Month: June 2013

Kdo vlastně vládne v České republice?

Odstřel premiéra Nečase za sebou táhne vlny. Zřejmě takové, s jakými iniciátoři jeho pádu vůbec nepočítali. Možná ani počítat nemohli, situace je totiž zcela nová, v české demokracii nevyzkoušená a tedy nevypočitatelná. Že se prezident Zeman pokusí převzít moc do svých rukou, je v parlamentní demokracii překvapením. V České republice ale ani v Československé první republice se to nikdy nestalo a vlastně to ani nebylo možné. Prezidenti byli od Masaryka až po Klause voleni parlamentem, byli mu tedy poplatní a měli vlastně jen reprezentativní funkce. Skutečné boje o moc a o „rozdělení koryt“ se odehrávaly od roku 1918 vždy ve snemovně a hrad mohl jen přihlížet a eventuálně komentovat. Tak to dělával Tomáš Garrique Masaryk, tak to dělal i Václav Havel.

Zeman je první prezident zvolený přímo lidem a snaží se tak vytvořit novou legitimitu svého mocenského postavení. Zřejmě je to nechtěný efekt změny ústavy. Při poslední volbě Václava Klause (ale v menším i při druhé volbe Václava Havla) se děly věci, jež Českou republiku v celém světě dikreditovaly. Právě ony špinavé kšefty a dohody okolo druhé Klausovy volby byly podnětem, aby se změnil způsob volby prezidenta. V podstatě sice nebyl nový vládce hradu vybaven nějakými novými pravomocemi, má ale možnost opírat se o ústavu a její druhý článek, že „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Tak aspoň píse na svém blogu Jiří Payne. Má to hlavu a patu. Není podstatné, že Zemana volilo jen něco okolo tří milionů lidí z deseti milionů obyvatel. Ti, kdo se volby nezúčastnili, vzdali se sami a dobrovolně oné výše jmenované funkce zdroje státní moci a nemají do současného dění co mluvit. Ti, kdo volili Karla Schwarzenberga sice mají právo naříkat, jenže prohráli a demokracie se s poraženými nemazlí. V tom je stejně krutá jako diktatura. Jsou teď vydání samolibému alkoholikovi, jenž nezná hranice politického chování a a z něho se odvíjející zodpovědnost  a provolává v zahraničí „Alahu akbar“ jako by byl ve vesnické hospodě, aby pobavil osazenstvo u stolu.

Zeman využil příležitost a pokusil se převzít moc. Rusnokova vláda je jeho nástrojem, prezident ne nadarmo pokukuje tak rád do Moskvy a obdivuje tamější vládce. V Rusku je prezident opravdovým vládcem, když se to kdysi pokusil ruský parlament zpochybnit, nechal jej prezident Jelcin (jenž se ve světě proslavil stejně jako nás současný prezident svou láskou k alkoholu) rozstřílet. I v České republice je prezident podle ústavy vrchním velitelem branné moci, v podstatě by mu tedy v rozstřílení parlamentu nestálo nic v cestě. Rusnok a jeho figurky by se takovému řešení na odpor nepostavily, u obyvatelstva je pak parlament stejně krajně neoblíbený a má u lidí jen minimální důvěru. Proč tedy ne?

Tak daleko to zřejmě ale nedojde, na to jsme příliš ve středu Evropy a evropská politická kultura je přece jen jiná než ruská. Zeman ostatně ani nemá odvahu říci, že Rusnok a jeho vláda jsou vládou prezidentskou. Mluví o odbornících, je zřejmé, že v pozicích ministrů chce mít ale lidi ze své strany Zemanovců, kteří to při posledních volbách nezvládli do parlamentu.  Pokud budou v příštích měsících hodně vidět, mohli by to v příštích volbách napravit a stát se tak jazýčkem na vahách v budoucím parlamentu a z toho vydatně těžit (a Zeman s nimi – při troše štěstí by pak sociláním demokratům, o jejichž vítězství v příštích volbách nikdo nepochybuje mohl diktovat on a ne komunisté). Zřejmě až teď pochopila toto nebezpečí i sociální demokracie. Ta tancovala se Zemanem zamilované tanečky v představě spolupráce s „levicově orientovaným“ prezidentem po příštích volbách (zapomněla už na to, že ji Zeman od poslední prezidentské volby, kdy jej SocDem nechala stát v dešti nenávidí a že on na skutečné i zdánlivé křivdy nezapomíná?)a spekulovala jen o tom, zda vládnout v menšinové vládě a nechat se vydírat od komunistů jako tichých společníků, či přece jen zkusit slepit vládní koalici s někým, kdo by jejich politické představy víceméně akceptoval. Teď najednou procitli a pochopili, že Zeman hraje svou vlastní hru. Už jsou ochotni převzít moc a vládnout do řádných voleb, obávám se ale, že jim to nikdo nenabídne.

To nesmutnější na celé té hře je historka s Miroslavou Němcovou. Vlastně skutečně jediná osoba, jež by byla pro české obyvatele přijatelná, vlastně bylo překvapující, že vůbec někdo takový, jenž nemá s korupcí v naší společnosti nic společného, mohl být nalezen. A právě takový člověk, přijatelný pro lidi, nebyl přijatelný ani pro jediného politika.

Pro prezidenta Zemana proto, že mu otevřeně řekla, že pije a dělá zemi ostudu.

Pro Kalouska proto, že by mohla svou autoritou posílit postavení ODS a vzít voliče TOP9.

Pro Sociální demokracii, protože by mohla ukázat, že v ODS jsou přece jen ještě nezkorumpované politické síly, jež byl mohly oslovit zfrustrované pravicové voličstvo a nalákat je k volebním urnám.

Pro ODS samotnou, protože by nová premiérka mohla posílit svou pozici uvnitř strany a skutečně se pokusit ve straně uklidit a zlomit vaz místním kmotrům.

Její nevyjmenování je tedy vlastně důkazem, jak daleko se politika od „vůle lidu“ ve skutečnosti vzdálila.

Německý prezident Gauk Zemana napomenul a připomněl mu úkol lid spojovat a nerozdělovat. Prokázal tak, že české politické scéně nerozumí. Ta rada nepadla na úrodnou půdu a ani nemohla, vždyť ani Zemanův předchůdce se o nějaké smíření v obyvatelstvu nesnažil. V Čechách se rozhořel boj o moc. Boj s nejasným koncem, protože se odehrává na nové, ještě neprozkoumané půdě.

Ale jen tak na okraj pro ty, kdo měnili způsob volby prezidenta, aniž by domysleli možné důsledky. Dovedli si představit, co by s takovou příležitostí udělal Václav Klaus? Přeběhl jim aspoň teď mráz po zádech? Ostatně Klaus se o post prezidenta může ucházet za pět let znova! Myslím, že je o čem přemýšlet.

Srovnání dvou českých státností

Česká republika 1993 – 2003 a Československá republika 1918 – 1939

Jestli jsem dobře počítal, tak zhruba před měsícem, právě 19. května tohoto roku překonala samostatná Česká republika délkou své existence někdejší 1. Československou republiku (1.leden 1993 – 19. květen 2013 proti 28.říjen 1918 – 15.březen 1939). Dá se tedy už hovořit o jedné epoše a snad je tedy dovoleno i hodnotit a porovnávat. Pro mne je šokující poznatek, jak rychle ten čas utekl a jen zpětně člověk vidí, co všechno se za tu dobu, jež představuje zhruba jednu generaci, změnilo.

Zatímco na onu první republiku byli lidé hrdí, vzpomínali na ni jako na jakousi „Zlatou dobu“ mezi katastrofami (pamatuji si na moji babičku, ale i na jiné pamětníky, kteří na toto období dějin nedali dopustit), o současné České republice takhle mluvit asi nebudou. Otázka je proč.

Tento článek nemá ambice být kompletní nebo aspoň podrobnou věcnou analýzou, spíše se chce zabývat pocity, jež tyto státní útvary zanechávají u pamětníků.

Státy se prý udržují ideami, jimiž vznikly, pravil kdysi „President osvoboditel“ Tomáš Garrique Masaryk. Možná tu objevíme první problém. První republika vznikla z euforie osvobození z „jařma rakouského mocnářství“, Česká republika naproti tomu z frustrace, že se od ní oddělili tehdy nevypočitatelní Slováci. Frustrace ze „ztráty“ třetiny státu se táhla řadu let, zcela neodezněla ještě ani dnes. Stejně se ovšem dařilo i Rakousku po roce 1918. Nově vzniklá Rakouská republika se zmítala v krizích, ničila ji inflace, nezaměstnanost, korupce, pokusy o nastolení diktatur, nakonec se vybila v občanské válce a jejjí nekonečné trápení pak ukončila až anexe Hitlerem v roce 1938. Frustrace ze ztráty mimorakouských území se nový státeček pod Alpami nikdy nezbavil.

Tento motiv ovšem zřejmě  nebude rozhodující, nebude určitě jedinou příčinou, proč se vývoj v nové České republice ubíral zcela jinými cestami než tomu bylo u její předchůdkyně po první světové válce.

V roce 1918 se k moci v novém státě dostali lidé s dlouholetými zkušenostmi v rakouské politice a navíc lidé s víceméně neporušeným morálním profilem. Většina z nich měla za sebou roky v rakouském vězení nebo v emigraci, nicméně určovala českou politiku již desítky let před rokem 1918 (bez ohledu na to, že názory těchto politiků prodělaly za ta léta dymickou proměnu – Masaryk až do války Rakousko rušit nechtěl, ovšem jeho odsouzení k trestu smrti rakouskou justicí jej pořádně naštvalo a přimělo změnit názor). Osoby jako Masaryk, Švehla, Šrámek, Kramář, Rašín ale i Šmeral či Tusar měli za sebou v roce 1918 bohaté politické zkušenosti. Toto spektrum nové České republice chybělo. Po čtyřiceti letech komunismu vlastně jacíkoliv zkušení politici mimo komunistickou stranu chyběli. (Bylo to logické, mimo komunistickou stranu se politika nedělala a dělat nesměla a kdo měl politické ambice, nezbývalo mu nic jiného, než do strany vstoupit – část těchto lidí jako například Marian Čalfa se dala do služeb nového režimu, v nových podmínkách ale neobstála). Je sice pravda že Havel, Dienstbier a další také strávili řadu let v kriminálech, tím ale srovnání s českslovenskou reprezentací roku 1918 končí. Ani Havel ani Dienstbier, o to méně pak Klaus, Dlouhý či Zeman, byli zkušenými politiky, do správy státu vstupovali naprosto nepřipraveni a bylo to poznat. Zejména ODS ale i Sociální demokracie a další nově vzniklé strany trpěly tím, že do nich vstupovali zcela noví lidé bez politických zkušeností. Byli mezi nimi  sice i idealisté, v mnohem vyšším počtu ale hochštapleři, kteří vycítili šanci se obohatit či prostě „neměli nic lepšího na práci“. Tyhle „rychlokvašky“, jak je nazýval můj otec, pak usedly na místa, z nichž řídily nový stát.

Stejně nezralé jako oni politici bylo ale i obyvatelstvo. Jestliže Češi po roce 1918 měli mnohaleté zkušenosti s demokracií (již si museli krok za krokem vybojovat, protože všeobecné volební právo bylo zavedeno až v roce 1907) a chodili rádi volit, protože to považovali za privilegium a navíc se mohli opřít o politické strany a osobnosti, jež znali už z období před válkou, občané nové České republiky nevěděli dost dobře, co si s novou demokracií počít. Nebyli to jen Slováci, kteří volili populisty a tím dovedli Československo k pádu. Klaus se svou skupinou v ODS byli neméně populističtí, jen se uměli lépe chovat než Mečiar a jeho lidé a tak jejich populismus a agresivita nebily tak do očí. Vznik a zánik nových stran, které získávají ihned důvěru frustrovaného a zmateného voličstva jsou fenoménem, který první republika neznala (Věci veřejné, Top 09, na Slovensku Strana robotníkov nebo SOP,  atd.).

Hlavním problémem a bodem, v němž se tyto státní útvary lišily, byla a je jejich morálka. První ministr financí první republiky byl Alois Rašín. Jeho heslo „pracovat a šetřit“ se lišilo diametrálně od hesla prvního českého porevolučního ministra financí Václava Klause „neexistují špinavé peníze.“ Rašín velmi dobře věděl, že špinavé peníze existují a po válce jich bylo neskutečně mnoho (válka je vždy příležitostí pro mnohé přijít k „balíku“.) Rašín se soustředil na dvě věci, jež dlouhodobě vypadají jako nesmysl, tehdy ale zachránily zemi a odstartovaly ji ve správném směru. Zaprvé nedovolil inflaci. Všechny země po válce trpěly příšernou inflací, jsou známé německé poštovní známky v hodnotě 10 miliard marek a tuto problematiku popsal působivě Erich Maria Remarque v románu „Černý obelisk“. V Rakousku tomu nebylo jinak. Za sumu, za niž se dal v roce 1918 koupit dům ve Vídni, se v roce 1921 prodával bochník chleba. Rašín zavedl zlatý standart, což sice časem vedlo ke katastrofálnímu nedostatku oběživa (všechny státy si českoskovenské koruny držely v sejfech národních bank místo zlata – na to vzpomíná Dominik Tatarka ve své knížce Proutěná křesla), zabránilo to ale ekonomické nestabilitě v prvních letech existence státu. Rašínův nástupce v úřadě Karel Engliš Rašínovo opatření sice ihned po nástupu do úřadu zrušil, to však už měla republika nejhorší za sebou a její zdárný vývoj byl zajištěn.Druhým sice poněkud bláznivým, ale účinným nápadem bylo zřízení komise na prověřování majetku. Jejím úkolem bylo prověřit původ majetku všech občanů. Samozřejmě naprosto nesplnitelná úloha. Jenže morální dopad byl velký. I po první světové válce byla spousta podvodníků a mafiánů, kteří se obohatili válečnou ekonomikou a byli by rádi vstoupili jakožto kapitálem zaopatření žraloci do ekonomiky nové. Koneckonců to i udělali. Jenže – nesměli být vidět. Jestliže by si někdo stavěl honosný palác a jezdil v hříšně drahé limuzíně, mohl počítat s tím, že bude mít týden nato v domě členy oné komise, kteří se budou zajímat, kde na to vzal a buď mu zakroutí krkem nebo mu budou aspoň měsíce sedět v jeho domě, kontrolovat každý papírek a bránit mu v obchodech. Proto se zbohatlící spíše skrývali, veřejnost je neviděla a co oči nevidí, to srdce nebolí. Morálka netrpěla, heslo „pracovat a šetřit“ se rozšířilo a stalo se sloganem. Pokud se mu zloději a podvodníci smáli, činili tak potichu a tajně.

Česká republika se po roce 1993 zachovala zcela jinak. Vystavování získaného bohatství bylo chápáno jako výraz šikovnosti a podnikavosti.(Právě podnikavost byla preferována namísto pracovitosti – jestliže si někdo na začátku myslel, že je to totéž, musel brzy procitnout). Vládou to bylo podporováno – Klaus stejně jako Mečiar si přáli rychlý vznik bohaté podnikatelské vrstvy a bylo jim jedno, jak tato vrstva vznikne. Svým způsobem byla tato jejich snaha pochopitelná, oba nové vzniklé státy vstupovaly na kapitálový trh bez vlastního kapitálu a hrozil jim  laciný výprodej národního bohatství (což se nakonec i z velké části stalo). Rychle se ale člověk ke kapitálu nedostane poctivým způsobem a nepoctivec bude sotva ve stavu spravovat své nově získané bohatství podle morálních principů. Při privatizaci navrhovali američtí poradci zprivatizovat nejprve banky, pak vytvořit zákony pro malou a velkou privatizaci a poté krok za krokem a v přísných zákonných hranicích privatizovat. Vláda ministra Dlouhého se rozhodla pro pravý opak. Začalo se s víceméně divokou a neregulovanou privtizací, zákony se tvořily za pochodu a podle aktuální potřeby a banky byly privatizovány až zcela nakonec, až když rozdělily kredity ne podle bonity podnikatelským úmyslů, ale podle známostí (z cizího krev neteče a státní banka spravovala státní – tedy cizí – peníze) a byly tedy příslušně „vytunelovány“. Slovem tunelovat vstoupili Češi do světových dějin a obohatili světovou slovní zásobu po Čapkových „robotech“ a Baťových „galoších“ třetím slovem. Výsledky takového postupu byly horentní a cítíme je dodnes.

Oba státy měly na svém počátku v čele osoby s vysokým morálním kreditem, což je pro image a morálku nově vznikajícího státu velmi důležité. Jak Tomáš Garrique Masaryk tak Václav Havel byli lidé s vysokým morálním kreditem (odhlédnouc od jejich slabosti pro ženy, ale to už tak nějak ke skutečnému vládci patří, podívejme se například do Francie, kde patří milenky prezidentů prostě k místnímu foklóru), ale i se stejným očekáváním na politiky a obyvatelstvo. Oba byli spíše filosofové než politici, Masaryk měl ovšem v době nástupu na prezidentský stolec mnoholeté politické zkušenosti a věděl, že se filosofické ideály s každodenní realitou nesnášejí. Havel byl v této věci naprosto naivní. Snažil se proto své ideje o odzbrojení a vítězství lásky a pravdy v politice skutečně prosadit – a byl trpce zklamán. Funkce prezidenta byla jak v první republice tak i v nové České republice především reprezentativní, prezident měl a má poměrně velmi málo skutečných politických pravomocí. Traduje se, že když Masaryk jednou projevil obavu, kdo přijde na hrad po něm, uklidnil jej ministerský předseda Švehla slovy: „nemějte obavy, pane prezidente, my si už nějakou tu monstranci na hrad najdeme“. Švehla zemřel dva roky před Masarykovou abdikací a čtyři roky před jeho smrtí a ukázalo se, že neměl tak docela pravdu. Paralelně k první republice i v nové republice české nastoupil totiž po prvním prezidentovi – idealistovi, politik byrokrat, vyrostlý z ministerských kanceláří. Po Masarykovi to byl Beneš, po Havlovi Klaus. Stejně jako po nepochybné volbě Masaryka prezidentem se muselo o jeho nástupci dlouho a ne právě důstojne handlovat, měla obdobný průběh i volba Václava Klause, která byla v německém tisku označena jako „kuhhandel“, čili obchod s krávami – za ústupky a přijetí komunistů do politické společnosti se mohl stát Klaus Havlovým nástupcem. Jak jeho tak Benešův morální kredit nebyl zdaleka tak vysoký jako jejich předchůdců, zatímco Beneš ale takticky zůstával ve stínu svého velikána a učitele a těžil nadále z jeho popularity, Klaus vyhledával se svým předchůdcem konfrontaci a snažil se dokázat, že jeho politické ideály byly pochybené. Toto narušení kontinuity v morálních hodnotách hlásaných hlavou státu nemohlo nemít odezvu v obyvatelstvu. Vznikl tak pocit, že všichni jsou lháří, že si není z čeho vybrat a zavládla tzv „blbá nálada“.  Ta vládne ostatně dodnes a Miloš Zeman rozhodně není osobností, jež by to dokázala změnit.

Politická scéna první repupbliky byla mnohem roztříštěnější a komplikovanější než ta dnešní. Do prvního voleného parlamentu v roce 1920 se dostali poslanci celkem 16!!! stran, v roce 1935 při posledních demokratických volbách to bylo pořád ještě 14 stran. Přitom velkou sílu měly strany tzv. destruktivní, jež se nebyly ochotny podílet na budování státu ale mnohem spíše se jej snažily destruovat.  Ve volbách 1925 skončila komunistická strana na druhém místě a získala 41 ze 300 mandátů.  Hlinkova ľudová strana slovenských autonomistů získala 23, německé strany toužící po autonomii převážně německy hovořících oblastí a bojkotující pozitivní politiku  získaly dohromady 47 mandátů. Čili 111 mandátů se dalo hned odečíst, ty byly pro praktickou politiku nepoužitelné. Do roku 1935 se situace příliš nezlepšila, na druhém místě tu skončila sudetoněmecká a na čtvrtém komunistická strana, Autonomisté se propadli sice až na 7 místo, dohromady byl ale počet „nepoužitelných“ mandátů prakticky po celou dobu konstantní. Přesto se dařilo tvořit koalice, jež byly schopny vládnout a měly u obyvatelstva autoritu. Jak těžké tvoření koalic bylo, demonstruje nejlépe fakt, že vítěz voleb, jímž bývala s výjimkou prvních voleb vždy strana agrární, nezískala nikdy víc než 15 procent hlasů. Jenže první republika měla štěstí na lidi, jež se pro blaho věci byli ochotni dohodnout. Takzvaná „Pětka“ skládající se z vůdců pěti největších demokratických stran, dala vždy dohromady vládu schopnou (skoro vždycky) jakž takž přežít a dohody pánů Rudolfa Bechyněho (sociální demokracie) Aloise Rašína (národní demokracie) Jana Šrámka (lidovci) Atonína Švehly (agrárníci) a Jiřího Stříbrného (národní socialisté) byly poslanci v parlamentu často se skřípáním zubů akceptovány a odhlasovány – protože šlo skutečně o každý hlas.

Nová Česká republika tento problém díky zavedené pětiprocentní hranici neměla. Část mandátů sice blokovali nepoužitelní komunisté a určitý čas i Sládkovci, ale v podstatě bylo vládnutí možné i v dvou,ev. Trojkoalicích. Mělo to být snadnější, ale nebylo. Novým politikům nešlo totiž o blaho věci, ale o osobní zájmy a obohacení. Legendární „Opoziční smlouva“, věc nemající v dějinách obdobu, dovolila rozdělení země mezi lokální vládce z obou „velkých“ stran Sociální demokracie a ODS a zavedla do politiky korupci jako naprosto určující prostředek.

Ne že by korupce nebyla i za první republiky (pamatujete na úsměvný film „Anděl s ďáblem v těle“ s Mariánem Labudou jakožto zkorumpovaným agrárním poslancem?) ale nebyla vidět. To je rozhodující, protože jakmile lidé zjistí, že politikové kradou, reagují všude na světě stejně a z jejich pohledu naprosto logicky – přestanou platit daně. A to je cesta do pekel v každém politickém systému. Česká republika se momentálně nachází podle Transparency international na 54 místě za Brunejí a Malajsií, ale těsně před Tureckem, což není rozhodně lichotivé. (Pro srovnání Poláci jsou na 41 místě, Maďaři na 49). Samozřejmě to měli politici v první polovině dvacátého století, kdy byl ještě „objevitelský žurnalismus“ v plenkách, snazší. Neexistoval internet a tím pádem byli mnohem méně kontrolovatelní. Díky neexistenci internetu nebylo ovšem zase možné převést ukradené peníze během několika sekund do zahraniční banky. To vše jsou faktory moderní, jež ulehčují práci dnešním zlodějům,  na druhé straně jsou ti dnešní mnohem snáze objevitelní a to samo může vrhat křivé světlo na součastnost a idealizovat minulost. Porovnávání tedy není a anni nemůže být objektivní. Přesto si dovolím tvrdit, že korupce byla za první republiky menší a méně bolestivá než ta dnešní, nebo lépe řečeno – na rozdíl ode dneška nebyla normou a měla mnohem menší negativní dopad na hospodářský vývoj.

Co se týká ekonomiky, musíme si objektivně přiznat, že první republika měla mnohem lepší podmínky než Česká republika současná. České země (samozřejmě i s Moravou a Slezskem) tvořily zhruba 10 procent území Rakouské říše, koncentrovaly se zde ale dvě třetiny průmyslové výroby někdejšího Rakouska. To byl jednoznačně pozitivní faktor. Průmyslová výroba byla ale pohříchu koncentrována především v německy hovořících oblastech – to mělo svůj důvod v dlouholeté ochraně, kterou čeští Němci ve Vídni požívali ale i v jejich podnikatelské šikovnosti. „Hlavním městem“ německy hovořících Čech byl pak Liberec (Reichenberg), jenž už jen svou radnicí chtěl dokázat, že je svébytný a bez Prahy jako hlavního města se klidně obejde. Jenže právě hospodářská soutěž mezi Němci a Čechy byla pro zemi požehnáním. Jestliže tato rivalita na politické úrovni skřípala a brzdila, v oblasti hospodářské představovala naopak tu správnou energii pro vývoj. Češi se snažili ze všech sil Němcům vyrovnat, či je dokonce překonat. Klasickým příběhem jsou budějovické pivovary. Jestliže v (převážně německých) Českých Budějovicích existovala po celá staletí Bürgerbrauerei, založili Češi jako konkurenčnní akciovou společnost český pivovar Budvar – a zahnali německý pivovar do defenzívy a téměř do zapomenutí. Podobně to fungovalo ale ve vícero městech a hospodářská soutěž říznutá zdravým patriotismem způsobila, že byla česká (pardon československá) ekonomika po Německu druhou nejsilnější v Evropě. Čeští podnikatelé jako Baťa, Laurin a Klement nebo Škoda, dobývali svět.

Nová Česká republika měla mnohem svízelnější start. Plánovaná socialistická ekonomika sice ještě  jakž takž fungovala (skoro nejlépe ze socialistických zemí a zejména na Slovensku vedly centrálně řízené investice k mohutnému rozvoji jinak průmyslově zaostalé země), strojový park, know how atd. byly ale daleko za tehdejšími mezinárodními standarty a činily naše výrobky těžko konkurenceschopnými. Nedostatečné ohodnocování „mozků“ vedlo k jejich úniku do zahraničí nebo je aspoň natolik demotivovalo, že například automobilka Škoda nebyla schopna přivést na trh prakticky dvacet let žádný skutečně nový model. To je v automobilovém průmyslu naprostá sebevražda. Pokus s Favoritem dopadl katastrofálně a tak by se naše největší automobilka vlastně bez know how od Volkswagenu ani nemohla zachránit. To byl ale jen jeden z mnoha příkladů vstupu cizího kapitálu na náš trh, minimálně v tomto případě pozitivní. Jinak ovšem existoval jeden mnohem bolestivější problém – neexistence domácího kapitálu v době ekonomické celosvětové liberalizace a globalizace, jež začala bohužel v pro nás té nejnevýhodnější době – v roce 1991. A bohužel se za kormidlo české ekonomiky posadil muž, jenž tuto liberalizaci a globalizaci bezvýhradně zbožňoval a zbožňuje dodnes. Nemohlo to tedy dopadnout jinak, než rozprodejem průmyslu do zahraničí, často s fatálními následky, jako například u našich cukrovarů či tabákového průmyslu. Pokus s kupónovou privatizací byl možná dobře myšlen – mohl vést k rozptýlení akcií jako například ve Slovinsku, čímž by se naše podniky staly pro opravdové podvodníky málo zajímavé – dopadl ale díky založení privatizačních fondů katastrofálně – rozkradením státního majetku (viz příklad nejkřiklavější – Harvardské fondy pana Koženého). Jednoznačně dalším negativním prvkem bylo, že právě v devadesátých letech začal nelítostně soupeřit finanční trh s trhem zbožním. Soupeřil s ním vždy, ale dokud existovala pravidla, byl držen na uzdě. Odstraněním těchto pravidel hry panem Reaganem a paní Tchatcherovou získal finanční trh všechny myslitelné výhody a začal trh zbožní vytlačovat. Takzvané „finanční skupiny“ nashromáždily skutečně obrovský kapitál, počítaly ale miliardy na kontech a ne počet vyrobených párů obuvi, jako to dělal Tomáš Baťa. Výroba přestala být zajímavá, na burzách se daly peníze „vydělat“ rychleji. Takže i  ti nejbohatší Češi neinvestovali do výroby, ale „točili“ peníze na peněžních trzích. Až to všechno v roce 2008 prasklo a evropská ekonomika se z toho nemůže vzpamatovat dodnes. Otázka je, zda si „investoři“ uvědomí, že cesta k oživení vede jen přes obnovu výroby, ne přes vymýšlení nových podnětů pro akciové obchody, jako je například soukromé důchodové pojištění.

Naopak pozitivním prvkem byla ekonomická vazba české ekonomiky na Německo. Jestliže se první republika snažila Německu vyhýbat – staré animozity tu byly a zůstávaly – a hledala spojence a odbyt pro své výrobky v zemích vzdálenějších, nová Česká republika se pragmaticky začlenila do německého ekonomického prostoru. To, společně s určitým patriotismem Čechů při konzumaci zboží (Češi pijí – chválabohu – české pivo, jedí české jogurty a české uzenářské výrobky a jezdí českými škodovkami), ekonomiku udrželo nad vodou i přes naprosto naivní politické (ne)intervence, jež nejbolestivěji pocítili například zemědělci. Jen poznámka pro pana Klause – nikde na světě není zemědělství schopné konkurovat průmyslu, ne to finančním trhům a ponechat je napospas „volné soutěži“ znamená logicky jeho zánik. Peníze se pak jíst nedají  a navíc se nestarají o vzhled krajiny. Podívá-li se někdo dnes na hospodářskou mapu Evropy, pak je zřejmé, že nejstabilnější situace vzdor současné krizi je v zemích, jež jsou bezprostředně navázány na německý hospodářský prostor (vedle Česka i Rakousko, Dánsko či Holandsko).

Dá se tedy říci, že ekonomika za první republiky prosperovala díky tehdejšímu politickému vedení, ekonomika současné české republiky se drží nad vodou i navzdory své politické reprezentaci.

Je těžké srovnávat státy, jež jsou od sebe odděleny desetiletími, za nichž se zcela změnila tvář světa, globální podmínky v politice, ekonomice i sdělovacích prostředcích. Nicméně co se týká nálady obyvatelstva, vychází nová Česká republika ze soutěže se svou předchůdkyní jednoznačně jako ten poražený. Snad by se proti tomu dalo něco dělat. Jenže jak vykořenit korupci, jež se stala normou, jak přimět podnikatele, aby zainvestovali do výroby v zemi a dali tak lidem práci, i kdyby se tím měl o něco snížit jejich okamžitý soukromý „zisk“? K tomu všemu by bylo třeba morálky. Morálka, jak říká český ekonom Tomáš Sedláček, byla po tisíciletí součástí ekonomiky a garantem jejího pozitivního vývoje. Tzv. „main stream“ ekonomové ji zredukovali na matematiku. Morálka se vytratila napřed z ekonomiky, poté i z politického a nakonec i ze soukromého života. Jenže bez morálky je celá lidská společnost „společností s ručením velmi omezeným“. V dlouhodobém horizontu nemůže obstát. Dokud ale lidé, vedoucí náš stát, myslí jen na dnešek a zítřek je nezajímá, nemůže se na současné situaci nic podstatného změnit. Nezbývá než doufat, že je k tomu další vývoj, ale především lidé – přinutí.

Na rozdíl od první republiky, jež na svou eistenci dostala pouhých neuvěřitelně krátkých dvacet let, má dnešní stát zajištěnou delší existenci. A tím i šanci, leccos napravit.

Konečně obrození?

Vlastně jsem se právě chystal sednout k počítači a začít psát článek, jímž jsem chtěl porovnávat současnou českou republiku s takzvanou „první republikou“ mezi roky 1918 a 1939. Pokud jsem správně počítal – omyl o několik dní nevylučuji – bylo to právě 18 května tohoto roku, kdy samostatná Česká republika překonala v době trvání onu republiku první (28.října 1918 až 15.března 1939 – proti 1.1.1993 až 18.5.2013). Jenže jsem si pustil zprávy a přede mnou byly – v rakouské státní televizi – Hradčany. Nechal jsem tedy počítač počítačem a zesílil zvuk televizoru. V Praze se něco děje, říkal komentátor a já si vydechl „konečně!“

Pak se hodně hovořilo o tom, že vlastně nikdo neví, co se děje a já jsem pochopil, že jsem na tom stejně. Čím víc informací jsem měl, tím víc jsem začínal pochybovat, že se jedná skutečně o onen velký úder proti korupci v České republice, o pokus vyčistit onen Augiášův chlív, jenž smrdí už až k nebi.

Symboly korupce Janoušek a Rittig chodí dále po svobodě, zatčení jsou lidé, jejichž postavení bylo všeobecně známé a obvinění, jež se zatím objevila, se nezdají být schopny zastavit kauzy jako předražené dálnice či lístky do pražského metra tištěné někde na Seychelách. Že byl útok veden přímo proti premiérovi Nečasovi (nebo řekněme nepřímo likvidací ženy jeho srdce a jeho pravé ruky Nagyové), o tom není třeba pochybovat. Vlastně by se člověk měl zamyslet, zda to není jen odpověď na jeho otevřenou snahu blokovat činnost policie a prokuratury při vyšetřování organizované kriminality v kauzách Pospíšil, Lessy a Bradáčová. Bylo to v srpnu minulého roku, tedy právě před deseti měsíci.

Tehdy dal všem najevo, že vyšetřování korupce ve státě prostě nedovolí, že to bude možné jen přes jeho mrtvolu (rozuměj politickou mrtvolu). Zajímalo by mne, jak dlouho trvá takové vyšetřování, jež mělo své vyvrcholení v onom dramatickém zatýkání před dvěma dny. Určitě nejméně půl roku. Jak dlouho trvá, než se člověk k něčemu takovému vůbec rozhodne? Určitě to nejde den ze dne. Nebudu zřejmě tedy daleko pravdy, že právě tehdy v srpnu 2012 se někteří lidé rozhodli, že to tak nenechají. Skandální odvolání ministra Pospíšila a poté likvidace policejního ředitele Lesyho muselo pohnout řadě policistů žlučí. Obstrukce se jmenování prokurátorky Bradáčové zase rozpálily  do běla nejednoho prokurátora. Nečasova neskrývaná snaha ovlivňovat politicky obě tyto složky, jež se mají starat o potírání zločinu a mají být proto výsostně NEPOLITICKÉ! musela být pro hodně tam působících lidí nestravitelná.

Nezdá se tedy, že by současnný zátah dokázal rozbourat systém pašalíků, který zavedla někdejší opoziční smlouva (pod níž je podpis současného pana prezidenta). Místním pašům se daří nadále dobře a jsou „za vodou“. Budou ale v bezpečí, pokud Nečas a s ním ODS padnou? Pokud navíc padnou takovýmto způsobem?

V podstatě má zase jednou pravdu kníže Schwarzenberg. Nechci vypadat, jako jeho nekritický podporovatel, ale taktika vyčkat je zřejmě v dané situaci opravdu ta nejlepší, aby si člověk nespálil prsty. Jde skutečně o osud demokracie. Buď se teď skutečně dokáže, že policie a prokuratura dokáže jednat natolik politicky nezávisle, že se nezastaví (a tak je to správné) ani před lidmi nejvyššími. Pak to bude její vítězství. Anebo se ukáže, že se policie a prokuratura nechala najmout na politický útok na premiéra (nebo se rozhodla s ním zatočit sama z vlastního uvážení) a pak je demokracie v nejvyšším ohrožení.

Schwarzenberg si tedy nechal otevřené dveře na obě strany, aby se přidal – podle metody jiného Karla – otce vlasti Karla IV – k vítězi. Karel Lucemburský to touto taktikou dotáhl až na císaře. Kolik z toho vytěží kníže Karel, to je otázka. Každopádně se rozzuřil politický boj nevídaných rozměrů, vlny jdou do nevídaných výšek a voda se díky tomu kalí. Co vyplave, tím se nechám rád překvapit. Doufejme, že to bude opravdu velká rybaa ne jen pár mřenek.

Mimochodem nechat od vojenské rozvědky sledovat manželku milence, který se s ní hodlá rozvést, je hloupost nesmírná. Samozřejmě, jak jinak se dostat k informacím, aby se při rozvodovém řízení dala manželka dostat pod tlak? Jenže nad takovou metodou se musí obrátit žaludek i nejotrlejšímu policajtovi.

Samozřejmě je to teď poněkud trapné, když týden poté, co Nečas oznámil rozchod s manželkou, sedí teď jeho žena jeho srdce ve vyšetřovací vazbě a čelí obvinění ze zneužití funkce veřejného činitele. Přesto se nějak nedovedu přinutit k tomu, aby mi premiéra bylo líto. Jestli je lump, slaboch nebo prostě jen bezcharakterní politik, to bude právě otázka, kterou byde třeba zodpovědět, aby se kníže Karel mohl rozhodnout, kam se pohnout, nebo lépe řečeno, zda se pohnout.

Dovolím si odhadnout, že se současně o „velký třesk“ nejedná. Ale možná – a to je moje naděje – se vytvoří půda, aby k němu mohlo dojít. Pokud se tedy jedná o vítězství a ne o porážku demokracie. Ale na to si budeme muset ještě počkat, doufejme, že ne příliš dlouho.

Že by ovšem premiér Nečas, jehož důvěrou v paní Nagyovou neotřáslo ani její zatčení, měl zmizet z politiky, o tom ale asi není třeba pochybovat. A nepochybují o tom ani zahraniční komentátoři. Ačkoliv ještě nevědí, jakým směrem se česká politika vydá. Jedno ale kterým, v jejím čele by měl stát už někdo jiný než člověk, jenž dokáže zpackat nejen manželství, milenecký vztah,  ale i rozvod.

Poslušný pacient

Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní” a ne lidský žaludek, aby je pacient dokázal strávit. Ostatně je v lidské povaze, že i ten nejadherentnější pacient (fuj! takové slovo) jednou bude chtít vyzkoušet, zda se lékař přece jen nemýlil a až se mu bude dařit líp, pokusí se léčbu vysadit nebo aspoň pozměnit. Ale s tím musíme žít.

U mne je situace složitější, protože další překážkou v mé komunikaci s pacientem je místní dialekt. Jestliže jsem si stěžoval na rakouský hornoštýrský dialekt z okolí Murau, neměl jsem ještě tušení, co skutečně nesrozumitelný dialekt znamená a mým někdejším pacientům se tímto omlouvám. Teď jsem ve Štýrsku jižním a až teď to začalo být opravdu napínavé.

Vizita probíhá zhruba takto. Jdu se sestrou Bernadette na pokoj k pacientům. Prvního se zeptám: “Jak se daří?” a on odpoví: “Éh bla bla hrr, der bra.” MInimálně tak to slyším já. Požádám sestru Bernadette o překlad a ona odpoví “Prý dobře.” Jsem uklidněn a vysvětlím pacientovi spisovnou němčinou  jeho diagnózu a naše úmysly co se dalších vyšetření a léčby týká. Podívá se na mne a řekne: “Ééééh?” Nato praví sestřička Bernadette: “On vám rozuměl, pojďme dál.”

Pokud jste viděli film “Ztraceno v překladu” s Billem Murraym v hlavní roli, tak si dovedete lépe představit , jak mi je.

Je logické, že za těchto okolností nemůžu adherenci mých pacientů skutečně účinně přezkoušet.

Jsou však i výjimky. Existují  pacienti, jež skutečně přesně plní pokyny lékaře. Nevěříte? Tak si poslechněte tento příběh.

Je to už pár let, když jsem měl jednu mladou pacientku, bylo jí právě osmnáct let. Měla myokarditídu, tedy zánět srdečního svalu, dosti vážná diagnóza, jež může skončit i špatně. U mé pacientky špatně naštěstí neskončila, zánět se zastavil a srdce se nakonec zotavilo. Byla to moc krásná dívka, vysoká, krásně urostlá, moc hezká i v obličeji, prostě musím přiznat, že jsem se na pravidelné kontroly jejího srdce docela těšil.

Pak ale přišla s přáním, abych jí povolil sport. Hrávala basketbal, měla začít soutěž, v níž hrála a ona se už cítila natolik v pořádku, že si troufala začít s tréninkem. Já jsem si až tak jistý nebyl. Rozhodl jsem se přezkoušet výkonnost jejího srdce dvacetičtyřhodinovým EKG. Vyšetření, při němž se pacientovi zavěsí na třech elektrodách krabička, jež snímá po celý den jeho srdeční aktivitu. První takový přístroj, jež vymyslel pan Holter (po němž se toto vyšetření někdy nazývá) vážil 50 kilo a byl myšlen jen pro výkonostní sportovce. Dnes má deset deka, přesto ale visí na člověku kábly a na krabičku se musí dávat pozor – sprchovat  se je například zakázáno.

Zavěsil jsem tedy mé krásné mladé dámě tento přístroj a dal jsem jí pokyny, aby dělala všechno tak, jako obvykle, že nemá nijak měnit svůj denní rytmus, protože chci vidět, jak její srdce reaguje na běžné zátěžové situace.

Druhý den přinesla přístroj a protože ještě nevlastnila řidičský průkaz, přivezl ji otec. Když jsem EKG vyhodnocoval, byl jsem spokojen až do půl jedné v noci. V ten čas došlo u mé pacientky náhle k prudkému výstupu srdeční frekvence na 150 za minutu. Tento dramatický vzestup trval asi deset minut, poté se srdce pomalu uklidnilo a zbytek noci už tlouklo zase v normálním tempu kolem 60 za minutu.

Vyšel jsem z ambulance a chtěl jsem tento problém objasnit. Vlastně jsem měl vzít pacientku do ambulance, ale skutečně mne nenapadlo, že bych mohl způsobit problém a tak jsem přítomnost jejího otce akceptoval.

„Prosím vás,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci? Dívala jste se na nějaký horror nebo co?“

V tom okamžiku zbystřil její otec, podíval se na ni vražedným pohledem a vykřikl: „Tos byla venku!“

A ubohé děvče v následující sekundě zrudlo až zbordovělo. Vzápětí jsem já zbledl úžasem. Skutečně mne nenapadlo, že moje pacientka bude tak doslovně plnit  moje pokyny a přes ony kábly přilepené na jejím opravu krásném poprsí bude dělat opravdu VŠECHNO jako obvykle. Ale je naprosto přirozené, že si chtěla vyzkoušet VŠECHNY BĚŽNÉ ZÁTĚŽOVÉ SITUACE, ne?

Byla a je pro mne důkazem důkazem, že skutečně existuje to, co nazýváme poslušným pacientem, její compliance byla opravdu obdivuhodná.