Month: March 2015

Boží trest v dějinách


 

Ta otázka se opakuje stále znova. Pokud se člověk dopustí něčeho opravdu zlého, bude zato potrestán či ne? A jestliže se jedná o diktátora s absolutní mocí nad lidmi, kteří ho potrestat nemohou, převezme tuto úlohu Bůh sám? Anebo osud, pokud člověk v Boha jako takového nevěří. Říká se, že boží mlýny melou pomalu ale jistě, že se tedy takový zločinec svého trestu dočká, i když to někdy může trvat dost dlouho. Otázka je, zda se v této větě neskrývá jen marná touha po spravedlnosti, v kterou doufají bezmocní.

Herodes velký, mocný vládce Izraele na přelomu letopočtu vládl železnou rukou nad svým státem, zůstaly po něm stovky mrtvých, neváhal popravovat dokonce vlastní syny. Bylo mu prý už v dětství prorokováno, že se stane velkým vládcem, zemře však strašnou smrtí. Stalo se. Herodes umřel opravdu příšerně na takzvanou Fournierovu gangrénu (gangrenózní fasciitidu) provázející někdy selhání ledvin, kdy se mu rozpadla kůže v oblasti genitálií a doslova shnil zaživa. Dovolil jsem si tento jeho otřesný konec přiblížit čtenářům v mém románu „Já,Herodes“.

Adolf Hitler byl postižen těžkou formou Parkinsonovy nemoci. Kdyby se 30. dubna 1945 nerozhodl pro sebevraždu či kdyby svou válku dokonce vyhrál, čekal by na něj žalostný konec bezmocné dementní trosky. Je třeba si uvědomit, že v okamžiku své smrti mu bylo teprve padesát šest let. Když se ale člověk podívá na film „Pád třetí říše“, kde jej hraje geniálně švýcarský herec Bruno Ganz, uvidí lidskou ruinu, zničenou nejen porážkou ve válce ale i zákeřnou chorobou.

Josef Visarionovič Stalin se sice dožil přes svůj těžký alkoholismus 75 let, když jej ale postihla smrtelná mozková příhoda, ležel ve svých zvratcích a dusil se celý den, protože si nikdo netroufl začít mu poskytovat první pomoc, aby pak nebyl obviněn z diktátorovy smrti.

Napoleon Bonaparte obrátil v trosky celou Evropu, dožil se ale jen 52 let. Jeho smrt je dodnes poměrně záhadnou záležitostí, oficiálně se sice uvádí smrt na rakovinu, v jeho mrtvole ale byly objeveny příliš vysoké toxické koncentrace arzénu, takže bolestivá pomalá smrt plná utrpení na chronickou otravu tímto kovem se zdá být nejpravděpodobnější příčinou jeho úmrtí.

O nemoci současného ruského diktátora Putina se diskutuje už měsíce a roky, zda se zakládají na pravdě, si neodvažuji posoudit, musíme si počkat, co ukáže čas.

Ale historie nabízí mnohem napínavější příběhy, pokud se určitý panovník dopustil něčeho skutečně hrozného. Zabloudím teď do raných evropských dějin a vylíčím tři opravdu spektakulární případy, kdy – minimálně ve dvou z nich, se boží ruka rýsuje tak výrazně, že se zdá, že Stvořitel určité výstřelky násilí přece jen není ochoten tolerovat.

Za prvním příběhem se musíme vydat do středověké Francie. Král Filip IV. z roku Kapetovců zvaný Sličný vybudoval ze svého království, ke kterému svým sňatkem s Janou Navarrskou připojil i království Navarrské a hrabství Champagne, opravdovou velmoc. Poté, co se papežům podařilo v šedesátých letech třináctého století vyhubit císařský rod Štaufů, neměla Francie vlastně přirozeného nepřítele. Byla nejbohatší a se svými dvaceti miliony obyvatel i nejlidnatější zemí Evropy. (Anglie měla ve stejné době necelé tři miliony obyvatel.) Filip vládl ve své říši neomezeně a brutálně, zatoužil ale po světovládě. V cestě stál papež. Papežové se považovali už od časů Inocence III. za „verus imperator“, tedy skutečné vládce, v jejichž moci je obsazovat trůny svými oblíbenci a sesazovat panovníky, kteří upadli do jejich nemilosti. Papež Bonifác VIII. o sobě prohlásil „ já jsem César, já jsem císař“ když odmítl potvrdit volbu Habsburka Albrechta římským králem. V osobě Filipa IV. ale padla kosa na kámen. Když Bonifác nad francouzským králem vyhlásil klatbu a hrozil mu sesazením z trůnu, odpověděl mu Filip IV. „vaše moc je pouze ve slovech, ta moje je ale skutečná“. Pak poslal do Anagni, kde se papež nacházel, svého prokurátora Nogareta, který papeže veřejně na náměstí zpolíčkoval. Papež tu pohanu nepřežil, jeho nástupce taky nežil dlouho – údajně otráven na pokyn francouzského krále. Nový papež Kliment V. už byl raději poslušnější, nechal se dokonce přinutit k tomu, aby opustil Řím, přesídlil nejprve do Lyonu a od roku 1309 pak do Avignonu, který mu Filip daroval jako novou rezidenci. Papeži se stali rukojmími a poslušnými vykonavateli francouzské politiky. To ovšem nebyly přečiny, o kterých chci hovořit. Papeži v té době potřebovali politickou lekci jako koza drbání a Filip zde tedy působil spíše pozitivně.

Filip IV

Filip stál v roce 1305 na vrcholu své moci. Co ho zatěžovalo, byl obrovský státní dluh obnášející 1 200 000 livrů. Tehdy naprosto nesplatitelná suma, byl ve velmi podobné situaci jako dnes Řekové. Rozhodl se s tím něco udělat. Polovinu oné sumy totiž dlužil řádu Templářů. Někdejší bojovníci ochránci božího hrobu v Jeruzalémě se stali po pádu poslední bašty křesťanstva Akkonu v roce 1291 jaksi přebyteční. Byli ovšem nesmírně bohatí, stali se v podstatě největším evropským bankovním domem. Král byl u nich zadlužen 600 000 livrů.

13. října 1307 (to datum si prosím zapamatovat!) zakročil jeho vrchní prokurátor Nogaret v dokonale koordinované akci proti templářským rytířům. Skoro všechny nacházející se na území Francie se podařilo zatknout a začal jeden z nejobskurnějších procesů v dějinách středověku. Rytíři byli obviněni z kacířství nejhoršího formátu, mučením pak přinuceni k přiznáním ze sodomie (tedy homosexuality), pak že sloužili modlám, líbali zadek Satanovi a spoustu dalších věcí. Na základě těchto vynucených přiznání byl pak řád na koncilu ve Vienne v roce 1312 papežem Klimentem, který byl rukojmím francouzských politických zájmů, rozpuštěn. Velmistr řádu Jakub z Molnay pak v Paříži 19. března 1314 upálen. Na hranici pozval na boží soud krále samého, prokurátora Nogareta i papeže Klimenta V. Proklel celý rod Kapetovců do třetí generace a vyhlásil svou klatbu nad zemí, která jej zavrhla. Jeho slova vyvolala u krále Filipa jen opovržlivou poznámku „měl jsem mu před popravou dát vytrhnout jazyk.“

Nezdálo se, že by měla být ona kletba brána vážně. Král byl v plné síle, měl 45 let a tři dospělé syny, budoucnost rodu se tedy zdála být víc než dostatečně zajištěna.

Jenže se začaly dít věci. Už 11. dubna zemřel první z velmistrových soudců prokurátor Nogaret. Papež Kliment V. ho následoval 20. dubna 1314. Když byla papežova mrtvola v katedrále v Avignonu vystavena, od svící chytil katafalk a papežova mrtvola shořela. To bylo ve středověku považováno za hrozné znamení, spálené mrtvoly neměly naději na zmrtvýchvstání, – proto byli kacíři upalováni. A konečně 29. listopadu 1314 zemřel za záhadných okolností na honu sám král Filip. Protože vypadl ze sedla, ale zůstal nohou viset v třmeni, kůň ho vláčel několik hodin po lese. Filipova mrtvola byla tak znetvořena, že ji jeho dvořané ani nemohli poznat. Připomeňme si, že měl přezdívku „le bell“ tedy sličný. Králova smrt musela být ale hrozná.

Po něm nastoupil na trůn jeho nejstarší neschopný syn Ludvík X. zvaný příznačně hašteřivý. Ten zemřel ale už 5. června 1316 ve věku 27let. Zanechal po sobě těhotnou manželku. 13. listopadu se skutečně narodil syn, který dostal jméno Jan a byl vyhlášen králem. Nemluvně zemřelo ale už o šest dní později.

Na trůn se dostal druhorozený syn krále Filipa stejného jména jako Filip V. zvaný Dlouhý. Tento nepochybně velmi schopný panovník, který se nejvíc podobal svému otci. Dokázal kardinály, kteří se po smrti Klimenta V. 15 měsíců zdráhali zvolit nového papeže, zazdít v kostele, kde se konalo konkláve a tím je přinutit k volbě Jana XXII. Zemřel ale bez potomků na úplavici už v roce 1322.

Poslední kapetovskou nadějí byl nejmladší z Filipových synů Karel IV., rovněž zvaný Sličný. Do našich dějin se zapsal tím, že právě u jeho dvora vyrůstal malý český princ Václav, kterému byl francouzský král kmotrem při jeho biřmování. Od toho dne se onen Václav nazýval Karel a měl se stát císařem Karlem toho jména čtvrtým. Karel IV. francouzský měl syna z prvního manželství, ten ale zemřel ve věku osmi let. (Narodil se dva měsíce před popravou Jakuba z Molnay, zemřel už v roce 1322) Druhou manželkou krále Karla byla sestra Jana Lucemburského a teta našeho otce vlasti Karla Marie. Ta měla ovšem v stádiu pokročilého těhotenství nehodu v kočáře, předčasně porodila a při porodu zemřela. Malý Ludvík, kterého přivedla na svět, žil jen několik hodin. Ze třetího manželství s Janou z Evreux měl Karel jen jednu dceru. Když 1. února 1328 ve věku pouhých 33 let zemřel, byla jeho žena těhotná, Francouzi tedy opět čekali. Když ovšem královna Jana porodila prvního dubna dceru, ujal se trůnu bratranec zemřelých tří bratří a synovec Filipa IV. Filip, tentokrát už šestý z Valois (bratr české královny a první manželky Karla IV. Blanky).

Na francouzský trůn ovšem uplatnil současně nárok anglický král Eduard III, vnuk Filipa sličného, syn jeho dcery Isabely (pokud jste viděli film Brave heart s Melem Gibsonem, tak ji tam hrála Sophie Marceau). Protože se spor nepodařilo urovnat diplomaticky, rozhořela se v roce 1331 stoletá válka. V roce 1346 kumulovala tragickou porážkou francouzských vojsk u Kresčaku, kde zahynula skoro celá elita francouzské společnosti a současně se v Marseile vylodili utečenci z krymské Jaffy, kteří do Evropy zavlekli nejhroznější epidemii, jaká kdy náš kontinent postihla – mor.

V roce 1348, tedy třicet čtyři roky po kletbě Jakuba z Molnay, měla kdysi prosperující Francie už je polovinu svého počtu obyvatel u roku 1314 – tedy deset milionů a byla vylidněna černou smrtí a rozvrácena zničující válkou, která měla trvat až do roku 1453.

Diví se ještě někdo, že pátek třináctého, kdy celá historie začala útokem na Tempel v Paříži, je dodnes považován za nešťastný den?

Pro druhý příklad božího trestu zůstaneme ještě ve Francii, posuneme se ale do roku 1572. V zemi vládne stále ještě dynastie Valois, která se dostala na trůn díky onomu zásahu božího prstu, kterým vymřeli Kapetovci. Zem je ale rozpolcená nábožensky. Část obyvatelstva zůstává věrna katolickému náboženství, velká část ale přestoupila na učení Kalvínovo a začala se nazývat Hugenoty.

Po smrti krále Jindřicha II. v roce 1559, který zahynul v důsledku zlomeného dřevce (v jeho oku) na rytířském turnaji, konflikty eskalují. Král Jindřich zplodil ovšem se svou manželkou Kateřinou Medicejskou deset dětí, z toho pět synů a z nich se čtyři dožili dospělého věku. Dynastie se tedy zdála být víc než dobře zabezpečena. Skurilní na celé věci bylo jen to, že král žil se svou o dvacet let starší milenkou Dianou z Poitiers a s manželkou Kateřinou směl spát pouze, když měla plodné dny. Děti pak byly královně ihned po porodu odebrány a odevzdány do výchovy paní Diany.

Katherina medici

Nicméně po králově smrti se Diana stáhla do ústraní (aniž by ji ponižovaná královna Kateřina nějak pronásledovala) a na trůn usedl nejstarší z Jindřichových synů František II. Ten byl ovšem slabého zdraví a zemřel už o rok později, údajně jej měla vysílit jeho vášnivá manželka Marie Stuartovna. Žádného potomka ovšem král se skotskou krasavicí nedokázal zplodit. Vystřídal jej druhorozený Karel, toho jména devátý. Mimochodem ženatý se sestrou našeho Rudolfa II. Alžbětou.

A právě za jeho vlády mělo dojít k jedné z nejstrašnějších masových vražd v evropských dějinách. On sám ji neorganizoval, dal ale své matce Kateřině k masakru volnou ruku.  V noci na svatého Bartoloměje tedy 24. srpna 1572 došlo v Paříži u příležitosti svatby princezny Markéty s navarrským princem Jindřichem k masovému vraždění protestantů, kterému za jedinou noc padlo za oběť na 5000 mužů, žen i dětí, vesměs svatebních hostů a tedy nejváženějších představitelů protestantské obce ve Francii. Sám novomanžel Jindřich se zachránil úkrytem pod postelí nevěsty a zřejmě odvedl o svatební noci tak dobrou práci, že ho tato nezradila.

Královna matka Kateřina se tímto způsobem rozhodla vyřešit problematickou situaci v zemi, kde už od roku 1562 zuřila náboženská válka a upevnit tak moc svého rodu. Bohu se ale toto řešení očividně nezamlouvalo a vzal věci zase jednou do svých rukou.

Král Karel IX. zemřel za záhadných okolností už v roce 1574, se svou manželkou měl jen jednu dceru Marii Alžbětu, narozenou několik měsíců po bartolomějské noci.

Po Karlovi nastoupil na trůn nejmilejší z Kateřininých synů Jindřich III. Problém byl ovšem v tom, že byl homosexuál a tím pádem to s plozením potomstva nebylo slavné, přesněji nulové. A jeho mladší bratr František vévoda z Alenconu, poslední naděje rodu Valois, zemřel v roce 1584 ve věku 29 let svobodný a bezdětný. Jindřicha III. pak zavraždil v roce 1589 fanatický dominikánský mnich Jacques Clément a moc rodu Valois tím skončila. Na trůn nastoupil Jindřich Navarrský z rodu Bourbon jako Jindřich IV. Bůh Kateřině její čin neodpustil. Nedožila se, aby viděla celý rozsah jeho trestu, zemřela už v lednu 1589 několik měsíců před svým nejmilejším synem Jindřichem.

Osud či Bůh, jak chcete, opět jednou potrestal hroznou vinu nekompromisně a důsledně. Už druhý francouzský královský rod vymřel poté, co se jeho příslušník dopustil neodpustitelného zločinu.

Pro třetí podobnou historii, i když ta se poněkud vymyká, si troufnu zajít do Rakouska. Zde se jedná o přečin mnohem méně otřesný ( z našeho dnešního hlediska), nicméně čin, který byl církví a zákonodárstvím své doby považován za neomluvitelný. Po katastrofě v bitvě u Hattínu v roce 1187 (kdo má rád historické filmy doporučuji vřele film „Království nebes“, poměrně věrně popisující poměry v Palestině té doby) dobyl arabský sultán Saladin Jeruzalém a zahnal křesťany v Palestině do pobřežních měst. Na jejich záchranu byla svolána třetí křížová výprava. Jí se zúčastnil nejen anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip II. ale i rakouský vévoda z rodu Babemberků Leopold V. Díky němu má Rakousko vlajku jakou má. Milý vévoda totiž při dobývání města Akkonu (padlo do křesťanských rukou 12. července 1191) bojoval prý tak statečně, že jeho bílý plášť byl celý červený od krve nepřátel, jen tam, kde byl opásán, zůstal bílý pruh. Proto má Rakousko červeno-bílo-červenou kombinaci. Problém ovšem nastal poté, co vítězové vyvěsili přes hradby dobytého města své korouhve jako symbol vítězství. Leopold totiž vyvěsil svou vlajku hned vedle anglických lvů krále Richarda. Tento se cítil uražen, že vedle jeho královské korouhve visí vlajka nějakého pouhého vévody a svrhl tuto do příkopu pod hradbami. Leopold se nato urazil, sbalil svých pět švestek a několik oddílů vojáku a vrátil se do Rakouska.

Leopold V

Náhoda tomu chtěla, že se Richard vracel do Anglie přes území Rakouska. Na vánoce roku 1192 byl nedaleko Vídně odhalen a zajat. To bylo něco neslýchaného. Jakožto křižák a poutník do Svaté země platil podle církevního práva za nedotknutelného. Jeho zajetí přivedlo papeže Celestina III. do stavu nepříčetnosti. Leopold uvěznil svého královského zajatce na hradě Dürnsteinu na Dunaji. Richard tam zřejmě až tak nestrádal, Dürnstein se nachází v jedné z nejlepších rakouských vinných oblastí – ve Wachau. Městečko Dürnstein je i dnes ještě kouzelné a žije samozřejmě z této slavné tradice. Po Richardovi se tam jmenuje kdeco a na cestách narazíte (doslova) na spousty opilých anglických turistů, kteří na jízdních kolech absolvují poznávací cestu po stopách svého slavného krále. Leopold ovšem nebyl schopen vynutit na bratrovi zajatého krále Janovi požadované výkupné 100 000 liber stříbra (skoro pět tun!) Jan nehořel zrovna touhou platit. Dokud seděl Richard v chládku na Dürnsteinu, mohl vládnout Anglii sám v jeho jménu a podle svých představ. Leopold si nevěděl rady. Udělal to tedy šikovně. Svého královského zajatce přepustil za 50 000 liber římskému císaři Jindřichovi VI. z rodu Štaufů, synovi legendárního Fridricha Barbarossy. Císař svou autoritou peníze z Jana zvaného později Bezzemek vytlačil a za oněch 50 000, které mu zbyly, zaplatil vojsko, s nímž dobyl Sicilské království. Na vánoce roku 1194 byl Jindřich v Palermu slavnostně korunován sicilským králem.

A boží mlýny se daly do pohybu. Jindřich zemřel už v roce 1197 ve věku pouhých 32 let na malárii, jeho syn neměl ještě ani dva roky. Tento syn, pozdější císař Fridrich II. ještě dokázal klatbě nad svým rodem vzdorovat, jeho potomstvo bylo ale papeži a jejich služebníky nemilosrdně vyhubeno do posledního.

Leopold se pak dočkal za svůj bezbožný čin ještě horší odplaty.

Legenda praví, že se na Silvestra roku 1194 konal na Tummelplatzu v Grazu ve Štýrsku rytířský turnaj. Toho se zúčastnil i vévoda, nacházející se díky svému jednání v papežské klatbě. Při souboji spadl z koně a přivodil si otevřenou zlomeninu stehna. Protože si žádný z přítomných felčarů netroufal vévodu ošetřit, usekl si tento sám poraněnou končetinu vlastním mečem (poněkud radikální způsob amputace, ale tehdejší medicína jinak podobná zranění léčit neuměla) a protože ani pak nikdo nepřispěchal na pomoc, vykrvácel ještě na turnajovém bojišti.  Tolik legenda.

Skutečnost doložená příslušnými prameny je méně melodramatická, ale stejně tragická. Podle nich uklouzl vévodův kůň při projížďce po Herrengasse v Grazu 26. prosince 1194 (ve vzdáleném Palermu právě doznívaly korunovační slavnosti jeho „spolupachatele“ císaře Jindřicha) a vévoda si skutečně při tomto pádu svého koně přivodil otevřenou zlomeninu stehna, s níž si nikdo z přítomných ranhojičů nevěděl rady. Vévoda proto po velkém utrpení a v hrozných bolestech zemřel nakonec na sněť 31. prosince 1194. Tehdejší svět to vnímal jako trest za porušení církevních zákonů a zajetí anglického krále.

Richard Löwenherz

Tolik tedy k výletům do historie při pátrání po božích trestech. Určitě existuje takových příkladů víc. Dovolil jsem si popsat dva nejznámější a jeden málo známý, který se ale vztahuje bezprostředně k městu, kde teď žiji.

Někdy se člověku tají dech, když si určité souvislosti uvědomí. Možná by bylo dobré, kdyby se podle toho i choval a při konání určitých skutků měl patřičné zábrany. Možná by pak bylo na světě o něco lépe.

Vánoce


 

Povídka z roku 1988, kdy byly ještě pobyty v nemocnicích podstatně delší než dnes a zabezpečení pacientů doma – například kyslíkem – bylo ještě jen hudbou budoucnosti. Proto prosím o patřičný odstup a pochopení. Způsoby léčby se od té doby revolučně změnily, lidé se ale změnili jen málo. A o ty jde především.

 

 

Lidské osudy bývají komické, tragické nebo tragikomické. Ty třetí nemám rád, připadají mi falešné.

A tenhle příběh začal doslova tragikomicky. Uprostřed vizity odvolali primáře k telefonu, Chvíli poslouchal a sledovali jsme, jak se mu na tváři šíří výraz nesouhlasu. Napjali jsme pozornost, ale to už primář omluvně pokrčil tameny, dělal to vždy, když musel něco odmítnout, ať už ho ten druhý viděl či neviděl, ba zlé jazyky tvrdily, že takhle vzdychá i při vyřizování korenspondence. Primář si tedy povzdechl, pokrčil rameny a trpělivým hlasem začal vysvětlovat:

„Ne opravdu, vzali bychom vám ho, ale musel bych vyklidit jeden celý pokoj… Ne, nemůžu… Ne, nevím…“ potom chvíli koukal na už němé sluchátko a  zavěsil.

„Volali z ARO,“ vysvětlil  za chvíli. „Zresuscitovali tam nějakého už mrtvého dědu a teď zjistili, že má pokročilou rakovinu plic.“ Rozhlédl se po našich napjatých tvářích a dodal: „Chtějí, abychom si ho vzali my na internu.“

„To přece nepřipadá v úvahu!“ vyjel zástupce primáře Vaněk. „Kam bychom ho dali?“

„No právě,“ pravil primář nešťastně. „Oběh mu sice obnovili, ale nedýchá, takže ho mají na respirátoru. A kam se nám tady na internu vejde respirátor?“

„Na intenzivku,“ pronesl jsem, aniž bych o svých slovech uvažoval.

Vedoucí lékař intenzivní jednotky vyrostl rázem o půl metru. „Intenzivka je na zachraňování akutních stavů. Ne na dochovávání živých mrtvol.“

„Dobře, dobře,“ tišil primář vzedmuté vášně. „Řekl jsesm jim, že jim ho budeme muset nechat.“

„Když si ho vzkřísili, ať si ho nechají,“ uzavřel zástupce Vaněk debatu a nikdo sse neodvážil podotknout, že jeho věta není humánní. Málokdo si k jeho výrokům dovolil něco podotknout.

Uplynul týden a na historku se pomalu zapomnělo, když k nám na ranní sezení náhle vpadl primář anestesiologie Malý.

„Jdu kvůli dědovi Lopuchovi,“ zahlaholil na náš sbor a když viděl samé nechápavé tváře, upřesnil: „No přece kvůli tomu dědovi s rakovinou, co jsme ho vrátili mezi živé. Myslím, že se mu jiný svět ještě nechce. Včera jsme ho odpojili od respirátoru a dýchá už sám. Takže byste nám ho mohli konečně vzít. Já tu jeho postel potřebuju.“

„A my snad ne?“ vybuchl zástupce Vaněk. „Máme plnou obložnost, hromadu lidí objednaných. Na vaše omyly skutečně nemáme místo.“

Primář Malý zbrunátněl, ale tehdy se už do věci vložil náš šéf. S výrazem, jaku by mu tahali zub, což byl jeho obvyklý výraz, když šlo o volná místa, řekl smířlivě: „Tak ho tedy k nám dnes odpoledne přeložte.“

„Já se na to vykašlu,“ Zanadával Vaněk.

„Neboj se,“ vyštěkl na něj  Malý, „nebude ti tu postel zabírat dlouho.“

Sympatizoval jsem s oběma primáři, ale přesto se mě nepříjemně dotklo, když jsem se odpoledne dozvěděl, že dědu Lopucha přeložili zrovna na jeden z mých pokojů. Moje mladá duše se bouřila proti tomu, abych dochovával ztracené případy. Ještě jsem stále toužil po elegantních diagnózách, po vyléčených lidech, kteří by mi při loučení děkovali a cítili se dlužníky. Někdy se to stávalo. Ale bylo jasné, že děda Lopuch takový případ nebude.

„Nic si z toho nedělej,“ smál se mi šéf intenzivky, který v tom cítil zadostiučinění za mou neuváženou poznámku, která ohrozila klid jeho oddělení. „Na tom dědovi aspoň nic nepokazíš. Vyléčitelné pacienty přenechej zkušenějším.“

Překousl jsem v zubech nadávku.

Měl bych asi taky říct něco o sobě. Byl jsem elév oddělení, na vzdělávací místo z interny jsem se dostal teprve před několika měsíci, tedy právě dost dlouho, aby člověk vystřízlivěl z iluze, že něco umí. A taky z iluze, že každá sestřička, se kterou budu sloužit noční, se mnou bude chtít spát. Nakonec jsem byl rád, že aspoň nahrubo zvládám svých dvacet pacientů a primář mi mluví do duše jen jednou za čas a mezi čtyřma očima a smířil jsem se i s tím, že můj snubní prstýnek působí na sestřičky jako repelent na komáry. Zvykl jsem si na práci i na umírání.

Ne, můj počáteční vztah k tomu vyhublému a podle mého soudu apatickému dědovi nebyl právě kladný. Viděl jsem tu postel poznamenanou smrtí a tak jsem jen krátce a formálně odbyl vizitu a šel jsem dál. Dnes už to můžu přiznat i svému vlastnímu svědomí – čekal jsem – a to dost netrpělivě – kdy děda zemře. Jenže on neumíral.

Bylo to možná na třetí, možná až čtvrtý den, kdy jsem mu zase jednou krátce a víceméně formálně přiložil fonendoskop na hrudník a na záda aniž jsem si všiml, že děda Lopuch už zase vnímá svět.

„Pane doktore,“ řekl najednou, když jsem znuděně naslouchal jeho srdeční akci.

„Nemluvte, když vás vyšetřuji,“ napomenul jsem ho mechanicky se sluchátky v uších, ale potom jsem je v úžasu z těch uší vytáhl. „Vy mluvíte?“

Dědek se začal smát, Tom ne uzemnilo úplně. Člověkm jenž měl být vlastně už na onom světě se otřásal tichým smíchem. A s ním i ostatní tři pacienti na pokoji.

„Už od předvčerejška,“ řekl pan Klein na posteli u dveří. „Jenom vy jste si toho ještě nevšiml.“

Cítil jsem, jak rudnu studem. Nejradši bych byl z pokoje utekl, jenže to se nedalo.

„A co chcete, pane Lopuch?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„Nezlobte se, pane doktore,“ řekl ten překvapivě živoucí dědek. „Víte, dcera přinesla tašku jablek, moc se jí letos urodily, tak jsem si myslel, jestli třeba nemáte rodinu, že by se vám hodily.“

„V žádnném případě,“ zašermoval jsem rukama a na malou chvíli jsem pocítil, že bych mohl přece jen získat vrch. „Za přijetí úplatku bych mohl být trestaný. Přece mne nechcete dostat do maléru. Ostatně, je to pro vás. Jste na pokoji čtyři, nějak si už s těma jablkama poradíte.“

„V tom je právě ten problém,“ namítl Klein. „Ta jeho dcera nás asi chce zničit, nosí mu jabka každý den. Co se mne týče, já už jablko nebudu moci vidět do zimy!“

„Vezměte si je, pane doktore,“ zaprosil děda Lopuch. „To přece není žádný úplatek. Udělejte mi tu laskavost.“

Ani nevím, jak jsem se z toho pokoje dostal. Ale potom jsem seděl v mém inspekčním pokoji, před sebou tašku jablek a uvažoval jsem, co s nimi.

Jako by se na mne šklebily. Vzal jsem je od umírajícího člověka, jemuž stejně nemůžu pomoci. Mám je vyhodit?

Ale potom se mi vybavily dědovy ruce, které probíraly tu různobarevnou úrodu, zatímco děda vysvětloval: „Tyhle veliká, červená jsou výborná na kompot, jíst se dají taky, ale už budou asi trochu sypká. Ale tahle žlutá, ta jsou výborná na jídlo, vždyť uvidíte – a děti se po nich můžou utlouct. A je tam i pár jonathanů, ty odložte, to jsou vánoční jablka, nejlíp chutnají až pod stromečkem.“  V očích se mu zaleskly slzy. Ty slzy asi rozhodly, že jsem tu těžkou tašku odvlekl domů a nemusel jsem pak lhát, když se mne děda na druhý den ptal : „Chutnaly?“

„Dcera se mohla ujíst,“ řekl jsem už s úsměvem.

„Máte dceru?“ zeptal se děda, ale hned pokračoval sím. „Já mám dvě. Moc hodné holky. Jitka za mnou chodí každý den, to je tak, co mi nosí ta jabka. Helena je daleko, odstěhovala se z města, ale psala mi už dvakrát, že přijede, možná už tuhle neděli.“

„Máte dcery hodně rád, že? Máte už vnoučky?“ zeptal jsem se.

„Jo, pane, pět,“ prohlásil děda hrdě. „My jsme jako rodina vždycky drželi pohromadě. I když je Helenka s mužem daleko. Hlavně vánoce – to byly vždycky krásné svátky. Sešli jsme se všichni, já s mojí nebožkou, Helenka se svým Honzou a Jitka s Evženem a kolem stromečku lezli všichni moji vnukové. Teď už nelezou, už jsou velcí, ale i tak je hezké, když se všichni sejdeme. Co mi umřela žena, chodívám na vánoce k Jitce, ale Helenka přijíždí taky každý druhý rok, letos je zase jeden takový. Zazpívali jsme si vždycky koledy, moje žena byla nějaká zpěvačka, rozdali jsme si dárky a potom si pustili pohádku. Na tu jsme se vždycky všichni těšili. Koukali jsme na pohádku, jedli jsme jablka nebo bramborový salát a pili vínko. To bylo strašně krásné, já nevím, jestli mi rozumíte, pane doktore.“

„Rozumím,“ řekl jsem trpělivě, ačkoliv jsem věděl, že mi utíká drahocenný čas vyhrazený na vizitu.

„Člověk s roky blbne, víte? Představte si, že já se na tu pohádku těšil rok od roku víc. Pomalu víc,  než ty děcka. No jo, starý člověk se zase stává dítětem, to je podle přírody, ne?“

„Je, dědo. Ale nic si z toho nedělejte, já se na ty pohádky těším každý rok taky.“

„Škoda, že se těch letošních vánoc nedočkám,“ posteskl si děda.

„Proč byste se nedočkal?“ reagoval jsem podle nacvičené rutiny a tehdy se mi hlas nalomil, pocítil jsem jeho faleš a začal jsem klouzat po šikmé ploše, na níž jsem se neměl čeho zachytit.

„Protože mám rakovinu,“ řekl děda přes slzy úplně tiše. „A protože jsem byl už jednou mrtvej.“

Díval jsem na toho malého seschlého dědečka, v němž tlela a skomírala jikřička života a najednou jsem dostal hroznou odvahu a vůbec jsem si nepřipadal falešný, když jsem řekl: „Pane Lopuch, vy se těch vánoc dočkáte.“

A on poznal, že nelžu a vděčně mi sevřel ruku.

Primář jen kroutil hlavou. „Poslouchej, Tomáši, co ses do toho tak najednou zažral? Dobře, poslal jsi sputum na cytologii a máš diagnózu, pravděpodobnou, to zdůrazňuji. Ale proč mu chceš dávat cytostatika?“

„Protože je to malobuňkový karcinom a ten na cytostatika zabírá.“

Primář obrátil oči k nebi. „Dědovi stejně nepomůžeš, jenom mu přivodíš vedlejší účinky léčby, nechej ho odejít v klidu. Viděl jsi přece jeho rentgen a jeho samotného máš na očích každý den. Nemá to žádnou cenu, abychom ho ještě trápili nějakou léčbou. Ten člověk má před sebou týden, maximálně dva týdny života a léčba mu jen prodlouží utrpení. Myslíš, že přemluvíš onkologa, aby ti tu léčbu povolil? Chemoterapie má význam jen, když může prodloužit pacientovi život. A taky nemá cenu, abys dráždil Vaňka. Víš, že jsme dědu přijali přes jeho odpor a snahu prodloužit mu život bude brát jako útok na sebe.“

„Vy se bojíte?“ vyklouzla mi otázka.

„Já se ho bát nemusím,“ zpražil mě šéf ledovýmhlasem. „ Ale já ručím na to, aby oddělení běželo a aby to v něm klapalo. Proto nemohu  a ani nechci válčit s Vaňkem, který je skvělý odborník a nelíbí se mi ani možnost, že Vaněk zanevře na tebe. Komu to prospěje, co myslíš?“

„Možná dědovi Lopuchovi,“ řekl jsem nerozhodně.

Primář mlčel. Pak svým typickým pohybem pokrčil rameny. „Dělej jak myslíš. Pokud onkologa přesvědčíš! Máme na oddělení Thiotepu. Jdi za vrchní sestrou a domluv se s ní. Mám pocit, že ti o něco jde. Věřím, že ne o naschvály.“

V den, kdy jsem starému Lopuchovi poprvé vypustil z hrudníku skoro dva litry vody, vstříkl do hrudního koše drahé cytostatikum a uprosil jsem onkologa, aby začal s chemoterapií, schytal jsem to od doktora Vaňka mírou svrchovanou.

„Chemoterapie je pro pacienty s určitou životní kvalitou a perspektivou. Ne, abychom si hráli na lidumily. Kdo bude léčit vedlejší účinky těch jedů? To vše samozřejmě jen mně na zlost, že ano? Ještě si o tom promluvíme. Ostatně, dědek ti nevydrží ani první kůru.“

Neměl jsem vlastně co říci. Do vánoc chyběl nekonečný prosinec s kouskem listopadu, předlouhý čas připomíjající klikatý tunel. Nebyl šance uvidět konec.

„Pán zástupce na vás křičel kvůli mně?“ chgtěl vědět děda.

„Ale kdepak, myslí si, že jsem mu něco udělal naschvál, víte?“

„Jo, vím,“ pravil děda. „Udělal jste mu to, že mne léčíte. Já už viděl lidí, mladý pane. A tak poznám, co v člověku je. A smrt na jazyku vám umožní podívat se každému zpříma do očí. Ten doktor vás nemá rád a protože se stejně nenávistně podíval i na mne, nemá vás rád kvůli mně.“

„Ale to si jen namlouváte,“ řekl jsem rychle.

„Nic si nenamlouvám,“ vybuchl děda. „Ale vy mu ukážete, určitě. Já nevím, co je v těch kapačkách, voni mně ostatní pacienti před nimi varovali a říkali, že po nich vystrčím kopyta, jenže mně nejde o ty infuze, víte? Mně jde o to, že mi někdo pomáhá. A my tomu doktorovi ukážeme.“

„Jo dědo,“ řekl jsem malomyslně. „My mu ukážeme.“

A dědek se najednou zase tiše rozchechtal a spiklenecky mi stiskl ruku.

Cítil jsem se tedy jako spiklenec, když za mnou přišla jeho dcera. Byla to ona Jitka, hlavní dodávatelka jablek. Nesla jich plnou tašku a uložila je vedle křesla, do něhož se rozložila.

Ptala se na dědův stav, pochopitelně. S ohledem na to stisknutí ruky jsem jí neřekl o svých obavách a přimářově jistotě, že děda nepřežije dva týdny.

„Víte, vás otec má nevyléčitelnou chorobu…“

Zastavila mě pohybem ruky. „To vím, má plicní nádor. Přišla jsem se jenom zeptat, jak dlouho to může ještě trvat. Chápejte, chceme na to být připraveni. Rozhodně si nemůžeme dovolit přechovávat ho doma, oba s mužem pracujeme. Ale i s pohřebem je spousta zařizování, taky si člověk musí koupit smutek, a tak. Ráda bych věděla přibližné datum…“

„To vám přece nemůžu říct.“ Zůstal jsem jako opařený. Tahle osoba určitě doma tvrdí, jak jsou doktoři cyničtí. „Týden, měsíc nebo dva, to nikdo neví.“

„Vy to možná nevíte,“ řekla s důrazem na slovo „vy“. „Hovořila jsem už s primářem a on tu dobu odhadl na čtrnáct dní. Chtěla jsem si jen ověřit údaj u ošetřujícího lékaře, myslela jsem, že on zná otcův zdravotní stav přece jen lépe. Ale vidím, že jsem se zmýlila. Sbohem, nebudu vás už obtěžovat.“

Zůstal jsem sedět jako omráčený. Ale zmohl jsem se jen na: „Zapomněla jste si tu jablka.“

„Nezapomněla, ty jsou pro vás. Táta mi říkal, jak vám chutnaly.“

Kdy jsem tašku plnou jablek vyhodil otevřeným oknem do zahrady, si nedovedu vzpomenout. Asi jsem byl v tu chvíli bez sebe. A přitom to byla ta samá jablka, žlutá, červená, ba i několik jonathanů. Ale ty bych na štědrovečerní mísu nepoložil.

Už v polovině prosince jsme museli dědovi Lopuchovi píchat morfium. Sám neřekl nic, ale ostatní pacienti i sestřičky mi donesly zprávu, že děda má hrozné bolesti a v noci občas křičí.

„Proč jste mi to neřekl?“ zeptal jsem se vyčítavě, když jsme mu píchli první injekci a děda se uklidnil.

„Slyšel jsem, že to zkracuje život,“ přiznal váhavě. „A já se chci přece dožít těch vánoc. Abych si ještě jednou mohl posedět s dcerami a vnoučaty. Pustíte mne přece na ty vánoce domů, že ano, pane doktore?“ ujišťoval se netrpělivě.

„Pustím, dědo, určitě pustím, jenom…“ to jsem nedopověděl, ale věděl jsem, co bude následovat. Množství dýchající plicní tkáně se stále zmenšovalo a děda měl už nepříjemně modré rty. Chyběl mu kyslík a ten jsme mu museli přidávat. Bylo jasné, že bez něj zemře. Ale děda se kyslíku bránil stejně jako předtím morfinu.

„Jo, injekci mi domů můžete přijet píchnout,“ řekl moudře, pokyvujíc hlavou. „Ale tyhle vaše aparatury s kyslíkem k nám nepřestěhujete. Jen si ho nechte, já se bez něj obejdu.“

Kategoricky popíral, že se mu nedostává dechu, ale jeho spolubydlící na pokoji mi prozradili, že často stojí celou noc u otevřeného okna a lapá zoufale po trošce vzduchu. Ale kyslíkový ventil u jeho postele, tak vábivě nabízející úlevu, zůstával uzavřen.

Modrá barva jeho rtů a nyní i tváří mě děsila a tak jsem se rozhodl, že ho přistihnu ve slabé chvilce a přinutím ho si kyslík vzít. Kdo chce druhého přistihnout, musí se přiblížit nepozorovaně. To se mi podařilo a tak jsem se stal svědkem slabé chvilky. Ne však dědovy.

Z pokoje ke mně doléhal rozčilený ženský hlas a mne to podráždilo, protože nebyl čas návštěv. Teprve poté jsem začal vnímiat, co ten hlas říká. Současně jsem poznal, že patří paní Jitce.

„Prosím tě, na co je mně ten tvůj barák? Vždyť je na spadnutí a ten můj chlap neumí opravit zhola nic. Vždyť nám tak všechno spadnne na hlavu. A hledat kupce, na to já nemám čas.“

„Ale Jitko,“ slyšel jsem tichý hlas starého pána. „Vždyť v tom domě jsme strávili tolik pěkných chvil. Já myslel, že ho budeš chtít. Dům, to je přece lepší než peníze, to je domov.“

„To jsou především jenom řeči,“ vyvřískl ženský hlas. „Na knížce máš sto tisíc, to vím. Ty dáš pěkně Helence z ručky do ručky a milostpaní se nemusí o nic starat. A já abych lezla po střeše, opravovala stropy a nadosmrti se zadlužila, jenom, aby ta předpotopní chalupa nespadla. Proč máš pořád Helenu radši než mě?“ Ozval se hysterický vzlykot. Stál jsem před dveřmi pokoje jako očarován a nevěděl jsem, zda utéct nebo zaútočit.

„To přece není pravda, Jituško,“ naříkal dědův hlas. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

„Jak mohlo?“ skočila mu hrubě do řeči. „Copak nebyla Helenka vždycky tvůj mazlíček? Přijede Helenka, musíme navařit, uklidit, vykoupat se, ne? Přijede Helenka, tak se Jitko dři a skákej milostivé dámě okolo zadku. Proč já se jenom nesebrala a neodstěhovala někam pryč? Byla bych stejně vzácná jako paní sestra a možná, že bych byla i stejný mazlíček jako ona.“

„Přece víš, že matka byla nemocná. Bez tvé pomoci by umřela mnohem dřív.“

„A co z toho mám?“ zaječela žena. „Ztratila jsem celé roky života a když má přijjít odměna, zase přijdu zkrátka. Víš, co udělám? Půjdu k tobě domů, seberu tu vkladní knížku a nikdo nikdy nedokáže, že jsi nějakou měl. Raději ji spálím, než by se měla dostat do rukou té ženské.“

„To neuděláš,“ vykřikl děda ze všech sil.

„To uvidíš!“ opáčila. „Když nejsi spravedlivý ty, musím se o spravedlnost postarat sama. Já tu jako blbec chodím den co den, nosím metráky jablek…“

To slovo mě probudilo. Už jsem nečekal. Rázně jsem rozrazil dveře pokoje.

„Odejděte, paní,“ řekl jsem, ztěží se ovládaje.

„Vy mě tak máte co vyhazovat!“ vykřikla. „Já jsem dcera, jak víte a přišla jsem navštívit umírajícího otce. Kdybyste byl člověk…“

„Vypadněte! A rychle!“ zařval jsem na celý pokoj. „Není doba návštěv.“

Zrudla a posbírala si věci. „Budu si na vás stěžovat,“ zasyčela, když procházela kolem mne.

Děda Lopuch plakal. „No tak, dědečku,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval.

„To nic, pane doktore, děkuju vám. Ona vám udělá nepříjemnost.“

„Nevěřím,“ pokusil jsem se o úsměv. „Je to přece vaše dcera.“

„Opouštějí mě,“ řekl hořce. „Už o mě nestojí. Jen o těch pár korun, které jsem si naspořil. Pro ně. A kvůli nim se teď hádají.“

„Třeba jí jenom ujely nervy,“ řekl jsem.

„Ba ne,“ odtušil. „Čtěte,“ a přistrčil mi dopis. Přelétl jsem očima kvapně psané řádky. „Milý dědečku…letos na vánoce nemůžeme přijet…moc jsme se těšili… Honza je nemocný…možná bude muset do nemocnice…asi něco se štítnou žlázou…veselé svátky. Podpis Helena.“

„Co když je váš zeťák opravdu nemocný,“ navrhl jsem.

„Pusťte mi ten kyslík, doktore,“ řekl unaveně.

„Ale co když…?“

„Neslyšel jste?“ zavyl raněným hlasem. „Pusťte mi ten kyslík, dusím se!“

„Pane primáři,“ řekl jsem. „Chtěl bych sloužit štědrovečerní službu.“

„Štědrý večer?“ podivil se primář. „Počítal jsem s tebou spíš na Silvestra. Štědrý večer dáváme spíš svobodným kolegům a ty máš rodinu. Služby jsou už stejně rozdělené. Samozřejmě ti je každý rád vymění. Ale co na to žena a dcera?“

„Budu sloužit klidně i toho Silvestra, pane primáři. Ale dejte mi i ten Štědrý den.“

„Tomáši, ty si chceš něco dokázat. A ani sám nevíš, jestli je to jen plané gesto nebo opravdu dobrá věc. Ptal ses vůbec pana Lopucha, zda chce žít? Zda ho nenutíš k něčemu, oč on třeba vůbec nestojí?“

„Touží po vánocích,“ řekl jsem vzpurně.

„To jest, toužil po nich, dokud měl naději strávit je v rodinném kruhu. Ale teď? Nemyslíš, že vánoční svátky tady v nemocnici  pro něj budou mnohem hroznější, než kdyby se jich vůbec nedožil?“

„Co o tom víte?“ zapochyboval jsem.

„Vím o tom tolik, že si mi tady v téhle kanceláři jeho dvě povedené dcery skoro vzájemně vyškrábaly oči, když jsem se jich ptal, ke které z nich bychom mohli starého pána převézt, aby tam mohl zemřít. Obě mají malé děti, nemocného člověka v domě si nemohou dovolit, chodí přece do zaměstnání. Pak se pustily jedna do druhé a tolik nadávek se do tak malé kanceláře snad ani nevešlo. Pozoruji tě, Tomáši, víc, než si myslíš. Ani nevíš, že tu stížnost, kterou na tebe podala dědova dcera za hrubiánské chování k ní i k otci, jsem stáhl z právnického odboru já s tím, že ti domluvím. Už dávno ji vynesla uklízečka s odpadky. Ale stále víc si myslím, že sis Vaňka znepřátelil zbytečně.“

„Pane primáři, já chci, aby žil – ještě pár dní. Chci toho tolik?“

„Chceš možná málo, ale zaplatíš za to příliš.“

Už v dalších dnech jsme museli začít píchat morfium dědovi víckrát denně. Skoro se ztrácel ve velké bílé posteli a vypadalo to jako zázrak, že ještě žije. Udivené pohledy se upíraly na jeho vpadlé tváře při každé velké vizitě a kolegové se dívali podivně i na mně. Životní zápas dědy Lopucha je začal zajímat. Doktor Vaněk mě propichoval pohledem a oslovit ho na pokoji, kde ležel děda Lopuch, bylo životu nebezpečné. A přitom děda nebyl až tak podstatný. Na něho se Vaňkův hněv nevztahoval.

Když jsem dědovi poprvé přinesl dávku morfia i ráno, vypravil z vyschlého hrdla otázku: „Dokážeme to, doktore?“

„Co dědo?“ Nerozuměl jsem.

„Jestli dokážeme vyhrát.“

„Nad kým?“

„No přece nad těma všema, co vám nevěří. Já přece vím, že se vám kvůli mně smějou. Že nikdo nevěří, že mě udržíte naživu do vánoc. Ale nebojte se, já vydržím. Budu se šetřit, budu šetřit každou trošku síly, ale vydržím. Já vím, že vydržím, buďte klidný.“

„O čem to mluvíte?“ vyjel jsem na něho. „Vždyť vy přece musíte žít kvůli sobě, ne kvůli mně! Co by to mělo za smysl?“

„Větší, než si myslíte,“ odtušil a spiklenecky se ušklíbl. „Ten Vaněk není dobrý člověk, já to poznám. Možná, že je dobrý lékař, v tom se nevyznám, ale srdce má černé. A vy jste proti němu nasadil mně a já vás nezklamu. Zažijete zadostiučinnění a to už pro mne stojí za to trošku si potrpět. Jste dobrý člověk, doktore a jste mladý. A mladí potřebují úspěchy jako vodu, aby jim narostla křídla a aby se uměli životem probít. A proto potřebujete, abych přežil.“

„To přece… Chtěl jste přece žít kvůli svým dětem, kvůli vánocům ve vašem domě, s dcerami a vnoučaty.“

„To už je pryč,“ pokusil se mávnout zesláblou rukou. „To záleželo i od jiných a to je pak vždycky nejisté. Ale to, abych se dožil Štědrého dne, to záleží – neuražte se – jenom na mně. A za to mi stojí žít.“

Tehdy mě zaštípaly oči. A cítil jsem pak slzy v nose pokaždé, když jsem přišel na vizitu a viděl dědovo trápení a jeho spiklenecké úsměvy, které stále méně a méně dokázaly rozhýbat svaly v jeho tváři.

Dodržel slovo. Přišel Štědrý den a doktor Vaněk svou sázku prohrál. Děda Lopuch mě přivítal v ten den trochu živěji.

„Tak jsme to dokázali, doktore, viďte?“

„Dokázal jste to, pane Lopuch.“

„Kdepak, kamaráde, my jsme to dokázali. Máme co slavit.“

„Otevřeme flašku,“ zahrál jsem veselost.

„Kdepak flašku. Pohádka!“

„Jaká pohádka?“

„No slíbil jsi mi přece pohádku, doktore, tu štědrovečerní. Co dávají?“

„Nějakou novou Popelku. S Libuší Šafránkovou v hlavní roli, myslím.“

„Moc pěkná pohádka. A moc pěkné děvče. Mohly by mě dát sestřičky do křesla a odvézt k televizi?“

„Ale dědo, vždyť potřebujete kyslík. A ten vám až k televizi nenatáhneme.“

„Co potřebuju, o tom jste doteďd rozhodoval vy. Ale teď už patří můj život jenom mně. A já potřebuju pohádku.“

Pokrčil jsem rameny – asi jsem to dokoukal od šéfa – a zavolal jsem sestřičky. Když ho přivezli k televizi, proseděl celý film se zavřenýma očima a skoro nedýchal. Ale ani nemodral. Snad ten kyslík opravdu nepotřeboval.

Když jsme ho pak převezli zpět nna pokoj a uložili do lůžka, začal si tiše, sotva slyšitelně prozpěvovat: „Tichá noc, přesvatá noc…“

A tvářil se nesmárně šťastně a spokojeně.

„Má vás moc rád, pane doktore,“ řekla mi sestra.

„Jak…?“

„Když jste odešel od televize, otevřel oči a řekl : „Už si přeju jen jedno. Aby byl u mně, až budu opravdu umírat. A myslel tím určitě vás.“

Toto přání se dědovi Lopuchovi nesplnilo. Zemřel na druhý svátek vánoční okolo poledne, pravděpodobně v době, kdy jsem já, nemaje službu, zasedal se ženou, dcerou a ženinými rodiči k slavnostnímu obědu. Byl skvělý!

Lidské osudy bývají komické, tragické a tragikomické. Ty druhé a třetí nemám rád.

Kitzbühel


 

Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí.

P1070285

Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si to historické souvislosti vyžadují, zajet necelých třicet kilometrů od lyžařského centra Kitzbühelu a navštívit onen Kufstein.

P1070340

Rozkošné městečko, které se musí každému líbit. Udržované domy pomalované podle tyrolské tradice (on je to sice kýč, ale když si na to zvyknete, začne se vám to líbit), čisté upravené ulice, citlivé sloučení tradičního s moderním, impozantní zelený Inn a ona obrovská pevnost na skále uprostřed města. Na té pevnosti si vylámal zuby i náš Karel IV.(tehdy ještě markrabě moravský a vlastně ani to ne, protože právě v tom roce mu jeho otec král Jan ten titul odebral) V roce 1336 pronásledoval jako správce Tyrol (jeho bratr Jan Jindřich byl ne příliš šťastně ženatý s dědičkou tyrolského hrabství Markétou zvanou Pyskatá – manželství se mu pro ošklivost nevěsty nepodařilo naplnit a bylo později z toho důvodu rozvedeno) prchající Bavoráky, ale pevnost v Kufsteinu se mu postavila do cesty a dále cesta nevedla. Válka skončila zase jednou bez vítěze křehkým příměřím.

Rozhodující události se ale v Kufsteinu odehrály v roce 1504 v rámci války o landshutské dědictví. Protože toto téma zřejmě českému čtenáři mnoho neřekne, pokusím se situaci aspoň zevrubně přiblížit. Po smrti císaře Ludvíka Bavorského z rodu Wittelsbachů v roce 1347 vládli nad Bavorskem jeho synové a těch bylo až šest. Následkem bylo rozdělení Bavorska na celkem čtyři úděly, přičemž bylo určeno, že v případě vymření jedné větvě v mužské linii, přejde tento úděl na ostatní větve Wittelsbachů.

Válka o dědictví Landshutské

Landshut pak byl hlavním městem největší a nejbohatší části Bavorska. Lansdshutský vévoda Jiří, zvaný příznačně Bohatý neměl sice syna, zato ale dceru Alžbětu a chtěl tedy prosadit její právo na následnictví – tedy pro jejího manžela Ruperta Falckého – jakási pragmatická sankce dvě stě let před Marií Terezií. Svatba se odehrála 10. 2. 1499. Ostatní, zejména pak mnichovský vévoda Albrecht, se s tímto porušením smluv nechtěli smířit. Když vévoda Jiří prvního prosince 1503 zemřel, vznesl Albrecht okamžitě nároky na landshutské dědictví. Protože ale mezitím Landshut držel pevně ve svých rukou  Ruprecht, obrátil se Albrecht na císaře Maxmiliána I s žádostí o rozsudek ve sporu. Císař se zeptal obou stran, zda jsou ochotny akceptovat habsburské územní nároky na oblasti Kufsteinu, Kitzhbühelu a Rattenbergu. Šlo samozřejmě o strategicky důležité území ale i o onu tam těženou měď, tolik potřebnou k odlévání kanónů v době, kdy byly právě meče a kopí na bojištích nahrazovány střelnými zbraněmi. Albrecht si pospíšil s ujištěním, že proti tomu nic nemá a Maxmilián tedy rozhodl v jeho prospěch. Falcká strana se s tím ale nehodlala smířit a začala válka.

Kufsteinský správce Hans von Pienzenau patřil původně k Albrechtově straně. Za 30 000 zlatých se ale rozhodl přejít na stranu Ruprechta Falckého, a když ke Kufsteinu přitáhl císař, aby město podle dohody s Albrechtem zabral, narazil na tvrdou obranu. Navíc si Hans von Pienzenau rád zažertoval a to i na císařův účet. Když císař začal pevnost, která platila za nedobytnou, ostřelovat z děl, nechal velitel pevnosti nepatrné škody, které střelba napáchala, demonstrativně zamést z hradeb metlami. To císaře rozzuřilo do nepříčetnosti. Nechal v Innsbrucku zhotovit dvě obrovské bombardy s poetickými jmény Purklepaus a Weckauf a dovézt je k pevnosti. Už po prvních výstřelech se zhroutila věž nad vstupem do pevnosti a Hans von Pienzenau nabídl kapitulaci. Bylo ale už pozdě. Rozzuřený císař nehodlal vyjednávat. Pevnost vzali jeho vojáci útokem a velitel pevnosti Hans i se svými patnácti nejvěrnějšími byl proti všem zvyklostem tehdejšího vedení války sťat. Na tuto událost narazíte v Kufsteinu skoro všude, nejplastičtější je ale ve starém městě pod pevností u takzvaného Auracher Löchl, kde jsou do stěny stejnojmenného hotelu zabudované dělové koule z tohoto obléhání.

P1070319

Protože Rupert i jeho žena Alžběta během války zemřeli, dostal Maxmilián následným mírem, co chtěl. Rattenberg – nejmenší , ale velmi půvabné tyrolské město na řece Innu, tehdy slavné těžbou stříbra, musel ovšem hned přenechat bankéřské rodině Fuggerů z Augsburku, kteří jeho tažení i ony obrovské kanóny financovali  a tím splatil své dluhy. Jakub Fugger starší zvaný Bohatý (jak jinak) dokázal během svého života dosáhnout evropského monopolu na těžbu mědi i stříbra a diktovat poté ceny v celé Evropě. Kolik bude stát dělo, o tom se rozhodovalo v Augsburku. Fuggerovi se mimochodem podařilo s pomocí mladého inženýra  patricia Janose Thurza obnovit už zpustlou těžbu stříbra a zlata v Uhersku a rodina Thurzo to díky tomuto spojení dotáhla nejen k pohádkovému bohatství, ale během sta let i k funkci palatina, tedy správce Uher.

Císař Maxmilián dal po vítězné válce kufsteinský hrad za fuggerovské peníze svým architektem Martinem Zeilerem přebudovat na pevnost, která měla být opravdu nedobytná. Výsledky Zeilerovy práce je možno vidět dnes a jsou opravdu impozantní. Pevnost ale stejně ještě jednou padla – 20. června 1703 v rámci války o dědictví španělské, dobylo pevnost bavorské komando. Už rok nato ale museli Bavoři město předat zpět Rakušákům a tak zůstal Kufstein ale i Kitzbühel definitivně rakouským.

V devatenáctém století sloužila kufsteinská pevnost jako vězení především pro maďarské vězně. Zejména císařská věž s třinácti celami sloužila jako vězení s nejpřísnější vazbou . Vedle mnohonásobného vraha Roszy zde byly vězněny i ženské aktivistky hraběnka Blanka Teleki von Szek a  Klára Lövey a mnozí velitelé maďarského  osvobozeneckého boje z let 1848/1849. Z hlediska maďarských dějin je tedy Kufstein určitě zajímavým poutním místem. V roce 1865 bylo vězení v císařské věži zavřeno, aby bylo znovu uvedeno do provozu za první světové války a pak ještě v roce 1945, kdy tam Američané a Francouzi posadili funkcionáře NSDAP.

Ale opusťme Kufstein a vraťme se zpět do Kitzbühelu. Tamější radní totiž pochopili ducha doby, a když těžba mědi přestala vynášet, přeorientovali se velmi brzy na tehdy se teprve rodící turistický ruch. Už v roce 1931 se poprvé konaly závody ve sjezdu na Hahnenkammu a tento sjezd – nejobtížnější ve světovém poháru, se stal pravým kultem. Závodní trasa není ani normální sjezdovkou. Mimo závod se neudržuje a je označena jen jako „extreme route“ tedy extrémní lyžařská stezka. Zřejmě pro jistotu, aby se ctižádostiví lyžaři, toužící po adrenalinu, na trase nepozabíjeli. Je to sjezdovka, o které jistý český lyžař prohlásil, že žaludek přijede do cíle až třicet sekund po vás. Jen pro orientaci, na startu se spustíte po sedmdesátiprocentním svahu a pak musíte trefit doleva do nejužšího místa sjezdovky zvaného „Mausefalle“ tedy past na myši, která se dá projet jen přímo. Kdo to přežil, má určité šance dostat se do cíle. Traduje se, jak kdysi Hubert von Hohenlohe, sjezdař závodící za Mexiko s jistým jiným exotem na  prohlídce trati přišli k oné Mausefalle. Podívali se dolů a Hohenlohe se zeptal svého kamaráda „ Do you believe, God loves you?“(Myslíš, že tě Bůh má rád?) Kolega zakroutil hlavou a odvětil: „I am not sure.“ (Nejsem si jistý) Odepnuli si lyže, místo obešli a ze závodu se odhlásili. Mimochodem sjezdovce na Hahnenkammu se říká v místní mluvě prostě jen „Streif“. Jaký je to kult dokázal dokumentární film „Der Streif – one Hell of a Ride “, který se promítal minulého roku v rakouských kinech. Jen za první týden jej shlédlo 65 000 diváků, což je pro dokumentární film naprostá senzace.

P1070257

Jenže Kitzbühel není jen Hahnenkamm. Středisko má 56 vleků a 168 sjezdovek, rozdělených do 7 oblastí A-G. Oblast B je na opačné straně na Kitzbühler Horn,není spojena s těmi ostatními a nezasněžuje se umělým sněhem.  Ale i těch ostatních šest je víc než impozantních. Zejména pak gondola 3S (v oblasti D) přemosťující údolí mezi centry D na Pengelsteinu  a F in Jochbergu na délce 3642 metrů ve výšce až 400metrů. Gondola, která pojme 30 lidí, zvládne těchto 3,5 km za devět minut.

Přístup ke kitzbühelskému lyžařskému středisku je překvapivě bezproblémový. Buď se dá zaparkovat za 7,50 Euro na den ( 7-19 hodin) přímo pod Hahnenkammem v centru města nebo v případě, že je toto místo obsazeno, na parkovišti v Ganslemu. Ale není ani třeba jezdit do Kitzbühelu, středisko je dostupné i z obce Kirchberg, kde jsou dokonce dvě parkoviště přímo pod gondolami Fleckalmbahn nebo Maierlbahn, obě patřící k oblasti E. Další přístupy ke středisku jsou z Jochbergu, kde je i hotel Kempinski pro ty, kteří mají rádi luxus a dosst peněz (oblast F) či dokonce ze vzdáleného MIttersillu (Oblast G). Ne nadarmo vyhrál Kitzbühel několikrát soutěž o nejlepší rakouské lyžařské středisko. Kolik milionů eur se tam investovalo do infrastruktury, si neodvážím ani odhadnout, jedná se určitě o částku v stovkách ba možná i tisících milionů. Ale výsledek stojí za to.

P1070286

Město má samozřejmě nádech snobárny, jak jinak. Butiky a luxusní obchody v malém městském centru, pětihvězdičkové (jako legendární „Weisses Rössl“) a čtyřhvězdičkové hotely. I  když letos ceny díky sankcím proti Rusku a tím pádem poklesu objednávek z Putinova carství ceny poklesly, jsou ještě stále dost vysoké, aby normálního smrtelníka odradily.  Ceny jídla a nápojů byly naopak naprosto normální, dali jsme si přímo proti radnici ve vinném sklípku pana Hillingera z Burgerlandu víno za velmi přijatelné ceny, ne vyšší než v jeho vlastním vinném sklepě v burgenlandském Joisu. Přímo vedle radnice je samozřejmě Casino v budově hotelu „Goldener Greif“ bez něhož by Kitzbühel samozřejmě nebyl Kitzbühelem. Celé malé městské centrum je krásně udržované, má několik kostelů, je se tam na co podívat a město samé určitě stojí za návštěvu – vždyť máte parkovné zaplacené až do sedmi do večera – noční tarif je dražší, a sice 11,50 Euro, ale začíná platit až po devatenácté hodině. A v blízkosti centra se dá parkovat večer a v noci i zadarmo.

Jak si ale zalyžovat v Kitzbühelu bez toho, aby se člověk zadlužil? Prostě se ubytovat v jeho blízkosti.

Když si pořídíte takzvaný lístek ALL STARS, můžete lyžovat na všech střediscích v okolí. A není jich málo a ani jedno není malé. Lístek platí kromě Kitzbühelu i pro St Johann in Tirol (krásné městečko s typicky tyrolsky pomalovanými domy a monumentálním barokním kostelem), Scheewinkel – Fieberbrunn, Steinplatte-Waidring, Skiwelt wilder Kaiser Brixental, Skicircus Saalbach Hinterglemm Leogang a i pro poněkud vzdálenější Zel lam Zee – Kaprun s ledovcem na Kitzsteilhornu, kde je celoroční lyžařský provoz a Ski Juwel Alpbachtal-Wildschönau. Garantuji vám, že to všechno za týden nemáte šanci stihnout. Lístek na všechna tato střediska na tři dny stojí 144 Euro, na čtyři dny 185 Euro, na šest dní 249 Euro a na sedm 272 Euro. Určitě žádný pakatel, ale nabídka za ty peníze je obrovská.

Nám se podařilo najít ve vesničce Kirchdorfu pension TASMA – rodinný pension s dobrým jídlem a stařičkou paní domácí vedoucí provoz podniku (určitě už má nejméně osmdesát, hovoří plynně anglicky a jejímu synovi  způsobuje maminčina vitalita očividně těžké deprese).   Cena byla velmi výhodná, čtyřdenní pobyt s polopenzí a třídenním lístkem na lyžování ALL STARS za 348 Euro na osobu, čili při současném kurzu za nějakých 9700 Korun, šestidenní pobyt stál pak 648 Euro i s příslušným lyžařským lístkem. A jídlo nebylo rozhodně špatné, to si ostatně žádná restaurace v Rakousku ani nemůže dovolit. Není divu, že vzhledem na danou cenu pension objevili především spořiví Holanďané (Kalvínovo učení se stále ještě nezapře, nicméně hříšně chutná strava jim očividně chutnala, i když tím ohrožovali svůj vstup do nebe). To je určitý nedostatek center, které jsme navštívili. Nachází se zde nadprůměrné množství podprůměrných lyžařů – oni ti Holanďané s lyžemi na nohou nevyrostli. Můj syn si třetí den lyžování přál aspoň jednu „dutch-free! sjezdovku, takového komfortu mu ale nebylo dopřáno.

P1070220

Všude v okolí – ať už v Kirchdorfu samotném nebo v St.Johan in Tirol – narazíte na památníky roku 1809. Rok v tyrolských dějinách skutečně památný, vztahující se k povstání Andrease Hofera. Po porážce u Slavkova v roce 1805 bylo Tyrolsko rozhodnutím Napoleona I. přičleněno k jeho věrnému spojenci Bavorsku (zase jednou). Což o to, bavorskou nadvládu by Tyroláci ještě jakž takž vydrželi, odvody svých chlapců do bavorské armády, která táhla s Francouzi celou Evropou už méně. Když jim ale osvícení Francouzi začali zakazovat chodit do kostela, byl oheň na střeše. Tyrolští sedláci dokázali pod vedením Andrease Hofera  klást pravidelné neporazitelné francouzské armádě odpor a několikrát dokonce bavorské i francouzské jednotky porazili – většinou na hoře Bergisel, kde je dnes innsbrucký skokanský můstek, součást Turné čtyř můstků. I poté, co Rakousko po porážce u Wagramu v roce 1809 kapitulovalo, pokračovali Tyroláci ve svém zarputilém odporu a přísahali věrnost rakouskému císaři, i když on o to už vůbec nestál. Výsledky byly fatální. Části Tyrol – a právě i oblasti Kirchdorfu či St.Johannu in Tirol, byly Francouzi doslova srovnány se zemí. Tyroláci jsou ale na tyto roky houževnatého odporu hrdí jako my na Jana Žižku a jeho husity.

Z našeho roztomilého Kirchdorfu bylo do Kitzbühelu 15 km, do St.Johann in Tirol 4 km, do Elmau (vesničky kde se točí slavný – z mého pohledu naprosto otřesný – televizní seriál Bergdoktor) 10 km, Na Steinplatte- Waidring, další  krásné středisko – 12 km. Jen Saalbach Hinterglemm Leogang a Zel am See na východě jakož i Albachtal-Wiildschönau na západě  (tenhle výlet se dá spojit s návštěvou půvabného Rattenbergu) jsou dál – mezi 40 a 50 km – čili hodinu autem.

Takže co mám říct závěrem. Někdy se vyplatí rakouský povinný program skutečně absolvovat. Jestliže jsem se bál, že Kitzbühel bude snobárna a jen snobárna pro milionáře, je to naopak skvělé lyžařské středisko nejvyšší kvality. Takže pokud to nevyjde letos, obujte si lyže příští rok – a vzhůru do Tyrol, které kdysi byly Bavorskem.

P1070268

Očkování


Očkovat – ano nebo ne?

 

Otázka více než provokativní. Jenže s těmito provokacemi musím žít už celá desetiletí.  Nyní celá diskuse znova vzplála – impuls je neobyčejně silná epidemie spalniček – jen v Německu 20 000 případů a dokonce jedno úmrtí – šestiměsíční kojenec tomuto onemocnění podlehl.  Spalničky (latinsky morbilli a slovensky osýpky, německy masern) sice platí za relativně málo nebezpečné onemocnění, přesto ale mohou být vedle vyrážky komplikovány životu nebezpečnými komplikacemi – zápaly plic a mozkových blan. V rozvojových zemích způsobují až 1,7 milionu úmrtí ročně (statistika z roku 2000). Světová zdravotnická organizace se snaží o vymýcení (eradikaci) tohoto onemocnění, její snaha ale stojí a padá s ochotou matek nechat své děti očkovat.

Co je principem očkování? Člověku je podán buď oslabený virus (živá vakcína), který není schopen rozvinout obraz infekční choroby, anebo mrtvý virus (mrtvá vakcína) která dodá do těla jen antigen viru s tím, že jej imunitní systém rozezná a vytvoří proti němu protilátky. Následkem je  tvorba protilátek, které dokážou zničit v případě nákazy virus ještě v zárodku, ještě než se dokáže rozmnožit a způsobit chorobu. Vytvoření těchto protilátek a aktivizace takzvaných „paměťových lymfozytů T“, které jsou schopny vir, s kterým tělo už jednou bylo v kontaktu okamžitě rozeznat, je principem očkování.

Rozdělení na živé a mrtvé vakcíny má význam – lidé s oslabenou imunitou, ať už vrozeně či následkem například chemoterapie, by se neměli nechat očkovat živými vakcínami, protože u nich hrozí, že i slabý virus může vyvolat plný obraz choroby, mrtvé vakcíny se ale bát nemusí.

Ačkoliv je prospěšnost očkování jednoznačně dokázána, najdou se totiž stále „osvícené matky“, které své děti očkovat nedávají – a ještě jsou na to pyšné. Zažil jsem dokonce i zdravotní sestry s tímto postojem, které přesvědčovaly své kolegyně, aby děti v žádném případě nenechávaly očkovat. A najdou se dokonce i lékaři, kteří odrazují své pacienty od očkování a argumentují, že se tím narušuje „přirozená imunita člověka“. A lékařská komora, která by měla proti takovým „lékařů“ nekompromisně zakročit, mlčí. I tito lékaři totiž platí lékařské komoře svých 2000 Euro měsíčně – bylo by škoda o ně přijít, je lepší dívat se jinam.

Podívejme se tedy, jak to na světě vypadalo, když měli všichni lidé ještě svou „přirozenou imunitu.“

Epidemie černých neštovic postihovaly evropskou populaci pravidelně, zemřeli na ně například i císař Josef I. či manželka císaře Josefa II. Kdo přežil, byl znetvořen, jako například francouzský revolucionář Marat, který se možná díky svému utrpení stal tak neúprosným a krvežíznivým – nepřímo tedy způsobily černé neštovice další stovky mrtvých, které poslal tento člověk na popraviště. Vedle černých neštovic řádila tuberkulóza, poliomyelitida, spalničky, záškrt a další a další choroby. Dětská úmrtnost byla prakticky padesátiprocentní. Až očkováním  (a samozřejmě i zlepšenou hygienou a výživou) se postupně podařilo dát dětem větší šanci na to, aby se dožily dospělého věku.

Historicky prvním očkováním byla vakcinace proti černým (pravým)neštovicím. Logicky, protože této epidemie se lidé vedle moru báli nejvíc. Byl to anglický lékař Jenner, který si všiml, že dojiči krav, kteří překonali tzv. „kravské neštovice“ se nenakazili neštovicemi černými. (Tyto dva viry jsou tak blízce příbuzné, že mají zkříženou imunitu). Údajně pana doktora na tento fakt upozornila jedna dojička, protože tento fakt byl mezi sedláky znám dlouho dřív, než si ho všimla lékařská veřejnost. Když doktor Jenner u oné dojičky vyslovil podezření na černé neštovice, vysmála se mu tato prostá žena slovy: „já přece nemůžu dostat neštovice, já už měla kravské.“ Uznání si pan doktor zaslouží, že se touto výpovědí zabýval, ověřil si ji a v roce 1796 začal používat viry kravských neštovic jako první očkovací vakcínu. V roce 1870 se očkování proti neštovicím stalo přímo bojovou zbraní. V čase prusko-francouzské války vypukla epidemie černých neštovic. Ve francouzském vojsku na ni zemřelo 23 000 vojáků, pruská (s německou důkladností očkovaná armáda) přečkala epidemii bez podstatných ztrát a ve válce zvítězila. Od roku 1919 bylo očkování proti pravým neštovicím v Československu určeno za povinné. Díky konsekventnímu očkování na celém světě se podařilo v osmdesátých letech hrozný virus eradikovat – tedy ve volné přírodě zničit. Posední případ byl popsán v Somálsku a v roce 1980 byl virus černých neštovic vyhlášen za eradikovaný. Viry černých neštovic se vyskytují už jen v laboratořích a tím pádem už i očkování proti nim přestalo být realizováno.

Proč se to podařilo? Protože tato choroba byla takovou strašnou hrozbou, že si vynutila spolupráci postižených nebo ohrožených. U dalších chorob to až tak úspěšné nebylo.

A přece, před očkováním umíraly stovky dětí strašnou smrtí udušením na záškrt. Dnes sice je možno proti Corynebacterium diphteriae – původci záškrtu – použít antibiotika, v čase rostoucích rezistencí baktérií proti všem dostupným antibiotikům nabývá ale očkování znovu masivně na aktuálnosti. Stejně je tomu i s černým kašlem (původce je baktérie Bordetella pertusis).

Dětská obrna přiváděla spousty dětí na kolečková křesla – pokud chorobu přežili. Letní mozková encefalitida přenášená klíšťaty způsobuje podobné těžké postižení. O tetanu ani nemluvě, strašné smrti v křečích udušením se báli už staří Řekové a proto sváděli své bitvy zásadně na loukách a ne na pooraném poli. Zarděnky, které jsou v podstatě – zejména u chlapců – neškodným onemocněním (pamatuji si, že to bylo nejlepší onemocnění, které jsem kdy měl – měl jsem nepatrnou vyrážku, cítil jsem se úplně zdravý, a přesto jsem týden nemusel do školy – bylo to něco jako mimořádné prázdniny) vedou u těhotných žen k děsivým malformacím plodu. Proti hepatitidě B neexistuje prakticky žádná úspěšná léčba, zato prakticky stoprocentně úspěšné očkování  – u hepatitidy C je to právě naopak.

Od časů geniálního Louise Pasteura se hledání očkovacích látek proti všem infekčním hrozbám stalo důležitým bodem medicínského výzkumu – A SAMOZŘEJMĚ I PRIORITOUFARMACEUNTICKÉHO PRUMYSLU. A v tom je ta svízel. Začalo se očkovat proti doslova všemu – aniž mohla být zajištěna stoprocentní úspěšnost, jako tomu je u černých neštovic či poliomyelitidy.  Očkuje se proti pneumokokům či chřipce a přesto může člověk onemocnět pneumokokovým zápalem plic či chřipkou. U chřipky je to vůbec vždy trochu loterie. Podle vývoje virů v posledních letech se připravuje vakcína, která by měla vystihnout vývoj viru. Právě letos to dopadlo naprosto špatně, vakcína se nepodařila. Chřipkový virus se vydal zcela jinou cestou vývoje, než očekávala vědecká veřejnost a vakcína neposkytla žádnou ochranu. První vakcíny chřipky (jedná se o živou vakcínu) způsobovaly vážné vedlejší účinky – buď horečky jako při pravé chřipce nebo pocit, který mi popsala řada starších očkovaných lidí „ že celou zimu sice nebyli vážně nemocní ale ani nebyli zdraví“.

Očkuje se proti rotavirům – určitě nepříjemné střevní onemocnění, v čase infuzí ale zvládnutelné – snad jen v případě, že matka průjem malého dítěte podcení, a přinese je k ošetření příliš pozdě, může mít fatální následky. Očkování živou vakcínou způsobuje ovšem slabou infekci s bolestmi bříška a to odrazuje mladé matky nejen od očkování proti rotavirům, ale slouží jim jako argument k všeobecnému odmítnutí očkování jako takového. Pak se ptám i já – je to opravdu nutné? Přiznám se, že i já mám někdy problém rozeznat, kde končí medicína a začíná pouhý business – prostý člověk pak nemá ani nejmenší šanci to rozeznat a musí se spolehnout na radu odborníků. Jejichž názory jsou ale bohužel často nejednotné.

Člověk si musí často vyslechnout argumentaci – mé děti nejsou očkované a jsou zdravé. Ano, protože profitují z toho, že absolutní většina populace je proočkovaná a proto se nebezpečné viry ve volné přírodě vyskytují jen velmi zřídka. Čím menší proočkovanost, tím větší nebezpečí nákazy – jako letos v případě oněch spalniček. Mimochodem, ono mrtvé dítě mělo jen šest měsíců, proti spalničkám se očkuje až v jedenáctém měsíci života – to dítě a jeho matka byly tedy nevinné, k zodpovědnosti by měly být hnány ony matky, které díky tomu, že své děti nedaly očkovat, rozpoutaly popsanou epidemii. Ohrozily tak nejen své vlastní děti, ale i děti jiné – v tomto případě se smrtelným koncem. Jak si to zodpoví před vlastním svědomím? Lehce, protože přímou zodpovědnost jim nikdo nepřičte.

V Německu zavedli znovu očkovací povinnost zákonem – matka, která dítě nedá očkovat, tedy porušuje zákon. Přiznám se, že o situaci v Česku nejsem dostatečně informován a budu vděčný, když touto informací někdo můj článek doplní. Rakousko se rozhodlo zase jednou pro falešný kompromis – vsadí prý na osvětovou činnost. Kdyby aspoň zakročilo proti lékařům, kteří dělají protiočkovací kampaň. Ale ani to se zřejmě nestane. V dnešním přetlaku informací, kdy na internetu může zveřejnit každý svůj názor, i kdyby to byl největší nesmysl, a řazení na stránce se řídí podle počtu kliků a ne podle kvality článku, je logicky každá mladá matka znejistěná,  protože zejména odpůrci jsou na sociálních sítích velmi aktivní. Kdo děti očkoval, nebude o tom psát, ten kdo neočkoval, bude se snažit před celým světem tento krok zdůvodnit a ospravedlnit.

Tady je prostor pro zákonodárce. Je třeba chránit děti proti přenosným chorobám, proti nezodpovědným  „osvíceným“ matkám i proti neočkovaným spolužákům a kamarádům.

Pokud tedy matka nedá své dítě očkovat a dítě onemocní – dopustila se v mých očích poškození zdraví z nedbalosti, v případě úmrtí pak se smrtelným následkem. Za takové trestné činy jsou normálně tresty odnětí svobody.

Lékař, který brojí proti očkovacímu programu, se pak dopouští trestného činu veřejného ohrožení. V žádném případě by neměl mít právo dále vykonávat lékařské povolání. Jestliže někdo bude tvrdit, že operovat slepé střevo je zranění pacienta a tím pádem nesmysl (mimochodem tvrdil to i velký profesor Josef Thomayer a jeho autorita byla tak velká, že to stálo život celou řadu lidí, kteří mohli po operačním zákroku přežít.) bude rychle stažen z provozu. Kdo brojí proti očkování proti nebezpečným chorobám, u kterých je ochrana očkováním SPOLEHLIVĚ DOKÁZÁNA, měl by sdílet stejný osud.

Velmi citlivě by se ale přitom musela stanovit hranice mezi povinným a nepovinným očkováním. A v tom může být problém, tady bude mít samozřejmě prsty ve hře farmakologický průmysl.

Proti čemu všemu se tedy dnes očkuje nebo se očkovat dá:

Záškrt

Tetanus

Černý kašel

Hemofilus influenzae B

Hepatitis B

Pneumokoky

Příušnice

Spalničky

Zarděnky

Dětská obrna

Meningokoky

Lidský Papilomavirus – původce rakoviny krčku dělohy

Letní meningoencefalitida

Plané neštovice

Herpes zoster

Proti tuberkulóze se neočkuje od roku 2010

Proti černým neštovicím se neočkuje od osmdesátých let minulého století