Month: October 2013

Hrátky pana Zemana

Jak to, že ještě nevyjeli? Co tam dělají? Asi zase chrápou. Země je neovladatelná, vítězná politická strana se štěpí, v parlamentu sedí dokonce už i přemoudřelý Japonec a oni se tam v tom svém Blaníku povalují, a nic nedělají.

Mí přátelé na srazu ve Vysokých Tatrách si mysleli, že volby nedopadly vlastně až tak špatně. Čímž mínili, že nevyhrála levice. Menšinová vláda sociální demokracie s tichou (a stále hlučnější) podporou komunistů byla totiž zlým snem nejen jejich ale i mým. Můj názor byl jiný než jejich. Volby nevyhrál vlastně nikdo, jediný, kdo se mohl těšit, je prezident Zeman. Sociální demokracie si mohla lízat rány po vítězství – nevítězství, Babiš byl šokován svým úspěchem a konsternován představou, že se bude muset podílet na vládě, které nerozumí. Komunisté se drží na svých pozicích a chtějí být jazýčkem na vahách, ODS se zhroutila, TOPka jakžtakž přežila, KDU-ČSL to zvládla, ovšem mezi ní a sociální demokracií leží hluboký příkop církevních restitucí a Okamura přišel stejně jen všem radit, jak to mají dělat lépe – to dělá ostatně už roky a má stále stejné vděčné posluchače.

Za daných okolností si může mnout ruce jen pan prezident. I když mu do této láhve sladké Becherovky ukáplo pár hořkých kapek jako například volební výsledek jeho Zemanovců. Aspoň zde se lidi projevili jako vidoucí a partu okolo Rusnoka a hradního kancléře Mynáře odsoudili k zapomenutí. I když – stačilo jen o pár setinek procenta méně a neměli by ani oněch osm milionů státní dotace. (Ostatně hranice pro finanční příspěvek státu politickým stranám je v Rakousku na třech procentech a stálo by za to pouvažovat, jestli ona 1,5 procentní hranice v Česku není nasazena příliš nízko.)

Vytvořit vládní koalici se stabilní většinou v parlamentu bude velmi těžké, možná skoro nemožné. A slabá vláda je právě to, co si mocí posedlý Zeman přeje nejvíc. Byl to vlastně on, kdo svou netajenou podporou myšlenky koalice socialistů a komunistů potopil sociální demokracii a připravil ji o nějakých možná až dvacet procentních bodů. Říká se tomu medvědí služba. Jestliže někdo na takovou možnost jen pomyslel, měl ji tajit jako nejpřísněji střežené tajemství a dbát, aby tato myšlenka ani v náznaku neprosákla na veřejnost. Pokud ovšem chtěl sejmout sociální demokracii, byla to taktika skvělá a fungovala. Samozřejmě je třeba vyčíst i Bohuslavu Sobotkovi, že se od této představy nikdy nedistancoval. Nechtěl si k této variantě uzavřít dveře a to byla osudová chyba. Možná se koaliční jednání protáhnou na dlouhé měsíce a roky, během níž bude nadále strašit v Praze Rusnokova vláda, bude zadávat státní zakázky a vyhazovat úředníky, když po nějakém místě zatouží další kamarád. Co si může pán z hradu přát víc?

Babišův výsledek je jen důkazem lidského zoufalství. Lidé se obracejí s vírou zoufalců k novému subjektu, který ještě nemůže být zkorumpovaný, protože ještě nebyl u moci. Stejně jako před čtyřmi roky k Věcem Veřejným. To porovnání, ať se mu pan Babiš brání jak chce, se totiž opravdu nabízí. V povolební debatě ukázal on sám značnou neznalost, co se týká politiky jako takové (ostatně to udělal už i před volbami). Mnohem důležitější otázka ale je, kde mohl sehnat oněch minimálně padesát kvalitních lidí na místa poslanců a lídrů své strany, když najít už jen jednoho schopného politika je v českém politickém prostředí naprostá vzácnost, ba skoro kuriozita. Kvalitu od jeho nových tváří v parlamentu tedy očekávat nemůžeme, doufat lze jen v jejich poslušnost. Babišova strana je totiž nestandardní už i jen tím, že je stranou jednoho muže, který ji financuje a proto ani nemůže být demokratickou. Tedy strana totalitní v demokratickém systému, strana bez zpětné vazby (opravdu by si někdo dovolil říci „majiteli“ strany, že řekl něco špatně?) Jenže páni poslanci si po několika měsících začnou myslet, že tomu rozumí lépe než šéf a že by se bez něj měli lépe. Neupírám novým poslancům, že mnozí do politiky vstoupili skutečně kvůli ideálům. Právě ti ale nevydrží dlouho, politika není totiž o ideálech ale o kompromisech. Idealista začne mít právě proto nejdříve pocit, že své ideály zrazuje a vycouvá. Mluvím z vlastní zkušenosti, vydržel jsem v politice čtyři roky. Nepodsouvám novým tvářím ani nedostatek inteligence, v politice se hloupost nazývá politickou naivitou. Ta se rovná politické hlouposti a má často fatální následky. Hlupák totiž nikdy nepozná, že je hloupý, ba naopak, myslí si, že má patent na rozum. Jestli existovala jediná výjimka, která se jmenovala Forrest Gump, tedy hlupák, jenž věděl, že je hloupý, vznikl z toho bestseller a film oceněný několika Oskary – tak je tento fenomén výjimečný. Zda má Babiš dost sil a osobního charizmatu, ale i dostatečně pevné nervy, aby to stádečko svých poslanců udržel pohromadě, to ukáže až budoucnost. Jestliže totiž bude muset vstoupit do vlády, bude muset kompromisy dělat a počítat s odporem ve vlastních řadách. Samozřejmě že by mu lépe vyhovovalo místo v opozici, jenže politika se nedá dělat jen “tak trošku”, zejména pokud chcete zachránit stát, nebo to aspoň tvrdíte. Moc bych Andreji Babišovi přál, aby tu svou partu nováčků přesvědčil, přál bych to celé České republice, ale mé přání se podobá oné víře jeho zoufalých voličů. Pokud se mu to nepodaří, budou zoufalci možná volit v příštích volbách místo něho Okamuru. Ten si svůj čas v opozici určitě patřičně užije a pro protestní hlasy je možnou další alternativou.

Pan prezident se okamžitě pokusil tuto i tak už nestabilní politickou situaci dále destabilizovat a zaútočil na nejsilnější politickou stranu, tedy sociální demokracii. Nenávidí ji už od chvíle, kdy mu před lety odepřela podporu při volbě prezidenta – jak dnes vidíme, byl to výraz zdravého rozumu, který bych u české politické strany nečekal. A nyní tedy vládne v sociální demokracii stav občanské války.

Jsem skoro rád, že se právě v těchto dnech nacházím v Česku, protože o takový kabaret by bylo škoda přijít. Lhát v politice je sice dobrým zvykem, ale lhát tak hloupě, to je opravdu hodné zaznamenání a myslím, že se to zapíše do českých dějin – i když zřejmě ne zlatým písmem.

Zesumarizujme události posledních dní:

Prezident Zeman (ačkoliv nemá nejmenší chuť zasahovat do vnitřních záležitostí politických stran) vyzve bezprostředně po volbách předsedu strany Bohuslava Sobotku, (jehož nemůže cítit, což všichni samozřejmě vědí) k odstoupení s čela strany a obviní ho ze zlého výsledku voleb.(což by mu jakožto nadstranickému prezidentovi mělo být úplně ale úplně jedno).

Pan Sobotka odstoupit odmítne.

Následně se u pana Prezidenta v Lánech sejde skupina sociálních demokratů, vedených Michalem Haškem, o nichž všichni vědí, že jsou prezidentovými lidmi a ve straně představují opozici vůči předsedovi Sobotkovi.

Po návratu od prezidenta provedou tito lidé převrat ve vedení strany, odstraní Sobotku z vyjednávacího týmu o vytvoření nové vlády. Naivně si myslí, že se Sobotka naštve a rezignuje.

Sobotka se sice opravdu naštve, odmítne ovšem k jejich úžasu odstoupit a začne jednat na vlastní pěst.

Následně se panu Haškovi rozpadne jeho vyjednávací tým a nikdo s ním nechce mít nic společného.

Ona schůzka v Lánech se pak podle oněch spiklenců nikdy neuskutečnila. Na tom trvají dlouho, dokud jeden z nich neztratí nervy a neřekne, že se uskutečnila. Jsou to všechno tak čestní lidé, že když se jednou dohodli, že schůzka bude tajná, tak prostě jen drželi slovo. Ovšem nejednalo se tam o žádných personálních záležitostech, prostě si jen s panem prezidentem chtěli popovídat o počasí. Hradní kancléř pak přesně ví, co NEBYLO subjektem jednání této schůzky (tedy personální změny v sociální demokracii, rozuměj svržení Bohuslava Sobotky), ovšem nemá tušení, co BYLO tímto tématem. Člověk sedící před televizní obrazovkou opravdu neví, zda se má smát nebo plakat. Prostě se už lže bez jakýchkoliv hranic, ať už morálních nebo dokonce rozumových. Prostě si pánové Hašek, Škromach, Tejc atd. musí myslet, že národ je už dočista zblbělý nebo netečný a můžou mu na nos zavěsit cokoliv.

Pan prezident je pak náhodou zrovna tak těžce zraněn, že se k věci ani vyjadřovat nemůže. Nezpochybňuji, že při frustraci ze selhání tak skvěle vymyšleného plánu se opravdu do láhve podíval hlouběji než obvykle a díky své diabetické neuropatii, která činí jeho chůzi i za střízliva nestabilní, mohl opravdu spadnout a koleno si zranit. Ovšem jestliže na začátku se jednalo o zranění lehké a pan prezident se přesunul opět do Lán, poté, co se strhla mediální kampaň okolo „jeho“ spiklenců, vyžádalo si jeho koleno přece jen hospitalizaci. Do nemocnice za ním novináři nemůžou, pobyt v nemocnici je dobrým důvodem se nevyjadřovat. Získal tedy aspoň čas a může vyčkávat, co se stane a vymýšlet, jak by z této situace, již rozpoutal, vybruslil. Třeba vznikne mezitím nějaký jiný problém (výbuch Temelína, teroristický útok na cokoliv, nemanželské dítě nějakého vůdce strany, neexitující státní rozpočet, rozpad Evropské Unie nebo prostě cokoliv) který vytlačí pány Haška, Škromacha a spol. z titulních stránek a bude moci říci, nechejme to v zapomenutí a věnujme se novému naléhavějšímu problému.

Nejsou ovšem naléhavější problémy, než je nedůvěra v politickou scénu a jakákoliv další lež může tuto nedůvěru jen dále prohloubit a přivést politickou scénu k definitivnímu zhroucení. Právě lež a podvod v politice je hlavním problémem naší země. Pokud lidé nedůvěřují svým vládcům, nemůže země fungovat, důvěra v politickou reprezentaci je základem fungování země – viz Německo.

Možná by měli přece jen vyjet. Když už ne všichni, tak aspoň ten horkokrevný Veverka z Bitýšky se svou lipanskou druhou jízdní. Netrvám na tom, aby všechny podvodníky pozabíjeli, ale aspoň pár ran plochým mečem na holou by dobré věci určitě posloužilo. Já osobně bych začal v Motolské nemocnici.

České volby 2013

Samozřejmě vím, že do toho nemám co mluvit. Žiji v cizině, pokud se mne výsledky nadcházejících voleb dotknou, pak jen nepřímo. Neohrozí moji životní úroveň, nezmění mé daňové zatížení (které je mimochodem v Rakousku obrovské a větší než v Česku), nemusím se bát zákonů, který tento nově zvolený parlament přijme. (Všichni zřejmě známe onen výrok, že „Žádný občan si není jist majetkem, svobodou ani životem, dokud zasedá zákonodárný sbor.“)

Přesto mi není a nemůže být jedno, jak to o víkendu dopadne. Člověk zůstává se svou někdejší domovinou svázán citově, emocionálně a samozřejmě i lidsky – žijí tam mí rodiče a spousta mých přátel a já jim samozřejmě držím palce, aby se měli lépe nebo aspoň aby se neměli hůře. Mne se to osobně týká jen do té míry, že mě vůbec netěší, když musím vysvětlovat charakter českého voliče volícího tak jako v posledních volbách prezidentských. Těžko se mi vysvětlovalo, že Češi si sice zvolili alkoholika a do sebe zamilovaného egocentrika, ale že takoví vlastně nejsou. Nikdo mi moc nevěřil, 55 procent je 55 procent a na zkorumpované poslance jako při volbách Václava Klause se už vymlouvat nedalo. Doufejme, že to tentokrát dopadne lépe i pro mne – rád bych byl na rozhodnutí českých voličů hrdý. Kdyby se mne ale mí přátelé zeptali, koho mají volit, asi bych měl problém jim poradit.

Bohužel jsem neměl dost času sledovat předvolební boj detailně a tam mám jen hrubé představy a mohu se mýlit. Nicméně jsem si všiml jedné skutečnosti. Kampaň byla vedena převážně negativně, jednotliví lídři stran se snažili mezi sebou vymezovat a ne hledat společné plochy. Stále jsem slyšel, kdo s kým v žádném případě do koalice nepůjde, jen velmi slabě zaznívaly hlasy, kdo by s kým mohl.

Svědčí to o nezralosti politického spektra, a jestliže mne to nepřekvapovalo před dvaceti lety, kdy měli představitelé politických stran s praktickou politikou jen minimální nebo vůbec žádné zkušenosti, teď, po dvaceti čtyřech letech demokratického systému mě to už překvapovat může. Pravý politik nikdy neříká nikdy. Možná to zní bezcharakterně, jenže o tom, jak bude vypadat politická scéna, nerozhodují oni – tedy politici, ale voliči. A už před volbami tvrdit, s kým v žádném případě, diskvalifikuje toho, kdo to tvrdí. Mělo by jít totiž o zemi, o stát, ne o budování vlastního image. A jestliže je země v nouzi, musí člověk hledat kompromisy, musí něco obětovat, aby zachránil to podstatné. Jestliže už předem tvrdí, že na takové řešení není připraven, diskvalifikuje se v podstatě jako budoucí správce země. Podobně se chovala kdysi dávno na Slovensku  Robotnícka strana Janka Ľuptáka – a dopadlo to katastrofálně, když přece jen získal dost naivních příznivců, aby se mohl dostat do slovenského parlamentu

Možná je to tím, že stále vznikají nové strany a i v těch starých se objevují nové tváře, které s politikou stále ještě nemají dosti zkušeností. Politická scéna ještě stále nedozrála (čímž nechci tvrdit, že ta zralá v západní Evropě je o mnoho lepší  – je ale čitelnější.)

A to je právě důvod, proč českému voliči nezávidím. Jeho kandidáti na politické posty jsou nečitelní. Sociální demokrati sázeli příliš otevřeně na kartu menšinové vlády s podporou komunistů a prezidenta Zemana, jenž vždy takovou alternativu viděl jako nejlepší. Slabá vláda visící na šňůrce u kalhot extrémistické strany by mu dala do ruky všechny trumfy. Sociální demokrati si byli svým přesvědčivým volebním vítězstvím tak jistí, že se ani nesnažili tuto vizi zastírat. Odstrašili tak jádro svých voličů, kteří sice jsou levicově orientovaní a touží po přerozdělování státního bohatství a umravnění zbohatlíků, jsou ale pro demokracii. Čeští komunisté, kteří se jako jedni z mála v Evropě nikdy nedistancovali od své minulosti a platí tedy v Evropských poměrech za jednu z posledních stalinistických stran, dokážou takové lidi dostatečně odstrašit. Fakt, že podstatná část populace je ochotna komunisty volit, svědčí o naprostém selhání nových politických elit, které za celých dvacet čtyři let svého působení nedokázali podstatné části národa nabídnout lepší život a vizi lepší budoucnosti.

Fakt, že bývalý prezident Klaus, který se komunisty nechal volit do funkce a udělal z nich přijetím v Lánech salónní stranu, dostal řád za boj proti komunismu, považuji ostatně za tak špatný vtip, že se nad ním nedá smát ani hořce – člověku se hned obrátí žaludek. To není ani satira, to je otevřená provokace. Člověka, jenž na tuto myšlenku přišel, bych chtěl opravdu poznat a zeptat se ho, zda byl v té chvíli při smyslech. Že Klaus toto vyznamenání s díky neodmítl, dokresluje jen deficity jeho povahy, jež jsou ostatně všeobecně a chronicky známé.

Původně jsem si myslel, že strana ANO Andreje Babiše může být osvěžením české politické scény (O Okamurovi nebo Bobošíkové jsem si to nemyslel nikdy). Podnikatelé potřebují zastoupení v politice, a sice jiné než ono kmotrů z ODS, vysávajících celou ekonomiku a tím i ony podnikatele. Co se ovšem z této strany vyvinulo, je pro mne velkým zklamáním a připomíná tak trochu špatný vtip  – obdobu rakouského „Týmu Stronach“. Také strana JEDNOHO podnikatele, populistická až k nesnesení a vedená diktátorsky svým sponzorem. Že Andrej Babiš už předem odmítá spolupráci s Miroslavou Němcovou a Karlem Schwarzenbergem je pro mne šokující. Když chodil do bytů Státní bezpečnosti, až tak vybíravý nebyl. Že tam chodil, ačkoliv nebyl agent, a nevěděl, že by to tak mohlo být interpretováno, může opravdu vyprávět malým dětem jako pohádku na dobrou noc. Samozřejmě ODS není jen Němcová ale i Kuba, TOP není jen Schwarzenberg ale i Kalousek. Ale tak to v politice prostě je.  Kníže Karel to kdysi definoval naprosto přesně, když řekl, že: „My politici jsme tak trochu jako prostitutky. Pracujeme hlavně v noci a naše zákazníky si nevybíráme.“

Tak to bohužel je. Kdo je v politice vybíravý, nemá tam co dělat. Jsou přece koaliční jednání, kde se nepřítomnost určitých osob ve vládě dá stanovit jako podmínka vzniku koalice. O tom pan Babiš zřejmě ještě neslyšel, má se tedy co učit. Nebezpečí, že jeho strana dopadne po volbách jako „Věci Veřejné“ nebo rakouský „Tým Stronach“,  je hodně aktuální.

KDU-ČSL stojí jako vždycky ve středu. Stála tam odjakživa, dokonce ji tato statická pozice vyvrhla z parlamentu, do kterého se teď snad vrátí. Střed je potřebný, stabilizuje politickou scénu. Střed se nedistancuje, ale hledá spojení. Ovšem KDU-ČSL nebude nikdy hrát v Česku opravdu důležitou úlohu, její křesťanské zaměření v zemi mnoho lidí neoslovuje a mnohé odrazuje. Bylo to vidět i při prezidentských volbách, kdy paní Zuzana Roithová (možná i proto, že je žena) nedostala zdaleka tolik hlasů, kolik by si zasloužila a když doporučila svým voličům, aby volili Karla Schwarzenberga, udělala to jen polovina z nich.

Zelení se konečně pohnuli doleva, kam patří. Pravicová strana zelených byla opravdu českou kuriozitou, v Evropě suplují zelení spolehlivě pozici levicových radikálů. Tam, kde nemají komunisty, mívají zelené. Že čeští zelení svého času volili Václava Klause, největšího nepřítele životního prostředí, ba dokonce celosvětového symbolu jeho nelítostného ničení ve jménu ekonomického zisku, je diskvalifikovalo před celým světem. Nevěřím, že někomu z nich někdo v Evropě podal ruku. Teď se snaží o obrodu a návrat, pochybuji, že se jim to ale podaří. Zanechali za sebou příliš hlubokou brázdu nedůvěry.

Volit ODS je samozřejmě věc víry. Očividně se okolo ní kupí už jen skalní, až tam dovedli stranu, kterou by Česko samozřejmě nutně potřebovalo, pánové Klaus, Topolánek a Nečas.  Nakolik silný je mandát Miroslavy Němcové, která by snad měla vůli (ale sotva i moc) stranu zreformovat a rozbít její mafiánské struktury, to je otázka, která zůstane do voleb (a možná i po nich) nezodpovězená. Ona sama by byla pro občany určitě přijatelná, vleče za sebou ale obrovskou zátěž neslavné minulosti strany modrých ptáků.

TOP má svého Kalouska jako měla kdysi soc. dem. svého Paroubka. Neupírám panu Kalouskovi chytrost a politickou obratnost. Jeho charakterové vlastnosti jsou ale natolik pochybné, že odpuzují od TOP voliče stejně jako kmotři od ODS.

Zemanovci se – doufám – do parlamentu nedostanou. Podle toho jak se chová Rusnokova vláda, jež rozděluje miliardové kontrakty a vyhazuje stovky úředníků a nahrazuje je svými kamarády, i když nikdy nedostala důvěru parlamentu, je dostatečným důkazem, o co těm hochům jde. Kdo touží po ještě větší korupci, než tu byla doteď, může je volit, pak je ale buď masochista, nebo slepec. Nevylučuji ovšem, že takových slepců může být víc než pět procent a pak to teprve začne být v českém parlamentu napínavé. Tahle parta jako bílý kůň pana prezidenta v poslaneckých lavicích by dokázala zdestabilizovat i mnohem stabilnější spolky než je česká poslanecká sněmovna.

Co ovšem hrozí nejvíc je, že se země stane po volbách neovladatelnou. Pokud se tam dostane sedm stran, jež se už předem předhánějí proklamacemi kdo s kým v žádném případě… pak bude hodně těžké dát vůbec nějakou vládu dohromady. A to může opět znamenat hvězdou hodinu muže z Hradu. V podstatě mu nikdo nemůže zabránit, aby pověřil sestavením vlády koho bude chtít, že by tím měl pověřit lídra vítězné strany je jen politicky nezávazný konsenzus. Zeman může klidně vyjmenovat znova Rusnoka a nechat jej vládnout v demisi další čtyři roky. Pokud se poslanci nechytí za nos a nedají najevo opravdovou většinou ( tedy dvoutřetinovou) co si o vyvádění pana prezidenta myslí. Ale najde se jich tolik, jimž by boj o zachování parlamentní demokracie stál za to? Dají se přece rozdělovat úřady, místa v dozorčích radách atd. A nezapomeňme na možnost, že špatný výsledek ve volbách může vést k pádu Bohuslava Sobotky v čele sociální demokracie a jeho nahrazení „zemanovým“ Haškem. Ten pak může se svou stranou a s komunisty, kteří budou pro každou špatnou věc určitě k mání, jakékoliv omezení prezidentských pravomocí blokovat.  Nejsem určitě daleko od pravdy, že po volbách hrozí skutečný politický boj mezi hradem a parlamentem. Pokud se poslanci nedokážou bez ohledu na stranickou příslušnost semknout ani v tomto boji o zachování parlamentní demokracie a tedy o poslední zbytky své vlastní sebeúcty, pak můžeme parlament zrovna rozpustit a poslat pana Zemana na školení k Lukašenkovi.

Ale k tomu snad nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy. Takže držím palce, aby všechno dobře dopadlo. Ten prostředník pana Černého, plovoucí po Vltavě je sice pěkné gesto, ale žádné řešení.

Neapol

Zřejmě každý zná pořekadlo, že „Neapol vidět a zemřít“. Protože ho známe taky a abychom nezemřeli ještě než Neapol uvidíme, rozhodli jsme se jet tam vlakem. Naši Lancii jsme nechali pěkně zaparkovanou u hotelu, na recepci si vyžádali jízdní řád vlaků mezi Salernem a Neapolí a poprvé jsem pochopil, že to možná nebude až tak úplně snadné. Což o to, vlaky jezdí mezi těmito dvěma městy každou hodinu, jízdenka stojí něco málo přes 4 Eura, čili na první pohled vypadá všechno bezproblémově. Na druhý vás ovšem zarazí, že u většiny vlaků je uveden příplatek – mezi 5 a 19 Eury. Do takového bychom tedy neměli lézt, protože si dovedu přestavit, že za přikoupení příplatku ve vlaku může být připočten ještě nějaký další obnos za kupování ve vlaku, za neoprávněné nastoupení atd. atd. A vymluvte to průvodčímu mou italštinou.

Problémy jsou ovšem na to, aby se řešily. Zaškrtl jsem si vlaky, jež byly uvedeny bez příplatku, koupil zpáteční lístek a vyrazili jsme.

P1030765

Neapol je úžasná. Hnízdo, v němž žije zhruba 2,5 milionu lidí, z toho absolutní většina nesmírně chudých (podle statistik z roku 2009 byl v Kampánii průměrný roční příjem na rodinu 10 000 Euro, čili asi 20 000 Korun na měsíc. Kolik lidí v Neapoli skutečně žije, nikdo neví, při posledním sčítání lidu to všichni komisaři v oblasti města Neapol vzdali, složili ze zoufalství  své mandáty a nepodařilo se za ně najít žádné náhradníky. Není divu. Neapolci prostě spočítaní být nechtějí a nedají se nutit.

Sicilská mafie je totiž proti neapolské Camoře naproste neškodná chudinka. Camorra drží moc v celé oblasti pevně ve svých rukou, už proto, že je vedle italského státu prakticky jediným zaměstnavatelem. Při nezaměstnanosti mladistvých přesahující padesát procent je pro někoho, kdo se nedokázal zaměstnat ve státní službě jako policajt, voják, úředník, učitel či lékař jediná šance jít za kmotrem a slíbit poslušnost výměnou za práci. Sedmdesát procent všech podniků, obchodů a provozů platí výpalné ( fuj, samozřejmě že ne výplatné, to už se dnes nedělá, platí se pojistka, ovšem u správné organizace, která jako jediná je schopna zajistit, že nevyhoříte).

Nicméně turista z toho nic nepozná, nebo aspoň my jsme nic nepoznali. Za celou dobu pobytu nás nikdo neohrožoval a nikdo se nás nesnažil okrást. Vystoupili jsme na Statione centrale na Piazza Garibaldi (Ten Garribaldi je v každém italském městě, je to prostě takový povinný program něco po něm pojmenovat a postavit tam jeho sochu). Ovšem v Neapoli to má svoji vlastní poezii. Když už totiž sardinský ministerský předseda Cavour nevěděl, co má s milým neovladatelným Giuseppem dělat, poslal jej s jeho 1000 červených košil na jih, aby pro něj dobyl Království obojí Sicílie. Doufal, že ho tam bourbonští vojáci někde zastřelí a bude pokoj. Nebyl. Garribaldi dokázal na Sicílii naprosto nepochopitelně bourbonskou armádu porazit a ten italský jih skutečně ke království Italskému připojit. Což byl začátek konce do té doby výstavného, mocného a slavného města jménem Neapol. Z hlavního města království se stalo město provinční, šlechta se odstěhovala a opustila své paláce na Via tribunali, které začaly hned pustnout a investice severních podnikatelů na sebe daly čekat. Neapol zchudla, zpustla a moci v ní se ujala Camorra. Přesto se zde Garribaldi slaví, neptejte se mne proč, asi proto, že se to v Itálii prostě musí.

První kávu – výborné espresso za 90 centů – jsme si dali u Porta Capuana, kdysi nejdůležitější brány města, protože tudy vedla cesta do Capuy a tam přes hranici království na sever do Říma. Hned za touto branou je bývalý královský palác Normanů a Štaufů – Castel Capuano. Tady sídlili císaři Jindřich VI. či Fridrich II, pokud se ve městě vyskytovali, oba to nedělali moc rádi. Neapol byla v roce 1191 rozhodující překážkou, proč se Jindřich VI. vlády nad královstvím, na které si jako manžel dědičky královské koruny Konstance dělal nárok, nedokázal zmocnit. Na průjem, kterým při obléhání města onemocněl, bezmála zemřel a český kníže Konrád Ota, jenž ho se svými českými vojáky doprovázel, měl ještě méně štěstí a zemřel ze stejného důvodu doopravdy.  Dnes je v tomto paláci neapolský nejvyšší soud, takže se využívá určitě dostatečně. Soudcům nezaměstnanost v Kampánii určitě nehrozí.

Pak jsme se vydali do starého města po Via tribunali a má manželka utrpěla kulturní šok, z něhož se už nevzpamatovala.  Ona to kdysi opravdu bývala luxusní ulice vedoucí mezi paláci dvořanů, bankéřů a šlechticů, potulujících se u královského dvora. Jenže, jak už jsem řekl, ti odešli a z jejich paláců se staly chátrající ruiny, proměněné později na bytovky. Byty v historickém centru ovšem nejsou zrovna lákavé, nedovedu si představit, že by v někdejších palácích bylo například dost toalet pro každý takto vzniklý byt. Takže zde prostě bydlí ne právě ti majetní a jsou to oni, kdo obydlují ulici a k ní přilehlé uličky ještě užší a špinavější než centrální Via tribunali. Jenže jinak se k dómu a k chrámu St.Lorenzo Maggiore či ke klášteru svaté Kláry nedostanete. A to by byla škoda.

Neapolský dóm je úžasný. Zvenku monumentální gotická budova – nechali ji přece postavit francouzští Anjouovci, kteří Štaufy na neapolském trůnu v roce 1266 násilně vystřídali. Vevnitř je to ovšem nejroztodivnější směs stylů, jaký si člověk dokáže představit – stejně chaotický jako Neapol sama. Karel z Anjou totiž nedal dva kostely, které na tomto místě v době jeho stavebního úmyslu stály zbourat, ale začlenil je do nové stavby. V Itálii, jak už jsem se zmínil několikrát, se totiž nic nebourá. Je to moc práce a je to škoda. Takže hlavní loď je sice gotická, ale s plochým románským stropem, vedlejší chrám je ve stylu raného románského stylu a skrývá křtitelnici ze čtvrtého století s typickými římskými mozaikami. Kaple svatého Gennara na druhé straně je ovšem zase nejskvostnější baroko – musí být tak úžasná, protože se zde uchovává nejcennější neapolská relikvie – krev svatého Gennara. Když tohoto světce totiž popravili stětím, zachytila nějaká žena jeho krev do lahvičky. A tato krev každoročně znova zkapalní, což je důvod k celoměstským nadšeným oslavám. A Neapolci slaví rádi.

V chrámu St Lorenzo Maggiore, tentokrát čistě gotickém, jsme zažili i nepolský pohřeb. Smuteční hosté sice naříkali tak intenzivně, že jsme je slyšeli až šest metrů v podzemí – kde jsou vykopávky až do doby řecké Neá pólis, ale když jsme zase vyšli na slunce, už se tam hrálo na kytaře a bylo zase veselo. Mrtvé je třeba rychle zapomenout, žije se pro přítomnost. Truchlí se sice intenzívně, ale krátce.

Neapol je opravdu krásná, nebo přesněji má i své krásné podoby. Zejména z Vomera, vršku nad starým městem, kam jsme vyjeli s „funiculare“ tedy lanovou drahou, která patří k systému městské dopravy a platí na ni tedy lístek jako na metro či na tramvaj. Zblízka při horách neodklizených odpadků, už to tak slavné není.

Když sem ovšem v sedmém století před Kristem přijeli první řečtí osadníci z města Cumae, odpadky tu ještě nebyly. Usadili se na ostrůvku před pobřežím, kde je dnes Castello dell´Ovo a rozhodli se zde ve výhodné poloze založit město. Protože ovšem zrovna neměli nápad, nazvali je prostě Nové město Neá pólis – a už to tak zůstalo dodnes. Nevím, nakolik se jim líbila hora nad městem, která dostala jméno Monte Somma, aby pak k překvapení všech v roce 79 vybuchla. Ukázala tak nic netušícím obyvatelům že je činnou sopkou, jež si jen dala osm set let pauzu, a po onom velkolepém ohňostroji se zřítila do sebe. Dnešní Vesuv vyrostl při dalších 13 explozích. Z Vomera je Vesuv tyčící se nad statisíci domy, rozlézajících se odvážně po jeho úbočích, opravdu impozantní.

Pod Vomerem jsme našli nákupní Galérii Umberta I. jež se marně vyrovnat Galérii Vittora Emmanuelle v Miláně. Co ovšem Neapol opravdu má, to jsou královské paláce. Každá z vládnoucích dynastií si vybudovala svůj vlastní palác a jeden je monumentálnější než druhý. Vedle už vzpomenutého Castela Capuana  je to především Castel Nuovo u přístavu, palác, který si dal postavit Karel z  Anjou jako nedobytnou pevnost. Měl své zkušenosti ze Sicílie. Tam Siciliáni 30 března 1282 vyvraždili během několik hodin tisíce Francouzů a sám král Karel se zachránil v paláci v Cefalú, odkud se mu podařilo utéct na lodi na italskou pevninu. Od té doby svým poddaným nedůvěřoval a věděl, že nejlepší se před nimi chránit mocnými nepřekonatelnými hradbami a pokud možno co nejblíže k přístavu, kde musí vždy kotvit rychlá loď.  Castel Nuovo je gigantická stavba, která by každého musela odradit, aby se ji pokoušel dobýt, Bourbony, kteří do Neapole nastoupili po válkách o španělské dědictví odrazovala ale i od toho, aby v ní bydleli. A tak si postavili Palazzo Reale a protože jim tento monumentální palác nestačil, přistavěli v horách za Capuou v Casertě ještě své Versailles (Ne nadarmo byl první bourbonský král Karel vnukem Ludvíka XIV.) Jenže na interiér oněch hradů a paláců už prostě nezbýval čas.

Ne, za jeden den v Neapoli se toho prostě moc stihnout nedá. Pevnosti, paláce, muzea, to vše je na mnohem delší pobyt. Takže jsem nenavštívil ani Palazzo dell´Ovo, kam prý kdysi Vergiius ukryl vajíčko vložené do lahve a kovového pouzdra a které od té doby nikdo nenašel (a ani nehledá, protože dokud tam to vejce bude, bude Neapol existovat), ani Museo Archeologico Nationale s vykopávkami z Pompejí a Herculanea. Nebyl jsem ani v Museo nationale di San Martino, v Akváriu v kostele Sant´Anna dei Lombardi či v kostele San Giovanni a Carbonara, kde je monumentální náhrobek krále Ladislava, nesmlouvavého soupeře krále a císaře Zikmunda Lucemburského i římských papežů. Nedostal jsem se ani na Piazza Mercato, kde popravili v roce 1268 posledního Štaufa Konradina.

To vše bych samozřejmě chtěl rád vidět, ale bylo třeba spěchat na vlak. Ten náš měl totiž odjíždět 18:18, měl číslo 3387 a cílovou stanici Battaglie. To vše jsem si pečlivě poznačil, abychom se dostali bezpečně domů. Když jsme na nádraží dorazili, nebyl ještě vypsán – byli jsme tam už deset minut před šestou, protože manželka byla na pokraji svých sil a na jakoukoliv zacházku jsem ji nedokázal přesvědčit. Trošku překvapivě (protože bylo 17:50) byl na tabuli vypsán vlak do Salerna s odjezdem 17:20. Ale to se samozřejmě může stát i jinde, zpoždění se prostě stávají. Jisté bylo, že ten vlak nebyl ten náš, protože na něj byl příplatek 16 Euro na osobu – tak aspoň oznamoval jízdní řád.

Okolo šesté vypsali náhle náš vlak do Battaglie – na stejný perón jako onen vlak do Salerna, jenž měl být už dávno pryč. Nebyl. Naopak, když jsme k nástupišti dorazili, právě přijížděl.

Začalo do něj nastupovat obrovské množství lidí, jiné velké množství ale postávalo spolu s námi a čekalo na správný vlak. Okolo 18:10 jsem začal být nervózní. Onen nesprávný vlak stál stále na nástupišti, lidé nastupovali a nastupovali a on neodjížděl a neodjížděl, aby uvolnil místo tomu vlaku správnému. Zkontroloval jsem návěští, oznamovalo neomylně, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Bylo čtvrť na sedm, nervozita stoupala, nejen u nás ale i u ostatních lidí postávajících okolo. Diskutovali, ukazovali na vlak a na návěští, krčili rameny a jejich italský temperament se zvyšoval. Pak náhle, mohlo být asi tak 18:17, nádražní rozhlas něco oznámil v tak rychlé italštině, že jsem neměl nejmenší naději něco z toho rozumět. Načež se celý onen dav, jenž nás obklopoval, vrhl k onomu vlaku, stojícímu na nástupišti. Davová psychóza strhla i nás. Už jsem nespekuloval, zda je to správný vlak nebo naopak vlak nesprávný. Důležité bylo už jen jedno, že zřejmě jede správným směrem. Šlo už jen o přežití. Vrhli jsme se do přecpaného vagónu a vlak se rozjel. I na oznamovateli ve vagónu stálo, že se jedná o vlak 3382 do Salerna s odjezdem 17:20. Sotva však vlak ujel několik metrů, dala se písmenka a čísla do pohybu a na návěstidle naskočil vlak 3387 do Bataglie s odjezdem 18:18. Byli jsme správně, puls jakož i dechová frekvence se pomalu uklidňovaly.

Samozřejmě jsem rád, že jsme Neapol navštívili, má žena pak ještě raději, že jsme ji opustili. Mám tedy problém. Je tam přece jen ono Museo archeologico, Museo nationale di San Martino, je tam Palazzo reale, Castello nuovo a spousta dalších budov a míst, jež bych k smrti rád ještě navštívil. Ale jak přiměji svou milovanou lepší polovičku, aby tam zajela se mnou. Ona míní, že Neapol viděla a nezemřela a že je to tak správně. Proč by měla riskovat ještě jednou?

Jak napsal kdysi Curzio Malaparte ve svém románě „Kůže“ – Neapol není město, je to svět.

Pobřeží Amalfi

Německý cestovní průvodce výslovně varuje před tím, aby tu člověk používal vlastní dopravní prostředek. Doslova píše, že použití vlastního vozidla může být kontraproduktivní.  Může mít pravdu. Pobřežní cestu spojující přístav Salerno s městy Amalfi , Positano a Sorent postavili díky Nobelovu dynamitu až v devatenáctém století, do té doby bylo spojení mezi těmito městy jen po moří a za špatného počasí žádné.

P1040165

V podstatě je ta cesta myšlena pro dvě proti sobě jedoucí vozidla a tato by se měla (mimo obce, v nich je to trochu těsnější) minout. Samozřejmě se v čase stavby oné cesty nepočítalo s autobusy, které teď ovšem, plně naložené po zážitcích hladovými turisty, křižují tuto magistrálu v obou směrech. Přesto by to stále nebylo až tak špatné, kdyby ta cesta nebyla s výjimkou nejstrmějších zákrut po celé své délce proparkovaná. Italové stavějí svá auta sice až úplně ke skále, s pravými koly v příkopu (jak se dostanou ven, je a už pro mne i zůstane záhadou) a vystupují tedy pouze ze strany řidiče, přesto i takto zaparkované auto už i tak úzkou silnici podstatně dále zužuje. Aby to ovšem nebylo až tak nudné, přidají se kromě už zmíněných autobusů motorky, předjíždějící auta zprava, zleva a občas i z obou stran současně a navíc je tu řada anglických turistů, učících se jezdit vpravo. Takže je o zábavu postaráno a pro cestování po pobřežní silnici mezi Vietri a Sorrentem potřebujete jednak chuť na dobrodružství a samozřejmě pevné nervy.

Protože mám obojí, rozhodl jsem se tuto cestu absolvovat. Manželka, která je při cestování poněkud citlivější a má pocit úzké cesty i při předjíždění na dálnici, dostala Kinedryl či něco podobného (koupil jsem to v lékárně se slovy: „Abiamo bisogno il farmaco contro la chinetosa.“ a spolehl jsem se, že mi dají skutečně to, co jsem požadoval). Vzhledem k tomu, že mi manželka nenadávala,  nevyskakovala z auta, ba dokonce ani nedostávala hysterické záchvaty, když se v protisměru objevil autobus či nás předjely dvě motorky současně, dostala zřejmě skutečně správnou tabletku a v silnější dávce, než je zvykem u nás. Bylo to potřebné.

Samozřejmě, že jsem se na tuto sebevražednou misi nevydal bez patřičné přípravy. Jednak jsem nechal doma mého Peugeota 508, protože jsem usoudil, že se svou velikostí na cesty Amalfi naprosto nehodí (už jednou jsem ho naštval, když jsem ho vzal na dovolenou do Apulie a doufám, že mi ten stress už po dvou letech odpustil). Objednal jsem si tedy internetem auto na letišti v Neapoli a rozhodl jsem se pro malou střední třídu (požadoval jsem Peugeota 208, protože jsem se obával, že by se stoosmička či Fiat 500 manželce zdál přece jen příliš malý). Dostal jsem Lancii a vyřídil jsem si k ní i  kompletní pojištění bez spoluúčasti. Kupodivu mi ho dali, považoval jsem to za projev neuvěřitelné důvěry italského pronajímatele k mému řidičskému umění a rozhodl jsem se jej nezklamat.

Pro jízdu je údajně potřebný italský jízdní styl. V Itálii jsem byl už víckrát, natrénováno tedy mám. Zřejmě jsem si onen styl do určité míry osvojil, protože nehodu jsem neměl, spíše jsem měl problém zvyknout si po návratu na rakouské silniční poměry. Tak především  – v Itálii neplatí přednost zprava. Jede ten, kdo je rychlejší a je ke křižovatce blíž – rozhodovat mohou i centimetry. Představa, že na kruhovém objezdu jste v bezpečí, protože máte přednost, je naprosto mylná. Oficiálně tomu tak sice je, jinak zde ale platí stejná pravidla jako při přednosti zprava. V případě protijedoucích vozidel není hanbou ukrýt se v jakékoliv mezeře mezi zaparkovanými vozidly, ačkoliv tyto parkují v naprostém zákazu. Dodržovat přikázanou rychlost je velmi nebezpečné, protože by člověk mohl být zezadu prostě odstřelen, v lepším případě si vyslouží troubení a neslušná gesta. Jet devadesátkou na sedmdesátce je zrovna tak přiměřené (samozřejmě musíte počítat s tím, že budete předjížděni, jsou totiž i experti, jako náš řidič hotelového autobusu, kteří dokážou jet na šedesátce 120 kilometrů v hodině a ještě přitom telefonovat s přítelkyní mobilním telefonem – samozřejmě že bez nějaké směšné vymoženosti jako je bluetooth.

Napřed jsem si dal tréninkovou jízdu na costiera cilentata – čili pobřeží národního parku Cilento na jih od Paesty (o tom jindy), která je stejně úzká a točitá jako Amalfitana, ale s méně provozem a bez autobusů.  Poté, co jsem to zvládl, rozhodl jsem se ponechat výlet do Amalfi na poslední den naší dovolené (i kdybych tam to auto musel nechat, nic tak strašného by se už nestalo, ten jeden den dovolené bychom přečkali i bez něho). A pak jsme vyrazili. Stálo to za to.

Na Amalfitanu odbočíte z dálnice Salerno – Neapol u Vietri sul Mare. Někdejší centrum výroby místní typické keramiky, s kterou se setkáte všude, nejen ve stáncích se suvenýry, ale i ve výzdobě domů a kostelů a dokonce i na sloupech v křížové chodbě kláštera Santa Chiara v Neapoli. Ostatně hned při vjezdu do Vietri je milá restaurace.  Když majitel uslyšel, že se domlouvám s číšnicí lámanou italštinou (kromě nás tam byla pouze velká skupina Angličanů, kteří si tuto námahu samozřejmě nedali) přiklusal k našemu stolu, jen aby mé ženě složil kompliment. Řekl jí, že je „signora belissima“ a v delším projevu (pokud jsem mu dobře rozuměl, protože to už bylo na samé hranici mých znalostí italštiny) nám vysvětlil, že si vždycky přál mít tak krásnou dceru, jako je má manželka (o tolik starší zase nebyl, ale očividně mou ženu věkově hodně podcenil), ale rodili se mu jen samí chlapci. Ovšem tento zážitek jsme měli až na samý závěr našeho výletu a tak pěkně po pořádku.

Po dvou milých vesničkách Maiori a MInori, které jsme ještě v šoku z reality amalfské pobřežní cesty víceméně přehlédli, přišlo Atrani se svou katedrálou, v níž byli voleni a uváděni do funkce dóžata z Amalfi a krása Amalfitány je náhle plasticky před vámi. Vlastně jste právě v jejím centru. Amalfi bylo kdysi velmi bohatým městem, vlastně velmocí. Využilo v devátém století šikovně svou polohu na moři bez spojovacích cest po pevnině, jakož i zápasů mezi Langobardy a Byzantinci a udělalo se pro sebe. Když pak v roce 846 pomohla městská flotila porazit Saracény u Ostie a Amalfi si tak vysloužilo nekonečnou vděčnost papeže (který chtěl samozřejmě navíc naštvat Byzantince) nestálo už nic v cestě, aby se Amalfi stalo první nezávislou mořskou republikou (a tím i jakýmsi předchůdcem Benátek). Občané města volili svého dóžete, a aby si udrželi i nedaleké Atrani, byl tento dóže (protože obyvatelů Atrani bylo méně, neměli šanci prosadit vlastního kandidáta) volen i instalován do funkce v dómu v Atrani. Chytří byli Italové vždycky. Protože město Amalfi prakticky nemá žádnou úrodnou půdu a z pouhých ryb se žít nedá nebo přinejmenším ne dobře, bylo odkázáno na obchod. Muselo si všechny potraviny koupit, a proto muselo vyrábět a exportovat. Což i dělalo. A s úspěchem. Velké bronzové dveře na dómu z desátého století (vyrobené v Byzanci a nejstarší v západní Evropě), jakož i dóm svou krásou sám, svědčí o bohatství, ve kterém se město topilo. Bylo tehdy větší než dnes, protože jeho velkou část pohltilo moře po zemětřesení na začátku čtrnáctého století. Ale už mnohem dřív, přesněji v roce 1073, dobyl město normanský vládce Robert Guiscard a připojil je ke své jihoitalské říši s hlavním městem v nedalekém Salernu a tím byla nejslavnější epocha tohoto kouzelného městečka ukončena. V devatenáctém století žilo z výroby papíru a z poskytování útulku pirátům, než ho ve století dvacátém zachvátil turistický ruch. Káva na Piazza Duomo pod nekonečně vysokými schody vedoucími k monumentálnímu vchodu do dómu chutná opravdu skvěle, dóm sám je barokizován, ale hned vedle je románský kostel s křížovou chodbou ještě v arabském stylu s úzkými oblouky a dvojitými štíhlými sloupy, prostě vrcholná architektura devátého století, v době, kdy se u nás první Přemyslovci učili stavět rotundy z kamene, žili ale ještě v dřevěných palácích.

Dnes je největší luxus v hotelu Luna Convento – hotel s pěti hvězdami v někdejším klášteře nad městem s vlastní příjezdovou cestou. Kolik tam stojí noc nevím a vlastně ani vědět nemusím, co by už člověk dělal celý týden nebo dva v tak malém hnízdě, jako je Amalfi.

Ceny v obchodech byly ale poměrně nízké, dokonce nižší než v supermarketu v Pontecaiano Faiano, kde jsme bydleli. A tak jsme nakoupili pár lahví vína Greco di Tuffo, vyhlášené značky kraje Kampánie jakož i legendární Limoncello, citrónový likér, který dělá Amalfi Amalfi.

My jsme vyrazili po serpentinách do o tři sta padesát metrů výše položeného Ravella. Kupodivu jsme tam i dorazili, i když to nebylo úplně bez problémů – zejména, když jsem přehlédl semafor v místě, kde se opravdu mohlo jezdit jen jednosměrně (zřejmě jsem měl právě štěstí a zelenou, protože mne nikdo z cesty nesestřelil.) Ravello bylo kdysi také samostatnou republikou, v roce 1086 se stalo dokonce biskupstvím, v sedmnáctém století se ale po jedné epidemii moru vylidnilo a jako takové město duchů bylo pak ve století devatenáctém objeveno romantiky. Richard Wágner zde našel námět na svého Parcifala, Verdi na Otella atd atd. Ravello je prostě „Citta della musica“. Jeviště stojí na umělé plošině nad mořem a představení zde musí být s kulisou moře a o tři sta metrů níže položeného pobřeží úžasná. Divadlo se nachází ve Villa Rufolo, paláci, který si kdysi hodně dávno ve třináctém století dal postavit bankéř neapolské královské rodiny Anjou Matteo Rufolo, s rajskou nádhernou zahradou – mé srdce zahradníka plesalo – ale nejen tady. Druhou vilou v Ravellu je totiž Villa a Cimbrone s Terasou věčnosti. Vyhlídková terasa tři sta metrů nad mořem lemovaná sochami je nezapomenutelná. Ne každý má odvahu se na ni postavit. Japonka, která mne s manželkou vyfotila, naši nabídku na protislužbu při pohledu do propasti s díky odmítla.  Anglický milionář William Beckett koupil ruinu tohoto paláce v roce 1904 a dal ji zrekonstruovat – dodnes jsou mu všichni za to vděční, o čemž svědčí i pamětní deska u vchodu do vily. Nádherná zahrada ale svědčí o citlivé ruce anglického milovníka zahrádkářství, jak už Angličané jsou. Má duše zahrádkáře opět plesala, vlastně se mi odtamtud ani nechtělo (odhlédnouc od faktu, že jsem si za 7 Euro vstupného chtěl té zahrady a terasy užít), ale vyhnala nás nakonec žízeň a hlad. Velké pivo jsme sehnali až na Piazza Duomo, v restauracích nabízeli uličníci jen malé pivo, což v Itálii znamená 0,2 litru. Kolik bychom jich asi po namáhavém dni museli vypít a co bychom za to zaplatili?

Cesta vedla dále do Positana, údajně nejkrásnějšího městečka na pobřeží Amalfi. Positano visí v podstatě na skále nad mořem a cesty ve městě jsou schodiště. Existuje jen jedna cesta, po které na jedné straně do městečka vjedete a po nespočitatelných serpentinách na druhé straně vyjedete – tentokrát dodržují jednosměrný provoz i Italové a to je co říct. Zřejmě to má svůj důvod. Já jsem ztratil nervy a zaparkoval hned na prvním místě, které se nabídlo. Až potom jsem zjistil, že jsem ještě dobře dvě stě metrů nad mořskou hladinou a návrat pro auto se pak rovnal horskému výstupu – a to za teplot nad třicet stupňů Celsia. A přitom hned u centra je velké parkoviště -dokonce dvě, to jsem ale zjistil až po sestupu po strmém schodišti k Duomu a k positanské pláži – ano Positano má skutečně vlastní pláž, jako jediné město na Amalfitáně, ne nadarmo si je zvolil za své letní sídlo Joachim Murat, manžel Napoleonovy sestry Karolíny, jenž byl svým švagrem v roce 1808 povýšen na Neapolského krále pod jménem Gicacchino I. Dnes je z jeho paláce luxusní hotel. Murat skončil špatně. Poté, co se přidal ke švagrovi Napoleonovi po jeho návratu z Elby, byl v říjnu 1815 stanným právem odsouzen a zastřelen. S Positanem to právě naopak dopadlo moc dobře – objevil ho turistický ruch.

Pili jsme espresso nad positanskou pláží, poslouchali hudbu a sledovali okolní bohatou zeleň i lidské hemžení. Jak konstatovala má žena – čistá romantika, místo jako vytvořené pro zamilované a novomanžele.  Není divu, že právě na positanské pláži podlehla Diana Lane italskému svůdníkovi Marcellovi ve filmu „Pod toskánským sluncem“. Manželka mínila, že by zřejmě podlehla taky. Takže pánové, nepouštějte manželky na dovolenou do Positana samy. Nemuselo by se to vyplatit.

Sorrento jako poslední místo Amalfitany prý člověk může vynechat. Neudělali jsme to. Bylo to dobře, mnohé jsme pochopili. Sorrento už vlastně na Amalfitáně neleží. Aby se k němu člověk probojoval, musí přes poloostrov na druhou stranu a je už vlastně na Costiera sorrentana, tedy na pobřeží sorrentském. Přesto se jaksi samozřejmě počítá k Amalfitáně. Proč? Pokud pojedete s cestovní kanceláří na Amalfitánu, nabídnou vám několik přenocování na pobřeží Amalfi. Vsadím se, že tam spát nebudete, není tam totiž kde –  nocovat budete v Sorrentu. Nikde, opravdu nikde v mém životě jsem ještě neviděl tolik hotelů v jednom městě pohromadě. Zopakoval jsem chybu z Positana a zaparkoval v první podzemní garáží, která se nabídla. Bylo to u městské radnice, domníval jsem se tedy, že jsem v centru. To ano, v centru nového města, do historického centra to bylo ale dva kilometry. Na této cestě jsme minuli desítky hotelů – po dvacátém jsem přestal počítat. Všechny se čtyřmi, některé s pěti hvězdami, před všemi zastavovaly autobusy a vyplivovaly desítky a stovky poznání chtivých důchodců. Po městě pak běhaly skupiny za deštníky nejrůznějších barev, prostě blázinec. Jakoby tu ještě stále strašil duch nejznámějšího sorrentského rodáka, renesančního básníka Torquatta Tassa, který se z nejistoty, zda je jeho vrcholné dílo „La Gerusalemme liberata“ opravdu dobré, zbláznil. Podobně bláznivé byly i ceny na hlavní nákupní ulici. Obchodů tam bylo spousta, krásného zboží taky, ale přání mé ženy nakoupit neobvykle pěkné šatičky pro vnučku za obvyklou cenu bylo samozřejmě naprosto naivní. Přesto nakonec italské dětské módě neodolala.

Což o to, Sorrent sám je pěkný, vysoko nad mořem na strmé skále, z níž musíte slézt do přístavu, odkud vyplouvají lodě do Positana, Amalfi, Neapole a na Capri či na Ischiii. Staří Řekové, kteří město založili, se spokojili s malým přístavem přikrčeným pod skalou, od níž vede do města historická řecká brána, sice mnohokrát opravovaná a přestavovaná a nad níž je teď postaveno několik poschodí bytů, ale přece jen pořád původní – Italové mají totiž jednu úžasnou vlastnost – co už jednou stojí, se nebourá, je to škoda a moc práce. Ale o tom jindy.

Když se nám podařilo opustit Sorrent a prokličkovat se večerními městy Gragnano a Castellamare k dálnici (večer je čas, kdy jsou všichni – opravdu všichni Italové ve svých autech a přes horentní ceny benzínu, přesahující na některých pumpách i dvě eura se přesouvají z místa na místo. Zda k tomu mají důvod, či to dělají jen tak pro radost a vyplavení adrenalinu do krve, to jsem nezjistil) měl jsem toho tak právě dost.

Naštěstí následovala ještě večeře ve Vietri se svým galantním majitelem. Takže kdo máte chuť na romantiku, akční dovolenou a pevné nervy, nemůžu nic jiného, než pobřeží Amalfi vřele doporučit.

 

Skalka

Máme nejnověji za domem skalku. Vlastně jsem si ji vždycky přál mít, i když jsem o tom nevěděl. Jak už jsem psal, miluji svou zahrádku, teď ji miluji ještě víc, protože právě ta skalka byla oním kořením, jež ji dovedla k dokonalosti.

Na to, abych ji ovšem postavil, jsem potřeboval rakouské úřady, jinak by mne vlastně ani nenapadlo, že jsem po něčem takovém vždy už od mého útlého mládí toužil. Jsou věci, jež uchováváte v hlubokém podvědomí a nevíte o nich. Až přijde onen blesk osvícení.

V mém případě to nebyl blesk ale povodeň. Sedmého května tohoto roku nás podruhé vyplavilo. Po nočním strašném lijavci se 100 milimetry srážek na metr čtvereční během dvou hodin se na nás přihnala povodňová vlna. Připomenu ještě, že když jsem pozemek na stavbu domu kupoval, nechal jsem si ukázat na obecním úřadě mapu stoleté vody. K mému uspokojení jsem zjistil, že na místě, kde chci stavit, povodeň ještě NIKDY nebyla. Zdůrazňuji nikdy v historii. Ne před sto lety, ne před pěti sty lety, prostě NIKDY! Od té doby ale už dvakrát. V roce 2008 nás to zastihlo poprvé, letos podruhé, a sice mnohem hůř než tehdy. Příčinou této dramatické změny  je sedlák za cestou nad námi, který si postavil v roce 2005 ( tedy ve stejném roce, kdy jsme postavili náš dům) skleník. Na tom by nebylo nic špatného, jenže on vybetonoval 1000m2 plochy, aby mohl zeleninu nakládat na auta. Beton, jak známo, vodu nesaje a tato pak teče přes zahradu našeho souseda přímo proti našemu domu.

Když jsme odstranili hromady bahna ze sklepa, vyhodili veškerý nábytek, který jsme na podzim minulého roku přivezli z našeho bytu v Popradě, zjistili, že slivovice mého otce záplavu přežila bez újmy a proto jsme ji tedy užili, abychom z bláta nedostali nějakou infekci (bůh ví, čím ten sedlák hnojí), začal jsem spřádat plány, jak se bránit proti další záplavě. Paulo Coelho totiž ve svém románě Alchymista říká: „Co se stalo jednou, jako by se nestalo. Co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.“ Třetí záplavu takovéhoto formátu bychom už zřejmě psychicky nezvládli.  Rozhodl jsem se tedy postavit vodě na odpor.

Napřed jsem si do domu pozval experta na protipovodňová opatření. Obec nabízela jeho služby bezplatně na své webové stránce. Přišel, prohlédl si dům i způsobenou katastrofu v našem sklepě, vypil kávu a v – na můj vkus nepřiměřeně dlouhém – rozhovoru mi vysvětlil, že mne může zachránit jedině protipovodňová hráz za domem. Což jsem věděl i bez něho. Dále mi ovšem sdělil, že na takovou stavbu potřebuji stavební povolení a to dává starosta. Upozornil mne, že starosta bude možná proti. Nechápal jsem, proč by měl být proti, když se někdo v jeho obci a tedy jeho volič chce chránit před vysokou vodou. Nechal mou pochybnost bez komentáře a zopakoval, že starosta bude možná proti. Že se ale můžu proti jeho rozhodnutí odvolat k obecní radě. Tak pak rozhodně většinovým hlasováním, a protože většinová frakce je červená (tedy sociálně demokratická) stejně jako starosta, bude mé odvolání s největší pravděpodobností zamítnuto. Pak mám možnost se odvolat k zemské vládě, kde to ale může trvat dva až tři roky. Pak se dozvím, zda hrázku stavět můžu nebo ne. Hleděl jsem na něj jako na mimozemšťana a myslel jsem, že si ze mne dělá legraci. Pak jsem pochopil, že on patří k menšinové frakci lidovců v obecní radě a pomyslel jsem si, že prostě provádí volební kampaň, aby starostu a jeho stranu očernil a získal můj hlas pro opozici.

Nenechal jsem se zviklat. Napřed jsem promluvil se sousedem nade mnou, zda by proti takové hrázi něco měl. On řekl, že ne, protože voda stejně odteče na stranu na sousední pole a jeho zahrada tím tedy nijak zvlášť trpět nebude. Pak jsem se přihlásil na termín ke starostovi. Po delším čekání způsobeném mou a pak jeho dovolenou jsem ho dostal.

Starosta si vyslechl mou žádost a pravil, že proti tomu v podstatě nic nemá, že ale není pro mou žádost příslušnou instancí. Uvěřil jsem mu. Až později jsem se dozvěděl, že starosta a JEN starosta je příslušnou instancí, co se týká jakýchkoliv stavebních povolení, ovšem zachoval se podle modelu rakouského úředníka, jenž se prý každé ráno modlí: „Milostivý bože, udělej mne dnes nepříslušným.“ Starosta mi vysvětlil, že se musím obrátit na experta, jenž musí posoudit předpoklady pro stavbu na místě (jeho jméno raději zamlčím, protože mi ještě teď stoupá žluč, žaludeční kyselina a krevní tlak, když si na ně vzpomenu – říkejme mu prostě jen René). Starosta mi dal jeho telefonní číslo, mailovou adresu a poprosil, abych pokud možno vyjednal s oním pánem Reném termín na odpolední dobu, aby se mohl dostavit i starosta osobně a mou žádost podpořit.

Naivně jsem napsal Renému mail. Deset dní jsem čekal na odpověď. Marně. Myslel jsem si, že má určitě hodně práce- nebyli jsme ostatně jediný dům, který byl zaplaven, celý Gössendorf, kde žiji, byl vyhlášen za oblast přírodní katastrofy. Po deseti dnech jsem zvedl telefon a zavolal jsem mu. Začal mi nadávat hned, když uslyšel mé jméno. Jak si to vůbec představuji psát mu takový mail. On NIKDY na takový mail neodpovídá a ani v budoucnosti odpovídat nebude. Ke mně nepřijde, protože NIKDY nechodí obhlížet taková místa. Jestli neznám rakouské zákony, které zakazují měnit přirozené podmínky odtoku vody. Připomněl jsem mu, že onen odtok změnil sedlák nade mnou  a já ho hodlám jen korigovat. Oznámil mi zvýšeným hlasem, že onen sedlák měl na svou stavbu povolení, podpořenou zemědělskou komorou a proto nenapadnutelné a že díky tomuto papíru prostě jen vytvořil NOVÉ PŘIROZENÉ podmínky odtoku vody. Namítl jsem, že tento nový přirozený odtok už dvakrát zaplavil můj sklep bahnem a že bych se proti tomu rád nějak bránil. René křičel, že to by chtěl každý, s čímž jsem byl ochoten souhlasit. Že jestli si uvědomuji, že jakýmkoliv stavebním opatřením zhorším situaci mých sousedů, což rakouský zákon přísně zakazuje. Namítl jsem, že můj soused je kukuřičné pole, jemuž trocha vody nevadí – už proto, že povodeň prokazatelně utopila všechny krtky (z čehož profituji tento rok i já). Křičel, že i kukuřičné pole je soukromý pozemek, že on takové povolení NIKDY nevydal a NIKDY nevydá. Že mám podat žádost na okresní úřad a pokud ho k tomu okresní úřad oficiálně vyzve, pak ke mně přijde a situaci posoudí.

Nějak jsem dostal pocit, že tohoto pána na mém pozemku vidět nechci. Propadl jsem depresi. Má žena se rozhodla dům prodat a začala shánět makléře. Propadl jsem depresi ještě víc, protože bych přišel o mou milovanou zahrádku. Při vynášení odpadků jsem potkal naši sousedku. Zeptala se, jak se mám. Vylíčil jsem jí naši situaci, a že manželka hledá makléře, aby prodala dům, protože v něm se stálým strachem z další záplavy už bydlet nechce. Sousedka zbystřila. Jsou to skvělí sousedé, s nimiž máme opravdu pěkný přátelský vztah. „Nic nedělejte,“ pravila. „Pošlu k vám Rudiho.“

Rudi je její manžel a pracuje u zemské vlády. Přišel ihned. Prohlédl si dům a jeho okolí, vyslechl si mou historii, pokýval hlavou a pravil. „A proč chceš stavět protipovodňovou hráz? Postav si skalku.“

Nechápal jsem. Vysvětlil mi to. Nikdo mi nemůže bránit zkrášlit mou zahrádku. Skalka je jednoznačně prvkem sloužícím takovému účelu, nemajícím nic společného s protipovodňovou ochranou. Navíc ji nebudu stavět na hranici pozemků, ale na svém pozemku vlastním a skalka jako taková nepodléhá stavebnímu povolení. Takže můžu začít se stavbou hned. Tehdy jsem pochopil, že jsem po takové skalce vlastně vždycky toužil. A protože ta touha byla opravdu velká, postavil jsem ji vysokou. Má dobrých sedmdesát centimetrů a naléhá na opěrnou zídku. Máme na ní zahrádku všeho možného koření, mesíční jahody, chilli papričky a řadu rostlinek, které postupně nakupuji a sadím. Je krásná už teď, i když je třicet kamenů (ze sta) ještě prázdných. Je to podstatné zlepšení životní kvality, když si můžu kdykoliv přinést čerstvou pažitku, petrželku, tymián, majoránku nebo bazalku. Uvažuji ještě o borůvkách a při návštěvě zahradnictví hledám rostliny, které by se tam nejlépe hodily a můj dům dále zkrášlovaly. Ještě se poradím s mým zahradníkem, který má umělecké sklony a zatím mi vždycky poradil dobře.

Samozřejmě jsem musel kromě zkrášlování zahrádky podniknout něco i na ochranu domu proti vodě. Nechal jsem ve sklepě zabudovat protipovodňová okna (jedno za 1100 Euro a potřeboval jsem čtyři, čert aby to spral). Vydrží prý tlak 1,2 metru vodního sloupce, my jsme neměli okolo domu nikdy víc než půl metru, mělo by to tedy stačit. Když u mě byla ona firma, jež okna budovala, ptal se mne její majitel: „A chcete se spoléhat skutečně jen na ta okna? Nemáte v úmyslu postavit nějakou další ochranu?“

„Ne,“ řekl jsem. „Postavím za domem skalku.“

„Á skalku,“ pokýval hlavou. „Skalka je skvělá věc.“

Vlastně nechápu, jak jsem mohl bez skalky celé ty roky žít. Není nad rakouské úřady, ty dokážou člověku otevřít oči. Vlastně je miluji. Nechápu, proč jsou lidé nespokojení a volí opozici. Jediným problémem je pan René. Ne protože, že mi zakázal stavbu hrázky a tím mne přivedl k mé milované skalce. Ale křičel na mne. A to se v Rakousku nesluší

Politické zemětřesení ve Štýrsku

Takže máme po volbách. Dopadlo to v podstatě tak, jak se dalo čekat. Vlastně bych měl mít škodolibou radost, protože se – zase jednou – potvrdily mé předpovědi a ukázalo se, že se nejednalo o můj vrozený pesimismus, jak mi předhazuje má žena, ale jen o realistický odhad situace. Stejně tak, jako když jsem kdysi v létě roku 1991 předpověděl v městské radě v Popradu rozpad československé federace na 1. leden 1993.  Ostatně – jak víme – optimista se od pesimisty odlišuje jen nedostatkem informací.

Vládnoucí koalice sociálních demokratů a lidovců ztratila v celém Rakousku, nikde ale ne tak hodně jako ve Štýrsku. Zatímco v Rakousku udrželi červení nebo černí v jednotlivých zemích těsnou většinu, Štýrsko zmodralo – zde vyhráli svobodní se svým lídrem Heinzem-Christianem Strachem. Jak už jsem psal, jeho dědeček se opravdu jmenoval Strach a pocházel z Liberce, Hanz Christian se sice poněmčil a píše se Strache, přesto zůstává věrný heslu,  že nomen est omen.  Ve Štýrsku získal 25,10 procenta hlasů a je nejsilnější stranou. Jen o chlup mu uteklo hlavní město země Graz čili Štýrský Hradec, kde mu vítězství vzali jen o pár hlasů a to jen díky volebním kartám zelení.

Předsedové poražených stran Franz Voves (sociální demokrat) a  Hermann Schützenhofer (lidovec)  interpretují svou porážku skutečně kuriózně. Oni prý udělali všechno správně, oni začali reformu státní správy a zdravotnictví, začali opravdu šetřit a byli přitom úspěšní, ale protože selhala centrální vláda ve Vídni, ztratili paradoxně hlasy, které by jim lidé jinak dali. Oči se před pravdou dají zavírat skutečně na spoustu způsobů. Vůbec je neoslovilo, že v žádné jiné spolkové zem i neztratily tyto dvě strany tolik hlasů jako právě ve Štýrsku.

Ono totiž není rozhodující, zda člověk dělá reformu, ale JAK JI DĚLÁ! A v tom byli naši reformátoři opravdu naprosto nekompetentní. Reformy dělané od zeleného stolu bez komunikace s lidmi nemůžou zůstat bez trestu. Parádním příkladem bylo právě zavření našeho oddělení v tradičně černém (lidoveckém) okrese Murau.  Paní landesrätin se nenamáhala ani jednou přijít skutečně do nemocnice a podívat se, co to vlastně zavírá. Asi se bála, že by to pak neudělala. Když jí chtěl ředitel nemocnice předložit bilanci výkonů oddělení, řekla, že ji to nezajímá. Když se jí zeptali, jaké úspory si od tohoto zavření očekává, odpověděla, že finanční kalkulace nebyly součástí reformy. Dá se reformovat ještě nekompentněji? Důvod mi vysvětlil jeden černý (tedy lidovecký) politik. Pravil, že oddělení se právě v Murau zavírá proto, že tam „budou lidi volit černé, i kdyby jim politici srali na hlavu“ (konec citátu). Spletl se. Okres Murau zmodral,  Strache zde získal většinu hlasů.

V nemocici ve Wagně (okres Leibnitz) zavřeli porodnici. Dobrá, možná opravdu bylo třeba počet porodnic při klesajících počtech porodů redukovat. Jenže zavřeli porodnici právě v centru oblasti a přesunuli ji do Deutschlandsbergu v kopcích blízko korutanské hranice. Samozřejmě že tam rodičky nejezdí. Ve své politické neuvědomělosti jedou, hned když dostanou porodní stahy, do nemocnice, která se dá pohodlně dosáhnout po dálnici – tedy do Grazu. Grazská porodnice praská ve švech, v Deutschlandsbergu si mohou točit palečky. Samozřejmě že jsou lidé patřičně naštvaní – a okres Leibnitz také zmodral. Stejně tak zavřeli porodnici ve Voitsbergu. Mám prozradit, jakou barvu má okres Voitsberg po volbách?

Ne fuze obcí, kterou zemská vláda taky prováděla a slučování okresů, ale právě nekometentně provedená zdravotní refmorma byla podle mého soudu důvodem  porážky vládnoucích stran. Když lidé nenajdou svou nemocnici, obyčejně je to totiž naštve.

Skutečně pozoruhodné bylo naprosté odloučení prezentovaného mínění sdělovacími prostředky a mínění obyvatelstva. Po celou dobu všechny sdělovací prostředky od novin, přes rádio až po televizi reformu chválily a předháněly se chválou na oba reformátory Vovese a Schützenhofera. Ze štýrské ministryně pro zdravotnictví Edlinger-Ploder udělala média dokonce nejoblíběnější političku. Výsledky voleb ukázaly, že to lidé vidí úplně jinak než novináři. Jak to?

Protože sdělovací prostředky v Rakousku dostávají od státu a země dotaci. Pokud píšou loajálně s režimem, dostanou peníze, pokud ne, peníze dostat nemusí. O rozdělování těchto finančních prostředků rozhodoval ostatně po celá léta otec paní Edlinger-Ploder. Ještě nějaký komentář? Prostě politici si s novináři lhali do kapsy a byli náramně spokojení. Zdá se ale, že ani volby, jediný způsob, jak naštvané obyvatelstvo mohlo ukázat svou skutečnou náladu, jim neotevřely oči.  Místo někdejší politické censury z časů komunismu existuje tedy censura finanční. Peníze vládnou stejně nelítostně a diktátorsky jako vláda jedné strany. Od jistého insidera vím, že byl vydán novinám zákaz psát cokoliv negativního o zdravotní reformě. Proto se také naše demonstrace v Murau či Scheiflingu vůbec do novin či televize nedostaly, i když je televizní kamery snímaly.

Zvítězila tedy strana svobodných. Strana, která chce vystoupit z EU, zrušit Euro, zastavit jakékoliv přistěhovalectví a vystěhovat všechny imigranty (zatím jen ty, kteří ještě nemají státní občanství).  Je pravda, že svou kampaň vedli skutečně dobře, věděli, kdo je jejich cílová skupina a dokázali ji oslovit. Místo nenávistných hesel, které ovládaly jejich minulé kampaně, byla tentokrát hlavním heslem „láska k bližnímu“ přičemž ovšem v podtextu nezapomněli připomenout, že jsou pro ně bližní pouze Rakušáci.  Strana, ve které se angažují potomci důstojníků SS a funkcionářů NSDAP a která vlastně jakožto následník této hitlerovské strany v poválečném Rakousku vznikla. Strana, v níž je velká část funkcionářů a poslanců právoplatně odsouzena (většinou za šíření nenávisti), ovšem k trestům podmíněným, které jim umožňují dále vykonávat své poslanecké mandáty.

Jak je možné, že strana s takovým programem dokázala ve Štýrsku vyhrát? Samozřejmě není možné podceňovat nacistické podhoubí, které bylo už ve třicátých letech v jižních rakouských provinciích velmi silné. Graz měli nacisti pod kontrolou, ještě než Hitler překročil rakouské hranice. Ale to zřejmě nebude podstatné. Nemyslím si, že by zde žilo tolik obdivovatelů (i když třeba tajných) někdejšího hitlerovského režimu. Nemyslím si ani, že 4O procent Štýřanů chce okamžitě opustit EU a Euro ( dalších 10 procent tu totiž získala strana Franka Stronacha, která chce stejně jako Strache vystupovat z EU a rušit Euro).

Podstatná byla nasranost lidí nad zpackanou bezhlavou reformou a zelení nepředstavovali při svém levicovém radikalismu (velmi vtipně těsně před volbami udělali z Mariahilfestrasse ve Vídni pěší zónu a vyvolali tak v hlavním městě neskutečný dopravní chaos) ochranou přistěhovalců bez ohledu na jejich úmysly a ochotu se integrovat, návrhy na zdražení benzínu a omezení rychlosti na cestách ze 100 na 80 kilometrů žádnou skutečnou alternativu – i když na sebe nakonec přece jen strhli vítězství v hlavním městě. Stracheho volili převážně dělníci bez vzdělání, čím bylo vzdělání nižší, tím větší zisk hlasů svobodní měli. Při průzkumu na učilištích, kde byli chlapci z velké části přistěhovaleckého původu, většinou špatně ovládající němčinu, chtěla většina volit Stracheho. Na otázku proč, odpovídali: „protože je cool.“ Možná by inteligenční test přece jen měl být před volbami použit, aby vyselektoval aspoň ty největší ignoranty. Zajímavý byl ale ještě jeden fakt, který pravděpodobně souvisí s tím, co jsem psal ve svém článku „Pozdní doba.“ Zatímco u chlapců a mužů ve věku do 30 let získal Strache až 33 procent hlasů, u žen ve stejné věkové skupině to bylo jen slabých 19 procent. Zatímco ještě Hitler profitoval z volebních preferencí u žen a stejně tak ženy vynesly do premiérského křesla Mečiara na Slovensku, dnes už taková matematika neplatí. Ženy už nevolí podle vzhledu (Strache vypadá skutečně ze všech rakouských politiků nejvíc k světu, své české předky nezapře), ale podle programů. Vzdělanost mladé ženské generace se nepoměrně zvýšila a očividně přesahuje vzdělanost jejich mužských protějšků. Zatímco mladí muži jsou líní se učit, hrají počítačové hry a spoléhají se na to, že je uživí síla jejich paží, děvčata jsou učenlivější, zvládnou většinou aspoň maturitu a uplatňují se v životě lépe než chlapci. Mají proto i méně frustrací, jsou schopné vzít svůj osud do vlastních rukou a nespoléhají se na spasitele. Nicméně ani ony nedokáží obrátit kola dějin.

Mimochodem v okrese, kde žiji, Graz-Umgebung – vyhráli taky modří. V Gössendorfu, kde žiji, získali dokonce celých 32,9 procenta. Takže bych se možná neměl tolik ukazovat na ulici a dávat si pozor na jazyk. Každý třetí mne tu nevidí rád. Nezbývá než se spolehnout na ty ostatní dva ze tří.

Rakouskem obchází strašidlo pravicového radikalismu. Jejich kompletní nástup se podařilo ještě na pět let odložit. Ale těm, kdo vidí do budoucnosti, přechází po zádech mráz. Pokud se totiž nestane opravdu něco velkého a převratného, bude se příští rakouský premiér jmenovat Hans-Christian Strache.