Month: May 2013

Otorhinolaryngologie

Pod tímto tajuplným a jazyk lámajícím názvem se skrývá krční, nosní a ušní lékařství, tedy obor zabývající se částmi těla, které jinak nikoho nezajímají. Pracují tam obvykle lékaři, kteří chtěli či chtějí být chirurgy, nemají ale dost ostré lokty k tomu, aby se prorvali k operačnímu stolu a sázeli pacientům nové kyčle, či z nich vybírali žlučníky a žaludky. Krční, nosní a ušní je malý obor a chirurg, jenž netouží po slávě, se v něm dostatečně vyřádí, ať už při vybírání mandlí, či korekturách nosní přepážky. V oboru tedy pracují někdy poněkud obskurní typy (toho není ušetřen v principu ale žádný medicínský obor). Měli jsme na fakultě asistenta Tesaříka. Znám byl tím, že chodil zásadně bez ponožek a zastával teorii, že pokud bude v noční službě probuzen a poté promluví, už znova neusne. Když tedy v noci dorazil k pacientovi, ukázal jen rukama složenýma v podobě otevřené škeble, že má otevřít ústa. Pak nahlédl dovnitř, vytáhl rybí kost nebo v případě hnisavé angíny ukázal sestřičce na prstech, kolik penicilínu má píchnout. Pacienti byli tak kosnternováni, že si nikdo na mlčenlivého doktora nestěžoval.

Já jsem poznal tento obor na fakultě spíše z jeho vědecké stránky. V Olomouci na fakultě získali totiž helioneonový laser a zkoumali jeho působení na hojení ran. Zkoumali jsme jeho účinek na králičím uchu. Totiž do obou uší králíka jsme udělali malý řez skalpelem, pak jsme jednu stranu denně ozařovali laserem. Po několika týdnech pak byl králíkům odebrán vzorek a zkoumán pod mikroskopem, jak pokročilo hojení. Hlavním problémem bylo najít prakticiý modus provedení pokusu. Jakmile  jsme totiž začali králíkovi ozařovat ucho a on ucítil teplo, začal močit. Protože pokusy probíhaly v ambulanci, kde byl laser instalován, a kde byli jinak ošetřováni normání pacienti, znamenalo to po každém pokusu poutírat podlahu a lehátko. Protože králíků nebylo málo, dostali jsme se díky tomuto fenoménu na hranici proveditelnosti pokusu. Pak jsme ale přišli na to, že když je králík ozařován hned ráno, kdy se právě v rámci ranní toalety vyčural, podobný problém nehrozí. Na druhé straně byly ovšem právě ranní hodiny v ambulanci často využívány na ozařování pacientů. Když jednoho krásného dne vrazil na ambulanci docent Hubáček s mladou pacientkou po vybrání mandlí, vzal mi z ruky sondu, na níž se lepilo několik králičích chlupů a strčil ji dívce nekompromisně do krku, pouvažoval jsem, zda dělám skutečně něco dobrého a užitečného.

Krční, ušní, nosní je, jak už jsem řekl, malý obor a pracuje tím pádem i s malými čísly, téměř výhradně s milimetry. Měli jsme na studiích kolegyni, jež chodila na praktika vždy velmi dobře připravena, nicméně jí to příliš nemyslelo. Tento deficit kompenzovala pracovitostí a ta stačilo k tomu, aby studium medicíny úspěšně dokončila. Tak padla jednou na praktiku otázka, jak dlouhý je zevní zvukovod. Okamžitě vztyčila ruku, protože se na praktika, jak už jsem řekl, patřičně teoreticky připravila. Když byla vyvolána, oznámila, že je to třicet centimetrů (zaměnila centimetry za milimetry, tato maličkost jí při učení nazpaměť prostě unikla). Asistent Tesařík zůstal mírně konsternován a pak ji upozornil na fakt, že hlava nemá v příčném průměru takovou velikost a že by tedy zvukovod musel vést z jedné strany hlavy na druhou. Kolegyně potlačila slzy zklamání, nicméně na dalším praktiku o týden později se znovu statečně hlásila. Tentokrát šlo o to popsat nález vyšetřovaného pacienta. Zrcátko měl pacient už v krku, zkušený krčař v něm vidí vše, nezkušený student nic. Kolegyně se touto skutečností nedala znejistit. Měla nastudovány hlasivky a proto ji nezarazila skutečnost, že zrcátko směřuje nahoru, tedy do oblasti nosních choan. Poté, co hlasivky perfektně popsala a očekávala pochvalu, pravil opět mírně konsternovaný asistent Tesařík. „Ale paní kolegyně, vy jste se dívala do nosu. Tam hlasivky nejsou.“ Když si všiml, jak se jí roztřásla brada, chtěl ji uchlácholit a dodal. „Nic si z toho nedělejte. Stanou se horší věci. Minulý týden tady byla taky jedna, a ta tvrdila – přestavte si – že zevní zvukovod má třicet centimetrů.“

Poté se už proud slz naší milé kolegyně nedal ničím zastavit.

Kompetence – člověk nebo počítač

Když vám dům zaplaví voda, není to nic příjemného. Stalo se nám to během čtyř let už podruhé, tentokrát – aby to bylo napínavější –  v noci a vody přišlo ještě mnohem víc než v roce 2009. Naštěstí se mi podařilo ještě včas položit okolo sklepních oken pytle s pískem a když tyto zdaleka nestačily, (vody okolo domu bylo až nad kolena) podařilo se mi přesvědčit požárníky, by přišli k nám, postavili bariéru za domem a začali vodu a bahno z našeho sklepa odčerpávat. Díky tomu dosáhlo to svinstvo jen 70 cm a natropilo škody ve výšce „jen“ několika tisíc euro.

Poté, co jsme ze sklepa vynesli všechno bahno, umyli podlahy a stěny, vynesli zničenou pračku, chladničku a mrazničku, všechen zničený nábytek atd. atd. přizvali jsme naši pojišťovnu, aby se na všechno podívala a zhodnotila výšku utrpěné škody. Nebyla malá, hlavně ale psychická, čili těžko penězi vyčíslitelná. Práve minulého roku jsme totiž prodali byt v Popradě a navíc jsem se přestěhoval ze Stolzalpe a ty spousty věcí a vzpomínek, jež jsme z těchto bytů přivezli a jež měly spíše emocionální než finanční hodnotu, byly uskladněny právě především v onom zatopeném sklepě. Dá se tedy říci, že naši slovenskou minulost tentokrát skutečně odnesla voda.

Nicméně nazpět k naší pojišťovně, protože o ní bude vlastně v tomto článku především  řeč. Po několika telefonátech k nám  skutečně dorazili dva pánové a oznámili nám, že fotografie škod , jež jim v mé přitomnosti poslal náš pojišťovací zástupce, nedostali. To jim neprošlo, počítal jsem s tímto argumentem a měl jsem fotky na flešce i na počítači stojícím připraveně na stole a tak si museli oněch 37 fotografií chtíc nechtíc okopírovat. Pak se zdvořile rozloučili a řekli nám, že dostaneme vyrozumění o uznání výšky škody.

A tak jsme čekali, Nedělo se nic, to mne ale neznepokojovalo. Podobné věci trvají určitě dlouho. A pak nám náhle zavolala paní, jíž jsme v roce 2005 prodali náš byt v Grazu. Prý dostala nějakou obálku na naše jméno. Jestli nám ji má donést. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš nějaká hloupost, ale rozhodl jsem se pro obálku zajet.

Překvapení to bylo velké. Obálka byla od pojišťovny Wiener Städtische. Dovolím si předeslat, že jsme u této pojišťovny uzavřeli pojistku na náš dům v Gössendorfu, tam jsme dostali doručenou smlouvu, tam dostáváme každý rok zprávu o zvýšení pojišťovacího poplatku ( o snížení nás ještě nikdy neinformovali). I při nahlášení škody jsme samozřejmě uvedli tuto adresu a k tomu i číslo pojistky, jež byla na onu adresu v Gössendorfu vystavená a jež na této smlouvě stojí v hlavičce na první straně. Nyní nám ale jistá dáma, jejíž jméno nebudu zveřejňovat, protože ji stejně nikdo z mých čtenářů nezná (byla to paní Jasmín Schneeweiss, proč bych jednou nemohl být protivný?) oznamovala v dopise, odeslaném na adresu Graz, Stanglmühlstrasse 7, že škoda na našem domě byla odhadnuta na 8000 Euro. Můžeme poděkovat obětavé paní Lang, majitelce našeho někdejšího bytu, že našla v Heroldovi naše telefonní číslo a dala nám vědět, místo aby jako každý normální občan hodila takovou obálku do odpadkového koše.

Odhlédnouc od špatné adresy mne překvapil i fakt, že se ona dáma z pojišťovny domnívala, že k zaplavení našeho domu došlo 6.února tohoto roku, tedy uprostřed zimy, i když jsme nahlásili správné datum 7.květen.

Otázka je, co si vlastně myslela, když nám posílala dopis do Grazu, aby nás informovala o uhrazení škody na domě v Gössendorfu. Že by se domnívala, že náš dům se stal neobývatelným a proto jsme museli přesídlit do našeho někdejšího bytu? Potom si ovšem musela myslet, že jsme bydleli v psí boudě – ta totiž v rakousku stojí asi oněch 8000 Euro (samozřejmě kvalitní). Domnívám se ale, že si nemyslela nic – ona PROSTĚ NEMYSLELA. Počítač jí vyplivl nějakou adresu z naších starých časů a ona na ni prostě poslala svůj dopis. O kompetenci se mluvit nedá. Ale právě s takovou chybějící kompetencí lidí, kteří rozhodují o našich osudech, máme teď do činění stále častěji.

Když jsem v Popradě prodal byt, zašel jsem ve stejný den na pobočku Výdchodoslovenských energetických závodů a tam se odhlásil od spotřeby proudu. Byl 7.červenec minulého roku. Vyplnil jsem příslušné formuláře a uvedl mou adresu do Rakouska pro případ, že by došlo k nejasnostem, které by bylo třeba ještě ujasnit. Domnívám se, že počítačový program Východoslovenských energetických závodu prostě se zahraniční adresou nepočítal a zřejmě se ji tedy nepodařilo zanést do systému. Jinak se dá následující příhoda jen těžko vysvětlit.

Koncem března tohoto roku jsem se dozvěděl, že proti mně na Slovensku bylo zahájeno trestní řízení. Poněkud mne to vyděsilo, jako by to asi vylekalo každého člověka. Nikdo nemá rád, když se mu vyhrožuje zatykačem. Nicméně jsem obdržel obálku s mou poštou, jež docházela od října na moji adresu v Popradě. Nová majitelka bytu měla problémy s rizikovým těhotenstvím a pak samozřejmě radost z narození zdravého potomka, takže nám onu poštu poslala až v dubnu. Vysvětlení našeho maléru bylo v oné poště obsaženo a bylo následovné.

Nový majitel bytu se přihlásil k odběru energie až v září 2012, až když se do bytu nastěhoval. Mezitím ale přestavoval kuchyňskou linku a proto občas zapnul proud a tím vznikla pohledávka 6,24 Euro, jež byla připočítána mně. Že jsem se už řádně odhlásil a byt přepsal  notářsky na nového majitele, nehraje žádnou roli, až do přihlášení nového majitele (který ale bohužel onoho 7. července  se mnou na Východoslovenskou energetiku nemohl jít) se náklady započítávají majiteli starému.

V říjnu mi VES poslali účet na 6,24 Euro – samozřejmě do Popradu. Nový majitel obálku neotevřel ani nepřeposlal. Proto následovala upomínka. Když jsem na upomínku neodpověděl – protože jsem o ní samozřejmě neměl ani tušení, předala VES celou věc s dluhem 6,24 Euro exekutorovi. Ten mit napsal v prosinci zlý dopis a žádal o okamžité uhrazení dluhu – napsal mi samozřejmě opět do Popradu, protože VES mu očividně mou novou adresu v Rakousku nedokázala zprostředkovat. Byl nicméně tak laskav, že mi nabídl, že mohu svůj dluh splácet po částech během následujících  šesti měsíců.  Zřejmě se domníval, že jsem opravdu na konci mých finančích sil a oněch 6,24 Euro je nad mé možnosti. Jeho ohleduplnost by mne určitě dojala, kdybych ten dopis ovšem  mohl obdržet. Když jsem opět drze neodpověděl – protože jsem o této korenspondenci ještě stále neměl tušení, požádali mne v lednu o osobní setkání. Když jsem nereagoval – sic! – dostal jsem v únoru už jen zprávu o zahájení trestního řízení proti mé osobě – normálním nedoporučeným dopisem (doporučený by se jim aspoň vrátil jako nedoručitelný, nicméně nevěřím, že by je i pak trklo, že možná bydlím někde jinde).

Když jsem se tedy dozvěděl, jak k mému trestním stíhání došlo, napsal jsem exekutori mail, aby mi laskavě sdělil jeho mezinárodní číslo konta, abych dluh, jenž jsem nezpůsobil, uhradil. Odpověď jsem nedostal. O dva týdny později jsem exekutorskou kancelář informoval, že mi neumožňují dluh zaplatit, protože mi stále ještě nesdělili číslo konta, na které bych mohl dlužnou částku poslat. I tento mail zůstal bez odpovědi, musím tedy počítat s tím, že jsem stále ještě hledán slovenskou justicí a pokud se přihlásím v nějakém slovenském hotelu k pobytu, do několika hodin mne obklopí kukláči s odjištěnými zbraněmi a odvezou mne do vyšetřovací vazby. Raději tam tedy nepojedu. Doufám jen, že Rakousko nemá se Slovenskem smlouvu o vzájemném vydávání hledaných zločinců, pak bych na tom byl opravdu blbě.

Co mají podle mého soudu oba tyto případy společného? O mém osudu v obou případech rozhodoval počítač, jenž posílal dopisy s irelevantním obsahem, jenž by myslícímu člověku musel připadat směšný až absurdní, na falešné adresy, jež objevil někde ve své paměti. U toho počítače sice seděl člověk (ty dopisy jsou podepsány a to  – doufám – počítač ještě neumí, jenže člověk, jenž svůj zdravý rozum delegoval na onu elektronickou techniku. A jemuž absolutně nevadí, že se svým podpisem pod nesmyslný dokument sám stává terčem posměchu. Dělá přece jen svou práci!

A co jsem tím chtěl ještě říci – ten problém je mezinárodní, stejné nesmysly se stávají na Slovensku jako v Rakousku a nepochybuji, že i v Česku. Pokud jste něco takového zažili, napište mi, nebudu se cítit v boji s blbostí (lidskou nebo počítačovou?) tak sám.

Einstein se prý bál, že technický pokrok jednou dosáhne takové úrovně, že vyprodukuje generaci úplných idiotů. Obávám se, že nás od tohoto okamžiku nedělí příliš mnoho času. Pokud už nenastal.

 

Oslavy

Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici.

V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem. Měl to být mílový krok ke kardiologickému  zabezpečení pacientů z horního Štýrska (a v podstatě už byl,  ta vyšetření se v době slavnostního otevření v Brucku prováděla už jeden a půl roku. Ale zatím nebyl čas ono zařízení slavnostně otevřít – zřejmě ten čas neměli politici, kteří se tam chtěli nezbytně nutně ukázat.)

A co čert nechtěl – právě v ten den náhle zkolaboval na našem operačním sále instrumentátor (je to správný mužský ekvivalent slova instrumentářka? v podstatě tedy zdravotní bratr  – ale to je asi ještě horší). Anestesiolog jej ještě na sále úspěšně zresuscitoval a přivezl s pomocí záchranky k nám na internu. Jen co jsme ho položili do postele, už jsme museli resuscitovat znova – komorová fibrilace. Podařilo se jej zastabilizovat, bylo ale zřejmé, že jestli má přežít, potřebuje neprodleně srdeční kateter, aby se podařilo otevřít ucpané cévy.

Zavolal jsem tedy Bruck, jako naši příslušnou nemocnici. Paní na centrále napřed nechtěla pochopit, co po ní chci, Když to pochopila, pravila: „Ale to dnes nepůjde. Dnes je tam velká oslava, otvírají nové zařízení. Je tam paní Klasnik (štýrská hejtmanka) páni ředitelé z KAGESu (štýrský zdravotní koncern), dneska se nevyšetřuje.“

„Já mám tady ale čtyřicetiletého člověka, který mi jinak zemře. Dejte mi k telefonu kardiologa.“

„Ale to nepůjde,“ mínila ona dáma v telefonní centrále v Brucku. „Všichni jsou na oslavě.“

„Tak tam zaběhněte a přiveďte mi jednoho z nich k telefonu. Chci slyšet od něj, že ten kateter neudělají.“

„Když myslíte,“ pronesla ona dáma uraženě, nicméně za chvíli se na telefonu přihlásil kolega Zach – samozřejmě nejmladší člen bruckého týmu.

„Ale jasně,“ pravil bodře. On je už takový klidný typ a navíc věděl, že on to vyšetření dělat nebude. „Pošli ho, já už se o to postarám, aby to klaplo.“

Poděkoval jsem a zavolal jsem centrálu vrtulníku v Niederoblarn. „Potřebuji vrtulník. Mám tu akutní infarkt a posílám ho do Brucku.“

„Ale to nepůjde,“ pravil mi muž z centrály. „V Brucku mají teď oslavu. Otvírají nové zařízení srdečního katetru a všichni jsou na oslavě.“

„To vím,“ řekl jsem už poměrně netrpělivě. „Ale já jsem tam už volal, oni o našem pacientovi vědí a máme ho poslat.“

„Ale to nepůjde,“ namítl onen už znova. „Když je tam ta oslava a jsou tam všechny VIPky z celého Štýrska, tak to určitě nikdo vyšetřovat nebude moci.“

„To není vaše starost,“ zavyl jsem do telefonu. „Pošlete vrtulník,? Zbytek si zodpovím sám.“

Dvě minuty nato zazvonil telefon anesteziologovi, který mi pacienta přivezl. „Je to pravda,“ ptal se hlas v jeho telefonu, „je to pravda, že od vás má letět pacient do Brucku? Tam je přece oslava a nikdo nepracuje a nemůže tedy vyšetřovat.“

Anesteziolog mi jen s úsměvem podal telefon. „Pane,“ pravil jsem zvýšeným hlasem. „Přestaňte diskutovat a vyptávat se a pošlete onen vrtulník, který jsem objednal.“¨

„Ale to já nemůžu,“ řekl mi onen muž. „V Brucku toho pacienta nikdo vyšetřovat nebude. Tam je ta oslava, nikdo nepracuje…“

„To si zodpovím sám!“ zaječel jsem poprvé opravdu nepřátelsky. „Vy pošlete konečně ten zatracený vrtulník!“

Minutu nato zazvonil telefon lékaři záchranky, který čekal, aby převezl pacienta k přistávací ploše. „Je to skutečně pravda, že má vrtulník letět do Brucku? Tam je přece ta oslava…“

Lékař záchranky měl dost ohledu, aby mi hovor nepředal a poměrně klidným hlasem vysvětlil znepokojenému telefonistovi, že je vše domluvené a vrtulník má přiletět.

A opravdu přiletěl. Ani se nenahlásil, abychom mohli pacienta převézt k přistávací ploše. Na jednotku intenzivní péče vběhla mladá kolegyně následována několika zřízenci. Tvářila se velmi nepřátelsky: „Je vám známo, kolego, že v Brucku je dnes oslava otevírání nového zařízení na vyšetřování srdečním katetrem?“

Ujistil jsem ji, že mi to námo je.

„A chcete mi vysvětlit, jak mají vašeho pacienta v Brucku vyšetřit?“

Odpověděl, jsem, že to není ani moje ani její starost, ale že o to se už budou holt muset postarat kolegové v Brucku.

„Ale za všechno ručíte vy,“ řeklal výhružně. „Jestli mi pacienta nepřeberou…“

„Přeberou,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Jestli mi pacienta nepřeberou, nechci mít žádné nepříjemnosti. Tady mi podepište, že za všechny následky tohoto transportu přebíráte zodpovědnost. Já jej platit nebudu.“

Podepsal jsem. Nehodlal jsem se už dále přít.

V Brucku zažili v ten den svou hvězdnou hodinu. Právě v okamžiku, kdy primář referoval o novém zařízení a líčil světlé zítřky obyvatelstva horního Štýrska a jejich skvělé zdravotní zabezpečení, objevil se na nebi vrtulník.

„Promiňte, pánové a dámy,“ řekl primář. „Musíme oslavu na chvíli přerušit. Právě nám vezou ze Stolzalpe mladého muže se srdečním infarktem, dvakrát už resuscitovaného, který potřebuje nutně a ihned pomoc našeho nového zařízení.“

Odměnou mu byl frenetický nadšený potlesk přítomných. Druhý den už stál heroický výkon kardiologického týmu nemocnice v Brucku, který zachránil život mladému pacientovi, v novinách.  Je dlužno dodat, že vděčnost bruckého primáře k naší nemocnici za tuto scénu, kterou by holywoodští scenáristi nevymysleli lépe, trvala několik let.

Brescia

Co tam chcete dělat? Tak se mne ptali italští přátelé, když jsem projevil svůj úmysl navštívit toto severoitalské město. Vždyť tam nic není! Průmyslové, chaoticky rostoucí město na úpatí Alp, turisticky absolutně nezajímavé, tak změl jejich posudek. Nenechal jsem se zviklat, můj průvodce sliboval uprostřed brescijského chaosu krásné městské centrum. Kromě toho varoval, aby se člověk připravil na nezměrné množství školních exkursí. Jestliže tam jezdí tolik italských školáků, musí tam něco být, trval jsem na logice uvažování. A měl jsem pravdu. Těch školních výprav tam bylo nepočítaně. Hlučné italské děti s ještě hlučnějšími učiteli, snažícími se nezvedenému dorostu přiblížit slavnou historii jejich národa. Učitele jsem chápal. Jestliže se chtěli ve svých třídách prosadit a něco svým svěřencům sdělit, museli vyvinout hlas o intenzitě 80 – 100 decibelů. A oni chtěli. Kde jinde, než v Brescii se totiž dá sledovat celý historický vývoj Itálie – nejen té severní.

Vespasianovo divadlo

Nikde jsem zatím nezažil město, jež by si svých dějin tak vážilo a tak hrdě je dokázalo prezentovat, Brescia byla v tomto bodě naprosto impozantní. To byl ted onen důvod, proč zde všude běhají ony štěbetavé školní výpravy. To jediné by se snad dalo označit jako minus, občas byli pro stárnoucí manželský pár (tedy nás) dost obtěžující. Jinak jsem ale byl šťastný, že jsem se od návštěvy tohoto města nenechal odhovořit.

Brescia byla kdyso dávno předávno keltskou osadou, než si ji podmanili Římané. Už v prvním století před naším letopočtem použili občané tehdejší Brixie osvědčenou italskou taktiku, již tento národ provozuje ještě stále – a stále úspěšně. Je to skutečně fenomén. Jedno na čí straně Itálie v posledních dvou stoletích vstupovala do války, končila vždy na straně vítěze. A vždy něco vybojovala, přesto že na bojištích šli její vojáci od porážky k porážce. Brixia předvedla tento recept už před dvěma tisíci lety. Ve válce Římanů se spojenci v letech 90-88 př.n.l. zaujali její obyvatelé vyčkávací taktiku, aby se pak přidali na stranu vítězících Římanů. Za to dostali práva římské kolonie a město začalo vzkvétat. Později  se o jeho rozvoj a výstavbu hodně přičinil císař Vespasianus, po němž zde zůstaly zbytky impozantního divadla. Po rozpadu Římské říše se Brescia stala jedním z langobardských vévodství a právě poslední langobardský král Desiderius byl před svým povýšením na krále vévodou v Brescii. Založil zde klášter San Salvatore, jenž je dnes spolu s přilehlým klášterním komplexem Svaté Julie jedním z nějúžasnějších muzeí, jež jsem měl možnost v poslední době navštívit. Ve dvanáctém století vznikla i v Brescii komuna, jež se nechtěla podřizovat císaři a proto bojovala jako člen Lombardské ligy proti Friedrichu Barbarossovi. Současně se učila nenávidět blízké Bergamo. V boji proti vnukovi Barbarossy Fridrichovi II utrpěla Brescia spolu s Milánem a dalšími městy v roce 1237 zdrcující porážku u Cortenuovo. Přesto se odmítla vzdát císaři na milost a nemilost, což mělo za důsledek, že se ji císař rozhodl hned následujícího roku dobýt a pokořit. Brescia měla být první na řadě postupně pokořench povstalých měst. Brennerský průsmyk, jež ovládala, byl totiž pro císaře životně důležitý. Přes něj mohli totiž do Itálie proudit němečtí rytíři, toužící se vyznamenat a vydělat si v císařských službách a kterých se Taliáni báli jako čert kříže. Obyvatelé Brescie ale našli správnou obrannou taktiku. Císař si totiž zavázal mladého geniálního inženýra, jenž mu měl pomoci při překonání městských hradeb. Když se to obyvatelé ohroženého města dozvěděli,  navštívili tohoto mladého génia a nabídli mi občanství města jakož i ruku bohaté dědičky jednoho z nejvýznamnějších Brescianů. Mladý muž správně pochopil, kde jej jeho budoucnost. Nabídku přijal, oženil se a když císař přitáhl k městu, stál už na straně jeho nepřátel a překvapoval jej stále novými obrannými nápady. Protože císař mohl vojsko financovat jen šest týdnů – na víc neměl peníze – zklamaně odtáhl a vítězové si postavili na znamení svého triumfu  první velkou kamennou radnici na hlavním náměstí – dnes náměstí Pavla VI.

 

V roce 1311 se Brescianům už tak nedařilo. To se zase jednou rozhodli neposlouchat císaře, jímž byl tentokrát otec našeho Jana Lucemburského, císař Jindřich VII. Ten ve svém odhodlání pokořit neposlušné město nepolevil ani když obránci zabili jeho mladšího bratra Wallrama. Město se nakonec muselo vzdát, jeho hradby byly zbořeny a vůdcové povstání popraveni. Když ale do Itálie vtáhl v roce 1330 král Jan osobně, byli to právě obyvatelé Brescie, kteří mu jako první otevřeli brány a zvolili si jej za „Signore“, tedy vládce a ochránce. Jan zůstal jejich pánem sedm let, pak – protože měl jako obvykle hluboko do kapsy a válka v Itálii jej opravdu finančně vyčerpávala – prodal město milánskému vládci Viscontimu. V milánské  moci pak Brescia zůstala až do velké koaliční války v roce 1428, kdy přešla stejně jako sousední Bergamo pod nadvládu Benátek.

Brescia je jedno velké staveniště. Už proto, že zde stavějí metro (na město s 200 000 obyvateli velmi odvážný projekt, ale několik stanic už funguje a já se po návštěvě Brescie začal ptát, proč není něco takového možné v čtvrtmilionovém Grazu, kde je dopravní situace možná ještě katastrofálnější než v Brescii. Můj GPS mne zákeřně zavedl do městského centra, v systému jednosměrek a stavenišť se pak ale nevyznal a proto mne ponechal mému osudu. Proklel jsem ho a našel nakonec místo na okraji městského parku – kde kdysi stály městské hradby s příkopem.

Hlavním (ne ale nejhezčím) náměstím je „Náměstí Pavla VI“. Jmenuje se po papeži, jenž se jako Joannes Battista Montini narodil v blízkosti Brescie, v tomto městě byl vysvěcen za kněze, stal se zde biskupem a kardinálem a z tohoto postu byl pak zvolen v roce 1963 nástupcem Jana XXIII. V městské katedrále má velký fiktivní náhrobek a svou sochu, Bresciané jsou na svého rodáka hodně hrdí. A to přesto, že Pavel VI vstoupil do dějin mimo jiné nešťastně jako takzvaný „Pill pope“. Papež Pavel VI měl totiž nutkavou potřebu vyjadřovat se ve svých encyklikách ke všem z jeho pohledu důležitým otázkám církve a jejího poměru k současnému světu. Vydával je i několikrát za rok a byly to „O cestě církve v současném světě“ nebo „ O celibátu“ atd. Atd. Ve své encyklice „Humannae vitae“ pak v roce 1968 vystoupil ostře proti kontrolovanému těhotenství a antikoncepci. Byla to reakce na právě zaváděnou hormonální antikoncepci, mimo jiné ale důkaz, jak daleko stála církev od skutečného života. Výsměch, jenž za svůj postoj sklidil, jej zlomil, žádnou další encykliku už do konce svého života o deset let později nevydal. Církev na postoji z „Humannae vitae“ trvá ale dodnes, ačkoliv jej už skoro nikdo nebere vážně.

Pavel byl určitě konzervativnější papež než jeho předchůdce, na rozdíl od něj odmítl bezvýhradnou diskusi s komunistickými režimy a požadoval tvrdě více práv pro věřící v zemích komunistického bloku. Nebyl právě špatný papež a tak se dá hrdost Brescianů na svého rodáka dobře chápat.  Samotná katedrála nemá ale kromě jeho sochy a relikvie ruky svatého Benedikta, zakladatele řádu Benediktýnů a patrona Evropy mnoho co nabídnout. A stará katedrála, jež stojí vedle ní na náměstí a jež je údajně úžasná svými mozaikami, měla v pondělí a úterý zavřeno. Bylo úterý. Starý kostel je ovšem fascinující i zvenku. Je to totiž obrovská rotunda, architentonický styl ranného středověku, v tak obrovské dimenzi jsem se s rotundou ještě nikde nesetkal.

I samotná radnice je impozantní budova s velkým vnitřním dvorem, demonstrující moc bohatého města. Pozdějším místním pánům – Benátčanům – se ale v této radnici nechtělo sídlit – asi se tu tváří v tvář hrdosti svých poddaných necítili úplně dobře. Postavili tedy na jiném náměstí novou renesanční budovu, podle níž toto náměstí nese své jméno Piazza de Lodgia. Určitě nejkrásnější náměstí ve městě a možná i jedno z nejhezčích v severní Itálii vůbec. Impozantní je i Via di Musei, která začíná u zvenku nenápadného, ale vevnitř úžasného kostela Sant Maria della Caritá. Tenhle kostelík  bychom přešli bez povšimnutí, kdyby nás na něj neupozornili samotní občané Brescie. Skutečně, nikde jsem se ještě nesetkal s tím, že místní lidé upozorňují turisty tak konsequentně na památky svého města a dbají na to, aby návštěvníkům něco neuteklo. Ten kostel je pravý barokní klenot s pozoruhodnou loretánskou kaplí za oltářem, stál rozhodně za návštěvu. Od něj pak vede ona Via di Musei. Úzká cesta lemovaná vchody do renesančních paláců. Ne domů, ale paláců, jeden vedle druhého. Všechny z doby bohatství města v patnáctém a šestnáctném století z období vrcholné renesance, s vnitřními dvory a v nich – vykopávky z dob římských. Jak nám vysvětlil jeden z dobrovolných aktivistů neskutečně lámanou angličtinou kombinovaou s co nejjednodušší italštinou jen abychom mu rozuměli, v Brescii je jedno,  kam člověk kopne, pět metrů do hloubky narazí jen na památky a drahocennost z dob dávno mPiazza di Loggiainulých.

Samotné městské muzeum ulici ukončuje. Nepamatuji si, že bych tak impozantní muzeum městských dějin někde viděl. Zabírá komplexy dvou starobylých klášterů – jeden z nich – Klášter San Salvatore pochází ještě z dob Langobardů – založen byl v osmém století a kostel se i v podobě z této doby dochoval – skvost ranně románksé architektury s freskami a vysokými oblouky, jež o gotice ještě nemohly mít ani tušení a přesto se klenuly do skoro stejné výšky. Druhý klášter svaté Julie je o něco mladší. Ale jak už jsem napsal, kdekoliv se v Brescii začne kopat, narazí člověk na památky z dob starších. A tak když začali kopat pod podlahou kláštera, narazili na domy z říských dob s krásnými mozaikami na podlahách. Tento „Dionýsův dům“ zabírá teď jedno křídlo muzea a je přísně zakázáno tam fotografovat.  V Brescii člověka prostě provedou celými dějinami města od doby předřímské až do doby moderní, největším skvostem je samozřejmě bronzová socha okřídlené Viktorie, tedy bohyně vítězství, po níž se jmenuje i centrální stanice městského metra. (A náměstí s podzemním parkovištěm, jež jsem marně hledal při příjezdu do města).

Socha Viktorie

Poté jsme našli skvělou trattorii jménem Mezzaria, kde jsme se výborně najedli – žaludek byl už zase po dvou dnech ochoten přijímat potravu a dal mi to najevo záchvatem vlčího hladu – hypoglykemie, která mne zastihla právě uprostřed města. A po jídle jsme se vydali k brescijské pevnosti. Monumentální stavba se tyčí nad městem na jednom z prvních alpských kopců a proslavila se v roce 1849, kdy Brescia kladla 10 dní odpor rakouským vojskům. V pouličních bojích zahynul i rakouský generál Nugent, než s povstalci udělal pořádek v Čechách neprávem pomíjený rodák maršál Radecký. Za tento odpor si Brescia vysloužila přezdívku „Italská Lvice“.Pevnost v Brescii

Budova pevnosti je opravdu impozantní, má několik poschodí, s řadou obranných systémů a padacích mostů – jen muzeum jsme při nejlepší vůli nenašli. Podobně jako v Miláně jsme viděli osvětlená okna, za nimi exponáty, vchod jsme ale hledali marně. Možná stejně marně jej hledaly i všechny ony školní výpravy, jimiž se to tam opět jen hemžilo. Ne, Brescia není pro lidi hledající ticho a klid. Ale jinak byla jedním velkým milým překvapením. Tak velkým, že jsme prostě zapomněli hledat klobouček pro vnučku.

Vzpomněli jsme si na to až na cestě  do Lovere. Samozřejmě že vznikla panika a nezbylo než jet  ještě pozdě večer do obchodního centra v sousední obci, tam zaparkovat (což bylo to nejtěžší) a pak hledat. Snažil jsem se manželku přesvědčit, že ve vesnici, jež se jmenuje v překladu Liščí pobřeží (v originále Costa volpino), klobouček pro děti asi nenajdeme, protože tam vždycky dávaly dobrou noc jen ty lišky. Neuspěl jsem. Tonoucí se i stébla chytá a nám stála voda už až po bradu. Costa volpino  nabízala kupodivu víc, než jsem mohl očekávat. Dokonce tu měli i ulici Jana Palacha. Prohledali jsme celé nákupní centrum, našli obchod s dětskými věcmi, velmi milými prodavačkami a s výběrem dětských věcí od dupaček přes šatičky až já nevím po co. Jediné, co neměli, bylo capollino.

Tímto se celá naše výprava do severní Itálie, jedno jak úspěšná z pohledu historika a turisty, stala naprostým desastrem. Hlavní úkol splněn nebyl.

Nebudu čtenáře dále napínat a happy end mu nemůžu zatajit. Capollino jsme koupili o tři týdny později v Paříži v obchodním domě Galerie Laffaytte. Nevím, nakolik k tomu přispěla moje hrozba, že ten obchoďák neopustíme, dokud nebude klobouček koupený, ale manželka projevila nesmírnou houževnatost. Zaměstnala půl hodiny dvě prodavačky. Přinesli nám několik kusů až ze skladu, protože správná velikost nebyla na pultech k dispozici. Ale pak přišel velký okamžik, klobouček jsme drželi v ruce a mohli jsme si jej odnést.

Stál pouhých deset euro –  tak levně jsme si pocit absolutního štěstí už dávno nekoupili.

Bergamo

Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku.

Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus.

Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm, protože je miluju a ona je nesnáší. Když to ale postihlo následně i ji a pak jsme se dozvěděli, že ve stejný den měl stejné problémy i náš syn, který opustil Graz ve směru na Berlín současně s naším odjezdem do Itálie, musela i ona přiznat, že mořské potvory v tom byly nevinně, vinný musel být nějaký zlý virus. Opravdu zlý.

Bydleli jsme v městečku Lovere (vyslovuj Lóvere) na úpatí hor nad jezerem Lago d´ Isolo. Na mapě jej najdete mezi jezery Lago di Como a Lago di Garda. Je menší jež tato dvě slavná jezera, není ale méně krásné. Uprostřed jezera se tyčí hora – čili ostrov, samozřejmě s klášterem na svém vrcholku, jak jinak. I v samotném Lovere je obrovský kostel Santa Maria in Valvendra – na velikost osady naprosto předimenzovaný, zastavit u něj autem se ale rovnalo při místním provozu sebevraždě a tak jsem se prohlídky místního svatostánku vzdal.Lovere

Bydleli jsme nad městečkem a měli jsme mít vlastně krásný výhled na jezero a okolní hory. Neměli. Strávil jsem noc vsedě s výhledem na umyvadlo a ráno jsem byl nevyspalý a ačkoliv můj trávicí trakt musel být naprosto prázdný, odmítal tvrdohlavě cokoliv přijmout. Ani daný stav nás ale nemohl odradit od plánované cesty, na jejímž konci měl být – jako už tolikrát –  nákup capollina, tedy kloboučku pro naši vnučku Veroniku.

Přijet do Bergama a najít tam parkoviště ve středu města není opravdu problém. Staré město vidíte totiž už zdálky. Tzv „Horní město – Citta alta“ se tyčí na vysokém kopci nad městem moderním „Citta bassa“, rozlézajícím se do roviny a je obklopeno nenarušeným pětikilometrovým prstencem hradeb ze šestnáctého století. Odstavili jsme auto v podzemním parkovišti a vyrazili se zachránit před virovou otravou, jež hrozila skoncovat s naším životem. Navštívili jsme supermarcato a koupili tam lánev grappy. Láhev jsme hned před obchodem otevřeli a oba si z ní vydatně přihnuli. Připadal jsem si tak trochu jako ruský mužik v čase před Gorbačovovou reformou, ale hanba nehanba – šlo o život. A grappa opravdu pomohla. Díky ní jsme prošli Bergamem, aniž bychom museli odbíhat na intimní místa, na jídlo jsme ovšem neměli celý den pomyšlení. Což byla možná škoda. Jak už jsem se vícekrát zmínil, rád ochutnávám místní speciality a Bergamo jednu takovou slavnou má.

Bergamo je svou kuchyní známé po celé Itálii, hlavně proto, že hlavním  – podle mého dojmu jediným – chodem  je zde polenta. Kukuřičná kaše na slano, na sladko, s cukrem, s kakaem, s nejrůznějšími dalšími přísadami, jako koláč, jako dort, s masem, bez masa, vařená i opékaná. Některé obchody nabízely výhradně jen produkty z polenty. Protože jsme ale byli varování, že to jídlo je hodně syté a naše žaludky se děsily při pomyšlení i na jídlo sebelehčí, polentu jsme neochutnali. Snad někdy příště. Bergamo se totiž určitě vyplatí navštívit.Bergamska panorama

Bylo to vždycky město bohaté a hrdé. Přes Bergamo totiž vedla cesta (přes naše Lovere) až ke dvěma alpským strategickým průsmykům. Jeden na Bolzano a pak tedy na Brennerský průsmyk, což byla po staletí hlavní cesta do Německa, v případě potřeby (pokud někdo proti takové cestě něco namítal) ale člověk mohl odbočit i na západ a projít přes Splügenský průsmyk do Švýcarska a pak do údolí Rýna a k Bodamskému jezeru. Díky této strategické poloze se Bergamo dostalo krátce po vyhlášení samostatné signorie v polovině dvanáctého století do sporů s blízkou Bresciou, jež si monopol  na cestu přes Brenner nárokovala pro sebe. Proto v následující době nacházíme Bergamo vždy v opačném táboře, než ve kterém byla Brescia. Ve dvanáctém století bojovalo město jako člen lombardské ligy proti císaři Friedrichu Barbarossovi a tento boj skončil – jak už jsem se zmínil v článku o Milánu –  úspěchem, totiž uzavřením Kostnického míru z roku 1183, jenž uznal samosprávu městských komun. V roce 1237 už ale bergamští bojovali na straně císaře Friedricha II. u Cortenuovo, zřejmě proto, že Brescia byla na straně protivné, tedy v řadách lombardské ligy vedené Milánem. Bergamští si tedy mohli u Cortenuovo  vychutnat sladkost vítězství nad nenáviděným sousedem, radost ale netrvala dlouho. Císař Friedrich II. totiž v roce 1251 zemřel, rod Štaufů nato brzy za vydatné pomoci papežů vymřel a v roce 1261 stály  už pod Bergamskými hradbami vojska Milána a Brescie, prahnoucí po pomstě. V roce 1264 muselo Bergamo kapitulovat a přijmout milánského podestu. Štastní ale bergamští pod touto vládou nebyli. Když do Itálie v roce 1331 vtáhl král Jan Lucemburský, zvolili si ho za „Signore“ a očekávali od něj ochranu. Od našeho milého Jana se dalo očekávat leccos,  ne ale skutečně účinná ochrana. Po několika měsících se města vzdal, protože nedokázal vzdorovat veronskému vládci Mastinovi II. de la Scala. Poté se o Bergamo přetahoval Milán s Benátkami a po válce velké koalice proti Milánu v roce 1428 přešlo město i se sousední Bresciou pod nadvládu Benátek, kde pak s malou pauzou, kdy je mezi lety 1509 – 1516 dobyli Francouzi, zůstalo pod křídly benátského lva (benátský lev křídla opravdu má!) až do roku 1796. Ten benátský lev je tady taky často vidět. Nejen nad barokní vstupní branou (přilepenou naprosto nepatřičně na středověkém opevnění, ale jak už jsem se zmínil v Turíně, oni Taliáni tak neradi něco bourají, co ještě stojí), ale například i na radnici na Piazza Vecchia či v pevnosti La Rocca.

Do „Citta alta“ vyjedete lanovkou a hned se před vámi otevřou úzké uličky stoupající a klesající na kopci starého města, s obchodíky se suvenýry a polentou. Došli jsme takto až na Piazza Vecchia. Staré náměstí stojí opravdu zato. Má až dvě katedrály, radnici s oním benátským lvem a řadu dalších krásných budov.

Piazza vecchia

Jen jsme tam vkročili, oslovila nás dívka Samuela. Mladá sympatická Italka s neskutečně dlouhými vlasy (i svázané do koňského ohonu jí sahaly až pod (pěkný) zadeček. Oslovila nás anglicky, ale byla ochotna se s námi bavit i italsky či německy, podle potřeby. Nabízela prohlídku města – hodina intenzivní prohlídky za 35 euro. Skoro bych byl kývl – Samuela byla opravdu sympatická, studenty má člověk podporovat a už jen za své jazykové znalosti si zasloužila odměnu, ale manželka nesouhlasila. Nevím, jestli jí „Sam“ připadala příliš přitažlivá, než abych v její společnosti mohl strávit celou hodinu, ale v podstatě měla pravdu – naše žaludeční a střevní situace nebyla až tak stabilní, abychom si mohli následující hodinu v přítomnosti Samuely nerušeně užít.

Žena  použila silnou artilerii argumentů, jeden z nich byl i ten, že za 35 Euro koupí tak krásný klobouček pro vnučku, žu jí ho budou všichni závidět. Kromě toho vyjádřila okamžitou ochotu opustit horní město a odjet během mé prohlídky města se Sam do Citta Bassa a jít na shopping. V podstatě to nebyl úplně špatný nápad, ale vzhledem k tomu, že se životzachraňující láhev Grappy nacházela v její tašce, pochopil jsem, že nemám šanci a prohlídku města jsme tedy absolvovali bez sličného doprovodu.

Bez průvodce jsme mohli aspoň sami určit tempo prohlídky a soustředit se skutečně jen na svědky dávné minulosti. Nejkrásnější z nich je basilika Santa Maria Maggiore, postavená už v první polovině dvanáctého století. Protože na bergamském kopečku nebylo dost místa na obvyklou fasádu kostela, má kostel fasády dvě, ale neobvyklé, sloupy nesou bílí lvi na jihu a červení na severu. Vnitřek barokního kostela je celý vyzdoben gobelíny. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, bylo to ale imponující. Každý centimetr stěny katedrály byl pokryt drahocenými koberci s biblickými motivy. Kostel měl původně pět apsid.  V roce 1470 se nicméně úspěšný condotierre Bartolomeo Colleoni pět let před svou smrtí rozhodl nechat si postavit hrobku a vyhradil si pro ni nejkrásnější místo ve městě, kde ovšem  už stála právě výše zmíněná katedrála. Protože ale Colleoni nashromáždil ve své vojenské kariéře víc než dost peněz, stalo se neštěstí. Katedrálu zachvátil požár a zničil jednu z apsid, šťastnou náhodou právě tu, kde chtěl mít Colleoni svou hrobku. A tak ji tam má. Přidávat se ve válce na stranu vítěze bylo očividně vždy výnosné povolání.

Bergamský dóm je sice imponující svou velikostí, ale strohá klasicistní budova na basiliku Santa Maria Maggiore nestačí.  Na nejvyšším místě starého města na severu se nachází kněžský seminář, jenž nese jméno Jana XXIII. Giuseppe Roncali byl totiž rektorem v tomto semináři, než se stal patriarchou Benátským a posléze v roce 1958 papežem Janem XXIII.  Tzv „Il Papa buono“, tedy „dobrý papež“  Jan XXIII. byl s Bergamem úzce spojen. Narodil se v bergamské provincii v Sotto Il Monte a v letech 1904 – 1915 byl sekretářem bergamského biskupa Radini-Tedeschi a vyučoval v bergamském semináři církevní dějiny. Za zmínku snad stojí i to,  že do papežského úřadu byl po něm zvolen biskup z nedaleké a po celá staletí znepřátelné Brescie, Giovanni Battista Montini , známý pod svým papežským jménem Pavel VI.

Závěr výletu jsme nechali odeznít v městské pevnosti La Rocca – tedy skála. Mohutná pevnost z patnáctého století na jižní výšině města s parkem, kde byla výstava italského protifašistického odporu. V podstatě tedy dějiny druhé světové války po roce 1943, kdy se Italové neúspěšně pokusili zbavit Mussoliniho a přešli na druhou stranu barikády – k vítězícím spojencům. Tato klasická a po staletí úspěšná italská taktika tentokrát tak úplně nevyšla – s Němci nebylo radno žertovat. Tito poslalli plukovníka Scorzenyho, aby vysvobodil Mussoliniho a poté převálcovali italské jednotky jedno, kde se jim postavily na odpor. Jen na ostrově Kefalonii postříleli na deset tisíc italských vojáků jako zrádce ( o tom vyprávěl film „Corelliho mandolina“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích). Když jsem viděl italskou výzbroj vystavenou v bergamském parku, pochopil jsem, že Italové neměli proti německým Tigrům nejmenší šanci.

Při pohledu z pevnosti La Rocca se mi pak zarazil dech. I když je příjezd do horního města přísně zakázán a kontrolován (ovšem italským způsobem), stálo tam na parkovišti auto s pražskou poznávací značkou. Nezbylo mi, než si povzdychnout s Karlem Čapkem „Tak už jsou i tady“ a vydali jsme se na zpáteční cestu do Lóvere.Mestska brana Bergamo

Ach ano, jak to dopadlo s capollinem? Ve starém bergamském městě jsou obchody výhradně s polentou a suvenýry. Sice jsme objevili jeden obchod s oblečením, vzhledem k vystavovanému sortinentu jsme se ale ani neodvážili jít zeptat, zda capollino mají. Dolní bergamské město pak není zdaleka tak lákavé, aby po něm člověk bloudil a hledal obchod s oblečením. Proto jsme celkem jednomyslně rozhodli, že se capollino odkládá. Následující den jsme přece měli jet do Brescie. Naděje tedy ještě stále žila.