Month: February 2014

Putin a jeho olympiáda

Olympiáda v Soči skončila a všichni se nemůžou udržet, aby ji nechválili až do nebes. Přiznám se, že mne taky oslnila. Rusové zorganizovali představení, jaké zůstane v paměti. Prostě zase jednou se prezentoval „Velký národ“. Nemám podobné megalomanské projekty rád, člověk se vždycky ptá, zda se tolik peněz nemohlo použít nějak jinak a praktičtěji. (Na to se právě ptají brazilští demonstranti, kteří si dovolí V BRAZÍLII!!!) demonstrovat proti mistrovství světa v kopané. V Rusku se nedemonstrovalo, a když, tak ne proti Soči. Rusové mají jiné – mnohem palčivější – problémy. Jenže na ně je právě nechal jejich vládce Vladimír Vladimírovič Putin aspoň na chvíli zapomenout.

                Vyšlo mu doslova všechno. Jako by nad ním držel ruku pravoslavný Bůh. On totiž vychází s pravoslavnou církví tak dobře, jak se jen dá, a je jednou z opor jeho moci. Zda se modlí osobně, nebo tuto činnost deleguje na popy, je už jiná otázka, každopádně jsou nakonec oni kněží ochotni odpustit velkému Vladimírovi (prosím, neplést s Vladimírem Slunéčkem, knížetem a suverénem Kyjevské Rusi, i když podobnost není čistě náhodná) i nevěru, nemanželské děti, vyvlastňování majitelů pozemků, na nichž pak vznikla sportoviště a pošlapávání lidských práv na každém kroku. A nejen oni, vlastně mu to odpustil celý svět. Nakonec se nechal zlomit i prezident olympijského výboru Thomas Bach, pro kterého byla tato olympiáda prubířským kamenem (je v úřadě teprve od loňska). Jestliže se při otvíracím ceremoniálu tvářil ještě rezervovaně, při závěrečném už pěl chválu. A zasloužil si uznalý, dokonce skoro přátelský,  úsměv kremelského vládce.

                A Rusko se mohlo bušit hrdě do prsou, jako ve svých největších koloniálních dobách, kdy mu patřila polovina Evropy. Nejen, že byli nakonec přece jen nejúspěšnějším národem v počtu medailí, ale v poslední soutěži, maratónu mužů na 50 km, vyhráli dokonce všechny tři medaile a tak mohly na sočském stadionu, postaveném JENOM pro zahajovací a závěrečný olympijský ceremoniál, stoupat k nebi za zvuků monumentální ruské hymny, již dal kdysi dávno pro tehdejší Sovětský svaz zavést Stalin a již Putin oprášil pro své poněkud zredukované impérium, hned tři ruské vlajky. Může si někdo přát víc?

                Vladimír Vladimírovič ukázal zase svou genialitu. Mohl si dovolit dokonce i to, aby na stadionu nesla při otvíracím ceremoniálu na předposledním úseku olympijský oheň jeho milenka a matka jeho dvou nemanželských dětí, byl ale dost chytrý, aby oheň nechal zapálit dvěma opravdovým sportovním legendám Rodninové a Treťjakovi. Jestliže se svět škodolibě radoval z maléru, kdy se při zahajovacím ceremoniálu nerozsvítil jeden z olympijských kruhů, dokázali si Rusové dokonce sebeironicky dovolit tento defekt parodovat v ceremoniálu závěrečném. Gesto rozhodně sympatické, rušící obraz zaťatého namyšleného imperiálního národa. Diktátoři si přece ze sebe legraci nedělají, zejména pak ne, když se jim něco nepovede, to okolo sebe mlátí nejvíc. A Vladimír se mile usmívá a dovolí parodovat chyby! Jak milý člověk!

                Nezbývá než si přiznat, Putin zase jednou všem vytřel zrak. Byla to jeho olympiáda, o tom nikdo nepochyboval, vše bylo nakomponováno tak, aby byla tato olympiáda spojována s JEHO jménem a aby mu zvýšila JEHO i tak vysokou popularitu v JEHO zemi (že zvýšila jeho kredit i ve světě byl jen vedlejší, i když samozřejmě vítaný efekt). A dokonale mu to vyšlo. Teroristé, kteří hrozili už měsíce před začátkem her teroristickými útoky, se nezmohli než na odporné, ale jen symbolické atentáty ve Volgogradě před začátkem her, během her bylo mrtvé ticho. Jako by i oni strnuli jako myš při pohledu na kobru, stejně jako celý svět.  Zapomenuty jsou nepřišroubované záchody v ubytovnách olympioniků (jak měli ruští dělníci vědět, že se toalety k zemi šroubují, oni sami chodí celý život na toalety šlapací) nebo ubohý slovinský sjezdař, který s rozbitým obličejem a vyraženými zuby marně čekal na pomoc na sjezdovce a nakonec si pro ni musel jet do cíle. Tyto drobnosti jsou přehlušeny celkovým triumfem (jehož jediným kazem bylo vystoupení ruských hokejistů, nelišící se příliš od vystoupení našeho, jež bylo ale jen důkazem, že kvalita NHL je pořád ještě někde jinde než KHL). Tu poslední – a nejdůležitější –  medaili olympiády Vladimírovi Vladimírovičovi nedopřály ani modlitby jeho věrných popů. Ruští hokejisté zato taky dostali nálepku velezrádců.

                A tak si člověk musí položit otázku – jak to ten člověk dělá? Jak si dokázal vybudovat tak dokonalý systém moci, systém kultu své osobnosti v zemi, o níž se nedá říci, že by byla vyslovenou diktaturou ( i když k demokracii v našem slova smyslu má hodně daleko). Samozřejmě je tu jeho vzdělání důstojníka KGB, jsou tu jeho věrní Pitěrci, ochotni se za něj i obětovat (pokud dostanou dobře zaplaceno a to oni dostanou), protože dlouho přehlížený a podezřívaný St.Petersburg, jenž se musel dlouhá desetiletí krčit ve stínu Moskvy, dostal nazpět zase hodně ze svého lesku a petrohradští úředníci vlivné posty v Moskvě.

                Ale je tu i jeho neuvěřitelná diplomatická šikovnost – nezapomínejme, jak vyškolil Obamu v otázce intervence v Sýrii. Metoda cukru a biče, již vymyslel a používal Bismarck – ne nadarmo prožil Putin svá „nejlepší léta“ v Německu, jak vyprávěl hrdě svého času německému premiérovi Schröderovi. Ten ho za to ani nenapomenul a za odměnu je v představenstvu stavby podmořského plynovodu v Baltském moři s jistě nemalým platem. Jestliže někdo zlobí, jako Čečenci na Kavkaze, jde proti nim s neskutečnou brutalitou a dá jim na krk „svého“ prezidenta a vazala Ramzyna Kadyrova, jenž se se svými poddanými skutečně nemazlí. Naproti tomu Tataři, muslimové stejně jako Čečenci, kteří se rozhodli být loajální, dostanou od Putina všechno, o co si jen řeknou. Ne nadarmo se jejich hlavní město Kazaň stalo nejbohatším a třetím největším městem Ruska. Investice z Moskvy pomohly vybudovat z tohoto města opravdovou metropoli.

                Procesy proti Michailovi Chodorkovskému (kterého před olympiádou velkomyslně propustil z vězení) a dodnes nevysvětlená smrt Borise Berezovského v jeho londýnském exilu, zlomily politickou moc oligarchů a přinutily je k loajalitě. Osud Berezovského jim jasně ukázal, že k poslušnosti není alternativy – a to ani emigrací. Teď rádi panovníkovi pomohli zaplatit „jeho olympiádu“

                Na druhé straně věrní úředníci se stávají novými milionáři. Samozřejmě že jen korupcí, proč asi explodovaly náklady na olympiádu z plánovaných 9 miliard dolarů na 40 miliard? Ale zkorumpovaní úředníci jsou věrnější. Protože mají máslo na hlavě a kdykoliv můžou skončit ve vězení, jsou stejně věrní, jako byli straničtí funkcionáři za komunistických časů. Nechat zkorumpovat své schopné spolupracovníky patří k abecedě dobrého vládce.

                Ale není třeba zapomenout ani na to, že se Putinovi podařilo zatlačit za Jelcina všude přítomnou kriminalitu do ilegality – každá ze skupin organizovaného zločinu je infiltrovaná a může být kdykoliv zlikvidována, když začne zlobit. Už nejednou se to stalo, přičemž ovšem likvidací neposlušných buněk se nezabývají státní orgány, ale jiné gangy, jež dostanou příslušné informace, zelenou a poté za odměnu dobytý rajón. V dané situaci se opravdu vyplatí vládce nedráždit a ruské ulice získaly na jistotě. Kdo by za to nebyl prezidentovi vděčný? Byl jsem vlastně i já, když jsme se  s manželkou mohli procházet nočním Petrohradem, aniž bychom se za celou dobu setkali jen s náznakem ohrožení. Samozřejmě že  bylo možné vyhlásit gangům válku a pokusit se je zničit. Tím by si ale Putin přivodil jen nesmiřitelnou nenávist. Není lepší, když se bossové ucházejí o jeho přízeň a on o nich má přehled?

A v neposlední řadě – umí se chovat na veřejnosti. Když navštívil anglickou královnu Alžbětu II (byla to první ruská návštěva v Británii na nejvyšší úrovni od časů cara Alexandra) byla královna nadšena politikem,  jenž se ani jednou neprohřešil proti protokolu. Její nadšení bylo o to větší, že Putinova návštěva následovala bezprostředně po návštěvě amerického prezidenta Bushe, který zanechal na zahradě Buckinghamského paláce zdevastovaný trávník.

                Je hodně politiků, kteří by chtěli být jako Putin, ale nedokážou to. Poslední zoufalec, jenž při takovém pokusu ztroskotal, byl ukrajinský prezident Janukovič. Člověk na to prostě musí mít! Pokud nemá, skončí před soudem nebo na márách.

                Vladimír Vladimírovič je pro mne prostě příkladem člověka, jehož není možné zastavit. Nesmírně inteligentní, bezohledný a bez svědomí. Stejný byl kdysi Friedrich II, o němž jsem napsal svůj poslední román, anglická Alžběta I a nelišil se od něj příliš ani náš „Otec vlasti“ Karel IV. Mimochodem, všichni byli u svého obyvatelstva velmi oblíbení! Existuje jasnější důkaz, že účel světí prostředky?

                Je to marné, člověk ho může nenávidět, musí ho ale obdivovat. A to mu určitě stačí.

 

Padáme na hubu – malá sonda do stavu – nejen rakouského – lékařského stavu

                Co se v posledních dnech odehrává v naší (ale nejen v naší) ambulanci je prostě nezvládnutelné. Před ambulancí se řadí pacienti, částečně na lehátkách, doprovázeni personálem červeného kříže, který chce samozřejmě rychle odevzdat a odejít, což není možné, protože všechny místnosti jsou obsazené. Ještě víc stoupá nervozita u příbuzných těch stařečků, kteří přišli po svých (ti dovezení sanitkou mají právě z výše jmenovaného důvodu přednost a proto se ti opravdu chytří nebo zkušení nechají raději přivézt než by přišli sami). Jestliže člověk musí v sobotní službě (vedle 72 plně obsazených lůžek, z toho 5 intenzivních a z toho čtyři na umělém dýchání a konzilií na jiných odděleních) vyšetřit v ambulanci 38 lidí, není možné udržet patřičnou kvalitu. A člověk se marně ptá, nechápou to ti pacienti? Proč nejdou ke svému lékaři? Musí jim být přece jasné, že vystresovaný lékař, který neví, kam dřív skočit a který je vůbec nezná, je nemůže vyšetřit tak dobře jako jejich obvodní lékař nebo internista! Možná jim to jasné i je. Jenže roli hraje mnoho dalších faktorů.

1)      Přes týden v pracovní době si netroufají jít k lékaři ani se svými problémy ani se svými rodiči či prarodiči ze strachu, že by se u šéfa špatně zapsali a mohli by přijít o práci

2)      Obvoďák má dovolenou, má tam příliš mnoho pacientů, není samozřejmě přístrojově až tak vybaven.

3)      Na návštěvu k rodičům se chodí odpoledne nebo o víkendu, když pak stařeček nevypadá dobře, odvezou ho preventivně do nemocnice, aby se na něj doktoři podívali.

A oni stařečkové většinou dobře nevypadají. Stačilo se podívat na klientelu stojící před ambulancí a člověk měl odpověď na otázku – proč frekvence v ambulancích (jak nemocničních tak soukromých) neustále stoupají. Jestliže byli naši pacienti ještě před patnácti lety převážně šedesátníci a sedmdesátníci, osmdesátník byl výjimkou a devadesátníka jsme viděli jednou za rok, dnes jsou nejpočetnější skupinou pacienti jejichž věk začíná osmičkou a lidé starší než devadesát let tvoří podstatné procento.

A to je první odpověď na otázku, kterou si klademe a kterou by měli zodpovědět politici. Celá tato skupina pacientů před patnácti lety už nežila. Medicína je sice dokázala zachránit, udržet na životě, nedokázala je ale uzdravit. Z pacienta, který by byl zemřel, se stal chronicky nemocný. Takový, který potřebuje další návštěvy u lékaře, léky, péči a opakované hospitalizace. To je objektivní stav, těmto pacientům člověk nemůže zazlívat, že přijdou. Spíš má sám výčitky, že se jim vzhledem na pracovní zatížení nedokáže věnovat podle svých představ.

Očekávání obyvatelstva, co se týká možností medicíny, totiž masivně narostlo. Veřejné sdělovací prostředky od televize, přes noviny až po internet šíří víru že je prakticky všechno možné. Možné je opravdu hodně, kardiologie a léčba srdečních infarktů prodělal pravou revoluci, léčba mozkových příhod se snaží tento stav napodobit, léčba určitých druhů rakovin se zrevolucionovala a dokáže uzdravit nepoměrně více lidí než ještě před patnácti lety. Všechno ale možné není, ne všichni jsou ale ochotni, si tuto skutečnost připustit.  Jestliže je rodina naprosto šokovaná, že by mela jejich 85 letá babička zemřít, dá se to ještě pochopit. Jestliže ale víte, že ona babička (120 kilo těžká a následkem toho už 20 let diabetička na inzulínu), má za sebou už mozkovou příhodu, srdeční infarkt, a teď byla nalezena v bezvědomí pod stolem a poté laicky resuscitovaná, což jednak nepřečkal dobře její mozek, který utrpěl fatální škody a navíc díky jejím poruchám srdečního rytmu vstřelila během resuscitace krevní sraženina do stehenní tepny, ucpala ji a přivedla celou nohu k odumření, pak je pro mne ten agresivní údiv příbuzenstva těžko pochopitelný. Je ale tady a představuje další stresový faktor.

Dalším a ne právě nepodstatným momentem je změna myšlení lidí, související s naší konzumní společností. Přicházejí do ambulance, zejména o víkendu, s chronickými onemocněními anebo prostě jen tak, aby se na ně doktor podíval. V nemocnici mají přece kompletní vybavení, co obvodní lékař nemá. A tak by se přece doktor mohl podívat na vyrážku, která ho už trápí tři měsíce. Ve dvě v noci přijde člověk do nemocniční ambulance, protože nemůže spát. Anebo při návratu z diskotéky ve tři ráno, protože ho už týden píchá pod pravou lopatkou. To nejsou nadsazené případy, ty všechny jsem v poslední době zažil.  U specialisty se čeká na termín dlouho. Samozřejmě by v Rakousku byla možnost navštívit tzv. “Wahlarzta“, jenže tam by člověk musel část honoráře zaplatit. V nemocniční ambulanci je to zadarmo. Je to tak trochu mc-donaldizace myšlení. Rychlost obsluhy a nízká cena jsou mnohem důležitější než kvalita. Hlavně se rychle a levně najíst, hlavně se rychle a levně nechat ošetřit.

To všechno jsou nezvratné skutečnosti.  Zodpovědná místa by měla reagovat. Reagují, Můj šéf byl povolán na vedení koncernu na koberec a byl seřván za to že – a teď pozor „výkony, které naše oddělení odvádí, přesahují výrazně jeho kapacitu, jak po personální tak po materiální stránce.“ A on s tím má okamžitě něco udělat. Neřekli mu, co. Zda má vystřílet polovinu okresu nebo ve čtyři zavřít dveře ambulance a vyvěsit ceduli, že z důvodu naplněných kvót výkonů budou další pacienti ošetřeni až příští rok.

Přáli bychom si aspoň minimální ochranu našeho zdraví a života. Možná by stačilo zavést poplatky za návštěvu nemocniční ambulance. Tím by se odblokovala částečně aspoň ta poslední skupina pacientů, kteří skutečně v nemocnici nemají co dělat a uvolnily by se ruce pro práci na těch skutečně nemocných. K tomu ale není politická vůle.  Na otázku, proč tomu tak je, vám nikdo neodpoví.

Lékaři s podporou ze strany politiky nikdy nemohli a ani nebudou moci počítat. Lékař je totiž úhlavní nepřítel ministra financí a ten má ve vládě vždy jedno z hlavních slov. Lékaři zaprvé stojí peníze. Zadruhé předepisují léky, které taky stojí peníze. Navíc udržují na životě převážně staré lidi, kteří dostávají starobní důchod a to taky stojí peníze. A v nejhorším případě vyprodukují pacienta, který potřebuje ošetřovatelskou trvalou péči a to stojí ještě víc peněz. A za to všechno ještě chtějí od státu honorář. Je to samozřejmě drzost a ta musí být potrestána. Dalším problémem je, že se mezi politiky nachází jen minimální počet lékařů a pokud, jsou to většinou takoví, kteří v tom povolání selhali, nebo je prostě nebavilo a tak se rozhodli dělat něco jiného. Že by zdravotníci, padající díky svému přetížení právě na hubu, od těchto kolegů v poslaneckých lavicích dostali skutečnou podporu, s tím se počítat nedá. V podstatě by byli politici a zejména ministr financí nejradši, kdyby se sektor zdravotnictví podařilo zcela zničit nebo ho kompletně převést do soukromého sektoru. Jako už  se to víceméně podařilo ve Velké Británii. Kdyby odešli všichni lékaři (s výjimkou těch v sanatoriích a klinikách, kde se léčí samotní politici) bylo by to vůbec nejlepší řešení. Když se totiž musí zavřít oddělení nebo nemocnice pro nedostatek lékařů, tak za to přece ten příslušný politik vůbec nemůže a to by měl pochopit i volič. Že se povolání lékaře stává stále méně atraktivním, je nezvratným faktem. Jedním z důkazů tohoto trendu je i to že se medicína stále více feminizuje. To prosím není žádný znak nízkého ocenění ženské práce, právě naopak, ženy jsou ta obdivuhodná stvoření, která se ve své větší připravenosti se obětovat, ještě o toto povolání stále zajímají. Jak ale mají spojit pracovní zatížení, které na ně čeká, s posláním matky a se založením rodiny? Pokud si někdo myslí, že jim politika vyjde vstříc, velmi se mýlí. Je to jen a jen jejich problém, volba povolání je přece věc svobodné vůle. A že jim nakonec ještě bude zkrácen důchod, protože s koncem studia po 25.roku věku nejsou schopni naplnit předepsaných odpracovaných 40 let pro výpočet důchodu, to je taky jejich problém. Jak svého času vyhlásila ministryně školství!!! Gerer – každý se může svobodně rozhodnout, zda chce studovat nebo pracovat. Takto podporovala vzdělanost národa!

Když pak lékaři svému zoufalství dají průchod v akcích jako „Děkujeme odcházíme“ postaví se sdělovací prostředky do jedné linie proti nim. Referují přece po celá desetiletí o chybách v léčbě, kde je většinou vinen zlý lékař a teď by měli přejít na opačnou stranu barikády? Samozřejmě že se chyby stávají, nikdo není vůči omylům imunní, a kdo pracuje, nutně někdy chybu udělá. Bezchybní jsou jen ti, kdo nedělají nic.

V čase hospodářské krize, kdy má ministr financí hluboko do kapsy, je situace samozřejmě ještě horší.  Peníze prostě nejsou, šetří se všude, na vzdělávání, na infrastruktuře, na policii, armádě, vědě (samozřejmě ne při záchraně zadlužených bank) a teď by měly ještě stoupat náklady na důchody penzistů a na personál v nemocnicích?

Samozřejmě že při každých dalších úsporách, zavírání oddělení, redukci lůžek, dodá příslušný politik, že „pacient to nesmí pocítit.“ Tím se zbavil zodpovědnosti za nepopulární kroky, a pokud to pacient přece jen pocítí, protože už nemá nemocnici 20 ale 70 kilometrů daleko a v ambulanci je místo deseti čtyřicet jiných pacientů a lůžko se pro něj prostě nenajde, jsou vinni lékaři. Dostali přece jasný politický pokyn, že to pacient pocítit nesmí! Jak to, že se takového jasného příkazu nedrží? Další neodpustitelná drzost.

V Rakousku vyřešili tento problém po svém. Prostě vyloučili lékařskou komoru z reformního týmu. Ve skupině, která má přeorganizovat (rozuměj zredukovat) rakouský zdravotní systém, sedí jen zástupci politiky a pojišťoven. Tedy nikdo ze zdravotníků! Ministr zdravotnictví je vyučený zámečník a svůj předministerský život strávil jako předseda odborů v železářském koncernu VÖEST v Linci. Diví se někdo tomu, že se zdravotníci cítí být vydáni na milost a nemilost a mladí to už řeší jediným možným způsobem – už 3000 mladých rakouských lékařů pracuje v zahraničí – v Německu, ve Švýcarsku, ale i v Británii a ve Skandinávii.

A tu začíná paralela k zdravotnictví v Česku či na Slovensku. Pokud totiž někomu mé líčení rakouských poměrů připadalo nějak povědomé, nebyla to podobnost čistě náhodná. Ten problém, který jsem popsal, je problém globální. V Rakousku má pacient aspoň možnost nechat se připojistit, tedy platit soukromou pojistku a tím pádem přece jen ono stále se zužující ucho jehly pro všeobecné zdravotní zabezpečení obejít. Že se tomu česká vláda brání zuby nehty, nedokážu tak úplně pochopit.

Žijeme – bohužel – v době egoistické společnosti. Jestliže vlády nejsou schopny zabezpečit zdravotní péči všem svým občanům na nejvyšší úrovni a zaručit její dostupnost, pak by měly umožnit těm, kteří na to mají, zaplatit si ho. Pokud se tomu brání, jsou to jen svatouškářské pseudoargumenty.  Je přece jasné, že bohatý si to přednostní ošetření stejně vždycky zabezpečí. Pokud k tomu nemá možnost legální, udělá to úplatkem, čili prostředkem nelegálním. Ta zarputilá snaha o rovnost podporuje tedy jen korupci. Ale kdo už se bojí korupce, že? To by bylo stejné, jako se bát znečištěného vzduchu a nedýchat.

Politici sami totiž tento problém nemají. Oni vědí, že pokud onemocní, budou ošetřování v nejlepších klinikách a kolem nich bude tancovat tým špičkových odborníků. A že za to platit nic nebudou muset. Je to privilegium těch vyvolených. Argumenty stojící za tím jsou, že oni na této pozici vyvolených těžce pracovali.

Zeptám se ovšem – ti ostatní – ti nevyvolení, ti tlačící se v přeplněných ambulancích a marně čekající na volné lůžko, ti ošetřovaní k smrti vystresovanými lékaři, kteří jsou sami ohroženou skupinou a končí stále častěji na nemocenské ( což dále zvyšuje zátěž těch, kteří ještě nezkolabovali) – ti nepracovali?

Okno

Povídka z roku 1988

Že je úrazové oddělení na osmém poschodí, si Bezděk všiml hned, když ho vyvezli nekonečnou šachtou monobloku z příjmového oddělení. To měl již za sebou zasádrování zlomené nohy a půlhodinové kázání chirurga, který ho ošetřoval a přitom nemohl přijít na jméno lidem, kteří se opijí a potom spadnou ze střechy stodoly. Což byl Bezděkův případ.

                „Když se už chcete zabít, tak neskákejte z výšky prvního poschodí, ale aspoň z pátého,“ řekl mu naštvaně na rozloučenou, celý bílý od sádry.

                Bezděkovi se ta slova vybavila, když ho vezli okolo velkých prosklených oken na chodbě osmého poschodí. Pronikalo jimi mnoho světla, které se lámalo do spektrálních složek a město ležící hluboko pod nohami pacienta hrálo spoustou nepřirozených barev. Snad ty barvy, vystřelující ze špičky kostelní věže do Bezděkových očí, způsobily v hlavě nemocného krátkou iluzi, že ho to okno zve, že mu nabízí slavný odchod a vyřešení všech problémů současných i budoucích. Všechno trvalo jen chviličku, zručné ruce ošetřovatelky dotlačily Bezděka na pokoj, kde ho uložily do postele a zakryly až po oči. Nebránil se. Ani nemohl. Kromě zasádrované zlomené nohy měl i přeraženou ruku v předloktí a zítra měl jít na operaci. Nebránil se tedy tomu, co s ním ošetřovatelky a sestřičky prováděly a nechtělo se mu ani rušit anonymitu, do níž ho uvrhly tím, že mu deka sahala až po nos. Věděl moc dobře, proč mu na přijímacím oddělení brali krev do zkumavky, kterou potom zakapávali voskem, a věděl, že to bude mít následky. Nebyl začátečník.

                „Tak co, mladej, co je s tebou, dýcháš ještě?“ ozval se z vedlejší postele děda, celý v obvazech, kterého si Bezděk matně všiml při příchodu. Přál si, aby mu dal pokoj. Aby mu všichni dali pokoj.

                „Tak co je?“ dorážel děda. „Snad jsi nepřišel o jazyk!“

„Mám bolesti,“ řekl Bezděk a snažil se, aby dobře vykroužil slova. Ústa ho moc neposlouchala a klesající hladina alkoholu ho pomalu uspávala. Cítil se strašně unavený.

„Jo takhle,“ pochopil jeho soused. „Doufám aspoň mladíku, že jsi neseděl v autě, když se ti to stalo. Ožraly za volantem bych střílel. Takovej zákon by měl bejt…“

„Nemějte péči, dědo,“ podařilo se ještě Bezděkovi říct, než usnul. „Nemám auto…“

„No to je tedy tvoje štěstí…“ zaslechl ještě dědu brblat a propadl se do milosrdné mlhy.

Probuzení bylo hrozné, ale on na ně už byl zvyklý. Věděl už při usnutí, že ho bude bolet hlava, bude se mu lepit opuchlý jazyk v ústech a voda, kterou bude hasit žízeň, bude mít obvyklou odpornou chuť. Jenže teď tu nebyl nikdo, kdo by mu tu sklenici vody podal a sám se nedokázal ani pohnout. S trpkým úšklebkem si vzpomněl, jak vždycky odháněl matku, často plačící, aby ho neobsluhovala. Dělala to přesto.

„Opil jsem se sám, taky si sám pomůžu,“ nadával obvykle v popudlivosti kocoviny a pil jedno pivo za druhým, aby si spravil žaludek. Ale teď, když by maminku skutečně potřeboval, teď tu nebyla. A ženatý nikdy nebyl.

Zazvonil na sestru a zdálo se mu, že ho ten pohyb nadobro vysílil. Přišla, zeptala se, co potřebuje a potom mu dala vypít dvě sklenice čaje. Lhostejně mu čaj přidržovala u úst, a když skončil, beze slova odešla. Cítil, že jím opovrhuje.

„Však kdybych nebyl tak dolámaný, já bych ti ukázal, ty náfuko,“ pomyslel si hořce. Ne, z něj si nikdy nikdo nesměl dělat blázny nebo na to doplatil.

„Suší, mladej, co?“ zašpičkoval vtom zase z vedlejší postele ten nesnesitelný dědek.

„Nejsem už mladej,“ zavrčel naštvaně. „Je mi skoro padesát.“

„Jenže mně osmdesát,“ zaskřehotal děda a zdvihl jedinou svou nezafačovanou končetinu sevřenou v pěst. „A do tohohle stavu mě dostal právě takový mladý syčák, jako jsi ty. V autě a opilej! Srazil mě i s mopedem, že jsem ho ani nezaregistroval. Probral jsem se až tady. Ale už ho chytili. Uvidí, co je to zraňovat lidi. Posedí si v chládku. Co když se mi ty kosti v mým věku už nezhojej, co?“

„Co je měn do toho?“ zahučel Bezděk. „Už jsem vám přece říkal, že nemám auto.“

„Auto nemáš,“ frkal uražený děda. „Ženu taky nemáš. Barák jsi nepostavil. To koukáš, co už o tobě všechno vím, co?“ triumfoval se žlučovitou radostí. „Co jsi tedy celý život dělal?“

Bezděk se odvrátil, Zrovna o tom se mu nechtělo bavit.

„No, co jsi dělal?“ dorážel dědek. „Co jsi dělal celý život?“

„Pil!“ zařval Bezděk a zmlkl. Vyhrkly mu slzy. Bylo mu zle a nevěděl, zda ze zranění nebo z toho, že nemohl svou kocovinu rozehnat pivem.

Bylo mu zle, ale zaťal zuby, když přišel primář na vizitu. Viděl ho rozmazaně, ztrácel se mu v té protivné mlze. Toužil po pivu nebo po štamprli, který by rozpustila tu bílou mlhu, do níž se nořil jeho svět.

Odoperovali ho ještě dřív, než začal delirovat. Trochu je tím překvapil, ale věděli si rady. Injekce v pravidelných intervalech ho přibíjely na postel a rozpouštěly hrůzostrašné vidiny, proti kterým se chtěl bránit. Injekce za injekcí dávaly dohromady dny a nakonec se vidiny a sny přece jen rozpustily a on se vrátil zpět na zem.

Uvědomoval si, že je slabý jako děcko a třesou se mu všechny svaly. Jen pomalu si uvědomoval, kde je, kdo je v místnosti s ním a že se mluví o něm. Byly hodiny návštěv, u jeho postele ale neseděl nikdo. Maminku k němu nepustili, nevěděli, že už se probral. A kdo jiný by za ním chodil? Snad brácha? Nebo dokonce Marta?

„Vyvádí moc?“ slyšel ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho maminky. Byl si jistý, že by ho poznal.

„Dost,“ řekl druhý hlas a Bezděk s bolestivou jasností poznal, že to mluví ten protivný dědek z jeho pokoje. „Co mi povolili pohyb, jsem raději někde u sousedů nebo na chodbě. Tady s ním to je hrozné.“

„Chudáčku, vytrpěl sis svoje,“ litovala ho žena. „To jsou hrozní lidi.“

Bezděkovi se chtělo řvát, aby byli ticho. Že je slyší a že nesnáší, když se o něm lidi baví. A že dědek není žádný chudák jen proto, že s ním musel strávit pár dní na stejném pokoji. Maminka s ním musela vydržet celý život. I ty poslední roky.

Zařvat ale nedokázal. V podivném stavu s neuvěřitelně jasnými smysly ale bezmocnými neovladatelnými svaly ležel naznak a snažil se na nic nemyslet. Ale přesto mu bylo do pláče.

Vizity se bál, ale věděl, že musí přijít. Většina věcí v lidském životě je neodvratná a kašle na to, zda se jich bojíte nebo se na ně těšíte. Když se vizita blížila k jeho posteli, měl chuť předvést pokračování v deliriu. Jenom aby na něj nemluvili. Aby nemusel odpovídat na ty věčné stupidní otázky. A aby oddálili chvíli, kdy na něho zavolají psychiatra.

„Tak co, už jste se probral?“ zeptal se primář a nezvedl ani tón hlasu do otázky.

„Jo probral,“ zavrčel přesto Bezděk.

„To nebylo moc pěkné, co jste nám tady předvedl,“ pokračoval primář.

Bezděk mlčel. Nebylo na to co říct, ostatně ani nikdo nečekal, že něco řekne.

„Už jste se někdy léčil?“ ptal se primář dál a tentokrát se mlčet nedalo. Bezděk mohl získat ještě pár sekund tím, že by se udělal nechápavý a zeptal se, na co jako se to měl léčit. Ale otázka byla víc než jasná a blbce ze sebe dělat nechtěl.

„Jo,“ řekl stručně.

„Kdy a kde?“ pokračoval primář v ptaní. To byly právě ty stupidní otázky, z nichž mohl zešílet.

„Nevím,“ zavyl. „Nic si nepamatuji! Bylo to už dávno.“

„Sežeňte jeho dokumentaci,“ obrátil se primář k jednomu z bílých plášťů ve svém doprovodu a už se na něj ani nepodíval. Všichni ho přehlíželi se stejným despektem, lékaři, sestřičky i ošetřovatelky, které zpod něj vynášely mísy a chodily jej umývat a krmit. Cítil, že ho nemají rády. Ale na to byl zvyklý. Lidi ho nikdy neměli rádi.

„Proč mě tak nesnášíte?“ zaútočil jednou nečekaně na ošetřovatelku, která ho umývala. Na malou chvíli přerušila svou činnost, ale pak pokračovala ve stereotypních pohybech houbou. Neodpověděla.

„Mohl jsem přece z té střechy spadnout i ve střízlivém stavu,“ namítl lstivě. „To byste nade mnou taky takhle ohrnovala nos? Smrděl bych přece úplně stejně.“

„Jenže vy jste byl opilý,“ řekla klidně a vzala do ruky ručník.

„No a?“ chtělo se mu zařvat. Ale vztek mu zatáhl hrdlo. Polykal sliny a nechal se utírat. „No a?“ zašeptal až potom – až když už byla dávno pryč.

Ale maminku už k němu pustili. Neplakala. Podezříval ji, že už asi všechny slzy vyplakala předtím. Ale slzy matek přece nevysychají! Na světě není tak bezedný pramen, aby se jim vyrovnal.

„Kájo,“ řekla. Ani on nevěděl, co má říct. Chytila ho za ruku a hleděla někam za jeho hlavu. A ani on neměl odvahu podívat se jí do očí. Čas se kolem nich zvolna vlekl a oni tvořili pietu, tak ubohou svou podstatou. Přece se jen nakonec vzpamatoval dřív než ona.

„Maminko,“ řekl šeptem. „Primář chce moji zdravotní kartu. Nesmí ji dostat. Viď, že mi pomůžeš.“

Podívala se na něho, ale neřekla nic.

„Je v ní záznam o mém léčení,“ pokračoval. „Víš, že ho obvoďák  přede mnou vždycky chránil, abych ho nemohl zničit. Věčně mi chtěl připomínat časy mého ponížení. Aby mě měl v hrsti, prevít.“

Dívala se na něj velkýma, překvapenýma očima. Vzpamatoval se.

„Ten záznam musíš zničit. Když nebudou vědět, že jsem v léčebně byl, budou možná souhlasit, když jim navrhnu, že budu brát antabus jen tak, doma, víš? Psychiatr je tu nový, ten mě nezná, protože si mě nikdy nepředvolal, když jsem přestal chodit do té jejich podělané poradny. Mami, viď že mě zachráníš!“

„Ale jak, Kájo,“ posteskla si. Nedal jí čas na stesk.

„Půjdeš k obvoďákovi a vezmeš kartu. Řekneš, že ji v nemocnici potřebují. Zničíš tu zprávu ze Šternberka a kartu dáš primářovi. Když nebude vědět, kde má hledat, nepomůže mu ani počítač, na nic nepřijde. Všichni budou spokojeni a já z toho budu venku. Slíbím jim, že se budu slušně chovat, že nevezmu ani kalíšek a že budu brát antabus. A oni mě pustí domů.“

„Ale ty to nedodržíš,“ řekla maminka a v jejím hlase bylo zoufalé přesvědčení.

„To teď není důležité, maminko. Ale já vydržím, uvidíš! Vždyť já přece nejsem alkoholik! Byl jsem hloupý, to ano, nedokázal jsem vyhodit kamarády, když za mnou přišli. Ale já si umím říct dost. To přece víš!“

„To není pravda, Kájo. Už dávno to není pravda.“

„Jak to můžeš vědět?“ vybuchl. „To můžu vědět jenom já, jestli si umím říct dost nebo ne. Chceš tvrdit, že mi vidíš semhle?“ poklepal si výrazně na hlavu.

„Znám tě od narození, Kájo,“ řekla tiše. „A už mě nebaví lhát. Tobě ani sobě. Je mi sedmdesát pryč a už se nedokážu dívat, jak se ničíš.“

„Už nebudu, maminko. Dostal jsem ponaučení, fakt,“ Zajíkl se. „Nedívej se na mě tak nedůvěřivě, nesnáším to. Hned jak přijdu domů, pokosím ti zahradu. A naštípu dřevo. A vypiju opravdu jen to jedno pivo k práci. Opravdu!“

„Jenom do té doby, než přijdou Hakl se Stodůlkou nebo někdo jiný. Karle, měl by ses léčit.“

„Ty ses zbláznila,“ vybuchl, „Tys tam nebyla! Budou mě tam ponižovat, dělat ze mě malého kluka. Busu se muset zpovídat jako idiot, jestli jsem udělal nástěnku a vyčistil si zuby ráno i večer. To se radši zabiju!“

„Proč ses neoženil, Karle? Žena a děti by tě možná napravily.“

Zkřivil se mu výraz. „Ty dobře víš, proč jsem se neoženil. Protože jsem se od vás dal jednou ukecat a na to pitomé léčení jsem šel. A Marta si zatím našla Pavla Horáka.“

„Tak to přece nebylo,“ zaúpěla matka. „Snad nevěříš, že to bylo tak!“

„A jak tedy? Tak dlouho jsi do mě hučela, abych se léčil, až jsem se dal přesvědčit. A Marta mě přesvědčovala taky, jenom abych na čtvrt roku vypadl a ona se mohla v klidu vdát a otěhotnět. A teď se mě chceš zbavit znova!“

„Kájo, ty opravdu věříš tomu, co říkáš.“ V matčině hlase bylo slyšet úžas nad tímto zjištěním. „Marta přece začala chodit s Pavlem právě proto, že jsi pil. A ty jsi šel na léčení z vlastní vůle, aby sis ji získal. Já přece nemůžu za to, že Horák potřeboval ke svým dětem tak rychle mámu a Marta měla jeho sirotky ráda.“

Umlčel ji pohybem ruky. „Seženeš mi tu kartu?“

„Myslím, že by bylo pro tebe lepší…“ zajíkala se a v jejím hlase zněl strach. Strach, ale z čeho? Musí se přece dozvědět, čeho se matka bojí!

„Prosím tě o pomoc jako tvůj syn, mami. Seženeš mi tu kartu?“

„To by nepomohlo, oni přece mají záznamy v počítači.“

„Seženeš mi tu kartu?“ skoro zavyl.

„Já už ji od doktora vybrala,“ vyrazila ze sebe konečně. A přes oblouk zhrozeného ticha dodala: „A odnesla jsem ji panu primářovi.“

Chvíli trvalo, než Bezděk pochopil. „Jdi pryč,“ řekl sevřeným hlasem.

„Karle, vždyť já ti chci…“

„Nestojím o to. Zradila jsi mě. Prodala jsi mě těm zatraceným felčarům. Jdi pryč!“

„Nemůžeš mne vyhnat. Nikoho jiného nemáš! I Eda říkal, že pro tebe bude lepší, když…“

Ještě toto! Vzpomínat pana bratříčka! To jistě, tyhle rady mu lichotily.

„Nikoho nepotřebuju!“ ječel. „Všichni jste mne prodali. Jdi pryč nebo začnu křičet! Už tě nikdy nechci vidět!“

Nevěděl ani, kdy odešla. Zaslechl až dědův hlas, který pravil: „Chlapče, myslím, že na tobě táta moc šetřil řemen.“e

„Hleďte si svého,“ zavrčel. „Doufám, že vy jste ze svého potomka vytloukl hrdinu socialistické práce.“

Tomuhle vtipu se chechtal, ještě když přišli Hakl ze Stodůlkou, jeho sousedi. Smáli se s ním. Přinesli s sebou flašku vodky a obezřetně ji zastrčili mezi matrace.

„Kamaráde, já tam míval flašku na vojně,“ vysvětloval Hakl. „Tam ji nikdo nenajde, pokud nevyháže matrace. A pod sebe snad nečuráš, ne?“

„Skoro, kamaráde. Páni, to je lahoda,“ ulevil si, když na jeden lok snížil hladinu v láhvi o pár centimetrů. „Lidi, já skoro umřel a tihle tu místo aby mi dali slzu, rvali do mě pořád nějaké injekce. Zatracení felčaři!“

„Ještě že máš kamarády,“ smál se Stodůlka. „Ti tě nezradí.“

Jenže pak odešli, i flaška se vypila a až potom začali okolo něj kroužit s regresy, s vyšetřeními a slíděním. A nakonec přišel i ten psychiatr. Brejličky mu poskakovaly na nose a tužkou pořád kreslil po papíře. V hospodě bych zaplácl jednou ranou,pomyslel si Bezděk zlomyslně. Jako švába, intelektuála jednoho nervního.“

Ptal se na různé blbosti. Dělal si poznámky do sešitu, ale Bezděk jenom čekal, kdy se odhodlá k tomu hlavnímu. Trvalo mu to, troubovi.

„Pane Bezděk, z dokumentace víme, že jste se už jednou dobrovolně podrobil protialkoholickému léčení před patnácti lety ve Šternberku. Myslím, že byste si měl toto léčení zopakovat.“

„Ani za svět!“ vybuchl. „Máte mě za blbce?“

„To ne, pane Bezděk, ale uvažte, že jestliže první léčení mělo u vás efekt trvající tolik let, pak opakování by mělo šanci…“

„Hovno by mělo…“ řekl a pásl se v překvapeném doktorově výrazu. „Začal jsem pít hned po návratu domů znova. Jenže jste na to nepřišli. A můžete mi s celou tou vaší léčbou vlézt na záda, rozumíte? Já už nikomu kašpara dělat nebudu.“

Psychiatrova tvář ztvrdla. „Zapomínáte pane, že vzhledem na okolnosti, za jakých jsme váš alkoholismus zjistili a následující těžké delirium nepotřebujeme váš souhlas, abychom vás přeložili na psychiatrické oddělení. To můžeme udělat a taky uděláme, pokud se váš náhled na věc nezmění. Jen co se zlepší váš celkový zdravotní stav.“

„Víte, co mi můžete?“ zařval za ním Bezděk.

Doktor se vrátil až z chodby. „My,“ pravil důrazně. „my to víme.“

Nehorší na tom bylo, že se neměl komu svěřit. Na pokoji byl jenom ovázaný dědek, který se už s Bezděkem nebavil a mluvil o něm jenom jako o „tom alkoholikovi“. Potvorský dědek ucítil Stodůlkovu vodku (jak jenom – vodka přece nesmrdí) a řekl to doktorovi. Prohledali jeho stolek, ale Haklův úkryt odolal. Bezděk pak řekl dědovi, že mu utrhne koule. Od té doby spolu nemluvili a Bezděk přišel o posledního partnera k rozhovoru.

Protože matka už nepřišla. Nešlo mu to do hlavy. I když i vyhodil, určitě by zase přišla, nenechala by ho tu tak samého a bezmocného v rukách doktorů. Určitě přijde. Když mohli přijít Stodůlka s Haklem a s dalším půllitrem. Měl ale strach se jich na maminku zeptat. Raději se nechal na sedačce vyvézt na chodbu k těm prosklených oknům, odkud měl výborný výhled na vrátnici. Tam vydržel sedět celé hodiny. Lidi pod ním proudili do nemocnice a ven z ní, pozoroval jejich proud a nemusel na nic myslet.

„Ještě tak pivo a štamprli a byl bych tu jak v zahradní restauraci,“ zahulákal na dědu, který stál opodál a vyhlížel příchod své babky. Děda se znechuceně odvrátil a odešel.

„Nemá mě rád,“ ušklíbl se Bezděk. A kdo mě má vlastně rád? Marta už na mě zapomněla, brácha se hrozí každé zmínky o mně ze strachu o svůj vlastní kádrový profil a popírá, že by se mnou měl něco společného. Stodůlka a Hakl? Ti mají radši flašku než nějakého Bezděka. Chodí sem proto, že jim chybí partner do mariáše a taky proto, že naproti nemocnici se čepuje výborný Staropramen. Tam dole, o osm poschodí níž.

Jedině maminka mu zbyla. Kdyby ho měla opustit i ona, pak už jedině skočit. Ne z prvního, ani z pátého, jak mu radil ten pitomý doktor na příjmu. Ale hned z osmého, Přes tohle okno, tříštící světlo do barevných paprsků a zkrášlující tak ten prašivý svět. Podvod. I tahle hra barev je podvod. Svět je v podstatě šedivé svinstvo. A není co pít!

Psychiatr si nedal pokoj a přišel zas. „Jak se tak dívám, váš zdravotní stav se lepší,“ začal s úsměvem, který bezděk zatoužil setřít pěstí. „Ptám se vás proto ještě jednou, zda s námi chcete spolupracovat.“

„Vyliž mi zadek,“ pravil pacient.

Doktor si s povzdechem sedl. „Proboha, pane Bezděk, vždyť ještě nejste tak starý. Ještě můžete v životě něco dokázat. Vím ale, že to bez naší pomoci nedokážete. Vím i to, že tajně pijete i v nemocnici. To svědčí o tom, že jste na alkoholu zcela závislý. Možná, že máte právě teď poslední příležitost. Nevím, jestli jste někdy viděl umírat cirrhotika, ale je to strašný pohled, to mi věřte. Zvracení krve není hrozné jen pro lékaře, ale především pro pacienta. Chcete se jednou zadusit ve vlastní krvi? A vás, pokud nezměníte styl svého života, takový konec nemine.“

„Vypadni,“  řekl Bezděk. „Ty mi vyhrožovat nebudeš. Kdybych se mohl hýbat, vynesu tě ven a strčím ti hlavu do hajzlu, rozumíš?

„Pane Bezděk,“ řekl psychiatr už skoro úpěnlivě.

„Řekl jsem, abys vypadl,“ zasyčel Bezděk nenávistně.

Doktor pokrčil rameny a odešel. Zase jeden nepřítel, ušklíbl se Bezděk neradostně. A těmhle mě máma vydala! Tuhle zradu jí nezapomenu. Ale odpustím, určitě odpustím. Jenom kdyby chtěla přijít!

Přišli ale Stodůlka s Haklem. Zastihli ho na chodbě. Seděl na své sedačce s trčící nohou v bílé sádře a pozoroval hemžení na vrátnici hluboko pod sebou. Skryl do županu láhev režné a pak už to nevydržel.

„Co je s mámou, kluci? Už tu nebyla dva týdny.“

Zatvářili se nerozhodně.

„Tak co je?“ naléhal.

„Řekni mu to,“ strčil Hakl do Stodůlky.

„Teda, Karle, víš,“ začal ten druhý rozpačitě.

„Nevím, proto se ptám,“ zaútočil Bezděk.

„No, co se vrátila z té návštěvy od tebe, tak onemocněla. Asi se zpotila, když se vracela z nemocnice a dostala zápal plic. Chtěli ji vzít do špitálu, ale ona nechtěla. Strašně se nemocnici bránila a doktor si s ní nevěděl rady. Nakonec přijel Eda, teda jako tvůj brácha, naložil ji do auta a odvezl ji k sobě. Prý už je jí líp. Eda si vzal neplacené volno a trochu se o ni staral. Myslím, že se už o mámu bát nemusíš.“

„A ona k němu šla?“ zeptal se nevěřícně.

„No, šla,“ odpověděl Hakl v rozpacích. „Vždyť byla nemocná a on se o ni chtěl starat.“

„Slíbila mi, že se bude starat o mne,“ řekl Bezděk. „A taky slíbila, že k tomu náfukovi nikdy nepůjde. On ji opustil a odstěhoval se. A já s ní zůstal! A teď mě opustila taky. Zradila mě vlastní máma.“

Chlapi na něj v úžasu hleděli. „Co blbneš, Karle, vždyť ona se vrátí! Kdo by ti taky pořád nadával a vyhazoval nás z domu? Až se uzdraví, tak se vrátí.“

„Nevrátí,“ pravil Bezděk přesvědčeně. „Mne poslala do protialkoholické léčebny a sama utekla k tomu debilovi. Ty, hele,“ chytil náhle Stodůlku za rukáv. „Jeď tam, jeď k Edovi a řekni mámě, řekni jí…“ hlas se mu zadrhl a marně hledal slova, která má kumpán matce tlumočit. Hledal marně, jako když topící lapá po dechu. Ale nenacházel. A náhle se ho začal zmocňovat vztek. Jako vlna zalil jeho myšlenky a on se zkřiveným úsměvem vyrazil: „Řekni jí, ať si trhne nohou!“

A v opileckém úsměvu kumpána si přečetl, že to vyřídí.

Když odešli, chtěl křičet, aby se vrátili. Chtěl vzít svá slova zpět, ale jen ztěžka otvíral ústa zápasící s lítostí i vztekem.

„Kluci, vraťte se,“ zakřičel na celou chodbu, když už bylo pozdě. Vztyčil se na jediné zdravé noze a pokusil se skákat ke schodům. Ale zakopl o sádru a spadl se zaduněním na podlahu. Ucítil úder do hlavy a příšerná bolest ho oslepila. Pak ucítil, že ho zvedají něčí ruce. Několik pacientů a jejich příbuzných ho usadilo zpět do sedačky.

„Už zas nemá co pít,“ slyšel hudrovat dědu ze svého pokoje.

Sáhl pod župan a s překvapením zjistil, že se láhev nerozbila.

Rozhlédl se. Nikdo si ho nevšímal. Zdvihl láhev a pil. V bublající tekutině se před jeho očima tříštily paprsky slunce. Toho, které vířilo paprsky barev a činilo tak svět za oním oknem vábivým. Nabízejícím svobodu. Najednou, ještě před polovinou lahve poznal, co má udělat. V hlavě měl klid a zdálo se mu, že všechny myšlenky už od něj odletěly tam ven za ono okno. Předběhly ho.

Postavil poloprázdnou láhev vedle sedačky na podlahu. Stále si ho nikdo nevšímal. Pak se zehnul pro květináč s fíkusem. Byl dostatečně těžký. Napřáhl se a hodil. Okno se roztříštilo hlasitěji, než čekal. Na rozdíl od vábivých paprsků slunce zavanul do chodby chlad.

Pozdvihl se na zdravé noze a vrhl se do otvoru.

Křik lidí, který zaplnil chodbu, už nemohl zadržet jeho pád.

 

 

 

 

 

 

Syndrom bílého pláště

Dobrá, někteří jsou Turci, jiní zase Chorvati, u těch se prostě musí počítat s tím, že němčinu neovládají a že se s nimi člověk nedomluví. Mnoho našich pacientů je nedoslýchavých a hodně dementních, tady se to dá taky omluvit. Navíc mám český přízvuk, dobře. Pracuju na tom, aby nebyl příliš výrazný, ale zcela odbourat se mi ho už nepodaří. Navíc neovládám jihoštýrské nářečí – naschvál, zkuste se ho naučit! Ale někdo mi přesto přece rozumět musí!

Tak jsem byl zase jednou úplně zoufalý a musel jsem už volat nahlas „Proč mi nikdo nerozumí?“, abych se aspoň trochu uklidnil. Přece nežiju mezi samými dementy hluchými a přistěhovalci z Balkánu! Je dost takových, kteří ani do jedné takové skupiny nezapadají, A přesto s nimi konverzace troskotá. Popíšu prostě zážitky z posledního pátku, abyste mému zoufalství porozuměli.

V ambulanci se objevila stará dáma s hypoglykémií. Tedy s nízkou hladinou krevního cukru. Doprovázela ji dcera. Poměrně snadno jsem z přiložených papírů zjistil, že pacientka dostává (od té dcery, ona sama je už odkázaná na její péči) Inzulín Novomix a sice 26 jednotek ráno a 8 večer. Dcera mi líčila, jak má maminka tento nízký krevní cukr každé dopoledne, jak se potí a třese a ona do ní musí každý den okolo desáté jedenácté natlačil nějaké jídlo nebo aspoň slazený čaj. A že dnes to prostě nedokázala a proto maminka skončila nakonec v bezvědomí v nemocnici.

„Těch 26 jednotek je asi příliš,“ řekl jsem.

„To si myslí náš pan doktor taky,“ přisvědčila dcera. „On už před týdnem snížil dávku z 28 na dvacet šest.“

„Takže očividně je i těch 26 moc,“ potvrdil jsem. „Budeme redukovat dál. Píchejte od zítřka jen 22 a změřte krevní cukr tak okolo jedenácté. Pokud bude i potom nízko, zkontaktujte pana doktora, jestli není třeba píchat ještě méně.“

„Aha,“ pravila dcera a já se potěšil a napsal jsem zprávu, doporučil onu redukci inzulínu, dal jsem zprávu dceři a hodlal se vrhnout k dalšímu pacientovi. Dcera si přečetla zprávu a pravila: „Takže ten inzulín zůstane stejně, jak byl, že pane doktore?“

Vrhl jsem se k ní a vytrhl jí zprávu z ruky. Snad jsem se nepřepsal! Podíval jsem se na text a tam stále červené na bílém 22 jednotek.

„Ne,“ zatřáslo se mnou. „Máte píchat jen 22, jak je to tu napsané! Vy jste mi nerozuměla?“

„Rozuměla,“ řekla dcera poněkud uraženě, sbalila papír a odešla. Jsem přesvědčen, že píchá dál 26 jednotek a lije do maminky každé dopoledne slazený čaj.

Rozladěně jsem šel k další pacientce, která se domnívala, že má nemocné srdce, protože ji u něho píchá. (Měla zablokovanou páteř) Vzal jsem ji k ultrazvuku, sedl si k počítači, abych ji našel v systému a řekl – pokud možno hlasitě a pomalu, protože už nebyla nejmladší, i když tak úplně stará taky ne. „Prosím, vysvlékněte se do pasu, lehněte si na lehátko a otočte se na levou stranu.“

Našel jsem ji v počítači a obrátil jsem se k ní. Nevěřil jsem svým očím. Vyzula si boty a seděla oblečená v kabátě na lehátku. Vysvlékl jsem ji osobně, aniž bych ji uškrtil. Jsem za své sebeovládání hrdý.

Sotva jsem po práci zapnul svůj mobilní telefon, našel jsem zprávu, že pacient z mé soukromé praxe prosí o velmi rychlé zavolání. Vzpomněl jsem si na něj. Byl to mladý pacient okolo čtyřiceti pěti let, úředník města Graz, tedy žádný nedoslýchavý či dementní důchodce. A jednoznačně domorodec, dokonce se mnou hovořil spisovnou němčinou.Přišel, protože mu nevyhovoval lék, jenž mu na vysoký tlak předepsal jeho lékař. Já sám tento lék nemám u mladých lidí moc rád. Concor je dobrý u pacientů s koronární chorobou srdce nebo s poruchami srdečního rytmu, na vysoký tlak jsou ale i jiné léky. Pacient mi popisoval přesně vedlejší účinky tohoto léku. Je stále unavený, nepodává výkon ani tělesně, ani duševně. A na cílenou otázku potvrdil, že ani sexuálně to neklape.

„Dobrá,“ pravil jsem mu. „Ten lék vysadíme, jen by bylo dobré, kdybyste jej vysazoval postupně. Berte tři dny ještě půlku a potom s ním úplně přestaňte.“

„Ale já jsem ho už nebral ani dnes ráno. Nemohl bych přestat naráz?“

„V podstatě mohl. Je ale možné, že pak dostanete bušení srdce. Že prostě srdce, které je jinak tím lékem brzděno, půjde rychleji a to může být nepříjemné. Pokud by se to stalo, vezměte si  půlku tabletky denně ty další tři dny a přestaňte úplně až potom.“

Zdálo se mi, že rozuměl, vzal si recept s novým lékem a odešel. Odešel i s napsanou zprávou, kam jsem toto doporučení pro jistotu napsal.

„Proboha, co se stalo,“ myslel jsem si. „Má nějaké nežádoucí účinky nového léku nebo po něm dokonce omdlel, protože krevní tlak poklesl příliš?“ Zavolal jsem ho.

„Pane doktore,“ povídá mi on. „Já nevím, co mám dělat. Co jsem si vysadil ten Concor, tak mi buší srdce.“

„A vzal jste si už tu půlku, jak jsem vám poradil?“

„Co si mám vzít?“ nechápal.

Nerozkousal jsem telefon, nehodil jsem ho do kýblu s vodou. Spolkl jsem své emoce a pomalu, hlasitě jsem mu zopakoval, že si má vzít polovinu tabletky Concoru a to sice v ten pátek, v sobotu a v neděli a od pondělka pak už ne. Asi se urazil, že jej mám za blbce.

Ta první dáma – ona dcera s inzulínem – nevypadala příliš oduševněle, o.k. Ta druhá na ultrazvuku možná nedoslýchala. Ale co, proboha, bylo s tím třetím?

Opravdu mi žádný z nich nerozuměl?

Musel jsem si tuto otázku zodpovědět pozitivně. Nerozuměl. A neleží to v mém přízvuku, či v jejich nedoslýchavosti.  Tento fenomén nazýváme syndromem bílého pláště.

Člověk v okamžiku, kdy uvidí doktora v bílém plášti, přestává myslet. Je to stejné, jako když na něj syčí z bezprostřední blízkosti kobra nebo kouká do rozevřené tlamy krokodýla. Jde mu o život, neslyší, nevidí, a myslí jen na to, jak by si zachránil život. Tlak stoupá, srdeční frekvence taky, dlaně a posléze celé tělo se potí. Někteří lidé si na návštěvu u lékaře ani nedokážou vzpomenout. Já sice v ordinaci právě z tohoto důvodu nenosím bílý plášť, ale sako, ale jak vidno na onom úředníkovi, nepomáhá to. Poznal ve mně životu nebezpečné individuum i tak.

Znáte to. Doma je váš krevní tlak vždycky normální. U lékaře ale najednou měří ten mizera 180 nebo dokonce 200 milimetrů rtuťového sloupce a chce vám za každou cenu vnutit další tabletku, ačkoliv jste za ním šli vlastně jen proto, že se chcete zbavit i té jedné, co jste brali doteď. Nefunguje to tak jen, když tlak měří lékař. I sestřička, zejména pokud je hezká a sexy, dokáže starým pánům ten tlak pořádně zdvihnout. (což je v podstatě pozitivní, ti, kterým nezdvihne tlak ani hezká sestřička, jsou už stejně ztracení).

Zažil jsem to na vizitě už mnohokrát. Člověk přijde, vysvětluje a po nějaké chvíli si všimne z výrazu pacientovy tváře, že hovoří před prázdným publikem. Je zbytečné vysvětlovat dál, je ale zbytečné i odepsat toho člověka jako hlupáka. Je prostě v šoku a není schopen vnímat.

Vizita má pro lékaře a jeho pacienta v mnoha případech zcela odlišný význam. Zatímco lékař ji chce využít jako chvíli na konverzaci, na zjištění pacientova stavu a vysvětlení dalších diagnostických postupů, pro mnoho pacientů je to prostě jen rituál. Pan doktor přišel, hovoří se mnou, všechno je tedy v pořádku. O čem se hovoří, je pro řadu pacientů naprosto nedůležité. (Samozřejmě nechci generalizovat – je mnoho, zejména mladších, pro které má vizita stejný význam jako pro mne, jenže čím starší je klientela, tím častěji platí onen první model.)

Můj šéf na Stolzalpe se považoval za nejlepšího umělce komunikace na světě. Považoval se za něj jen on sám, nikdo mu totiž nerozuměl. Přesto trávil na vizitách desítky minut, aby pacientům vysvětloval, co jim je. Když takové vysvětlování u jednoho pána po dvaceti minutách konečně skončil, zeptal se jej, zda mu rozuměl. To neměl dělat, ušetřil by si frustraci.

„Ale pane primáři,“ mínil ten pacient. „Až odejdete, přijde sestřička a ona mi to všechno vysvětlí.“

Šéfa jsme nemuseli odnášet ani omývat, přežil to, i když z výrazu jeho tváře jsem si mohl vyčíst vražedné úmysly.

Takže jediné poučení pro všechny lékaře – nenechejte se frustrovat. Že vám nikdo nerozumí je naprosto normální stav. Smiřte se s tím. Pacienti budou dělat určitě něco zcela jiného, než jste jim doporučili. Je to prostě tak, takový je život. A život je třeba si užívat.

Nezapomeňte, že i za ten čas marných pokusů něco pacientům vysvětlit jste placení. A to je přece to hlavní.

Na závěr doplním historku ze včerejška. Ne, nebyl to jen ten jeden n podařený pátek! Pana Jammernegga na dialýze znám už skoro dva roky, čekal bych tedy, že se při pohledu na mne nezhroutí. Utéct stejně nemůže, visí na dialyzačním přístroji. Protože měl bušení srdce, udělal jsem u něj dvacetičtyřhodinové EKG a zjistil, že má několikrát za den fibrilaci předsíní, tedy nepravidelnou činnost srdce.

„Máte nepravidelnou činnost srdce, takzvanou fibrilaci předsíní,“ řekl jsem mu.

„Aha,“ pravil on.

„V podstatě je to lapálie, ale ohrožuje vás tím, že byste mohl dostat mozkovou příhodu.“

„Jak to?“ chtěl vědět pacient.

„Protože se předsíň nestahuje jak má, ale jen fibriluje, mohou se v ní vytvořit krevní sraženiny, A když pak srdce přeskočí do normálního rytmu a předsíň se začne zase stahovat, může ty sraženiny vystřelit do mozku.“

„Dá se proti tomu něco dělat?“ zeptal se pan Jammernegg a vytvořil ve mně tak dojem, že má opravdu zájem a že se s ním dá mluvit. Má motivace stoupla.

„Ano, je třeba brát léky, které snižují srážlivost krve. Potom je to nebezpečí pryč.“

„Ale já beru aspirin,“ namítl pacient.

„Ten nestačí,“ vysvětlil jsem mu. „Při takové poruše je nutné brát Marcoumar, Sintrom nebo Warfarin. Aspirin před tvorbou sraženin v srdci nechrání.“

„Aha,“ pravil.

„Protože jste ale bral dlouho Aspirin, nebylo by špatné se předtím podívat do žaludku. Aspirin může způsobit žaludeční vředy, které ani neucítíte, protože často ani nebolí. A kdybyste pak začal brát některý z těch nových léků, mohl by ten vřed začít krvácet. Než tu gastroskopii uděláme, píchejte si jednou denně Heparin, já vám ho přepíšu.“

„To už jsem jednou dělal po operaci kolena,“ vzpomněl si pacient.

„Vidíte, tak se v tom dokonce vyznáte,“ potěšil jsem se ještě víc. „A po tom vyšetření přejdeme na Marcoumar. To jsou tabletky. Pak s tím pícháním můžete přestat. Souhlasíte? Mám pro vás vyřídit termín na tu gastroskopii?“

Pacient souhlasil. Naordinoval jsem mu Heparin, vyřídil termín na gastroskopii a byl jsem sám se sebou spokojený.

Než mi v jedenáct hodin dopoledne zavolala sestřička z dialýzy. Že mám hned přijít na dialýzu k panu Jamerneggovi. Pacient chce vědět, co má se srdcem, co to má brát za lék místo aspirinu a proč ho chci gastroskopovat. Ne, vydechněte, ovládl jsem se, pan Jammernegg žije i nadále.

Takže – ne nezoufat, jedná se prostě o náš chlév každodenní.