Month: February 2013

Gynekologie

Je jasným důkazem, že rovnoprávnost  mezi pohlavími neexistuje.  Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje.

Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci.  Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat na celou řadu způsobů, nazvaných po různých legendárních předchůdcích, pokud možno metodou, pojmenovanou po třech různých a modifikovanou podle čtvrtého slavného profesora. Až když gynekolog diktuje takovýto nález, je šťasten, protože i jeho snem je jednou vstoupit do dějin řezem, provedeným o půl centimetru více vlevo, než si troufl kdokoliv před ním.

Samozřejmě stále znovu potřebujeme gynekologa jako konsiliáře. Pokud dorazí žena s bolestmi v podbřišku, je dobrá rada drahá a tu očekáváme od specialisty – ženského lékaře. Dopadne to často tak, že si pak přečtu v nálezu: „našeho tam už nic není.“ Gynekologové jsou totiž v likvidaci svých orgánů důslední. Když dorazí do okresu pravý primář – velký operatér, po deseti letech už neexistuje v okrese ani jedna žena, jež by ještě měla dělohu – pana primáře je pak třeba přeložit do jiného okresu, aby se mohl vyřádit zase někde jinde.

Já osobně jsem měl s gynekologií stále jen opletačky. Už když jsem jakožto student medicíny jel na prázdninovou praxi do Niše v jižním Srbsku,  skončil jsem, ačkoliv jsem měl v papírech napsáno, že si přeji být zařazen na vnitřní lékařství, na gynekologii. Což o to, zážitek to byl nezapomenutelný. Srbky jsou očividně tvrdé ženy, jejich gynekologové pak ještě  tvrdší. Nezapomenu na operační sály. Klinika se právě přestavovala, po chodbě před operačním traktem běhali dělníci s kolečky starého zdiva a vířili oblaka prachu. Když někdo vstupoval na operační sál (ve své vlastní silniční obuvi), vnikala za ním tato oblaka i do sálu, kde se právě „sterilně“ operovalo. Pan profesor vyšetřoval rodičky zásadně s cigaretou v druhé ruce a popel z ní klepal na zem. Můj strýc, také lékař, když jsem mu tuto pro mne šokující skutečnost vyprávěl, správně poznamenal, že popel z cigarety je sterilní a tedy v podstatě bezproblémový. Měl zřejmě pravdu, komplikace rodící srbské ženy očividně neměly. Porodů jsem tedy na jihu Srbska viděl víc než dost. Když jsem se pak vrátil do Olomouce, právě v pátém ročníku přišla výuka gynekologie na řadu. Když nás poprvé volala asistentka na porodní sál, abychom se přišli odívat na něco tak zřídkavého, jako je porod, šel jsem rád, protože jsem chtěl porovnat české standarty se srbskými. Porovnal jsem, zjistil jsem, že jsou neporovnatelné a tím byla pro mne věc vyřízena. Když jsme byli volání k porodu podruhé, neodpustil jsem si poznámku že tak zajímavé to přihlížení zase není, protože jsem už porodů viděl aspoň čtyřicet. Že bych už raději něco dělal.

Člověk možná nemá provokovat. O týden později, když jsme znovu byli voláni k porodu, paní asistentka nezapomněla. „Tak kde je ten chytrolín, co viděl už tolik porodů, že by chtěl rodit sám?“ Odhalila mne ve skupině, ukázala na mne a dodala: „Tak prosím.“ Takže jsem šel rodit. Měl jsem už nastudováno, a mnohokrát jsem viděl, jak se dítě porodí tvářičkou směrem dozadu k hrází a pak se otočí tvářičkou k stehnu rodičky a to buď k pravému, pokud je v tzv. První, tedy častější poloze, nebo k levému, když je v poloze zřídkavé, takzvané druhé. Pak je je třeba uchopit a vytáhnout ramínka. Mé dítě vystrčilo hlavičku – a nic. Čekal jsem, až se obrátí obličejíčkem k stehnu své maminky a ono na své povinnnosti prostě kašlalo. Netočilo se ani doleva ani doprava, koukalo pořád znuděně na maminčin zadek. Všiml jsem si kritického pohledu asistentky, protože jsem nic nedělal. Rozhodl jsem se čekání zkrátit a prostě jsem otočil obličejík novorozeněte k pravého stehnu maminky. O ono se otočilo zase nosíkem dolů, tedy dozadu. To už jsem považoval za provokaci. To mrně mne chtělo před očima ironické asistentky prostě znemožnit! Popadl jsem tedy hlavičku znova a otočil ji k pravému stehnu znova. A tehdy se rozhodlo napravit můj omyl a otočilo hlavičku tentokrát už opravdu samo – o sto osmdesát stupňů – ke stehnu levému. Paní asistentka mne zapomněla upozornit, že se jedná o onu zřídkavou „druhou“ polohu. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal, dítě se ovšem rozhodlo nespoléhat se dále na pomoc takto nekompetentního porodníka a vzalo to teď pěkně kvapem, tak tak jsem ho stačil zachytit. Bylo nepoškozené a mělo se k světu, od té doby tedy vím, jak jsou novorozeňata elastická. Abych odboural svou frustraci z prvního nepříliš povedeného pokusu, vnutil jsem se pak na fakultě ještě k dalším třem porodům a byl jsem tak studentem z ročníku s nejvyšším počtem odvedených porodů. Čímž jsem se domníval, že už jsem své v tomto oborui vykonal a že se s ním už nikdy víc nebudu muset zabývat.

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů a mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mne tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický trénink porodu. Nevím už kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsm pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec kvitoval tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Byli jsme okamžitě kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl šťastnou ruku. Dostal jsem starého znuděného profesora, jenž cizince hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

Vytáhl jsem si otázky. První z nich mne potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mne ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor ptal, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mne, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pan profesor pak tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

Pustil jsem se do odpovídání. Popsal jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mne dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

Zamrazilo mne. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mne hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

„Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

„Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po svém exelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

„A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

„Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, že mu v oblasti ženského těla, jež ho zajímá, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické umění v jeho oživování, až ho trefí šlak.

„Porod,“ zařval.

Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mne připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ nespadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

„Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco můj žaludek se mi mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Je na ni hrdý. A očividně právem!

Graz – Štýrský Hradec

 

Vlastně bych měl konečně už něco napsat i o městě, ve kterém (přesněji u kterého) žiji. Zaslouží si to, je totiž skutečně hezké a má bohatou historii.

 

Není sice nejstarším štýrským městem, toto privilegiuim si osobuje severněji položený Judenburg, to má ale jeden důvod a tím byli tehdy ještě zlí Maďaři, ohrožující jižní hranice štýrské marky a tak zeměpáni raději ponechávali na jihu štýrska prales, přes nějž se uherští kočovníci jen těžko dostávali. Město bylo založeno pravděpodobně v roce 1128, jak svědčí jedno obdarováním makrabětem Leopoldem, první zmínka, kde je jmenován pochází pak z roku 1140. Město bylo založeno jako pevnost, jež měla uzavřít cesti do severního Štýrska spolehlivěji než onen zmíněný prales – ještě dnes pohled na staré měst tuto funkci potvrzuje. Město je sevřené mezi proud řeky Muru, okolo níž vedla jediná cesta na sever a kopec Schloßberg, jenž prý tam kdysi odhodil sám čert. Jedná se vlastně o první horu alpského předhůří, lépe tedy místo na založení města zvoleno být ani nemohlo.

Pokud ale Graz navštívíte, budete narážet na památky jeho nejslavnějších období. Graz byl vždy jakýmsi odkladištěm pro vedlejší větve Habsburků. Když jich bylo moc, tak jeden z nich skončil v Grazu, když jich ubylo, Graz zase osiřel. Protože ale hlavní habsburské větve trpěly na opakované vymírání, dostala se vedlejší štýrská větev několikrát na výsluní a právě tehdy se zde budovalo.

Grazský dóm je památkou na vládu prvního štýrského markraběte, jenž to dotáhl daleko na Fridricha původně pátého (jako štýrského markraběte), pak čtvrtého (jakožto německého krále) a následně třetího (jako římského císaře). I když si historici si dodnes myslí, že svým stejnojmenným předchůdcům Fridrichovi I Barbarossovi a Fridrichovi II. Sicilskému (jenž nás Čechy obdaroval v roce 1212 zlatou bulou) dělal spíše jen ostudu, Graz si na jeho působení stěžovat nemůže. Z jeho doby pochází dóm s kaplí svaté Barbory. Dóm je skutečně dominantní stavbou s naprosto nezvyklým půdorysem. Nikde jinde nenajdete katedrálu tak krátkou a přitom tak širokou. To bylo dáno pozemkem, jenž byl k dispozici. Nad portálem chrámu jsou erby Fridricha a jeho krásné a temperamentní portugalské manželky Eleonory. Ta měla nad kolébkou svého syna a pozdějšího císaře Maximilána vyslovit prosbu: „Chlapče, prosím, nebuď jako tvůj otce, aby má oběť nebyla marná.“ Maximilián na Graz nezapomněl a obdařil ho na hradě, z něhož se příliš nedochovalo, dvojitým schodištěm – kuriozitou, jež je jinak k vidění jen v chrámu svaté Alžběty v Košicích. Jinak z hradu, jenž dal Fridrich vybudovat, protože snil o tom, že by mohl římské říši, jejíž vládcem byl v roce 1440 zvolen, vládnout ze svého rodného města, mnoho nezbylo. V devatenáctém století byl víceméně stržen včetně chodby, jíž chodil Fridrich nad hlavami svých poddaných do chrámu na bohoslužby. Dnes sídlí ve zbytku tohoto sídla štýrská vláda a možné je navštívit i hradní park nad městskými hradbami.

V době císaře Fridricha začal svou kariéru slavný rod Eggenbergů, jimž patřil zámek v dnešním západním předměstí Grazu s krásným parkem. Zakladatel rodu Bartoloměj totiž přivedl svou finanční reformou s neuvěřitelnou inflací (plíšky, jež vydával za mince, lze vidět v zámku ještě dnes) ke státnímu bankrotu, za což byl na něj uvalen zatykač. Utekl do Maďarska, kde se uherskému králi Matyáši Korvínovi tato metoda zbavení se státních dluhů právě naopak zalíbila a odměnil svého poradce povýšením do šlechtického stavu a daroval mu erb, v němž jsou až tři havrani (havran byl erbovním zvířetem Matyáše Korvína). Ani šlechtický titul nezachránil ale Bartoloměje po jeho návratu před vězením, v němž nakonec i zemřel, jeho rodina ale jeho působením zbohatla natolik, že hrála posléze ve Štýrsku jednu z předních rolí.

 

 

 

 

 

 

 

Mnohem více než po Fridrichovi zůstalo z období druhé přímé habsburské vlády v tomto městě. Ferdinand I, první český panovník habsburského rodu (pokud pomineme Rudolfa I zvaného Kaše) měl totiž tři syny a dvanáct dcer. S dcerami se natrápil víc než dost – přes všechnu snahu se mu nepodařilo všechny provdat a tak dvě z nich skončily v klášteře v Tyrolsku. Mezi tři syny pak rozdělil své země. Nejstarší Maximillián dostal Rakousko, České a Uherské království, druhorozený u nás dobře známý Ferdinand Tyrolský Tyrolsko, Vorarlberg a roztroušené habsburské državy v dnešním jižním Německu a nejmladší Karel pak takzvané „Vnitřní Rakousko“ k němuž patřilo Štýrsko, Korutany, dnešní Slovinsko a hrabství Görtz neboli Gorizia. S nevděčným úkolem bránit tato území proti expanzi stále drzejších Turků. Čehož se zhostil s úspěchem, hradby města připomínají ještě dnes jeho mimožádné úsilí zastavit pronikání muslimů do střední Evropy. Graz od Turků nikdy dobyt, ale ani obležen nebyl, i když legenda praví něco jiného. Podle ní obsadili Turci město, ne ale Schloßberg, jenž se statečně bránil. Zrovna když velitel tureckého vojska zasedal k obědu, k němuž se podávala kachna, vystřelili obránci hradu svou poslední dělovou kouli, již měli k dispozici a trefili prostřenou tabuli. Turka to rozlítilo natolik, že se vyklonil z okna a vydal povely z města, kde se člověk nemůže ani v klidu najíst, odtáhnout. Protože však byl tělnatý muž, zůstal v okně zaseknut trčet a jeho vojákům dalo pořádnou práci jej osvobodit. Tento Turek trčí ještě stále z okna na Sporgasse, aby tuto pěknou i když nepravdivou legendu připomínal.

Arcivévoda Karel byl osvícený vládce, jako ostatně celá tato generace Habsburků, mimo jiné se to projevilo tím, že dal roku 1585 založit v Grazu universitu. Jako žáka s číslem jedna dal na ni zapsat svého prvorozeného, tehdy osmiletého syna Ferdinanda, jenž na ní ale nikdy nestudoval. Manželce vévody Karla Marii, fanatické katoličce, se totiž zdálo být protestantismem otrávený Graz příliš nebezpečný pro výchovu svého syna a nechala jej studovat ve vzdáleném ale spolehlivě katolickém Ingolstadtu.

Soupeření mezi katolickým vládcem a protestantským měšťanstvem se projevilo i v mnoha pozitivních aspektech. Měšťanstvo totiž chtělo dokázat svou moc. Nejen že převzalo kostel na Herrengasse, jenž se dnes pyšní obrazem Nanebevstoupení Panny Marie od Tintoretta, ale dalo postavit takzvaný Zeughaus, čili městskou zbrojnici. Ta se nachází taktéž na Herrengasse jakožto opravdový klenot vrcholné renesance a je ji rozhodně třeba navštívit. Na několika poschodích totiž uchovává jednu z nejbohatších sbírek brnění a zbraní.

Na původní budově university naproti dómu se ale skví erby Karlova syna Ferdinanda a jeho manželky Anny. Ferdinand totiž svěřil universitu do péče jezuitům, aby byla spolehlivě katolická. To vedlo nakonec k jejímu dočasnému zániku. Po zrušení jezuitského řádu 1773 byla zrušena i jimi řízená vysoká škola. Obnovil ji roku 1827 císař František I, jehož socha stojí na náměstí Svobody (Freiheitsplatz) stranou od dómu naproti grazskému činohernímu divadlu a proto se grazská universita jmenuje po obou svých zakladatelích Karl-Franzes Universität. V té době působilo ve městě i evangelické lyceum, jehož úroveň byla vyšší než oné katolické vysoké školy. Působil na ní mimo jiné i Johann Keppler, jehož sem přivedl hlavní sponsor této školy Ulrich von Eggenberg (potomek onoho už vzpomenutého Bartoloměje) až ze vzdáleného Strassburgu. Milý Ulrich ale poznal, odkud vítr vane, a přestoupil na katolickou víru, což jej vyneslo až na post ministerského předsedy onoho u nás nechvalně známého vévody Ferdinanda, jenž se měl stát císařem Ferdinandem II a obdařilo ho obrovskými statky na českém jihu (mimo jiné Krumlovem). Lyceum bylo poté zavřeno a budova předána řádu Klarisek, Kepler byl roku 1599 vykázán ze Štýrska (odešel pak do Prahy a proto jsme na něj patřičně hrdí). Na místě někdejšího lycea stojí dnes obrovský obchodní dům, zabírající celou městskou čtvrť „Kästner und Öhler“. Na někdejší lyceum upomíná pamětní deska na romantickém renesančním vnitřním nádvoříčku obchodního domu, jaké byste určitě v budově prodejny Gigasport nehledali, stojí ale za návštěvu. Císař Ferdinand, jež své rodné město miloval,  v něm zanechal i další architektonické stopy. Nejvýraznější z nich je jeho mauzoleum přímo u dómu – nejkrásnější příklad manýrismu v architektuře, který si člověk dokáže představit. V něm po způsobu Svatého hrobu v Jeruzalémě zřízeny hroby Ferdinanda samého, jeho manželky Anny, jeho prvorozeného syna Jana Karla a jeho matky Marie. Ta zde leží v sarkofágu pro dvě osoby – její manžel Karel ale odpočívá v 120 kilometrů vzdáleném klášteře Seckau a všichni mu to přejí – natrápil se se svou fanatickou a náladovou manželkou víc než dost. Kromě toho nechal Ferdinand postavit poutní kostel v Maria Trost na předměstí Grazu. Kdo má na návštěvu města trochu víc času, pak se  výlet k němu určitě vyplatí – je to skutečný skvost barokní architektury.

Z chrámů v starém městě je nápadný ještě kostel Františkánů na levém a Minoritů na pravém břehu Muru. Františkáni přišli do Grazu už mezi roky 1230 – 1239. Nejstarší částí kláštera je krásná gotická kaple svatého Jakuba, ale i kostel sám stojí za návštěvu. Vlastníky kláštera byli Minorité, jež se od hlavního proudu Františkánů v roce 1517 oddělili. Pro Ferdinanda II byli příliš svobodomyslní a tak jim klášter ve městě v roce 1608 odebral a předal je pravověrným bratřím. Minorité přešli přes Mur a postavili si tam klášter nový, jenž dnes imponuje celému panoramatu pravého břehu řeky.   Okolo františkánského kláštera je pravé grazské město se spoustou příjemných malých lokálů, které se vyplatí navštívit. Druhým takovým romantickým zákoutím je pak okolí Mehlplatzu v starém městě pod dómem. Je zde i zvonkohra, jež hraje každou celou hodinu. Tady jsou úzké uličky, pasáže, typické štýrské lokály, ale i luxusní restaurace.

Další slavné období grazské historie je spojeno s napoleonskými válkami a s arcivévodou Janem, jenž neměl v bojích s Napoleonem štěstí, o to víc je ale ve Štýrsku oslavován. Pokud znáte jeho jméno, nemůže se vám v Grazu nic zlého stát. Jeho socha stojí na hlavním grazském náměstí přímo před radnicí, po něm se jmenuje hotel hned v její blízkosti a ještě leccos jiného. Tento osmý syn císaře Leopolda II. se totiž rozhodl pro svou vlastní cestu. Poté, co přispěl neoddiskutovatelnou měrou k porážce rakouských vojsk u Wagramu v roce 1809 se rozhodl rozejít se svou urozenou rodinou. Usadil se v horním Štýrsku jako obyčejný sedlák, jenž koupil horský statek a experimentoval s pěstováním různých plodin v horských podmínkách. Protože nebyl hloupý, měl úspěch a ten předával dál. Založil sdružení rolníků, aby mohli oni určovat ceny, za něž budou prodávat, organizoval osvětové přednášky, založil Johanneum tedy štýrské zemské muzeum, dnes nově přebudované a svými sbírkami rozhodně ne nezajímavé. V blízkosti města v Enzenbachu koupil pozemky a daroval je na založení nemocnice pro blaho štýrského obyvatelstva. Založil v Leobenu první báňskou universitu, jež existuje dodnes, kromě toho i štýrskou první banku, archív atd. atd. Navíc se mu k velké nevůli jeho císařského bratra, už vzpomenutého druhého zakladatele grazské university Františka I. podařilo zamilovat se do prosté dcery poštmistra z Bad Aussee Anny Plochl. Po deseti letech urputného odporu jeho císařského bratra dokázal přece jen prosadit svatbu s ní, čímž si srdce Štýřanů získal definitivně. Není tedy divu, že jej v revolučním roce 1848 zvolili za poslance do celoněmeckého sněmu, kde se stal jeho presidentem. Po marné snaze prosadit tzv. Velkoněmecké řešení, tedy Německo s Rakouskem v jednom státě s hlavním městem Vídní, nakonec na tento post abdikoval, jeho téměř posvátný kult v Štýrsku tento neúspěch ale poznamenat nemohl. Jeho socha  o tom i svědčí, přestože ji stále znečišťují holubi, pro něž je arcivévodova pleš vítanou přistávací plochou.

Hlavní dominantou Grazu je Schloßberg. Tyčí se nad městem jako jeho skutečná dominanta se svou hodinovou a zvonovou věží. Moc víc totiž z někdejší nedobytné pevnosti na vrcholu kopce nezůstalo. V roce 1809 se pokoušeli Francouzi pevnost několikrát vzít útokem, vždy byli ale odraženi. Velitel pevnosti, major Franz Hackher dokázal se svou posádkou odrazit všechny útoky. Zato musela být pevnost po uzavření míru v roce 1809 zničena a vyhozena do vzduchu. To byla Napoleonova podmínka míru, protože Napoleon porážky bytostně nesnášel. Dnes je pevnost romantickým parkem. V kasematech – někdejší ubytovně vojska – se pořádají koncerty moderní hudby, což má tu výhodu, že si je mohou poslechout i ti, kdo nesehnali lístek. Stačí si lehnout do trávy v parku na vrcholu pevnosti. Dostat se sem lze buď ze Schloßbergplatzu po schodech ze začátku dvacátého století, po klasické cestě z Karmelitánského náměstí, odkud se pevnost snažili ztéci Francouzi, lanovou zubačkou od hotelu Schloßberg, nebo nově vybudovaným výtahem ve vnitřku hory. Z kavárny Aiola hned u horní stanice výtahu je pěkný výhled na město. Celá hora je jinak provrtaná chodbami. Začalo se s tím za druhé světové války a tyto chodby měly loužit jako obrovský protiletecký kryt. Dnes jsou zde koncertní a diskotékové sály. Má to svoji romantiku, slavit v podzemí pod někdejší nedobytnou pevností. Pro děti je zde i pohádková trasa, kde se člověk může projet ve vláčku okolo všech možných pohádkových figur.

Poslední architektonický rozmach města je nejnovějšího data. V roce 2003 byl Graz Kulturním hlavním městem Evropy a patříčně se na to vyzdobil. Bylo postavené nové letiště, nové nádraží, Kunsthaus, tedy dům umění na pravém břehu Muru, jenž připomíná amputovanou chobotnici, i onen výtah v hoře Schloßbergu. Prý všechno klenoty moderní architektury, já se v tom nevyznám, takže musím věřit. Jestli k nim patří i umělý ostrov uprostřed řeky Muru s kavárnou, to nevím. Každopádně je zajímavé navštívit tam toaletu. Pokud zavřete oči a zatočíte se kolem osy, budete mít dost velký problém najít východ z této intimní místnosti.

Samozřejmě je toho ve městě víc. Ať už monumentální radnice na Hauptplatzu, nebo městké Casino hned vedle, Opera či velký městský park, jenž vznikl po zasypání hradního příkopu a obklopuje staré městské hradby. Pokud tedy na dovolenou do Itálie či Chorvatska zas až tak moc nespěcháte, malá zastávka ve štýrské metropoli se vyplatí. I když se zde narodil člověk, jenž změnil české dějiny nezvratným způsobem – totiž Ferdinand II., na nějž Češi nikdy nebudou moci vzpomínat v dobrém.

 

Österreichische Post

Sie befördert die Postsendungen möglicherweise nicht mehr in der Kutsche (obwohl ganz sicher bin ich nicht) sonst hat sich aber seit der Zeiten des Kaisers nicht viel verändert.

Natürlich bin ich selbst schuld. Ich bin nämlich umgezogen und habe somit meine Adresse geändert. Das ist im alten guten Österreich unanständig und ich muss Konsequenzen tragen. Zu meiner Verteidigung kann ich aber sagen, dass ich nicht freiwillig umgezogen bin. Unsere Frau Landesrätin hat nämlich beschlossen, dass unseres Krankenhaus, oder genauer gesagt unsere Abteilung, überflüssig ist und es notwendig sei, diese zu schließen. Das nächste Krankenhaus ist doch nur lächerliche 70 Kilometer entfernt und bei ein bisschen Glück (natürlich darf auf der Strecke Murau-Judenburg zu keinem Unfall kommen, was dort leider ziemlich oft passiert) kann ein Rettungswagen diese Entfernung in einer Stunde und 15 Minuten zurücklegen.

Also wechselte ich unfreiwillig und arbeite jetzt im Krankenhaus Wagna in der Südsteiermark. Mein Hauptwohnsitz ist damit nicht mehr Stolzalpe, sondern Gössendorf südlich von Graz.

Weil ich ein ordentlicher Bürger bin, ging ich vor meinem Umzug zur Post in Murau, gab meine neue Adresse ein und unterschrieb einen Nachsendungsvertrag für drei Monate, in denen die Post für eine Gebühr von 11,90 Euro meine Postsendungen von der alten auf die neue Adresse umleitet. Die Probleme begannen aber bereits bei der Angabe meiner neuen Adresse. Der Computer war nicht bereit zu akzeptieren, dass ich in Gössendorf leben will. Als die Postbeamtin unsere Postleitzahl eingegeben hatte, erschien ihr automatisch als Ort Hausmannstätten. Dort haben wir nämlich unser Postamt. Weil ich jedoch befürchtet habe, dass es auch in Hausmannstätten eine Schulstraße gibt (- später stellte sich  heraus, dass meine Befürchtungen unbegründet waren  denn es gibt in Hausmannstätten nur eine „Schulgasse“), weigerte ich mich mit aller Kraft, dass es so bleibt.

„Schauen Sie,“ sagte ich. „Wir dürfen das nicht so lassen. Sonst kommt meine Post nach Hausmannstätten und dort wohne ich nicht.“

„Das ist kein Problem,“ meinte die Beamtin. „Wir kriegen die Post dann wieder zurück.“

„Was werden Sie dann tun?“

„Das ist doch klar,“ erklärte sie mir. „Wie werden die Sendung dem Absender als unzustellbar zurückschicken.“

„Das ist aber, glaube ich, nicht der Sinn unseres Vertrages, für den ich Ihnen 12 Euro bezahlt habe. Ich will meine Post erhalten.“

„Das wird wahrscheinlich nicht gehen,“ sagte sie mir. „Ich kann nichts dafür, mir schreibt es der Computer so vor und das kann man nicht ändern. So ist halt das Programm.“

Ich glaubte zuerst, ich wäre in einem falschen Film, zum Schluss brachte ich sie aber fast gewaltsam – ich bin sogar hinter den Schalter gegangen – dazu, dass sie zumindest zu dem Namen der Strasse den Namen der Ortschaft, also Gössendorf hinzugefügt hat.

Es scheint, dass die Masnahme erfolgreich war, meine Post kommt an. Ich war nur überrascht, dass auch die Sendungen, die mir die Post selbst schickt, an die alte Adresse geschickt und dann umgeleitet werden. Ich ging also zu meiner neuen Post in Hausmannstätten, um auf diese Ungereihmheit aufmerksam zu machen.

„Aber was wollen Sie?“ sagte mir die Beamtin in dieser neuen Filiale überrascht. „Sie haben doch einen Nachsendungsauftrag und so bekommen sie doch alles zugestellt.“

„Den Vertrag habe ich nur für drei Monate,“ sagte ich ihr, „Was passiert danach?“

„Sie wollen, dass Ihnen die Post auch danach zugestellt wird?“ wunderte sie sich.

„Ich möchte, dass sie mir auf Dauer zugestellt wird. Ich dachte, wenn ich meine Adresse bei der Post in Murau geändert habe, dass es auch im System geändert worden ist und die Österreichische Post weißt jetzt also, dass ich wo anders wohne.“

„Das stellen Sie sich aber viel zu einfach vor,“ sagte mir die Dame. „Die Post, das ist ein sehr kompliziertes System, lieber Herr. Sie müssen an die schreiben, die Ihnen die Sendungen schicken, damit sie ihnen ihre Sendungen an die neue Adresse senden können.“

„Eben,“ sagte ich. „Der Absender ist Österreichische Post und deshalb bin ich hier, also in einer Postfiliale um das zu ändern.“

„Das können wir aber nicht,“ belehrte sie mich. „Das müssen Sie im Internet tun.“

„Das habe ich bereits probiert, aber es geht mir nicht. Vielleicht tue ich etwas falsch und vielleicht können sie mir dabei helfen.“

Die Dame trat wirklich in Internet ein, sogar auf die gleiche Seite, mit der ich Tag davor vergeblich gekämpft hatte. „Es geht nicht,“ meldete sie mir dann. „Aber machen Sie sich keine Sorgen, sie werden die Post doch noch ganze drei Monate bekommen.“

„Und danach?“ wollte ich wissen.

„Danach natürlich nicht mehr,“ antwortete sie ruhig. „Aber die Menschen werden Sie am Ende trotzdem finden. Denn wenn ihre Sendungen zurückkommen, werden Sie nach Ihrer neuen Adresse forschen.“

Resigniert habe ich das Postgebäude verlassen. Ich verstand, dass man nichts machen konnte, weil die Post nicht im Stande war meine Adresse zu ändern.

Bald danach entstand mir aber ein neues Problem. Eingeschriebene Sendungen müssen nämlich von der Post persönlich abgeholt werden. Der Postmann kommt vormittags um 11 Uhr, wirft meistens nur die Nachricht über die Sendung in den Postkasten und verschwindet.

Auf dem Gemeindeamt in Gössendorf gibt es eine Dienststelle der Post, wo man die Postsendungen abholen könnte. Es ist kaum hundert Meter von meinem Haus, die Damen dort sind sehr lieb und hilfsbereit. Ich bin also davon ausgegangen, dass es sich um eine Art Dienst für den Kunden handelt, damit er nicht bis nach etwa 3 Kilometer entfernte Hausmannstätten gehen muss. Ich gebe zu, ich war naiv, als ich es dachte. Das Gemeindeamt hat nämlich von acht Uhr in der Früh bis drei viertel vier offen, natürlich mit einer Mittagspause zwischen zwölf und halb drei. Ich bin aber mit meiner Arbeit in Wagna um drei fertig, dann gibt es Dienstübergabe, bis ich mich umgezogen habe, ist es Viertel nach drei und ich brauche 35 Minuten Autofahrt, um das Gemeindeamt in Gössendorf zu erreichen. Also fahre ich zwischen 3:50 und 3:55 am  Amt vorbei, was gerade um fünf bis zehn Minuten zu spät ist um meine Sendungen abzuholen.   Auf meinem Weg nach Hause fahre ich aber an dem Postamt in Hausmannstätten vorbei, das bis 18 Uhr offen hat. Naiv wie ich warte kam mir der Gedanke, dass die Post meine Sendungen nicht weiter nach Gössendorf leiten müsste. Wenn sie sie ganz einfach in Hausmannstätten liegen lässt könnte ich sie von dort abholen. Ich äußerte diesen Wunsch auf der Post, leider erfolglos:

„Dafür sind wir nicht zuständig,“ sagte mir die Beamtin. „Das wird von Zustellungsbasis bestimmt.“

„Ist das weit?“ fragte ich. „Könnte ich nicht hingehen?“

„Niemand darf dort hingehen,“ antwortete sie mir empört. „Ich gebe Ihnen aber die Telefonnummer, versuchen Sie sich mit Ihnen dort verständigen.“

Ich habe es versucht.

„Das geht doch nicht,“ sagte mir eine Dame am Telefon. „Sie wohnen in Gössendorf, das steht hier klar geschrieben, sie müssen also Ihre Sendungen vom Gemeindeamt abholen.“

„Ich schaffe es aber nicht,“ widersprach ich. „Ich fahre an dem Gemeindeamt immer fünf Minuten zu spät vorbei. Auf der Post in Hausmannstätten würde ich das aber problemlos schaffen. Ich fahre ohnehin täglich an der Post dort vorbei.“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ empörte sich die Dame auf dem anderen Ende der Telefonleitung. „Was würden dazu Ihre Nachbaren sagen?“

„Das verstehe ich nicht,“ wandte ich ein. „Warum sollte meine Nachbaren interessieren, wo ich meine Post abhole?“

„Das glauben Sie nur,“ belehrte sie mich. „Leute erfahren alles. Dann würde jeder wollen, dass wir ihm die Sendungen bei der Post lassen und wir würden hier ein Kuddel-Muddel haben.“

„Ich glaube, dass der Kunde seine Post dort abholen dürfte, wo es ihm passt,“ versuchte ich noch widersprechen.

„Mein lieber Herr!“ sagte sie mit erhobener Stimme. „HIER GEHT ES DOCH GAR NICHT UM DEN KUNDEN! HIER GEHT ES UM DIE ORDNUNG!“

Ich habe endlich kappiert wie groß mein Irrtum war. Wenn es gar nicht um den Kunden geht, habe ich natürlich keine Chance.

„Ich schaffe es aber wirklich nicht die Post abzuholen,“ sagte ich.

„Das Gemeindeamt ist doch schon in der Früh offen,“ belehrte sie mich.

„Ja, ab acht, ich fahre aber bereits viertel nach sechs fort und  komme knapp vor vier zurück und deshalb kann ich meine Post nicht abholen.“

„Wenn Sie sie nicht abholen, wird sie von Gössendorf an uns zurückgeschickt,“ sagte sie. Ich spürte einen Funken Hoffnung. „Dann könnte ich sie von Ihnen abholen?“

„Wie stellen Sie sich das vor?“ wunderte sie sich. „Wir haben doch unsere Vorschriften. Nicht abgeholte Sendungen sind wir verpflichtet an den Absender zurückzuschicken.“

„Also habe ich keine Chance an meine Post zu kommen.“

„Sprechen Sie mit dem Bürgermeister,“ beriet sie mich. „Er würde villeicht die Arbeitszeit verlängern.“

„Das glauben Sie wirklich?“ wunderte ich mich über ihre Naivität.

„Das glaube ich natürlich nicht,“ sagte sie ruhig. „Probieren könnten Sie es aber. Es bleibt Ihnen ohnehin nichts anderes übrig.“

Wahrscheinlich wirklich nicht. Selbstverständlich habe ich noch eine Möglichkeit, nämlich immer, wenn eine eingeschriebene Sendung kommen würde, Urlaub zu nehmen. Also, ich bitte euch, wenn Sie mir etwas schicken wollen, dann nicht eingeschrieben. Sonst kann Ihre Sendung als unzustellbar zurückkommen. So viel Urlaub habe ich nicht.

In der Kaiserszeiten wäre es mir wahrscheinlich ähnlich gleich gegangen.

Zumindest hoffe ich so.                  ?

 

Pochybná naděje rakousko-uherské monarchie – František Ferdinand d´Este

Tato rozporuplná postava našich dějin je mimo jiné úzce spjata s Čechami a kdo ještě nebyl na zámku Konopiště, měl by tento deficit rozhodně dohnat. Zejména návštěva privátních komnat na prvním poschodí je naprosto jedinečným zážitkem, tak intimní pohled do života rodiny nejvyšší šlechty nenabízí zřejmě žádný jiný zámek nejen v Čechách a na Moravě, ale možná nikde na světě.

Přiznám se, že mám s tímto člověkem dost velké problémy, když jej mám posuzovat a když mám odhadnout, jaký by byl jeho vliv na zachování Rakousko-Uherské monarchie, kdyby jej netrefila 28.června 1914  v Sarajevu kulka atentátníka Gavrila Principa. Neplatí na něj ani má schémata, jež jsem uvedl v Zločinech českých králů, musím u něj předpokládat psychickou poruchu jiného typu.

Na jedné straně to byl člověk moderní a pokrokový, otevřený reformám, věrný manžel a obětavý otec. Jen namátkou vzpomenu, že zámek Konopiště měl první výtah v Čechách, Franz Ferdinand nechal i fotografovat každou stěnu zámku, protože už tehdy vše dokumentoval pro pojišťovací společnost – pojištění domácnosti byla věc naprosto nová, Konopiště ji ale mělo. Franz Ferdinand byl také velký zastánce a podporovatel elektrifikace, v jeho štábu se tvořily plány na modernizaci zastaralé rakouské armády a byl připraven po svém nástupu na trůn reformovat monarchii ve federální stát.

Na druhé straně to ale byl nevyrovnaný násilník s chorobnou touhou střílet na vše živé, nehodlající se podrobovat zákonům a nenávidící vše cizojazyčné, zejména pak Maďary. Neváhající spráskat sluhu na zámku bičem jen proto, že okamžitě nezametl stopy po jeho kočáru. Člověk jenž nedokázal svým projevem nikdy budit sympatie a jehož úmysly – většinou pokrokové a perspektivní budily díky jeho projevu nedůvěru.

Narodil se v Grazu 18.prosince 1863 velmi nevyrovnanému manželskému páru. Na jedné straně byl jeho otec arcivévoda Karel Ludvík, popisovaný jako hodný a rodinný typ člověka bez politických ambicí, pro nějž byla jeho rodina vším. To on přivedl své syny k lovu, nechával je stříle už od dvanácti let. Skutečný lovec je ovšem milovníkem přírody a to on skutečně byl. Jeho nejstarší syn František Ferdinand převzal pouze onu lásku k střílení na živé tvory, jež se mu stala doslova obscecí. Franzova matka Maria Anunziata z království Neapol/Sicílie byla naproti tomu žena až chorobně ambiciózní, mající ale jen velmi málo mezilidských vztahů. Bylo to zřejmě dáno i její chorobou. Trpěla na tuberkulózu, na niž nakonec v roce 1871, když bylo Františkku Ferdinandovi osm let, i zemřela Přesto, že ji lékaři varovali před dalšími těhotenstvími a předvídali jejich zhoubný vliv na její zdravotní stav, její ctižádostí bylo porodit budoucího rakouského císaře. Narušený vztah císaře Františka Josefa s císařovnou Alžbětou/Sissi byl už v té době všeobecně znám a jejich jediný syn Rudolf nevzbuzoval svým zdravotním stavem příliš velké naděje na dlouhý život. Mladší císařův bratr Maximilián vedl od roku 1864 svůj marný boj o mexickou korunu, v němž nakonec v roce 1867 přišel o život. Tím se dostal manžel Marie Anunciaty Karel Ludvík na druhé místo v následnictví císařské koruny a jeho děti měly poměrně dobré šance jednou tento trůn získat. (Což se nakonec v podstatě i stalo, poslední rakouský císař Karel byl vnuk Karla Ludvíka a Marie Anunziaty). Maria Anunziata dokázala přes všechna varování lékařů porodit ještě dva další syny Otta a Ferdinanda Karla, než ji její choroba udolala. Paradoxně ji život stál porod jediné dcery Margarety Sofie (nar.1870), po jejímž porodu choroba vypukla naplno a po necelém roce agresivního průběhu ji udolala. Otec se chlapcům snažil  ztrátu matky ze všech sil vykompenzovat, což se mu i do značné míry podařilo, cituplní výchova se ale na charakterech chlapců nijak zvlášť neprojevila. Všichni, nejen František Ferdinand,  byli psychicky   labilní  a sociálně problematičtí a nepřizpůsobiví – Otto proslul svými sexuálními eskapádami a nakonec zemřel na syfilis, Ferdinand Karel trpěl depresemi a oženil se nakonec s dcerou pražského universitního profesora, což znamenalo definitivní vyloučení z habsburské rodiny. Chlapci museli tedy podědit citovou nevyrovnanost po své matce a ta je pak provázela po celý život. I nejstaršího z nich.

Jinak se k němu totiž osud přes smrt matky nezachoval nijak zle.  Už v roce 1873 se arivévoda Karel Ludvík oženil podruhé. Přestože mu bylo již čtyřicet let a za ženu si bral osmnáctiletou Marii Terezu portugalskou, získal v druhé manželce skutečně velmi dobrou ženu a jeho synové milující nevlastní matku. (z manželství vzešly dvě dcery, nevlastní sestry Františka Ferdinanda). Jestliže ke své vlastí matce nedokázal František Ferdinand nikdy navázat žádné podstatné pouto, s macechou jej spojoval velmi blízký přátelský vztah (byla jen o osm let starší než on sám) a ona jej vždy podporovala i v těch nejsložitějších chvílích.

V roce 1875 vymřel  vévodou Františkem V. z Mantovy nesmírně bohatý italský rod d´Este. Mantovský vévoda odkázal svůj majetek dětem Karla Ludvíka s podmínkou, že přijmou jeho jméno d´Este a naučí se do roka solidně italsky. Dvanáctiletý František Ferdinand se stal ze dne na den nesmírně bohatým. Tehdy se ale poprvé projevila naplno jedna jeho slabost. Byla jí naprostá neschopnost učit se cizím řečem. Zlé jazyky tvrdily, že na něm ztroskotaly „celé legie“ učitelů a nebyl schopen se naučit dokonce ani italštinu, jež v žebříčku učitelnosti jazyků figuruje jako druhý nejsnadněji učitelný jazyk na světě hned za španělštinou. Jak se pak měl učit tak složité jazyky jako češtinu, maďarštinu nebo chorvatštinu, což se od členů habsburské rodiny automaticky vyžadovalo! Dědictví mu sice přesto neuteklo, vzhledem ke své neschopnosti hovořit italsky ale své rozsáhlé statky v severní Itálii nikdy nenavštívil.

Jeho vzdělání bylo svěřeno, jak to bylo na rakouském dvoře zvykem a jak jsme se s tím seznámili už v příběhu následníka trůnu prince Rudolfa, vojákovi. Byl jím plukovník Ferdinand hrabě Degenfeld. Jeho nevlastní matka Marie Tereza ale prosadila mezi jeho učitele i historika Onna Knoppa nebo opata Gotfrieda Marschalla. František Ferdinand měl tedy všechny předpoklady vést šťastný žívot. Měl milující rodiče, byl bohatý a měl velmi dobré vzdělání. V cestě za úspěchem mu stála jen jeho vlastní nevyrovnaná povaha. A to byla překážka téměř nepřekonatelná.

Císař František Josef svého synovce jednoduše nesnášel. Považoval jej za násilníka na něhož se jen usmálo štěstí a zejména poté, co si následník trůnu Rudolf v roce 1889 vzal život a nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn dostal konkrétní kontury, dával mu to pořádně najevo. Traduje se historka s konopišťským mlynářem. Františka Ferdinanda rušil jeho mlý, protože se nacházel v jeho loveckém revíru. Aby mlynáře vyhnal, odstavil mu vodu z náhonu. Mlynář jej zažaloval u soudu v Benešově a soud vyhrál. František Ferdinand d´Este byl odsouzen k tomu, aby vodu do náhonu zase pustil a mlynáře za utrpěné příkoří finančně odškodnil. Rozzuřený do nepříčetnosti, že si „měšťákové“ dovolili odsoudit habsburského prince, jel do Vídně, aby si tam stěžoval u císaře. František Josef mu pak se zlomyslnou  radostí přímo hmatatelnou vysvětlil, že „my vydáváme zákony pro lidi a jsme proto povinni se jimi taky řídit.“ Konopišťský pán musel tedy svou porážku spolknout, onoho mlynáře nakonec přece jen z jeho mlýna vypudil.

František Ferdinand d´Este prodělal obvyklý vojenský výcvik, působil jako důstojník u pěchoty v Čechách a u husarů v Maďarsku. Odtud si zřejmě přinesl nepřekonatelnou nenávist k Uhrům. Nebyl se ani v náznaku schopen naučit maďarsky a měl pocit, že se díky tomu stal terčem žertů maďarských důstojníků. Zda to byla pravda či zda zde hrála úlohu jen jeho podezřívavá povaha (někdy se u něj projevovaly až příznaky paranoie, čili stihomamu), se už nedozvíme. Své poddané ale nenávidět nelze a to věděl i František Josef, jenž svého synovce právě proto považoval za vlády neschopného.

Zatím byl ovšem po roce 1889 následníkem trůnu císařův bratr a otec Františka Ferdinanda Karel Ludvík. Je známo, že František Ferdinand si k smrti přál, aby otec odstoupil v jeho prospěch stejně, jako to kdysi udělal otec Františka Josefa. Karel Ludvík se ale k tomuto gestu neměl. Možná  hrál v jeho rozhodnutí roli jiný příběh, jenž postavil jeho syna u vídeňského dvora do křivého světla.

Někdy v roce 1896 se František Ferdinand na jednom pražském plese seznámil s hraběnkou Sofií (Žofií) Chotkovou. Dívka už nebyla nejmladší, bylo jí dvacet osm let, což už byl věk, v němž neprovdané šlechtické dcery končily v klášteře, protože se už považovaly za neudatelné. Sofie navíc měla sklon k tělnatosti, což Ferdinandovi dost nevybíravými slovy vysvětloval jeho bratr světoběžník Ota, zvaný krásný. Jenže Sofie byla dobrá duše. František Ferdinand hledal právě někoho takového. Člověka milujícího oddaně a nekomlikovaně, stejně jako milovala jeho macecha jeho otce. Do mladé ženy se zamiloval na život a na smrt (do té doby neměl vzhledem ke své neurotické povaze a škrobenému vystupování u žen přílišný úspěch) a nehodlal se jí vzdát za žádných okolností. Císaře mohla z té aféry ranit mrtvice, protože Sofie byla pouhá hraběnka a habsburský rodinný kodex přikazoval členům rodu brát si za životní partnery pouze příslušníky královských rodů. Císařovo opovržení k Sofii se projevovalo i v neuvěřitelných malichernostech. Jako když například Františku Ferdinandovi a Sofii blahopřál k narození jejich syna a napsal „Gratuliere dir und deiner frau“ přičemž ono frau napsal s malým „f“. Podstatná jména v němčině se píšou velkými písmeny, takže aspoň takto mohl starý panovník vyjádřit své opovržení – a svou malichernost. Dopis se dochoval a je možné jej vidět na konopišťském zámku.

Vztahu mladých lidí se ale do cesty postavila vedle císařova odporu ještě další nepředvídaná komplikace. František Ferdinand trpěl od dětství tuberkulózou, jíž se zřejmě nakazil od své matky (stejnou chorobou trpěl i jeho nejmladší bratr Ferdinand Karel, Otto, jenž byl vůči souchotinám odolný, si pro změnu uhnal syfilis). V letech 1895 až 1897 vypukla jeho choroba naplno. Lékaři mu dávali minimální šanci na přežití. František Ferdinand vyrazil na cesty po světě, zejména pak strávil několik ozdravných pobytů v Egyptě. Tamější horký a suchý vzduch bacily nepřežily, František Ferdinand se uzdravil. Zato jeho otec, jenž v roce 1996 vykonal poutnickou cestu do Svaté země, aby se u Kristova hrobu pomodlil za synovo uzdravení, se napil v řece Jordánu špatné vody, onemocněl úplavicí a na následky choroby zemřel. František Ferdinand byl náhle přímým následníkem císařského trůnu a jeho zdraví se upevnilo natolik, aby mohl skutečně doufat, že se na něj jednou posadí. A tím jeho vztah s hraběnkou Chotkovou, jenž se už nedal utajit, nabyl pro starého císaře zrůdného významu. Na trůně jeho milované Sissi by mohla sedět obyčejná hraběnka!!! Císař se pokusil hrát na čas, doufal, že mu věk nevěsty a její zvyšující se nadváha pomohou a nemilovaného synovce od jeho volby odvrátí.

František Ferdinand se ale ukázal jako vytrvalý. Tento jinak nevyrovnaný a často násilnický člověk jenž miloval nadevše střelbu (za svůj život postřílel údajně neuvěřitelných 274 511 kusů zvěře) a byl schopen v noci vstát a jít do střelnice na konopišťském zámku a tam celou noc střílet na terče, člověk neváhající bít služebnictvo, a trpící přímo chorobným sběratelstvím doslova všeho, jenž tímto haraburdím doslova přecpal konopišťský zámek (soutěžil například s britským králem Jiřím v tom, kdo nashromáždí více artefaktů se svatojiřskou tématikou a prý vyhrál) se ukázal jako nadmíru věrný. Jestliže jednou ženu svého srdce miloval, nebyl ochoten se jí vzdát za žádných okolností a pod žádným nátlakem.

V roce 1900, tedy rok po smrti císařovny Alžběty, císař konečně kapituloval. 1.července se konala svatba, jíž ale předcházel ponižující ceremoniál. František Ferdinand d´Este musel odpřísáhnout, že jeho děti z morganistického vztahu s hraběnkou Chotkovou nebudou náležet k habsburské rodině a nikdy nebudou mít právo nastoupit na císařský trůn. Místo obvyklého rodinného přívlastku „von Habsburg-Lotringen“ se musely nazývat „von Hohenberg“. Až poté se mohl uskutečnit svatební obřad, jenž zahájil vskutku šťastné manželství. Něco, co bylo v šlechtických rodinách zcela nevídaným zjevem a u Habsburků pak jevvem naprosto ojedinělým (pomineme-li právě  vztah Františkova otce Ludvíka Karla s jeho druhou manželkou Marií Terezií, jenž mohl být a zřejmě i byl Františku Ferdinandovi vzorem). Ne vlastní matka, ale macecha mu byla vzorem pro výběr nevěsty, hraběnka Sofie Chotková měla s jeho macechou skutečně nemálo podobných povahových rysů. Marie Terezie také vztah svého nevlastního syna s hraběnkou Chotkovou schvalovala, několikrát se snažila v jeho prospěch intervenovat u císaře a svou snachu měla opravdu ráda.

František Ferdinand se snažil aktivně zasahovat do politiky. Vedl v podstatě generální štáb rakouské armády a snažil se tuto zmodernizovat a dostat na úroveň, jakou měla armáda německá. Proti spojenectví s Německem nic nenamítal – protože to už stejně byla daná záležitost, snažil se ale prosazovat rakouské zájmy. A ty byly bohužel na Balkáně. Byl to František Ferdinand d´Este, jenž vrátil do hry mezitím už pro své radikální názory a bojechtivost pensionovaného Konráda von Hötzendorf, zastánce preventivní války proti Srbsku a anexe Bosny a Herzegoviny, k níž došlo v roce 1908. František Ferdinand nebyl válečným štváčem, nepřál si v žádném případě konflikt s Ruskem, byl ale vyznavačem politiky síly. S Ruskem si to nehodlal rozházet už proto, že po nástupu na trůn musel počítat s občanskou válkou v samotném Rakousku-Uhersku.

Jeho plány směřovaly totiž k federalizaci Rakouska-Uherska. Dualismus, tedy rakousko-uherská konfederace, uzavřená v roce 1867 byla pro něj něčím podobným, čím je červený hadr pro býka, už proto, že Maďary opravdu nesnášel. Zpočátku prý připravoval jen tzv „Trialismus“, kde kupodivu neplánoval obnovu zemí české koruny, ale jihoslovanský stát s hlavním prvkem Chorvatskem. (Bylo to logické, odštěpením Chhorvatska ze svazku svatoštěpánské koruny, kde se tato země nacházela už od roku 1102, by oslabil Uhry, zrovnoprávněním Českého království naproti tomu Rakousko). Teprve, když tento plán nenarazil na pochopení, změnil jej a plánoval rozdělení říše na 17 federálních útvarů s vlastními hlavními městy a samozřejmě jediným hlavním městem pro celou říši – Vídní. Že se Maďaři s degradací Budapešti z druhého hlavního města na město provinční nesmíří, bylo nabíledni a František Ferdinand se na jejich povstání preventivně připravoval hledáním spojenců a posilováním rakouského prvku v armádě na úkor uherského. Pro své sympatie k tzv. „jestřábům“ ve vojenském generálním štábu se stal ale symbolem nenávisti pro srbské nacionalisty, snící o tzv. „Velkém Srbsku“ zahrnující i Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. Jestliže se tedy v červnu 1914 rozhodl navštívit velké vojenské manévry v Bosně, bylo to rozhodnutí, jež mělo na jedné straně provokovat, na druhé demonstrovat jeho rozhodnost a neohroženost. Srbským nacionalistům, vyznávajícím teroristické způsoby vedení boje, byl takto hlavní cíl jejich nenávisti naservírován přímo pod nos.

Výsledkem byl atentát v Sarajevu 28.června 1914, jenž stál jej i jeho manželku, která jej i na této nebezpečné misi věrně provázela, život a v dalším důsledku rozpoutal hrůzy první světové války.  Charakteristické pro jeho povahu, ale i pro jeho lásku, jež patřila jen jeho rodině, byla jeho poslední slova. On sám byl kulkou Gavrila Principa zasažen do krku, kde střela přeťala tepnu, takzvanou karotidu, Sofie byla zasažena ihned smrtelně. František Ferdinand si ještě stačil všimnnout, že jeho žena  je zasažena také a zaprosil: „Žofinko, neumírej, zůstaň naživu pro naše děti.“ Nestalo se, manželé zemřeli oba.

Nenávist císaře Františka Josefa se projevila i v tom, že mrtvoly musely být převáženy do přístavu v Terstu na dvou rozdílných lodích a mrtvola Sofie Chotkové nesměla být pochována současně s jejím manželem. František Ferdinand d´Este je tak jediným z významných Habsburků, jež není pochován v kryptě u vídeňských kapucínů, kam byli ukládání všichni panovníci a korunní princové od smrti Ferdinanda III v roce 1657. (Jako první zde byl pochován císař Matyáš se svou ženou, zakladatelkou tohoto vídeňského pohřebiště s dcerou u nás dobře známého Ferdinanda tyrolského, Annou). Protože František Ferdinand ve své závěti trval na tom, že chce být pochován společně se svou manželkou, musel být pochován v zámku Arstetten, kde už preventivně hrobku pro sebe i Sofii nechal vybudovat. Dostalo se mu jen pohřbu „třetí kategorie“ a později korigovaly dějiny tuto císařovu  zlomyslnost aspoň tím, že byla obětem ze Sarajeva v kapucínské kryptě zřízena pamětnní deska, jež místo jejich posledího odpočinku připomíná.

Hodnocení Františka Ferdinanda musí tedy zřejmě zůstat rozpolcené. Člověk ho pro některé jeho povahové rysy nemůže nemít rád, na druhé straně budí jeho postava strach a obavy z toho, co by se skutečně dělo, kdyby nastoupil na rakouský trůn. Pokusil by se totiž určitě prosadit své záměry bez ohledu na způsobené kolaterální škody, jež by byly určitě obrovské. To by mu bylo zřejmě jedno.Se zákony si, jak jsem už uvedl, nedělal starosti, jestliže protiřečily jeho představám. I mnozí nacisté a správcové koncentračnních táborů bývali často milující manželé a otcové rodin. Vykonávali jen práci, o níž byli přesvědčeni, že je potřebná.  Aby nedošlo k nedorozumění, v žádném případě nechci Františka Ferdinanda přirovnávat k těmto zločincům. Vychoval ostatně i své děti tak, že nacistickou ideologii a spolupráci s ní, o kterou náckové velmi stáli, striktně odmítly a oba jeho synové zemřeli v padesátých letech dvacátého století relativně mladí na následky svého věznění v koncentračních táborech. I tato skutečnost jej dělá sympatickým, stejně jako jeho manželku, na niž ostatně na Konopišti vzpomínají v dobrém ještě dnes. Jejich dcera Sofie se dožila 89 let a dokázala ještě navštívit zámek Konopiště po svržení komunismu (zemřela v roce 1990). O restituci zámku, jež byl potomkům Františka Ferdinanda po roce 1918 v podstatě protiprávně odňat, neprojevila zájem. Zámek byl totiž převzat do majetku Československého státu podle zákona, znárodňujícího majetek Habsburků. Děti Františka Ferdinanda ale k habsburské rodině – jak jsem se už zmínil – nepatřily. Přesto na ně byl tento zákon použit. Možná proto měli noví majitelé špatné svědomí a nedovolili si ani vstoupit do soukromých místností konopišťského pána. Když byly tyto místnosti po roce 1989 „znovuobjeveny“ v původním stavu, jak je František Ferdinand s manželkou v červnu 1914 opustili (v lékařské tašce následníka trůnu leží například polovina odlomené tablety Aspirinu od firmy Bayer Leverkusen – František Ferdinand totiž trpěl často na bolesti hlavy), mohly se tak stát neuvěřitelnou a neopakovatelou turistickou atrakcí, jež rozhodně stojí za shlédnutí.