Month: January 2015

Co s Řeky?

V podstatě si Evropa klade tu otázku už od roku 2008, ale odpověď na ni ještě nenašla. A teď, když moc v Řecku převzal Alexis Tsipras se svou stranou Syriza, která nemá daleko ke komunistické ideologii (a která se hned postavila vehementně na stranu Putina ve sporu o východní Ukrajinu) nabyla tato situace na pikantnosti.
Možná bude nejlepší začít analýzou řecké finanční situace a pak se zamyslet nad jejími příčinami. Ty jsou samozřejmě nalezitelné především v řecké historii a s ní spojené řecké mentalitě. Řecký státní dluh dosahoval v roce 2008 360 miliard Euro, což znamenalo 150 procent HDP – čili hrubého domácího produktu. Víceméně nepředstavitelná suma, když si člověk představí, že roční rozpočet Řecka představoval něco kolo 60 miliard Eur ročně. V té chvíli Řecku hrozil akutně hospodářský kolaps a státní bankrot. Státy si samozřejmě pomáhají vydáváním státních dluhopisů, aby pokryly své rozpočtové deficity. Tyto státní dluhopisy jsou pak stejně jako jiné akcie bank či velkých firem posuzovány rantingovými agenturami (známe ony tři americké – Standard and Poor´s, Fitch a Moody´s), nakolik jsou rizikové a jak je velká pravděpodobnost, že dlužník, tedy v tomto případě stát, je schopen své dluhy splatit. Podle rizikovosti jsou pak určovány úroky, vysoce rizikové cenné papíry mají úroky velmi vysoké. Úroky z řeckých dluhopisů dosáhly v roce 2008 deseti procent, což znamenalo, že jen na úrocích mělo Řecko platit 32 miliard Euro ročně, tedy víc než polovinu svého ročního rozpočtu. Za těchto okolností nebylo schopno získat žádné další úvěry, nemělo peníze na vyplácení svých zaměstnanců a bylo by nuceno vyhlásit státní bankrot. Tehdy zasáhla Evropská Unie a její centrální banka. Potřebné peníze Řecku půjčila – za rozumný úrok okolo dvou procent. Těmito dluhopisy, tentokrát od centrální evropské banky, mohlo Řecko splatit své dopisy od soukromých investorů a zbavit se papírů zatížených vysokými úroky. Dnes je dluh Řecka pořád ještě 360miliard Euro, což dnes znamená 178 procent řecké ekonomiky, která se za těch krizových šest let pořádně scvrkla, z těchto 320 miliard ale sedí Evropská centrální banka na 240 miliardách. Státní dluhopisy jsou většinou splatné do deseti let, aby je mohlo Řecko splácet, musí si znova půjčit – a po volebním vítězství Alexise Tsiprase vyletěly úroky na řecké státní dluhopisy na světových burzách znovu na skoro deset procent. Tsipras ví, že se k penězům z privátních zdrojů dostane jen, pokud se zbaví svého dluhového zatížení, jinak mu nikdo nepůjčí. Těch 240 miliard je příliš lákavých. Tento horentní dluh by znovu mohli vytvořit až za nějakých dvacet, možná i třicet let. To je hodně času.
Tsipras pak chce, aby Evropská Unie těch 240 miliard prostě odepsala jako nevymahatelné pohledávky a tím se mu uvolní pole, aby se znovu mohl zadlužovat. Aby bylo jasno pro ty, kteří řecké komunisty považují za bojovníky proti bankovnickému sektoru a jeho moci – Tsipras chce, aby všichni evropští daňoví poplatníci zaplatili jeho 240 miliard, aby si mohl opět půjčovat u bank a spekulantů. Úředníky, propuštěné minulou vládou hodlá opět všechny zaměstnat (před krizí mělo Řecko největší počet úředníků na počet obyvatel – skoro milion a ze 300 poslaneckých mandátů ostatně nebyl v čase krize škrtnut ani jediný.
Řecký ministr financí Dianis Varoufakis posadil takzvanou Trojku, tedy komisaře dohlížející na řecké finance jednoduše před dveře a oznámil, že s nimi dále nehodlá spolupracovat. Peníze chce ale od Evropské unie dostávat nadále, jen nikdo nesmí kontrolovat, co se s nimi pak stane. Je zřejmé, že takové jednání by mohl akceptovat jen blbec. Počkejme si na to, jak hodně Evropa hloupá je.
Byla hloupá, už když přijala Řecko do Eurozóny. Je málo známé, že Řecko vklouzlo do Eura na poslední chvíli. Společnou měnu zavedlo v roce 2000 11 evropských států, dohodli se ale, že bankovky a mince se začnou vydávat až v roce 2002. A v roce 2001 oznámilo Řecko, že splnilo kritéria na přijetí do Eurozóny a blahosklonní bossové EU hned na přijetí Helénů kývli. A malér byl tady. Pro všechny. Pro Evropany, ale i pro Řeky. Pro ty hlavně. Že byly účty státního rozpočtu falšované, na to přišli evropští finančníci až o řadu let později, prostě národu Archiméda a Pythágora slepě důvěřovali. A to byli opravdu slepí. Vůbec je neiritovalo, že přijali do Eurozóny zemi, která vyhlásila za poslední století celkem 4 státní bankroty. Když chtěli Řekové v roce 2008 opět použít tuto starou osvědčenou metodou, která jedním šmahem smaže všechny dluhy i úspory, zjistili s hrůzou, že to nejde. Byli totiž už v společné evropské měně a ta kvůli nim bankrot nehodlala vyhlásit. Byli v pasti, z níž se dodnes nedostali.
Historie moderního Řecka totiž začíná v roce 1821 a nemá se slavnou minulostí helénské kultury, Alexandra Makedonského či Byzantské říše skutečně nic moc společného. Snad jen kromě řečí, která se prý od starořečtiny liší jen marginálně. Když se Řekové odvolávají na antickou kulturu, jejíž byli kolébkou, má to propagandisticky samozřejmě obrovský význam, ve skutečnosti má ale kultura antického Řecka se současným Řeckem společného asi tolik, jako moderní Slovensko s Velkomoravskou říší. Jak jsem pravil, propagandisticky je to v pořádku, a Řekové tento bonus kolébky evropské civilizase rádi při každé příležitosti využívají, v denním životě je taková paralela ale nezvládnutelná.
Řekové žili od roku 1453, tedy pádu Konstantinopole, pod osmanskou nadvládou. (Pro hnidopichy opravuji datum na 1460, kdy padla poslední část byzantské říše Morea – dnešní Peloponés.) Za čtyři sta let společného života se kultury ovládaných se svými vládci vzájemně mohutně ovlivňovaly, částečně srůstaly. Přímo symbolicky stál tehdy na athénské Akropoli bazar. Připomeňme si, jen jak se navzájem ovlivňovaly kultury česká a rakouská za čtyři sta let vzájemné koexistence, dodnes je ta příbuznost cítit na každém kroku.

Řecko využilo slabosti Osmanů k tomu, aby v roce 1821 zahájilo boj za osvobození. Statečný boj Helénů za svobodu tehdy fascinoval celou Evropu, holdující právě romantismu, i lord George Gordon Byron šel pomáhat řeckým povstalcům, v řeckém podnebí se ale nachladil!!! a zemřel. Když se Řecku pak v roce 1829 podařilo, samostatnosti dosáhnout, nemohlo se samozřejmě zcela zbavit tureckého správního systému. Se všemi neduhy, korupcí, pomalostí, nespolehlivostí, finanční labilitou. Tedy s těmi neduhy, které právě udělaly Turecko natolik slabým, že se Řekové mohli osvobodit. Řekové tedy nepřebírali správní systém zdravé expandující Turecké říše Sülejmana nádherného, ale slabý zkorumpovaný systém „Nemocného muže na Bosporu“, jak bylo Turecko v devatenáctém století nazýváno.
A navíc, Řekové tento systém jakožto vládu cizinců nenáviděli. Platit daně znamenalo odvádět peníze nepříteli. Tento pocit se z řeckých hlav nepodařilo dostat dodnes, neplacení daní je řecký národní sport – zkuste někde v Řecku dostat lístek z elektronické pokladny! Ostatně nejbohatší z Řeků Onasis dostal dokonce ÚSTAVNÍM ZÁKONEM povolení, že daně  nemusí platit vůbec. Zřejmě zaplatil tehdy jednorázově. Druhým sportem je zneužívání sociálního systému, to je znak chytrosti, jak obelstít nepřátelský stát. Jako by Řekům po celé dvě staletí unikalo, že ten stát je teď už jejich.
Dějiny moderního Řecka jsou tedy stejně labilní jako jejich politický systém. V roce 1832 si národní shromáždění zvolilo bavorského prince Otta za svého prvního krále. Ten se třicet let marně snažil zavést v Řecku aspoň částečně německý pořádek, 23. října 1862 to definitivně vzdal a abdikoval. Na jeho místo si Řekové zvolili jiného Němce Jiřího I. (civilním jménem Vilém z Glückburgu) Glückburg znamená přeloženo do češtiny „Štastný hrad“. Možná na něm měl Vilém zůstat sedět. Udržel se sice na řeckém trůně až do roku 1913, pak jej ale zavraždili a na jeho místo nastoupil jeho syn Konstantin I. Toho přinutili k abdikaci už v roce 1917, stejně tak i jeho syna Jiřího a vybrali si za nového krále druhorozeného syna Alexandra. V následujících letech se králové střídali skoro v ročních intervalech, Konstantin se na trůn ještě jednou vrátil, pak si zavládl krátce i jeho prvorozený syn Jiří II. Vládu v letech 1915 – 1932 měl ale převážně v rukou ministerský předseda Venizelos, který v roce 1924 dokonce vyhlásil republiku. Už mu to střídání panovníků zřejmě lezlo na nervy, i když to byl on, kdo je dosazoval a sesazoval. Venizelos prohrál v roce 1932 volby a poté, co se pokusil dostat k moci silou, byl přinucen uprchnout, volby vyhráli roajalisté a posadili na trůn zase jednou Jiřího II.
Během druhé světové války pak Řecko propadlo v úplný chaos. Poté, co Řekové odrazili italský útok, museli se sklonit před německým wehrmachtem. Tento útok na Balkán na jaře 1941 způsobil zpoždění akce Barbarossa, tedy útoku na Rusko o celé tři měsíce a možná rozhodujícím způsobem ovlivnil neúspěch německých vojsk pod Moskvou. Po celou dobu vlastně byla německá nadvláda omezena jen na města a nejdůležitější spojovací komunikace. Na řeckém venkově se vzájemně potíraly komunistický odboj E.A.M, řecké osvobozenecké armády E.L.A.S a protikomunistické E.D.E.S. Jen tak mimochodem bojovaly všechny tyto organizace i proti Němcům a občas i proti britským jednotkám, které přišly Řecku v o roce 1941 na pomoc a v říjnu 1944 se zde zase vylodily. Pokud se někdo chce pobavit, doporučuji vřele knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“. Kapitola o působení Britů v Řecku je jedna z nejpodařenějších a člověk se směje až k slzám. Ryan totiž vystihuje řeckou mentalitu, a když ji postaví do kontrastu s anglickou, je to ještě zábavnější, než ve filmu „Tlustá řecká svatba“, kde Nia Vardalos,staví tuto řeckou mentalitu do kontrastu s mentalitou americkou.Vzpomínky biologa Geralda Durella na jeho mládí na Korfu jsou prostě k zamilování. Jako Řekové  všeobecně. Přátelští,klidní a bezstarsostní. Bezstarostní i tehdy, kdy by si podle našich představ starosti dělat měli.
Nejlépe ovšem Řeky vystihl Nikos Kazsantzakis ve své knize Alexis Zorbas, knihu která se objevila právě v roce 1946, kdy Řeckem zmítal největší chaos. Později si roli Řeka Zorba zahrál Anthohy Quinn a stal se tou rolí nesmrtelný. Přestože byli komunisté nakonec spojenými silami Britů a E.L.A.S poraženi, země se zmítala dále v chaosu. Nepomohlo ani přijetí do NATO v roce 1952. V roce 1967 nakonec převzali moc důstojníci a zavedli v Řecku vojenskou juntu, která vydržela do roku 1974. Udržela by se možná i déle, kdyby se nezapletla do dobrodružství na Kypru. Pokus o připojení Kypru k Řecku skončil tureckou invazí na ostrov a řecká vojenská vláda se zhroutila.
Od roku 1977 mají tedy v Řecku opět demokracii, v roce 1981 bylo Řecko dokonce přijato do Evropské Unie. Mnoho se ale na životě řeckých Zorbů nezměnilo. Neplacení daní, zneužívání sociálního systému a bezbřehá korupce hnaly stát dál do zhouby. Kupodivu samotná korupce Řekům nikdy až tak nevadila. Byla prostě součástí jejich života. Jinak by si nezvolili v roce 1993 ministerským předsedou Andreu Papandrea, který seděl ve vězení za zpronevěru 4,5 miliardy drachem.
Velmi dobře definoval řeckou povahu řecký spisovatel žijící v Německu, jehož jméno jsem bohužel zapomněl (a pokud by mi ho někdo připomenul, byl bych velmi vděčný) Napsal už v devadesátých letech, že Řek vydá dvakrát víc než má a slíbí pětkrát tolik. Nemá s tím problém. A nechápe, že s tím ( a tedy s ním)mají problém jiní.
To dnes nechápe ani premiér Tsipras. Ani nemusí. Má totiž mandát lidí smýšlejících stejně. A těch je očividně většina.
Počkejme si, co s tím Evropská Unie udělá. Zda se skloní a těch 240 miliard Euro škrtne. S nedozírnými důsledky, protože pak by se o stejná práva mohly hned hlásit i další zadlužené jihoevropské země. Vždyť jen italský státní dluh přesahuje vysoko jeden bilion!!! Eur. A kdyby se začaly dluhy škrtat masově (on ten nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou, který vyhlásila před několika týdny, není nic moc jiného) pak se zhroutí celý důchodový a pojišťovací systém v Evropě. Všechny důchodové fondy a životní pojistky jsou totiž pokryty z největší části státními dluhopisy. Uložily si je tam, jako sice ne příliš výnosnou, ale jistou investici. Která se teď díky Řekům stává stále nejistější. Možná by bylo třeba Helény pustit, ať si dělají, co chtějí. Ať si zavedou svou drachmu, vyhlásí státní bankrot a smažou tím státní dluh jedním šmahem. Že to uvrhne spoustu lidí v Řecku do bídy větší, než jakou mají teď? To by už nás pak až tolik nebolelo. Jejich setrvání v Eurozóně a v Evropské Unii ale ohrožuje stále víc nás všechny.
Jsou prostě jiní než Němci nebo Švédové a to je vlastně dobře. Měli by zůstat takoví, jací jsou, měli by si podržet své krásné ostrovy a svůj klidný bezstarostný způsob života. Ale měli by si své hrady stavět na svém vlastním pískovišti a za své.

Právo na smrt

Možná dnes trochu dloubnu do vosího hnízda a některé ze svých čtenářů znejistím či dokonce rozčílím. Ale toto téma, téma smrti, se kterou jsem denně konfrontován už nejsem schopen držet pod pokličkou ve svém nitru. Potřebuji se o ně podělit a prosím tedy o pochopení.
Smrt kdysi patřila neodmyslitelně k životu lidí. Jiří Wolker o ní píše „Smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, jen umírání je hrozné.“ Měl určitě pravdu, zažíval utrpení umírajícího celé měsíce na vlastním těle.
Na blízkém východě a v Africe umírají denně nesmyslně desítky a stovky lidí. Mladých a zdravých, jen proto, že jsou jiného náboženského vyznání, nebo se znelíbí nějakému sadistovi, který má po ruce zbraň.
V Evropě právě naopak udržujeme každý život bez ohledu na to, jaký smysl ještě má. Abychom si rozuměli, nejsem pro eutanázii a to z důvodu, že by se dala zneužít – a ten příklad tu už byl, nacisté ji používali v masovém měřítku. Tento stín stále visí nad evropskou společností a vytváří z tématu umírání tabu. Ne všude, V tradičně liberálním Holandsku a Švýcarsku se už od tohoto tabu oprostili, u nás ale stále nepřipadá v úvahu, že by si trpící člověk požádal o konec svého utrpení. Je symptomatické, že jsou to především katolické země nebo země silně poznamenané katolickou kulturou, kde se smrt nepovoluje. Utrpení přece patří k životu a člověk si jím vysluhuje život věčný v nebi. Dovolím si upozornit, že toto myšlení, s nímž se ještě stále setkávám, patří do středověku, od časů humanismu a tedy šestnáctého století je život boží dar, nikoliv trest. Co ale s ním, když se stane skutečně trestem, když se stane zlým snem pro postiženého i pro všechny v jeho okolí? Dobrá, tento člověk má možnost odcestovat jinam. Pokud se definitivně rozhodl, nemůže mu v tom dnes nikdo bránit.
Jenže co se všemi těmi chudáky kteří živoří či vegetují v domovech důchodců a už nikam cestovat nemůžou. Samozřejmě, dokud člověku funguje mozek, třeba i omezeně, ale natolik, aby pociťoval ze života nebo aspoň z určitých životních situací radost, je život hoden toho, aby byl žit. Ať už je to radost z jídla nebo ze setkání s vnoučaty či něčeho jiného… Pokud je naděje, že je možno člověka vrátit do života, neváhám samozřejmě ani sekundu, abych pro to neudělal vše možné.
Můj příspěvek se týká výhradně lidí, kterým jsou jakékoliv radosti už upřeny. Jednoduše proto, že je nejsou schopni vnímat. Jsem denně konfrontován s lidmi, kteří už vůbec nevědí, že žijí. Reakce na okolní svět je nulová nebo minimální, komunikace nemožná, většinou jen leží v posteli s kontrakturami kloubů a trpí. Duševně už zřejmě ne, to už mají za sebou, ale tělesně. Bolesti, dušnost, zácpa, záněty močových cest a cest dýchacích.
Denně nám tyto lidi vozí do ambulance s žádostí, abychom je léčili. Tlak vyvíjejí příbuzní, ošetřovatelé, obvodní lékaři. Ptám se často, proč to mám dělat. Jestliže zvládnu jejich akutní onemocnění a oni přežijí, nevracím takové lidi do života, ale jen prodlužuji jejich umírání. Umírání je přirozený proces, tito lidé přestanou za normálních okolností jíst a pít, jejich vlastní tělo už potravu nechce, protože ví, že je to už nesmyslné. Je někdy s podivem, jak málo stačí starému devadesátiletému člověku, aby neztrácel na váze. Samozřejmě jen pokud je už k životu naprosto pasivní. Pak už běží jen základní metabolismus a ten potřebuje v devadesátce v řádu jen stovky kalorií. Aktivní devadesátník spotřebuje samozřejmě mnohem víc. Ten ale stravu samozřejmě neodmítá, k aktivnímu životu ji potřebuje! Ti, kdo už nejedí a nepijí, jsou pak poslání k nám s argumentem, že není možné je nechat vyhladovět. Opravdu ne? Právě to byla přirozená smrt. Člověk přestal jíst a pít, lehl si do postele a zemřel. Dnes v posteli leží už měsíce nebo dokonce roky, ale zemřít nesmí. Naše společnost mu to nedovolí.
Dokážu ještě do značné míry pochopit staré manželské páry, které spolu žijí desítky let a kde je sice muž či žena už zcela odkázán/a na ošetřovatelskou péči, ale partner ho přece nechce nechat umřít, aby nezůstal sám. Protože podle sociálních studií se lidé bojí ze všeho nejvíc osamělosti. Ne chorob ani bolesti, ale samoty.
Vzpomínám si na případ těžkého alkoholika, který už pouze ležel v posteli s inkontinencí stolice i moči a nevěděl o světě a přece byl od své manželky stále láskyplně ošetřován. Na otázku: „Co z něj proboha máte, vždyť vás celý život jen trápil a teď ještě musíte jít až na hranici svých sil, abyste se o něj starala“, odpověděla.“Ať je jaký je, ale je tady.“ Protože pokud takový člověk zemře, zůstane po něm prázdné místo, protože vyplňoval celé dny svého partnera a dával jim smysl. To prázdné místo se nedá vyplnit jinak, dny ztratí svůj smysl a řád, následují deprese z odlehčení a nejsou zřídkavé ani případy, že partner svého manžela či manželku brzy následuje ve smrti.
Dobrá, vypusťme i tyto případy, které mají aspoň sociální význam a i když jsou manželky těchto nebožáků často hodně nepříjemné, protože se snaží svého chudáka za každou cenu udržet při životě, mají tyto případy aspoň sociální funkci, která se dá pochopit a které se dá vyjít vstříc. Přesto existuje spousta případů, kde se prodlužování utrpení umírání pochopit prostě nedá.
Starověké společnosti prováděly eutanazii, protože si nemohly dovolit nadbytečný počet strávníků, kteří už nemohli pracovat. Kdo četl Egypťana Sinuheta, ví, že existovala funkce královského otvírače lebek. Pokud byl člověk v komatu, pokročilé demenci či jinak nápadný, byl povolán otvírač lebek, aby zjistil, zda problém není v hlavě. Otevřel lebku, řekl, že tam problém nenachází a onen těžce nemocný člověk zemřel.
Moderní společnost přechovává velké množství lidí, kteří se už na vytváření hodnot nepodílejí. To je v pořádku. Drtivá většina z nich pracovala a roky odpočinku si zasloužila. Mají právo si užít života způsobem, který jim v době jejich pracovního vytížení nebyl dopřán. Ale co v okamžiku, kdy se život změní v trápení? Dobrá, je mnohé trápení, které se dá překonat. Choroba se dá vyléčit, zdravotní stav upravit nebo aspoň zlepšit. Jenže jsou stavy, kdy to prostě nejde, zejména pak stavy, kdy mozek definitivně odešel. Ne náhle, úrazem nebo krvácením, ale pomalu, kousek po kousku a bez naděje, že by mohlo dojít k zlepšení. Člověk přestává být člověkem v tom smyslu slova, jak mu rozumíme. Člověk se stal člověkem vznikem vyšší nervové činnosti, myšlením. Tím se oddělil od přírody, postavil se vlastně proti ní a nakonec ji ovládl. Jestliže tato funkce zanikne, co je pak? Zůstává vegetativní život, nějak – většinou špatně – fungující orgány a trápení buď nepřetržité, nebo stále se vracející. Lidé aspirují, tedy vdechují potravu a tekutiny a jsou opakovaně z toho důvodu přiváženi do nemocnice. Tam se do nich nalévají drahá antibiotika, aby se akutní zápal plic vyléčil, i když víme, že za týden či za dva se situace bude opakovat. (Perkutánní gastrická sonda – tzv. PEG Sonda před aspirací nechrání. Z té profitují pouze ošetřovatelé, protože můžou potravu dát rychle sondou do žaludku, pacient sám z ní v stádu pokročilé demence žádný profit nemá.) Na jedné straně je tato situace velmi nepříjemná pro pacienta, na druhé straně nesmírně finančně náročná pro společnost. A navíc právě v takových případech vytváříme nekritickým používáním antibiotik rezistence bakterií, které v těžce nemocných nevyléčitelných lidech přežívají i pod antibiotickou léčbou. Připravujeme se o účinné léky, které by mohly léčit lidí, kteří ještě mají normální životní kvalitu a jimž by pomoci být rozhodně mělo být. Brzy to nebude možné, to až určité bakterie budou na všechna antibiotika rezistentní. Podřezáváme si tak větev, na které sedíme a neptáme se ani, proč to děláme.
Nikdo totiž dnes není ochoten převzít zodpovědnost za lidskou smrt, jedno nakolik by byla přirozená. Děti mají strach, že by jejich nemohoucí rodič mohl zemřít doma a v poslední hodince ho posílají do nemocnice. Jen částečně pomáhá paliativní medicína. V našem okrese funguje takzvaný paliativní tým. Osoby, které se starají o nevyléčitelně nemocné, si mohou kdykoliv zavolat pomoc tohoto týmu. Nemocný dostane doma infuse, dostane léky tlumící bolest či pocit dušnosti. Přesto, když jde do tuhého, ztratí velká část příbuzných nervy a aspoň v poslední hodince nechá odvézt umírajícího do nemocnice. Nezřídka záchrankou, někdy dokonce vrtulníkem! O nákladech na takové transporty nemusím asi ani mluvit.
Ještě horší je situace v domovech důchodců. Zde se personál prostě přímo hystericky bojí, že by někdo z chovanců umřel a příbuzní by mohli někoho z personálu obvinit ze zanedbání péče. Nejen že nám posílají své chovance v zoufalém stavu s poznámkou „zhoršení celkového zdravotního stavu“ jako by se tento mohl ještě zhoršit či jako by toto zhoršení bylo něčím překvapivým a nepřirozeným. Jenom pryč se stařečkem, aby umřel v nemocnici, lékaři si to už nějak před příbuznými obhájí.
Samozřejmě významnou roli hraje fakt, že mnoho starých lidí nežije v rodině s dětmi ale v oněch domovech důchodců. Děti se odstěhovaly do Německa, do Švýcarska či dokonce do Ameriky a mají výčitky svědomí, že staré rodiče nechali samy. Proto, když přijedou na návštěvu, mají nutnou potřebu vyčistit si svědomí. Snaží se najít chyby v jejich ošetřování a tyto napravit a hledají viníka, pokud se stařečkovi zdravotně nedaří dobře – a ono se většinou nedaří. Personál domovů důchodců je vděčným terčem.
Žijeme v juristické společnosti. Smrt, ať už jakákoliv, se považuje za něco nepřirozeného, smrt je zločinem, protože způsobuje smutek. Hledá se tedy viník a hledá se možnost jej právně a soudně stíhat. I kdyby byl nevinný.
Poněkud lépe jsou na tom ti, kdo mají osobu právně pověřenou rozhodováním o jejich zdravotním stavu. Nemusí to být ani nikdo z příbuzných, je to prostě někdo, kdo je k dispozici a má odvahu převzít zodpovědnost.
Člověk může podepsat – dokud je ještě při smyslech – takzvané „Pacientenverfügung“ – omlouvám se, ale opravdu nevím, jak se to řekne česky a budu vděčný, pokud mi to někdo prozradí. V podstatě sepíše a nechá si notářsky ověřit rozhodnutí, že v případě nevyléčitelné nemoci odmítá invazivní léčebné metody jako kardiostimulátory, umělé přístrojové dýchání či dialýzu, tedy opatření, která by ho uměle udržovala při životě. Jestliže něco takového sepsal, musí si ale se smrtí pospíšit. Zákonodárci totiž omezili platnost takového dokumentu na dva roky – neptejte se mě proč. Takže pokud dotyčný do dvou let nezemře, ale postihne jej demence nebo mozková příhoda, už právo na důstojný odchod ze života, který si přál a nechal si je dokonce úředně potvrdit, nemá. Právní zdůvodnění je, že by mohl v průběhu dvou let změnit mínění! Pokud měl tento paragraf jen hnát peníze do kapes notářům, aby staří lidé museli své „Verfügung“ každé dva roky obnovovat, pak je to naprosto perverzní.
Ale i člověk v posledním tažení, člověk s nefungujícím mozkem je přece natolik člověkem, aby mu bylo dopřáno právo na důstojný, lidský odchod z tohoto světa. Proč mu je upíráme? Jen proto, že máme strach z právníků? Zřejmě ano. Držení se litery zákona odlidšťuje. Člověk je jen objektem, ne subjektem společnosti. Právě k těmto lidem, kteří už do značné míry přestali být lidmi v plnohodnotném slova smyslu, se chováme nelidsky. Pícháme je do žil, věšíme jim infuze, které si vytrhávají. Nerozumí tomu, proč to děláme. Nechápou, že jim těmi tekutinami prodlužujeme život, pro ně je to jen nepříjemná, bolestivá procedura. Proto jim vážeme ruce k postelím, aby to dělat nemohli. Dostávají žaludeční sondy, aby se jim mohla podat potrava, kterou jejich tělo už nepotřebuje a oni ji nechtějí. Dostávají krevní transfuze, dýchají s nimi přístroje. Proč to všechno?
Může si Evropa, bojující s ekonomickou krizí a s nedostatkem zdrojů, dovolit mrhat nesmyslně takovými prostředky jen proto, aby trápila umírající a nedovolila jim umřít? Nestačilo by jen dát trápícímu se stařečkovi lék proti bolesti, náplast s opiátem a nechat ho prostě v klidu. Bez píchání jehlami a přivazování rukou? On neumře hladem ani žízní, on umře proto, že jeho tělo už není schopné života a duch je už někde jinde, na té druhé straně.
Toto téma se prezentuje stále více v knihách a filmech, očividně jsou lidé, kteří nechtějí takovému trápení přihlížet s právnickým klidem. Pro které člověk ještě zůstal člověkem a nejen objektem, povinným žít, odsouzeným s medicínskou pomocí k vegetování.
Ve filmu „Amour“ od Christiana Hanekeho s Jeanem –Luisem Trintignanem v hlavní roli vezme manžel sám osud své umírající dementní ženy do svých rukou a udusí ji polštářem. Protože se už nedokáže dívat na její utrpení, které si ona sama už ani neuvědomuje. Zabije ji, protože ji miluje.
Ve filmu „Auslöschung“ s Klausem Mariou Brandauerem nakonec manželka nevydrží a podá svému dementnímu muži jed, který si kdysi pro takovou příležitost schoval, který ale teď ve své pokročilé demenci není schopen najít.
Znovu jsem si vzpomněl na autonomní republiku Užukis ve Vilnjusu a její ústavu, které ve svém jedenáctém paragrafu praví, že „každý má právo zemřít, není ale povinen to učinit.“
Proč chceme lidem toto základní právo upírat?

Humor jako zbraň

Není to jen zbraň bezmocných, i když ti jej používají nejčastěji. Pamatujete se přece ještě na vtipy „O zlatou mříž“, které kralovaly době komunismu? Totalitní režim byl vděčným cílem a reagoval patřičně podrážděně. Jako každý totalitní systém. Humoru nerozuměli komunisti ani nacisti, s panem Putinem se člověk taky zrovna nezasměje a džihadisté zakazují smích jako dílo ďáblovo.
Proč se všichni lidé, toužící po naprosté kontrole společnosti, smíchu tolik bojí?
Antika humor a satiru znala, dokonce hodně štiplavou. Řekové vymysleli pojem komedie – ne nadarmo tam byla demokracie a zdi v Římě byly neustále pomalovány karikaturami mocných (i v dobách císařství tedy diktatury, ale i Řím byl pět set let demokratickou republikou). Ani Caesar ani Augustus proti tomu ale mnoho nedělali, měli dost sebevědomí, aby věděli, že jim to neublíží, hůř se už dařilo jejich věrným služebníkům a milenkám. Hůř už bylo, když se moci ujal takový Caligula, Nero nebo Domicián, kteří byli na svou čest vládce mnohem citlivější. Pak nastoupil zákon o urážce veličenstva.
Když moc nad světem ve čtvrtém století po Kristu převzala katolická církev, smích lidem zamrzl v tváři. Smích byl považován za něco nepatřičného. Kdo četl „Jméno růže“ od Umberta Eca (a kdo to ještě neudělal, měl by tento deficit rychle odstranit), ví, že se tam jednalo v první řadě o smích. O to, zda je smích povolený, o tom, že fanatismus smích nesnáší. Aristotelova kniha o smíchu byla něčím, co muselo být za každou cenu drženo v nedobytném trezoru klášterní knihovny a v případě potřeby zničeno i za cenu smrti lidí a zničení celého kláštera. V katolické církvi se na sklonku středověku opravdu vedly diskuse o tom, zda se Kristus někdy smál a zda je tedy smích povolen. Protože v bibli nikde není zmínka, že by se Kristus smál – antickým autorům zřejmě ani nepřipadlo na rozum se o tom zmiňovat, protože smích tehdy patřil ke každodennímu životu, – byl smích nakonec označen za nekřesťanský a tedy nepatřičný.
Jenže ani negativní stanovisko církevních autorit nemohlo v čase rodící se renesance touhu lidí po smíchu zastavit. Smích a humor totiž patří neodmyslitelně k životní kvalitě, život bez smíchu ztrácí hodně na své hodnotě.
A člověk si náhle položí otázku, proč fanatici všeobecně smích nenávidí a proti němu všemi silami bojují a neštítí se použít ani násilí. Agresivita je vždy projevem vnitřní nejistoty. Kde se sebevědomý člověk shovívavě usměje, člověk s komplexem méněcennosti zuří.
Je pravda, že humor je dítkem humanismu a osvícenství. Když jsem četl části Historia bohemica od Aenease Silvia Picolominiho, nestačil jsem se divit, kolik humoru v sobě tento humanista (označovaný za nejpohanštějšího ze všech papežů) měl. Byl dítkem své doby, která se smála ráda. Právě proto, že si to právo na zkostnatělých starých strukturách vydobyla. Je zajímavé, že s protestanty, kteří se snažili církev reformovat a přivést zpět ke kořenům, se už člověk zas až tak nezasmál. A všechny protestantské země, snad s výjimkou černého anglického humoru, jsou s humorem tak trochu na štíru.
Islám žádný humanismus ani osvícenství neprodělal. Ani nemohl. Renesance a s ní spojený humanismus totiž vzal svůj počátek v nesmiřitelném boji světské a církevní moci, v boji císařské dynastie Hohenštaufů s papežskou mocí v polovině třináctého století. Politicky sice císaři prohráli, kulturně ale zaseli semínko, které vzklíčilo. V islámském světě, kde byl světský panovník současně vždy i chalífou a tedy světským i církevním panovníkem v jedné osobě, byla situace jiná. Pokud nebyl panovník schizofrenní, byl boj světské a církevní moci vyloučen. A tím i osvobození z náboženského krunýře. O humanismu a osvícení pak už ani nemluvě. Humanismus totiž vrátil člověka na zem. Po staletích, kdy se musel životem protrpět, aby si vysloužil nebe a toužil po mučednictví jako záruce věčného života, mohl život přijmout jako dar boží a mohl si ho užít. To byl naprostý zvrat v myšlení, obrat o sto osmdesát stupňů. A na světě začalo být veseleji. Já sice na Dantově „Božské komedii“ nenacházím nic zas až tak moc vtipného, ale přinejmenším nazval své dílo „komedie“ a troufal se ji dokonce připsat Bohu samotnému. Boccaciův „Dekameron“ pak už komedií je, v tom pravém slova smyslu. (Ne nadarmo jej fanatický Savonarola usilující o návrat do středověku odsoudil a dal spálit.) Lidský vtip se v průběhu čtrnáctého století vymanil z nadvlády ideologů a vystoupil z břehů. Už nikdy se jej nepodařilo do těch břehů dostat zpět.
Toho se imámové bojí nejvíc. Jenže proč? Jestliže se někdy tvrdí, že se islám ještě nevymanil ze středověkého myšlení, může na tom být trochu pravdy. Nedůtklivost, ochota zemřít za ideály náboženství a touha po mučednictví byly skutečně hlavními znaky středověkého myšlení křesťanského člověka. Jenže to nemá nic do činění s tím, že je islám mladším náboženstvím a píše teprve rok 1436 (pokud jsem dobře počítal, za číslo neručím). Je to prostě jen tím, že islámským zemím se vyhnulo hnutí humanismu a následně osvícení, spojené se sekularizací společnosti. Proto se arabský svět nikdy od náboženských stereotypů neoprostil a ani oprostit nemohl. Pro západní společnost, žijící ve světské – tedy sekularizované společnosti už od konce osmnáctého století tedy víc než dvě stě let, je něco takového těžko pochopitelné a samozřejmě je to terčem vtipů.
Muslimové na tento humor reagují víc než podrážděně. Je v tom obraz vnitřní nejistoty, je to komplex méněcennosti, který takto potlačují? Samozřejmě že cítí, že v historickém vývoji ještě neprodělali určitou fázi vývoje, kterou má západní svět už za sebou. Činí je to zranitelnými, a proto se ještě více uzavírají do religiózního krunýře. A ten humoru rozhodně nepřeje. Autorita přirozená se humoru a satiry nebojí, naopak, má ji ráda, protože tato zvyšuje její popularitu. Autorita naordinovaná úředně má z humoru panický strach a snaží se jej za každou cenu potlačit. Protože ví, že je autoritou jen na papíře a že humor namířený proti ní má tuto skutečnost a její slabost ukázat v celé nahotě. Autoritu přirozenou nejde svléci donaha.
Humor má samozřejmě rozdílné podoby. Čemu se směje Němec, tomu se Rakušan nezasměje a naopak. Důležité je ovšem, že se oba zasmát umějí. Německý humor je něco, co mi prostě nevyhovuje. Humor akční, kdy se lidé mohou umlátit smíchy, když někomu spadne na hlavu kýbl s vodou, nebo spadne do potoka. Humor rakouský je velmi podobný tomu českému. Hraje si se slovy, využívá možnosti slovních hříček a mnohosmyslů určitých frází či slov. Ne nadarmo se v rakouské společnosti kabaretistů a humoristů vyskytují nadproporcionálně zastoupená slovanská jména jako Kratky, Kulis či Muliar. Navíc si Rakousko libuje v přídavku černého humoru, že by se i Angličané mohli přijít učit – filmy podle knih Wolfa Haase o zkrachovalém detektivovi Brennerovi jsou tak černé a přitom veselé, že je to až k neuvěření. Rakušané mají totiž odvahu dělat si legraci sami ze sebe. Vědí přesně, kde jsou jejich slabiny a jestliže je nedokážou odstranit, umí se jim aspoň smát. Mají dost sebevědomí, aby se dokázali smát sami sobě a to je úžasná vlastnost. Svědčící nejen o svobodě názoru, ale hlavně o sebevědomí.
Český humor má dlouhou tradici a štiplavý býval hodně často. Ne nadarmo říkal Reinhard Heydrich o Češích, že jsou to smějící se bestie. Jako vyznavatel absolutistického zločinného režimu, sám dosazen do funkce z Berlína, aby vládl násilím, věděl, jak křehká je jeho pozice a smích byl jedem, který ji rozleptával. Smát se bylo opět jednou zakázáno a po Heinrichově smrti a zničení Lidic se smích trestal smrtí na gilotině.
Stejně ho teď chtějí trestat islámští džihadisté. Je jedno, zda byl humor časopisu Charlie Hebdo za hranicí dobrého vkusu – já taky humor rakousko německé dvojice satiriků Stermanna a Grisemanna moc nemusím, ale kvůli tomu jim nepůjdu ustřelit hlavu. Prostě si je nezapnu, stejně tak mohou islamisté časopisy, které se jim nelíbí, prostě nečíst. Toto jednoduché řešení je ale dítětem našeho humanismu a sekularizace s následnou demokracií a ctění názoru jiného. Islám toto období, jak už jsem řekl, neprodělal a má tedy nemalý problém se s humorem na vlastní účet vyrovnat.
Do věci se teď zamíchal turecký premiér Erdogan. Vycítil šanci, že by se mohl stát politickým vůdcem evropských muslimů. Teror sice odsoudil, ještě víc ale odsoudil časopis Charlie Hebdo a takzvanou „islamofobii“ Evropanů. Otázku, odkud tato fobie pramení, si ovšem nepoložil. Prohlásil, že Islám je neodmyslitelnou součástí evropské kultury a Evropané si na to musí zvyknout. V tom si mu dovolím odporovat. Islám je odmyslitelný, je-li neodstranitelný, je to jiný problém. Stačilo by ovšem, aby se naučil smát a bylo by po problémech. Kdyby se dokázal dokonce zasmát sám nad sebou a nad svými někdy skutečně malichernými problémy, bylo by vyhráno. K tomu by ale musel získat patřičné sebevědomí.
Samozřejmě že k tomu vede cesta. Učit se jazyk země, ve které muslimové žijí, chodit poctivě do školy a hodně se učit. Vystudovat, udělat kariéru, aby je lidé obdivovali za jejich práci a ne za jejich náboženské nadšení. Aby byli stejně skvělými lidmi, jako jsou mí přátelé lékaři Fathi původem z Afganistanu, kterého jsem poznal ještě v Popradě jako jednoho z nejlepších mladých lékařů v mé lékařské anabázi, či perští kolegové Mohadjer či Aalai, se kterými jsem měl čest a potěšení pracovat na Stolzalpe. Ani pro jednoho z nich se život netočí okolo jejich náboženství, ale okolo jejich práce a rodiny. Tak jako ten náš.
Pokud to muslimové nedokážou nebo o takový postup nemají zájem, pak jsou skutečně z evropské kultury odmyslitelní, ať si o tom pan Erdogan myslí, co chce. Protože cesta k integraci vede přes humanismus. A ten neklade do centra dění boha ale člověka.

Džihádistický teror – pouze francouzský problém?

Původně jsem měl na tento týden připravený zcela jiný článek. Když teror v Paříži vypukl, myslel jsem si, že není důvod, abych se k němu sám vyjadřoval. Je přece tolik politologů, blogařů a žurnalistů, kteří celou situaci bez přestání analyzují a komentují, další komentář mi připadal v podstatě nadbytečný. Jenže pak jsem si uvědomil, že psát o něčem jiném je v podstatě ignorace. Že k tomu, co se právě děje, by se měl vyjádřit každý. Protože se to každého z nás týká. Nejen Francie a nejen novinářů. Svět totiž skutečně stojí na pokraji globální války.
Samuel P. Huntigton ve svém střetu civilizací psal o tom, že skoro všechny konflikty v posledních desetiletích minulého století vznikaly na lomné čáře mezi islámem a ostatními náboženstvími – jedno zda s křesťanstvím nebo s hinduismem či židovstvím. Hranice s islámem je vždy velmi problematická a potenciálně nebezpečná. Ve Francii pak probíhá tato hranice v každém městě, skoro na každé ulici. Problémy rostou s počtem muslimského obyvatelstva, proto má největší problémy Francie. A Rusko. Na to nesmíme zapomínat, protože Rusko má víc muslimského obyvatelstva než Francie – ovšem staví se k danému problému zcela jinak. Německo má větší problémy než Rakousko, Rakousko pak větší než Česko. Jedná se o přímou úměru a to musí být každému víc než nápadné. I když samozřejmě slyšíme stále o tom, že muslimy nesmíme házet do jednoho pytle. To je samozřejmě pravda. Já sám znám několik muslimů, někteří z nich jsou i mí přátelé. Kupodivu jsou ale všichni mí přátelé Peršané, s Araby, které znám, jsem se spřátelit nedokázal, stále měli nějaké ideologické problémy. Nepopírám, že se může jednat o chybu malých čísel a že mé hodnocení je naprosto subjektivní. Jenže já jsem se stýkal se vzdělanými lidmi, minimálně s maturitou. Nemám kontakt se společností nevzdělanou a tím pádem zakomplexovanou. Protože ve frustraci to všechno začíná. Radikalizace, hlásání násilí a nakonec teror. Sugestivní, i když možná trochu nechtěný pohled na tristní podmínky existence této velké skupiny lidí, točící se kolem sociálních dávek, ilegálních obchodů a kriminality nabídl francouzský film „Nedotknutelní“ (Intouchables).
Výbuchy násilí na předměstích Paříže a poté v Londýně, které zachvátily právě čtvrti s většinou imigrantů, ukázaly hloubku tohoto problému. Jenže tehdy rebelovali chaoti zapalující auta vlastním sousedům. Ozbrojení vycvičení profesionálové přišli až mnohem později.
Najdou se samozřejmě okamžitě lidé hlásající integraci a budou naší společnosti předhazovat, že jsme imigrantům s muslimskými kořeny neposkytli dostatečné možnosti k vzdělávání. Dovolím si oponovat. Možnosti má v podstatě každý stejné, minimálně v zemích, kde je vzdělání bezplatné (to neplatí například pro Británii). Proč je tedy vzdělanost a tím pádem možnosti uplatnění na pracovním trhu u přistěhovalců z východu nižší než u zbytku populace?
Zaprvé: Jejich rodiče přišli většinou z velmi jednoduchých poměrů. Ve východní Anatolii, Egyptě či v Iráku platí víc šikovnost rukou než vzdělání. Důležitost vzdělání tedy nechápali a ani chápat nemohli a proto své děti k tomu nemotivovali – často hrála důležitou úlohu i jazyková bariéra.
Dále islám sám vzdělání příliš nepřeje. Ne nadarmo vyprodukovaly všechny islámské země jednoho jediného nositele Nobelovy ceny (ve vědeckých oborech) a i ten musel svou mateřskou zemi – Pákistán, opustit. Vládcové v těchto zemích si vzdělání nepřejí, nevzdělané vrstvy jsou mnohem lépe manipulovatelné a proto i poslušnější, vzdělanci jsou zvyklí remcat a dělat rebelie. O kořenech chybějící demokracie v arabském světě jsem psal v mém jiném článku.
Zatřetí je to pak „macho“ společnost. Muž je pánem vez ohledu na to, co umí nebo jak je vzdělaný, stačí, že toho má pod pásem víc než žena. Je nápadné, že mezi tureckými přistěhovalci v Německu je mnohem víc žen, které studují, než mužů. Žena, která se chce prosadit, musí toho hodně umět, muži stačí, že je muž.
Co ovšem stačí na blízkém východě, nestačí v Evropě. Muž je sice muž, ale bez práce a bez perspektivy a samozřejmě nedává vinu sobě samému, protože to dělá každý hodně nerad. Hledá tedy viníka a najde – křesťané jej diskriminují, protože je muslim a cizinec (nedejme se mýlit, většina těchto radikálů je už v evropských zemích narozená a má tedy občanství EU). A pak stačí jeden kazatel, který hlásá, co takový zfrustrovaný mladý muž chce slyšet a neštěstí je hotovo.
Samozřejmě by k takové eskalaci nedošlo bez války v zálivu – nebo možná by k ní došlo později. Vpád amerických vojsk do Iráku a svržení Saddama Hussejna byl katalyzátorem nahromaděných emocí. Marocká spisovatelka a socioložka Fatima Mernissi ve své knize, která se zabývá nedostatkem demokracie v arabském světě, popisuje šok, jaký mezi arabskými vzdělanci tato válka způsobila. Západ demonstroval Arabům svou sílu, svou schopnost dělat si, co bude chtít a kdy to bude chtít. Všichni věděli, že hledání zbraní hromadného ničení byla jen záminka, ve skutečnosti šlo jen o licence na těžbu ropy. Západní svět jako vzor byl nenávratně zničen i pro tuto úzkou skupinu, která se snažila muslimskou společnost stabilizovat a přivést směrem na západ. Jestliže britský premiér Toni Blair vyhlašoval, že i když ony zbraně nebyly nalezeny, bude svět bez Saddáma Husajna lepší než svět s ním, ukazuje mu dnešní realita, jak strašně se mýlil.
A pak přišlo arabské jaro 2011. Jak to dopadlo, víme všichni. Jediná země, kde křehká demokracie přežívá, je Tunis. Egypt musela před naprostým chaosem zachraňovat vojenská diktatura, Libye se jako stát rozpadla a přestala existovat a v Sýrii řádí už několik let občanská válka – cvičiště odhodlaných zabijáků stejně jako to před mnoha a mnoha lety bylo Holandsko ve své osmdesátileté válce proti Španělům. Kdo se chtěl naučit bojovat, kdo měl potřebu zabíjet, šel tam. Dnes jde do Sýrie. Dítkem této nekonečné války jsou radikálové Islámského státu. Ať to zní jakkoliv šíleně, ale právě tito šílenci vlévají arabskému světu novou naději, naději, že se můžou křesťanskému západu postavit, že můžou odčinit potupnou porážku druhé války v zálivu.
Byli to Američané, kteří vyzbrojili Taliban v boji proti Rusům (byl to jenom takový nápad jednoho senátora Charlieho Wilsona) a dodnes si neví se svým dítkem rady. Američané rozbili Irák a rozpoutali tam bratrovražednou válku mezi jeho etniky, kterou nikdy nedostali pod kontrolu. Jestliže jim ale vpád do Afganistanu byl arabský svět ochoten prominout (Afgánci nejsou Arabové) vpád do Iráku jim neodpustil nikdy. A nenávist se přenesla na celý křesťanský svět. Zfrustrovaní radikálové v evropských zemích se chopili své šance, jak nabýt ve svých očích své vlastní důstojnosti. Odešli do Sýrie a nechali sse vycvičit v zacházení se zbraněmi.
Multikulturní společnost v Evropě nikdy ve skutečnosti nefungovala. Multikulturní spole4nost totiž znamená přispět svou troškou, ale akceptovat ale v principu kulturu původní, do které přišli.  Jestliže ji principiálně odmítají a chtějí prosadit tu svou bez ohledu na následky pro ně samotné i pro společnost, do níž se přistěhovali, pak multikulturní společnost prostě nefunguje. Militantní islamisté odmítají kulturu křesťanské Evropy jako takovou, nemají ale v úmyslu se odtud odstěhovat. Cítí se tu být doma a hodlají Evropu předělat podle svých představ.
Právě Francie je zkušebním kamenem. Problémy tu trvají už celá desetiletí (vlastně od konce války v Alžíru v roce 1961) a snaha před nimi zavírat oči či je zkrášlovat je jen zastíráním skutečné pravdy. Jaký to byl jásot, když se Francie stala v roce 1998 mistrem světa v kopané! Tehdy byl ten spolek poskládaný z Berberů, černých Afričanů, Basků a dalších národností oslavován jako příklad přínosu multikulturní společnosti. Sen rychle vyprchal.
Scéna z filmu „Monsigneur Claude a jeho dcery“, kdy zeťové pana Clauda – Arab, Žid a Číňan svorně a nadšeně s rukou na srdci zpívají Marseillaisu, se hodí právě jen do komedie a strašná je na tom už jen skutečnost, že divák tuto scénu považuje za vtipnou. Skutečnost je zcela jiná. Když Francie ve snaze najít se svým arabským obyvatelstvem na jihu země usmíření zorganizovala fotbalový zápas francouzského národního týmu s týmem Alžírska, celý stadion svorně Marseillaisu vypískal. Lidé, kteří na stadionu byli, francouzští občané arabského původu, dali najevo, že nenávidí zemi, ve které žijí. Nepískalo jen několik radikálů, pískali všichni nebo bezmála všichni. Negativní vztah k evropské kultuře a jejím nositelům nemá tedy jen malá část muslimů, ale jejich velmi podstatná část. Malá část pak sáhne ke zbrani. Marné je tedy, když se imámové ve snaze ochránit své věřící před nenávistí davu, distancují od činů džihádistů. Ve skutečnosti najdou tito radikálové v muslimské komunitě, jedno jak umírněné a ochotné se integrovat, vždy spolehlivý úkryt a podporu, určitě je nikdo ze spolubratrů francouzské policii nevydá.
Naopak, stíhání muslima, který se dopustil přestupku nebo zločinu státními orgány, považuje tato společnost za rasismus. Provozuje tedy vlastně jakýsi „rasismus naruby“. Pokud má někdo chuť si rasismus z obou stran a jeho kořeny vychutnat, pak doporučuji skvělý film „L.A. Crash“.
Situace se dnes začíná podobat občanské válce. Po atentátu na Charlie Hebdo se příkopy mezi etniky francouzské společnosti otevřely a staly se zřetelnějšími než kdy předtím. Je jedno, zda humor tohoto časopisu byl nebo nebyl vtipný, zda se držel na hranici dobrého vkusu nebo za ní. Vyvraždit chladnokrevně celou redakci časopisu se nedá ničím ospravedlnit. Je skoro škoda, že byli oba atentátníci francouzskými bezpečnostními složkami zastřeleni, doživotí vězení na samotce ve francouzské věznici by bylo mnohem horším trestem a nestali by se oslavovanými mučedníky. Pokud někoho zajímá, jak vypadá francouzské vězení, doporučuji podívat se na film „Catch me if you can“ s Tomem Hanksem a Leonardem di Capriem. Jeden kolega, který byl několik měsíců v jižní Francii vězněn za to, že srazil francouzského mladíka na mopedu (který jel v protisměru, ale ve Francii jsou takovéto případy uzavírány v takzvaném zrychleném procesu, kde nejsou potřební svědci) potvrdil, že to tam tak skutečně vypadá.
Do atentátem připravené půdy teď přichází román Michela Houellebecqa „Soumission“ (v Německu vychází pod názvem „Unterwerfung“, český název neznám, ale dá se počítat s tím, že kniha vyjde i v češtině). Kniha je fikcí, kdy v roce 2022 ve francouzských prezidentských volbách vyhrává koalice socialistů, konzervativců a muslimských bratrů, kteří chtějí za každou cenu zabránit nástupu Marie le Penové na prezidentský stolec a na tento se pak dostane vůdce Muslimského bratrstva. A přetvoří Francii podle svých představ. Samozřejmě je to fikce a provokace, protože muslimové ve Francii netvoří žádnou kompaktní skupinu a nemají žádnou politickou stranu, která by je zastupovala. Ale už jen skutečnost, že tato kniha vychází a že slibuje velký komerční úspěch, hovoří sama za sebe. Hovoří o tom, čeho se prostí Francouzi podvědomě bojí. Michel Houllenbecq nazval kdysi islám „nejhloupějším ze všech náboženství“. Je provokatér z povolání stejně jako to byli redaktoři časopisu Charlie Hebdo. Je div, že ještě žije, je ovšem jen otázkou času, kdy nad ním nějaký imám vyhlásí Fatwu, tedy trest smrti. Lidé s komplexy méněcennosti mají totiž jednu věc společnou – nerozumí humoru.
Džhádisté se považují za ty dobré a nás všechny za ty špatné, postupovat proti nim tolerantně je naprostá hloupost. Protože nechápou evropské hodnoty, považují toleranci za slabost – rozumí jen síle a tu i akceptují. Je nejvyšší čas jim tuto sílu předvést. Marie Le Pen žádá v souvislosti s atentáty v Paříži znovuzavedení trestu smrti. To samozřejmě nic nevyřeší. Jak už jsem napsal, tichá smrt v samovazbě ve francouzské věznici je mnohem lepší než poprava, která popravenému zločinci propůjčí v očích jeho souvěrců gloriolu mučedníka. Je ale nejvyšší čas jednat, chránit se.
Teď se samozřejmě ozvou ochránci lidských práv a budou křičet, že každý člověk i džihádista má právo na svobodu svého vyznání a chování a budou varovat před předsudky. Jaká práva má ale člověk, který upírá jiným právo nejzákladnější totiž právo na život? Samozřejmě není možné odsuzovat teroristy protizákonně, je ale očividně potřeba změnit zákony. Chérif Kouachi, jeden ze zabijáků v Charlie Hebdo, byl pro členství v teroristické organizaci už v roce 2008 odsouzen – na 3 roky vězení z toho 18 měsíců nepodmíněně. Věřil skutečně někdo v jeho nápravu? Co takový trest vyřešil? Jak před ním ochránil společnost?
Hlasatelé náboženské nenávisti – není jich mezi imámy mnoho, ale ne zase nezanedbatelně málo, by se měli zodpovídat před soudem. A pak, pokud nejsou evropskými občany, ihned odsunuti do země, ze které pocházejí. Hlásání nenávisti by mělo být trestáno tresty bez časového omezení, není to myšleno jako trest za myšlenku, ale jako ochrana společnosti, ochrana občanů a jejich dětí před ozbrojenými šílenci.
Jestliže někdo vyznává otevřeně násilí a chce zabíjet nevinné lidi, má být „stažen z provozu“ na dobu neomezenou, minimálně do doby, kdy příslušní odborníci posoudí, že už není nebezpečný. Podle jakých kritérií by to posuzovali a jakou by za to rozhodnutí nesli zodpovědnost, není samozřejmě tématem této úvahy – na to nejsem právnicky vzdělaný. Ale společnost se musí nějak umět chránit – pokud nechce skončit v občanské válce. Protože oni fanatici neohrožují jen křesťany a státní orgány, které nenávidí, ohrožují i své souvěrce, kteří jsou vystaveni persekuci. Ale o tom jim právě jde. Zanést nenávist a vyvolat výbuch všeobecného násilí. Předpokládám, že je demokratická společnost dostatečně silná, aby této provokaci nepodlehla. Reagovat ale musí – pokud nechce sama zahynout. Nevyzývám k ruské cestě řešení problémů spolužití s militantními muslimy, ale že se něco změnit musí, je zřejmé. Pokud to neudělají demokratické strany, převezmou tuto úlohu pravicoví radikálové, až si je zoufalé obyvatelstvo zvolí za své reprezentanty.
V současnosti míří k evropským břehům denně tisíce uprchlíků z Afganistanu a Sýrie. Protože v okrese, kde pracuji, je jedno záchytné centrum pro uprchlíky, jsem s nimi často konfrontován. Jakou to povětšinou prostí lidé, neumící ani slovo německy či anglicky. Jsou to afgánští sedláci či syrští prostí obyvatelé měst. V evropské společnosti naprosto nepoužitelní, protože jim v naprosté většině chybí vzdělání, které by je kvalifikovalo pro zaměstnání. Zachránili si útěkem život a jsou s touto skutečností spokojeni, dokud nechtějí začít žít. Pak zjistí, že to nejde. Rakouské zákony neumožňují uprchlíkům a žadatelům o azyl pracovat. Zkuste žít několik měsíců s celou rodinou v jedné místnosti o 10 čtverečních metrech! Frustrace, deprese, duševní poruchy jsou na denním pořádku. Otázka je samozřejmě, co s nimi. Poslat zpět je není možno, tam by jim hrozila bezprostředně smrt. Ale zaměstnat je, když Evropa za posledních dvacet let ztratila deset milionů pracovních míst a právě ona pracovní místa pro nevzdělané jsou nejvzácnějším zbožím a na každé z nich čeká deset místních, není prakticky možné. Neřešitelný rébus. A Amerika, Kanada, či Austrálie, země tradičně otevřené přistěhovalectví, nemají o muslimské emigranty zájem. Jejich militantní bratři jim už vytvořili příliš negativní image.
I ti, kdo se integrovat chtějí, to totiž nemají jednoduché. Zažil jsem jednoho utečence z Afganistanu. Byl to Tadžik ze severu země. Mladý, chytrý chlapec. Sám se učil německy a hlásil se vždy jako překladatel, když některý z jeho krajanů dostal zdravotní problémy. Chodil tím pádem do nemocnice na Stolzalpe často a skoro jsme se spřátelili. Pak přešel – celý rozzářený – se zprávou, že dostane práci. Místní stolař ve vesnici Petersdorfu jej chtěl zaměstnat, protože byl šikovný a pracovitý a občas mu načerno vypomohl. Ale když si zažádal o pracovní povolení, bylo toto z Vídně odmítnuto. Byl konec roku, kvóty pro cizince byly vyčerpány. Chlapec se psychicky zhroutil. Nemohl pochopit, jak mohl někdo, kdo jej vůbec nezná, takto rozhodnout o jeho osudu. On chtěl pracovat, zaměstnavatel jej chtěl zaměstnat, ale jedno razítko z Vídně od úředníka, kterého on nikdy neviděl, všechno zmařilo. To se vymykalo jeho chápání. Naše byrokratická společnost se totiž zcela vymyká chápání těchto lidí a překážky, které jim staví do cesty, jsou pro ně prostě nepřekonatelné. Jejich děti budou podhoubí další generace radikálů nenávidících naši společnost. Tak nějak to totiž začalo.
A tam by to mělo začít. Odbyrokratizovat cestu k integraci těm, kteří ji chtějí, a zasáhnout tvrdě proti násilníkům a lidem nepřizpůsobivým. Nelze se chovat ke všem stejně, svá lidská práva, která mu jako individuu náležejí, si člověk musí zasloužit tím, že akceptuje práva ostatních lidí v zemi, ve které chce žít. Anebo se musí odstěhovat tam, kde může žít podle vlastních představ.
Zdá se, že jsme se dostali do situace, odkud už není cesty zpět. Jazykové kurzy, aktivní integrační politika, to všechno jsou samozřejmě pozitivní věci, ale směr současného vývoje už nezvrátí. Vývoj směřuje ke konfrontaci. Pokud bude Evropa před tímto faktem zavírat oči a dále mlet svoji písničku o toleranci, multikulturní společnosti a ochraně lidských práv, čeká ji velmi, velmi bolestné probuzení. Budík už zazvonil, zazvonil v Paříži. Probudit by se měli ale nejenom Francouzi. Je čas, aby Evropané zapomněli na své malicherné spory a hledali, co je spojuje, ne co je rozděluje. Spojuje je společné ohrožení základních hodnot naší společnosti. Kéž by si to politici uvědomili!

Jak to asi bylo s Kristovým narozením

Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015.
Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista.
Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován.
Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především děti těší nejvíc, je jen předehrou, vyvrcholením adventní doby a půstu. Kupodivu například v katolickém Rakousku už žádný půst 24. prosince není, Rakušané se místo rybou nacpávají chlebíčky se šunkou – na tento zvyk si nehodlám zvyknout, my zůstáváme u postní ryby). Půlnoční mše vlastně zahajuje svátek, protože začíná sváteční 25. Prosinec. Půlnoční mše se ale v principu může sloužit kdykoliv po západu slunce, protože ve starověku začínal nový den západem slunce. A kdy vlastně skutečně k narození Ježíše došlo?
Na rozdíl od velikonoc, které byly hlavním svátkem už prvotních křesťanů, začalo se s oslavami narození Krista o hodně později. Má to svou logiku. Velikonoce byly svátkem umučení, smrti a zmrtvýchvstání. Na Velikonoce Kristus splnil svou misi, osvobodil lidstvo od dědičného hříchu. Jejich termín byl navíc nezpochybnitelný. Byl to tradiční svátek jara, vítězství přírody nad zimou, obnova plodivé síly přírody. Pro svou misi v Jeruzalémě si mohl Ježíš vybrat jen některý ze tří poutních židovských svátků, kdy do města přicházeli poutníci z celé Palestiny ale i z diaspory. Volba termínu vánoc – tedy Kristova narození – byla dlouho dost problematická. Termín na konci prosince se etabloval vlastně až ve čtvrtém století a mělo to určitý politický důvod.
Ve starém Římě se v prosinci slavily takzvané Saturnálie, svátky boha Saturna, spojené s nevázaným pitím, kdy se otroci převlékali za pány a páni za otroky, kdy se římský lid oddával všem neřestem, které puritánská křesťanská církev odsuzovala. Byla to vlastně oslava zimního slunovratu, lidé se vždy těšili, když se noc začala zkracovat a den prodlužovat. I dnes nám to ještě stále dělá dobře, slunce a světlo máme prostě rádi, tma je vždy spojena s něčím pesimistickým a nedobrým. Saturnálie byly původně jen jednodenní, a sice 17. prosince, Cicero se ale už zmiňuje o sedmidenních svátcích. Augustus chtěl sváty zkrátit na tři dny, což vyvolalo masivní protesty a tak jeho nástupci opět povolili svátky sedmidenní a ty tedy trvaly až do 23. prosince. Stanovit křesťanské svátky rozjímání a zrození Spasitele, který by právě svět měl obrodit a zbavit neřestí bezprostředně po pohanských svátcích nevázanosti, byl určitě velmi chytrý taktický tah. Poprvé zmiňuje 25 prosinec jako den narození Krista Hippolyt Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela v roce 204. A ten tah vyšel. Křesťanské vánoce Saturnálie postupně zastínily a vytlačily, když bylo křesťanství císařem Theodosiem určeno za jediné povolené náboženství a pohanské kulty byly v Římské říši zakázány, už to ani nikomu moc nevadilo (Zákaz olympijských her ze stejného důvodu byl určitě mnohem významnější, ačkoliv tyto hry v řecké Olympii v dané době už jen živořily.)
Že se Kristus nenarodil 25. prosince roku – 1, je v podstatě všeobecně známo. Rok Kristova narození totiž určil mnich Dionysius Exiguus až v roce 525. Byl tímto úkolem pověřen papežem Janem I. Tento papež, jenž zemřel ve vězení krále Theodoricha, byl prakticky orientovaný starý muž a cítil potřebu počítat roky lidských dějin. Do zániku Západořímské říše v roce 476 byly roky počítány od založení Říma. Poté ztratilo toto počítání svůj význam, ostrogótští králové přešli na tradiční počítání podle roků své vlády. Takový letopočet nemohl mít nárok na všeobecné uznání, proto přistoupil papež Jan k tomuto kroku. Ještě než odjel na předem ztracenou misi do Byzance, aby přiměl byzantského císaře k odvolání dekretu proti Ariánům (král Theodorich byl Arián), potvrdil Exiguovy výpočty a určil 25. prosinec roku 754 od založení Říma za definitivní datum Kristova narození a přikázal 1. leden po tomto datu používat jako začátek nového letopočtu. Poměrně brzy se přišlo na to, že Dionysius Exiguus nebyl v počtech nejlepší a očividně se zmýlil. Král Herodes totiž zemřel prokazatelně už v roce 751 po založení Říma, takže by sotva mohl přijmout mudrce cestující do Betléma, aby se poklonili novorozenci a už vůbec by nemohl dat povraždit betlémské dítky, jak o tom referuje ve svém evangeliu Matouš. Nicméně se na zavedeném novém letopočtu už nic nezměnilo – papeži platí dodnes za neomylné.
Při výpočtu skutečného data narození se řídíme samozřejmě texty bible – evangelií, jiné prameny logicky nemáme. Kristovo narození se vzpomíná ve dvou z nich, v evangeliu Matoušově a Lukášově. Kromě toho se – často mnohem podrobněji – vyskytuje toto líčení v takzvaných Apokryfech. Tyto spisy byly vyřazeny ze seznamu oficiálních biblických textů. Kolem roku 150 existovalo totiž mnohem více evangelií než čtyři. Bylo evangelium např. Petrovo, Nikodémovo, odlišná verze evangelia Matoušova (dnes označovaná za Pseudomatouše, jemuž vděčíme za motiv jesliček a osla a vola u nich). Tato evangelia, která se nakonec nedokázala dostat mezi kanonizované texty, nás ovlivňují víc, než jsme si ochotni přiznat. Nejen že se řada obrazů starých mistrů jako Zvěstování panny Marie řídí evangeliem Jakubovým (jež měl sepsat Ježíšův nevlastní bratr Jakub starší – syn Josefa z prvního manželství) ale dokonce i věta z vyznání víry „sestoupil do pekel“ nemá žádný podklad v kanonizovaných evangeliích ale v apokryfickém evangeliu podle Nikodéma. V Rakousku ostatně slavíme státní svátek na den „Neposkvrněného početí pany Marie“, který vznikl taky na podkladě evangelia Jakubova, který se narozením a životem Marie předtím, než počala Krista, podrobně zabývá. Tento svátek je 8. prosince a pro ty, kteří teď začali počítat, nejedná se o den, kdy Marie počala, ale kdy byla počata. Celou událost neplodného manželství Mariiných rodičů Joachima a Anny popisuje Jakub dopodrobna. Až tak podrobně se tedy apokryfy původem a životem matky boží zabývají. V evangeliích má mnohem méně prostoru. Tolik na okraj. Ale držme se údajů oficiálních evangelií.
Mezi oficiální se dostaly pouze ty, které církevní učitelé té doby – mluvíme o třetím století našeho letopočtu – dokázali přičlenit „historickým“ osobám. To dosvědčuje Origenes (185 – 254). Proto je jako první evangelium uváděno vždy evangelium podle Matouše, protože jeho autor byl ztotožňován s apoštolem Matoušem, celníkem a tím pádem jediným gramotným apoštolem mezi Ježíšovými učedníky. Jako druhé pak evangelium podle Marka, sekretáře svatého Petra, který měl své evangelium sepsat podle pokynů samotného Petra (proto se někdy nazývalo evangelium Petrovo). Jako třetí pak Lukáš, průvodce svatého Pavla a jako poslední pak evangelium svatého Jana, s nímž si nikdy církevní učitelé nevěděli tak docela rady, protože v mnohých bodech odporovalo těm ostatním třem, ale nedokázali se vzdát jeho úžasné ideologické síly – proto bylo připsáno nejmladšímu z apoštolů, svatému Janovi, miláčkovi Páně, jemuž Kristus na kříži svěřil do péče svou matku. Jeho evangelium je nazýváno jako nesynoptické na rozdíl oněch třech synoptických.
Bohužel autor Matoušova evangelia s určitostí nebyl apoštol. Evangelium bylo napsáno mnohem později a kompiluje informace z evangelia Markova a Lukášova, přičemž je obohacuje o vlastní příspěvky. (z 661 Markových veršů opsal „Matouš“ celých 600!, dalších 550 veršů si vypůjčil z dvou dalších pramenů a jen 436 veršů vytvořil on sám – údaje jsou z knihy Zenona Kosidowského „Čo rozprávali evangelisti“). I evangelium Janovo je velmi těžko přiřadit apoštolovi Janovi, protože jeho vznik je celkem spolehlivě datován do let 95 – 100 n. l. Apoštol Jan by musel mít minimálně 85 let, když se dal do svého epochálního díla. Existují sice i další dva kandidáti na autorství, a sice Ježíšův nejoblíbenější stejnojmenný učedník anebo Jan Presbyter – efezský patriarcha na přelomu prvního a druhého století. To pro nás ale není až tak zajímavé, evangelista Jan se stejně jako Marek o Kristově narození nezmiňuje.
Takže nám jako zdroj zůstává pouze svatý Lukáš – když se smíříme s tím, že Matouš svou historii od Lukáše prostě opsal a Jakubovo evangelium se dostalo pouze mezi Apokryfy.
Lukáš je opravdový spisovatel. Dokazuje to svým jazykem i profesionálním provedením svého spisu, v podstatě máme před sebou skutečně jediného skutečného spisovatele mezi evangelisty. Je možné, že jeho prestiž v mých očích zvedá i skutečnost, že byl lékař – tedy prototyp píšícího lékaře. Lukáš napsal evangelium jako román přesně podle pravidel, jak se dobrodružné romány v prvním století našeho letopočtu psaly, včetně věnování pro nás neznámému Theofiovi. Jako správný spisovatel si skutečnosti ověřoval na místě (nedělám to taky jinak), sbíral podklady a ty pak dal na papír (tedy vlastně na pergamen, papír vymysleli Arabi až o tisíc let později). Ovšem Lukáš sbíral své podklady v letech 58 – 60 našeho letopočtu, v době, kdy jeho mentor Pavel seděl ve vězení v Caesareji. Od Kristovy smrti uběhlo tedy v té době třicet let – od jeho narození pak už víc než šedesát. Jak spolehlivé byly prameny, ke kterým se Lukáš mohl dostat, to je otázka – nicméně celá historie Kristova narození je jeho dílem.
Naprosto přesně udává Lukáš začátek Kristovy mise a jeho křtu. Totiž do roku 28 našeho letopočtu, historie Jana Křtitele, kterou se podrobně zajímá i historie Ježíšovy mise, byla očividně koncem padesátých let ještě živá. Ale narození? To bylo jen někde v oblasti legend.
Zajímavé a zarážející ovšem je, že právě u Lukáše se nevyskytuje žádný odkaz na onu mysteriózní hvězdu, která je dodnes hlavním vodítkem při hledání data Kristova narození. Dokonce zde nejsou ani mudrci či králové z východu a ani vraždění neviňátek Herodem Velikým. Že by si právě na takovéto „detaily“ pamětníci nepamatovali, se mi jeví dosti nepravděpodobným. Asi budeme tohoto krvavého krále muset – i navzdory mému románu – rehabilitovat. Pokud Herodes děti vraždil, pak to byly jeho vlastní – v této disciplíně se vyznamenával natolik, že prý sám císař Augustus měl říci, že by byl raději obětním dobytčetem než Herodovým synem. Zřejmě právě toto krvavé hobby židovského krále bylo jádrem vyprávění, které obohatilo historii narození Mesiáše. Vzniklo ovšem až nějakých sto až sto padesát let po jeho smrti.
O oné hvězdě se zmiňuje Matouš, o němž víme, že své evangelium psal někdy v polovině druhého století (proto je tu už i ona krvavá historka o Herodovi). Ona hvězda není popisována příliš dramaticky, jeden z mudrců prostě Herodovi říká: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ O tom, že tato hvězda zářila tak jasně, že zastínila všechny ostatní hvězdy na nebi, se dozvídáme jen z apokryfického evangelia Jakubova.
Nicméně právě tento apokryf vzbudil diskuzi o tom, o jakou hvězdu se mohlo jednat a zda se podle ní nedá určit rok Kristova narození. Doba vlády Quirinia v Sýrii, kterou zmiňuje jako orientační bod Lukáš, očividně nebyla dostatečně zmapovaná, aby dokázala rozhodujícím způsobem pomoci.
Hypotéza, že se mohlo jednat o kometu, byla hvězdáři vyvrácena. Jednak byly komety posly zlých událostí a pohrom a ne rození králů a vládců, jednak se v daných letech okolo začátku našeho letopočtu žádná známá kometa v oblasti Palestiny nevyskytovala.
Mnohem lákavější byla hypotéza konjunkce, tedy setkání dvou hvězd, které by pak na nebi skutečně výrazně zářily (i když by zřejmě neodebraly všem ostatním jejich svit, jak se nás snaží přesvědčit ve svém spisu autor podepsaný jako Ježíšův bratr Jakub). A tu se nabízí skutečně velmi zajímavá hypotéza takzvané „velké konjunkce“ To je totiž setkání Jupitera, tedy královské hvězdy se Saturnem (v řecké mytologii jeho otcem). Saturn byl v římské mytologii bohem zemědělství‚ proto i jeho svátky u příležitosti zimního slunovratu), všeobecně byl ale považován za židovskou hvězdu. Ke konjunkci Jupitera se Saturnem dochází velmi zřídka (na rozdíl od například Marsu a Venuše, které se potkávají tak často, až jim to vyneslo pověst milenců). Do roku 1695 jich hvězdáři pozorovali jen osm. Ale k jedné z nich skutečně došlo v pro nás zajímavém období, a šlo o zatím jedinou konjunkci v souhvězdí Ryb, které jsou symbolem věčnosti. Pro astrology znající židovskou touhu po narození mesiáše, tedy krále pro věčnost, se tedy naskýtala ideální varianta konjunkce židovské hvězdy Saturna s hvězdou symbolizující královskou moc Jupitera v souhvězdí symbolizujícímu věčnost, aby vydedukovali zrození vytouženého Mesiáše. K této konjunkci pak došlo v roce 7 před naším letopočtem dokonce třikrát – jednou na jaře jednou v létě a konečně potřetí 19. prosince. Právě toto datum se zdálo hvězdářům nejpravděpodobnější. Výpočet to není nový, jako první přišel s touto hypotézou filosof a františkánský mnich Roger Bacon (1214 – 1292) – a skončil v doživotní internaci.
Já mám s líčením Matouše trochu logistický problém. Jestliže by totiž od něj uvádění mudrci následovali hvězdu, která svítila na východě, museli by se logicky na východ vydat a skončili by v Číně nebo v lepším případě v Indii. Palestina leží totiž jednoznačně na západ od Persie, odkud tito tři mudrci, díky apokryfům povýšení na krále a nakonec dokonce pojmenovaní na Kaspara, Melchiora a Baltazara, pocházeli. Ale nechci vypadat jako šťoural, hlavní věc je, že přišli a že se poklonili novému Mesiáši.
Evangelisté museli řešit i několik dalších komplikovaných problémů. Mesiáš se totiž podle proroctví měl narodit v Betlémě, Ježíš ale pocházel z Nazaretu. Navíc z provincie Galileje s vlastním nářečím a hodně odlišnými zvyky od ortodoxního Jeruzaléma. Velké pobouření působil například galilejský pokrm slepice v smetanové omáčce. To odporovalo větě z knih Leviticus: „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky,“ což bylo vykládáno jako zákaz kombinace mléka s masem v košer pokrmech (tento zákaz platí dodnes). Tento problém s Betlémem jako rodištěm Krista se podařilo překlenout oním sčítáním lidu, protože podle židovských zvyků se lid sčítal podle kmenů a jestliže byl Josef potomkem Davida, který pocházel z rodu Benjamin a hlavním městem tohoto kmene byl Betlém, musel prostě Josef se svou malou rodinou na dalekou cestu na jih.
Mesiáš se ovšem měl narodit z rodu krále Davida (to byl jeden z velkých problémů krále Heroda Velikého, který jakožto idumejský Arab z tohoto rodu logicky pocházet nemohl). Jak Matouš, tak Lukáš si dali dostatečnou práci, aby rozpracovali Josefův rodokmen. Matouš odvozuje Josefa od Davida v 28. generaci, Lukáš dokonce ve čtyřicáté. Pozdější spisovatelé – apokryfisté – si ale všimli nepříjemného, ale podstatného detailu, totiž že Josef nebyl Kristův otec. Dodatečně tedy byla rodu krále Davida přiřazena i Marie.
Že se traduje, že Kristus byl v době své mise a smrti 33 let stár, je docela záhadou. Nevychází to totiž ani podle oficiálního počítání – to by mu muselo být slabých 29 let, ani podle počítání Rogera Bacona – s kterým se dokážu spřátelit spíše – pak by mu bylo 36 let. V roce 29 je údajně skutečně v Palestině doloženo zemětřesení, které by mohlo vysvětlit události noci po Kristově smrti.
Co se přesně stalo, zůstane už navždy záhadou. Datum narození udávané Baconem zní hodně logicky, pokud pomineme skutečnost, že jediný autor, který skutečně na místě zjišťoval okolnosti a sbíral podklady pro svou knihu, se o hvězdě na východě vůbec nezmiňuje. Ta pochází jen z informací „z druhé ruky“ z evangelia Matoušova a z Apokryfů – které zřejmě opisovaly jeden od druhého.
Ale ať se stalo, co se stalo, vyprávění evangelií je skutečně i dnes zajímavá a napínavá četba, ať už se jedná o Marka a jeho dokumentaci, Lukáše s jeho románem či Jana s jeho údernými ideologickými verši. Pokud jste si nevyčlenili čas letos, třeba vám zbude chvilka příští rok. Zkuste to.