Monthly Archives: January 2015

Co s Řeky?

V podstatě si Evropa klade tu otázku už od roku 2008, ale odpověď na ni ještě nenašla. A teď, když moc v Řecku převzal Alexis Tsipras se svou stranou Syriza, která nemá daleko ke komunistické ideologii (a která se hned postavila vehementně na stranu Putina ve sporu o východní Ukrajinu) nabyla tato situace na pikantnosti. Možná bude nejlepší začít analýzou řecké finanční situace a pak se zamyslet nad jejími příčinami. Ty jsou samozřejmě nalezitelné především v řecké historii a s ní spojené řecké mentalitě. Řecký státní dluh dosahoval v roce 2008 360 miliard Euro, což znamenalo 150 procent HDP – čili hrubého domácího produktu. Víceméně nepředstavitelná suma, když si člověk představí, že roční rozpočet Řecka představoval něco kolo 60 miliard Eur ročně. V té chvíli Řecku hrozil akutně hospodářský kolaps a státní bankrot. Státy si samozřejmě pomáhají vydáváním státních dluhopisů, aby pokryly své rozpočtové deficity. Tyto státní dluhopisy jsou pak… Čti dál »

Právo na smrt

Možná dnes trochu dloubnu do vosího hnízda a některé ze svých čtenářů znejistím či dokonce rozčílím. Ale toto téma, téma smrti, se kterou jsem denně konfrontován už nejsem schopen držet pod pokličkou ve svém nitru. Potřebuji se o ně podělit a prosím tedy o pochopení. Smrt kdysi patřila neodmyslitelně k životu lidí. Jiří Wolker o ní píše „Smrt není zlá, je to jen kus života těžkého, jen umírání je hrozné.“ Měl určitě pravdu, zažíval utrpení umírajícího celé měsíce na vlastním těle. Na blízkém východě a v Africe umírají denně nesmyslně desítky a stovky lidí. Mladých a zdravých, jen proto, že jsou jiného náboženského vyznání, nebo se znelíbí nějakému sadistovi, který má po ruce zbraň. V Evropě právě naopak udržujeme každý život bez ohledu na to, jaký smysl ještě má. Abychom si rozuměli, nejsem pro eutanázii a to z důvodu, že by se dala zneužít – a ten příklad tu už… Čti dál »

Humor jako zbraň

Není to jen zbraň bezmocných, i když ti jej používají nejčastěji. Pamatujete se přece ještě na vtipy „O zlatou mříž“, které kralovaly době komunismu? Totalitní režim byl vděčným cílem a reagoval patřičně podrážděně. Jako každý totalitní systém. Humoru nerozuměli komunisti ani nacisti, s panem Putinem se člověk taky zrovna nezasměje a džihadisté zakazují smích jako dílo ďáblovo. Proč se všichni lidé, toužící po naprosté kontrole společnosti, smíchu tolik bojí? Antika humor a satiru znala, dokonce hodně štiplavou. Řekové vymysleli pojem komedie – ne nadarmo tam byla demokracie a zdi v Římě byly neustále pomalovány karikaturami mocných (i v dobách císařství tedy diktatury, ale i Řím byl pět set let demokratickou republikou). Ani Caesar ani Augustus proti tomu ale mnoho nedělali, měli dost sebevědomí, aby věděli, že jim to neublíží, hůř se už dařilo jejich věrným služebníkům a milenkám. Hůř už bylo, když se moci ujal takový Caligula, Nero nebo Domicián,… Čti dál »

Džihádistický teror – pouze francouzský problém?

Původně jsem měl na tento týden připravený zcela jiný článek. Když teror v Paříži vypukl, myslel jsem si, že není důvod, abych se k němu sám vyjadřoval. Je přece tolik politologů, blogařů a žurnalistů, kteří celou situaci bez přestání analyzují a komentují, další komentář mi připadal v podstatě nadbytečný. Jenže pak jsem si uvědomil, že psát o něčem jiném je v podstatě ignorace. Že k tomu, co se právě děje, by se měl vyjádřit každý. Protože se to každého z nás týká. Nejen Francie a nejen novinářů. Svět totiž skutečně stojí na pokraji globální války. Samuel P. Huntigton ve svém střetu civilizací psal o tom, že skoro všechny konflikty v posledních desetiletích minulého století vznikaly na lomné čáře mezi islámem a ostatními náboženstvími – jedno zda s křesťanstvím nebo s hinduismem či židovstvím. Hranice s islámem je vždy velmi problematická a potenciálně nebezpečná. Ve Francii pak probíhá tato hranice v… Čti dál »

Jak to asi bylo s Kristovým narozením

Vánoční doba je vždy i časem k zamyšlení, meditace, možnost zamyslet se nad věcmi, na něž nezůstává v běžných dnech čas. Možná jsem měl tento článek psát už před vánoci, ale právě z výše vzpomenutého důvodu mě toto téma ovládlo až během vánočních bohoslužeb a proto s tímto článkem začínám nový rok 2015. Především bych rád připomněl, oč opravdu o vánocích jde. Ne primárně o dárky a vyzdobený stromeček, ale o křesťanský svátek narození Krista. Možná přece jen není tak úplně pozdě – pravoslavní Rusové budou slavit vánoce až 7. ledna a vlastně, dlouho v počátcích křesťanství byl svátečním dnem 6. leden, takzvaná Epifanie čili zjevení Krista, dnes tento den slavíme jako Den tříkrálový. Ovšem pouze katolíci, u protestantů je to stále Epifanie, ten původní křesťanský svátek. Den, kdy byl Kristus poznán a poprvé uctěn a obdarován. Proč slavíme vlastně vánoce 25. prosince? (24. prosinec, na který se samozřejmě především… Čti dál »