvali, že budou žalovat ve Štrassburku, protože by tím byli znevýhodněni proti policistům, hasičům a jiným povoláním, které pracují podobným způsobem. Toho se politici lekli a novelu stáhli. A nedělo se nic.

V září tohoto roku byl náš milý zámečník náhle překvapivě stažen z ministerstva zdravotnictví a stal se ministrem pro infrastrukturu a na jeho místo přišla nová tvář – tentokrát opravdu lékařka. Bylo to překvapivé, protože tím ministrovi Stögerovi neumožnili prosadit základní bod jeho zdravotnické reformy – totiž zabezpečení rovnátek na zuby pro všechny děti. To byla jediná část zdravotnického zabezpečení, o kterou usiloval a vyhlásil ji za hlavní bod zdravotnické politiky. Teď musel odejít a rovnátka na zuby tak pravděpodobně padla.

A brzy jsme měli pochopit, proč své místo vyklidil. Přišla totiž směrnice z EU, že ta pracovní doba se prostě zkrátit musí a že lékaři po noční službě musí mít možnost jít domů. Vznikla panika, protože Rakousko argumentovalo, že nemělo žádný čas se na tuto směrnici připravit, a žádalo přechodní lhůty. Paní ministryně správně argumentovala, že ona za nic nemůže, protože tam celé ty roky nebyla (i když pochází ze stejné politické strany jako její předchůdce – totiž sociální demokracie). S hrůzou se zjistilo, že lékařů je málo a začali se hledat. Intenzivně ale marně. Kupodivu nejsou – odešli.

Zaměstnavatelé začali vyjednávat s lékařskou komorou, jak opět udělat povolání lékaře atraktivním a lékařská komora přispěla k zlepšení situace svou troškou do mlýna a přijala novelu, kterou neuznává odborné lékařské zkoušky z ostatních států Evropské unie a tím se jí podařilo zabránit, aby na ona prázdná neobsazená místa mohli přijít lékaři ze zahraničí.

Prostě mi to všechno smrdí do nebe. Možná by to tolik nesmrdělo, kdyby politici už před deseti lety nevyhlašovali, že místo současných 22 nemocnic ve Štýrsku by stačilo sedm. Zatím se jim podařilo jen některé sloučit a zavřít některá oddělení – většinou naprosto nesmyslně, tedy tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí, zatímco ta přebytečná zůstala – hlavně proto, že měla za sebou politickou lobby. Na víc si politici netroufali. Teď ale, tváří v tvář akutnímu nedostatku lékařů budou nuceni k nepopulárním krokům. Tedy pokud na určitých odděleních klesne počet lékařů pod povolené minimum – a tato situace na mnohých odděleních nastala už prvního ledna – budou MUSET ona oddělení zavřít – aby zabránili nekvalifikované zdravotnické péči na takových personálně poddimenzovaných odděleních: Řešit, kam ti pacienti pak půjdou, to už není jejich úkol, prostě někam budou muset jít anebo budou moci umřít, ale politika konečně dosáhne toho, co chtěla. Zredukováním přístupu obyvatelstva k bezplatné lékařské péči se ušetří peníze, které se mohou použít na sanaci bankovního sektoru, který si nějak ze svých průserů v roce 2008 a ze svých rizikových obchodů na Ukrajině a v Rusku nemůže odpočinout. Jen jediná banka korutanská Hypo Alpe Adria stála rakouské daňové poplatníky 19 miliard Eur, to by se muselo zavřít nějakých nemocnic a nechat umřít nějakých nemocných důchodců, aby se podařilo takovou díru zacelit.

Protože jsme v Rakousku, našlo se přechodné řešení – jak víme, přechodná řešení mají jednu zajímavou vlastnost, vydrží proklatě dlouho. Aby se oddělení nemusela zavírat, museli lékaři podepsat takzvaný opting-out, to znamená, že jsou ochotni nadále pracovat oněch 60 hodin týdně. Za to nám zvýšili plat. O celých osmnáct procent! Když jsem ty peníze ovšem hledal na výplatní pásce, nemohl jsem je najít. Plat se mi zdál být stejný, i když podle mých výpočtů mělo oněch 18 procent dělat 1200 Euro hrubého. Pak jsem zjistil, že 600 euro si vzal daňový úřad (máme tady 50 procentní daň z příjmu) a dalších 600 pak lékařská komora – prý nám za to zvýší důchod, pokud se ho dožijeme. Když jsem se u lékařské komory pobouřeně zeptal, proč tomu tak je, opravili mě, že si vzali pouze 550 Eur, takže mi 50 z onoho zvýšení platu zůstalo. Abych si to přepočítal. Přepočítal jsem si to. Měli pravdu. No hlady kvůli tomu neumřu a mám aspoň o něco větší motivaci se toho důchodu dožít. Pokud by se mi to nepodařilo, uklidnil mě úředník z lékařské komory, dostane moje žena vdova – za předpokladu, že se znovu nevdá – celých 60 procent mého důchodu. Jak vidíte, je tu o nás dobře postaráno a přebytečné peníze nám hned ukládají kompetentní lidé někam do bytových bloků v Berlíně s nadějí, že to bude vynášet. Zatím to nevynáší.

Ale přesto – máte chuť na trochu dobrodružství za dobrý peníz? Přihlaste se a přijďte. Budete moci makat bez přestávky, hodně se naučit, hodně se nasrat a slušně vydělat. Čeští kolegové, čekáme na vás. Němčina je jen marginální problém, v okrese Leibnitz stejně nikdo německy nemluví.

Mimochodem, ty šílené odvody do lékařské komory se cizinců samozřejmě netýkají.