Month: November 2014

Zkoušky


Dělal jsem jich už moc a několikrát jsem si přísahal, že už s tím skončím, že už to není nic pro člověka v mém věku a vůbec – že mi to nestojí zato. A stále znova se proti tomu slibu prohřešuji. Když jsem dělal druhou atestaci z interny, přísahal jsem si po jejím velmi stresujícím průběhu, že to byla má zkouška poslední. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem dělal sedm nostrifikačních zkoušek, (o těch jsem psal v mém článku nostrifikace) zkoušku na rakouský řidičský průkaz,(toto martýrium jsem také popisoval v článku řidičský průkaz) zkoušku na závěru manažerského kurzu, zkoušku na rizikového manažera a konečně – a u té bych se chtěl zastavit – zkoušku ze srdečního ultrazvuku, tedy řečeno nesrozumitelným medicínským jazykem – echokardiografie.
Samozřejmě si za to zase jednou můžu sám. Kurzy na „Echo“ jsem dělal už v letech 1998 a 1999, zkoušku jsem tedy mohl dělat už v roce 1999, nebo, jak jsem se nakonec po určitém váhání rozhodl – v roce 2002. Ovšem měl jsem zkoušek, jak už jsem řekl, právě tak dost a vlastně jsem pro svou práci v nemocnici žádnou takovou zkoušku nepotřeboval. Protože jsem v té době neměl ani ten nejmenší úmysl jít do soukromé praxe a koncem roku 2002 vyvstala akutní potřeba operace mého levého kolena, rozhodl jsem se pro onu operaci a zkoušku jsem odložil. Operace mi připadala sice možná více bolestivá, ale rozhodně méně otravná. Netušil jsem ještě, jakou jsem měl tehdy pravdu. A to i přesto, že ona operace se nakonec ukázala jako naprosto nebolestivá (opiáty, které mi po operaci dávali, mi pouze zlepšovaly náladu, koleno nebolelo), zato rekonvalescence trvající 14 měsíců mi dala zabrat. Přesto, kdybych měl znovu volit mezi operací a zkouškou z echokardiografie…
Osud si se mnou totiž opět zahrál. Mé oddělení bylo zrušeno a v čase, když už bylo o jeho zrušení rozhodnuto, odvážil jsem se začít pracovat soukromě – jako druhou nohu či druhý sloup mé existence podle hesla – člověk nikdy neví. A tehdy jsem se dozvěděl překvapující zprávu, že sice gastroskopie, koloskopie, ergometrie, ultrazvuky břicha, cév, štítné žlázy atd. atd. můžu vykonávat jen na základě doložených počtů vykonaných vyšetření, ne ale ultrazvukové vyšetření srdce. Na to je potřebný diplom a ten člověk může dostat pouze po úspěšně složené zkoušce. Jinak řečeno, člověk s mou zkušeností, tedy několika tisíci takových vyšetření, toto vyšetření vykonávat samozřejmě smí, nedostane za ně od zdravotního pojištění ale ani cent. Nějakou dobu jsem to akceptoval a vyšetření jsem dělal zadarmo. Na účtu jsem musel echokardiografii vždy vyškrtnout, protože když jsem to neudělal, přišlo mi vyúčtování s vyškrtnutím výkonu a s poznámkou „chybějící důkaz o příslušném vzdělání.“ Po nějaké době mi to začalo lézt na nervy. Nejen ony poznámky ale hlavně ty utíkající peníze a rozhodl jsem se jednat proti svému přesvědčení a tu zkoušku přece jen udělat.
Zavolal jsem tedy na sekretariát kardiologie AKH ve Vídni, který funguje i jako sekretariát rakouské kardiologické společnosti a požádal jsem, zda bych nemohl dostat termín na zkoušku v nejbližším možném termínu. To bylo v říjnu minulého roku. Dozvěděl jsem se, že žádné termíny nejsou vypsány. Zeptal jsem se, kdy vypsány budou. Bylo mi sděleno, že to nikdo neví. Dovolil jsem si otázku, jak se tedy o oněch termínech dozvím a paní sekretářka mi mile sdělila, že budou vypsány na internetu a že mám tedy pravidelně kontrolovat příslušnou stránku. Ale abych si dal pozor, protože termíny bývají po vypsání rychle rozebrány. Kontroloval jsem tedy. Pravidelně každý týden. V říjnu se nic neobjevilo, v listopadu taky nic. V prosinci samozřejmě taky nic, ani jako dárek pod stromeček. V lednu (na jeho konci) se konečně objevil termín koncem května. Ihned jsem vyplnil příslušný formulář na internetové stránce a odeslal jsem jej. Nepřišla žádná odpověď. Zkontroloval jsem vyplněný formulář a našel malý řádek u patky stránky, který upozorňoval, že přihláška je platná pouze po zaplacení příslušného poplatku. Potěšilo mě, že tam bylo uvedeno i číslo konta, na které je třeba ony peníze převést. Převedl jsem je a čekal na potvrzení – žádné nepřišlo. Protože jsem měl vytištěno potvrzení o zaplacení poplatku, nijak mne to nevzrušovalo, rozhodl jsem se spolehnout na tento důkaz spolu s vytištěným přihlašovacím vyplněným formulářem. Učil jsem se a čekal na zprávu, kdy a kde se má zkouška konat (tedy den jsem věděl, šlo mi tedy o místo a hodinu zkoušky). Nic nepřišlo.
V polovině května jsem ztratil nervy a podíval jsem se na internet – nic tam nebylo. Teprve týden před zkouškou se objevila zpráva, že zkouška se koná ve dvě hodiny odpoledne v přednáškovém centru AKH ve Vídni. Protože jsem tam nestudoval, jsem naivní – neměl jsem představu, jak takové centrum vypadá a navíc jsem se naivně domníval, že konkrétní místo zkoušky tam bude určitě někde u vchodu vyznačeno. Pro jistotu – jsem opatrný člověk – jsem ale dorazil do AKH víc než půl hodiny před začátkem zkoušky. Mělo se to vyplatit. Přednáškové centrum vyplňuje celé sedmé poschodí onoho příšerného molocha zvaného Allgemeines Krankenhaus. U vchodu ani nikde v jeho okolí nebyla o zkoušce z echokardiografie zmínka. Prošel jsem všechny přednáškové sály, ani tam nic nenaznačovalo tomu, že by se tam mělo něco tak důležitého odehrát. Poněkud znervózněn jsem si všiml telefonu, kam měl člověk volat v případě nouzové situace. Posoudil jsem mou situaci jako nouzovou a vytočil dané číslo. Ozval se mi otrávený mužský hlas. Zeptal jsem se ho, kde v přednáškovém centru se koná v ten den zkouška z echokardiografie. Chvíli mlčel a pak odpověděl – „Nic takového tam není.“ Stačil jsem ho zarazit, ještě než zavěsil. „Musí tam něco takového být, buď z echokardiografie, nebo ze srdečního ultrazvuku, podívejte se.“ Po nějaké chvíli mlčení se ozvalo: „A jo, máte pravdu, ale to jste úplně špatně.“
„A kde budu dobře?“ chtěl jsem vědět. „Kam mám jít.“
„To je moc složité,“ mínil onen dobrý muž. „To byste nepochopil.“ A zavěsil.
Poprvé jsem se začal potit. Napadlo mě zavolat na sekretariát kardiologické společnosti. Ozval se mi hlas automatu, který mi oznamoval, že všechna čísla v AKH byla přečíslována a číslo, jež jsem volil, je tedy neplatné. Zavolal jsem tedy centrálu a žádal, aby mě spojili s paní Tanzl. Oznámili mi, že paní Tanzl je na dovolené. Hlas se mi už třásl, když jsem se ptal, zda ji někdo zastupuje. Zastupoval. Ona dáma, jež paní sekretářku zastupovala, mi sdělila, že zkouška se koná v seminární místnosti číslo jedenáct. Zeptal jsem se, kde to je a ona odpověděla, že si to musím najít sám. Dal jsem se tedy do hledání a měl jsem úspěch. Za šatnami v jednom z nejzazších cípů onoho přednáškového centra byla místnost číslo jedenáct, o níž jsem předpokládal, že je seminární. Ani zde ale nevisel ani jediný papírek, který by dával najevo, že by se zde měla konat nějaká zkouška. Zato před dveřmi stály dvě mladé dámy, stejně nervózní jako já, které na mně ihned zaútočily otázkou, jestli vím, zda se v této místnosti má konat zkouška z echokardiografie. Jediné pozitivní, co jsem v tom okamžiku pocítil, bylo, že v tom průšvihu nejsem sám.
Sedli jsme si a čekali. Postupně se sál plnil dalšími uštvanými tvářemi. Nervozita stoupala i tím, že dvě hodiny už byly dávno pryč, neobjevoval se ale nikdo ochotný nás zkoušet. Ve čtvrt na tři se konečně objevil i zkoušející, ihned nás ale opustil s vysvětlením, že si přinesl špatné otázky. Čekali jsme další čtvrt hodinu, než se objevil s otázkami správnými. Pak už vše dostalo spád. K obsahu zkoušky se necítím kompetentní se vyjadřovat, i když to byla jedna z nejtěžších, které jsem v mém životě dělal. Celkem 160 otázek rozdělených do dvou částí po dvou hodinách jsem přežil díky zásobám čokolády, kterou jsem si prozíravě vzal s sebou. Zkoušející, jehož nebudu jmenovat, abych neriskoval soudní spor, nám poté oznámil, že v průběhu dvou týdnů dostaneme zprávu, zda jsme uspěli a bude nám přidělen zkoušející na praktickou část.
Odešel jsem (velmi euforický výraz, ve skutečnosti jsem se odplazil) domů a čekal. Nebyly to slibované dva týdny, ani tři. Až v pátém týdnu po zkoušce jsem dostal mailem zprávu, že jsem ve zkoušce uspěl a že mi byl za zkoušejícího v praktické části určen doktor Weihs v Grazu. Doktor Weihs byl jediným světlým momentem celého tohoto martýria. Když jsem mu zavolal, dohodli jsme se okamžitě na termínu, který vyhovoval nám oběma. Protože mne už roky zná a zná i mé nálezy, zkouška proběhla v kolegiálním duchu s pozitivním závěrem. Ovšem na rozloučenou mě varoval. Řekl mi, že zpracuje výsledky zkoušky ještě ten den a kolega Grasser z Kremsu, jemuž tyto výsledky pošle, pracuje taky rychle, Ale pak to může trvat.
„Co?“ nechápal jsem. Nebylo m jedno, jak dlouho to trvat bude. Každý týden mi totiž v praxi utíkaly peníze za ultrazvukové vyšetření. Záleželo mi tedy na každém týdnu.
Neodpověděl. „Víte co?“ poradil mi. „Pokud vám ten diplom dlouho nebude chodit, zavolejte na kardiologický sekretariát. Paní Tanzl je velmi ochotná pomoci.“
Čekal jsem tedy tři týdny, čekal jsem čtyři. Poté jsem napsal paní Tanzl mail s otázkou, zda neví něco o mém diplomu. Odpověděla, že je hotový a čeká na podpis. Zeptal jsem se, jak dlouho to může trvat, odpověděla, že panu profesorovi odnesla diplom k podpisu minulý týden, víc ale neví a ani vědět nebude. Že mám čekat. Čekal jsem, Kdo si počká, ten se dočká. Dočkal jsem se po sedmi týdnech, kdy mi konečně diplom s podpisem přišel poštou.
Nakopíroval jsem si ho a rozeslal po pojišťovnách. Některé mi odpověděly, že mé právo na vyšetřování srdce ultrazvukem akceptují, jiné ne. Od toho dne ale tyto výkony účtuji, zatím mi žádná negativní odpověď nepřišla.
O tři týdny později mi přišel ještě jeden dopis. Lékařská komora mi oznamovala, že se dozvěděla, že jsem složil zkoušku z echokardiografie, jež mě opravňuje v vykonávání tohoto vyšetření v mé praxi a že bude o tomto faktu informovat všechny zdravotní pojišťovny. Ještě že jsem na pomoc mé odborné organizace nečekal.
Dostal jsem pocit že nastal čas si znova a už opravdu naposledy odpřisáhnout – už nikdy žádné zkoušky! Udělal jsem to.
Den nato mi můj šéf sdělil, že mě zařadil do vzdělávání v interním podoboru gastroenterologie. Nesměle jsem se zeptal, zda je toto vzdělávání ukončeno zkouškou. Připustil, že to není vyloučeno!
Tak já tedy nevím. Mám vůbec ještě někdy na něco zapřísahat?
A hlavně – hrozně mě svrbí prsty napsat tenhle článek i v němčině. S kolika soudními procesy pak musím počítat? Jak známo potrefená husa zakejhá – a někdy kejhá hodně hlasitě a hlavně – v současné době se kejhá za pomoci právníků.

Takový obyčejný středoevropský příběh


Obyčejný může být tento příběh jen ve Střední Evropě ve dvacátém století. Nikde jinde nezažili lidé tolik státoprávních změn a revolucí, jako tady. Dovolím si přiblížit jeden obyčejný a přece z dnešního pohledu neobyčejný příběh prastrýce mé švagrové, který dějiny dvacátého století v oblasti někdejšího Československa nejlépe dokumentuje. A současně se chci ptát, kdo chce ve střední Evropě hrát s nacionalistickou kartou? Dělají to mnozí a každý, kdo zde seje tímto způsobem vítr, riskuje, že sklidí bouři. Nevěříte? Tak si poslechněte životní příběh pana Arnošta Mauritze z Gelnice na východním Slovensku.
Narodil se v roce 1905 jako Ernst (později si počeštil jméno na Arnošt) Mauritz v rodině drobného německého řemeslníka. Němci žili v oblasti středního Spíše od 13-století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV Obnovitel, aby osídlil od Tatarů zpustošené oblasti horních Uher. Přišli zde až z dolního Saska, tedy oblasti blízko holandských hranic, kde bylo tehdy už poněkud přelidněno a založili vlastní kulturu takzvaných Karpatských Němců s vlastními zvyky a vlastním jazykem, který se od spisovné Němčiny za století jejich slovenské existence na míle vzdálil. Později se tyto německy obydlené obce dostaly do zástavy polskému státu, zastavil je v roce 1412 král Zikmund Lucemburský za peníze, které si půjčil od polského krále Wladislava Jagella na válku proti Benátkám. Protože válku nevyhrál, peníze nesplatil a oněch 16 spišských obcí zůstalo polskou enklávou uprostřed Slovenska až do prvního dělení Polska v roce 1772, kdy tyto obce byly samozřejmě první, co si rakouská císařovna Marie Terezie z polského území vzala. Arnoštovou rodnou řečí doma byla němčina, tedy vlastně onen poněkud zvláštní specifický německý dialekt, Gelnica byla téměř výhradně německé město.
V šesti letech nastoupil do školy a učitel na něj začal hovořit pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem, totiž maďarsky. Stejně jako jemu se ale dařilo skoro všem dětem ve třídě. Nezbylo než sedět poslouchat. Po půl roku začali žáci učiteli rozumět a naučili se maďarsky, tedy oficiální řeči státu, ve kterém žili.
V jedenácti šel na gymnázium, a sice na německé gymnázium v Kežmarku. Tam jej zastihla první revoluce v jeho životě, v roce 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Bylo mu tehdy třináct let, v podstatě nevěděl, co mu tato změna přinese, v paměti se zachovaly pouze oslavy na ulicích s vlajkami nového státu, na nichž se zúčastnil. Slovenští Němci na rozdíl od českých přijali začlenění do nového státu spíše pozitivně.
Když odmaturoval, chtěl jít na vysokou školu. Studium v Budapešti už nebylo dost dobře možné, Německo bylo příliš daleko. Nabízela se Karlova Universita v Praze, problém byl, ale v tom, že milý Arnošt mluvil sice plynně německy a maďarsky, ne ale slovensky a neuměl ani slovo česky. Nicméně překážky jsou na to, aby se překonávaly. Jeho otec mu slíbil financovat první rok studia (pak byli na řadě další mladší sourozenci) poté si musel studium financovat sám. Zvládl to. Naučil se plynně česky, díky stipendiím studium lesního hospodářství ukončil, zamiloval se a oženil s Češkou Jarmilou z Chomutova. Spolu se pak po ukončení jeho studia přesunuli nazpět na Slovensko – kde zjistil, že neumí slovensky. Nicméně zvládl i tuto řeč a stal se správcem polesí bulharského cara na středním Slovensku v oblasti okolo Rožňavy.
V roce 1939 je dostihla druhá revoluce, Slovensko vyhlásilo samostatnost. Arnošt sám s tím velký problém neměl. Byl Němec a ti platili ve Slovenskom štátě za spojence, ovšem problém byl s jeho manželkou. Češi byli ze Slovenska vyhánění, teta Jarmila mohla zůstat jen jakožto manželka slovenského Němce, ovšem bez státní příslušnosti a občanských práv. V čase války se dostal Arnošt mezi mlýnské kameny. Jakožto správce polesí žil s rodinou v hájence v lese, a tam se scházeli partyzáni stejně jako gardisté či později Němci. Arnošt hlídal vždy před domem, když u něj pili partyzáni, sledoval cestu od města, když u něj pili gardisté či Němci, sledoval cestu od lesa. Protože ani jedni nikdy nepřekvapili příchodem ze špatné strany, přežili tímto způsobem válku.
V roce 1945 přišla třetí revoluce – totiž osvobození a znovuvytvoření společného státu. Teď byla sice teta Jarmila jakožto Češka v pořádku, on ale ne. Byl Němec a tedy určený k odsunu. Jeho sourozenci museli Slovensko opustit. On mohl zůstat jen jako rodinný příslušník Československé občanky. Zatímco totiž tetě občanství vrátili, jemu bylo odebráno. Přesto zůstal – i jako bezprávný Němec bez pasu, správcem onoho polesí, nový režim za něj prostě neměl náhradu.
V roce 1948 je zastihla revoluce čtvrtá – únorová. Teď byli ovšem špatní oba. Jakožto správci majetku bulharské aristokracie byli novému režimu velmi podezřelí, přečkali vypjatou dobu jen proto, že ani komunisté nenašli nikoho, kdo by se v lese vyznal aspoň vzdáleně tak dobře jako strýc Arnošt. A tak mohl zůstat, i když jako podezřelá ostře sledovaná osoba – stále jednou nohou v kriminále.
Dotloukl to tak až do penze v roce 1965 a přesídlil do Popradu. Tam pracoval dobrovolně jako průvodce v Muzeu, věnoval se sportům a doufal, že bude mít klid. Neměl. V roce 1968 ho zastihla další, v pořadí už pátá revoluce. Skončila tím, že přijely ruské tanky. V Popradě se střílelo, jeden člověk byl Rusy zabit, řada dalších zraněna. Arnošt se projevil jako politicky nespolehlivý a bylo mu zakázáno provázet výpravy v muzeu – než komunisté zjistili, že se nikdo jiný v tajemstvích gánovské lebky- nejcennějšího místního exponátu – nevyzná. Časem se vše vrátilo k normálu, ujo a teta žili jako spokojení důchodci ve svém bytíku v Popradě na sídlišti. V roce 1984 jsme do Popradu přijeli my, poznali jsme strýce Arnošta a tetu Jarmilu, která vařila (ačkoliv původem Češka) svému německému manželovi a pak i nám skvělé brynzové halušky a oni nám svůj životní příběh vyprávěli aniž by tušili, že ještě není u konce.
Šestou revoluci v pořadí, tu v roce 1989 přivítali oba nadšeně. Ujo, jak jsme mu říkali my, byl ještě i ve svých 84 letech svěží, zúčastnil se demonstrací a těšil se z pádu komunistického režimu. Jak říkal, netušil, že se toho dožije a doufal, že tato revoluce byla opravdu už ta poslední – jak sám poznamenal šest revolucí je na jeden lidský život docela dost.
Nebylo. Dožil se ještě roku 1993, dělení státu, ke kterému měl po zkušenostech z roku 1939 velmi rezervovaný postoj a prohlásil, že na náměstí by ještě jednou docela rád šel – kdyby věšeli Mečiara. To mu dopřáno nebylo, nicméně aspoň tato poslední revoluce, první opravdu poklidná, jej postihla už jen psychicky, neměnil se jeho občanský status a nikdo jej už za nic nepronásledoval. Zemřel v roce 2000 ve věku 95 let, jakoby symbolicky uzavřel svou smrtí toto neklidné století.
Kde jinde, než tady, v klínu Evropy a v hlubokých slovenských lesích by člověk mohl prožít během jednoho jediného života sedm revolucí?
Ten jeden obyčejný a vlastně neobyčejný lidský osud je názornou demonstrací, jak labilní je národní situace ve střední Evropě a jak nešetrné z pohledu jednoho člověka je do ní zasahovat ideologicky. Ona totiž vznikla přirozeně, v příchodu karpatských Němců z dolního Saska nebylo žádné sociální inženýrství, ale pouhá potřeba pracovních sil. Proto bych prosil všechny ideology, zejména ale pak nacionalisty – dejte od střední Evropy ruce pryč. A radši je dávejte vůbec všude pryč. Těch pár vyhraných hlasů za lidské utrpení nestojí.
Nechejte prostě lidi žít tak, jak jsou zvyklí po celá staletí. Tak spolu žili a neměli problém, dokud se do jejich života nezamíchali ideologové. Takže páni politici, nechejte lidi prostě žít. Vašim úkolem by mělo být lidem život zlepšovat, ne ztěžovat.
Všimli jste si toho?

Naši páni prezidenti


Tak si popovídali. Zavzpomínali, kupodivu ani moc výjimečně nenadávali na svého předchůdce. Pan prezident Zeman se domníval, že ke svržení komunismu došlo vlastně omylem nebo možná cílenou provokací, protože masakr na Národní třídě byl vlastně úplně normálním zásahem proti rebelujícím občanům. Ostatně tito dva pánové si vždycky dobře rozuměli, už když podepisovali opoziční smlouvu, něco v demokratické společnosti nevídaného – jen proto, aby mohli lépe rozkrást republiku. Že ostatně oba s demokracií jako takovou mají nemalý problém, není žádné tajemství, a to i když oba stojí – podle zažitých schémat – na opačných pólech politického spektra – jeden extrémně vpravo a druhý extrémně vlevo. Je to div, nebo zákonitost?
Pan Klaus navštívil tento týden společnost extrémně pravicových stran evropského parlamentu. Byl přivítán paní Marine Le Pen a pány Strachem a Wildersem. Tyto strany sice představují extrémní pravici, mají ale naprosto rozdílné priority a proto se nějak nemohou shodnout na vytvoření společné frakce v evropském parlamentu. Zatímco ve Francii je hlavním cílem Front national zastavení islamizace už ohrožené francouzské kultury, což se do jisté míry dá pochopit, Wilders chce omezit jakékoliv přistěhovalectví do „přelidněného“ Holandska a rakouská Stracheho strana se utápí v sentimentálních vzpomínkách na zlaté Hitlerovy časy. Shodují se jen v tom, že chtějí roztrhat evropskou unii, „národní zájmy“ se dají nejlépe obhajovat diktátorským způsobem a diktatury jsou v Evropské unii nežádané (i když ne zakázané, jak vidíme na příkladě Maďarska) Návštěva prominentního „Euroskeptika“ Václava Klause v tomto jinak přehlíženém hloučku, byla tedy víc než vítaná, zvlášť když je vyzval, aby „zrušili EU stejně jako komunismus“. Pan bývalý prezident chtěl být prostě zase jednou vidět, a co měl děla, když ho jinak nikam nezvou. Ostatně s přibývajícím věkem je jeho zatvrzelost a posun doprava víc než zřejmý, už i ODS mu byla příliš liberální. Asi lituje, že už neexistuje Sládkova strana, určitě by v ní rád převzal předsednictví.
Pan Zeman zastává zase pozice zcela vlevo. Přátelí se s komunisty v Číně, kteří neváhali v roce 1989 válcovat protestující studenty na Náměstí nebeského pokoje tanky. Možná proto se mu zdál policejní zásah v Praze naprosto v pořádku, vždyť po Národní třídě přece tanky nejezdily a jak vidět, panu prezidentovi dokonce ani ty tanky až tak nevadí – minimálně podporuje naprosto politiku Číny i Ruska vůči jejich sousedům.
Zda je ovšem ruská politika levicová, o tom bych si dokázal zapochybovat, prostě jen není demokratická. Naprosté ovládání sdělovacích prostředků, vraždění režimu kritických novinářů, zatýkání demonstrantů a zakazování demonstrací asi tak moc demokratické nebude. V tom mi snad dají zapravdu i početní a stále početnější čeští a slovenští Putinovi fanouškové. Putin vystupuje totiž výhradně nacionalisticky, tedy v politickém zažitém kontextu krajně pravicově. I když byl vychován v komunistické KGB? Je to rozpor? Zřejmě ne. Komunismus se snažil zrušit demokracii a zavést diktaturu proletariátu na celém světě, nacionalisté ruší demokracii a právo svobodného projevu jen v jednom státě – pod záminkou ochrany národních zájmů. Jak komunisté, tak fašisté mají jen jednoho společného nepřítele – demokracii, svobodné volby. Tak velký obrat to tedy není. Ostatně i přesvědčený komunista Benito Mussolili se v roce 1919 stal z jednoho dne na druhý z komunisty fašistou, protože zjistil, že ho to přivede k moci rychleji.
Rusko a Rusové nikdy nechápali Sovětský svaz jako svaz rovnoprávných republik, ale jako své koloniální impérium. V podstatě to byla území, která dobyla v minulosti carská vojska a bolševická vláda se jich (s výjimkou Finska) nebyla ochotna vzdát. Rozpad Impéria způsobil velké části ruského obyvatelstva těžkou frustraci přirovnatelnou k frustraci německé po prohrané první světové válce. (Stačí si přečíst knihu Solženicyna „Rusko v troskách“)
Expanzivní politika současného ruského vedení, snažící se toto impérium obnovit, padla tedy na úrodnou půdu (stejně jako Hitlerovy projevy v mnichovské Hofbrauerei).
Jestliže ale někdo chce expandovat, musí si najít nepřítele. Každý diktátor vedoucí válku se vždy „brání“ nebo „brání národní zájmy“ nebo „brání ohrožované menšiny“. Dnes prakticky nikde neexistuje ministerstvo války či dokonce ministerstvo pro útok či agresi (to neexistovalo nikdy), všude jsou ministerstva obrany. Zní to lépe, obyvatelstvu se to lépe prodává. My jsme se například v komunistických časech učili na mapě obranu vodního toku na východním břehu Rýna (protože toto bojiště připadalo v středoevropském prostoru jako nejpravděpodobnější, jak nám vysvětlili naši důstojníci). Bránit se dá tedy kdekoliv, nejlépe se stejně brání na cizím území, protože přitom nevznikají škody vlastnímu obyvatelstvu a vlastní infrastruktuře.
Hitler přece připojil Sudety k Německu jen, aby ochránil zájmy německé národnostní menšiny, která byla utlačována Československým státem. Západní velmoci mu to dokonce rády uvěřily a podepsaly Mnichov. I obsazení zbytku Česka 15. března 1939 bylo zdůvodněno terorem proti místní německé menšině. Sice si jí kromě Hitlera samotného nikdo nevšiml, ale koho už to zajímalo – Hitler měl přece svého Goebbelse a ten dokázal zdůvodnit vše (a to ještě neměl k dispozici internet).
Putin tedy chrání zájmy ruské národnostní menšiny na Ukrajině, v Gruzii, brzy možná i v Kazachstánu, momentálně ale na Ukrajině. Jestliže ho v prvním náporu zastavili ruští obyvatelé Mariopolu, hloubící protitankové příkopy proti ruským „osvoboditelům“ v posledních dnech vyrazil do nového náporu. Jeho cílem bylo a stále je obsazení celého jižního území Ukrajiny až po Dněstr – takzvaného Nového Ruska. V podstatě se tím netají.
Když mu ve Valdaji položili otázku, zda uznává Ukrajinu jako suverénní a nezávislý stát, odpověděl, že samozřejmě ano, otevřená otázka je ovšem ve věci ukrajinského území. Okolí Kyjeva je ukrajinské, to je nesporné, oblast Lvova byla k Ukrajině připojena po druhé světové válce – to není Putinova věc –( na Podkarpatskou Ukrajinu, odtrženou od Československa, ve svém projevu zapomněl) ale celý Jih tedy tzv. „Nové Rusko“ bylo podle něho připojeno k Ukrajině jen rozhodnutím bolševické vlády, aby obyvatelstvo průmyslových měst na jihu tvořilo protipól proti selskému obyvatelstvu Ukrajiny, protože sedláci byli bolševismu v principu nepřátelští. Jinými slovy, na toto území nemá Ukrajina historický nárok. Že toto území bylo Ukrajinou, která se uchýlila před bolševickou agresí pod německou ochranu v roce 1918, o tom taktně pomlčel. Nevěřím, že to neví, ale fakta se dají modifikovat podle vlastního uvážení. Ať už to byla německá STASI, naše Státní bezpečnost nebo ruské KGB – myslíte, že tam byl někdo vychováván k pravdomluvnosti? Nejlépe je fakta překroutit zcela a obvinit protistranu z vlastních pochybných činů. Jestliže tedy Putin provádí fašistickou politiku, nazývá fašisty Ukrajince (jak už jsem řekl, v ukrajinskou demokracii nevěřím, ale to, co o kyjevském parlamentu a kyjevských událostech píše proruský tisk, je úplný nesmysl), jestliže jeho chráněnci na východě Ukrajiny sestřelí omylem dopravní letadlo, obviní z toho ukrajinskou vládu. Ono se to vyplatí. Čím nesmyslnější obvinění, tím hůř se vyvrací, tím spíš jsou lidé dychtící po senzacích jí uvěřit. Jen se musí dostatečně často opakovat. Poprvé vypadá takový žvást k smíchu, když ho ale člověk slyší posté, začne si myslet, že na tom nějaký kus pravdy být musí.
Putinům vojenský poradce Sergej Markov při své návštěvě Švédska otevřeně hrozil pobaltským státům zničením. Podle jeho soudu je tam utlačována ruská menšina a „pokud dojde k velké válce, nezbude z těchto států nic“ – konec citátu. Citlivé je, že východní část Estonska okolo Narvy je skutečně téměř kompaktně obydlena ruským obyvatelstvem – stačilo by tam poslat několik provokatérů se samopaly, zastřelit několik policistů nebo úředníků, a vyšetřování těchto vražd pak vysvětlit jako národně orientovanou diskriminaci. A pobaltské státy jsou členy NATO, tedy našimi spojenci! Určitě je to pro mnohé Čechy a Slováky důvod z NATO rychle vystoupit. Košile bližší než kabát! Přece si nebudeme pálit prsty kvůli nějakým Estoncům nebo Lotyšům, a pokud by tito požádali o pomoc Američany, budou lidé nadávat, co si to Američané zase dovolují. Bombardovat ruská vojska na území někdejšího Sovětského svazu?! To je přece jasné vměšování do vnitřních záležitostí východní velmoci.
Francouzi byli na začátku roku 1940 ostatně velmi znechuceni, že se vyhlásila po přepadení Polska Německem Německu válka a ptali se, proč se bojuje a co s tím má Francie společného? Proč se Hitlerovi nenechá volná ruka na východě, když je to stejně „německá sféra zájmů“? Probudili se, až když Hitler projížděl po Champs Elyssee. Historie se ráda opakuje a zvláštní je jen to, že se lidé nejsou ochotni a schopni z historie poučit.
A tím se vracím k našim pánům prezidentům. Podporou protidemokratických režimů a stran se vyřazuji z demokratické společnosti. A v podstatě jim to vůbec nevadí. Oba by rádi vládli jako Putin tedy bez demokratické kontroly. Tato kontrola, které jsou nebo byli v Česku vystaveni, jim leze pořádně na nervy. Ani jeden nevycházel dobře s parlamentem, který je kontrolním orgánem politickým, ani s novináři, kteří mají kontrolní funkci společenskou (bez ohledu na to, jak ji někdy dělají). Zprávy tisku nám někdy můžou lézt na nervy, až když je ale tento tisk dán pod politickou kontrolu, jak tomu bylo na komunismu nebo jak tomu je v Číně, v Rusku či v Iránu, až pak zjišťujeme, že něco není v pořádku. Pak může tisk pod státním diktátem lhát, jak mu bylo poručeno a je za to dobře placen. Jak už jsem psal, nevím, kolik Rusko investuje do kampaně v tisících článcích na internetu, ale jsou to dobře investované peníze. Ovlivnění veřejného mínění se daří. Dostal jsem článek o tom, že Němci trestají své tiskoviny tím, že je nekupují. Údajně je mají bojkotovat za to, že tak otevřeně kritizují Rusko a Putina a slouží tak americkým zájmům. V Německu o tom sice nikdo neví (měl jsem možnost si to přes spolehlivé lidi ověřit, kolik lidí ale takovou možnost má? V Rusku určitě nikdo a i v Čechách je očividně taková možnost omezena, když se takové články šíří a když se jim věří. Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, říkal nacistický ideolog Goebels a díky internetu se dá lež opakovat ne stokrát, ale milionkrát. Internet je pro dezinformace úžasné médium, protože nepodléhá žádné kontrole. A stačí na vylhaný článek pár tisíckrát kliknout, aby se dostal do popředí na internetových sítích a četlo ho o to víc lidí skutečně.
Demokracie má jednu nevýhodu. Neumí se bránit. Neumí zakazovat, neumí lidem zavírat hubu. To je totiž její samotný princip, proti kterému prostě nemůže jít. Dokonce podporuje ty, kdo ji chtějí zničit, platí jim diety a poslanecké platy. Jak pravil Göring ve své první řeči v Reichstagu: „My jsme nepřišli demokracii budovat ani podporovat. My jsme přišli ji zničit. Jestliže je demokracie tak pitomá, že nás za to ještě platí, je to jen a jen její věc.“
Demokracie se může spolehnout jen na jedinou věc, na podporu obyvatelstva. Dokud je tato většinová, tak výrazně většinová, že nedá stranám a osobám toužícím po jejím zničení ani tolik moci, aby se mohli pokusit o nedemokratický puč, jsou tito tzv. populisté jen folklórem na okraji politického spektra. Ale dostane-li se jim dostatečné podpory, stanou se pravým ohrožením. Jako se do podařilo NSDAP v Německu či komunistické straně v Československu – ani jedna z nich nikdy nezískala v žádných demokratických volbách nadpoloviční většinu hlasů, ale dostala jich dost, aby se moci mohla zmocnit násilím. A lidé mají krátkou paměť. Někdy až příliš krátkou. A podobnosti politických procesů buď nevidí nebo vidět nechtějí.
Díky přistěhovalectví a části přistěhovalců, která je opravdu nepřizpůsobivá a chce žít v Evropě stejně jako ve svém někdejším domově v Africe či Asii, díky velké části romské populace, která parazituje na státním blahobytu, vzniká atmosféra, která přeje odpůrcům demokracie. Nahrává populistům, kteří slibují udělat s nepřizpůsobivými pořádek. Taková kampaň je může skutečně přivést k moci, jako Viktora Orbána v Maďarsku. Svou kampaň postavil na rómském problému. Udělal snad pak s oněmi Rómy pořádek? Kdeže, obrátil se proti intelektuálům a opozici. A tak je to vždy. Diktátoři si nevšímají těch, kteří ohrožují společnost, ale těch, kteří ohrožují je a jejich moc. A jinak to ani nebude.
Volání po vládě silné ruky, volání po odstranění demokracie, denunciační kampaň proti těm, kdo se přičinili o pád komunismu u nás v roce 1989, se ozývá jak zprava tak zleva. Jak od Klause tak od Zemana.
Politické spektrum očividně není přímka ale kruh, kde spolu extrémní levice a extrémní pravice v podstatě sousedí. Společné je jim totiž volání po diktatuře a rušení demokracie. Rozumí si dobře, dokud společně bourají demokratické principy. Potom ale, když začne jít o moc, jdou si nelítostně po krku. Tak to bylo vždycky a tak to asi už zůstane.
Zatím si páni Zeman a Klaus leží v náručí. A svět se jim směje. Směje se ale jen proto, že je Česko tak malé, jako je. Putinovi se nikdo nesměje, z toho mrazí.
Zdeněk Mlynář napsal kdysi knihu „Mráz přichází z Kremlu“. Jakoby ten text znova nabýval na aktuálnosti.

Zviditelňování prezidenta Zemana a České republiky


Vlastně jsem už neměl vůbec v úmyslu se k panu prezidentovi Zemanovi vyjadřovat. Měl jsem pocit, že se to prostě nevyplatí a že svůj čas, kterého stejně nikdy nemám dost, můžu využít na něco jiného a užitečnějšího. Skutečnost, že po zabijácké noční službě přece jen sedím u počítače a píšu, znamená, že jsem svůj názor změnil. Mlčet se prostě nedá, zejména, když jiní kříčí až příliš hlasitě. Na podporu prezidenta Zemana už existuje petice (logicky ne na internetu, kde se naopak požaduje jeho odstoupení – pan prezident a jeho příznivci s internetem moc spřáteleni nejsou a nikdy nebyli), kde je nazýván obětí štvavé kampaně.
Dnes jsem si dokonce přečetl, že tato kampaň má být organizována z amerického velvyslanectví a jejím cílem je odstranění Zemana a zvolení Andreje Babiše prezidentem, aby Američané mohli prosadit své ekonomické zájmy – zejména při dostavbě Temelína. Odhlédněme od otázky, co by získal Babiš tím, že by se stal prezidentem – místo možnosti zasahovat do ekonomiky a politického systému byl dostal právo mluvit na veřejnosti, což při jeho znalostech češtiny určitě není nic, po čem by mohl toužit. Ostatně posledními výroky na adresu ministra zdravotnictví dokázal, že by měl taky možná raději méně mluvit a víc mlčet a pracovat (přitom není zajímavé, zda měl pravdu nebo ne, ale tyto výroky na ministrovu adresu mohli adresovat novináři – zaměstnává jich dost – a ne on osobně) Zajímavé ovšem je, že ony na začátku tohoto odstavce zmíněné žvásty najdou dostatek odběratelů a posluchačů, dokonce i příznivců. Jsme přece zvyklí nevěřit oficiálním médiím – zvykli jsme si na to během komunismu, kdy se dalo věřit jen datu na čelní straně novin. Zůstalo to v nás, takže se chytáme jakéhokoliv „alternativního názoru“ a hned ho bereme za bernou minci. Noviny a televize přece vždycky lhaly a lžou a pravdivé informace se mohou šířit jen potajmu neoficiálními kanály, že?
Jak jsem už napsal v posledním článku, neobdivuji Američany a jejich způsob provádění světové politiky. Mám z nich dokonce i trochu strach a ten se možná i zvýší, až po Obamovi usedne do Bílého domu republikánský prezident, podporovaný Tee Party. Důvodem, proč Obama prohrál volby do amerického senátu, je totiž frustrace amerických voličů, kteří chtějí víc než jen svrhávat bomby na Islámský stát. Chtějí víc války, víc mocenského vlivu ve světě pomocí zbraní. Více o tom v Moorově knize “Stupid white men”.
Ať je jak je, ale v Americe je tato moc a chuť moc zneužívat aspoň kontrolovaná volbami (odhlédněme od jejich občasných manipulací, jako kdysi Kennedy v Kalifornii nebo George Bush na Floridě). V Rusku nebo Číně žádná kontrola neexistuje. Právě a jen proto mám z východu větší strach než ze západu ( odhlédnouc od toho, že Rusko je blíž než USA a určitě ještě nezapomnělo, že jsme patřili do jeho mocenské sféry).
Nicméně zpět k panu prezidentovi. To co řekl, řekl, bylo to vysílání na živo, těžko se bude tvrdit, že bylo zmanipulované, i když se o to skalní příznivci samozřejmě snaží.
Přiznat Číně právo na Tchaj-wan v době, kdy Honkong právě bolestně zažívá, co to znamená, pustit si čínské komunisty do domu, je řekněme to mírně, velmi nešetrné. Minimálně vůči 23 milionům obyvatel tohoto ostrova. Tento výrok byl i při obhajobě českých ekonomických zájmů prostě zbytečný. Možná aspoň zde by se bylo možné vymluvit na prezidentovu ne právě dobrou angličtinu. Nestalo se. Problém zapadl, protože ho nahradil problém nový podle mne mnohem méně závažný, ale o to víc diskutovaný. Možná bylo třeba od faux paix v Číně odvést pozornost, zda to byla taktika dobrá, si netroufám posoudit.
Hovory z Lán se ovšem vedly v češtině, čili slova zkurvený, či kunda tam lítaly zcela otevřeně. Je úplně jedno, zda pan prezident přeložil název ruské punkové skupiny správně nebo špatně (myslím si ostatně, že to neudělal správně) podle mého názoru to téma vůbec do rozhovoru nepatřilo – pokud se nedalo vyjádřit jinak. Pak prezident se nazývá prezidentem dolních deseti milionů Čechů. Volily ho, pokud si vzpomínám, miliony tři, do hospod čtvrté cenové skupiny jich nechodí ani tolik a ani tam nepoužívají všichni u piva stejná slova jako státní představitel. Řekněme, že je svými výrazy prezidentem dolních dvou či tří set tisíc. Je to dost?
Pan prezident má něco společného se svým předchůdcem Václavem Klausem (proto si zřejmě tak dobře rozuměli). Chce být za každou cenu viděn a slyšen. Klaus, když už to nešlo jinak, ukradl pero na státní návštěvě nebo šel do Ameriky diskutovat s Al Gorem, že žádná změna klimatu neexistuje, protože Američané prostě ve vlastních řadách nenašli nikoho, kdo by se byl ochoten až tak ztrapnit. Zeman, když si ho nikdo nevšímá (a to byla opravdu vpravdě blahodárná a nervy uklidňující skutečnost posledních měsíců) obnoví Hovory z Lán. Aby tím ještě víc zvýraznil svůj protiklad k Havlovi a prvním revolucionářům roku 1989. Poselství našlo adresáty. Zeman se po dlouhé době opět objevil v zahraničním tisku, v Německu, Rakousku, Británii. Může být spokojen. Opět reprezentoval a lidé v těchto zemích se ptají, jak si Češi mohli takového prezidenta zvolit. Zda jsou tedy stejní jako on. To by měl pan prezident uvážit, pokud je uvažování vůbec schopen. Svými činy zviditelňuje Českou republiku, logicky si ji lidé v zahraničí teď představují jako spolek pijáků piva v zakouřených podřadných špeluňkách.

Zeman byl a je komunista. Že reformní a po roce 1968 diskriminovaný, na této skutečnosti nic nemění. Komunistické způsoby a myšlení mu zůstaly. Jeho obdiv k Putinové demokratuře a čínskému komunistickému systému to dokazuje. Mezi dizidenty byl krajně neoblíbený a většinou se snažili zabránit tomu, aby se o jejich setkáních dozvěděl. Když totž přišel, zničil svými „bonmoty“ každou zábavu. V tom se nezměnil ani dnes, jen alkohol, cigarety, kornatění cév a zřejmě i nastupující demence oploštily jeho schopnosti kontroly. Prezident Zeman se prostě mění stále víc v neřízenou střelu. Bohužel se najdou státy, jež jsou ho ochotny pozvat na státní návštěvu (protože tam jinak nikdo nejezdí). Možná se ozve Lukašenko nebo Kim Čong Un. Možná by mohl pan prezident v Severní Korei pochválit zaměstnaneckou politiku státu – nezaměstnanost v Severní Korei, pokud vím, neexistuje. O lidských právech určitě hovořit nebude, byl ostatně prvním politikem po dlouhé době, který je během své státní návštěvy v Číně nevzpomenul. Prezident Si Ťin Pching, který se ze státních návštěv vrací v diplomatickém letadle naloženém ilegálně získanou slonovinou, byl za to určitě vděčný.
Stejně jako Putin, který mu nechal od svých někdejších spolupracovníků z KGB udělit státní vyznamenání na Rhodu.
Lidská prává jsou totiž věcí chápání. Jestliže je liberálně demokratičtí politici považují za cosi universálního, co je každému člověku dáno do kolébky a politika či stát tato práva omezuje (ať už smysluplně k ochraně ostatních občanů nebo oportunisticky k prospěchu určité skupiny lidí, určité politické strany či jednoho diktátora), extrémně levicoví politici (a pan prezident k nim očividně patří) chápou lidská práva jako něco přiděleného člověku státní mocí. Stát má tedy podle nich legální právo rozhodovat, zda občanům přizná práv víc či míň, zda jim poskytne právo volit, právo se stěhovat či dokonce právo na život. Myslím, že jsem ve svých článcích už dostatečně dokázal, že nejsem na straně „Ochránců lidských práv za každou cenu“, tedy právníků chránící lidská práva kriminálníků. Kdo omezuje lidská práva spoluobčanů, ať je to právo na majetek, zdraví či na život, nemá podle mého soudu mít stejná práva jako člověk bezúhonný. Ale podle mého nejhlubšího přesvědčení jsou lidská práva věcí universální.
Zeman, Putin ani Si Ťin Pching si to nemyslí. Rozhodující ovšem není, co si myslí český prezident, ale co si myslí většina českého obyvatelstva. Aspoň dokud v České republice ještě existuje demokracie.
Jsem stále víc zhrozen aktivitou kritiků polistopadového vývoje. Jejich příspěvků a článků je stále víc a jsou stále agresivnější. Nazývat lidi, hlásící se k odkazu listopadu 1989 „skupinou pošahanců“ je dost silná káva. Hledat záchranu před nimi, před zlou Amerikou a Evropskou unií v náručí Putina a jeho KGB je pak tak přitažené za vlasy, že mi běhá mráz po zádech. Píšou to ti lidé opravdu z přesvědčení, nebo je za takové články někdo platí. A když, kdo? A jsou to vůbec Češi?
Dovolím si (možná poněkud volně, ale smysl se budu snažit zachovat) citovat Vladimíra Putina z jeho nedávné diskuze ve Valdaji (kde mu ochotně přicmrndával i bývalý rakouský kancléř Schüssel – ten je ochotný ostatně za peníze k čemukoliv, poté co celé roky jako rakouský státní představitel bojoval proti atomové energii, přijal po svém penzionování okamžitě místo v dozorčí radě německé společnosti pro atomovou energii).
Když Putin kritizoval Ameriku za to, že vytvořila Kosovo a Krymu nedovolí totéž – tedy právo na sebeurčení (v tom jsem s panem ruským prezidentem výjimečně stejného názoru – o tom jsem psal minulý týden), řekl: „Ve starém Římě bylo přísloví, že co je dovoleno Jovovi není dovoleno volovi. Volovi možná není mnohé dovoleno, ale medvěd se neptá, co mu dovoleno je. Prostě si vezme, co potřebuje.“
Ještě se stále ruského medvěda – pána tajgy – nebojíte? Já mám pocit, že udělat ze střední Evropy tajgu není úplně dobrý nápad.