Month: February 2015


Feb
2015

Kolik Putina vydrží Evropská Unie

categories: Blog


Očividně ne příliš mnoho. Stačí, aby ruský vládce trochu zatlačil, a už se drobí. Samozřejmě že hraje roli ruský plyn, na němž je Evropa životně závislá (norská těžba může hlad po plynu pokrýt jen z malé části). Ale to není jediný důvod.

Jistěže, s Ukrajinou vsadila Evropská Unie na špatného koně. V průběhu uplynulých měsíců se potvrdilo, co jsem svého času psal. Totiž že Ukrajina má velký problém s hledáním své vlastní identity. Ze čtyř znaků definujících národ, tedy území, dějiny, jazyk a kulturu má ukrajinský národ jen dvě, totiž jazyk a kulturu. Dějiny i nepochybné území chybí a tím i pocit národní sounáležitosti. Západní Ukrajinec ze Lvova má s východním Ukrajincem z Charkova opravdu jen velmi málo společného a proto není ani příliš ochoten jít na východ země nasazovat krk. Při posledních odvodech do armády se z povolaných 120 000 mladých mužů dostavilo k odvodu pouhých 6 000. Vedení války na východě je údajně chaotické, ukrajinští generálové o něm nemají ani ponětí. Výsledkem jsou katastrofální porážky Ukrajinců u Doněcku a Debalceve.

Rusové si vyzkoušeli nové zbrojní systémy v praxi a jsou očividně s výsledkem spokojeni. V Minsku se zavázali stáhnout své těžké zbraně z území Ukrajiny, na jejímž území samozřejmě nikdy nebyly. Lhát a zatloukat byla osvědčená komunistická metoda a Putin i Lavrov mají nejlepší bolševické školy.

Boj o Ukrajinu je ztracený, otázka je jen, s kolika územím se proruští rebelové uspokojí. Zda je jejich hlad už uspokojen, či zda se rozhodnout odloupnout ještě něco navíc (například onen Mariupol, po kterém touží nejen oni jako po důležitém přístavu pro své uhlí, ale i Putin jako po mostě na Krym.)

A pozor, u příležitosti ročního jubilea kyjevského převratu demonstrovaly v Moskvě desetitisíce lidí,kteří chtěli “vyléčit Majdan”. Tedy obsadit Kyjev, svrhnout současnou ukrajinskou vládu a dosadit tam vládce podle moskevského vkusu. Viktor Janukovič se okamžitě přihlásil, že by měl zájem. Putin ho sice odměnil ledovým mlčením, ta demonstace je ale nepochybně výsledkem působení ruských médií a vyjadřuje mínění velké části ruského zmanipulovaného obyvatelstva. Demonstranti si žádali “velkou válku” proti Ukrajině. Zatím bez výsledku.

Ta válka na východě má ale jiné, mnohem fatálnější důsledky. Putin se přesvědčil, že Evropa proti němu nic vážného nepodnikne. Směšné sankce, které sice škodí ruskému hospodářství, ale nadále posilují jeho vnitropolitickou pozici (zejména v těžkých časech je třeba držet s vůdcem a jakýkoliv projev nespokojenosti s ním je projevem velezrady). Teorii mezinárodního protiruského spiknutí se Putinovi podařilo rozvinout naplno, podobně jako to bylo za Stalina a Rusové, kteří si ještě Stalinovu hrůzovládu pamatují, porozuměli. Úplné hospodářské embargo si Evropa kvůli ruskému plynu prostě nemůže dovolit, pokud nechce zmrznout a o vojenské podpoře „Nemocného muže na Dněpru“ se ani nehovoří. Angela Merkelová dokonce vehementně brání dovozu amerických zbraní na Ukrajinu. Má to svou logiku, Ukrajinský bankrot stejně zaplatí Evropané, proč by za tyto peníze měli Ukrajinci nakupovat americké a ne německé zbraně, že ano?

Jenže Evropa stejně není ve svém odporu proti Putinovu režimu a jeho expansionismu jednotná. Na jeho stranu se celkem logicky stavějí země, které jsou v Bruselu nepříliš oblíbené ať už kvůli svému katastrofálnímu hospodaření (Řecko, Kypr) nebo díky autoritativnímu způsobu vlády popírající jeden ze základních principů fungování západní společnosti, totiž liberální demokracie (Maďarsko)-

Řecko se postavilo energicky proti jakýmkoliv protiruským sankcím a žádá zrušení i těch existujících, Kypr poskytl Ruskému námořnictvu (a to i vojenskému) k dispozici své přístavy. Viktor Orbán přijal Putina v Budapešti s fanfárami a znaky největší úcty.

A ruský vládce hned reagoval. Jeho hrozby se přesunuly na sever, do Pobaltí. Chce vědět, zda je NATO stejně bezzubé jako Evropská Unie a zda něco podnikne, pokud by se rozhodl zopakovat ukrajinský scénář i v třech pobaltských státečcích. Atomové války se už nikdo nebojí a v lokální válce ukázaly ruské zbrojní systémy na Ukrajině svou kvalitu a převahu.

Rusko provokuje Balty už dlouho. Běží procesy proti Litevcům, kteří v letech 1988 – 1991 odmítali nastoupit do sovětské armády. Jsou v Moskvě odsuzování za dezerci k trestům vězení, což v praxi sice znamená pouze to, že nikdy nesmí do Ruska, v diplomacii se ale jedná o jasnou provokaci. Putinův poradce Markov hrozil při návštěvě Švédska třem pobaltským státům úplným zničením. Estonci reagovali a pozvali do země americké vojáky. Americké tanky jezdily tento týden po ulicích Narvy, nejvýchodnějšího města Estonska (kde žije 97 procent ruského obyvatelstva). Narva je od Ruského města Ivanogradu oddělena jen proudem stejnojmenné řeky Narvy a na jejích březích se na sebe mračí dvě obrovské pevnosti. Ta jedna na levém břehu, Hermanni Linnus, kterou vybudovali ještě křižáci na obranu proti ruské expanzi, tu druhou na břehu pravém dal postavit Ivan Hrozný, jako důkaz ruské přítomnosti v tomto regionu. Po roce 1721, kdy se Pobaltí stalo součástí Ruského impéria, až do roku 1991 ztratila tato symbolika na významu, teď se ovšem znovu probouzí. Řeka Narva není Něva ani Daugava, její proud má spíše symbolický než strategický význam, překročit ji by nebylo těžké. A poslat do Narvy několik provokatérů, kteří by obsadili radnici, vyvěsili nějakou narychlo spíchnutou vlajku „Ruské estonské republiky“ a požádali o ruskou ochranu a pomoc, by byla ta nejsnazší věc na světě. Obyvatel města by se stejně nikdo neptal, a když, tak jen v referendu pod kontrolou samopalů „separatistů“.

Rusko přítomnost Američanů v Narvě považuje za provokaci a odpovídá přípravou velkých manévrů na estonské a lotyšské hranici, kde bude nacvičovat útok na tyto zemičky. Harašení šavlemi pokračuje a nabývá na intenzitě. Barack Obama prohlásil, že Tallinn či Riga jsou pro NATO stejně důležité jako Paříž či Berlín a že budou v případě potřeby stejně intenzivně bráněny. Už jen z faktu, že měl potřebu to zdůraznit, běhá člověku po zádech mráz.

Estonsko samozřejmě není Ukrajina. Má fungující ekonomiku navázanou na skandinávské státy, minimální státní dluh (nejmenší v EU, jen 6 procent HDP) a jeho občané mohou díky členství v Evropské Unii cestovat bez víz po celé Evropě a velké části světa. Proto zřejmě nebude motivace obyvatel Narvy stát se vazaly velkého Ruska tak velká jako obyvatel Doněcka, Slavjanska či Luhanska. Ovšem i Narvané poslouchají státní ruský rozhlas a dívají se na státní ruskou televizi (soukromá nezávislá média už v Rusku nejsou) a mozky jsou jim tedy vymývány stejně intenzivně jako občanům východní Ukrajiny.

Ostatně Baltové své ruské spoluobčany po získání samostatnosti skutečně diskriminovali, ať už se jednalo o volební právo či o právo na privatizaci státního majetku. Museli s tím přestat, až když si požádali o vstup do Evropské Unie. Pocity hořkosti z devadesátých let ale mohu být v místních Rusech ještě dost živé.  Jestli se tím Baltové chtěli ruského obyvatelstva zbavit a přinutit ho k emigraci, pak plán nevyšel. Podle sčítání lidu v roce 2000 tvořili etničtí Rusové na Litvě 9 procent, v Estonsku 28 procent, v Lotyšsku dokonce 32 procent obyvatelstva, přičemž v Rize, hlavním lotyšském městě, je podíl Rusů přes šedesát procent.

Už slyším námitky, že jsme tedy tyto země neměli do NATO vůbec brát, byla to přece vždycky sféra ruských zájmů. Proč jsme je tedy neponechali jejich osudu? Možná proto, že si to tyto zemičky nepřály. Pro ně je ruská a německá okupace stejně tragická a nikdy se s ní nesmířili. I v roce 1938 se argumentovalo, že Čechy patří do sféry německých zájmů a proto si západ nechtěl v Mnichově pálit prsty. Jak to dopadlo, víme všichni. I tehdy Hitler argumentoval ochranou zájmů německy hovořícího obyvatelstva na území Československa. Stejnou písničku posloucháme i teď, po téměř osmdesáti letech. Neměla by nás nechávat lhostejnými.

Jsem vždy překvapen, když se stále znova přesvědčuji, kolik má Putin v Evropě příznivců (samozřejmě, stranu Marie Le Pen financuje, takže tato musí být loajální a všechny nacionalistické síly v něm vidí svůj vzor – jako jej viděly kdysi v třicátých letech minulého století v Adolfu Hitlerovi).  Stejně tak ho chválí politici, kteří by chtěli vládnout jako on (Orbán, či Erdogan v Turecku, který přijetím nových zákonů tento týden, které podstatně rozšiřují pravomoci policie a omezují možnosti proti státních protestů, udělal další důležitý krok ruským směrem). Ale i prostí Slováci a stále více i Češi ho obdivují a fandí východoukrajinským ozbrojencům. Tady mi zůstává rozum stát. Jako by opravdu neměli žádnou paměť. Zapomněli už na ruské tanky v českých slovenských ulicích v srpnu 1968? Argumenty, že to bylo za Sovětského svazu a teď je Rusko úplně jiné, jsou tak směšné, že mám problém se jimi vůbec zabývat a je vyvracet. Putin, Lavrov a jejich blízcí mají všichni nejlepší komunistické školy, může mi někdo vysvětlit, kde se měli změnit? Ano, z komunistů se stali fašisty, stejnou proměnu provedl v roce 1919 i Benito Musolini, když zjistil, že je jednodušší vládnout totalitně jedné zemi než celému světu. To je totiž jediný bod, kde se tyto ideologie rozcházejí. Zatímco komunismus hlásá proletářský internacionalismus, fašisté jsou nacionalisté. Přesto si mohou rozumět, jak dokazuje Alexis Tsipras,který se hned po svém zvolení vrhnul do ruské náruče.

V Řecku existují samozřejmě i historické reminiscence. Řekové jsou stejně jako Rusové pravoslavní, ruští turisté jsou v řeckých hotelích častými hosty a na poloostrově Athos je mnohem více ruských mnichů než řeckých. Řekové si mohli vybojovat samostatnost i díky ruskému tlaku, který car vyvíjel na tureckého sultána na Balkánu. Řekové tedy měli k Rusku vždy pozitivní vztah (ne tak k Německu, protože Němci se během své okupace Řecka za druhé světové války chovali bestiálně a vzpomínky na toto jejich působení jsou ještě stále živé).

Ale že se Rusům vrhají do náruče Maďaři, to je pro mě šokující. Po tom, co zažili v roce 1848/1849 a poté v roce 1956 je proruský příklon národa, který Rusy v čase komunismu nenáviděl snad nejvíc (nebo aspoň o tuto pozici statečně bojoval s Poláky), naprosto nepochopitelný. Samozřejmě se dá argumentovat, že to dělá Orbán a ne maďarský národ. Viktor Orbán je ovšem legitimním představitelem maďarského národa, byl do své funkce zvolen a to dokonce opakovaně. Má tedy podporu, pokud ne většiny, pak podstatné části maďarských voličů. (Že se s méně než padesáti procenty hlasů dá získat Maďarsku ústavní většina, je samozřejmě svévole Orbánova volebního zákona, ovšem tento zákon nedokázal změnit ani soud ve Štrasburku.)

Další sympatizanti typu Robetra Fica, či Miloše Zemana nejsou až tak podstatní, Fico si to nechce s Bruselem rozházet a Zeman je stejně všem jen k smíchu.

Jestliže ve stejný den promluvil Putin a obvinil Ukrajinu z genocidy proti ruskému obyvatelstvu a Zeman volal „Smrt abstinentům a vegetariánům“ charakterizuje to zřejmě nejlépe postavení obou těchto politiků. Při Putinově řeči běhal všem posluchačům po zádech mráz, při Zemanových výrocích se mohli umlátit smíchy.

Jenže Putina je stále víc, je stále přítomnější a stále agresivnější. Kolik dokáže Evropská Unie vydržet? Zejména, když se k moci dostanou lidé jako Marie Le Pen ve Francii či Heinz-Christian Strache v Rakousku. Angela Merkelová to sama nezvládne. A Britům je to stejně jedno, ti jsou na svém ostrově.   Sama snad Angela nezůstane. Ještě jsou tu Poláci. Protože kdyby i ti následovali maďarský příklad, znamenalo by to – a nejen v Polsku konec světa.

Putin ale infikuje jednu zemi za druhou. Má jasný plán a postupuje cílevědomě a efektivně. Na propagandu věnuje nejméně tolik prostředků jako na zbrojení. Vede válku na vojenské i diplomatické úrovni a má úspěch. Evropa se začíná drobit, stále více hrozí, že se kvůli Rusku rozhádá mezi sebou a půjde do kolen. Imunitní systém, který představovalo lpění na demokratických principech a existenci volného trhu as svobodě veřejného mínění slábne. Částečně i vlastní vinou, podhrabáván nenasytností bankéřů a burzovních makléřů a podvodníků. Evropa už má horečku a je otázka, zda ji dokáže překonat. Proti této infekci zvané Putin neexistuje totiž ani účinná léčba ani očkování.


Feb
2015

Ferdinand I.

categories: Blog, Historie


 

Byl sice až čtvrtým Habsburkem na českém trůnu, ale současně tím, kdo založil českou královskou habsburskou dynastii, která u nás vydržela až do roku 1918. Tato poněkud méně známá postava českých dějin mě fascinuje už dostatečně dlouho, abych o ní konečně napsal článek. Své literární místo dostala už v mém románu „Cti otce svého ale miluj ženu svou“. Pokud byla čtenářům románu nesympatická, pak se pokusím vysvětlit, proč byl Ferdinand takový, jaký byl. Chladný, cílevědomý, bez emocí, vládce bez skrupulí ale i milující manžel a otec.

Ferdinand I.

Ferdinand se narodil 10.března 1503 ve Španělsku a sice na zámku Alcalá de Henares blízko Madridu jako čtvrtý ze šesti sourozenců (kteří se všichni!!! dožili dospělosti) manželskému páru Filipovi I. Habsburskému (zvanému Sličný), tehdy ještě vévodovi burgundskému a Johaně, španělské princezně. Rok nato zemřela Filipova tchýně, kastilská královna Isabela (ta která poslala Kryštofa Kolumba za oceán) a Filip se stal králem kastilským toho jména prvním. Zdálo se, že je jistá a pěkná budoucnost malého Ferdinanda zajištěna. Nebylo tomu tak.

V září 1506 se král Filip vrátil z lovu někde v okolí Burgosu a zpocený se napil ledové vody. Následkem byla vysoká horečka, zřejmě zápal plic a předčasná smrt mladého krále 25. září 1506.

Aby toho neštěstí ale nebylo dost, Ferdinandova matka Johana se následně zbláznila. Nechtěla nechat pochovat ostatky svého manžela, chovala se i jinak nepříčetně, až zasáhl její otec a tím Ferdinandův dědeček, aragonský král Fernando II. Fernando dal svou dceru Janu zavřít do věže, kde pak živořila až do roku 1555, tedy bezmála padesát let. Děti jí byly odebrány a s výjimkou Ferdinanda poslány do Holandska, kde spravovala Nizozemí jejich teta Markéta, sestra Filipa sličného a vdova po následníkovi španělského trůnu Janovi. Proč se král Fernando rozhodl děti rozdělit, není známo. On sám se znovu oženil s Germaine de Foix z francouzského královského rodu a snažil se tak zoufale zplodit svého vlastního potomka, který by mohl zdědit aragonské království a zabránit tak nástupu potomstva jeho zetě Filipa, až se jednou předávkoval afrodisiaky a zemřel. To se stalo ale až v roce 1516.

Už o rok dříve byla dvanáctiletému Ferdinandovi vybrána nevěsta. Byla to poněkud skurilní záležitost. Mistr politických sňatků, Ferdinandův dědeček císař Maxmilián I., šilhal už dlouho po mocenském území Jagellonců, vládnoucích tehdy v Českém a Uherském království. V roce 1515 tedy dohodl dvojitou svatbu.  Ferdinandova mladší sestra Marie byla provdána za následníka uherského a českého trůnu Ludvíka a dceru jagellonského krále Vladislava I. Annu si měl původně vzít sám císař Maxmilián, v té době vdovec. Maxmilián ale mladou třináctiletou nevěstu odmítl (bylo mu 56 let!) se slovy „Když se chcete zbavit starého chlapa, dejte mu mladou ženu.“ Oficiálně zdůvodnil svou nechuť vzít si českou princeznu Annu tím, že by byla příliš dlouho vdovou a to že mladé ženě nechce udělat. Rozhodl, že si princeznu má vzít některý z jeho vnuků Karel nebo Ferdinand, nedokázal se ale rozhodnout, který by to měl být. Proto měla svatba 22. července 1515 v svatoštěpánském dómu ve Vídni poněkud kuriózní průběh – chyběl totiž ženich a do svatební listiny bylo místo jména ženicha napsáno pouze, že se jedná o vnuka císaře Maxmiliána.

Anna

V roce 1516 zemřel aragonský král Fernando a vlády v nyní už sjednoceném Španělsku se měl ujmout Ferdinandův starší bratr Karel. Tento se vydal na cestu z Holandska, kde strávil své mládí do Madridu a současně cestoval Ferdinand z Madridu do Bruselu. Zemřelý král Fernando totiž přikázal, že se ti dva chlapci nemají nikdy setkat, proto byly i cesty obou plánovány tak, aby k žádnému setkání nemohlo dojít.

Ferdinandovo dětství tedy nebylo právě šťastné. Otce nepoznal, matku vlastně taky, protože k ní neměl do její internace přístup. Všichni jeho sourozenci žili ve vzdáleném Holandsku a vůbec je tedy neznal. Žil na dvoře dědečka, který ho neměl rád a dával všemožně najevo, že by se těch Janiných spratků nejraději všech zbavil. Ferdinand navíc neurostl právě do výšky a krásou také neoplýval, jeho habsburský ret byl víc než výrazný. Díky své španělské přísné výchově byl i tak trochu morous, který se neuměl usmát, v podstatě tedy žádná lákavá partie.

Nyní se přestěhoval do Holandska k tetě Markétě a mohl jen z dálky přihlížet, jak se jeho starší bratr ujímá vlády nad Španělskem s jeho zámořskými koloniemi. Pro něj nebyla v plánu žádná koruna a žádná moc. S bratrem se vůbec neznali, Karel byl navíc psychicky poměrně labilní a tvářil se, jako by žádného bratra ani neměl.

12. ledna 1519 zemřel císař Maxmilián, dědeček obou bratrů. V Římské říši se rozehrál velký mocenský a, u něhož byl ale šestnáctiletý Ferdinand jen bezmocným divákem. Licitovalo se o to, kdo se stane novým císařem, zda Habsburk Karel nebo francouzský král František. Kurfiřti, kteří měli voličský hlas, byli nestoudní a hodlali volit prostě toho, kdo zaplatí víc. Díky augsburským bankovním domům Fugger a Welser, které přispěly na Karlovy úplatky tehdy neslýchanou sumou 600 000 zlatých, vyšel Habsburk z volebního klání jako vítěz. Stal se tak i pánem Německa a přilehlých území. Ne ovšem v právě klidném období. 31. října 1517 totiž přibil Martin Luther svých 95 tezí k reformě církve na vrata dómu ve Wittenberku a jeho učení se díky knihtisku šířilo jako požár. Starý císař Maxmilián už do církevního sporu nezasahoval a papež Lev X. (1513 – 1521) se ukázal jako naprosto neschopný. Kdyby na římském stolci seděl některý ze jeho předchůdců, ať už Alexandr VI. (Borgia) nebo Julius II.(della Rovere), měl by to německý reformátor zřejmě mnohem těžší. Lev X. jej předvolal do Říma, a když se tam Luther nedostavil, vydal bulu Exsurge Domine, kterou Lutherovy články odsoudil. Když ji Luther za nadšeného jásotu shromážděného davu spálil, vyobcoval jej papež z církve a tím své prostředky vyčerpal. Další jednání bylo na nově zvoleném císaři Karlovi.

Luther

Ten nerozuměl ani náboženskému sporu ani způsobu vlády. Nechtěl přenechat svému mladšímu bratrovi, kterého ani neznal, vůbec nic. Musela zasáhnout teta Markéta. Ta přiměla Karla, aby svému mladšímu bratrovi Ferdinandovi přenechal rakouské dědičné země. Ten tak učinil na říšském sněmu ve Wormsu 28. dubna 1521 (byl to stejný sněm, na nějž byl předvolán Luther, aby zde obhajoval své učení. Karel mu vydal ochranný glejt a skutečně jej i dodržel – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského před sto lety a i když Luther své teze neodvolal, poskytl mu císař svobodný odchod – všechna čest, tak se chová čestný, ne ovšem schopný panovník.) Předáním rakouských zemí Ferdinandovi bylo rozhodnuto i o ženichovi pro českou princeznu Annu. Protože se české a uherské království dostalo do sféry zájmů Ferdinanda, uskutečnil se teď v Linci 26. května 1521 sňatek. Toto manželství se ukázalo jako neobvykle šťastné. Nejen, že měl Ferdinand s Annou 15 dětí, ale opravdu ji upřímně a věrně miloval, skutečnost v té době velmi neobvyklá. Není známo, že by měl někdy milenku, zato se dochovaly tucty jeho dopisů, v nichž své ženě vyznává lásku. Po její smrti v roce 1547 se znovu už neoženil (bylo mu teprve 44 let), ba dokonce ani neudržoval žádný poměr s jinou ženou. Až do konce života žil v celibátu a oblékal se pouze do černé barvy. Na památku své zemřelé manželky nechal v pražských královských zahradách postavit letohrádek, který nese její jméno a je nejkrásnějším pomníkem vrcholné renesance v Praze. Ferdinand dal ke stavbě jen podnět, na samotnou realizaci dohlížel jeho nejoblíbenější stejnojmenný syn, jenž byl od roku 1547 správcem českého království.

Ferdinand, jenž od útlého dětství nikdy nepoznal lásku, dokázal tuto velmi cenit a dokonce i opětovat. Karel se oženil o pět let po svém bratrovi s portugalskou princeznou, protože tehdy ještě chudé Španělsko pokukovalo stále závistivě po portugalském bohatství, pocházející ze zámořských objevných cest. (Karta se měla brzy obrátit, dobytí Mexika Hernanem Cortesem v roce 1521 a říše Inků Franciscem Pizzarem v roce 1532 mělo znamenat obrovský přísun bohatství do španělských pokladen.)

Ferdinand se mezitím ujímal vlády v Rakousku. Nebylo to snadné. Stavy, toužící po emancipaci, sesadily radní jmenované císařem Maxmiliánem (aspoň je nevyhazovaly z okna, tento český zvyk se ve Vídni neujal) zvolily si vlastní zastupitele a žádaly po novém osmnáctiletém vévodovi tzv. volební kapitulaci, tedy podpis pod listinu podmínek, za nichž ho byly ochotny uznat svým pánem. U Ferdinanda ale kously do žuly. S „povstalci“ vůbec nevyjednával, nechal je zajmout a osm z nich (z toho dva šlechtice) pak ve Vídeňském novém městě popravit (tzv. Wiener neustädter Blutgericht“.)

Ferdinand se tedy ujal moci krvavým způsobem a dal jasně najevo, jak si představuje způsob vládnutí – totiž španělským autoritativním způsobem, který byl ve středoevropských zemích, kde víceméně vládly stavy králi, přinejmenším neobvyklý.

Doba jej měla ale postavit brzy před další velké výzvy. V letech 1524 – 1526 zachvátilo celý jih Německa povstání sedláků takzvaná „selská válka“. To se podařilo jen s velkou námahou rozdrtit, výsledkem byly vylidněné vesnice, neobdělaná pole a hlad. Ferdinand se ukázal i tedy naprosto neúprosný. Na vůdce tyrolských sedláků a horníků, kteří se zúčastnili povstání, Michaela Gaismaira vypsal odměnu 1000 zlatých, a když byl tento v roce 1532 v Padově skutečně zavražděn, vyplatil Ferdinand jeho vrahům tuto sumu, i když si ji musel vypůjčit u bankéřského domu Fuggerovců. Ferdinand neměl ve zvyku odpouštět, nepovažoval to za užitečné.

Sotva se podařilo sedláckou revoltu potlačit, vyrazilo v roce 1526 do Uherska obrovské turecké vojsko sultána Sülejmana nádherného. Uherský a český král Ludvík, ženatý s Ferdinandovou sestrou Marií, ale stále ještě bezdětný, se osmanské přesile postavil u Moháče, byl na hlavu poražen a sám na útěku zahynul v dunajských močálech. Království české a uherské bylo bez krále. Ferdinand ihned uplatnil svůj nárok na tuto korunu, jakožto manžel dědičky obou království, své manželky Anny. Nebylo to ovšem až tak jednoduché. Obě monarchie byly totiž volitelné a tím pádem musel Ferdinand dosáhnout od stavů českých a uherských vítězství ve volbách.

Zatímco v Čechách nenarazil na žádný větší odpor a byl králem zvolen, v Uhrách proti němu stál významný protikandidát- sedmihradský vévoda Jan Zápolský. Tento nechal už svého krále Ludvíka na holičkách, když se svým pomocným vojskem nezasáhl do bitvy u Moháče, nyní chtěl zaujmout jeho místo. Zatímco šlechta západních Uher zvolila v Bratislavě králem Ferdinanda, východ ovládl Zápolský, který se nechal korunovat ve Stoličném Bělehradě. Boje se táhly, v roce 1528 se Ferdinandovi podařilo dobýt hrad Trenčín a upevnit tak svou moc nad západními Uhrami. Zápolský se v důsledku svých neúspěchů rozhodl proti Habsburkovi požádat o tureckou pomoc. Sultán vpadl v roce 1529 do Uher, dobyl 8. září Budapešť a 25. září oblehlo turecké vojsko Vídeň. Naštěstí byl už pozdní podzim, navíc se v tureckém vojsku rozmohly obvyklé epidemie a tak se sultán rozhodl už v polovině října obléhání ukončit, odtáhl na Graz a zpustošil celé Dolní Rakousko a Štýrsko.

Pozice Habsburků byla skutečně nezáviděníhodná. V Německu řádilo selské vojsko, z východu na ně útočili Turci, v Uhrách bylo třeba vytlačit Zápolského a v Říši přestupovalo stále více knížat k Lutherovu učení. Císař Karel nemohl svému bratrovi příliš pomoci, byl zaneprázdněn válkou s francouzským králem Františkem I. I když se mu podařilo v bitvě u Pavie jakoby zázrakem Francouze 24. února 1525 porazit a francouzského krále dokonce zajmout, ten po svém propuštění pokračoval v bojových akcích. Na svou stranu získal i papeže Klementa VII., což vedlo k tomu, že habsburské vojsko pod vedením Karla Bourbonského táhlo na Svaté město. Velitel při útoku na věčné město padl a jeho soldateska bez velení dobyla a vyplundrovala 6. května 1527 Řím (Sacco di Roma) a bezmála zabila i papeže. Teprve v roce 1529 vyjednaly v Cambrai mír Markéta Rakouská (Ferdinandova už vzpomínaná teta, která se zasloužil i o smír mezi Ferdinandem a Karlem a o rozdělení habsburských držav) a Luise Orleánská – kde se nemohli dohodnout chlapi, udělaly to za ně dámy. Markéta Habsburská musela být opravdu velmi moudrá žena. Dokázala pacifikovat odbojné Holanďany, že se dokonce pod její vládou cítili spokojení, usmířila Karla s Ferdinandem a nakonec dokázala vyjednat i mír s Francouzi. Bez ní by byla situace obou mladíků Karla a Ferdinanda zřejmě neudržitelná a kdo ví, jak by to s habsburskou mocí bez této dámy dopadlo.

Pro Karla všechen tento stres na západě znamenal jeho rostoucí nezájem o říšské věci. 5. ledna 1531 dosáhl zvolení svého bratra Ferdinanda římským králem a přenesl na něj mnohé pravomoci, co se týkalo spravování Říše. Vzápětí vznikl takzvaný šmalkandský spolek protestantských knížat, s nímž si ani Karel ani Ferdinand zatím nevěděli rady. Došlo k tedy k dohodě a zavládl křehký říšský smír.

Dvacetiosmiletý mladý muž Ferdinand toho měl na krku opravdu hodně, nejvíc ale ochranu křesťanstva před narůstajícím tureckým nebezpečím. Nezdálo se, že by něco mohlo postupující Turky zadržet, nejméně ze všech rozhádaná a nejednotná česká, uherská a rakouská šlechta, lpící na svých privilegiích a krajně neochotná platit na válku daně. V roce 1540 utrpěl Ferdinand od Turků těžkou porážku, v témže roce ale zemřel Zápolský. Protože se sedmihradskému knížeti ale ve stejném roce narodil syn, bylo nemluvně uznáno sultánem za loutkového panovníka východní části Uher pod tureckým protektorátem. Došlo tak k rozdělení Uher na tři části, na habsburský západ, na turecký střed s Budínem a sedmihradský východ.  Teprve v roce 1547 se Ferdinandovi podařilo po dlouhých jednáních dohodnout se sultánem mír, v němž se zavázal platit Turkům 30 000 zlatých ročně.

Sulejman

Byl nejvyšší čas, že se podařilo odlehčit východní frontu, hrnec totiž přetekl v Německu samotném. Ferdinand po celou dobu svého života upřímně usiloval o smíření katolické a protestantské strany a snažil se za každou cenu zabránit rozštěpení křesťanstva. Ani jedna strana mu to ale neulehčovala. V roce 1541 byl smír asi nejblíže. V Řezně vedl za katolickou stranu jednání umírněný a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini. Jenže protestanti byli při jednáních naprosto neflexibilní. Nedokázali se dohodnout ani mezi sebou, ne tak ještě s římskou delegací. Jednání skončila krachem, což znamenalo ztrátu prestiže dotyčného kardinála a jeho umírněné strany. Papež Pavel III. svolal na císařovo naléhání na konec roku 1543 koncil do Trientu, který byl ale brzy přerušen a pokračoval znovu až v roce 1551. Jenže k moci v Římě se dostali fanatici a ti si v roce 1555 zvolili neúprosného Pavla IV. Naděje na smír mezi reformovanými a konzervativními křesťany umřela a vše směřovalo k rozdělení církve, čemuž se Ferdinand až do konce snažil zabránit. Ale tridentský koncil nepřijal ani jeden z jeho návrhů. Trval do prosince roku 1563 a přijal usnesení, která odsuzovala Lutherovo učení a přinutila tak jeho stoupence, aby se „udělali pro sebe.“

V Německu se konflikt vyhrotil už v roce 1547. Karel totiž postupoval jinak než Ferdinand a – dá se říci – mnohem méně šikovně. V roce 1546 uzavřel s papežem spolek na zničení protestantů, vyhlásil říšský acht proti hessenskému Landkraběti Filipovi a zbavil kurfiřtské hodnosti saského kurfiřta Johana. Šmalkandský spolek se tak dostal s císařem do války. Ferdinand spěchal bratrovi na pomoc a – narazil na český odpor. Češi, sami ve své naprosté většině protestanti, odmítli podpořit Ferdinandovo tažení proti německým „bratrům ve víře“. Zdůvodňovali to svými privilegii, jež jim dovolovala odmítnout vojenskou službu mimo území Čech. Ve vzrušených chvílích zemřela při patnáctém porodu Ferdinandova milovaná manželka Anna. Ferdinand dával za smrt milované manželky vinu povstalcům. Karlovi se s Ferdinandovou pomocí (a s pomocí Mořice Saského – jenž byl taky protestant, ale slíbená kurfiřtská hodnost mu byla cennější než jeho náboženské přesvědčení)  přesto podařilo protestanty u Mühlberka drtivě porazit a kurfiřt Johan upadl do jeho zajetí. Habsburkové stáli na vrcholu své moci, na takzvaném „pancéřovaném sněmu“ v Augsburku v roce 1548 se museli protestanti s výjimkou přijímání z kalicha a povolených sňatků kněží ve všech ostatních bodech podrobit.

Ferdinand si pak vyrovnal účty s českými stavy, které ho nechaly v kritickou chvíli na holičkách. Postupoval stejně nelítostně jako kdysi ve Vídni, odepření vojenské pomoci se pro něj rovnalo zradě a tu bylo třeba potrestat co nejpřísněji. Následovaly popravy, konfiskace majetku, odebírání městských privilegií. Ferdinand situaci velmi šikovně využil k posílení absolutismu v českých zemích a oslabení stavovské opozice. Pak pověřil spravováním českých zemí svého stejnojmenného druhorozeného syna Ferdinanda. Byl to chytrý tah, ostatně jako vše, co císař dělal. Ferdinand byl zřejmě nejchytřejší z jeho synů a dokázal zemi velmi šikovně pacifikovat a změnit veřejné mínění krok za krokem opět v habsburský prospěch.

Karlovi se v říši dařilo mnohem méně. Jeho spojenec Mořic Saský, kterému císař bezpodmínečně důvěřoval, se spikl se svými souvěrci a vyhlásil císaři válku. 23. května 1551 obsadil Mořic Innsbruck, odkud v noci a údajně jen ve spodním prádle utíkal císař Karel, aby se vyhnul potupnému zajetí. Tato událost zasáhla císaře tak těžce, že od té chvíle uvažoval už jen o své abdikaci. Politické úkoly v Říši musel plnit a řešit jeho mladší bratr.

V roce 1555, v roce, kdy v dalekém Španělsku zemřela Ferdinandova matka Johana, kterou on sám nikdy nepoznal, se obě strany sešly v Augsburku, kde uzavřely definitivní mír. 25. září 1555 byl vyhlášen takzvaný augsburský náboženský mír, který ustanovil zásadu „koho vláda, toho náboženství“. Znamenalo to definitivní rozštěpení církve i Německa. Ferdinand musel podepsat mír, který znamenal zánik všech jeho snah a nadějí. Neměl na této porážce vinu, ale musel nést její důsledky.

Habsburkové byli tímto mírem totiž nejvíc postiženi. Jako jediní z katolických vládců vládli totiž zemím s drtivou protestantskou většinou ať už v Čechách, v Uhersku či Rakousku. Říšská knížata jim se sarkastickým úsměškem přenechala úlohu, aby v těchto svých zemích prosadili i svou víru. Ferdinand se toho úkolu nelekl. Věděl ovšem, že nesmí postupovat násilím. Krok po kroku získával půdu, prosazoval do vlivných úřadů katolické šlechtice a v roce 1561 se mu podařilo obnovit i pražské arcibiskupství, jež bylo od smrti husitského arcibiskupa Jana Rokycany v roce 1471 neobsazeno. Charakteristické je, že novým arcibiskupem byl jmenován Antonín z Mohelnice, křižák osvědčený v mnohých bojích proti Turkům, o němž mohl Ferdinand předpokládat, že se o sebe dokáže sám postarat, i kdyby bylo nejhůře. Nakonec nejhůře nebylo. Katolicismus, husitskými bouřemi v Čechách téměř vymýcený, začal pomalu ale přece na české půdě zapouštět kořeny.

25. října 1555 odstoupil v Bruselu císař Karel a Ferdinand se stal jeho oficiálním nástupcem. Zvolen byl 12. září 1556 a jako první použil titul „volený římský císař“. Jestliže se jeho předchůdci stále ještě snažili dosáhnout legitimizace své volby korunovací od papeže, i když od časů Friedricha III. (19.3.1452) se tak už nikdy nestalo v Římě, Ferdinand se z pragmatických důvodů podobné procedury vzdal. S Pavlem IV. měl velmi špatné vztahy, protože fanatiky nesnášel a nehodlal se od papeže nechat vydírat. Postavil hlavu křesťanstva před hotovou věc a tato se pod dojmem ztráty své moci nad rozsáhlými oblastmi Evropy, musela s novým císařovým titulem smířit.

Ferdinand začal hned s jednáními se španělskými Habsburky o dalším následnictví.  Filip II. syn Karla V. měl totiž o titul císaře eminentní zájem a dělal si na něj nárok. Po Ferdinandově smrti hodlal převzít říšské žezlo on. Ferdinand naproti tomu samozřejmě chtěl, aby na trůn po něm usedl jeho syn. I když sám favorizoval svého druhorozeného Ferdinanda, který vyhovoval jeho představám o budoucím římském králi mnohem lépe než prvorozený Maxmilián, bylo mu jasné, že tuto variantu neprosadí. Musel bojovat o Maxmiliánovu korunu a bojoval jako lev. Vyjednal si podporu kurfiřtů, kteří díky pohnutým časům v posledních desetiletích, kdy udělali s pragmatickou politikou rakouských Habsburků (tedy Ferdinanda) na rozdíl od Španělů dobrou zkušenost (a od Maxmiliána, jenž byl ještě tolerantnější než jeho otec, si slibovali ještě víc svobod). Tito se tedy postavili proti španělské kandidatuře. Nakonec došlo k dohodě. Ferdinand se vzdal bohatého Nizozemí (dnešní Nizozemí a Belgie) ve prospěch Španělska, a zato si jeho syn mohl dělat nárok na následnictví na německém císařském trůně. Španělé měli mít z tohoto dárku málo radosti. Dokud Nizozemí spravovaly ženy, ať už Ferdinandova teta Markéta nebo jeho sestra Marie, vše fungovalo. Když ale moc v zemi převzali španělští místodržící, vypuklo v roce 1566 povstání, s kterým si Španělé nikdy neporadili a v roce 1648 museli po osmdesátileté kruté a zničující válce severním nizozemským provinciím přiznat nezávislost.

Ferdinandovi se podařilo říši stabilizovat. Když v roce 1564 umíral, odevzdával svému synovi kompaktní útvar Římské říše, soustátí Rakousko-Česko-Uherské a jakýs takýs mír s Turky. Tento mír ale nevydržel dlouho. Když se Maxmilián II. v roce 1566 pokusil zastavit platby tributu tureckému sultánovi, vpadl Sülejman Nádherný ještě jednou do Uherska a dobyl pevnost Szigetvár.

Ferdinand I je pochován je spolu se svou manželkou v chrámu svatého Víta. I když zemřel ve Vídni, přál si být pochován po boku jediné ženy, kterou v životě miloval. Jejich sarkofág nechali postavit ve středu hradčanské katedrály jejich synové Maxmilián a Ferdinand.

Jaký tedy byl Ferdinand I.?

Postavou malý, politickým dílem velký. Chladný a neúprosný politik neváhající trestat a popravovat, na druhé straně lidsky milující manžel. Zda i milující otec, o tom budu ještě hovořit.

To vše si vzájemně neodporuje. Jak víme, malí muži jsou často velmi ambiciózní a snaží se svůj tělesný handicap kompenzovat.

Ferdinand vyrostl bez lásky, osamocený v bigotním a k němu nepřátelském španělském prostředí. Nebyl zvyklý navazovat citové vazby a v politice postupoval naprosto nekompromisně a chladnokrevně bez ohledu na ztráty. V osobním životě ale dokázal k první osobě, jež mu projevila lásku, přilnout celou duší.

V dětech ovšem viděl především prostředky k získání a upevnění politické moci a byl v tom někdy až nelítostný. Měl totiž jedenáct dcer a provdat jedenáct děvčat není jednoduchá úloha, zejména když musí panovník o peníze na věno pokaždé prosit stavy svých zemí na nekonečných sněmech. Nakonec se mu to stejně nepodařilo, dvě z dcer skončily v klášteře, protože se pro ně žádný ženich nenašel a dvě zemřely už v dětském věku. Přesto byl ke svým děvčatům neúprosný. Svou prvorozenou dceru Alžbětu provdal za polského krále Zikmunda II. Augusta. Nešťastná Alžběta v osmnácti letech zemřela, prý otrávena svou tchýní Bonou Sforzou, které litevský Vilnjus vděčí za italské renesanční stavby. Přesto Ferdinand provdal za polského krále další svou dceru Kateřinu. Ani ta ale nebyla ve Varšavě šťastná. Protože nedala Sigmundovi vytouženého dědice, poslal ji tento s hanbou zpět do Vídně. V šestnáctém století nikdo vůbec neuvažoval, že by v bezdětném manželství mohl být na vině muž. Sigmund August byl ženatý celkem třikrát, přesto rod Jagellonců v jeho osobě vymřel.

Synové byli ještě důležitější mocenský prostředek. S nimi měl Ferdinand naprosto rozdílné vztahy. Poslušný byl vlastně jen nejmladší Karel. Ten měl totiž v době smrti své matky Anny teprve 7 let, nemohl se tedy naučit toleranci a samostatnosti jako jeho starší bratři. Toho se podařilo oženit s bavorskou princeznou Marií Annou a toto manželství nakonec zachraňovalo habsburskou dynastii. Karel se předtím neúspěšně ucházel o anglickou královnu Alžbětu I. Ferdinand myslel globálně a protestantská Anglie mu byla trnem v oku. V jeho anglických plánech mu ale udělal čáru přes rozpočet jeho druhorozený syn Ferdinand. Když jej otec chtěl poslat do Anglie na námluvy, vyšlo najevo, že se Ferdinand mladší, podle svého pozdějšího sídla zvaný Tyrolský, oženil ilegálně s dcerou augsburského bankéře Filipínou Welserovou. Tento čin vedl k rozkolu obou Ferdinandů. Otec nakonec synovi odpustil – ne ale jeho manželce.

S nejstarším Maxmiliánem měl pak císař největší starosti. Liberálně vychovaný Maxmilián byl sice vehnán do strategicky důležitého sňatku se svou sestřenicí španělskou princeznou Marií a zplodil s ní 16 dětí (i když sám prokazatelně trpěl na syfilis, kterou si k nevůli svého otce přivodil v dobách nespoutaného mládí, svou ženu a tím pádem žádné ze svých dětí touto chorobou nenakazil). Starosti nejen otci Ferdinandovi ale celé katolické obci ale činil jeho vztah k protestantismu, jenž byl víc než liberální. Maxmilián očividně s reformním proudem sympatizoval, držel si dokonce určitou dobu i protestantského kazatele u svého dvora a jen když mu bylo pohroženo ztrátou císařského titulu, přiznal se vlažně ke katolictví (na procesí Božího těla se přesto tvrdohlavě odmítal zúčastnit a před smrtí odmítl i svatou zpověď). Císař Ferdinand se ale i zde ukázal jako pragmatik. Protože Maxmilián byl jediný z jeho synů, kterého mohl jako svého nástupce na říšský trůn proti španělské opozici prosadit, udělal to přes veškeré výhrady, které ke svému prvorozenému měl.

Ferdinand měl vždy jasný politický koncept a sledoval ho s neuvěřitelnou zarputilostí. Na rozdíl od svého bratra neměl skrupule, myslím si, že kdyby byl do Wormsu Luther pozván Ferdinandem, živý by to město neopustil. Karel V. měl své ideály v době, která ideálům nepřála. Proto se nakonec znechucen stáhl do kláštera a zemřel tam na modlitbách. Ferdinand podobné ideály spravedlnosti neměl. Měl ale vizi. Vizi soustátí ve střední Evropě, které v jeho době představovalo ještě tři samostatné státní útvary spojené jen personální unií, tedy osobou panovníka. Ferdinand dokázal cestovat z Prahy do Bratislavy a zase do Vídně, aby zde týdny či i měsíce vyjednával s místními zastupiteli v nekonečných sněmech o výšce daní, o vojenských kontingentech proti Turkům, o politické podpoře. Projevil v jednání trpělivost přímo neuvěřitelnou, ale i nesmírnou tvrdost. Známá je historka, jak v roce 1526 celé hodiny čekal na českých hranicích na uvítací průvod, protože se čeští šlechtici nedokázali dohodnout na pořadí, ve kterém v průvodu pojedou. I když to bylo pro něj ponižující, čekal, protože správně usoudil, že stejně nemůže dělat nic jiného. O dvacet jedna let později to Čechům spočítal. Trpělivost byla vždy jeho silnou stránkou, s ní lámal odpor a dosahoval svých politických cílů.

Rozdíl mezi císařskými bratry znázorňuje velmi dobře i jejich vztah k Erasmovi Rotterdamskému, největšímu vědci a humanistovi té doby. Žil v letech 1467 – 1536 (od roku 1521 ale v basilejském azylu). V roce 1515 sepsal pro prince Karla, tehdy žijícího v Nizozemí, knihu „Výchova křesťanského vladaře“. Na Karla tento spis žádný velký dojem neudělal, Ferdinand si jej ale zamiloval a znal jej nazpaměť. Snažil se podle této příručky skloubit své křesťanství s moderními humanistickými ideály.  Je třeba si uvědomit, že tím slučoval v té době neslučitelné. Středověké církevní učení stálo v přímém protikladu k humanismu, který místo života nebeského vyzdvihoval život pozemský jako dar boží. Ne nadarmo papež Pavel IV., zarputilý konzervativec se středověkým chápáním úlohy církve, s nímž, jak už jsem napsal, měl Ferdinand I. velmi napjaté vztahy, dal Erasmovy spisy v roce 1558, tedy ještě za života císaře Ferdinanda, na index zakázaných knih. V císařově knihovně zůstaly přesto na čestném místě.

Ferdinand využil obratně nové prostory, které vládci dával rodící se novověk. Byl prvním moderním císařem, což dal najevo i emancipací od moci papeže. I když nepřestal být věřícím katolíkem, papeže a jeho pozici neztotožňoval s vírou. A to byl už nový renesanční, humanistický prvek. Z tohoto hlediska můžeme císaře Karla považovat za posledního středověkého císaře, zatímco Ferdinanda za prvního novověkého vládce. Vládce, který chápal požadavky nové doby a byl schopen se s nimi ztotožnit.

I proto když umíral, zanechával svým potomkům upevněné základy moci ve Střední Evropě, na nichž se dalo dále stavět. I když jeho následníci nedosahovali zdaleka jeho státnických kvalit, byly tyto základy dostatečně pevné, aby vydržely dalších čtyři sta let.

V tomto smyslu je tomu malému zarputilému mužíčkovi třeba složit hold. Pokusil jsem se o to tímto článkem.

Filip slicny

Rodina Filipa I. Sličného (vlevo( a Johany Šílené. Malý Ferdinand je dítě vlevo, vedle svého bratra Karla, vpravo je Ludvík Jagellonský..


Feb
2015

Malý česko rakouský slovník nekonvenčních výrazů.

categories: Blog


Je to už nějaký čas, bylo to ještě vloni, když pan prezident Zeman vyčítal knížeti Schwarzenberkovi, že používá příliš často slovo „hovno“. Nehodlám v tomto příspěvku hodnotit, jak se liší slovník těchto pánů a zda je tento rozdíl jen marginální či zásadní, dovolím si jen osvětlit pozadí této knížecí slabosti. Pokud totiž člověk používá dva jazyky prakticky paralelně, stává se velmi často, že přeloží nějakou frázi doslovně a ne v pravém významu slova. To jsem poprvé naplno pochopil, když mi manželka jednou při odchodu z domu řekla, že „je už tak daleko“ v originále „Ich bin schon so weit“. Ve skutečnosti to znamenalo, že už byla připravená a oblečená a mohla tedy jít, čili správný překlad by byl „už jsem připravená, nebo „už jsem hotová“.

A to se zřejmě stává i našemu panu knížeti.

V Rakousku se používá slovo „Scheiße“ tedy „hovno“ skutečně neproporcionálně často. Je to tím, že Rakušanům chybí krásné české „do prdele“ s oním nádherným na jazyku rezonujícím „r“, které oni ani nedokážou vyslovit. Jejich hrdelní „r“ nemůže našemu konkurovat a proto by si ani nádheru naší nadávky neužili. (Už jsem popisoval nadšení mé instruktorky italštiny, když jsem jako jediný z kursu dokázal vyslovit „r“ podle jejích představ.) Když své „do prdele“ použiji během vizity, kývou Rakušáci hlavou, že rozumí, i když samozřejmě nerozumí, ale možná se jim toto naše jadrné zaklení líbí.

Čili slovo „Scheiße“ se v němčině používá jako nedokonalá náhražka našeho „do prdele“. (ostatně slovenské „do riti“ má taky něco do sebe).  Přitom ostřejší český výraz (Slováci jsou v tomto případě totožní)  „do p…i“ v němčině samozřejmě vůbec nemá ekvivalent. Pro mužské i ženské pohlavní orgány totiž Němci ani Rakušáci nemají žádné šťavnaté výrazy lidové mluvy (nebo možná mají, ale v každém údolí jiné a proto se nevžily) a používají suše výrazy latinské, tedy penis a vagina, pro nadávání tedy naprosto nepoužitelné.  Samozřejmě má němčina i výrazy jadrnější, tedy „Schwanz“ čili ocas pro penis a „Muschi“ pro ženský pohlavní orgán, zásadně jimi ale neoznačuje jiné osoby, a nepoužívá je tedy při nadávání. Jako nadávku dokážou používat v podstatě jediné slovo „Arschloch“, v překladu „Díra do prdele“. Když proti tomu postavíme možnosti češtiny, za poslední desetiletí ještě obohacené o výrazy převzaté z bratrské slovenštiny, porážíme Němce i Rakušany vysoko na body.

Jestliže tedy Rakušané používají pro výrazy „ je to na hovno“ a „je to v prdeli“ stejný výraz „es ist Scheiße“ logicky se frekvence tohoto slova zdvojnásobí. Tolik k prohřeškům bývalého českého ministra zahraničních věcí a prezidentského kandidáta.

Rakušané ovšem neumí být ani „v prdeli“, kam my se dostáváme z nejrůznějších důvodů a poměrně často, ostatně naše ekonomika i politika se tam nacházejí už dlouho a ani se nijak zvlášť nesnaží najít cestu ven. Rakušané si tak hluboko vůbec netroufají, používají místo toho „am arsch“ tedy „na prdeli“. Abych pravdu řekl, nejsem s touto německou variantou spokojen. Nevystihuje pravou podstatu věci, zejména, když mi při kolonoskopii začne krvácet rána po odstraněném polypu. Tady je česká varianta skutečně mnohem více na místě.

V jiném bodě jsou Němci až příliš radikální. Naše „polib mi prdel“, což se dá ještě snést bez toho, aby člověka natáhlo na zvracení, nahrazují „leck mich am arsch“, čili lízej mě na prdeli, česky používáme spíše variantu „vyliž mi prdel“, což je mnohem nechutnější než český polibek. Němci dokonce vědí, kdo tento nechutný výraz použil jako první.  Autorem německé varianty má být legendární vůdce selských povstalců ze selské války v roce 1525 Götz von Berlichingen, který si tím zasloužil dokonce zpracování svých životních osudů od velkého Goetha. Loupežný rytíř Götz byl ovšem svou nekonvenčností znám a jeho doba si na estetiku příliš nepotrpěla.

Co se týká označení lidí, které nemáme rádi a lezou nám na nervy, je čeština nepoměrně vynalézavější a já skutečně už 20 let trpím chudobou německých výrazů.

Už jen člověka s omezeným intelektem může čeština označovat celou medicínskou terminologií jako „debila“, imbecila“ či „idiota“. (medicínsky to znamená člověka s IQ 60-80, 60-40 a pod 40 bodů).

Němčina zní pouze slovo „idiot“ eventuálně „vollidiot“ tedy úplný idiot, jakoby idiot mohl být i neúplný. Tady má tedy jazyk našich sousedů značné deficity.

Místo našeho „lumpa, hňupa, grázla, gaunera, hajzla, atd. (pro úplnost českého slovníku si dovoluji odkázat na knihu „devatero pohádek“ od Karla Čapka, konkrétně na „Druhou loupežnickou pohádku“, kde jsou všechna označení neoblíbených osob, jimiž čeština disponuje, seřazena v abecedním pořádku na dvou stranách textu) se Němci zmůžou s bídou tak na slovo „Schurke“, které mi připadá hodně staromódní a jak sami určitě cítíte, chybí mu jakákoliv šťáva. Eventuálně rozumí ještě, co je to „gauner“. Je to prostě bída.

O něco romantičtěji vyzní slovo „Scheißkerl“ čili v otrockém překladu „hovnohoch“ zřejmě nejblíže tomuto výrazu bude „zasranec“. Ale jak vidno, Němci ani Rakušáci si bez oné „Scheiße“ prostě neporadí.

Samozřejmě budu rád, pokud se na dané téma rozvine debata, která by mé jazykové znalosti rozšířila, člověk nikdy neví, co a kdy bude potřebovat. V časech jako jsou ty dnešní, je třeba být vyzbrojen.


Feb
2015

Islámský stát – gangsteři skrývající se za jméno Boha

categories: Blog


IS si vylili vztek za prohranou bitvu u Kobane tím nejbrutálnějším způsobem, jaký si člověk dokáže představit. Upálit zaživa válečného zajatce je něco v civilizovaném světě naprosto nepředstavitelné. Svědčí to jen o nesmírné brutalitě těchto „božích bojovníků“ ale i to tom, že naprosto ztratili soudnost.

Upálení bylo ve středověku trestem pro kacíře, pro lidi, jejichž duše byla ztracena a tělo nesmělo být tedy pochováno a bylo upalováno. Z našich slavných předků na to doplatili Jan Hus, Jeroným Pražský, ale i tisíce nevinných lidí, označených za kacíře a mučením přinucených k přiznání, že prováděli černou magii. Poslední tyto procesy proběhly ještě na konci 17. století (1678 – 1696), tedy za vlády císaře Leopolda I., ve Velkých Losinách (toto hrůzné a přímo perverzní pronásledování tamějších místních počestných občanů zobrazil film Otakara Vávry Kladivo na čarodějnice. Románovou předlohu vytvořil Václav Kaplický.) Tehdy bylo upáleno na 100 nevinných lidí.

Jenže IS hmátli ve své lásce k násilí a brutalitě totálně vedle – upálili totiž pravověrného muslima.  Maáz Kasásba, zajatý pilot jordánského královského letectva byl totiž sunnit a jeho vinou bylo pouze to, že poslechl svého emíra, tedy jordánského krále a plnil jeho příkazy. Tedy choval se přesně podle příkazů islámu a ničím se proti své víře neprovinil. Jordánsko odpovědělo nejen okamžitými popravami již dříve odsouzených džihádistů, ale vyhlásilo Islámskému státu nelítostnou válku. A pozor vládcem Jordánska není nějaký volený prezident, kterého nikdo stejně nebere vážně, ale král, který svou legitimitu odvozuje od Mohameda a tudíž autorita nejen světská ale i náboženská.

Ale v podstatě potvrdili teroristé z IS jen to, co už bylo zřejmé po vraždě japonského novináře Kenžiho  Goty. Ten k nim přišel v naivní víře, že může podat objektivní zprávu o dění v Sýrii a Iráku a protože Japonsko nepatří k žádné vojenské alianci, předpokládal, že bude přátelsky přijat a že se mu nic nemůže stát. Doma nechal ženu a tři děti a vyjel, aby se už nikdy nevrátil. IS totiž šlo jen o peníze. O výkupné za jeho hlavu. Jeho náboženství (Šintoismus je velmi tolerantní, a protože nepatří mezi takzvané misijní náboženství, není v konfliktu s žádným jiným) jim bylo dokonale ukradené, stejně tak i fakt, že nepřišel jako nepřítel, ba dokonce se možná chtěl stát jejich přítelem.  Odhadli jeho cenu na 100 milionů dolarů (za něj a druhého zajatého Japonce Haruna Jukawu chtěli 200 milionů) a když ty peníze od japonské vlády na financování svých vojenských excesů nedostali, uřezali oběma rukojmím hlavu. Bez ohledu na to, že s nimi nebyli ve válce. Už tehdy se zachovali jako gangsteři, unášející lidi jen z důvodu výkupného, o boji za víru se od této chvíle nedá vůbec mluvit a pokud o ní chtějí ještě hovořit, pak to zní jako prázdná a průhledná lež. Průhledná pro každého s troškou rozumu v hlavě.

Každý, kdo jen trochu přemýšlí, to musí vidět. Kdo odchází do Sýrie bojovat za džihád, je tedy někdo, kdo miluje násilí, kdo chce vraždit, přihlížet mučení či dokonce sám mučit. O „boží věci“ nemůže být řeč. Jak se shodují žurnalisté, kteří u IS byli se zajatci, kterým se podařilo dostat se z vězení džihádistických milic, většina oněch bojovníků korán vůbec nezná. Putin je na Vajdalském setkání označil za žoldnéře, kteří bojují za peníze bez ohledu na nějaké náboženské přesvědčení. Může mít pravdu.

Začalo to před čtyřmi lety docela nevinně- takzvaným arabským jarem. Pokud má někdo má chuť přečíst si moji reakci na tehdejší události, může se přesvědčit, že jsem byl už tehdy hodně skeptický. Historie mi dala za pravdu. V Tunisku se sice drží křehká demokracie, Libye se ale jako stát zcela rozpadla, v Egyptě zabránil džihádistickému teroru a vyhnání milionů koptských křesťanů jen vojenský převrat. A v Sýrii trvá občanská válka už čtvrtý rok. Jestliže šli tehdy arabští demonstranti na ulice v Damašku a jiných syrských městech s heslem: „Křesťané do Libanonu, Alevité do rakve“ nehnala je na ulice touha po svobodných volbách jako nejvyšší hodnotě. Jen nepoučitelní „demokrati“ si myslí, že všichni lidé na světě touží po amerických hodnotách (přečtěte si knihu Konec dějin od Francise Fukujamy jako mluvčího této skupiny), demonstranti netoužili po svobodných volbách ale po právu uřezávat nenáviděným Alevitům hlavy. Demokratické volby jim toto právo měly poskytnout, není tedy div že se Assadův alevitský klan pokoušel všemi prostředky těmto volbám zabránit.Assad zná své pappenheimské. Je to ruská zásluha, že nakonec Američané do Sýrie nevběhli a nedokonali dílo zkázy. Samozřejmě je to i dáno tím, že byl u moci opatrný Barack Obama a ne nikdo z klanu Bushů. Ty by ruská diplomacie nezastavila a dnes by džihádisté seděli díky americké pomoci v Damašku a plánovali by útok na Izrael, pokud by ho už neostřelovali. Bojovníků mají totiž víc než dost.

Tito bojovníci jsou  po celé Evropě navzdory svým zvěrstvům, které nemají s náboženstvím nic společného verbováni jako „boží bojovníci.“ Jak je to možné a jak je možné, že se tomu muslimská komunita, která tak ztrácí své syny, nebrání. Ba dokonce se tito bojovníci, když se ze Sýrie vrátí, těší v muslimské komunitě velké vážnosti. Stejně jako kdysi ve středověké Evropě křižáci, kteří se vrátili z tažení do Palestiny (kde si taky povraždili podle chuti). Proč imámové, kteří mají v těchto komunitách velký vliv, neobrátí veřejné mínění proti těmto sadistům?

Vliv mají imámové velký. Vykládají totiž korán. Většina jejich věřících korán nikdy nečetla a ani to nemá v úmyslu udělat. Věří tomu, co jim kazatel, tedy imám, řekne. Takové myšlení není cizí ani ultrakonzervativním katolickým kruhům. Pamatuji si na jednu příbuznou z východního Slovenska,  která chodila denně do kostela, z bible ale neznala ani řádek. Prostě se chodila do kostela pomodlit a poslechnout si kázání kněze. Stejně je to s absolutní většinou účastníků pátečních bohoslužeb muslimské komunity. Proč tedy kazatelé v mešitách nevyužijí své autority a nesnaží se své posluchače pohnout k mírovému soužití s většinovou populací zemí, ve kterých žijí?

Ve Vídni dělali mezi učiteli islámského náboženství průzkum. Osmdesát procent z nich považuje integraci do evropské civilizace pro muslima za zhoubnou a jsou striktně proti ní. Tady je kořen zla. Jenže kde dostali tito učitelé své vzdělání? V islámských školách v Saúdské Arábii, kde člověka, který ve svém blogu napsal, že všechna náboženství jsou stejně hodnotná, odsoudili k ubičování k smrti! Tam se tedy EVROPŠTÍ učitelé islámského náboženství učí poznávat hodnoty, podle kterých mají vzdělávat své žáky. Ještě něco nejasného?

Proč zde nezakročí ministerstvo školství a neurčí, že učitel, který chce vyučovat v Rakousku, v Česku, ve Francii či někde v jiné evropské zemi, musí mít diplom z rakouské, české, francouzské university? Jako každý jiný učitel. Zde by se měli vychovávat, zde by měl být vytvořen prostor. Dokud se budou mluvčí islámu vzdělávat u Saúdú, integrace bude dále trčet ve slepé uličce a nikam se nepohne.

Rakouský ministr zahraničí (zahraničí, ne vnitra!) dal návrh, aby bylo bojovníkům IS rakouského původu prostě odebráno rakouské občanství. V podstatě rozumný návrh, který by jim minimálně ztížil návrat do mateřské země, kde pak představují nemalé nebezpečí pro všechny občany. Okamžitě se ozvali ochránci lidských práv, kteří argumentovali, že to není možné. Protože IS není diplomaticky nikým uznán jako stát, nemůžou mít tito džihádisté občanství IS a byli by tedy bez státní příslušnosti.

Na to se můžu zeptat opravdu jen „No a?“

Jsou to plnoletí lidé, a pokud nejsou plnoletí, mají minimálně právo volební právo rozhodovat o sobě, svém zdravotním stavu a svém konání. A jsou právně stíhatelní – v Rakousku je člověk právně postižitelný od svého čtrnáctého roku věku. Takže jestliže náš právní systém řekl, a) – totiž že člověk je od čtrnácti let schopen poznat zločinnost svého jednání, měl by říct i b) – totiž že ten, kdo se zločinně chová, nemá nárok na výhody, které mu pramení z vlastnictví občanství země Evropské Unie. Je tolik zemí na světě, kam se můžou uchýlit, když se jim to v Sýrii přejí a kde mohou žít jako pravověrní muslimové, aniž by museli nenávidět ostatní lidi okolo sebe. Jsou země, kde šaría platí jako zákon. Tam by se určitě cítili dobře.

Jestliže ti, kdo odcházejí bojovat džihád na předním východě, prohlásí, že tam jdou proto, že rádi vraždí, mučí a terorizují bezbranné, mají na takové vyhlášení samozřejmě právo. Vyloučili by se tím z lidské společnosti, ale byli by aspoň upřímní. Tím, že se schovávají za zástěrku svého Boha, se snaží si své zvrhlé choutky sami zdůvodnit a podržet si právo být členy lidské společnosti. Jenže tahle zástěrka posledními činy IS definitivně padla, král je opravdu nahý. Kdo to nevidí, vidět to prostě nechce. Protože mu taková slepota z nějakého důvodu vyhovuje.

Jestli si někdo myslí, že ti, kdo šli do Sýrie, protože rádi vraždí a mučí, si po návratu řeknou „Byla to super dovolená, užili jsme si a teď hajdy zpět do práce,“ tak se mohutně mýlí. Tito lidé zůstávají pak mezi námi a chtějí vraždit, mučit a uřezávat hlavy i nadále, jen jim v tom brání platné zákony. Zákony, které oni nenávidí. Jestliže je tedy nemůžeme podle našeho právního systému  zneškodnit, určitě je je třeba vyšetřit. Člověk s takovými choutkami, které IS veřejně prezentuje, nemůže být duševně zdravý a je latentním nebezpečím. Bylo by ho třeba pořádně psychiatricky vyšetřit, tedy vyšetřovat na zavřeném oddělení, až příslušný psychiatr určí, že daný navrátilec buď:

1)      Není násilnicky založený a tím pádem pro společnost nebezpečný

2)      Není traumatizovaný pobytem v Sýrii natolik, aby potřeboval psychiatrickou odbornou pomoc.

Možná by taková opatření pomohla, minimálně by si navrátilci hledali jinou zemi, kam by se usadili, aby nemuseli zodpovídat psychiatrům nepříjemné otázky.

Společnost se musí bránit. Určitě nechceme, aby tito navrátilci, kteří se ještě nenabažili dost odřezávání hlav a upalování lidí zaživa, začali svoje choutky realizovat i tady.

Je konečně třeba definovat, že teroristé IS nemají s náboženstvím nic, ale vůbec nic společného. Jsou to lidé milující násilí pro násilí, jsou to lidé vraždící i z jejich pohledu pravověrné, a jestliže se na jinověrcích „vyřádí“ raději a nelítostněji, je to jen proto, že k sadistickému chování mají dobrou záminku.