Month: August 2014

Augustus – génius moci a předobraz všech diktátorů


V předdovolenkovém stressu jsem skoro přehlédl jedno důležité jubileum. Už nebyl čas k němu vytvořit patřičný příspěvek, dělám to tedy teď s mírným zpožděním, ale ještě ve správném měsíci – měsíci, který po tomto člověku dostal své jméno – August.  My mu samozřejmě říkáme srpen a řadíme se tak k několika málo národům, kteří dali tomuto měsíci jiné jméno, než jméno prvního římského císaře.

Oktavian

19. srpna roku 14 našeho letopočtu, tedy přesně před 2000 lety zemřel ve věku nedožitých 77 let (narozen 23. září roku 63 před naším letopočtem) první římský císař Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus. Skutečný génius moci, jemuž se podařilo římskou republiku přetvořit na autoritativní stát, v němž měl on sám absolutní moc, a podařilo se mu dokonce tento nový systém natolik stabilizovat, že přečkal dalších skoro tři sta let (počítám po reformu císaře Diokleciána) bez ohledu na mnohem méně nadané následníky a změněné politické i ekonomické podmínky. Augustus nebyl jen císařem – on systém císařství vymyslel a uvedl do reality. Do takové, z níž už nebylo cesty zpět. Možná proto stojí za analýzu, jak to dokázal a jaké prostředky k tomu použil. Mnohé z nich jsou pilíři moci i současných diktátorů, i když by tito mohli k někdejšímu Římanovi povětšinou chodit do učení.

Nehodlám zde popisovat Augustův život, to by učinilo tento článek příliš dlouhým a zřejmě i nezáživným, jeho nejdůležitější životopisná data si člověk najde na Wikipedii, či vyčte z tabulky, přidané k tomuto článku.

Pro mne bude výchozím bodem mé analýzy datum 13. leden roku 27 před naším letopočtem, kdy tehdy 36. letý Gaius Julius Caesar Octavianus, jak se tehdy nazýval, předstoupil před římský senát, odevzdal všechny své mimořádné pravomoci, jimiž byl obdařen v čase občanských válek (tyto ukončil dobytím Egypta a smrtí Marka Antonia v roce 30 př.n.l.) a vyjádřil přání odejít do ústraní. Samozřejmě že toto přání nebylo myšleno upřímně. Senát, v němž bylo mnoho senátorů, kteří se na své posty dostali jen díky jeho přízni a věděli že by mohli být z tohoto stavu rychle vyškrtnuti a samozřejmě i v obavě z vypuknutí další občanské války (Řím se nacházel ve válce s vlastními občany či svými spojenci s přestávkami od roku 121 až do roku 30, tedy devadesát let a přivedlo jej to skoro k politickému i ekonomickému kolapsu) sice jeho rezignaci přijali, dali mu ale ihned titul „princeps“, což v latině znamená první a příjmení Augustus, což znamená vznešený. Tento titul byl až do onoho dne vyhrazen pouze bohům. Oficiálně byla 13 ledna 27 př.n.l. obnovena římská republika, ve skutečnosti právě tohoto dne zemřela. Aniž by si to obyvatelstvo, ale i většina tehdejších politiků uvědomila. Právě v tom byl génius mladého a chorobně ambiciózního muže, jenž právě vykročil za absolutní mocí nad tehdejším známým světem.

Augustus nepřijal žádný oficiální titul. Právě snaha jeho adoptivního otce Caesara nechat se korunovat králem, mu byla osudná a vedla k jeho zavraždění. Augustus se uměl učit z cizích chyb. Slovo císař, kterým jej nazýváme a jmenujeme jej prvním císařem, nebyl žádný titul, ale je to pouze počeštěná forma jména Caesar. Augustus používal toto jméno naprosto legálně, přidalo se k jeho původnímu jménu Gaius Octavius po adopci Juliem Caesarem (Julius bylo skutečné Caesarovo příjmení, přídomek Caesar, tedy krásnovlasý, si rodina přidávala díky svým blonďatým vlasům, i když právě u našeho Caesara trpícího pleší to byl spíše důvod k frustraci a posměškům jeho nepřátel.) Proto se tedy Augustus jmenoval Gaius Julius Caesar Octavianus. (Rodinné jméno, tedy vlastně příjmení Octavius se na Octavianus změnilo rovněž adopcí a poukazovalo na původní rodinu, z níž adoptovaný pocházel). Takto se tedy nový vládce jmenoval už od roku 44 př. n. l. a v roce 27 přibyl jen čestný titul Augustus s přídomkem „divi filius“, tedy syn boží, což ovšem opět nebylo nic nápadného – jeho adoptivní otec Caesar byl mezitím senátem povýšen mezi římské bohy. Augustovi následovníci si pak toto jméno přidávali v okamžiku, kdy byli zvoleni „princeps“ a později už bylo nemyslitelné, aby na Palatinu seděl člověk bez tohoto jména. Tak bylo časem jméno Caesar neodmyslitelnou částí jména samovládce a stalo se jeho titulem. Ještě u druhého císaře Tiberia to opět nebylo nic nápadného, koneckonců jej Augustus opět adoptoval za svého syna a tak i Tiberius přišel k jménu Caesar naprosto legální cestou. Oficiálně byla tedy v roce 27 před Kristem obnovena římská republika, kde se opět volili konzulové, prétorové, tribuni lidu, atd. senátoři se stávali členy senátu na základě svého majetku (jenž musel mít rozsah zákonem předepsaných 1 200 000 sesterciů a na základě svého bezúhonného života, o čemž rozhodovali z řad osvědčených konzulů zvolení censoři.) Vše se tedy zdánlivě vrátilo do starých dobrých kolejí zpřed občanských válek a kdo byl dostatečně slepý, mohl to i tak vnímat a veřejně hlásat. Navíc Augustus žil naprosto skromně a nenápadně v malé vile na Palatinu a nijak navenek nedával najevo, že je to on, kdo třímá otěže moci v obrovském římském impériu.

Přesto mělo znovuzavedení tradiční demokracie jeden háček a ten spočíval právě v onom titulu „princeps“. Nikdo v podstatě nevěděl, co ten titul znamená. Zda to skutečně znamená první senátor či pouze, že osoba s tímto titulem je oprávněna vyjadřovat se k projednávaným záležitostem jako první. Sám Augustus se nazýval „primus inter pares“ tedy první mezi sobě rovnými, což k vysvětlení tohoto oblému příliš nepřispívá. Každopádně právě tohoto privilegia, tedy hovořit v senátu vždy jako první, Augustus bohatě využíval – byl přece nesmírně zaměstnaný člověk a neměl čas vysedávat v senátu po celou nekonečnou dobu tlachání. Oznámil tak v podstatě svůj názor a přání, jak by mělo jednání dopadnout – a měl vždy dostatek příznivců, kteří jeho přání pak hlasováním (na kterém se on už neúčastnil) prosadili. Zpočátku si sice dovolovali někteří senátoři názoru princepse oponovat, tito ale pak mizeli, umírali, nebo museli na daleké a nepopulární mise a postupně všem došlo, že je mnohem výhodnější s názorem, jenž je přednesen jako první, souhlasit.

Zní to jednoduše, jednoduché to ale samozřejmě nebylo. Aby se senátoři stali poslušnými figurkami, museli cítit, že onen princeps je prostě neporazitelný a hlavně neodstranitelný. Že je tedy natolik mocný, že si s ním neporadí. Augustus totiž pochopil naprosto geniálně principy moci, všechny její oporné sloupy a postupně je všechny soustředil ve svých rukou. Zabývejme se jednotlivými těmito sloupy podrobněji.

  1. Moc ekonomická. Vládce, který má hluboko do kapsy je k smíchu a v té době by neměl nejmenší šanci se prosadit. Peníze jsou dobré na podplácení, ovlivňování veřejného mínění, pořádání her, rozdělování jídla v čase hladomoru a samozřejmě v neposlední řadě i na placení vojska.  Augustus to pochopil naprosto přesně. Zdrojem bohatství Říma a jeho elity byly provincie. Provincie byly spravovány buď prokonsulem nebo proprétorem, tedy konsulem či prétorem z minulého roku, kterému vypršel mandát a byl odměněn správou některé provincie.  Většinou se mu tak podařilo zaplatit dluhy spojené s jeho volební kampaní a ještě se obohatit. Kradení a korupce těchto funkcionářů se plně tolerovala, platila k tehdejší politické hře. Samozřejmě, že konzulové a prétoři měli zájem o provincie bohaté, jako bylo Řecko, Sicílie, Afrika či Asie, do nových pohraničních provincií jako byla Galie, Hispánie či Panonie se moc nehrnuli. Tam se toho ještě moc ukrást nedalo. Augustus provedl reformu říše, kdy provincie rozdělil na provincie senátní a ty, které spravoval princeps prostřednictvím svých správců. Senátní byly např. Sicílie, Řecko, Makedonie, Provincie Asie – někdejší Pergamské království a další provincie v Malé Asii, Sýrie, Afrika, Narbonensis (dnešní Provence) nebo Baetica (jižní, nejbohatší část Španělska). Augustovi podléhaly pak „pouze“ nově dobyté a tedy ještě nezpacifikované a nezorganizované provincie jako Gallie (dobytá jeho adoptivním otcem Caesarem) Hispánie (obsazená Caesarovým protivníkem Pompeiem) Panonie, Raetie, Noricum, Dalmácie, Thrákie, Sardínie, Korsika (odebrané synu Gnaiea Pompeia Sextovi). Všechno to byly provincie chudé, jenže bylo jich hodně. A když kape z vícero kohoutků, ono už něco nakape. A navíc, byl tu Egypt – diamant na Augustově koruně. Ten patřil od roku 30 taky k nově dobytým provinciím. Jenže Egypt byl neskutečně bohatý. Proto Augustus ještě jako Oktavián v době, kdy byl diktátorem a vládl 60 legiím, tedy veškerému římskému vojsku, prosadil zákon, že žádný senátor nikdy na půdu Egypta vstoupit nesmí – mělo se tím předejít svodům osamostatnit se od Řima, kterým neodolal Octaviánův protivník Markus Antonius. A s tímto zákonem nemohla být tato provincie spravována žádným prokonsulem či proprétorem (protože ti byli voleni zásadně z řad senátorů) a musela být trvale spravována Augustem prostřednictvím jím jmenovaných správců. Augustus tedy dokázal nahromadit obrovský majetek, který ale nedával nijak najevo okázalým způsobem života, používal svou ekonomickou sílu pouze a výhradně pro politické cíle. S patřičným úspěchem.cisarske provincie
  2. Moc vojenská. V Římě, který žil válkami, bylo ovládnutí vojska nejdůležitějším prvkem moci. Oktavián sám byl mizerný vojevůdce. Jeho premiéra se uskutečnila v bitvě u Mutiny v roce 43 př.n.l. Tehdy se bitvy zúčastnil jen s podpůrným soukromým vojskem, pomáhajícím vojsku senátu vedeného oběma konzuly. Bitvu vyhrálo senátní vojsko zejména díky schopnostem obou konzulů Gaia Vibia Pansy a Aula Hirtia, oba ale v bitvách 13. a poté 19. března 43 př.n.l. padli (druhému, vážně zraněnému, měl podle zlých jazyků pomoci do nebe vlastnoručně sám Oktavián). Podruhé se musel osvědčit v bitvě u Filippi proti Marcu Juniovi Brutovi a po hanebné porážce se spasil z bitevního pole útěkem. Bitvu zachraňoval jeho spojenec a někdejší i pozdější nepřítel Marcus Antonius, který rozdrtil vojsko Brutova partnera Gaia Casssia Longina a v druhé bitvě pak i vojsko Brutovo. Při tažení do Španělska  přišel Oktavián vlastní nešikovností skoro  o život. V bitvě u Aktia, kdy byl definitivně poražen Marcus Antonius, velel Oktaviánovu vojsku jeho přítel Marcus Vispanius Agrippa. Oktavián sice vojsku neuměl velet, znal ale naprosto dokonale jeho význam. Po ukončení občanských válek snížil počet legií ze 60 na 28 (tolik byl Řím schopen financovat) a rozmístil je – hádejte kam. Samozřejmě do nově dobytých, pohraničních a tím pádem nejvíce ohrožených provincií. Protože velitelem vojska byl vždy daný správce provincie, ve které se legie nacházela s titulem prokonsula nebo proprétora, dostala se tak celá armáda pod Augustovu kontrolu. Ale ani s tím se Augustus nespokojil. O jeho bezprostřední bezpečnost se starala garda složená z Germánů převážně z kmene Batávů (Germani corporis custodes). Tito divoši, neumící ani latinsky, byli naprosto odkázáni na libovůli a ochranu svého pána a byli mu tedy bezvýhradně oddáni. Bez jeho ochrany by byli vydáni nenávisti Římského lidu. (Tuto taktiku osobní gardy z cizinců jiné kultury a jiného náboženství použilo mnoho vládců v budoucnosti, ještě za Augustova života židovský král Herodes, později například císař Friedrich II. ve třináctém či litevský velkokníže Vitold v patnáctém století.
  3.  To mu ovšem nestačilo. Už v letech před rokem 27.př.n.l. měl Oktavián svou osobní gardu takzvaných kalaguritánů. Po roce 27 pak vytvořil skvěle zorganizovanou privilegovanou armádu tzv. pretoriánů – bylo to devět kohort původně o 500 později o 1000 mužích. Ti podléhali přímo jemu prostřednictvím DVOU!!! prefektů. Této gardě tedy nevelel jeden velitel, jak by bylo logické, ale dva. Tím žádný nemohl příliš vyrůst, a pokud by se o to jeden pokusil, ten druhý by jej určitě v zájmu vlastní kariéry udal. Protože pretoriáni dostávali 150 procent platu normálního vojáka a byli umístěni pouze v Itálii na pohodlných místech, byla jejich oddanost princepsovi zaručena. Prefekti se verbovali výhradně z jezdeckého stavu. Nejvyšším postem, kterého mohl jezdec dosáhnout, nebyla totiž ona hodnost prefekta pretoriánů – ale funkce správce Egypta!!! Být pánem v nejbohatší římské provincii byl snem každého Římana. Senátoři ovšem snili marně, loajální prefekt pretoriánů měl naopak tuto funkci a s ní spojené báječné bohatství na dosah. Nevyplatilo se tedy být poslušný a loajální?
  4. Moc politická. Jak jsem už napsal, 13. ledna se Augustus vzdal oficiálních pravomocí a jeho následující pravomoci byly už jen neoficiální (ale o to účinnější). Jednu funkci si ale pro jistotu podržel. Nechal se zvolit pro rok 27 př.n.l. tribunem lidu (Tribunus plebis). Tito tribuni měli v rukou obrovskou moc. Předsedali lidovým shromážděním, mohli zrušit jakýkoliv zákon senátu slovem „veto“ pokud měli pocit, že zákon poškozuje zájmy prostého lidu a platili za nedotknutelné (sacrosanti), nemohli být tedy v době svého mandátu předvoláni před soud či odsouzeni. Oktavián si tedy přece jen nechal pootevřená zadní dvířka, pokud by v senátu něco neběželo v onen rozhodující 13. leden podle jeho představ. Ono to ale tak běželo, následně se stal třináctkrát konzulem (s patřičným imperium proconsulares, opravňujícím ho velet vojsku) a posléze i několikrát censorem. Censoři byli voleni senátem z řad nejzasloužilejších a morálně žijících konzulů, jejich právo bylo doplňovat seznamy senátorů o nové členy, ale hlavně – vyškrtávat z jejich řad senátory, kteří buď svým způsobem života, nebo poklesem hodnoty svého majetku nesplňovali podmínky zasedat v římském parlamentu. Proti jejich rozhodnutí nebylo odvolání, bylo definitivní. Tradičně byli voleni každých pět let nebo podle aktuální potřeby. Samozřejmě, že třináctinásobný konzul, žijící mravným skromným životem a mající právo se ke každé otázce vyjádřit jako první, byl v každém sboru censorů – a i tam měl zřejmě právo hovořit jako první. Proto bylo velmi moudré ho nedráždit, starat se o udržování a rozmnožování rodinného majetku a držet hubu. Jinak se mohl člověk najít na listině vyřazených parlamentářů a jeho rodina poklesla do nižší šlechty, takzvaných jezdců, odkud bylo těžké probít se znovu nahoru.  Že Augustus umí být nelítostný, dokázal už při tzv. proskripčních seznamech, které spolu s Marcem Antoniem (to byli ještě spojenci) sestavili v roce 43 př.n.l. a na základě těchto seznamů byly zavražděny desítky senátorů a na 2000 jezdců. Oktavián tehdy přitom s lehkým srdcem obětoval i svého hlavního podporovatele Cicera, po jehož krvi dychtil Marcus Antonius.
  5. Moc církevní. Není možno ji podceňovat, náboženství hrálo v Římě významnou roli, především věštby se braly velmi vážně a zlomily vaz leckterému politikovi, který se kněžím znelíbil. Po smrti Marca Aemilia Lepida v roce 12 př.n.l. převzal Augustus i funkci nejvyššího velekněze. Do tohoto roku si udělal z někdejšího Caesarova velitele jízdy a pozdějšího kumpána v tzv. druhém triumvirátu poslušnou figurku. Z pozice nejvyššího velekněze učinil hodně pro obnovu náboženských kultů – jen v Římě dal postavit víc než 80 chrámů a jeho přítel Agrippa dal postavit Panthenon, největší z nich. (Agrippa byl schopný ale bez ambicí a tedy poslušný a koneckonců byl Augustův zeť a tak mu vládce taky přenechal trošku slávy, aby sloužil o tom nadšeněji a poslušněji).Pantheon
  6. Moc veřejného mínění – tedy umění PR. To ovládal Augustus vždy přímo geniálně. Především se sám postavil do úlohy mírotvorce. Pro římský lid, vyčerpaný a znechucený věčnými válkami minulých let to bylo pravé požehnání. Je pravdou, že po dobu Augustovy vlády trvající 44 let byl chrám boha Januse, který se otvíral vždy, když římské vojsko vyráželo na válečné tažení a zavíral se, když se vrátilo a válka skončila, zavřen déle, než za celé předcházející dějiny Říma trvající tehdy už víc než 700 let.  V roce 10 př.n.l. po ukončení války v Hispánii dal Augustus demonstrativně přímo na Martově poli postavit monumentální „Oltář míru“. Nedělalo mu to zřejmě žádné velké násilí, on sám válku vést neuměl, a proto její neexistence neželel. Porážka v nějaké zbytečné válce by mu mohla jen pošramotit pověst. V roce 17.př.n.l. nechal s obrovským finančním nákladem uspořádat tzv. „Stoleté hry“. Nebyl za tím jen obvyklý slogan „chléb a hry“ (i když ten hrál samozřejmě nejdůležitější roli) ale i obnova tradičních kultů a obnovení úcty k tradičním bohům.Augustus založil v Římě požární službu. V přeplněném městě plném činžovních domů byl oheň největším nepřítelem a lidé z něj měli největší strach. Najednou nebyli odkázáni sami na sebe, ale na pomoc spěchali za císařovy peníze vycvičení a jím placení profesionálové a zachraňovali, co se zachránit dalo.A v neposlední řadě – Augustus měl svého Vergilia. Vergilius platil jednoznačně za nejgeniálnějšího básníka své doby, už za svého života byl hojně citován jinými autory a veřejně recitován. Pocházel z venkova, což nemohl svým vzhledem zapřít, dokázal si ale vždy získat mocné ochránce a nezapomněl se jim odvděčit tím, že je oslavil ve svých verších. Tak když Asinius Pollio, Alfenus Varo a Cornelius Gallus pomohli ochránit jeho rodinné pozemky při rozdělování půdy vojenským vysloužilcům, oslavil je v „Zpěvech pastýřských“ a když mu Augustův přítel Maecenas pomohl v jednom sporu s vojenským vysloužilcem, dočkal se stejné odměny ve „Zpěvech rolnických“. Zřejmě tehdy si jej všiml Augustus sám (existuje sice legenda, že Vergilius jako rodilý sedlák správně odhadl slabiny koně, do něhož vkládal Augustus velké naděje, ta ale není brána historiky příliš vážně) a od té chvíle už směl Vergilius opěvovat pouze Augusta a jeho dobu. Což činil rád, nadšeně a v nejlepších verších své doby. Kdo by pak nevěřil tomu, co mu básník předkládal, že totiž doba Augustova je nejšťastnější dobou římských dějin.
  7. Augustus pokračoval v tradici, kterou zavedl Caesar, vydával noviny informující o jednáních v senátu – samozřejmě referoval o nich tak, jak je viděl on – a tím ovlivňoval veřejné mínění.
  8. Augustus se staral i o to, aby Římané měli víc v peněžence. Prodávání levného obilí dováženého z Egypta (kterému vládl on) bylo samozřejmostí a když bylo nejhůř, rozdávalo se toto obilí i zadarmo. Muži, kteří se oženili a v manželství zplodili děti měli úlevy na daních (to se týkalo samozřejmě jen římských občanů) a byli osvobozeni od různých povinností (tzv. právo tří dětí – ius trium liberorum) a dostávali významná (a dobře placená) místa ve státní správě.
  9. Už v předvečer svého gesta z 13. ledna roku 27 tedy na konci roku 28 př.n.l. zrušil všechny zákony z doby triumvirů, které jim dávaly neomezené pravomoci nad životem a smrtí všech občanů. Jásot byl obrovský, následné volbě tribunem lidu nestálo opravdu nic v cestě a člověk rozumí samozřejmě o to lépe, že jej senát onoho osudného třináctého ledna prostě do důchodu poslat nemohl.
  10. Už své vítězství nad Markem Antoniem a dobytí Egypta oslavil tak jak nikdo před ním. Ve dnech 13 – 15. srpna roku 29 př.n. l. slavil v Římě až tři triumfy, během nichž se nepracovalo, ale slavilo a zavedl tradici, že se tyto dny slavily pod jménem „Ferie Augusti“ každoročně, jako připomínka konce nesmyslného zabíjení římských občanů římskými občany. Tak založil tradici nejdéle slaveného svátku v Evropě a možná i na světě. I dnes je „Faragosto“ 15.srpna největším italským svátkem. I když většina Italů vůbec neví, co to vlastně slaví (přesvědčil jsem se o tom u mé učitelky italštiny) slaví o to nadšeněji.

Augustus byl opravdu geniální politik, možná nejgeniálnější v lidských dějinách. Musíme si uvědomit, že šel po nevyšlapaných cestičkách, musel sloupy své moci definovat sám a zmocnit se jich. Neměl žádné skutečné předchůdce, jeho adoptivní otec Caesar byl možná geniální vojevůdce, ale politicky babrák (jinak by nepozval do Říma svou milenku Kleopatru, nekoketoval by s korunovací na římského krále a hlavně by nerozpustil po vítězství nad Pompejem svou hispánskou gardu). Augustus se uměl učit z chyb svých předchůdců, řešení ale musel nacházet sám.

Měl k tomu všechny předpoklady. Byl sám nesmírně chytrý a nebál se obklopovat schopnými lidmi (jako byli například už vzpomenutí Marcus Vispanius Agrippa či Maecenas). Vyrostl prakticky bez rodičů, otec zemřel, když mu byly čtyři roky, matku ztratil ve dvanácti. Citový chlad mu byl vlastní, svou druhou ženu Scribonii opustil v den, kdy mu porodila dceru Julii, aby si mohl vzít Livii, která byla v té době vdaná a dokonce i těhotná se svým prvním mužem. Stejně chladnokrevně obětoval svou sestru Octavii, když ji provdal v roce 40 př.n.l. za Marka Antonia, ačkoliv věděl, že tento žije s Kleopatrou. Zapuzení Octavie jejím mužem bylo jedním z dobrých zdůvodnění války proti někdejšímu partnerovi. Chladnokrevnost a chybějící svědomí dokazoval Augustus po celý svůj život. I při vyhnání své dcery Julie na neobydlený ostrůvek Pantateria či svého vnuka Postuma, důvody jehož vyhnanství nikdy nebyly vyjasněny. Stejně tak přinutil svého adoptivního syna Tiberia se rozvést se ženou kterou miloval. Potřeboval jej prostě mít jako následníka v rodině a proto se Tiberius musel oženit s Augustovou dcerou Julií. A podobných příkladů z jeho osobního života by se dala najít celá řada.

Šlo mu samozřejmě v první řadě o osobní moc, protože pochopil, že by politický pád nepřežil. Měl ale i vizi posilnění římského státu, který se v té době nacházel v hluboké krizi. Neustálý boj o moc vyčerpával jeho lidské i ekonomické zdroje a ohrožoval jeho další existenci. Augustus dokázal Řím z této krize vyvést. Po vymření Julijsko-Claudijské dynastie, kterou založil, následoval sice rok 68 známý jako rok čtyřech císařů, tato krátká občanská válka už ale jeho dílo nemohla ohrozit. Začalo se rozpadat, až když syn Marca Aurelia  Commodus zprofanoval císařskou moc natolik, že o novém císaři začali rozhodovat výhradně vojáci – v roce 193 nabídli pretoriáni funkci císaře dokonce v dražbě! Následovalo sto let vlády takzvaných vojenských císařů, tedy sto let občanských válek a to už nemohla přežít ani taková říše, jakou bylo Augustovo Římské impérium.

Tváří v tvář faktu, že se i dnes snaží Augustovy metody napodobovat mnozí diktátoři nebo rádobydiktátoři, kterým nevoní současná demokracie, musím řádky, které budou následovat poněkud relativizovat. Poslední Augustova slova, když cítil, že se blíží jeho konec, byla (mimochodem pronesena v řečtině, protože vzdělaní Římané se bavili v tomto jazyce a takto pronesené poselství mělo větší šanci na to, že se rychle rozšíří po celé říši. Zeptal se svých přátel, dlících u jeho smrtelného lože, zda zahrál dobře svou životní komedii a pak řekl: „Pokud se vám hra líbila, vzdejte jí chválu potleskem a odměňte náš výkon vaším jásotem“

V podstatě mi nezbývá nic jiného, než se k tomuto potlesku připojit. Člověk toho muže nemusel rád, obdivovat jej ale musel. A to je i můj případ.

Životopisná data:

23.září 63 př.n.l. – narození Gaia Octavia

61 př na l. jeho otec Gaius Octavius jako první v rodině dosáhl hodnost prétora a hodlal kandidovat na konsula

59 ř.n.l. smrt otce

51 př.n.l. smrt matky Atie

44.př n.l. v Caesarově testamentu je určen za jeho dědice. V té době studuje v Apollonii v dnešní Albániii, přepravuje se víceméně tajně do Itálie, je ale poznán a provolán lidem za Caesarova dědice a vykonávatele jeho testamentu

43 př.n.l. Bitva u Mutiny, Oktavián bojuje na straně republikánů proti Marku Antoniovi

43 př.n.l. druhý Triumvirát Oktavián, Markus Antonius a Lepidus

42 př.n.l. bitva u Fillipp porážka republikánů

40 př.n.l. rozvod s první ženou Clodií, svatba se Scribonií, svatba Marka Antonia s Oktviánovou sestrou Octavií

38 př.n.l. rozvod se Scribonií, narození dcery Julie, svatba s Livií Drusillou

31.př.n.l. bitva u Actia

30 př.n.l. dobytí Egypta, konec občanských válek

13-16.1.27 př.n.l. založení principátu, Oktavián dostává titul Augustus

8.př.n.l. šestý měsíc římského kalenáře je senátem přejmenován na Augustus

2.př.n.l. Augustus dostává titul “Pater Patriae” – Otec vlasti

2 př.n.l. dcera Julia je poslána do vyhnanství na ostrov Pantaterii z důvodu nemravného života

4.n.l – Adopce Tiberia (spolu s posledním žijícím vnukem Postumem, synem Julie a Marka Vipsania Agrippy)

9.n.l. zničení tří římských legií v Tentoburském lese Germány vedenými knížetem Ariminiem, přechod Říma do defenzívy, budování Limes Romanum na Rýnu a Dunaji jako obranné linie a říšské hranice.

19.srpna 14 nl.lsmrt Augusta v městě Nole u Neapole

Nepřítel Popenec


Jmenuje se popenec obecný, nebo taky břečťanovitý, což mu myslím vzhledem k jeho nemožnému chování pasuje lépe, latinsky glechoma heredacea a jedná se o léčivou rostlinu. Což mě s ním vůbec nesmiřuje. Bojuji s ním už léta. Máme totiž s manželkou rozdělené kompetence, já se na naší zahradě starám o plevel, ona o vetřelce ze zvířecí říše. Je to dáno našimi rozdílnými schopnostmi zaplašit nežádané hosty. Jde především o sousedova kocoura, který je jediným prvkem, ohrožující sousedské mírové spolunažívání. Nejen že spává na mém autě, aniž by si předtím umyl nohy a zanechává tedy každou noc na mém předním skle nezapíratelné stopy své přítomnosti. Ta bestie zjistila, že máme lepší trávník než jeho páníček (protože soused neumí česky, dovoluji si to sem napsat) a chodí se na něj vyvenčit. Přičemž jeho moč vypaluje do mého trávníku žluté díry. Jestliže si ovšem dovolil do mne během mých zahradních prací dokonce šťouchat hlavou, protože jsem mu stál v cestě, stačí jediný pohled mé ženy, aby se dal na panický útěk, maximálně si dovoluje vystrašeně vykukovat zpoza našeho živého plotu.
Já mám nepřítele mnohem úpornějšího, už proto, že utíkat neumí. Zato se umí plazit. Poté, co loňská povodeň utopila všechny krtky v okolí, postoupil popenec na místo hlavního škůdce mého trávníku. Už jsem o tom psal. Napřed jsem to s ním zkoušel po dobrém a snažil jsem mu vysvětlit, že na můj anglický trávník prostě nepatří. Bylo mu to jedno. Poté, co vytrhávání jednotlivých rostlin nevedlo ke kýženému výsledku,( i když tato taktika platila jak na pampelišky, tak i na žlutý jetel), zašel jsem do zahradnictví opatřit si patřičný jed. Zahradnice napřed nechtěla věřit, že chci bojovat s popencem (německy Gundelrebe) a vnucovala mi postřik proti Hirse, což je taky tráva, ovšem protivná. Mám ji v trávníku taky, je v pořadí jako kandidát na vyhubení (mám už na ni připravenou v zásobě jedovatou látku s slibným názvem PUMA), ale má štěstí, že mě popenec nasírá víc. Naštěstí jsem měl s sebou vzorek (nebyl jsem si jistý, zda si to jméno po cestě do zahradnictví zapamatuji). Zahradnice tedy uznala, že myslím skutečně Gundelrebe a dala mi nějaký roztok, který měl můj popenec spolehlivě zničit. Nezničil. Popenec se naprosto necítil být tímto prostředkem osloven a dařilo se mu lépe než předtím.

popenec
Je to s ním malér. Jak se plazí nízko při zemi, nezabere jej kosačka a protože zapouští každých několik centimetrů kořínky, není ho nikdy možno vytrhnout v celku.
Právě ale jeho šlahouny se mu mohly stát osudné. Při vertikutaci ostrými hráběmi jsem si všiml, že se mi daří popencové šlahouny vytrhávat. Zaradoval jsem se a dal se do boje ostrými hráběmi. Vloni ta taktika vcelku vycházela. Vloni! Letos už ne. Nevím, zda má ta rostlina nějakou inteligenci, ale začala se najednou kroutit. Šlahouny už nerostly rovně, ale mnohdy vytáčely zatáčky až devadesát stupňů, ostré hrábě najednou nezabíraly, dokázaly vždy vytrhnout jen malou, nepodstatnou část rostliny. Pochopil jsem, že mi to popenec dělá naschvál a znenáviděl jsem ho.
Letošní zima byla velmi mírná, bez sněhu a bez mrazu, prostě popencová. Ta bestie to využila a přešla do protiofenzívy. Na jaře byla najednou celá moje zahrada fialová. Možná si řeknete, proč se vztekám, fialová barva přece není vůbec škaredá. Jenže trávník, tedy pořádný trávník, má být zelený a jakákoliv jiná barva na něj nepatří. O tom se přesvědčily už pampelišky, které se mi podařilo po dlouhém a úporném boji vyhubit (občas se nesměle pokusí o návrat, ale nemají šanci). Pochopil jsem fialovou zahradu jako vyhlášení války. Vertikutace nepomohla, jenom jsem si přivodil tenisový loket ještě před tenisovou sezónou. To mě podráždilo ještě víc a začal jsem hledat zbraň hromadného ničení.
Protože v Rakousku očividně žádný pořádný jed nemají, opatřil jsem si ho v Česku. Bofix prý spolehlivě zničí všechny dvouděložní rostliny v mém trávníku a zůstanou jen jednoděložní, tedy trávy. Tak mi to tvrdil prodejce a tak to stálo i na doprovodné informaci. Namíchal jsem tedy ten strašný dryák a nalil ho do stříkačky. Protože jsem byl přísně varován, že se Bofix nesmí dostat ani na kousek listu jiné rostliny, protože se jinak tímto lístkem dostane až ke kořenům a každá kytka nenávratně zahyne. Má stříkačka je tedy opatřena ochranným trychtýřem, aby jed přišel jen na ten čtvereční centimetr, který já určím. Napumpoval jsem do stříkačky vzduch, namířil na popenec – a stříkačka nefungovala. Klel jsem jen málo, jsem bojovného ducha. Zajel jsem do OBI a koupil tam stříkačku novou. Nebylo síly, která by mě zadržela v boji s nepřítelem. Postříkal jsem trávník a sledoval účinek. V návodu na použití se psalo, že účinek se může objevit už po několika hodinách. Po několika hodinách se nedělo nic. Po několika dnech málo. Sice se mi zdálo, že popenec poněkud prořídl, zato ten, který přežil, pořádně zmohutněl a zkrásněl. Bofix mu očividně prospěl. Buď se necítil být dvouděložní, nebo jednu dělohu prostě obětoval. Já byl na infarkt.
Už několik let závidím sousedovi Fišerovi jeho trávník. Konečně tedy došlo na to, abych přišel ke křížku a zeptal se jeho ženy na její tajemství anglického trávníku. Řekla, že je to naprosto jednoduché. Kupuje už roky hnojivo „Substral mit Unkrautvernichter“, čili s přísadou na ničení plevele. V OBI toto hnojivo neměli. V Baumaxu jsem jej taky nemohl najít. AŽ když jsem se zeptal prodavačky (což byla těžká úloha, zkuste najít v Baumaxu prodavače!), vzala ze skříňky za pokladnou, připomínající trezor, klíč a zavedla mne k zamčenému kontejneru. Odemkla dva bezpečnostní zámky a vydala mi jedno balení hnojiva za nekřesťanských 68 Euro. Zaradoval jsem se. Jestliže je něco pod dvěma zámky s klíčem v trezoru a stojí tolik peněz, bude to určitě strašně jedovaté. A něco takového prostě potřebuji.
Bylo to jedovaté. Substrál vypálil do mého trávníku několik děr o ploše několika metrů čtverečních. Tráva tam zahynula i s kořínky. Na takto uprázdněných plochách se dařilo popenci zvlášť dobře, neměl tam totiž konkurenci. Rozzuřil jsem se do nepříčetnosti – ti kdo mě znají, vědí, že to umím, naběhne mi na čele žíla a všichni informovaní se dávají na útěk. Popenec ne.
Od toho osudového dne jej opět vytrhávám individuálně. Přešel jsem na boj z blízka. Protože se po všech těch jedovatých hnojivech spravil a zmohutněl, ulehčuje mi to situaci. Dá se mnohem lépe najít, uchopit a vytrhnout. Mám pocit, že začínám vítězit, plochy postižené tímto léčivým plevelem (mezitím ovšem tak nasáklým nejrůznějšími jedy, že bych si z něj čaj raději nevařil) se zmenšují.
Sotva jsem se ale mohl začít radovat, najednou ke mně do kuchyně dorazila delegace mravenců. Že prý jsem používal prostředky nepřátelské životnímu prostředí, dráždivě a dokonce jedovaté a oni, obyvatelé mého trávníku proti takovému postupu co nejdůrazněji protestují. Prý už podali stížnost na obecním úřadě, na úřadě pro ochranu životního prostředí a informovali o mém protiprávním postupu předsedkyni strany zelených ve Štýrsku, pani Lechner-Sonjek. Byl jsem překvapen a upozornil je na naši loňskou dohodu, podle níž měli můj trávník do jara opustit. Začali se vymlouvat na problémy v administrativě, personální změny, a že si prostě na takovou dohodu nematují. Měl jsem toho tak akorát dost. Oznámil jsem jim, že problémy s živočišným osazenstvem zahrady se zabývá má žena a aby se tedy obraceli výhradně na ni. Zbledli na smrt (viděli jste už někdy bílého černého mravence?) a kvapně zmizeli. Mraveniště pod keřem je vyklizeno, aniž jsem musel používat další jedovaté prostředky. Kde jsou, nevím, soustředím se na další boj s popencem.
Toho bohdá nebude, aby český zahradník z boje utíkal.

Rizikový management


Co to proboha je? Ptáte se asi. Já se ptal stejně. Dnes už to vím, ale k tomu poznání vedla trnitá cesta, kterou chci na tomto místě popsat. Nebojte se, nezklamu, na konci vám odpověď na onu otázku poskytnu.
Začalo to, jako obvykle, docela nevinně. Z naší koncernové centrály se nahlásila komise, jež prý bude v spolupráci s personálem oddělení zkoumat možná rizika, jež při naší práci mohou vzniknout pro pacienty, personál či dokonce pro existenci našeho oddělení. Zdánlivě dobrá myšlenka. Šéf mne zavolal do kanceláře a sdělil mi, že mne nominoval, abych ve jménu lékařů našeho oddělení s touto komisí spolupracoval. Namítl jsem, že jemu, jakožto šéfovi, jsou možná rizika mnohem lépe známá, protože koneckonců on za všechny ručí. Že já bych mohl někteeré z podstatných rizik nepoznat či přehlédnot, což by mohlo mít fatální následky. Pročež se mi jako nejzpůsobilější pro spolupráci s danou komisí zdá šéf sám osobně. Primář mou argumentaci uznal a projevil ochotu převzít ono místo, jež chtěl původně delegovat na mne. Moje radost trvala jen do dne, kdy se komise v nemocnici objevila. V ten den půl hodinu před zasedáním oné komise, mne zavolala sekretářka, aby mi sdělila, že šéf musel neočekávaně nemocnici opustit (kam, to jem nikdy nezjistil, podezřívám ho, že prostě jen vzal čáru) a proto mám na zasedání oné komise jít já. Proseděl jsem tedy řadu hodin při analýze možných rizik, z nichž většina se mne vůbec nedotýkala a naříkal nad ztraceným časem, který jsem mohl využít mnohem efektivněji, například k léčbě pacientů. Ale osud už vzal svůj běh, jež se nedal ovlivnit.
Dozvěděli jsme se, že je potřeba vzdělat na každém oddělení certifikovaného risikového managera, jenž se má zúčasnit týdenního kurzu, aby se mu dostalo patřičeného vzdělání a po absolvování zkoušky obdržel cetrifikát a mohl se kvalifikovaně věnovat analýze rizik, vznikajících při naší práci. Na základě mé spolupráce s výše jmenovanou komisí jsem se stal jediným kandidátem, jenž měl být daným vzděláním obšťastněn. Patřičně motivován hrozbami sankcí, pokud bych se odvážil odmítnout, navštívil jsem tedy kurz rizikového managementu v Grazu – a připadal jsem si tam jako mimozemšťan. Záhy jsem pochopil, že budu zaškolen do tajů obrovské administrativní obludy, o jejíž poznání nemám ani nejmenší zájem. Zatímco o přestávkách probíhaly vzrušené diskuse účastníků kurzu, seděl jsem u své kávy a snažil jsem se nevnímat. Byl jsem také jediný, kdo neváhal oznámit vedoucímu kurzu, profesionálnímu rizikovému managerovi ze Švýcarska, že ničemu nerozumím. Pro srovnání, rozhovor jisté angažované pracovnice managementu kvality z nejmenované štýrské nemocnice s oním Švýcarem: „Ach, už tomu rozumím. Zde se jasně překrývá ISO 12000 s DNK 43100!“ „Hmmm, to považuji za příliš nebezpečnou hypotézu, zajímavou, ale příliš nebezpečnou!“ Nevíte, o čem teď mluvím? Mohu vás uklidnit, já taky ne. Moje pasivní rezistence ale získávala s přibývajícími dny stále více přiznivců. Od třetího dne mi už kávu nosili mí spojenci a na konci týdne jsem byl maskotem celé skupiny, okolo nějž se shromažďovali účastníci kurzu, chtějící projevit svou frustraci.
Mé nadšení pro rizikokvý management dosáhlo svého vrcholu předposlední den kurzu. Byli jsme už natolik zasvěcení do tajů rizikového managementu (ačkoliv jsem stále nevěděl, o co jde), že jsme měli samostatně pracovat. Jedna skupina měla provést takzvanou top-down analýzu nemocničního zařízení, tedy identifikovat a změřit všechna rizika provozu, druhá skupina pak prováděla takzvanou bottom-up analýzu, tedy analýzu jednotlivého problému a jeho zařadzení do systému. Byl jsem zařazen do skupiny top-down. Všechno mělo svůj nekomplikovaný průběh, až do chvíle, když jsme měli definovat slovo „častost“. Tedy jak často k danému problému v nemocnici dochází (či dojít může – ještě stále mi nikdo nevysvětlil která z těchto dvou alternativ je správná). Co tedy znamená slovo „často“. Projevil jsem svůj názor: „Já si myslím,“ pravil jsem. „Že často je už jednou za měsíc. Když se nějaký problém, který ohrožuje pacienta nebo dokonce provoz, objevuje pravidelně jednou do měsíce, tak je to často a měli bychom se s tím zabývat.“
„Hmmmm,“ odpověděl Švýcar pochybovačně. „To bych netvrdil. Problém, který je častý, s tím musíte prostě žít, ten musí být vaším každodenním průvodcem, ten se musí vyskytovat aspoň několikrát do týdne.“
Samozřejmě jsme odborníkovi věřili a zapsali si do naší analýzy, že „často“ znamená několikrát do týdne.
V polední přestávce zjistila skupina bottom-up, že ve svém středu nemají žádného lékaře a proto se při analýze svého případu – jednalo se o vizitu na jednotce intenzivní péče – nedostanou dál. Přišli tedy poprosit, zda by někdo ze skupiny top-down nemohl přejít do jejich skupiny. Protože jsem ochotný blb a hlavně jsem měl našeho milého Švýcara už plné zuby, přestoupil jsem do skupiny bottom-up a pomohl během jedné hodiny vyřešit onen neřešitelný případ.
Druhý den se ale skupiny vyměnily. A protože jsem zůstával už v oné druhé skupině, očekávala mne druhého dne opět ona top-down analýza. A po necelé hodině jsme dospěli k problému, co znamená slovo „často“. Samozřejmě jsem byl up-to-date a hned jsem se přihlásil. „Často,“ pravil jsem. „znamená, že s tím problémem musíte žít, že je vaším každodenním společníkem, že se s ním musíte setkávat nejméně několikrát do týdne.“
„Hmmmm,“ pravil opět Švýcar. „To bych netvrdil. Několikrát do týdne, to už je extrémní, nebezpečný se problém stává už, když se vyskytuje jednou do měsíce. „Často“ definujeme jako jednou do měsíce. Zapište si to.“
Doufám, že další komentáře nejsou potřebné. Nicméně jsem zkoušku zvládl a jsem certifikovaný rizikový manager. Ach, ještě dlužím odpověď na otázku, co je to ten rizikový management vlastně je! Kdysi se tomu říkalo zdravý rozum. Člověk – tedy vedoucí pracovník – si všiml možného nebo blížícího se nebezpečí a vydal příslušné příkazy, aby se mu zabránilo. Dnes už zdravý rozum neexistuje a spolupracovníci, jež získali na sebevědomí a autonomii, by takového šéfa jednajícího na základě zdravého rozumu, poslali někam. To by způsobilo roztržku na oddělení a zhoršení výkonu a pracovního klimatu. Z toho důvodu si dnes žádný šéf nedovolí svým podřízeným něco přikázat a my hledáme náhradní mechanismy. Hlavní náhražkou za zdravý rozum je pak právě rizikový management. Dané riziko musí být odhaleno, musí být zanalyzováno bottom-up a poté zařazen do top-down, musí být zadokumentováno v počítačovém, pro tento případ stvořeném počítačovém programu. Pak se identifikuje „vlastník rizika“. To je samozřejmě šéf, ovšem pokud není odhalen a informován, nemusí o této skutečnosti vědět a není povinnen reagovat, i kdyby už hořela střecha budovy. Poté se hledají návrhy opatření, které danému problému mají zabránit, vše se zadokumentuje a pošle onomu postiženému šéfovi jakožto i centrální komisi rizikového managementu, jež plní několik kanceláří v centrále koncernu. Pod tímto tlakem se musí daný šéf sklonit a sdělí svým spolupracovníkům, že je třeba přijmout daná opatření a že on za to nemůže, poněvadž k tomu byl přinucen komisí rizikového managementu. Šéf a jeho spolupracovníci tím mají společného nepřítele, jenž je přinutil zjměnit zaběhaný systém, což stmelí kolektiv a zvýší jeho výkonnost.
Doufám, že se mi podařilo principy rizikového managementu dostatečně objasnit. Samozřejmě že tu práci dělám rád.

Litva


Estonsko je v podstatě Tallinn. Ano, jsou tu i jiná města, jako universitní Tartu nebo na ruské hranici ležící Narva. Ale z 1,3 milionu obyvatel žije v hlavním městě 450 000, tedy víc než každý třetí. J            Ještě víc to platí o Lotyšsku, tady je Riga víceméně Lotyšsko – 770 000 obyvatel z 1,9 milionu. Několik městeček na pobřeží dominanci hlavního města zlomit nedokáže.

Litva není Vilnus a Vilnjus není Litva. Ani svou velikostí, (540 000 z 3,4 milionu obyvatel), ale ani svou historií. I když toto město založil velkokníže Geminidas v roce 1316 (brzy bude tedy litevské hlavní město slavit 700 let své existence). Údajně ho k tomu pohnul sen, když po lovu odpočíval na vršku nad soutokem řek Neris a Vilnja. Hlavní město Litvy leželo tehdy u nedalekého hradu Trakai.

Jestli to bylo v důsledku snu nebo ne, volil dobře. V jinak ploché zemi je kopec o výšce několika desítek metrů přímo na soutoku dvou řek naprostou výjimkou a k budování hradu tedy ideální příležitostí. Ten starý hrad stojí dodnes.

Je to jen zřícenina postavená – jak už je na Litvě s nedostatkem kamene zvykem – převážně z cihel, je odtud krásný výhled na celé město a ti, kdo jsou líní nebo neschopní vyjít nahoru pěšky, mohou použít zubačkovou lanovku – rakouský pozdrav do daleké Litvy.

Nový hrad, tedy vlastně zámek, jenž leží pod oním kopcem se starým hradem má pohnutou historii. Někdejší renesanční palác litevských velkoknížat (druhou manželkou polského krále a litevského velkoknížete Zikmunda byla milánská princezna Bona Sforza, která do Vilnjusu přinesla italskou renesanci) byl zničen při ruském vpádu v roce 1655. I když bylo město po několika letech dobyto zpět, nebyl zájem o obnovu zničené knížecí rezidence (od Lublinské unie v roce 1569 byla Litva integrální součástí polského státu a polský král sídlil už výhradně jen ve Varšavě) a v roce 1801, když už byl Vilnjus součástí ruského impéria, Rusové zbytky paláce definitivně zbourali. Až v roce 1997 byly při vykopávkách objeveny základy této budovy a pak bylo rozhodnuto ji obnovit. Stavba byla ukončena minulého roku a v budově se nachází muzeum a koncertní sály.

Vilnjus se pyšní celkem 56 kostely, převážně katolickými, jsou zde ale i kostely ortodoxní. Ty zde stály vlastně už dříve. Už v časech, kdy se Litevci hlásili k pohanství, byla zde čtvrť ruských kupců, kteří už tehdy vyznávali křesťanství. Tři z nich, nalezení jednou ve čtrnáctém století v pohanském Vilnjusu mrtví, jsou jako svatí mučedníci uctíváni v katedrále Boží trojjedinosti. Ta stojí určitě za návštěvu, má naprosto zvláštní ikonostas, jaký jsem ještě nikde neviděl, vlastně člověku chvíli trvá, než přijde na to, že v tomto kostele ikonostas, neodmyslitelná součást ortodoxních kostelů, vůbec je.

Největším kostelem ve Vilnjusu je ovšem kostel svatého Petra a Pavla, stavba barokní postavená z popudu litevského vojevůdce Michala Kazimíra Pace, jenž se pod prahem katedrály nechal pochovat.

Měl to být symbol díků za osvobození města od Rusů. Ti ovšem přišli v roce 1795 znova, v čase ruské okupace sloužil kostel za vojenský sklad, protože jeho přebudování na ortodoxní kostel by bylo příliš drahé. Paradoxní je, že právě tento kostel byl v době sovětské okupace po uzavření vilnjuské katedrály otevřen pro bohoslužby a byl tu dočasně uložen i sarkofág místního svatého – svatého Kazimíra.

Ten je dnes opět uložen v samostatné kapli katedrály, jež je ovšem zasvěcena svatému Stanislavovi, biskupovi krakovskému. Jak je vidět, mají to Litevci s vlastní identitou těžké, zejména pak ve svém vlastním hlavním městě. Polsky se město jmenuje Wilno a z jeho okolí pocházel meziválečný polský prezident Józef Pilsudski. Ten je pochován v krakovském Wawelu, sám si ale žádal, aby jeho srdce bylo pochováno ve Vilnjusu. Když jsem se ovšem zeptal naší průvodkyně, kde je Pilsudského srdce pochováno, odpověděla mi lakonicky „Někde na hřbitově“ a od té chvíle mě neměla ráda. Musel jsem si zjistit sám, že je to na hřbitově ve čtvrti Rasos, vlastně nedaleko městského centra. Na tohoto svého rodáka mají tedy Litevci ne právě pozitivní vzpomínky a nejen proto, že byl Polák (jako po první světové válce velká část místního obyvatelstva). Ale ačkoliv byl Vilnjus v roce 1920 přiřčen Litvě, nechal ho Pilsudski jednoduše vojensky obsadit a postavil velmoci před hotovou věc. Protože si právě zasloužil ostruhy zničením Rudé armády u Varšavy, přešly světové velmoci toto porušení mezinárodního práva mlčením a Vilnjus zůstal až do října 1939 polský. Hlavním městem Litvy se na tu dobu stal Kaunas, který se následkem toho považuje stále ještě za nejlitevštější město a vlastně za „tajné hlavní město Litevské republiky“.  Tady byla ostatně založena i první litevská universita, ta ve Vilnjusu následovala až v roce 1569 jako jezuitská kolej. Jezuity tehdy pozval do Vilnjusu místní biskup, aby jeho poddaní nepřišli na hříšné myšlenky přestupovat na protestantskou víru. Pro jistotu založil onu kolej hned vedle svého sídla. Aby se mu jezuiti náhodou nevymkli. Nevymkli se.  Lutherovy myšlenky na Litvě nezapustily kořeny a Litva zůstala katolickou až za hrob. Důkazem je i relikt skutečně ojedinělý, takzvaná „Hora křížů“ kousek na jih od lotyšské hranice. Vlastně to žádná hora není, jen takový kopeček o výšce slabých 5-6 metrů. On sám ale i celé okolí je poseto tisíci a tisíci kříži, každý turista si může v suvenýrech jeden kříž koupit a pak ho tam zarazit do země. Nekoupili jsme a nezarazili. Pršelo, jen se lilo, a když jsem na mokrém chodníku mezi kříži uklouzl, roztrhl jsem si kabát. Možná by se to nestalo, kdybych tam ten kříž donesl. Kdo tu ovšem byl v roce 1993, byl papež Jan Pavel II (koho to překvapuje, ten byl přece všude). Dal podnět k tomu, aby se na tak památném místě vybudoval klášter a ten tam tedy je taky.

V někdejším biskupském paláci ve Vilnjusu sídlí dnes litevská prezidentka, která má – a teď se držte – velkou popularitu a důvěru obyvatelstva. Má na to prý jednoduchou metodu – nekrade, nepije a mluví pravdu. I když právě z těchto důvodů se nemohla stát komisařkou v Bruselu. Což je jí zřejmě dost jedno. Mimochodem – Litva má na svých 3,4 milionu obyvatel 161!!! poslanců. S tím zřejmě nenadělá nic ani populární paní prezidentka.

Ten litevský svatý Kazimír byl vlastně polský princ, syn Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty, vnučky Zikmunda Lucemburského, starší sestry Ladislava Pohrobka. Do litevských dějin vstoupila jako Alžběta Habsburkovna, protože její otec byl Zikmundův zeť Albrecht Habsburský. Kazimír byl mladším bratrem českého a uherského krále Vladislava I. Jagella a poté, co jeho starší bratr přijal korunu českou a uherskou, měl Kazimír nárok na polský královský trůn. V mládí jej otec poslal do Uher, aby tam zpacifikoval Matyáše Korvína. Dostal tam od Maďarů pořádný výprask a vládnutí ho přestalo bavit. V roce 1483 ve věku 25 let sice převzal z rukou svého otce správu Litvy a přesídlil do Vilnjusu, kde ovšem o rok později následkem svého asketického života zemřel na tuberkulózu. Protože prý po moci netoužil, ale proslavil se péčí o chudé a projevy milosrdnosti, byl v roce 1602 vyhlášen za svatého. Traduje se, že když byla u příležitosti jeho svatořečení otevřena jeho rakev, našli jeho mrtvolu zcela zachovalou ( to prý dělají mykobakterie, tedy původci tuberkulózy velmi rády – uhájí si svůj životní prostor, tedy svou mrtvolu  a hnilobné bakterie se do mrtvoly prostě neprobojují).

Samozřejmě je ve Vilnjusu i katedrála svatého Kazimíra (I když on sám je pochován v oné katedrále svatého Stanislava), je to monumentální barokní kostel s knížecí korunou na vrcholu věže (protože Kazimír byl litevský kníže), zde bylo ovšem Sověty zřízeno – naprosto perverzně – muzeum ateismu. Takže v kostele zasvěcenému místnímu světci museli učitelé při povinných hodinách ateismu vysvětlovat dětem, že Bůh neexistuje. Nepomohlo to, Litevci zůstali katoličtí a jsou jimi i dnes. Sověti si s jedinou svou svazovou republikou, jež tak tvrdošíjně trvala na svém náboženství, nevěděli tak docela rady. Nakonec povolili v Kaunasu jediný katolický seminář pro výchovu katolických kněží v celém sovětském impériu a Litevci si mohli postavit na kaunaském náměstí dokonce sochu svého buditele Maironise. Problém byl v tom, že Maironis (vlastním jménem Jonas Mačiulis) byl katolický kněz a k jeho oděvu tedy automaticky patřil kříž na krku. Po dlouhých jednáních byl dohodnut kompromis (i komunisté se v Litvě museli smířit s kompromisem). Maironis mohl být znázorněn v kněžském rouchu (stejně nikdy nic jiného nenosil), drží si ale ruku zamyšleně pod bradou a tím je kříž zakryt).

Ani černou madonu z 16 století, nacházející se nad branou „Ranního svítání“ si komunisté nedovolili dát pryč či dokonce zničit – přece se jen jedná o ochránkyni města a člověk nemohl vědět, co se stane, kdyby ji odstranil. Ani Madona ale Vilnjusu příliš nepomohla. Napřed se ho zmocnili v roce 1795 Rusové, pak v roce 1915 Němci, v roce 1920 Poláci, a když se konečně stal v roce 1939 litevským, přešla celá Litva v roce 1940 do svazku bratrských sovětských republik. Přesto proudí k madoně tisíce poutníků, aby se zde pomodlili. Nejslavnější z nich byl – můžete jednou hádat – samozřejmě Jan Pavel II. Jeho pamětní tabule jsou na mnoha místech, Karlovi Wojtylovi byli Litevci ochotni odpustit dokonce i to, že byl Polák. Hlavně že pomohl zbavit je komunistů.

Kaunas se ostatně pyšní mostem, který byl po 12 let nejdelším mostem v Evropě, přejít ho trvalo totiž bezmála dva týdny. Vysvětlení je prosté. Řeka Němen byla po třetím dělení Polska hranicí mezi Ruskem, kde platil juliánský kalendář a Pruskem s kalendářem gregoriánským. Po Vídeňském kongresu postoupili Rusové dále na západ a most se zkrátil na normální délku.

V Kaunasu si taky připomínají událost, jež rozhodujícím způsobem změnila světové dějiny. V roce 1812 právě tady Napoleon překročil se svou Grand Armée ruskou hranici. Vtom prý vyběhl z křoví zajíc, pod Napoleonem se splašil kůň a francouzský císař z něj spadl. To bylo všeobecně považováno za zlé znamení, a jak Napoleonovo tažení do Ruska dopadlo, víme všichni. Kaunasané se rozhodli tuto historickou událost zvěčnit památníkem, nepostavili jen ale Napoleonovi, jenž je zklamal v nadějích na zbavení se ruské nadvlády a taky svou snahou vytlouct z nich podle ideálů francouzské revoluce jejich katolictví, nýbrž tomu zajíci.

Staré vilniuské město je poměrně malé, s Rigou se rozhodně nemůže měřit. Jeho velikosti odpovídají ale i ceny, takže se zde člověk může najíst a napít za skutečně rozumné ceny a večerní Vilnjus má své kouzlo. Litevské pivo má značku Švyturys a je docela pitné. Litva je celkově cenově z pobaltských států nejpřijatelnější a nevěřím, že je tomu jen proto, že nemá euro. Chce ostatně k Eurozóně přistoupit už k prvnímu lednu 2015.

A jak už jsem napsal, Litva není jen Vilnjus. Je zde Klajpeda, trošku v porovnání s velkolepě zrenovovaným Vilnjusem zanedbaná a proto i frustrovaná, ale tak je to prostě všude na světě, státní peníze plynou do hlavního města, přesněji řečeno, zdráhají se je opustit. Nejbohatším městem Litvy je ale údajně Klajpeda, velký obchodní přístav u ústí řeky Němenu, největší litevské řeky. I Klajpeda (německy Memel) má pohnutou historii. Do roku 1920 byl Memel nejsevernějším městem Německa. Poté byl od Německa oddělen, spravován Francouzi a poté obsazen Litevci. Hned po obsazení Československa požadoval Hitler vrácení města Německu, což Litva v dubnu 1939 učinila. Hitler vtáhl do Memelu a hovořil k shromážděnému nadšenému (skoro 100 procent obyvatelstva tvořili tehdy Němci) obyvatelstvu z balkónu místního divadla. Všichni stáli tváří k němu a jásali, jen jedna osoba stála k němu obrácená zády a nejásala. Byla to socha Ännchen von Tharau, děvčete, o níž se kdysi psal zamilované básně pruský básník Simon Dach.

Psal je vlastně na objednávku pro jistého Johanna von Klinsporn, který ale ani takto neměl u oné dívky úspěch. Ale ačkoliv mu báseň „Ännchen von Tharau“ nepřinesly vytouženou lásku, báseň byla zhudebněna a je nejznámější lidovou písní v oblasti Pruska a severní Litvy. Proto si Anička zasloužila svou sochu před klajpedským divadlem a proto tak rozčílila velkého Adolfa. Ten poté trval na jejím odstranění – a v tom dokázal být nekompromisní – i lev v bratislavském přístavu musel po jeho podrážděném výroku „Ta kočka musí pryč“ zmizet. Anička tedy zmizela taky a po ní i celý Memel. Po dobytí města ruskými vojsky byli Němci vystěhováni (na tuto historii upomíná dojemný památník před klajpedským nádražím) a poté se město stalo uzavřenou vojenskou sovětskou zónou. S tímto dědictvím bojuje dodnes. Mezi nové moderní domy se stále míchají otřesné bytovky z komunistických časů, přístav je moderně rozbudovaný, ale v jeho blízkosti stojí jako relikt opuštěná a rozpadající se velká kasárna. Klajpeda je prý nejmladším městem Litvy – co se týká skladby obyvatelstva. Stěhují se tam ti, kdo doufají v kariéru a troufají si vydělat peníze. Nakolik jsou úspěšní, to nevím, ale minimálně z mého pohledu byla nejhezčí děvčata v Pobaltí ne v Lotyšsku, jak jsem si myslel, ale na Litvě, konkrétně v Klajpedě. Město samotné tedy lákavé není, vedle hezké obsluhy v barech a restauracích je zde ale i krásná příroda – totiž kurská kosa, která odděluje obrovský sladkovodní záliv ústí Němenu od Baltského moře. Kouzlo písečných dun, malebných rybářských městeček a vesniček přilákal kdysi i Thomase Manna, který si tu na 99 let pronajal dům. Strávil zde ovšem jen tři léta 1930 – 1932, pak už měl věčných nacistických provokací dost a odstěhoval se do Ameriky.

Kurskou kosu si rozdělili Litevci a Rusové (téměř) půl na půl, k mému úžasu dostali Litevci o 4 kilometry víc, protože jinak by hranice běžela přímo přes náměstí v největším městečku této přírodní rezervace jménem Nida. Je tam hezky, dobrá káva, litevské likéry (i estonský Vanna Tallinn jsem tam viděl) ovšem na koupání to není. Ty likéry jsou totiž ochranou proti zimě. A opodál obrovské sluneční hodiny (zajímavé je budovat sluneční hodiny v zemi, kde chybí slunce) jež jsou symbolem pohanské minulosti Litvy, na niž jsou Litevci hrdí.

P1060150

Litva má tedy nemálo problémů s vlastní identitou. Hrdá na své pohanství, ale bigotně katolická, po staletí ve společném státě s Poláky, dnes ale velkého bratra spíše nesnášející a snažící se na společné dějiny zapomenout nebo je aspoň bagatelizovat, nenávidějící Rusy na jejich několikastaletý útlak, ale hospodářky na Rusko pevně navázána a na něm závislá.  Hrdě ukazující své někdejší území, sahající od Moskvy až k Černému moři, ale vědoma si svého současného skromného rozměru.

Možná i proto vznikla ve Vilnjusu „Nezávislá republika Užupis“ spolek litevských intelektuálů na břehu říčky Vilnji. Sídlo vlády má v hospodě „Užupio Kaviné“, ovšem když jsme tam byli, právě tam taky chcípl pes. Nepomohlo ani, že patronem Res Publiky Užupis je Franz Zappa a jejími vyslanci mnohé důležité osoby jako například i Dalajláma. S kodaňskou Christianií se Užupis porovnávat nedá a možná ani nechce. Ovšem její ústava stojí za prostudování, zejména její jedenáctý paragraf, který zní:

„Každý má právo zemřít, nikdo není ale povinen to učinit.“

Největší šílenství lidstva v dějinách


Největší šílenství lidstva začalo právě před sto lety a trvalo s dvacetiletou přestávkou na oddych bezmála 31 let. Dnes si to vlastně ani nedokážeme představit, že se byli lidé schopni zabíjet ne po stovkách, po tisících ale po miliónech, aniž by vlastně věděli, proč to dělají. Bylo třeba vyhrát válku. Ale proč? Proč ta válka vlastně byla?
Samozřejmě za ní byly strategické zájmy, především zájmy ekonomické. Velká Británie a Francie si zajistily v osmnáctém a devatenáctém století rozsáhlé koloniální državy. Co začalo jako misijní činnost, změnilo se v běhu času na důležitý hospodářský faktor. Kolonie byly poslušný odběratel zboží bez ohledu na jeho kvalitu a cenu a dodavatel surovin za ceny, které diktovaly mateřské země. Tyto koloniální trhy byly uzavřeny systémem cel a proto pro jiné státy nedosažitelné.
Což muselo nejvíc vadit Německu. To díky své rozdrobenosti, kterou dokázalo překonat až v roce 1870, mělo velký handicap při dělení světa a dostalo se na ně jen pár drobků- jako například dnešní Nanibie, Tanzánie, Togo a Kamerun. Co to bylo proti Francouzské západní a rovníkové Africe sahající od Alžírska až k Pobřeží Slonoviny a do Gabunu či na Madagaskar a Francii patřila i celá Indočína s dnešním Vietnamem, Laosem a Kambodžou a v Jižní Americe mělo francouzské Impérium aspoň francouzskou Guayanu. Ale ani Francie se nemohla měřit s impériem Anglickým, obsahujícím celé císařství Indické, téměř kompletní řadu držav v Africe spojující sever s jihem od Egypta až po jižní Afriku (v cestě stála jen ta proklatá německá Tanzánie) a v nekonečném množství ostrovů v Pacifiku a v Indickém oceánu, zajišťující anglické flotile bezpečné přístavy kdekoliv na světě. Někde stačilo mít jen otevřená dvířka, jako například Honkong jako bránu do na obrovský čínský trh. Rusové expandovali do střední Asie a na dálný východ, jen Německo a Rakousko přišly zkrátka. To je spojovalo víc než společný úřední jazyk. Jediný prostor, který byl ještě volný, tedy před krátkou dobou vyklizený jinou velmocí, osmanským Tureckem, byl Balkán. A Turecko, toužící po modernizaci a po evropském zboží, bylo velkou příležitostí pro německý průmysl, který se zalykal vlastní nadprodukcí a omezeními možnost jejího vývozu. Že nakonec válku začalo Rakousko, které vlastně nemělo co získat, je paradoxem, jaké píší dějiny hodně rády.
Svět v roce 1914 nezažil „pořádnou“ válku už 43 let, tedy skoro dvě generace (posledními velkými vojenskými střetnutími byla občanská válka v Americe 1861 – 1865 a německo-francouzská válka v roce 1870). Dvě generace tedy už žily v míru, pamětníci posledních válek už zemřeli nebo byli starci nad hrobem (průměrný věk byl tehdy mnohem nižší než dnes) a neměli už do dění moc co hovořit. Navíc ony poslední války, které vedlo Německo proti Rakousku v roce 1866, a proti Francii v roce 1870, byly spíše svůdnou vzpomínkou. Obě byly rozhodnuty rychle, za cenu malých ztrát, zato přinesly vítězům hodně slávy. Zničující americká občanská válka, která byla v podstatě první moderní válkou, v níž rozhodovalo vyčerpání zdrojů a ne statečnost či strategické schopnosti, byla daleko a Evropanům toho mnoho neříkala.
Životní úroveň v posledních desetiletích před rokem 1914 stále stoupala, až na velkou hospodářskou krizi v devadesátých letech devatenáctého století se lidem dařilo v podstatě stále lépe – vlastně poprvé v historii víceméně dobře – aspoň tedy většině z nich. Sociální demokracie a odborové hnutí vybojovalo přerozdělovací systém, který výrazně zvedl koupěschopnost obyvatelstva, zavedl placenou dovolenou, život se výrazně zlepšil – a lidé měli pocit, že se nudí, hlavně ti mladí. První světové válce se někdy říkalo, že vznikla z nudy a blahobytu. Není to samozřejmě pravda, za jejím vznikem stály strategické hospodářské zájmy, ovšem fakt, že její výbuch vyvolal mezi obyvatelstvem spíše nadšení než strach a skepsi, se dá tomuto fenoménu připsat. Josef Švejk a česká „Simulantenbande“ byla spíše výjimkou. Rakouská mládež byla asi opravdu jediná, které se do války příliš nechtělo, za to byla odměněna právem tuto válku zahájit.
Když to celé šílenství začalo, bylo skoro ve všech zemích přivítáno s euforií, jako jakési osvobození z nudy denního života a možnost vykonání hrdinství a sklizení slávy. Ani Kongres socialistické internacionály, vlastně mezinárodní sdružení dělníků, na které čekalo největší utrpení a lidské ztráty, si nedovolil se proti válce postavit. Schválil ji a podepsal si tak svůj vlastní rozsudek smrti. Napětí totiž rostlo už několik desetiletí. Proti sobě stály už dvacet let dva útvary – trojspolek Německa, Rakouska a Itálie proti Trojdohodě Francie, Velké Británie a Ruska. Jestliže disponovala Trojdohoda mnohem větším hospodářským a lidským potenciálem, byla mnohem méně kompatibilní než Trojspolek. Francie s Velkou Británií byly přes 600 let znepřáteleny na život a na smrt a vedly proti sobě nesčetně válek, než francouzská císařská garda vykrvácela u Waterloo pod palbou britských děl. Že se byly tyto dvě země ochotny spojit proti společnému ohrožení, které v druhé polovině devatenáctého století začalo představovat expandující Německo, se podobalo tak trochu zázraku. A zaostalé Rusko daleko na východě bylo v tomto klubu stejně jen trpěným členem z nutnosti, protože kulturně, ekonomicky ani politicky nemělo ostatním dvěma spojencům co nabídnout – kromě otevření druhé fronty na východě v případě, kdyby se Německo skutečně chtělo do válečného dobrodružství pustit. Že na to frustrované a celními bariérami rozhozenými po celém světě omezované Německo myslí, dávala najevo stavba vojenského námořnictva a ponorkové flotily. Trojspolek Německa, Rakouska a Itálie se taky jevil mnohem homogennější, tyto tři země spojovaly společné zájmy i společná frustrace, (I Itálie byla až do roku 1870 rozdrobená a tak přišla při dělení kolonií zkrátka, Libye a Somálsko ji naprosto neuspokojovaly). Německo a Rakousko spojoval pak i společný jazyk. I kulturní rozdíly byly mnohem menší než u Trojdohody. Snaha anglického krále Eduarda VII. tento spolek roztrhnout, kdy se při své návštěvě v Bad Ischlu snažil v roce 1907 několik týdnů přesvědčit rakouského císaře Františka Josefa o potřebě izolace Německa, byla marná, vazby mezi Rakouskem a Německem byly už příliš silné, Rakousko už pečovalo víc o zájmy německé než vlastní. Napětí tedy panovalo už dlouho, vybíjelo se zatím v lokálních konfliktech, jako byly dvě balkánské války 1912 a 1913, kterých si západní svět sotva všiml. (Balkán byl tehdy stejně jako dnes oblastí, kam se člověk raději nedívá) Jenže myšlení lidí bylo na konflikt připraveno, přesněji řečeno, přestalo se ho bát.
Svět se podobal sudu se střelným prachem a stačila jen malá rozbuška, aby explodoval. Tou se stalo několik výstřelů v Sarajevu, které ukončily život Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželky. Záminka byla tu, touze lidí po dobrodružství a hrdinství mohla být dána volná cesta.
Vše šlo ráz na ráz. 28 července – tedy v pondělí před sty lety vyhlásilo Rakousko válku Srbsku. V představě rychlého a snadného vítězství, které mělo otevřít Rakousku a Německu cestu do Turecka a na lákavé středoasijské trhy. 30. července vyhlásilo Rusko všeobecnou mobilizaci. 31. července následovalo všeobecná mobilizace v Rakousku-Uhersku. Belgii, Švýcarsku ( že se Švýcarsko do první světové války nezapojilo, mělo důvod jen v tom, že se Švýcaři nedokázali dohodnout, proti komu mají bojovat. Francouzské kantony chtěly bojovat proti Německu, německé proti Francii, italské pak ještě nebyly rozhodnuty a tak nakonec Švýcaři nebojovali vůbec, což zemi nesmírně prospělo) a Holandsku.
1.srpna vyhlásilo Německo válku Rusku, Francouzi pak válku Německu a Italové dostali v poslední chvíli strach, vyhlásili neutralitu a vyčkávali, ke komu bude lepší se přidat. 3. srpna vpochodovala německá vojska do Belgie, čímž si už navždy zasloužila nálepku agresora, a 4. srpna vyhlásila Velká Británie válku Německu a Rusko Francii a Velké Británii. Během jednoho týdne stála celá Evropa ve válce, o níž ještě před dvěma měsíci neměla tušení. Zítra to tedy bude přesně sto let, kdy bylo neodvolatelně zaděláno na největší šílenství, do kterého se svět kdy měl pustit.
Po masakrech v belgických městech Dinantu a v Loevenu si pak Němci definitivně vysloužili nálepku krvežíznivých barbarů, proti nimž se musí spojit celý svět, což mělo velký ohlas především v britských koloniích a dominiích, kde se začali masově hlásit dobrovolníci do britské armády. (V Loevenu došlo pravděpodobně omylem ke střelbě mezi dvěma německými patrolami, jenže střelba byla přisouzena belgickým ostřelovačům. Zato Němci vypálili celé město, zmasakrovali skoro tři sta civilů a zbytek obyvatelstva přinutili město opustit.) Protože přitom byla zničena celá čtvrť prastaré university, bylo neštěstí pro Němce hotovo. Až do roku 1918 se loevenským masakrem argumentovalo jako důvod nutnosti zničení německé vojenské síly.
V podstatě ale nejen v Británii, ale ve všech zemích se hlásili mladí muži nadšeně a euforicky do války – aniž by tušili, co je čeká. Poslední válka v roce 1871 trvala přece jen několik týdnů, než se francouzský odpor zhroutil. Jestliže Němci nechápali, proč by tomu mělo být tentokrát jinak, Francouzi zase prahli po pomstě a věřili, že s podporou Británie a Ruska se jí i rychle a slavně dočkají. Od roku 1870 se ale něco málo změnilo. Vlastně to byl jen jeden vynález, původně britský, který tak úžasně pomohl k potlačování černošského odboje v Africe – a to byl kulomet. Už od osmnáctého století nerozhodovaly o výsledku bitev šermířské schopnosti vojáků, či spolupráce pikanýrů a mušketýrů při odrážení jezdeckých útoků, ale jen rychlost palby. Zda dokázali vojáci vystřelit dvakrát nebo třikrát za minutu bylo pro vývoj vojenského střetnutí naprosto rozhodující. Automatické pušky opakovačky se zadním nabíjením použité v prusko-rakouské válce zrychlily podstatně střelbu. Oslabily sice její přesnost, ale poprvé dokázaly zastavit tradiční bodákové útoky, jak se ukázalo v bitvě u Hradce Králové. Když byly ale takovými zbraněmi vyzbrojeny obě strany, jako tomu bylo v americké občanské válce, stala se válka poprvé skutečným masakrem a válku mohla vyhrát jen ta strana, která mohla nabídnout víc „kanonenfutter“. A pak vynalezl Brit amerického původu Hiram Stevens Maxim v roce 1883 automatickou zbraň s automatickým vyhazováním nábojnic – udeřila porodní hodina kulometu. Maxim byl universální vynálezce, kromě svého epochálního vynálezu na zabíjení lidí objevil i kulmu, či pastičku na myši. Z Ameriky emigroval rozladěn řadou prohraných patentních sporů s jiným universálním vynálezcem Tomášem Alvou Edisonem. Onen vražedný vynález mu přinesl šlechtický titul od královny Viktorie – ten se dal totiž s velkým úspěchem nasadit proti Arabům v Súdánu či proti černochům na jihu Afriky, ani Búrové nedokázali této strašné nové zbrani čelit. Byl to kulomet, který definitivně zafixoval a stabilizoval britské koloniální impérium. Kulomety změnily naprosto charakter války, přímý útok na nepřátelské pozice byl odsouzen předem k neúspěchu anebo byl úspěch (často jen částečný a dočasný) vykoupen obrovskými ztrátami, které prakticky znemožňovaly územní zisky udržet. Během krátké doby se tak natáhla souvislá fronta od švýcarské hranice až po Severní moře – a nebyla k prolomení.
Němci byli v září 1914 blízko úspěchu, téměř se jim podařilo zopakovat rok 1870, ale byly to právě britské jednotky, které zastavily německý postup na řece Marně a velitel německého generálního štábu von Moltke už tehdy prohlásil „prohráli jsme válku, je třeba začít vyjednávat o míru, dokud je naše situace výhodná“. Nikdo ho neposlouchal, i když někdy mohou mít i generálové dobré nápady. Von Moltke správně pochopil, že Německo nemá zdroje na vedení dlouhodobé války a hlavně není schopno takovou válku vyhrát. Za to byl hned 14. září 1914 odvolán a nahrazen generálporučíkem Erichem von Falkehayn, který tolik nepřemýšlel.
To, že byl von Moltke nepochopen, mělo stát životy miliony lidí, hlavně mladých mužů na obou stranách. Generálové si s novou situací zákopové poziční války prostě nevěděli rady. Byl to naprosto nový fenomén, který neznali. Znali jen taktiku čelních útoků a ty pravidelně a naprosto zbytečně opakovali za cenu nesmírných lidských ztrát. Generál Joffre tak poslal na smrt miliony Francouzů – zcela nesmyslně v představě, že „nicnedělání a zahálení v zákopech podkopává morálku vojska“. Když jsem viděl jeho bustu v pařížské Invalidovně, kde je představen jako HRDINA!!!, udělalo se mi špatně od žaludku. Ale to je můj problém, mám prostě příliš mnoho informací.
Při marných pokusech o prolomení fronty u Verdunu zahynulo na 700 000 lidí, při spojenecké ofenzívě u Sommy 1 000 000, slovy 1 milion!!! lidí – odměnou byl posun fronty o 12 kilometrů v délce 40km! Z britského expedičního sboru, který přistál v srpnu 1914 ve Francii, bylo na konci roku bojeschopných 10, slovy deset! procent. Zbytek byl buď mrtev nebo nenapravitelně zmrzačen. Stejně krvavé masakry se odehrávaly na východní frontě v Prusku, kde vykrváceli Rusové a v Karpatech – kde ztratila rakouská vojska tolik mužů, že se z toho už nikdy nevzpamatovala. Ale bojovalo se i na Balkáně (Srbové sice odrazili rakouský útok, pak ale museli před Němci ustoupit až do Řecka, první světovou válku nepřežilo z pětimilionového obyvatelstva Srbska 25 procent!) A bojovalo se i v Turecku, protože Turci vstoupili do války po boku strategického spojence Německa a tehdejší ministr obrany Británie Winston Churchill dostal šílený nápad, že by dobytím Dardanel přinutil Turecko ke kapitulaci a Rusku uvolnil mořské cesty do Středozemního moře. U Gallipoli vykrvácely desítky tisíc Britů, Australanů a Novozélanďanů aniž by čehokoliv dosáhli, na straně vítězů zde sklidil své první vavříny generál Mustafa Kemal Paša, jenž se později stal Atatürkem a zakladatelem moderního tureckého státu.
Itálie se rozhodla vstoupit do války až 23. května 1915, a to na opačné straně, než se očekávalo. Přidala se k Trojdohodě a napadla svého někdejšího spojence – Rakousko. Jedenáct krvavých italských ofenzív na řece Soči v dnešním Slovinsku přineslo smrt statisícům – opět aniž by se čehokoliv dosáhlo. Když pojedete úzkým údolím této řeky se strmými svahy na obou stranách, pochopíte proč. Jen šílenec mohl poslat vojáky do ofenzív do neschůdných kopců proti zakopanému nepříteli s kulomety a děly. Přesto dokázali Italové Rakušany dostat pod tlak a těm nezbylo, než si pozvat na pomoc šest německých divizí a použít otravné plyny, aby prorazili italskou frontu. Podařilo se to u Caporetta (dnešní slovinské městečko Kobrid), vyznamenal se tam tehdy mladý poručík Erwin Rommel, na kterého čekala hvězdná kariéra. Italové bez plynových masek byli lehkou kořistí, fronta se dočasně posunula až k řece Piávě, ale tam ustrnula na další tři roky.
Bezmocnost při pokusech zdolat nepřátelské zákopy přinášela stále nové vynálezy, které měly zdokonalit zabíjení nepřátel, ale i ochranu vlastních vojáků. Poprvé v historii se odehrávaly boje ve vzduchu. Letectvo mělo původně jen výzvědnou a pozorovací funkci,(tuto přebrala od kavalerie, která se tím stala víceméně zbytečnou), ale když začaly nepřátelská letadla výzvědné letouny a vzducholodě sestřelovat, musely se tyto bránit. Původně se s boji ve vzduchu vůbec nepočítalo, ale pak byl jednoduše přimontován kulomet na letadlo a začalo zabíjení i ve vzduchu. Co začalo jako určitá forma rytířských turnajů (zvlášť slavný byl německý „červený baron“ Manfréd von Richthofen a jeho bratr Lothar) skončilo opět nelítostným vražděním ve výškách (zejména když britské velení odmítalo vydat svým pilotům padáky v obavách, že by předčasně opouštěli drahocenné letouny a nechalo je zbytečně umírat). Pak někoho napadlo, že by se z letadel daly dobře shazovat bomby na nepřátelská postavení. Pak přišly tanky. Byly odolné proti kulometné palbě a tím pádem schopny prorazit nepřátelskou frontu. Sice se při prvním použití na Sommě všechny až na jeden pokazily, psychologický účinek byl ale obrovský.
Poté, co se na východě zhroutilo carské Rusko a bolševici uzavřeli s Německem potupný ale přece jen mír (znamenal mimo jiné dočasný vznik samostatné Ukrajiny v dnešních hranicích a její německý protektorát, jak jsem psal ve svém článku o historii této země), mohli konečně Němci přesunout všechny své síly na západní frontu. Ale i to stačilo jen na částečné úspěchy. Válku rozhodl vstup Spojených států amerických do války, jehož podnětem bylo potopení lodi Lusitanie německou ponorkou. Proti takové převaze nemohli už Němci vzdorovat a jejich generálové se v podstatě rozumně rozhodli kapitulovat, ještě když jejich jednotky stály na nepřátelském území. Co ovšem následovalo, byla orgie pomsty. Německo bylo poníženo, zatíženo nesplatitelnými reparacemi, muselo se vzdát území Alsaska a Lotrinska i území na východě, kde vzniklo nové Polsko. Velké části území na západě byly obsazeny jako záloha na reparační platby Potupný mír v pavilónku Trianon ve versailleských zahradách byl podnětem k novému konfliktu. Neuplynuly ani tři roky a v mnichovských pivnicích už řečnil před velkým obecenstvem bývalý desátník německé armády, ovšem rakouský občan – Adolf Hitler a volal po pomstě. A byl vyslyšen. Šílenství masového vraždění mělo vstoupit do své nové, ještě hroznější fáze.
To vše začalo před sto lety z pouhé bezstarostnosti a entuziasmu. Předpokládalo se, že při tehdejší provázanosti národních ekonomik a stavu válečné techniky je stejně dlouhá a velká válka nemožná. Pokud vám to připomíná některé úvahy a výroky politiků ze současnosti, není to podobnost náhodná. Podobně totiž mysleli lidé vždy. I dnes ale panuje na světě napětí, dané tentokrát počínajícím nebo aspoň hrozícím nedostatkem přírodních zdrojů a boje o každý ostrůvek v moři, pod kterým by se mohlo nacházet ložisko ropy, jsou na denním pořádku. Poučilo se lidstvo na těch sto let? Na první pohled to tak opravdu nevypadá, právě sto let od začátku první světové války zuří na světě tolik válečných konfliktů jako snad ještě nikdy od roku 1945. Lidé umírají v Sýrii, Gaze, Iráku, Libyi, na Ukrajině, občanská válka zuří i v Somálsku (tu už nikdo ani neregistruje), v Mali či v Nigérii. Přesto je něco jinak. Evropská Unie přece jen znamená stabilitu v centru starého kontinentu, je to dostatečně robusní struktura, aby zabránila celoevropskému konfliktu. Asie či Afrika ovšem takovou strukturu nemají a zde je situace mnohem labilnější (Liga arabských států nemá zdaleka tak pevnou strukturu a schopnost sledovat společnou politickou linii. Sice i v Evropě při posledních volbách získaly na síle strany nacionalistické, toužící po rozpadu této struktury a zavedení národních autoritativních režimů, nemají ale sílu, aby proces integrace zvrátily. Jejich pokusy vytvořit v evropském parlamentu vlastní frakci selhaly, je už v jejich národním charakteru, že nejsou připraveny na spolupráci s jinými národy. Není je třeba brát příliš vážně, jejich voliče ale ano. Pokud si politici myslí, že se bláznovství roku 1914 už nikdy nemůže opakovat, dokazují právě to, že nic nepochopili. Ani v roce 1914 si nikdo nedokázal představit, že by se něco podobného mohlo stát. Jen pár jestřábů v generálních štábech spřádalo svoje sítě a toužilo po slávě vítěze a po svých památnících. Myslíte si opravdu, že dnes takoví jestřábi nejsou?
Rozdrobení Evropy znovu na národní se žárlivostí a tlumenou nenávistí se pozorující státy by byl první krok do záhuby.