Month: July 2015

Problém integrace


Samozřejmě tu je, stačí, když se dostanete do poněkud cizího prostředí a musíte se integrovat – pokud chcete být úspěšní a nemít problémy. Otázka je jen, nakolik se ono nové prostředí liší od vašeho původního, čím je ten rozdíl větší, tím je integrace svízelnější a obtížnější. Teď možná naštvu obě strany, jak ty, kteří tvrdí, že integrace vůbec není problémem a každý migrant se buď přizpůsobí nebo žije svým způsobem a obohacuje nás svým multi-kulti přístupem, tak i ty, kteří tvrdí, že migranti jsou nepřizpůsobitelní a neintegrovatelní a měli by být všichni posláni okamžitě domů.

Proud uprchlíků není možno pozorovat bez emocí, je jich nato příliš mnoho. Jen v Rakousku podalo letos žádost o politický azyl už přes 80 000 lidí – to odpovídá jednomu procentu rakouského obyvatelstva.  Naprosto šílené číslo! Pokud ale necháme hovořit pouze emoce a vypneme zdravý rozum, pak nás to samozřejmě zavede na scestí. Ten problém je příliš komplexní a příliš velký a otázku, zde se s ním malá Evropa vůbec může vyrovnat, nejsem schopen zodpovědět ale ani odhadnout.

Můj názor je, že integrace je možná, jenže takový Afgánec či Syřan, ale i Bosanec překonává při tom mnohem vyšší laťku, než jsem musel přeskočit například já. Je to pro něj mnohem náročnější a proto mnozí selhávají. Je to prostě nad jejich síly – intelektuální i kulturní. A tady začíná náš problém. Jak rozlišit toho, kdo se integrovat chce, ale nezvládá to, od toho, kdo se vůbec integrovat do naší společnosti nechce, ale chce jí naopak vnucovat svá vlastní pravidla.

Má integrace do rakouské společnosti byla opravdu bezproblémová. Kníže Schwarzenberg svého času řekl, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit luxus hovořit dvěma rozdílnými jazyky. Jako obvykle trefil hřebík na hlavičku. Jsme opravdu s Rakušáky jako dvojčata ať už si to chceme či nechceme připustit, máme stejná nebo skoro stejná pozitiva i negativa v našem národním charakteru, rozdíly jsou marginální. U mě se tedy jednalo pouze o problém jazyka. Problém zvládnutelný. Samozřejmě je nemálo přistěhovalců, kteří nezvládnou ani to – skoro denně se s nimi setkávám, i po dlouhých letech v Rakousku mluví lámanou němčinou nebo neumí německy vůbec. Dráždí mě to. Samozřejmě, možná není v silách každého člověka, naučit se hovořit jazykem země, v níž žije, plynně, ale aby se s ním člověk mohl aspoň dorozumět, to by měl zvládnout každý. Anebo by si měl sám přiznat, že selhal a zemi opustit.

14. června došlo v Grazu k nevídané tragédii. Mladý muž v autě projížděl pěší zónou v centru města a úmyslně najížděl do lidí na ulici i do těch, kteří seděli v kavárnách na chodnících. Zabil čtyři lidi, přes třicet jich zranil, mnohé těžce, minimálně dva z nich zůstanou doživotně ochrnutí. Zničil jim život. Poté zastavil své auto před policejní stanicí, vstoupil do ní a vzdal se. Úřady reagovaly bleskově – a špatně. Oznámily hned v prvním komuniké, zřejmě aby rozptýlily podezření z teroristického činu, že se jedná o mladého rakouského občana a teroristické pozadí je naprosto vyloučeno. To věděli už hodinu po činu!

Až postupně prosakovaly další informace. Onen rakouský občan se narodil v Bihači a je tedy muslim. Na tom by nic zlého nebylo. Podivné bylo, že mu byl zakázán kontakt s jeho dětmi a jeho žena žije v jednom z domů pro ochranu žen, které odejdou od svých mužů a cítí se být jimi ohroženy – v Rakousku něco takového je. Protože ale bydlel v sousední vesnici Kalsdorfu, netrvalo dlouho, abych se dozvěděl, že s tou rodinou byly neustále problémy – křik, domácí násilí. To byl nakonec i důvod odchodu manželky pachatele ze společné domácnosti a soudní zákaz styku s dětmi. Až po hodně dlouhé době jsem se dozvěděl od jednoho člověka z Kalsdorfu, co byl v té rodině hlavní problém – manželka nechtěla nosit na veřejnosti šátek! A jsme u jádra problému.

Onen mladý muž chtěl žít dál jako v Bihači. Tam kdyby poručil ženě nosit šátek a ona odmítla, vysloužila by si opovržení a odsouzení celé vesnice či města a soud – pokud by k němu došlo –  by dal zapravdu jemu. V Rakousku byl v neprávu on – tady nesměl ženu nutit k ničemu, co by ona sama nechtěla a přišel díky tomu nejen o ženu ale i o děti – věc, kterou onen mladý muž nikdy nepochopil. Možná se skutečně jedná jen o psychicky nemocného člověk, otázka ale je, jak na jeho psychickou stabilitu působil fakt, že žil v pro něj kulturně cizím prostředí, v Bihači by mu bylo zřejmě lépe. Zvláštní je, že se ani takoví lidé do svých někdejších domovů nevracejí, i když jejich snaha o integraci ztroskotala. Svou laťku integrace nepřeskočili, byla pro ně příliš vysoká. Následkem je tragédie jeho obětí, jeho vlastní, ale i budoucích uchazečů o azyl a o pobytové povolení v Rakousku. Na všechny se bude pohlížet ve světle grazské tragédie, jako na možné nové atentátníky.

Naše známá pracuje v domě pro utečence. Stará se zde o děti utečenců, učí je německy, dává jim jídlo. Mezi těmi dětmi je nesmírně nadaný chlapec, říkejme mu Murad, protože jsem jeho pravé jméno zapomněl. Učí se rychle jazyk, je vděčný za vše a jednou po obědě naprosto spontánně přišel naší známé pomáhat uklízet nádobí ze stolu. Okamžitě u něj stál nějaký černý Mohamed a vysvětlil milému Muradovi, že se nesluší, aby něco takového dělal, že je to ženská práce a že pokud bude takto pomáhat, ostatní chlapci jím budou opovrhovat a vyloučí ho ze svého středu. Dodávám, že onen Mohamed je jinak velmi milý chlapec, s nímž nejsou žádné problémy, učí se němčinu a není agresivní. Žije ale na rozdíl od Murada ve světě, z něhož přišel a přinejmenším zatím jej není ochoten opustit.

To začíná už u zjištění, že psi v Evropě nejsou nečistá zvířata, jak jim natloukali doma po celý život do hlavy, ale domácí mazlíčkové, pokračuje to přes používání tekutého mýdla, jídelníček s vepřovým masem a zcela jinými přísadami, než jsou zvyklí, problém zdravotního pojištění a zdravotní péče v případě choroby atd. atd. Všechno nové neznámé věci, které mohou napínat schopnosti imigranta na jeho hranici přizpůsobivosti nebo dokonce za ni.

Je pravdou, že děvčata jsou mnohem připravenější se integrovat do naší společnosti než chlapci. Má to svou logiku. Dívkám náš systém vyhovuje samozřejmě mnohem víc, poskytuje jim víc svobody. Samozřejmě se jedná o ta děvčata, která jsou schopna dosáhnout určitého vzdělání a tím i samostatného emancipovaného postavení ve společnosti. Je dost i takových, které se cítí dobře v kulturně předepsané podřízené, ale zabezpečené roli matky a ženy v domácnosti. Chlapci se bojí o své privilegované postavení, jako onen Mohamed. V zemích orientu je muž pán a žena je povinna poslouchat. Bez ohledu na vzdělání či intelekt, většinou si svého muže stejně nemohla zvolit sama, byl jí vybrán otcem, který byl v rodině absolutním pánem. Úkolem muže je „mít svou ženu pod kontrolou“. Kdo to nedokáže, ztratil ve společnosti svou tvář. Ostatně i v bibli stojí: „Bůh řekl ženě – Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ALE ON NAD TEBOU BUDE VLÁDNOUT.“ Jak víme, korán je převyprávěná bible a islám zatím neprodělal ani osvícenství ani sekularizaci, která by sílu božího slova ve společnosti oslabila. V naší společnosti se zatím situace otočila, muž se sice o ženu uchází, partnera volí ale ona. Muž tedy musí být atraktivní, buď vzhledem, nebo svým vtipem, vzděláním nebo stavem svého konta. Muž orientu je atraktivní (nebo aspoň věří, že je) už jen tím, že je muž. Nemusí pro své postavení nic dělat, nemusí se učit (z toho bolí hlava) ani nijak vynikat. Pohodlná pozice, kterou by si rád zachoval i zde. Je překvapen, když při této snaze naráží v křesťanské  Evropě na překážky.

V jistém německém filmu o emancipované Turkyni (nemám ty filmy rád, jsou dělány na objednávku, aby vytvářely dojem úspěšné integrace turecké menšiny) říká ona mladá žena, že každý Turek vláčí všude s sebou svou anatolskou vesnici. Tím je myšleno, stále jej pronásleduje otázka, co by jeho chování řekla teta z Anatolie, zda nepřekročila linii, kterou je ochoten akceptovat její otec či matka. Zda její projevy emancipace a integrace nebude muset zaplatit vyvržením ze středu svých nejbližších. To samozřejmě představuje neustálou brzdu, tato je ale překonatelná.

Horší jsou ti, kteří v možné integraci vidí ohrožení svého postavení. Kteří brání manželkám učit se německy, aby se neosamostatnily, nutí je nosit šátek a muslimský oděv, aby nemohly chodit do společnosti, brání ve vzdělání svým dětem, aby nebyly chytřejší než on a nepřekonaly jej svou kvalifikací a tím i postavením ve společnosti. Protože otec musí být pánem, musí být patriarchou. Jestliže by synové byli vzdělanější než on, měli lepší práci a postavení ve společnosti, byla by jeho pozice ohrožena. S touto skupinou je opravdu těžké pořízení a stávají se stále větší zátěží.

A pak jsou tu ti, kteří naši společnost nenávidí a chtějí ji zničit. Jsou tu jen proto, aby využívali její ekonomické výhody a připravovali „převzetí moci“. Ať už cestou demokratickou (spíše demografickou, při vývoji porodnosti budou představovat brzy velkou politickou sílu) nebo násilnou. Ti organizují salafistické demonstrace za likvidaci demokracie a zavedení Božího státu a ti by měli opravdu co nejrychleji zmizet. Už proto, že vrhají zlé světlo na všechny své rozumnější krajany. Je to samozřejmě problém, pokud už mají občanství dané země. Myslím si, že nastavení k politickému systému země, ve které žijí, by se mělo rozhodně zohledňovat při udělování státního občanství. Dokud se člověk neprokáže, že je ochoten akceptovat zákony země, ve které žije, měl by mít nanejvýš POVOLENÍ k pobytu, které by mu bylo možné kdykoliv odebrat, pokud by onu zemi začal svých chováním ohrožovat.

Specifickým problémem je chování muslimských žen, které si prostě nemůžou dovolit chovat se jako křesťanky, co se týká oblečení, chování na veřejnosti atd. atd. S tím mohou být spojeny i určité problémy v lékařských ambulancích. Opět zdůrazňuji, že v ABSOLUTNÍ většině s tím nejsou žádné problémy.

Před několika lety přišla do ambulance na Stolzalpe žena původem z Pákistánu. Oblečená sice podle tamější tradice, ale vzdělaná, hovořící plynule anglicky a intenzívně se učící němčinu. Vyšetřil jsem ji, zjistil zápal plic a přijal ji na oddělení. Druhý den ráno mě můj šéf skoro veřejně popravil. Jak jsem si mohl dovolit vyšetřit muslimskou ženu, aniž jsem se napřed zeptal na souhlas jejího muže? Okamžitě nechal onoho manžela zavolat, přivolal mě k onomu rozhovoru, aby mi ukázal, jak se správně chovat k muslimům. Několikrát se mu omluvil za mé chování a pak jej požádal, zda může jeho ženu na vizitě vyšetřit, tedy samozřejmě k poslechu plic potřebuje, aby se do pasu vysvlékla. Onen Pákistánec na něj dlouho nechápavě zíral (byl to rovněž vzdělaný člověk, technický inženýr a mluvil velmi dobře německy) a pak šéfovi řekl, aby dělal, co je potřebné a pokud bude mít podobné otázky, aby se s nimi obracel na jeho ženu a ne na něho. Co tím chci říct? Že často vyrábíme problémy, kde nejsou a že svou přehnanou snahou akceptovat zvyky zemí přistěhovalců chceme do jisté míry demonstrovat svou kulturní nadřazenost nad nimi. Ten Pákistánec to tak pochopil a později už hovořil jen se mnou, šéfa už vidět nechtěl.

Ale jsou výjimky, kdy manžel muslimky brání tomu, aby se v ordinaci vysvlékla, či aby ji na gynekologii vyšetřoval muž křesťan. Tito lidé by si měli najít jinou zemi, ve které chtějí žít, je jich dost, kde by mohli takovéto žádosti uplatnit. Tvrzení, že mají PRÁVO na zvláštní zacházení a že se jejich nároky MUSÍ akceptovat, je nesmyslné. Angažovat na to do služby druhého lékaře/lékařku, který by byl pro fanatického muslima přijatelný, je samozřejmě naprostý neorganizovatelný a nefinancovatelný nesmysl. Samozřejmě že jako lékař ručím za stanovení správné diagnózy. Pokud mi v tom ale chování pacienta brání, prostě tuto skutečnost zadokumentuji v dekurzu.  Kvůli několika extremistům není třeba měnit platné zákony. Opravdu ne. Samozřejmě, že pokud bychom přijímali zákon, který by zajišťoval speciální zacházení všem občanům muslimského vyznání, budou to využívat i ti umírnění, kteří jinak nemají ani se současnou situací problém. Jenže tím vyvoláme nejen zmatek, ale i další finanční a organizační náklady, které opravdu nejsou nutné. Je přece především v zájmu PACIENTA, aby u něj byla stanovena správná diagnóza a byl správně léčen. Pokud má jiné priority, je to jen jeho problém. Důležité je, aby pacienti ovládali aspoň částečně jazyk země, ve které chtějí žít. Aby se nestalo, co před několika lety na grazské klinice. Dvě turecké pacientky, jedna na normální kontrole těhotenství, druhá na přerušení těhotenství kvůli těžkému poškození plodu. Ani jedna neumí ani slovo německy, obě sedí na chodbě před ambulancemi. Vyvolána je ta na přerušení těhotenství a do ambulance vstoupí ta druhá. Otázkám nerozumí, dokumentaci má od té druhé pacientky, se kterou si povídala na chodbě, zřejmě si papíry omylem vyměnily. A tragédie byla tady.

Ve Vídni kandiduje v podzimních volbách poprvé vlastní turecká iniciativa s vlastními kandidáty. Má „hájit“ zájmy turecké menšiny. Nevím, kolik námahy vynaložily tradiční strany, aby získaly vzdělané integrované Turky do svých řad a nechaly je kandidovat na zvolitelných místech. Vlastní turecká politická strana je cesta do pekel, cesta ke konfrontaci.

Stále jsem ovšem zatím hovořil o lidech, kteří se do Evropy přistěhovali legálně a už před delší dobou. Pozice současných uprchlíků je zcela jiná. A hlavně jejich svět je zcela rozdílný podle země, z které pocházejí.

Ze Sýrie k nám přichází především střední vrstva. Není pravda, že všichni Syřané utíkají do Evropy, nejvíc 1,8 milionu jich žije v sousedním Turecku a čekají na to, až se budou moci vrátit domů – totiž až v jejich domovech představou řádit fanatici z Islámského státu. Sýrie byla sekularizovaný stát, kde náboženství nehrálo žádnou podstatnou roli. Ani nemohlo. Sám prezident Assad pochází z kmene Alevitů, jejichž náboženství není ortodoxními muslimy (především sunnity) uznáváno za pravověrné. Dále jsou tu početní Drúsové,kteří jsou Mohamedovu učení ještě víc vzdáleni než Alevité. A žila tam jak šíitská menšina, tak sunnitská většina. Assad ovšem vládl diktátorsky podle Marxových pouček a jak víme, komunismus náboženství nikdy nepřál. Žila zde i podstatná křesťanská menšina, která se pod diktátem Assada těšila poměrné svobodě. V životě prostých Syřanů nehrálo tedy náboženství žádnou rozhodující roli a nehraje ji ani dnes. Laťka, kterou musí přeskočit, aby se mohli v Evropě integrovat, není nepřekonatelně vysoká.

Jinak jsou na tom Afgánci. Utíkají stejně jako Syřané ze země, ve které se nedá žít. To je pravda. Jsou ale muslimové, kteří jsou svým náboženstvím zaujati. Samozřejmě jsou výjimky, poznal jsem na Slovensku kolegu z Afgánistánu Fathiho, chytrého, vzdělaného, skvělého lékaře a naprosto tolerantního, ostatně oženil se s křesťankou a akceptoval všechny svobody naší společnosti. Možná by se na mne zlobil, kdybych ho označil na výjimku, ale jsem přesvědčen, že takovou je. Ostatně přišel k nám v době, kdy v Afgánistánu vládla komunistická vláda Babraka Karmala, jež se snažila – ve vlastním zájmu o přežití – vliv náboženství na denní život minimalizovat. Bez úspěchu. Babrak Karmal byl Talibanci bestiálně zavražděn a islám se vrátil do každodenního života. Většina z těch, které jsem zatím měl možnost poznat, neumí ani německy ani anglicky, jsou to prostí rolníci. Jakou měli představu, co budou v Evropě dělat, nevím. Možná chtěli obdělávat pole, stejně jako doma. Nemohli vědět, že v Evropě už dávno žádný pacholek na statku nepracuje, protože jej vytlačila technika. Otázkou je, proč nezůstali v Iránu či v Pákistánu, kde by se domluvili (jazyk je totožný nebo velmi podobný) a kde by byli i kulturně kompatibilní. Samozřejmě, že by jim Pákistán mohl nabídnout jen chudobu (Irán je na tom možná poněkud lépe), před Talibanci, před nimiž utíkají, by je ale ochránit dokázal. A odtud by se mohli v případě změny politických poměrů vrátit domů. Ekonomický prvek jejich dlouhé cesty do Evropy je dosti zřejmý a dělá je podezřelými. Oni sami tvrdí, že v Iránu, kde mnozí skutečně našli své první útočiště, není „žádná práce, žádná škola, žádné peníze.“ Je to možné. I pro Iránce je výhodnější, když se afgánští uprchlíci vydají na další cestu na západ.

Další velkou skupinou jsou lidé z Eritreje. Eritrea si vybojovala samostatnost na Etiopii- v osvobozovací válce zahynulo více než 150 000 lidí. Samozřejmě převzali moc v zemi po vyhlášení samostatnosti ti, kdo měli zbraně a zavedli v zemi tuhou diktaturu. Eritrejský diktátor Isayas Atewerki tvrdí, že země není pro demokracii připravena, a jen tvrdou rukou se zde dá udržovat pořádek. Zkušenosti z afrických zemí, kde to s demokracií zkusili, mu dávají za pravdu. Eritrejci jako uprchlíci v Evropě jsou tedy problematickým prvkem, jsou to ale aspoň z velké části křesťané (ortodoxní), aspoň po náboženské stránce nemusí přeskakovat překážky, musí ale zdolávat obrovské rozdíly kulturní.

Poslední skupinou, kterou chci zmínit, jsou utečenci ze západní černé Afriky, ze zemí jako je Mali, Senegal atd. Zde se jedná jednoznačně o emigraci ekonomickou. V Mali sice krátce řádili islámští fanatici (a zničili kulturní dědictví světa v Timbuktu) ale stačil týdenní zásah francouzské cizinecké legie a museli vyklidit zemi. V těchto zemích chodí od vesnice k vesnici agenti pašeráků a vyprávějí tam pohádky o tom, jak je v Evropě dobře, jak tam na každého čeká práce a dobrý výdělek, že každý člověk se domůže bohatství. Lidé pak prodají veškerý svůj majetek, pozemky, pole a za takto získané peníze si zaplatí převoz do Evropy. Až taky poznají, že realita je zcela jiná, že práce pro ně není a že o ně nikdo nestojí. Tito lidé většinou ani nepodávají žádost o politický azyl – protože by ho stejně nedostali, ale prchají ze záchytných táborů a rozhodnou se žít stylem ponorky – ilegálně. S tím spojenými ekonomickými i jinými problémy a s nebezpečím radikalizace a vzniku nenávisti ke společnosti, která je odmítla.

Tyto uprchlíky by bylo třeba posílat domů stejně rychle jako lidi z Kosova (v Rakousku trvá projednání žádosti o azyl u občanů Kosova jeden den a jsou posíláni zpět – Kosovo platí za politicky bezpečnou zemi – v nebezpečí tam žije jen malá srbská menšina, ne ale kosovští Albánci sami, kteří si s pomocí amerických bomb vybojovali samostatnost, s kterou neumí zacházet). Může mi jich být sice jako podvedených chudáků líto a protože doma vše prodali, nemají se ani moc kam vrátit. Ale naletěli podvodníkům a za tento podvod nejsme povinni ručit. Když zkrachuje pojišťovna, která vám slíbila životní pojistku, můžete se taky cítit podvedeni, nedostanete ale ani korunu či cent. Pokud by se objevili zase doma a řekli pravdu, byla by to proti pašeráckým bandám nejúčinnější taktika. Účinnější než potápění jejich lodí, ke kterému se EU stejně nikdy neodhodlá.

Stejně pak s uprchlíky, kteří se nedrží našich zákonů a pravidel. Co se děje v Calais je do nebe volající. Lidé, kteří tam stále znovu vnikají ilegálně do tunelu, přepadávají náklaďáky, rozřezávají plachty transportů a zastavují nákladní auta vrháním předmětů na vozovku, porušují jednoznačně zákony země, ve které se nacházejí (Francie). Místo, aby čekali na vyřízení svých žádostí o azyl (uznávám a psal jsem o tom, že to může být svízelné, jenže tady se jedná zřejmě ve valné většině o lidi, kteří na udělení azylu stejně nemají nárok) se rozhodli sami určit, ve které zemi EU chtějí žít (tedy v Británii) a jak se tam dostat. Přitom se chovají násilně a poškozují majetek, ke kterému očividně nemají žádnou úctu či vztah. Proč zde nezakročí francouzská policie a nepošle je všechny do země jejich původu, to tak úplně nechápu. Omlouvat je, že jsou traumatizovaní a že mají právo na své chování, je scestné. Ochrana majetku, zákonů a životů občanů Evropské Unie by měla stát na prvním místě. Už poté, co by byli první z nich odtransportováni zpět do svého Senegalu, Mali atd. by se situace určitě uklidnila.

Jinou kapitolou je možnost zaměstnávání uprchlíků – zdůrazňuji, že absolutní většina z nich CHCE pracovat. Tady jsou zákony ale hodně přísné a často i kontraproduktivní. Dokud není uzavřeno řízení o udělení statutu utečence, NESMÍ uprchlík pracovat. Nesmí oficiálně ani jít uklízet sníh na ulici. Můj syn pracoval rok v takovém domově. Azylové řízení se táhne často i několik let. To znamená, že se celá rodina tiskne v pokoji o 10 čtverečních metrech, a nikdo z nich NESMÍ jít ani pomoct stařence na druhé straně ulice stěhovat nábytek, i kdyby chtěl. A to ani zadarmo. Pokud by jí pomohl, ohrozil by tím svůj proces o udělení statutu utečence. Ani pokud statut utečence dostal, není vyhráno. Pak se dostává do podobné situace, v jaké jsem byl já – tedy před vstupem České republiky do EU. To znamená, že potenciální zaměstnavatel (tomu jste se museli předtím už zalíbit!) musí vypsat veřejně dané pracovní místo. Pokud se na toto místo přihlásí Rakušák, věc skončila – podle rakouských zákonů je zaměstnavatel povinen zvýhodnit uchazeče s rakouským občanstvím. Musí tedy vypsat místo úmyslně tak neatraktivně, aby o ně žádný Rakušák ani nezakopl. Pokud se pak 4 týdny nikdo nepřihlásí, začne na pracovním úřadě takzvaný „proces hledání náhradních pracovních sil – Ersatzkräfteverfahren“, na základě kterého může zaměstnavatel akceptovat cizince a poslat jeho přihlášku na pracovní úřad. Musí zdůvodnit, jaké výjimečné vlastnosti onen cizinec má, že se jej rozhodl zaměstnat. Na pracovním úřadě pak zasedne „Výbor pro cizince“ a rozhodne, zda je možno tuto přihlášku akceptovat. Až po pozitivním rozhodnutí může zaměstnavatel cizince zaměstnat a to vždy nejprve na dobu určitou maximálně na jeden rok. Že to není jednoduché? Není! Pro lidi z orientu, kteří ani nevědí, co to pracovní úřad je, o to těžší. Jsou to velmi vysoko postavené laťky, které přeskakovat vyžaduje vysokou inteligenci, vytrvalost a toleranci vůči frustraci. Kolik z přicházejících tyto vlastnosti má? Nevím, jak tento proces vypadá v Česku, zřejmě se ale příliš lišit nebude.

Co jsem chtěl říct? Že není možno házet všechny uprchlíky do stejného pytle. Že sem nepřicházejí primárně žít z našeho sociálního systému, ale hledají uplatnění. Že ho reálně mohou jen těžko najít je jiný problém, ovšem problém palčivý a vzhledem na svůj rozměr nebezpečný. Ti, kdo chtějí, by měli dostat šanci. Za předpokladu, že akceptují právní systém země, do které se dostali. Aniž samozřejmě existuje záruka, že se to každému podaří.

Nebezpečí je totiž někde jinde.

Problém uprchlíků a úspěšně šířené falešných zpráv o jejich chování a nebezpečí z nich pocházejícího, kterých je plný internet (takzvané Hoaxy) budí strach a žene voliče do náruče pravicových extremistických stran. (Jiným problémem je, že státní televize má příkaz informovat o utečencích výhradně pozitivně a tím stále více pracuje na své nedůvěryhodnosti). Stran, které samy evropské hodnoty demokracie liberalismu neuznávají a ohrožují je více než oni imigranti. Jenže davy uprchlíků jsou nebezpečné pro nás všechny právě tímto způsobem.

Navigace


GPS

Navigace je samozřejmě výborná věc. Zejména, když jedete do neznámého města nebo z něj vyjíždíte, je to velká pomoc. Pokud ovšem funguje.

Jak mí čtenáři už vědí, mám ke všem elektronickým přístrojům rezervovaný vztah. Odmítám kategoricky mou vinu, ony si začínají. Zatímco klíče v hotelech to už vzdaly a pouštějí mě do pokoje bez většího odporu, ostatní přístroje se ještě stále podílejí na spiknutí techniky. Připomíná mi to motiv Terminátora III, stroje se rozhodly zbavit se nepohodlných lidí. Proč jsem právě první na seznamu, nevím, mohl bych to chápat, jako kompliment- totiž že představuji pro moc elektroniky nad lidstvem svým pasivním odporem nebezpečnou překážku, ovšem může to znamenat, že jsem prostě jen lehká kořist.

S mým prvním GPS přístrojem jsme nakonec našli společnou řeč. Sice se mě napřed několikrát pokusil zabít, jako když mi na Sicílii na Forza d´Agro, kam se jede po serpentinách okolo kopce, v jedné z oněch serpentin náhle zavelel: „odbočte doprava“ kde se šklebila dvousetmetrová propast, ale když poznal, že se tak lehce nachytat nenechám, smířil se s tím, že se mnou bude muset žít.

Byl to naprosto jednoduchý přístroj značky Garmin a ve své jednoduchosti měl pro mě své kouzlo. Jenže po sedmi letech se dostavila únava materiálu a rozlomil se jeho podstavec, který jej držel na palubní desce. Protože se navíc onen úlomek ztratil, pochopil jsem, že snažit se jej zachraňovat, by bylo zbytečné. Oplakal jsem ho a vydal jsem se do Media Marktu koupit jeho nástupce. Prodavači jsem vysvětlil, že chci naprosto jednoduchý přístroj, který má mít pouze jednu jedinou funkci, a sice převést mě z bodu „A“ do bodu „B“ bez zbytečných keců.

Prodavač se zatvářil, že mi rozumí (dnes si myslím, že to jen předstíral) nicméně mi řekl, že tak jednoduché přístroje, jako byl můj nebožtík, se už nevyrábějí. Abych mohl napřed volit zemi, pak město a pak ulici (mě to připadalo logické) to není naprosto „in“ a všechny nové přístroje jsou už mnohem lepší, můžu zadávat, co chci, třeba jen ulici a on už najde, kudy mě tam zavede.

Poprvé jsem jej zapojil, když jsme jeli na dovolenou do Tyrolska. Pochopil jsem tehdy, že to nebude až tak snadné. Když jsem zadal Kirchdorf, objevila se trasa měřící 485 kilometrů. Věděl jsem sice, že Kitzbühel není právě blízko, ale přesto mě ta vzdálenost překvapila. Na mapě, kterou se mi pak nějak podařilo znázornit, jsem zjistil, že mě moje navigace posílá do nějakého Kirchdorfu ve Švýcarsku. No dobrá, zkorigoval jsem údaje a pochopil jsem, že si na toho kluka budu muset dávat pozor.

Měl jsem pravdu. Když jsem jel na vzdělávání do hotelu Stagerbacher v Kaindorfu u Leibnitzu a zadal u mého domu příslušnou adresu, souhlasil, aby mě pak zavedl do Leibnitzu k fyzioterapeutické praxi. Ano, je to místo, kam jsem v poslední době jezdil s jeho pomocí nejčastěji, měl by ale akceptovat, že občas chci jet i někam jinam. Když jsem pak onu adresu k hotelu zadal u oné praxe znova, tvářil se najednou, že o ní nikdy neslyšel. Zřejmě se urazil a já jsem se musel doptat na cestu klasickou cestou – prodavačka květin věděla, kam mám jet.

Mé obavy, že se mnou nehraje čistou hru, se potvrdily a potvrzují se stále skurilnějším způsobem. Když jsme byli na oslavě švagrových padesátin v Bratislavě a potřebovali jsme se přesunout k jinému švagrovi, zadal jsem adresu. GPS sice nejprve protestoval, že o takové ulici nikdy v životě neslyšel, pak ale ukázal mapu Bratislavy se startem i cílem a řekl mi, abych odbočil doprava. Měl jsem k němu důvěru až za most Lafranconi. Zdálo se mi, že bych se „měl držet vpravo“ jenže on tvrdil „držte se vlevo“. Poslechl jsem a byl jsem na dálnici. Až teď jsem si všiml, že odhaduje dobu jízdy na bezmála dvě hodiny a jako cíl, kam mě vede, figuruje maďarský Györ. Tak to mě naštvalo. Manželka se ho pokoušela za jízdy přeprogramovat a dostala z toho takovou kinetózu, že zbytek cesty domů byl napínavý, ale rozhodně ne příjemný a několikrát dokonce přerušovaný. Žena samozřejmě obviňovala mne a já jsem pojal podezření, že se mi ta hloupá mašina začíná míchat do manželského vztahu. A že to se mnou nemyslí dobře.

Následující víkend mi tuto hypotézu potvrdil. Pokud je mezi mými čtenáři technik, ať mi následující příhodu vysvětlí. Vysadil jsem svou ženu v bytě mého syna ve Vídni a spěchal jsem na setkání s člověkem, který mi byl velmi nápomocen při tvorbě mé nové (ještě neopublikované) knihy. Zadal jsem do navigace Wien, Karlsplatz 1, protože je tam podzemní garáž a on poslušně nahlásil, že cíl je vzdálen 2,4 km a že tam budu za deset minut, tedy v jedenáct hodin dvacet minut. Protože setkání bylo domluveno na půl jednou, spokojeně jsem se usmál a vydal se na cestu. Nebylo to úplně bez problémů, protože se za mým parkovacím místem usadil náklaďák a vykládal zboží. Trvalo mi tedy minimálně dvě až tři minuty, než jsem se z takto vzniklé tísně vymotal a mohl se vydat směrem ke Karlsplatzu. Navigace mi radila, abych odbočil doleva. To mě překvapilo. Natolik se už ve Vídni vyznám, že jsem měl neodbytný pocit, že do centra bych měl odbočovat doprava. Podíval jsem se na GPS. Psalo, že cíl je vzdálen 191 km a že tam dorazím ve 12:59 hodin. O jaký cíl se mělo jednat, jsem už nezjišťoval. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Té mašiny jsem se určitě nedotkl – měl jsem s mým náklaďákem jiné starosti – a on se tiše přeprogramoval a chtěl mě zavést do….. (ne nebudu neslušný, potom by mi Ježíšek na vánoce nic nepřinesl). Zuříc jsem zastavil a zadal opět Vídeň Karlsplatz. GPS si stálo na svém, že toto vídeňské náměstí je vzdáleno 191 kilometrů. Možná mě tam chtěl vést oklikou přes Budapešť. Vypnul jsem tu bestii a uvažoval, zda ji mám vyhodit z okna. Pak jsem se rozhodl zavolat si pomoc a zavolal jsem synovi, že jsem v koncích. Syn, který zná mé problémy s technikou (i když mi nedokáže vysvětlit, jak k nim dochází a obviňuje mě, že mám nějaké magnetické vyzařování, které ty přístroje nesnášení) slíbil shovívavě pomoc. Jak to má navigace uslyšela, nabídla mi náhle naprosto spontánně na obrazovce Karlsplatz  a dokonce i s obrázkem parkoviště. Vůbec jsem nemusel zadávat adresu. Stačilo zmáčknout tu značku a opět byl cíl vzdálen pouhých 2,4 kilometru a deset minut jízdy. Dokonce souhlasil i s tím, abych odbočil na první křižovatce doprava. Dál už se nedělo nic zajímavého. Dorazil jsem do parkoviště a poté na setkání, GPS byl nesmírně zdvořilý – skoro bych řekl, že se mnou mluvil jako s debilem, radil mi každých sto metrů, i když se neměnil směr jízdy.

Ten cíl, kam mě chtěl vést, jsem odhalil před naší dovolenou. Opět jsme jednou zastavili u syna a poté měli pokračovat do Pasova. Zadal jsem Pasov a adresu hotelu, kde jsme měli spát a on pravil, že cíl je vzdálen 191 km. Hned mi to nedocvaklo. Naopak, potěšilo mě to. Předpokládal jsem, že Pasov je od Vídně vzdálen přece jen poněkud dál. Radost mě přešla na první křižovatce. Opět mě posílal jinam, než velela logika a sice, jak jsem poté zjistil – domů do Gössendorfu. Přísahám, že jsem se knoflíku s mými favority, kde domácí adresa skutečně je, ani nedotkl. Zdá se tedy, že jedno, kam chci jet, můj GPS značky Tom Tom, kce vždycky jen domů. Možná má o mě starost, že bych se jinde necítil dobře. Já ale takovou hyperprotektivní výchovu nesnáším! Co kdyby akceptoval, že někdy mířím i jinam, než k mému domu a mé zahrádce?

Tak já nevím. Je ta chyba opravdu ve mně nebo je to ono spiknutí, které tuším, ale nedaří se mi ho dokázat.

A má za těchto okolností cenu kupovat si nový přístroj? Nebude ten nový ještě zákeřnější? Technika, jak víme, se vyvíjí mílovými kroky.

Islandské imprese


Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“.

Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí.

Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství Islanďanům poručila vrchnost z Kodaně v roce 1541. Islanďané se stali křesťany v roce 1000 (Jára Cimerman by je za to určitě pochválil). Udělali to jednoduše, sochy svých pohanských bohů Thora a spol. prostě naházeli do vodopádu Godafoss (Božský vodopád) nedaleko města Aqureyri a bylo vymalováno. (Proč si vybrali vodopád na konci světa, tedy v severovýchodní části ostrova, která byla nejméně obydlená mi není jasné, možná z bezpečnostních důvodů, kdyby se Thor třeba přece jen naštval). Od jedenáctého století existovala na Islandu dvě biskupství, jedno ve Skalholdu na jihu ostrova a druhé v Hólaru na severu. To jižní se podařilo protestantům ovládnout díky biskupovi Gissurovi Einarssonovi, na severu v Hólaru ale vládl biskup Jón Árason. To byl skutečný milovník života, člověk s charismatem. Měl milenku a s ní řadu dětí, prostě pravý renesanční prelát, jakého by člověk v pr….. světa jako je Hólar, skutečně nečekal.

P1080171

(Dnes byste na místě, kde kromě kostela, zvonice, fary a muzea chovu koní není ani jediný obytný dům nečekali universitu, ale opravdu tam je – vyučuje se tam chov koní, chov ryb a turistický ruch ve venkovských oblastech.) Když se Einarsson pokusil na sněmu v Pingvelliru navrhnout přestup na luteránskou víru, Árason ho zesměšnil a většina Islanďanů se přiklonila k němu. Když pak Einarsson v roce 1548 zemřel, pokusil se Árason podřídit si celý ostrov. To dánský král vnímal jako vzpouru a v roce 1550 byl Árason se svými dvěma syny popraven. Dnes za to má ve Skalholdu pomník a v Holaru mu na počest postavili v roce 1950, tedy při 400-letém jubileu jeho popravy, zvonici – považuji to za naprosto ekumenický čin. I když podstatným prvkem při tomto uctění někdejšího mučedníka mohlo být, že byl popraven dánským králem, který se tak stal i hlavou islandské církve a upevnil svou nadvládu nad ostrovem. Pro Islanďany může být tedy Árason spíše bojovníkem za samostatnost než obhájcem katolické víry.

Počet katolíků se ostatně v posledních deseti letech na ostrově ztrojnásobil, může to být hromadou imigrací občanů polské národnosti, zejména pak pěkných polských děvčat, kterých jsme na Islandu potkali spoustu.

Islanďané měli vždy ke každému fanatismu hodně daleko, vyřezávaný oltář, který kostelu věnoval (či dokonce za volných večerů, které jsou zejména v zimě hodně dlouhé, sám vyřezal) onen poslední popravený biskup Jón Árason, je v kostele dodnes, i když jsou na něm vyřezány i svaté jako svatá Barbara, Kateřina atd., které protestantské vyznání z principu odmítá uznávat. Prostě to bylo Islanďanům líto vyhodit, když to bylo tak pěkné.

Jak ale Island ke svému podřízenému postavení vůči Dánsku vůbec přišel? Vznikl přece jako výraz touhy po svobodě! V roce 872 se totiž král Harald I. Krásnovlasý stal po bitvě u Harsfjordu pánem celého Norska. Až do jeho doby existovalo na třicet malých královstvíček. Legenda praví, že se Harald zamiloval do Gydy Eirikdóttir, tato se ale hodlala provdat jedině za pána všech Norů. Harald nato složil slib, že se nebude stříhat, dokud celé Norsko nesjednotí. V roce 872 se mu to tedy podařilo, mohl se konečně ostříhat a oženit, jenže ne všem Norům, zvyklým na své svobody, se centrální moc líbila. Začala hromadná emigrace – na Island. Do země, která ještě nikomu nepatřila a kde se tedy nebylo komu klanět.  Už v roce 920 žilo na Islandu přes 20 000 obyvatel a v roce 930 se konal první sněm svobodných Islanďanů na památném místě zvaném Pingvellir.

P1070768

Toto místo fascinuje i dnes. Nachází se totiž přímo na Atlantském hřbetu, kde spolu hraničí kontinentální desky americká a evropská. Vzdalují se od sebe stále rychlostí milimetrů za rok a v Pingvelliru tedy můžete kráčet strží, jejíž pravá stěna patří vlastně k Americe a levá k Evropě. Kromě toho je zde soudní hora (Islanďané soudili provinilce hlasováním všech přítomných). Pokud byl uznán vinným, mohl se nechat popravit, stáhnout se do nehostinného vnitrozemí, kde mu nikdo nesměl poskytnout přístřeší a každý jej mohl zabít (to se také rovnalo rozsudku smrti) nebo musel opustit zemi. Tak horkokrevní Islanďané, kteří měli problémy se zákonem jako Erik červený nebo jeho syn Leiffur Eriksson objevili Grónsko či Ameriku (kterou nazývali Vinland a po celá staletí tam pak jezdili pro stavební dřevo, kterého je na Islandu katastrofální nedostatek).

Jenže svoboda a hlasování má i svá úskalí. Časem se v Pingvelliru hlasovalo především podle rodinných svazků a intriky vyhrávaly nad spravedlností. Příkladem je islandský národní bard  Snorri Sturluson, jehož pomník stojí v Reyholtu. Islanďané ho považují především za spisovatele, který se věnoval i politice, on sám se považoval za politika se sklonem k spisování.  Byl hlavním zákonodárcem na shromáždění v Pingvelliru v letech 1215-1218 a pak 1222 – 1231, tu dobu mezitím strávil na dvoře norského krále Hákona Hákonorsona. Spolu se svými dvěma bratry ovládal podstatnou část ostrova, chtěli ho ale ovládnout celý a právě proto hledali podporu norského krále, aby ve vzniklé občanské válce zvítězili. (V jedné z bitev této války bojovalo až 3000 mužů, tedy prakticky veškeré bojeschopné obyvatelstvo ostrova) Aby si získal přízeň tohoto panovníka, sepsal Sturluson nejen rané islandské ságy, ale i dějiny norských panovníků, čímž patří dnes i do norské literatury. Když ale u norského krále upadl v nemilost, poslal svého vyslance Gissura Porvaldsona, kterému dal na výběr Snorriho přivézt do Norska nebo zavraždit. Gissurovi připadlo zřejmě tahat se se vznešeným zajatcem takovou dálku příliš namáhavé, rozhodl se tedy pro druhou alternativu. Udělal to stylově v koupeli, termální koupaliště, kde byl Snorri zavražděn, se v Reyholtu ukazuje i dnes.  Osud Snorriho dokazuje jen rostoucí závislost na norském království.

P1080196

Konečným důsledkem bojů mezi jednotlivými klany bylo nakonec v roce 1262 uznání svrchovanosti norského krále a po vzniku Kalmarské unie v roce 1380 se hlavní město přesunulo do Kodaně – a proto se na Islandu stále vyučuje jako první cizí jazyk dánština (což by můj syn označil za perverzní, protože zastává hypotézu, že se dánština učit nedá). Islanďané totiž hovoří Islandsky, což je prastará verze jihonorského dialektu, který se na Islandu od roku 1000 prakticky nezměnil (proto jsou Islanďané jako jediní schopni číst staré ságy v originále).  Kromě toho zůstali u tradičního vytváření jmen. Nemají totiž – až na výjimky, příjmení – ty si musel nějaký předek rodu vysloužit nějakou výjimečnou vlastností nebo činem. Jinak je to tak trochu jako v Rusku – Ivan Petrovič, například. Na Islandu přebírá syn prostě jméno svého otce s přídavkem „son“ tedy „syn“, jestliže se tedy syn jmenuje Jon a otec byl Gustaf, jedná se o Jona Gustafsona. Pokud Jon pojmenuje svého syna po dědečkovi Gustav, jmenuje se tento zase Gustav Jonson. A tak pořád dokola. Stejně je to u děvčat. Pokud měl daný Gustav dceru Sigrun, jmenuje se tato Sigrun Gustavdóttir, tedy Gustavova dcera. Logicky nepřebírají Islanďanky po svatbě příjmení svého manžela, „dóttir“ zůstane „dóttir“ a nemůže se stát „sonem“ jen proto, že se vdala, pohlaví se při svatbě nemění. Citliví čtenáři už vytušili, že se v Islandštině opravdu jedná o germánský jazyk, podobnost  dóttir s daughter či Tochter je víc než nápadná

Paralelním jazykem k Islandštině je ale na ostrově angličtina. Angličané přišli na ostrov v roce 1940, když Němci obsadili Dánsko a pak udělali v roce 1941 místo Američanům. V čase americké správy 17. června 1944 vyhlásili Islanďané nezávislost na Dánsku a provolali republiku. Udělali to opravdu stylově a se smyslem pro tradici. Vyhlásili republiku na historickém místě v Pingvelliru a v den narozenin svého bojovníka za nezávislost na Dánsku Jóna Sigurssona. Proto se narozeniny tohoto velkého Islanďana (žil 1811 – 1879) staly státním svátkem a každý rok 17. června se kladou věnce k jeho soše před islandským parlamentem.

Byl jsem překvapen, že existují Islanďané, kteří anglicky neumí – je to ale vymírající skupina, představuje ji například farmář, prodávající vejce na statek Stadarhollu kde jsme přespávali a maminka majitele tamějšího Guasthúsu, čili pensionu. Islandština a hlavně místní názvy se v naprosté většině nedají vyslovit ani zapamatovat. Jako všichni Germáni mají zvyk vázat slova dohromady a vytvářejí pak slepeniny jako například Fáskrúdsfjórdur,Stykkishólmur nebo dokonce Kirkjubäjarklausur!!! (neptejte se mě, co to znamená, ale jsou to všechno názvy měst – tedy měst, na Islandu je vše, co má víc než sto obyvatel, město). Anebo třeba Eyjafjallajoküll, což je sopka, která v roce 2010 svým výbuchem paralyzovala letecký provoz nad Evropou (zde můžu posloužit aspoň tím, že Joküll znamená ledovec). Po Islandu se tedy jezdí s mapou v ruce na porovnávání mapy s dopravními tabulemi.

Ovšem ani angličtina není nezbytně nutná. Jako nejužitečnější se ukázala nakonec znalost češtiny a  východoslovenského nářečí  – s tím jsme se domluvili prakticky všude – ještě můžu být vděčný tetě Mani, že mě tímto nesrozumitelným jazykem terorizovala. Výhodou tohoto strašného dialektu je totiž, že se s ním člověk bez problémů domluví s Poláky. V hotelech na naší trase byl personál totiž výhradně polský, český nebo slovenský. (A tam kde nebyl a na recepci seděli rodilí Islanďané, tam to nefungovalo – ne ovšem díky mé angličtině). Tam kde byli Češi, jako například sympatický pár Terezka a Adam na farmě ve Stadarhollu nebo děvčata v Hotelu Hof 1 v Öraefi, nemělo to chybu. Možná je to tím, že pro Islanďana je minimální mzda 1500 euro poměrně nízká. Při cenách, které na ostrově vládnou, si za ty peníze vyskakovat nemůže. Mladí Poláci, Češi a Slováci, kteří zde žijí na konci světa, stravu a bydlení mají zadarmo, takže z těch peněz nic neprožijí, ale odvezou si je domů, jsou motivováni podstatně víc. A je to cítit.

P1080120

Samozřejmě je pro dovolenou důležitý výběr počasí. Na Islandu je to trošku problém. Vybrali jsme si k našemu výletu konec června, kdy tady slunce nezapadá. Tedy zapadá, ovšem například v Akureyri zapadá 21 června v 0:35 a vychází v 1:01 hodin, čili je pod obzorem skutečně jen chvilku. Podmínkou ovšem je, že ho člověk zahlédne. No dobrá, viděli jsme ho v den našeho příletu do Reykjavíku. Čekal jsem, abych mohl nafilmovat západ slunce. O půlnoci (přiznávám – našeho času) jsem to vzdal, očividně k tomu nemělo chuť. Ukázalo se nám ještě druhý den dopoledne – a tím to skončilo. Dále se střídalo zataženo, déšť a vichřice. Po několika dnech jsem zjistil, že je naprosto zbytečné zjišťovat na internetu počasí na příští den. Na středu sliboval internet déšť, bylo zataženo, ale nepršelo, na čtvrtek polojasno, bylo zataženo, na pátek polojasno, bylo zataženo a pršelo.

P1070871

Zeptal jsem se jednoho domorodce, kolik mají v létě slunečných dní. Odpověděl, že zhruba pět a ty že byly všechny minulý týden. Netušil, jsem, že mají studení seveřané takový smysl pro humor. Mé ženě to vůbec vtipné nepřipadalo. Dále se každé ráno mazala krémem s ochranným faktorem 50 a poučila mě, že když se už jednou severní slunce objeví na obloze, má nesmírně silné ultrafialové záření. Nemůžu posoudit, zda měla pravdu, neobjevilo se. Zřejmě ale přece jen je oněch slunečních dní víc, na úterý 7. července například předpověď počasí předpovídala od oběda zase jednou zářící slunce. Nemohl jsem si ověřit, zda se tato předpověď zakládala na pravdě, odlétali jsme už v sedm ráno domů.

O tom, že měl onen Islanďan v něčem přece jen pravdu, mě přesvědčila slovenská turistka v Pingveiliru, kde mi vyprávěla, že měli celý týden neuvěřitelně krásné počasí. Zřejmě si nevšimla, že jsem během jejího nadšeného líčení závistí zezelenal jako louka u islandské farmy.  Z čeho ty farmy žijí, jsem tak docela nezjistil. V podstatě se na Islandu očividně nepěstuje žádné obilí (aspoň jsem ho neviděl, historické anály uvádějí, že to bylo možné do poloviny čtrnáctého století, poté se zhoršení klimatu podepsalo pod tím, že se Islanďané nadále zabývají jen živočišnou výrobou – ovce, slavní islandští koně a trochu krav taky k tomu. Kolem farem jsou jen louky, ale člověk si musí představit, jak ty louky vznikly. Na sopečné půdě museli farmáři napřed vybrat všechny kameny, pak půdu poorat, povláčit a pak na ni navézt skutečnou zeminu a do ní zasít trávu. Všiml jsem si, že některé pozemky jsou poorány a byl jsem napjat, co tam asi tak v polovině července chtějí zasít. Sejí trávu, víc se tu neurodí. S výjimkou vyhřívaných skleníků. Tam kde vyvěrají teplé prameny napovrch jako v okolí Reinholtu, stojí všude skleníky a pěstují se tam tuny rajčat a jinde zase papriky či melouny. Moje žena si pochutnávala každé ráno na pomerančích a tvrdila, že musí být místní, protože byly „samá chuť“, což ty dovážené z jiných kontinentů nejsou.

DSC_0222

Všude k jídlu se podává čerstvá voda v neomezeném množství a zadarmo (pivo ovšem může v restauraci přijít až na 7 Euro). Studená voda je velmi chutná, ta teplá ale vždy smrdí po síře- je prostě termální z hlubin sopečného ostrova. Na Islandu se dá koupat, ať už ve welness zařízeních hotelů či farem ale i na dvou místech, kde jsou veřejné termální koupele. Je to legendární „Modrá laguna“, vlastně umělá přehrada pro termální elektrárnu. Ta je komerčně využívána až přehnaně, vstupenka stojí 45 Euro a je třeba si ji zarezervovat přes internet. To druhé místo, přírodní koupaliště u jezera Mývatn je příjemnější, stojí jen 18 euro a stačí zastavit se a jít se koupat. Tam se nám líbilo víc. Ovšem vylézt z vody, která má 35 – 38 stupňů, když teploměr venku ukazuje 12,6 stupně, vyžaduje určité odhodlání.

Islanďané jsou hrdý národ. Jsou hrdí dokonce i na své speciality, jako je nakládaná ovčí hlava či žraločí maso, které nechávají „zrát“ celé měsíce (dokonce je i za tím účelem zahrabávají do země) aby získalo aromatickou chuť amoniaku – jíst se to prý dá jen, když to člověk hned zalije pálenkou. Jídlo, to jsou hlavně ryby a skopové, ale obojí velmi chutné, se spoustou zeleniny a sytící. Když jsme si dali v restauraci Potturinn v městečku Blönduós polévku a salátový bufet, neměli jsme ještě ani pozdě večer myšlenky na další jídlo a vděčně jsme vypili pivo za 7 euro, aby nám onen oběd pomohlo strávit. Polévka sama stojí neuvěřitelných 1590 korun, což je 11 Euro, když si k ní ale člověk dá jídlo, klesne cena na 690 Korun a spolu s oním salátovým bufetem přišlo jídlo na 2150 islandských korun, čili zhruba na 15 Euro.

Na co Islanďané hrdí nejsou, je právě tento stav jejich islandské koruny. Současný kurs je 145 islandských korun k euru, čili zhruba pět Islandských korun za korunu českou. Když mi na letišti v Keflavíku zaměstnanec půjčovny aut vystavoval účet na 116 Eur, stydlivě s pohledem upřeným do země dodal, že je to 17 500 islandských korun.

Tento stav je důsledkem krize roku 2008. Island se tehdy dostal do platební neschopnosti. Nebyla to vina Islanďanů samotných, na rozdíl od Řeků svůj stát nevykrádali a platili daně, ale jejich bankovní systém byl příliš odvážný a náhle nebyl schopen platit své závazky. 322 000 Islanďanů (je jich opravdu jen tolik, země má tedy hustotu obyvatelstva 3,2 obyvatele na čtvereční kilometr) nebylo schopno bláznivé investice svých bank zaplatit. Odhlasovali tedy v referendu, že státní dluh platit nebudou (jakási forma řízeného státního bankrotu), bankéře pozavírali a vyvolali nové volby. (Mimochodem při dalších volbách v roce 2013 se k moci dostaly zase staré politické strany). Následkem tohoto rozhodnutí byly nekontrolovaná inflace a propad životní úrovně. Z něhož se ale mezitím vzpamatovali, jedinou připomínkou této zlé doby je právě ona nominálně slabá islandská koruna. Nedůvěra k bankovním institucím přetrvává zřejmě ještě pořád, bankomat se hledá v hlavním městě opravdu těžko. Všude je ale možné platit kartou, takže když máte Maestro nebo něco podobného, není problém platit i malé částky v restauraci či jinde. Komplikovanější to může být jen u benzínových pump. Spropitné se na Islandu nedává, obsluha je zahrnuta už v ceně (a je to cítit!).

Cesty jsou na Islandu mnohem lepší, než je jejich pověst. Protože nám před cestou všichni známí líčili hororové scény z islandských cest, objednal jsem nakonec auto s pohonem na všechny čtyři kola, což stálo na deset dní o 700 Euro víc. Ale chtěl jsem své ženě poskytnout pocit bezpečí. Zda jsem jí ho poskytl opravdu, o tom bych pochyboval. Jednak mělo auto automatickou převodovku, na kterou nejsem zvyklý, dále mělo ruční brzdu, kterou já nemám, světla se zapínala ručně (v mém Peugeotu je to automatické, jezdilo na benzín místo na diesel (a žralo toho benzínu neskutečná množství), stěrače se zapínaly opačným směrem a najít otvírací pojistku na nádrž taky nebylo úplně jednoduché. Důsledkem bylo několik stresových situací, s autem jsem se sice v průběhu 2300 kilometrů, které jsme po ostrově najezdili, skamarádil, ovšem pokud se říká, že milování s milenkou je jako jízda ve vypůjčeném autě, tedy že jízda není zpočátku právě plynulá, myslím, že s tou milenkou bych se zharmonizoval rychleji.

Cesty samotné jsou ale, jak už jsem řekl, lepší než jejich pověst. V podstatě celá okružní cesta číslo 1 je vyasfaltovaná – s malou výjimkou na jihovýchodě, kde je na krátkém úseku ještě štěrk. Z této cesty jsme sice několikrát sjeli, jednou proto, abych si zkrátil nekonečnou cestu okolo fjordů na východě země, podruhé, když jsem odbočil k vodopádu Detifoss na špatné straně řeky (nakonec se to ale ukázalo jako výhra, drkotali jsme se sice 28 kilometrů po děravé nezpevněné cestě maximálně čtyřicítkou (naprosto nevhodná cesta pro Parkinsoniky), zato jsme se ale dodrkotali na správnou stranu vodopádu s hezčími výhledy navíc z této strany je dostupný i – pro mě nejhezčí ze všech islandských vodopádů – Selfoss. Ti, kteří si užívali asfaltového povrchu cesty na levém břehu řeky Jökulsá a Fjöllum, se k němu nedostali.

P1080022

Maximální rychlost na ostrově je 90 km/hodinu, kontroly jsou řídké, ale když je člověk přichycen při překročení maximální povolené rychlosti, jsou pokuty drastické (kolegyně platila 300 Euro).

Reykjavík se tváří jako velkoměsto, samozřejmě ale není (se 160 000 obyvateli ani být nemůže). Svědčí o tom například i skutečnost, že traktorům je sice na městské hlavní tříproudové dopravní tepně zakázáno jezdit, ale jen mezi 7:30 a 10:00 a pak mezi 15:30 a 18:00, tedy v době dopravní špičky. Do konce osmnáctého století ani nehrál žádnou důležitou roli, ještě v roce 1820 to byla malá stanice s několika chatrčemi. Ovšem už na přelomu 18 a 19. století sem bylo přesunuto biskupství ze Shárholtu (to v Holaru bylo zrušeno) a čím významnější roli hrál v životě Islanďanů obchod, o to víc rostl význam Kouřící zátoky – což je překlad jména Reykjavík. Městské centrum je malé, ale milé, nejdůležitější budovy jako radnice či kostel Halmgrímskirkja jsou odlity z betonu, ostatní budovy jsou ze dřeva, člověk až žasne, jak jsou skromné, jako například rezidence předsedy vlády.  Opravdu reprezentativní je budova kongresového a koncertního centra Harpa na břehu Atlantiku a nově budované hotely. Island se plně vrhl na turistický ruch a má co nabídnout.

P1070732

Sympatické lidi, příjemné ubytování (malý tip, čím je ubytování rustikálnější, tím je lepší, na farmách jsme se cítili skvěle, v malých hotelech dobře, v luxusnějších hotelích už méně dobře, tam ta srdečnost jaksi chybí). Dále ledovce (Vatnajokül je se svými 8300 km2 největším evropským ledovcem a kdo nemá čas či chuť vydat se ve speciálním autobuse či džípu na jeho povrch a ke kráterům sopek ukrytých pod jeho ledem,může se bezproblémově dostat k jeho splazům ať už v Skaftafellu či v zátoce Jökulsárlón. Je tu nespočet nádherných vodopádů (Jen namátkou ty nejhezčí Gulfoss, Dettifoss, Selfoss, Godafoss, Hengifoss, Skódarfoss či Sefjalandsfoss, který je sice menší, zato se dá projít na ním) a řada dalších.

P1080004

 

Islanďané nabízejí sledování velryb (v Húsavíku na severu ostrova to skutečně funguje, úspěšnost je 98 procent a já sám jsem jich hned několik viděl), tuleňů (v Hvammstangi) či puffinů – to je pták typický pro Island s krásným červeným zobákem, pro který se mu přezdívá mořský klaun. Německy se jmenuje Papagaientaucher, což ho vystihuje asi nejlépe, český název jsem nezjistil, patří k čeledi alek a je moc milý. Samozřejmě pak gejzíry jako v oblasti Geysír u Selfossu, či v oblasti Heriru u sopky Krafla v blízkosti jezera Mývatn.

P1070793

Navíc koupání v termálních pramenech. A konečně v Reykjavíku Národní muzeum, ale spousta muzeí a informačních center rozesetých všude po zemi. Stačí, aby vybuchla sopka jako Eyjafjallajoküll v roce 2010 a už tam stojí muzeum s videem, aby si člověk ten výbuch mohl prožít ještě jednou.

A pro ty, kteří po tom touží, i odlehlost v pustině, kde člověk celé desítky kilometrů  nevidí vesnici neřkuli město a dokonce i celé kilometry žádnou farmu, tedy žádný příznak civilizace. Ať už v pustém lávovém vnitrozemí či na jihu ostrova v oblasti pod ledovci.

Takže pro ty, kdo tam ještě nebyli, popřemýšlejte, zda to tento nedostatek nenapravit. Já jsem to udělal a nelituji.

DSC_0176

Kruhová obrana


Co jiného člověku zbývá, když má nepřátel celé řady. A když musí bránit někoho nebo něco, co se samo bránit nedokáže. Je půvabná, je milá, a je tak bezbranná!

Samozřejmě hovořím zase jednou o mé zahrádce.

Rozhodl jsem se všechna nebezpečí a nepřátele spočítat a uvést do seznamu, jinak se s nimi nevyrovnám. Nedají pokoj, ohrožují to, co jsem po celé roky budoval. Rozhodl jsem se bránit a vzhledem na množství nepřátel zaujímám pozici kruhové obrany.

1)      Pampelišky, které se mi neustále snaží prorůst mým anglickým trávníkem a znehodnotit ho.  Nemám nic proti pampelišce v salátu, v trávníku mě ale dokáže patřičně rozčílit – tedy v tom mém. Naštěstí se vždy prozradí, když vykvetou, jejich žluté hlávky se nedají přehlédnout. Sice se rafinovaně pokusily rozkvést, když jsem byl v Mannheimu na kongresu, ale nestihly to. Podcenily mě, myslely, že budu pryč celý týden. Vrátil jsem se už v úterý a spočítal jsem jim to. V zoufalství volají o pomoc jako proruští separatisté Moskvu, na sousedově pozemku je totiž pampelišek tisíce. Soused se sice poctivě snaží kosit, ještě než ty jejich žluté palice zbělají, ne vždy se mu to ale daří. Boj s pampeliškou se blíží k vítěznému konci, i když si připadám jako Malý princ při vytrhávání baobabů, ale když je člověk důsledný, nese takové úsilí ovoce.

2)      Sousedův kocour je tvrdší oříšek. Našel v našem trávníku zálibu – ne na procházky ale na vykonávání přirozených funkcí. Jako by nemohl močit a kálet doma! Ne, dělá to u nás a narušuje tím výrazně jinak naprosto harmonické sousedské vztahy. Což o to, jeho výkaly se nějak dostanou do kosačky a s pokosenou trávou pak pryč, ale moč vypaluje v trávníku bílé skvrny. Samozřejmě hřeší na to, že cítím k sousedovi vděčnost za jeho spojenectví v boji s pampeliškami, ale jestli mě naštve ještě víc… Vzduchovku jsem si ještě nekoupil, ale našetřeno na ni mám. Uvažoval jsem, že na něj vypustím manželku, z té má stejně panický strach. Jenže zas až bezcitný nejsem a navíc v Rakousku tohoto roku zpřísnili zákony proti týrání zvířat.

3)      Popenec – o něm už jsem psal. Je mi jedno že se vydává za léčivou rostlinu, ostatně jsem ho kdysi v dětství jako léčivku sbíral. Teď mi leze na nervy. Je mimořádně zákeřný, protože plazivý. Kosačka jej nedostihne, jedy na něj nepůsobí. Letos zcela drze rozkvetl. Pokračoval jsem v boji zblízka ručně i ostrými hráběmi. Ti drzáci, kteří rozkvetli, neměli šanci. Horší jsou šlahouny, které se plazí skoro neviditelně pod trávníkem. Jsou nenápadnější a proto záludnější než pampelišky, ale vyhlásil jsem jim nulovou toleranci – ještě zapláčou.

4)      Jetel – ten velký klasický mi nevadí, i když se na mé zahrádce nezmohl ještě ani na jeden čtyřlístek. Ale ten malý, přízemní, který kvete žlutě, to je pravý terorista. Vlastně ani nevím, zda se jedná o pravý jetel rodu Trifolium, pak by to byl jetel pochybný (jméno by přesně vystihovalo můj vztah k téhle příšerce) nebo je to tolice dětelová, která se jen za jetelinu vydává. Ale je to jedno, na jméně nezáleží, důležité jje, že se neumí v trávníku chovat. Vytváří při zemi hnízda a ničí veškerou trávu, nedá ji prostě dýchat. Pokud ho necháte vyrůst a pak vytrhnete, zůstane prázdné kolo. Vlastně mě nejvíc nasíral v prvních dvou letech mých prací na zahrádce, byl tehdy úhlavním nepřítelem číslo jedna. Podařilo se mi ho vyhubit, každé teroristické hnízdo bylo odhaleno a ihned v zárodku likvidováno. Letos se objevil znova. Nepoučil se, čeká ho stejný osud jako před lety. Už na tom pracuji.

5)      Krtci – mi ztěžovali život několik let. Prohrabávali mi trávník i záhony. Když jsem postavil rušičku, vyhrabal se jeden zvědavý krtek přímo před ní – zřejmě se chtěl podívat, co to v té zemi tak vibruje. Své kopečky pak vytvářeli okolo plotu v odstupu každých dvacet centimetrů. Přešel jsem na karbid, abych je vysmrděl, úspěch byl lepší, ale ne definitivní, někteří zřejmě neměli vyvinuté čichové buňky. Krtci už nejsou. Před dvěma lety jsme měli velkou vodu, která vyplavila místní školu, obecní úřad a náš dům. Krtci v té přírodní katastrofě zřejmě všichni utonuli. Poplakali jsme si nad nimi, ne ale úplně upřímně.

6)      Plíseň – bestie se mi pouští každý rok do bobkovišně. Jen se objeví nové zelené krásné lístky, už po nějaké době začínají hnědnout a kroutit se. Stříkám prostředky proti plísni, ale úspěch je vždy jen dočasný, za krátko to vypadá stejně jako předtím. Možná je to tím, že u souseda – u jiného než toho s pampeliškami a kocourem, stojí velký dub a ten tu plíseň chytí vždy už na začátku léta. A odtud se pak šíří na moji chudinu bobkovišni. Vyzvat souseda, aby ten dub porazil, by mohlo být nebezpečné. Zasadil ho, když zplodil syna. Kdybych se ho snažil přesvědčit, aby strom porazil, mohl by si to vykládat, že vím něco, co zpochybňuje jeho otcovství. V čase když jeho syn přišel na svět, jsme už v Rakousku byli, bydleli jsme ale někde úplně jinde. Ale vysvětlujte to! Nezbude mi než stříkat a stříkat a stříkat.

7)      Zavíječ zimostrázový. Bestie s libozvučným latinským jménem cydalima perspectalis, jakoby nabízela nějakou perspektivu. Tenhle motýlek se k nám na začátku tohoto století (či tisíciletí, jak chcete) přepravil z Číny. A pustil se hned do požírání oblíbeného zimostrázu (Buxus sempervireus neboli Zimostráz vždyzelený) Bývávalo, že byl zimostráz vždy zelený a proto hojně používaný ve všech francouzských parcích. Dal se stříhat do kuliček, do řádků, většinou ohraničoval záhony od chodníků. Než přišel ten proklatý Zavíječ. Nemá u nás žádné přirozené nepřátele a zimostrázu bylo v Evropě víc než dost. I já jsem jich několik měl. Přiznám se, že tento boj jsem prohrál. Musel bych moje Zimostrázy stříkat každých čtrnáct dní pořád dokola, abych je ochránil před všežravými larvami toho na pohled nevinného motýlka. Po jedné sezóně jsem boj vzdal a zimostrázy nebo přesněji řečeno to, co z nich zbylo, opustily moji zahradu a nahradily je cypřiše. Tenhle uprchlík mi tedy pořádně pohnul žlučí a politický azyl v mé zahradě určitě nedostane.

8)      Šneci – moje žena miluje bazalku, protože ráda vaří italsky. Koupil jsem první hned zkraje jara – zmrzla. Koupil jsem druhou, vyschla – je to nesmírně citlivá rostlina. V květnu jsem usoudil, že mrazy už nepřijdou a zalévat není problém, koupil jsem ji tedy znova. Za dva dny tam zůstalo jen několik stonků, všechny listy byly pryč – pachatele jsem nepřistihl. Koupil jsem čtvrtou bazalku a sledoval, co se bude dít. Tak jsem ty prevíty přistihl. Šneci! Bazalka jim voní a chutná. Pokusil jsem se je přesvědčit, aby toho nechali, že mají na poli u souseda žrádla dost. Nedali si říct. Pochytal jsem je, povyhazoval a nakonec použil tzv. „Schneckenkorn“ nějaká zrna, která mají šneky odpuzovat. Zřejmě odpuzují. Koupil jsem bazalku Picolino, která je zvlášť aromatická a k jejím kořenům jsem zasypal ono kouzelné zrní. Šneci se plazí okolo, nevrle se dívají na mně a na Picolino, ale nežerou. Má žena může konečně rozvinout svůj kuchařský talent bez omezení a nechtěné konkurence.

9)      Mravenci. Ty potvory se musely nějak nabourat do počítačového systému soukromé kliniky v Leechu. Ihned, když se má žena nechala operovat, objevili se v mém trávníku po tisících. Psal jsem o mém zápasu s nimi už minulý rok. Tehdy stačilo pohrozit, že to vezme do rukou má žena a ta umí být k havěti nelítostná. Teď si mysleli, že udeřila jejich hodina. Mraveniště jsem měl v trávníku každých deset centimetrů, kosit se vlastně vůbec nedalo, zůstávaly jen bahnité fleky. Vytočili mě na nejvyšší míru, přiznám se, nečekal jsem, že se žena vrátí, aby převzala vyjednávání. Ze strany té mravenčí havěti to bylo poplivání všech dohod, přešli do generální ofenzívy. To, s čím jsem bojoval minulý rok, byl očividně jen předvoj. Ten zjistil, že se na mém trávníku dobře žije a přivedl hlavní vojsko. Přiznám se, použil jsem jed a budu ho používat i nadále. Za daných okolností, kdy nepřítel nedodržuje žádné dohody ústní ani písemné, je boj nevyhnutný. A při přesile milion proti jednomu samozřejmě nemůžu postoupit čestný boj muže proti muži, tedy vlastně muže proti mravenci. Neměl jsem na výběr, musel jsem sáhnout ke zbraním hromadného ničení. Nu což, biologické prostředky jejich stavy notně zredukovaly, mravenišť ubylo, ještě ale nezmizela. Musím v boji pokračovat. Jen mě prosím neprozraďte USA. Obama už končí, potom přijde další Bush a já nechci být zahrnut do osy zla. Jak dopadl Saddám Husejn, když měli Američané jen PODEZŘENÍ, že biologické zbraně má. A jak dopadl Irák bez Saddáma?

10)   Mráz. Tedy mráz samotný ne. Ale v kombinaci se sluncem je to zhoubná směska. Zejména pro mou milovanou bobkovišni. Pokud tato rostlina totiž namrzne a pak na takto namrznutý list zasvítí intenzivní ranní slunce, změní se teplota v listu až o 40 stupňů a tento se spálí. Věděl jsem o tom, už když jsem své živé ploty z bobkovišně sázel. Plížil jsem se ranní zahrádkou a vymezoval, kam dopadají ranní sluneční paprsky. Bobkovišni jsem pak vysázel v místech, která byla dlouho ve stínu. So jsem nedomyslel? Sázel jsem v květnu a v prosinci přišlo slunce zcela z jiné strany. Nebýt sousedovy tuje (to je ten soused s dubem) spálilo by mi ji kompletně. I tak první zimu skoro nepřežila, zůstaly z ní jen suché kolíky. Ale vzpamatovala se. Teď ji každou zimu přikrývám: je to sice hodně práce, sešít ochranné futrály na deset metrů dlouhý živý plot, ale vyplatilo se. Bobkovišni se daří skvěle, kdyby nebylo onoho dubu a jeho plísně.

11)   A  konečně mech. Člověk by nevěřil, kde všude je. Kde ho člověk vidí na povrchu, tam ho samozřejmě odhalí, jenže on se skrývá i mezi travou a dusí její kořínky. Zanedbal jsem vertikutaci, přiznávám se. Problém byl čistě technického rázu ale i projevem únavy materiálu, tedy mně. Ručně totiž už celou zahrádku vertikutovat nezvládám. Kupovat přístroj, který člověk potřebuje jednou do roka a který se k smrti rád kazí, je samozřejmě nesmysl. Je možné si vertikutátor půjčit, ale není to jednoduché. Jednak je těch přístrojů velmi málo, čeká se na něj i týdny a zažil jsem už, že vertikutátor přejel jeden jediný pokos, než se pokazil. A já ten přístroj nedostanu do kufru mého auta. Bylo by sice možné půjčit si auto, kterým bych převezl vypůjčený vertikutátor na mou zahrádku a pak zase odvezl zpět do Baumaxu nebo OBI, jenže to mi připadalo logisticky příliš složité a navíc jsem neměl díky službám a cestování na jaře ani jednu jedinou sobotu volnou (v neděli v Rakousku hlučný přístroj použít nemůžu – hrozí žaloba za narušování sousedských vztahů – jakoby čurající kocour nebyl horší!). Takže jsem problém podcenil a mech dusí mou trávu. I taky použiji jed. Nevím, co obsahuje – asi železo, protože železo mech nesnáší – ale má slibný název „Moos, nein danke“. Možná to pomůže, hned až se vrátím z dovolené, s tou potvorou zatočím. Nakolik to pomůže mé žloutnoucí a schnoucí trávě, to ještě uvidíme. Příští rok se bude vertikutovat, i kdyby na chleba nebylo.

Po návratu z dovolené jsem chtěl přejít do ofenzívy. Měl jsem připravené nůžky, pilu na tuje, hnojivo s přísadou na ničení plevele, mechu a mravenců. Jedy byly namíchány, kosačka stála připravena v zahradním přístřešku. Byl jsem i správně nabuzený, nepřátelé by neměli šanci. Přišel déšť – a jaký! Samozřejmě, že to bylo naschvál, nechci být paranoidní, ale tady se jednoznačně jedná o spiknutí. Ale ta voda jim nahoře nevydrží věčně. A potom – potom se uvidí. Generál Suvorov říkal, že nejlepší obrana je útok. Tak tedy vpřed. Jen co přestane pršet.

Čínské přísloví říká, chceš-li být šťasten jeden den, vezmi si do postele ženu, chceš- li být šťasten týden, zabij prase a sněz ho, chceš-li být šťasten rok, ožeň se. Chceš-li být ale šťasten celý život, staň se zahradníkem.

O štěstí se musí bojovat.

Reforma zdravotnictví ve Štýrsku


Už jsem v mém životě několik reforem prodělal a nepamatuji si, že bych na některou z nich měl pozitivní vzpomínky. Má to svou logiku, reformami řeší politici SVÉ problémy, nikdy ne problémy obyvatelstva. Reformy se rozdělují na ty, kde se reformátoři od začátku snaží obyvatelstvo odřít z kůže a na ty dobře míněné. Ale i ty dobře míněné se ve svém konečném dopadu od těch prvních příliš neliší, protože jak víme, „dobře míněno“ je pravým opakem „dobrého“.

Teď tedy uhodila reforma zdravotnictví v Rakousku. Ne že by nebyla dopředu dostatečně nahlášená, přesto rakouské politiky zcela překvapila a vyvedla z míry. Je to něco podobného, jako když jsou údržbáři cest každý rok překvapeni až šokování příchodem zimy (letos možná nepřijde a tak si svůj obvyklý šok ušetří). Už v roce 2003 totiž Evropská unie oznámila,a že hodná snížit týdenní pracovní dobu lékařů ze 60 na 48 hodin. Při současné pracovní zátěži – mohu samozřejmě hovořit pouze za nemocnici ve Wagně, ale tam se těch 60 hodin týdně prostě vydržet nedá – je to logické přání. Ti, kdo právě nadávají, že doktoři prostě nechtějí pracovat a ještě z toho dělají politikum (takových není málo, četli jsme to téměř denně v novinách zejména v bulvárním Krone Zeitung), ať si poctivě spočítají, kdo z nich pracuje víc než 40 hodin týdně s plnou zodpovědností a s hrozbou soudního procesu při každé chybě, která se samozřejmě může kdykoliv vloudit. Zejména když člověk už únavou neví, jak dál.

Kdyby naši politici uměli počítat (je to matematika, kterou se museli učit v druhé až třetí třídě základní školy) muselo by jim dojít, že když budou lékaři pracovat kratší dobu, bude na zdolání stejné hory práce těch lékařů zapotřebí o něco víc. Pro ty ještě vzdělanější nebo aspoň zvídavější, bych doporučil jednoduchou formuli –  12:60×100 a dostanou to přímo v procentech, že budou potřebovat přesně o 20 procent lékařů víc než před zavedením onoho nového pracovního času. Bohužel se nikdo takový nenašel. Ministr zdravotnictví byl, jak už jsem se zmínil – vyučený zámečník a s matematikou toho očividně neměl moc co do činění a s lékaři už nechtěl mít vůbec nic společného. Protože neustále upozorňovali na to, že blížící situaci je třeba řešit, vyloučil je nakonec z rozhovorů a reformě zdravotnictví a dělal ji jen se svými úředníky a zástupci pojišťoven. A byl spokojen, jak se rázem zlepšilo klima u vyjednávacího stolu. Všechny strany si byly najednou jednotné v tom, že je třeba šetřit, počty lékařů je třeba redukovat a platy snižovat. Dařilo se, jen během posledních let opustilo Štýrsko (s něco víc než jedním milionem obyvatel) šest set lékařů.

Politici v Bruselu z podnětu Slovinců, kteří nějak vytušili, že by mohly vzniknout problémy, se pokusili ještě zavést novelu, která by u lékařů počítala jako pracovní dobu jen přímou práci na pacientovi a pauzy na jídlo, kávu a ev. i ony 2 hodiny spánku v noci by se do pracovního času prostě nepočítaly. Skoro by to bylo prošlo, kdyby se lékaři neozvali, že budou žalovat ve Štrassburku, protože by tím byli znevýhodněni proti policistům, hasičům a jiným povoláním, které pracují podobným způsobem. Toho se politici lekli a novelu stáhli. A nedělo se nic.

V září tohoto roku byl náš milý zámečník náhle překvapivě stažen z ministerstva zdravotnictví a stal se ministrem pro infrastrukturu a na jeho místo přišla nová tvář – tentokrát opravdu lékařka. Bylo to překvapivé, protože tím ministrovi Stögerovi neumožnili prosadit základní bod jeho zdravotnické reformy – totiž zabezpečení rovnátek na zuby pro všechny děti. To byla jediná část zdravotnického zabezpečení, o kterou usiloval a vyhlásil ji za hlavní bod zdravotnické politiky. Teď musel odejít a rovnátka na zuby tak pravděpodobně padla.

A brzy jsme měli pochopit, proč své místo vyklidil. Přišla totiž směrnice z EU, že ta pracovní doba se prostě zkrátit musí a že lékaři po noční službě musí mít možnost jít domů. Vznikla panika, protože Rakousko argumentovalo, že nemělo žádný čas se na tuto směrnici připravit, a žádalo přechodní lhůty. Paní ministryně správně argumentovala, že ona za nic nemůže, protože tam celé ty roky nebyla (i když pochází ze stejné politické strany jako její předchůdce – totiž sociální demokracie). S hrůzou se zjistilo, že lékařů je málo a začali se hledat. Intenzivně ale marně. Kupodivu nejsou – odešli.

Zaměstnavatelé začali vyjednávat s lékařskou komorou, jak opět udělat povolání lékaře atraktivním a lékařská komora přispěla k zlepšení situace svou troškou do mlýna a přijala novelu, kterou neuznává odborné lékařské zkoušky z ostatních států Evropské unie a tím se jí podařilo zabránit, aby na ona prázdná neobsazená místa mohli přijít lékaři ze zahraničí.

Prostě mi to všechno smrdí do nebe. Možná by to tolik nesmrdělo, kdyby politici už před deseti lety nevyhlašovali, že místo současných 22 nemocnic ve Štýrsku by stačilo sedm. Zatím se jim podařilo jen některé sloučit a zavřít některá oddělení – většinou naprosto nesmyslně, tedy tam, kde jich bylo nejvíc zapotřebí, zatímco ta přebytečná zůstala – hlavně proto, že měla za sebou politickou lobby. Na víc si politici netroufali. Teď ale, tváří v tvář akutnímu nedostatku lékařů budou nuceni k nepopulárním krokům. Tedy pokud na určitých odděleních klesne počet lékařů pod povolené minimum – a tato situace na mnohých odděleních nastala už prvního ledna – budou MUSET ona oddělení zavřít – aby zabránili nekvalifikované zdravotnické péči na takových personálně poddimenzovaných odděleních: Řešit, kam ti pacienti pak půjdou, to už není jejich úkol, prostě někam budou muset jít anebo budou moci umřít, ale politika konečně dosáhne toho, co chtěla. Zredukováním přístupu obyvatelstva k bezplatné lékařské péči se ušetří peníze, které se mohou použít na sanaci bankovního sektoru, který si nějak ze svých průserů v roce 2008 a ze svých rizikových obchodů na Ukrajině a v Rusku nemůže odpočinout. Jen jediná banka korutanská Hypo Alpe Adria stála rakouské daňové poplatníky 19 miliard Eur, to by se muselo zavřít nějakých nemocnic a nechat umřít nějakých nemocných důchodců, aby se podařilo takovou díru zacelit.

Protože jsme v Rakousku, našlo se přechodné řešení – jak víme, přechodná řešení mají jednu zajímavou vlastnost, vydrží proklatě dlouho. Aby se oddělení nemusela zavírat, museli lékaři podepsat takzvaný opting-out, to znamená, že jsou ochotni nadále pracovat oněch 60 hodin týdně. Za to nám zvýšili plat. O celých osmnáct procent! Když jsem ty peníze ovšem hledal na výplatní pásce, nemohl jsem je najít. Plat se mi zdál být stejný, i když podle mých výpočtů mělo oněch 18 procent dělat 1200 Euro hrubého. Pak jsem zjistil, že 600 euro si vzal daňový úřad (máme tady 50 procentní daň z příjmu) a dalších 600 pak lékařská komora – prý nám za to zvýší důchod, pokud se ho dožijeme. Když jsem se u lékařské komory pobouřeně zeptal, proč tomu tak je, opravili mě, že si vzali pouze 550 Eur, takže mi 50 z onoho zvýšení platu zůstalo. Abych si to přepočítal. Přepočítal jsem si to. Měli pravdu. No hlady kvůli tomu neumřu a mám aspoň o něco větší motivaci se toho důchodu dožít. Pokud by se mi to nepodařilo, uklidnil mě úředník z lékařské komory, dostane moje žena vdova – za předpokladu, že se znovu nevdá – celých 60 procent mého důchodu. Jak vidíte, je tu o nás dobře postaráno a přebytečné peníze nám hned ukládají kompetentní lidé někam do bytových bloků v Berlíně s nadějí, že to bude vynášet. Zatím to nevynáší.

Ale přesto – máte chuť na trochu dobrodružství za dobrý peníz? Přihlaste se a přijďte. Budete moci makat bez přestávky, hodně se naučit, hodně se nasrat a slušně vydělat. Čeští kolegové, čekáme na vás. Němčina je jen marginální problém, v okrese Leibnitz stejně nikdo německy nemluví.

Mimochodem, ty šílené odvody do lékařské komory se cizinců samozřejmě netýkají.