Month: December 2014

Ruská schizofrenie

Důvěra v ruskou ekonomiku a ruskou měnu v Rusku samotném rapidně klesá, důvěra v prezidenta Putina stoupá a poprvé přesáhla hranici 90 procent. Rusové masivně nakupují dolary a eura, tedy měny svých úhlavních nepřátel. Je to něco, jako kdyby Němci Hitlerova Německa masově nakupovali francouzské franky, britské libry a ruské rubly. Nedělali to, neměli ovšem ani takové možnosti, jako jsou dnes. Věřím tomu, že by to ale nedělali stejně. Rusové to dělají.
Rubl se zhroutil někde na 100 kusů za euro, během jediného dne oslabil o 20 procent, a jestli to tak dále půjde, dosáhne brzy kurzu jeden ku jedné, totiž za jedno euro jeden kýbl rublů. Před šesti lety, když jsem v Rusku byl, bylo euro někde mezi třiceti a čtyřiceti rubly (přesně si to už nepamatuji). Tedy skutečně pád z výšky. Zda pomůže, že centrální banka vyhnala úrok na 17 procent, si dovoluji pochybovat. Brání úvěru na podnikání takový úrok určitě nepomůže, ale podnikatelé jsou v Rusku stejně nežádoucí, jsou příliš nezávislí. Vítaní jsou pouze, pokud kradou a mohou být tedy kdykoliv zlikvidováni. Korupce je srovnatelná s Čínou a vysoko přesahuje naše české poměry (které jsou pro nás nesnesitelné- Rusové očividně snesou mnohem víc) Že stabilizaci měny nepomáhá, když se jí vlastní občané masově zbavují a když se ruské banky nemohou díky sankcím refinancovat, tedy půjčovat si kapitál, je zřejmé. Rusko přesto přežije. Má poměrně nízký zahraniční dluh, původně sice vyrovnaný rozpočet, který teď už vyrovnaný zdaleka není, ale země si může dovolit i poměrně velký deficit – samozřejmě krátkodobě. Od kolapsu, jaký zažila v roce 1998 na konci vlády Jelcinovy, je ještě na hony vzdálena. To je samozřejmě zásluha Putina, jeho zestátnění ropného průmyslu jednak přineslo peníze do státní pokladny, jednak vytvořilo vrstvu loajálních zkorumpovaných politiků, kteří jsou odsouzeni k bezmezné poslušnosti vládci.
Samozřejmě, že se ruská ekonomika nehroutí díky směšným evropským sankcím, ale díky nízké ceně ropy a plynu, což opět souvisí s tím, že Saudští Arabové jsou jednak nejbližší političtí spojenci USA a proto nepřiškrtí produkci, ale i proto, že v USA se začala těžit ropa finančně náročným způsobem, který se vyplácí jen při cenách ropy nad sto dolarů za barel. Co se týká ekonomiky, jsou Saudi s Amerikou tvrdí konkurenti. Pokud tedy zůstane cena na dnešních šedesáti dolarech za barel, těžba se nevyplatí a bude muset být zastavena. Až pak mohou Saúdové cenu opět vyhnat do výšky.
Rusové mají smůlu, že je toto politické spojenectví a ekonomická konkurence postihují tvrdě – v podstatě víc než kohokoliv jiného. Přesto jsou oddaní svému vůdci, který je do této situace dostal. Jsou ochotni za něj ve velké většině položit i život o nějakém směšném ekonomickém strádání ani nemluvě.
Hlavní věc je neukázat slabost. Na zbrojení půjde i nadále 35 procent státního rozpočtu a na mistrovství světa v kopané (odhlédnouc od úplatků pro FIFA)bylo vyčleněno 18 miliard dolarů (připomínám že na olympiádu v Soči, která nakonec stála 40 miliard bylo původně vyčleněno milard devět). Zde se ale šetřit rozhodně nebude.
Jakou to má logiku? Ruskou. Je to už šest let, když jsme byli s rodinou v St.Petersburgu. Překvapily mě nejen Leninovy sochy na náměstích, ale i fakt, že i když se město přejmenovalo zpět na St.Petersburg, oblast se nadále jmenuje Leningradská. Připadalo mi to schizofrenní. Pak jsem opravdu přestřelil. Bylo to ale tím, že jsme do restaurace „Idiot“ šli na pozvání našich ruských přátel, učitelky Oxany jejího muže. Interiér restaurace byl opravdu intelektuálně zařízen, jak by názvu jednoho z nejslavnějších románů Fjodora Michajloviče Dostojevského odpovídalo. Jen v okně místnosti tak trochu za rohem a v dálce jsem viděl obraz člověka, jehož jsem z té vzdálenosti nemohl poznat. „Je to Dostojevský?“ zeptal jsem se. „Ne,“ zněla odpověď. „To je Vladimír Iljič Lenin.“ „Ach tak,“ snažil jsem se být vtipný. „Tak proto se ta restaurace jmenuje „Idiot.“
Předesílám, že jsme se předtím několik dní bavili o tom, jak je Oxana šťastná, že komunismus v Rusku padl a že její děti mohou vyrůstat ve svobodné demokratické společnosti ( v roce 2009 tomu tak skutečně ještě víceméně bylo). Jinak bych se k tomuto rádoby vtipnému výroku určitě nedal strhnout. Odpovědí mi bylo ledové mlčení a pohledy, které by byly vraždily. Pochopil jsem, že v Rusku je možné odsuzovat komunismus, ne ale jeho velkého zakladatele. Logiku v tom, prosím, nehledejte.
Nálada se nicméně posléze uvolnila i díky vínu a vodce, kterou pil Oxanin muž (víno bylo podle něho jen pro ženy, já jsem si v jeho očích konzumací – jinak velmi kvalitního – vína určitě nepolepšil). Oba to byli milí a pohostinní lidé (ta večeře v restauraci je musela stát polovinu jejich měsíčního příjmu, ale trvali přesto na tom, že jsme jejich hosty). Když už jsem se zase cítil dobře a uvolněně, všiml jsem si, že v knihovničce, která doplňovala intelektuální image restaurace, jsou dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, to byl Lomonosov, druhou ale ne. „Prosím tě,“ zeptal jsem se Oxany, „Kdo je ten druhý člověk vedle Lomonosova?“
„To je Džeržinski“ odpověděla naprosto přirozeně, jako by jednalo o nejobyčejnější věc. Pro ty, kdo to nevědí, byl Džeržinski zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah.
„Proboha,“ neudržel jsem se. „Co dělá Džeržinski s Lomonosovem v jedné vitríně?“
Oxana se chápavě usmála a pravila: „Rossiju vozmožno toľko serdcom ponimat.“ (Omlouvám se všem rusofilům, že jsem ten text nenapsal v azbuce, ale nemám ji na klávesnici.)
A tak to asi i je. Snažíme-li se Rusko chápat našim rozumem, nakaženým racionalismem, nemáme šanci ho pochopit. Rusko jsou především emoce, až pak daleko vzadu je rozum, přinejmenším ten zdravý.
Jak jinak, když, jak praví jeden starý a košilatý vtip se velká říjnová revoluce odehrála v listopadu, její vůdce se sice jmenoval Lenin, ale vlastně Uljanov a jeho nástupce Džugašvili vstoupil do dějin pod jménem Stalin. Všechno je tam prostě tak nějak jinak, než se zdá na první pohled.
Je třeba si uvědomit, že současní Rusové jsou politicky poměrně mladý národ: Jejich dějiny se vynořují z mlh tatarského útlaku někdy v šestnáctém století, kdy ty samostatné české už vlastně právě končily. Že první ruský car, který ten do té doby neznámý národ na východě z oněch mlh vyvedl na evropské slunce, měl příjmení „Hrozný“ něco signalizuje. Jinak to totiž v Rusku nejde. Jestliže bude někdo protestovat, že přece existovala už Kyjevská Rus (pozor KYJEVSKÁ!!!), kterou si pak Rurikovci rozdělili na nesčetná (do dobře sčetná ale přesto mnohá) knížectví, je něco podobného, jako když Slováci hledají své kořeny ve Velkomoravské říši. Sice propagandisticky je to naprosto v pořádku, ale kulturně zde žádnou kontinuitu nenajdete, i když se budete hodně snažit. Ne, moderní ruské dějiny začínají Ivanem Hrozným, aby pak pokračovaly přes Petra Velikého (který se se svými poddanými nepáral o nic více než jeho hrozný předchůdce) Kateřinu Velikou (onu nelítostnou Němku na ruském trůně nenazývali Francouzi náhodou Le Grande, tedy velký, jako by byla chlap), až k Leninovi, Stalinovi a nakonec Putinovi. Ten musí ostatně Rusům v porovnání s jeho předchůdci, které jsem jmenoval, jako Vladimír „Slunéčko“. Vždyť se zas až tolik nezabíjí!
Rusko je mamut na východě, který byl po dlouhá staletí přehlížen jako zaostalá země, jež nemá pokročilému západu co dát. Snad s výjimkou poezie Puškina či Jesenina nebo románů Dostojevského či Tolstého naplněných nostalgií a fatalismem. Rusko se snažil dostat do evropských dějin už Ivan Hrozný a obrátil proto celé Pobaltí v hromadu kouřících trosek. Nedokázal to. Petr Velký pak konečně ono Pobaltí zdevastoval a takto zničené přijal do své říše. Ale byli to až Lenin se Stalinem, kteří naučili svět brát Rusko vážně. Národ trpící opovržením západu se pozdvihl a poprvé se mohl cítit mocný a hrdý. Jedno, kolik milionů obětí to stálo.
Po rozpadu Sovětského svazu zažil úpadek moci politické ekonomický i vojenské, pak přišel nový vládce Putin a znovu Rusko udělal velkým – aspoň v jejich očích. Na tom nezmění nic ani bída a hlad. Rusové budou svého nového „cara“ milovat, už proto že nevidí žádnou alternativu k této lásce. Propagandistickou válku v Rusku už Putin dávno vyhrál. Všechny sdělovací prostředky jsou pod jeho kontrolou, nezávislí novináři jsou buď mrtví, nebo odešli ze země. Našlo se i pár zahraničních žurnalistů, „expertů“ nebo dokonce i populárních herců (jako Gerard Depardieu) kteří se dali za rubl koupit, aby Putinovu pozici dále posilnili. Dnes je v Rusku nemožné i jen v hospodě prezidenta kritizovat, člověk by si vysloužil spontánní lynč. Když sovětská sportovkyně Lilija Šobuchovová zveřejnila informace o systematickém dopingu v ruském sportu, stala se ihned „zrádkyní národa“ zaplacenou americkou propagandou. Každý, kdo si dovolí kritizovat ruské poměry, je obratem označen za zahraničního agenta a klade se otázka, kdo jej platí.
Má to svou logiku. Jestliže lidé cítí, že něco není úplně v pořádku, mají ale strach se ozvat, je jim podezřelý každý, kdo je méně zbabělý než oni sami. Nikdo si nechce připadat, že je horší než lidé okolo něho. Jestliže tedy někdo statečně kritizuje režim, musí za tím být něco jiného než pouhá statečnost. Tedy dolary či eura z ciziny a onen protestující je tedy vlastně horší než ta mlčící většina, protože je „zrádce“. Proti takové psychologii nemáte šanci.
Není to nic nového, stejně se chovali komunisté i u nás. Každý, kdo se ozval proti režimu, byl placeným agentem Západu, ruskou politiku řídí bývalí důstojníci KGB, kteří tuto propagandu provozovali po celá desetiletí, vlastně ani nemuseli nic měnit, dělají jen dál svou práci. Národ je na takovou propagandu zvyklý, za dvacet let si od ní neodvykl a přijal ji opět radostně za vlastní. Jestliže se nám nedaří dobře, nemůžeme si za to sami, ale zahraniční spiknutí. To je omluva na všechno a lidé to hodně rádi slyší. Ostatně i u nás.
Rusko začalo expanzi do sousedního státu. V podstatě se tím ani netají, jen hledá záminku, která se stále mění. Nejprve to bylo právo krymských Rusů na sebeurčení, pak ukrajinský fašistický teror proti ruskému obyvatelstvu na východní Ukrajině. Teď, když byl ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov tázán, zda si pamatuje, že Rusko podepsalo v roce 1991 smlouvu o uznání nezávislé Ukrajiny a nedotknutelnosti jejích hranic, odpověděl, že se nezavázalo akceptovat ozbrojený fašistický puč, kterým byl svržen demokraticky zvolený prezident – míněn Janukovič.
O převratu v Kyjevě si můžeme myslet cokoliv. Ani já nejsem přesvědčen, že tam vše proběhlo legálními prostředky a Janukovič byl skutečně demokraticky zvolený prezident, který ale v posledních týdnech své vlády dělal jednu chybu za druhou a hlavně nepochopil politickou situaci. Normální politik v takové situaci rezignuje a nechá vypsat nové volby. Proč to neudělal a zda za tímto jeho rozhodnutím byl vliv jeho přítele Vladimíra, o tom se můžeme jen dohadovat. Jenže ruská intervence na Krymu a na východě Ukrajiny JE vměšováním do vnitřních záležitostí Ukrajiny a porušením garantované nedotknutelnosti hranic. V podstatě má každý stát právo i na svůj fašistický převrat (Evropa přece toleruje dokonce i Viktora Orbána), my jsme potlačení demokracie v Rusku také přijali bez větších námitek a nikoho nenapadlo v Moskvě intervenovat.
Že na Ukrajině stoupla po převratu síla ultras, o tom není třeba pochybovat. Stačilo se podívat, jak se dařilo francouzským fanouškům fotbalového klubu St Etiene, když se přišli podívat na zápas svého klubu proti Dnětropetrovsku do Kyjeva. Poslancům, kteří si dovolili hovořit jménem ruských separatistů, byl zakázán vstup do ukrajinského parlamentu. Nazývat ale současnou vládu fašistickou, je silně přehnané. Minimálně prezidentské i parlamentní volby zde proběhly pluralitně a demokraticky, což se o Rusku říct nedá. Putin to samozřejmě ví, ale přesto rád o ukrajinském „fašismu“ mluví – ví, že Rusové na to slyší. Vždy byli „hrází proti fašismu,“ a přitom si vůbec nevšimli, že jejich prezident už přeměnil Rusko v nacionalistický fašistický stát. Schizofrenie, kterou je možno opět možno pochopit jen srdcem.
Jestliže totiž srdce a mozek tlučou v rozdílném rytmu, je to základem oné schizofrenie, o níž mluvím. Schizofrenie nebezpečného ruského národa, který se skládá z milionů milých, pohostinných a srdečných lidí.
Slavná operní pěvkyně Anna Netrebko vlastní vedle ruského i rakouský pas. To proto, aby se mohla volně pohybovat po Evropě ale i po světě, aniž by musela složitě vybavovat víza. Rakouský zákon sice dvojí občanství nedovoluje, ale u „osob hodných zvláštního zacházení“ je možné všechno. (Například džihadisté mají všichni i egyptské či syrské pasy a nikomu to nevadí, nebo minimálně nikdo po tom nepátrá) A tato „diva“ – rakouská občanka – věnuje ruským východoukrajinským separatistům milion rublů a nechá se fotografovat s jejich velitelem Olegem Zarjovem a s vlajkou „Nezávislé doněcké republiky“. Že je tento muž na listině v EU proskribovaných osob buď Netrebko nevěděla, nebo ji to jednoduše nezajímalo. Chtěla jen podpořit „ruskou věc“. Novináři, kteří se zoufale ptali, jak se může v jedné osobě spojit tolik talentu s tolikou hloupostí, prostě jen nic nepochopili. Netrebko jednala srdcem, ne rozumem. Samozřejmě, že se jí nic nestane, Rakousko nechce o svou „divu“ přijít. A to přesto, že pod průhlednými záminkami odmítá zpívat na salcburském festivalu a dává přednost lépe placeným angažmá v zahraničí.
Nejčtenější noviny v Rakousku Krone Zeitung už totiž pláčí nad tím, jak protiruské sankce, které byly z Bruselu Rakousku „vnuceny“, škodí vlastní zemi. Jednak „trpí“ rakouské banky (je třeba se obávat, že ztráty opět jednou zaplatí daňový poplatník) a pak i turismus, protože padající rubl a zákaz vstupu do EU pro exponenty Putinova režimu má za následek pád cen ubytování v Kitzbühlu. Bohatí Rusové totiž nepřijedou lyžovat, pít a nakupovat, tedy abychom to dali do správného pořadí – nakupovat, pít a trochu taky lyžovat.
Rusové mají ovšem silnou loby i u nás a na Slovensku ještě silnější. Ať už jsou to politici typu Václava Klause, Miloše Zemana či Roberta Fica nebo sdělovací prostředky jako například internetová platforma Aeronet – ta je ostatně Kremlem plně financovaná podobně jako propagandistická televizní stanice „Rossija today“. Samozřejmě že mají zájem znovu rozšířit svůj vliv ve střední Evropě, je to jejich „sféra vlivu“ podobně jako Pobaltí nebo Ukrajina. Mezi svými svazovými republikami a poddanými „samostatnými“ státy neuměli nikdy rozlišovat. Když za sovětských časů chtěl jeden můj kamarád posílat pohled z Volgogradu do Ostravy a ptal se, jakou známku má použít, dostalo se mu odpovědi, že „stejnou jako do každé jiné gubernie.“
Ale žádný strach. Dostalo se mi ujištění, že Rusové jsou nevděčným postojem Čechů tak podrážděni, že si odpřisáhli, že už nás od fašismu podruhé zachraňovat nepřijdou. Aspoň že tak!
Známe ostatně ten vtip s otázkou na Rádio Jerevan, zda invaze Rusů do Československa v roce 1939 byla skutečně bratrskou pomocí vyžádanou československým obyvatelstvem? Odpověď zněla: „Ano, bylo tomu skutečně tak, žádost podaná v roce 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Takže, člověk nikdy neví. Raději s tím obrem na východě nekoketovat. A hlavně mu nepsat!!!

Záměna pacientů

Známe to z novin, na operačním sále se odřeže pacientovi špatná noha, nebo se odřežou varlata špatnému pacientovi. Je to vždycky malér, noviny z toho několi dní žijou a nešťastný pacient vysoudí nakonec nějaké finanční odškodné, které mu ovšem jeho ztracené pohlavní žlázy už nevrátí. Na grazské klinice vyvolali porod špatné pacientce (problém byl v tom, že v čekárně čekaly dvě Turkyně, ani jedna z nich neuměla ani slovo německy a když byla vyvolána jedna, šla do ambulance ta druhá a identita se pak už díky jazykové bariéře nedala ověřit. Přesto byli podle soudu vinni lékaři).
Tak tragický případ jsme zatím v naší nemocnici ve Wagně neměli. Přesto jsme si se záměnou pacientů už užili.
Pan Tischler měl při příjmu jeden handicap – byl uznaný a registrovaný alkoholik. S cirhózou jater, jícnovými varixy i s malým ascitem, čili všechno tak, jak má být. Tvrdil, že už sice tři týdny nepije (protože mu to přestalo chutnat s to byl vlastně důvod, proč navštívil lékaře a ten jej ihned s tak alarmujícím příznakem poslal do nemocnice), ale kdo by mu už věřil.
Ve vedlejší posteli pak ležel dementní pan Maier. Tomu se v noci podařilo vymočit se do postele. V mokré posteli mu bylo ale nepříjemně, a tak se přesunul o postel dál a přilehl k panu Tischlerovi. Ten se uprostřed noci probudil s pocitem, že není v posteli sám. Když zjistil, že ten dojem je správný, dostal hysterický záchvat. Vyskočil z postele a začal křičet. Na oddělení vznikl ve dvě v noci chaos, sestry běžely za křikem a viděly pobíhajícího pana Tischlera. Okamžitě jim bylo jasné, že u alkoholika se může jednat pouze o abstinenční delirium. Zavolaly doktora a ten byl bohužel nablízku. Náš mladý kolega Seemann má dva metry a hodně přes sto kilo. Jako vedlejší zaměstnání (tou medicínou se i v Rakousku mladí kolegové neživí snadno) je vyhazovačem v baru a má tedy bohatou zkušenost, jak zklidnit agresivní lidi. Když se vynořil před Tischlerem, vyděsil se tento ještě víc. Nedokázal ovšem svou situaci vysvětlit, na to byl příliš vyděšený. A než ze sebe něco mohl tváří v tvář obrovskému doktorovi vytlačit, rozhodl se tento už léčit ono delirium a píchl mu jednu ampulku Haldolu. Poté se pana Tischlera pokusil uložit do postele – samozřejmě do té prázdné, tedy postele pana Maiera. Když Tischler ucítil nezvyklé vlhko, pokusil se protestovat ještě jednou a dostal druhou ampuli Haldolu, tedy uklidňujícího prostředku, po němž spokojeně usnul i v pomočené posteli a spal celou noc a celé dopoledne až do ranní vizity.
Sestra, která vizitu prováděla, byla naštěstí ve službě i předešlého dne a tak jí něco nesouhlasilo. Po nějaké chvíli přišla na to, že Tischler a Maier leží ve špatných postelích. Jak se to mohlo stát, ještě nevěděla, nicméně je oba probudila a vyzvala, aby se odebrali do svých vlastních. V tom okamžiku se Tischler opravdu probudil a zvolal: „Kde je moje zubní protéza? Já nemám zubní protézu!“
Nato pan Maier vysunul spodní čelist a pravil hrdě. „Zato já mám novou!“
Tischler se chtěl na kolegu vrhnout, ale vtom se opět objevil na scéně doktor Seemann. Na nic se neptal, situaci přece už z nočního zážitku znal, uklidnil Tischlera silou, vtlačil ho – do nesprávné mokré postele – a píchl mu další ampulku Haldolu.
Sestřička se nepokoušela jeho omyl opravit, bylo stejně už pozdě, Tischler dostal v tváři opět blažený úsměv a usnul. Sestra přispěla k nápravě aspoň tím, že když si pan Maier zase začal hrát se zubní protézou pana Tischlera a vystrkoval ji z úst, chytila ji a vytáhla mu ji z huby. Pak ji důkladně otřela a vložila do úst spícímu Tischlerovi.
V podstatě jsem se nedivil, že pan Tischler v pondělí trval na okamžitém propuštění z nemocničné péče a to přesto, že jsme jeho hlavní problém ještě stále nedokázali odstranit. Alkohol mu stále ještě nechutnal.

Příběh z alba

Příběh z alba (povídka z roku 1988)
Od té doby, co děda zemřel, začala babička strašně rychle stárnout. Přestala chodit na pravidelné procházky k Petrovu, zůstávala celé dny ve svém malém bytě a opouštěla ho, jen když šla nakoupit.
Se mnou se stýkala ještě nejčastěji. Zastavila jsem se u ní vždycky, když jsem šla do centra a zůstávala jsem u ní často, abych se učila. Byl tam klid. Když jsem řekla babičce, že se potřebuji učit, stáhla se pokaždé hned do ložnice a chodila se jen každou půlhodinu zeptat, jestli nemám na něco chuť nebo jestli nechci čaj. Doma to bylo s učením slabší, oba bráchové, desítiletá dvojčata, si z bytu udělalli nejčastěji válčiště či závodiště a učit se v tom mumraji opravdu nešlo. Moje studovna byla v babiččině malém obýváčku, vyloženém desítkami knih, které zůstaly po dědovi. Pamatuji si dědu dobře, zemřel před třemi roky, byl to bývalý řídící učitel s pevnými životními návyky a nesmírne citlivý na své společenské postavení. Občas se setkával s přáteli, kteří mu říkali „pane řídící učiteli“ a on jim zase „pane inženýre“ nebo „pane magistře“ a na jejich besedy neměly ženy přístup. Ani babička ale dokonce ani já jako dítě, jemuž bylo jinak dost dovoleno. Nevím, jestli s ním byla babička v životě šťastná. Vzala si ho před válkou, měli jediné dítě – moji maminku – pak děda prodělal koncentrák a vrátil se skoro mrtvý. Další děti už neměli a dědeček se stal nesmírně pečlivým řídícím učitelem, který žil jen pro svou práci a domov považoval za něco, co ho má pro tuto práci udržovat při síle. Až donedávna jsem vlastně nevěděla, že babička taky studovala, že má ukončené reálné gymnázium a že byla výborná žačka.
Až před dvěma roky, když jsem se sama dostala na gymnázium, vytáhla opatrně a jaksi s obavami album z dolního šuplíku skříně a ukázala mi fotografie – své i svých spolužáků a vzpomínala na to jako na krásné časy.
Dědeček byl starší než ona, dozvěděla jsem se od maminky, že se provdala vlastně proti své vůli. Líbil se velice jejím rodičům, seriózní učitel, vlastenec s perspektivou postupu a s pevným místem a platem. Bránila se prý dlouho, ale vůle rodičů byla tehdy silnější než touhy mladého děvčete. Někdy, když si listuji v těch starých abiččiných fotografiích, uvažuji o tom, kdo z jejích spolužáků byl její láskou, který z nich jí nosil květiny a posílal básničky pod lavicemi toho starého reálného gymnázia. Líbí se mi tyhle představy, protože i já čekám na to, až mi někdo podstrčí veršík, až kluci přestanou s pubertálním podrážením mohou a taháním za cop a začnou se podobat tomu vysněnému babiččinu milenci, kvůli kterému si tak dlouho nechtěla vzít dědu.
Jak už jsem řekla, nevím, zda byla s dědečkem šťastná. Ale když umřel, začala stárnout, stále častěji naříkala nad spáleným obědem, stále častěji přerušovala rozhovor v půli věty, aby pak nevěděla, o čem jsme se bavili. Stále častěji usínala u televize a nad knihou a prokvétala šedí. Jakoby její život ztratil systém, když už nebylo nutné připravovat oběd přesně na jednu hodinu a večeři přesně na šest, když se už nemuselo zachovávat naprosté ticho v čase, kdy šel dědeček po obědě spát a odpoledne pracoval na svých překladech. Zvykla si na něho, spojila svůj osud s jeho tak pevně, že její samotný život ztratil smysl v okamžiku, kdy umřel ten, kdo ho určoval. A tak už jen očekávala, kdy jí zazvoním u dveří, aby mi uvařila čaj a pak seděla naproti mně a neměla si o čem povídat, protože bylo odpoledne a v tu dobu býval vždy povinný zvyk mlčet a ani tři roky, jež uplynuly od dědovy smrti, ho nedovedly narušit.
Je ironií, že tenkrát babička právě odešla a já byla v jejím bytě sama. Chtěla asi něco nakoupit a trvala na tom, že to zvládne sama. Nehádala jsem se s ní. Jednak jsem byla ráda, že se budu moci učit, jednak bylo pro ni dobře, když aspoň z takového důvodu vyšla trochu na ulici a mezi lidi. A najednou zadrnčel zvonek.
Když jsem otevřela, stál za dveřmi statný starý pán, s jakousi grácií se opírající o hůl.
„Dobrý den, je paní Tomášková doma?“
Za babičkou návštěvy nechodily: Tenhle pán vypadal i přes svá léta zachovale a švihácky, ale hlas mu zněl dost nejistě.
„Není, šla do města nakoupit,“ řekla jsem a najednou jsem měla pocit, že sem ten pán patří. Že ho odněkud znám a že má důvod, proč se tu tak zčista jasna zjevil.
„Pojďte dál, počkáte na ni se mnou.“
„Děkuji, slečno,“ řekl a vešel do předsíňky. Tu hůlku neměl na ozdobu, jak jsem si původně myslela, ale hodně ztěžka se o ni opíral. Všiml si mého pohledu a jaksi omluvně se usmál: „Zlobí mne koleno, mám v něm vodu. To víte, slečno, to už je věkem. Vy jste vnučka?“
„Odkud znáte babičku?“ zeptala jsem se. Posadili jsme se do křesel v malém obýváčku.
„To už je moc dávno, studovali jsme spolu na gymnáziu. Ale ona se pak vdala.“
„Děda umřel před třemi roky.“
„Já vím.“
„Odkud?“ vyjela mi otázka.
„Napsala mi o tom,“ odpověď mu utekla, odpověděl podvědomě a hned se zastyděl, že řekl něco, co říci neměl. Odmlčel se.
„Vy si píšete často?“ chtěla jsem prolomit mlčení.
„Celkem asi deset dopisů,“ řekl s úsměvem.
Deset dopisů za více než čtyřicet let není mnoho, ale věděla jsem už skoro jistě, že tohle je ten muž, kterého jsem si tolikrát představovala. Deset dopisů, to není korenspondence, na kterou se netrpělivě čeká, kvůli které se vyhlíží pošťák a vyklepávají noviny. Deset dopisů za čtyřicet let. To je deset výkřiků člověka, když je mu těžko a když doufá, že ho někdo jiný pochopí a omluví.
Vytáhla jsem babiččino album. Musela jsem to udělat, protože jsem příliž dlouho toužila vědět, která z fotografií je jeho. A tu si pak zařadit do svého snu. Do snu, v něm nebyly živé osoby, ale jen fotografie, stará černobílá fota se zažloutlými okraji. Ukázal mi ji i řadu dalších, pomalu se rozehříval a vzpomínal na veselé historky. Moje představy dostávaly podobu, postavy z fotografií ožívaly, byly náhle v pohybu, vznikaly mezi nimi přátelské i nepřátelské vztahy.
A přitom jaksi dráždivě zasahovaly do současnosti prostřednictvím tohoto veselého pána, nedeprimovaného svým revmatismem a špatný zrakem, který tu se mnou čekal na svou pradávnou první lásku.
„Jaký byl dědeček?“ zeptal se pak a mně nepřipadalo směšné, že i po tolika letech žárlí na vítěze. Na toho, kdo mu kdysi kohosi vzal.
„Hodný,“ řekla jsem a vyprávěla jsem o jeho procházkách Brnem, o jeho přátelích s tituly, o jeho vášni studovat cizí jazyky a překládat z nich do precizní češtiny, kterou mu v žádném nakladatelství nechtěli vzít jako příliš zastaralou a škrobenou.
„Celý Rudolf,“ zasmál se.
„Vy jste ho znal?“
„Je trochu. Zběžně.“
„Vy jste ženatý?“
„Byl jsem. Žena mi zemřela letos v lednu. Na rakovinu.“
Ta poslední poznámka mi připadala zbytečná jen chvilku, protože s pomocí jakéhosi výrazu zahanbení v jeho tváři jsem pochopila, že se tak vlastně nechtěně přiznal, že tahle cesta sem není z náhlého popudu. A není připravovaná jen od ledna, ale dřív, daleko dřív. Na rakovinu se umírá pomalu a on se teď přiznal ke své netrpělivosti, za kterou se možní tisíckrát odsuzoval a kál, ale která byla v něm snad už od té doby, kdy se mu babička svěřila v dopise se svou samotou po dědečkově smrti. Snad už od té doby byl netrpělivý u své umírající ženy, kterou měl zřejmě rád, kterou ale oplakal v okamžiku, kdy bylo o její neodvratné smrti rozhodnuto, ale to čekání na konec bylo už poznamenáné touhou vidět tu druhou, tu první.
„Vy nejste z Brna, že?“ Věděla jse, že není.
„Ne, z Karlových Varů. Spím tady v hotelu.“
„Viděli jste se někdy s babičkou?“
„Je jednou, když byla s mužem ve Varech, v lázních. Na setkání třídy nikdy nejezdila.“
Řekl to lítostivě a já jsem uvažovala, zda by byl přijel, kdyby nedošlo k tomu možná náhodnému, ale možná plánovanému setkání ve Varech před patnácti lety. Protože vím, že je to už toli let, co tam babička s dědečkam byli. Jestli se právě tehdy v tomhle stárnoucím světákovi neprobudily vzpomínky a zda právě tehdy nezatoužil znovu si připomenout mládí. A já si začala připadat jako někdo, kdo se vetřel někam, kam vůbec nepatří. Jako bych klíčovou dírkou pozorovala něco, co vůbec pozorováno být nemělo a už jsem nechtěla nic vědět o té historii, tříkrát starší než já sama a přála jsem si, aby se babička vrátila, aby se zastavený děj příběhu pohnul a já abych z něj mohla vyklouznout. Z té historie, uvnitř níž jsem se cítila jako ve starém barokním pokoji, ve kterém se strašně bojím, že něco rozbiju, nebo že uvidím něco, co vidět nechci.
Babička přišla, zazvonila, protože si zapomněla klíče a já šla otevřít.
„Babi, čeká tě tu nějaký pán.“
„Kdo by za mnou mohl přijít?“ podivila se, ale mně se zdálo, že se nedivila upřímně a že se jí hlas zachvěl nadějí. Ale byla jsem příliš přecitlivělá, snad se mi to skutečně jen zdálo.
„Dobrý den Anežko!“ řekl on na prahu pokoje a babička byla překvapena, ale tak nějak – ne neumím vyjádřit, co jsem zahlédla v jejím obličeji, snad by to v tu chvíli nedokázala říct ani ona sama.
„Já už musím domů. Ahoj babi, nashledanou, pane.“
„Pávek,“ řekl, ale už jenom tak jaksi podvědomě, protože mne už nevnímal.

Zastavila jsem se u babičky hned druhý den odpoledne. Něco mi říkalo, že se mě to netýká, ale zvědavost mě hnala a navíc jsem měla celý den radost z toho, že je konec babiččiny samoty, jejího nešťastného osamělého hledání nového smyslu svého starého života. Protože jsem věděla, že její spolužák nepřijel jehom za ní, ale pro ni. A tajně jsem doufala, že zůstane u ní, že nepřijdu o babičku a ona o mne.
Babička seděla v pokoji a četla si.
„Kde je pan Pávek?“
„Odjel.“
„Vždyť přece bydlel v hotelu, proč by odjížděl?“
„Odjel,“ opakovala babička a odložila knihu. Vstala a začala nesmyslně otvírat okno. „Asi navždycky.“
Nevěděla jsem, co dšlat. Připadalo mi to všechno nesmyslné a neskutečné. Jako bych včera zažila svůj sen, který odvanulo první ráno. A už jsem nevěděla, zda mám právo na otázku: „Proč jsi to udělala, babi?“
„Vždyť mám přeci vás, děti.“ Dívala se z okna a záda se jí nahrbila strachem z další otázky, na kterou by neuměla odpovědět ani sama sobě, natož zvídavé vnučce, která si všechno představuje tak jednoduše.
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“
Vyhrkly mi slzy,protože jsem právě pochopila, jak hrozně mi je jí líto a jak hrozně moc ji mám ráda.
Stála zády ke mně a opakovala svůj důvod, který byl pro ni stéblem:
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“