Month: September 2014

Jak vysokou hru hraje Putin?

To je opravdu otázka a přiznám se, že ji nejsem schopen zodpovědět. Považoval jsem jej vždy za sice bezcharakterního a mocí posedlého diktátora, ale v podstatě za racionálního muže. Proto jsem cítil určitou jistotu, že nějakou globální válku ten člověk nevyvolá. Už si tím nejsem tak jistý. Samozřejmě moc stoupá do hlavy, i v demokracii se premiéři – jsou-li zvoleni podruhé – chovají většinou úplně jinak, než při své první misi, získají totiž svým znovuzvolením pocit všemocnosti a neomylnosti. Jenže v demokracii to pravidelně vede k jejich odvolení a odchodu do politického důchodu. Ne tak ovšem v diktatuře nebo demokratuře ruského typu.
Vladimír je u moci už nepřetržitě skoro patnáct let. Čtyři roky byl sice „jen“ premiérem a nechal se v prezidentské funkci zastupovat svým komplicem Medvěděvem, ale ani tehdy nikdo nepochyboval, kdo skutečně drží opratě ruské politiky.
Putin prodělal za těch patnáct let velkou proměnu. Ve svých počátcích, kdy v Rusku zavedl pořádek, přinutil oligarchy platit daně a zatlačil organizovanou kriminalitu do podzemí, požíval i v Evropě velkou popularitu. Jeho setkání s německým kancléřem Schröderem byla víc než přátelská. Dokonce i anglická královna Alžběta baly nadšena ruským vládcem, který se během státní návštěvy v Londýně nedopustil ani jediné chyby proti protokolu. (Její nadšení bylo o to větší, že nedávná návštěva amerického prezidenta Bushe juniora zanechala v trávníku Buckinghamského paláce nenapravitelné stopy po přistání vrtulníku) Jak začal Putin omezovat demokracii, oklešťovat moc parlamentu, přebírat kontrolu nad sdělovacími prostředky a nakonec rozhánět opoziční demonstrace policií a zatýkat opoziční politiky pod různými záminkami, začaly se jeho vztahy s demokratickým světem ochlazovat. Politický proces s Chodorkovským ukázal v celé nahotě, kam až je ochoten jít při potlačení opozice (nehovořím o tom, že Chodorkovský opravdu v čase Jelcinova Ruska neplatil daně, jenže za to by musel Puti pozavírat všechny „podnikatele“ nejen jednoho, který se rozhodl podporovat finančně opoziční stranu Jabloko a být prezidentským protikandidátem při příštích volbách). V době, kdy byl prezidentem Medvěděv, setkával se se západními politiky téměř výhradně už jen on, Putin obstarával návštěvy v Číně a jiných asijských či diktátory ovládaných zemích. Od roku 2012, kdy se nechal Putin znovu zvolit do funkce ruského prezidenta, je už v úplné izolaci. A očividně mu to nevadí.
Putin vsadil pouze na svou vnitřní popularitu v Rusku a ta je tak vysoká, jako ještě nikdy. Je samozřejmě živena státními sdělovacími prostředky, které jsou pod plnou kontrolou Kremlu, nezávislé televize či noviny prakticky neexistují, lidé prostě MUSÍ věřit tomu, co se jim sděluje. Tak se to Vladimír kdysi ve škole KGB učil. A oni věří. Putin zahrál na imperiální strunu frustrovaného ruského národa a ona se rozezněla ve velmi slibném akordu.
Konflikt na Ukrajině ukázal najednou ruského diktátora v zcela nové podobě. V netušeně nebezpečné podobě. Arogantního a agresivního. Neváhajícího vyhrožovat. Ať už Ukrajině atomovými zbraněmi, nebo Evropské unii tím, že když bude chtít, bude během dvou týdnů nejen v Kyjevě, ale ve Varšavě či Bukurešti. Evropa sledovala ruského medvěda s úžasem, zcela paralyzovaná a neschopná jakékoliv koordinované akce. Evropa je vůbec málo schopná koordinovaných akcí a v tomto případě to má ještě ztíženo tím, že v Bruselu působí proputinovská lobby. Ať už je to maďarský premiér Orbán, jenž ruský model vlády považuje za jediný správný a rád by svůj zářný vzor – Putina – napodobil, rusofilní slovenský premiér Fico, či současný i minulý český prezident Zeman a Klaus. Ti všichni Putinovy činy schvalují, jako by si neuvědomovali, oč mu jde a co se vlastně děje. Hlavním motem je, nepálit si prsty kvůli nějaké Ukrajině. Totéž hlásali britský premiér Chamberlein a francouzský ministerský předseda Daladier v roce 1938 v případě Československa. (I tehdy měl Hitler svou lobby v britské politice, nikoho menšího než krále Eduarda VIII.) Politici na západě Evropy byli tehdy zajedno: Němci v československých pohraničních oblastech se chtěli odtrhnout od „umělého výtvoru Trianonské smlouvy“ Československa – v Mnichově k tomu tedy dostali od Británie a Francie, pod dohledem Německa a Itálie požehnání. Britové i Francouzi jásali, že zachránili mír, Chamberlein byl v Londýně přijat nadšenými davy jako mírotvorce – všichni víme, jak to pak dopadlo.
Chce Putin totéž? Jeho angažovanost při snaze ruské menšiny na Ukrajině na odtržení od mateřské země (pokud se zde o skutečném mateřství dá hovořit) je větší, než byla Hitlerova angažovanost v případě sudetských Němců. Říští Němci v Sudetech nepůsobili a zbraně, které Sudeťáci z Německa dostávali, byly jen lehké pušky a granáty, ne tanky či raketomety, jak je tomu v Doněcku a Lugansku. Díky ruským vojákům a zbraním musela Ukrajina kapitulovat a vzdát se snah o dobytí svých východních provincií.
Najednou ožívají vzpomínky na dřívější Putinovy činy. Jeho válku v Čečensku či v Gruzii v roce 2008. Ne, nedá se zde dát paralela, v případě druhé čečenské války bylo Rusko vyprovokováno přepadením Dagestánu čečenskými džihádisty, v případě Gruzie to byl gruzínský premiér Sakašvili, který se rozhodl využít olympijských her v Pekingu a poslal svou armádu do Abcházie a jižní Osetie. Pokaždé přišel ale drtivý ruský protiúder. Čečenci svou druhou válku prohráli, stáhli se do hor a dnes bojují především v řadách IS v Sýrii a Iráku. Gruzínci nedokázali čelit ruským tankům ani týden. V podstatě svět tehdy Putinovy kroky posvětil. Džihádisté byli na seznamu teroristických organizací, každý zákrok proti nim byl tedy vítaný. Abcházie a Jižní Osetie fungovaly už roky jako na Gruzii nezávislé územní jednotky – a v podstatě byla gruzínská hranice, jež nutila Osety na severních a jižních svazích Kavkazu žít ve dvou rozdílných státech, považována za svévůli Gruzínce Stalina, jenž se rozhodl z praktických důvodů vést státní hranici po hřebeni Kavkazu a jenž je v Gruzii stál uctívám jako národní hrdina. Proto se svět nijak nevzrušil, když Rusové tato území „ na vlastní žádost“ anektovali a válečný konflikt vedl nakonec k pádu gruzínského prezidenta Sakašviliho.
Jenže už tehdy Putin zkoušel, co si může dovolit a zjistil, že si může dovolit mnoho. Armádu modernizuje a nově vyzbrojuje už po celé desetiletí. Z vojensky neschopného spolku chaotů ( jak se ukázalo během první čečenské války, kterou ještě vedl prezident Jelcin – a prohrál), se stala bojeschopná síla. Obsazení Krymu (opět na vlastní žádost ruského místního obyvatelstva!) bylo vojensky mistrovsky provedenou operací, s níž se nejen Kyjev ale i Evropa bude muset smířit. Nakonec se s novou skutečností budou muset smířit i obyvatelé Krymu, šokovaní, že jim letos klesly příjmy z turistiky (hlavního odvětví krymského hospodářství) o víc než třicet procent, protože obvyklí turisté z Kyjeva – div se světe – letos nepřijeli. A Rusové jsou stejně zvyklí létat do Turecka a nebudou své zvyky kvůli podpoře Krymu měnit. Místní Tataři se budou muset cvičit v loajalitě k novým pánům nebo budou mít trvale co do činění s ruskou tajnou službou.
Doněck a Lugansk jsou už ale úplně jiná sousta. Jestliže u Krymu se dala ruská agrese zdůvodnit tím, že Krym byl protiprávně darován Ukrajině v opileckém záchvatu diktátora Chruščova u příležitosti 300letého jubilea povstání ukrajinských kozáků proti polské nadvládě, Doněck, Lugansk, Mariopol, či Charkov se staly součástí Ukrajiny na základě svého vlastního rozhodnutí v roce 1918. Samozřejmě byla tehdejší motivace zcela jiná, hlavním důvodem příklonu ke Kyjevu byl tehdy strach z petrohradských bolševiků a jejich Rudé armády. Nicméně tato hranice vznikla dobrovolně a existuje už bezmála sto let – bez ohledu na to že za časů Sovětského svazu měla minimální význam.
Donbas je nejdůležitější průmyslovou oblastí Ukrajiny, produkuje (nebo produkovala před svým zničením) 25 procent ukrajinského národního důchodu. Je to oblast, kterou si uboze chudá Ukrajina nemůže dovolit ztratit. Jenže ji ztrácí. Že rozhodující silou, jež o tom rozhodla, byli ruští vojáci a ruské zbraně, je zřejmě mimo jakoukoliv diskusi. I když to Putin a jeho ministr Lavrov popírají. Oba se ovšem učili diplomacii v komunistických poměrech, kde platilo plzákovské heslo „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ bez ohledu na předložené důkazy.
A Evropa (ale i USA) jsou opět bezmocné. Proti Rusku byly přijaty nějaké hospodářské sankce, které ovšem ruskou ekonomiku nepoloží. Putin zakázal dovoz evropských potravin, což postihlo úzkou skupinu gurmánů, kteří stejně nejsou jeho voliči, čili postiženi jsou pouze evropští výrobci (dokud nenajdou cestu přes Bělorusko či Kazachstán, které mají s Ruskem bezcelní Unii – Bělorusové jsou náhle schopni vyrobit Parmezán, francouzská vína či Chamembert v originální kvalitě. Putin poněkud utáhl kohoutky plynovodů (ne ale moc) aby demonstroval svou moc a evropskou závislost. Je třeba přiznat, že dobu si Vladimír nevybral zrovna optimální – ovšem on ukrajinský konflikt nečasoval, byl jím zřejmě taky překvapen a jen reagoval na dění. Po mírné zimě 2013/2014 jsou plynové zásobníky v celé Evropě plné. Například rakouská potřeba plynu je 7,8 miliardy kubíků ročně a v na 98 procent naplněných zásobnících se nachází víc než 8 miliard, Rakousko by tedy teoreticky vydrželo při úplném zastavení dodávek ruského plynu celý rok – tak dlouho by ovšem nevydržela ruská ekonomika. Z Putinovy strany se tedy opět jedná o silácké gesto, a těchto gest stále přibývá. Začíná to budit strach. Co když ztratil kontakt s realitou a pustí se do skutečného konfliktu? Co pak?
Ekonomické sankce jedno jakého rázu Putinovu pozici ve vlastní zemi neohrozí. Zhoršení životní úrovně se musí politici bát jen v demokratických zemích, kde jsou voleni ve svobodných volbách. To není příklad Ruska. Putin se nechá zvolit prezidentem, i kdyby národ hladověl (a on hladovět nebude), přizpůsobí tomu jen strategii ve volbách – metoda voleb jedné strany je v Rusku ještě živá, do roku 1989 to nebylo jinak a většina Rusů je zvyklá takto „volit“. Jediné, co by Putina skutečně bolelo, by bylo sebrat mu hračku. Tou jsou jeho megalomanské projekty – to byla olympiáda v Soči a to má být mistrovství světa v kopané 2018. To by byla jediná cesta, jak ruského prezidenta skutečně zranit – pak by ovšem zuřil a mohl by nad sebou zcela ztratit kontrolu, otázka je, zda si Evropa na něco takového vůbec troufá.
Zřejmě se to nestane. Pan Blatter, prezident FIFA je nejkoncentrovanějším příkladem korupce ve světové politice a Putin nebude litovat prostředků, kdyby jich bylo skutečně na zachování mistrovství světa potřeba. Byla by samozřejmě možnost mistrovství světa v Rusku ze strany demokratických států bojkotovat – to udělaly při olympiádě v Moskvě 1980 – a Sověty to tehdy přes všechna silácká prohlášení hodně bolelo – to dokázali svým nesmyslným bojkotem olympiády v Los Angeles v roce 1984. Obávám se ale, že se svět nezmůže ani na to.
Zbývá jen ono kdyby. Co by se bývalo stalo, kdyby Hitlerovi odebrali olympijské hry roku 1936? Zastavilo by jej to nebo naopak uspíšilo jeho agresi? Kdo by měl odvahu něco takového vyzkoušet?
Putin provokuje dál. V Moskvě soudí estonského rozvědčíka uneseného z území Estonska jako špiona, Putin zahajuje trestní stíhání proti Litevcům, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu v sovětské armádě v letech 1988 – 1991, kdy byla Litva ještě oficiálně součástí Sovětského svazu – držely ji tam ale jen speciální jednotky OMON, které do Vilnjusu poslal ještě „demokratický“ komunista Gorbačov, aby tam postřílely desítky lidí. Putin zkouší jako dítě, kde je hranice možného. A zjišťuje, že ten prostor je mnohem větší než si původně myslel, Je naivní se domnívat, že z něj nechá jen jeden jediný centimetr nevyužitý. Tak nějak stále straší jeho projev na Krymu, kde hovořil o vytvoření „Nového Ruska“ a „deblokaci Podněstří“, což mohlo znamenat pouze plány na obsazení celého černomořského pobřeží a odříznutí Ukrajiny od přístupu k Černému moři. Takové plány by znamenaly velkou válku. Zatím se jí zřejmě ještě lekl, ruská expanze se zarazila na odporu místního obyvatelstva v městě Mariopolu (které je sice ruské, ale chce zůstat na Ukrajině). Otázka je, zda se jedná skutečně o konec ruských expansionistických choutek nebo jen o malou přestávku k nadechnutí.
Ostatně – znáte ten starý vtip z doby komunismu? „Otázka na Rádio Jerevan – je pravda, že ruské ozbrojené síly přišly do Československa na pozvání místního obyvatelstva?“ Odpověď – „Ano, je to mu skutečně tak, tato žádost z roku 1939 byla kladně vyřízena v roce 1968.“
Některé vtipy jsou tak dobré, až bolí. Doufejme, že bolí dost.

Alibaba a tisíc loupežníků

Čínská obchodní společnost Alibaba vstoupila na burzu a její vstup byl skutečně fulminantní. Jestliže nabídla akcie v celkové hodnotě 25 miliard dolarů, kus za 68 dolarů, vystoupila cena cenných papírů do konce obchodního dne na 92,70 dolarů a tím stoupla hned na začátku o 40 procent. Celková hodnota tohoto čínského on-line obchodu dosáhla tak 230 miliard dolarů a překonala velikány jako Walt Disney a Coca-Cola.
Tolik zprávy o včerejším největším obchodě na newyorské burse Wall Street. Člověk na to tak trochu nevěřícně kouká, protože si nedovede představit, že by vůbec něco mohlo mít hodnotu 230 miliard dolarů – roční rozpočet Rakouska činí 68 miliard Eur čili něco okolo 80 miliard dolarů a z toho musí vyžít více než 8 milionů lidí, musí za to jíst, bydlet, léčit se, učit se, být chráněni policií, z těchto peněz se čerpají dotace na zemědělskou výrobu či na kulturní projekty, žije z nich armáda i politici od komunální až po spolkovou úroveň atd. atd.
Je těžké si představit, že několik stovek počítačů a několik skladů na balení zboží může mít hodnotu čtyřikrát větší než je – ne právě malý – rozpočet středoevropského státu. Samozřejmě že tuto hodnotu nemají. Alibaba jakožto společnost poskytující služby je totiž ideálním objektem burzovních spekulací. Nikdo nedokáže odhadnout, kolik skutečného majetku za touto společností je. Ovšem fakt, že v čínském vnitrozemí chybí síť obchodů a pro stovky milionů Číňanů zbývá nákup internetem jako jediná možnost dostat se k žádanému zboží, dává společnosti Alibaba exklusivní pozici. Proto se dá zdůvodnit, když ceny jejích akcií stoupají. Myslíte skutečně, že noví majitelé nakoupili akcie v očekávání dividend? Samozřejmě že na dividendy na konci roku čekat nebudou, zřejmě akcie v nejbližších dnech zase prodají, pokud tak už neučinili (cena akcií přece přesáhla odpoledne hranici sto dolarů a pak zase poklesla, což znamená, že někteří z nákupců už začali prodávat).
Je to totiž nejjednodušší způsob jak rozmnožit majetek. Jestliže se cena nějakého objektu vůbec nedá odhadnout, zůstává jen nabídka a poptávka. Poptávka se pak dá lehce manipulovat, stačí, když máte dost peněz. Čím větší poptávka, tím vyšší cena. Nakupujete tedy a nakupujete, až cena dosáhne hodnoty, kterou jste si představovali a pak akcie zase prodáte. Za den se tak dají vydělat stovky milionů. Pokud někdo včera ráno investoval do Alibaby miliardu, mohl večer kasírovat „zisk“ 400 milionů. Samozřejmě se jedná o fiktivní peníze, které nikdy nebyly vytištěny. Přesto byly „odsáty“ ze zbožního trhu. Hlavně z investic do výroby, do modernizace atd. tedy tam, kde jsou opravdu zapotřebí, jenže tam nepřinášejí tak velký zisk a hlavně je nepřinášejí tak rychle. Po nějaké době přestanou být stejně akcie čínské společnosti zajímavé, spekulovat se bude zase s něčím jiným.
Jenže právě tak vznikají noví a noví miliardáři. Podle nejnovější statistiky z poloviny září překročil počet dolarových miliardářů poprvé číslo tisíc. Kumulace bohatství v rukou neužší špičky tedy pokračuje a nezpomaluje, naopak se stále více zrychluje. Podle hesla, že peníze dělají peníze. Dovoluji si znova upozornit na to, že před přijetím zákonů o liberalizaci v roce 1991 neexistoval na celém světě ani jeden miliardář, pouze multimilionáři. Třetina současných miliardářů žije v USA, zbytek je roztroušen po světě, zejména v daňových oázách, zemích, kde jsou nízké daně ze zisku (Monako) nebo se neplatí daň z majetku (Rakousko) nebo v zemích, kde platí bankovní tajemství a nikdo se tedy neptá po původu majetku daného miliardáře. Monumentální jachty v Porto Cervo na Sardínii plují pod vlajkami Guersey či Jersey, tedy ostrovů v kanále La Manche, kde se nikdo po původu majetku neptá.
Že se miliarda dolarů (ale ani korun) nedá získat prací, je naprosto jasné. Hodnota práce klesla do bezvýznamnosti. Říkalo se přece už za komunismu, že „pracuje jen ten, kdo se neumí živit jinak“. Tehdy jsme ovšem význam této věty ani pořádně nechápali. Teď dostala přímo obludný význam. Pracující člověk je momentálně využit do poslední kapky svých sil, prostě vyždímán, nucen ke stále většímu výkonu a poté, když už nemůže a zhroutí se, prostě odhozen a vyměněn. Jako nějaká součástka stroje. Peníze naši společnost a zejména vztahy mezi lidmi zcela odlidštily. Peníze nemají city, nemají sociální myšlení, vlastně nemají vůbec žádné myšlení. Jsou-li jediným ekvivalentem hodnot, ztrácí lidstvo to nejvýznamnější, co má, totiž svou vlastní lidskou identitu. Bůh nás odlišil od zvířat tím, že nás obdařil vyšší duševní činností. Máme se tohoto výdobytku skutečně vzdát a myšlení zredukovat jen na matematiku? Matematika je samozřejmě naprosto logická věda, čísla jsou maskotem moderních ekonomů. Zařadíme-li ovšem člověka do matematického systému, přestává být člověkem. Člověkem je totiž jen tak dlouho, dokud je nevypočitatelný. Ovlivněn náladami, dobrým či špatným spánkem, hormonální nerovnováhou, ztrátou blízkých lidí, či radostí s drobných věcí, jako jsou například úspěchy dětí ve škole či radost vnučky z nové hračky. To vše dělá člověka člověkem, ovšem takovým, který je v systému řízeném financemi spíše rušivým faktorem. Mnohým to nevadí, v zájmu rozmnožení majetku jsou ochotni své lidskosti vzdát. A pak ji ovšem upírají i ostatním. Honba za penězi je v dnešním světě kultem, zlatým teletem, jemuž je třeba se klanět.
Hovořil jsem před několika týdny s chirurgem v naší nemocnici. Mluvil o osmdesátých letech, tedy o době sociálního míru, o systému kapitalismu, do něhož jsme chtěli v roce 1989 vstoupit netušíce, že právě končí. Řekl mi, že pokud člověk v jakékoliv pozici poctivě pracoval, jedno zda byl v pozici primáře či uklízečky, mohl si za vydělané peníze dovolit slušný život. Samozřejmě na rozdílné úrovni, ale i ona uklízečka si mohla dovolit byt, dobrou stravu, jednou měsíčně návštěvu v restauraci a jednou ročně dovolenou ať už někde v rakouských horách, u některého jezera či dokonce v Jesolu u moře. Ne víc, ale i to stačilo, aby ji to motivovalo k pracovitosti. Dnes je to jinak. Nároky na práci rostou, přesto rostou i finanční problémy. Pro takovou prodavačku či uklízečku je téměř nemožné financovat lyžařský školní kurs svých dětí, Jesolo je pro ně už stejně daleko jako Karibik, tedy nedosažitelné. Samozřejmě že i nadále pracují. Bojí se, že by i tuto práci ztratily a staly se nezaměstnanými, odkázanými na podporu či sociální dávky. O pozitivní motivaci se ale nedá hovořit. Pokud je to u oněch uklízeček, společnost to ještě nepocítí, někde prostě zůstane o něco víc špíny. Pokud ale stejný fenomén postihne učitele, policisty, lékaře, či dokonce výzkumníky a vědce….
Tehdy se začne hroutit nejen progresivní vývoj společnosti ale i sociální mír, který udělal poválečnou společnost velkou. A už se hroutí. Jen proto, aby počet miliardářů překročil číslo dva tisíce nebo aby nejbohatší člověk na světě nevlastnil pouhých sto miliard, ale dvě stě miliard dolarů? Je to opravdu potřebné?
Ale zamýšlí se vůbec někdo nad tímto problémem? Oni miliardáři určitě ne (jsou samozřejmě výjimky jako Bill Gates – těm buď vzdána chvála). Včera jich v souvislosti s Alibabou opět několik přibylo. Minimálně k nim přibyl zakladatel Alibaby Jack Ma – on zkasíroval za jeden jediný den 900 milionů dolarů. Ne za práci, ale za myšlenku. Za – přiznávám – geniální myšlenku – začít v Číně prodávat zboží přes internet. Může mít ale jedna myšlenka takovou hodnotu? A pokud ji opravdu má, pak s naším světem něco není v pořádku.
Myšlenka vědce, jež dokáže opravdu přivést lidstvo dál, tuto hodnotu totiž nemá a nikdy nebude mít. Ještě žádný vědec se díky svému objevu miliardářem nestal. Pokud nějakého znáte, opravte mě.

Islám a Islamismus

V čem je rozdíl, ptají se někteří. Z čeho máme mít vlastně strach? Ten rozdíl je naprosto jasně definovaný. Islám je náboženství, islamismus je ideologie, která islám využívá či zneužívá k dosažení určitých politických cílů. Právě hlasatelé této agresivní ideologie se snaží tento rozdíl setřít a přesvědčit nejen své příznivce, ale i odpůrce, že zde žádný rozdíl neexistuje. Se všemi „ismy“ má lidstvo ovšem nedobrou zkušenost – ať už to byl komunismus, nebo je teď kapitalismus, stejně tak nacionalismus a i na socialismu se dá najít leccos nelichotivého. O sionismu či antisemitismu rasismu atd. nemusíme snad ani hovořit. Proč? Protože každý „ismus“ znamená ideologii, tedy povýšení idey na úroveň dogmatu a to samo o sobě už znemožňuje racionální jednání a komunikaci s jinými proudy. A vyrábí problémy, protože každá ideologie je velmi rezistentní vůči působení zdravého rozumu. To platí dokonce i o racionalismu, který povýšil rozum nade vše a zapomněl, že člověk není jen rozum sám.
Islamismus představuje dnes nejčastěji jmenovaný „ismus“, protože tato ideologie je momentálně nejagresivnější a představuje pro žebříček hodnot našeho světa největší ohrožení. Zneužití náboženství, které nikde nenabádá k násilí, souvisí s tím, že islám a křesťanství jsou jediná dvě misijní náboženství na světě, jež mají už ve svém programu obracení nevěřících a šíření své, tedy „té pravé“ víry. Křesťanství už svoji agresivní fázi překonalo, křížové výpravy a kolonizační války leží už několik staletí zpět v historii, zvýšení životní úrovně oslabilo touhu šířit víru a vést za náboženskou ideologii války. Současní islamisté jsou zato připraveni prosazovat své ideály násilím, to je to, co nás ruší a ohrožuje, to je to, co celý zbytek světa senzibilizuje. Už Samuel Huntigton ve své knize „Střet civilizací“ z roku 1996 definoval nebezpečné zlomy v lidské civilizaci a popsal, že absolutní většina z nich se nachází na hranici islámských zemí se zeměmi jiných náboženství. Tehdy mu nechtěl nikdo věřit a jeho kniha byla vysmívána. Shodou okolností vyšla v České republice v roce 2001 těšně předtím, než o sobě terorismus živený agresivním islamismem dal vědět útokem na „dvojčata“ v New Yorku. Minimálně od onoho 11. září 2001 ví celý svět, že měl profesor Huntigton pravdu.
Následné války v Afghánistánu a zejména v Iráku pak narušily křehkou rovnováhu v islámském světě, shodou okolností se na této destrukci podílely obě velmoci USA a Rusko stejnou měrou (Rusové v Afghánistánu a Američané v Iráku). Zejména ta druhá válka se ale ukázala fatální. Rozrušení kmenových struktur v Afghánistánu na okraji světa bez nerostného bohatství ještě nikoho moc nezajímalo, zničení státních struktur v samotném centru islámského světa, v někdejší Mezopotámii, s sebou nese následky, které v čase americké agrese tušili jen ti nejprozíravější. Stejně je nikdo neposlouchal.
Skutečnou rozbuškou bylo pak takzvané „arabské jaro“ v roce 2011, které svrhlo mnohaleté diktatury v celém pásmu severní Afriky od Egypta až po Tunis. Nově nastolené „demokracie“ se ukázaly jako života neschopné, protože obyvatelstvo a politici v těchto zemích princip demokracie nepochopili a zřejmě ani v budoucnosti nebudou schopni chápat. Proč, o tom jsem psal ve svém článku „Moc zbraní“. V Egyptě situaci nakonec musela stabilizovat armáda, Libye jako stát se zcela rozpadl, Tunisko přežívá díky vraždění opozičních politiků, ekonomicky ale klesá. A pak přišlo to nejhorší – občanská válka v Sýrii. Západ pozdravil odpor proti diktátorovi Bašárovi al-Asadovi, jako by se nebyl schopen poučit z blamáží v Iráku či Afghánistánu. „Revoluce“ v Sýrii se ale od samého začátku nesla pod hesly „Křesťany do Libanonu, Alevity do rakve“. Není divu, že se Aleviti okolo Asada nehodlali vzdát, věděli velmi dobře, že by to byl jejich rozsudek smrti. Oni měli v rukou zbraně, neviděli tedy důvod, proč by se měli nechat dobrovolně povraždit. Občanská válka v Sýrii, která trvá už tři roky, se stala pravou školou pro militantní islamisty, laboratoří násilí, která nakonec vyprodukovala zvěrstva Islámského státu. Je možná dobré připomenout, že to bylo Rusko, kdo zabránil Američanům, aby Asada svrhli a dali tím militantním islamistům do rukou úplnou moc nad regionem. Stejně jako kdysi Talibanu nad Afghánistánem – určité národy jsou nepoučitelné.
A teď zasáhl tento konflikt, o němž jsme si mysleli, že se nás víceméně netýká, i Evropu. V organizaci Islámský stát bojují stovky, možná tisíce Evropanů. Nábor do jejich jednotek probíhá na našich ulicích dnes a denně. Právě tento týden byla ve Vídni zachycena tři děvčata ve věku 14 – 15 let!!!, která se chystala do Sýrie, aby se přidala ke „svaté válce.“ Už samotný název „Svatá válka“ je scestný. Žádná válka není svatá, všechny jsou odporné, brutální a popírající základní právo člověka, právo na život. Fakt, že takový název vůbec existuje, znamená, že oni ideologové už ve své snaze zneužít náboženství pro své účely dosáhli mnohé. Ale ještě zdaleka se necítí být u cíle. Jak bezohlední musí být verbíři, kteří získávají patnáctileté děti – dokonce naivní děvčata, toužící zřejmě po dobrodružství aniž by tušila, do čeho se pouštějí. Co by je asi v Sýrii a Iráku čekalo? Stát se matracemi pro odpočinek vražděním unavených mudžahedínů? V lepším případě svatba s některým z nich. Bez jakýchkoliv práv. Bez naděje na návrat. Jak se daří ženám v těchto válečných muslimských oblastech, o tom psala Petra Procházková. Možná by se její povídky měly víc překládat do cizích jazyků. Tato tři děvčata byla zadržena na vídeňském letišti. Dvě jiná, rovněž patnáct a šestnáct let stará, odcestovala do svaté války před více než dvěma měsíci, od té doby o nich nikdo neslyšel a zřejmě ani neuslyší. Podle odhadů bojuje v řadách IS přes 100 bojovníků pocházejících z Rakouska a více než pět set Britů. Před týdnem zadržela rakouská policie 10 džihadistů na jejich cestě do Iráku. U všech se jednalo o Čečence, kteří dostali v Rakousku statut azylantů. Teď se chystali odejít do války, aby vraždili všechny lidi nevyznávající sunnitský islám. Několik z nich sedí ještě ve vyšetřovací vazbě a rakouské úřady přemýšlejí o tom, zda jim můžou ODEBRAT STATUT POLITICKÉHO AZYLU!!! Nic víc! A i proti tomu už protestují „ochránci lidských práv.“ Viděl jsem rozhovor s jistou právničkou z této organizace, která rozebírala, že pouhý úmysl vraždit křesťany, šiity, jezidy atd.atd. není ještě důvodem na to, aby byl oněm mužům odebrán politický azyl, dokud se jim nedokáže, že skutečně někoho zavraždili. K tomu by ovšem byla třeba důkazová dokumentace – zřejmě video. Smůla, oni vrahové podřezávající brutálně americké novináře jako dobytčata mají vždy na tvářích masky a nejsou tedy identifikovatelní. Měl jsem pocit, že se mi to jen zdá. Ochrana politických práv je samozřejmě potřebná věc, ve fungující demokracii se ale oni ochránci cítí očividně nedostatečně vytíženi a proto chrání pouze práva zločinců (nebo potenciálních zločinců). A ti se pod touto ochranou cítí samozřejmě velmi dobře a hlavně nedotknutelní.
Ve městě Wuppertalu v Německu se ustanovila takzvaná „šarijská policie“. Skupina mladých mužů v oranžových uniformách s nápisem „Sharia polizei“, které si sami nechali udělat, kontrolovala v ulicích NĚMECKÉHO MĚSTA, zda se zde dodržuje právo šaria. Tedy žádný alkohol, žádné drogy, žádná prostituce, žádné diskotéky či koncerty. Všichni, kdo něco takového dělali, byli od těchto mužů ohrožováni a nuceni akce odvolat či přerušit. To nejpikantnější na této akci ale je, že velitelem této samozvané militantní policie není žádný Arab, nýbrž rodilý Němec z Mönchengladbachu Sven Lau, který byl kdysi v tomto městě velitelem požárnického sboru. Později konvertoval k islámu, byl zřejmě v Sýrii a nyní se rozhodl zavést právo šaria, které není úplně bezproblémové ani v islámském světě, ve Wuppertalu. Moje babička by k tomu řekla, že „Poturčenec horší Turka.“ A měla by pravdu. Německá policie sice zasáhla a snaží se dokázat, že dodržování pořádku v městských ulicích je jejím úkolem a to podle německých zákonů, vsadím se ale, že se oněm samozvaným šarijským policistům zase nic nestane. Jen se zatím ještě neprosadili. Zatím!
Mimochodem Česká republika je na tom podobně – zde prosazují zavedení práva šaria konvertité jako Lukáš Větrovec či Jan Velička. Samotné islámské (ne islamistické) organizace mají k šaríi velmi rezervovaný vztah. Toto právo se totiž neopírá o Korán ale jen o tradici života Mohamedova, která je ústně přechovávána a nejrůznější formou vykládána. Až po tu nejradikálnější. Tu známe my jako nedílnou součást islamismu.
Pokud bude ovšem populační politika v Evropě vypadat nadále tak, jak vypadá, nebude to dlouho trvat, kdy nad Evropou šaria zavládne. Před dvěma týdny jsem šel nákupním střediskem v Grazu a zahlédl typický obrázek dnešního světa. Proti mně šly dvě mladé rakouské dámy, namalované a s účesy od kadeřníka, každá na šňůře jednoho psíka. Proti nim pak muslimka v tradiční hábitu a šátku, okolo které pobíhali čtyři chlapci. Svět, v němž 70 procent žen ve věku 17 – 30 let prohlásí, že nikdy v životě nechtějí mít děti (jako před několika lety v Německu), nemá naději na přežití. Tady je totiž problém, zhýčkaná Evropa utápějící se v pocitu blahobytu (který už zdaleka není realitou) a liberální demokracie, v níž každý může dělat, co chce, padá před východní agresivní společností na kolena. Čili jsme si do značné míry sami na vině. Ne nadarmo říkal kdysi Muamar Kaddáffí, že na dobytí Evropy nepotřebují muslimové bomby ani rakety, oněmi raketomety jsou dělohy muslimských žen.
Problém je ovšem, že velkopodnikatelé ve snaze o co největší zisk, odsunuli z Evropy v posledních dvaceti letech víc než deset milionů pracovních míst. Postiženi jsou zejména málo kvalifikovaní pracovníci, z velké části se jedná o děti přistěhovalců. V principu platí, že s první generací přistěhovalců nejsou v evropských zemích problémy. Přišli pracovat a pracují, ví, jak se jim dařilo doma, a jsou vděční, že se jim daří lépe. Jiná je otázka jejich dětí. Ty zůstávají z větší části nevzdělané – rodiče v podstatě potřebu vyššího vzdělání nechápou nebo nejsou schopni vzdělání početných potomků financovat – mají nižší kvalifikaci a tím menší šanci uplatnit se na trhu práce. Cítí se ovšem diskriminovaní a frustrovaní a obracejí se k tomu, co je v jejich očích dělá lepšími než jejich vrstevníky – k náboženství. A radikalizují se.
Před několika měsíci jsem si ve Vídni vyslechl neúmyslně rozhovor dvou mladých učitelek. Jedna z nich si ztěžovala, že ve své třídě má více než polovinu žáků neumících německy. Že se ona snaží, nabízí ve svém volném čase bezplatné kurzy němčiny, ty děti na ně ale z velké části nechodí. A když si zavolá rodiče, dozví se, že nač to má být, oni že němčinu taky nepotřebovali. Samozřejmě nejsou všichni stejní. V německém Heidelbergu jsem byl překvapen, když většina právních kanceláří, nabízejících služby v centru města, měla očividně turecká jména – a jednalo se v drtivé většině o ženy! Mladé Turkyně jsou mnohem více než jejich mužské protějšky připraveny opustit tradiční společnost, chtějí se vzdělávat a dostat svou šanci. Stávají se lékařkami, právničkami, německá televize jim vděčí za podstatné zatraktivnění svého štábu komentátorek. Chlapci jsou spokojeni s tím, že jsou muži – to v muslimském světě stačí na to, abys byl boss, proč si tedy dělat násilí a studovat? Po učení bolí hlava. Tento trend není ale jen v muslimských zemích, v docela milé podobě byl tento problém vylíčen ve filmu „Moje velká tlustá řecká svatba“, řecký syn byl automaticky dědic a boss, o studiu nechtěl ani slyšet. Proč taky?
Mezi bojovníky IS člověk nepotřebuje žádnou školu, nepotřebuje se tlačit v lavicích a chodit na zkoušky, kde nad ním má absolutní moc jeho zkoušející. Stačí mít v ruce zbraň a neváhat ji použít, stačí ztratit zábrany zabíjet bezbranné lidí a člověk má v ruce pravou moc. Moc nejvyšší, totiž moc nad životem a smrtí. Možná to láká.
Evropa, která je schopna dokonce i hromadného vraha Brejvika zavřít maximálně na dvacet let do cely, kde má internet, televizi, fitness centrum a knihovnu, je sotva schopna klást takovému radikalismu (opět jeden negativní „ismus“) odpor. Pokud svůj přístup nepřehodnotí.
Šarijská policie už vyvolala reakci. Neonacisté ve Wuppertalu si oblékli uniformy pro změnu červené – stejně tak to bylo v Německu třicátých let, kdy proti sobě bojovaly milice SA s komunistickými bojůvkami. To se přece opakovat nesmí a nemůže! Maďarský premiér Orbán tvrdí, že je třeba odstranit liberální demokracii jako přežitý a nepotřebný artefakt a nahradit ji autoritativním systémem hájícím národní práva – o totéž kdysi usiloval Adolf Hitler. To není reakce, kterou bychom si mohli přát, už proto, že takový autoritativní systém neodstraňuje ony škůdce, díky kterým vyhrál volby, ale politické oponenty. Pak by měli ochránci lidských práv znovu ožít – protože by měli opět smysluplnou práci – kupodivu právě v takových režimech ale mlčí – nebo jsou umlčeni.
Díly radikalismu se dostává do ohrožení naše demokracie, systém vybudovaný v Evropě za víc než osm set let, systém, který stál mnoho obětí a který si zaslouží své další pokračování. Otázka jen je, v jaké podobě. Zdá se, že se ve své současné – radikálně liberální – podobě dostal do slepé uličky a hledá novou cestu, Nebo by ji aspoň hledat měl! Na násilí musí najít odpověď. Jinak se zachvěje v základech celá naše kultura. Ta, na kterou jsme hrdí, která nás ale svým liberalismem a přepychem dovedla na okraj zániku. Je třeba najít z této situace východisko. V bibli sice stojí, že kdo tě udeří v levou tvář, nastav mu i pravou, bohužel jsou ale mezi námi jedinci, kteří pak tlouci nepřestanou. Tolerance musí mít své hranice, stejně tak i onen liberalismus.
Možná by se mohlo začít tím, že by děti ve školách začaly zase zdravit, chovat se slušně, poslouchat autority, čili své učitele. Aby pravidla slušného chování a dodržování zákonů nebylo jen dobrovolné, protože při jejich porušení se člověk ihned ujmou právníci a ochránci lidských práv, kteří soudcům vysvětlí, že dodržování těchto práv závisí víceméně na dobré vůli jeho klienta a nikdo mu do toho nemá co mluvit. Až na místě soudců budou sedět soudcové vykládající zákon šariu, dobrovolné to nebude a obhájci nebudou mít co protestovat. Pokud ještě vůbec budou.
Především by ale proti islamismu měl vyhlásit válku islám sám. Už jen proto, aby se od něj ohraničil a dal evropským křesťanům na vědomí, že tyto dva pojmy nejsou identické. Arabská liga států vyhlásila už podporu ve válce proti Islámskému státu. Mimochodem, Islámské sdružení v Rakousku bylo jedinou organizací, která oficiálně protestovala proti vraždění Jezidů v Iráku a vyhánění křesťanů z Mosulu. Což neudělala ani oficiální rakouská diplomacie. Určitě jsou to správné signály, jenže pořád ještě příliš slabé, než aby se oddělování islamismu od islámu stalo v našem myšlení samozřejmostí.

Sardinie – trošku jiná Itálie

Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal v Berlíně. Tam jsme navštívili restauraci „Vino e libri“. Pozdravil jsem při příchodu z neuváženosti italsky a personál se nadchl. Když jsem pak objednal k špagetám s lanýži víno Greco di Tuffo, čímž jsem podle vrchního číšníka dokázal, že se mohu počítat mezi kulturní národy Evropy, bylo naše přátelství zpečetěno. Skoro kolem nás stančil, nadšen, že nemá před sebou nějakého „požírače psů“. K tomu jen tolik. Italové nemají o německé stravovací kultuře právě vysoké mínění, že ale Němce nazývají „požírači psů“ pramení z jazykového nedorozumění. Zatímco Italové vyslovují písmenko „r“ vpředu na horních zubech, tedy stejně jako my (kdybyste viděli nadšení mé učitelky italštiny paní Mucci, když jsem jako jediný v její skupině uměl „r“ správně vyslovit!) , Němci je vyslovují v hrdle, napůl ho přitom spolknou a Italové prostě to německé „r“ neslyší. Jestliže se tedy Ital zeptá Němce, zda jí „carne“ tedy maso, dostane odpověď, že tento jí „cane“ tedy psa. A je vymalováno.
Po této jazykové stránce jsem tedy taky u italského personálu restaurace uspěl, jenom jsem musel dávat pozor, abych u stolu neutrousil nějaké německé slovo a onen číšník neusoudil, že si z něj svou lámanou italštinou dělám legraci. Nicméně jsem si krátce před placením dovolil otázku: „Questa parte di Italia Sono?“ čili „Z které části Itálie pocházíte?“ Tehdy zvedl ten mladý muž varovně prst a pravil rozvážně: „No Italia, signore, Sardegna.“ Zatrnulo mi ještě víc a němčině jsem se vyhýbal ještě úporněji. Sardinie je přece jen zemí, kde je stále ještě provozována vendetta čili krevní msta a hrdost je obyvatelům tohoto ostrova nadevše. Jak už to v chudých zemích, kde lidé nic než tu hrdost nemají, bývá.
Letos mne tedy manželka přesvědčila k návštěvě Sardinie. Protože poznáváme Itáliirok za rokem kus po kuse a Sardínie ještě chyběla, mělo to svou logiku. S citováním sardského číšníka v Berlíně, který svou domovinu k Itálii očividně nepočítal, jsem nepochodil. Fotografie blankytně modrých a bílých pláží v prospektech cestovních kanceláří rozhodly.

P1060477
Samozřejmě mi bylo jasné, že to pro mě bude mít nejeden háček.
Jestliže se totiž člověk se zájmem o historii a kulturní památky rozhodne strávit dovolenou na Sardinii, tedy já – je tam úplně špatně. Jestliže se tam rozhodne strávit dovolenou člověk toužící po širokých bílých písčitých plážích s jasně smaragdovou či temně modrou vodou, který hodlá strávit v této vodě celý týden, tedy moje žena – je tam naprosto správně.
Samozřejmě není dobrým nápadem jezdit na Sardinii, oplývající bohatou přírodou, horami, soutěskami a jeskyněmi, měsíc po operaci kolena. Na svou obranu musím ale říct, že jsem si ten termín (tedy termín operace kolena) nevybral sám a dobrovolně, ale došlo k ní akutně v důsledku mé přehnané ctižádosti při hraní tenisu. Tím pádem byla ovšem moje mobilita značně zredukována a tak se náš pobyt omezil na poznávání pláží a městeček v severovýchodní oblasti ostrova mezi Olbií a Golfo Oristei, tedy Oristejským zálivem.P1060377
Dějiny Sardinie jsou opravdu poměrně stručné, o ten kamenitý a nepříliš úrodný ostrov bez nerostného bohatství neměl nikdy nikdo skutečný zájem. Prehistorické obyvatelstvo zanechalo po sobě tisíce věží zvaných Nuraghy – několik monumentů a kruhové hroby, po nichž je pojmenována celá příslušná kultura. Na okraj musím poznamenat, že značení archeologických památek na Sardinii je tak mizerné, že jsem jen ony čtyři hroby hledal víc než hodinu a poté jsem si je mohl za tři eura za tři sekundy prohlédnout. Víc k vidění tam nebylo a tento incident poznamenal moji další chuť i odvahu hledat další pozůstatky sardinské historie.
Někdy v šestém sedmém století před naším letopočtem se na Sardinii usadili Punové, tedy Féničané a poté Kartaginci. Jestli totiž Sardinie něco má, pak díky svému rozeklanému pobřeží skvělé přístavy a ty mořeplavci Féničané potřebovali. Kartaginci pak využívali bídu místního obyvatelstva a Sardové tvořili podstatnou část jejich žoldnéřské armády. Sardové se ovšem nechávali najímat i do Egypta a do každé armády, která měla o jejich služby zájem. Prosluli zejména jako skvělí prakovníci, kamení měli na svém ostrově dost. Díky kartaginským osadám se Sardinie dostala do víru první punské války v letech 264 až 241 před naším letopočtem. V té válce o Sardinii v podstatě vůbec nešlo, obě tehdejší středomořské velmoci se rvaly o úrodnou a bohatou Sicílii. Když tuto válku ale Římané vyhráli, považovali za praktické anektovat vedle oné vytoužené Sicílie i Sardinii a Korsiku, přece jen považovali za vhodné držet si Kartagince toužící po pomstě od těla.
Znovu stála Sardinie historikům za zmínku až v polovině prvního století před naším letopočtem, kdy se její dobře hájitelné přístavy staly základnami Sexta Pompeia, syna velkého Gnaiea Pompeja, který ovládal po několik desetiletí se svou flotilou Středozemní moře. V roce 32 ale konfrontaci s Oktaviánem Augustem definitivně prohrál a Sardinie opět nikoho několik set let nezajímala. Po pádu Západořímské říše se spolu s dalšími ostrovy ve Středozemním moři dostala pod nadvládu Byzance, a když Byzantinci v osmém století nebyli schopni (a ani ochotni) na Sardinii vládnout, udělal se ostrov sám pro sebe. Vytvořilo se něco ve středověku naprosto neobvyklého. Na ostrově vznikly čtyři takzvané judikáty, Torres, Gallura, Cagliari a Oristano, spravované soudci volenými z místních baronů – šlo tedy o jakési šlechtické republiky. Zřejmě odtud se odvozuje sardinská vlajka, rozdělená svatojiřským křížem na čtyři části, v každé z nich je pak hlava černocha (oficiálně Maura) s páskou přes čelo. Prý ta vlajka symbolizuje vítězství Sardinců – všech čtyř judikátů – nad útočícími Araby (Maury). P1060376

Rozdělení na judikáty nějakou dobu fungovalo, nakonec ale na obranu proti dotírajícím Arabům přece jen nestačilo. Bůhví, co tam v té pustině chtěli, možná jen šířit Islám. Anebo je lákaly ony krásné přístavy. Sardiňané se rozhodli pozvat si na pomoc flotily tehdejších námořních velmocí v Tyrrhenském moři Pisy a Janova a tyto se hned pustily do sebe. V roce 1238 vztáhli na Sardinii ruku Hohenštaufové, vládnoucí tehdy v Německu i v Sicilském království. Nemanželský syn císaře Friedricha II. Enzio se oženil s dědičkou judikátu Torres, získal k tomu i judikát Gallura a začal se nazývat Sardinským králem. To rozzuřilo papeže, nacházejícího se právě v nesmiřitelném boji s Hohenštaufy, na nejvyšší míru. Enziovo manželství bylo v roce 1243 rozloučeno, on sám zemřel v roce 1272 v zajetí města Bologny a papež předal Sardinii v roce 1294 jakožto papežské léno aragonskému králi Jakubovi II. (Možná přehlédl, že matkou tohoto krále byla Konstancie Sicilská, členka nenáviděného klanu Hohenštaufů – vnučka císaře Friedricha II.) Pod aragonskou a následně po spojení Aragonie s Kastilií španělskou nadvládou zůstal ostrov až do roku 1713 a stále více chudl. Po třináctileté válce o dědictví španělských Habsburků, kteří vymřeli na následky incestu v roce 1700, se dělila jejich říše mezi všechny zúčastněné. Sardinii dostali rakouští Habsburkové, kteří ovšem jaksi dost dobře nevěděli, co s ní. Stejně jako Savojané z Piemontu, kteří dostali Sicílii. Proto došlo v roce 1718 prostě k výměně. Habsburkové si vzali Sicílii, která dobře doplňovala jejich Neapolsko a Savojané se zmocnili Sardinie, zřejmě jen proto, že její vlastnictví bylo spojeno s královským titulem a začali se obratem nazývat králi Sardinskými. Právě z tohoto státního útvaru pak v polovině devatenáctého století vyšla snaha o sjednocení Itálie, o kterou se snažil ministerský předseda Cavour a král Vittorio Emanuele I. Itálie byla definitivně sjednocena v roce 1870 i se Sardinií, která ale stále působila v tomto státě jako cizí těleso. To našlo koneckonců vyjádření v uznání její územní autonomie po druhé světové válce. I dnes je Sardinie autonomní republikou s vlastní vládou a parlamentem, který je natolik sebevědomý, že dokázal speciálním zákonem zabránit bratrovi premiéra Berlusconiho v budování gigantického dovolenkového komplexu na sardinském pobřeží.
Sardinie zůstávala až do šedesátých lete dvacátého století zapomenutým chudým ostrovem, žijícím pouze ze svého nepříliš efektivního zemědělství. Proto taky žije na ostrově o rozloze 24 000 čtverečních kilometrů, tedy asi třetiny České republiky jen 1 667 000 obyvatel. V šedesátých letech objevili Sardinii turisté a začalo se s rozbudováváním infrastruktury. Rozbudovává se stále, proto je většina sardinských cest ve stavu zrodu (některé ovšem už zase ve stavu rozkladu). Pro jízdu autem po sardinských cestách to není bez rizik. V žádném případě se do GPS nevyplatí zadávat nejkratší cestu. Takový krok vás může zavést na nezpevněné cesty pokryté štěrkem či dokonce kameny, jako se to stalo nám u vesnice Dorgali. Probíjeli jsme se po cestičkách po kamenech mezi keři a modlili se, aby nám cestu neuzavřela nějaká větší díra ve vozovce – tu bychom museli vlastnoručně zahrabat, protože cesta zpět už neexistovala. A naše navigace nám stále slibovala, že po příští odbočce už najedeme na „strada statale orientale sarda“. Nakonec nás zavedla na kouzelnou malou pláž jménem Cartoe (každá plážička tu má své jméno) ukrytou mezi skalami – ty jsou totiž na Sardinii všude – tedy myslím ty pláže, ne ty skály, i když těch je tady taky víc než dost. A nebyli jsme na ní sami, tyhle štěrkové a na naše poměry téměř nesjízdné cesty vedou většinou na podobné pláže a slouží místnímu obyvatelstvu, které je na podobné poměry zvyklé. Když jsem ovšem po této zkušenosti přeprogramoval GPS na nejrychlejší cestu, hledali jsme den nato vykopávky kruhových hrobů skoro hodinu a naše navigace nás vodila stále dokola (mám podezření, že nás úmyslně vodila za nos). Sardinci nemají problém vést hlavní cestu třeba i středem kamenolomu, jako jsme zažili v blízkosti městečka Orosei, naštěstí se v něm právě netěžilo – byla neděle. Jak se tudy jezdí ve všední den, jsme raději už nezjišťovali.
Komu na stavu vlastního auta až tak moc nezáleží, může se na ostrov samozřejmě přeplavit trajektem, ty jezdí na ostrov z Janova (nejdražší), nebo z Livorna či z Piombina v Toskáně, tyto přístavy jsou z Česka asi nejdostupnější, dá se sem přepravit ale i z Cittavecchia nebo z Neapole – pokud už někdo zabloudil tak daleko na jih. Několik aut s pražskou poznávací značkou a jedno i se značkou zlínskou jsme na ostrově skutečně potkali. Otázkou je, zda se cesta vlastním autem vyplatí. Půjčení auta střední třídy přes www.billigwagen.de stálo na osm dní 342 Eur s neomezeným počtem kilometrů a s pojistkou bez spoluúčasti a fungovalo bezproblémově.
Sardinii objevil pro turisty princ Aga Khan IV. Tento v roce 1936 ve Švýcarsku narozený Iránec, jenž svůj titul obdržel v roce 1957 od britské královny, platí za jednoho z nejbohatších mužů na světě s objemem majetku okolo deseti miliard dolarů, a ve svém mládí páchal nejroztodivnější věci (zúčastnil se např. zimních olympijských her v Innsbrucku v roce 1964 a skončil ve sjezdu na 59. A v obřím slalomu na 53. místě). Svou soukromou rezidenci na Bell Island si dal postavit v národním parku a při stavbě zničil korálový riff, oženil se s někdejší britskou modelkou lady Crichton Stuart, kterou ale vyměnil, jak se to u lidí jeho majetku a postavení patří, za mladší (po rozvodu v roce 1994 se znovu oženil s německou princeznou Gabriele zu Leiningen. Na začátku šedesátých let objevil tento tehdy ještě mladý muž Sardinii a byl její krásou nadšen. V oblasti takzvané Costa Smeralda severně od Olbie nechal vybudovat jeden z nejexklusivnějších dovolenkových regionů s mondénními vilami, často přístupnými jen od moře ve stylu tradiční ostrovní architektury. Toto „Smaragdové pobřeží“ se prostírá od Porto Rotondo na jihu až k Porto Cervo na severu. Porto Rotondo je pro normálního smrtelníka krásné ale drahé, Porto Cervo je ještě krásnější a podstatně dražší. V přístavu Porta Cerva se tísní obrovské jachty a před nimi parkují auta majitelů – vedle Ferarri, Rols Royce, a Bentley se tam krčil i jeden sportovní Mercedes s ruskou poznávací značkou. Konkurenci těmto autům s poznávacími značkami dělají vozidla, která tam na svůj prodej teprve čekají – prodejny přímo na molu mají jak Maserati tak Bugatti. Pokud se budete tvářit, že máte na kontu miliony a že máte o jedno Maserati zájem, je možné hned absolvovat jednu zkušební jízdu. P1060454
Domečky v Portu Cervu jsou kouzelné, vypadají jako vystřižené z pohádky o Šmoulících, neustále jsem se díval, zda z některého z nich nevykoukne taťka Šmoula nebo aspoň sličná Šmoulinka. Nevykoukli. Možná na pobyt nemají peníze. P1060442
V obou přístavech se ovšem vyplatí navštívit místní kostely, kostel San Lorenzo v Portu Rotondu je skutečný klenot moderní architektury, v němž je ovšem zakázáno fotografovat, kostel Stella Maris v Portu Cervu ochraňuje zase obraz Mater Dolorosa od El Greca. Nevím, kdo na tu myšlenku přišel, ale obraz mistra manýrismu na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století doplňuje moderní manýrismus architektury Porta Cerva skutečně impozantně.
Poslední pláží Costy Smeraldy ve směru na sever je Baja Sardinia, bělostná a smaragdová jako všechny ostatní, jen hodně přelidněná, v místní restauraci ovšem nabízení i plzeňský Prazdroj, i když jen v lahvové podobě.
Kdo si netroufá bydlet na Smaragdovém pobřeží, jako například my, má možnost usadit se na jih od Olbie. I tam v celém úseku pobřeží od Porta San Paola až po Golfo di Orosei je jedna krásná pláž vedle druhé. Většina z nich nemá nijak zvlášť rozbudovanou infrastrukturu. Ty, které ji mají, jsou ale ve vrcholné sezóně hodně přeplněné, jako například tříkilometrová dlouhá, široká a oslnivě bílí pláž v San Teodoro. Z Porta San Paolo se dá za patnáct euro na osobu přepravit lodí na ostrov Isola Tavolara. Dominantní skála s výškou před pět set metrů nad mořem má i okrouhlou pěknou písčitou pláž a samozřejmě se zde křižují jako všude jinde na známých plážích jachty milionářů. Po nějaké době, když posloucháte obdivné vzdechy partnerek, začnete si neodvratně připadat jako looser a začnete uvažovat, jak se dostat k penězům, abyste si nějakou tu jachtičku taky mohli koupit. Obávám se, že se o tom budu moci pokusit až v dalším životě, pro mladé podnikatele bankéře či privatizéry může být ale cesta na Sardinii hodně inspirující.
Ještě mnohem víc jacht nejrůznějších velikostí a stylů člověk ale potká ve vyhlášeném národním parku La Maddalena. Toto souostroví se nachází na severovýchod od Sardinie, vlastně mezi Sardinií a Korsikou, na kterou se dá přepravit z přístavu Santa Teresa di Gallura. Na La Maddalenu se jezcí z Palau, přístavu, který působí dojmem, že vznikl jen proto. Samotná La Maddalena má dvanáct tisíc obyvatel a čtyři kilometry asfaltovaných cest. Kdo se na ni přepraví autem, může zajet i na blízký ostrov La Caprera, spojený s hlavním ostrovem souostroví mostem. Na „Kozím ostrově“ se nachází muzeum Giuseppe Garibaldiho. Tento profesionální revolucionář zde žil s přestávkami mezi lety 1856 – 1882 a zde i 2. června 1882 zemřel a je tu pochován. Garibaldi se narodil v roce 1807 v tehdy ještě savojské Nizze, byl tedy poddaným Sardinského krále. Poté, co se zúčastnil na republikánském povstání v Piemontu v roce 1836, musel ze země utéci. Zúčastnil se na revolucích v Brazílii, Uruguaji, v Jižní Americe se oženil i ovdověl a poté se vrátil zpět do Piemontu a zjistil, že to s tím republikánstvím nemyslel zas až tak vážně a že je ochoten sloužit i Sardinskému králi, usilujícímu tehdy o sjednocení Itálie. Protože ministr Cavour dost dobře nevěděl, co s rebelantem, poslal jej do předem ztracené mise, totiž s tisícem špatně ozbrojených „červených košil“ na Sicílii, Garibaldi se totiž rozhodl tuto zemi pro Cavoura a jeho krále dobýt. Jestliže si Cavour naivně myslel, že se tímto trikem nepohodlného Giuseppeho definitivně zbavil, měl se ošklivě mýlit. Garibaldiovi červenokošiláči porazili v bitvě u Catalafimi mnohem početnější a lépe vyzbrojené vojsko sicilského krále a vyvolali na ostrově všeobecné povstání. Výsledkem bylo, že Garibaldi Vittoriovi Emanuelovi tu jižní Itálii opravdu přinesl a Italové dodnes nevědí, co si s tím danajským darem počít. V roku 1856 se Garibaldi usadil na La Capreře, od roku 1857 tu vedl milostný život s Marií Ensperance von Schwartz a od roku 1866 pak s o čtyřicet let mladší Franceskou Armosino, (která na konec světa na La Capreře zavítala jako guvernantka jeho dětí z prvního manželství) s níž zplodil ještě tři potomky. (Manželství s markýzou Giuseppinou Raimondi mu nevyšlo, nevěsta byla v době svatby už těhotná z jiného vztahu a Garibaldi nechal toto manželství po dlouhém soudním procesu anulovat). Na La Capreře nakonec ve věku 75 let zemřel. K jeho muzeu jezdí i autobus či taxík, je otevřené ale jen do devatenácti hodin, takže se to po celodenním výletě po ostrovech archipelagu nestíhá. Pokud člověk chce navštívit ostrovy souostroví jako Santa Maria, Budelli či Razolli (San Stéfano bych nedoporučoval, tam je jen americká námořní ponorková základna – Američané se tam usídlili hned po druhé světové válce a nechce se jim odtud pryč), je možná lepší najmout si v Palau člun. Výlety po ostrovech nabízejí totiž desítky soukromých agentur a lodí, kotvících v palauském přístavu, ale právě v jejich množství je problém. Všechny vyrážejí současně a dorážejí i na nádherné pláže ostrovů najednou. Jste tedy konfrontováni s plážemi, kde je doslova hlava na hlavě, když pak odjíždíte, může vás roztrhnout závistí při pohledu na dva osamělce, kteří na pláži zůstali a užívají si ji úplně sami, protože nepřijeli na lodi s vámi. P1060521
Nejjižnější bod našeho sardinského výletu jsme dosáhli ve vesničce Dorgali a v pod ní ležícím přístavu Cala Gonone. Odtud se dá podniknout lodí výlet na úžasné pláže v Golfo Orosei, tedy Orosijském zálivu, které jsou dostupné pouze od vody, protože pobřežní cesta se za Dorgali (které se samo nachází už v nadmořské výšce přes tři sta metrů) se zdvihá až k průsmyku Genna Silano ve výšce 1017 metrů nad mořem. Celý více než padesátikilometrový úsek pobřeží v Orosijském zálivu je tedy dostupný výhradně od moře. Kousek od Cala Gonone se nachází krápníková jeskyně Grotta Bue Marina, s vstupem na hladině moře. Což o to, jeskyně je to krásná, Sardiňané mají ale zvláštní způsob provádění výprav. Protože nikde nevybudovali platformy, na nichž by turisté lační informací mohli zůstat stát a obdivovat monumentální krápníkovou výzdobu, jsou návštěvníci prohnáni celou jeskyní o délce asi kilometr a výklad je poskytnut až na konci. N zpáteční cestě si pak mohou ještě jednou prohlédnout, co už jednou viděli a pokud mají dobrou paměť, vědí i co vidí. Výklady jsou v italštině a angličtině. Italskou angličtinu zbožňuji, zejména pokud ji používají mladé sympatické italské slečny, jež mají kouzelnou a naprosto srozumitelnou výslovnost.
V Cala Gonone je možno navštívit i akvárium, nám na to ovšem už nevyšel čas, pláže volaly a cesta k nim byla trnitá – tedy vlastně kamenitá a štěrkovitá.
Kdo tedy miluje koupání v průzračné vodě na bílým pískem zářících plážích, je na Sardinii naprosto správně. Ne nadarmo se ostrovu přezdívá evropský Karibik, pláže toto srovnání snesou. Princ Aba Khan byl a je milovník života a krásy a při volbě svého oblíbeného dovolenkového domicilu se nemýlil.
Jediný problém byl, že se moje žena zamilovala do pláže na Capo Comino. Dlouhá, bílá jako všechny, s písečnými dunami (které jinde chybí) jenže na jejím konci s malou soukromou pláží L´Isola Rossa, kterou obhospodařoval mladý šikovný sardinský podnikatel Maurizio. S malým útulným barem, s pivem za 2,50 eura a sklenicí vína za dvě, skvělá káva byla samozřejmě, jak to zákon v Itálii přikazuje za euro jedno. Kromě toho nabízel slunečníky (italsky ombrelone, tedy stínidla)a lehátka za přijatelné ceny. V čem byl tedy onen problém? Náš penzión dělilo od Mauriciova pozemského ráje 50 kilometrů! A ty bylo třeba denně urazit ráno tam a večer zpět – co by ovšem člověk pro vlastní ženu neudělal! Když švagr psal svému synovi SMS, že se máme dobře, byla první otázka jeho ratolesti, jak daleko máme k pláži. Řekl jsem mu trudnomyslně, že má napsat 50 kilometrů. Odpověď přišla obratem. „Ha, ha, tato, ty si sa prepísal, nemalo to byť 50 metrov?“
Nebylo. Takže jedinou radu. Pokud budete bydlet kdekoliv jinde, než na Capo Comino a nemilujete jízdu po sardinských cestách ve stavu zrodu či rozpadu, nejezděte s vlastní partnerkou k Mauriziovi. Abyste nelitovali.

P1060485
Tedy abychom to krátce shrnuli: Sardinie je chudší než zbytek Itálie, je tu nejnižší příjem na hlavu, adekvátně k tomu je ale zpomalené i životní tempo. Nejsou-li peníze, je aspoň čas. A příjmu místního obyvatelstva jsou přizpůsobeny i ceny. V budování pastí na turisty jsou Sardové ještě nezkušení.
Sardové jsou velmi přátelští, turistickým ruchem ještě nezkažení: není totiž na blankytných a smaragdových pláží dlouho, turisté objevili ostrov až v šedesátých letech, starší generace tedy ještě ví, jak špatně se žilo, než turisté přišli. Turisté nejsou tedy považování za obtížnou samozřejmost, ale za hosty přivážející do země peníze. Na dálnicích se na rozdíl od pevninské Itálie neplatí, zato se na nich může jezdit jen devadesátkou. Není naspěch.
Ostrované hovoří vlastní řečí. Sardština není jen dialekt, ale byla uznána jako samostatný románský jazyk. Má prý blíže k latině než Italština sama, na ostrově ovládaném Španěly, kteří se jej marně snažili pošpanělštit, vlivy Dante Alighieriho tak nějak nepůsobily dostatečně silně. Ovšem s vámi budou Sardové hovořit italsky nebo dokonce anglicky, svůj jazyk používají jen při komunikaci mezi sebou.
A hlavně je tu čisto. Po zážitcích ze Sicílie a Kampánie je to o něčem zcela jiném. Sem a tam se sice v příkopě nalezne odhozená plastiková lahev, s hromadami páchnoucích odpadků podél cest na Sicílii či v uličkách Neapole se to ale nedá srovnat, a když, tak vyjde pomět 1:100. Možná je to tím, že Sardinie nepatřila nikdy k Neapolskému či Sicilskému království, převzali ji Piemonťané a možná proto má trochu nádech pořádku severní Itálie. Zato je tu větší pohoda než v vystresovaném Turíně či Miláně. Není kam spěchat, peníze tu nikdo nedohoní, ty musí přijít k němu. Prostě Sardinie je součástí Itálie (jako její autonomní republika s vlastním parlamentem prezidentem a vládou), ale je prostě poněkud jiná.
Tedy signore e signori – „No Italia, Sardegna“.