Month: January 2013

Co jsou Češi

Tak nazval svou knihu filosof Jan Patočka. Napsal ji v čase, kdy měl jakožto nepřítel komunistického režimu zakázáno publikovat (jeden z výslechů na Stb v roce 1977 nakonec nepřežil). Proto pašoval jednotlivé kapitoly jako dopisy jedné své známé do Německa (samozřejmě že pod falešnými jmény odesílatelů) a tak kniha vyšla nakonec dříve v němčině než v češtině. Odvážím si tohoto velikého člověka několikrát citovat, i když někdy slova jeho knihy doslova bolí. Pravda je totiž někdy opravdu bolestivá. Kniha začíná následujícími větami:

„Češi jsou malý středoevropský národ, který obývá uzavřenou, dřívě velmi těžko přístupnou zemi (Čechy) a otevřenou průchozí zemi k ní přiléhající (Moravu), jsou doby, kdy si jich ostatní Evropa buď vůbec nebo skoro nevšímá a pak se zase stávají tématem rozhovorů, kdy kolem nich vzniknou dramatická napětí, která se však zase uklidní, a opět je ticho, většinou doprovázené jistým zahanbením.“

Proč jsem si vybral tento citát, je myslím nabíledni. Právě v posledních dnech jsme byli objektem pozornosti evropských médií, která s napětím sledovala, jací Češi skutečně jsou. Poprvé v novodobé historii dostali příležitost, dát dát svůj charakter celému světu na vědomí a to naprosto srozumitelně. Kandidáti, které měli k dispozici pro prezidentskou volbu, totiž doslova ztělesňovali dva protipóly politiky, lepší demarkační čára mezi nimi ani vést nemohla. Nyní se tedy opět ponoříme do onoho diskrétního ticha. Jestliže vyhrála lež, pomluva, podporovaná někdejšími důstojníky stb a lidmi, jež rozkrádali stát po celá desetiletí, nezbývá, než ono ticho, doprovázené jistým zahanbením, s povděkem přijmout. Nic lepšího si teď přát ani nemůžeme.

Němci se divili, jak může být volební kampaň v středoevropské zemi vedena tak kanálovými způsoby, jak to lidé okolo Klause (zejména nápadný byl přitom jeho syn, ale i paní Livie, jež si nedokázala představit, že by na Hradě seděla cizinka, zapomněla, že ona sama je Slovenka  a o americké manželce prezidenta Masaryka zřejmě ani nevěděla) a Zemana – aféra se Šloufem, jehož zapřel jak Petr Krista, aby s ním pak slavil volební vítězství (bude mu za to muset přihrát pár kšeftů, aby mu jeho poradce tuto zradu odpustil) byla sledována s nedůvěřivou nejistotou – ne, nemylte se,  nejste na Ukrajině, ale v Čechách, psal německý tisk. Šéfredaktor slovenského SME Štefan Hríb volal zoufale: „Bratia Česi neblbnite!“ Marně.

V popředí stály samozřejmě především dvě osobnosti. Na jedné straně Miloš Zeman. „Našinec“, ovládající pivní humor, mnohem víc Čech než Evropan, svázaný s historií rozkrádaní republiky v čase opoziční smlouvy, šilhající na Východ k velkému Rusku a prezidentovi Putinovi jako budoucímu spojenci a příteli. A cítící se nejlépe v hospodě u piva a na Vysočině při objímání stromů.

Na druhé straně Karel Schwarzenberg, spíše Evropan než Čech, člověk s noblesou „lepší společnosti“ s kontakty ke královským dvorům a do nejvyšší politiky v celém demokratickém světě. Člověk s potenciálem vyvést Čechy z jejich kotliny do světa, ukázat jim ten svět a ukázat Čechy tomu světu. Sice povoláním „hospodský a lesník“ (tak to skutečně vždy během své emigrace v Rakousku uváděl), který se v hospodě u piva taky necítí špatně, jehož humor je ale spíše intelektuální. Takový, jaký milují novináři, ne ale návštěvníci hospod čtvrté cenové skupiny.

V pozadí šlo ale podle mého názoru o něco jiného. O souboj dvou koncepcí. V podstatě celý národ je rozladěný. Korupce a rozkrádání státu dosáhla rozměrů, jež nemohou nechat nikoho lhostejným. V hledání příčin tohoto stavu je ale české obyvatelstvo očividně rozpolceno. Jestliže část vidí problém v opoziční smlouvě Klause a Zemana v devadesátých letech, jenž toto nekontrolované rozkrádání umožnila (opozice je totiž v demokracii právě na to, aby podobné praktiky vládnoucí strany kontrolovala a zveřejňovala, čehož se sociální demokracie pod Zemanem vzdala, aby za to jako protihodnotu dostala své „pašalíky“), druhá část obviňuje ze všeho Havla, protože ten svrhl „hodné komunisty“ kteří dávali pozor na to, aby se nekradlo. Jestliže Zeman tedy ztělesňoval právě opoziční smlouvu, Schwarzenberg byl symbolem politiky Havlovy. A tato prohrála. Víc voličů tedy věří kontrole vládnoucí totalitní strany než kontrole demokratické. Je to smutné, ale pravdivé, demokracie v Česku totiž ve své kontrolní funkci skutečně selhala. Vinou pánů Klause a Zemana.

Nicméně oněch 2 717 405 voličů, jež odevzdalo svůj hlas Zemanovi, nemá už právo si stěžovat na korupci a rozkrádání, protože odevzdáním hlasu jednomu z konstruktérů tohoto modelu (s prováděcí výkonnou složkou značky Šlouf) dala jasně najevo, že jí to nevadilo a nevadí a že to jejich nadávání byly jenom takové „pivní řeči“. Od těch chci slyšet v budoucnosti jen chválu daného stavu.

Dále existuje 3 430 150 lidí, jež svůj hlas prostě neodevzdali. Buď jsou opravdu takovými politickými analfabety, že se nedokázali rozhodnout ani mezi takto jasně strukturovanými a definovanými kadidáty, nebo jim je to prostě jedno. Ani těm tedy rozkrádání státu až tak zase nevadilo. Zbývá oněch 2 241 171 lidí, kteří si přáli změnu. Bylo jich málo, jsou jen menšinou, jež se neprosadila. Demokracie je brutální způsob vlády, pravdu má vždy většina. Aristoteles se proto demokracie tolik bál. Správně odhadoval, že většina národa nikdy nebude mít dostatečné vzdělání, aby se rozhodovala na základě rozumových důvodů. Ovšem FUNGUJÍCÍ demokracie je skutečně nejlepší formou vlády, jedno, jak nedokonalou. Bohužel v Česku nikdy skutečně nefungovala. Volba Miloše Zemana je zárukou, že nebude fungovat ani v následujících pěti letech. A potvrzením, že to většině národa vlastně nevadí. Otázka je proč.

Určitá xenofobie, strach ze všeho cizího, z Evropy, z cizího kapitálu atd je v Češích hluboko zakotvena. Česká společnost neprodukuje ze svého středu příliš mužů světového ani evropského formátu a pokud je vyprodukuje, zůstávají často nepochopeni. Patočka ve své knize analyzuje, že charakter českého národa je daný tím, že v sedmnáctém století ztratil svou elitu a byl budován znova ve století devatenáctém – zespoda, z vesnic a z malých podnikatelů a obchodníků. Velkých lidí – tzv. pánů“ se tato společnost prostě bála – bála se hlavně, že se v kontaktu s nimi bude blamovat. Proto jsme v čase první republiky neměli žádného přítele v našem okolí, vztahy s Poláky, Maďary i Němci byly celých dvacet let napjaté a opírali jsme se o jakousi vídeméně teoretickou ochranů Francie, jež nás měla proto zlým sousedům chránit (Jak to nakonec v Mnichově dopadlo, ví každé malé dítě). Zajímavé je, že tento strach z noblesy, strach z blamáže v lepší společnosti, očividně stále přetrvává. Raději nejít na ples, kde bych se v obleku cítil nejistě, raději si dám pivo v hospodě za rohem, kde to všechno dobře znám.

Patočka k tomu píše: „Taková sociální jednota, vytvořená z vesnického obyvatelstva a malých měšťáků jako svého vlastního jádra, není nikterak vhodnou půdou pro výchovou vedoucích mužů, kteří by činili rozhodnutí, podstupovali riziko, pouštěli se do boje, zvlášť  když je možno očekávat pouze morální úspěch.“ Je to hodně tvrdé? Mne to taky bolelo, když jsem ta slova četl. Pravda někdy bolí, včera bolela znovu, protože se zase jednou potvrdila. Jakoby někdo otevřel starou, už  v podstatě zahojenou ránu.

Jen slabou náplastí je, že ve velkých městech, tedy v společenské struktuře s vyšším vzděláním a možnostmi osobního rozvoje, vyhrával převážně Schwarzenberg (Praha 66%, Plzeň 54%, České Budějovice 52,4%, čest Moravy zachraňovalo Brno s 53%), že Ostrava volila z 64,76% Zemana mne nepřekvapuje, protože je velkým městem právě jen svou velikostí, záhadou pro mne zůstává Olomouc, historické sídlo arcibiskupů, sídlo university, město s velmi dobrou vzdělaností, kde Zeman získal 58,65%). O výsledcích voleb rozhodl venkov a zde především starší generace.

Jenže – a teď teprve začnu hovořit o tom pravém problému – naše mládež je už jiná. Mládež volila převážně Schwarzenberga. Jsou to mladí lidé, kteří jsou roztroušeni všude po Evropě i po světě a kteří šli přesto k volbám, protože jim není jedno, kdo bude representovat zemi, z níž pocházejí a za niž se v cizině nechtějí stydět. Protože vědí, že Angličané, Němci či Rakušáci se chovají přece jen jinak k emigrantům z Čech, Slovenska, Polska než k těm z Ruska, Běloruska, Ukrajiny, Asie či Afriky. Každý z nás s sebou nese značku, již reprezentuje. Lidé žijící v zahraničí si přáli, aby jejich značka vypadala dobře. Nepochodili.

Jenže i mládež žijící v Čechách volila jinak než většina národa. Internetové sítě ukázaly jasně, kdo stál na Schwarzenbergem. Internetem se rozšířila vlna zklamání, ve vesnických hospodách se slavilo. Mladý člověk, jenž se ve své zemi necítí dobře, necítí se tu být doceněn a pochopen, zemi opustí. Co nám tedy hrozí, že volby, jež rozhodli především staří lidé, žijící ve svých xenofobním a komunistofilních stereotypech, vyštvou ze země naši mladou generaci. Samozřejmě ne ty, kdo tráví každý večer v hospodě na pivu, hospodští se ztrát v obratu bát nemusí. Ale mladí vzdělaní lidé, lidé jdoucí s dobou, pracující v moderních technologiích, tedy odborníci, jež by Česko nutně potřebovalo a kteří představují budoucnost země, ta může zmizet a jít za „lepším“. Jedno, zda opravdu za lepším, mnozí jen proto, že s politikou stylu, jež se v Čechách provozuje a provozovat bude, nechtějí mít nic společného. Únik mozků je největším problémem každého státu v moderní době, skutečností, jež brání rozvoji země a budování blahobytu. Po celá desetiletí trpí tímto fenoménem země střední Ameriky, jež se právě proto nazývají „banánovými republikami“. Právě populističtí diktátoři typu Ortegy nebo Cháveze přimějí vzdělané lidi, aby šli do USA i za cenu, že tam budou představovat občany druhé kategorie a často dokonce ilegální imigranty. Obávám se, že Česko v sobotu 26.ledna 2013 vykročilo na cestu se takovou banánovou republikou stát. V povědomí lidí v západním světě se stále pohybujeme na hranici mezi střední a východní Evropou. Středoevropané jsou ve světě akceptovaní, na Východoevropané jaou stále pozorováni s nedůvěrou a skrz prsty. S Karlem Schwarzenberkem jsme měli šanci definitivně překročit tuto hranici a stát se součástí Evropy střední. Se Zemanem hrozí definitivní zařazení k Evropě východní. Kam už díky Orbánovi sklouzlo i Maďarsko, Poláky tam bezmála poslali bratři Kaczynští, Rumunsko a Bulharsko se i navzdory svému členství v EU této nálepky nikdy nezbavily.

Vyhrál nacionalismus, touha po bezpečí v „malých českých poměrech“, z nichž si dělal legraci už i Čapek. Ke kroku do světa chyběla odvaha. Patočka k tomu napsal: „Přes očividný úspěch je však možno označit češství také za snad největší tragédii tohoto jevu, tj. společností vytvářených zdola. V okamžiku, kdy se ruka již vztahuje po vytouženém cíli, nedostačují vnitřní síly a na tom pravděpodobně není bez podílu zmíněná sociální struktura.“

Ani 26.ledna 2013 tyto vnitřní síly nestačily. Češi zůstanou uzavřeni ve své kotlině a budou pravděpodobně nadále hrát roli, na niž si za posledních deset let prezidentování Václava Klause už dobře zvykli. Roli nezvedeného trucovitého děcka, které ostatní berou stále méně vážně.

Pokryjí existenci naší země oním tichem, doprovázeným jistým zahanbením.

Moje žena vyjádřila po přečtení tohoto článku mínění, že svět jde do pr… V této věci jsem ale optimista. Podle dochovaných písemných zpráv tam totiž směřuje už pět tisíc let a přesto tam ještě stále nedorazil.

 

Zeman nebo Schwarzenberg?

 

Sledoval jsem napjatě první kolo českých prezidentských voleb a přál jsem si jediné. Aby z toho nevzešla zase ostuda, jíž máme po působení presidenta Klause už v celém světě víc než dost. Aby byl zvolen někdo rozumný, za nějž by se člověk ve světě nemusel stydět. Žaludek se mi svíral tak trochu nejistotou, nakolik lidé podlehnou populismu a zda vůbec půjdou volit.

V sobotu večer jsem si mohl oddychnout. Češi se zhostili své první přímé prezidentské volby s bravurou. Jednak je účas přes šedesát procent v době všeobecné únavy z politiky víc než dobrá. Je signálem, že lidem není ještě všechno jedno a že nerezignovali pod náporem politické arogance a korupce, ale touží něco svým hlasem ovlivnit.

Výsledek mne rovněž překvapil a to pozitivně. Předpokládal jsem Zemanovo vítězství s velkým odstupem a tajně jsem doufal, že se na druhé místo prodere kníže Schwarzenberg. Ten to dokázal s nečekanou suverenitou, nakonec se ani nejednalo o předpokládaný boj o druhé místo, ale těsný zápas o místo první.

Takže do druhého kola jdou skutečně vyhranění kandidáti, kteří by měli mít vlastně zcela odlišnou voličskou obec. To je dobře, protože se Česko ve druhém kole může skutečně ukázat, jaké vlastně je. Žádné přetahování o společné voličstvo, stejné nebo podobné způsoby chování. Oba kandidáti jsou jasně definovaní a není možné se vymlouvat, že jsem se nemohl rozhodnout. Kdo se neumí rozhodnout mezi Zemanem a Schwarzenbergem, neměl by k volbám vůbec chodit.

Na jedné straně je totiž klasický český hospodský vtipkář. Zemanovy bonmoty a vtipy na stranických sjezdech, když ještě vedl a devastoval sociální demokracii, byly legendární. Ne svým vtipem, ale svou neomaleností a nevkusností. Samozřejmě že i takový humor má své posluchače, chci jen věřit, že nepředstavují většinu českého národa. Co by se nezměnilo, kdyby Zeman skutečně na prezidentský stole dosáhl, by bylo poučování hloupého národa člověkem, jenž ví všechno líp. Na to jsme sice po deseti letech vládnutí Václava Klause zvyklí, musíme tím ale trpěl opravdu dál? Potřebujeme to? Přesněji, kolik je těch, kdo to opravdu potřebují a mají to rádi? Samozřejmě že Zemanovo neomalené chování je v zahraničí problematické. Světoví diplomati musí strávit sice i lidi typu Cháveze či Janukoviče a jsou tedy hodně otrlí, v ochotě podobné lidi pozývat na návštěvy a s nimi pak diskutovat, se zrovna nepřetrhnou. To zažíval prezident Klaus po celá léta. Jeho zahraniční návštěvy se dají spočítat na prstech rukou a ty, kde neudělal žádnou ostudu, pak prstech ruky jedné. Obávám se, že bychom v podobné matematice museli pokračovat, kdyby svého věčného rivala na hradě vystřídal Miloš Zeman. Kdysi – to bylo začátkem devadesátých let – mi jedna někdejší disidentka vyprávěla, jak se disidenti snažili svá setkání před Milošem utajit. Ne, že by se báli, že by je udal, to ne, ale pokud se objevil, byla zábava definitivně zničená. Věděl všechno lépe a pokud někdo řekl něco opravdu vtipného, čemu se všichni zasmáli, stal se vzápětí obětí nevybíravých Zemanových útoků – vtipný směl být ve společnosti jen on. Nevěřím, že by se ve svém ústraní na Vysočině změnil, charaktery se prostě nemění.

Zeman má ovšem velkou voličskou obec. Jsou to lidé nespokojení se vším. Toužící po návratu do režimu, kdy jim vždy někdo řekl, co mají dělat, kdy se mohlo nadávat na režim, ale nic proti tomu (a pro sebe) nedělat. Pivní skauti, lidé, kteří chtějí, aby je reprezentoval „našinec“. A to Zeman je, každým coulem,  to opravdu hrát nemusí. V Zemanově voličské základně jsou ale i lidé prostí, jež chtějí mít na hradě „pravého Čecha“ a kteří jeho protikandidátovi a jeho někdy opravdu komplikované mluvě prostě nerozumí. O hluboké nedůvěře ke všemu, co má šlechtický přídomek a jež je v české společnosti hluboce zakořeněná, ani nemluvě.

Na druhé straně je totiž reprezentat staré české šlechty, tedy přesně opačný pól. Kníže Schwarzenberg patřil vždy mezi znalce vybraného chování, jedna novinářka o něm napsala, že nikdo nedokáže líbat ruku tak jako on. Jeho hodnoty jsou  liberální, za pravičáka se označit nedá, ale myslím, že lidi, jež chtějí svůj osud skutečně vzít do vlastních rukou, by oslovit mohl a měl. Ne nadarmo má podporu mezi mladými (navzdory svým 75 letům) a v Praze, kde primárky s přehledem vyhrál. I díky jeho kontaktům procestoval Havel svého času celý svět a všude byl dobře přijímán. Legendární historka je ze Španělska, již jsem už popisoval ve svém článku o knížeti z minulého roku. Když chtěl prezident Havel představit svého kancléře Schwarzenberga královně Sofii, ta jen s úsměvem podotkla, že se s tím pánem dobře zná. Mladého Karla totiž chtěli dát rodiče s řeckou princeznou Sofií dohromady, několikrát si ve Vídni spolu vyšli, ale nefungovalo to, jiskra lásky jako základ společného života nepřeskočila. Schwarzenberg se zamiloval do Theresy von Hardegg a Sofie si později našla za svého životního partnera španělského krále Juana Carlose. Vzhledem na to, co oba ve svých  manželstvích posléze prožili, nabízí se otázka, zda na tu jiskřičku přece jen neměli čekat o trošku déle. Šlechtickou loby není třeba podceňovat. Je všude, v každé zemi a dokáže připravit půdu pro důležitá jednání i pro jejich úspěch.  O intelektuálním prostředí v Schwarzenbergově rodině svědčí i skutečnost, že jeho zetěm je Petr Morgan, spisovatel a dvojnásobný držitel Oskara za scénáře k filmům Queen a Last King of Scotland. A že se tento rodilý Brit rozhodl opustit Londýn, v němž žil a přestěhovat se do Vídně, je pro rodilého Angličana doslova revoluční čin. Až natolik se mu prostředí kultuty někdejšího Rakouska zalíbilo, až tak mu ho Schrarzenbergova dcera dokázala přiblížit a zprostředkovat..

Schwarzenberg ovšem není Rakušák ale Čech. Vždy jím zůstal, i během své dlouhé vynucené emigrace ve svém azylu v hornoštýrském Murau. O rakouské občanství nikdy nezažádal a proto je ani nikdy neměl. (Získání rakouského občanství je totiž automaticky spojeno se strátou občanství původního). Schwarzenberg měl občanství švýcarské, protože to obdrží každý Schwarzenberg už v kolébce jakožto lantkrabě z Klettgau. Toto území, jež kdysi Schwarzenberkové do roku 1806 vlastnili a jehož titul ještě stále nosí, je z velké části součástí kantonu Zürich. Jejich předchůdci na tomto území, hrabata ze Sulzu, uzavřela s kantonem v roce 1478 občanskou unii, o deset let později byla tato prodloužena „na věčné časy“, čili platí dodnes. Schwarzenberkové převzali toto dědictví svatbou dědičky rodu Sulz s   Ferdinandem Schwarzenbergem v roce 1687.

Otázkou zůstává, nakolik jsou Češi, chronicky nedůvěřiví k šlechtě, v čemž byli ještě po celých čtyřicet let komunistického režimu neustále utvrzováni, ochotni zapomenout na staré stereotypy a volit starého knížete, jen ze dvou důvodů – že se umí chovat a že nekrade.

Z pozice prezidenta může přece jen účinněji nabídnout podporu lidem ochotným bojovat proti korupci a zlodějně, než z pozice koaličního partnera strany, jež má ochranu gangsterů jako hlavní politický program. Vyčítal jsem knížeti, že se nepostavil Nečasovi v čase likvidace ministra Pospíšila či policejního prezidenta Lessyho. Bylo-li to proto, aby si zabezpečil podporu pravicové části voličského spektra a ušetřil si ze strany Nečase a jeho kmotrů odpor proti své prezidentské volbě, pak Jeho Jasnost dokázala, že má smysl dokonce i pro praktickou politiku. Pokud tento plán vyjde, měl bych jeho politický smysl pro realitu ocenit.

Volba presidenta totiž neovlivní, v jaké republice budou Češi žít. Ovlivní jen, jak tato republika bude vypadat. Zda se nadále bude potácet v zakomplexované izolaci a budovat svou pověst potížisty (v tom by ale nebyla sama, britský premiér Cameron je už celý žhavý na to, aby Klausovo dědictví nejobtížnějšího evropského politika převzal) nebo se stane akceptovatelným konstruktivním prvkem evropské integrace.

Krátce řečeno, ti, kdo nemají v úmyslu v dalších deseti letech opustit svou hospodu, by měli volit Zemana. Pobaví je a nic jim neuteče. Ti, kdo se chtějí podívat za svůj práh a poznat, jak žijí naší sousedé v Evropě, by měli odevzdat hlas Schwarzenbergovi. I s risikem, že mu občas nebudou rozumět. Ale je to opravdu potřebné? Klausovi jsem rozuměl, ale že by mne to opravdu těšilo…

Jedno mají ale oba kandidáti přece společné a to je Becherovka. Schwarzenberg jako její akcionář, Zeman, jako její konzument. Jak budou volit zaměstnanci závodu, to s opravdu neodvažuji odhadnout. Těm ostatníím přeji šťastnou ruku. I já bych chtěl být aspoň několik dalších let na svou původní vlast hrdý.

Na závěr jen jednu poznámku. S těmi Václavy jako hlavami českého státu to bylo docela jednoduché. Václav Havel byl Václav toho jména pátý na českém trůně, Václav Klaus pak Václav šestý. A těmi Karly máme ovšem v naší historiografii pěkný chaos. Máme vlastně jen čtvrtého a šestého, ale žádného prvního, druhého, třetího či pátého. Co s tím, pokud to Karel Schwarzenberg skutečně dotáhne až na hrad? Snad to historici nějak vyřeší. Obavu z toho, že by České království bylo zdegradováno na knížectví, nemám. I když je Zlatá bula sicilská stará už 801 let! Myslím, že se Karel toho jména třetí ??? korunovat nedá. U Václava šestého jsem z toho měl mnohem větší strach.

A ještě jednu radu úplně nakonec. Zapomeňte na ten věčný žvást o levici a pravici. Už nejsme v době francouzské revoluce! Volte prostě slušného člověka. Takového, za něhož se příštích pět let nebudete muset stydět.

Mýtos naděje – korunní princ Rudolf

Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci.

Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance Ludvíka II a jeho bratra Otu. I její otec Maximilán byl podivín (ačkoliv pocházel jen z vedlejší bezvýznamné větve této famílie), neváhající jet do Egypta, aby tam ze špice Cheopsovy pyramidy předčítal své verše. Chtěl zjistit, zda zní lépe, než doma v Bavorsku. Zněly. S jeho nejmilejší dcerou jej ale svazovalo velmi pevné pouto lásky, bez ohledu na to, že měl kromě ní ještě dalších devět manželských a nespočet nemanželských dětí.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, jak by se Rudolfovy osudy vyvíjely, kdyby měla jeho matka na jeho výchovu větší vliv. Pozice Alžběty byla ale už v době jeho narození silně oslabená. V roce 1857 si doslova vytrucovala cestu do Maďarska a povolení, vzít na tuto cestu i obě své maličké dcery. Starší, tehdy dvouletá Sofie, na cestě onemocněla a zemřela. Alžbětina tchýně Sofie, jež se se svou snachou nesnášela, dávala smrt dítěte Alžbětě za vinu, což mělo na labilní Alžbětu katastrofální následky. Už tehdy se stahovala z výchovy svých dětí do ústraní.

V roce 1860, tedy když byly Rudolfovi necelé dva roky, onemocněla jeho matka na tuberkulózu. Následovala její téměř dvouletá nepřítomnost s léčbou na Madeiře. Když se vrátila, nepokusila se ani dobýt zpět mezitím ztracené pozice u dvora, toužila jen stáhnout se z dvorského života zcela pryč. Následovala dohoda s jejím mužem, jenž jí nepřítomnost u dvora dovolil, oplátkou za to se musela vzdát výchovy svých dětí. Zbytek života strávila na cestách, především v Řecku a v Maďarsku. Císař František Josef chtěl ze svého sensibilního syna vychovat tvrdého chlapa a rozhodl se jej „zocelit“. Nápad, který by asi normálnímu člověku napadnout nemohl. Výchovou pověřil generálmajora hraběte Leopolda Gondrecourta, vojáka každým coulem, chlapa se sadistickými rysy povahy. Jestliže měl od císaře volnou ruku, nebyl jeho sadismus ve výchově malého chlapce k zastavení. Malý Rudolf musel stávat celé hodiny v dešti, ponořovali mu hlavu do ledové vody, bili jej a na večerní procházce v lese vychovatel prostě zmizel a nechal chlapce svému osudu, protože k schopnostem dobrého vojáka patří i orientační smysl, jenž ho musí dovést domů. Je otázka, zda by se životní osud následníka trůnu neuzavřel už tehdy, ale tentokrát se do věci vložila sama Alžběta z níž synovo utrpení udělalo zuřivou lvici. Císař musel ustoupit a Rudolfovy výchovy se ujal hrabě Josef Latour von Thumburg, jenž měl pro princovy zájmy zejména v oblasti přírodních věd mnohem větší pochopení, císař ale svou kapitulaci pochopil jako selhání svého slabošského syna a do konce života mu toto „selhání“ neodpustil.

Rudolf byl vlastně po celý svůj život konfrontován neustále s otcovými úvahami zbavit jej následnictví a v konečném důsledku jej před tímto osudem uchránil jen fakt, že František Josef člověka stojícího na dalším stupínku následnictví, syna svého mladšího bratra Karla Ludvíka Františka Ferdinanda d´Este nesnášel ještě víc než vlastního syna. Přesto takové veřejné úvahy nemohly nezanechat stopy na Rudolfově sebedůvěře i charakteru.

Rudolf trpěl nedobrým vztahem svých rodičů. Zejména věčně nepřítomnou matku miloval. Alžběta však jakožto anorektička měla zřejmě negativní vztah k sexuálnímu životu. Přestože porodila svému muži nakonec celkem čtyři děti, našla mu za sebe náhradou raději vídeňskou herečku Kateřinu Schrattovou, aby od něj měla pokoj. Její maďarská láska, hrabě Andrássi, byla nejspíše platonického charakteru, přesto poznamenala i Rudolfův život, jak si ještě povíme.

Rudolf sám byl velmi inteligentní a převyšoval tím výrazně svého otce. To byl další důvod otcovské nepřízně. František Josef nesnášel lidi, kteří nad ním vynikali (a těch bylo nemálo). Proto nechal bez mihnutí oka na holičkách svého bratra Maximiliána, když tento vedl v Mexiku marný boj o císařskou korunu a nakonec tam byl i popraven. Rudolf  nechal například založit Rakouskou Encyklopedii a sám do ní přispíval. Jeho literární činnost byla dalším trnem v oku vídeňského dvora. Rudolf totiž už tehdy, v druhé polovině dvacátého století, pochopil díky své inteligenci princip fungování společenského blahobytu, totiž princip přerozdělování bohatství. Jestliže zvýšíme kupní sílu obyvatelstva tím, že budeme zaměstnávatele nutit k zvyšování platů, zvýší se odbyt zboží, tím poroste výroba a díky tomu zaměstnanost a opět blahobyt. Tedy socialistická myšlenka – v době kdy sociální demokracie skutečně vznikala, byla ale ještě pronásledována a do shromážděných dělníků na prvního máje ve Vídni stříleli císařští vojáci. Pro císaře bylo něco takového naprosto nepředstavitelné a že byl jeho syn „socan“, jej plnilo jen bezmocnou zuřivostí. Ekonomickým otázkám nerozuměl a bouření „plebsu“ bylo pro něj červeným hadrem, protože narušovalo zažité pořádky. Jestliže tedy nakonec synovi dovolil anonymně publikovat, snažil se jej všemi prostředky držet stranou politiky. Metoda, již vídeňský dvůr zvolil, nebyla hloupá. Byly použity ženy.

Rudolf byl velmi hezký muž, sestra jeho manželky Sofie  popisuje rakouského prince jako „víc než krásného“. Navíc byl oduševnělý, psychicky sensibilní a vzdělaný a navíc otcem pronásledovaný. Byla to skutečně třaskavá směs sex- appealu, jemuž žádná žena neodolala. Střídaly se v jeho posteli v neuvěřitelném rytmu a Rudolfův osobní komorník měl od císaře příkaz tuto aktivitu osobně podporovat. Výsledkem byly pohlavní choroby. Našel jsem několik teorií, čím vším Rudolf trpěl. Jistá je kapavka, jež u něj přešla do chronického stádia s akutními záněty kloubů a jíž navíc nakazil svou manželku Stefanii. Tato dostala těžký zánět pobřišnice, jenž jen tak tak přežila a navíc se v následku překonané choroby stala neplodnou. Rudolfovi se ale připisuje i syfilis s kostními komplikacemi. Prostě nakonec v důsledku těchto bolestivých chorob byl Rudolf vrak závislý na morfinu, jimiž jeho osobní lékař tlumil nesnesitelné bolesti těla i duše.

V roce 1881 byl Rudolf svým otcem prinucen se oženit. Za nevěstu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. V podstatě hezkou, ale velmi cudně vychovanou dívku, která bohémskému Rudolfovi s nezměrnými sexuálními zkušenostmi prostě nevyhovovala. Byla pro něj nejprve jen nudnou, později ale stále méně sexuálně přitažlivou partnerkou. Pod chladnou slupkou blonďaté Stefanie se ale skrýval nezkrotný temperament. Arcivévoda Jan Salvátor ji popsal, že jestliže vypadá na první pohled jako kus ledu, jedná se spíše o vulkán s ledovou pokrývkou. Rudolf s ní měl jednu dceru Alžbětu Marii, poté se ale Stefanie v důsledku choroby stala neplodnou a svého muže za to znenáviděla. Dávala mu to najevo při každé příležitosti a těm se Rudolf vzhledem na oficiální povinnosti reprezentace nemohl vyhnout. Zajímavé je, že i když jejich společná dcera měla v čase smrti svého otce teprve 8 let, stala se z ní později radikální sociální demokratka, jež je dodnes v rakouských dějinách známá jako „rudá vévodkyně“. Po rozvodu svého manželství s knížetem Windisgraetzem se stala životní družkou sociálně demokratického politika Petzneka. Těžko říci, zda se Rudolf dokázal na výchově své dcery natolik podepsat, či zda zde hrály svou roli geny.

Rudolf se narodil už po pádu „Svaté aliance“ již jeho otec nechal zemřít v osudném roce 1853, v roce, kdy se ženil s Rudolfovou matkou. Rakousko se poté dostávalo stále více do vleku Německa, zejména pak po porážce u Králova Hradce v roce 1866 a po vzniku německého císařství v roce 1871. Shodou okolností byl tvůrcem aliance s Německem v roce 1872 ministr zahraničních věcí Rakouska Guyla Andrassi, onen zřejmě platonický milenec Rudolfovy matky. Rudolf si sice uvědomoval potřebu dobrých vztahů s mocným sousedem, bál se ale závislosti. Bál se, že Německo Rakousko ekonomicky a posléze i politicky prostě spolkne. Jeho pokusy o rakouskou emancipaci ale narážely na naprosté nepochopení. Ze strany otce, jenž se po Králově Hradci bál konfliktu s Německem jako čert kříže, i ze strany matky, která milovala Guylu, jenž na své politice sbližování s Německem nehodlal nic měnit.

Rudolf vkládal všechny své naděje do německého následníka trůnu Friedricha. I ten byl vzdělaný a rozhleděný člověk, s Rudolfem sdílel společné ideály. Rudolf snil o spojenectví s ním, o liberalizaci obou říší jako receptu na úspěch. I tady mu ale život připravil děsivé zlamání. Když se jeho přítel Friedrich po smrti svého 91 letého otce stal konečně pod jménem Friedrich III  9.března 1888 německým císařem, byl již na smrt nemocný. Díky rakovině hrtanu nemohl už ani mluvit a zemřel po 99 dnech „panování“ 15.června 1888. Novým německým císařem se stal psychicky labilní Vilém II, s nímž se Rudolf bytostně nesnášel. Jejich nepřátelství mělo prý kořeny v dobách Vilémova pobytu na rakouském dvoře ve Vídni. Zájem žen se totiž koncentroval výhradně na krásného a duchaplného Friedricha, zatímco labilní, popudlivý a tělesně postižený Vilém (měl od těžkého porodu deformovanou ruku a za sebou dětské trauma, kdy se mu lékaři snažili toto postižení v dětství „léčit“ nesmírně bolestivým natahováním postižené končetiny) byl spíše objektem jejich výsměchu. Toto ponížení Vilém Rudolfovi nikdy nezapomněl a v posledním roce Rudolfova života při společných manévrech rakouského a německého vojska mu to dal patřičně pocítit.

Rudolf se nacházel v roce 1888 ve slepé uličce. Otec jej důsledně blokoval ve všech jeho snahách o reformy v říši, na německém trůnu seděl nenáviděný Vilém a chtěl Rakousku předepisovat svou politiku. Matka žila v cizině, manželka jej nenáviděla. Tělesně byl závislý na drogách a bez morfinu už nemohl žít. Jedinou důvěrnicí mu v té době byla prostitutka vídeňská Mizzi Kaspar, jež ho byla alespoň ochotna vyslechnout. Poslední nadějí pro něj byly uherské volby. Prý existovala Rudolfova dohoda s liberály, že pokud ve volbách v lednu 1889 vyhrají, provolají jej uherským králem, aby mohl aspoň v této polovině říše uskutečňovat svou politickou vizi. Liberálové ale prohráli a Rudolf věděl, že je jen otázkou času, kdy se o jeho dohodě dozví tajná policie a poté i císař. Se sledováním své osoby měl bohaté zkušenosti, prakticky od jeho útlého mládí se od něj policejní agenti nepohnuli. Oficiálně, aby jej chránili, ve skutečnosti, aby na něj donášeli.

Rudolf se tedy rozhodl pro dobrovolný odchod. Proč s sebou bral na onen svět svou tehdejší milenku, naivní sedmnáctiletou baronku Mary Vetscherovou, se už nikdo nedozví. Možná měl neurotický Rudolf opravdu strach zemřít sám, možná po své chvilce slávy toužila Mary. Možná se to na zámečku Mayerling prostě jen tak seběhlo. V noci z 29. na 30.ledna 1889 zastřelil Rudolf nejprve svou milenku a pak obrátil zbraň proti sobě. Bylo mu právě čtyřicet let.

S ním zemřela naděje na pokojnou proměnu Rakouska. K Rudolfovi se upínaly naděje všech možných vrstev obyvatelstva. Proletariát v něm viděl nového Josefa II, jenž bude usilovat o zlepšení osudu prostého člověka. Maďaři člověka, jenž chápe jejich separatistické tendence, Češi pak muže, jenž zplnoprávní postavení Čech a Moravy v říši. Ostatně v Praze dlouho žil a mnozí (zejména pak mnohé) si na něj dobře pamatovaly. Byl symbolem sympatií, ale otázkou je, zda by dokázal naděje v něj vkládané i splnit. Byl mýtem lepší budoucnosti.

Otázkou zůstává, nakolik by dokázal tyto naděje splnit. Obávám se, že by se tyto naděje brzy změnily v hlubké zklamání. Samozřejmě hlavní problém byla dlouhověkost jeho otce. Kdyby se Rudolf dostal k moci někdy koncem osmdesátých let minulého století, měl by naději něco pozitivního učinit. Ne ale na začátku století dvacátého.

Hlavní překážkou by zřejmě byla jeho choroba. Jen ztěží se dá předpokládat, že by svého otce přežil. V roce 1916 by mu bylo 58 let a už v době jeho smrti mu lékaři dávali maximálně deset až patnáct let života. Syfilis byla spíše zákeřná a čekala na svou příležitost, kapavka ale trápila prince neočekávanýmmi extrémně bolestivými záchvaty. Nakolik by byl kompetentní při své denní spotřebě drog a alkoholu, je otázkou, již nezodpovíme. Ale jeho sebevražda svědčí o tom, že už v té době se chronická závislost na morfiu projevovala na jeho povaze a jeho zkratkových rozhodnutích. Proti zrovnoprávnění Česka by se postavili Maďaři, kteří byi citliví na svou vyjímečnost v říši a byli ochotni jít kdykoliv do války proti Rakousku, aby si tuto svou pozici uchránili. A velký soused – Německo, ovládané nenávidějícím Vilémem, by slabost rakouské monarchie jen přivítalo a využilo. Hledat rovnováhu navazováním kontaktů v opačném táboře Trojdohody (Rusko, Francie, Anglie) bylo po roce 1907, kdy se František Josef nedal přemluvit králem Eduardem VII k spolupráci, prakticky nemožné.

Rudolf by se v případě nastoupení na trůn stal pravděpodobně jen loutkou politických sil, jež by sotva něco mohla dokázat. Už proto, že se moc císaře postupně strácela, říše měla od roku 1867 ústavu, jež kompetence vladaře vymezovala a omezovala a od roku 1907 existovalo všeobecné hlasovací právo (vybojované právě Rudolfovi názorově blízkými sociaálními demokraty). Být republikánským císařem, což prý mělo být Rudolfovo přání,  zní trošku jako kočkopes a zřejmě by to tak i dopadlo. Nacionalisté, jež dostávali v říši díky onomu všeobecnému hlasovacímu právu stále více moci, by zřejmě monarchii roztrhali, i kdyby na jejím trůně seděl schopný člověk. Ani zdravý a silný Rudolf by se zřejmě toku dějin nedokázal postavit.

Nemůžu se ubránit dojmu, že Rudolfa skutečně smrt uchránila mnohem horších zážitků, než jaké zatěžovaly jeho život. Možná bylo správné, že v Mayerlingu na sebe vystřelil. Proč ale střílel i na naivní hloupoučkou Mary, zůstane zřejmě už navždy záhadou.

Václav Klaus se loučí velkým třeskem

Václav Havel jednou nepovedenou amnestií svůj prezidentský úřad zahájil, Václav Klaus se podobnou amnestií s tímto úřadem loučí. Samozřejmě se ihned nabízí srovnávání a taky se provádí. Ti, kdo nechtějí nechat na polistopadovém vývoji společnosti ani jednu nit suchou, triumfálně vykřikují, že jak Havel tak Klaus byli prezidenty především pro zločince a ne pro slušné „pracující“ lidi.

Havel to skutečně také s amnestií přehnal. Přesto si myslím, že se kroky našich dvou postkomunistických prezidentů prostě srovnávat nedají. Havel byl naivní, v roce 1990 neměl s politikou ani tu nejmenší skušenost a odtud pramenila jeho idealistická amnestie či snaha zastavit zbrojní průmysl.

Klausovi se naivita rozhodně přisoudit nedá. Je profesionální politik už více než dvacet let, zkušeností má víc než dost. A nna rozdíl od svého předchůdce ve vězení nikdy neseděl. To, co k prvnímu lednu tohoto roku udělal, učinil s jasným úmyslem a účelově. Pustil na svobodu lidi, jež na svobodu pustit chtěl. Václav Klaus totiž ovlivnil polistopadovou éru mnohem víc, řekl bych dokonce neporovnatelně víc než Václav Havel. Havlovy ideály se sice dobře poslouchaly, ale skoro nikdo se jimi neřídil. Prosadit je do praktického života je totiž příliš náročné a nevděčné. Pravda a láska nikoho příliš nezajímaly, pokud ano, tak snad jen v prvních měsících po listopadu 1989, než se rozběhla privatizace státního majetku. Klausovy ideály vlády peněz, trhového fundamentalismu, se staly naší denní realitou. Görgy Sörös, jeden z hlavních zastánců tohoto směru, se vyjádřil že: „Trhový fundamentalismus se stal už tak mocným, že politické síly, jež se mu odváží postavit na odpor, jsou ihned označeny za sentimentální, nelogické a naivní.“

Je to bohužel pravda, postihlo to i  Havlai, jenž se marně snažil postavit se na odpor proudu, jehož hlavním mluvčím v Česku byl Václav Klaus. Klaus byl se svou teorií „neviditelné ruky trhu“ , mimochodem myšlenkou Adama Smitha z 18 století, přítomen po celou polistopadovou dobu. Nejdříve jako ministr financí, pak jako premiér a nakonec jako prezident. Prakticky nepřetržitě dvacet let. Výsledky jeho působení požívají všichni lidé žijící v Česku dnes a denně. Václav  Klaus se vždy odvolával na práce Miltona Friedmana, amerického ekonoma, jenž své hlavní práce publikoval v šedesátých letech dvacátého století a tehdy za ně taky obdržel Nobelovu cenu (zemřel až v roce 2006, to mu ale bylo už 94 let). Friedman skutečně prosazoval vládu peněz ve společnosti (tzv. Monetarismus), nikdy ale ne tzv. „sociální Darwinismus“ a úlohu státu chápal jako dohlížitele nad zákony a pravidly a jako ochránce slabých. Ekonom Tomáš Sedláček píše, že morálka byla vždy nedílnou součástí fungující ekonomiky, ale právě ekonomové tzv. mainstreamekonomiky  posledních dvaceti let ji zredukovali na pouhou matematiku. Ani Smith ani Friedman nehlásali vzdání se morálky a její podřízení schopnosti vydělávat peníze. Václav Klaus ano. Část společnosti se té myšlenky chytila a kradla a kradla, zbytek nesouhlasil, protestoval a posléze rezignoval. Ten byl pro pana prezidenta ta „málo schopná“ část společnosti, jež podle „sociálního darwinismu“ nemá právo na přežití.

Zůstane za ním hluboká a trvalá stopa v naší společnosti. V roce 1990 rozbil Občanské fórum a založil Občanskou demokratickou stranu. V podstatě lze tento první krok chápat pozitivně, protože Občanské fórum bylo hnutím s tak širokým spektrem názorů, že mu hrozila stejná neschopnost a paralýza jako kdysi po válce Demokratické straně na Slovensku. Poté ale tuto stranu radikalizoval, když jí vtiskl onen nekompromisní monetarismus smíchaný s nacionalismem, jako hlavní program. A hlavně, očistil stranu nelítostně od všech schopných lidí, tedy od lidí schopných myslet, protože myslet bylo povoleno jen jemu. Výsledek takového chování byl nevyhnutelný. Ti, kdo chtěli skutečně být politiky, ze strany odešli,, nebo byli vyhozeni. Zůstali tam ti, kdo byli ochotni držet hubu a ve stínu svého šéfa, jenž „neznal špinavé penníze“ se beztrestně i když ilegálně obohacovat. Nekopmromisní ochrana všech těchto zlodějů a podvodníků ze strany současného premiéra Nečase je jen důsledkem působení Václava Klause v této straně, tyto typy mají totiž většinu a Nečas je od nich naprosto závislý.

V roce 1993 rozbil Václav Klaus společně s Vladimírem Mečiarem společnou republiku. Rozhodujícím způsobem ovlivnil i slovenské volby, když se rozhodl s Občanskou demoktackou stranou ve slovenských parlamentních volbách roku 1992 kandidovat. Výsledkem bylo 3,3 procenta pro jeho stranu a 3,2 pro ODÚ, jedinou občanskou a demokratickou stranu na Slovensku, jež usilovala o udržení společného státu. Obě strany se tak nedostaly do parlamentu a mohly být umlčeny, Mečiar získal na několik let monopol na pravdu. Jistěže, soužití s Mečiarem v jednom státě by bylo velmi těžké až nemožné. Ale když jsem tehdy řekl, že oba pánové se liší pouze úrovní svého vzdělání, jež Mečiar dostal v Moskvě a Klaus v Londýně, a jinak se podobají jako vejce vejci, vzbudil jsem i v Českém spolku na Slovensku mezi jeho členy velký rozruch a odpor. Myslím, že mi doba dala za pravdu. Nikdy jsem tak docela nepoznal, zda Klaus skutečně nacionalista byl, nebo to byla jen součást jeho populistické politiky. Proto se hlásil i k Československé církvi, již se kdysi snažil po rozpadu Rakouska-Uherska postavit na nohy T.G. Masaryk. Jestliže se ale Klausův přistup k rozdělení Československa dá racionálnně (méně už emocionálně) pochopit, jeho chování k české menšině na Slovensku už méně. Jeho výrok, že na Slovensku žádní Češi nejsou, protože kdo je skutečně Čech, vrátil se už dávno domů, byl doslova zcestný a zanechal v duších mnohých lidí hluboké rány. Na Slovensku žilo roztroušeně asi 60 000 Čechů. Většiina z nich byla už v důchodcovském věku a většina z nich byla na Slovensko poslána na umístěnky, nevolili si tedy Slovensko za svůj domov dobrovolně jako já. Odstěhování do Čech bylo pro ně prakticky nemožné, na Slovensku byli nezřídka vystaveni krátkodobě persekuci ze strany místních úřadu či prostých občanů  a to bez jakékoliv ochrany ze strany České republiky. Už jen poplatky za ponechání si českého občanství byly horentní a byly nakonec sníženy na intervennci slovenského!!! prezidenta Kováče. Z kanceláře prezidenta Havla jsem dostal zamítavou odpověď, když jsem jej žádal o intervenci, pan Klaus pak mlčel. Snaha dostat audienci u nového českého velyslance v Bratislavě Filipa Šedivého byla pro členy Českého spolku nemožná, i když chtěli nabídnout jen pomoc při organizaci kulturních vystoupení českých umělců na Slovensku. Pan velvyslanec měl údajně jakýkoliv kontakt s Čechy žijícími na Slovensku od svého šéfa zakázaný a Český spolek se svým téměř výhradně kulturním programem byl oběma pány nazýván nátlakovou organizací.

Slováci, žijící v Čechách, kteří nedostali české občanství nebo se přistěhovali do Česka po rozdělení republiky, byli vystaveni mnohem horším persekucím, než Češi na Slovensku. Nesměli například vlastnit žádnou nemovitost, nesměli kupovat domy, byty nebo pozemky, aby si domek postavili. Bylo to opatření, jež odpovídalo tehdejší uražené náladě v české společnosti. Postihovalo ale samozřejmě ne Mečiarovy voliče (ti zůstávali v náručí svého milovaného vůdce), ale právě lidi, jež se chtěli z mizérie Mečiarova režimu osvobodit. Pamatuji si, jak mi jeden kolega ze studií (sympatizující hlasitě s ODS a Klausem) na nefrologickém kongresu řekl, že pro nás – tedy Čechy žijící na Slovensku – postaví na Valašsku utečenecké tábory a tam můžeme žít.

Vztahy mezi Čechy a Slováky se nakonec z tohoto šoku vzpamatovaly, morálka společnosti ale ne. Skoro jsem omdlel, když jeden člen spolku v té době porovnával Rašína s Klausem a nazýval je jedním dechem největšími českými ekonomy. Rašín po první světové válce razil heslo „pracovat a šetřit“ a vytvořil komisi, jež měla prověřovat původ majetku všech občanů. Samozřejmě, že to nemohla zvládnout, ale mohla prověřit ty, kdo své bohatství dávali příliš najevo. Proto se zloději (kradlo se i tehdy a korupce kvetla nemálo) museli skrývat. A skrývané bohatství nezpůsobuje takovou radost, jako na odiv vystavované. A nezpůsobuje takový rozvrat morálky. Občané totiž neviděli, že se krade, pracovali tedy a platili daně. Václav Klaus udělal pravý opak. Vyhlásil, že „neexistují špinavé peníze“ tedy že peníze jsou peníze bez ohledu na jejich původ a tedy kdo nekrade, je vlastně hloupý. Zloději poselství pochopili. Vystavili své nakradenné bohatství na odiv, postavili si vily, koupili nejdražší auta, nakupovali nemovitosti po celém světě. Morálka obyvatelstva padla na nulu a hlavně, lidi se ze všech sil snažili neplatit daně, jež stejně nakonec někdo ukrade. (Práce na zakázku se vykonávaly v drtivé většině „bez Klause“ tedy bez DPH) Tuto mentalitu bude problém odbourat v minimálně dalších dvou generacích, pokud se to může podařit vůbec. Za rozvrat morálky v české společnosti nese Václav Klaus neprosto nezpochybnitelnou vinu.

Jeho otevřený nacionalismus, nebo jinak zvaný „euroskepticismus“ byl opět především populistický. A hlavně jej opět zviditelnil. Na jeho podpisy pod evropskými dokumenty se čekávalo nejdéle a proto světová média aspoň vždy na několik dní zaměřovala pozornost na pražský hrad. Byl to určitě balzám pro prezidentovu duši. Ve všech zemích v Evropě jsou strany negativně chápající sjednocování Evropy. Jsou to povětšinou strany z pravého okraje spektra, fašisté, snící o budování nacionální diktatury, jež se na evropské úrovni prosazuje špatně ( i když například Viktor Orbán v Maďarskuje dokazuje, že to možné je). Jenže Klaus, vyznávající globalizaci trhů, trhový fundamentalismus a monetarismus, musí chápat nevýhody malých izolovaných trhů více než kdokoliv jiný. Že je malá měna při současné politice volně směnitelných kurzů mnohem zranitelnější než měna velká, a že pohyb kurzů jakož i pojistky proti tomuto pohybu způsobují především výrobcům velké ztráty a zhoršují jejich vyhlídky při vývozu. Jenže v bankovním sektoru se dají peníze „vydělat“ mnohem rychleji než výrobou. Ten, kdo působí na burze a v bankách je tedy „chytřejší“, než ten, kdo se snaží vyrábět zboží. Václav Klaus se v boji finančního trhu proti trhu zbožnímu postavil jednoznačně na stranu trhu finančního. Jenž nevyrábí nic, kromě malé skupinky superbohatých a milionů nezaměstnaných a chudých.

Jeho éra teď tedy končí. Končí velkým třeskem, amnestií, jež osvobodí všechny korupční politiky, všechny zpronevěry v hodnotě řádu miliard korun. Pan Klaus kdysi řekl, že své názory nikdy nemění. Teď to dokázal znova. I na konec své politické kariéry potvrdil, že z jeho pohledu je krádež správná a chytrá věc a nemá být trestána.

Nečekejme ale, že projeví nad svým krokem lítost. Narcistická zamilovanost do vlastní osoby a do vlastní moudrosti je nosným prvkem jeho osobnosti. Nevím už, z které země byla delegace, jejíž mluvčí už v roce 1990 ohodnotil Václava Klause slovy „nesmírně inteligentní, nesmírně pracovitý, nesmírně arogantní“. Arogance zabraňuje sebereflexi, zabraňuje ale i přijímat negativní signály k svým činům. Životním snem Václava Klause bylo obdržení Nobelovy ceny za ekonomiku. K tomu měla posloužit takzvaná kupónová priivatizace. Že skončila fiaskem a rozkradením státního majetku, si pan prezident nepřipustil ještě ani dnes. Možná na pozvání do Stockholmu stále ještě čeká.

Jeho největší touhou bylo vždy být viděn. Dosahoval tohoto cíle tím, že byl vždy „jiného názoru“ a tím se jeho mínění objevovalo v tisku. I když časem stále více na okraji zájmu. Když Al Gore nafilmoval svůj film o změně klimatu a působení člověka při ničení ekologie, hledali v Americe marně Gorova odpůrce, někoho, kdo by se s ním pustil do veřejné diskuse. Fakta jeho filmu, za nějž obdržel i Oskara, byla tak přesvědčivá, že si žádný z amerických politiků či vědců netroufal vstoupit do debaty, aby se nezesměšnil. Klaus vycítil svou šanci a přihlásil se. Aspoň na chvilku byl vidět, i když o úspěchu se mluvit nedalo. Jeho touha po zviditelňování měla hodně trapných aspektů. Ať už to byly jeho poměry s mladými letuškami, odmítání projít bezpečnostním turniketem v Austrálii či krádež pera při návštěvě Chile. (to ovšem nebyl jediný důvod, proč jej prakticky nikdo už celá léta nezval na státní návštěvy). Zvláštní je jen to, že ani takovéto skutečné lapsusy nezničily zcela jeho popularitu ve vlastní zemi. Příznivců má stále dost. I to je důkazem, že jeho mise při ničení morálky byla úspěšná.