Monthly Archives: October 2014

Kam směřujeme

Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován. Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně… Čti dál »

Stárnutí

Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě. Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají. Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece… Čti dál »

Arcivévoda Maximilán – císař mexický

Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný. Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají,… Čti dál »

Terst

Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím. Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já. Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě)…. Čti dál »

Konec dálnic v Čechách

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy. Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený… Čti dál »