Month: June 2015

Mistr Jan Hus – člověk a legenda

I když si budeme jubileum šestistého výročí úmrtí Jana Husa připomínat až za o něco víc než týden, dovolím si dát můj článek na webovou stránku už dnes. Důvodem je, že v neděli odjíždím na dovolenou a zda budou mít farmy na Islandu, kde budeme přespávat, WLAN, si nedovoluji odhadnout.

6.července si tedy připomínáme státním svátkem okamžik, kdy český kazatel vystoupil na předměstí švábského města Kostnice na popravčí hranici a přijal mučednickou smrt. Člověk ochotný obětovat za své přesvědčení život se stává legendou a pod nánosy staletí je často těžké najít ještě reálného člověka.

Obraz, který známe a který nám byl prezentován v hodinách dějepisu, je poněkud jednostranný. Obraz reformátora, vlastence a hrdiny. Postava herce Zdeňka Štěpánka bude ještě dlouho ovlivňovat naše představy o Janu Husovi. Už jen představa, že mistr Jan byl kulaté postavy a trpěl bolestmi žlučníku a zubů (k jeho zdravotním problémům bych se rád vrátil v samostatném článku, v tomto textu na to prostě není dost prostoru), je pro mnohé možná obtížně stravitelná. Literární zdroje podávají ale takovýto obraz. Obraz člověka. Kdo byl tedy Jan Hus?

Určité věci jsou nepochybné. Mistr Jan byl nepochybně skvělý kazatel, nadšený, zapálený a strhující. Člověk s darem řeči a s upřímným zanícením po odstranění nedostatků společnosti své doby. Jeho spisy hovoří o velkém a upřímném srdci, o jeho obrovském vlivu na tehdejší českou společnost svědčí výbuch husitského povstání, které si do znaku dalo právě jeho jméno a jeho heslo Veritas vincit.

Nakolik byl ale Jan Hus skutečně pánem svých činů? Byla jeho poprava skutečně justiční vraždou, jak se stále ještě učí?

Husovu popravu jako justiční vraždu zpochybnil Jiří Kejř ve své knize „Husův proces“. Hus byl popraven nespravedlivě, o tom dnes nikdo nepochybuje. Byl ale popraven podle tehdy platných zákonů. Ty zákony byly špatné, byly ovšem platné. Hus proti tehdejšímu znění práva postavil morálku, apel na lidské dobré vlastnosti a touhu po spravedlnosti. A prohrál. Zákony nemusí být vždy spravedlivé. Zákony tvoří lidé a ti se mýlí nebo sledují své politické, často sobecké úmysly. Připomíná vám to něco? Pak můžete číst dál. V dějinách je hodně poučení i pro dnešek.

Hus se díky svému vlivu na prostý lid stal totiž politikem – ať už to chtěl nebo nechtěl a jako k politikovi se k němu i jeho odpůrci chovali. Hus nebyl z hlediska tehdejší věrouky úplně pravověrný, i když ve svém učení nebyl nikdy tak radikální jako jeho předchůdce a vzor John Viklef z Oxfordu. Možná bychom se měli u tehdejší teologie aspoň v zjednodušené podobě zastavit o něco podrobněji, abychom rozporům tehdejší doby lépe porozuměli. Teologie měla v tehdejší době na lidi mnohem větší význam než dnes jakákoliv filosofická či jiná nauka.

V období pozdního středověku se v teologii setkáváme se dvěma hlavními proudy – s realismem a nominalismem. Realismus byl starším směrem a opíral se o tzv. novoplatonismus. Jeho představou bylo, že Bůh stvořil v nebi hmotné ideje, bezchybné vzory svého tvoření, které se pak kopírují v mnoha nedokonalých napodobeninách v reálném životě na zemi. Bůh sám pak představuje přírodu nestvořenou a tvořící, ideje přírodu stvořenou a tvořící a pozemští tvorové pak přírodu stvořenou a netvořící – tak toto schéma přehledně popsal Jan Scotus Eriugena.

Nominalismus naproti tomu byl směrem novějším, opírajícím se o učení Aristotela, jehož spisy se od začátku 13. století stále četněji dostávaly do rukou tehdejších učenců a rozhodujícím způsobem ovlivnily myšlenky tehdejšího světa. Podle nominalistů stvořil Bůh každé jednotlivé stvoření nebo předmět a člověk jim dal souhrnné názvy, jež je charakterizovaly (jako kůň, pes, člověk, chléb).

Oba tyto směry žily vedle sebe, měly své příznivce a odpůrce. Jednotliví teologové dokonce školy měnili. Viklef začal například jako přesvědčený nominalista, aby se v průběhu svého života stal radikálním realistou.

Problémy začaly v okamžiku, kdy Viklef díky svému realismu zpochybnil přeměnu chleba v Kristovo tělo při mši. Rozebírat tuto nauku do podrobností není možné, na to poskytuje tento text příliš málo prostoru. Nicméně Viklefovo tvrzení, že kněz žijící v hříchu nemá kontakt s nebeským mystériem, kde Kristus při poslední večeři proměnil podstatu chleba a tím pádem je oběť provedená oním nehodným knězem a tím vlastně i jím vedená mše neplatná, otřáslo samými základy církve. Její mocenskou pozicí, jejím zdůvodněním vlastní existence. Boj byl nevyhnutný a musel být zničující

V Praze na vysokém učení měla hranice mezi nominalismem a realismem zajímavou hranici. Kopírovala totiž hranici jazykovou. Je třeba si uvědomit, že Karel IV. založil pražskou universitu jako německý král a císař a její působnost měla daleko přesahovat hranice českého království. To se mu i podařilo, mimo jiné i tím, že pro universitu získal věhlasné profesory. Jedním z nich byl i Albert Saský. Pod jeho vlivem převzala universita nominalistické učení. Albert vystudoval na Sorbonně v Paříži a Sorbonna byla neochvějnou baštou nominalismu.

Když se dcera Karla IV. princezna Anna provdala na anglického prince Richarda, odešli s ní do Anglie i učenci a studenti z pražského vysokého učení. Na Oxfordu se dostali do kontaktu s učením Viklefovým a přinesli jeho knihy do Prahy. Viklef byl v té době už přesvědčeným radikálním realistou a s jeho učením se ztotožnila prakticky celá česká část university a tím i Jan Hus. Němci zůstali věrni nominalismu.

Praha na začátku 15 století vřela neklidem.

Nepochybně se i zde projevila rivalita obou národních živlů, která se po smrti Karla IV. značně vyostřovala. Karel vybudoval Prahu jako velkoměsto. Z města o 8000 obyvatelích z dob jeho otce Jana Lucemburského se stala metropole s bezmála 40 000 obyvateli. Karel přitáhl daňovými úlevami a budováním pražského Nového města řemeslníky a obchodníky z celého království a zejména velký počet pracovních sil – chudých nádeníků a dělníků. Kapitál ale zůstal v rukou patricijů Starého města – většinou Němců, kteří na Starém městě tvořili nobilitu už po několik století. Početně převládal živel český, finanční a tím i politická moc zůstávala v rukou německých. Po smrti císaře Karla se Praha zredukovala z hlavního města Římské říše na české hlavní město. Finančních prostředků a tím pracovních příležitostí ubylo, město bylo najednou předimenzováno, prostě příliš velké. Na pracovní trh přicházela generace mladých lidí už v Praze narozených. A ta práce pro ně nebyla. Sociální napětí mezi chudými Čechy a bohatými Němci rostlo. A hrozilo explozí. Konflikt byl předprogramován a projevoval se mimo jiné i spory učenců na vysokém učení. Jakmile vzniknou tábory a lidé k nim náležející, je věcná diskuse nemožná. Nastupuje ideologická konfrontace. Bylo tomu tak i tentokrát. Hus se ocitl ne zcela plánovaně a dobrovolně v centru tohoto sporu. Byl dokonce v roce 1402 na jeden rok zvolen rektorem university.

Mistr Jan nebyl vedoucím ideologem a ani jím být nemohl. Nedostávalo se mu k tomu příslušného vzdělání. V tom byl daleko kompetentnějším Husův souputník, charismatický a vášnivý Jeroným Pražský. Ten byl mistrem teologie, absolvoval na Oxfordu, vyučoval v Praze, Paříži, Heidelbergu i Kolíně nad Rýnem a měl světový věhlas. I církevní hodnostáři znali Jeronýmovu nebezpečnost. V Kostnici k němu byli mnohem krutější než k Husovi a nemilosrdným mučením od něj odvolání vynutili. Když se pak tohoto odvolání zřekl a znova se k Viklefovu učení přihlásil, byl upálen na stejném místě jako rok před ním Hus. Hus sám byl jen mistrem artistické fakulty a pouhým bakalářem teologie. Proto neměl doktorský titul. Zabýval se více praktickou kazatelskou činností, byl nepochybně dobrým knězem. Nebyl vědcem, i když ho k tomu jeho schopnosti, paměť a touha po vědění předurčovaly. Vybral si praktickou práci s prostým lidem, kazatelskou činnost. Tím ovšem ztrácel kontakt s děním ve vědeckém prostředí.

Konflikt na universitě a ve společnosti eskaloval. Církevní synoda v roce 1408 zakázala šíření a používání Viklefových spisů, objevují se první žaloby na Husa.

18. leden 1409 přinesl zdánlivé vítězství českých mistrů. Král vydal proslulý Dekret kutnohorský, v němž změnil poměr hlasů na universitě. V květnu pak němečtí mistři opustili Prahu. Český živel se prosadil, platil za to ale krutou daň. Universita ztratila svůj nadregionální význam, stala se malou lokání vysokou školou a to vítězství českých učitelů notně relativizovalo. Husa postihly v té době ještě mnohem krutější rány. V červnu na něj arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házemburka vydal klatbu a ve stejné době ztratil i své přátele Štěpána z Pálče a Stanislava ze Znojma. Vydali se obhajovat své postoje do Říma a tamější vězení je zlomilo. Vrátili se jako Husovi nepřátelé. Arcibiskup Zbyněk se rozhodl řešit problém násilím. V teologických sporech se nevyznal, tvrdilo se o něm, že byl analfabet. Byl to typický politik z povolání, chtěl zavést v Praze klid násilím a přikázal spálit Viklefovy spisy, ačkoliv na to neměl v té chvíli právo. Nalil tím jen olej do doutnajícího ohně. Rozpoutal boj, na který nestačil a kterému nerozuměl a nakonec jej to stálo život. Zemřel ve věku 35 let v roce 1411.

Jenže Husova věc byla mezitím už předložena soudu v Římě a Hus dostal v září 1410 předvolání do Říma, aby se tam hájil. Nešel. Lekl se? Měl strach, že by jej Řím zlomil stejně jako Pálče a Znojma? Nebo se jen nechtěl vzdálit od svých stoupenců v Praze? Poslal do Říma prokurátory, aby jej ve sporu zastupovali. Do konce svého života nepochopil, že ho zastupovat nemohli. Prokurátor Jan z Jesenice byl skvělý právník a přítel, mohl ale pouze žádat zrušení Husova předvolání do Říma, v případě obvinění z kacířství se podle církevních zákonů musel obviněný hájit osobně. Jesenic neuspěl, sám byl uvězněn a jen s obtížemi z Říma unikl.  Poprvé se setkáváme s problémem, s nímž bude Hus zápasit po celý zbytek svého života. S jeho neschopností posuzovat své postavení z právního hlediska. Hus nebyl právník a v jeho postojích jej hnalo vždy pouze morální stanovisko. Nechápal nebo chápat nechtěl, že právní systém se neopírá o morálku, nýbrž o zákony, jež s ní nemusí být v souladu. Hus svůj spor až do hořkého konce chápal jako universitní debatu, nikdy nepochopil, že se proti němu vede řádný soudní proces, jež má své zákonitosti. V tom přiváděl své soudce často až k zoufalství. Jako například svým odvoláním se ke Kristu, k instanci v právním systému skutečně nepoužitelné. Už jen proto, že nepřijímala poštu.

V roce 1412 se Hus připravil o svou poslední ochranu – o podporu krále Václava IV. Příčinou byly odpustkové bouře. Prodávání odpustků bylo nejhorším zlem v církevním životě nejen v Husových očích. Protestovali proti tomu prostí lidé, universitní mistři, ale dokonce i část kardinálského sboru. V tehdejší církvi se kupčilo doslova se vším. Úřady biskupské, arcibiskupské, ale i prosté fary se kupovaly, pokud možno i dopředu, některé úřady byly předplaceny na desetiletí a pokud možno od více papežů najednou. Papeži byli totiž od roku 1378 dva a od roku 1409 dokonce tři. Lidé tehdejší doby chápali tento církevní rozkol jako předzvěst konce světa a příchodu tzv. Antikrista. Očekávání apokalypsy jitřilo dále vzrušenou atmosféru tehdejší společnosti a podporovalo fanatismus. V Praze a v Čechách tekla první krev a Řím uvažoval, jak situaci uklidnit.

Pomohl nečekaně král Zikmund Lucemburský. Mladší bratr krále Václava, uherský král, byl od ledna 1411 i králem německým. Jeho ambice byly obrovské, schopnosti také. Byl mistrem intrik, nedokázala jej zlomit ani zastavit žádná porážka, ať už vojenská nebo diplomatická. Klestil si šikovně svou cestičku k moci a dosahoval jednoho cíle za druhým. Nedělal to způsobem rytířským, v jeho politickém jednání nacházíme mnoho novodobých prvků, jež ve své knize „Vládce“ definoval Machiavelli. Účel světil prostředky. S nevídanou bezohledností opouštěl přátele a spojence, když mu přestali být užiteční, nebál se násilí ani zrady. Sotva si lze představit markantnější protipól k Husovu morálnímu postoji. A přece to byl právě Zikmund, který pozval Husa na právě svolaný církevní koncil v Kostnici. Papežovo pozvání do Říma Hus léta ignoroval, královo pozvání přijal. Chtěl bych opět jednou vyvrátit houževnatě udržovanou hypotézu, že Zikmund Husa do Kostnice vylákal, jen aby jej mohl nechat popravit. Husovo odsouzení totiž králi vůbec nepřináleželo, jeho hlavním cílem a cílem koncilu bylo ukončit mnohopapežství a prosadit moc císaře nad papežem, jak tomu bylo kdysi za časů Karla Velkého.

Oč tedy Zikmundovi šlo? Nebyl žádný církevní ideolog. Teologické spory mu byly naprosto ukradené. Zikmund chtěl Husa v Kostnici využít. Hus svou kritikou církevních nepořádků a voláním po nápravě oslaboval mocenské postavení církve. A o nic jiného králi nešlo. Chtěl církvi vyrvat její moc a vládnout sám. Hus by byl vhodný nástroj. Kdyby byl ovšem podobný jako Zikmund sám. Pragmatik Zikmund zřejmě nikdy nepochopil nezlomný Husův postoj, s nímž odmítal přijímat kompromisy a trval na svých postojích. Politikovi nemůže být nic cizejšího – a Zikmund byl politik každým coulem. Navíc kardinálové zřejmě pochopili, nač je králi Hus dobrý, nečekali na Zikmundův příjezd do Kostnice a Husa zatkli a uvěznili. Vyrazili králi zbraň z ruky. Na Husa už čekala jen defenzíva. Pro Zikmunda se stal nepoužitelným. Brzy si za něj našel náhradu v sorbonnském rektorovi Gersonovi a Husa prostě obětoval. Nedělal to zřejmě rád. Skutečnost, že Husovi vydal ochranný glejt a nebyl schopen jej ochránit, snižovala jeho královskou autoritu. Ale pragmatický Zikmund si spočítal výhody a nevýhody a záchrana Husa mu prostě za podstoupené riziko nestála. Pro něj bylo hlavní sjednotit církev, sesadit všechny tři papeže a převzít moc nad říší, osvobozenou od církevního mocenského vlivu. Hus byl jen nástroj. A nástroj, který přestal být použitelný, prostě odhodil.

Ve školních lavicích jsme byli seznamováni s Husovým bojem schematicky. On – usilující o obrodu a reformu církve – a proti němu všichni církevní pohlaváři bojící se o svou moc a bohatství. Hodnostáři, kteří umí jen křičet – mlč, odvolej! Jenže v církvi byl silný reformní proud, usilující stejně jako Hus o obrodu církve. Jedním z jeho vůdců byl i rektor Gerson s pařížskou universitou a jeho přítel vlivný kardinál d´Ailly. I oni chtěli obrodu. Báli se ale násilí. Báli se oslovovat prostý lid a nabízet mu jednoduchá řešení. Viklefovo učení vyvolalo v Anglii prostřednictvím kázání kněží lolardů dvě ozbrojená krvavá povstání. Reformátoři církve tušili, že aktivity Husa a jeho českých přátel mohou vést ke stejnému výsledku (a nemýlili se). Gerson a d´Ailly chtěli církev reformovat prostřednictvím vzdělání, prostřednictvím zlepšené kvalifikace kněžstva, prostřednictvím přidělování církevních úřadů na základě schopností a snažili se stejně jako Hus odstranit kupčení s hodnostmi a prebendami. A byli to tito reformátoři, kteří jej nakonec poslali na hranici, aby mohli provést svůj plán. Nevyšel. Církev byla v té době už zkorumpovaná natolik, že reformátoři žalostně selhali. Na koncilu v Basileji bylo jejich hnutí definitivně poraženo. Husa ale stihli odsoudit a odstranit. Radovali se z toho činu? Sotva! Hus se totiž d´Aillymu mohl velmi hodit, pokud by se ovšem dostal výhradně do jeho moci. Toho si ale byla velmi dobře vědoma i papežská strana a proto mu Husa nikdy nevydala.

Je nápadné, jak zoufale, ale i nápaditě se Husa snažili přimět k odvolání. Byli ochotni přistoupit skoro na všechny jeho podmínky, v Husově obžalobě se stále škrtalo a opravovalo, vycházelo se mu vstříc. Všechno, jen aby podepsal. Cokoliv, jakýkoliv cár papíru, ale jen aby na něm stálo, že odvolává, co učil. Věděli, že není Viklefovec. Hus Viklefovo učení nikdy bezvýhradně nepřijal, odmítl je ale odsoudit. Zneužili tento jeho nejednoznačný postoj. Ale ani tak nedokázali Husa přimět k odvolání. Hus sám kolísal mezi odhodlání k mučednictví a nadějí na návrat ke svým do Prahy. Ale vpodstatě už neměl volbu. Stal se symbolem a legendou už před svou smrtí. Už své činy neurčoval, osud ho táhl neúprosně k jeho hořkému konci.

Hus zemřel statečně a odhodlaně. Ti, kdo ho na hranici poslali, oslabili svou vlastní pozici a své cíle následně neprosadili. Bylo třeba čekat dalších sto let, než přišel Luther a s ním reformace, náboženské války a nakonec nevyhnutná reforma katolické církve. Luther se na Husa často odvolával, na jeho pomníku ve Wormsu sedí Hus u jeho nohou. Lutherovy cíle a myšlenky byly podobné, měl ale na rozdíl od Husa jednu strašnou zbraň, již Hus ještě mít nemohl – knihtisk. Johann Guttenberg vynalezl svůj systém pohyblivých liter až roku 1455 a znásobil tím rychlost šíření myšlenek. Hus byl proti cílené propagandě církevní mašinérie bezmocný. Jeho myšlenky nezanikly, zůstaly ale omezeny na Čechy, ze světového hlediska tedy na poměrně malou skupinu vyznavačů. Tištěné letáky Lutherovy rozmetaly pevnost tvořenou sítí kostelních kazatelen. Lidé si mohli jeho myšlenky přečíst, mohli je číst na celém světě.

Hus na rozdíl od německého reformátora zůstal především legendou. Českobratrská církev nepřekročila svým významem nikdy české hranice, byla odsouzena k trvalé defenzívě, Husitství bylo velké revoluční vzepjetí, které se ale brzy zvrhlo v zápas mezi křídly udržovaný profesionální placenou armádou, která místo idejí bojovala o vlastní existenci a její zdůvodnění.

Hus je přesto stále aktuální. Jeho odkaz boje morálky s literou zákona má i dnešnímu člověku dost co říci. Dnes a denně jsme s tímto rozporem konfrontování. Morálka a zákon se vždy nepřekrývají, někdy stojí dokonce v přímém rozporu. Tím je Hus dodnes živý. Jedno, že se v některých věcech mýlil, že určité problémy nechápal nebo chápat nechtěl. Hus není jen legenda, za látkou školních učebnic se skrývá skutečný živý, vášnivý a nezlomný člověk. Je dobře, že si jej každým rokem připomínáme. Jsou lidé, na něž by se zapomenout nemělo.

Waterloo

18. června 1815, tedy přesně před dvěma sty lety se odehrála jedna z nejznámějších (nějak se zdráhám napsat nejslavnějších) bitev světových dějin. Bitva, která se stala synonymem katastrofální zhoubné porážky, z níž už neexistuje zotavení.

Bitva u Waterloo znamenala nejen konec kariéry Napoleona Bonaparteho a konec dvacetiletých francouzských revolučních bojů, ale konec jedné epochy válčení. Měla význam nejen politický ale i strategický, bez ohledu na to, že ani pro jednoho z velitelů, kteří se jí zúčastnili (Napoleon, Wellington či Blücher) nebyla skutečně vrcholným výkonem jejich velitelských schopností.

Že byla bitva pojmenována po vesničce Waterloo jižně od Bruselu je zásluha velitele anglických vojsk Arthura Wesleyho, vévody z Wellingtonu. Gebhard Leberbrecht Blücher, velitel pruské armády, navrhl při setkání s Wellingtonem pro jméno bitvy „La belle Aliance“. Tak se totiž jmenovala hospoda na cestě do Brusselu, kde se po bitvě setkali a kde před bitvou a během ní sídlil Napoleon. Tento název měl i symbolizovat, že francouzského císaře porazila spojená vojska anglická a pruská, tedy jejich Aliance. To nechtěl ješitný vévoda Wellinton v žádném případě dopustit, protože vítězství nad Napoleonem chtěl připisovat pouze sobě a anglickým zbraním, které skutečně nesly největší zátěž této hrozné řeže. Proto hlásil do Londýna, že zvítězil nad Napoleonem u poněkud severněji položené vesnice Waterloo. Jeho hlášení ostatně nebylo první. Wellingtonovu kurýrovi majoru Henrymu Persymu  totiž cesta do jen 300 km vzdáleného Londýna trvala více než dva dny. Jestliže převzal Wellingtonovo hlášení 19 června v poledne, dostal se do Londýna až ve večerních hodinách 21. června a tak zpráva o bitvě byla vytištěna v Timesech až 22. června. O mnoho rychlejší byl posel bankéře Rotschilda. Ten přinesl už dvacátého června do Londýna falešnou zprávu o anglické porážce, následkem čehož státní dluhopisy, kterými byla válka financována, ztratily svou cenu. Rotschild je za jeden jediný den dokázal za pakatel skoupit, aby se poté, co se ukázalo, že Angličané u Waterloo zvítězili, stal nejbohatším mužem Británie. Ale to je jiná historie. Persy totiž nesehnal žádnou loď, ochotnou jej přepravit do Anglie (podle oficiální verze panovalo bezvětří, spíš ale panovaly Rotschildovy peníze) a musel se přes Kanál přepravit na člunu s vesly. I to je symbolické. Waterloo představuje konec předprůmyslové éry. Už 17. března 1816 překonal Lamanšský kanál první parník. A při další velké válce tzv. Krymské o čtyřicet let později už byl používán telegraf, který výměnu informací, ale i komunikaci mezi vojenskými jednotkami postavil na zcela jiný základ.

Zajímavé je, jak rozdílně je průběh bitvy a výkony velitelů popisován z pohledu autorů francouzských (Lacour Gayet), anglických (Geoffrey Regan), německých (Klaus Jürgen Bremm) či ruských (Albert Z.Manfred). Ale ani neutrální autoři např. Paolo Cau) se neubrání emocím a stranickosti. Odhlédnouc vůbec od Napoleonových osobních pamětí. (Jmenoval jsem pouze těchto několik autorů, jejichž knihy mám sám v knihovničce, o Waterloo jich psalo ale mnohokrát víc) Je to jen důkaz, že téma Waterloo stále ještě neztratilo svůj emocionální náboj.  Lze se mu sotva věnovat věcně. Pokusím se o to.

Waterloo ukončilo určitou etapu vedení válek – útoky v sevřených regimentech. Byla to doba, kdy o výsledku bitvy rozhodovala palba ničivých salv z mušket (kdo viděl film Patriot s Melem Gibsonem v hlavní roli, ví, o čem mluvím). Vojska pochodovala proti sobě v kolonách, prošla dělostřeleckou ničivou palbou nepřítele (nejprve se střílelo koulemi, pak z blízka kanystry plnými kovových úlomků). Když toto vojáci přečkali, museli dojít na dostřel muškety (ta s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem měla účinný dostřel maximálně sto metrů) a pak vypálit salvu na nepřítele, aby ho tím demoralizovali. Pokud se to nepodařilo, museli počítat s odvetnou salvou. Nabíjení muškety  vyžadovalo přibližně dva tucty hmatů a trvalo dvacet až třicet sekund, tedy voják byl schopen vypálit dvě až tři střely za minutu. Za minutu se samozřejmě sto metrů dá ujít a tím pádem měl voják k dispozici zhruba jen jeden výstřel, než musel přejít k boji na bodák. V pochodové formaci si samozřejmě palba nepřítele vyžadovala obrovské ztráty a po každém zásahu velitelé křičeli „Sevřít řady“, kdy vojáci zmenšili útvar, ale jejich řady zůstaly přes padlé a zraněné kamarády, kteří zůstali ležet na zemi, stejně sevřené a pochodovalo se dál. Teprve zavedení pušek s rychlejší palbou – zadovek, znamenalo konec této taktiky a vojáci přešli do útoků v rojnici. Jejichž záhubu pak opět znamenalo zavedení kulometů.

Jízda byla v bitvách sedmnáctého a osmnáctého století ještě hojně používána, její účinek při útoku na pěchotu závisel ale jen od momentu překvapení. Pokud se jezdcům podařilo pěšáky nepřítele překvapit, neměli tito se svými bodáky a pomalu nabíjenými mušketami proti šavlím jezdců ani tu nejmenší naději. Pokud se ale stačili připravit a vytvořili takzvané karé, tedy čtverec hemžící se několika řadami bodáků, které byly pro jezdce naprosto nepřekonatelné, byla jízda paralyzována, prakticky neškodná a vydaná na pospas ničivým salvám.

Napoleon Bonaparte je považován za vojenského génia a před Francouzi bych radil tomuto názoru neodporovat. Když jsem stál nad jeho hrobem v Invalidovně v Paříži, kam byly jeho pozůstatky převezeny v roce 1840 ze Svaté Heleny, pochopil jsem, že tento muž, který zničil polovinu Evropy a vylidnil Francii natolik, že se už z jeho řádění nikdy nevzpamatovala, je ve své zemi ještě stále nesmírně populární a požívá status hrdiny. K tomu jen několik statistických dat. Ještě v roce 1780 měla Francie víc obyvatel než Německo (23 milionů proti 21) o padesát let později měla 25 milionů, zatímco Německo 35) – prostě chyběli mladí muži, kteří by mohli plodit potomky, tito zemřeli v masakrech na Napoleonových válečných taženích. Při taktice, kterou jsem popsal, to zřejmě nikoho neudivuje. Každé vítězství, i to nejskvělejší, bylo zaplaceno tisíci mrtvými a dalšími tisíci zmrzačenými (protože se tehdy lékaři báli nejvíc ze všeho gangrén, tedy infekce rány, byla prakticky každá prostřelená končetina okamžitě amputována). Můžeme odhlédnout od faktu, že Napoleon vlastně žádný Francouz nebyl. Korsika, kde se narodil, patřila od roku 1300 Janovu. Pak ale v roce 1755 vyhlásila nezávislost, a když si Janované s povstalci nevěděli rady, prodali ostrov jednoduše Francii a francouzská vojska pak v roce 1769 udělala s Korsičany pořádek a ostrov se stal francouzským územím. Mimochodem právě v tom roce 1769 přišel mladý Napoleon na svět. Jeho mateřskou řečí byl italský dialekt,(v němž na gymnáziu psal básně horující pro samostatnost Korsiky). Francouzsky se nikdy pořádně nenaučil a až do konce života mluvil s výrazným cizím přízvukem, což mělo i fatální následky. Zatímco jeho dlouholetý náčelník generálního štábu Louis Alexandre Bérthier mu rozuměl a jeho těžce srozumitelné mumlání převáděl do jasných rozkazů, jeho nástupce Nicolas Jean de Dieu Soult Napoleonovi prostě někdy nerozuměl (netroufl si mu to ale říct) a právě tento člověk byl převodní pákou při Napoleonové posledním tažení do Belgie a k Waterloo. (Bérthier totiž vstoupil do služeb Ludvíka XVIII. a po návratu Napoleona do Francie v březnu 1815 opustil s králem Francii). Navíc ani Napoleon si nevážil Soultova úsudku, což mělo právě u Waterloo katastrofální následky.

Napoleon změnil revolučním způsobem jedinou zbraň, kterou při tehdejším vedení válek změnit mohl – dělostřelectvo. Byl sám důstojníkem dělostřelectva a jeho nasazení děl při potlačení royalistického puče v roce 1795 v ulicích Paříže (ostatní důstojníci se báli, že při dělostřelbě v úzkých uličkách budou na ně padat okolní domy) zahájil svou skvělou kariéru. Zvýšením mobility dělostřelectva a jeho palebné síly vyhrával v prvních letech své vojenské kariéry všechny bitvy. Posledním jeho opravdu skvělým vítězstvím byla ale bitva u Slavkova. Tam skutečně svou překvapivou taktikou, kdy stáhl své vojsko z výšin do údolí a překvapil pak nepřítele centrálním útokem, který roztrhl rusko-rakouskou armádu na dvě části, slavil nejskvělejší vítězství ve svém životě. Později to už tak slavné nebylo. Jeho protivníci byli totiž učenliví a jeho taktiku se naučili používat taky. Dělostřelectvo prožilo ve všech evropských zemích svou renesanci. A Napoleonovi vyrůstali ve všech nepřátelských zemích schopní velitelé, kteří se od něj hodně naučili a neváhali to použít proti němu. Ať už to byl v Rakousku arcivévoda Karel (který u Aspern v roce 1809 uštědřil Napoleonovi jeho vůbec první porážku a otřásl tak jeho pověstí neporazitelného vojevůdce), v Prusku věčně opilý Blücher, které Friedrich Veliký odmítal přijmout mezi své důstojníky, v Rusku jednooký Kutuzov, který nezapomněl na to, jak o oko u Slavkova přišel a konečně i v Británii Wellington, kterému se podařilo vytlačit Francouze z Pyrenejského poloostrova. Napoleon sice i nadále vítězil – u Pruského Jílového v roce 1807 ho před naprostou porážkou zachránil překvapivý útok jeho kavalerie, u Wagramu v roce 1809 využil neschopnosti arcivévody Johanna, jehož vojáci chyběli na levém křídle rakouské armády. U Borodina dokázal ruskou armádu vytlačit z bojiště, ale jen za cenu obrovských ztrát a bez toho, že by ji zničil a učinil neschopnou boje. Vítězství byla stále méně přesvědčivá a mnohem více výsledkem neuvěřitelné morálky francouzských vojáků a jejich nezlomné víry v génia jejich velitele než plodem jeho taktických schopností.

Od Slavkova, kdy stál na vrcholu své moci, si Napoleon zřejmě opravdu přál mír. Nebylo mu ho ale dopřáno. Francie se stala příliš mocnou (viz můj článek o vídeňském kongresu zpřed dvou týdnů) a ostatní státy Evropy nebyly ochotny její sílu tolerovat. Porážka francouzského císařství a zatlačení Francie do jejích předrevolučních hranic se stala programem všech evropských vlád a panovníků. Napoleon musel bojovat dál, ať chtěl nebo nechtěl a bojoval proti stále silnějšímu nepříteli, který mohl snadněji nahrazovat ztracené zdroje, než stále krvácející Francie bojující současně na nesčetných frontách.

V roce 1815 už měla francouzská armáda za sebou zničující ruské tažení a poté porážku v bitvě u Lipska a kapitulaci v roce 1814. Nicméně Napoleon po svém návratu z vyhnanství na ostrově Elba a poté, co jeho nabídky míru rakouskému císaři, kde se odvolával na lásku ke své ženě, dceři císaře Františka I. Marii Louise, zůstaly oslyšeny a začala se proti němu tvořit mocná koalice všech účastníků právě probíhajícího vídeňského kongresu, tedy Británie, Pruska, Rakouska a Ruska, musel ještě jednou mobilizovat. Podařilo se mu dát nesmírným úsilím dohromady vojsko o síle 220 000 mužů, mnozí z nich byli ale nováčci bez vojenských zkušeností, které byly při tehdejším způsobu vedení boje nezbytné. A chyběla i řada osvědčených velitelů. Berthier utekl s Ludvíkem XVIII., Napoleonův švagr Murat, legendární a nesmírně schopný velitel jízdy, přijel sice do Francie a prosil švagra o přijetí, ten mu ale nezapomněl zradu z roku 1814 a nepřijal ho. Byla to chyba, Murat by zřejmě podobné nesmysly jako nový velitel jízdy Ney u Waterloo neudělal.

Napoleon se rozhodl zaútočit. To bylo ze strategického hlediska naprosto správné. Tažení vedl do Belgie – to bylo správné rozhodnutí. Tato někdejší španělská a poté rakouská provincie byla posledních dvacet let pod francouzskou nadvládou a zcela se pofrancouzštila. Belgičané nebyli nijak nadšení rozhodnutím velmocí o svém připojení ke kalvínskému Holandsku (oni sami zůstali katolíky a v roce 1830 se nakonec od Holandska povstáním odtrhli. Nedivím se jim, zatímco kalvínská kuchyně je nepoživatelná – k tomu můj článek „Za všechno může Kalvín – belgická kuchyně je jedna z nejlepších na světě)). Napoleon mohl tedy počítat s podporou místního obyvatelstva. V Belgii se v té době nacházely dvě „okupační“ armády. Anglická pod velením vévody Wellingtona a pruská vedená „maršálem vpřed“ dvaasedmdesátiletým Blücherem. Zničení těchto dvou armád a tím pádem zvýšení své prestiže a rozbití koalice ještě než by skutečně stačila vzniknout, dávalo francouzskému císaři určité naděje na vyjednání přijatelného míru a udržení své koruny.

Celá koalice by byla schopna zmobilizovat proti němu během několika měsíců na milion vojáků. Proti takové spojené síle by neměl nejmenší naději.

Podmínkou ovšem bylo, aby se mu podařilo obě spojenecká vojska v Belgii napadnout a porazit odděleně, v případě spojení Britů a Prusů byla jejich spojená armáda nad jeho síly. To Napoleon samozřejmě věděl a rozhodl se nepřítele překvapit a porazit jednoho po druhém. Plán to byl dobrý, jen ho bylo třeba správně zrealizovat. A tady nastaly potíže, jež měly vést k Napoleonovu pádu. A to přesto, že se jak Wellington, tak Blücher dopouštěli ne právě malých chyb. Blücher podcenil Napoleonovu rychlost a v okamžiku, kdy musel čelit francouzskému útoku u Ligny, chyběla mu celá třetina jeho vojska vedená generálem Bülowem. A Wellingtona překvapila zvěst o Napoleonově příchodu dokonce na plese v Bruselu, kam šel, aby „nebudil paniku“.

Napoleon překročil belgické hranice 14. června a své protivníky rychlostí svého jednání naprosto překvapil. Tak to dělal vždy i v minulosti, mobilita byla jeho velkou silou.

O osudu bitvy u Waterloo se v podstatě rozhodovalo už o dva dny dříve v bitvě u Ligny a Quatre Bras. U Ligny Napoleon napadl pruské vojsko, na křižovatce Quatre Bras měl generál Ney zadržet Brity, aby Prusům nepřišli na pomoc a tuto strategicky důležitou křižovatku dobýt. Napoleon se rozhodl Prusy rozbít čelným centrálním útokem. Jenže padla kosa na kámen. Prušáci se na roky bojů proti Francouzům naučili bojovat a Francouzi naráželi na houževnatý odpor. V tom okamžiku udělal Napoleon první důležitou chybu. Odvelel Neyovi jednotky generála d´Erlona, aby tyto napadly Prusy na jejich pravém křídle a obrátily ho na útěk. Jenže d´Erlon zabloudil a objevil se se svými divizemi za zády útočící francouzské armády. Tam byl k ničemu a zoufale chyběl Neyovi v jeho boji o Quatre Bras. Ney přes veškeré hrdinství v důsledku svých slabých sil nebyl schopen svou bitvu dovést do vítězného konce. U Ligny sice nakonec nejlepší Napoleonova divize – Garda – pruské centrum prorazila a přinutila Prusy k ústupu – nedokázala je ale zničit. Prusové ztratili 16 000 vojáků na mrtvých a zraněných a dalších 8000 se rozuteklo (francouzské ztráty toho dne činily 11 000 vojáků), nebyli ale zničeni, nýbrž v pořádku ustupovali a jejich armáda byla schopna dalšího boje. Což se o dva dny později mělo ukázat jako fatální. Napoleon musel vědět, že toto vítězství nebylo tím, co očekával a že se tažení nebezpečně zkomplikovalo. Nepřipouštěl si to ale. Nedokázal zapochybovat o své neomylnosti. Z neúspěchu obvinil Neye, který údajně nedovolil d´Erlonovi odtáhnout od Quatre Bras na pomoc Napoleonově armádě. Tato verze se úporně udržuje ve všech interpretacích Napoleonových obdivovatelů. Že selhal francouzský generální štáb, se dozvíte pouze ze zdrojů na francouzských pramenech nezávislých. Napoleon se ale přesto, že se jeho plán zkomplikoval, rozhodl pokračovat podle původních záměrů dál. V tom byl stále stejný. Neomylně přesvědčen o své genialitě neprojevil žádnou flexibilitu. O svých plánech nikdy nepochyboval a rozhodl se je dovést do konce za každou cenu.  Podle taktiky, když to nevyšlo s Prusy, vyjde to s Brity, se rozhodl vypořádat s Wellingtonovými jednotkami, které se stáhly před Brusel a zaujaly tam poměrně dobře opevněné postavení. Ne nadarmo se Wellingtonovi říkalo „mistr defenzívy“  nebo také „Iron duke“ čili „Železný vévoda“ zatímco Napoleon znal jen jeden způsob boje a to útok. Jestliže Napoleon ale své vojáky znal jménem a oslovoval je „vojáci“, což znamenalo víc, než obvyklé francouzské oslovení „občane“. Wellington své vojáky nazýval „nejhroznějším odpadem“. Napoleona jeho vojáci milovali, Wellingtona ti jeho nenáviděli, ale respektovali, protože jim stejně nic jiného nezbylo.

Napadnout opevněného Wellingtona bez toho, aby věděl, zda jsou Prusové vyřazeni z boje, bylo ovšem riziko, které nemuselo vyjít. Napoleon poslal na pronásledování Prusů třetinu svého vojska pod vedením generála Grouchyho. Právě ten byl po celá desetiletí obviňován, že jeho vinou Francouzi u Waterloo prohráli. Jenže Napoleonovy rozkazy zněly udržovat kontakt s nepřítelem a kontrolovat jeho pohyby. Na takovou misi by stačila jedna kavalerie. Poslat na „sledovací misi“ třetinu své armády byl další nepředložený čin, který se měl zoufale vymstít. Kdyby měl Grouchy úkol Prusy napadnout, využít jejich demoralizace a definitivně porazit, bylo by to něco jiného, na to ale jeho síly určitě nestačily, jen neporušený sbor generála Bülowa byl stejně silný jako jeho vojsko. Grouchy se sice mohl položit mezi Waterloo a Wawre,kam se Prusové stáhli a zabránit tak aspoň na nějakou dobu jejich pochodu na pomoc Britům, tak ale rozkazy, které mu Napoleon dal, nezněly. Nedá se mu tedy přičítat žádná vina. Byl jen málo kreativní, zato ale poslušný –  a Napoleon své generály k slepé poslušnosti vychoval.

Soult jej před bitvou upozornil, že Welington výrazně oslabil své levé křídlo a že tedy očekává zleva pomoc, pravděpodobně pruskou. Napoleon jeho námitku odbyl s tím, že Welington je prostě blb. Podceňování nepřítele se ale ještě nikdy nikomu nevyplatilo.

Když tedy vojska Francouzů a Britů (podstatnou část britského vojska tvořili Holanďané a Hanoveřané, bylo tedy velmi nekompatibilní) na sebe narazila, pohyboval se Napoleon na velmi tenkém ledě. Navíc – na rozdíl od Slavkova – si bojiště nezvolil on ale jeho soupeř. Wellington velmi pečlivě zvolil pozici na jih od vesničky Waterloo, která vyhovovala jeho defenzivnímu pojetí boje a nedávala Napoleonovi prakticky žádné možnosti manévrování. Vojáky umístil podle své osvědčené metody na odvrácených svazích kopců, aby tím minimalizoval účinky zničující francouzské dělostřelby. To vše bylo pro Napoleona nevýhodou – a navíc se musel stále bát příchodu pruské armády. Samozřejmě mu mohla pomoci rychlost – Prusové potřebovali určitý čas, aby k Waterloo dorazili. Jenže silný déšť tak rozmočil půdu, že prakticky nebylo možné dostat děla – tedy nejsilnější Napoleonovu zbraň – do správných pozic a bitvu otevřela francouzská palba až v jedenáct hodin. Nemám v tomto krátkém článku prostor jít do detailu, přesto chci zúčtovat s jednou úporně prezentovanou falešnou pověstí.

Prakticky ve všech starších – a samozřejmě ve všech francouzských  – pramenech se udává jako příčina Napoleonovy porážky překvapivý útok Prusů na jeho pravé křídlo. Ten útok ale vůbec nebyl překvapivý. Už v jednu hodinu odpoledne pozorovali Francouzi blížící se kolony vojáků a krátce nato už věděli, že se nejedná o Grouchyho jednotky, ale o Blücherovy Prusy. Minimálně v tomto okamžiku musel Napoleon vědět, že se dostává do kleští a měl zavelet k ústupu. On ale věřil v rychlou porážku Welingtona, věřil, že dokáže rozprášit Brity a jejich spojence ještě než Prusové dorazí. Aby jim ztížil postup, poslal proti nim divizi generála Lobaua s VI. armádním sborem o síle 10 000 mužů a  dvě divize jízdy. Ty mohly sice postup Prusů zpomalit, ale v žádném případě zadržet.

O půl druhé, tedy půl hodiny poté, co Napoleon zjistil, že se na něj hrnou Prusové, dal rozkaz k útoku, který měl přinést rychlé rozhodnutí. Poslal proti Wellingtonovu levému křídlu (které vévoda ponechal v očekávání pruské podpory skutečně slabé) 20 000 mužů pod vedením nešťastného d´Erlona, který tak žalostně selhal už dva dny předtím u Ligny. D´Erlon nechal své vojáky postupovat místo v úzkých praporních kolonách v širokých divizních útvarech o šířce 200 mužů a hloubce 27 mužů (u praporních by to bylo skoro přesně opačně) a navíc bez podpory dělostřelectva či jízdy a tím je vystavil přímo zničující britské dělostřelecké palbě. Francouzi dokázali sice přes masakr ve svých řadách dosáhnout britských pozic, byli odtud ale okamžitě vyhnáni útokem těžké britské jízdy. Útok, který měl přinést ono vytoužené rychlé rozhodnutí, selhal. Ani teď se ale Napoleon nerozhodl zatroubit k ústupu, který by zachránil aspoň nejpodstatnější část jeho armády. Samozřejmě, politicky by jeho prestiž utrpěla, měl by ale stále ještě bojeschopnou armádu vojáků ochotných jít za ním na smrt.

Místo toho považoval Ney přeskupování britských jednotek v centru za jejich ústup a rozhodl se je napadnout veškerou francouzskou jízdou. Briti ale dokázali včas sestavit obranná karé a útok jízdy se tak zcela minul účinkem. Ney jej přesto ještě čtyřikrát zopakoval, anglická střelba jezdce nejen decimovala, ale prakticky úplně zlikvidovala. Francouzská jízda přestala existovat. Neyovi se ale podařilo přece jen dostat do blízkosti britského centra svá děla a začal muže v červených uniformách ničit palbou z bezprostřední blízkosti. Teď bylo potřeba poslat na podporu jeho útoku pěšáky, nejlépe gardu.(Jiné bojeschopné jednotky už Napoleon stejně neměl k dispozici) Pod jejím útokem by se britské centrum s největší pravděpodobností za daných podmínek zhroutilo. To byla poslední a zřejmě i jedná naděje na francouzské vítězství v této nešťastné bitvě. Napoleon ale Neyovi vojáky neposlal. Stejně jako před dvěma dny u Quotre Bras tak i teď. Zda za tím byla vzájemná nevraživost,  nebo se bál, že by mu Ney svým hrdinstvím sebral vavříny vítězství? To se už nedozvíme. Vojáky ale neposlal. Zaváhal a to jej stálo vše.

Chtěl napřed zadržet postupující Prusy. Až když zjistil, že se mu to nepodaří, rozhodl se vsadit vše na jednu kartu a poslal gardu do útoku. Houževnatě se udržuje fáma, že v tomto okamžiku měl Napoleon vítězství na dosah, že měl všechny trumfy v rukou. Napoleonovi ale trumfy docházely stejně rychle, jako hynuli jeho vojáci. Teď se podobal spíše hráči pokeru, který se rozhodl blafovat, i když má prázdnou ruku. A tento blaf měl stát život tisíce jeho nejlepších vojáků, které posílal na jistou smrt. Příhodná chvíle totiž odražením Neyova útoku na britské centrum už pominula. Ke vší bídě zkušená Stará Garda, výkvět francouzské armády, při svém útoku zabloudila. Místo, aby udeřila na poničené a zdemoralizované britské centrum, objevila se náhle před Wellingtonovým pravým křídlem, které zatím hrůzy bitvy prakticky nepoznalo a bylo tedy čerstvé a plně bojeschopné. Welington postavil vojáky do čtyřstupů a aby zvýšil jejich palebnou sílu, nechal střílet vždy dvě řady. Zatímco tyto pak nabíjely, převzaly jejich pozici ty druhé dvě. Tak byli Angličné schopni střílet prakticky v desetisekundových intervalech. To bylo i na Napoleonovy gardisty příliš. Začali pod zničující palbou ustupovat.

Francouzští vojáci nevěřili svým očím. Neporazitelná garda ustupovala. To se rovnalo ztrátě posledních nadějí na vítězství. Pod tlakem Prusů a nyní i Britů, kteří přešli do protiútoku, se francouzský odpor během několika minut zcela rozpadl. Bylo po všem. Jen Garda pochodovala dále v sevřených řadách pod zničující palbou mezi nepřátelskými jednotkami a odmítla se vzdát, i když jí to bylo několikrát nabízeno. Nakonec byla postřílena z bezprostřední blízkosti skoro do posledního muže.

Francouzské císařství bylo na konci své existence (Napoleon abdikoval 22. června) u La belle Aliance se potkali Wellington a Blücher. Blücher nabídl nazvat bojiště podlé této hospody a ješitný Wellington to odmítl. Věci nabraly svůj nový směr, svět po vídeňském kongresu měl upadnout do blahodárné čtyřicetileté biedermaierovské nudy. Kterou už po desetiletích krvavých konfliktů nutně potřeboval.

Francouzi roznesli na špicích svých bodáků po Evropě myšlenky svobody. Myšlenky Rousseaua, Voltaira, Descarta  a dalších myslitelů se staly všeobecně známými. V architektuře a módě se prosadil nový vzdušný styl zvaný empire, který nahradil barokní korzety a paruky. Na Slovensku založil jistý Hubert, francouzský voják, který omrzl na ruském tažení a nezvládl dojít až domů do Champagne první továrnu na výrobu šumivých vín mimo území Francouzska. Svět se změnil a ani opatření ministra Metternicha  a jím vytvořená svatá aliance konzervativních panovníků už nové myšlenky nedokázala vymýtit, ani je dostat trvale pod kontrolu. V roce 1848 vybuchly znova a zachvátily celou Evropu.

Co se týká strategie, bylo Waterloo vlastně vyvrcholením tradiční taktiky nezměněné od zavedení střelných zbraní na bojiště. Neznamenalo tedy žádnou revoluci, naopak konec jedné dlouhé éry.

I armády pochopily, že se musí reorganizovat a modernizovat. Masakry sevřených regimentů měly patřit minulosti, nové zbraně se orientovaly na zrychlení a zlepšení přesnosti palby, což tradiční postup sevřených jednotek znemožňovalo. Naposledy se o takovýto způsob útoku pokusil generál Lee u Gettysburgu v roce 1863 ve válce Jihu proti Severu. S katastrofálními důsledky. Armáda Jihu ztráty, které při tomto nesmyslném čelném útoku utrpěla, už nikdy nenahradila a spěla ke konečné porážce.

Waterloo tedy nezměnilo rozhodujícím způsobem svět, znamenalo jen konec jednoho diktátora a konec nekonečných válek, pustošících Evropu. Že to byla bitva plná omylů a chybných rozkazů bylo jen symbolickým důkazem konce jedné epochy. Poslední bitvou předprůmyslové éry. Od té doby se lidé už vraždili jen za pomoci nejnovějších průmyslových vynálezů, a i když už nebojovali v sevřených batalionech, efektivita vraždění se díky tomu jen dále výrazně zvýšila.

Turecké volby a jejich význam pro Evropu a svět

Má nás vůbec něco tak vzdáleného jako jsou volby v Turecku zajímat? Čím vůbec můžou být pro řadového Čecha zajímavé? Co se děje na Bosporu a v drtivé většině dokonce daleko na východ za ním, jsou věci, kterými si snad hlavu lámat nemusíme.
Pokusím se čtenáře přesvědčit, že bychom měli.
Za prvé je Turecko dovolenková destinace a i českého dovolenkáře by mělo zajímat, zda cestuje do země stabilní a klidné anebo ohrožené nebo dokonce zmítané občanskou válkou.
Za druhé je Turecko kolos se sedmdesáti miliony obyvatel před branami Evropy a už po celá desetiletí usiluje o mimořádné vztahy s Evropskou Unií, eventuálně o členství v ní. Nezapomeňme na historicky mimořádně dobré vztahy Turecka s Německem už v čase před první světovou válkou ale i po druhé světové válce a o nemalé turecké menšině v Německu ale i v jiných evropských státech.
Ze třetí stojí Turecko už skoro sto let – odkdy se prezident Atatürk pokusil Turecko poevropštit – na křižovatce, kdy se musí rozhodnout, zda se chce připojit k Evropě a vzdát se tedy svého islámského dědictví, anebo se pokusí stát se vedoucí silou v islámském světě a půjde s Evropou do konfrontace – v níž ostatně bylo po celá staletí od čtrnáctého až do začátku dvacátého století. Jen fakt, že Turci nejsou Arabi, je v tomto směru handicapuje a neumožňuje jim převzít v tomto světě na předním východě vedení. Arabi jsou ještě stále citliví na období několika set let turecké nadvlády.
A konečně jde o samotný princip politiky. Prezident Erdogan je velký obdivovatel Vladimíra Putina a k smrti rád by v Turecku zavedl prezidentský systém podobný ruskému – aby mohl sám uchopit absolutní moc nad státem – po níž nezřízeně touží a ani se tím netají. Jde tedy i o boj parlamentní demokracie s absolutistickými tendencemi prezidentského systému. Boj, který momentálně probíhá na mnoha frontách na celém světě.
I když mi to mnozí nebudou zřejmě věřit, Turecko je zemí s čtvrtou nejdelší nepřerušenou demokracií v Evropě (po Velké Británii, Holandsku a Francii) – od roku 1922 zde existuje demokratický parlamentní systém, který se nikomu nepodařilo zlomit (Turecko tedy nemělo ani Hitlera ani Gottwalda). To je dílo Mustafy Kemala Paši Atatürka, který si tím postavil navěky svůj pomník. V Izmiru jsem například viděl sochu „Dvanáctiletý Mustafa Kemal Paša s matkou“. Ještě že nikde nevystavují kostičky jedenáctiletého Kemala Paši jako svaté relikvie – ty ale islámské státy na rozdíl od křesťanských stejně nevedou. Tato parlamentní demokracie byla zajišťována mocí armády. Možná trošku neobvyklý model, ale díky americkým penězům (Turecko je od roku 1952 členem NATO) byla armáda zarputilým ochráncem parlamentní demokracie a Atatürkových reform. Není si třeba Kemala idealizovat. Své reformy prosadil brutálním násilím, opíraje se o svůj kult osobnosti. Nicméně otázka je, zda by se podobné změny (zrušení kalifátu, oddělení církve od státu, zavedení latinky místo arabského písma, zavedení gregoriánského kalendáře, zákaz zahalování žen a zákaz mnohoženství a nakonec i volební právo pro ženy) daly prosadit jinou cestou. Zkušenosti z arabského jara bezmála o sto let později ukázaly, jak může demokracie v nepřipravené společnosti žalostně selhat. Atatürk zavedl parlamentní demokracii násilím, což je paradox, ale Turecko a jeho společnost z jeho brutality profitovala. Záludností jeho jednání je ovšem to, že v podstatě legalizovalo prosazování “správných myšlenek” násilím. Pokud je tedy někdo přesvědčen, že zná recept na “pozitivní” změny pro Turecko jako takové, může se cítit být jeho příkladem oprávněn pro diktátorský způsob prosazování své politiky.
Všechno běželo jakž takž dobře až do roku 2002. Byl jsem v roce 2002 v Turecku a bavil jsem se několikrát s naším průvodcem, mladým vzdělaným Turkem, který vyrostl v Německu. Stěžoval si tehdy na nebetyčnou korupci a aroganci politických stran – stěžoval si, že nemá koho volit. Jak vidíte, i Turkům se může dařit stejně jako nám. Listopad 2002 pak způsobil na turecké politické scéně naprosté zemětřesení. Nová strana „umírněných“ islamistů AKP (Strana pro spravedlivost a rozvoj) založená jen v roce 2001, dosáhla 34 procent hlasů a dostala v parlamentu 64 procent poslaneckých mandátů. To bylo možné proto, že tehdejší parlamentní strany zdvihly hranici pro vstup do parlamentu na 10 procent (nejvyšší na světě) aby AKP zabránily ve vstupu do parlamentu a pak tuto hranici s výjimkou republikánské strany hlásící se k odkazu Atatürka nedokázaly překonat. Turecko vykročilo novým směrem – směrem pryč od Evropy.
Je pravda, že Erdoganova strana zastabilizovala rozvrácenou politickou scénu a podařilo se jí zastavit trýznivou inflaci, což přivedlo investory a ti začali investovat čím dál víc na východ – byla tam levnější pracovní síla – a Erdogan se staral o rychlé stavění rychlostních cest, aby poskytl investicím infrastrukturu (síť železnic, kterou tolik s německou pomocí budoval Atatürk, je příliš řídká a nehraje pro transport podstatnou roli). Ale současně začal Erdogan zasahovat do všech oblastí života.
Například nehorázné zdražení alkoholu vysokou daní byla první věc, která mi byla při návštěvě Turecka v roce 2013 nápadná.
Předseda strany AKP Recip Erdogan se hlásí k umírněnému islámu, dal si ale náboženství a jeho hodnoty do programu. On sám je abstinent, praktizující muslim, jeho žena se nikdy neobjeví na veřejnosti bez povinného šátku – všechno (kromě abstinence) věci, které Atatürk (mimochodem zemřel na cirhózu jater) zakázal.
Jenže Erdogan dostal chuť na víc. Stalo se mu to, co se stává politikům všude na světě, po znovuzvolení, (AKP vyhrála volby znova v roce 2007 a 2011) – dostane pocit, že má patent na rozum a že je on dokáže vést zemi k novým světlým zítřkům – prostě se považuje za nepostradatelného. Erdoganovi se to stalo. Začal potlačovat opozici, zahájil boj proti svobodě tisku, násilně potlačoval demonstrace, které protestovaly proti jeho absolutistickému způsobu vládnutí, jakož i proti potlačování základních občanských svobod. Erdogan už nedokázal změnit kurs – rozhodl se zůstat na konfrontaci s inteligencí a městským obyvatelstvem – opíral se vždy především o voliče z venkova, a turecký venkov – to je tedy venkov. Už několik kilometrů od naprosto evropského Izmiru se nestačíte divit. Program vyrovnávání města s vesnicí, který kdysi vyhlásil Lenin (měl v Rusku zřejmě hodně podobné problémy) Turecko nikdy nezažilo. Rostoucí arogance tureckého vládce se projevila i v jeho předvolebních výstupech v Německu a v Rakousku, kde agitoval pro své zvolení prezidentem v roce 2014. Když byl pak za to pokárán rakouským ministrem zahraničních věcí Kurzem, skoro se s toho pominul – že si vůbec někdo dovolil jej kritizovat a ještě k tomu takový mladý kluk!
Prezidentské volby Erdogan v roce 2014 vyhrál, ovšem ne tak jak si to představoval. Získal 51,65% hlasů, což sice stačilo pro zvolení v prvním kole, ale žádná národní aklamace, jak si to představoval, to nebyla. Otázka samozřejmě byla, proč se ministerský předseda Erdogan, vládnoucí praktickou mocí, ucházel o funkci prezidenta, který má roli spíše reprezentativní. Plán byl jasný. Do funkce ministerského prezidenta nasadil svou loutku Ahmeta Davutoglu (opět něco odkoukal od svého velkého vzoru Vladimíra Putina) a vsadil na to, že v příštích volbách získá jeho strana ústavní většinu (ke které ji v roce 2002 chyběly jen čtyři mandáty) a změní ústavu ve smyslu odstranění parlamentní demokracie a zavedení prezidentského systému, který by ho učinil absolutním vládcem. V úsilí dosáhnout tohoto cíle porušoval sám ústavu, když jako prezident, jemuž je zakázáno agitovat pro jakoukoliv politickou stranu, vedl otevřenou volební kampaň pro AKP a při ní útočil nevybíravě na všechny ostatní strany a nedal jim prostor v státem ovládaných sdělovacích prostředcích (je třeba si uvědomit, že většina Turků žijících ve východní části země má přístup pouze ke státní televizi – podobně jako většina Rusů na Sibiři). Erdogan dostal ve státní televizi v rámci předvolební kampaně víc než 100 (slovy sto!!!)hodin a na adresu opozičního novináře Cana Dündara si dovolil volat – „hej ty žiješ ve strachu, my ne!“ Má opravdu žurnalista v demokratické zemi žít ve strachu? Nové zákony to dovolují. Policisté mohou na demonstranty střílet ostrou municí, domovní prohlídky a zatčení jsou možné bez soudního rozhodnutí. (Mimochodem po odhlasování těchto zákonů hlasy strany AKP byly dveře parlamentu zamčeny a opoziční poslanci v parlamentu, kteří proti zákonu protestovali, zmláceni). Jestliže ústavní soud rozhodl, že začerňování aktů při vyšetřování korupce je protiústavní, bylo jeho rozhodnutí prostě ignorováno. Erdogan současnou Atatürkovou ústavou prostě opovrhuje, a proto ji neváhá porušovat při jakékoliv příležitosti. Prostě ji ignoruje. Procesy proti redaktorům opozičních novin, censura internetu, žaloby proti všem, kteří poukazují na bezbřehou korupci v AKP – podařilo se odposlechnout telefonní rozhovory Erdogana s jeho synem, kdy mu radí, jak má uklidit nakradené peníze – vyhrožování opozičním politikům a bezcitné potlačování jakýchkoliv demonstrací mělo pomoci dosáhnout životní cíl Recepa Tayyipa Erdogana – absolutní moc nad Tureckem.
Vše dopadlo jinak. Když jsem byl v Turecku v roce 2013, bavil jsem se s několika Turky o politice v jejich zemi. Ani jeden nebyl obdivovatelem Erdogana (byli to všechno vzdělaní lidé) a jeden z nich mi pošeptal, abych se nedivil, když se v příštích měsících dozvím, že byl Erdogan svržen. Nebyl, demonstrace proti němu a jeho zkorumpovanému režimu byly brutálně potlačeny policejní silou. Jeho odpůrci měli jedinou šanci, čekat na příští volby – a ty přišly právě teď.
Výsledek je pro Erdogana velkým zklamáním. Jeho strana sice volby vyhrála a dosáhla dokonce 40,9 procent (tedy víc než při prvních volbách 2002), přinese jí to v tureckém parlamentu ale jen 258 křesel z 550, tedy ani prostou většinu. Soupeři se totiž už poučili, seskupili se do stran, které byly schopny onu 10 procentní hranici překročit. Do tureckého parlamentu se poprvé dostala i strana Kurdů HDP, v jejímž vedení je dokonce žena! Figen Yüksendag – Kurdové se rozhodli vzdát se ozbrojeného odporu a vstoupit na politickou scénu – a překvapivě se jim to podařilo.
AKP je konfrontována se situací, kterou nezná, měla by si hledat koaličního partnera, aby mohla vůbec sestavit vládu – zatím měla v parlamentu vždy absolutní většinu. A to bude těžké, nevybíravým slovním ale i politickým útokům Erdogana byly totiž vystaveny všechny parlamentní strany, od levicové CHP (kemalistická sociální demokracie) přes Kurdy (HDP) až po extrémně nacionalistickou MHP. Erdogan rozbil příliš mnoho politického porcelánu, který už sotva někdo slepí dohromady. Je těžké očekávat, že by některá chtěla jít do koalice se stranou vedenou (i když už jen neoficiálně) Erdoganem, ještě méně představitelné ale je, že by se MHP dokázala domluvit s Kurdy na společné vládní koalici.
Situace zdánlivě nemá řešení. Turecká lira padá, investoři z Turecka prchají, nezaměstnanost stoupá, hovoří se už teď o nových volbách. A přitom by bylo řešení naprosto jednoduché. Koalice AKP s kýmkoliv, ale bez Erdogana. Nový sultán se stal tyčí v kole demokracie – logicky, protože tam sultán prostě nepatří – proto ho Kemal Paša poslal v roce 1922 na smetiště dějin. Erdogan ale bude sotva ochoten se vzdát a odstoupit případně se nadále věnovat pouze svým reprezentativním úkolům vyplývajícím z funkce prezidenta. Turecko stojí před neřešitelnou situací a ta má konkrétní jméno- Recep Tayyip Erdogan. Jen on brání tomu, aby se země stala znovu stabilní parlamentní demokracií se svobodou tisku a projevu a mohla se přiblížit Evropě kulturně i politicky. Ovšem zda ho bude možné odstranit v zemi, kde si vybudoval už svůj vlastní kult osobnosti, je těžké si představit. Demokratický politik uzná svou porážku a stáhne se z politického života. Tak je to v Evropě. V Asii a v Africe hledá po politické porážce jiné způsoby, jak se udržet u moci. Způsoby, které končí velmi často v krvi. Turecko stojí znovu jednou na křižovatce. Bude napínavé sledovat, kterou cestou se vydá. Do Evropy nebo do Asie či dokonce Afriky?
Jen na závěr – u tureckých voličů žijících v Rakousku, dostal Erdogan a jeho strana 64 procent hlasů! Tedy přesně tolik kolik v nejzaostalejších východních tureckých provinciích. Kdyby to tedy záleželo na rakouských Turcích, byl by teď Erdogan prezidentem s neomezenou mocí a demokracie v Turecku by po 93 letech zaznamenala svůj konec. Na jedné straně to hovoří o tom, kdo k nám skutečně emigruje – jsou to skutečně převážně lidé z východních chudých a zaostalých provincií, kteří vidí ve vládci Erdoganovi symbol. A na druhé straně jsou to tedy lidé, kteří odmítají parlamentní demokracii jako takovou a uznávají islám jako státní náboženství – a to v křesťanské zemi s liberální parlamentní demokracií. Tolik tedy k úspěchu integrace našich tureckých spoluobčanů do naší společnosti. Když toho Erdogana tak milují a obdivují, proč nejdou domů?
Každopádně Erdoganova porážka dává naději. Naději, že se diktatura dá porazit demokratickými prostředky. Ale jen, dokud jsou zachovány aspoň jejich základní fundamenty. O ty je třeba bojovat. V Rusku je tento boj už ztracen.

Vídeňský kongres a jeho následky

Ve škole jsme se vlastně o této nejvýznamnější události devatenáctého století příliš neučili. Možná i proto, že Marx a Engels viděli v této události základ špatného reakčního vývoje první poloviny devatenáctého století, který „roztrhalo až revoluční úsilí mezinárodního dělnictva“. Čili jakousi kontrarevoluci potlačující ideály Francouzské revoluce z roku 1789. V tom mohli mít do určité míry i pravdu.

Přesto je význam této události pro dějinný vývoj příliš velký, než abychom ji mohli přejít mlčením.

9. června uplyne právě dvě stě let od podepsání finálních dokumentů této velké diplomatické show, možná největší v dějinách lidstva. Svět v té době ještě nebyl monopolární ani bipolární, aby jedna nebo dvě velmoci mohly diktovat ostatním, a žádná jiná diplomatická akce předtím ani potom nepřinesla tolik změn na mapě Evropy i světa a neovlivnila natolik následující vývoj.

Vídeňský kongres byl zahájen 18. 9. 1814. Podnětem k němu byla abdikace Napoleona jako francouzského císaře a s tím spojená potřeba nového uspořádání evropských poměrů, které se od roku 1789, kdy vypukla francouzská revoluce, změnily k nepoznání. Nejen ve vojenské taktice a v myšlení lidí následkem svobodomyslných revolučních myšlenek, v módě a architektuře (empire) ale i co se týká územního uspořádání v Evropě i Americe. V Evropě v podstatě nezůstal kámen na kameni a bylo třeba tyto rozházené puzzle evropské politiky zase nějak dát dohromady. Protože chaos vyvolává choutky na expanzi a je podhoubím fatálních konfliktů.

Co se vše za těch dvacet pět let změnilo? Francie si přivlastnila Belgii, Holandsko, Německo na západním břehu Rýna, Piemont, Toskánsko a Řím jakož i dnešní Chorvatsko. Vytvořila několik satelitních států, jako bylo Velkovévodství varšavské, Království Italské, či království Vestfálské v severním Německu. V jiných tradičních monarchiích jako bylo Španělsko či Neapolsko se Sicílií, byly svrženy vládnoucí dynastie a nahrazeny Napoleonovými příbuznými. Rusko si jako Spojenec! Francie v roce 1809 přisvojilo Finsko a v roce 1812 Bessarábii (dnešní Moldávie). Dánsko přišlo po zničení své flotily admirálem Nelsonem před Kodaní v roce 1807 o Norsko, protože Norové, kteří byli s Dánskem spojeni v Kalmarské Unii od roku 1397, neměli důvod zůstávat nadále ve spojení s Dánskem bez lodí a tím pádem bez možnosti odebírat norské zboží a dodávat tam obilí. Někdejší stát Johanitů Malta přešla nejprve do rukou francouzských a pak do anglických, ale hlavně, od roku 1806 přestala existovat Svatá říše národa německého, následník středověké Římské říše, která spravovala většinu střední Evropy. Místo ní vzniklo Rakouské císařství a řada nových království (Bavorsko a Würtenbersko 1. 1. 1806 jako odměna za pomoc Francii ve válce proti Rakousku, Sasko 11. 12. 1806 za odpadnutí od odbojného Pruska a 12. října 1814 se královstvím prohlásilo svévolně i Hannoversko).

Tohle všechno dát do pořádku byla nesmírně náročná úloha. Kdo si na ni troufl, byl rakouský diplomat Klemens Wenzel Lothar von Metternich. On přivedl diplomaty celé Evropy k vyjednávacímu stolu a díky němu hostila hlavy všech tehdejších států či jejich zástupce právě Vídeň.

Mettrnich I

Pokud budu chtít o vídeňském kongresu vyprávět, musím se u jeho konstruktéra – knížete Metternicha – trošku zastavit. Narodil se v roce 1773 v německém Koblenzi na Rýně v šlechtické rodině a už ve věku 13 let nastoupil do diplomatické školy ve Štrasburku k profesorovi Christophovi Wilhelmovi von Koch. (Tento mimo jiné učil i francouzského diplomata Charlese- Maurice Talleyranda, se kterým se měl Metternich později mnohokrát setkat.)

V roce 1794 obsadily francouzské revoluční oddíly celý západní břeh Rýna a rodina Metternichů přišla o všechen svůj majetek s výjimkou zámku Kynžvart v západních Čechách. K tomuto zámku přišla v letech 1623 – 1631, datum budí podezření, že se tak stalo poněkud nekalým způsobem v rámci pobělohorských konfiskací. Mladý dvacetiletý Metternich vstoupil do rakouských diplomatických služeb a hned rozehrál svůj šarm. Celý Metternichův život je vrouben aférami s krásnými a vlivnými ženami, krásný Klemens (během jeho pobytu v Paříži ho opravdu nazývali „le beau Clemense“ věděl, do které postele se má vetřít, aby získal vlivné přímluvkyně, kontakty či důležité informace. (Vedle nespočetných milostných afér a nemanželských dětí byl třikrát ženatý a zplodil 15 legitimních potomků) První v řadě vlivných žen, kterým učaroval, byla kněžna z Lichtenštejna (tehdy už 55 letá a snad tedy opravdu jen přítelkyně a příbuzná jeho první manželky), na jejíž intervenci se Metternich v útlém věku 28 let stal vyslancem v Drážďanech a o dva roky později v Berlíně. V roce 1805 pak udeřila jeho hodina. Po bratislavském míru, který znamenal kapitulaci Rakouska po prohrané bitvě u Slavkova, jej na svůj dvůr jako rakouského vyslance chtěl jak car Alexandr I., tak Napoleon. Metternich neváhal vstoupit do jámy lvové a rozhodl se pro Paříž. Byla to mise víc než složitá. Šlo o to usmířit dvě země, které si stály nenávistně v cestě.

Metternich se ujal své mise se svým vrozeným talentem. Začal ji v posteli Napoleonovy sestry Karolíny, manželky maršála Murata, pozdějšího krále Neapolského. Tím se jaksi dostal „do rodiny“, získal u císaře mocnou přímluvkyni a nesmírně důležité informace. Měl sice mnoho dalších afér, jako například s manželkou generála Junota Laurou (Junot byl Napoleonem vyslán bojovat do Portugalska a Španělska a jeho krásná manželka se očividně nudila). Karolína mu to ale očividně neměla za zlé, jejich vztah ukončil až rok 1809. Metternichův tanec mezi vejci byl úspěšný, i když nesprávně odhadl Napoleony potíže ve Španělsku a povzbudil císaře Františka I. do nové války proti Francii v roce 1809.

Ani porážka Rakouska v této válce mu nezlomila vaz, naopak, povýšil na šéfa rakouské diplomacie, stal se ministrem zahraničních věcí a tím už měl zůstat. Císař František, který byl mnohem lepším zahradníkem než císařem mu a jeho šarmu plně důvěřoval. Právem.

Metternich dokázal zprostředkovat svatbu Napoleona s princeznou Marií Luisou (prý osobními domluvami zlomil její odpor provdat se za plebejce z Korsiky), pak v čase ruského tažení vyvázat rakouské jednotky (Rakousko bylo spojencem Francie) z bojových akcí a posléze v roce 1813 upříst velkou koalici, která Napoleonovi v bitvě u Lipska (pod rakouským vedením generalissima Karla Schwarzenberga) zlomila vaz. Vojáci samotní sice intrikána Metternicha nenáviděli (pruský generál Blücher mu nemohl přijít na jméno a nazýval ho „falešným psem“) vládcové a diplomati mu ale důvěřovali. Věřili především jeho pragmatismu a toho bylo v roce Napoleonovy porážky velmi zapotřebí.

Vídeň tedy v září 1814 přivítala diplomaty z celé Evropy a Metternich zahájil svou velkou partii. Jako jediný ze všech měl totiž zcela jasnou koncepci a proto ji v následujících měsících pomocí trpělivosti, intrik a využívání služeb početných milenek, které rozestrkal do postelí přítomných vládců dokázal krok za krokem prosazovat. Jeho milenkou a nejužší spolupracovnicí při střádání nitek intrik byla vlivná a krásná Vilhelmína von Sagan. Nejslavnější (a prý i nejkrásnější) z těchto dam, které pomáhaly měnit hranice tehdejší Evropy, byla ale ruská kněžna Kateřina Bagration.

Bagration

Tato vdova po slavném generálovi od Slavkova a Borodina (na následky zranění utržených v bitvě u Borodina Bagration zemřel) měla už s Metternichem vášnivý milostný poměr v době, kdy byl tento velvyslancem u saského dvora. V té době jí bylo osmnáct, byla právě rok vdaná a podle odvážných výstřihů jejích šatů se jí říkalo „Nahý anděl“. Z tohoto vztahu se v Drážďanech narodila v roce 1803 dcera Clementine, později generálem Bargationem, nacházejícím se v době početí i narození dcery v dalekém Rusku, uznána za vlastní. Ve Vídni ožila Kateřinina láska ke krásnému Klemensovi, mimo to ale poskytovala milostné služby i caru Alexandrovi (byla zde jeho víceméně oficiální konkubínou a společnicí na početných plesech) a zblázněn do ní byl i würtenberský princ Vilém. Metternich byl tedy o záměrech svého ruského kontrahenta vždy informován z první ruky a dokázal jeho rozhodnutí i nepřímo ovlivňovat. Alexandr byl komplikovaná povaha, byl stále pronásledován výčitkami svědomí, že byl s jeho souhlasem zavražděn jeho otec, neschopný Pavel I., a nakonec v roce 1825 beze stopy zmizela uvolnil místo na ruském trůně svému bratrovi MIkulášovi. Alexandr byl tedy pro cílevědomou kněžnu poměrně snadno ovlivnitelným cílem. Pikantní bylo, že Alexandr si celou dobu myslel, že kněžna Bagrationová jako ruská patriotka pracuje pro blaho své země a posílal ji tedy k Metternichovi jako svou agentku. Opak byl pravdou – je ovšem možné, že krásná kněžna skutečně pracovala pro obě strany.

Alexandr

Základní body Metternichova plánu, který byl rozhodnut prosadit, byly tyto:

1)      Nové uspořádání Německa. Na znovuobnovení Římské říše nebylo pomyšlení. Rýnský spolek, vytvořený Napoleonem jako francouzský satelit, musel být samozřejmě zrušen, stejně jako Vestfálské království, které Napoleon vytvořil uměle pro svého nejmladšího bratra Jeroma. Bylo ale zřejmé, že si králové bavorský, saský a würtenberský své koruny nenechají vzít, tím méně pak král hannoverský, už proto, že jím byl tehdejší král Velké Británie Jiří IV. který tak tvořil personální unii. Sjednocení Německa pak rozhodně nebylo v rakouském zájmu. Vytvoření Německého spolku pod předsednictvím Rakouska bylo nejschůdnější variantou a podařilo se ho prosadit – první shromáždění Německého spolku se uskutečnilo ve Frankfurtu nad Mohanem 5. listopadu 1816.

2)      Zajištění rovnováhy evropských mocností. To bylo obtížnější. Z Napoleonských válek vyšly vítězně především Velká Británie a Rusko, ty zesílily a toužily po dominanci. Rakousko a Prusko vyšly z dlouhých válek oslabené, nehodlaly se ale svého podílu na moci vzdát. Francie byla pak zcela zničena. Hlavním prostředkem k nastolení nové rovnováhy měla být podle Metternicha právě Francie. Metternich se zasadil, aby Francie jako taková nebyla potrestána příliš přísně a mohla i nadále hrát v evropských mocenských hrách významnou roli. V tom měl velmi schopného spoluhráče, svého kolegu ze školy, francouzského ministra zahraničí Talleyranda.  Charles- Maurice de Talleyrand-Perigord sloužil už Napoleonovu ochránci a tutorovi Paulu Barrasovi, pak Napoleonovi samotnému, aby včas přešel do nepřátelského bourbonského tábora. Říkalo se o něm, že celý život sloužil jen jednomu muži, totiž tomu, který byl právě u moci. K tomu, by dostal Francii do hry, potřeboval Metternich ale čas. Ruský car Alexandr a Britové, o Prusech nemluvě, byli zpočátku při obhajobě svých sobeckých zájmů neoblomní. Metternich věděl jedno, nejdůležitější je nedovolit přerušení jednání, jakkoliv vypadá beznadějně. Stejně tak už před šesti sty lety dokázal císař Friedrich II. jednat celé měsíce s egyptským sultánem, přičemž několik měsíců projednávali pouze pravidla šachové hry. Je prostě třeba čekat na vhodnou příležitost a nedovolit nikomu opustit vyjednávací stůl. Vídeňský kongres tedy tančil. Počet plesů a hostin je dodnes legendární. Jen Metternich osobně jich uspořádal 19!!! Společenský program zdánlivě převyšoval program politický. Ale jen zdánlivě. Za pompou lustrů tanečních sálů se horečně vyjednávalo a intrikovalo. Náročný společenský program vyčerpával fyzické síly, ale hlavně peněženky hostů a měl je přimět k povolnosti při uzavírání kompromisů. Když se car Alexandr ukázal neoblomný a na finanční náklady nehleděl, vytvořil se proti němu 3. ledna 1815 takzvaný „Obranný spolek“, ve kterém proti Rusku náhle stála vedle Rakouska a Velké Británie i poražená Francie. Nakonec Metternichovi pomohl člověk, od něhož by to určitě nečekal. 1. března 1815 se Napoleon vylodil v jižní Francii a účastníkům kongresu nezbylo, než se rychle dohodnout, aby mohli udělat s francouzským dobrodruhem pořádek. Náhle to šlo ráz na ráz. Rusko dostalo podstatnou část Polska, ne ale jako novou gubernii, jak to Alexandr požadoval – bylo vytvořeno jakési Polské království (takzvané kongresové), spojené s Ruskem personální unií – polským králem se stával automaticky ruský car. Rusům byl schválen i zábor Finska a Besarábie. Prusko nedostalo celé Sasko, ale jen jeho část, zato velké části někdejšího Vestfálského království na západě Německa. Rakousko dostalo zpět všechna území oddělená Napoleonem včetně Tyrolska (toho se muselo vzdát Bavorsko, kterému ale zůstal královský titul a dostalo zpět porýnskou Falc a oblast Würzburku), Salcbursko, které bylo až do roku 1806 samostatné a přídavkem k tomu rozsáhlá území v Itálii (Benátsko a Lombardii přímo a Toskánsko jako léno pro habsburskou rodinu.) Zato se Rakousko vzdalo Belgie, se kterou si stejně nevědělo rady a která teď připadla Holandsku a roztroušených území v jižním Německu, takzvaného Předního Rakouska. Francie se musela vrátit do svých předrevolučních hranic, nebyla ale nijak potrestána. Británie podržela Maltu a zámořské zisky v Americe. I na středně velké země se myslelo. Holandsko, jak už jsem řekl, dostalo Belgii, Švédové za to, že se vzdali Finska, dostali Norsko, Piemont dostal zpět Sardinii a stal se královstvím a Švýcaři obdrželi od kongresu dlouho vytouženou neutralitu. A pak se mohlo společnými silami táhnout do Francie k Waterloo. O osudu celých národů bylo od vídeňského zeleného stolu rozhodováno s lehkostí, která musí šokovat ještě i dnes. Proti rozhodnutí tohoto grémia nebylo odvolání.

3)      Věčný mír v Evropě. To byl pro Metternicha velký cíl a hodlal jej dosáhnout vytvořením takzvané „Svaté aliance“. Šlo o to, že monarchové nejmocnějších zemí měli vytvořit mírový spolek a dbát na zachovávání míru na kontinentě, neseni především myšlenkami křesťanství. Založena byla tato koalice oficiálně až 26. září 1815, její principy byly ale určeny už na vídeňském kongresu. Nosné pilíře této Svaté aliance bylo katolické Rakousko, protestantské Prusko a ortodoxní Rusko, tedy skutečně ekumenická koalice, ke které pak postupně přistoupili skoro všichni vládci tehdejší Evropy. Stranou zůstala jen Osmanská říše (logicky z důvodu náboženství), papežský stát (zmatený účastí Pruska a Ruska) a Velká Británie, kde přistoupení neschválil parlament – Britové byli vždycky izolacionisti a zůstali jimi dodnes. Jejich panovník ale součástí koalice byl, a sice jako král Hannoverský. Tato Aliance skutečně fungovala, nejbolestivěji se o tom měli přesvědčit Maďaři v roce 1849 – když si s nimi rakouský císař nedokázal poradit, pozval na ně na základě smluv Svaté aliance Rusy. 150 000 ruských vojáků pak nešťastné maďarské revolucionáře převálcovalo a někde na bojišti ztratil svůj život i maďarský národní básník Sándor Petöfi. Konec Svaté aliance znamenala až Krymská válka, to už byl ale Metternich na politickém důchodu (zemřel v roce 1859, takže ještě zažil rozvrat svého životního díla.)

4)      Potlačení revolučních myšlenek. Metternich považoval za základ rozvrácení starého pořádku francouzskou revoluci – a měl v tom pravdu. Aby zabránil opakování podobných událostí, zavedl v Rakousku (a poskytl k tomu návod i svým spojencům) policejní stát plný špiclů a donašečů, který potlačoval jakékoliv svobodomyslné myšlenky v zárodku a dal době po roce 1815 název „Biedermaier“. Německé slovo „bieder“ znamená sice poctivý či šlechetný, v přeneseném smyslu ale i nudný a suchý, čili nastalo období vynucené nudy. V tom našel všemocný ministr plnou podporu císaře Františka, který jakékoliv svobodomyslné myšlenky bytostně nenáviděl a dokonce i reformy svého strýce Josefa II. rušil jako „jakobínské“ a stoupenci tohoto jeho předchůdce na císařském trůnu pro něj byli „jakobíni.“ Tento systém vydržel až do roku 1848, kdy byl smeten revolucí spolu s jeho tvůrcem. 13. března 1848 byl Metternich jako první „oběť“ vídeňských revolučních událostí přinucen k abdikaci a k odchodu do exilu.

Vídeňský kongres znamenal pro nové uspořádání světa po zmatcích konce osmnáctého a začátku devatenáctého století nesmírně mnoho. Hodně z rozhodnutí, která tam byla přijata, přežívá i dnes nejen v politických souvislostech ale i v podvědomí národů (dědičná nenávist Poláků k Rusům zde čerpá jeden ze svých pramenů, zesílení Pruska otevřelo cestu k vytvoření moderního Německa, Belgii se otevřela cesta k samostatné existenci, i když si ji ještě musela v roce 1830 vybojovat na Holanďanech). Rusko a Británie si vybojovaly své pozice na slunci a Británie si svou světovou hegemonii podržela dalších sto let. Marx a Engels mohli mít pravdu, že ve Vídni ovládly politické pole skutečně reakční síly, nicméně Metternichova opatření – jakkoliv reakční – darovala vyčerpanému evropskému kontinentu na více než třícet dalších let mír a tím odpočinek, důležitý pro jeho další rozvoj.

A hlavně – Vídeň se stala na více než půl roku pupkem světa. Dostala se do světel reflektorů, a z tohoto pódia už nehodlala nikdy sestoupit. Celá vídeňská kultura, plesy, divadla, nadýchaný – tak trochu hogo fogo způsob života má svůj pramen ve dnech a hlavně večerech vídeňského kongresu. Z poněkud nudného a zaostalého města (když Napoleon v roce 1809 obsadil Vídeň a usadil se v Schönbrunnu, byl šokován, že tam ještě NEBYLY TOALETY!) se stala zářící hvězdou. A ještě dnes si udržuje ve světovém ratingu životní kvality tradičně první místo.

Měla by si ten historický okamžik nějakým důstojným způsobem připomenout. Vděčí knížeti Metternichovi a jeho geniálním diplomatickým (a nejen diplomatickým) schopnostem za víc, než si je ochotna připustit.

Demokracii zvoní umíráček

 

V mém nedávném článku jsem napsal, v souvislosti s vlnou utečenců, zaplavujících Evropu:

„Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury.“

Promiňte, že se sám cituji, ale netušil jsem sám, jak rychle mi dá osud zapravdu. V neděli jsme totiž měli ve Štýrsku volby.

Výsledky jsou katastrofální a důsledky zatím neodhadnutelné. Sociální demokrati a lidovci, tedy dvě velké demokratické strany, ztratily dohromady 16 procent hlasů, které získala FPÖ, tedy Rakouská strana svobodných, kteráí se zcela právem řadí k extrémní evropské pravici. Celá jejich volební kampaň se nesla v tónu: „Cizinec ve vlastní zemi“, „Více nových bytů místo nových mešit“ atd.atd.  Strana slibuje blahobyt jednoduchými recepty: vyhnáním všech cizinců, vystoupením z Evropské Unie a zrušením Eura.  Lidé, zejména ti jednoduší, na to slyší. Byl jsem s tím konfrontován v poslední době častěji, sestřička z endoskopie agitovala pro podpisovou akci za vystoupení z Evropské Unie slovy, „V osmdesátých letech nám bylo všem tak dobře, ale potom jsme vstoupili do EU.“ Že se změnil celý svět, že získal moc finanční kapitál na úkor občana i podnikatele-výrobce, že se v rámci globalizace přesunuly miliony pracovních míst do Asie, to samozřejmě není schopna pochopit. Když jsem se snažil argumentovat přinejmenším svobodou cestování, odvětila: „Já stejně nikam nejezdím, mně je nejlíp doma a moje děti aspoň budou sedět na zadku taky a nevystěhujou se mi někam na konec světa.“ Argumentace naprosto srozumitelná, s kterou se hodně těžko polemizuje.

Mně ovšem zaujala i jiná otázka. Ne, proč Svobodní volby vyhráli, ale proč sociální demokrati a lidovci prohráli. Oni sami to vztáhli na reformy, které v poslední době provedli a které byly bolestivé a ne každému se líbily. Reformy obsahovaly slučování okresů, obcí do větších celků (české vesničky střediskové dávají zdravit), zavírání nemocničních oddělení a nemocnic (byl jsem tím sám postižen).  Ovšem když se ptali občanů Štýrska, zda s reformami souhlasí, odpověděly dvě třetiny, že ano. Přesto volily proti reformním stranám. Reformami se zřejmě opravdu žádné volby vyhrát nedají. A už vůbec ne v Rakousku, žijícím stále ještě krédem Františka Josefa I. “všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.” Ale otázka je, zda SPÖ a ÖVP prohrály volby, protože dělaly reformy, nebo protože je dělaly tak, jak je dělaly. Totiž od zeleného stolu, bez kontaktu s postiženými občany.

Když zavírali naše oddělení na Stolzalpe, nepřišla se příslušná ministryně ani jednou podívat na místo či zde diskutovat. Oznámila, že ji výkony oddělení nezajímají. Když přesunula gynekologii a porodnictví z centrálně položené nemocnice ve Wagně do v kopcích na korutanské hranici lokalizovaného Deutschlandsbergu, nemohlo to vzbudit nic jiného než negativní emoce. Plody sklízí zemská politika právě teď. V Deutschlandsbergu se rozpadá chirurgie (malá spádovka), chirurgie ve Wagně s novým šéfem expanduje. Jenže gynekologie je teď v Deutschlandsbergu, znovu ji budovat ve Wagně by bylo spojeno s obrovskými náklady. A otázka klíčová, co teď s anestesiologií, kde má zůstat? V Deutschlandsbergu s gynekology nebo ve Wagně s chirurgy? Potřebují ji oba, ale dvě se udržet nedají. Tak to dopadá, když se dělá reforma bezhlavě, aniž by se zapnul zdravý rozum.

Podobně to bylo u obcí. Nikdo se nezeptal občanů, s kterou vesnicí by chtěli fúzovat a s kterou ne. Aspoň částečně se to určitě při rozhodnutích dalo zohlednit. Nestalo se, nové hranice se kreslily v kancelářích v Grazu. A podobně to bylo i se spojováním okresů – měnit je, aniž by se změnily jejich hranice, bylo opět jen podrážděním obyvatelstva. Najednou mají někteří okresní město vzdáleno 40 kilometrů, zatímco okresní město sousedního okresu je vzdáleno pouhých 15 km. Ale tam za vyřizováním svých věcí jezdit nemůžou. Některé obce žádaly o možnost provést referendum o změně příslušnosti k danému okresu. Bylo to odmítnuto, prý by to bylo příliš nákladné. Může být, ale všechny tyto obce  zmodraly

Prostě vládnoucí strany hnaly pravicovým radikálům vodu na mlýn.

Pro mě jsou volby zajímavé ještě z jiného aspektu. V Leibnitzu, kde pracuji a v Gössendorfu, kde žiji, získali Svobodní vůbec nejvyšší počty hlasů 38 a 37 procent a v obou obcích volby suverénně vyhráli. A samozřejmě se musím zeptat, zda to bylo proto, že tady žiji nebo PŘESTO, že tady žiji. Možná mám prostě jen smůlu. To nejspíš, nemůžu své osobě přikládat žádnou větší důležitost. Každopádně mé angažmá pro zdraví obyvatelstva na jihu Štýrska nedokázalo nedůvěru či nenávist k cizincům nijak podstatně oslabit.

Zde hrály ale roli očividně jiné aspekty. Hlavní kandidát strany Svobodných s pravým germánským jménem Mario Kunasek, žije v Gössendorfu, pořádá zde pravidelně modré plesy (modrá barva je barva této strany jako připomínka oblíbené květiny kancléře Bismarcka – polní chrpy) a má zde samozřejmě hodně kamarádů, kteří dali jeho straně hlas. Je ale pravda, že do Gössendorfu se stěhují mnozí příslušníci grazské střední vrstvy a mnozí z nich mají imigrační původ – na naší ulici nejen my, ale i přítel Petr Fišera či Chorvat Marič. Což místní starousedlí sedláci právě nevítají Co když hrálo roli i toto?

A v Leibnitzu samozřejmě ještě stále nestrávili zavření porodnice a gynekologie – v tom se jim ani moc nedivím, to se tráví opravdu těžko.

Hlavním tématem voleb byli ale utečenci. Ti se valili do Rakouska a do Štýrska v tisícových vlnách právě v době předvolební kampaně, jako by si je páni Kunasek a Strache (šéf, strany Svobodných v Rakousku, jehož dědeček, pocházející z Liberce – pardon z Reichenbergu  se ještě jmenoval Strach) objednali. Bez nich by tolik hlasů přes veškerou zpackanou reformu nezískali. A tím se vracím na začátek svého článku.

Vlna utečenců znamená skutečné ohrožení naší kultury, naší společnosti založené na demokracii. Ne proto, že by se sem hnaly miliony teroristů, ale proto, že miliony chudáků ženou hlasy radikálním pravičákům, kteří si z demokracie hlavu moc nedělají. Hlásají takzvanou přímou, čili lidovou demokracii (to dělal i Muamar Kaddafi) totiž vládnout prostřednictvím referend. Pokud se zvolí správná otázka, nemůžeš prohrát. Takt to dělá i Viktor Orbán v Maďarsku. Zkuste odpovědět na otázku, kterou dostali před nedávnem  občané Maďarska: „Chcete mít v zemi více utečenců nebo chcete vyšší příspěvky na vzdělávání pro maďarské rodiny?“ Znázornil jsem úskalí přímé demokracie dostatečně zřetelně? My můžeme počítat s otázkou: „Chcete, aby zlevnily byty nebo chcete aby se stavěly nové  mešity?“ Výsledek bude naprosto jednoznačný. Jak jsem už psal, pokud se tyto strany na hřbetech utečenců dostanou k moci, nejprve zatočí s demokraty, pak se svobodou tisku, pak s ostatními politickými opozničníky a až pak, pokud jim na to ještě zbude čas a síly – se začnou starat o utečence a cizince. Což mi dává určitou šanci na přežití.

Samozřejmě, žiji v Rakousku už bezmála dvacet let, jsem Evropan a křesťan, tedy pokud neotevřu hubu a není slyšet můj český přízvuk, jsem neodhalitelný. Bohužel mi moje povolání neumožňuje tu hubu držet a jak moji čtenáři jistě už i pochopili, držení huby není můj životní styl.  Čili můžu počítat s problémy. Na Slovensku na mě Mečiarovi příznivci vytáhli fakt, že jsem Čech, až když na mě nenašli nic jiného.

Valná část členstva strany Svobodných totiž stále vyznává Hitlerovu rasovou teorii (například syn poslankyně rakouského parlamentu Winter hlásal ve škole – byl spolužákem mého syna – že člověk vznikl ve Skandinávii jako čistý Árijec a postupnou migrací na jih – tedy do Afriky – zdegeneroval. Myslel to naprosto vážně.) Je pravdou, že Heinz Christian Strache vliv těchto Hitlerových pohrobků a buršenšaftů ve straně omezil ( zbavil se například třetího místopředsedy parlamentu Grafa nebo rodiny Rosenkranz) ale rozhodně nevymýtil. Samozřejmě že pánové Kunásek a Strach mají s rasovou teorií o méněcennosti slovanské rasy trošku problém. Bude zajímavé sledovat, jak ten problém vyřeší. Protože v jejich tahu za mocí se zřejmě zastavit nedají.

V Burgerlandu, nejmenší z rakouských spolkových republik, právě Svobodní vstoupili do vládní koalice se sociálními demokraty. Ve Štýrsku s nimi o tvorbě vládního kabinetu jednají lidovci. Žijeme v čase změn. Miliony utečenců jsou jen rozbuškou, pouhým katalyzátorem nahromaděné frustrace.

Kdysi se ptali rádia Jerevan: “Kdy už konečně bude dobře?“

Odpověď byla jednoduchá a očividně nadčasová: „Už  bylo.“