Month: April 2015

Preventivní vyšetření

Každý ministr zdravotnictví a každá vláda se hlásí k preventivní medicíně. Prevencí se dá hodně zachránit, jeden gram prevence je lepší než kilo léků. V Číně údajně dostává lékař zaplaceno za své pacienty, jen dokud jsou zdraví, jakmile onemocní, už jim za ně nikdo neplatí.

To je všechno pěkné, ovšem důležité je, jak se ta prevence dělá a co má za svůj cíl. Nedávno vybuchla bomba v podobě dánské studie, která porovnávala lidi, kteří chodili na pravidelné preventivní prohlídky a ty, kteří to nedělali. Vědci s úžasem zjistili, že mezi oběma skupinami neexistuje žádný rozdíl, co se týká úmrtnosti a vážných chorob, které vyžadují hospitalizaci v nemocnici. Co teď? Je všechna prevence zbytečná? Je to jen bublina? Odpůrci hned zajásali. Je to jasné, všechno je to jen kšeft, lékaři potřebují pacienty, aby mohli kasírovat, farmaceutické firmy potřebují klienty, kteří polykají léky ne proto, že jsou nemocní, ale proto – ABY NEBYLI NEMOCNÍ. Výsledky jsou žalostné, aspoň ve výsledcích oné dánské studie.

Jsou tedy preventivní prohlídky pro kočku? Podívejme se na ně v detailu a posuďme sami.

Samozřejmě budu hovořit o rakouské situaci a budu rád, když se touto cestou dozvím, jak to funguje/nefunguje v Česku.

V rámci takové prohlídky se pacient zváží a změří a určí se jeho takzvaný Body mass index (Kilogramy na vypočítaný metr čtvereční tělesného povrchu), což má stanovit jeho ideální váhu. Tento index by se měl pohybovat mezi 20 – 25, to je tedy ideální váha nebo tak aspoň byla lékařskou veřejností před mnoha lety určena. Mezitím ale víme, že u lidí nad padesát let (některé statistiky uvádějí dokonce už od čtyřiceti – mají nejlepší přežívání lidé s indexem 26 – 29, tedy s mírnou nadváhou) Obézní už jsou na tom zase hůř, ale lépe, než podvyživení, tedy ti s indexem pod 20 (to je tělesná váha, po níž touží všechny modelky a děvčata, která se jimi touží stát).

Pak člověku změří tlak – to je jako jednorázové opatření dost naivní, protože tlak změřený u lékaře většinou nesouhlasí s hodnotami nemařenými doma – prostě když vidíte člověka v bílém plášti vyzbrojeného injekční stříkačkou a připraveného vám předepsat nějaký jed, tlak stoupá.

Následně se vás doktor zeptá, zda kouříte a řekne, že byste to neměli dělat. Účinek takového opatření je skoro nulový.

A poté přijde vyšetření krve, od něhož pacienti očekávají zázraky a zprávu, že jsou a zůstanou zdraví. Vždy, když ke mně přijde nějaký těžce nemocný, často argumentuje, že byl přednedávnem na preventivní prohlídce a tam bylo všechno v pořádku.

Při této krevní prohlídce se totiž zjišťuje v podstatě jediná hodnota a to je cholesterol. U žen se navíc kontroluje krevní obraz – přece jen v rámci menstruace ztrácejí víc krve – jaký to ale má význam v prevenci, to jsem zatím nepochopil – i když jsou chudokrevné, menstruují dále. Chudokrevný muž pak nikoho nezajímá, i když právě u něj by byla chudokrevnost varovná, on přirozenou cestou krev neztrácí. Ale neptejme se po logice.  Je to cholesterol, kdo byl vyhlášen za nepřítele civilizace číslo jedna a každý se snaží ho nemít. Což naprostá hloupost. Cholesterol tělo potřebuje – je to základní kámen všech buněčných membrán a po každém tělesném tréninku ho tělo spotřebuje obrovské množství na obnovu poškozených svalových buněk.

Proč se tedy právě cholesterol dostal do zorného pole preventivní medicíny? To se dá lehce vysvětlit. Léky na snížení jeho hladiny jsou jedním z největších byznysů v medicíně – farmakologické firmy vydělají na takzvaných statinech, jak se tyto léky jmenují, miliony a na celém světě určitě miliardy. A člověk se nemusí omezovat v jídle, nemusí sportovat či dělat jiné namáhavé a nepopulární věci. Spolkne ráno nebo večer (v podstatě je úplně jedno kdy) jednu tabletku a má pocit, že pro své zdraví něco rozhodujícího udělal. Výsledek se dá lehce měřit v krevním odběru a člověk může dál kouřit a jíst, jak se mu zachtělo s pocitem, že je chráněn. Což je samozřejmě naprostá hloupost. Když pomineme skutečnost, že statiny mají hromadu vedlejších účinků, cholesterol nehraje ve vývoji koronární srdeční choroby ani zdaleka rozhodující úlohu. Zastavíme se u této věci trošku déle.

Nejprve tedy k těm vedlejším účinkům. Především statiny blokují tvorbu cholesterolu v játrech – logicky tím zasahují do jaterního metabolismu a játra jsou komplikovaný a komplexní systém, obrovská továrna na výrobu nejrůznějších bílkovin a enzymů, zásah do tak citlivého prostředí má neodhadnutelné následky. Zvýšení jaterních testů a tedy upozornění, že v těch játrech něco nefunguje úplně dobře, se vyskytuje u značné části lidí, kteří statiny berou. Dále, jak už jsem psal, cholesterol je důležitý na obnovu poškozených především svalových buněk. Statin jednak působí v mitochondriích (to jsou chemické továrničky v každé jednotlivé buňce) ale snížením cholesterolu vytvářejí léky pro tělo pocit relativního nedostatku cholesterolu, což se projevuje v poruše svalové činnosti – vznikají takzvané myopatie, při sportovním zatížení může dojít k rupturám svalů, pokud neinformovaný člověk k statinům bere i určitá antibiotika (takzvané makrolidy či léky proti houbovým infekcím – může dojít k rozpadu svalu a čili rabdomyolýze s následným selháním ledvin – byly popsány i smrtelné případy. To všechno jen aby se snížila hladiny cholesterolu v krvi a člověk měl dobrý pocit.

Studie ukázaly, že v takzvané primární profylaxi – tedy v prevenci prvního infarktu u lidí, kteří ještě žádný neměli, by se muselo léčit 123 pacientů po dobu 5 let, aby se zabránilo jednomu jedinému infarktu. Za cenu všech výše popsaných vedlejších účinků. Jinak to vypadá u lidí, kteří už koronární chorobu srdce, sklerózu dolních končetin či arterií zodpovědných za krevní zásobení mozku mají – tam se ono číslo podstatně snižuje, a tam mají statiny opravdu své místo v léčbě. Ne ale v prevenci!

Pro vznik srdečního infarktu existuje totiž celkem pět známých rizikových faktorů (bylo diskutováno mnoho dalších, ty se ale nedokázaly prosadit – tedy nedokázalo se, že by měly opravdu nějaký vliv). Tři z těchto pěti jsou pravdu závažné, dva méně. Ty tři, které vaše srdce opravdu ohrožují, jsou následovné:

1)      dědičné zatížení. Pokud měl pokrevní příbuzný prvního stupně (otec, matka, bratr, sestra) infarkt, pak jste opravdu ohroženi i vy. Sklon k tomu se dědí a tato dědičnost se odstranit nedá. Musíte tedy pracovat na oněch dalších rizicích.

2)      Kouření. Nikotin, ale především kysličník uhelnatý, který kuřáci vdechují, poškozuje cévy opravdu masivně. Ve vnitřní výstelce cév dochází k malým prasklinkám, které jsou tělem zamazávány právě oním cholesterolem. Kuřáci mají – pokud vůbec – strach z rakoviny plic. Oprávněně. 90 procent lidí s rakovinou plic kouří nebo dlouhodobě kouřili. Mnohem víc poživatelů nikotinu ale zemře na komplikace celkové aterosklerózy, která se vyvíjí u kuřáků nepoměrně rychleji, zejména pokud trpí na nějaké jiné onemocnění. Například člověk s revmatoidní artritidou má jako kuřák statisticky dokázané 26 krát větší nebezpečí dostat srdeční infarkt, než nekuřák (Diabetes zvyšuje toto riziko například jen třikrát). Pokud se jedná o mladou ženu, která k tomu ještě polyká antikoncepci, podporující vznik krevních sraženin, je vytvořena skutečně výbušná kombinace, která může být smrtelná i v mladém věku – zažil jsem už infarkt s reanimací i u 36leté ženy s těmito rizikovými faktory (tedy cigarety a antikoncepční pilulky). Ženy jsou jinak chráněny hormony estrogeny, které brání vzniku aterosklerózy – příroda není hloupá a ví, že dítko potřebuje matku (že potřebuje i otce, nějak přehlédla). Jestliže je tedy žena schopna mít děti zhruba do čtyřiceti let a dítě je přírodou považované za schopné samostatné existence v patnácti, je žena svými estrogeny chráněna hodně přes padesátku – infarkty u mladších žen jsou raritou. Pokud ovšem nekouří, nikotin tuto aktivitu estrogenů blokuje

3)      Třetím významným rizikovým faktorem je pak cukrovka. Diabetes platí za největší nebezpečí, i proto, že cukrovka takzvaného druhého typu zůstane dlouho neobjevená, jelikož nezpůsobuje žádné problémy. Cévy ale už mezitím kornatí. Většina diabetiků – takzvaný typ II, jakou obézní lidé. Proto je kontrola tělesné hmotnosti mnohem důležitější, než polykání prášků. V programu preventivního vyšetření je stanovení cukru nalačno, které ale nemusí poruchu glukózového metabolismu objevit. Už proto, že se chytrý pacient den před vyšetřením vyvaruje obvyklých „hříchů“. Cukrovka se dá mnohem lépe zjistit prostřednictvím měření glykosylovaného hemoglobinu (to je podíl krevního barviva, na něž je navázán krevní cukr – protože červená krvinka žije v průměru tři měsíce, dá se tak zjistit stav glukózového metabolismu v těle za poslední tři měsíce). Tuto hodnotu ale pojišťovna v rámci preventivního vyšetření neplatí.

4)      A teď jsme u těch o něco méně závažných rizik. Čtvrtým v pořadí je vysoký tlak. Sklon k němu je též často vrozený, 90 procent hypertoniků má tento sklon v rodině – ale právě tito se dají poměrně dobře léčit. Normalizování krevního tlaku (což ovšem vyžaduje pravidelné kontroly měřením) je velmi důležité. Zjednodušeně řečeno, ten horní tlak ohrožuje člověka mozkovou příhodou, ten dolní svědčí o přeplněných cévách solí a vodou a ohrožuje srdce infarktem. Tlak se při preventivním vyšetření měří, ovšem jedna hodnota toho příliš mnoho nenapoví. Zejména proto, že pacient je při návštěvě lékaře vzrušený zhruba stejně, jako by se před ním tyčila syčící kobra – jeho krevní tlak je proto většinou podstatně vyšší než doma. Mnohem lepší je, pokud si pacient tlak měří sám, ovšem koho k tomu přimějete? Na diagnózu vysokého tlaku je v současnosti doporučeno automatické měření v průběhu 24 hodin, které je nejen spolehlivější (pacienta měření natolik překvapí, že se nemá čas vzrušit a navíc se ukáže průběh hodnot během celého dne i noci).

5)      A jako poslední z rizikových faktorů platí onen už vzpomenutý cholesterol. Je ze všech rizikových faktorů nejslabší –  s výjimkou lid, kteří trpí na takzvanou familiární hypercholesterinémií. Některé její typy vyvolávají opravdu infarkty už v mladém věku. Jenže tito lidé mají automaticky onen rizikový faktor číslo jedna, tedy genetické zatížení a infarkty v rodině – a ti by měli být skutečně léčeni. Pokud ovšem váš otec, maminka a eventuálně i babička či dokonce dědeček nikdy s e srdcem nic neměli a vy máte zvýšený cholesterol, dejte ruce pryč od léků, i kdyby vám je doktor vnucoval co nejvehementněji. Já bych v tomto případě radil lékaře vyměnit, ještě než vás otráví. Já se osobně takovému pacientovi podívám ultrazvukem na jeho karotidy tedy arterie vedoucí krev k mozku. Ty jsou dobře ultrazvukem dostupné a dá se měřit, zda je jejich vnitřní vrstva zhrubělá, zda se tvoří měkké (cholesterolové) či tvrdé (zvápenatěné) usazeniny v cévní stěně a pak je skutečně možno o podání oněch statinů diskutovat. Problém je v tom, že toto vyšetření už v programu preventivní medicíny není (zřejmě proto, že by spotřebu statinů dramaticky zredukovalo). Lékař se smlouvou s pojišťovnou propašuje toto vyšetření do svého programu a nechá si je od pojišťovny zaplatit. Já jako takzvaný „wahlarzt“ – o systému lékařského zajištění v Rakousku jsem už psal – musím ten výkon pacientovi darovat – pokud bych si ho nechal zaplatit, už ho nikdy neuvidím.

Všeobecně ovšem platí, že pravidelný pohyb a normální strava je mnohem lepší než polykání jedovatých léků. Ovšem kdo se už k tomu přinutí?

Mimochodem, součástí preventivní prohlídky je i několikastránkový formulář, týkající se konzumace alkoholu. Proč je několikastránkový, jsem nepochopil, protože podle něj v podstatě platí, piješ nebo nepiješ. Kolik, to je nezajímavé a závěrečná rada zní – nechej toho. A to i když sklenička vína patří k nejvyváženější dietě – takzvané středomořské a Italové a Francouzi mají jen polovinu srdečních infarktů v porovnání se Skandinávci. Možná je to jen tím, že žijí pomaleji, jedí dvě hodiny a nenechají se stresovat, ovšem očividně to víno, které k jídlu pijí, nemá negativní důsledky na jejich zdraví. (Domněnka, že za zvýšený počet infarktů na severu Evropy může nedostatek vitamínu D, nejnovější studie údajně vyvrátila) Nedávno zveřejněná anglická studie sice tvrdí, že víno a to ani to červené, žádný pozitivní efekt na kornatění cév nemá, ale věřte už Angličanům. Ti se ve víně vyznali vždycky jako koza v petrželi. Pokud pijí to jejich, anglické…

Základní myšlenkou preventivního programu je samozřejmě přesvědčit kuřáka, aby přestal kouřit, tlustého aby se přestal přejídat a začal pochybovat a člověka s vysokým tlakem, aby bral tabletky a koupil si přístroj na měření krevního tlaku (a aby ho samozřejmě i používal, mám nemálo pacientů, kteří si přístroj na mé doporučení sice koupili, ale ho nepoužívají – i ze strachu, že by naměřená hodnota mohla být zvýšená, ale většinou jen z pohodlnosti.

Abych doplnil, co se všechno vyšetřuje, u lidí po padesátce i jeden vzorek stolice, zda v ní nejsou stopy krve, vyšetření, které já považuji za nejsmysluplnější z celého toho programu, pokud se tam ale krev najde, pak jde o tom přimět pacienta, aby si nechal udělat kolonoskopii, tedy endoskopické vyšetření tlustého střeva. I když slibuji modré z nebe a propofol jako narkózu při které má většina lidí krásné a často dokonce erotické sny, nedaří se mi přesvědčit všechny, aby se tomuto vyšetření podrobili. V podstatě by se měl ale tomuto vyšetření podrobit každý člověk nad padesát let, citlivost onoho vzorku stolice je jen okolo třiceti procent, to znamená, že sedmdesát procent lidí se střevními polypy (které jsou předchůdci rakoviny) mají vzorek stolice na krev negativní. Polypy předcházejí vzniku střevní rakoviny vždy, než se zvrhnou v zhoubný nádor, potřebují zhruba deset let. Pokud se je podaří při onom vyšetření odstranit, je nebezpečí zažehnáno – kolposkopií se dá zabránit 95 procentům rakovin tlustého střeva. Že to není celých sto procent, to leží zejména v záludných polypech na pravé straně tlustého střeva – takzvaný seratovaných, které jsou dost těžko zjistitelné a často se rafinovaně skrývají pod nánosem hlenu nebo zbytků stolice.

U žen se od určitého věku provádí mamografie, čili vyšetření prsu na rakovinu. Hned na obranu mužů uvádím, že toto nepříjemné vyšetření vymyslela žena! V poslední době je i potřeba tohoto vyšetření hodně zpochybňována. Studie dokázaly, že ženy, které se tomuto vyšetření podrobují, nemají delší přežívání než ty, které k němu nechodí. Na druhé straně se musí podrobit řadě vyšetření v případě, kdy mamografie něco zjistí – většinou jsou to nezhoubné útvary jako podnětlivé změny či uzlíky vazivové tkáně. Ten neexistující rozdíl může ležet v úspěších, které léčba rakoviny prsu v posledních desetiletích zaznamenala – naprostí většina žen s rakovinou prsu ( okolo 90 procent) se uzdraví. Rozhodující přitom není velikost nádoru v době jeho zjištění (samozřejmě při obrovských rozpadlých nádorech je to něco jiného, ale to je i jiná kapitola) ale jejich typ. Prsní nádory totiž mohou být závislé na estrogenech, progesteronu nebo takzvaném herceptinu, ty první dva jsou hormony, které žena vytváří a díky nim nádor roste. Díky lékům, které dokážou zablokovat přístup těchto hormonů k nádoru, tento nádor odumře nebo se aspoň výrazně zvětší – 80 procent rakovin prsu se dnes operuje konzervativně, tedy se zachováním prsu, obrovské deformující operace jsou jen výjimkou a patří spíše do historie. Obecně platí, že nejlepší karty mají ženy, jejichž nádor je pozitivní na estrogeny, pak následuje progesteron a poté s odstupem herceptin. Nádory, které nereagují ani na jednu z těchto látek mají špatnou prognózu bez ohledu na svou velikost. Mamografie – tedy rentgenové vyšetření prsu znamená ovšem i určitou dávku záření a tím vznikla i hypotéza, zda opakovaná vyšetření prsu nemohou dokonce potencovat vznik rakoviny mléčné žlázy. Zdá se ovšem, že samovyšetřování – tedy pravidelné prohmatání celého prsu, které provádí žena sama ( nebo gynekolog) je stejně úspěšné jako ona mamografie.

Spíš je problém, že většina žen si prsy neprohmatává a na mamografii nejde. V Rakousku vymysleli tedy systém, který opět dokazuje, že dobře myšlené je pravým opakem dobrého. Jestliže předtím na vyšetření chodily ženy, které se o sebe staraly a vyhledávaly kontakt na gynekologa samy, teď jsou k vyšetření pozývány. Vyšetřovány jsou pak jen ty, které přijdou s tímto úředním papírem. Čili ty, které by se vyšetřit chtěly nechat, jsou poslány domů, pokud tento papír nemají, ty které dostanou takovou obsílku domů, k doktorovi stejně většinou nejdou.

Já osobně bych do programu preventivních vyšetření zahrnul vyšetření funkce štítné žlázy. Byla by to jen jedna laboratorní hodnota – takzvaný thyreoidu stimulující hormon (TSH). Od zavedení jodizované soli se sice masivně omezil vznik volete (strumy) a rakovin štítné žlázy (a o to šlo) zato výrazně narostl počet takzvaných autoimunních zánětů štítné žlázy nazvaných po japonském lékaři Hašimotovi. A snížená funkce štítné žlázy, která je s touto chorobou spojena, působí sklerózu stejně rychle či dokonce rychleji než cukrovka. A léčba je velmi jednoduchá, prostě substituce chybějících hormonů.

Abychom si rozuměli. Považuji samozřejmě prevenci za mnohem důležitější než léčbu. Dokonce jsou v Rakousku i sympatické tendence, kdy například pojišťovna pro podnikatele (SVA) dává svým pacientům 10 procentní slevy na jejich měsíční poplatky, pokud na preventivní prohlídky chodí a hlavně POKUD DOSÁHNOU TAM DOMLUVENÉ CÍLE! V dnešní společnost se dají lidé motivovat skutečně jen finančně. Někomu vyhrožovat smrtí, to vzbudí jen shovívavý úsměv. Proč by měla mladá dáma dostat plicní embolii jenom proto, že kouří a bere antikoncepci? Vždyť to přece dělají všechna děvčata z její školy! Proč by to mělo tedy potrefit právě ji? Nabídněte ale někomu deset procent slevu z jeho poplatků pro pojišťovnu a je to hned něco úplně jiného! To funguje!

Ostatně Švýcaři mají zajímavý model zubního lékařství. Pojišťovna hradí plně preventivní vyšetření, i tzv. pečetění zubů jako ochranu proti zubnímu kazu (které není levné), neplatí ale žádné reparativní zákroky – a ty jsou pekelně drahé. Věřte či nevěřte, ale kvalita švýcarských zubů se tím zlepšila. V Rakousku nejsou preventivní vyšetření u zubaře hrazena (ani ono pečetění), zato dostanete až 10 procent!!! z reparativních zákroků (které jsou jen o něco málo levnější než ve Švýcarsku – ne nadarmo si spousta Rakušáků nechává opravovat zuby v Maďarsku, na Slovensku ale i v Česku.

Bohužel ve mně přetrvává onen už vzpomenutý neodbytný pocit, že v případě oněch preventivních vyšetření, je dobře myšleno pravým opakem dobrého. A stále znova si musím vyslechnout u lidí, u kterých zjistíme rakovinu, revmatické onemocnění nebo i koronární chorobu srdce – „ALE VŽDYŤ JÁ JSEM BYL U PREVENTIVNÍ PROHLÍDKY A TAM BYLO VŠECHNO V POŘÁDKU.“

Ona vzpomenutá dánská studie princip preventivních prohlídek vážně zpochybnila. Možná skutečně stačí, když lidé jdou k doktorovi hned, když se necítí úplně dobře. Problém je v tom, aby vůbec přišli. Na tom ale preventivní program nic nezmění. Ti co nepřijdou k preventivním prohlídkám, se nezdvihnou z hospody ani poté, co je začne tlačit na hrudníku a musí běhat kvůli své cukrovce, o které nechtějí vědět, na záchod každých deset minut.

Důležité je ovšem to, aby se lékaři nesnažili vyrábět pacienty ze zdravých lidí, jen aby si získali nové „zákazníky.“ Dokud funguje zdravý rozum, funguje v podstatě všechno.

Případ mladého džihádisty Olivera N.

Oliverovi N. je šestnáct let. Není to žádný přistěhovalec, nýbrž rodilý Vídeňák, pocházející s ekonomicky dobře zabezpečené rodiny. Navštěvoval gymnázium, jeho prospěch nebyl valný, ne proto, že by byl hloupý ale prostě ho učení nebavilo. Učitelé se ho snažili přimět k lepším výkonům a snažili se mu vysvětlit, že se učí pro svou vlastní budoucnost. To ho nudilo a rozčilovalo ještě víc.

Pak našel kamarády, kteří ho zavedli do mešity. Tam si vyslechl, že se není třeba učit. Naopak, že je to škodlivé. Že je třeba vzít do ruky zbraň a jít zabíjet všechny nevěřící. Oliver N. si představil svou moc, až bude se samopalem rozhodovat o životě a smrti jiných lidí. Přestoupil na islám a ilegálně utekl přes Turecko do Sýrie. Vstoupil do řad bojovníků Islámského státu. Odtud poslal všem svým spolužákům ze třídy na gymnáziu výhružné SMSky, že je všechny pozabíjí, protože nevěří v pravého Boha, děvčata ze třídy pak označil na křesťanské kurvy, které se stanou otrokyněmi pravověrných předtím, než budou zabity. K SMS byly přidány fotky euforického bojovníka se zbraní v ruce.

Uplynulo několik měsíců a Oliver N. se objevil na vídeňském letišti. Ihned byl zatčen a nachází se nyní ve vyšetřovací vazbě. Vysvětlil svým vyšetřovatelům, jak byl svým pobytem v Sýrii zklamán. Místo aby mohl zabíjet, byli naopak zabiti mnozí jeho kamarádi zejména při leteckých náletech a on sám byl zraněn. Tak si svůj pobyt nepředstavoval, utekl tedy zase domů. A Rakousko řeší problém, co s ním.

Co vůbec s podobnými lidmi, kteří jsou fascinováni násilím, kterým se líbí uřezávat nevinným lidem hlavy? Když jde ale do tuhého, dostanou strach a utíkají domů. V Sýrii či Iráku ostatně není ani tak dobré zdravotní zabezpečení, aby si tam mohl nechat ošetřit zranění způsobené zlými Američany. Co tedy s nimi? Nakolik jsou nebezpeční? Nakolik jsou opravdu posedlí násilím a nakolik to byla jen jejich naivita a hloupost (znovu upozorňuji, že Oliverovi N. je šestnáct let). Dokáže to někdo odhadnout? Psychologové sotva, ti nechali létat i pilota German Wings Andrease Lubitze. (Pardon, psychiatři správně zjistili, že by létat neměl, ale díky svému závazku mlčenlivosti nesměli informovat Lubitzova zaměstnavatele – tomu se říká ochrana osobních dat). Kromě toho mají psychologové tendenci posuzovat vyléčitelnost nebo vyléčení agresivního psychopata poměrně hodně optimisticky. (Viz případ vyléčené schizofreničky, která ubodala šestnáctiletého chlapce, který pře nedávnem šokoval Českou republiku). Je to pochopitelné, i pro psychologa je úspěchem vyléčený, a tedy napravený klient (pokud nechci použít slovo pacient). Ten, který zůstal stejně zarputilý a nebezpečný, je neúspěchem psychologovy činnosti a po neúspěchu nikdo netouží, každý člověk hledá úspěchy. A to se může vymstít.

Tajná policie nemůže sledovat všech (mezitím už 160 !!!) navrátilců z řad IS, kteří už to v Sýrii a Iráku vzdali a vrátili se do Rakouska. Nakolik prohlédli a nakolik se vrátili jen proto, aby svou posedlost násilím mohli praktikovat bez nebezpečí padajících amerických bomb. Co když je sem zpět přivedl jen pocit bezmocnosti, že proti letadlům nic nezmůžou? Na vídeňských ulicích je zabíjení lidí určitě snadnější. V Austrálii ostatně už zatkli skupinu džihádistů, kteří chtěli unést náhodně vybrané lidi a těm pak před běžící kamerou uřezávat hlavy!

Jedno je jisté. Do stejné třídy se Oliver vrátit nebude moci. Po tom, co napáchal svým spolužákům, by byl určitě izolován a případné posměšky by jej jen ještě více naplnily nenávistí. Ale může teď jít do jiné školy a pokračovat ve svém vzdělání? A chce to vůbec? Zavřít takového člověka, který je pro společnost potenciálně nebezpečný není sice z pohledu ochrany společnosti úplně špatný nápad, jenže Oliverovi je šestnáct. Při současném průměrném věku 76 let u mužů by to znamenalo držet ho někde ve vazbě šedesát let. To není zvládnutelné ani morálně ale ani finančně. Je tedy prakticky nepochybné, že se Oliver N. bude dříve či později procházet po vídeňských ulicích. Možná i po ulicích Grazu, Paříže či Prahy, je přece rakouským občanem a tedy občanem EU a nikdo mu ve volném pohybu nebude moci bránit. Je myslitelné, aby za ním následujících šedesát let běhal agent tajné služby, a když bude Oliver N. nasedat do letadla směr Praha, telefonoval s českou tejnou službou, aby si ho na letišti přebrali? Něco takového je nerealizovatelné a nefinancovatelné. Člověku z takové představy trošku nabíhá husí kůže. Kolik takových potenciálních masových vrahů se bude mezi námi pohybovat.

Islámský stát už dávno není jen lokálním problémem Blízkého východu, ale problémem globálním. IS sám tvrdí, že v každém člunu s utečenci do Evropy jsou propašováni minimálně dva odhodlaní bojovníci IS připraveni k teroristickým akcím. Které od ostatních chudáků na člunu nikdo nerozezná. Ne všem možná to odhodlání vraždit vydrží, ale určitě se tohoto nutkání nevzdají všichni. Někdo z nich udeří. V Paříži, v Londýně, ve Vídni či v Berlíně. Možná i v Praze. Nejlépe tam, kde to místní obyvatelstvo nejméně čeká a kde se tedy bude dát po činu nejlépe utéci. Mezi IS jsou samozřejmě lidé odhodlaní zemřít. Jsou ale i takoví, kteří chtějí přežít, aby mohli zabíjet i podruhé.

U některých je v popředí opravdu náboženský fanatismus, u jiných jen radost ze zabíjení bezbranných. Jak je rozeznat a jak se proti nim bránit?

Oliver N má teď označit lidi, kteří ho zradikalizovali, kteří mu vymyli mozek a přiměli ho ke konverzi k islámu a k cestě do Sýrie. Udělá to? A pokud ano, najde někdo tyto lidi a hlavně, pokud je najde, dokáže jim náš právní systém skutek navádění k teroristickým akcím dokázat? Budou mít určitě své právníky, kteří budou využívat slabiny našeho systému k tomu, aby zabránili jejich uvěznění a izolaci a budou se je snažit „udržet v oběhu,“. Ne proto, že by s radikálním islámem sympatizovali ale jen proto, aby vyhráli svůj soudní spor. V právním sporu nejde o pravdu, sympatie či antipatie. Jde vždy jen o vítězství a porážku. Bez ohledu na použité prostředky a na následky soudního rozhodnutí. To už není starostí daného advokáta ani soudce. Soudci nenesou podle platných zákonů za své rozhodnutí žádnou právní zodpovědnost.

Návrh rakouského ministra Kurze (a teď i holandského pravicového radikála Geerda Wilderse), aby se bojovníkům prostě odebralo občanství jejich země a nedostali by vstupní vízum, zní poměrně dobře. Stejně náš způsob života nenávidí a chtějí jej zničit. Proč by se měli tedy nutit žít v zemích, kde se necítí dobře? Už jsem si vyslechl námitku, jak dokázat takovému bojovníkovi, že byl skutečně u IS? Prý mohl přece jen do Sýrie na dovolenou nebo na návštěvu za příbuznými. Odhlédnouc od nepříliš pravděpodobné alternativy, že by někdo měl chuť trávit dovolenou právě v Sýrii, je takové rozlišení celkem jednoduché. Pokud má vstupní vízum, byl v zemi legálně, pokud ho nemá, byl tam ilegálně a měl by mít zatracené velký problém vysvětlit, co tam dělal. Pokud tam totiž byl ilegálně, už se ani vracet nemusí. Existuje na 50 muslimských zemí, kde jsou bojovníci IS považováni za hrdiny a užívají si vysoké prestiže. Určitě nikdo nebude bránit těmto přesvědčeným muslimům, aby se usídlili v těchto zemích. A oni tam můžou sklízet vavříny za svou činnost, pro kterou nás právní systém nemá jiné označení než zločineckou.

Každý by měl žít tam, kam patří a kde se cítí dobře. A kde se v jeho přítomnosti cítí dobře a bezpečně i ostatní občané. S Oliverem N. se tak necítím a zřejmě ani nikdy cítit nebudu.

 

 

Bipolární nebo monopolární svět?

 

Je to otázka, jak vlastně současný svět funguje. A jak fungoval v minulosti? V devatenáctém století existovala multipolární rovnováha sil. To bylo v době, kdy ještě střed světa ležel v Evropě a kdy směr politických světových událostí určovaly evropské mocnosti. Tedy takzvané velmoci – ten název budí blažený pocit všemocnosti, i když samozřejmě všemocná žádná z velmocí nikdy není a nebyla. Mimochodem slovo velvyslanec pochází také od „velmoci“ vyslanci byli povyšováni na velvyslance, pokud některá země dosáhla statutu velmoci. Dnes jsou už v každém státečku – aby se tento neurazil.

Od roku 1815 vládla světu Velká Británie, nicméně konkurovaly jí Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko a Prusko. Ty byly ochotny spojovat se do koalic, aby vládnoucí moc oslabily, stejně jak to bylo do roku 1815 proti tehdy vševládnoucí Francii. Už tehdy ale francouzský politolog a historik Alexis de Tocqueville předpovídal, že svět se v budoucnosti stane bipolárním a předvídal, že novými mocnostmi, které budou světu diktovat svou vůli, se stanou Spojené státy americké a Rusko. V té době to znělo jako špatný vtip. V roce 1830 (tedy přibližně v době, kdy Tocqueville psal své úvahy) se například Spojené státy podílely na světové výrobě pouhými 2,4 procenty a Rusko 5,6 procenty zatímco Spojené království převyšovalo Rusko dvakrát a Spojené státy dokonce čtyřikrát. Navíc byly tyto dvě země už tehdy kulturně extrémně rozdílné. Jestliže obyvatelstvo Ruska mělo už v roce 1816 51 200 000 obyvatel, Spojené státy měly pouhých 8 500 000. Rusko zase zaostávalo beznadějně ekonomicky, nevolnictví (zrušené až roku 1861 v důsledku katastrofy v Krymské válce) bránilo přílivu lidí do měst a tím rozvoji průmyslu. A pokud Rusko mohlo v roce 1816 postavit do pole 800 000 vojáků a v roce 1880 dokonce 909 000, Spojené státy měly směšné ozbrojené síly o počtu 16 000 vojáků v roce 1816 a 36 000 v roce 1880 (mezitím prodělaly krvavou a zničující občanskou válku v letech 1861-1865).

Přesto de Tocqueville správně pochopil geopolitické výhody těchto dvou zemí. Jestliže každá z evropských mocností při sebemenším pokusu změnit své hranice narazila okamžitě na zuřivý odpor všech ostatních konkurentů ( nebo partnerů podle momentální koaliční situace, která se neustále měnila) a Evropa kromě uhlí neměla žádné surovinové bohatství, Spojené Státy a Rusko měly téměř neomezené možnosti rozpínání ať už v indiánských oblastech či na asijském středním východě. Obě vlastnily ještě nedotčená ložiska přírodního bohatství a jejich odlehlá poloha je dělala mnohem méně zranitelnými než například Německo, umístěné přímo ve středu starého kontinentu. Vize tohoho politologa se měly stát realitou v dvacátém století, dokonce o něco dříve, než on předpokládal – v první polovině devatenáctého století (žil 1805 – 1859) nemohl vědět, že se Evropané sami zničí ve dvou zničujících válkách.

Rusko začalo sílit pod komunistickou nadvládou, obrovská industrializace a budování infrastruktury i za cenu obrovských lidských obětí (lidského potenciálu mělo Rusko vždycky dost a na počet mrtvých se nikdy nehledělo – Petrohrad stojí na kostech 3 000 000 lidí, kteří při jeho stavbě v močálech něvské delty na rozkaz cara Petra I. zahynuli) Amerika si vyzkoušela světovládné ambice za prezidenta Theodora Rooswelta v roce 1898 porážkou Španělska, obsazením Filipín a získáním dominance v Karibiku a zjistila, že ji tato nová velmocenská role docela chutná.

Co se tedy formovalo už po první světové válce, se po druhé stalo realitou, vznikl bipolární svět, jak jej de Tocqueville předpověděl. Proti sobě stály dva ekonomické ale i vojenské bloky (NATO a Varšavská smlouva, Evropská Unie s vazbou na USA a RVHP). Mračily se na sebe, harašily zbraněmi, ale přesto se v důsledku rovnováhy sil a neschopnosti odhadnout, co by měl případný konflikt za následky, nedovažovaly k úderu. Hlavním důvodem byly samozřejmě atomové zbraně. Ty zastavily sovětské plány na ovládnutí celého evropského kontinentu jako své zájmové zóny. (Na vojně jsme se učili obranu vodního toku na východním břehu Rýna a když jsme se zeptali, proč právě tam, bylo nám odpovězeno, že podle vojenské doktríny Varšavské smlouvy připadá tato řeka jako nejpravděpodobnější možnost.)

Obě supervelmoci (tak se nazývaly, aby se odlišily od těch někdejších velmocí z devatenáctého století, které byly rokem 1945 poslány do velmocenského důchodu, odmítly se nicméně vzdát prázdného titulu) si ve svých zónách zájmu dělaly v podstatě, co chtěly. Sovětské invaze do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968 byly nejkřiklavějšími příklady, ale Sověti zasahovali přímo či nepřímo i ve východním Německu či v Polsku. Jedině Titova Jugoslávie se vymkla jejich vlivu. Občas trucoval i Caucescu v Rumunsku (když neposlal tanky do Československa nebo naopak poslal své sportovce na olympijské hry v Los Angeles v roce 1984) a v Polsku se sovětská moc držela od roku 1981 jen pomocí vojenské diktatury. Na druhé straně americký zásah na Grenadě 1983 nebo v Panamě 1989 měly velmi podobný rukopis. Jedinou výjimkou byla Kuba, která si v roce 1962 s ruskou pomocí vytrucovala zvláštní postavení na dostřel od amerických břehů. Američané podobnou výjimku nepotřebovali, Rusko bylo zasažitelné z kterékoliv země Západní Evropy. Tato tichá dohoda o vzájemném neútočení dávala světu určitou stabilitu. Byly samozřejmě oblasti, o které obě supervelmoci zápasily jako Afrika či Přední východ, tento víceméně nekrvavý zápas narušilo sovětské Rusko v roce 1979 invazí do Afghánistánu. Bezprostředně nato se začal východní blok hroutit, aby se o deset let později definitivně rozpadl. V roce 1991 pak i Sovětský Svaz. Rozpad Sovětského svazu byl v podstatě rozpad poslední koloniální mocnosti, Rusové nikdy nenahlíželi na ostatní sovětské republiky jako na rovnocenné partnery ale vždy jako na podmaněné kolonie. Tak je třeba chápat i dnešní konflikt na východní Ukrajině a doporučuji skutečně každému, kdo chce Putinovo jednání a reakce ruského obyvatelstva na toto jednání pochopit, knihu Alexandra Solženicyna „Rusko v troskách“.

Rusko se nacházelo v šoku a léčba alkoholem, kterou mu naordinoval první prezident Boris Jelcin a které šel sám příkladem, znamenala jen další oslabení a rozpad moci. Rusko přestalo být supervelmocí, dokonce ztratilo i nárok na to, aby se nazývalo velmocí. Svět se stal unipolárním. USA zaujaly pozici světového hegemona. A ukázalo se, že s ní neumí zacházet.

Tento stav popsal a idealizoval Francis Fukuyama ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ v roce 1992. Trošku si pospíšil a proto se i mýlil, ale věřím tomu, že v první polovině devadesátých let, ba možná až do roku 2001, tak smýšlela většina americké a podstatná část světové populace. I když existoval protest Samuela P. Huntingtona v podobě knihy „Střet civilizací“ z roku 1996. Předpokládalo se víceméně, že si Amerika svou dominantní pozici ve světě udrží, ne ovšem díky své hospodářské a vojenské síle, ale díky MORÁLNÍ SÍLE, kterou šíří. Fukuyma předpokládal, že právě ideje lidských práv, svobody jednotlivce, jakožto i svobodného obchodu a podnikání jsou to, co nadvládu USA nad světem legitimizuje. USA hrály opravdu roli světového policajta – občas se ovšem pokoušely ony výše jmenované hodnoty natlouct neposlušným dětem do hlavy násilím. Jak ale víme, policisty nemá nikdo moc rád. Sice je každý volá, když je v nouzi a potřebuje pomoc, vděku se ale policista nedočká. Je prostě rušivým elementem v soukromí každého člověka, každé domácnosti a každého státu, dlouho ho nikdo nehodlá trpět. Každý má totiž své vlastní malé či větší hříchy, které by si rád nechal jen pro sebe a nelíbí se mu, pokud by byly zveřejněny, pokárány či dokonce potrestány. A tak ať USA zasahovaly kdekoliv, vždy to bylo propagandou zneužito proti nim (Jako třeba mise v Somálsku 1992 – 1993). Přesto se mohly USA těšit vysokému kreditu a důvěře. Než si jejich občané zvolili v roce 2000 Georgea Bushe juniora.

Odpověď na útok na Newyorská dvojčata 11. září 2001 v Afganistanu ještě svět akceptoval, útok na Irák v roce 2003 už nikoliv. Tato válka v zálivu zbavila Američany morálního kreditu, který by je opravňoval k vládě nad světem. Bylo zřejmé, že svou dominanci VOJENSKOU zneužili pro sobecké ekonomické zájmy a naznačili, že tento čin mohou kdykoliv zopakovat. A svět se lekl a začal hledat alternativy – neměl jinou možnost. Většina z těchto pokusů jako Čína, Turecko, Irán či Islámský stát zůstávají omezeny na určitý region. Jediný stát, který měl možnost a kapacitu vyrůst do pozice konkurence morálně otřesených USA, bylo Rusko. A jeho nový vládce Putin se chopil příležitosti. Zpočátku šikovně. Diplomaticky se projevoval nepoměrně přijatelněji než neohrabaný Bush. Připomeňme si například jen návštěvu obou státníků u britské královny v krátkém časovém rozmezí v květnu a červnu 2003. Zatímco Bush se předvedl jako barbar z texaských stepí, ničící trávník Buckinghamského paláce, Putin se nedopustil ani jediné chyby proti protokolu a dočkal se pochvaly, že se ani car Alexandr III. při poslední státní návštěvě ruské hlavy státu ve Spojeném království nechoval lépe. Putinovi se díky jeho šarmu a diplomatické šikovnosti odpouštělo, jak pomalu utlačuje opozici, ničí svobodu slova a utahuje diktátorské šrouby. Druhou válku v Čečensku v roce 1999 svět akceptoval – koneckonců ji vyvolali sami Čečenci útokem na ruský Dagestán. V roce 2008, kdy ruská vojska zasahovala v Severní Osetii a v Abcházii už to bylo trošku jiné, ale byli to koneckonců Gruzínci, kteří v době konání olympijských her poslali vojska do svých odpadlých provincií a předpokládali, že během olympiády nebude Putin reagovat. Přepočítali se, Putin už mezitím přestal hledět na zbytek světa a na jeho mínění – supervelmoc to totiž dělat nemusí (Američané to nedělají taky).

Pravou tvář ukázalo Rusko až minulého roku na Ukrajině. Bezohlednou anexí Krymu a posléze vyvoláním války na Východní Ukrajině se už ruský despotický režim (mající všechny znaky fašistického režimu, i když sám se propagandisticky vyhlašuje za hráz proti fašismu) zahnal do izolace. Z té se může dostat jen získáváním spojenců a štěpením protilehlého tábora, který se v čase ruské mocenské dezintegrace v letech 1991 – 1999 rozrostl až k ruským hranicím. Není při hledání spojenců vybíravý. Opírá se o politiky, kteří mají buď problémy se svým chováním případně s nemírnou konzumací alkoholu (Miloš Zeman), nebo o ty, kteří mají problém s liberální pluralitní demokracií a dodržováním zákonů jako takových (Viktor Orbán, Marie le Pen – s těmi Putina sbližuje i společná nacionalistická ideologie), o takové, kteří mají finanční problémy, které nejsou schopni řešit (Alexis Tsipras) anebo o bezohledné válečníky (Bašar-al Assad). V podstatě je jim skutečně dobrý každý spojenec, vědí, že jen navazováním takových kontaktů se můžou stát skutečnou velmocí, či dokonce supervelmocí, která bude moci hovořit do světového dění. Zbraně samy na to nestačí a ekonomická síla Ruska je stále příliš slabá na to, aby mohla ovlivnit světové dění (zakládá se v podstatě jen a jen na závislosti Evropy ale i Asie na ruských surovinách). Rusko tedy potřebuje diplomacii, dezinformaci a propagandu – v tom jsou ovšem jak Vladimír Putin tak Sergej Lavrov jako odchovanci nejlepších bolševických škol mistři.  Výsledky jim dávají za pravdu a jsou znepokojující. Musím se vždycky usmát, když mi někdo tvrdí, že dnešní Rusko je přece úplně jiné než někdejší Sovětský svaz a jeho vůdci nemají se sovětskými předchůdci a jejich imperialistickými ambicemi vůbec nic společného. Přestože vyrostli ve stejném ideologickém prostředí a chodili do stejných škol???

Zatímco Česko ruskému vlivu ještě odolává, Slovensko se očividně už láme. Komunistická akce proti americkým vojákům vracejících se z Pobaltí dopadla v Česku žalostně. Samozřejmě že o motivaci organizátorů protestů není pochybnosti. Američané v ruské Narvě (ovšem na estonském území a tedy na území člena NATO) byli ruskou vládou v Moskvě chápáni jako otevřená provokace a každá akce namířená proti nim byla v Moskvě víc než dobře přijata. Ovšem v Česku se nechala k akci svést jen malá skupina melancholiků, vzpomínajících na zlaté časy pod sovětskou nadvládou a odpověď české většinové společnosti byla drtivá. Protestující se utopili jako kapka v moři a dokonce i prezident Zeman se nechal pohnout k vyjádření, že Američané nejsou žádná okupační armáda ale spojenec. Američtí vojáci žasli, proč se jim vůbec takového nadšeného přivítání dostává, nebyli na něco takového připraveni. Organizátoři, ať už čeští komunisté nebo obdivovatelé Putina, jaksi pozapomněli, že je Česká republika od roku 1999 členem NATO a že většina obyvatel se pod ochranným deštníkem Transatlantické aliance cítí dobře a v bezpečí. Věřím tomu, že by to rusofilové rádi změnili (a Putin by byl opravdu šťastný, kdyby se něco takového podařilo) nemají na to ale sílu.

Na Slovensku to ale při návštěvě ruského ministra zahraničních věcí Lavrova vypadalo jinak. Jestliže si ho prezident Kiska dovolil upozornit na zodpovědnost Ruska za vývoj na východní Ukrajině (což mělo na následek, že Lavrov odvolal společnou tiskovou konferenci a Kiska si za to vysloužil vypískání demonstranty) demonstrace na Slavíně se nesly v jasně proruském duchu. Transparenty „Nechceme NATO“, či „Slovanskí bratia, prijdite nám na pomoc“ nevyvolaly u slovenské občanské společnosti žádnou viditelnou protiakci. Bez ohledu na to, jak se Rusové chovají k mnohem bližšímu bratrskému národu Ukrajinců! Znovu jsem si vzpomněl na mou diskuzi v Košicích v říjnu minulého roku, kdy jsem byl ve společnosti jediný, kdo byl protiputinovský a musel jsem svou pozici svízelně a dlouho vysvětlovat. Slovensko je tradičně historicky proruské. Má to tradici už z devatenáctého století, kdy Svetozár Hurban Vajanský očekával pasivně vysvobození z maďarského jha, které mělo přijít právě od Rusů. (Přišlo nakonec z české strany). Na konci druhé světové války psal Gustáv Husák dopis Stalinovi, že největší touhou Slováků je stát se sovětskou svazovou republikou. Okupaci z roku 1968 neprožívali Slováci očividně tak traumaticky jako Češi, koneckonců v důsledku této okupace obdrželi dlouho vytouženou federaci a velké investice do slovenského průmyslu v důsledku přerozdělování ekonomiky, řízené tehdejší československou komunistickou stranou, jejíž vedení bylo tehdy ve slovenských rukou. Jestliže se tedy v Čechách může prezident Zeman ve svém proruském postoji cítit poměrně osamělý, na Slovensku se tak může cítit prezident Kiska právě pro svůj protiruský (EU konformní) postoj.

Bojuje se tedy ideologicky o každého politika, ale i každého člověka, přeneseno do vojenské terminologie o každý dům a o každou ulici. Je to boj za posílení druhého pólu světového politického spektra a obnovení modelu dvou supervelmocí (Čína, která by svou velikostí i ekonomickou silou mohla do tohoto zápasu vstoupit jako třetí, je přece jen příliš na okraji dění a má jiné – především ekonomické a vnitrostátní – zájmy). „Říše středu“ byla vždycky historicky zahleděná spíše do sebe než by hledala uplatnění jako supervelmoc.

I prezident Zeman je jedním takovým domem, očividně už dobytým ruskými propagandistickými silami. Jeho návštěva v Moskvě 9. května má SAMOZŘEJMĚ symbolický význam a on si to velmi dobře uvědomuje. Zda to dělá jen proto, aby se mohl koupat v chvále ruského tisku, či je za tím nějaký politický strategický záměr, se dá těžko odhadnout. Miloši Zemanovi bych spíše věřil, že se jedná o onu první motivaci. Jestliže se ale obořil velmi nekorektním a naprosto zbytečným způsobem do amerického velvyslance, znamená to, že se rozhodl jít cestou konfrontace a tedy nejde už jen o symbol, ale opravdu o boj v ruských službách. Je-li tomu tak, pak ovšem samozřejmě není takový útok zbytečný a musel bych toto slovo v předcházející větě vyškrtnout.

Musíme si vyčkat, jak se zachová Alexis Tsipras a zda se taky přidá na Putinovu stranu. Je v podstatně těžší situaci než Zeman, protože je předsedou vlády, který nese zodpovědnost nejen za image státu, ale i za jeho fungování a financování. Nakolik mu taky může Rusko bojující s klesajícími cenami ropy a plynu a padajícím rublem pomoci, je velká otázka. I když Putin samozřejmě napře všechny prostředky, které k dispozici má, aby Řecko na svou stranu získal. Pro Zemana znamená jeho postoj jen to, že se zřejmě nikdy nedočká pozvání do USA, ale to zřejmě oplakal už předtím, než se rozhodl zaútočit na americkou diplomacii. Víc se mu nestane a jeho skalní příznivci (jiné už stejně nemá) mu tak jako tak zatleskají.

Žijeme v době obnovy bipolárního světa. Zda to bude pro ten svět dobře nebo špatně, na to si musíme počkat. Minimálně jedna věc byla ale v době existence bipolárního světa dobrá. Vzhledem na hrozbu z Východu se západní společnost musela starat o konsenzus, nemohla si dovolit vykořisťovat a odírat své obyvatele bankami a spekulanty tak, jak to dělá od roku 1991. Pokud by se podařilo jen tolik, že by se politici na demokratickém Západě chytili za nos a zakročili zde, byl by to přínos nového vznikajícího uspořádání světa. Prekérní by se situace stala až když by hranice mezi mocenskými bloky vedla v Beskydech a na řece Moravě. Už proto je třeba Slováky přesvědčit, že mají k Čechům a Moravákům přes všechny historické animozity podstatně blíže než k velkému imperialistickému bratrovi na východě.

Zejména, pokud by Putin a jeho lidé ztratili poslední špetku zdravého rozumu a rozhodli se přenést konflikt z Ukrajiny do Pobaltí a jinam. Válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Prostředky, které jsou ale nepřiměřeně drahé a zničující a mající trvale negativní následky. Doufejme, že se vedoucí představitelé dnešního světa ještě tak docela nezbláznili, aby tento poslední prostředek diplomacie použili.

Velikonoce

 

Tradice považuji za důležité. Dávají pocit jistoty, pocit návratu, jsou známkou kruhu na přímce našeho života. Jestliže se totiž staré kultury pohybovaly v kruhu a tak chápaly i čas, teprve bible, která kruh narovnala do přímky, dala životu směr a tím i pocit strachu, co nás v neznámé budoucnosti čeká. Kruh, to je jistota, proto je dobré aspoň několikrát za rok tento pocit zažít. Velikonoce jsou jedním z takových momentů.

Jestliže jsem ovšem po odchodu do Rakouska vánoční tradice mohl podržet beze změny a jen se divit Rakušákům, že se už na Štědrý den nacpávají šunkovými chlebíčky, když naše štědrovečerní večeře je – i když postní – mnohem nápaditější a chutnější – s velikonocemi je to podstatně složitější.

V sobotu je to ještě dost podobné jako u nás. Po velkém pátku – hlavním svátku protestantů, kteří mají v tento den i pracovní volno, pokračuje půst. S tím jsme měli své zážitky. Už čtvrtek je v podstatě bezmasý den. Podává se špenát s vejcem – prostě zelený čtvrtek musí být zelený. Kdo si k obědu v nemocniční jídelně objedná něco jiného je podezřelý, že je bezbožník. V pátek pak je nepřísnější půst – vyvrcholení postního období. A v sobotu se čeká na vzkříšení. Až potom se může začít jíst maso. Samozřejmě je velký rozdíl, zda velkonoce připadnou na konec března nebo na konec dubna – v dubnu zapadá slunce přece jen hodně hodně později.

Všechno pěkné, jenže my jsme jezdívali na velikonoce – pokud to plán nočních služeb dovolil – na lyže. Bydlívali jsme v mém služebním bytě na Stolzalpe, protože všechna centra v okolí Murau jakožto i v Lungau, udržují svůj provoz až do velikonočních svátků – velikonoce jsou tradičně posledním víkendem, kdy se lyžuje. Pokud padnou na konec dubna, může to být pro provozovatele středisek hodně náročné, ale nějak to vždycky zvládnou.

Tehdy konec dubna byl. Jeli jsme do Murau v sobotu a já jsem u paní Köck objednal velký dřevěný podnos plný pochoutek. Od vajíček přes šunku, pečené maso a sádlo z oné vypečené vepřovinky, feferonky, okurky papriky atd. atd. Dětem, vyhladověným už třídenním půstem mohly vypadnout oči z důlků, a když jsme jim ten podnos položili na kolena (seděli na zadním sedadle a jinam se nevešel) přiznám se, že to nemělo k týrání potomstva daleko. Syn se zmiňoval o nějaké „Kinderquelerei“. Byla samozřejmě sobota odpoledne a do západu slunce bylo ještě daleko. Dítkám jsem vysvětlil, že si můžou z těch pochoutek dát hned, až zapadne slunce. Jenže velikonoce ten rok připadly – jak už jsem psal – na konec dubna a slunce zapadalo proklatě pozdě. Sotva jsme dorazili do bytu, syn reklamoval, že se setmělo. Můj argument, že to je jen mrak, neprošel. Ten rok se na západ slunce nečekalo a jedlo se hned a rychle, dokud mráček zase nepřešel.

Na vzkříšení jsme chodili ať už v Murau, nebo v Tamswegu nebo i v Grazu, pokud nám noční služby výlet nedovolily. Je na tom přece jen něco vzrušujícího stát napřed v kostele v naprosté tmě, poté ozařované svíčkami, aby se pak rozsvítila světla jako symbol vstání z mrtvých.

Chápání velikonoc v protestantském a katolickém pojetí je zajímavě rozlišné. Jak už jsem psal, protestanti slaví Velký pátek. Má to svou logiku. Jestliže Kristus přišel na svět osvobodit lidstvo od dědičného hříchu, pak svou misi dokonal smrtí na kříži a to bylo v pátek. Katolická církev slaví naproti tomu zmrtvýchvstání, tedy tisíciletý obřad vítězství jara nad zimou, života nad smrtí. V našem pojetí je tedy mnohem více pohanské – ale i židovské – tradice. Kristus mohl přijít do Jeruzaléma dokončit svou misi pouze v jednom z poutních židovských svátků a velikonoce byly a zůstaly svátky příchodu jara. Síla vznikajícího křesťanství svatého Pavla a jeho učedníků byla právě v tom, jak se nové náboženství dokázalo vyrovnat s existujícími rituály, převzít je a přetvořit podle vlastních představ a potřeb. Jen tak mohla nová víra ovládnout svět.

Pondělí se ovšem v Rakousku slaví zcela jinak než u nás. Když v rakouském rádiu asi před dvěma roky Thomas Kamenár – jeden ze showmanů stanice Ö3 slovenského původu – vysvětloval, že na Slovensku jsou ženy na velikonoční pondělí polévány vodou, či dokonce mrskány, část posluchačů mu nevěřila a část chtěla hned zapojit organizace na ochranu týraných žen. V Rakousku se totiž hledají vejce. Když jsem zažil své první velikonoce v Rakousku v roce 1996 a kolegové se v úterý po velikonocích chválili, kolik kdo z nich našel vajec, myslel jsem si, že ještě funguje má řečová bariéra a že jsem prostě jen špatně rozuměl. Nebylo tomu tak. Rakouské ženy opravdu skrývají vajíčka po domě i po zahradě a muži a děti pak celý den běhají a hledají vejce a soupeří v tom, kdo jich najde víc. Logiku to má. Vejce je symbolem nového života, stejně jako jaro je vítězstvím nového života nad zimou. Vedle velikonočního zajíce, který je zde opravdovým kultem má tedy vejce při oslavě velikonoc své pevné a nepostradatelné místo. Nejnapínavější na onom hledání vajec je ale zřejmě to, že někdy se pár vajec nenajde, maminka zapomněla, kam je skryla a ony se po několika týdnech velmi intenzivně pachově přihlásí.

Odkdy máme vnučku, necháváme ji hledat po naší zahradě vajíčka čokoládová – nejraději ta s hračkou – čili Kindereier, ale přesto mi tento zvyk v porovnání s našimi připadá dost nudný.

Jestliže se tedy na Slovensku, zejména na východním používá skoro výhradně voda (většinou studená a ve velkém množství), čím víc na západ, tím víc vody ubývá a přibývá pomlázek. V Čechách se chodí s pomlázkou. Na Moravě se používá obojí.  Žít v průsečíku různých kultur má někdy své výhody, člověk může užívat výhod obou. Na Valašsku se chodí  „po šmigrústu“. Mrskat se může pomlázkou (zvaném na valašsku a lašsku, tedy v regionu, kde jsem se narodil, „tatar“), ale také jalovcem a voda se používá také, i když z toho děvčata většinou moc odvázaná nejsou. V mých mladých letech jsme ještě jako malí kluci přihlíželi opravdovým vodním bitvám našich starších vzorů – nezapomenu, jak jsme s otevřenými ústy jako sedmiletí prckové sledovali, jak se o deset let starší „šmigrústníci“ snažili na statku u Janýšků vypudit tři Janýškovy dcery z prvního poschodí seníku hasičskými hadicemi s vodou.

Chodívali jsme s pomlázkou jako malí kluci od domu k domu, protože nebylo radno někoho nenavštívit a tím urazit. Samozřejmě jsme staré tety nestříkali do vany či pod sprchu, na to musela stačit voňavka. Protože každý z nás měl jinou a většinou levné výroby, musely žena a dívky večer neuvěřitelně sedět. Přesto nenavštívit a nepostříkat a nepřetáhnout symbolicky pomlázkou znamenalo urazit. Tuto zkušenost jsme udělali, když jsme ve trojici, v níž jsme tehdy obec obcházeli, dva Karlové Horník a Glogar a já, vynechali návštěvu u naší paní učitelky. Moc nám k srdci nepřirostla a tak jsme se rozhodli její dům vynechat. Za to nás pak v úterý veřejně vymrskala ve třídě před všemi žáky a to na zadní část těla. Podobné urážky se nevyplácely.

Později v čase pokročilé puberty a nastupující adolescence jsme chodili sice zase ve třech, ale Karla Glogara vystřídal Láďa Šnajdr, který tragicky zemřel v roce, kdy jsem odcházel do Rakouska. To už jsme babičky vynechávali, a navštěvovali pouze domy, kde se nacházela děvčata, která nás zajímala. Také náš akční rádius se výrazně zvětšil, pokrýval i okolní vesnice, kam jsme chodívali na tancovačky – a tím pádem tam právě bydlela ona děvčata, která nás zajímala. Ovšem chodit jsme museli pěšky, jestliže jsme holky máčeli ve vodě, ony se nám mstily alkoholem – opustit dobytou pozici aniž by člověk musel vypít aspoň jednu štamprli, bylo téměř nemyslitelné. V úterý se většinou děvčatům dařilo mnohem lépe než nám. Část děvčat se sice dala polít a vymrskat už na velikonoční zábavě, která bývala v neděli a od půlnoci se pak děly věci, za jinými jsme se ale museli v pondělí vydat na pochod. S „tatary“, voňavkami pro matky našich objektů, stříkačkami na vodu a velkým jalovcem. Ten byl spíše na střádání trofejí. Každá politá holka nám musela dát mašli, abychom neztratili přehled. Pokud ji neměla, nebo dát nechtěla, obsloužili jsme se sami. Nebyl to problém. Po nájezdech mladíků oplývající vášní strkat dívky do vany nebo pod vodovod či sprchu se většinou před domem sušilo mokré oblečení včetně spodního prádla. Podprsenka či kalhotky se na jalovec přivázat daly. Nezapomenu na auta, která s úžasem zastavovala vedle nás, když jsme po jednom takovém úspěšném dni pochodovali z vesnice Vysoká zpět do Lhoty. Náš jalovec vypadal velkolepě, částečně ovšem jako reklama na spodní prádlo.

Stalo se ovšem, že jsme přecenili naše síly. To bylo tím, že jsem byl právě poprvé zamilován – bylo mi nějakých patnáct či skoro šestnáct a od svého idolu jsem vymámil první polibek a tak nezbylo, než jít onu pěknou malou blondýnku navštívit, polít a vymrskat, aby se náhodou neurazila. Problém byl v tom, že ona vesnice Lešná se nacházela dobrých šest kilometrů daleko a my se k ní vydali v odpoledních hodinách, když už jsme měli řadu návštěv za sebou. Náš jalovec už byl dost těžký trofejemi a nohy nás nenesly tak spolehlivě, jak jsme si představovali.

V polovině vzdálenosti mezi vesnicemi Palačovem a Lešnou nám došly síly. Bylo zřejmé, že Lešné nedosáhneme, ale ani na návrat do Palačova už energie nezbývala. Zachránil nás jeden soused, který – ve střízlivém stavu – jel kolem autem. Slitoval se nad námi, odvezl nás do Lešné a my jsme tam strávili krásné romantické odpoledne. Jenže s večerem přišla rozhodující otázka – jak se dostaneme domů? Autobus nejel, tedy jel, ale ne do Lhoty nýbrž do Janovic. Pořád to něco bylo, tato vesnice byla od našeho rodiště vzdálena pouhé dva kilometry. Na které jsme si po patřičném odpočinku troufali. Problém byl ovšem, že jsme nepřitlumili konzumaci alkoholu, zejména pak u našeho společníka, kterým byl tentokrát Dája (Daniel) Bubík. Dopravit ho z Janovic do Lhoty nebyla snadná záležitost, zejména protože měl podivnou afinitu k plotům, které jsme míjeli. Věšel se na ně a bylo dost obtížné jej od plotu vždy znova odtrhnout- někdy jsme to museli udělat i plotními tyčkami, ploty byly tehdy většinou ze dřeva, drátěných bylo jen pomálu.

Přivítání doma nebylo zrovna příjemné, rodiče byli už od pozdního odpoledne v šoku v představě, že jsem někde při plnění svých velikonočních povinností statečně zahynul. Dali mi svou frustraci patřičně najevo.

O toto všechno jsou nudní Rakušáci ochuzeni. Skoro by mi jich bylo líto – ale není. Můj elán, se kterým jsem svého času strkal své švagrové do vany, už poněkud ochabl. I vodu, která byla před dvaceti lety ještě studená, jsem stále víc nahříval, abych pak přešel ke sprchování a nakonec opět ke stříkačkám s vodou jako v úplně mladých letech. To víte, ne že by švagrové nějak přibraly na hmotnosti, ale moje kříže a klouby už nevydrží tu zátěž, kterou před oněmi dvaceti, či dokonce třiceti lety ještě bez problémů zvládaly.

A vůbec, jak to vlastně vypadá s velikonočními tradicemi dnes? Je v Čechách, na Slovensku a hlavně na Moravě pořád ještě tak veselo? Nebo se už i tam hledají vejce?