Month: April 2013

Bostonský atentát – fikce a realita


Ta fotka se mnou opravdu pohnula. Před americkým velvyslanectvím ve Vídni demonstrovaly desítky v Rakousku žijících Čečenců. Demonstrovali za propuštění Džochara Canajeva, který je podle nich nevinný a hrdina. Odhlédnouc od samotné protimluvy této argumentace (buď je Džochar bojovník džihádu a v jejích očich hrdina, ale pak není nevinný, nebo atentát v Bostonu nespáchal a pak je nevinný, ale žádný hrdina), je samotný fakt takové demonstrace pro mne těžko stravitelný.

Nechat vybuchnout bomby v prostoru cílové linie maratonského běhu, kde chodí především děti přivítat a obejmout tatínky a maminky, které jsou dost bláznivé na to, aby se plahočily 42 150 mestrů bostonskými ulicemi, je něco perverzního, nepochopitelného a zločinného. Nikdo, kdo vraždí děti není hrdina, protože ty se nemůžou bránit. Šířit teror není hrdinství ale zbabělost. Teroristé nemají odvahu postavit se ozbrojeným vojákům, útočí tedy na bezbranné, aby šířili strach. Možná se cítí oni sami jako hrdinové, měli by v tom ale sami i zůstat.

Posuďme ale hypotézu, že ti dva Čečenci jsou opravdu nevinní. Jejich otec to tvrdí. Když si odmyslíme povinnou otcovskou lásku, je jeho argumentace opravdu směšná. Argumentoval například tím, že kde by si asi tak mohli jeho chlapci opatřit zbraně. Protože sám v Americe deset let žil, musí vědět, že to tam skutečně není problém. Stačilo zajít do obchodu. Teorie, že FBI potřebovala rychle najít jakéhokoliv atentátníka, aby uklidnila veřejné mínění a skryla svou vlastní neschopnost, je dost přitažená za vlasy. Pokud by totiž vybuchovaly další bomby, příliš by si likvidací dvou čečenských bratrů neposloužila.  Samozřejmě existuje ještě další verze, že výbuchy organizovala samotná FBI, aby ospravedlnila před vlastním obyvatelstvem americkou angažovanost v muslimském světě a pak našla dva obětní beránky. V dnešní společnosti může každý věřit, v co chce a bohužel to i dělá.

Je pravda, že zprávy, jež se šířily na sociálních sítích a většinou předbíhaly oficiální stanoviska policie, dokázaly napáchat šílený chaos. Nejen, že si spletly Čečensko s Českem, následkem čeho bylo ihned nemalé množství Američanů připraveno poslat bombardéry na Prahu, ale mohly skutečně způsobit, že se o vině atentátníků dalo pochybovat. Napřed přinesly zprávu, že se atentátníci přiznali taxikáři, jehož unesli a že se mu svým činem chlubili. Později uvedl taxikář, že se oba bratři Canajevové bavili o holkách a kreditních kartách. Po zprávách, že Tamerlana Carnajeva policisté zastřelili, se objevily jiné, že jej přejel vlastní bratr autem, aby nakonec přece jen potvrdily smrt následkem střelných zranění. Tvrdilo se, že Džochar Carnajev střílel před svým zatčením do posledního okamžiku kolem sebe, aby tato zpráva byla později opravena – žádnou zbraň u sebe neměl. To hned zpochybnilo i původní verzi, že atentátníci vlastnili automatické zbraně. Posléze se jejich arsenál zredukoval na jednu pistoli, již vlastnil Tamerlan Canajev. Ona masivní střelba, jež hodiny nutila bostonské občany zabarikádovat se ve svých domech, byla tedy zřejmě jen bezhlavou palbou policie, Carnajevové příliš mnoho projektilů z jedné jediné pistole vystřílet nemohli.

Jedno, o jaký čin se jedná, vždy vzniknou konspirativní teorie. Lidé je prostě milují. Proto byl i útok na newyorská dvojčata zaranžovaným útokem CIA, aby mohli Američané zaútočit na arabský svět a získat kontrolu nad ropnými zdroji. Lidé, jež tuto teorii zastávají – a není jich málo – jí věří s fanatismem sekty a je zbytečné argumentovat, že 11.září 2001 vedl bezprostředně jen k útoku na Afganistan, kde žádná ropa není, a jen o několik let později přesvědčil úředník ministerstva zahraniční Wolfowitz prezidenta Bushe, že by bylo třeba zaútočit na Irák. Bush sice argumentoval ve své řeči otevřením války proti všem teroristům a právem Ameriky zasahovat je kdekoliv na světě už bezprostřředně po jedenáctém září, při svém útoku na Irák ale musel vymýšlet zcela jiné argumenty, jako například onen nesmysl o zbraních hromadného ničení. Ano, v Iráku šlo skutečně o to, že Saddam Hussein uděloval licence na těžbu ropy čínským, ruským a francouzským, ne ale americkým firmám a proto první ministerstvo, jež bylo v Bagdadu Američany obsazeno, bylo ministerstvo ropného průmyslu (a při tomto obsazování byla „nešťastnou náhodou“ zničena veškerá dokumentace). Přímé spojení k útokům jedenáctého září 2001 se tady ale vystopovat nedá.

I teď tvrdí otec atentátníků, že byli jen vybráni jako náhradní oběť. Pokud by něco takového CIA nebo FBI skutečně udělala, pak by si vstřelila naprosto trapný vlastní gól. V Čečensku totiž ropa opravdu není a navíc se tam vojensky z amerického hlediska zasahovat nedá – to je území pevně v rukou Ruska, tedy pana diktátora Putina a  jeho figurky Ramzana Kadyrova, kteří si do ničeho mluvit nedají – Putin má naopak pocit, že on sám může mluvit do všeho. Vybráním Čečenců za atentátníky by Američanú Putinovi víc než dobře posloužili. Reakce z Ruska na sebe nedaly dlouho čekat. V Moskvě už byla razie v mešitě, při níž bylo zatčeno na 140 lidí. Možná byli skutečně režimu Moskvy nepřátelští (to je už ostatně velká část ruského obyvatelstva), bez podnětu z Bostonu by ale ruská policie nemohla postupovat tak brutálně. Navíc teď ruská tajná služba triumfuje a demonstruje neschopnost americké FBI. Byli to přece Rusové, kdo monitoroval pobyt Tamerlána Carnajeva v Dagestánu, kdo odposlechl jeho telefonáty s matkou, v nichž se měl přiznat ke svému příklonu k radikálnímu islámu, oni o tom informovali americké kolegy a tito pak všechno totálně po… Zda byla důvodem skutečně chyba při hláskování Carnajevova jména, jejimž následkem jej nenašel počítačový registr, to už není podstatné. Možná je to jen další kachna, jíž nás zásobují sociální sítě  mírou vrchovatou.

Zpravodajská síť, všechna massmédia od novin až po televizi se totiž chytila do vlastní pasti. Po celé roky platilo, že vyhrává ne ten nejlepší ale ten nejrychlejší. Mohopol na zprávy měl ten, kdo je podal nejrychlejij, ostatní už neměli šanci, byli jen plagiátory a bylo jedno, že rešeržovali lépe a důkladněji. Teď nedokáží samozřejmě žádné noviny a žádný zpravodajský kanál držet krok s twitterem nebo facebookem, protože tam píše každý a okamžitě. Ať chtějí či nechtějí, byly všechny zpravodajské agentury zahnány do defenzívy, kdy mohou jen korigovat už řečené a to je vždy těžká úloha a ne vždy jsou lidé ochotni změnit názor, jenž si už na základě sice falešných ale rychlých prvních informací vytvořili.

Nicméně fotky obou bratří byly zveřejněny ještě předtím, než byla známa jejich identita. Že tedy odložili na místě atentátu své batohy, je prakticky jisté. Džochar se ostatně v nemocnici přiznal. Zřejmě ani netušil, že vypovídat nemusí. V Čečensku by totiž skutečně musel – jinak by se se seznámil s ne právě příjemnými vyšetřovacími metodami. Jestliže visíte na umělé ventilaci, jste opravdu vydáni na milost a nemilost a vynutit si přiznání není žádnou velkou vědou. Pravděpodobně bude po poradě s právníkem svůj čin popírat, což znovu podpoří spiklenecké teorie.

Proběhne soud, v němž budou důkazy zpochybňovány, proces bude politizován a pravdu se nakonec stejně nikdo nedozví. Zůstane tvrzení proti tvrzení, důkazy a indicie, jež soud uzná za dostačující, aby poslal Džochara na popraviště, jež ale absolutně nebudou stačit zastáncům konspirativních teorií, aby je přesvědčily a zlomily jejich odpor.

Jak jsem už napsal, hodně viny na všem tom chaosu má i americká policia sama, mnohem větší ale twitter a ti neinformovaní a napůl informovaní, jež na něm zveřejňují své hypotézy a předkládají je jako fakta. Chválabohu se podařilo přesvědčit aspoň oficiální místa USA, že Čečensko není Česká republika – za prezidenta Bushe by to bylo zřejmě mnohem obtížnější. Bezprostřední útok amerických bombardérů tedy nehrozí,  při návštěvě Ameriky bych se ale momentálně svou národností přiliš nechlubil. Věřím, že v Americe zůstalo hodně takových, kteří patřičnou korekturu ve svých zeměpisných znalostech neprovedli a budou i v budoucnosti každého občana České republiky považovat za fanatického muslima.

Nicméně mne stále ještě dráždí ona fotografie demonstrujících Čečenců ve Vídni. Už proto, že svým nekritickým protestem dávají podnět k paušálnímu odsouzení všech čečenských a muslimských imigrantů. Ti, kdo skutečně utekli, protože jim na Kavkaze šlo o život, mezi  těmito demonstranty určitě nejsou. Znal jsem jednu takovou mladou ženu z Ingušska. Její manžel jednou odešel do práce a už se nikdy nevrátil domů. Následně vyhrožovali i jí – protože nehodlala podporovat teroristy. Protloukla se se dvěmi dětmi až do Rakouska. Pracuje tady a když konečně mohla opustit utečenecký tábor, kde na ni dávali radikální muslimové – hlavně Čečenci – pozor, aby se správně zahalovala a nikdy nepohlédla cizímu muži do očí – odstěhovala se hned na druhý konec Rakouska a začala žít podle zvyků a zákonů země, jež jí poskytla azyl a záchranu. Takoví před americkým velvyslanectvím nedemonstrují, těm už totiž šlo o život. Ti ostatní by měli zvážit, zda jim náš západní systém hodnot vyhovuje. Pokud jím totiž tak trpí a považují se za jeho oběti, měli by opravdu zvážit, zda tady chtějí zůstat. Sympatizovat s lidmi, kteří zabíjejí zákeřně položenými bombami děti, se totiž s našimi morálními hodnotami naprosto neslučuje. V demokracii má každý nárok , aby vyslovil svůj názor. Beztrestně. Jenže pokud jeho názor nekorensponduje s jeho činy a s jeho představou o životě, je to pak názor falešný a měly by z něj být vyvozeny příslušné konsekvence. Prostě sladit vyslovovaný názor se způsobem života jeho nositele.

Ve Vídni žil salafista a hlasatel nenávisti vůči západnímu světu Mohammed Mahmoud. Byl zde zatčen a souzen, minulého roku veřejně spálil veřejně svůj rakouský pas, jako důkaz přerušení všech svých svazků se svou novou domovinou. Koncem března byl zatčen v Turecku, když se snažil s falešnými dokumenty proniknout do Sýrie. V turecké vězeňské cele náhle zjitil, že je rakouský občan. Protože poměry v tureckém vězení ho přiváděly denně k zoufalému pláči, žádá o vydání do Rakouska, aby mohl být souzen tam. Nevím, zda je tento příběh vůbec třeba komentovat. Tady ale o Mohameda Mahmouda opravdu nikdo nestojí. Jestliže miluje islám, musí jej akceptovat i se všemi průvodními projevy, jako je cela s dvaceti jinými spoluvězni a s jedním záchodem a sprchou.

Otec obou bostonských atentátníků řekl, že rodina se nikdy neměla vystěhovat do Ameriky. V Čečensku by prý byla mnohen šťastnější. V tomto bodě mu dávám za pravdu. Možná by si měli stejnou otázku položit všichni ti, kdo nosili transparenty před americkou ambasádou ve Vídni. A pokud by si ji dokázali upřímně zodpovědět, mohli by začít balit kufry.

Milán


Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina.

Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit.

Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do centra. Vystoupili jsme u Castello Sforzesco, předtím než měl začít hon za capollinem jsem si totiž chtěl užít trochu milánské historie.

Milán je skutečně staré město s velmi bohatou a pohnutou historií. Původní keltskou osadu přebudovali Římané na město, jemuž dali poněkud málo nápaditý název Mediolanum, čili Střed roviny. Římané ovšem nebyli umělci, nýbrž vojáci a úřednící a tak  nudný název městu neuškodil. Už roku 286 jej císař Dioklecián udělal v rámci své správní reformy jedním ze čtyř hlavních měst říše a sídlem jednoho ze dvou caesarů. Význam získalo zejména ve čtvrtém století, kdy zde císař Konstantin velký vydal roku 313 svůj toleranční patent, který legalizoval křesťanství jako náboženství rovnocenné starému pohanskému (zato byl později prohlášen jako jediný pohan svatým, ačkoliv on sám na křesťanskou víru nikdy nepřestoupil). Poté se moci ve městě ujal biskup Ambrož (Ambrosius) a přivedl svou čínností město k takovému rozkvětu, že se stalo hlavním městem západořímské říše a odstavilo do pozadí dokonce i věčné (a závistí zelené) město Řím. Když Ambož v roce 397 umíral, byl Milán opravdovou pyšnou metropolí. Ale pýcha předchází pád. Bohatství města přilákalo kořistníky. V roce 402 bylo město poprvé dobyto Západními Góty, o padesát let později Huny a v roce 539 jej definitivně zničili Východní Gótové, když se o Itálii natahovali s Byzantinci (a nakonec prohráli). Když sem přišli Langobardi, byl Milán bezvýznamnou zříceninou a hlavním městem země okolo Pádu se na dalších více než dvě stě let stala Pávia.

Castello Sforzesco a Giuseppe Garribaldi

Jenže Milán stál přece jen ve středu roviny. Znovu se vzpamatoval a brzy už zase zlobil. Nejvíc císaře Fridricha Barbarossu. Ten vedl proti lombardské lize měst, v jejímž čele Milán stál, několik válek a v rce 1162 město dokonce dobyl a zboural mu hradby. V této bohulibé činnosti mu pomáhala i česká vojska knížete Vladislava (jenž se za tuto pomoc měl stát králem Vladislavem II). Češi prosluli svou krutostí a vysloužili si pověst, že pojídají děti. Údajně si pod hradbami uplácali z těsta figurky v podobě dětí a opékali je nad ohněm aby vyděsili obránce. Z této doby pochází prý i erb pánů z Pardubic. Jejich předkovi se podařilo proniknout až do města, jenže když se útočníci dali na loupení, milánští je zase z města vyhnali. Když onen pardubický prapředek prchal se svým lupem z města, spustili za ním obránci mříž, jež přesekla jeho koně v půli. Ta půlka koně je v městském erbu Pardubic dodnes. Milán se ale nechtěl pokořit ani po tomto svém novém zničení. Vstal z mrtvých, znovu se postavil do čela lombardské ligy a vymohl  si konečně v Kostnici v roce 1183 na císaři mír a uznání práv severoitalských komun. (Tomu míru samozřejmě musela předcházet krvavá porážka císaře v bitvě u Legnana v roce 1176).

S touto situací se nehodlal smířit Barbarossův vnuk Friedrich II. Válka v Lombardii se táhla celá desetiletí, Milán vedl stranu tzv. guelfů a mohl si být jist podporou papeže, jenž podporoval každého, kdo dělal císaři zle, sám císař se mohl opřít o spolek ghibellinských měst s centrem v Cremoně. Když dnešní člověk porovná dnešní Milán s 1,3 milionem obyvatel s devadesátitisícovou Cremonou, je hned jasné, kdo vyhrál. I když milánští utrpěli od císařských vojsk katastrofální porážku v bitvě u Cortenuovo v roce 1237 a ztratili i svůj vlajkový vůz, jenž byl pak vystaven na římském Kapitolu, stáhli se za své nedobytné hradby a počkali si, až se císař rozloučí se životem. Dočkali se a byli zase velcí.

Tu velikost města jsme si mohli vychutnat v Castello Sforzesco. Obrovská stavba v renesančním stylu s vysokými zděnými hradbami se sgrafiti a s rozlehlým komfortním palácem, jenž slouží dnes jako muzeum. Vlastně jako mnoho muzeí, prý jich je v pevnosti celkem sedm. Některé z nich se ale navštěvují pravdu těžko. Nebyli jsme sami, kdo zoufale bloudil po nádvoří a hledal vchod do muzea hudebních nástrojů a zbraní. Několikrát jsme dorazili až ke skleněným dveřím, za nimiž se nacházely exponáty, všechny byly ale zamčené. V muzejních prostorech bez návštěvníků postávali zaměstnanci a bohorovně sledovali naše zoufalé pokusy proniknout dovnitř. Nepodařilo se to ani nám, ale ani většině ostatních turistů. Jednoho návštěvníka jsme ale mezi exponáty přece jen zahlédli. Jak se dostal dovnitř, to nevím, byla to ale určitě úloha hodná literárního z pracování Danem Brownem. Některá muzea se ale navštívit dala, co v celém rozsáhlém komplexu ale zoufale chybělo, byla kavárna. Věřte nevěřte, v celém Castello Sforzesco se nenachází ani jediná kavárna, restaurace, cukrárna či jen prodejna s vodou či jinými nápoji. Nechtěl jsem věřit, myslel jsem, že je to stejný trik, jako s oněmi utajenými muzei, proto jsem se na pokladně zeptal. Odpověděli mi, že se opravdu nic takového v celém komplexu nenachází. Nevím proč, to jsem se nedozvěděl. Ale něco takového by se v Rakousku stát určitě nemohlo.

Každopádně jsme tedy opustili milánskou pevnost rychleji, než jsme pvodně chtěli a dali jsme si kávu a zmrzlinu (výbornou) na začátku Via Roma, jenž spojuje pevnost s Piazza del Duomo. Ona dominantní pevnost se sice jmenuje po rodu Sforzů, kteří vládli v Miláně od patnáctého století, stavět ji dali ale už Viscontiové. Tito proměnil někdejší demokratickou komunu na svou rodinnou diktaturu a přinutili obec, aby se s tímto faktem smířila. Mezi lidem jim začalo být těsno a měli zřejmě dost strachu ze zákeřné dýky nespokojených občanů, aby se vysunuli mimo tehdejší město a opevnili se proti nepříteli zevnímu i vnitřnímu. Jeden z Viscontiů  – Gian Galeazo – vymámil na našem Václavovi IV. vévodský titul. Když tento rod vymřel, nastoupil v roce 1450 na milánský trůn Francesco I. Sforza, condotierre, tedy nájemný žoldák, jenž se dobře oženil s dcerou posledního Viscontiho Filipa Marii.

Milánský dóm

Když jsme jeli do Milána, divili se naši známí, co tam chceme vidět. Prý je tam jen dóm a to je všechno. Ano, dóm tam opravdu je, ale to není zdaleka všechno. Milán je pěkné město. Nemá sice historické památky rannného či pozdního středověku, ty všechny musely ustoupit budovám modernějším, ale má svůj flair. Před zničením v druhé světové válce jej zachránil milánský arcibiskup Schuster, jenž byl zato vyhlášen Janem Pavlem II (kým jiným?) za blahoslaveného.  Milán je město módy a dává to najevo na každém rohu a v každém okamžiku. A není to jen tím, že tam přímo na chodníku v centru města parkují Lamborgini a Ferrari. V Miláně jsou centrály módních gigantů jako Versace, Armani, Prada atd, atd. Italové jsou, jak už jsem vícekrát připomněl, prostě kreativní a zde v Miláně našla tato jejich vlastnost své nejlepší vyjádření.

Korso Vittoro Emannuelle je impozatním nákupním střediskem, kde jsou zastoupeni snad všichni giganti evropské módy – ani zde však neměli capollino, dětské věci se v centru Milána nenosí. V galerii se člověk může zatočit na Torinovi – na býčkovi z erbu města Turína, jenž je tam jako projev vděku za osvobození Milána a celé Lombardie z područí Rakušáků, na podlaze zobrazen. Jestliže se na něm člověk otočí dokola, splnil hned dva důležité body. Zaprvé si tím zajistil, že se do Milána ještě někdy vrátí. Zadruhé k velké radosti přítomných milánských pošlapal erb nemilovaného severoitalského souseda a konkurenta – Turína. Vděčnost ano, ale odtud potud!

Až teď jsem pochopil, že ono finále Champions League 28.května 2003 AC Milan proti Juventusu Turin (ve kteremžto zápase se tehdy nemohl kvůli dvěma žlutým kartám zúčastnit Petr Nedvěd  – díky čemuž „Stará Dáma z Turína“ nevyhrála), v němž si nakonec pohár po nudných 0:0 v prodlouženém hracím čase a vítěztví na penalty 3:2 odvezl Milán, nebyla vnitroitalská selanka, jak jsem se tehdy domníval, ale bratrovražedný boj nejvyššího významu.

My jsme navštívili starou milánskou universitu, opět jednou úžasný mix architektonických stylů – od románského, přes gotický, renesanční až po barokní, prostě průřez milánských stavebních dějin. Katolická universtita, jež zde té městské úspěšně konkuruje, byla zavřená. Školy jsou v Itálii drahé a ne každý si může dovolit studovat. Školné se sice vypočítává z příjmu rodičů, ale pro chudé vrstvy je prostě příiš vysoké. Určitou šanci dává církev se svým paralelním školstvím. Ta refunduje část poplatků studentům zpět, zato ovšem může působit ideologicky na své chovance a činí to skutečně bez skrupulí metodou vymývání mozků.Milánské ulice

V Miláně není jen Dóm. Je zde i řada jiných kostelů, některé z nich jsou i slavné. Dan Brown proslavil zejména kostel Santa Maria delle Grazie, kde se nachází známá poslední večeře Leonarda da Vinciho. Díky onomu spisovateli nemáte šanci se k obrazu dostat. Je třeba se přihlásit několik týdnů předem a pak být na minutu přesně u vchodu, jinak dostane lístek hned někdo jiný. Protože jsem to nevěděl a nepřihlásili jsme se, mohli jsme navštívit pouze kostel, Leonardův obraz v budově hned vedle nám unikl. Byli jsme i v kostele svatého Ambrože Basilica Sant´Ambrogio, kde je patron města pochován. Jeho mrtvola nějak unikla všemu tomu řádění Západních Gótů, Hunů, Východních Gótů i Friedricha Barbarossy a jeho českých spojenců.  Možná si to opravdu zasloužil.

Leonardo da Vinci je tu cítit všude. Sochu mu postavili přímo proti slavné opeře La Scala (proč se ta opera jmenuje „Schodiště“ mi nedokázal vysvětlit ani můj přítel Stefano, jenž je jinak profesionálním hudebníkem). Asi to opravdu nikdo neví a možná to ani nikoho nezajímá. Hlavně, že tu ta opera, již dala stavět Marie Terezie, je a má svou úžasnou akustiku, jež jii proslavila na celém světě.

Leonardo byl po svém vyhnání z rodné Forencie dlouho ve službách Viscontiů a svými vynálezy prospíval městu. Milán totiž nemá řeku. Budete ji hledat marně a je to šokující, protože ve středověku se obchod provozoval především po vodě, pozemní cestování bylo totiž  pomalé a nebezpečné. Prý okolo Milána protékaly řeky Olona a  Lambro. Jenže kde jsou? Leonardo prý propojil obě říčky systémem kanálů, jenž umožňoval převážení zboží po městě i mimo ně. Dnes jsou tyto kanály ovšem všechny skryty pod zemí. Ve své době, kdy je geniální Leonardo projektoval, měly posloužit dopravě stavebního materiálu na stavbu největší stavby tehdejšího světa. V roce 1386 dal Gian Galeazzo Visconti příkaz ke stavbě katedrály, do níž se mělo vejít 40 000 lidí – tolik obyvatel tehdy Milán měl. Stavba trvala skoro pět set let, je ale opravdu impozantní. Obrovská pětilodní gotická katedrála, zvenku naplňující člověka úžasem, vevnitř úzkostí. Poslechli jsme si pod oblouky katedrály mši, zněla v těch protorách přímo fascinujícně, ale při pohledu na nebetyčnou výšku oblouků a neskutečný objem nosných sloupů jsem si uvědomil, že boha člověk nemá provokovat. Po takovém projevu pýchy, jakým milánský dóm je, mohl následovat už jen pád.

Milán dal najevo své bohatství a mocní tehdejšího světa na ně dostali chuť. Už koncem patnáctého století vyslovil francouzský král Ludvík XII nárok na Milán a na začátku století šestnáctého si to zde rozdali francouzský král Fratišek I. s španělským králem a římským císařem Karlem V. Poté, co František ztratil bitvu u Pavie a upadl sám do zajetí, připadl Milán Španělsku a když španělští Habsburkové vymřeli, přešel  po další krvavé válce o španělské dědictví v roce 1714 k Rakousku. Italským se stal  – po krátkém napoleonském francouzském intermezzu 1796 – 1814 – znovu až v roce 1861 po krvavé bitvě u Solferina, jež ukončila rakouskou vládu v severní Itálii.

Ach, skoro bych zapomněl – to capollino!

Samozřejmě jsme ho nekoupili. Kdepak v Miláně! Kde tak asi? U Versaceho, Gucciho, Armaniho nebo Dolce e Gabbana? Kloboučky pro šestiměsíční mimina tam nevedou nebo jsme je aspoň nenašli. Popravdě řečeno, ani jsme je zvlášť horlivě nehledali. Jen při představě, kolik by takový klobouček mohl stát… Žena ovšem zklamaná nebyla. Náš výlet totiž příštího dne pokračoval do Bergama. A tam určitě klobouček budou mít! A tak jsme opustili Milán v dobré náladě, plní pěkných zážitků  a odhodlaní klobouček v Bergamu definitivně koupit. Ale o tom zas až někdy příště.

Cesta do Turína


Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět.

Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na semaforech na červenou, ačkoliv nic nejelo, přestalo mne už překvapovat, že Ital dokáže zablokovat dopravu v celém městě, protože právě potkal na chodníku kamaráda, s nímž si nutně potřebuje popovídat. Ještě stále mne dokáže ale mírně zneklidnit, když mne předjíždí v městě auto zprava po chodníku pro chodce, protože podle jeho mínění je mých 50 kilometrů za hodinu proklatě málo. Na mírný nesouhlas jsem se zmohl i v tunelu, kde byla přikázáná rychlost 70 km v hodině, já jel 90 (nejsem sebevrah, abych se nechal při sedmdesátce nabourat zezadu) a přesto mne předjížděli Italové přes dvojitou plnou čáru a ještě k tomu do nepřehledné (aspoň pro mne) zatáčky. Ale to všechno patří ke koloritu a v podstatě jsem rád, že to tak je.

Turín jsme tedy dosáhli bezproblémově a poté, co jsem ženu vysadil v hotelu Boston, vydal jsem se hledat podzemní parkoviště. Nebylo to tak úplně jednoduché. Označení prostě chybělo a můj GPS mi zbytečně oznamoval, že jsem dosáhl cíle, když jsem jej prostě neviděl. Nakonec jsem musel zaparkovat na ulici a jít pěšky hledat vjezd do oné podzenmní garáže. Objevil jsem ho, ale byla to náročná úloha, za jízdy prostě nesplnitelná. Tak dobře byl utajen.

Nečekal jsem od nejzápadnější italské metropole mnoho. Turín má pověst průmyslového města, historických památek jsem od něj taky mnoho nečekal, v podstatě jsem byl skeptický. O to radostněji mne mělo tohle město na Pádu překvapit. Turín byl kdysi keltskou osadou, již zničil svého času v roce 218 před naším letopočtem Hannibal, když vpadl do Itálie a byl celý radostí bez sebe, že přežil přechod přes průsmyk Malý svatý Bernard. Turín se totiž skutečně nacházel na křižovatce dvou nejdůležitějších cest do Francie přes Monte Geneva a přes oba Svaté Bernardy a od něj se už mohl člověk pohodlně dál plavit po řece Pádu. V roce 28 před naším letopočtem zde proto vznikla římská osada, jež dostala později jméno Augusta Taurinorum  a zajímavé je, že půdorys onoho římského města se dochoval dodnes i s typicky v pravém úhlu se křížícími ulicemi. I části římských hradeb se dochovaly s zachovanou Porta Palatina a zbytky římského divadla. U někdejší Porta Pretoriana prokázali Italové svou obvyklou kreativitu. Tuto někdejší římskou bránu přestavěli napřed na středověkou pevnost – Castello. Poté k ní přistavěli renesanční přístavbu a protože se jim to později ještě tak úplně nepozdávalo, přidali k tomuhle hybridovi nakonec ještě barokní fasádu. Výsledek této chaotické tvořivosti je prostě neuvěřitelný, tato budova pak vévodí největšímu turínskému náměstí – Piazza di Castello.Castello

Turíňané a vlastně celý Piemont, jehož je Turín hlavním městem, se v minulosti prokázal mnohokrát jako velmi tvořivý. Vynálezy, jež se vážou k Piemontu, provázejí náš život na každém kroku – tak například zde vznikla tabulková a posléze i oříšková čokoláda, káva Lavazza, Martini, Cinzano, Tic Tac a řada dalších dobrot. Chtěli jsme si dát Martini přímo na místě činu v Cafe Torino na Piaza San Carlo, když jsme ale zjistili, že jedna sklenička tam stojí osm euro, dali jsme si ho v jiném lokále za eura dvě. Tvořivý byl i kuchař v lokále Mago Rabin na Corso s´Mauricio, kam jsme se šli navečeřet. Když nás přišel pozdravit, byl mi hned podezřelý. Vypadal totiž jako umělec, jenž čerpá svou inspiraci v nedovolenných prostředcích. Zřejmě si toho večera zakouřil trochu víc než obvykle. Objednali jsme menu o čtyřech chodech. Těch chodů bylo nakonec sedmnáct!!! Náš umělec se rozhodl zprostředkovat cizincům průřez veškerou piemontskou kuchyní. Což o to, nápad to nebyl úplně špatný a každý chod byl kulinářským i uměleckým zážitkem. Problém byl jen v tom, že některé z nich se vzájemně nesnášely a rozhodly si to spolu rozdat. Nebraly při tom ohled na to, že bojištěm je můj žaludek. Každopádně jsem další den nemusel jíst vůbec nic – vlastně ani nemohl, už při pohledu na jídlo se mi dělalo nevolno. Takže nakonec jsem ještě i ušetřil. Piemont je trochu jiná Itálie. Tak jiná, že když tam v roce 1796 vpochodoval Napoleon, vyhnal  ze severní Itálie Rakušany a vytvořil z italských provincií tzv. Cisalpinskou republiku, Piemont přičlenil přímo k Francii. Místní obyvatelstvo považoval očividně za Francouze, kteří se nenaučili dobře francouzsky . Tak úplně mimo nebyl, jednak to pocítil můj žaludek při oné nezapomenutelné večeři – většina chodů patřila mnohem spíše k francouzské než k italské kuchyni a Torino, jak se město nazývá italsky, se piemontsky řekne Türin. Savojští vévodové, původem Francouzi z oblasti pod Mont Blanc kteří v Piemontu vládli od jedenáctého století a ve třináctém vystřídali jako vládcové města místního biskupa, přeložili své hlavní město z francouzského Chambéry do Turína až v roce 1563.P1020643

Napoleon je zde stále hodně populární, což jsem tak úplně nepochopil, protože přece jen byl agresor, diktátor a hlavně – no prostě ho nemám rád. Jak jsem se ale dozvěděl v Muzeu sjednocení Itálie (Museo di Risorgimento), je považován za člověka, jenž do Itálie vnesl svobodu projevu, demokratické cítění a tím i odstartoval proces směřující k vytvoření sjednocené Itálie v roce 1861, což se stalo právě v Turíně.

Pršelo a pršelo. V Turíně to ovšem není zase až taková tragédie. Prakticky celé město je vybavenno arkádami, takže se v něm dá chodit v suchu, i když z nebe padá hojně voda. Samozřejmě že jsou tam všude butiky a značkové obchody, což mne nijak nezajímalo, dokud se ke mně nepřipojila manželka a nezačala aktivně hledat – no samozřejmě ono capollino. Až tehdy jsem pochopil, že ten výlet může mít určité zádrhele.

Já jsem se věnoval pamětihodnostem města. Královský palác a Palazzo Madamme se mi nevešly do časového plánu, slavnou savojskou zbrojnici jsem při nejlepší vůli nenašel – zřejmě je nalezitelná jen pro místní. Legendární turínské plátno se nachází v Duomo di San Giovanni bezprostředně vedle královského paláce. (Výstava k tomuto tématu je ale v nádherné barokní královské kapli San Lorenzo rovněž u královského paláce ale ze strany Piazza die Castello.) Zda do něj byl skutečně zabalen Kristus, o to se přou vědci dodnes. Je skutečně pravděpodobné, že ono plátno pochází  křižácké kořisti při dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a otisky krve skupiny AB odpovídají přesně zraněním, jež utrpěl člověk při ukřižování s trnovou korunou na hlavě a smrtelnou bodnou ranou do oblasti srdce. Jenže karbonová analýza datovala stáří plátna do třináctého století, takže se možná přece jen jedná o podvrh.(Byzantinci byli v padělání svatých relikvií opravdoví mistři) Plátno je v kostele San Giovanni uloženo v boční kapli, je vlastně docela příjemné se tam posadit a trochu rozjímat a odpočinout si, zatímco venku prší a prší. Text, jenž je u plátna uveden, řeší rozpor pravosti opravdu šalomounsky – podle něj je plátno symbolem utrpení Kristova. Takže proč ne? Líbilo se mi tam.P1020674

Turín vlastní („údajně – tvrdí to Italové sami, takže by to bylo třeba ještě prověřit) po Káhiře druhé největší egyptologické muzeum na světě, zvané zde Museo egizio. Proč je taková velkolepá výstava staroegyptského umění právě v Turíně, má samozřejmě svůj důvod. Jistý Piemonťan jménem Bernardino Drovetti se totiž po anexi Piemontu Napoleonem cítil opravdovým Francouzem a následoval Bonaparta na jeho výpravě do Egypta. Když tato skončila katastrofou, došlo mu, že až zase takový úplný Francouz není a zůstal v Egyptě jakožto konzul, jenž byl pro všechny strany, pro Francouze, vítězné Angličany ale i pro samotné Egypťany vlastně naprosto přijatelný. Právě Napoleon vzbudil na své výpravě zájem o staré egyptské umění, na jeho válečném tažení jej následovali vědci a umělci a díky němu byla vykopána Rosettská deska, jež přivedla Jeana Francoise Champoliona k rozluštění egyptských hieroglyfů. Drovetti tedy zůstal v Egyptě a pokračoval v tom, co jeho generál kdysi začal – sbíral papyry, sochy, reliéfy, jež se vynořovaly z egyptského písku. Když se pak vrátil, skončila jeho sbírka v Louvru. Drovetti se ovšem už zase jednou až tak Francouzem necítil a Piemont se po Vídeňském kongresu v roce 1815 stal nezávislým Sardinským královstvím. Drovetti nebyl ochoten být považován za francouzského patriota, jenž své cennosti prostě nezištně daruje.  Rozhodl se svouv Louvru deponovanou sbírku prodat a sardinský král Karel Felix nabídl prostě víc než král francouzský. Pak už se přesunu sbírky z Paříže do Turína zabránit nedalo. Jeho sbírka je opravdu úctyhodná, papyry na celou stěnu, od Knihy živých, tedy knihy staroegyptské medicíny, až po papyrus erotický, jež už tehdy před čtyřmi tisíci lety osvětloval tajemství umění lásky. A nechybí ani tehdejší „beauty box“, kosmetický kufřík z hrobu Egypťanky z období Nové řiše. Takže dámy – ale i páni – je se na co podívat.

Symbolem Turína je ovšem Mole Antonelianna, budova, jejíž věž je zobrazena na italské dvoucentové minci. Původně to měla být synagoga, ale ještě než se ji podařilo dokončit, přestěhovalo se hlavní město Itálie nejprve v roce 1866 do Florencie a pak 1870 do Říma a tak na dokončení projektu došly peníze. Dnes je tam muzeum kinematografie – italské filmové ateliéry se přece nacházejí v Turíně!  Skutečně zajímavá expozice provází od laterny magiky přes první pohyblivé obrazy, první krátké filmy z konce devatenáctého století až k moderní tvorbě. Je zde spousta zajímavých exponnátů, nejen onen slavný korzet Marilyn Monroe, který dává tušit, že se na tom děvčeti bylo opravdu na co podívat a bratři Kenedyové si měli na co sáhnout. V muzeu jezdí  v podstatě ve volném prostoru zavěšený výtah na vrchol věže, je to ovšem jen pro lidi bez sklonu k závrati a protože při mizerném počasí, kdy se vrchol věže topil v mracích, byla možnost výhledu na město zhora nulová, jsem se této atrakce vzdal. Ale muzea Italové dělat umějí, o tom jsem se měl přesvědčit o den později.

P1020655

V roce 1899 založilo osm místních podnikatelů, mezi nimi i Giovanni Angelli na předměstí Turína v Lingottu „Fabrica italiana l´automobile di Torino“.  Tak vznikl slavný Fiat, momentálně jeden z největších automobilových koncernů. (Němci parodují tento slavnný název výkladem názvu „Fehlerhaft in allen Teilen“, Američané zase „fix it alone, Toni“. Nicméně Fiat v konkurenci světových značek obstává dodnes, kdy všechncy ostatní italské (Lancia, taky z Torina, Alfa Romeo, Lamborgini atd. už dávno patří zahraničním firmám). V obrovské výrobní hale v Lingottu je dnes kongresová hala, kde se právě konal onen seminář, na který má žena jela, prodejna „Slow food“ potravin (taky piemontský vynález jako odpověď labužníků na „fast food“) , hotel, galerie atd. atd. – Italové prostě neradi bourají to, co už jednou stojí.

A nedaleko od oné někdejší haly je pak Museo nacionale de automobili, čili národní automobilové muzeum. Nejsem sice žádný nezřízený fanoušek automobilového průmyslu a auto je pro mne především prostředek přesouvání se z bodu A do bodu B, ovšem tohle muzeum překonalo všechna moje očekávání. Nejen výstava modelů z konce devatenáctého století všech možných značek, auto Italia, s nímž překonali v roce 1912 cestu až do Shanghaje, kde po cestě nebyly žádné čerpací stanice protože v mnoha zemích, přes které jeli, o autech ještě ani neslyšeli. Je zde ale celý vývoj aut přes dvacátá poválečná léta k prvním luxusním modelům let třicátých. Průvodné filmy vysvětlují odlišnost filosofie výroby aut v Evropě a Americe po druhé světové válce i jejich následné sblížení, představují nejdůznější kuriozity vývoje, jež se nakonec neprosadily a samozřejmě nechybí ani sbírka monopostů, tedy závodních automobilů od typu z roku 1914 až po dnešní formule. Že se tam nachází legendární Fiat 500 a 600 a spousta Ferrari, je samozřejmé. Kromě toho tam je ale znázorněný i vývoj motorů od začátku dvacátého století dodnes (i s modelem Laurint und Klement z roku 1909) a vývoj kol od dřevěného až po dnešní pneumatiky Formule 1. Měl jsem problém muzeum po čtyřech hodinách opouštět, někdo, kdo je opravdový fanda do aut, by si měl nejspíš vzít spací pytel, aby tam někde v úkrytu za některým z aut mohl přenocovat.

P1020716

Muzea Italové opravdu dělat umí. Turín byl tedy nakonec opravdovým zážitkem, jež můžu komukoliv vřele doporučit.

Ach ano, jak to vlastně dopadlo s tím capollinem, tedy hlavním důvodem naší návštěvy? Navštívili jsme v Turíně řadu obchodů a jeden obchodní dům. Průběh byl vždy stejný. Napřed obrovské nadšení nad nabídkou dětských věcí s tvrzením, že tady si určitě něco vybereme. Takticky byl tento slib správný, díky němu jsem nevzal ihned do zaječích. Pak ale neměl jeden klobouček šňůrku pod bradu, další ji sice měl, ale příliš dlouhou, další pak měl sice správě dlouhou, ale byl nehorázně drahý a ten s disneyovskými figurkami přece taky kupovat nebudeme. Posléze žena usoudila, že v Turíně se klobouček koupit nedá, protože centrem světové módy je přece Milán. Tam bude výběr určitě mnohem lepší. A tak jsme se vydali do Milána. Ale o tom zas až někdy příště.

Nostrifikace


                Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská.

Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem.

Rakouští páni profesoři přistupovali ke zkouškám velmi rozdílným způsobem. Od velmi nepříjemného, jako byl zkoušející na soudním lékařství, který se rozhodl nímanda z východu ponížit a znevážit (zkoušky jsou totiž v Rakousku veřejné a chodí na ně studenti naslouchat, aby se na otázky pánů profesorů mohli lépe připravit) přes přístup seriózní, jaký zvolili dermatolog, farmakolog  či očař, přátelský pokec – samozřejmě na sociálním lékařství, kde se jinak zkoušet ani nedá, až po průběhy kuriózní.

Nejpřátelštější byl pan profesor Marth z hygienického ústavu. Dva měsíce před zkouškou musel člověk k němu na povinnou konzultaci. Pan profesor dával potřebné know how.

„Každý kandidát u mne dostane u zkoušky dvě otázky, pane kolego,“ vysvětlil mně. „A největší problém v hygieně je odstraňování odpadu. To je přísně vázáno zákonem a ty zákony jsou v každé zemi jiné. Ovšem já musím trvat na tom, aby lékař pracující v Rakousku znal zákony o odstraňování odpadu v Rakousku. Takže tuhle otázku ode mne dostane každý.“

Kvitoval jsem pozitivně skutečnost, že jednu ze dvou otázek už takto znám.

„A kdepak vy jste pracoval posledně?“ ptal se pan profesor.

„Na dialýze,“ odpověděl jsem.

„Takže taková hepatitída typu B by pro vás neměla být velkým problémem, že?“ zeptal se a když jsem přikývl, poznačil si něco do notesu.

Za daných okolností se člověk zkoušky až tak nebojí.

Dostavil jsem se na ni dva měsíce později v dobré náladě a optimisticky naladěn.

„Mohl byste mi říci něco o odstraňování medicínského odpadu, pane kolego?“ zeptal se pan profesor téměř spiklenecky. Vysypal jsem to ze sebe jako z pytle, samozřejmě, že jsem se na tu otázku připravil.

„Výborně, výborně,“ chválil pan profesor a nahlédl do notesu. V tu chvíli znejistěl, začal v zápisníku listovat a očividně v něm stoupala nervozita. Pohlédl na mne nedůvěřivě a pak se zeptal:

„Byl jste tu u mne na představovací rozhovor?“ zeptal se.

„Jistěže, pane profesore, bude to tak dva měsíce.“

Profesor Marth znervózněl ještě víc, začal se potit. Rozepnul si sako, povolil vázanku a pak se na mne nejistě podíval. Pochopil jsem, že neví, jakou mi slíbil otázku. Stránka ze zápisníku se někde stratila.

„Kde jste pracoval předtím, než jste přišel do Rakouska, pane kolego?“

„Na dialýze, pane profesore.“

„Takže…takže… taková hepatitida typu C?“ zeptal se nejistě.

„Žádný problém,“ uklidnil jsem ho a následujících pět minut jsem hovořil o zákeřnostech této infekční choroby. Viděl jsem, jak z pana profesora opadává nervozita, jak se uvolňuje a z místnosti mne vyprovodil už úplně šťatný. I takoví dobří lidé se v Rakousku najdou.

Pravým opakem byla gynekologie. Nejprve byla povinnost chodit trénovat na fantómu porod. Celkem jsem musel absolvovat deset hodin, kdy mne zaučoval zřízenec ústavu, jak vytahovat kožené dítě z gumové…

Protože jsem už měl za sebou z časů mého studia a poté cirkulace několik živých porodů, nijak mne tento trénink neuspokojoval ani nelákal. Zejména, když jsem na tyto hodiny musel jezdit ze 150 kilometrů vzdálené Stolzalpe. Po čtvrtém kurzu jsem lahví moravské slivovice dokázal přesvědčit zřízence, že jsem už záhady porodu zvládl a navíc si tak získat jeho nehynoucí přátelství. Mělo se mi hodit.

Pan profesor na zkoušce se totiž až tak přátelsky netvářil. Naštěstí jsem si vytáhl první otázku kompatibilitu krevních skupin, čili skutečně denní chlebíček každého internisty, zejména pak, když pracoval na dialýze mezi samými chudokrevnými pacienty potřebujícími krevní transfúze prakticky denně. Uvolněně jsem panu profesorovi vylíčil všechny záhady a zákeřnosti krevních skupin a Rh faktoru, způsob jejich určování, desensibilizace atd. a uvolněně jsem očekával
svou jedničku.

„A jak se jmenuje ten test?“ vyštěkl na mne profesor.

Nechápal jsem. Už jsem přece všechno řekl, včetně křížového testu prováděného u postele pacienta těsně před podáním konzervy. Pomyslel jsem si, že pan profesor možná špatně slyší nebo si trochu pospal a začal jsem znova.

„To už jste říkal,“ přerušil mne nerudně. „Ptal jsem se, jak se jmenuje ten test?“

„Jaký test?“ nechápal jsem.

„Ten test!“ zvýšil profesor hlas.

Naprázdno se polkl. Profesor si mne prohlížel jako had myš, kterou v příští vteřině spolkne. I já jsem měl ten pocit.

„Bed-side test,“ vykřikl. „A to nevíte?“

„Ale vždyť já jsem…“ chtěl jsem se bránit, protože jsem onen křížový test u postele pacienta popsal do detailu.

„Nevíte,“ triumfoval profesor a napsal si k mé první otázce čtyřku (v Rakousku je pětistupňová škála, vyhazuje se tedy až při pětce). A dal mi druhou otázku. Skoro jsem zkolaboval. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kterého orgánu se cystická degenerace týká. Naštěstí není sice těch orgánů v gynekologii zas až tak moc, nicméně jsem se stejně na první pokus netrefil. Zkouška se změnila v boj o přežití a profesorova nálada se horšila každou mou další větou.

„Tak se předveďte aspoň při porodu,“ zahromoval.

Otočil jsem se k fantomu a tam stál můj kamarád zřízenec podplacený moravskou slivovicí. Věděl, že mi jde o život a byl ochoten pomoci. Připravil mi nejjednoduší možný porod, takzvaný „porod v chodu“ kdy je hlavička už porozená a je třeba jen vytáhnout zbytek novorozence. Nic lehčího neexistuje a díky tomu jsem nakonec dostal milostivou čtyřku, abych se mohl začít oficiálně starat o mé internistické pacientky u jejichž absolutní většiny rozhodně nic podobného nikdy hrozit nebude. Už proto, že jejich věkový průměr je vysoko nad hranicí, kdy by se jich porod ještě mohl osobně týkat.

Nicméně jsem zkušebnu opustil za soucitných pohledů přítomných studentů  s bolestmi žaludku a silný nutkáním na zvracení. Další půl hodinu jsem proseděl na lavičce před gynekologiií a přemýšlel, zda zvracet, či nezvracet. Nakonec jsem se rozhodl nezvracet a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Kolegové, kteří přicházejí do Rakouska pracovat v posledních letech, se rozhodně nemohou zlobit, že jejich země přistoupila k EU a nostrifikace se jich tedy už netýká. Možná by měli o této výhodě poreferovat i odstupujícímu panu prezidentovi Klausovi, jenž ještě žádnou výhodu na přistoupení k této evropské společnosti nenašel.