Month: December 2013

Samostatnost pro Katalánsko?

Jedni se zdraví „Buenos días“, ti druzí „Bon dia.“ Je to důvod na rozchod? Ovšem mezi Čechy a Slováky byl rozdíl jen v jednom háčku, čili ještě menší. Že Katalánsko není Španělsko, vím už samozřejmě dlouho a dával jsem si vždycky pozor, abych v Barceloně nemluvil o Španělsku, protože bych mohl dopadnout, jako když bych Slováka v Bratislavě označil za Čecha. Podobnosti tu tedy jsou, dopadne to ale i stejně jako v roce 1993 s námi?

                V katalánském případě se od mateřské země chce oddělit ta sice menší část (tedy podobně jako to bylo se Slovenskem) ovšem hospodářsky nejsilnější část (teď to tedy nesouhlasí) Španělska. Katalánsko má sice jen 7 milionů obyvatel, žijících na pouhých 6,3% španělského území, přináší ale 30 procent hospodářského výkonu Španělska. Navíc se počet obyvatelstva země zvýšil za posledních 15 let o celý milion. Samozřejmě ne díky vysoké porodnosti, ale masivním přistěhovalectvím z ostatních zaostalejších provincií Španělska. Barcelona sama má jen 60 procent katalánského obyvatelstva, 40 procent jsou přistěhovalí Španělé.

P1050074

Z Katalánska ale sjednocování Iberského poloostrova vlastně vzešlo. Katalánci prezentují svou historii hrdě v Palau del Mar přímo u barcelonského přístavu – mimochodem muzeum, které má za sebou pouhých pět let existence. Před rokem 1976 by bylo vůbec nemyslitelné, a kdo by jen s takovou ideou přišel, skončil by zřejmě na popravišti s kulkou v srdci nebo s hrotem garotty v šíji.

                Katalánsko vzniklo s někdejšího hrabství barcelonského, nejvýznamnější části Španělské marky, kterou za Pyrenejemi zřídili Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný. Současná vlajka Katalánska, tedy čtyři červené pruhy na zlatém poli se dávají podle legendy do souvislosti s Ludvíkem Pobožným.  Ten měl smočit ruku v ráně umírajícího hraběte Guifre el Pelos a utřít si pak zkrvavené prsty o jeho štít – tak vznikly ony čtyři červené pruhy. Tolik legenda. Ve skutečnosti se tento erb objevil až v jedenáctém století, v době vlády Jaumého I., po němž se v Barceloně jmenuje hlavní náměstí ve starém městě. Historie hrabat z Barcelony  – ještě poslušných vazalů římského císaře – začala ale už v roce 812 v osobě Bel Ióa I. Jen pro doplnění – v té době bylo prakticky celý Iberský (Pyrenejský) poloostrov s výjimkou úzkého pobřežního pásu a přilehlých hor na severu v rukou Arabů, poslední dědic rodu Ummajovců si zde v roce 756 zřídil vlastní kalifát s hlavním městem v Cordóbě. Jak moc císařů slábla, udělala se barcelonská hrabata pro sebe, a i když město ještě jednou na začátku desátého století vyvrátili Arabi, po několika málo letech dobyli město zpět a už je nepustili z rukou.

                V roce 1137 se barcelonskému hraběti podařil velký tah. Oženil se s tehdy roční!!! Petronelou Aragonskou, dědičkou Aragonského království. Bohatá Barcelona se tak spojila s mnohem chudším Aragonem, barcelonský hrabě si ale mohl na hlavu posadit královskou korunu a novou říši během několika století rozbudovat do opravdové středomořské velmoci. Království Aragonské ovládlo i království Valencia, Baleáry a Pityusy, Sicílii, Sardínii, centrální část Řecka a řadu ostrovů v Egejském moři, jakož i četná města na pobřeží Afriky. Panovník se psal jako král Aragonský, Valencijský, Malorský a princeps katalánský. To je možná důležité, Katalánsko tedy vlastně v tomto soustátí neztratilo nikdy svou identitu, a když se dnes hovoří o osamostatnění, pak je myšlena jen oblast někdejšího barcelonského hrabství, ne Aragon nebo Valencie, i když po celá staletí patřily pod společnou korunu.

P1050128

                V roce 1410 vymřela Martinem I. dynastie barcelonských vládců a na trůn usedl Fernando I. de Trastámara, pocházející z vedlejší větve se silnou vazbou na Aragon. V Barceloně je právě tento rok považován za první národní tragedii. Nová dynastie postrádala pevnou vazbu ke Katalánsku, i když Barcelona zůstávala hlavním městem království. Proto musel Kolumbus po svém objevení Ameriky cestovat přes celý poloostrov do Barcelony, aby tam v královském paláci podal zprávu o své objevné cestě na západ. (Kolumbova socha stojí v Barcelonském přístavu na vysokánském sloupu a ukazuje překvapivě na východ – no prostě na moře, které je zde opravdu na východě.) Tehdy už byl poslední aragonský král Fernando II. ženatý s královnou kastilskou Isabelou. Zatím se jednalo o velmi volné spojení obou států, po Isabelině smrti v roce 1504 se kastilským králem nestal její manžel Fernando ale její zeť Filip Sličný habsburský. Jenže po Fernandově smrti v roce 1516 přešla vláda na syny onoho sličného leč předčasně zemřelého Habsburka Filipa a navíc Kolumbovy objevy znamenaly další tvrdou skoro smrtelnou ránu pro Katalánii – těžiště nyní už jednotného španělského království se přesunulo na západ – k Atlantickému oceánu. Barcelona se na dlouhá staletí ponořila do hlubokého spánku.

                Novou naději přineslo Kataláncům vymření španělské větve Habsburků v roce 1700. Následovala válka o dědictví španělské. Jestliže Katalánci původně sympatizovali s francouzskými Bourbony, brzy pochopili, že na straně rakouského Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) mají více šancí na obnovení své identity. Vytvořilo se znovu Katalánsko jako takové a to bojovalo na straně rakouských Habsburků o svou novou nezávislost. Marně. Poté, co Karlovi ve Vídni zemřel bratr Josef (císař Josef I.) na černé neštovice, musel se Karel ujmout svého rakouského dědictví a na Španělsko neměl čas ani síly. Barcelona bojovala přesto dál ztracený boj. Třináct měsíců odolávala obléhání francouzskými vojsky, až 11.září 1714 vniklo do města sedmi průlomy v hradbách 20 000 francouzských vojáků. Boj pokračoval od domu k domu, od ulice k ulici a z 5300 obránců města v něm zahynulo celých 4000. Mnoho dalších bylo popraveno. 11.září je katalánským národním svátkem a můžu každému doporučit, cestovat do Barcelony právě v tomto termínu – stojí to za to. Katalánci tedy podobně jako Srbové nebo Maďaři slaví jako svůj největší státní svátek svou největší vojenskou porážku. Proto, že tehdy poprvé bojovali za svou svébytnost a bojovali za ni statečně. Prohráli tedy slavně, stejně jako Srbové na Kosově poli v roce 1389 či Maďaři u Világoše v roce 1849. (Dovede si někdo představit, že bychom slavili jako státní svátek 20.listopad jako vzpomínku na bitvu na Bílé Hoře?)

                Nacionalismus a touha po osamostatnění se rodí většinou, když je státní útvar v krizi. Jeho slabost využívají separatisté, kteří nechtějí nést zátěž oné krize. A navíc touží po osobní moci. Nová iniciativa za katalánskou autonomii mohla tedy přijít jen, když se Španělsko ocitlo v další těžké krizi a to bylo v roce 1899 po prohrané válce o Kubu a Filipíny s dobrodružně naladěným americkým prezidentem Theodorem Roosweltem. Katalánsko o sobě zase dalo vědět, a přestože revolta proti verbování vojáků do španělské armády pro válku v Maroku v roce 1909 skončila utopená v krvi, už se další postup nedal zastavit. Diktatura Prima de Rivery ještě dokázala separatistické tendence potlačit. Jenže přišla opět krize, tentokrát hospodářská, která dostihla Španělsko v roce 1930. Primo de Rivera odešel do exilu, král Alfons XIII byl přinucen k abdikaci a vznikla republika. Socialistická vláda v třicátých letech dala Kataláncům od roku 1931 plnou autonomii, aby ji utopil v krvi nový diktátor Franko. Za jeho vlády každý, kdo se jen zmínil o tom, že je Katalánec a ne Španěl, skončil ve vězení na Montuicu, případně byl z toho kopce svržen dolů. Podobně to přece dělal i Tito v Jugoslávii. Nacionálním vášním tak oba diktátoři dokázali po celá desetiletí úspěšně čelit a o integritě jejich států nikdo nepochyboval. Nacionalismus je totiž nechtěné dítě demokracie a demokratizace společně s všeobecným hlasovacím právem dávají populistům obrovskou moc. A volání po samostatnosti, po oddělení se a osvobození se z jha… atd atd. přináší hlasy mnohem spolehlivěji než hospodářské reformy a programy. A hlavně rychleji. Není tedy náhodou, že nová vlna katalánského nacionalismu vzplanula v hospodářské krizi roku 2008.

                Katalánsko má samozřejmě od roku 1978 autonomii v rámci Španělského království – je jedním ze 17 samosprávních útvarů a katalánština je zde úředním jazykem. Katalánská vlajka našla i své místo ve státním znaku Španělska – totiž vlevo dole. Španěl, který se uchází o místo ve státní správě, musí absolvovat jazykovou zkoušku z katalánštiny. Tak trochu jako by Slovák, jenž chce pracovat v Česku jako úředník, musel skládat zkoušku z češtiny. Ovšem, jak nás poučili mladí Katalánci už v roce 2009 – katalánština je napůl italština a napůl francouzština – se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného. Nejsem schopen to posoudit, hovořil jsem v Barceloně italsky a všichni mi rozuměli, já jim ovšem už méně – katalánsky ani španělsky neumím.

                 Na listopad 2014 je už určeno referendum o samostatnosti země, katalánská vláda je vyhlásila 12.prosince tohoto roku, právě v den, kdy jsme do Barcelony přiletěli. Na většině budov a na balkónech bytů visí katalánské vlajky, částečně ve své původní podobě, částečně vylepšené modrým klínem se stříbrnou hvězdou. Tuto novou vlajku neznám a nevím, co ona hvězda znamená. Po pravdě řečeno, mám k snahám Katalánců poněkud rozpolcené mínění. Samozřejmě, jsem senzibilizovaný a určitě ne objektivní – dělení našeho někdejšího státu jsem zažil na vlastní kůži a nesl z něho i přiměřené důsledky – výsledkem je můj současný pobyt v Rakousku. Jediný člověk, který před námi nadšeně horoval pro samostatnost Katalánska, byl taxikář, o jehož duševním zdraví jakož i o hladině drog v jeho krvi jsme měli dost velké pochybnosti. Zavezl nás k špatnému hotelu a pletl si Štýrsko se Sýrií. Považoval nás za hrdiny z občanské syrské války – zatímco já se mu pouze snažil (mou ne právě kvalitní italštinou) vysvětlit, že ne každý Rakušan je z Vídně a že v Rakousku jsou taky federativní země jako ve Španělsku. Neuspěl jsem. Samozřejmě lidé jako oni jsou tou nejsnadněji manipulovatelnou částí obyvatelstva.  O výsledku referenda si nikdo neodvažuje vynést soud. Už proto, že v Katalánii žije  – jak už jsem se zmínil – velká menšina přistěhovalců z ostatních španělských provincií, kteří budou samozřejmě hlasovat taky. A intelektuálové zřejmě nebudou taky oddělením až tak nadšení – už proto, že všechna významná španělská vydavatelství – ať už knih či novin – sídlí v Barceloně a logicky by po vyhlášení samostatnosti změnila své sídlo. Taky Evropská unie není představou dalšího nového státečku moc nadšená. Už se vyjádřila, že se nehodlá v žádném případě vměšovat do vnitřních záležitostí, ale nový stát Katalánsko by zřejmě vypadl z Eurozóny a musel vymyslet novou měnu a zcela určitě z Evropské unie, takže by musel zahájit jednání o přijetí, přičemž stačí veto jednoho členského státu, aby bylo přijetí nového člena znemožněno. Jak dlouho by pak Španělsko hrálo roli uraženého většího bratra, aby Katalánce přinutilo udělat bolestné ústupky nebo je jen z uražené pýchy trestat, to nedokáže nikdo odhadnout.

P1050138

                Přeji Kataláncům všechno nejlepší, jsou milí, přátelští a nesmírně chaotičtí, jak se touž jednou na oblast Středomoří sluší. Ale co pro ně opravdu to nejlepší je, to nedokážu odhadnout.

Dvě tváře moderního Turecka

                Samozřejmě, že škarohlídi hned namítnou – existuje vůbec moderní Turecko? Obraz, který nabízejí přistěhovalci, kteří se usazují v Německu či v Rakousku nabízejí obraz společnosti spíše pozdně středověké se svými rituály, přepjatou religiozitou a domluvenými sňatky či vraždami na zachování cti rodiny.

                Myslím si, že právě tato skupina přistěhovalců poskytuje falešný obraz, i když se jedná o jednu z autentických tváří současného Turecka. Jsou to lidé většinou z východní Anatolie, z vesnických poměrů, s jejichž zvyky a nepoddajností vůči platným zákonům má problémy i turecká vláda. Ne nadarmo řekl jeden z tureckých představitelů. My nemáme s Islamisty žádné velké problémy, ti problémoví jsou všichni v Německu. Západní společnost se svou naprostou přeháněnou tolerancí a politic correctness je pro fanatiky živnou půdou, v níž se cítí jako ryba ve vodě, protože jim zde na rozdíl od jejich domoviny nehrozí skoro žádný nebo přinejmenším z jejich pohledu naprosto směšný trest.

                Turecko má ovšem i jinou tvář. Pokud navštívíte Izmir nebo Istanbul  – zde ovšem doporučuji čtvrť Beyoglu a ne Fener či Balat. Zatímco první jmenovaná čtvrť je skutečnou Paříží východu s butiky, hotely a komfortními restauracemi (v nichž se ale můžete za velmi výhodný peníz skvěle najíst) v těch další jmenovaných se kupí tisíce uprchlíků z vesnic východní Anatolie – než se vydají na další cestu na západ. A to je právě turecký problém. Rozdíl mezi městem a vesnicí je gigantický.

                V Izmiru na cestách roubených luxusními obchody a restauracemi uvidíte převážně jen krásné mladé ženy na vysokých podpatcích s rozpuštěnými vlasy a mobilním telefonem v ruce, k obrazu turecké vesnice patří stále neodmyslitelně traktor se sedlákem za volantem a manželkou v typickém tureckém oblečení včetně šátku okolo hlavy na sedátku vedle něj. Ty první nemají nejmenší důvod opouštět Turecko, protože tu mohou dělat dobrou kariéru. Ti druzí, pokud přijde neúroda a ztratí svá pole…

                Turecko má dnes i dva politické vůdce. Jeden z nich je už bohužel 75 let mrtvý. Kemala Paša, jenž si svým národem nechal dát jméno Atatürk, čili Otec Turků, vykonal v modernizaci země hodně práce. Poté, co se proslavil nejprve v první světové válce odražením britské vojenské invaze na poloostrově Gallipoli na dohled od historické Tróje a poté ve „válce za osvobození“, kdy se mu nejprve podařilo zastavit vítězící Řeky před Ankarou a pak je zahnal zpět na pobřeží, a 9. září 1922 ukončil válku „osvobozením“ řecké Smyrny, dnešního Izmiru. Kupodivu se tento státní svátek, tedy konec osvobozenecké války slaví i v Izmiru. Řeky odtud ostatně v rámci výměny obyvatelstva vystěhovali a nastěhovali sem Turky z řeckých ostrovů, takže proč ne. Pokud vás ostatně zavede cesta do Izmiru, doporučuji návštěvu kavárny Selinc na hlavní třídě a rozhodně si dejte dort Pawlowa – stojí to za to. I káva je tam výborná – evropská, ani Italové by se za ni nemuseli stydět. Izmir má i největší pivovar v Turecku a zřejmě vůbec na asijském kontinentu – vaří se zde značka Efes. Na celém západním pobřeží se pak pěstuje vinná réva, ty původní turecké odrůdy jsou trochu drsné, ale Turci importovali dostatek sazenic z Evropy a tak zde můžete pít Cabernet Sauvignon, Merlot či Syrah skutečně velmi dobré kvality. Muslimská země, která vaří pivo, pěstuje víno, o rakiji jakožto národním nápoji ani nemluvě, je určitě trošku podezřelá. Nezapomeňme však, že zakladatel moderního Turecka Atatürk zemřel na jaterní cirhózu ve věku pouhých 57 let. Samozřejmě, že mi turecký průvodce vysvětlil, že to nebylo z alkoholu ale ze stresu, kdo chce, ať tomu věří, já žiju v jižním Štýrsku a vím o vzniku jaterní cirhózy své. Alkohol tedy patří k obrazu moderního Turecka stejně jako železnice – jíž ovšem stačil Atatürk dát vybudovat necelých 3000 kilometrů, což je samozřejmě na tak obrovskou zemi směšně málo. Muzeum lokomotiv, které pro svou zemi opatřil ze všech zemí světa, jakožto i jeho luxusní vagón, v němž po Turecku cestoval, je možné navštívit v blízkosti města Bergama (následním někdejšího antického Pergamonu). Atatürk zakázal nosit ženám šátek ve veřejné službě, zreorganizoval státní správu, armádu i módu, zavedl užívání příjmení, praxi, do té doby neznámou. O jeho genialitě svědčí t, že Turkům přikázal, že si každý během týdne musel zvolit své nové příjmení, on sám si ale žádné nevybral, nechal o tom „rozhodnout“ lid. Protože měl mezi lidmi dost našeptávačů, dostalo se mu nadšené aklamace a čestného příjmení Atatürk. PR tedy opravdu ovládal.

Jenže velký reformátor už tady 75 let není a v Ankaře (ale mnohem častěji v Istanbulu) sedí v křesle ministerského předsedy Recep Tayyip Erdogan. Erdogan se sice narodil v Istanbulu, jeho rodina pochází ale z východního Turecka a jeho žena Emine je velmi religiózní osoba, která na veřejnosti nikdy nesnímá svůj šátek – symbol jejího náboženského přesvědčení. Erdogan je na rozdíl od Atatürka naprostý abstinent a nekuřák a vliv jeho ženy je značný. Obě jejich dcery sice studují v USA, doma se ale prosazují „tradiční islámské hodnoty.“ A je to cítit. Erdogan sice nemohl zakázat požívání alkoholu – i když by to možná rád udělal. Zničil by tím ale prosperující větev průmyslu a tisíce sedláků, žijící z pěstování vína – a to by stálo hlasy při volbách. Jestliže ale podle jeho vlastních slov nemohl hřích zakázat, mohl jej aspoň potrestat – vysekal na alkohol 70 procentní daň – a ta bolí. Třetinka piva stojí 10 tureckých lir nebo 4 eura, to jsou skoro skandinávské poměry, kde se vlády taky marně snaží vražednými cenami alkoholu dosáhnout prohibice.  Láhev vína v hotelu přijde na 20 eur, to je snad už trochu přijatelnější, bolí to ale skoro stejně. Ne nadarmo Erdoganova popularita ve městech dosahuje nulových hodnot. Obrovské protesty posledních měsíců v Istanbulu i dalších velkých městech to ukázaly dostatečně zřetelně. Erdoganova představa zavést ústavu podle ruského vzoru, kde je prezident skoro samovládce ( a ten prezident by byl po příštích volbách samozřejmě on) se díky těm protestům neuskutečnila. Jeho strana přece jen nemá ústavní většinu, o níž snil a jeho spojenci dostali po protestech potlačovaných násilím, přece jen strach.

Jenže, revoluce se dělají ve městech – zejména těch hlavních – volby ale vyhrává venkov (nejen v Turecku, stačí si připomenout poslední prezidentskou volbu v České republice – anebo raději ani ne!). A tam je Erdogan populární. Turecko má 78 milionů obyvatel, z toho polovinu mladší 35 let. 18 milionů školních dětí ale jen 400 000 míst na universitách. Vzdělání je v Turecku drahé. Tedy dobré vzdělání. Státní školy, jejichž úroveň je nevalná, protože v nich působí mizerně placení učitelé, z nichž má mnohý nějaké další druhé zaměstnání, aby se udržel nad vodou, jsou všeobecně dostupné a bezplatné. Teprve nedávno byla ovšem povinná školní docházka zvýšena z pěti na osm let! Kdo ale chce v životě něco dokázat, musí chodit do školy soukromé, většinou s cizím vyučovacím jazykem (v hotelových lobby a v cestovních kancelářích opravdu není problém se domluvit, přičemž bylo pro mne překvapením, že vedoucím jazykem není němčina, jak by si člověk mohl díky provázanosti s Německem myslet, ale jako všude na světě angličtina), tyto školy jsou ale hodně drahé a jen málo lidí si je může dovolit. A už vůbec ne selské rodiny, jež mají tradičně 5 a více dětí!

Turecko má tedy obrovské množství mladé, ale nekvalifikované pracovní síly a problém, jak mladou generaci zaměstnat. Erdogan staví. Silnice (ne dálnice, za něž se podle zákonů platí poplatky, ale čtyřproudové silnice, na něž se poplatky nevztahují), desetitisíce nových bytů a letních bytů v letoviscích na pobřeží.  Začínají se znova stavět železnice – Siemens dostal v Turecku jednu z největších zakázek ve své historii. Na každém odpočívadle je zaměstnána řada mladých mužů umývajících každý autobus, který tam zastaví – jen aby měli nějakou práci. O obchodech se šperky či koberci ani nemluvě, tam se to prodavači jen hemží. Připomíná to trochu komunistickou přezaměstnanost, či španělskou cestu posledních desetiletí, která nakonec vedla do ekonomického pekla s nekrytými kredity ve výšce 60 miliard eur, které musela španělským bankám půjčit evropský unie, čili daňoví poplatníci všech zemí Unie. Zda Erdoganova politika povede do stejné slepé uličky, si nedovolím odhadnout, vypadá to ale velmi velmi podezřele podobně. (Přesto trvá v zemi zhruba desetiprocentní nezaměstnanost).

Turci rádi tvrdí, že patří do Evropy, i když geograficky na evropské půdě leží jen 3 procenta jejího území. Po pravdě řečeno mají k balkánským Evropanům opravdu mnohem blíže než ke svým arabským sousedům na východě. Jenže, jak mi řekl jeden vzdělaný Turek, s nímž jsem se o tom problému bavil. Dokud poevropštěný západ nedokáže dostat zaostalý východ na svou úroveň, nemají Turci v Evropských strukturách co hledat. Hledání kompromisu mezi oním tureckým západem a východem není řešením. A Erdogan se právě o takový kompromis snaží. A tím přemisťuje centrum turecké politiky z Evropy do Asie. Něco, co budí odpor u vzdělané vrstvy tureckého obyvatelstva

(z Turků, s nimiž jsem měl možnost hovořit, neztratil o premiérovi ani jeden dobré slovo) jenže kterého politika už zajímají intelektuálové. Ti se přece nedají manipulovat a jsou proto pro volby naprosto nezajímaví.

                Erdogan má samozřejmě nepříliš lákavé dilema. Bud se stát trpěným outsiderem v Evropě nebo se pokusit stát se leadrem v muslimském světě. Jenže i taky to má hodně těžké. Z jednoho prostého důvodu – Turci nejsou Arabi. Zkouší tedy balancovat na dvou židlích podobně jako Janukovič na Ukrajině. S podobným efektem. Věčně se na dvou židlích sedět nedá, jednou se Turecko bude muset rozhodnout, kam chce jít.

                Zatím má své dvě tváře a my musíme čekat, až bude jen jedna a doufat, že to bude ta pro nás sympatičtější.

                Spolubydlícího s dvěma tvářemi totiž nikdo nechce, neví totiž, co od něj může očekávat.

Ono je to v tom Turecku v podstatě všechno stejné jako u nás:

P1040752

Jenom jsou tam takové drobné rozdíly:

P1040764

Kampánie

To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali.

Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím kampáské hory (prý kampus – rovina!) a ti získali do konce pátého století před naším letopočtem celou zemi jižně od řeky Volturna pod svoji kontrolu.  Velikost jejich víceméně nehomogenní říše ukazuje mapa na kampanile na Corso Garibaldi v Beneventu.  Nejkrásnější vzpomínkou na tuto epochu jsou ruiny v Paestu.

P1030675

Navštívil jsem už hodně zbytků antických měst, ať už to byla Segesta či Selinunt na Sicílii, či Efez nebo Perge v Turecku, musím ale přiznat, že Paestum je v mnohém výjimečné. Nejen počtem dochovaných chrámů a svou rozlohou, ale i zachovanými obrazy z řeckých hrobů včetně nejslavnějšího z nich, takzvaného potápěče, jehož skok do chladné vody možná skutečně měl brát zemřelému strach z toho, co jej po smrti čeká. Třeba je smrt opravdu jen skokem do chladivé osvěžující nekonečnosti! Paestum bylo slavné i se svým kultem Héry, na jejíž počest se všechny ženy města v plodném věku musely jednou ročně obřadně veřejně koupat, aby se udržela jejich plodnost, nakonec se ale navzdory svým mohutným čtyři kilometry dlouhým hradbám dostalo pod samnitskou nadvládu.  Roku 354 př.n.l.  ovšem uzavřela federace samnitských měst smlouvu s Římem, který právě ovládl sousední Latium. Byl to spolek s čertem. Už v roce 343 př.n.l. totiž požádali bohatí občané samnitského města Capuy Řím o ochranu a výsledkem byla válka – do roku 296 z toho byly dokonce války tři a Římané slavili nakonec přes četné katastrofy vítězství a Kampánii si začlenili do svého státu.

P1040255

Čímž začalo období rozkvětu tohoto území. Hlavním městem se stala za odměnu Capua, bohatí Římané se ale usazovali v oblasti pod Vesuvem (o němž v té době nikdo netušil, že se jedná o činnou sopku, protože už 800 let nesoptila) a budovali si zde své letní rezidence, na roční dobu, kdy je z Říma vyháněl letní smrad a vedro. Tak vznikly Pompeje či Herkulaneum ale i další města a luxusní vily, v Torre Annunziata, hlavním městě místní mafie Camorry, se například nachází luxusní Villa Oplontis, letní sídlo Poppey Sabiny, manželky císaře Nerona. Nebyla tedy náhoda, že právě v Capui byla největší gladiátorská škola v Itálii, kde vzniklo slavné povstání otroků vedené gladiátorem Spartakem. Do Kampánie se chodili bohatí Římané bavit. Ne nadarmo stál v Pompejích (jakémsi starověkém Las Vegas) první zděný amfiteátr v Říši. (Do té doby se stavěly amfiteátry ze dřeva a Koloseum je mladší)

Pak přišel osudný rok 79 n.l. a Vesuv ukázal, co je zač. Už v roce 62 dal o sobě vědět mohutným zemětřesením (odhady mluví o zhruba 9 stupních Richterovy stupnice), jež zničilo například do základu luxusní sídla v Pompejích. Vlastně se uvažovalo o tom, že by město mělo být opuštěno, nakonec se je ale bohatí římští patriciové rozhodli vybudovat znovu. Proto byla většina domů zcela nová a část dokonce ještě staveništi, když Vesuv vybuchl naplno. Čím déle nějaká sopka spí, tím hroznější je její probuzení. Monte Somma, jak se Vesuv tehdy jmenoval, dokázala zničit nejen Pompeje a Herkulaneum a další méně slavné osady, zahubit tisíce lidí, ale nakonec se zhroutila do sebe a její vrchol zmizel. Vznikl kráter s průměrem 11 kilometrů, to co vidíme dnes, vzniklo při dalších 13 výbuších, poslední z nich se konal v roce 1944. Dnešní kráter má 600 metrů v průměru a špunt sedící nad bublajícím magmatem má prý 2 kilometry hloubky. Otázka je, jak dlouho vydrží. Ke kráteru se dá vyjít pohodlnou cestou plnou turistů, proto je nejlepší být tam už brzy ráno, než dorazí davy dovážené autobusy. Strážce parkoviště si dokáže říct o své 2.50 Euro ve všech jazycích – i česky – své „dvě padesát“ pronesl naprosto bez přízvuku. Motali jsme se na cestě k parkovišti po cestičkách v hustě zabydlené oblasti. Sice je zástavba v této oblasti zakázána a žádná pojišťovna zde postavený dům nepojistí, Italům je to ale zřejmě jedno. Vesuv je sice nejbedlivěji sledovanou sopkou na světě, že by se ale podařilo v případě potřeby evakuovat 600 000 lidí, žijících na jeho svazích, je naprostá utopie. Když jsem se v roce 2008 vracel ze Sicílie, letěli jsme přímo nad Vesuvem. Mohutný kopec s kráterem na špici, vyčnívající z moře bílých domků mi už tehdy vzal dech. I z blízka je monumentální – je to opravdu TA HORA.

P1040009

Je to ale její zásluha, že máme naprosto přesné představy o bydlení v domě antického Říma. Pompeje zmizely pod šestimetrovou vrstvou sopečného popela a byly pod ní zakonzervovány, konzervační účinek proudu bahna a lávy v Herkulaneu byl ještě lepší, zde se zachovaly dokonce i původní dřevěné struktury včetně zatahovacích paravánových dveří, na místě tohoto města ale vyrostlo město nové a tím pádem jsou možnosti vykopávek omezenější než v Pompejích a například amfiteátr trčí hluboko pod dnešním hlavním náměstím moderního města. V Pompejích ovšem musíte mít pevné nervy. I když jsme tam byli mimo turistickou sezónu, lidí se tam pohybovaly tisíce, zřejmě ne o mnoho méně, než kolik obyvatel antické město mělo. A před bordelem „Lupanarem“ stála podstatně delší fronta než v antických časech. Tolik zákazníků by oněch dvanáct děvčat, která tam v roce 79 pracovala, určitě nedokázala uspokojit. Nicméně Lupanarum bylo první stavení v Pompejích, jež bylo zrekonstruováno a zpřístupněno veřejnosti. Prozkoumány byly ovšem i ostatní domy a vily a tak vznikla naprosto přesná představa o životě starých Římanů, který bychom jinak rekonstruovali
mnohem obtížněji. Ostatně nejkrásnější výhled na Pompeje byl od veřejných záchodků, které kupodivu přelidněné nebyly. Možná proto že se k nim musí do kopce.

Po pádu Římské říše se Kampánií prohnali Gótové a pak ji v roce 553 obsadili Byzantinci. V roce 571 se zde objevili germánští Langobardi vedení svým náčelníkem  Zottem. Dobyli Benevent uprostřed Kampánie a založili tam jedno ze svých vévodství. Langobardi nevytvořili nikdy centralizovaný stát, jejich jednotlivá vévodství měla hodně autonomie, jejich král byl vévody volen a měl poměrně omezené pravomoci. Vévodství Benevent spolu s vévodstvím Spoleto tvořily takzvanou Langobardia minor, oddělenou od Langobardia maior na severu v Pádské nížině územím Ravenského Exarchátu, patřícímu Byzanci, z něho ž později vznikl papežský stát. Benevent je na svou langobardskou minulost hodně hrdý. Ulice se tu jmenují po někdejších vlládcích Arechim I. a II., Romualdovi atd. a na už vzpomenuté kampanile se vedle mapy Samnitské říše nachází i mapa největšího rozpětí Beneventského vévodství.

P1040224

V Beneventském muzeu je pak langobardská minulost hrdě ukazována a v restauraci Locanda di Strege (čili shromaždiště čarodějnic, ejhle odkud pochází krásné slovenské slovo pro čarodějnici – striga!) podávají langobardské speciality. Zda je možné je doporučit, nemůžu posoudit, v mých střevech totiž překonaly několikrát nejvyšší povolenou rychlost a ještě než bych se je vůbec mohl pokus strávit, byly už zase venku. Nicméně chuť onoho langobardského králíka byla skvělá a člověk takto ani nepřibere na váze. I řada kostelů pochází z langobardského období – Langobardi stavěli rádi obrovské rotundy, tedy okrouhlé kostely a velikost Svaté Sofie v Beneventu překonává zřejmě jen Dóm v Brescii. V roce 1266 se u Beneventa rozhodlo v krvavé bitvě o budoucnosti celé země – to už ale Langobardi a jejich vévodství patřili dávné minulosti.

Byzantinci byli zatlačeni až na pobřeží, udrželi víceméně jen pobřežní města a i z nich se jedno za druhým stávalo samostatnými republikami, které kuratelu vzdálené Konstantinopole odmítaly. První bylo Amalfi, pak Ravelo, pak je následovala i Neapol. Byzantinci to měli na jihu Itálie stále těžší, napadali je i Arabi, kteří zcela zničili starou Capuu, někdejší hlavní město Kampánie, a to tak důkladně, že ji obyvatelé opustili a postavili si nové město okolo někdejšího říčního přístavu na břehu řeky Volturno. Byzantinci si tedy najali na obranu své země Normany, obávané obrovské válečníky ze Skandinávie, mezitím už částečně zcivilizované ve francouzské Normandii. Když ale došly peníze na jejich žold, museli Řekové své bojovníky začít odměňovat pozemky a netrvalo dlouho, než se do vysokých blonďatých a silných krasavců zamilovaly místní dívky, mezi nimi i bohaté dědičky a Normani se na území, jež měli jen ochraňovat, usadili. A udělali se pro sebe.

Jejich vůdce Robert Guiscard dobyl Salerno, udělal je svým hlavním městem a vytvořil samostatný stát. Postupně dobyl i Amalfi, Ravello a další samostatné republiky, jen Neapol dokázala vzdorovat o něco déle, ale taky ne věčně. Když pak se svým bratrem Rogerem z pověření papeže Mikuláše II. dobyli Sicílii, vytvořili velké a bohaté Sicilské království, v němž tvořila Kampánie centrální důležitou oblast, i když hlavní město se přesunulo ze Salerna do sicilského Palerma. Na dvoře Roberta Guiscarda v Salernu ostatně zemřel v exilu i papež Řehoř VII., jenž o 8 let dříve přinutil císaře Jindřicha IV. k pokorné pouti do Canossy.

Když normanská dynastie vymřela, převzali jejich dědictví němečtí Štaufové. Císař Fridrich Barbarossa pochopil strategickou důležitost tohoto území, centra tehdejšího středomořského obchodu a podařilo se mu oženit svého syna a nástupce Jindřicha VI. s dědičkou sicilského království Konstancií. První pokus zmocnit se země nevyšel, pod hradbami obléhané Neapole zemřel tehdy (ne střelou nepřítele ale na v té době obvyklý průjem)i český kníže Konrád II. Ota. Na druhý pokus se ale Štaufové Sicilského království zmocnili a zůstali zde až do roku 1266. Štaufové neměli skutečné hlavní město a z toho profitovala řada měst v Kampánii a Apulii. Fridrich II., syn císaře Jindřicha, nechal rozbudovat své paláce v Neapoli, Capui, Foggi, či Luceře.  Z nich se dochoval jen ten v Neapoli, stojí hned za Capujskou branou, slouží jako soudní dvůr a nemůže si ani dnes stěžovat na nevytíženost.

V Capui pak císař postavil svou slavnou bránu do království, na mostě přes řeku Volturno na nejstarší evropské silnici Via Appia. Ta cesta i římský most přes řeku existují dodnes, brána už ne. Vzala za své při bojích druhé světové války a opraven byl už jen fundament. Zbytky její legendární sochařské výzdoby je možno najít v Muzeu Campanu v Capui a proto jsme se tam i vydali. Když jsem si ovšem koupil lístky, nepustili mne dovnitř, že prý jen s průvodcem. Objevila se skutečně mladá a pěkná Italka a já se jí plný naděje zeptal, zda hovoří anglicky. Zavrtěla hlavou, zeptal jsem se nejistě, zda ovládá němčinu. Usmála se na mne a řekla mi (samozřejmě italsky, že její strýček z Bolzana ovládá němčinu perfektně, ona ale ne). Nevěděl jsem v tu chvíli, jak nám vzdálený strýček někde v Jižním Tyrolsku pomůže a zda bude překládat její výklad po telefonu. Ne, nic takového, výklad následoval v italštině a napnul mé znalosti tohoto jazyka na maximum a ještě daleko za něj. Nicméně se naše milá průvodkyně vždy rozzářila jako vánoční stromeček, když jsem řekl „ho capito.“ Udělal jsem ji tu radost hned několikrát. Nechala mne za to nafilmovat si zbytky sochy Fridricha II. a jeho ministrů Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy z oné zbořené brány, i když to bylo oficiálně zakázáno. Nicméně přece jen přišla chvíle, kdy se mnou VELMI nesouhlasila.

V Museu Campanu je totiž naprosto originální sbírka soch. Jedná se o tzv „matres matutae“ znázornění matky s malými dětmi a pochází ještě ze samnitských dob. V jedné vile v blízkosti Capui bylo vykopáno několik stovek soch žen na rukou s kojenci v počtu od dvou až do deseti! Není divu, že nejpopulárnější římskou bohyní byla v Kampánii Juno, manželka nejvyššího boha  Jupitera (Jova), Oba božští manželé jsou možná známější pod svými řeckými jmény Héra a Zeus) znázorňovaná v ruce se zrcadlem a granátovým jablkem jako symbolem plodnosti. A nemůžu považovat za náhodu, že nikde na světě není tak rozšířený kult panny Marie jako v Kampánii a že je pravá kampánská Matka boží znázorňována s Ježíškem na pravé a s granátovým jablkem v levé ruce. Když jsem na tuto kontinuitu kultu upozornil naší průvodkyni, zrudla ve tváří a VELMI se mnou nesouhlasila. Pohanské kulty prý nemají s kultem křesťanským nic společného. No, dobrá, když si to myslí tak milá a hezká mladá dáma, neodporuji, myslím si ale své.

Bitva u Beneventa v roce 1266 ukončila nadvládu Štaufů a přivedla do země jako vládnoucí dynastii francouzské Anjouovce. Pro Kampánii bylo štěstím, že proti nim v roce 1282 vypuklo na Sicílii povstání, v důsledku kterého ztratili ostrov Sicílii, a museli se uspokojit s jižní Itálií. To bylo požehnáním zejména pro Neapol, kterou si zvolili za své hlavní město. Z jejich doby pochází úžasný Palazzo nuovo, ale i další monumentální stavby jako například neapolský dóm.

Když pak Anjouovci Janou II v roce 1435 vymřeli, přišli Aragonci a pak už jižní Itálie zůstala pod španělskou a později tedy habsburskou nadvládou. Teprve po vymření španělské větve Habsburků v roce 1700 připadla jižní Itálie v letech 1707 až 1735 nejprve Rakousku, které ji ale vyměnilo za Toskánsko a přepustili francouzským Bourbonům. Ti zde pak zůstali s napoleonskou přestávkou do roku 1860 a obohatili zemi řadou barokních paláců a kostelů. Protože jim bylo nové Palazzo reale v Neapoli málo reprezentativní, rozhodli se postavit si v Casertě nedaleko Capuy své vlastní Versailles – ne nadarmo byl král Karel III. vnukem Ludvíka XIV.! A samozřejmě chtěl dědečka překonat. Palác se sice z nedostatku finančních prostředků nepodařilo dokončit, přesto je to ale úžasná monumentální tavba, na jejímž schodišti se filmovaly scény z Hvězdných válek, díl 1 a 2. Měli jsme ale smůlu. Ani dva pokusy nestačily, abychom mohli palác navštívit. Poprvé přepadl manželku žaludeční virus a byl jsem rád, že jsem ji dopravil jakž takž živou do hotelu, podruhé jsme tam dorazili v úterý – a palác je právě v úterý zavřený, na rozdíl od všech ostatních kampánských památek, které zavírají v pondělí. Takže snad až někdy příště. Aspoň máme jeden skutečně dobrý důvod Kampánii ještě jednou navštívit.

Bourbony vystřídala od roku 1806 na několik let Napoleonova rodina, napřed jeho bratr Josef a pak v roce 1808 jeho švagr Joachim Murat jako král Gioacchino I. Pro zemi to znamenalo moderní osvícenské reformy a módu empíru, jež vystřídala baroko, ale i zrušení lékařské vysoké školy v Salernu. O Muratově letním paláci v Positanu jsem se už zmínil. Murat, jenž ještě po prvním pádu svého švagra v roce 1814 své jihoitalské království pro sebe uchránil, se přidal nerozvážně na Napoleonovu stranu po jeho návratu z Elby. Po švagrově porážce u Waterloo a svém dobrodružném útěku byl zajat a v kalábrijském Pizzu po krátkém soudu stanným právem zastřelen.  Po Vídeňském kongresu se v roce 1816 vrátil Bourbon Ferdinand IV.  Přejmenoval svou zemi velkohubě na Království obojí Sicílie a sebe samého na Ferdinanda I. Jeho poslední dědic František II. ale nedokázal obstát ani proti 1000 Garibaldiho mizerně vyzbrojeným červeným košilím a Jižní Itálie se přidala do spolku sjednocené Itálie. Což pro ni znamenalo katastrofu – minimálně pro Neapol. Finanční investice moderní Itálie zůstaly na geograficky výhodněji položeném severu a někdejší skvostné hlavní město se proměnilo na město provinční, z něhož odešla šlechta rodová i finanční jakož i jiná společenská smetánka. Neapol nedokázala ani udržovat své nespočetné paláce, na provinční město byla příliš velká, než aby nabídla dost pracovních příležitostí, postupně v ní převzala moc Camorra a drží ji dodnes.

O  Neapoli, Amalfi, Ravellu a Capri jsem už ale psal, zbývá už jen navštívit někdejší metropoli Roberta Guiscarda – Salerno. Mělo pro mne samozřejmě určité specifické kouzlo, tady byla přece nejstarší lékařská universita v západní Evropě, vzniklá už někdy v devátém století. Na tuto školu tam upomíná virtuální muzeum, které ale bylo navzdory tvrzení turistického průvodce, že je otevřené denně, v pondělí zavřené. V Itálii, zejména pak jižní, jsou otevírací doby muzeí a jiných zařízení vždycky trošku otázkou štěstí a my měli tentokrát smůlu. Salerno má ovšem úžasný dóm, který dal stavět právě Robert Guiscard po dobytí města, aby tak zvěčnil svou vládu. Což se mu podařilo. Zvláštní význam pak zesiluje hrobka s pozůstatky papeže Řehoře VII., onoho papeže, jenž jako první vstoupil do otevřeného konfliktu s císařskou mocí a proto musel nakonec zemřít v salernském exilu. Byl za to odměněn – podle mého soudu velmi sporným – svatořečením. Salerno má i krásný městský park a kolonádu na pobřeží s městskou pláží. Výstup na salernský hrad, pojmenovaný po jeho zakladateli, langobardském vévodovi Arechim, se ovšem rovná horskému výstupu a na ten jsem moji ženu nedokázal nalákat, mezi město a hrad se totiž vejde pohodlně dokonce i pobřežní dálnice!

P1030620

Skoro bych zapomněl na přírodní perlu Kampánie – costiera cilentana. Národní park v Cilentu zaplňuje svými horami jižní část CAMPU, čili kampánské ROVINY. Je neméně krásná, i když méně známá než costiera amalfitana. Po pobřeží se vine cesta plná zatáček a serpentin s výhledy na moře v pozadí s horami a vykopávkami Velie, konkurenčního města staré Paesty. Našli jsme si krásnou plážičku v městečku s kouzelným názvem Pioppi, abychom zjistili, že právě Pioppi je místo vzniku takzvané Dieta mediterrana, čili toho, co známe dnes jako středomořskou, tedy v podstatě typickou italskou stravu. V Pioppi je samozřejmě muzeum, věnované objeviteli této diety Ancelu Keysovi. Tento americký vědec se zabýval po desetiletí výzkumem lidské stravy a vydal k tomuto tématu v roce 1950 knihu o téměř 1400 stranách s názvem „Biology of human starvation“. Pak v roce 1976 navštívil Pioppi, dal si tam večeři, zavrhl své dosavadní výzkumy a usadil se tam. Žil zde ve své vile (kde je dnes ono muzeum) 28 let a opustil je až rok před svou smrtí o roce 2004. Protože mu v té době bylo už 100 let, jedná se samozřejmě o další důkaz jeho přesvědčení, že ona mediteránská dieta  s olivovým olejem mozarellou buffallou, rajskými jablíčky, bazalkou atd. atd. dokáže život opravdu prodloužit. Při této příležitosti si neodpustím poznámku k neodmyslitelné součásti středomořské diety, červenému vínu. I na geriatrickém kongrese minulého roku došlo k diskusi, zda je červené víno pro staré lidi vhodné nebo ne. O jeho vhodnosti v podstatě nevznikl žádný spor, všichni účastníci byli pro, otázka byla jen, jaká je vhodná dávka, zda deci denně či týdně anebo zda jde o jiné množství. Diskusi uťal předsedající profesor, prastarý Ital, jenž si vzal mikrofon a určil množství potřebného červeného vína k dosažení dlouhověkosti na „ Tolik, kolik je sociálně únosné.“ Takže, na zdraví!

Costiera Cilentana začíná (či končí) v Agropoli, městečku, jehož historické jádro je ještě stále obehnáno středověkými hradbami a na jehož nejvyšším místě je pevnost s úžasnými závratě vyvolávajícími výhledy na Salernský záliv. Doporučuji návštěvu až ve večerních hodinách, kdy ve vodách zálivu zapadá červené slunce.

P1030711

Dali jsme si v paprscích zapadajícího slunce večeři, já jsem si poručil smažené ryby z denního úlovku. Bohužel byl ten úlovek hodně slabý, podané sardinky připomínaly spíše rybičky z akvária a moje žena odmítala jít v této restauraci na toaletu v obavách, že tam na chodbě potká plačícího syna majitele restaurace, kterému tatínek kvůli nenasytnému českému hostovi vyplundroval jeho akvárium.

Kampánie tedy není rovina, její jméno klame, přesto se ale vyplatí ji navštívit. Budu to muset zopakovat, mám s touto zemí ještě otevřený účet. Casertu, Salernské muzeum medicínské školy, Pozuoli, či Ischiu s jejich termálními prameny. Hotel Olympico, kde jsme v Pontecagnanu Faianu na předměstí Salerna bydleli, můžu ostatně vřele doporučit.  Hotel je zařízen krásně a se vkusem, má čtyři hvězdičky, které si opravdu zaslouží (bohužel i za své ceny v restauraci), má svou vlastní privátní vzorně udržovanou pláž a je díky své centrální poloze ideálním východiskem k poznávání Kampánie. Auto je ovšem nezbytné, nejbližší obchod s potravinami je vzdálen několik kilometrů.