Monthly Archives: March 2013

Náledí

              Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků. „Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“ „Teta, nenadávajte,“… Čti dál »

Cyril a Metoděj – Bratři ze Soluně

Letos to tedy bude 1150 let, kdy dorazili na Moravu. Svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy, uctívaní věrozvěstové, kteří přinesli křesťanství do Velkomoravské říše. Mám velkou radost z toho, že se můj vydavatel Rybka rozhodl k této události uvést na trh druhé vydání mé knihy z roku 1995, která nese stejné jméno jako tento příspěvek. (A udělal to zase jednou krásně, jak je u něj ostatně zvykem) Osmnáct let v životě jedné knihy jsou celé věky a skutečně mám pocit, jako by od té doby celé věky přešly. Odkaz obou bratří ale zůstává stále aktuální, ta právě to je hezké na knihách s historickými tématy, totiž že neztrácejí na aktuálnosti. I když, pokud si vzpomenu na dostupnost materiálů potřebných pro vytvoření této knihy v době, kdy vznikala a dnes, dělí tyto dvě období ne 18 let, ale celé světelné věky. O napsání knihy s tématikou svatých Cyrila a Metoděje jsem… Čti dál »

Habemus papam

Přiznám se že jsem nejprve nevěřil vlastním uším. Když z balkónu v Chrámu svatého Petra zaznělo ono obligátní „Habemus Papam“ a poté jméno kardinála Bergogllia, myslel jsem opravdu, že jsem špatně slyšel. Ti, kdo četli můj článek z 6.března, vědí proč. Překvapivé bylo pro mne už to, že byl zvolen. U kandidátů, kteří volbou už jednou neprošli a proto mohou být považování za favority při volbě nové, to nebývá zvykem. Pravým šokem pro mne ale bylo, že byl zvolen tak rychle. Pouhé dva dny a čtyři skrutinia stačila k tomu, aby argentinský kardinál získal dvě třetiny ze 115 volitelských hlasů! Co se ve Vatikánu změnilo od roku 2005, kdy byl Bergoglio ještě jako liberál se sklonem ke komunismu pro konzervativní většinu kardinálů nepřijatelný? Hlavním poslestvím volby pro mne je, že ve Vatikánu skutečně došlo ke změně poměru sil. Přinejmenším Opus Dei, jenž se tak silně angažoval proti volbě Bergoglia před… Čti dál »

Sedisvakance – obavy prostého věřícího

Sedisvakance je čas bez papeže. Právě v jednom takovém období žijeme, někteří prožívají tuto skutečnost velmi intenzivně, jiným je to víceméně jedno. V dnešním světském státě je lidí, hledících k Vatikánu, stále méně. Otázka je, zda je to tak správně. Vatikán dnes nemá skutečně žádnou reálnou politickou moc. Vliv na politiku i každodenní život je ale stále obrovský, ať již to chceme nebo nechceme vnímat. Nemělo by nám být jedno, kdo na stolci svatého Petra sedí. Už proto, že církev by MĚLA hlásat a prakticky podporovat lásku mezi lidmi. Je to její poslání, ať už je ochotna je akceptovat nebo ne. Poprvé v historické době (podruhé pak v celých dějinách katolické církve) došlo k sedisvakanci, aniž by papež zemřel. Je to svým způsobem historická událost, která nám ušetřila pohled na zhrouceného těžce nemocného papeže, který jsme měli k dispozici v posledních letech pontifikátu Jana Pavla II. Benedikt se rozhodl odstoupit,… Čti dál »

Nacionalismus

Jakožto člověk žijící už dvacet šest let na území obývaném jiným národem, než ke kterému patřím já, jej samozřejmě odsuzuji, protože se jím cítím být osobně ohrožen. Doufám jen, že bych jej stejně odsuzoval, i kdybych byl v pozici národnostní většiny. Už skladba naší rodiny, kde představuji národnostní menšinu mezi třemi Slováky mi znemožňuje uplatňovat nacionální stanovisko, protože jsem vždy přehlasován. Nicméně je soužití našich dvou národů pod jednou střechou víceméně bezkonfliktní. Výjimkou jsou pouze fotbalová či hokejová utkání mezi českým a slovenským národním výběrem. Tehdy jsou emoce v obývacím pokoji před televizorem vypjaté. Poprvé se tak stalo, když na mistrovství světa v hokeji koncem devadesátých let hráli proti sobě Češi a Slováci poprvé ve finále o titul. Syn, tehdy přibližně desetiletý, se těšil, jak to Slováci Čechům nandají. Když česká reprezentace vyhrála, byla to rodinná katastrofa. Slzy tekly proudem a syn ležel na zemi a zoufale křičel, ukazujíc na… Čti dál »