Month: December 2012

Sociální experiment Berlín

Takže jsme byli v Berlíně. V podstatě to byla rodinná návštěva, protože tam momentálně působí náš syn. Bylo tedy třeba zjistit, zda žije, jak žije, je-li tam s ním správná přítelkyně atd. Návštěva dopadla nad očekávání dobře. Syn žije a vzhledem k tomu, jak mu jeho zaměstnávatel neplatí, docela dobře a přítelkyně, již jsme tam střetli, byla ta správná, kterou už známe a má ji schválenou. Takže jsem si mohl vydechnout a začít se věnovat Berlínu samotnému.  To město skrývá či spíše nabízí mnohá překvapení, už tím, že všechna kritéria hlavního města vlastně nesplňuje. Ono je to tam, abych citoval Johna Travoltu „všechno v podstatě jako u nás, ale jsou tam takové drobné rozdíly“. Alexanderplatz je jednoznačně nejošklivější hlavní náměstí v Evropě, možná i na světě a na místě někdejšího paláce brandeburských kurfiřtů je zelená louka. Na jeho ruinách, jež vznikly následkem bojů s Rudou armádou, nechal východoněmecký režim postavit Palác kultury, kam moje žena v teenegerském věku chodila na diskotéky. Po roce 1990 zjistili, že stěny této budovy obsahují příliš mnoho azbestu a tak ji strhli s dodatkem, že kurfirstský palác bude znovu postaven, až na něj budou peníze. Tak to si ten palác zřejmě počká. O důvodech mé skepse níže…

Ostatně, řekněte mi, v kterém jiném státě hraje jediné významnější fotbalové mužstvo z hlavního města ve druhé lize, které hlavní město nemá zdaleka nejvyšší příjem na obyvatele v zemi a nemá ani pořádné letiště?

S tím letištěm je to samozřejmě vlastní historka. Berlín má dokonce dvě. Jedno, jménem Tempelhof, bylo v Berlíně východním, aby tam mohli létat občané socialistického bloku a spřátelených zemi, na západě pak bylo letiště Tegel, aby se do jinak od světa odříznutého Západního Berlína mohlo dopravovat zboží a vojáci západních okupačních mocností. (Berlíňané byli moc šťastní, že je okupují právě oni) Tempelhof je už v podstatě zavřený (v roce 2005 jsme na něm ještě přistávali) Tegel odpovídá svou kapacitou snad městu velikosti Brna, v žádném případě ale Berlína. V čekací hale – no hale, pro ten kamrlík je to dost silné slovo – se nachází jeden bufet a jedna prodejna alkoholu, víc se tam toho nevejde. Ještě jedna toaleta bez pisoáru, dobře ukrytá za několika rohy. Protože jsme se checkli už přes internet z berlínského apartmánu a neměli jsme k dispozici tiskárnu, stáhli jsme si palubní lístek  na mobil. Pak jsem se modlil, aby měli na tomto středověkém letišti příslušnou čtečku, abych se vůbec dostal do letadla. Měli. Lubomír pravil, že Němci jsou trochu zvláštní (pro „trochu“ použil rakouský výraz „ein bisschen“ – moji čtenáři vědí, jak mají toto slovo interpretovat). Jsou precizní a disciplinovaní, potrpí si na přesnost, ale v některých věcech jsou sto roků za opicemi (to syn myslel zřejmě Rakušáky, pro jistotu jsem ale neupřesňoval).

Samozřejmě že se staví v blízkosti Berlína letiště nové – Schönefeld. Tedy prý se staví. Staví se už tak dlouho a o té stavbě se hovoří tak intenzivně, že sami Berlíňané na jeho existenci přestávají věřit. Mělo se otevírat letos, otevření bylo odsunuto na rok 2014, po cestě do Berlína jsme si vyslechli zprávu, že tento termín je nereálný a zřejmě se letiště otevře až 2015. Němečtí politici a manageři dokázali nemožné, totiž překonat v míře korupce i politiky naše. Náklady na letiště překročily už dvojnásobek původně plánované sumy a zase už chybí čtvrt miliardy na jeho dokončení. Očividně se daří rozkrádat zasílané prostředky rychleji, než na konto docházejí.  Místo letiště se tedy staví v Německu naprosto největší tunel. Zdá se, že Němci dokáží překonat naše (české) i naše (rakouské) politiky i v tunelování. Jenže jak jinak přijít v zuřícím prvobytně pospolném kapitalismu k penězům?

Ty totiž v Berlíně potřebujete všude. Platí se úplně za všechno. Za záchod, za metro přímo nehorázně (2,40 Eura za jednu jízdu a 77 Euro za měsíční síťovou průkazku) a dokonce i za návštěvu vánočního trhu. Když jsem viděl nekonečnou frontu před vstupem na vánoční trh na Gendarmenmarktu, myslel jsem si, že je tam nějaký umělecký program. Ne, Němci čekali, aby  mohli zaplatit jedno euro, jež je opravňovalo k vstupu mezi stánky s punčem, svařeným vínem a všemožnými vánočními zbytečnostmi. Lístky kontroloval muž od security, pod čepicí neměl žádné vlasy, bral tedy svou úlohu nevpustit žádného žíznivce bez platného lístku mezi stánky velmi vážně. Jsem zvědav, kdy v Berlně zavedou poplatek za vstup do restaurace.

My jsme tedy letěli do Tegelu – kam taky jinam?. V letadle Lufthansy nás obsluhovaly milé a krásné letušky, takže jsem si už už chtěl pozměnit ono otřepané klišé o škaredých Němkách. V té chvíli mne jedna z nich oslovila s nepřeslechnutelným cizím přízvukem, jenž dával tušit její turecký původ. Stejně jako u všech ostatních krasavic. Takže jsem nekorigoval, nicméně potěšil jsem se.

Na letišti v Berlíně jsem se setkal s další specifitou. Všude jinde čekají taxikáři na zákazníky, v Tegelu čekají zákazníci na taxíky. V dlouhé frontě, spořádaně seřazení, jak se na Německo sluší. Kdo si počká, ten se dočká. Dočkali jsme se. K našim apartmánům nás odvezl milý a komunikativní turecký taxikář. Během půlhodinové cesty vyzvěděl od mé ženy, jak odnaučit svou přítelkyni kouřit a nakonec nás pozval na svatbu, již má slavit v únoru.

V apartmánu jsme se dostali do péče pana domácího jménem Ramiro Hurtado. Tento jistěže rodilý Němec ovšem zapomněl zapnout radiátory. Zřejmě jej vzhledem k jeho jižanskému původu nenapadlo, že by mohly teploty v Berlíně klesnout poslední listopadový den k bodu mrazu. Klesly. Do apartmánu jsme dorazili někdy okolo půl desáté a rychle jsme zapnuli všechny radiátory na maximum. Moc to nepomohlo, v deset se totiž topení automaticky vypnulo – asi vzpomínka na doby socialismu. Naše adresa na Zehdenikerstrasse se ostatně nacházela v někdejším východním Berlíně. Spali jsme tedy v ponožkách, svetrech a kulichu. Bez sprchy, měli jsme strach, že by mohla voda na kůži zmrznout. My jsme nezmrzli, jsme odolní a trénovaní.

Dál už všechno probíhalo bezproblémově. Snídali jsme v restauraci u stanice metra nazvané po rudé Rose Luxemburgové. (Že se ulice, náměstí a stanice metra jmenují po komunistických vůdcích, není v Berlíně na rozdíl od České republiky naprosto ojedinělé – i sochy Marxe, Engelse, Lenina či Karla Liebknechta tu najdete a to na prominentních místech – no dobrá, Lenin byl jen ve vstupní hale historického muzea). Ona restaurace byla jediná, jež měla otevřeno před desátou hodinou dopolední a to i v neděli. Pronajatu ji měla jedna milá turecká rodina, proto tu taky nabízeli vedle klasického bufetu a smažených vajíček i anatolskou snídani s ovčím sýrem a olivami. Měli plno – byli totiž jediní, kdo široko daleko pracoval.

Sehnat v Berlíně kávu před desátou hodinou a to i ve všední den, je téměr mission imposible. V první den jsem zoufalým hledáním onoho občerstvujícího nápoje strávil skoro hodinu a prošel několik kilometrů, než jsem objevil lokál na Oranierburgstrasse, kde mi velmi dobrou kávu přinesla hezká blonďatá holka, hovořící se silným slovanským přízvukem. Tipoval bych ji na Polku, ale nezeptal jsem se. Druhého dne jsem měl štěstí, už po dvaceti minutách jsem objevil pekárnu Stadtmitte, kde podávali kávu a pečivo, jež se tam přímo čerstvě peklo. Obsluha hovořila berlínskou němčinou, dámy byly ovšem nepříliš hezké a než ta moje vybavila moji objednávky jednoho dvojitého espressa, stačila se poloprázná kavárna naplnit téměř do posledního místečka. Plnila se rychle (ale ne zase tak extrémně rychle!). Byla opět jediná v okruhu čtverečního kilometru a venku začalo chumelit, takže se cesty během pěti minut pokryly souvislou vrstvou sněhu (bylo to jen demo – po půl hodině už po sněhu nebylo zase ani památky). Třetí den jsme šli už cíleně k našim Turkům u metra, tam byl největší výběr a nejrychlejší obsluha – jakož i nejnižší ceny.

Obědvali jsme v singapurské restauraci. Vypadala velmi dobře, ceny byly více než přijatelné. Jídlo mi chutnalo, obsluha byla rychlá. Má střeva poté bohužel ještě mnohem rychlejší. Stihl jsem to s vypětím všech sil do apartmánu, s potem na čele a s krví v toaletě. Singapurská strava nebude očividně pro mne to úplně pravé ořechové. A to jsem měl na výběr i restauraci indickou, vietnamskou, americkou, mexickou a rakouskou, všechny seřazeny na nějakých sto metrech Oranierburgstrasse. Rakouskou jsem zavrhl. To, co tam nabízeli, můžu dostat i doma a za přijatelnější ceny. Ovšem pak bych možná nemusel během pádit k apartmánu a modlit se, abych se nespletl ve směru, protože takový omyl by měl určitě tragické důsledky.

Na večeři jsme byli v italské restauraci Vino e libri na Torstrasse. Ne, nebojte se, k čtení knih nás tam nenutili, ale ta možnost tam je. S obsluhou jsem hovořil italsky, měl jsem pocit, že se jim to líbí.  Nebyl jsem si ovšem jist, zda si oni myslí, že neumím německy nebo jestli si z nich nedělám mou lámanou italštinou srandu. Dával jsem si proto poté dobrý pozor, aby mi v běžné konverzaci neuteklo nějaké německé slovíčko – Italové dokáží být impulsivní. Vlastně ne Italové, jak mne pan vrchní poučil, když jsem se jej zeptal, z které části Itálie pocházejí – byli to Sardové, tedy hoši ze Sardínie a s Itálií nechtěli mít nic společného. Aspoň to tvrdili. Trochu mi zatrnulo, pokud vím pěstují a tomto slunečném ostrově ještě krevní mstu a nůž tam nosí v kapse každý chlap. Nezapíchli mne za moji italštinu, místo toho nám připravili naprosto úžasné nudle s lanýži a to v cenách, jež byly normálnímu smrtelníkovi – tedy mně – dostupné. A konečně jsem se dostal i k lahvi bílého vína jménem Greco di Tuffo z Kampánie, pěstovaném na svazích Vesuvu, což je dělá na italském jihu legendou. A já ho objevil až na hranici berlínských čtvrtí Mitte a Pankow. Chutnalo stejně skvěle jako ti lanýži.

Poté, co jsem si v sobotu pokazil žaludek na oběd skutečnou berlínskou specialitou – totiž currywurstem, šli jsme na večeři do restaurace Cha cha na Friedrichstrasse. Restaurace pro změnu thajská, jídlo výborné a když z něj člověk pečlivě vybral všechny chilli papričky, pak i poživatelné. Střeva tentokrát nepřekročila nejvyšší povolenou rychlost a k dalším ztrátám krve taky nedošlo. Nejvyšší povolenou rychlost nepřekročila ale ani thajská číšnice, na jídlo jsme čekali skoro hodinu. Podezřívám ji, že na nás a naši objednávku zapomněla, protože poté, co jsme se jí poněkud netrpělivě připomněli,vypukl v kuchyni, na niž bylo od stolu vidět, nebývalý ruch a jídlo jsme obdrželi během dvou minut. Možná nám nerozuměla, mluvili jsme tentokrát německy.

Z Berlína nás odvážel turecký taxikář, tentokrát jiný, už ženatý, hovořící po cestě  telefonicky se svým synem, jenž se ho doma nemohl dočkat. Skoro jsme dostali výčitky svědomí, zaplašili jsme je ale zpropitným.

Lubomír myslím charakter Berlína vystihl dokonale, když pravil: „Berlín není město, ale sociální experiment.“

Dávali jsme mu zapravdu. Po několika dnech pobytu v německé metropoli jsem se nemohl ubránit dojmu, že právě fakt, že už až tak německé není, jej drží nad vodou. Domů jsme se vezli letadlem Air Austria. Letušky mluvily rakouskou němčinou, byly milé, ovšem ani zdaleka ne tak půvabné jako kolegyně z Lufthansy. I v Rakousku je tedy ještě dost co vylepšovat!

Do Berlína se určitě zajedu zase někdy rád podívat. Jednak je tam můj syn, jednak mám pozvání na svatbu a ke všemu jsem hrozně zvědavý, jak ten sociální experiment jménem Berlín dopadne. Nejsem si jist, zda jsem za ony čtyři dny potkal skutečného rodilého Berlíňana. Bylo by se mi to určitě podařilo, kdyby mne má rodina nechala poslední den navštívit Märkisches museum, které ukazuje dějiny Berlína. Tam určitě v nějaké vitríně pár kusů vystavují.

Woody Allen, jenž prý hledá další evropské město pro svůj příští film, by si měl pospíšit. Pokud atmosféru tohoto města zachytí, bude je milovat. A o městech, jež miluje, točí tenhle geniálně depresivní New Yorčan skvělá díla. Třeba by pak Berlín z peněz tímto způsobem zbytnělého turistického ruchu mohl konečně zaplatit dokončení svého letiště!

Na samý závěr pak snad ještě jednu historku z doby nedávno minulé, tedy komunistické. Znám jednu starou dámu jménem Kadecka, její manžel byl v časech totality rakouským velvyslancem ve Východním Berlíně. Diplomaté všech tam zastoupených zemí měli problém s tím, že je všude a vždy odposlouchává Stasi a to i v nejintimnějších chvílích s manželkami či přítelkyněmi. Proto na víkendy odcházeli do Západního Berlína, kde měli pronajaté byty, aby si zadováděli tam. „Naivkové,“ hodnotil jejich snažení pan Kadecka. „Já zůstanu raději ve Východním Berlíně. Tady vím, že mne odposlouchává jen Stasi. V Západním mne budou odposlouchávat všichni, včetně Stasi a ještě abych vyhazoval peníze za další byt.“

Pan Kadečka byl moudrý muž. Berlín ovšem táhne stopu své tehdejší minulosti dál s sebou. Možná se jí ani zbavit nechce.

Za všechno může Kalvín

Začalo to vlastně už v Ženevě. Na město s francouzštinou jako hlavním jazykem byla místní kuchyně překvapivě chudá. Přikládal jsem to ovšem skutečnosti, že v tomto městě v nejzápadnějším cípu Švýcarska nikdo nemluvil německy či anglicky a já zase neumím francouzsky. Tedy jsem neměl dost informací a dobré lokály jsem prostě nenašel. To jsem si opravdu myslel. Zato jsme si v katedrále mohli prohlédnout židli, na nííž sedával Kalvín osobně.  Běžný kus nábytku, ovšem s historií. Dokonce jsem si tu židli vyfotil. To jsem jej ještě považoval za reformátora jako každého jiného a neměl jsem mu to za zlé.

Pak jsem se ale rozhodl dát si speciality místní kuchyně v Amsterodamu. Mám hloupou vlastnost, jež se jmenuje zvědavost a jím místní speciality všude, kam jezdíme. Hrachová polévka se špekem se ještě jíst dala, ale smažené koule s naprosto neidentifikovatelým mazlavým obsahem, to už byla jiná káva. Káva ostatně byla v Amsterodamu taky mizerná. Jen tak mimochodem jsem se dozvěděl, že město přestoupilo v šestnáctém století ke kalvínství, souvislosti jsem ale ještě nechápal.

Letos jsme zajeli do Brém. V Rathauskeller, tedy jedné z nejvíc nóbl restaurací v centru města jsem si zažádal místní specialitu a dostal jsem Seemanlabkaus. Moje první myšlenka byla, že se Brémané dočista zbláznili. To jídlo vypadalo, jako by u jeho zrodu stála následující  historka: „Brémští námořníci vyrazili na moře a na oběd měli brambory s uzeným masem. Odpoledne pak přišla silná bouřka, takže si to jídlo mohli dát k večeři ještě jednou.“ K této mixované směsi uzeného masa a bramborové kaše bez jakéhokoliv koření dávali herinka s červenou řepou. Vyjednával jsem s číšníkem, že zaplatím jen polovinu ceny, tu druhou polovinu má platit ten, kdo měl to jídlo v žaludku už přede mnou. Nepochodil jsem, pan vrchní neměl smysl pro humor a myslel si, že mluvím špatně německy. Fakt, že v Brémách vládli kalvíni, mi začal být nápadný. Poprvé jsem začal větřit stopu…

A pak se mi otevřely oči. To v okamžiku, kdy jsem se v Německém historickém muzeu v Berlíně dozvěděl, že celá porýnská Falc, tedy území okolo Heidelbergu a Mannheimu, přestoupila v roce 1566 ke kalvínskému učení. Dávné vzpomínky okamžitě ožily. To bylo před několika lety, když jsem jel do Heidelbergu pro manželku, protože místní pracovní klima a zejména bílou, červenou a hnědou omáčku servírovanou v nemocniční kantýně ke každému jídlu (no každému, stejně bylo jen mleté maso) už nemohla snést. Tehdy zjišťovala, kam se dá jít v Heidelbergu a okolí dobře najíst. Řekli jí, že ve Wieslochu, městečku na jih od Heidelbergu. Tam je prý velmi slavný a skvělý lokál na způsob rakouských buschenschanků (ve Vídni se jmenují „Heurigen“) a tam se dá skvěle najíst. Jeli jsme tam. Aut stálo před lokálem desítky. Koupili jsme si vstupenku za 13,50 euro, jež nás opravňovala k tomu, abychom jedli, kolik budeme chtít. Už po polovině první porce kachny jsme nechtěli. Jídlo bylo nekořeněné a zřejmě ohřívané, nemít s sebou flašku rakouské meruňkovice, tak jsem tu polovici porce, již jsem z hladu už pozřel, snad ani nepřežil. To mne šokovalo. Oblast Falce má totiž úžasné klima, roste tam všechno včetně vína, jsou tam, co se týká vegetace, o dva týdny před Grazem, přestože se nacházejí mnohem víc na sever – a falčtí z toho nedokážou nic poživatelného vytvořit? A tehdy jsem pochopil – byl za tím Kalvín!

Dočetl jsem se, že v Kavínově učení byl každý tělesný požitek hříchem, tedy dobré jídlo stejně jako manželský sex (pokud byl dobrý) a věřící se snažil vyhýbat hříchu, aby byl spasen a dostal se do nebe. Takže očividně, kam vyznavači jeho učení příšli, jako první zničili místní kuchyni. (Jak to udělali se sexem jsem neměl příležitost zjistit, i když v Amsterodamu je příležitostí víc než dost.) Ovšem právě ta amsterodamská červená čtvrť mne nutí k zamyšlení. Nevznikla právě proto, že to doma stálo za houby? Ostatně, největší kostel v Amsterodamu Oude Kerk, se nachází přímo uprostřed té červené čtvrti. Takže si to po vykonaném hříchu mohl člověk jít s Bohem hned do kostela vyříkat.Z domu z manželské postele by to bylo jednak dál a jednak by mohla mít žena řeči. Po návštěvě červené čtvrti nikdo neremcal a kostel byl hned po ruce. Protestanti k tomu nepotřebují kněze, protože ústní zpověď neuznávají. Je samozřejmě intelektuálně náročnější ospravedlnit si své hříchy bez ptostředníka přímo před Stvořitelem, protože absoluce se nedává. Ovšem pokud příští den obchody zase běží, je to zřejmým důkazem, že Bůh svou přízeň kajícímu se hříšníkovi neodepřel.

Můj obraz se pomalu dotvořil a dovoluji si tedy dát malý tip pro ty, kdo – stejně jako já- rádi ochutnávají místní speciality. Zjistěte si vždy dopředu, zda v onom městě, kam jedete, nevládli – třeba i jen na krátký čas – kalvínovi vyznavači. Pak to s těmi místními specialitami raději nezkoušejte.

Ferdinand I, jenž dohodl v roce 1555 náboženský mír mezi luterány a katolíky, výslovně v tomto dekretu zakázal kalvínské učení. Ten starý malý bručoun, jenž hrál jednu z hlavních rolí v mém posledním románu, se mi stal náhle ještě sympatičtějším. Zřejmě rád dobře jedl a to svědčí o v podstatě dobré povaze. I když musel tu a tam popravovat, asi to nedělal tak úplně rád.

Já bych Kalvína po onom zážitku se Seemanlabkausem upálil ještě dnes.

Asi vás bude zajímat, jak se mohlo takové učení, zakazující prakticky všechno příjemné, vůbec prosadit a získat zejména v městech živících se obchodem takovou silnou pozici. Kalvín kázal – stejně jako Hus či svatý Augustín učení predestinace. To znamená, že člověk se už narodí určen pro peklo nebo pro nebe a vlastně na tom nemůže nic změnit. Jeho chování, jeho hříchy, to je vše řízení boží a lidská vůle zde nehraje žádnou podstatnou úlohu. Jenže podle Kalvína se přízeň boží a tedy předurčení pro život věčný dá poznat i tady na zemi. Když obchody dobře
jdou, když to sype a na kontě peněz přibývá, je to jasné znamení, že člověk stojí v boží přízni. A někoho, koho má Bůh rád, si samozřejmě vezme k sobě do nebe, to dá rozum. Proto byli úspěšní obchodníci v Amsterodamau, Brémách či Mannheimu ochotni vzdát se dobrého jídla i dobrého sexu. Holt – vyhlídka na nebe byla příliš lákavá. Navíc  koření bylo drahé a vyhazovat za ně peníze znamenalo snižovat své vyhlídky na spasení. Takže když žvýkali nepoživatelný oběd, těšili se už na nebe, kde se konečně toho pepře na pečeni dočkají!

Příště pojedu raději do Belgie. Tam jim vévoda z Alby podobné myšlenky vytloukl z hlavy (doslovně, ne v přeneseném smyslu). A kuchyně země, jež v blízkosti Francie a pod rakouskou správnou zůstala katolická, je prostě kuchyní snů. Přestože to byli Belgičané, kdo vymysleli pomme frites, čili hranolky. Aspoň v tom tedy Kalvín prsty neměl.

A ještě poznámku na závěr. Friedrich Falcký, jenž se stal v roce 1619 českým králem aby po jednom roce z Čech zase s ostudou utíkal, byl Kalvín! V této souvislosti mi porážka na Bílé hoře nepřipadá zas až tak tragická. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby české stavovské vojsko vyhrálo, Friedrich se na českém trůně usadil a začal zavádět falcké pořádky? Jak by to dnes vypadalo s českou kuchyní, o tom druhém ani nehovoříc…?

Ne, Ferdinand II. mi nikdy nebyl sympatický. Ale zřejmě i tehdy volili Češi, stejně jako dnes, mezi menším a horším zlem. Nakonec možná zvolili přece jen to menší. I když to tak zpočátku nevypadalo. Násilná rekatolizace, třicetiletá válka, statisíce exulantů atd. Ale na druhé straně vepřo knedlo zelo nám zůstalo!!!