Month: November 2013

Ať zemře král, obsah knihy


Itálie 1249. Nenávist mezi císařem Fridrichem II. a papežem Inocencem IV. dosáhla nového vrcholu. Císař musí zemřít! Papež tak rozhodl a pověřil svého nejlepšího atentátníka úkolem nenáviděného  panovníka odstranit. Římský patricij Oddo Colonna, Fridrichův spojenec, posílá obratem svého důvěrného služebníka do císařské rezidence ve Foggii, aby císaře varoval. A teď tu tedy stojí, Alessandro Bardone, někdejší osobní strážce kontantinopolského císaře i nikajské císařovny, v dešti, před zavřenými branami paláce, a dožaduje se audience. Konečně jej císařské stráže vpustí a kancléř Walter z Ocre vede Alessandra k císaři. Na toho ale Alessandrovo varování neudělá žádný dojem. Papež se jej přece pokouší sprovodit ze světa už dlouhou dobu a stále neúspěšně! Skutečně se takový úmysl zdá být odsouzen předem k neúspěchu. Císařova osobní arabská garda provází panovníka na každém kroku, velitel jeho tajné služby Nicefor má přehled o každém hnutí palácového služebnictva a císařovo hlavní město Foggia má pouze dvě brány, jež jsou ve dne v noci přísně střeženy.

Díky svému nasazení i zkušenostem se Alessandrovi přece jen podaří, že jej císař přijme do svých služeb a Alessandro se sebevědomě ujme svého úkolu. Je přesvědčen, že není síly, jež by dokázala vzdorovat jeho schopnostem a vypátrání atentátníka bude snadnou záležitostí.

„Jenže ve Fogii se točí svět jinak, můj milý Alessandro,“ vypráví mu krásná Chiara, kterou Alessandro poznal v paláci a propadl jejímu kouzlu. „Tady mají stíny oči, stěny uši a v každém koutu paláce se skrývá tajemství temnější než ten kout sám.“ A skutečně se začínají dít v paláci podivné věci. Alessandro je pronásledován neviditelnými bytostmi, lidé mizí ve stěnách paláce, a když se snaží o vyšetřování, naráží všude na nepropustnou zeď mlčení. Jeho počáteční sebejistota se začíná rozpadat a musí bojovat s pocity, o nichž si myslel, že je už dávno zapomněl – pochybnost, strach, zoufalství i láska.  Během svého pobytu poznává lépe i císaře, jehož má chránit ale jeho pochybnosti o svém úkolu se tím neznírní. A pak se náhle vynoří na zachyceném dopisu pečeť císařova syna, krále Jindřicha VII., o němž všichni věří, že už roky odpočívá v hrobě. Císař jej kdysi před lety držel tak dlouho ve vězení, až nešťastný mladý král spáchal sebevraždu. Je ale skutečně mrtev? Alessandro cítí, že právě v tomto tajemství se skrývá klíč k odhalení atentátníka. Za tímto účelem se však musí vydat po stopách minulosti císařského domu a přitom jej dostihnou jeho vlastní bolestivé vzpomínky.

Bude přece jen dost rychlý, aby zadržel ruku nájemného vraha a zachránil císařův život? O tom je právě tato kniha.

Ať zemře král


Doufám, že touto zprávou potěším mé čtenáře. Po třech letech se znovu objeví na trhu moje nová kniha. Bude to 3.prosince tohoto roku, aspoň podle mých informací by měla v tento den opustit sklady a nastoupit svou cestu ke knihkupcům a čtenářům. Doufám, že jich bude dost a že jim dokážu připravit příjemný zážitek.

Kniha se jmenuje „Ať zemře král!“ a odehrává se v Itálii v polovině třináctého století. Já vím, že část českých čtenářů má problém s tématy, jež se netýkají české kotliny, přesto prosím nezavrhovat mou knihu hned na tomto řádku. Rád bych vysvětlil, co mne k zpracování tohoto tématu pohnulo a oč zde vlastně jde (aniž bych chtěl samozřejmě prozradit zápletku knihy).

Je to pro mě vlastně nová zkušenost, psát o vlastní knize na blogu, ten jsem totiž založil krátce potom, co se objevila na trhu má poslední knížka „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ a to už jsou celé tři roky.  Rakušáci říkají „Gute Dinge brauchen Zeit“a já doufám, že v tomto případě mají pravdu.

Friedrich II

Postava císaře Fridricha II. z Hohenstaufen mě fascinovala už dlouho, vlastně jsem tento projekt nosil v hlavě už v době, kdy vznikaly mé poslední dvě knihy, jen jsem si netroufal začít o něm psát. Otázka, jež mne sužovala, byla, jak takové téma český čtenář přijme a nakolik bude vůbec nějaké vydavatelství ochotno knihu vydat. Nakonec jsem se ale rozhodl nehledět na možné ztráty a do tématu, jež bylo už víc než zralé, jsem se pustil. K mému překvapení jsem našel dokonce dva zájemce, ochotné knihu vydat, což bylo pro mne milým překvapením. Že kniha vychází tentokrát výjimečně u Euromedie, není dáno nějakým rozporem s mým vydavatelem Rybkou anebo snad nějakou nespokojeností. To v žádném případě! Knihy, jež pan Rybka vydává, jsou opravdu krásné a neměli jsme během naší spolupráce nikdy žádný spor nebo problém. Důvodem této změny je pouze skutečnost, že jsem tento román psal v dvou verzích, v české a v německé. Euromedia byla pak ochotná nabídnout tuto knihu i na německém trhu, pan Rybka tuto možnost bohužel nemá.

Fridrich II., autor známé „Zlaté buly sicilské“ jíž povýšil české knížectví na dědičné království, byl postavou naprosto výjimečnou. Už tím, že v době, kdy byla většina panovníků negramotná, mluvil a psal latinsky, arabsky, řecky, německy a francouzsky a z jihoitalského nářečí vytvořil novou úřední řeč (neprosadila se, nakonec se Italština vyvinula z toskánského nářečí a může za to poděkovat slavnému florentskému rodákovi Dante Allighierimu.) Ale i sám Friedrich byl spisovatel, jeho kniha o ornitologii bývá citována v odborných publikacích ještě i dnes! Byl prvním panovníkem, jenž vydal pro své království obsáhlý zákoník, naprosto převyšující dokumenty typu „Magna charta libertatum“. Tyto byly pouhou dohodou mezi králem a šlechtou o rozdělení moci ve státě. Fridrich se naproti tomu zabýval podrobně civilním i trestním právem, například rozdělil přísně i pravomoci lékařů a lékárníků.  Zastával názor na svou dobu naprosto revoluční, že i král se musí podřídit zákonům lidstva stejně, jako Bůh se musí podřídit zákonům přírody, již stvořil. „Třeba i milosrdný, ale jen zázraky se projevující Bůh, nerespektující zákony svého díla, by omezil svou moc.“ To je (ne zcela přesný) citát z jeho korespondence.

Falkenbuch

Vytvořil i novou sochařskou školu, již finančně podporoval a která se odklonila od tradičního středověkého umění a brala si vzory v dávné antické tradici, založil i první světskou univerzitu, na níž se nevyučovala teologie, ale jen právo, svobodná umění a lékařství.  Evropě zpřístupnil do té doby neznámá díla Aristotela a tím definitivně změnil myšlení křesťanského západu a položil základní kámen přírodního experimentálního výzkumu.

Je to tedy člověk, jehož vliv cítíme v našem životě ještě dnes. Byl u zrodu toho, co později dostalo jméno Novověk.

Při psaní mé poslední knihy „Cti otce svého ale miluj ženu svou“ jsem byl poprvé konfrontován s fenoménem renesance a vlastně poprvé pochopil, co pro lidstvo znamenala. Že to nebyla jen nová architektura, literatura, obrazy, ale že šlo o zásadní změnu lidského myšlení. Zatímco ve středověku měl člověk na zemi jen trpět, aby si svým utrpením zasloužil nebe a život věčný, renesance chápala život jako dar od Boha, jež si je třeba užít. Tato změna v myšlení znamenala zásadní ztrátu nadvlády církve nad člověkem. Církev mohla i nadále hlásat své poučky a kontrolovat jejich dodržování, ale její absolutní moc nad lidskou duší, již měla po celý středověk, byla ta tam.   Renesance musela mít tedy svůj pramen v nelítostném konfliktu mezi mocí církevní a světskou.  Kde ale byl ten pramínek, jenž se postupně změnil v bystrý potok a posléze ve veletok, jenž smetl vše staré a změnil lidské myšlení od základu?

My umisťujeme renesanci do šestnáctého století, protože až v té době – za správy země Ferdinandem Tyrolským se u nás objevila renesanční architektura, kdy se staré hrady a hrádky mající do té doby hlavně obrannou funkci začaly měnit v reprezentační zámky, jež obdivujeme ještě dnes. Jenže Italové posouvají renesanci mnohem hlouběji do čtrnáctého a patnáctého století. Carl J. Burckhardt se ve své monumentální knize „Kultura renesance v Itálii“ jde až na začátek čtrnáctého století a dokonce až na konec století třináctého. Ostatně Dante Allighieri tvořil svá díla okolo roku 1300. Ale i tady už existoval potůček myšlenek, možná na svém skutečném horním toku, ne ale samotný pramen.

A ten jsem našel právě ve Friedrichovi II. Tento vnuk velkého Barbarossy, kterého podle mého soudu svou velikostí (politickou, ne tělesnou!) kvalitativně překonal, byl u samotného zrodu změny myšlení a byl tím, kdo se odvážil riskovat smrtelný zápas s universální mocí církve.

Pravda, ten zápas trval už po celá staletí. Cesta do Canossy císaře Jindřicha IV k papeži Řehoři VII. se konala už v roce 1077. Byl to právě Řehoř VII, který vyvolal nelítostný zápas mezi císařstvím a papežstvím sporem o investituru, čili právo jmenování biskupů v Říši. Dosáhl tehdy jen částečného a časově omezeného úspěchu – císař jej po svém ponížení v Canosse nakonec vyhnal z Říma a bojovný papež, jehož i jeho spolupracovníci nazývali „Svatým Satanem“ či „Ohněm pekelným“ zemřel v exilu v Salernu, kde je i pochován a následně byl jmenován světcem! U jeho hrobu jsem byl, s jeho svatořečením se nějak vnitřně smířit nedokážu. Spor se tehdy podařilo nakonec urovnat mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. v roce 1122 takzvaným Wormským konkordátem, požár ale tlel pod povrchem dál.

Na konci dvanáctého století využili papeži oslabení císařské moci po předčasné smrti císaře Jindřicha VI. v roce 1198 a následných bojů mezi Štaufy a Welfy o moc nad Říší, aby se definitivně zapletli do politických bojů. A hodlali z tohoto zápasu získat pro sebe co nejvíc. Už papež Inocenc III. (1198 – 1216) se nazýval verus imperátor, čili skutečný vládce nad světem a osoboval si právo jmenovat a sesazovat císaře podle vlastní libosti – a také to dělal. Paradoxně z toho na začátku profitoval právě náš Fridrich II. Když papež v roce 1210 sesadil císaře Otu IV. a vyobcoval jej z církve, přivedlo to nakonec právě Fridricha ke královské a později i císařské hodnosti.  Jenže jak Inocenc sám, tak jeho nástupce Řehoř IX. (1227 – 1241) či Inocenc IV. (1243 – 1254) si císaře představovali jako poslušného vykonavatele svých příkazů a instrukcí.

To nebyla ovšem představa, kterou by cílevědomý, ambiciózní a vzdělaný Fridrich byl ochoten akceptovat. Ke konfliktu muselo dojít a taky došlo. Když Fridrich při odjezdu na V. křížovou výpravu do Svaté země v roce 1227 onemocněl a přikázal otočit svou loď k pobřeží, aby se mohl léčit, papež si to vzal za záminku aby jej mohl vyobcovat z církve. Nenávist vzplanula naplno a nebylo cesty zpět. Po úspěchu Fridrichovy křížové výpravy musel papež klatbu zrušit, ale v roce 1237 využil konfliktu císaře se severoitalskými komunami, usilujícími o nezávislost na centrální moci, postavil se tajně na jejich stranu a exkomunikoval císaře podruhé. Vzplanula otevřená válka mezi císařskou a papežskou mocí, během níž stál Friedrich několikrát před branami Říma a papež Inocenc IV. nakonec v zoufalství utekl z Itálie do vzdáleného a tím i bezpečnějšího Lyonu. Tam dal císaře na svolaném koncilu sesadit, když se ale jeho protikandidáti nedokázali proti Štaufům politicky prosadit, sáhl k činu bezprecedentnímu, přikázal císaře zavraždit.

A právě v tomto okamžiku, na samotném vrcholu zápasu dvou nejmocnějších mužů tehdejšího světa, v roce 1249, začíná náš příběh.

Nebudu prozrazovat, oč se v knize jedná, můžu jen říci, že mi její psaní způsobilo hodně pozitivních zážitků a doufám, že je dokážu přenést i na mé čtenáře. Procestoval jsem v posledních třech letech skoro celou říši Fridricha II. a všude jsem zakopával o stopy (i když už hodně setřelé) jeho působení.

Navštívil jsem Kostnici, kde zahájil své triumfální tažení za císařskou korunou. Procestoval jsem Sicílii s Palermem, kde vyrůstal, byl jsem v Messině, kterou chtěl bránit proti císaři Otovi a v jejich hradbách hrdinně zahynout i v Syrakúsách, kde se dochoval kostel, jenž založil poté, co toto město vyrval pirátům. Procestoval jsem Apulii s pomníkem jeho moci Castello del Monte, který se dokázal dostat dokonce i na jednocentovou italskou eurominci a s Foggiou, hlavním městem jeho království, kde stál kdysi jeho úžasný palác zničený bohužel zemětřesením v devatenáctém století. A také s Lucerou, kde stál hrad s jeho uměleckými sbírkami,  a Monte St.Angelo či Vieste, kde prožil své nejšťastnější dny po bohu své milenky Lancie Blanky. Samozřejmě jsem musel navštívit Neapol, kde založil svou universitu i Salerno, kde byla medicínská fakulta této university. A samozřejmě Capuu, vstup do jeho království, kde postavil svou legendární bránu na Via Appia  před řekou Volturno, na níž dal proti všem zvyklostem té doby znázornit sebe a své přední ministry Petra z Viney a Tadeáše ze Seussy, tedy žijící osoby, žádné světce, jak přikazovaly tehdejší zákony sochařské a malířské tvorby. Hlavy jeho ministrů se dochovaly a můžete si je prohlédnout v Muzeu Campanu v Capui, císařovu hlavu někdo urazil hned poté, co vláda Štaufů na jihu Itálie skončila. Friedrich byl stejně intenzivně nenáviděn jako milován. V celém středověku by člověk těžko hledal postavu, která by více polarizovala.

Bezcitný a bezohledný cílevědomý génius, jehož nebylo možné zastavit v prosazování cílů, jež si předsevzal.

Byla to kniha Olafa B.Radera, která mne upozornila na podobnost, ležící doslova na dlani, jíž jsem si ale předtím nevšiml. Bader na konci téměř každé kapitoly připomene velkého následníka Fridricha II., jenž si z něj bral příklad a skoro všechna jeho politická předsevzetí uváděl do praxe. Žil ovšem o sto let později, kdy byla doba pro podobnou politiku příznivější, papežská moc avignonských pontifiků nalomená a v područí francouzských králů. Nebyl to nikdo jiný než náš Karel IV. I on mluvil a psal několika jazyky, sám byl spisovatelem a vydal Ústavu Římské říše, svou legendární „Zlatou bulu“. I on založil universitu ve svém hlavním městě a staral se o hospodářský rozkvět svého království, aby z něj čerpal prostředky pro prosazování svých záměrů na prostoru tehdejší Římské říše a celého tehdejšího známého světa. Mimochodem, jak už si osud rád hraje s lidskými osudy, první a zřejmě nejmilejší žena Karla IV. se jmenovala stejně jako dlouholetá společnice a milenka Fridricha II. – Blanka. Ostatně jeden z nejdůležitějších opěrných bodů Štaufů na území Říše, který Fridrich i několikrát navštívil, ležel na území současné České republiky – v Chebu. Ten jsem paradoxně ještě nenavštívil a tento deficit budu muset ještě napravit.

Fridrich má tedy do činění s našimi dějinami víc, než jen prostřednictvím své „Zlaté buly sicilské,“ myslím, že si zaslouží, aby jej český čtenář lépe poznal.

Přeji tedy při čtení mé knihy hezký zážitek.

Pro čtenáře z Nového Jičína a okolí – paní Fialová z knihkupectví na náměstí mne ujistila, že bude mít knihu pro zájemce v dostatečném množství na skladu.

Samozřejmě bude kniha v nabídce internetových obchodů a to i v elektronické forma pro vlastníky čteček.

Friedrich II Falkenbuch

Capri


Tentokrát mě varovali známí a kamarádi. Prý na Capri opravdu není oč stát. Tisíce lidí v úzkých uličkách, kde se člověk jen s obtížemi procpe, pár luxusních obchodů a hotelů a hlavně vysoké ceny. Zvažovali jsme tedy opravdu, zda si to máme spáchat nebo ne. Jenže proti všem těmto argumentům stále na mne jako historika působil svůdně fakt, že se tam někde nachází vila, z níž kdysi dávno císař Tiberius vládl celému tehdejšímu známému světu. Historikova duše se bouřila při pomyšlení, že jsem tak blízko a že bych se na to nepodíval. Zvažovali jsme, že je přece jen polovina září a tak už snad ten hlavní proud turistů ochabl a dalo by se to snad přežít. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tam přece jen pojedeme – a nelitovali jsme.

Na Capri se musí lodí – je to přece jen ostrov. Dá se sem jet prakticky odevšad, z Neapole, ze Salerna, Amalfi či Positana, největší proud se sem ale hrne ze stovek hotelů v Sorrentu – o tom jsem už psal ve své glose o costiera amalfitana. My jsme jeli z poměrně vzdáleného Salerna a tak – ačkoliv jsme si přivstali, nebyli jsme na ostrově mezi prvními. Což bylo naprosto osudné.

Největší atrakcí ostrova je totiž Modrá jeskyně. Díky ní se ostrov stal vlastně turistickým magnetem. Od doby císaře Tiberia totiž o tento kus skály uprostřed moře nikdo nezavadil, žily tu jen kozy, po nichž má ostrov jméno a několik zfrustrovaných domorodců, kteří závistivě vzhlíželi k jinému šťastnějšímu ostrovu – Ischiii na druhé straně Neapolského zálivu zaplavovaném turisty kvůli jejím termálním pramenům vyvěrajícím přímo do moře. Až jeden z nich, jistý Giuseppe Pagano, majitel jednoho z mála herberků na ostrově, dostal geniální myšlenku. V roce 1826 využil, že se u něj ubytoval německý básník August Kopisch se svým přítelem Ernstem Friesem a zaranžoval „objevení“ Modré jeskyně. „Čistě náhodou“ vyvezl oba umělce v loďce v dopoledních hodinách na projížďku po moři a „zabloudil“ do jeskyně s magickým úžasným modrým světlem, pronikajícím do ní zpod vody a žasl nad divem přírody, který „ještě nikdo neviděl“. (Že právě z tohoto důvodu stála nad jeskyní už v římských časech luxusní vila, samozřejmě taktně zamlčel). Oba Němci byli nadšení svým „objevem“ a Kopisch napsal o této události nadšenou báseň. A vzápětí se ze zapomenutého ostrova na dohled od sorrentského pobřeží stal turistický ráj, Giuseppe Pagano bohatým člověkem a hotel „La Palma“, jenž vznikl z jeho někdejšího herberku, je dnes luxusní rezidencí – jiné ovšem na Capri zřejmě ani nejsou. Pokusy zřídit zde sanatoria pro nemocné s plicními chorobami, jako se o to pokusil jistý idealistický skotský lékař v roce 1845, byly odsouzeny k neúspěchu, nad vším vítězil mamon a tak už roku 1860 byl ze sanatoria hotel, dnes nejluxusnější hotel na ostrově  – pětihvězdičková Quisisana. Četl jsem o modré jeskyni oslavné texty, kde mladá britská turistka popisovala magickou koupel v jeskyni bez plavek, kdy těla koupajících jsou pod vodou jakoby postříbřená. To může být samozřejmě pravda. Když jsme ale vystoupili z lodi a uviděli na molu nekonečnou frontu na lístky na loďky k Modré jeskyni, kde převažovali britští turisté, jejichž už ne právě mladá těla byla poznamenána velkou spotřebou „baked beans“ a slaniny s vejci, nedovedl jsem si představit, že by to mohlo být romantické, i kdyby byly tyto figury nejen postříbřené ale třeba i pozlacené. Modré jeskyně jsme se tedy vzdali, na to, aby si ji člověk užil, musel by zřejmě na ostrově přenocovat a pak buď ve vlastní loďce, nebo za patřičný úplatek navštívit jeskyni ještě za svítání, každopádně předtím, než začnou v Marina Grande přistávat lodě ze Sorrenta a chrlit davy denních turistů.

Z přístavu, tedy Mariny Grande (na druhé straně ostrova je ještě Marina Picola, tedy malý přístav, ale u toho turistický lodě nepřistávají) vede do města Capri výtah, tedy Funiculare. Protože i tam se tísnili lidi, rozhodli jsme se vystoupat do městečka po vlastních. Podcenili jsme převýšení i denní teploty, dvě stě výškových metrů v teplotách nad třicet stupňů vyžadovaly určité sebezapření. Nicméně jsme to zvládli a náměstí Capri až tak přeplněné nebylo. Byla přece jen polovina září a tak by člověk v kavárnách dokonce našel i nějakou tu volnou židli.

Jenže já chtěl za Tiberiem. K jeho Vile Jovi na východním mysu ostrova. Jde se tam nekonečnými úzkými uličkami mezi zahradami a vilami. Prakticky celá cesta od centra města až k vile je zastavěná. Má to výhodu, úzké uličky chrání před sluncem. Jezdí po nich i autíčka, ovšem úzká jen pro jednu osobu na šířku, větší by se tam nevešla, Převážejí důchodce, kteří to pěšky už nezvládají. My jsme to zvládli. Zbytky císařského paláce jsou i dne ještě obdivuhodné. Vilu dal stavět už císař Augustus, který dost nepochopitelně vyměnil Ischiu, nacházející se v jeho majetku, za Capri. Tiberius dal vilu rozbudovat a hlavně do ní přesídlil centrum říše.

Tiberius nebyl špatný císař, ať už o něm  Tacitus či Suetonius píšou cokoliv. Oni psali mínění bohatých Římanů, patriciů a jezdců, kterým přísný císař skutečně k srdci nepřirostl. Tiberius byl v podstatě nudný patron a nikdy nechtěl být vládcem. Byl schopný voják a úředník, před vpádem jeho vojska do Čech, ovládaných tehdy germánským kmenem Markomanů, nás uchránila jen katastrofa Varrových legií v Germánii v roce 6 n.l. Jenže Tiberius měl ambiciózní maminku Livii (totožnost jména s jednou současnou českou rádobypolitičkou je čistě náhodná, ale možná je nomen skutečně omen), což bylo jeho prokletím. Livie se nechala rozvést s Tiberiovým otcem, když byly chlapci 3 roky (byla v té době těhotná s druhým dítětem – pozdějším vojevůdcem Drusem). Těhotenství jí ovšem nebránilo, aby se provdala za Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta a toho pak úspěšně celý život ovládala a manipulovala. Přisuzuje se jí, že nechala odstranit všechny tři Augustovy vnuky, syny jeho dcery Julie, které měla s císařovým přítelem Agrippou. Po Agrippově smrti pak přinutila Tiberia, aby se rozvedl se svou manželkou, kterou měl rád, a přinutila ho ke svatbě s ovdovělou Julií. Oženila tak svého vlastního syna se svou nevlastní dcerou. Augustus pak Tiberia adoptoval za syna a učinil jej svým nástupcem. Bylo to štěstí, po němž Tiberius, na rozdíl od své maminky netoužil a navíc za ně musel draze platit. Julia byla totiž nymfomanka a zdrženlivý Tiberius jejímu sexuálnímu apetitu nemohl ani při nejlepší vůli stačit. Když už spala skoro s celým, Římem, dozvěděl se to Augustus ( jeho legendární výkřik: „Je v Římě někdo, kdo ještě nespal s mou dcerou?“) a poslal ji do vyhnanství.

Tiberius se cejchu paroháče už nikdy nezbavil, a když se ujal vlády, šel mu posměvačný Řím stále víc na nervy. Nakonec se rozhodl, že toho má dost, přesídlil na Capri, odkud mohl vládnout stejně efektivně a posměšky k němu nedolehly. Ostatně, když císař v Římě nebyl přítomen, ztratily i svůj význam a postupně utichly. Nahradil je strach, protože za nepřítomného císaře řádili v hlavním městě jeho prefekti pretoriánů Seianus a po něm Macrus. Už z Augustových časů totiž existoval zákon o urážce veličenstva a tento byl hojně používán.

Tiberius vilu Jovi na Capri monumentálně rozbudoval, musela sloužit vyřizování vládních záležitostí, ale poskytovat stárnoucímu císaři, trpícímu kožní chorobou i přiměřený luxus. Žilo v ní zřejmě včetně služebnictva na 300 lidí. Obrovské cisterny, které se dochovaly, sloužily jako zásobárny vody pro císařovy lázně, které zabíraly celý jeden trakt vily, nad pobřežím proti sorrentskému výběžku pevniny si pak císař nechal postavit kolonádu, kde se mohl nad mořem procházet. Vybral si dobře a se vkusem, i když dnes zde cloní stromy je to pořád ještě zážitek. Jen cesta, která vede z paláce k této kolonádě, musela starému císaři působit nemalé těžkosti – je celá vymozaikovaná a klouže ještě i dnes. Salto di Tiberio, odkud mrzutý císař údajně shazoval lidi, kteří se mu znelíbili, je na opačné straně vily na skále vysoké dobře tři sta metrů, takový skok do vody asi nepřežijete a nepřežili jej ani císařovi odpůrci. Zato se odtud dají pořídit krásné fotky.

Na vrcholku vily stojí dnes kostel se sochou Panny Marie s dítětem – jako v Kampánii skoro všude. Důvod tohoto fenoménu jsem se dozvěděl v Museu Campanu v Capui, ale o tom až někdy jindy.

Na zpáteční cestě nás zastavil postarší Ital a trval na tom, abychom odbočili z cestičky a navštívili jednu vyhlídku. Myslel to s námi opravdu dobře, nelitovali jsme. Úžasný pohled na celé pobřeží Bílé jeskyně, Arco naturale a s na mysu se slunícím domem Curzia Malaparteho, jenž si směl postavit v naprosto zakázané zóně svůj avantgardní dům díky dobrým vztahům s caprijským starostou. Jeho knížky Kaput a Kůže jsem četl v mých mladých letech a byl jsem jeho obdivovatelem. Jeho závěť ovšem, v níž odkázal svůj dům Lidové republice Čína nikdo nebral vážně. Byla posouzena jako projev duševní choroby a tak je vila v současnosti v soukromém vlastnictví.

P1030943

N

V té vile natočil v roce 1963 režisét Jean Luc Godard svůj slavný film “Pohrdání”, v němž mohla Brigitte Bardot ukázat svůj svůdný nahý zadeček.

a ostrově jsou vlastně dvě městečka, vedle Capri i trošku méně známé Anacapri. Až do moderní doby byla spojena jen schodištěm z fénických časů (Scala Fenicia), teprve 1877 byla obě městečka spojena silnicí – bohužel nepříliš širokou. Když se s námi dal autobus do pohybu, ptal jsem se sám sebe, kde je opačný směr. K mému úžasu byl na stejné cestě. Autobusy na Capri nejsou velké, ta cestička je ale ještě menší. To ovšem řidičům nebrání, aby jeli na plný plyn. Počítačová hra „Autobusem po Capri“ by měla určitě úspěch a zařadila by se mezi akční trháky. Jakým způsobem se autobusy vyhýbaly, přesahuje možnosti mé slovní zásoby. Jen dvakrát musel ale náš autobus couvat, aby uvolnil místo, jinak to vždycky nějak dokázal, i když mezi zpětnými zrcátky míjejících se vozidel byla někdy skutečně jen centimetry. Ale řidiči se ve své práci vyznají, i ta zrcátka zůstala na svých místech.

Z Anacapri vede lanová dráha na vrchol nejvyšší hory ostrova Monte Solaro, tyčící se 589 metrů nad mořem. Lanovka je jednosedačková, takže je to pro odvážné a romantický výjezd na kopec v páru není možný. Zato vrchol je čistá romantika – a to i přes davy Japonců, kteří právě v době naší návštěvy brali tento vrchol útokem. Výhledy z vrcholu hory na Vilu Jovi na opačném konci ostrova, za ní na sorrentské pobřeží, na skupinku skal v moři jménem Faraglioni, které najdete na každé pohlednici z Capri, byly možná až kýčovité, ale úžasné a beroucí dech. Moře bylo modré, tak modré, že se to ani nedá popsat, z té výšky člověk lodě a lodičky brázdící pobřežní vody skoro ani neviděl, zato viděl bílou brázdu za každou z nich.

Capri se rozhodně vyplatilo navštívit. Fotkami z ostrova by člověk mohl zaplavit facebook, každá jednotlivá má onu „facebookovou kvalitu“

Možná se tam ještě někdy podívám. Ovšem pak bychom tam museli přespat, abychom to stihli do Modré jeskyně ještě za rozbřesku. To koupání postříbřených těl mě nějak nenechává v klidu.  Pro jistotu budu dávat pozor, abych moc nepřibral.

Na horách s Vladimírem


Došel jsem k názoru, že můj přítel Vladimír je mimozemšťan. Přišel jsem na to po třicetileté známosti, naše přátelství má své kořeny v době základní vojenské služby. Zatím úspěšně své mimořádné schopnosti tajil, mlžil. Na Breithornu ve Švýcarsku dokonce zahrál oběhový kolaps při výstupu na vrchol, aby mne přesvědčil, že má i lidské slabosti. Nemá. Abych svou hypotézu mimozemského původu mého přítele doložil, krátký výčet jeho aktivit posledního víkendu. Předešlu, že Vladimír je sice v porovnání se mnou mladík (je o pět měsíců a deset dní mladší) ale přece jen ročník 59 a mimo jiné už i dědeček. Ale popořádku: V pátek seděl a zpíval s našimi společnými přáteli do čtyř do rána (já jsem to vzdal v jednu). Ráno v sedm vstal, všechny probudil (tedy zdaleka ne všechny, část byla neprobuditelná), poté nás naložil do auta a odvezl do Zakopaného. Odtud jsme vyrazili na horskou túru na Giewont, bratru tři hodiny na vrchol a dvě a půl hodiny dolů. Poté nás odvezl domů do Velké Lomnice, a zatímco jsme si lízali rány, od šel hrát do Kežmarku hokej. Vrátil se někdy v deset večer a prozpíval noc až do dvou (jen poslední písnička se protáhla na víc než dvě hodiny, protože těch posledních bylo nakonec přes dvacet – dost špatně se mi při tom usínalo). Ráno vstal v šest, pobudil nás, naložil do auta a odvezl na Lysou Poľanu, Odtud následovala devítihodinová túra na Popradské pleso – o podrobnostech se ještě zmíním. Poté jsme společně odjeli do lázní ve Vrbově, kde jsme strávili příjemné dvě hodiny do deváté večerní. Následně se postaral o svou nemalou domácnost a vydržel do půlnoci sedět s posledními vytrvalci, kteří na to ještě měli sílu, aby v pondělí v šest vstal a odjel do práce. Po práci pak šel na volejbal ne se dívat ale hrát! Jestliže si někdo myslí, že je popsaná aktivita v silách normálního padesátčtyřletého muže, má možnost mi to sdělit. Moje žena projevuje vždy celkem neskrývané obavy o můj život, když se s Vladimírem vydávám na horskou turistiku. Vodu na mlýn ji nahnala moje poslední výprava do Vysokých Tater, o níž jsem psal před dvěma roky – ona se Svetozárem na Javorinskú Širokú, po které mne fyzioterapeuti ze Stolzalpe skládali šest měsíců dohromady jako puzzle. Byli úspěšní a já jsem byl letos znovu připraven na zopakování experimentu a nemohly mne odradit ani opakované poznámky, zda to mám ve svém věku a při mé hypotéce na dům zapotřebí a co si vlastně chci dokazovat.  Svetozár byl někde na setkání mimo oblasti Spiše a tak organizaci převzal můj přítel Vladimír. Mou ženu tato skutečnost v žádném případě neuklidnila. Já to viděl pozitivně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V sobotu jsme se tedy rozhodli pokořit polský posvátný kopec Giewont. Akce „Geronti na Giewont“ zněla jako hodně dobré heslo, které přímo volalo po naplnění. Koneckonců většina z přítomných vysokohorských turistů už je prarodiči, včetně mne a Vladimíra. Počasí bylo úžasné, pán bůh nás měl prostě rád. Za obvyklých okolností je na Giewont fronta, na řetězech se čeká až čtyři hodiny. Poláků je prostě hodně, okolo čtyřiceti milionů a na Giewont musí  za života zřejmě každý, stejně jako Arab do Mekky nebo Maďar na Kreischberg. Obávám se, že tam leze i těch dalších dvacet milionů žijících v diaspoře. Ovšem koncem října je už po sezóně, dovolené se nekonzumují a nikdo nemohl počítat s tím, že bude 27.října, den po rakouském státním svátku a den před českým tak krásné letní počasí – někdy není to globální oteplování zas až tak špatné. Nečekali jsme nikde, na řetězech byl plynulý provoz, sluníčko nás hřálo a na vrcholu pod obrovským křížem na nás čekaly endorfiny – tedy hormony štěstí. Líp to prostě dopadnout nemohlo. Sice jsem během první půlhodiny stoupání dostal tlak na prsou spojený s krátkým dechem, diagnostikoval si neomylně anginu pectoris případně malý infarkt, což mi vyhnalo pot na čelo, pak mi ale Vladimír povzbudivě poklepal na rameno a já jsem pochopil, že je to zase jenom moje páteř a samozřejmě i hypochondrismus a vrchol jsem zdolal už bez jakýchkoliv zdravotních těžkostí a dokonce ve velmi slušném čase půl hodiny pod limit. Patřičně jsme to oslavili a propadli pýše. Jenom tak si dokážu vysvětlit fakt, že když Vladimír na druhý den navrhl „poriadnu túru“ – Giewont byl koneckonců jen rozcvička, a pravil, že bychom mohli udělat přechod Tater ze severu na jih, totiž od Morského oka na pleso Popradské přes Rysy, ihned jsem nekriticky souhlasil. Je známo, nebo tak aspoň vypráví nepodložená legenda, že právě z polské strany zdolal vrchol Rysů v roce 1911 Vladimír Iljič Lenin, v důsledku čehož tam lezla mládež komunistického Československa rok co rok a nekontrolovatelně se opíjela v Campingu FIS (jenž dnes už neexistuje). Co dokázal Vladimír Iljič, dokážeme přece taky ne? Zejména když nás povede přítel Vladimír Ne-Iljič, v něhož mám na rozdíl od vůdce proletariátu absolutní důvěru. A tak jsme si na toto rozhodnutí vypili, zazpívali a vyrazili. Start nebyl bez problémů. Odjezd byl stanoven na osmou hodinu a ani o minutu později. Vypočítaná délka trasy byla devět a půl hodiny, a protože nám v noci na neděli zákeřně přestavili čas na zimní, dalo se očekávat brzké stmívání. To ovšem nepochopili všichni. Když jsem deset minut po osmé objevil Jirku Skalníka, jak právě začal snídat, oznámil jsem mu tvrdě, že se odjíždí bez něj. Odpověděl, že to půjde ztěžka, protože on je řidič. Měl pravdu. Odjezd se tedy zpozdil o půl hodiny a mně se pohnula žluč. Podruhé se mi pohnula u vstupu k mořskému oku. Poláci tam vybírají vstupné 4 zloté. Současný kurs zlotého je okolo 4,20 za Euro, slečna u vstupu po nás ale nekompromisně požadovala 1,50 Eura. Stvrzenku nám ale vydala na 4 zloté, čili padesát centů měla do vlastní kapsy. Při davech turistů docela slušný byznys. Neměli jsme čas se s ní hádat, museli jsme spěchat, abychom smazali půlhodinový časový deficit. Na Mořské oko je to podle směrovek 2 hodiny 20 minut, my jsme to zdolali za hodinu padesát, čímž jsme se dostali do plánu. Pak nám jej ihned rozvrátila polská nevěsta, která se rozhodla nechat fotografovat u Mořského oka. Moc krásná holka, nemohli jsme z ní spustit oči a naše výprava se rozpadla, protože dva členové se odtamtud nedokázali odpoutat a jeden se s nevěstou dokonce i fotografoval. My jsme to vzali přes Cziarny stav pod Rysami na cestu Vladimíra Iljiče. On člověk nějak počítá s tím, že v horách je to obvykle do kopce, ovšem proč tolik? Normálně by mne to muselo trknout, kdybych se podíval do mapy. Jestliže se slabý centimetr na mapě má lézt podle časového plánu tři a půl hodiny, je na tom něco podezřelého. Bylo. A my se samozřejmě ve včerejší euforii nepodívali. Napřed se leze jen strmě, později kolmo. Po řetězech. Jestliže můj přítel mimozemšťan Vladimír byl mínění, že ty řetězy by tam ani nemusely být, já jsem byl vděčný za každý jejich centimetr. Místy to tam jde skutečně prakticky kolmo a skála je kluzká. Asi sto metrů pod vrcholem mi začaly docházet síly a trval jsem na bivaku, svačině a kofole, abych si doplnil zásoby energie aspoň ve svalech – játra mi byla vcelku u p…., stejně měla po včerejší večerní zodpovědné přípravě na túru jiné starosti. Kofola mne jako obvykle zachránila, je to pro horskou turistiku naprosto zázračný nápoj, má energii, kofein a není sladká, aby se člověku lepila huba. Pak mi to najednou došlo. Kde byl vlastně Pán Bůh, když Vladimír Iljič lezl na Rysy? Bez řetězů, bez kofoly a bez mého přítele Vladimíra? Minimálně stokrát měl tehdy příležitost nechat jej spadnout a svět by si ušetřil hodně zlého. Zase jednou zaspal, příležitost, jakou přece nemůže nikdo se zdravým úsudkem nechat nevyužitou. Stvořitel tehdy očividně nebyl doma.

P1040517

Na vrcholu nás přivítala vichřice. Jestliže jsem se těšil na to, jak si tam na kameni poležím na sluníčku, pak jsem na tento plán rychle zapomněl. A nejen proto, že nás tlačil čas. Vichřice námi lomcovala, dokud jsme se před n neskryli na chatě „Pod sedlom Váhy“, obecně známou jako „Chata pod Rysmi.“ Bylo tam krásně. Nefoukalo a zjistil jsem, že tam je poslední ostrůvek naší někdejší federace. Před chatou stojí zastávka ČSAD – tedy československé autobusové dopravy, která slibovala odvézt nás od chaty buď na vrchol Rysů, nebo k Popradskému plesu. Ovšem premáva len v pracovné dni a my tam byli v neděli. Takže jsme nezažili příjezd autobusu k chatě. Stálo by to za snímek. V chatě pak další překvapení. Napřed jsem text u české vlajky „Použitý riad vracajte naspäť do okienka“ považoval za provokaci, až po chvíli (mozek nebyl správně okysličen a měl jsem za sebou dvě hodiny na řetězech) mi došlo, že ta vlaječka je ještě vlajka československá. Číšník mluvil taky česky, možná to byl turista, který neměl na zaplacení a tak si svůj oběd musel odpracovat. Rozhodl jsem se pro zelnou polévku. Český číšník používal kompromisní výraz kapustová polévka, což byl samozřejmě nesmysl, ale dosáhl tím, že mu slovenský kuchař rozuměl. Buď je to kapustnica nebo zelná polévka podle národností, nicméně bylo zřejmé, že si Češi a Slováci dokážou i dvacet tři let po rozpadu federace rozumět. Aspoň tedy v nadmořské výšce 2200 metrů. Ovšem ať už zelná nebo kapustová, nebylo to správné rozhodnutí.  Získala v mém zažívacím traktu vlastní dynamiku a podle mých odhadů překročila několikanásobně nejvyšší povolenou rychlost. V podstatě to ale nebylo tak úplně špatné. Můj návrat z Rysů do doliny se tím výrazně urychlil, což vzhledem k rychle postupujícímu stmívání nebylo úplně špatné. Kdo mohl počítat s tím, že slunce bude zapadat už v 16:35, vždyť to se ani snad nesluší. Každopádně jsem dosáhl asfaltky na Popradském plese  v 16:55, tedy pět minut předtím, než v lese zavládla absolutní tma. Minutu nato mne zelí z polévky zase opustilo přirozenou cestou. Tedy jeho podstatná část, další zbytky mne opouštěly v krátkých intervalech ještě dalších 24 hodin. Po asfaltové cestě se dalo jít i za tmy a tam na nás čekal odvoz. Až tam jsem zjistil překvapivou věc – nebolel mne ani jeden kloub. Levé, v roce 2002 operované koleno sice remcalo, ale v rámci povolených hranic a ostatní klouby, které při túře se Svetozárem, jež byla srovnatelná s naší cestou po stopách Vladimíra Iljiče Lenina, půl roku stávkovaly, byly úplně v klidu. Nevěřím, že jsem za poslední dva roky až tak ozdravěl. Má v tom prsty Vladimír. Nevím, jak to dokázal, ale je to určitě jeho zásluha. Mít přítele mimozemšťana je přece jen výhoda. Zejména když nad vámi drží ochrannou ruku. Narok s ním jdu do hor zase. Pokud mne bude provázet, nemusí se moje žena bát, že by náš dluh na dům musela splácet sama.