Month: March 2014

Reanimace

                Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.

                Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale přistupovali okamžitě přímo k akci. Jednou jsem byl postižen sám. V kostele v Tatranské Lomnici mi náhle přišlo zle – není divu, kostel byl malý a přeplněný a já jsem byl patnáctiletý puberťák. Probuzení nebylo právě příjemné. Ležel jsem na chodníku před kostelem a  vedle mne klečel velký vousatý Maďar a nekompromisně mi stláčel hrudník bez ohledu na to, že jsem se mu snažil vysvětlit, že už jsem při vědomí. Naštěstí to pochopil aspoň předtím, než začal s umělým dýcháním.

                Jednou nám z hor do popradské nemocnice přivezli Němce. Bolesti na hrudníku, svíjel se a naříkal. Natočili jsme EKG a bylo v pořádku. Němec ale naříkal čím dál víc. Udělali jsme ultrazvuk, srdce bylo v pořádku, srdeční enzymy taky v normě. Co ten chlap má? Pravda se projevila až po několika hodinách. Na prsou začala vystupovat velká krevní podlitina způsobená polámanými žebry. Až když dorazila zásstupkyně primáře Schwarzová, ovládající němčinu, dozvěděli jsme se pravdu. Zkolaboval stejně jako já v onom kostele. A když se probudil, byl už v práci angažovaných Maďarů, neznajících při oživování bezvědomého člověka bratra a to ani bratra Němce. Prý se jim snažil vysvětlit, že je už při vědomí, ale neuspěl. Vždy, když chtěl něco říci, stlačili mu znova hrudník a navíc křičeli svou nesrozumitelnou řečí, takže se Němec disciplinovaně podřídil a nechal se křísit, dokud nepřijela záchranka. Ach, ta německá disciplína!

                V Popradě jsme měli pacienta, který byl reanimovaný – a úspěšně – čtyřikrát. Měl totiž to štěstí, že vždy zkolaboval v nemocnici, když čekal na nějaký termín k vyšetření. Dnes by měl už dávno v srdci implantovaný defibrilátor, tehdy ale tato možnost  ještě nebyla. A tak byl vždy znovu a znovu přiváděn k životu a pak jsme mu dávali led na polámaná žebra a tabletky proti bolesti. Jednou když se zase jednou probral na naší jednotce intenzivní péče, mi vyprávěl. „Tentokrát to bylo hrozné, pane doktore. Proberu se a myslel jsem, že jsem se zbláznil. Skákala po mně taková obrovská zarostlá opice a hrozně to bolelo.“ (Ta opice byl ředitel nemocnice, skvělý člověk a vynikající lékař, ale pacient v stavu reanimace zřejmě není schopen lékařské kvality svého zachránce správně ocenit).

                Když pacient zkolabuje na oddělení, spustí se alarm a všichni běhají sem a tam jako otrávené myši, protože jim alarm nesdělil, kde objekt zachraňovacích akcí leží. K reanimaci se totiž startuje neprodleně a během. Výjimkou byl kolega Geschev, s nímž jsem pracoval pár měsíců na Stolzalpe v Rakousku. Byl to krásný muž a velmi si potrpěl na svůj vzhled. Pokud měl službu on, přicházel k reanimaci sice o dvacet minut později, ale osprchován, učesán a naparfémován. Zajímavé je, že sestřičky, které musely oživovat dvacet minut bez něj, mu to neměly za zlé, ale právě naopak. Chválily jej slovy:: „Ten neběhá k reanimaci jako vy všichni ostatní, pomačkaní a rozcuchaní, na něj je radost pohledět.“

                Ne, nedokázal jsem převzít Geschevův styl, i když bych si tím určitě u našeho středního zdravotního personálu šplhl. Možná je to tím, že bych se ani sprchou, ani hřebenem ani voňavkou nedokázal propracovat svým vzhledem na Geschevovu úroveň. Jak jsem řekl, byl to krásný chlap. (Žádný můj subjektivní názor, potvrzeno řadou kvalifikovaných ženských hlasů).

                Byl jsem na Stolzalpe asi 3 nebo 4 roky, když jsme z ortopedie dostali pacienta po reanimaci. Zkolaboval na pokoji, na EKG měl fibrilaci komor, po elektrickém šoku se vzpamatoval, probral k životu a přivezli mi jej na intenzivku. Bohužel ten jeho srdeční rytmus nedržel dlouho. Po několika minutách zase fibrilace, elektrický výboj, normální rytmus. Dostal léky na stabilizaci rytmu, půlhodinu později další záchvat fibrilace. Elektrický výboj a člověk se s ním zase mohl bavit. Vyměnil jsem léky, půl hodiny později další fibrilace. A tak se to opakovalo dál a dál, jako na potvoru jsem měl noční službu, takže jsem si to mohl vychutnávat. Celkem jsem jej defibriloval 360 Jouly čtyřicetsedmkrát. Záchvaty se opakovaly stále častěji, po půlnoci už v dvouminutových intervalech – to jsem byl přesvědčen, že jej ztratím. Nakonec se podařilo kombinací magnézia a betablokátoru do žíly, jakož i Sedacoronu podávaného kontinuálně stlačit jeho srdeční frekvenci pod 30 za minutu a záchvaty přestaly. O půl druhé jsem si šel lehnout – na volnou postel na intenzivce, protože opustit jednotku jsem si netroufal. Další záchvat ale už nepřišel, pacient spal a já snad – možná  – trošku taky. Ráno jem referoval na sezení, že se mi podařilo pacienta zastabilizovat a byl jsem na svůj výkon patřičně hrdý.

                Ne na dlouho. Šéf se rozhodl absolvovat na jednotce intenzivní péče vizitu. Jakmile jej pacient uviděl, zdvihl se mu vzrušním nad takovou poctou puls na čtyřicet a už tu byly znova křeče, bezvědomí a fibrilace komor. Elektrický šok, odstranění šéfa z místnosti a vše bylo zase v pořádku.

                Podařilo se nám ho přepravit na kliniku do Grazu (pacienta, ne šéfa!), přičemž jsme po celou dobu transportu úzkostně dbali na to, aby jeho srdeční frekvence nepřekročila třicet za minutu. Na klinice ale usoudili, že jsme hlupáci, protože tak nízká frekvence je pacientovi škodlivá. Dali mu kardiostimulátor, aby jeho poruchy rytmu přestimulovali. Po prvním implusu měl už zase fibrilaci komor. Nakonec přece jen dali na nás a vyšetřili ho srdečním katetrem. Zjistili kritické zúžení koronární tepny, zúžené místo dilatovali a pacient se za tři dny vrátil usměvavý a šťastný na Stolzalpe. Šéfovi jsme jej ale pro jistotu už neukázali a před šéfovou vizitou jsme jej vždy uklidili na fyzioterapii. Přežil pobyt bez komplikací a šel po týdnu domů.

                Poučen tímto zážitkem jsem hned na mé první nedělní službě na novém působišti ve Wagně zareagoval rychleji. Na intenzitu přivezli pacienta po laické reanimaci. Hrál karty v hospodě a asi dostal hodně špatný rozhoz, protože to s ním seklo. Jeden z jeho společníků byl spolupracovník červeného kříže a tak začal s reanimací. Poté, co přijela záchranka, zdefibrilovali jej natočili ekg a to bylo zcela normální. Srdeční enzymy taky, prostě žádná známka srdečního infarktu či něčeho podobného. Pacienta jsme na intenzitu dostali už zaintubovaného na umělém dýchání a zdánlivě stabilního. Opravdu zdánlivě, protože jen co jsem v neděli od kolegy převzal službu, převedl první fibrilaci komor a my první reanimaci. Během první hodiny vizity nám to pak předvedl přes veškerou léčbu ještě osmkrát. Po devátém elektrickém výboji jem zavolal kliniku v Grazu.

                Naštěstí měl službu velmi rozumný kolega. Vysvětlil jsem mu situaci. Že pacient sice žádný srdeční infarkt nemá, my ho al museli už desetkrát reanimovat a že jsem přesvědčen, že má kritické zúžení hlavní koronární tepny a je ho třeba podrobit srdečnímu katetru a patřičně zaléčit. Kolega souhlasil, zavolali jsme vrtulník, po cestě do vrtulníku a pak ještě jednou ve vzduchu reanimovali. Poté ale srdeční katetr potvrdil mou doměnku a po patřičném zákroku se pacient rychle spravil a po týdnu už mohl zase jít hrát karty. Doufám, že spoluhráči dávali dobrý pozor, co mu rozdávali, nicméně jsme ho od té doby v nemocnici neviděli.

                Horší ovšem je, když vás taková reanimace postihne někde v terénu, kde nemáte nic po ruce, tedy ani ten defibrilátor, ani šikovnou sestřičku. Pokud jako lékař letíte letadlem, personál to o vás ví a nezapřete se, pokud se někomu udělá špatně. Když jsem chtěl při rezervaci letu nahlásit mého švagra jakožto diplomovaného inženýra, pravila mi paní za přepážkou, že ji titul nezajímá. Že ona zapisuje jen doktory medicíny. Uviděla můj překvapený výraz a vysvětlila mi, že letušky přesně vědí, na kterém místě se v případě potřeby nachází lékař. Aby se nemohl zapřít.

                Nás ovšem reanimace neznámého cestujícího nepostihla v letadle (naštěstí) ale na letišti ve Schwechatu. Vystoupili jsme zrovna z letadla a má žena se rozhodla jít na WC. Samozřejmě zvolila nesprávné zařízení. Čekal jsem na ni na chodbě před toaletou, když náhle začali ze záchodu vybíhat lidé s voláním: „Je tady někde lékař?“ Rozhlédl jsem se opatrně dookola ale jak na potvoru tam žádný nebyl!

 Nezbylo, než se rozběhnout do toalety. Na zemi tam ležel mladý muž, modrý a nedýchající. Očividně zástava dechu a oběhu, kritický stav. Začal jsem hned s reanimací, jeden z přítomných mladých mužů byl takový hrdina, že podával umělé dýchání z úst do úst. Ono se o tom dýchání z úst do úst samozřejmě hodně píše a ve filmech se i hojně provádí – zejména pokud se v bezvědomí nachází krásná hlavní hrdinka flmu. V realitě je to ovšem o něčem úplně jiném. Umírajícímu vytéká většinou z úst hlen, občas zvrací – tedy nic skutečně příjemného, někdy to ani není proveditelné. Tentokrát to díky onomu hrdinovi možné bylo, udával jsem rytmus mačkáním hrudníku a on dýchal. Mladý muž přestal být modrý a začal dokonce i dýchat. Ale jen nakrátko, pak byly jeho životní funkce znova pryč. Bojovali jsme dvacet minut, než přijela záchranka. Ta nás hned vyhodila a k mé úlevě (byl jsem po dvaceti minutách mačkání mohutného hrudníku onoho mladého silného muže pomalu sám zralý na reanimaci) převzala péči o bezvědomého. Na EKG zjistili komorovou tachykardii, defibrilovali a intubovali. Potěšil jsem se, že mám tu historii za sebou. Měl jsem se ošklivě mýlit. To skutečně napínavé na mě teprve čekalo, a sice v osobě přítelkyně onoho mladého muže, jehož jsem právě křísil.

                Byla mladá, hezká – a Brazilka. Hovořící pouze portugalsky. Ani slovo německy a asi pět slov anglicky. Zato pronášených s pravým jihoamerickým temperamentem. I když se jednalo o útlou osobu (podle terminologie kamasutry takzvaná laňka) bylo jí v předsíni toalety plno. Vrhala se střídavě proti stěně a mně kolem krku (manželka už mezitím toaletu taky opustila a snažila se onu temperamentní Brazilku uklidnit, ovšem také naprosto bez úspěchu). Mezi jejími zoufalými výkřiky jsem však rozeznával jedno slovo „telefon“. Předpokládal jsem, že si chce zavolat a nabídl jsem jí můj mobil. Odmítla jej s křikem „Telefon, telefon!“ Zeptal jsem se zaměstnance letiště, který mezitím odkláněl tok cestujících pryč od naší toalety, zda nemají ve Schwechatu k dispozici překladatele z portugalštiny. Pokrčil rameny, podíval se nejprve na mne, pak na naši Brazilku, řekl, že se to pokusí zařídit, odešel a už se nikdy neobjevil.

V nouzi nejvyšší jsem si vzpomněl, že můj přítel z Gösssendorfu Petr Fišera umí portugalsky, protože řídil po řadu let projekty na výrobu celulózy v Brazílii. Zavolal jsem mu a vysvětlil mu situaci. Měl se zeptat oné mladé dámy, co vlastně chce a pak mi to přetlumočit. Strčil jsem Brazilce telefon do ruky. Nedůvěřivě ho převzala, přiložila k uchu, zaposlouchala se a potom ze sebe začala chrlit. Asi po třech minutách jsem pochopil, že tolik najednou mi Petr přeložit ani nemůže a telefon jsem jí vzal.

                „Tak jaký má problém, Petře?“ zeptal jsem se.

                „Ona říká, že nemá žádný problém. Problém má prý její přítel.“

                „A víc ti opravdu neřekla?“ zapochyboval jsem. Portugalština musí mít obrovskou slovní zásobu, jestliže pronesení této jedné věty trvalo bezmála tři minuty.

                „Ne, jen že jejímu příteli se nedaří dobře.“

                „To vím,“ zaúpěl jsem. „právě jsem ho dvacet minut reanimoval a teď na něm pracují záchrankáři. Jenže ať ti řekne, co chce ona po nás.“

                Předal jsem znovu telefon a byl tentokrát trpělivější. Po asi pěti minutách mi telefon předala sama. A tak jsem se konečně dozvěděl celou historii. Ona dívka ze Sao Paula se právě včera provdala za onoho muže, kterého jsem reanimoval. Pak odletěli do Vídně, kde žijí jeho rodiče, aby jim svoji novou manželku představil. Problém byl v tom, že oni neznali ji a ona neznala je. Oni mluvili jen německy a anglicky, ona jen portugalsky. Proto je ani nemohla mezi čekajícími v příletové hale identifikovat. A jediný kontakt na ně bylo jejich telefonní číslo. Jenže to měl uloženo na svém telefonu její manžel a ten telefon se nacházel v zadní kapse jeho kalhot.

                „Sláva,“ pomyslel jsem si. „Dám jí ten telefon a můžeme konečně jít pro kufry.“

                Vešel jsem na toaletu, kde ještě stále pracovali lékař se svými pomocníky ze záchranky. „Potřebuji telefon toho pacienta,“ řekl jsem. „Má ho v zadní kapse kalhot. Jeho manželka jej nutně potřebuje.“

                „Nepřipadá v úvahu,“ vykřikl nepříčetně lékař. „Nevidíte, že reanimujeme?“

                „To jsem si všiml,“ připustil jsem. „Já jsem toho pána reanimoval dvacet minut do vašeho příchodu.“

                „Vypadněte,“ nenechal se lékař pozitivně ovlivnit. „Nezaclánějte.“

                Opustil jsem znovu toaletu. Když Brazilka uviděla můj bezmocný výraz, vypukl orkán jejích emocí naplno. Byla ztracená na letišti v daleké Evropě, kde neznala ani jednoho člověka a s nikým se nemohla dorozumět. Viděla přicházet svůj vlastní zánik.

                Když jejjí emocionální projev vrcholil, objevili se záchrankáři ve východu toalety se zaintubovaným pacientem na lehátku. Už byl růžový a očividně měl i krevní tlak. Postavil jsem se jim nekompromisně do cesty.

                „Ten telefon,“ řekl jsem rozhodně a ukázal na pacientův zadek.

                „Nepřipadá v úvahu,“ opáčil doktor.

                „Řekněte jí to,“ řekl jsem a ukázal na Brazilku.

                Podíval se na ni a zbledl. „Počkejte,“ zamumlal. Zašátral v zadní kapse pacientových kalhot a vytáhl odtud mobil. Podal mi ho a já ho předal mladé novomanželce. Rozzářla se. Zřejmě ji v tom okamžiku vůbec nezajímal osud jejího manžela, u něhož se sotva dalo odhadnout, jak velké bude po tak dlouhé reanimaci poškození mozku. ONA byla zachráněna. Vymačkala číslo a přiložila si telefon k uchu. Pak se rozzářila a spustila svou portugalštinou.

                Bylo hotovo. Naše práce byla konečně u konce. Mohli jsme jít pro naše kufry. Čekaly na nás, osaměle jezdily na transportním pásu.

                Řeknu vám, když už na letišti na záchod, tak na ten správný!

Ranní semináře

                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.

                Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.

                Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na přednášejícího, aby nám bylo následně sděleno, že zaspal a nepřijde. Nedivil jsem se mu, pochopil jsem ale v tu chvíli, že mozková kapacita každého člověka – tedy i mne – je omezená a není třeba ji přetěžovat. Zejména pak ne v nekřesťanskou dobu. Ranní semináře jsem tím odepsal.

                Je zajímavé, že se na tuto zcela chorobnou záležitost nastavily i německé hotely. Snídani tam v kongresových dnech dostanete už od šesti od rána.

                Před několika lety do ovšem ve Wiesbadenu skutečně přehnali. Kongres se koná vždy na jaře a začíná tradičně v neděli a to ranním seminářem v sedm hodin. Organizátoři si ovšem nevšimli, že se jednalo o poslední březnový víkend a tím pádem byla ze soboty na neděli změna letního času. Takže seminář nebyl v sedm, ale vlastně v šest ráno.

                Odsoudil jsem podobnou záležitost na psychiatrii a šel jsem večer v sobotu spát s pevným přesvědčením, že mne před osmou nikdo z postele nedostane. Měl jsem se mýlit. V pokoji vedle mne spal totiž člověk opravdu velmi zodpovědný a vědomostichtivý – zřejmě Němec. Vstal už před šestou (pátou!) a sprcha v jeho koupelně se nacházela bohužel přímo za zdí mé ložnice, přímo za hlavami postele. Očividně ale nebyl přímo při smyslech – což chápu – protože zapomněl sprchu vypnout. A ta syčela a syčela a syčela – nějakých třicet centimetrů od mé hlavy.

                Ne spát se nedalo. Nezbylo mi, než vstát a když už jsem vstal, šel jsem místo toho, abych zavraždil svého souseda na snídani a pak na ranní seminář. Byl jsem tam už o půl osmé (čili o půl sedmé podle zimního času). Je to rekord, který nemám nikdy v úmyslu překonat.

Odchod jedné landesrätin aneb rakouský způsob jak se zbavit nepohodlné političky

Tak už nemáme naši štýrskou ministryni zdravotnictví. Ti, kdo četli můj blog, vědí, že za ní nijak nesmutním. Zasáhla rozhodujícím způsobem do mého života, zničila jedním škrtem pera něco, co jsem pomáhal budovat šestnáct let, aniž se byť jen jednou na to, co hodlá zničit, přišla podívat. Arogance jí byla vlastní (výroky jako „mne zákon nezajímá“) nejsou rozhodně dobrým vysvědčením pro někoho, kdo má být příkladem pro ostatní občany. Ty výroky jí ale neublížily, protože se nikdy neobjevily v médiích, o to se postaral její otec s velkým vlivem v rakouských sdělovacích prostředcích. Ty směly psát o štýrské zdravotní reformě jen pozitivně.

Možná se usmějete a podotknete, že v Rakousku přece musí existovat něco jako svoboda tisku. V principu skutečně existuje. Můžete psát, o čem chcete. Otázka je jen, zda to někdo i uveřejní. Noviny i televize totiž dostávají státní dotace a tady nezávislost tisku končí. Kdo o peníze se státního rozpočtu nechce přijít, musí být hodný a psát tak, jak si politici přejí. V Čechách to nazýváme „držhubné“. Funguje to. O protestech v okrese Murau se neobjevila v televizi ani sekunda vysílání (i když tam televize byla a natáčela) a v novinách se objevila jedna jediná fotka s komentářem délky jednoho řádku. A šlus. Není divu, že za takového médii ošetřovaného obrazu byla pani Christina Edlinger-Ploder nejpopulárnější političkou v Štýrsku a dokonce i za jeho hranicemi. Jezdila po Rakousku a všuse přednášela o úspěších své zdravotní reformy. Národ jí tleskal, protože kdo netleskal, byl ignorován.

Ani skutečnost, že při svém příchodu na sektor zdravotnictví vyhodila všechny úředníky, kteří se zdravotnictvím zabývali už roky, a nahradila je svými lidmi z dopravy, kde působila předtím, se slovy, že „loajalita je pro ni důležitější než odbornost“, jí vaz nezlomila. Čekalo se, až se ti noví „naučí“. Něco jako když ve filmu Armagedon školili vrtače ropných polí na kosmonauty. Ve filmu to fungovalo.

A teď najednou, na vrcholu slávy, se v novinách na titulní straně objevil její smutný obličej. Pod tlakem stranických orgánů vlastní strany byla přinucena opustit svůj post a odejít do soukromí. Samozřejmě že jí teď hodili na hlavu, že ve všech oněch okresech, kde provedla svou zdravotní reformu, vyhráli volby Svobodní Hanse-Christiana Stracheho a lidovci, ke kterým paní Christina patří, utrpěli bolestivé ztráty. Jenže s tím přece musel každý počítat. Že ji strana nechá udělat špinavou práci a pak poslušného černouška pošle do háje, jsem prorokoval už před dvěma roky. Je zajímavé, že i očekávané události vás nakonec překvapí, když nastanou. A nejvíc vás ale překvapí způsob, jakým se zrealizují.

V Rakousku je známé následovné stupňování: přítel – nepřítel – stranický přítel. Je to tak.

Převzít sektor zdravotnictví je pro každého politika víceméně sebevražedná mise. Pokud se nepokusí „reformovat“ – to znamená škrtit, pak jej pošle do háje ministr financí. Pokud se o to pokusí, může vzít jed na to, že ho jednou svrhne „nespokojenost v sektoru“. Ta bude použita. když se to bude hodit. Že paní landesrätin opustila svůj bezpečný sektor dopravy a převzala s velkým optimismem a reformní vůlí zdravotnictví, svědčí už samo o sobě o slabosti úsudku. Zejména pokud měla velké osobní plány a ty, jak jsem se dozvěděl až teď, opravdu měla.

Jejím plánem měl být post starostky města Grazu a z této pozice chtěla pak převzít vedení štýrské lidové strany. Starostou města je mladý a poměrně populární lidovec Nagl. Toho měla strana použít v příštích zemských volbách jako lídra, aby se stal landeshauptmanem, čili zemským hejtmanem a vystřídal už stárnoucího a chronicky neúspěšného předsedu strany Schützenhofera. V podstatě všechno podle klasické politické poučky „škatule hejbejte se“. Jenže…

Především pan Schützenhofer nemá ještě chuť odejít do penze. Po posledních parlamentních volbách je navíc skoro jasné, že nový landeshauptman nebude ani červený (to je teď) ani černý, tedy lidovecký, ale modrý. Jedním z důvodů je i ona od zeleného stolu bez zkoumání na místě prováděná zdravotní a správní reforma. A tak zřejmě pan Nagl usoudil, že je mu na grazské radnici vlastně docela dobře. A paní Christina se stala přebytečnou. A tak se její tak úspěšná zdravotní reforma stala ze dne na den tragicky neúspěšnou.

Je pravda, že naše oddělení na Stolzalpe bylo jen symbolem. Jejím zavřením ušetřila země 0,2 procenta svého rozpočtu na zdravotnictví brutto. Idea byla sice chytrá – tady budu ale muset  osvětlit financování rakouského zdravotnictví, což je úkol hodný Samsona.. Prosím o trošku trpělivosti. Zdravotnictví podléhá jednotlivým zemím, což znamená, že každá z federálních zemí má vlastní všeobecnou pojišťovnu (jako privátní subjekt) a vlastní rozpočet. Pojišťovny hradí výkony privátních ordinací, přispívají i na chod nemocnic, tento příspěvek je ale limitován a pokrývá jen asi 2/3 nákladů. Zbytek (takzvanou plánovanou ztrátu) pak doplácí obce okresu, kde se daná nemocnice nachází a země, které podléhá. Jestliže se tedy štýrský pacient nechá léčit v korutanské nebo salcburské nemocnici, zaplatí štýrská pojišťovna, u níž je pojištěn, ony zhruba 2/3 nákladů na jeho léčbu, zbytek musí platit země Salcburk nebo Korutany. Optimální by tedy pro každou zemi bylo, kdyby se všichni její pacienti léčili někde jinde než doma. Právě poloha okresu Murau, zaklíněného mezi okresy Tamsweg (Salcbursko) a  Friesach (Korutany) sváděla k tomu, zavřít nemocnici a odvést tak pacienty do sousedních zemí. Určitý čas to fungovalo, teď ale už salcburský landeshauptman napsal všem obvodním lékařům v okrese Murau, že v nemocnici  v Tamswegu nebudou ošetřování žádní štýrští pacienti s výjimkou akutního ohrožení života. Takže původní plán tak úplně nevyšel. Ale to by nebyl zas až tak velký problém.

I poněkud podivně pojatá reforma na jihu země, kde byly gynekologie a v budoucnosti i chirurgie přeloženy z centrálně položené nemocnice ve Wagně u Leibnitzu do Deutschlandsbergu na korutanské hranici, kam vedou do kopců jen serpentiny, byla víceméně bez odporu strávena.

Hlavním poradcem pro zdravotní reformu byl totiž primář Stark – někdejší primář interního oddělení v Deutschlandsbergu. Takže všechno je vlastně logické, že? Pak primář je velmi zbožný člověk, osobní lékař dlouholetého štýrského biskupa Capellariho, jenž je jeho zpovědníkem. Capellari byl  pak po celá desetiletí mnohem více politikem než duchovním pastýřem.  Jakožto člověk s tak blízkým vztahem k církvi mohl pan primář spolupracovat jen s jedinou stranou, totiž s onou lidoveckou. Dnes je generálním manažerem nemocnic řádu Elisabethinen v Rakousku. Jak jinak!

Abych se dostal ve vysvětlení přímo geniální intriky na odstranění naší ubohé landesrätin, musím znovu zabřednout do hrozného tématu – financování rakouského zdravotnictví. V Rakousku jsou v podstatě dva typy nemocnic – zemské a soukromé. Ty soukromé ovšem nepatří soukromým osobám, ale církevním řádům – Milosrdným bratřím či sestrám, Elisabethinen, Německým rytířům atd. Tyto nemocnice dostávají od zemí a obcí stejný příspěvek jako nemocnice zemské, nemají ale povinnost starat se o akutně nemocné. V praxi to znamená, že do řádové nemocnice se musíte nahlásit, dostanete přidělenou postel za týden či dva a pak se tam necháte proklepat. Žádné noční příjmy, žádná akutní ambulance. Proto jsou na tom tyto nemocnice ekonomicky mnohem lépe než nemocnice zemské (akutní medicína je vždy ta nejdražší) odhlédnouc od faktu že polovina zdravotních sester a celá správa nemocnice jsou členové řádu a pracují tedy za stravu a za byt bez nároku na mzdu. Proto jsou nám tyto privátní nemocnice vždy dávány za příklad hospodárnosti a jsou prezentovány jako důkaz, že privátní subjekty jsou vždycky efektivnější než objekty státní.

Graz má poněkud zvláštní strukturu zdravotnictví. Na levém břehu řeky Muru (větší část města) je jen jedna nemocnice – fakultní. Na pravém břehu byly nemocnice až tři, dvě patřící Milosrdným bratřím a jedna patřící Elisabethinen – tedy všechny privátní. Svého času se jeden naivní landesrat  ze strany sociálně demokratické snažil přinutit tyto nemocnice, aby otevřely akutní ambulance, protože všichni občané Grazu museli v noci jezdit do extrémně přetížené fakultní nemocnice. Na pravém břehu byly totiž brány nemocnic neprodyšně zavřené. Po dlouhém vyjednávání byl landesrat umravněn, že něco takového je nemyslitelné (koaličním partnerem byli samozřejmě lidovci, kteří drží nad těmito nemocnicemi tradičně ochrannou ruku). Akutní ambulance otevřeny nebyly, zato byla na pravém břehu Muru postavena nákladem 4 miliardy šilinků nová nemocnice – zemská a tedy s akutní ambulancí. Situace je tedy taková, že vlevo je stále jen ona jedna nemocnice, vpravo ale až čtyři.

I laikovi musí být nápadné, že čtyři nemocnice na tak malém kousku země je trochu moc. A právě  tady se měla paní landesrätin proslavit. Měla počet těchto nemocnic snížit. Budova Milosrdných bratří ve čtvrti  Eggenbergu je stejně na spadnutí a onu zemskou nemocnici, přestože je pouze patnáct let stará, je nutné sanovat (dozor při stavbě prostě přehlédl, že se šetřilo na materiálu při stavbě nosných prvků). A tak se nabídla idea, že Milosrdní bratři zavřou svou nemocnici v Eggenbergu a převezmou onu nemocnici zemskou. Země Štýrsko byla ochotna dokonce financovat i onu sanaci budovy, jen když řád nemocnici převezme. Jenže pak prior řádu pochopil, že tím se po něm požaduje, aby převzal s nemocnicí i povinnost starat se o akutně nemocné, tedy ponechat v provozu akutní ambulanci, srdeční katetr, akutní endoskopie atd. atd. A bylo vymalováno. Samozřejmě že jednání o převzetí zemské nemocnice okamžitě ztroskotala, pan prior si na takovou drzost trpce postěžoval u biskupa Capellariho , pan biskup zase u předsedy lidovecké strany, vše muselo zůstat při starém a paní Edlinger-Ploder musela opustit svůj post naší ministryně zdravotnictví.

Pokud vám na té věci ještě pořád není nic nápadné, dovolím si připomenout, že onu zdravotní reformu, kterou se snažila prosadit, včetně onoho převzetí zemské nemocnice Milosrdnými bratry, jí napsal onen primář Stark se svou nesmírně silnou vazbou na pana biskupa i na řádové nemocnice.

Tak mám pocit, že tady něco prostě smrdí. I když to nijak nebudí lítost k odejité političce. Kdo neumí intrikovat a nedokáže prohlédnout ani takovouto lest, nemá v politice co dělat.

Dostaneme tedy nového landesrata. Jsme v našich očekáváních hodně skeptičtí. Proslýchá se, že jeho plánem je zavřít všechny nemocnice v jižních štýrských okresech a postavit nákladem 200 milionů Eur novou (v pořadí tedy už šestou) nemocnici v Grazu – mimochodem opět na pravém břehu řeky, i když trochu víc na jih. Šetřit se prostě musí bez ohledu na s tím spojené náklady.

Takže se máme zase nač těšit. Jsem zvědav, jak dlouho nám nový politický šéf vydrží.

Ukrajina – hledání vlastní identity

                Vlastně jsme za komunistického režimu ani nevěděli, že nějací Ukrajinci jako svébytný národ existují. Vůbec jsme toho o někdejším ruském impériu hodně nevěděli a ani vědět neměli. Můj kamarád Milan byl šokovaný v kyjevském metru, kdy se mu na rusky vyslovenou otázku, jak se dostane na Kresčatik, dostalo opovržlivé odpovědi: „Fuj, ty durak ruskyj!“ To bylo poprvé, kdy jsem se nad Ukrajinou zamyslel. Dnes o ní přemýšlí celý svět.

                Jenže co je vlastně Ukrajina. Už sám název je podezřelý, Ukrajna znamení pohraničí, hraniční oblast. Jenže hranice mezi kým? Mezi Východem a Západem? Mezi katolickým a ortodoxním náboženstvím? Myslím, že je to mnohem prozaičtější. Byla to prostě hraniční oblast v boji velmocí, které si Ukrajinu mezi sebou dělily podle poměru vlastních sil. Byly to Polsko a Rusko, mezi nimiž byli Ukrajinci stále rozemleti. Mezi nejpočetnějšími národy západního a východního Slovanstva a mezi katolicismem a ortodoxií, kde hledali marně kompromis v takzvané řecko-katolické církvi.

                K vlastnímu státu  – pokud nepočítáme epizodu Kyjevské Rusi, to dotáhli vlastně až v roce 1918.  Všichni východní Slované to měli těžké. Z východu se na ně tlačili expandující Velkorusové, z jihu Tataři a ze západu Poláci. Východní Slované tvoří čtyři národy – Rusy, Ukrajince, Bílé Rusy a Červené Rusy neboli takzvané Rusíny. Ti to k vlastnímu státu nikdy nedotáhli a jsou jakýmisy evropskými Kurdy, rozděleni mezi Ukrajinu, Polsko a Slovensko.

                Nicméně byl to Kyjev, kde vznikl první stát východních Slovanů. Sice údajně pod vedením Varjagů, tedy švédských Vikingů, ale byl to stát slovanský. A sem přišlo z Byzance i křesťanství. Slované měli ale vždy tendenci se štěpit a navíc slovanský dědičský systém, podobný dnešní Saúdské Arábii, kdy se hlavou rodu stával nejstarší žijící člen rodu (v Čechách změnil toto pravidlo až Přemysl Otokar I. a to se psalo už třinácté století). Mladší členové rodu si zřizovali víceméně nezávislé pašalíky a snažili se v nich získat co nejvíc nezávislosti na centrální moci. Tak se rozpadala Kyjevská Rus ale i raně středověké Polsko. Proto nemohla rozštěpená a oslabená Kyjevská Rus vydržet nápor Mongolů v roce 1240. Zanikla a trvalo skoro 700 let, než se na jejím území znovu vytvořil státní útvar.

                Mongolové narazili ve čtrnáctém století na expandující Velkoknížectví Litevské. Po dvou prohraných  bitvách na Irpenu v roce 1321 a na Modrých vodách v roce 1362 odstoupili nové velmoci na západě severozápadní území svého někdejšího územního záboru. Litva se stala v roce 1386 personální unií s Polskem – velkokníže Vladislav II. Jagello se nechal pokřtít, aby se mohl oženit s dědičkou polského království Hedvikou a během své dlouhé vlády (zemřel v roce 1434 jako 82 letý) dokázal porazit polského odvěkého nepřítele Řád německých rytířů v roce 1410 u Grünwaldu a vytvořil z polsko-litevského soustátí opravdovou velmoc, sahající až za Smolensk. Ve stejné době bylo Moskevské knížectví malým víceméně bezvýznamným státním útvarem, poplatným Chanátu Zlatá Horda. Ukrajinci i Bílí Rusové se museli sklonit před polsko-litevskou mocí a nakonec po krátké uherské mezihře se pod polskou nadvládu dostali i Rusové červení v Haliči.  Jenže jestliže předtím pohanští Litevci leželi jako hráz mezi polským katolictvím (kvůli rivalitě s Řádem často až přepjatým, čehož jsme ostatně svědky i dnes) a ortodoxií východních Slovanů, teď se dostaly tyto dva náboženské směry přímo do kontaktu a do konfliktu. Bílí Rusové ani většina Ukrajinců se s katolickou nadvládou nikdy zcela nesmířila, a to ani ani po církevní Unii z Brestu z roku 1596.

                Polsko se v té době snažilo ovlivňovat i dění v Moskvě a po smrti cara Ivana IV. Hrozného v roce 1597 se pokusilo hned několikrát (vždy ovšem neúspěšně) dosadit do Kremlu svého kandidáta.

Od okamžiku, kdy se ale Rusové polského vlivu zbavili a pod vládou rodu Romanovců konsolidovali svou moc, začala se moc Polska a jeho vliv na východě drolit.

                Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století vyústilo napětí mezi stále méně pevnou centrální polskou vládou a ukrajinskými kozáky v povstání Bogdana Chmelnického. (O této zničující válce psal Henryk Szienkiewicz ve svém románu „Ohněm a mečem“). Záporožští kozáci byli ostří chlapci (to dokázali například ve svém dopise tureckému sultánovi Mehmedovi IV., když je vyzval ke kapitulaci – obraz Ilji Repina ukazuje plasticky, s kým měli Poláci co do činění a že by raději s něčím takovým do činění nic neměli). Kozáci či už záporožští nebo donští či kubánští byli vychováni válkou. Žili na tzv. „Divokých polích“ na hranici s krymským chanátem a byli prakticky v permanentní válce s Tatary a Turky. Za takto přinášené oběti nemuseli platit daně a měli i jiná privilegia. Krvavě vybojovaná privilegia!   Chmelnickému se podařilo  v letech 1648 a 1649 dvakrát porazit polská vojska, pak ale v roce 1651 prohrál a pochopil, že se trvale proti polské přesile neudrží. Už v roce 1648  požádal ruského cara Alexeje I. o ochranu a v lednu 1654 byla podepsána smlouva o začlenění kozáckého státu do Ruska. Car si totiž závazek kozáky ochraňovat  vyložil po svém a Ukrajina na východním břehu Dněpru se stala součástí Ruského impéria. V roce 1667 bylo rozdělení Ukrajiny mezi soupeřící mocnosti potvrzeno rusko-polskou smlouvou z Andrusova. K Bogdanovi Chmelnickém mají proto Ukrajinci poněkud rozštěpený názor. Uznávají jej sice za národního hrdinu, jeho příklon k Rusku mu ale nikdy nepřestali vyčítat jako neodpustitelnou chybu.

                Část Ukrajiny na západním břehu Dněpru zůstala polskou až do časů Kateřiny Velké. Při trojím dělení Polska v letech 1772 – 1795 se naprostá většina Ukrajiny dostala do ruského područí, jen nejzápadnější část okupovalo Rakousko. Ukrajinci byli nazývání „Malí Rusové“ a jejich země „Malá Rus“ o uznání, že jsou jiný než „ruský“ národ museli ještě dlouho bojovat. Novým pánům se ten nápad vůbec nelíbil.

                Události nabyly nový spád s Vekou říjnovou socialistickou revolucí. Lenin vyhlásil mimo jiné právo národů na sebeurčení. Ukrajinci to vzali vážně a vyhlásili z té části Ukrajiny, která byla součástí Ruského impéria, Ukrajinskou lidovou republiku. Zatím autonomní. Jenže bolševici sice byli ochotni akceptovat právo národů na sebeurčení, ovšem pod jednou podmínkou – že se ty národy podřídí jejich diktátu. Pokusili se neúspěšně o komunistický puč v Kyjevě, a když neuspěli, poslali proti Ukrajině Rudou armádu. Ukrajina v reakci nato vyhlásila 25. ledna 1918 samostatnost a 19 února uzavřela nová vláda pod vedením prezidenta Michajla Hruševského separátní mír s Německem. V té době probíhala i jednání Ruské bolševické vlády s centrálními mocnostmi (Německem a Rakouskem) v Brestu Litevském. Jednání byla těžká, vedoucí bolševické delegace Lev Trockij odmítal přijmout tvrdé podmínky Německa spojené s obrovskými územními ztrátami. Zřejmě i pod dojmem odpadu Ukrajiny a jejího míru s Německem (Němci okamžitě po podepsání separátního míru poslali na Ukrajinu svá vojska, která vyhnala Rudou armádu z území Ukrajiny a postavila bolševiky před hotovou věc) nakonec Trockij mír v Brestu na rozkaz Lenina 3. března 1918 podepsal.

                Ochrana cizí moci nemusí být vždy požehnáním – s tím měli Ukrajinci ostatně historické zkušenosti. Němci se chovali na Ukrajině jako na obsazeném území, protože potřebovali hlavně potraviny pro své armády bojující na západní frontě, jakož i pro hladovějící německé obyvatelstvo. Když se nedohodli s legální ukrajinskou vládou, jednoduše ji svrhli a vytvořili takzvaný Hejtmanát na čele s ruským (ale v Německém Wiesbadenu narozeným) generálem Pavlem Skoropadským. Po kapitulaci Německa v I..světové válce 11.listopadu 1918 byl ale osud hejtmanátu a Skoropadského zpečetěn. Ten se musel zachránit útěkem do Německa a moc převzal Semjon Petjura. Formálně se k Ukrajinské republice přidala i Západoukrajinská lidová republika, vzniklá na někdejších rakouských územích, spojení bylo ale čistě formální, protože východ a západ spolu prostě neměly právně, i kulturně nic společného. Na to žily obě části už příliš dlouho v zcela rozdílných kulturních sférách. Toto rozštěpení se ostatně znovu projevilo i v posledních týdnech a měsících – Lvov vidí události v Kyjevě diametrálně jinak než Charkov nebo Doněck.

                Tento nový stát ale dlouho nepřežil. Ihned se na něj vrhlo bolševické Rusko i Pilsudského Polsko a Ukrajinu si opět rozdělili.  Polsko mělo svůj problém, že vznikalo prakticky znova, po svém zničení v roce 1795 a krátké mezihře Varšavského Velkovévodství pod Napoleonovou kuratelou v letech 1807 – 1815. Neznalo své etnické hranice ani své politické a militaristické možnosti. V roce 1919 sice stanovila Rada dohody etnickou linii, kterou předložil znepřáteleným stranám britský ministr zahraničí Curson (proto podle něj dostala i jméno), Polsko však nebyl o ochotno tuto hranici akceptovat a dobylo na sovětech rozsáhlá území na východ od této hranice. Hranici mezi Polskem a bolševickým Ruskem určila mírová smlouva z Rigy z roku 1921. Spousty Ukrajinců a Bělorusů se tak staly občany Polské republiky, východní část Ukrajinců pak byla v roce 1922 začleněna pod hlavičkou Ukrajinské sovětské republiky do Sovětského svazu.  Malý kousek Ukrajiny, obydlený především Rusíny, tedy Červenými Rusy, takzvaná Podkarpatská Ukrajina (dnes Zakarpatská) připadla dokonce i tehdy vznikajícímu Československu. Obyvatelé dnešní Ukrajiny tedy žili až ve třech státech – v demokratickém nábožensky tolerantním Československu, polodemokratickém  katolickém Polsku a jejich největší část pod bolševickou diktaturou.

                Bolševické časy byly pro východní Ukrajince nesmírně kruté. Byli převážně sedláci, navíc s kozáckou minulostí a tedy svou vojenskou hrdostí. Rusové se na ně ale stejně vždycky dívali přezíravě jako na mužiky či chlopy. Kolektivizaci zemědělství odmítali ukrajinští sedláci tvrdohlavě a přivolali na sebe zato Stalinovu nenávist. Tu nikdy nebylo třeba podceňovat. Umělé zabavování potravin (které pak Sovětský svaz exportoval) vyvolalo na Ukrajině hladomor v zimě 1932/1933. Odhady kolik Ukrajinců tehdy zemřelo hlady, se pohybují v rozsahu 2,8 až 5 milionů!!! lidí. Od této chvíle už vztahy mezi Ukrajinci a Rusy nikdy nemohly být dobré. Klín nenávisti byl mezi tyto dvě národnosti zaražen, a jak vidíme dnes, nikdy se jej už nepodařilo vytáhnout. Averze vůči dědictví Bogdana Chmelnického narostlo, pod jeho bustou v Kyjevě se později – už v období Perestrojky – objevil vyčítavý nápis.

                Když na 21. června 1941 překročila vojska Wehrmachtu sovětské hranice, byli Němci na Ukrajině vítáni jako osvoboditelé a Ukrajinci vytvářeli jednotky ochotné bojovat na německé straně proti nenáviděným Rusům.  Kdyby se SS jednotky nechovaly striktně podle Hitlerovy rasové teorie, podle níž považovali Slovany a tím i Ukrajince za méněcenné, mohli získat mocného spojence při tažení na Moskvu. Jenže přes všechna varování generálů wehrmachtu začaly oddíly SS ve velkém vyvražďovat židovské obyvatelstvo (které na východní Ukrajině tvořilo až 12 procent obyvatelstva). Masakry vyvolaly odpor, a když se do hry zapojily ruské partyzánské jednotky, chytře vysazené za  frontou, změnila se spolupráce Ukrajinců s Němci v nenávist a partyzánskou válku.

                Po porážce Německa se Ukrajina územně zvětšila – Stalin trval na nové hranici na západě, totiž na oné Curzonově linii, které měla nejlépe zrcadlit etnické složení obyvatelstva. Západní a podkarpatská Ukrajina byla připojena k Sovětskému svazu, Poláci byli vysídleni do Slezska, odkud byli zase vyhnáni Němci. Jenže ani tak se západ Ukrajiny nestal se zbytkem země kompatibilní. I lvovští Ukrajinci, kteří směli zůstat, znali období liberálního rakouské či snášenlivé polské nadvlády.

V roce 1954 pak k Ukrajině přibyl zcela náhle a nečekaně z rozhodnutím generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu Nikity Chruščova jako dárek k 300 letému výročí připojení Ukrajiny k Rusku Krym. Danajský dar, jak se ukazuje právě teď.

                Ukrajina vznikla jako samostatný stát v roce 1991. V době vzrušené   pokusem o generálský puč proti prezidentovi Gorbačevovi . Tehdy chtěli všichni Ukrajinci (nebo aspoň většina z nich) pryč od Moskvy. Pro oddělení hlasovali i obyvatelé převážně ruských oblastí na východě, dokonce i a Krymu měli přívrženci samostatnosti 58 procentní většinu.

                Jenže nové státy vznikají rychle, horší je udržet je na životě. Státy se prý udržují ideami, na základě kterých vznikly. V případě Ukrajiny to byl především strach z generálského puče, stejně jako většina ostatních sovětských republik neměli představitelé tehdejší Ukrajiny žádnou představu, co dál.

                Národy mají čtyři vedoucí znaky, které vytvářejí ze skupiny obyvatelstva národ.

                Jsou to: 1) jazyk, 2) kultura 3) dějiny a 4) území. Aspoň tři z těchto znaků musí být splněny, aby mohl vzniknout plnohodnotný národ. (Tak například Rakušáci splňují body 2,3 a 4, což stačí, Židé zase splňovali po celá staletí body 1,2 a 3).

                Jak je to tedy po té stránce s Ukrajinci?

1)      Ukrajinský jazyk existuje, je kodifikovaný, liší se od ruštiny či běloruštiny (což jsme za bolševika ani netušili a tím pádem je toto kritérium nesporné.

2)      Ukrajinský kultura má své velikány jako Tarase Sevčenka či Michaila Bugakova (i když ten, pokud vím, psal rusky). Ke kultuře samozřejmě patří i Dynamo Kyjev, které kdysi přestavovalo reprezentační tým Sovětského svazu, či jiný sport, jako jsou sourozenci Kličkovi. Ukrajina má svůj samostatný kulturní život, pro nás možná málo známý, ale nesporný.

3)      U bodu tři začínají problémy. Skutečně vlastní historii Ukrajina vlastně nemá. Je to ještě o něco horší než se Slovenskem. Slováci se odvolávají na někdejší Velkomoravskou říši, aby prokázali svou národní identitu. V podstatě by ale stačilo, kdyby se přestali distancovat od dějin uherských, ve kterých hráli velmi podstatnou a často rozhodující roli. Vždy byli v jednom státním útvaru, jejich dějiny jsou tedy dobře vysledovatelné Ukrajinci jsou na tom mnohem hůř. Které dějiny jsou ty jejich – ty ruské nebo ty polské? Jen Chmelnický a záporožští kozáci nestačí. Samozřejmě je možné sáhnout až do časů Kyjevské Rusi a to taky Ukrajinci dělají, jenže kontinuitu zde po přerušení trvajícím skoro osm set let je opravdu těžko nalézt. Tady začíná nejistota a s nejistotou je spojena normálně agresivita. Kdo je nejistý, s tím se špatně komunikuje. Křečovitá snaha ukrajinského historika Grigorije Piwtoraka dokázat, že Ukrajina neznamená hraniční oblast ale svéprávnou oblast, což prý se dá vyčíst z dekret z dvanáctého století, dokazuje tuto nejistotu asi nejlépe.

4)      Území je pak ještě větším problémem. Ukrajina se rozkládá na východě víceméně na území někdejší Ukrajinské lidové republiky, poněkud zatlačené zpět od Donu na západ, ta vznikla ale v revolučních časech bolševické revoluce, kde rozhodovaly jiná než etnická kritéria. Proto mají Rusové ve východních regionech Ukrajiny v podstatě většinu. Západ s Lvovem či Užgorodem pak byl k Ukrajině připojen násilně Stalinem po druhé světové válce, o Krymu ani nehovoříc. Jaké je skutečné HISTORICKÉ území Ukrajiny si asi nikdo netroufá říct. Asi proto současná ukrajinská vláda tak úporně hájí současné zemské hranice – i když Krym už dávno ztratila. Jde o boj o vlastní identitu. Ukrajinci jsou ještě stále na cestě za ní. Určitě se jim podaří ji najít a obhájit, otázka je, co za to budou muset obětovat. Současná Ukrajina ještě kritéria národního státu nesplňuje. Situace je komplikovaná samozřejmě tím, že i velký bratr na východě hledá svou novou identitu. Z Ruska se stal z koloniální velmoci sice mnohonárodní, ale přece jen svým způsobem národní stát. Jenž musí taky svou novou identitu hledat a upevňovat. O to je situace nebezpečnější. Válka a společně prožité utrpení či triumf vítězství je totiž dobrým základním kamenem pro vznik jakékoliv identity.

Ukrajinu čeká ještě těžká a bolestivá cesta, než se najde, získá patřičnou sebedůvěru a s ní i kredit. Držím palce, aby se to Ukrajincům podařilo v co nejkratší možné době a aby to příliš nebolelo.

                Mimochodem, tvrdit, že konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou má na svědomí Evropská unie, jak tvrdí náš bývalý pan president Klaus, je hloupost neskutečného formátu, jež svědčí jen o tom, že pan profesor prostě musí mít vždy jiný názor, a to za každou cenu. Ten konflikt tu byl totiž už tři sta let předtím, než Evropská unie vznikla.

Komu vlastně patří Krym?

                Otázku, která se dnes a denně probírá v médiích, zodpověděl svého času skotský novinář a spisovatel Neal Ascherson lapidárně: „každému a nikomu.“

                Dnes se ptáme, zda má patřit Rusům, kteří na poloostrově tvoří národností většinu, Ukrajině, na kterou poloostrov pevninským spojením navazuje a politicky k ní stále ještě patří, nebo Tatarům, z jejichž jazyka pochází jméno poloostrova? Krym pochází zřejmě z tatarského slova Kerim, což znamená pevnost. Pohled na mapu vysvětlí, proč Tataři poloostrov tak nazvali. Všechny ruské pokusy o přejmenování poloostrova ( a že jich od roku 1783, odkdy Krym k Rusku patřil, nebylo málo) ztroskotaly.

                Jestliže si určitá země vydobude takovýto statut země všech a nikoho, je na malér zaděláno. Pokusím se v krátké historické studii zodpovědět otázku, proč tomu tak bylo a je.

                Už pohled na mapu signalizuje, že tento relativně malý poloostrov je zvláštní. S pevninou je spojen jen uzoučkou pozemní cestou zvanou Perekop, od pevniny na východě jej zase odděluje jen úzký Kerčský průliv. Tento podvěsek na severním břehu Černého moře vzbuzoval pro tuto svoji strategicky výhodnou polohu vždy zájmy nejrůznějších národů a států, aniž si někdo mohl skutečně říci, že by byl jeho.

                Už staří Řekové při své kolonizaci Černého moře, které nazývali Pontos Euxeinos nebo „Pohostinné moře“ , založili na poloostrově hned několik prosperujících kolonií. A to nejen Iónové, kteří byli jakožto národ námořníků stejně všude od dnešního Španělska až po Gruzii (tehdejší Kolchidu), ale dokonce i nepříliš námořně zdatní Dórové. Ti ukázali při volbě místa ale obzvláštní šikovnost a jejich kolonie Chersonéssos se stala nejen hlavním opěrným řeckým bodem na poloostrově, ale dala poloostrovu na dlouhou dobu i jméno. Poloostrovu se říkalo Chersonéssos Tauriké, jako připomínka na původní obyvatelstvo kmene Taurů a znalci řecké mytologie si okamžitě vzpomenou, že právě sem odnesla bohyně Artemis Ifigenii, když ji chtěl její otec Agamemnon obětovat a učinila ji tam svou kněžkou. O jejím osudu vytvořil slavné drama Euripidés a nazval je „Ifigenie na Tauridě“.

                Krymské řecké kolonie si udržely nezávislost v době perské nadvlády nad západní Asií, ale i v době Alexandra Velikého a jeho nástupců. Postupně se ale dostaly pod tlak vzmáhajícího se království Skythů na pevnině a zorganizovaly se do takzvaného Bosporského království, které zabíralo východní část poloostrova a dnešní ruské území za Kerčskou úžinou. Na začátku prvního století před naším letopočtem požádala ale vládnoucí dynastie Spartokovců, stejně jako ještě nezávislá osada Chersonéssos  o ochranu pontského krále Mithridata VI. Eupatora a ten tuto dynastii na trůně Bosporského království vystřídal. Tento ctižádostivý panovník se dostal do konfliktu s Římany, s nimiž vedl celkem tři války (89 – 84, pak 83-82 a 74-64 př.n.l.). Na jejich konci byl – jak už to bývalo ve válkách s Římany zvykem – poražen, ztratil svá území v Malé Asii a hledal azyl právě na Krymu. Římský vojevůdce Pompejus se k němu snažil probít přes Kolchidu (dnešní Gruzii), jenže Kavkaz byl pro římské legie nepřekonatelný (nešlo to ani po pobřeží  – oblast Soči byla pro Pompejovo snažení konečnou stanicí). Římané tedy aspoň zablokovali bosporské přístavy a ekonomická tíseň přinutila Mithridatova syna Farnaka, aby kapituloval a slíbil otce Římanům vydat. Ten nato spáchal sebevraždu. Tato sebevražda byla poněkud kuriózní a vstoupila do dějin. Mithridates žil totiž celý život jako pravý orientální panovník ve strachu, že bude otráven a proto se ládoval protijedy před každou hostinou. Jeho tělo bylo údajně oněmi protijedy tak naplněno, že jed, který požil v sebevražedném úmyslu, neúčinkoval. Když už čekání na smrt trvalo dlouho a bylo bezvýsledné, poručil bývalý král svému otrokovi, aby jej zabil mečem.

                Římané se odměnili Farnakovi tím, že ho sice přijali „pod ochranu“ neposlali do Bosporu ale své legie a království si udrželo po celou dobu římské nadvlády formální nezávislost, čili jakousi autonomii – osud, který měl Krym pronásledovat po téměř celé jeho dějiny. Římané zde ovšem udržovali jakousi trestaneckou kolonii, byli zde posíláni zvlášť nebezpeční trestanci.  (Myšlenka Guantanáma  tedy není nic nového). Pracovali zde v mramorových dolech. Nebezpeční je myšleno především ideologicky, proto tu byl také držen třetí Petrův nástupce na papežském stolci Klement, který zde byl roku 97 n.l. údajně na rozkaz císaře Trajána popraven (byl hozen do moře s kotvou na krku.)

                Po rozpadu Římské říše připadl Chersonéssos Byzanci, která zde udržovala své obchodní stanice a existovalo zde i biskupství pověřené obracením okolního obyvatelstva na křesťanskou víru. To šlo dost ztuha, na sever od Krymu se totiž vytvořila velká a mocná říše Chazarů, kteří neměli chuť opouštět své původní přírodní náboženství. Teprve v polovině devátého století se chazarský kagan rozhodl, že chce přestoupit na jedno ze světových náboženství (volbu si ale ponechal pro sebe) a pozval na svůj dvůr zástupce křesťanů Židů a muslimů. Právě tehdy tam cestoval i náš Konstantin (Cyril) se svým bratrem Metodějem jako vyslanci byzantského císaře a patriarchy a právě na Krymu v Chersonésu objevili pozůstatky svatého Klementa, což jim zabezpečilo věčnou slávu a Konstantinovi hrob přímo v lateránské bazilice po boku onoho legendárního papeže z počátků křesťanství. Koncem devátého století Chazarská říše prostě zmizela. Nikdo neví, kam Chazaří, znechucení neustálými útoky divokých Pečeněgů, zmizeli, podobnost maďarské gramatiky (Maďaři žili dvě stě let v Chazarské říši jakožto ochránci hranic říše) s finskou a estonskou, při naprosté rozdílnosti slovní zásoby těchto jazyků by ale byla možná hodná prozkoumání. Co když mírumilovní Chazaří prostě jen sbalili kufry a odešli daleko na sever, kde jim všichni dali – aspoň načas- pokoj.

                Chazaři tedy odtáhli (možná) na sever, Maďaři k nám do střední Evropy a na sever od Krymu se usadil další kočovný národ Kumánů. Slovanské obyvatelstvo Kyjevské Rusi tedy na jih k moři nedosáhlo, jižní stepi u Černého moře ovládali asijští kočovníci.

                Rozhodujícím způsobem se dějiny změnily ale až roku 1223. Tehdy přitáhli od východu Mongoli, nazývaní za západě i Tataři. Kumáni jim byli schopni vzdorovat jen do roku 1240. Pak prchli do Maďarska a přenechali celou zemi Mongolům. Právě pronásledování Kumánů si Mongoli vzali za záminku války proti Uhersku, kdy v roce 1241 rozdrtili u Slané vojsko uherského krále Bély IV a Slovensko skoro zbavili veškerého obyvatelstva. Poté, co se stáhli nazpět do Asie, vytvořili několik – z jejich pohledu západních – chanátů. Nejmocnější z nich byl Chanát Zlaté hordy, rozkládající se od Dněstru až k Azovskému moři. Krym měl hrát v této říši rozhodující roli. Protože Chanát Zlaté hordy ovládal prakticky všechny obchodní cesty z Číny do Evropy – zejména hedvábnou stezku – potřeboval přístavy, odkud by východní zboží transportoval do bohaté Evropy, toužící po hedvábí, perlách, pepři  a jiném lákavém zboží. Přístavy na Krymu byly k tomu účelu ideální. Jako první to pochopili Janované. Protože Byzanc po svém dobytí křižáky v roce 1204 ztratila na Krymu svůj vliv, začali zde zakládat své osady. První z nich Kaffa vznikla už roku 1266 a následovaly Sudak, Matrida, Jalta či Balaklava a konečně i Azov. Janované samozřejmě nezapomněli anektovat i Cherson.

                Protože ale Byzantinci v roce 1261 dobyli své hlavní město na křižácích nazpět, byli Janované závislí na přízni byzantského císaře. Smlouvami s ním si zajistili volný průjezd úžinami Bosporem a Dardanelami, císař jim nakonec přepustil část Konstantinopole za Zlatým rohem – Petru, dnešní  Galatu. Proto to taky byli Janované, kteří pod vedením kondotiéra Giustinianiho vzali na svá bedra hlavní zátěž marné obrany Konstantinopole proti Turkům v roce 1453.

                V době pádu Konstantinopole už se ale tatarský Chanát Zlaté hordy rozpadl na několik dílčích říší, nejmocnější z nich a také nejdolnější byl Chanát Krym s hlavním městem v Bachčisarají. V roce 1475 se formálně poddal Osmanské říši, což znamenalo definitivní vyhnání Janovanů. Pod ochranou sultána pak – opět jednou autonomní – krymští vládci v roce 1502 zničili zbytky Zlaté Hordy. Nebylo to úplně rozumné, expandující Rusové této skutečnosti totiž využili k dobytí Kazaně a Astrachaně a stali se tak novými, nepříliš pohodlnými sousedy krymských Tatarů.  O sedmdesát let později se Tataři pokusili toto nedopatření napravit. Vytáhli na sever a ve dnech 24 – 26. května 1571 dobyli a vypálili Moskvu.  Bylo ale už pozdě. Severní soused už příliš zesílil a navíc v Kremlu seděl vládce nad jiné schopný  a mazaný – Ivan IV. zvaný zcela právem Hrozný. Ten odmítl po pádu Moskvy ihned kapitulovat a protahoval vyjednávaní o kapitulaci, míru a kontribucích tak dlouho, až se mu podařilo dát dohromady nové vojsko. Pak vyjednávání přerušil.  Zuřící krymský chán Devdet Giraj vytáhl v roce 1572 proti lstivému moskevskému vládci s novým vojskem a spoustou těžkých děl, jeho vojsko bylo ale ruským vojevůdcem Michailem Vorotynským u vesničky Molodi v několikadenní bitvě rozdrceno. Tato bitva se udává jako začátek úpadku krymského chanátu, který se už z této porážky nikdy nevzpamatoval a v následujících stoletích byl už v trvalé, i když statečné defenzívě proti expandujícímu Rusku. Kníže Vorotynský se vděčnosti nedočkal. Tedy dočkal, ale jen nakrátko. Nejprve jen car Ivan bohatě obdaroval, poté ale z něj a z jeho popularity dostal strach a v roce 1573 jej dal popravit.

                Tataři kladli Rusům hrdinný odpor. Byly to právě opakované neúspěchy v pokusech o dobytí Azova, které nakonec přiměly Petra Velikého, aby se vzdal další snahy o získání přístupu k moři na jihu a založil Petrohrad. Jenže co nedokázal velký chlap, dokázala velká ženská. Tedy Kateřina Veliká. Ne nadarmo jí ve Francii říkali le Grande, tedy velký, jako by byla muž.

                V roce 1774 vyhlásil už hodně zmenšený Krymský chanát pod ruským tlakem nezávislost na Turecku. Následně opustili Krym z podnětu Rusů všichni křesťané. Následoval hospodářský kolaps, občanská válka a v roce 1783 ruská intervence, jež vedla k obsazení celého Krymu a jeho přičlenění k Ruské říši. Tažení vedl Kateřinin důvěrník a milenec kníže Potěmkin. Název Potěmkinovy vesnice, kdy chtěl své paní prezentovat nové šťastné poddané ve válkou zničené zemi, pochází právě z té doby. Krym byl přejmenován na Gubernii Taurii  (první z mnoha pokusů dát této zemi jiný než tatarský název) a na 100 000 Tatarů uteklo před ruským násilím do Turecka. V roce 1784 založili Rusové na Krymu nový moderní přístav Sevastopol, město obydlené od samého začátku ruskými přistěhovalci a tento stav se nezměnil dodnes.

                V letech 1853 – 1856 se Krym stal válčištěm velmocí. Do války mezi Ruskem a Tureckem se totiž zapletly i Anglie, Francie a nakonec i Sardinské království.  Rusové válku prohráli, poloostrov ale podrželi a další statisíce Tatarů, kteří během války kolaborovali s nepřáteli Ruska, uprchly do Turecka. Okolo roku 1900 žilo na Krymu už jen 187 000 Tatarů.

                V roce 1917 po Velké říjnové revoluci byla vyhlášena Lidová republika Krym. Právě Krym si vybral za svou základnu jeden z legendárních velitelů Bělogvardějců Wrangel.  Byl asi nejschopnějším ze všech protisovětských velitelů, jenže přišel pozdě, když už bylo v podstatě po všem. Snaha udržet Krym mimo vliv sovětské moci byla odsouzena k neúspěchu. V roce 1921 musel Wrangel se svými vojáky poloostrov vyklidit a byla zde vyhlášena Autonomní socialistická sovětská republika v rámci Sovětského Ruska.

                V roce 1942 dobyla poloostrov po dlouhých a těžkých bojích německá vojska (obrana Sevastopolu vstoupila do ruských dějin a je dodnes mýtem a důvodem, proč má Rusko právě k tomuto městu tak silný emocionální vztah). Krym dostal název Gotengau jako vzpomínku na takzvané krymské Góty, tedy Germány, kteří zde kdysi měli žít. Hitler měl v plánu vysídlit odtud slovanské obyvatelstvo a nasídlit sem německé obyvatelstvo z Jižního Tyrolska ( to aby udělal radost spojenci Mussolinimu, kterého jihotyrolští Němci nikdy nepřestali znervózňovat, nemohl proti nim ale z ohledu na silnějšího spojence nic podniknout). Z těchto plánů nakonec sešlo – Tyrolákům se na Krym zřejmě nechtělo a v roce 1944 se Krym dostal opět pod sovětskou kontrolu. S fatálními následky pro tatarské obyvatelstvo. Pod záminkou jeho kolaborace s německými okupanty (což byla částečně pravda, Tataři byli ochotni spolupracovat s kýmkoliv, jenom když je zbaví Rusů) byli 18.května 1944 přesídleni do oblasti Kazaně ( kde je dnes Autonomní tatarská republika) a Ufy (Baškirská autonomní republika) . Polovina z nich transport v dobytčích vagónech bez jídla a pití nepřežila.  Autonomie Krymu byla zrušena a Krym začleněn do Ruské socialistické sovětské republiky. V únoru 1945 měl na sebe Krym přitáhnout oči celého tehdejšího světa, protože se zde na Jaltě konala konference mocností (SSSR, USA a Velká Británie), jež měla rozhodnout o poválečném uspořádání světa – jak to dopadlo, zejména pro nás, víme.

                V roce 1954 pak Nikita Chruščov, sám Ukrajinec, daroval Krym Ukrajině. Jak zdůraznil jeho syn, politolog žijící v USA, nevedly ho k tomu žádné politické, morální či etnické, ale pouze hospodářské důvody. Na Krymu žijící Rusové, kteří zde už skoro dvě stě let tvořili většinu, se s tímto činem nikdy nesmířili. V roce 1967 došlo k rehabilitaci krymských Tatarů, návrat na Krym jim byl povolen ale až v roce 1988 za vlády Michaila Gorbačova. Dnes tvoří z dvojmilionového obyvatelstva Krymu 12%, (Rusové tvoří 58% a Ukrajinci 24%) Mimochodem obyvatelstvo Krymu se v posledních desetiletích následkem vystěhovalectví stále zmenšuje, od roku 1995 zde ubylo 250 000 obyvatel. Mimochodem ruštinu jako dorozumívací jazyk preferuje 97 procent obyvatelstva Krymu!

                Navzdory tomuto etnickému složení hlasovalo v roce 1991 při rozpadu Sovětského svazu 54% krymského obyvatelstva pro samostatnost Ukrajiny. Ihned ale začaly problémy. Nepomohlo ani, že Krym znovu dostal svůj statut autonomní republiky a že má vlastní parlament, vládu i rozpočet. Rusko má totiž k této zemi obzvlášť vřelý vztah. A tak žhavá láska může být zničující. V roce 1993 vyhlásil ruský parlament Sevastopol za ruské město, Sevastopol je totiž, jak známo, hlavní opěrný bod ruské černomořské flotily. Po několikaletých vyjednáváních došlo nakonec v roce 1997 mezi Ruskem a Ukrajinou k dohodě o nájmu přístavu a vojenské základny na dvacet let – tedy do roku 2017.

                Už v roce 2008 ale došlo k vážnému konfliktu. Ukrajinský prezident Juščenko (pro něhož na Krymu hlasovalo méně než 20% voličů) se v době rusko-gruzínského konfliktu postavil na stranu Gruzie a chtěl smlouvu Rusku vypovědět. Nakonec si to netroufl udělat, Rusové jsou ale od této chvíle velmi přecitlivělí na každou politickou změnu v Kyjevě. Jedním z prvních činů Viktora Janukoviče (zvoleného na Krymu ukrajinským prezidentem většinou 89% hlasů) bylo prodloužení oné smlouvy s Ruskem, za což dostal jako protislužbu zvýhodněné ceny ruského plynu.

                A tak není divu, že to dnes na Krymu opět vře. Politicky patří sice Ukrajině, etnicky ale Rusku. Tataři mají pak z Rusů historicky podmíněný panický strach, Ukrajinci se nechtějí stát trpěnou menšinou. Putin má ale (oprávněné?) obavy, že by mohl dostat s novým ukrajinským vedením ohledně Sevastopolu opět nemalé problémy. A využívá situaci. Ruské jednotky, které se na Krymu vylodily, mohou počítat s plnou podporou většiny krymského obyvatelstva. Stejně jako svého času v Abcházii či v Jižní Osetii. Krym bude mít tedy nemalé problémy obhájit zde svou suverenitu. Ostatně Janukovičem dosazený premiér krymské vlády Anatolij Mohiljov byl 27.února vystřídán vůdcem proruské strany Sergejem Axjonovem. A pokud dojde na Krymu k volbám, nemusí Putin vůbec nic manipulovat. Většinu získá Axjonov a v případném referendu o odtržení Krymu od Ukrajiny bude hlasovat jistá většina pro samostatnost poloostrova. Samozřejmě, že tuto samostatnost uzná pouze Rusko. Rusko samozřejmě nebude Krym anektovat, to by byla fatální politická chyba, bude ale požádán legálně zvolenou vládou autonomní republiky Krym o ochranu a samozřejmě ji rád poskytne. Fungovalo to v Abcházii i v Jižní Osetii, proč by to tedy nemělo fungovat teď? Samozřejmě je Krym větší sousto. Nejen proto, že je větší, ale proto, že je skutečně v Evropě, skoro před prahem Evropské Unie. Jenže Ukrajina nebude mít šanci získat kontrolu nad poloostrovem zpět. Může harašit zbraněmi, jak už to Vitalij Kličko i dělá, nemá proti Ruské armádě ale ani tu nejmenší šanci. Evropa a Amerika můžou hrozit sankcemi, nikdy je neuvedou skutečně do reality. Na to potřebují příliš ruský plyn a ropu. A Putin potřebuje zase Evropu jako odběratele. Bez vývozu ropy a plynu se zhroutí jeho ekonomika. Bohužel pro něj vedou všechny plynovody přes území Ukrajiny – plynovod pod Baltickým mořem ještě není – pokud vím ani tak brzy nebude – v provozu.  Pokud by ovšem Ukrajina zastavila dodávky na západ, přivolá na sebe hněv Evropy.

                Ať to teď vypadá jakkoliv dramaticky, nakonec dojde k dohodě. A Krym, zřejmě už brzy „samostatný“ bude patřit, jako tomu bylo vždycky, všem a nikomu.

                Vitalij Kličko má sice pravdu, když říká, že lidé chtějí především žít dobře a v dostatku a nacionalismus, federalismus a další politická hesla jsou mu vnucována lidmi toužícími po politické moci. Jenže kdo to těm lidem na Krymu vysvětlí?