Month: July 2013

Bitva na řece Halys

Upozornění pro čtenáře – tato povídka je stará asi třicet let a objevil jsem ji přednedávnem při listování mými starými texty. Možná přece pobaví, prosím, abyste jí odpustili její mladistvou nezralost.

 

 

Motto:

… válku vedli přibližně se stejným štěstím, v šestém roce se při jedné srážce stalo, že uprostřed boje se náhle den změnil v noc. Tuto změnu předpověděl Iónům Thales Milétský a stanovil ji právě na ten rok, ve kterém se tato změna i skutečně stala. Když Lýdové a Médové uviděli, že nastala noc místo dne, přestali bojovat a obě strany raději rychle uzavřely mír.

Hérodotos – Dějiny, I.Kniha

Bitva se odehrála 28.března roku 585 př.n.l.

Onoho dne leželi dva muži na slunné stráni, hleděli do údolí, kde se někde za kopečny vinul proud řeky Halys, opalovali svá svalnatá těla na jarním sluníčku a trávili tučný oběd. Ačkoliv by se z jejich poetického rozpoložení dalo očekávat, že si vyšli jen tak, jejich místo na této louce a pod tímto jarním sluníčkem mělo svůj naprosto konkrétní důvod. V údolí totiž ležela obrovská síla vojska médského krále Kyaxara a oni sami byli vojáky lýdského panovníka Allyata. A ne obyčejnými vojáky, jak se dalo usoudit z jejich zbroje, pohozené poblíž. Už jen z toho, že si dovolili zbroj odložit, muselo být každému zasvěcenému jasné, že jde o vysoké důstojníky. O tom svědčily ostatně i jejich přilby ozdobené pestrobarevnými koňskými ohony. Nazvěme je třeba Atys a Belas, což byla jména v té době používaná, neboť čas se  k jejich skutečným jménům zachoval macešsky a smyl je jako voda stopu v písku.

„Je to život na prd,“ kostatoval Atys a těžce vzdychl, protože mu tučná skopovina tlačila na bránici.

„No jo,“ souhlasil ospale Belas, který byl o jednu hodnost níže a tím pádem bylo jasné, že nesouhlasit nemohl.

„Ležíme tu už přes týden jako lazaři a ne se pohnout z místa,“ láteřil Atys.

„Ono se není moc kam hýbat,“ vyjádřil svou nespokojenost Belas. „Před námi jsou hordy těch médských divochů, okolo všude hory a za námi jenom Lýdie. Ustupovat před těmi divochy se přece nesluší.“

„Kdo mluví o ústupu?“ vzplanul Atys, z čehož bylo hned patrné, že se jedná o štábního důstojníka, kteří mohou o ústupu mluvit jen mezi sebou, nikoliv ale před mužstvem nižším. „Mělo by se na ty Médy vběhnout, zahnat je do řeky a hotovo.“

„Ty myslíš, že je porazíme?“ zeptal se Belase nejistě.

„No,“ znejistěl Atys, „asi sotva. Je jich strašně moc a vpadají hrozně divoce. Já je viděl. Vůbec při pochodu nedrží krok, jen si to představ! Na koni sedí jako opice. Ale zatraceně dobře střílejí. A nezapomeň, jak kdysi zatočili s Asyřany! A těch jsme se báli jako ohně.“

„To už je ale strašně dávno,“ namítl Belas. „To byli dědci a tatíci těch, co jsou tu teď.“

„Tak hrozně dávno to zase není,“ poučil ho Atys. „Oba jsme už byli na světě. Ale už pět roků nás tihle synkové slavných otců prohánějí, kde se dá. Jak říkám, ukáznění nejsou, ale bojovat umí.“

„Třeba proto neútočíme,“ mínil Belas. „Když jsou tak neukáznění, snadno se rozptýlí, začnou remcat, loupit a potom je zničíme. Třeba právě na to král spoléhá.“

„To je hloupost,“ odtušil Atys. „Náš král nespoléhá vůbec na nic. Vyhladovět ty pobudy nemůže, protože mají dobytka, že to nesní ani za rok. Voda jim teče hned za zadkem a co potřebují, to si ukradou. Jsou koneckonců na našem ne? Kdepak, na ty se nemělo nic vymýšlet, na ně se mělo vběhnout, prásk prásk a bylo by po všem. Kdepak ve válce přemýšlet, vždyť to je proti základním pravidlům.“

„Ale co kdybychom prohráli?“ obával se Belas.

„Tak bychom prohráli,“ odtušil Atys chladnokrevně. „Někdo prohrát musí. A my důstojníci máme dobré koně, abychom stačili utéct. Odnese to vždycky jenom mužstvo, to je staré pravidlo. Ale měli bychom to aspoň za sebou. Z toho ležení mi už ani nechutná a to jíme dobré skopové. Jak asi chutná mužstvu, které se cpe  čočkou a boby? Musí být nafouklí jako měchuřiny. Včera jsem raději ani nešel na kontrolu stráží. Mezi těmi prďochy ti nepomůže ani nejlepší voňavka.“

„Třeba vyhrajeme,“ projevil Belas naději.

„Jak jsi přišel na takovu myšlenku?“ užasl Atys. „Copak nevíš, jaká je ve vojsku nálada?“

„Dost špatná,“ připustil Belas. „Dezerce jsou na denním pořádku a když mluvíš o svaté povinnosti bránit vlast, každý se na tebe šklebí jako na debila a za zády se ti směje.“

„Právě,“ souhlasil jeho nadřízený. „A do toho dopuštění se náš ctěný král najednou rozhodne, že bitva bude zítra. Médové z toho budou radostí celí bez sebe, musí být už pěkně otrávení z toho, jak se denně staví na bojiště a my pořád nic.“

„Třeba už král nemá peníze,“ mínil Belas. „Ona to není legrace, být králem. Máš peníze, vojsko ti bojuje, nemáš peníze, vojsko jde domů. Dej pokoj, kde má ty peníze pořád shánět?“

„Kdepak,“ pravil tajnůstkářsky štábní důstojník Atys. „Ten má peněz, že bychom se tu mohli slunit až do zimy. Ale něco ti povím, jenom to musí zůstat nezi námi. Včera přijel z Milétu posel od hvězdáře Tháléta. Ten prý králi sdělil, že zítra je pro bitvu vhodný den. A vím, že práve Thálés krále celou dobu zdržoval od tažení a teď od bitvy, až jsme to dopracovali sem, kde jsme teď.“

„Tihle mudrci!“ vybuchl Belas. „Kdepak, já je nikdy neměl rád. Pořád to mudruje a žádná pořádná práce z nich nevypadne. Dáš mu přes hubu a on místo meče vytáhne zákoník. Tahle pakáž! Bozi vědí, co v těch hvězdách viděl, že má teď najednou tak naspěch poslat nás na smrt! Pokud se máme řídit radami hvězdářů, smrdí to vždycky průšvihem. O kolik krásných bitev jsme už přišli, protože náhodou zrovna lezl Merkur do Saturna nebo měl obětní beran nemocný žlučník? A kdo to vlastně je, ten Thálés?“

„Nějaký Řek z Milétu, co procestoval půl světa,“ informoval ho jeho přítel.

„To mne s ním nesmiřuje,“ pravil Belas ještě stále popuzeně. „Tihle Řeci jsou podivná čeládka. Pořád se hádají o věcech, o kterých by rozumného člověka ani nenapadlo přemýšlet, horují pro svobodu, šťourají do věcí, do kterých jim nic není a válka s nimi stojí vždycky na psí štěk.“

„Někteří říkají, že je Féničan,“ pokračoval Atys.

„To už zní zajímavěji,“ řekl Belas. „Féničané mají aspoň rozum v hlavě a bez placení nepohnou prstem. To se mi líbí, to mne s nimi spojuje. Zaplatí mi, jdu rozbíjet hlavy, nezaplatí, jdu domů. Co vlastně tenhle Féničan vybádal?“

„Nějaké matematické nesmysly o výpočtu obsahů trojúhelníků, kruhů a tak,“ řekl Atys. „A taky to, že základem světa je prý voda v různých skupenstvích.“

„Tak potom to není žádný Féničan,“ řekl naprosto přesvědčeně Belas. „Kdyby byl, tak by věděl, že základem světa vždycky byly, jsou a budou peníze. To je jediná a nejlepší pravda na světě. Já ti říkám, kamaráde,“ rozhoněný Belas se neovládl a dovolil si k nadřízenému důvěrnost, „že z téhle bitvy nic dobrého nekouká, když ji povedeme podle hvězd. Já tyhle mudrce nemůžu cítit.“

 

Druhého dne povolala nicméně i naše dva brachy trubka do boje, zařadili se tedy na svá místa a šli se srazit s obrovskou přesilou médských divochů, kteří při pohledu na seřazenou lýdskou armádu nemohli uvěřit svému štěstí. Už se viděli, jak rabují pohádkové poklady lýdského krále Allyata v Sardách, o kterých se vyprávěly legendy.

Bitva se vyvíjela podle očekávání. Lýdové ani na jednom úseku nezískali převahu, ustupovali, kde mohli, a jen jejich  silná jízda obnovovala stále praskající frontovou linii a za cenu velkých ztrát zaháněla stále dotěrnější Médy. Přesila nepřítele byla nesporná a tak když se přehouplo poledne, byly lýdské šiky na pokraji katastrofy a naši přátelé Atys a Belas zkoumali, kudy by se dostali  nejrychleji do bezpečí, až to celé praskne.

A tehdy to začalo.

Na vojsko, zpocené a žíznivé ze slunčeního úpalu, náhle padl chladivý stín. Vojáci pohlédli vzhůru a ruce se zbraněmi jim poklesly. Vřava bitvy utichla, Méd s Lýdem stáli vedle sebe s otevřenými ústy a sledovali, jak se kousek po kousku ztráci sluneční kotouč a na zem padá tma.

Panika vypukla prakticky současně v obou armádách. Obě se daly na útěk do tábora, vojáci se sráželi k zemi, šlapali po sobě, zraňovali se o odhozené zbraně. Někteří leželi v němé hrůze mezi mrtvými a nechávali se ušlapat. Slunce zmizelo docela, nad krajinou se rozmohlo hrůzostrašné ticho. I ptáci zmlkli, v chladivé tmě se obě vojska chvěla hrůzou ve svých táborech a prosila bohy obou národů, aby od nich neodvraceli tvář a pustili slunce zase na svobodu.

Bohové skutečně vyhověli prosbám vyslovovaným v obou jazycích, slunce se začalo kousek po kousku zase objevovat až nakonec zase zalilo krajinu svým hřejivým světlem.

Marně se však oba králové snažili postavit své vojáky zpět do šiků, nikoho by na bojiště nedostali ani párem volů. Všichni se chvěli hrůzou při představě, že půjdou-li do boje znovu, bohové jim slunce ukradou znovu a už navždy. Bojechtivým vládcům tedy nezbylo, než se sejít mezi padlými, jejichž počet je naprosto neuspokojoval a uzavřít mír pokud možno na věčné časy či aspoň do příští války.

A zatímco vládcové projednávali podmínky míru, seděli naši dva přátelé ve stanu a hodnotili situaci.

„Hrozné, co?“ mínil Belas. „Něco takového jsem v životě nezažil. Je ovšem pravda, že nás to zachránilo a že to přišlo na poslední chvíli.“

„To ano,“ souhlasil Atys. „Kdybych nevěděl, že ten prokletý Thálés zdržoval boj o celé měsíce až jej nechal spustit právě dnes, myslel bych si, že to byl zásah bohů. Takhle to spíš smrdí ďáblem.“

„Ty myslíš, že ten Řek nechal schovat slunce, aby nám umožnil se zachránit?“

„A ty máš jiné vysvětlení?“ zeptal se podrážděně Atys. „Buď je schoval nebo aspoň věděl, že k něčemu takovému dnes dojde. A pak, člověče, veď solidní válku, když ti do strategie kdekdo zasahuje. Ještě k tomu někdo, kdo možná v životě nedržel meč v ruce! Mohli jsme za sebou mít pěknou porážku a buď bychom byli mrtví nebo bychom mohli do konce života vyprávět, jak jsme to s Kyaxarem projeli. Ale teď? Copak o tomhle můžeš někomu povídat? Myslíš, že ti někdo uvěří? Člověče, vždyť já z toho budu mít do konce života nabourané spaní!“

„Marná sláva,“ ukončil debatu Belas. „Já ty mudrce nikdy neměl rád.“

 

Opravy dálnic

Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale mám pocit, že začínají (nabo zažívají svůj vrchol protože o začínání nemůže být řeč, otravují nám život celý rok) vždy se začátkem dovolených. Škola skončí, rodiče naloží školáky do aut a vyrazí za odpočinkem k moři nebo do hor. A tehdy se jim do cesty postaví oranžové kužely, svádějící dopravu na dálnici do jednoho pruhu a z dopravních značek se na ně šklebí chlap s lopatičkou a hromádkou hlíny. Copak cestáři nejezdí na dovolené? Nebylo by možné, kdyby nasadili k opravám někdy v březnu nebo dubnu, když roztaje sníh a povrch cest vyschne, do konce června by to zvládli (samozřejmě by museli správně odhadnout délku úseku, který by si troufali v daném časovém úseku opravit), pak si dali na dva měsíce volno a v září se zase dali do práce?

Možná by to možné bylo, ale naprosto to neodpovídá skutečnému životu. Možná cestáři milují vedro potencované roztopeným asfaltem, nebo možná je ten asfalt skutečně v červenci a srpnu řidčí a lépe se s ním pracuje. To nás ale zřejmě úplně neuspokojí.

Z dálnice D1 mají stejně všichni strach, i když se na ní zrovna nepracuje. Když jsem se dozvěděl, že se na dvou úsecích dálnice začne opravovat, vzal jsem to koncem května do Prahy raději přez Linec (moc jsem si tím nepomohl). Pak ale přišly povodně, zaplavily mi jižní únikovou cestu a tak jsem se chtě nechtě musel vydat domů přes Brno. Průjezd oněmi úseky oprav nebyl v neděli problematický, překvapilo mne ovšem, že tu byly jen ony kužely. Po pracovnících ani stopy (to mne nepřekvapilo, byla přece neděle), ale nenašel jsem stopy ani po jejich práci. To už mne překvapilo trošku víc.

Jak jsem se teď dočetl, ty stopy tam chybí dodnes. Je to docela chytrá taktika. Protože dálnice staví soukromé firmy přes veřejnou soutěž, vyhrává samozřejmě nabídnutá nejnižší cena (kvalita už dávno nikoho nezajímá, ruku na srdce, podle čeho vybíráte olej, šunku nebo vepřové plecko na oběd?). Takže nabídnou zcela nereálnou cenu na úrovni 60 procent potřebného a pak zahájí stavbu otevřením stavebního místa (tenhle termín se mi hrozně líbí, je v něm obsaženo všechno. Totiž že se sice už staví, ale vlastně ještě vůbec nestaví – je prostě otevřeno stavební místo pro pracovníky, aby tam začali pracovat až budou mít chuť a peníze a současně se uzavře pro veřejnost, která se musí plížit podél onoho pracovního místa v jednom pruhu). Když je stavební místo otevřeno, zjistí se, že cena je nereálná a začne se vyjednávat o nové. Samozřejmě vyšší. Firma už omezila provoz, obsadila stavební místo pro sebe, její případné odebrání by znamenalo natahovačky u soudu zřejmě s povinností placení penále pro zadavatele, tedy pro stát a tak má pro nové vyjednávání podstatně výhodnější pozici. Zuřící řidiči, stojící v zácpě okolo jejich kuželů jsou jejích rukojmími, protože jsou voliči oněch politiků, kteří zakázku zadali. A tak se nestaví a vyjednává a šoféry může trefit šlak. Zatím se do Prahy nechystám, čekám, jak vyjednávání dopadnou.

Jestli si ovšem někdo myslí, že to v Rakousku běží nějak výrazně jinak, pak se tedy mýlí. V principu je to jinak. Stavbou a opravami dálnic je trvale pověřena firma ASFINAG. Je to firma v podstatě státní, která hospodaří, jak už to státní firmy dělají, tedy deficitně a nikoho to neštve. Má několik miliard eur dluhu, ale protože je to oficiálně privátní podnik, tyto dluhy se nezapočítávají do státního dluhu Rakouské republiky, i když ta za ně samozřejmě ručí. (Takových skrytých dluhů například u železnic a dalších v podstatě státních firem jsou desítky miliard, nikdo si už ani netroufá ptát, kolik těch desítek to vlastně je). Hospodaří víceméně někdejším komunistickým způsobem, to znamená, že musí za každou cenu vyčerpat vyčleněné finanční prostředky pro daný rok. Jinak jim je vláda příští rok zkrátí. Vzpomínám si, jak jsme byli v mých mladých letech na stavbě železniční přeložky Chomutov Prunéřov jen proto, aby stavební podnik vyčerpal platový fond. Práci tam pro nás neměli žádnou, abychom nezmrzli, přehazovali jsme písek z jedné hromady na druhou a nakonec jsme ze stavby utekli. Plat nám přišel ale i tak, protože si naší nepřítomnosti na stavbě nikdo nevšiml. I Asfinag musí vyčerpat prostředky, čili musí v daném roce otevřít příslušný počet stavebních míst. Což znamená kužely na cestě a chybějící pracovníky a stopy jejich práce.

A pak přijde léto, přesněji 1. červenec a pracovníci Asfinagu se vyrojí jako včely. Objeví se nákladní auta, parní válce, bagry a začnou rozkopávat cestu, po níž se chcete vydat do Chorvatska, Itálie či jen do Salzkammergut. Aby ta cesta nebyla tak nudná!

Málokdo už asi ví, že dálnice v Evropě vymyslel Hitler jednak, aby snížil hrozivou nezaměstnanost v tehdejším Německu, jednak ale i ze strategických vojenských úvah – měly sloužit pto RYCHLÉ přesuny vojenských jednotek. O rychlosti se tedy na našich permanentně rozkopaných a ucpaných dálnicích mluvit nedá.

Do práce jezdím raději po obyčejné „bundesstrasse.“ Mám to do práce 32 kilometrů a zvládám to v rozmení 35  – 38 minut. Po dálnici je to 38 kilometrů a zvládám to to v rozmezí 30 – 90 minut. V léte spíše oněch devadesát. Takže se snažím dálnici vyhýbat, jak se jen dá. Ostatně úsek mezi Grazem a slovniskou hranicí byl původně postaven z betonu a teď je kus po kuse vyměňován za asfaltový povrch, takže na tomto úseku je pracoviště prakticky neustále. Za 10 měsíců, co pracuji ve Wagně jsem mohl projet celý úsek bez omezení 5 (slovy pět) pracovních dní!!! Práce jsou plánovány na několik let, takže čeští milovníci chorvatského moře budou rakouské cestáře proklínat ještě dlouho. Někdy mám pocit, že ty stavby jsou myšleny na rozpoutávání národních vášní. Češi nenávidí Rakušáky, že jim rozkopali dálnici, po níž chtějí k moři a Rakušáci nenávidí Čechy za to, že jim ucpávají onen jediný průjezný pruh, kterým se chtějí dostat do práce. A politici si mnou ruce protože nenávist, jak víme, přináší hlasy.

Nemám Asfinag rád, už proto, že mu musím platit dálniční nálepku, která je rok od roku dražší ( prý inflace). Ale musím s ním žít. Vybral jsem si to dobrovolně, takže nářek není na místě.

Takže jen pro mé čtenáře, kterých se to možná týká:

       TIP NA CESTU Z CHORVATSKA:

Pokud uslyšíte, že na Pyrrhnautoban, čili A9,  se zase někde kupí auta, je to určitě mezi výjezdy Schachenwald a Wundschuh – to je teď ono nejnovější stavební místo, které zřejmě zůstane i v budoucím roce (samovat se přece musí oba směry!)

Když budete přijíždět od Mariboru, sjeďte z dálnice u Wundschuh, pak se ale na výjezdu  dáte ne na západ do Wundschuh, ale na východ na Werndorf. U Kalsdorfu vjedete na bundesstrasse a dáte se po ní doleva. Projedete Kalsdorf a na kruhovém objezdu za vesnicí se dáte doleva, tedy směrem na letiště(je označené), na příštím kruhovém objezdu pak znovu směr na letiště, to znamená doprava. Projedete okolo grazského letiště (tam je taky kruhák) a kousek za ním je už dálnice , tam je opět kruhový objezd, protože kruhové objezdy jsou móda, vášeň stavbařů a perfektní příležitost vyčerpat přidělené finanční prostředky – Češi, jedoucí na Linec se na něm dají rovně k uzlu Graz West, Moraváci, směřující na Vídeň pak musí sjet trošku nelogicky doleva na Graz Ost , ale nevadí, ono vás to přivede na dálnici tak, že pojedete doprava tedy na Vídeň a domů.

Pokud byste to u Wundschuh nezvládli nebo vás zácpa překvapila až za tímto výjezdem, máte ještě pořád šanci vyhnout se nejhoršímu. Sjeďte z dálnice na výjezdu Kalsdorf a pak na prvním kruhovém objezdu směrem na letiště doleva. Až projedete  kolem letiště je už vše tak, jak jsem popsal v prvním odstavci.

U obou možností je jedná v podstatě o zkratku, ujedete méně kilometrů než když byste se dali po dálnici (zejména pak Moraváci směřující na Vídeň) a nebudete tam bezmocně stát.

Přeji příjemnou cestu a PEVNÉ NERVY!!!

Priapismus

                Je  to určitě hodně nepříjemná věc. Trvalá bolestivá erekce, při níž hrozí, že v se v penisu vytvoří trombóza, což může vést k nekróze a ztrátě tohoto tak vysoce ceněného a hlavně proklatě citlivého orgánu. Právě toto onemocnění bylo vždy zlým snem našeho pana oberarzta Feyerla. Neptejte se mne proč, na podobné otázky neodpovídá, ale má panickou hrůzu z viagry a kdo by mu ji podal, riskoval by zřejmě svůj život. A jak už boží žerty většinou bývají, musela se stát následující příhoda právě jemu.

Na naše oddělení se dostal poněkud exotický pacient. Dostal se k nám nepřímo, o to víc nám ale  dal zabrat. Jednalo se o továrníka ze státu Trinidad a Tobago, vyrábějícího kanálové poklopy. Nevěřil bych, že se s tímto artiklem dají vydělat milióny, ale dají se. Panu továrníkovi se dařilo tak dobře, že se vykrmil na nějakých 180 kilo. Byl původem Němec a tak se rozhodl vyjet si na výlet do Rakouska. Co čert něchtěl, zrovna do okresu Murau. Když pak vystoupil z auta, aby se pokochal pohledem na horskou krajinu, upadl celými svými sto osmdesáti kily, což nevydržela jeho stehenní kost. Dovezli ho tedy našim ortopédům a my zjistili, že kromě onoho zlomeného stehna má i srdeční slabost s vodou na plicích, prokouřené plíce, cukrovku, oslabenou funkci ledvin a řadu dalších neduhů. Po úspěšné operaci skončil tedy logicky na naší intenzivce.

Vzhledem na množství vody v plicích dostal Furosemid. Tedy látku, která tu vodu měla vyplavit – a on nemočil. Shodou okolností sloužil právě oberarzt Feyerl, asisistoval mu tehdy ještě mladý lékař Stibor. „Musíme mu dát močovou cévku,“ rozhodl oberarzt a své rozhodnutí hned delegoval na svého mladšího kolegu. Ten tedy poučil pacienta, co se s ním má stát, nazul si rukavice a uchopil jeho penis, aby do něj zavedl cévku. Penis byl sice poměrně malý, ale tvrdý a stál. Stibor znejistěl, pomyslel si, že není právě nejvhodnější chvíle, do takového penisu zavádět močovou cévku a rozhodl se počkat, až to pacienta přejde. Protože o hodinu později pacient ještě stále nemočil, došlo k druhému pokusu. Doktor Stibor uchopil penis a zjistil, že se na něm nic nezměnilo. Byl stále stejně tvrdý a stál. Doktora posedla panika a zavolal oberarzta.

„Franci, jemu stojí už víc než hodinu. Co mám dělat?“

Oberarzt Feyerl zesinal. „Priapismus!“ vyděsil se. „Ten chlap má priapismus.“

„Ale nemělo by ho to bolet? On žádné bolesti nemá.“

„Je cukrovkář,“ poučil mladého nezkušeného kolegu oberarzt. „Ten to vůbec necítí. Ale za chvíli mu zmodrá a odpadne. Musíme ho zachránit!“

„Ale jak?“

„Zavolej urologii, ať ti řeknou, co máme dělat.“

Urolog v Leobenu se rovněž vylekal. „Musíte mu do penisu vpíchnout adrenalin. Ale tlustou jehlou. A potom musíte tahat ty krevní sraženiny ven a promývat solným roztokem. A znova znova. Tak mu penis možná můžete ještě zachránit.“

Rada odborníka je nade vše. Stibor se převlékl tentokrát do sterilního a blížil se k pacientovi s velkou stříkačkou. Ten jej sledoval vyděšeným pohledem: „Co se mnou chcete proboha dělat?“

„Víte, vy máte priapismus,“ vysvětlil mu Stibor a protože pacient neměl ani tušení, o čem mluví, pokusil se mu to vysvětlit: „Máte trvalou erekci. A ta hrozí, že se vám v penisu vytvoří krevní sraženiny a následkem toho byste o něj mohl přijít. Proto vám do něj teď píchnu adrenalin a pokusím se ty sraženiny vypláchnout. Bude to možná trochu bolet, ale je to jediná cesta, jak vám váš pohlavní orgán zachránit.“

„Vy jste se zbláznil, člověče,“ vykřikl pacient. „Já tam mám voperovanou sklopnou protézu. Asi jsem ji zapomněl sklopit. Já ji na sex vždycky zdvihnu a potom zase sklopím. Takže jsem ji asi omylem zdvihl. Dejte tu stříkačku pryč!“

Kolega Stibor  užaslým pohledem sledoval, jak si pacient jediným pohybem dostal penis, stále stejně malý, ale tvrdý, do ležaté polohy a odložil stříkačku s adrenalínem na stolík.

Případ měl dohru. Druhý den ráno volal urolog z Leobenu. „Tak jak to dopadlo?“ chtěl vědět.

„To nebyl priapismus,“ odpověděl doktor Stibor. „To byla sklopná protéza, kterou pacient používá při sexu.“

Na druhé straně telefonu bylo ticho jen chvíli. „A nevíte, kde mu ji voperovali?“ zeptal se pak urolog.

„To nevím. Asi někde v Americe.“

„Tak se ho zeptejte. Já bych měl určitě pár zájemců.“

Poslední pomazání

Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk.

V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost dosti povážlivá, zejména pro auta ostatních pacientů i pana doktora osobně. V malé obci nezůstane nic utajeno a tak doktor Kellner věděl, že milý pan – říkejme mu Bauer – jezdí i na nákupy a do kostela a že jeho žena vždy při takové příležitosti běží k telefonu a varuje všechny známé a příbuzné, aby nevycházeli na ulici. Proto se snažil pan doktor pana Bauera přimět nekolik let k tomu, aby se vzdal řidičského průkazu a ježdění autem a nabízel mu, že mu tlak bude jezdit kontrolovat domů. Ale bylo to házení hrachu na skálu. Teprve, když pan Bauer dovršil  93. rok, oznámil doktorovi při jedné z kontrol. „Pane doktore, prodal jsem auto.“

„No, chválabohu,“ vydechl si lékař. „Konečně jste dostal rozum.“

„A koupil jsem si nové,“ pokračoval pan Bauer, který se i díky své nedoslýchavosti nenechal znejistit.

Nicméně o půl roku později byla u pana Bauera zjištěna rakovina plic. Vzhledem k tomu, že kouřil už více než sedmdesát let dvě krabičky cigaret denně, byl to od jeho imunitního systému stejně obdivuhodný výkon. Pana Bauera tato zpráva zlomila. Odešel domů, ulehl do postele a rozhodl se umřít. Marně mu žena nabízela něco k jídlu či k pití, ležel v posteli se zavřenýma očima a chřadl.  A pak si zažádal o kněze – chce poslední pomazání. Plačící žena zavolala pana faráře a ten slíbil přijít ještě ten den, protože to s panem Bauerem jde tak rychle z kopce, že nikdo neví, zda se dožije zítřka.

Během čekání na kněze přišli ovšem na návštěvu k umírajícímu dva kamarádi. Usedli k posteli a jeden z nich měl nepatřičnou otázku, zda by s nimi Bauer nezašel do hospody. Pacient jej obdařil opovržlivým pohledem a zeptal se ho, zda si nevšiml, že umírá a rozloučil se už se všemi radostmi i strastmi tohoto světa. A aby jej tedy milý přítel nechal v klidu umřít a zmizel. Jenže návštěva se nedala jen tak lehce odbýt.

„Jenže co tam budeme dělat?“ kontroval návštěvník. „Hans je v nemocnici a my nemáme třetího na mariáš. Tak jsme mysleli, že bys mohl…“

„Mariáš?“ zbystřil umírající. „To je něco jiného. Kamarády nemůžu nechat ve štychu. Ženo, dones mi oblečení.“

A tak když v podvečer dorazil pan farář v komži a  se všemi svěcenými olejíčky ke dveřím Bauerova domu, mastil už umírající v hospodě karty a na umírání a dokonce i na svou rakovinu docela zapomněl.