Month: October 2014

Kam směřujeme

Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován.
Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně protiamerických a odmítající jakékoliv americké zbraně na Slovenském území. Pomyslel jsem si, že se jedná očividně o výstřelek několika národních extremistů, přesto mě tak nějak znejistily. Se vstupem do určitého vojenského paktu nejsou svázány pouze výhody ochrany v případě napadení, ale i určité povinnosti. Pamatujeme ještě na diskusi o umisťování amerických raket v Brdech? Ohrožovaly by tyto Českou republiku nebo chránily. Samozřejmě by tu byly na ochranu, jenže by se mohly v případě válečného konfliktu stát cílem nepřátelského útoku. Tedy určité riziko, které mnozí nebyli ochotni nést. Pomiňme skutečnost, že tato nabídka tehdejší české reprezentace příliš smrděla vlezdoprdelnictvím.
Jenže pak jsem se při mé současné návštěvě Slovenska dostal do vícera diskusí (opravdu to nebyla jen jedna, ale víc se stejným nebo podobným obsahem) a s úžasem jsem zjistil, že na Slovensku panuje opravdu – aspoň u podstatné části obyvatelstva – protiamerická nálada, ale nejen to, i nálada proruská a proputinovská. A to jsem skoro spadl ze židle.
Samozřejmě že Američané ještě stále sklízejí ovoce vlády George Bushe a jeho nesmyslného útoku na Irák. Tato druhá válka v zálivu, pro niž se nenašlo žádné zdůvodnění, které by mohl člověk s troškou rozumu v hlavě akceptovat, a kterou vyvolal tento mentálně poněkud omezený vládce na naléhání svých poradců a viceprezidenta Cheneyho, poškodila americký image navždy a nenávratně. Po pádu východního bloku a rozpadu sovětského svazu si opravdu Spojené státy začaly hrát na světového policajta. Převzaly ochotně zodpovědnost za světový pořádek, uvěřily ve svou všemocnost – a začaly dělat chyby. Kniha Francise Fukujamy z roku 1992 „Konec dějin“ měla tuto roli USA legitimizovat. Nebylo z toho nic. Jestliže se policista začne chovat násilně a zasahuje podle vlastního uvážení jednostranně, ztratí své oprávnění tím policistou být. Američané svou roli ochránce světové spravedlnosti a pořádku nezvládli.
Jestliže by první válku v zálivu a osvobození Kuvajtu jakož i útok na Taliban v Afganistanu po teroristickém útoku na „Dvojčata“ v New Yorku světová veřejnost akceptovala, už bombardování Srbska, aby mohl vzniknout hodně sporný stát Kosova, byl hodně rozporný a pro útok na Irák v roce 2003 nebylo a ani se nenašlo žádné zdůvodnění. Následky tohoto nerozvážného činu, pro nějž existovalo jen jediné – ovšem neoficiální – zdůvodnění, že totiž Saddam Husajn uděloval licence na těžbu ropy pouze čínským, ruským a evropským, ne ale americkým společnostem, (čemuž se po oné první válce v zálivu mohli divit opravdu jen Američané), jsou fatální. Nejen zničením Iráku samotného. Státní struktury, jež se držely jen díky Husajnovu teroru, se ihned rozpadly, marné snahy naimplantovat do této uměle vytvořené země (tu zase spáchali Britové po roce 1918, aby měli souvislý most mezi svou kolonií Kuvajtem a svým spravovaným územím v Izraeli a Jordánsku) demokracii žalostně selhaly. Výsledkem je nestabilita, teror, nenávist mezi etnickými a náboženskými skupinami a to vše vyústilo do teroristického hnutí Islámského státu, s nímž si teď nejen Američané, ale celý svět neví rady.
Mnohem horším důsledkem této války ale bylo, že USA ztratily svou legitimitu ve své hře na světového policistu. Důvěra v ně byla otřesena a její obnovení bude trvat celé generace – pokud se vůbec podaří proamerickou důvěru ze začátku devadesátých let obnovit. Vznikly pochybnosti, že Amerika se může chovat stejně násilně kdekoliv na světě, stačí, aby označila některou zemi světa za teroristickou osu zla, či došla k názoru, že tato země nějakým způsobem utlačuje své národnostní menšiny. V této věci docházejí Američané k závěrům hodně rychle a bez skutečně důkladné analýzy, někdy stačí, že prostě potřebují vyprázdnit zbrojní sklady – jako v roce 1999, kdy nazvali bombardování Srbska cynicky „humanitárním bombardováním“. Ano, Američané pracovali na ztrátě důvěry velmi cílevědomě a dlouho, to uznávám. Ale vidět alternativu k nim v putinovském Rusku?
Evropská unie nedokázala nikdy proti mohutnějícímu Rusku najít žádný jednotný koncept. Už proto, že několik hlav států s moskevským diktátorem otevřeně sympatizuje. Viktor Orbán prohlašuje liberální demokracii jako přežitý systém a hlásá potřebu zavedení autoritativního státu k ochraně národního státu (přeloženo do češtiny – fašismus). Róbert Fico a Miloš Zeman vyjadřují taky nepokryté sympatie k současnému ruskému systému. Miloš Zeman neváhal dokonce zajet si na Rhodos pro vyznamenání udělované spolupracovníky KGB. Abychom mu nekřivdili, to vyznamenání nedostal od KGB přímo, kdo ale může za to, že jak současný ruský prezident, tak skoro všichni jeho nejbližší spolupracovníci (pokud nechodili do juda v Petrohradě) v této organizace společně vyrůstali a zasvěcovali se tam do tajů mezinárodní politiky?
Zatímco na úlety prezidenta Zemana je svět už jaksi zvyklý a zvykl hlavně nebrat je vážně, osa Bratislava – Budapešť (tak byla skutečně v rakouských médiích spolupráce mezi Orbánem a Ficem při odporu proti protiruským sankcím nazvána) – z historického hlediska skutečný paradox, znepokojuje mnohem víc.
Nemám přehled o tom, jak se současné dění na Ukrajině a v Rusku ventiluje v slovenských médiích, nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Fico není opilý osamělec, jako reprezentant Česka, nýbrž vyjadřuje svou podporou Putinovy politiky skutečně vůli velké části slovenského obyvatelstva (samozřejmě ne celého!!!)
U politiků se dá jejich obdiv k ruskému diktátorovi porozumět, řada z nich by chtěla být jako on a moci vládnout jako on bez omezení parlamentem a nepohodlnými sdělovacími prostředky. To dávají nepokrytě najevo nejen Orbán či Fico ale i třeba Erdogan v Turecku. I prezident Zeman by něco takového rád, po volebním výsledku svých Zemanovců ale pochopil, že to asi nepůjde.
Jak jsem psal, u politiků se to pochopit dá, u obyvatelstva, které zažilo rok 1968, je to pochopitelné méně. Znovu se mi vnucuje myšlenka, která mě trápila už za mého pobytu na Slovensku a kterou jsem už úspěšně potlačil, že Slováci nebrali onu tehdejší okupaci tak tragicky jako Češi. Pro Čechy znamenaly ruské (ale nejen ruské) tanky konec nadějí na demokracii, blahobyt a spolupráci s prosperujícími západními zeměmi. Slováci dostali federaci, o niž předtím dlouho marně usilovali, do čela Československa se dostali poprvé slovenští politici Husák, Biľak a další a koneckonců do slovenského průmyslu proudily investice z centrálních zdrojů i po roce 1970. Slovenští komunisté si netroufali ani proti církvi postupovat tak tvrdě, jak se to dělo v Čechách a na Moravě, ne nadarmo se říkalo, že místní komunističtí funkcionáři měli v kostele rezervovánu první řadu. Prostě to trauma z okupace, z násilné zrady důvěry, kterou tehdejší obyvatelstvo Československa k Sovětskému svazu chovalo, nebylo na Slovensku tak silné.
Možná hraje svou úlohu i historická idea panslovanství, kterou vyznával i Ľudovít Štúr a jejímž mluvčím byl Svetozár Hurban-Vajanský. Ten očekával vysvobození z maďarské nadvlády ne ze západu od Čechů, ale z východu, od velkého ruského impéria, v němž chtěl najít svou jistotu a ochranu ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy Češi už hledali podporu pro svou svobodu v západní Evropě a v Americe. A koneckonců, přiznejme si, čeština má k ruštině (ale v podstatě ke všem slovanským jazykům) podstatně dál než slovenština, se kterou se dá ve slovanském světě domluvit prakticky všude)
V některých hovorech jsem vycítil, jako by část slovenského obyvatelstva opět chtěla hledat v podpoře Ruska ochranu před „zlými Američany.“ Koneckonců to v mládí slýchali dnes a denně z komunistických novin, rádia a televize a poté, co se Američané v Iráku kompromitovali, ožily očividně tyto stereotypy, které nám tehdy vtloukali do hlavy. Přitom naprosto nevnímají současný ruský expansionismus, budování mohutné armády, intervence na územích cizích států, jako je Gruzie, Moldavsko či Ukrajina. Nevědí nebo nechtějí vědět, že Putin vede soudní procesy proti litevským občanům (tedy občanům Evropské Unie!), kteří nenastoupili do sovětské armády v letech 1988 – 1991, kdy Sovětský svaz sice ještě oficiálně existoval, ale Litva byla v tomto svazku držena už jen střelbou Omonovců, které na ně poslal ještě Gorbačov). Tito jsou pak v Moskvě v nepřítomnosti odsuzováni k trestům vězení za dezerci. Rusko neváhá unést přímo z Tallinu příslušníka estonské rozvědky a soudit ho pak v Rusku. To nejsou jen provokace, to je cílená expanzivní silová politika. Proč to tedy mnozí Slováci nechtějí vnímat? Nebo tak pevně věří, že se ruský medvěd na Ukrajině nažere dost, aby utišil svůj hlad a dal zbytku světa pokoj? To věřili Chamberlein a Daladier o Hitlerovi po záboru Sudet taky. Jak to dopadlo, není třeba zmiňovat, to vědí všichni. Pokud někdo tvrdí, že se nás Ukrajina netýká, musím to – ač nerad- akceptovat. Pokud ale někdo tvrdí, že Putin jedná správně a že Rusové jen uplatňují své historické právo, pak se musím ozvat, a proto píšu i tento článek. Argumentace, že když ti Rusové na Ukrajině nechtějí žít, mají právo jít, neobstojí. Sudetští Němci přece taky nechtěli nic jiného! O legalitě krymského referenda se dá taky s úspěchem pochybovat. Kdyby proběhlo bez účasti ruských vojáků a bylo patřičně připraveno (i se zákonnými lhůtami), pak by se proti jeho výsledku mohlo namítat méně. Takhle krymské rererendum hodně připomínalo hlasování Rakušáků po Anschlussu Německem v roce 1938. Hitler tehdy vtrhl do Rakouska právě, aby lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu zabránil – protože průzkumy ukazovaly, že budou Rakušáci svou většinou hlasovat proti. Po připojení, kdy před každou hlasovací místností stáli dva ordneři SA, souhlasilo s připojením k Rakousku 98 procent obyvatelstva.
„Referendum“ v doněcké a luhanské oblasti je pak úplně zbytečné komentovat, to nesplňovalo ani základní požadavky na demokratické hlasování o budoucnosti země.
Samozřejmě džina z lahve nevypustil Putin, ale paní ministryně Allbrightová (Clinton měl tehdy díky své aféře s Monikou Lewinskou jiné problémy), když se rozhodli bombardováním amerických letadel odtrhnout Kosovo od Srbska. Nedotknutelnost státních hranic, která byla základem poválečné evropské stability, vzala právě tímto činem zasvé. Dokážu pochopit, že pro Slováky, mající nemalé problémy se svou maďarskou menšinou na jihu svého území, byl tento americký čin varováním a že Slováci vnímají americké šlapání v evropském porcelánu mnohem citlivěji než Češi. Ovšem pokud by hledali ochranu svých jižních hranic na východě a pokud by se ruský vliv rozšířil až na Slovensko, pak jej máme přímo u naší východní hranice. Nejen Češi, ale i Rakušáci.
Volání po neutralitě je samozřejmě jen zbožným přáním. Neutralitu může vyhlásit nějaká země, pokud s ní velmoci souhlasí. To se stalo Rakousku v roce 1955. Ovšem i pobaltské republiky v meziválečném období vyhlašovaly neutralitu, neutrální chtěly být i Holandsko a Belgie. Zajímalo to někoho? Být neutrální ve středu Evropy znamená jen jedno – až se na vás někdo vrhne, nepřijde vám nikdo na pomoc, protože k tomu nebude vázán.
A jak pravila jedna má kolegyně: „Keby bylo už naozaj najhoršie, nech ma radšej znásilní voják americký ako ruský.“
Protože jak pravil jednou jeden můj známý po své první návštěvě Ameriky, kde byl s imperialistickým myšlením Američanů poprvé konfrontován: „Američan je v podstatě umytý Rus.“
Ale i to je jeden velký a ne nepodstatný rozdíl.

Stárnutí

Jak známo, nebo přesněji, jak pravila Katherine Hepburn, není to nic pro zbabělce. Co se toho týká, zejména po vizitách na našich geriatrických pokojích opravdu nevím, zda jsem pro tento proces dostatečně statečný. A přitom se mi začíná připomínat a to v dost nešetrné podobě.
Nemyslím teď různé zdravotní problémy a chronické choroby, které prostě člověka navštíví, usadí se u něj, zalíbí se jim tam a už nechtějí odejít. Ty mají dokonce určité výhody, minimálně se můžu s většinou mých pacientů bavit o jejich chorobách využívaje vlastní zkušenost, což výrazně zvyšuje jejich důvěru. Ale frustrující jsou spíš náznaky z venku, které můj – zdůrazňuji začínající – proces stárnutí zaznamenávají.
Začalo to kdysi před sedmi lety v Lübecku. Když jsem si chtěl koupit vstupenku do městské radnice, zeptala se mně paní u pokladny mile: „Nějaká sleva?“ nechápal jsem. „Jaká sleva?“ opětoval jsem otázku. „Mile se usmála a pravila – „No přece pro důchodce.“ Bylo mi čtyřicet osm a cítil jsem se její milou nabídkou, kterou jsem rozhodně odmítl, zraněn. Mezitím jsem si už zvykl, přesto mi hrdost nedá a nabídky na slevy pro seniory kategoricky odmítám.
Jenže už o rok později, to mi bylo čtyřicet devět, mě v rodné obci potkal jeden soused a ptá se „A ty, Tondo, už jsi slavil šedesátku?“ Pochopil jsem, že se nad sebou musím zamyslet, udělal jsem to, ale prd to pomohlo.
Rozhodl jsem se bojovat. Beru si noční služby, hraji tenis, zdolávám v horách tří – a čtyřtisícovky. Kategoricky odmítám dokazovat si honbu za ušlým mládím lovením mladých dam, nechci vypadat jako kašpárek. Ale jinak jsem nevynechal nic, abych zlé jazyky umlčel.
Neumlčel.
Množí se příznaky, že můj boj není úplně úspěšný. V poslední době pak frekvence příznaků, že něco není v pořádku, dramaticky stoupla. Před mou poslední operaci kolena mě přišla vyšetřit mladá anestezioložka. Krásná sexy holka, poté, co mi nabídla narkózu Propofolem, začal jsem se těšit. Propofol je známý tím, že způsobuje krásné – případně i erotické sny. Mám s tím svou zkušenost, před lety jsem měl pod Propofolem úžasné sny, sice ne erotické povahy, ale prožil jsem si let nad nádhernou krajinou s tak úžasnými barvami, které v normálním životě nikdy neuvidím. Litoval jsem tehdy, že je narkóza už u konce. Teď, v souvislosti se vzhledem osoby, jež mi měla onen medikament aplikovat, jsem doufal v ještě víc. Dostal jsem narkózu – a nic. Vůbec nic. Žádné sny o erotických ani nemluvě. Tehdy jsem poprvé pochopil, že se situace možná stává vážnou.
V srpnu jsem chtěl potěšit manželku a tak jsem v lékárně šel koupit její oblíbený denní krém Nivea – aby vypadala mladá, nebo si tak aspoň připadala. Když jsem paní v lékárně mé přání sdělil, překvapila mě otázkou. „Který z nich?“
Netušil jsem, že je jich víc, Vždy jsem dostal jeden a tentýž. „Ono je jich víc?“
„Ano, dva,“ pravila ona.
Znejistěl jsem. „Tak potom já nevím.“
Rozhodla se mi pomoci. Zeptala se: „Je vaší paní už hodně přes šedesát?“
Vytřeštil jsem na ni oči, pomalu mi došlo, nač se ptala a pak jsem poněkud podrážděně, to připouštím, odpověděl: „Ne, je mnohem MNOHEM mladší.“
Obdařila mě oním přezíravým pohledem, s níž si postarší dámy prohlížejí staré chlapy, kteří se na stará kolena zbláznili a narazili si mladistvou „second first lady.“ Neměl jsem sílu ji v její domněnce opravit a prozradit jí, že moje žena je o celé tři měsíce STARŠÍ než já.
A minulý týden jsem byl v Praze. Při výstupu z metra rozdávala mladá hezká děvčata nějaké plakátky. Neměl jsem brýle, neviděl jsem tedy, co to rozdávají, jeden jsem si vzal, aby se jich ona dívka rychleji zbavila a mohla jít na rande. Přitočila se ke mně a tichým, ale mnohoslibným hlasem pravila: „Ale určitě přijďte.“
Hned za rohem jsem nasadil brýle a podíval jsem se, co mi to vtiskla do ruky. Bylo to pozvání na setkání seniorů ohledně důchodového zabezpečení. Myslím, že vám moji frustraci nemusím blíže líčit.
No dobrá, budu se tedy muset s mou situací smířit. Jestliže mi při poslední dovolené manželka tvrdila, že se cítí, jako by chodila s de Peyracem, (moje kulhání je důsledkemm nedávné operace kolena a určitě časem zmizí!) myslel jsem,, že to říká jen proto, aby se ona sama mohla cítit jako Angelika. Možná tomu tak úplně nebylo.
Hledá se řešení problému. Žena navrhuje generální sanační práce. Prý si nechce připadat jako zlatokopka.
Důležité je, že si z toho člověk ještě dokáže dělat legraci. Dokud to jde, není to tak vážné, aspoň si myslím. Přijde čas, kdy to opravdu nebude žádná sranda.
PS: dnes jsem byl v termálním koupališti Vrbov. U pokladny se mě paní zeptala. „Čtyři lístky pro dospělé?“ Trochu mě to zarazilo. Za dítě mě už dávno nikdo nepovažoval. Odpověděl jsem proto: „Vypadáme snad jako děti?“ Podívala se na mě káravým pohledem a odpověděla. „To ne, ale opravdu není mezi vámi ani jeden senior?“ Naštěstí byl, přítel Jiří právě nedávno slavil šedesát. Usmál jsem se a opravil jsem objednávku na tři dospělé a jeden senior. Udělal jsem jí radost. Určitě si gratulovala, že mě správně odhadla. Jiří na svých šedesát totiž vůbec nevypadá.

Arcivévoda Maximilán – císař mexický

Být mladším bratrem, je vždy trošku problematická mise. Být schopných bratrem mnohem méně nadaného staršího sourozence, zavání už poměrně velkými potížemi. Jestliže je ale tento nepříliš schopný starší bratr císařem, pak je malér v podstatě neodvratný.
Proto byl arcivévoda Maximilán, mladší bratr císaře Františka Josefa, poslán na tento svět v roce 6. července 1832 s poměrně hodně špatnými kartami. A to přesto, že byl hezčí, větší a mnohem nadanější než jeho o dva roky starší brat. Zřejmě se dal Maximilán na maminku Žofii Bavorskou, energickou a inteligentní dámu, František Josef podědil geny po svém otci Františkovi Karlovi, jenž nesl dále nedostatečné nadání císaře Františka I. (Ponechme stranou spekulace, že pravým otcem Maximilána měl být vévoda Orlík, tedy syn Napoleona I., pravdou ovšem je, že původně neplodnou Žofii vyléčily pravidelné návštěvy v lázních Bad Ischlu.) Třeba v tom měly prsty jen hvězdy, Maximilán se narodil ve znamení Raka a raci mají, jak známo, sklon k snění, požitkářství zálibám v poezii a touze po rodinném životě – to vše Maximilán měl. Kromě toho, jak už jsem zmínil, byl vyšší a hezčí než jeho starší bratr, (na obraze znázorňující jejich společný příjezd na lodi do přístavu zámku Miramare je zřejmé, že byl Maximilán skoro o hlavu větší než císař, což muselo samolibého Františka Josefa pořádně trápit). Je tedy zřejmé, že jejich vztah se musel časem stát sudem střelného prachu připraveného kdykoliv explodovat. A v případě exploze by to byl Maximilán, kdo by byl ohrožen.

Maximilian
Kromě toho, že se musel naučit francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky, polsky a česky – to bylo základní vzdělání každého habsburského prince – měl od mládí sklon k malování, sám veršoval a zajímal se intenzívně o literaturu a dějiny, jakož i o botaniku – byl tedy skutečný polyhistor.
Přesto, že vojenský dril, jemuž se musel jakožto člen habsburského rodu v mládí podrobit, bytostně nesnášel, stal se už ve věku 22 let vrchním velitelem rakouského vojenského námořnictva. Vášeň pro lodě a mořeplavectví mu zůstala po celý život, zřejmě stejně jako jeho švagrová Sissi hledal na moři svobodu, které se mu v stísněných habsburských rodinných poměrech nedostávalo.
Jakožto vrchní velitel rakouského loďstva se usadil v Terstu, kde si pronajal vilu Lazzarovich. Legenda vypráví, že ho na moři zastihla bouřka, což jej přinutilo změnit směr a místo v terstském přístavu hledat se svou lodí útočiště v nedalekém zálivu Grignano, kde se tehdy nacházel františkánský klášter. Když se ráno probudil a pohlédl z okna kláštera, padl mu do oka mys vyčnívající do moře, kus holé skály bez vegetace ale se skvělou polohou – rozhodl se tento pozemek koupit a vystavět tam svou rezidenci – tak padlo v roce 1855 rozhodnutí postavit zámek Miramare. Samotné stavební práce probíhaly v letech 1856 – 1860, kdy se sem Maximilián nastěhoval, druhá etapa stavby zámku pokračovala ještě i po jeho smrti.
Jeho první láska Marie Amálie princezna portugalská zemřela tragicky na tuberkulózu krátce před zasnoubením. V roce 1857 se tedy oženil s belgickou princeznou Charlottou. Charlotta platila za jednu z nejhezčích nevěst v královských kruzích, sdílela s Maximilánem jeho intelektuální záliby a krásně malovala, není divu, že její velký obraz visí nad Maximilánovým lůžkem v zámku Miramare. Ovšem manželství zůstalo bezdětné. Možná na to měla vliv Charlottina psychická nevyrovnanost, možná ale právě naopak byla její nestabilní duše následkem marné touhy po dětech.

Charlotta

Ve stejném roce, kdy se Maximilán ženil, odešel do penze ve věku 92 let maršál Radecký, který železnou pěstí spravoval Lombardsko-benátské království, patřící tehdy k rakouskému císařství. (Radecký byl už nemocný – žádný div v jeho věku – a zemřel v Miláně 5. ledna 1858.) Maximilán byl vyjmenován novým správcem tohoto severoitalského království a ujal se své úlohy velmi šikovně. Na rozdíl od vojáckého Radeckého, který v roce 1848 – 1849 v několika bitvách rozdrtil italské povstání a od té doby vládl italským poddaným vojenským způsobem, přešel Maximilán na diplomacii. Bylo mu jasné, že jen útlakem se severní Itálie trvale udržet nedá. A přitom šlo o nejbohatší provincie, které Rakouské císařství hospodářsky nutně potřebovalo. Možná by se mu bylo i podařilo si Lombarďany a Benátčany získat, kdyby tu nebyl jeho bratr, žárlivý na Maximilánovy úspěchy a hlavně díky své alexythymii neschopný komunikace. František Josef zastával Radeckého linii tvrdé ruky ale protože neměl maršálův vojenský talent, skončil tento způsob vlády v roce 1859 katastrofou u Solferina a ztrátou Lombardie. Frustrovaný Maximilián se poté stáhl z Milána do Miramare a zbytek rakouských držav v Itálii spravoval odtud. O jeho tehdejším myšlení a způsobu života vypovídá přízemí tohoto zámku. V podstatě velmi pohodlně vybudovaný byt bohatého příslušníka tehdejší aristokracie, jenž zrcadlil všechny záliby mladého arcivévody. Ložnice vybudovaná v podobě lodní kajuty, protože viceadmirál na lodi nejčastěji a nejlépe spal – s velkým portrétem své krásné manželky nad lůžkem. Pracovna v podobě admirálské kajuty vlajkové lodi rakouské maríny Novarra, obrovská knihovna s bustami nejvýznamnějších osobností básnictví řeckého – Homér, italského – Dante, německého – Goethe a anglosaského – Shakespeare, pohodlnou jídelnou, která už patřila ke komnatám Charlotty, s výhledy na moře a nádherným parkem, pro nějž nadšený botanik Maximilán sám vybíral rostliny. V podstatě se dá říct, že si Maximilán ve své rezidenci u Terstu vybudoval s neobvyklým vkusem malý ráj na zemi. Mohl být tedy spokojený. Ale nebyl.

miramare
Mezitím se odehrávaly za oceánem věci, jež měly rozhodujícím způsobem ovlivnit jeho život. Někdejší španělská kolonie Mexiko si vybojovala v dlouhé válce v letech 1810 – 1822 samostatnost (tehdy k Mexiku patřila i Kalifornie, Nové Mexiko, Texas a všechny středoamerické země až po Kostariku). Poté, co se nepovedl experiment s prvním císařem Agustínem I. se Mexiko v roce 1823 stalo republikou. Ve čtyřicátých letech se ale dostalo do konfliktu s mohutnějším severním sousedem – Spojenými státy americkými. Spor o Texas vedl k válce v letech 1846 – 1848, kterou Mexiko prohrálo a muselo USA odstoupit nejen Texas, ale i Kalifornii a Nové Mexiko. Kromě toho zanechala ona prohraná válka, jak už to války dělají – vyrabovanou státní pokladnu a obrovské dluhy ve výšce 82 milionů zlatých dolarů (tehdy byl dolar nepoměrně hodnotnější než dnes – nezapomeňme, že celou Aljašku koupily USA od Ruska za 12 milionů a za jižní část Nového Mexika s městem Tucsonem zaplatily Mexiku v roce 1853 10 milionů. Největším věřitelem zadluženého Mexika byla Francie, a když mexický prezident Beníto Juárez zastavil splácení státního dluhu, vpadly v roce 1861 do země francouzské jednotky císaře Napoleona III. Napoleon ovšem nehodlal z Mexika udělat francouzskou kolonii, věděl, že by se tak dostal do konfliktu s USA a to neměl v úmyslu. Potřeboval v Mexiku vládce, který by bylo ochoten staré dluhy platit a který by byl na libovůli francouzského císaře do značné míry závislý. A samozřejmě, který by byl dost chytrý, aby se dokázal v Mexiku prosadit, ale zase dost hloupý, aby se na takovou misi vůbec dal. Samozřejmě bylo výhodnější mít v Mexiku vládce z vůle boží a ne prezidenta z vůle lidu, která je vrtkavá. Napoleon se tedy rozhodl obnovit Mexické císařství, které tu už jednou bylo – i když jen na jeden rok. Napoleonova volba při hledání vhodného kandidáta na budoucího mexického císaře padla na arcivévodu Maximilána.
Napoleon samozřejmě věděl o neukojené ctižádosti mladého arcivévody, znal poměry v rakouské císařské domácnosti dost dobře. Byl ostatně s Františkem Josefem spřátelen, dokud mu Italové nenabídli za pomoc proti Rakousku Nizzu a Savojsko. Potom na své sliby a závazky vůči Vídni zapomněl a u Solferina stály francouzské jednotky na straně Italů. Nevysloužil si tím u Habsburků právě důvěryhodnou pozici. Maximilán byl tedy ostražitý. Jenže pak jej začal k mexické misi přemlouvat i jeho bratr – císař. Samozřejmě – František Josef chtěl mít svého schopného bratra co nejdál, položit mezi sebe a něho oceán, bylo optimálním řešením. Napoleon zorganizoval delegaci mexických velkostatkářů a zástupců církve, kteří navštívili Maximilána v Miramare a jménem mexického lidu ho požádali, aby přijal mexickou císařskou korunu. Šlo o představitele mexických kruhů, jež byly právě nejcitelněji postiženy pozemkovou reformou prezidenta Beníta Juáreze. Ten odebral latifundie potomkům někdejší španělské šlechty a klášterům a rozdělil půdu mezi sedláky. Získal si tím mezi lidem velkou popularitu a proto delegace, jež přemlouvala Maximiliána k přijetí mexické koruny, rozhodně nehovořila „jménem mexického lidu“, jak tvrdila. Volba Habsburka za nového císaře měla ovšem svou logiku. Habsburkové – i když španělští – kdysi Mexiku až do roku 1700 vládli a Mexiko bylo dobyto vojsky generála Hernána Cortése, jenž tak činil ve jménu císaře Karla V., Maximilánova prapředka.
Maximilán viděl a slyšel jen to, co vidět a slyšet chtěl. Vydal se i se svou ženou Charlotou za oceán a 10.4.1864 se nechal v katedrále Ciudad de Mexico korunovat mexickým císařem. Jeho ctižádost jej oslepila natolik, že opustil svůj pečlivě budovaný pozemský ráj v Miramare – před svým odjezdem vydal architektům příkazy k dobudování prvního poschodí zámku (manželé obývali v letech 1859 – 1864 jen přízemí zámku, poschodí ještě nebylo dokončeno). Styl se měl diametrálně změnit. Z prvního poschodí měla být vybudována reprezentativní císařská rezidence. Člověku až zůstává rozum stát, když vystoupá v Miramare ze skromného a útulného přízemí po schodišti do prvního poschodí. Náhle je všude purpur a zlato, na stěnách portréty pouze a výhradně tehdejších korunovaných hlav – císařů a králů, s nimiž se teď Maximilán cítil být na stejné úrovni – samozřejmě i portrét jeho bratra císaře Františka Josefa, císaře Napoleona III. či brazilského císaře Petra II. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže změnit – ze senzitivního, sečtělého, diplomaticky schopného a umělecky nadaného arcivévody se stal mocí posedlý panovník.

MIramare I
Mexická mise ovšem vůbec neprobíhala podle Maximilánových představ. Nebyl přivítán jásajícími davy, jak mu slibovala ona mexická delegace v Miramare. V přístavu postávali jen žebráci a brzy měl nový císař pochopit, že lid na své straně nemá a mít nebude. Držel se jen díky francouzským vojenským jednotkám a tím pádem byl vnímán jako vetřelec.
V roce 1866 skončila občanská válka v USA. Mocný soused vyřešil své fatální problémy a začal se starat o souseda. Američané pohrozili Francouzům vojenskou intervencí a tito Mexiko urychleně vyklidili. Maximilián zůstal sám. Úplně sám, protože Charlotta odjela do Evropy shánět pomoc. Nesehnala, nikdo nechtěl s mexickými záležitostmi nic mít a navíc se u ní během audience u papeže poprvé projevila duševní choroba – paranoia. Zbytek života strávila v internaci, nejprve v Miramare, poté na belgickém zámku Bouchout, kde 19. ledna 1927 ve věku 87 let zemřela. Přežila tedy svého muže o šedesát let, což znamenalo šedesát let utrpení pro ni i pro její okolí.
Minimálně tehdy měl Maximilán pochopit bezvýchodnost svého postavení a z Mexika zmizet. Údajně tuto možnost zvažoval, ctižádostivá Charlotta jej ale měla přesvědčit, aby zůstal. Je otázkou, zda by vliv manželky stačil, kdyby Maximilán skutečně rezignovat chtěl. Útěk byl možný. Byl by se tehdy ještě podařil, do konce života se mohl nechat titulovat na evropských dvorech jeho veličenstvo. Miramare stálo a čekalo na něj, i když Benátsko, kterému odtud kdysi vládl, bylo po prohrané bitvě u Králova Hradce v roce 1866 přičleněno k Itálii. Jenže Maximilán byl posedlý svou představou moderní monarchie. Nechtěl jen titul, on chtěl opravdu ukázat, že osvícená monarchie je nejlepší formou vlády. Císař, nezávislý na volbách a tím pádem na krátkodobé přízni voličů může dělat i nepopulární kroky, které v konečném důsledku vedou k blahobytu celé země. Možná měl i pravdu, mexická republika se nikdy nevymanila z korupce, politické nestability a vlády krátkodobých diktátorů. Jenže Mexičané jej nechtěli. V zoufalství udělal Maximilán největší chybu svého života. Vypsal peněžitou odměnu na hlavu svého soka Beníta Juáreze. To mělo pro něj fatální následky.
V červnu 1867 musel Maximilán se svými posledními věrnými před republikánskou přesilou kapitulovat. Stanný vojenský soud jej obvinil z navádění k vraždě hlavy státu ( Beníto Juárez své sesazení z postu prezidenta Napoleonem III. samozřejmě nikdy neuznal a považoval se po celou dobu za legitimního zvoleného mexického prezidenta), odsoudil k smrti a 19. června 1867 byl arcivévoda Maximilán spolu se svými dvěma generály v Querátaru popravčí četou zastřelen.
Ráj v zámečku Miramare vyměnil za mexické peklo.
Být nadaným mladším bratrem císaře, jenž nerozumí ani vládě ani svým příbuzným, je prostě fatální.

Terst

Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím.
Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já.
Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě). Deprese totiž spíše hrozily v upršeném Rakousku a tak jsem nápad mé ženy vydat se za sluncem na jih přijal jako naprosto správný. Měl jsem sice v úmyslu prchat ještě mnohem dále až někam k Perugii do Toskánska, ona mě ale zarazila už krátce za italskou hranicí. Měla pravdu, slunce tam bylo a zůstalo po celou dobu našeho pobytu.

P1060682
Terst (italsky Trieste, německy Triest, slovinsky Trst – Slovinci jsou mistři světa v tvoření slov bez samohlásek, vrcholem je slovo pro jejich snídani zajtrk) založili Římané v roce 178 př.n.l. pod jménem Tergeste. Z římských dob se zachovaly zbytky římského divadla, lapidárium v městské pevnosti či Arco Ricardo – pozůstatek jedné z městských bran. Město ale nikdy nedosáhlo významu svého velkého souseda Aquileje a po jejím zničení Attilovými Huny převzaly vedoucí úlohu na severním Jadranu nově založené Benátky – Terst přišel zase zkrátka. Postupně zde vládli Gótové, Byzantinci, Langobardi, v roce 1202 se města zmocnily Benátky, které tehdy pod svým geniálním slepým dóžetem Enrikem Dandolem dokonce dokázaly pomocí křížové výpravy zničit i Konstantinopol. Terst spolu s velkou částí Istrijského poloostrova se stal součástí takzvané benátské Terra ferma. Město ale nehodlalo zůstat navždy druhořadým přístavem v Republice svatého Marka.
Hvězdná hodina Terstu přišla v roce 1382, kdy se město poddalo Habsburkům. Přidáním se na habsburskou stranu – i když tehdy nemohli městští radní ani zdaleka tušit, kam to až habsburská rodina dotáhne, v roce 1382 hráli Habsburkové rozdělení na dvě linie vedle všemocných Lucemburků spíše jen druhé housle a navíc mezi nimi a Terstem leželo tehdy ještě hrabství Gorizia – se stal Terst přímou benátskou konkurencí – a jí i zůstal. Výhodou přístavu je, že má hlubokou vodu – díky příkrému pobřeží, a mohou v něm tedy přistávat i lodě s hlubockým ponorem. Zatímco z Benátek se stala turistická atrakce, Terst je dnes hlavním ropným terminálem pro tankery přivážející ropu pro Itálii, Rakousko s Německo a výletní gigantické lodě mohou kotvit přímo před Piazza l´Unita d´Italia, což je skutečně impozantní obraz. Habsburkové vytvořili velké impérium a Terst poznal, že vsadil na správného koně. Až do roku 1918 byl hlavním obchodním i válečným rakouským přístavem a sídlem admirality. V roce 1500 připadlo Habsburkům i hrabství Gorizia a tím získal Terst i hospodářské zázemí. Bohatství města nestálo nic v cestě.
Město samotné není velké, má dnes okolo 200 000 obyvatel – a v podstatě nemá ani kam růst. Díky strmému pobřeží jsou budovy města roztroušeny po několika kopcích, návštěva Terstu je tedy kondičně poměrně náročnou záležitostí a pro člověka časně po operaci kolena ne zrovna optimální variantou dovolené.
Městu dominuje vrcholek Cole di San Giusto s citadellou – pevností s habsburských časů a s obrovskou románskou katedrálou, věnovanou místnímu světci svatému Justovi. Ten působil v čase posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána v Aquileji jako biskup. Byl vržen do moře zatížen kameny na nohou a rukou, ale jeho mrtvola byla přesto vyplavena na pobřeží v Terstu, kde byl i pochován a dodnes je uctíván jako místní patron ( svátek má 2. listopadu). Jeho katedrála je monumentální pětilodní románská basilika, která ohromí nejen svou velikostí a korintskými sloupy nesoucími klenbu. Její výzdoba je dosti nesourodá, od moderní mozaiky v hlavní lodi, přes staré mozaiky z 12 resp. 13 století v lodích vedlejších až po fresky z třináctého století. Chrám ale působí podivně asymetricky, oblouky křížové lodě jsou vlevo podstatně menší než vpravo, boční lodě nejsou stejně velké. Vysvětlení člověk dostane, až když se na katedrálu podívá shora, totiž z hradeb citadelly. Pak vidí, že katedrála vznikla složením dvou kostelů stojících vedle sebe, které byly prostě do nové budovy převzaty a zabudovány – byly to kostely St. Giusto a St.Maria Maggiore a tento architektonický zločin se odehrál někdy ve čtrnáctém století. Prostě podle italské metody, že se nic nebourá – je to škoda a moc práce, stavební substance se dá vždy prakticky použít. Člověk musí být flexibilní a kreativní – prostě jedním slovem chaot.
Vchod do basiliky je ostatně postaven z římských náhrobních kamenů, to byl vždy ve středověku lákavý stavební materiál materiál a Tersťané očividně neodolali.

P1060791
Z Cole di San Giusto sejdete do přístavu a k náměstí l´Unita d´Italia, údajně největšího v Itálii (my ale víme že náměstí Pratto dela Valle v Padově si dělá stejný nárok – v Itálii není prostě nic nesporného). Mnohem hezčí než toto hlavní náměstí s radnicí je ale Borgo Teresiano – část města, kterou nechala postavit podle jednotného plánu Marie Terezie v osmnáctém století – ne nadarmo se Terstu někdy říká „Malá Vídeň“. Jako podle pravítka rovné široké ulice a náměstíčka okolo Canal Grande,plné kaváren a lokálů metropoli na Dunaji skutečně mohou připomínat.

P1060805
Vzpomínkou na monarchii je i firma Illy, jeden z nejznámějších světových výrobců kávovarů, jež má stále ještě sídlo v Zona Industriale v Terstu. Francesco Illy byl důstojník maďarské kavalerie, než se usadil v Terstu a vymyslel způsob vysokotlakého kávovaru. Stalo se tak sice až v roce 1933, kdy Terst už patřil Itálii, ale maďarské kořeny firmy jsou známy – ostatně v okolí Gorizie se pěstuje tokajská réva, i když způsob výroby vína z ní je jiný než v Maďarsku, prostě italský.
Terst prožíval vrchol svého rozletu v devatenáctém století. Tehdy byl i centrem kultury, působil zde James Joyce (je tu po něm pojmenováno jedno z mnoha schodišť spojujících terstské vrcholky a hned vedle je i Scala Dublino, očividně s podobným motivem. Byl zde Sigmund Freud a v blízkém zámku Duino v letech 1912 až 1913 i slavný pražský rodák Rainer Maria Rilke. Verdi zde uvedl dvě své opery (Korzár a Stifelio).
Když právě v Terstu přistála v roce 1914 loď převážející do Rakouska tělesné pozůstatky arcivévody Františka Ferdinanda D´Este, byla to předzvěst úpadku města. Po první světové válce byl Terst i s celou Istrií přiřčen Itálii, po druhé světové válce v roce 1945 vznesla ale nárok na celé toto národnostně smíšené území Titova Jugoslávie. V roce 1947 byly nakonec vytvořeny tři zóny A,B a C, z nichž nakonec B a C připadla k Jugoslávii a Tito ji rozdělili mezi své dvě dítka, Istrii dostalo Chorvatsko a pobřeží mezi Terstem a Umagem v délce 27 km Slovinsko. Terst zůstal do roku 1954 svobodným městem pod mezinárodní kontrolou, potom se vrátil do Itálie. Vícejazyčný ale zůstal, všechny nápisy jsou tu jak v italštině, tak i ve slovinštině a protože jsme byli nedobrovolně svědky rozdělování služeb úklidového personálu v našem hotelu, dozvěděli jsme se, že se tento skládá prakticky výhradně ze Slovinek. O čistotu v našich pokojích se staraly Zlatica, Dragica, Milica atd. Stejně tak na slovinském pobřeží je vše popsáno i italsky a číšník v Piranu i v Portoroži hovořil bez problémů oběma jazyky. Slovinská města mají v italštině ostatně mnohem zvučnější jména – Koper je Capodistria a Portorož se jmenuje dokonce romanticky Portorosa.

P1060721
K Terstu ale samozřejmě patří i jeho okolí. Navštívit Terst a nebýt v Miramare, kouzelném zámečku jako z pohádky, který si nechal postavit tehdejší kontraadmirál a velitel rakouského válečného námořnictva arcivévoda Maximilán v letech 1856- 1860, je prostě nemožné. Kousek dál je pak romantický zámek Duino patřící rodu Thurn und Taxis, vypínající se na vysoké skále nad mořem a tím pádem s nádhernými výhledy na celé pobřeží severního Jadranu. V Duinu je muzeum zabývající se působením známých osob v této lokalitě. Jak už jsem vzpomenul, byl zde Rainer Maria Rilke, či řecká princezna Marie Bonaparte, (vnučka Napoleonova bratra Luciena) původně pacientka, později přítelkyně a kolegyně Sigmuda Freuda (léčil jí neúspěšně frigiditu), která starého pána vykoupila z nacistických rukou, aby mohl v klidu zemřít v Londýně (jinak nacisté vyvraždili celou jeho rodinu, dokonce i jeho devadesátiletá sestra byla zplynována v Osvětimi).

P1060763
A samozřejmě nelze nenavštívit Grottu Gigante, obrovskou jeskyni s výškou víc než sto metrů, zapsanou v Guinessově knize rekordů jako největší jeskyně, v níž se konají turistické exkurse.
Terst je tedy pro někoho, kdo chce žít v Rakousku povinným programem, ale program to není nezajímavý. Možná se tam ještě vrátím – dobrovolně, až zase jednou bude v Rakousku upršené počasí

P1060896

Konec dálnic v Čechách

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy.
Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený či nechápající české poměry.
Už výjezd z Prahy byl šokující. Bydlívám v krásném pensionu Rosa v Hostivaři u milé hostitelky paní Mašátové už léta. Když jsem tam bydlel poprvé, ocenil jsem zejména polohu pensionu (mezitím oceňuji samozřejmě úplně jiné priority) a totiž skutečnost, že po výjezdu z dálnice na odbočce Chodov to trvá slabých pět minut, než můžu na dvoře Pensionu zaparkovat. Jednodušší to už být snad ani nemůže. Letos mne ovšem čekal šok. Už při příjezdu mi náhle ukradli příjezdovou cestu. Zřejmě v rámci zuřícího předvolebního boje – za týden měly být přece v České republice a tím pádem i v Praze komunální volby. Zřejmě tyto stavby prosadila opozice, aby svrhla vládnoucí starosty a poslance místních zastupitelstev, nebo to už ty starosty prostě nebaví a chtějí být odvoleni za každou cenu. Jinak si takovou sebevražednou misi dva týdny před volbami nedokážu představit. Pravda, byl jsem varován dopravní značkou, že po dalším kilometru přijde zákaz vjezdu vozidel v obou směrech, jen mi zapomněli ukázat, kudy to místo objet. Moje navigace naprosto nestíhala, zoufale mne přemlouvala, abych se vrátil, odkud jsem byl právě vypuzen, nakonec jsem se s její pomocí zaběhl až někam do Záběhlic, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl a doufám, že už ani nebudu. Nicméně po dvaceti minutách kroužení jsem pension našel a těšil jsem se, že mé utrpení je u konce.
Odjezd byl ovšem mnohem horší než příjezd. Protože jsem osel, který dodržuje značky jako například jednosměrná ulice, zasekl jsem se v beznadějné zácpě. Na cestu od Pensionu k Hostivařskému náměstí, kterou zvládám pěšky za dvě minuty, jsem v autě potřeboval minut 45 (slovy čtyřicet pět). Celý výjezd z Prahy trval něco přes hodinu a má časová rezerva se podstatně scvrkla. A to jsem ještě netušil, co na mě čeká.
Staveniště začínalo v podstatě už v Praze, to se dalo ještě celkem plynule projet. Když jsem pak najel na dálnici o třech pruzích, zajásal jsem, že to mám za sebou. Radoval jsem se celé tři kilometry, pak začínalo další staveniště, opět v délce asi 10 kilometrů. A toto schéma se opakovalo v pravidelných intervalech až po kilometr 164!!!, tedy téměř až do Brna. Zpočátku jsem chápal, že dálnici D1 bylo třeba opravit, jak mi sděloval Smailík na začátku každého stanoviště. Po několika prvních staveništích jsem to už začal považovat za vtip, posléze za špatný vtip, poté za hodně blbý vtip a nakonec jsem pochopil, že tu je někdo přímo perverzní. Z těch 164 kilometrů se ono staveniště rozprostírá určitě v délce nějakých 120 – 130 kilometrů. Někde se dá přejet do protisměru – to je pravý sen, tam se jet dá, na jiných staveništích se dá aspoň jet ve dvou proudech vedle sebe, i když je to někdy hodně těsné. Ale to uznávám, že jsem si na vině sám, kdybych měl místo mého Peugeota 508 nějaký Smart nebo aspoň Fabii, měl bych určitě při jízdě v levém pruhu víc místa a méně nervů a strachem zpocené košile. Jsou ale úseky, kde to dvě vozidla, zejména, pokud je jedno z nich nákladní, vedle sebe prostě nezvládnou. Tam doporučuje dopravní značka takzvanou střídavou jízdu, víceméně tedy redukci na jeden pruh. Tam jsme se zasekli definitivně. Bohužel v době, kdy měli řidiči za sebou více než sto kilometrů jízdy staveništěm, ztuhlou nohu od spojky, bolesti v kříži a nervy v kýblu. Někteří nesmyslně měnili pruhy, jedno auto s naprosto neárijskou posádkou, ale hamburským poznávacím číslem troubilo. Nevím, co tím chtělo dosáhnout, ani hlasité troubení nedokáže ostatní vozidla proměnit ve vzduch, aby mu uvolnily cestu. Ale možná chlapci dělali řidičský průkaz v Istanbulu, kde patří klakson k dobrým zvykům, kdekoliv, kde se následkem dopravní zácpy zpomalí pohyb kolon aut (a to je v Istanbulu skoro všude). Na psychickém klidu a vyrovnanosti ostatních účastníků dopravního provozu (pokud se tak pohyb kolon aut na dálnici D1 s troškou nadsázky dá nazvat) to nepřidalo. Nebudu vás napínat, do Olomouce jsem to v limitu prostě nestihl – zvlášť, když mne na trase mezi Brnem a Olomoucí čekalo ještě dalších šest stavenišť, ačkoliv jen dvě z nich o délce deseti kilometrů a podstatně lépe průjezdná. V podstatě to už bylo jenom takové dodatečné brnkání na mou bolavou a excitovanou duši.
Jak jsem už řekl, v podstatě chápu, že dálnice je třeba někdy i opravovat. S tím, aby se ale opravovaly najednou desítky kilometrů v skoro kompaktním úseku jsem se ale ještě nikdy nesetkal – můj prozatímní rekord, jenž mi ještě dnes naháněl mráz do pohybového aparátu, bylo 35 kilometrů mezi Mnichovem a Augsburgem, které jsem strávil noční jízdou v onom levém úzkém pruhu. Už mě tento zážitek nebude v noci budit, mám nyní zážitek mnohem silnější – chválabohu jsem se nenechal přesvědčit, abych zůstal v Praze do odpoledne a jel až večer, to bych možná skončil na psychiatrii, kam by mě z dálnice odváželi vrtulníkem. Psychický stav řidičů po takové jízdě zřejmě ještě nikdo nezkoumal a já bych ani nedoporučoval, aby to někdo udělal, protože jinak by „dálnici“ Praha Brno museli z bezpečnostních důvodů okamžitě uzavřít. Chuť vraždit stoupala s každým staveništěm. Nejprve příslušného ministra, pak stavbyvedoucího, pak třeba i jen stavební dělníky a nakonec prostě kohokoliv.
Já se poučil, do Prahy z východního směru mne už nikdy nikdo nedostane a do Brna ze západního taky ne. Pokud by se situace měla někdy v příštích letech zlepšit, prosím o příslušné hlášení, pak možná své rozhodnutí znovu přehodnotím. Do té doby pro mne cesta Praha Brno neexistuje, mám jen jedny nervy a ty potřebují několikaletý klid, aby se ze zážitku z minulého čtvrtka vzpamatovaly.Česká dálniční nálepka, kterou jsem si koupil, vede s velkým odstupem v mé letošní soutěži o nejnesmyslnější investici.
Samozřejmě si kladu otázku, proč se někdo rozhodl k takovéto akci. Možná bylo opravdu třeba rychle před blížícími se volbami rozdělit celou dálnici mezi kamarády, kteří mají stavitelské firmy a chtěly vydělat. A možná chtěli vydělat ti úředníci, kteří oněm firmám přidělovali jejich úseky – a těch kamarádů, či manažerů ochotných platit (jedno nevylučuje druhé) bylo prostě moc.
Ale možná je odpovědí i výrok spolupracovnice jedné mé kamarádky slovenského původu, která si stěžovala na katastrofální stav silnic a nedostatečné značení problémů: „Víš, když my tady v Česku nikoho cizího moc nechceme.“
Budu o tom přemýšlet.