Jedni se zdraví „Buenos días“, ti druzí „Bon dia.“ Je to důvod na rozchod? Ovšem mezi Čechy a Slováky byl rozdíl jen v jednom háčku, čili ještě menší. Že Katalánsko není Španělsko, vím už samozřejmě dlouho a dával jsem si vždycky pozor, abych v Barceloně nemluvil o Španělsku, protože bych mohl dopadnout, jako když bych Slováka v Bratislavě označil za Čecha. Podobnosti tu tedy jsou, dopadne to ale i stejně jako v roce 1993 s námi?

                V katalánském případě se od mateřské země chce oddělit ta sice menší část (tedy podobně jako to bylo se Slovenskem) ovšem hospodářsky nejsilnější část (teď to tedy nesouhlasí) Španělska. Katalánsko má sice jen 7 milionů obyvatel, žijících na pouhých 6,3% španělského území, přináší ale 30 procent hospodářského výkonu Španělska. Navíc se počet obyvatelstva země zvýšil za posledních 15 let o celý milion. Samozřejmě ne díky vysoké porodnosti, ale masivním přistěhovalectvím z ostatních zaostalejších provincií Španělska. Barcelona sama má jen 60 procent katalánského obyvatelstva, 40 procent jsou přistěhovalí Španělé.

Z Katalánska ale sjednocování Iberského poloostrova vlastně vzešlo. Katalánci prezentují svou historii hrdě v Palau del Mar přímo u barcelonského přístavu – mimochodem muzeum, které má za sebou pouhých pět let existence. Před rokem 1976 by bylo vůbec nemyslitelné, a kdo by jen s takovou ideou přišel, skončil by zřejmě na popravišti s kulkou v srdci nebo s hrotem garotty v šíji.

                Katalánsko vzniklo s někdejšího hrabství barcelonského, nejvýznamnější části Španělské marky, kterou za Pyrenejemi zřídili Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný. Současná vlajka Katalánska, tedy čtyři červené pruhy na zlatém poli se dávají podle legendy do souvislosti s Ludvíkem Pobožným.  Ten měl smočit ruku v ráně umírajícího hraběte Guifre el Pelos a utřít si pak zkrvavené prsty o jeho štít – tak vznikly ony čtyři červené pruhy. Tolik legenda. Ve skutečnosti se tento erb objevil až v jedenáctém století, v době vlády Jaumého I., po němž se v Barceloně jmenuje hlavní náměstí ve starém městě. Historie hrabat z Barcelony  – ještě poslušných vazalů římského císaře – začala ale už v roce 812 v osobě Bel Ióa I. Jen pro doplnění – v té době bylo prakticky celý Iberský (Pyrenejský) poloostrov s výjimkou úzkého pobřežního pásu a přilehlých hor na severu v rukou Arabů, poslední dědic rodu Ummajovců si zde v roce 756 zřídil vlastní kalifát s hlavním městem v Cordóbě. Jak moc císařů slábla, udělala se barcelonská hrabata pro sebe, a i když město ještě jednou na začátku desátého století vyvrátili Arabi, po několika málo letech dobyli město zpět a už je nepustili z rukou.

                V roce 1137 se barcelonskému hraběti podařil velký tah. Oženil se s tehdy roční!!! Petronelou Aragonskou, dědičkou Aragonského království. Bohatá Barcelona se tak spojila s mnohem chudším Aragonem, barcelonský hrabě si ale mohl na hlavu posadit královskou korunu a novou říši během několika století rozbudovat do opravdové středomořské velmoci. Království Aragonské ovládlo i království Valencia, Baleáry a Pityusy, Sicílii, Sardínii, centrální část Řecka a řadu ostrovů v Egejském moři, jakož i četná města na pobřeží Afriky. Panovník se psal jako král Aragonský, Valencijský, Malorský a princeps katalánský. To je možná důležité, Katalánsko tedy vlastně v tomto soustátí neztratilo nikdy svou identitu, a když se dnes hovoří o osamostatnění, pak je myšlena jen oblast někdejšího barcelonského hrabství, ne Aragon nebo Valencie, i když po celá staletí patřily pod společnou korunu.

                V roce 1410 vymřela Martinem I. dynastie barcelonských vládců a na trůn usedl Fernando I. de Trastámara, pocházející z vedlejší větve se silnou vazbou na Aragon. V Barceloně je právě tento rok považován za první národní tragedii. Nová dynastie postrádala pevnou vazbu ke Katalánsku, i když Barcelona zůstávala hlavním městem království. Proto musel Kolumbus po svém objevení Ameriky cestovat přes celý poloostrov do Barcelony, aby tam v královském paláci podal zprávu o své objevné cestě na západ. (Kolumbova socha stojí v Barcelonském přístavu na vysokánském sloupu a ukazuje překvapivě na východ – no prostě na moře, které je zde opravdu na východě.) Tehdy už byl poslední aragonský král Fernando II. ženatý s královnou kastilskou Isabelou. Zatím se jednalo o velmi volné spojení obou států, po Isabelině smrti v roce 1504 se kastilským králem nestal její manžel Fernando ale její zeť Filip Sličný habsburský. Jenže po Fernandově smrti v roce 1516 přešla vláda na syny onoho sličného leč předčasně zemřelého Habsburka Filipa a navíc Kolumbovy objevy znamenaly další tvrdou skoro smrtelnou ránu pro Katalánii – těžiště nyní už jednotného španělského království se přesunulo na západ – k Atlantickému oceánu. Barcelona se na dlouhá staletí ponořila do hlubokého spánku.

                Novou naději přineslo Kataláncům vymření španělské větve Habsburků v roce 1700. Následovala válka o dědictví španělské. Jestliže Katalánci původně sympatizovali s francouzskými Bourbony, brzy pochopili, že na straně rakouského Karla (pozdějšího císaře Karla VI.) mají více šancí na obnovení své identity. Vytvořilo se znovu Katalánsko jako takové a to bojovalo na straně rakouských Habsburků o svou novou nezávislost. Marně. Poté, co Karlovi ve Vídni zemřel bratr Josef (císař Josef I.) na černé neštovice, musel se Karel ujmout svého rakouského dědictví a na Španělsko neměl čas ani síly. Barcelona bojovala přesto dál ztracený boj. Třináct měsíců odolávala obléhání francouzskými vojsky, až 11.září 1714 vniklo do města sedmi průlomy v hradbách 20 000 francouzských vojáků. Boj pokračoval od domu k domu, od ulice k ulici a z 5300 obránců města v něm zahynulo celých 4000. Mnoho dalších bylo popraveno. 11.září je katalánským národním svátkem a můžu každému doporučit, cestovat do Barcelony právě v tomto termínu – stojí to za to. Katalánci tedy podobně jako Srbové nebo Maďaři slaví jako svůj největší státní svátek svou největší vojenskou porážku. Proto, že tehdy poprvé bojovali za svou svébytnost a bojovali za ni statečně. Prohráli tedy slavně, stejně jako Srbové na Kosově poli v roce 1389 či Maďaři u Világoše v roce 1849. (Dovede si někdo představit, že bychom slavili jako státní svátek 20.listopad jako vzpomínku na bitvu na Bílé Hoře?)

                Nacionalismus a touha po osamostatnění se rodí většinou, když je státní útvar v krizi. Jeho slabost využívají separatisté, kteří nechtějí nést zátěž oné krize. A navíc touží po osobní moci. Nová iniciativa za katalánskou autonomii mohla tedy přijít jen, když se Španělsko ocitlo v další těžké krizi a to bylo v roce 1899 po prohrané válce o Kubu a Filipíny s dobrodružně naladěným americkým prezidentem Theodorem Roosweltem. Katalánsko o sobě zase dalo vědět, a přestože revolta proti verbování vojáků do španělské armády pro válku v Maroku v roce 1909 skončila utopená v krvi, už se další postup nedal zastavit. Diktatura Prima de Rivery ještě dokázala separatistické tendence potlačit. Jenže přišla opět krize, tentokrát hospodářská, která dostihla Španělsko v roce 1930. Primo de Rivera odešel do exilu, král Alfons XIII byl přinucen k abdikaci a vznikla republika. Socialistická vláda v třicátých letech dala Kataláncům od roku 1931 plnou autonomii, aby ji utopil v krvi nový diktátor Franko. Za jeho vlády každý, kdo se jen zmínil o tom, že je Katalánec a ne Španěl, skončil ve vězení na Montuicu, případně byl z toho kopce svržen dolů. Podobně to přece dělal i Tito v Jugoslávii. Nacionálním vášním tak oba diktátoři dokázali po celá desetiletí úspěšně čelit a o integritě jejich států nikdo nepochyboval. Nacionalismus je totiž nechtěné dítě demokracie a demokratizace společně s všeobecným hlasovacím právem dávají populistům obrovskou moc. A volání po samostatnosti, po oddělení se a osvobození se z jha… atd atd. přináší hlasy mnohem spolehlivěji než hospodářské reformy a programy. A hlavně rychleji. Není tedy náhodou, že nová vlna katalánského nacionalismu vzplanula v hospodářské krizi roku 2008.

                Katalánsko má samozřejmě od roku 1978 autonomii v rámci Španělského království – je jedním ze 17 samosprávních útvarů a katalánština je zde úředním jazykem. Katalánská vlajka našla i své místo ve státním znaku Španělska – totiž vlevo dole. Španěl, který se uchází o místo ve státní správě, musí absolvovat jazykovou zkoušku z katalánštiny. Tak trochu jako by Slovák, jenž chce pracovat v Česku jako úředník, musel skládat zkoušku z češtiny. Ovšem, jak nás poučili mladí Katalánci už v roce 2009 – katalánština je napůl italština a napůl francouzština – se španělštinou nemá NAPROSTO nic společného. Nejsem schopen to posoudit, hovořil jsem v Barceloně italsky a všichni mi rozuměli, já jim ovšem už méně – katalánsky ani španělsky neumím.

                 Na listopad 2014 je už určeno referendum o samostatnosti země, katalánská vláda je vyhlásila 12.prosince tohoto roku, právě v den, kdy jsme do Barcelony přiletěli. Na většině budov a na balkónech bytů visí katalánské vlajky, částečně ve své původní podobě, částečně vylepšené modrým klínem se stříbrnou hvězdou. Tuto novou vlajku neznám a nevím, co ona hvězda znamená. Po pravdě řečeno, mám k snahám Katalánců poněkud rozpolcené mínění. Samozřejmě, jsem senzibilizovaný a určitě ne objektivní – dělení našeho někdejšího státu jsem zažil na vlastní kůži a nesl z něho i přiměřené důsledky – výsledkem je můj současný pobyt v Rakousku. Jediný člověk, který před námi nadšeně horoval pro samostatnost Katalánska, byl taxikář, o jehož duševním zdraví jakož i o hladině drog v jeho krvi jsme měli dost velké pochybnosti. Zavezl nás k špatnému hotelu a pletl si Štýrsko se Sýrií. Považoval nás za hrdiny z občanské syrské války – zatímco já se mu pouze snažil (mou ne právě kvalitní italštinou) vysvětlit, že ne každý Rakušan je z Vídně a že v Rakousku jsou taky federativní země jako ve Španělsku. Neuspěl jsem. Samozřejmě lidé jako oni jsou tou nejsnadněji manipulovatelnou částí obyvatelstva.  O výsledku referenda si nikdo neodvažuje vynést soud. Už proto, že v Katalánii žije  – jak už jsem se zmínil – velká menšina přistěhovalců z ostatních španělských provincií, kteří budou samozřejmě hlasovat taky. A intelektuálové zřejmě nebudou taky oddělením až tak nadšení – už proto, že všechna významná španělská vydavatelství – ať už knih či novin – sídlí v Barceloně a logicky by po vyhlášení samostatnosti změnila své sídlo. Taky Evropská unie není představou dalšího nového státečku moc nadšená. Už se vyjádřila, že se nehodlá v žádném případě vměšovat do vnitřních záležitostí, ale nový stát Katalánsko by zřejmě vypadl z Eurozóny a musel vymyslet novou měnu a zcela určitě z Evropské unie, takže by musel zahájit jednání o přijetí, přičemž stačí veto jednoho členského státu, aby bylo přijetí nového člena znemožněno. Jak dlouho by pak Španělsko hrálo roli uraženého většího bratra, aby Katalánce přinutilo udělat bolestné ústupky nebo je jen z uražené pýchy trestat, to nedokáže nikdo odhadnout.

                Přeji Kataláncům všechno nejlepší, jsou milí, přátelští a nesmírně chaotičtí, jak se touž jednou na oblast Středomoří sluší. Ale co pro ně opravdu to nejlepší je, to nedokážu odhadnout.

                Samozřejmě, že škarohlídi hned namítnou – existuje vůbec moderní Turecko? Obraz, který nabízejí přistěhovalci, kteří se usazují v Německu či v Rakousku nabízejí obraz společnosti spíše pozdně středověké se svými rituály, přepjatou religiozitou a domluvenými sňatky či vraždami na zachování cti rodiny.

                Myslím si, že právě tato skupina přistěhovalců poskytuje falešný obraz, i když se jedná o jednu z autentických tváří současného Turecka. Jsou to lidé většinou z východní Anatolie, z vesnických poměrů, s jejichž zvyky a nepoddajností vůči platným zákonům má problémy i turecká vláda. Ne nadarmo řekl jeden z tureckých představitelů. My nemáme s Islamisty žádné velké problémy, ti problémoví jsou všichni v Německu. Západní společnost se svou naprostou přeháněnou tolerancí a politic correctness je pro fanatiky živnou půdou, v níž se cítí jako ryba ve vodě, protože jim zde na rozdíl od jejich domoviny nehrozí skoro žádný nebo přinejmenším z jejich pohledu naprosto směšný trest.

                Turecko má ovšem i jinou tvář. Pokud navštívíte Izmir nebo Istanbul  – zde ovšem doporučuji čtvrť Beyoglu a ne Fener či Balat. Zatímco první jmenovaná čtvrť je skutečnou Paříží východu s butiky, hotely a komfortními restauracemi (v nichž se ale můžete za velmi výhodný peníz skvěle najíst) v těch další jmenovaných se kupí tisíce uprchlíků z vesnic východní Anatolie – než se vydají na další cestu na západ. A to je právě turecký problém. Rozdíl mezi městem a vesnicí je gigantický.

                V Izmiru na cestách roubených luxusními obchody a restauracemi uvidíte převážně jen krásné mladé ženy na vysokých podpatcích s rozpuštěnými vlasy a mobilním telefonem v ruce, k obrazu turecké vesnice patří stále neodmyslitelně traktor se sedlákem za volantem a manželkou v typickém tureckém oblečení včetně šátku okolo hlavy na sedátku vedle něj. Ty první nemají nejmenší důvod opouštět Turecko, protože tu mohou dělat dobrou kariéru. Ti druzí, pokud přijde neúroda a ztratí svá pole…

                Turecko má dnes i dva politické vůdce. Jeden z nich je už bohužel 75 let mrtvý. Kemala Paša, jenž si svým národem nechal dát jméno Atatürk, čili Otec Turků, vykonal v modernizaci země hodně práce. Poté, co se proslavil nejprve v první světové válce odražením britské vojenské invaze na poloostrově Gallipoli na dohled od historické Tróje a poté ve „válce za osvobození“, kdy se mu nejprve podařilo zastavit vítězící Řeky před Ankarou a pak je zahnal zpět na pobřeží, a 9. září 1922 ukončil válku „osvobozením“ řecké Smyrny, dnešního Izmiru. Kupodivu se tento státní svátek, tedy konec osvobozenecké války slaví i v Izmiru. Řeky odtud ostatně v rámci výměny obyvatelstva vystěhovali a nastěhovali sem Turky z řeckých ostrovů, takže proč ne. Pokud vás ostatně zavede cesta do Izmiru, doporučuji návštěvu kavárny Selinc na hlavní třídě a rozhodně si dejte dort Pawlowa – stojí to za to. I káva je tam výborná – evropská, ani Italové by se za ni nemuseli stydět. Izmir má i největší pivovar v Turecku a zřejmě vůbec na asijském kontinentu – vaří se zde značka Efes. Na celém západním pobřeží se pak pěstuje vinná réva, ty původní turecké odrůdy jsou trochu drsné, ale Turci importovali dostatek sazenic z Evropy a tak zde můžete pít Cabernet Sauvignon, Merlot či Syrah skutečně velmi dobré kvality. Muslimská země, která vaří pivo, pěstuje víno, o rakiji jakožto národním nápoji ani nemluvě, je určitě trošku podezřelá. Nezapomeňme však, že zakladatel moderního Turecka Atatürk zemřel na jaterní cirhózu ve věku pouhých 57 let. Samozřejmě, že mi turecký průvodce vysvětlil, že to nebylo z alkoholu ale ze stresu, kdo chce, ať tomu věří, já žiju v jižním Štýrsku a vím o vzniku jaterní cirhózy své. Alkohol tedy patří k obrazu moderního Turecka stejně jako železnice – jíž ovšem stačil Atatürk dát vybudovat necelých 3000 kilometrů, což je samozřejmě na tak obrovskou zemi směšně málo. Muzeum lokomotiv, které pro svou zemi opatřil ze všech zemí světa, jakožto i jeho luxusní vagón, v němž po Turecku cestoval, je možné navštívit v blízkosti města Bergama (následním někdejšího antického Pergamonu). Atatürk zakázal nosit ženám šátek ve veřejné službě, zreorganizoval státní správu, armádu i módu, zavedl užívání příjmení, praxi, do té doby neznámou. O jeho genialitě svědčí t, že Turkům přikázal, že si každý během týdne musel zvolit své nové příjmení, on sám si ale žádné nevybral, nechal o tom „rozhodnout“ lid. Protože měl mezi lidmi dost našeptávačů, dostalo se mu nadšené aklamace a čestného příjmení Atatürk. PR tedy opravdu ovládal.

Jenže velký reformátor už tady 75 let není a v Ankaře (ale mnohem častěji v Istanbulu) sedí v křesle ministerského předsedy Recep Tayyip Erdogan. Erdogan se sice narodil v Istanbulu, jeho rodina pochází ale z východního Turecka a jeho žena Emine je velmi religiózní osoba, která na veřejnosti nikdy nesnímá svůj šátek – symbol jejího náboženského přesvědčení. Erdogan je na rozdíl od Atatürka naprostý abstinent a nekuřák a vliv jeho ženy je značný. Obě jejich dcery sice studují v USA, doma se ale prosazují „tradiční islámské hodnoty.“ A je to cítit. Erdogan sice nemohl zakázat požívání alkoholu – i když by to možná rád udělal. Zničil by tím ale prosperující větev průmyslu a tisíce sedláků, žijící z pěstování vína – a to by stálo hlasy při volbách. Jestliže ale podle jeho vlastních slov nemohl hřích zakázat, mohl jej aspoň potrestat – vysekal na alkohol 70 procentní daň – a ta bolí. Třetinka piva stojí 10 tureckých lir nebo 4 eura, to jsou skoro skandinávské poměry, kde se vlády taky marně snaží vražednými cenami alkoholu dosáhnout prohibice.  Láhev vína v hotelu přijde na 20 eur, to je snad už trochu přijatelnější, bolí to ale skoro stejně. Ne nadarmo Erdoganova popularita ve městech dosahuje nulových hodnot. Obrovské protesty posledních měsíců v Istanbulu i dalších velkých městech to ukázaly dostatečně zřetelně. Erdoganova představa zavést ústavu podle ruského vzoru, kde je prezident skoro samovládce ( a ten prezident by byl po příštích volbách samozřejmě on) se díky těm protestům neuskutečnila. Jeho strana přece jen nemá ústavní většinu, o níž snil a jeho spojenci dostali po protestech potlačovaných násilím, přece jen strach.

Jenže, revoluce se dělají ve městech – zejména těch hlavních – volby ale vyhrává venkov (nejen v Turecku, stačí si připomenout poslední prezidentskou volbu v České republice – anebo raději ani ne!). A tam je Erdogan populární. Turecko má 78 milionů obyvatel, z toho polovinu mladší 35 let. 18 milionů školních dětí ale jen 400 000 míst na universitách. Vzdělání je v Turecku drahé. Tedy dobré vzdělání. Státní školy, jejichž úroveň je nevalná, protože v nich působí mizerně placení učitelé, z nichž má mnohý nějaké další druhé zaměstnání, aby se udržel nad vodou, jsou všeobecně dostupné a bezplatné. Teprve nedávno byla ovšem povinná školní docházka zvýšena z pěti na osm let! Kdo ale chce v životě něco dokázat, musí chodit do školy soukromé, většinou s cizím vyučovacím jazykem (v hotelových lobby a v cestovních kancelářích opravdu není problém se domluvit, přičemž bylo pro mne překvapením, že vedoucím jazykem není němčina, jak by si člověk mohl díky provázanosti s Německem myslet, ale jako všude na světě angličtina), tyto školy jsou ale hodně drahé a jen málo lidí si je může dovolit. A už vůbec ne selské rodiny, jež mají tradičně 5 a více dětí!

Turecko má tedy obrovské množství mladé, ale nekvalifikované pracovní síly a problém, jak mladou generaci zaměstnat. Erdogan staví. Silnice (ne dálnice, za něž se podle zákonů platí poplatky, ale čtyřproudové silnice, na něž se poplatky nevztahují), desetitisíce nových bytů a letních bytů v letoviscích na pobřeží.  Začínají se znova stavět železnice – Siemens dostal v Turecku jednu z největších zakázek ve své historii. Na každém odpočívadle je zaměstnána řada mladých mužů umývajících každý autobus, který tam zastaví – jen aby měli nějakou práci. O obchodech se šperky či koberci ani nemluvě, tam se to prodavači jen hemží. Připomíná to trochu komunistickou přezaměstnanost, či španělskou cestu posledních desetiletí, která nakonec vedla do ekonomického pekla s nekrytými kredity ve výšce 60 miliard eur, které musela španělským bankám půjčit evropský unie, čili daňoví poplatníci všech zemí Unie. Zda Erdoganova politika povede do stejné slepé uličky, si nedovolím odhadnout, vypadá to ale velmi velmi podezřele podobně. (Přesto trvá v zemi zhruba desetiprocentní nezaměstnanost).

Turci rádi tvrdí, že patří do Evropy, i když geograficky na evropské půdě leží jen 3 procenta jejího území. Po pravdě řečeno mají k balkánským Evropanům opravdu mnohem blíže než ke svým arabským sousedům na východě. Jenže, jak mi řekl jeden vzdělaný Turek, s nímž jsem se o tom problému bavil. Dokud poevropštěný západ nedokáže dostat zaostalý východ na svou úroveň, nemají Turci v Evropských strukturách co hledat. Hledání kompromisu mezi oním tureckým západem a východem není řešením. A Erdogan se právě o takový kompromis snaží. A tím přemisťuje centrum turecké politiky z Evropy do Asie. Něco, co budí odpor u vzdělané vrstvy tureckého obyvatelstva

(z Turků, s nimiž jsem měl možnost hovořit, neztratil o premiérovi ani jeden dobré slovo) jenže kterého politika už zajímají intelektuálové. Ti se přece nedají manipulovat a jsou proto pro volby naprosto nezajímaví.

                Erdogan má samozřejmě nepříliš lákavé dilema. Bud se stát trpěným outsiderem v Evropě nebo se pokusit stát se leadrem v muslimském světě. Jenže i taky to má hodně těžké. Z jednoho prostého důvodu – Turci nejsou Arabi. Zkouší tedy balancovat na dvou židlích podobně jako Janukovič na Ukrajině. S podobným efektem. Věčně se na dvou židlích sedět nedá, jednou se Turecko bude muset rozhodnout, kam chce jít.

                Zatím má své dvě tváře a my musíme čekat, až bude jen jedna a doufat, že to bude ta pro nás sympatičtější.

                Spolubydlícího s dvěma tvářemi totiž nikdo nechce, neví totiž, co od něj může očekávat.

Ono je to v tom Turecku v podstatě všechno stejné jako u nás:

Jenom jsou tam takové drobné rozdíly: