Month: October 2012

Rakouská pošta

Možná už nepřeváží zásilky v dostavníku (i když úplně jistý si nejsem) jinak se ale od časů císaře pána příliš nezměnilo.

Samozřejmě si za to můžu sám. Přestěhoval jsem se totiž a změnil adresu. To se v starém dobrém Rakousku nesluší a následky si tedy musím přičíst sám. Na svou obhajobu ale musím říci, že jsem se nestěhoval dobrovolně. Naše milá paní landesrätin usoudila, že naše nemocnice, nebo spíše naše odddělení, je přebytečné a je ho třeba zavřít. Vždyť nejbližší nemocnice je jen 70 kilometrů daleko a při troše štěstí (na cestě mezi Murau a Judenburgem nesmí dojít k nehodě, což se tam ale bohužel děje poměrně často) se tam záchranka dostane během hodinky a čtvrt. Zákon sice ukládá dosažitelnost nemocnice během  půl hodiny,ale na to naše politička pravila, že ji zákon nezajímá. Nevím sice koho by už měl zákon zajímat víc než politiky, ale s tím máte v České republice taky své zkušenosti. Jak vidno, nedaří se nám tady v tomto směru o nic lépe.

Takže jsem se tedy nedobrovolně přestěhoval a teď pracuji v nemocnici ve Wagně na jihu Štýrska a má stálá adresa už není na Stolzalpe ale v Gössendorf na jih od Grazu.

Protože jsem spořádaný občan, zašel jsem před svým přestěhováním na poštu v Murau a udal jsem svou novou adresu a  podepsal smouvu na tři měsíce, během niž mi je pošta ochotna přeposílat zásilky ze staré adresy na novou. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Problémy nastaly už při udání nové adresy. Počítač nechtěl akceptovat, že bydlím v Gössendorfu. Když pošťačka zadala naše směrovací číslo, objevila se jí automaticky adresa Hausmannstätten. Tam totiž máme naši poštu. Protože vím, že i v Hausmanstätten je Schulstrasse (jak by taky ne, škola je v každé obci), bránil jsem se zuby nehty, aby to tak zůstalo.

„Podívejte se,“ povídám. „To tak nemůžeme nechat. Tak přijde moje pošta na Schulstrasse v Hausmannstätten a tam já nebydlím.“

„Tak nám to pošlou zase zpátky,“ řekla mi úřednice za přepážkou.

„A co uděláte vy?“

„No to je přece jasné. Pošleme to zpět odesílateli jako nedoručitelnou zásilku.“

„Ale to myslím nesní smyslem naší smouvy, za kterou jsem vám zaplatil patnáct eur. Já chci svoji poštu dostávat.“

„To asi nepůjde,“ řekla mi. „Já to změnit nemůžu, mi to počítač vyhazuje takhle a to se nedá změnit.“

Napřed jsem si myslel, že jsem ve špatném filmu, nakonec se mi ji – skoro násilím, přešel jsem dokonce už za přepážku – podařilo přinutit, aby aspoň k názvu ulice připsala jméno mé obce, tedy Gössendorf.

Zdá se, že toto opatření  mělo úspěch, pošta mi dochází. Jen mne překvapilo, že dokonce zásilky, jež mi posílá rakouská pošta sama, jsou posílány na moji starou adresu a pak přeposílány.  Zašel jsem tedy na mou novou poštu v Hausmannstätten, abych na tu nesrovnalost upozornil.

„Ale co chcete?“ pravila mi pošťačka v této nové filiálce udiveně. „Vždyť máte smlouvu o následném  zasílání poštovních zásilek takže vám to přece dojde.“

„Tu mám ale jen na tři měsíce,“ řekl jsem jí. „Co bude potom?“

„Vy chcete, aby vám pošta chodila i potom?“ užasla.

„Já bych chtěl,, aby mi chodila trvale. A myslel jsem, že když jsem změnil v Murau na poště svou adresu, že to bylo změněnno i v systému a rakouská pošta tedy ví, že bydlím někde jinde.“

„Takt o si představujete příliš jednoduše,“  pravila mi ona paní. „Pošta, to je komplikovaný systém, pane. To musíte psát těm, kdo vám ty zásilky posílají, aby vám je posílali na novou adresu.“

„Právě,“ povídám. „Odesílatelem je rakouská pošta a proto jsem tedy tady na poště, abych to změnil.“

„Ale to my nemůžeme,“ řekla mi přesvědčivě. „To musíte přes internet.“

„To jsem už zkoušel, ale nejde mi to. Možná jsem něco udělal špatně, třeba mi můžete poradit.“

Paní skutečně vstoupila na internet, dokonce na stejnou stránku, na níž jsem den předtím marně bojoval já. „Nejde to,“ zahlásila mi potom. „Ale vždyť tu poštu ještě tři měsíce dostávat budete.“

„A potom?“ chtěl jsem vědět.

„Potom už ne,“ odpovědla klidně. „Ale oni si vás ti lidi najdou. Nakonec vám budou psát na novou adresu. Když se jim jejich dopisy budou vracet…“

Rezignovaně jsem opustil budovu pošty, pochopil jsem, že se nedá nic dělat, pošta mou adresu změnit nedokáže.

Vzápětí mi vznikl ale nový problém. Doporučené zásilky si je třeba vyzvednout na poště osobně. Pošťák totiž dorazí dopoledne okolo jedenácté hodiny a ani se nenamáhá zjistit, zda náhodou někdo není doma. Vhodí oznámení o zásilce do schránky a zmizí.

Problém je v tom, že v Gössendorfu na obecním úřadě je místo, kde si člověk může zásilky vybírat. Je to slabých sto metrů od našeho domu, pomyslel jsem si tedy s uspokojením, že je to služba zákazníkovi, aby nemusel chodit na poštu pro zásilky až do Hausmannstätten, což jsou nějaké tři kilometry. Přiznávám, ano byl jsem naivní, když jsem si to myslel. Obecní úřad má totiž otevřeno od osmi ráno do tři čtvrtě na čtyři – samozřejmě s pauzou na oběd mezi dvanáctou a druhou! A já končím v práci ve Wagně ve tři odpoledne, než se převleču, je čtvrt na čtyři a potřebuji nejméně 35 minut, abych obecní úřad v Gössendorfu dosáhl . Takže okolo něj projíždím mezi 3:50 a 3:55, což je právě o pět až deset minut příliš pozdě, než abych si své zásilky mohl vyzvednout.

Nicméně po cestě domů projíždím okolo pošty v Hausmannstätten, která má otevřeno do šesti. Napadla mne tedy naivní myšlenka, že by mi pošta nemusela přeposílat mé zásilky z Hausmannstätten do Gössendorfu.  Že by je prostě ponechali na poště a já bych si je tam mohl vyzvednout. Projevil jsem toto přání na poště, ale neuspěl jsem.

„K tomu my tady za přepážkou nejsme kompetentní,“ řekla mi úřednice. „To určuje zásilková báze.“

„Nemohl bych tam zajít?“ zeptal jsem se.

„To se nesmí,“ odpověděla pobouřeně. „Ale dám vám telefonní číslo, zkuste se s nimi dohodnout.“

Zkusil jsem to.

„To přece nejde,“ řekla mi paní na telefonu. „Vy bydlíte v Gössendorfu, to tady máme jasně napsáno, musíte si tedy přebírat zásilky na obecním úřadě.“

„Jenže já to nemůžu stihnout,“ oponoval jsem. „Projíždím okolo obecního úřadu vždy o pět minut později. Ale v na poště v Hausmannstätten bych to stíhal bez problémů. Stejně okolo pošty denně projíždím.“

„Jak si to představujete?“ rozčílila se dáma na druhém konci linky. „Co by tomu řekli vaši sousedi?“

„Tomu nerozumím?“ namítl jsem. „Proč by je to mělo zajímat, kam si chodím pro poštu?“

„To si jen myslíte,“ poučila mne. „Lidi zjistí všechno. A pak by chtěl kdekdo, abychom mu poštu nechávali na poště a nepřeposílali dál a my bychom tu měli zmatek.“

Pochopil jsem konečně, že pošta tu není pro zákazníka, nýbrž zákazník pro poštu. Ale ještě jsem se nevzdával.

„Ale já opravdu nestíhám si poštu vybrat,“ řekl jsem.

„Vždyť už jsou tam od rána,“ poučila mne.

„Ano, od osmi. Jenže jí odjíždím ráno o štvrt na sedm a přijíždím před čtvrtou, takže nemám šanci si poštu vyzvednout.“

„Pokud si ji nevyzvednete, pošlou nám ji z Gössendorfu zpět,“ řekla mi. Zadoutnala ve mně jiskřička naděje: „A potom bych si ji mohl u vás vyzvednout?“

„Jak si to představujete?“ užasla. „Nevyzdvihuté zásilky jsme povinni poslat zpět odesílateli.“

„Takže nemám šanci se ke své poště dostat?“

„Promluvte se starostou,“ poradila mi. „Třeba prodlouží pracovní dobu.“

„To si opravdu myslíte?“ užasl jsem nad její naivitou.

„Nemyslím,“ odtušila. „Ale zkusit to můžete. Stejně vám nic jiného nezbývá.“

Asi ne. Samozřejmě mám ještě možnost brát si v případě, že mi dojde doporučená zásilka dovolenou. Takže prosím vás, pokud mi něco budete posílat, snažte se to poslat nedoporučeně. Jinak vám ta zásilka může dojít jako nedoručitelná. Tolik dovolené zase nemám.

Za císaře pána bych asi dopadl stejně. Aspoň v to doufám.

Umírání měst

Právě jsem se vrátil z Bardejova. Pro ty, kteří by  nevěděli, kde se to město nachází, můžu upřesnit, že je to v prdeli světa. Ovšem, jak my muži víme, některá prdelka může být velmi hezká a svůdná a tak je to i s tímto východoslovenským městem. Vlastně se těch 1400 kilometrů, jež jsem na cestě tam a zpátky urazil, vyplatilo.

Bardějov byl v roce 2001 přijat mezi historické dědictví UNESCO (právem) a ve stejném roce se začal krášlit. Což se mu opravdu povedlo, návštěva města se určitě vyplatí. Budete-li mít cestu kolem (z Prešova už je to například jen 35 kilometrů), nezaváhejte a zajeďte se tam podívat. Je tam krásná katedrála svatého Egidia, muzeum ve  staré radnici na obrovském, nově zrekonstruovaném náměstí. A tady vlastně začíná můj problém. Kdyby se na pamětní desce psalo, že náměstí opravili nebo zrekonstruovali, vlastně by tento článek vůbec nevznikl. Jenže ono tam bylo hrdě psáno, že v letech 2001 – 2004 proběhla REVITALIZACE náměstí.

Revitalizace znamená znovuoživení. Pokud měl pan starosta v úmyslu opravdu toto, pak beznadějně selhal. Město bylo v  sobotu v deset hodin odpoledne dokonale mrtvé – vylidněné. Měli jsme bláznivý nápad se nasnídat – vyráželi jsme přece jen z Bratislavy už ve čtyři ráno. V první kavárně se na nás podívali jako na exoty a číšnice nám oznámila, že u ní se nic neservíruje a máme se jít podívat do kavárny blíže ke katedrále. Bylo jich tam nejméně pět – všechny zavřené. Nakonec jsme překvapili v restauraci Next mladou milou číšnici, jež právě šla do práce a projevila pak nezvyklou ochotu a naservírovala nám šunkový talíř. I když šunku musela jít napřed ještě koupit do blízkého řeznictví (jež bylo překvapivě otevřené, ale liduprázdné).

Jinak ovšem na onom skutečně nádherném  náměstí chcípl  pes (jeho mrtvolu jsme nenašli, muselo to být tedy už dávno). Ani místní lidé ani turisti se tam nevyskytovali. Neměli by to ale ani snadné. Několik parkovacích míst nad náměstím bylo placených. Prý parkovací kartou, placené parkování i v sobotu a sice od 7 do 12 hodin. Žádný automat. Hledali jsme obchod, kde by se dala parkovací karta koupit. Nakonec jsme se dozvěděli, že je to možné jen v jednom obchodíku na celém náměstí, ten ale otvírá až odpoledne. Logiku jsem nepochopil, placené parkování končilo ve 12 hodin. Naštěstí se dalo platit prostřednictvím SMS, takže do Bardejova nejezděte bez mobilu a patřičného vzdělání v posílání SMS.

Restauraci jsem se chvíli divil, proč je ženský záchod zavřený, ten mužský má zato otevřené dveře přímo do místnosti pro hosty. Pochopil jsem, až když jsem jej použil, nesvítilo tam světlo. Takže měl člověk v podstatě dvě možnosti. Buď močit na veřejnosti za nadšeného povzbuzování přítomných nebo v naprosté temnotě a doufat, že se trefil do pisoiru.

Za návštěvu katedrály se platí vstupné 1,50 eura. Vzhledem na řadu nádherných vyřezávaných deskových oltářů z patnáctého století, jež jsou tam vystaveny, je to směšně málo. Za fotografování je příplatek 2 Eura. To už jsem zaváhal. Pomyslel jsem si, že si raději koupím pohlednici. Zaprvé bude určitě kvalitnější než mé amatérské pokusy, zadruhé pak určitě i levnější. Byl jsem zklamán, pohlednice vnitřní výzdoby chrámu se nevedou.

Tyto detaily by ale určitě nedokázaly odradit turisty od návštěvy architektonického klenotu, kdyby …. Kdyby to město žilo! Ale je-li člověk na náměstí úplně sám, pak se je snaží i brzy opustit. Možná to vypadá večer jinak – doufám, že to vypadá jinak!!!, ale tak úplně tomu nevěřím.

Před nedávnem jsem totiž něco podobného zažil v mém rodném Novém JIčíně. Město je to krásné, jedná se o  památkovou rezervaci, protože fasády domů v jednotném renesančním stylu s podloubím kolem celého náměstí i okolních uliček nemá žádné jiné město v republice. Prostě zážitek  – a náměstí bylo přesně stejně prázdné jako v Bardějově – a to byl pátek odpoledne! Marně se radnice snaží oživit svůj architektonický klenot akcemi, jako trh knih či selský trh, investuje peníze do nákladných oslav historie města. Ve stejné době, kdy náměstí se svým „Dnem knihy“ zelo prázdnotou, nákupní středisko Kaufland praskalo ve švech – stejně tak i Albert na druhé straně města. Paní knihkupkyně Fialové mi vlastně bylo líto. Její snaha přilákat zákazníky je sympatická, ale zřejmě dost marná.

Naše města umírají a není to jen český či slovenský fenomén. Je mi do pláče, kdyžse projdu po  náměstí v Murau či v Judenburgu. Prázdné výklady, obchody k prodeji či k pronajmutí, města chátrají. Jako kdysi za komunistických časů. Tehdy byly budovy všech a tedy nikoho a nikdo se o ně nestaral. V Popradě se uvažovalo o stržení celé jižní fronty náměstí protože se zdálo, že se nedá sanovat. Historické domy měly být nahrazeny „moderní“ bytovou zástavbou – ukázku se už na části náměstí podařilo realizovat. Pak přišel rok 1989. V domech se objevily obchody, restaurace, bary, noví majitelé či nájemci domy zrekonstruovali, zkrášlili, naše města dostala novou krásu a energii, o bourání se už nemluvilo.

Odkdy se ale prosadila nová diktatura  diktatura peněz, jde to s nimi opět od deseti k pěti. Obchody se přesunuly mimo městská centra do obchodních středisek. Malé obchodíky na náměstí nemohly držet krok, ztratily zákazníky. Zákazník chce přijet až k obchodu autem, chce mít všechno zboží pod jednou střechou. To láká a přitahuje. Chodit po náměstí od jednoho obchodu k druhému stojí příliš mnoho energie i času. Takže se tam nechodí. A  centra měst se vylidňují.

Jsou samozřejmě výjimky, jako pro turisty adaptovaný Český Krumlov. Odtud se vstěhovali už téměř všichni obyvatelé – když jsem byl v Krumlově před třemi lety, vyprávěla mi průvodkyně, že se počet obyvatel v historickým centru snížil z 4000 v roce 1989 na 400 v roce 2009. Bodejť, když tam není ani jeden obchod s potravinami a žádná možnost parkování. Přesto jsou uličky živé návštěvníky, v noci možná až příliš, než aby se tam dalo opravdu bydlet. Jenže mnoho měst takovou přitažlivost jako Český Krumlov nemá, už nedaleké České Budějovice byly večer vymřelé stejně jako Bardějov v sobotu dopoledne.

Jak dlouho to bude trvat, než domy, jež jejich malitelé bez nájemců obchodníků nebudou schopni udržovat, začnou chátrat stejně jako tomu bylo za komunismu? Jak dlouho to bude trvat, než se rekonstrukce budov budou muset spoléhat na obecní peníze, jichž je vždycky málo a v posledních letech stále méně?  Než naše města umřou a starostové se je budou snažit  „zrevitalizovat“. Revitalizujeme někoho, kdo už zažil svou smrt. Což je skoro pozdě.

Jenže jak to udělat, aby se tomuto umírání zabránilo? Přiznám se, že jsem sám bezradný. Nákupní střediska s obrovskými parkovišti jsou trend, jenž už zřejmě nikdo neobrátí. Místo do města, do kostela či do kina v centru se jde na celou neděli do nákupního střediska, tam se dá najíst, tam se jde do kina, tam si mohou děti celý den hrát – a je od nich pokoj. Z obchodních středisek se staly „chrámy konzumu“, jež poutníci vyznávající konzumního boha  pravidelně navštěvují. Centra měst se stávají exotickými místy, o nichž člověk ví, že existují, ale co by tam hledal?

V některých německých městech jsem zažil úspěšnou snahu tento trend obrátit. Historické centrum Mannheimu je vlastně jedním velkým nákupním střediskem (nebo aspoň jeho polovina) s řadou podzemních garáží. Podobně tomu bylo i v Brémách s obrovskou nákupní galérií přímo v centru a s přilehlým velkým poschoďovým parkovištěm. V Salzburgu zakázali autům vjezd do města, mohou ale odstavit auta bezplatně na „park and ride“ parkovištích na periferii a použít pak veřejné dopravní prostředky za jedno euro na den. Prý to funguje – ale to znám jen z doslechu a nevím, nakolik je ta informace spolehlivá. V Monaku nebyl s parkováním problém, podzemní parkoviště byla k dispozici prakticky všude, ovšem Monako je prostě Monako, s tím se Bardejov ani Nový JIčín měřit nemohou.

Myslím, že je nejvyšší čas, aby se politici, tentokrát komunální, opravdu zamysleli, jak svá města zachránit. Jak je oživit (ne znovuoživit!) a udělat je pro své vlastní obyvatele atraktivními. Aby se s nimi dokázali ztotožnit, aby je měli rádi. Nákupní střediska to určitě nedokáží. A tak se zeptám: je opravdu potřebné, aby na každého obyvatele Grazu připadalo 4,1 čtverečního metru nákupní plochy? Je třeba povolovat výstavbu nákupních center i v dírách jako je Murau nebo Scheiffling? Ale na druhé straně – dá se tomu nějak zabránit?

Přiznám se, že nevím. Ale to prázdné bardějovské náměstí, ozářené podzimním sluncem, tak krásné a přece mrtvé přes revitalizační pokusy, mi nějak nejde z hlavy.

Pane Nečas probuďte se nebo odejděte

Krajské a senátní volby nejsou pro poliltický vývoj v zemi možná zrovna rozhodující, jsou ale lakmusovým papírkem, vypovídajícím o náladě obyvatelstva a o spokojenosti s vládou, jež mu právě vládne.  Volby do krajských zastupitelství a do senátu vystavily vládnoucí koalici zdrcující vysvědčení, nejvíc byla bita ODS. Pokud se předseda takto zničujícím způsobem poražené strany nedokáže podívat pravdě do očí ani v dané situaci, pak zřejmě není člověkem na svém místě.

Premiér Nečas pochopil výsledky volby jako trest za „dobré vládnutí“, za odvahu provádět reformy, jež nejsou pro obyvatelstvo nepohodlné. Jinými slovy sse snaží danou situaci vysvětlit, že národ je příliš hloupý pro jeho chytrou vládu, nic nechápe a v podstatě si ani tak šikovnou vládu nezaslouží. Je to výsměch občanovi jako takovému. Problém je totiž někde úplně jinde. Jak to, že jediným skutečně úspěšným politikem ODS, jenž svou stranu dokáLIdézal dovést k vítězství, je Jan Pospíšil v Západočeském kraji? Právě politik, jehož se Nečas narychlo zbavil, když se naivně pokoušel rozplést gordický uzel korupce, jež dusí nejen ODS, ale celou naší společnost. Lidé ocenili právě tuto snahu mladého politika a potrestali ty, kteří se snaží korupci a zlodějnu krýt za každou cenu. Tedy Nečase a jeho společníky. Problém, jež celou společnost a nejen tu českou v posledních letech sužuje, je korupce. Politika je bez ní už sotva myslitelná, vstupují do ní už převážně jen lidé za cílem osobního obohacení. Stalo se to takovou samozřejmostí, že když někdo nehraje podle těchto zažitých pravidel, jako někdejší ministr vnitra Pospíšil nebo prezident policejního sboru Lessy, jsou okamžitě odstraněni, odvolání.

A lidé z čirého zoufalství volí komunisty, či dokonce starého Čubu, někdejšího předsedu JZD Slušovice, onoho komunistického ekonomického zázraku.  Nevidí totiž východisko. Jak můžou volit ODS nebo její tiché spojence? Buď tedy nejdou k volbám vůbec nebo hodí do urny protestní hlas – se jménem komunistické strany. Dobrá, zatím se jednalo o volby do krajů, nejde tedy zase o tolik. Ovšem otevře se tak prostor, aby komunisté získávali v krjských zastupitelstvích další body pro svou stranu. Stranu, jež by vlastně měla dávno patřit na politické smetiště. Proč tam není? Protože ji oživují právě takoví lidé jako Bém, Janoušek a samozřejmě i Kalousek či Nečas. Bez nich by byli komunisté možná už mimo parlament, maximálně na obecní úrovni a pomalu odsouzeni do zapomnění.  Jenže stačí, aby nabízeli jako program boj proti korupci – tahle generace komunistických politiků zřejmě opravdu zkorumpovaná není, jednoduše proto, že neměli žádný vliv, aby se jim vyplatilo něco strkat a neseděli na místech, kde by se dostali „k lizu“ – a už jim stoupají preference. Lidé prostě CHTĚJÍ věřit, že se jedná o alternativu. Paměť je tak krátká, za komunismu bez politického klientelismu nešlo přece vůbec nic! ODS pod současným vedením už nikdo nevěří, že by byla ochotna se s korupcí opravdu poprat, postavila se přece s veškerou vehemencí na ochranu podvodníků! TOP 9 se stala mlčenlivým společníkem (mlčenlivým jen v symbolickém významu, jinak je skutečný vůdce této strany Kalousek až příliš hlučný), a Věci Veřejné byla strana na jedno použítí, jež už vlastně neexistuje.

Korupce může běžet jako vládní program podle různých modelů. Slovenský byl takový, že právníci finanční skupiny PENTA psali přímo zákony a vládní koalice, zejména pak křesťanští demokrati pana Dzurindy, je nechávala přijímat v nezměnené formě v zákonodárném sboru. Krást se dalo tedy legálně, zákony byly naformulovány tak, aby podvody ve velkém, přinášející miliardy, nebyly trestné. Když se ta skutečnost prolákla a vznikla aféra Gorila, zlomilo to Dzurindově straně vaz.

V Čechách jsou zákony víceméně v pořádku – jsou samozřejmě výjimky, jež se „zájmovým skupinám“ podaří vždy znovu prosadit – ale v principu znění zákonů není tak pokroucené jako na Slovensku, jejich porušování se ale NESMÍ vyšetřovat! Vyšetřování je trestné, politická vládní koalice dbá, aby toto tabu nebylo porušeno, minimálně na politické úrovni musí nést každý, kdo se o to pokusí, politickou zodpovědnost – je poslán do…

V Rakousku jsou zákony také víceméně v pořádku, dokonce i prokuratura dělá svou práci a pokud policie vyšetřuje korupční kauzy, nevede to nutně k odvolání policejního prezidenta. Obžalovaní ovšem zase mají dost peněz i drzosti, aby si najali ty nejlepší advokáty, znající slabiny právního systému a dokážou procesy natahovat na desetiletí či jejich pokračování vůbec zmařit. Jestliže vydrží dostatečně dlouho proces zpomalovat, mohou pak po několika letech sami žalovat rakouský stát, že jejich klientovi neposkytl jeho ústavní právo na spravedlivý a VČASNÝ proces. A vyhrají miliony odškodného. V rakouském parlamentu existoval vyšetřovací výbor pro korupční kauzy. Všechno fungovalo, dokud se vyšetřovaly malé ryby, zejména ze stran, jež dnes už nejsou v parlamentu zastoupeny nebo byli vyšetřováni lidé, kteří jsou mimo politiku a k žádné ze současných stran nemají přímý vztah. Předsedkyní výboru byla zelená poslankyně Moser – zelení mají stejnou výhodu jako čeští komunisté – nikdy zatím nebyli u moci a proto nejsou zkorumpovaní. Pak ale přišel na řadu případ současného premiéra Faymana. V podstatě prkotina, v čase, kdy se ze státního rozpočtu kradly miliardy, nechal si on od rakouských drah jakožto ministr zaplatit za pár desítek tisíc eur rubriku v Kleine Zeitung, kde odpovídal na dotazy čtenářů. Kupoval si tak politickou popularitu.  Stačilo předstoupit před výbor, říct o.k.,  stalo se, z dnešního pohledu to byla chyba já ji nemám v úmyslu opakovat. Myslím si, že by lidé nad tím mávli rukou, tohle je opravdu až tak nežere. Jenže zástupce jeho strany – Sociální demokracie – ve výboru se postavii proti jeho předvolání, koaliční lidovci se chopili šance, že by mohli takto koaličního partnera zkompromitovat a přidali se k blokádě. Předsedkyně výboru byla přinucena pod zoufale průhlednými záminkami k rezignaci a výbor poté rozpuštěn. Předseda vlády s výrazem nevinného dítěte vysvětloval, jak by on rád před onen výbor šel a vše vysvětlil, ale nedostává žádné předvolání, zatímco jeho „straničtí spolubojovníci“ ve výboru nezaváhali před použítím i těch nešpinavějších prostředků, aby jeho předvolání zabránili. Nepokrytý výsměch občanovi, jenž stejně nemá v podstatě koho volit.

Takže jedno kde, zda na Slovensku, v Čechách nebo v Rakousku, političtí podvodníci dokáží zabránit „formálnímu“ odsouzení a odsouzení morální ze strany občanů a tedy voličů  je jim prostě ukradené. Dokáží takto vést své strany k zániku, jen aby se oni a jejich nejbližší kamarádi ještě aspoň pár měsíců – nebo přinejmenším pár týdnů, dokázali nabalit.

To je největší vina premiéra Nečase. Ničí stranu, již česká společnost nutně potřebuje. Každá společnost, každý národ potřebuje mít volbu mezi programy, mezi programem přerozdělování – tedy socialistickým – a programem egoistickým, tedy pravicovým, jenž musí dbát na to, aby ono přerozdělování nezašlo příliš daleko a dokázal je v pravý čas korigovat. Předpokladem je, že takovíto nositelé ideologie musí mít u obyvatelstva důvěru a důvěra se nedá získat hesly na plakátech. Důvěra je pocit, jež se buduje dlouho a těžko. Pokud  neexistuje důvěra, pak jsou hlásáná slova prázdná, nikoho neosloví. Ekonomická hesla bez obsahu, totiž bez s nimi spojené morálky, jsou pouze cestou do pekla. Ekonomika zredukovaná na matematiku bez morálního obsahu vede dlouhodobě do  záhuby. ODS ztrácí díky svému předsedovi, ochotnému bránit všemi prostředky oněch několik zlodějů ve stranické špičce, oprávnění k další existenci a to by byla pro celou Českou republiku katastrofa. Naděje, že by stranu mohl zachránit starý pan profesor Klaus, je stejně lichá, jako naděje, že by se Nečas mohl natolik změnit, že by měl ještě šanci důvěryhodně oslovit občany. Byl to přece právě Klaus, jenž „vyčistil“ stranu ode všech schopných lidí, protože chytré lidi prostě nesnášel a ponechal v ní jen patolízače a ty, kdož byli ochotni ohýbat hřbet v naději na osobní obohacení. Ale co takhle pustit do strany nový vítr, třeba v podobě onoho mladého, možná trochu naivního, ale nezkorumpovaného Pospíšila? Obyvatelé v Západních Čechách mu dali svou důvěru najevo, PŘESTO, že zastupoval ODS!

Což takhle pustit do čela jeho? Možná jediného, jehož by mohli ještě budoucí voliči považovat za důvěryhodného? Že by to bylo pro Nečase a jeho kliku vyhlášení politického bankrotu? No a co???

Pane Nečas, probuďte se, nebo možná ještě lépe, seberte si svých pět švestek a opusťte vedení strany dřív, než se vám rozpadne pod rukama. Dzurinda na Slovensku dosáhl v posledních volbách právě na 6 procent hlasů a byl rád, že se vůbec dostal do parlamentu. Pokud vám tenhle osud není dostatečným varováním, pak opravdu nemáte v politice do hledat.

Mýtos neschopnosti – František Josef I.

Po celé století, jež uplynulo od jeho smrti je předposlední rakousko-uherský panovník symbolem konzervativismu, zpátečnictví a neschopnosti. Byl to v podstatě on, kdo dohnal podunajskou monarchiii do záhuby, jeho následovník Karel jako poslední rakouský císař už toho moc zachránit nemohl.  „Starý Procházka“ jak se Františkovi Josefovi v Čechách s kousavou českou ironií říkalo, zůstal v paměti především jako stařičký mocnář, jenž se prochází s hůlkou po Karlově mostě, aniž by tušil, co se v jeho říši děje.

Slavnou se stala věta, jež má vyjadřovat jeho přístup k vývoji a k politickému uspořádání: „Všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.“ Už jen tou větou se zapsal do galerie nejhloupějších politických výroků historie. Jenže – František Josef vládl prostě příliš dlouho – nejdéle ze všech panovníků v historii, s 67 lety 11 měsíci a 19 dny vlády drží absolutní rekord před faraonem Ramsesem II (66 let) a britskou královnou Viktorií (63 let a 7 měsíců). Stařičký mocnář v posledních letech svého života opravdu nebyl schopen držet krok s dynamickým vývojem světa na počátku dvacátého století a stal se loutkou v rukou svých poradců a bojechtivých generálů.

Jenže jak to vlastně s císařem Františkem Josefem vlastně bylo? Na trůn se dostal jako osmnáctiletý mladý muž, k němuž se upínaly naděje celého mocnářství. Potřeba říci, že naděje obou tehdy na smrt znepřátelených stran. František Josef se stal císařem 2.prosince 1848, tedy v roce, kdy v celé Evropě zuřila revoluce a nevynechala ani Rakousko. Lidé se domáhali svobody, práva spoluurčovat dění ve svých zemích. Z absolutních monarchií se měly stát monarchie konstituční, vázané zákony přijímanými v parlamentech, pro konservativní šlechtické kruhy opravdový strašák, jemuž bylo třeba zabránit za každou cenu.

Je třeba si uvědomit, že rok 1848 byl vlastně dítětem francouzské revoluce z roku 1793. Šlechta ve francouzské revoluci ztratila své největší privilegium – právno neplatit daně. V Rakousku ji zdanil pokrokový císař Josef II. Zdanění šlechty přinášelo do politiky dva pozitivní faktory. Zaprvé se tím naplnila státní kasa, zadruhé se výrazně zlepšila morálka při placení daní u ostatního obyvatelstva. Daňové úniky se tak přestaly hodnotit jako kavalírský delikt, jímž se bohatí snažili přiblížit svým chováním rodové  šlechtě (a ze všech sil usilovali, aby dosáhli šlechtického titulu, což bylo spojeno s jednorázovou investicí do císařské pokladny za ekvivalent doživotního osvobození od dalšího placení). Něco podobného zažívají ještě dnes v Řecku – asi se nikdy nedozvíme, kolik stálo Onassise, aby řecký parlament zakotvil do ústavy, že rejdařské řecké společnosti jsou na věčné časy osvobozeny od placení daní, ale určitě se mu to vyplatilo.

Dědeček Františka Josefa I, císař František, rozhodnutí svého strýce Josefa zrušil a šlechtu učinil znovu privilegovanou skupinou bez daňových povinností. Po porážce Francouzů u Waterloo se podařilo tyto poměry na více než třicet let zakonzervovat. Vše pokrokové, co připomínalo reformy Josefa II. bylo pro císaře Františka „Jakobínstvím“ a v této atmosféře vyrostl i mladý František Josef.  František I. neoplýval syny nadanými pro úkoly vlády ( i on se ostatně v této úloze neosvědčil a slavil mnohem větší úspěchy jako botanik než jako panovník). Jeho nestarší syn Ferdinand I., zvaný Dobrotivý, je všeobecně označován za hlupáka neschopného vlády. Zřejmě to je příliš zjednodušený pohled. Ferdinand sice nesl svým životem obrovské dědičné zatížení – jeho rodiče byli bratranec a sestřenice prvního stupně, babička s dědečkem dokonce sourozenci  – trpěl na epilepsii, křivici, pravděpodobně i hydrocefalus a pro úlohy vlády se naprosto nehodil. I on byl ale stejně jako jeho otec výtečným botanikem a  hovořil plynně pěti jazyky – něco takového hlupák nedokáže.

Rok 1948 byl jednoznačně nad jeho síly. Byl přinucen odstoupit z trůnu a když se matce Františka Josefa Sofii Bavorské podařilo přesvědčit jejího manžela Františka Karla, císařova bratra a otce nového císaře, jenž byl přirozeným následníkem trůnu, aby se tohoto práva vzdal, byla cesta pro osmnáctiletého Sofiina syna na císařský trůn volná.

Jak jsem napsal, jeho nástup na trůn přijaly s velkými nadějemi jak konservativní šlechtické kruhy, tak i kruhy revoluční, zejména proto, že slíbil přijetí ústavy a liberalizaci vlády. V tomto bodě se ukázaly být sliby chyby. Už v roce 1849 byla tzv. „oktrojovaná“, tedy císařem vyhlášená, ne parlamentem odhlasovaná ústava odvolána a nastalo období nového útlaku pod taktovkou všemocného ministra Bacha. Nový císař zůstal věrný své výchově na vídeňském dvoře a odkazu tzv. „Svaté aliance“, kterou na Vídeňském kongresu v roce 1815 vytvořil kníže Metternich. Bylo to spojení tří nejmocnějších křesťanských panovníků, jež měli dbát na potlačování jakýchkoliv projevů liberalismu a demokracie v tehdejší Evropě. Bylo to vpravdě ekumenické spojení, jež nemělo do té doby obdoby. Vedle katolického rakouského císaře sem patřil pravoslavný ruský car a protestantský pruský král. Tato aliance skutečně i fungovala a zasloužila se o to, že v Evropě panoval  na mezinárodním poli mezi roky 1815 a 1853 nebývale dlouhý mír. V roce 1846 potlačila Svatá aliance společnými silami povstání Poláků v Krakově namířené proti ruskému útlaku (Polské království bylo Vídeňským kongresem začleněno do Ruského císařství a car byl současně i polským králem stejně jako rakouský císař králem českým a uherským).

V roce 1848 musela Svatá aliance zasahovat znovu, prosebníkem byl ale tentokrát rakouský císař. Nebyl totiž schopen poradit si vlastními silami s povstáním Maďarů, toužících po nezávislosti. Maďaři dokázali porazit 20.září 1848 jednotky chorvátského generála Jelaviče, snažící se je přivést k rozumu, rakouská armáda byla proti odhodlaným Maďarům bezmocná a tak se nový císař obrátil na ruského cara Mikuláše I. s prosbou o pomoc. A obdržel ji. Proti sto padesáti tisícům Rusů nedokázala maďarská armáda obstát. Maďaři sice ještě na jaře 1849 dokázai zvítězit nad Rakušany u Gödöllö, obsadit Budín a 14.dubna 1849 rozhodnutím uherského zemského sněmu zbavit mladého Františka Josefa uherské koruny, (což ambiciózního mladíka rozlítilo k nepříčetosti) pak to už s nimi ale šlo s kopce. Po porážce u Segesváru, kde zahynul i básník Petöfi, museli nakonec kapitulovat před ruskou přesilou v srpnu 1849 u Világose. František Josef byl tedy zachráněn, jeho koruna taky a jeho reakce překvapila zřejmě jen neinformované – odvolal nedávno předtím vyhlášenou ústavu.

František Josef se totiž na politiku prostě nehodil – stejně jako jeho dědeček František či strýc Ferdinand. Rakousko produkovalo nebývalý počet neschopných panovníků, posledním schopným byl Leopold II. a ten zemřel v roce 1792. Mladý císař za sebou měl strohou militantní výchovu, už ve třinácti letech nastoupil vojenskou službu (v hodnosti plukovníka!) a do konce života miloval uniformy – vlastně se do ničeho jiného ani neoblékal. Za tragédií jeho osobní ale i jeho říše pak ale stála jeho duševní porucha, o níž jsem se zmínil už v článku o Sissi. Trpěl na takzvanou alexythymií, poruchou komunikace. Člověk s touto poruchou je neschopen vnímat emocionální složku sdělované informace, jež je vždy v každém hovoru obsažena. Následkem toho rozumí sice slovům, ne ale sdělované informaci. A navíc není schopen sdělit své myšlenky tak, aby jim někdo byl schopen porozumět. Měl jsem čest zápasit se stejnou poruchou u mého bývalého šéfa celých šestnáct let, nebylo to vždy zrovna snadné či radostné. Když jsem mu oznamoval pro oddělení strategicky důležitou informaci, přerušil mne, protože se chytil nějakého slova, jež jsem podle jeho názoru nezvolil úplně správně a poté vedl čtvrhodinovou přednášku, jak by se to mělo říci správně. Že mu důležitost sdělované informace nemohla za takových okolností dojít, je nabíledni. Pro panovníka je tato porucha naprosto fatální. František Josef se stejně jako každý takto postižený člověk považoval za mistra komunikace, všechny ostatní musel tedy logicky považovat – protože mu nerozuměli – za idioty. Proto tedy ony stálé konflikty s předsedy vlád a vojenskými veliteli, proto jeho snaha rozhodovat o každém detailu vlády. Proto jeho neúnavné úřadování, kdy vstával už v pět ráno, aby mohl od šesti „vyřizovat spisy“. S papíry dokáží alexythymikové vyjít mnohem snadněji než s lidmi, napsaná správa totiž žádní emoce nemá. (Můj šéf se taky cítil nejšťastnější ve své kanceláři u svým mailů a dostat jej ven, třeba na vizitu, bylo rok od roku těžší) Dosáhnout u císaře audience bylo nesmírně těžké a aby se v případě problému jel přesvědčit o skutečnostech na dané místo bylo přímo nemyslitelné – raději si o tom nechal sepsat zprávu a byl tímto způsobem lehce manipulovatelný.

Díky této své poruše se stal tragickou postavou, jednou z nejtragičtějších na evropských trůnech. V mládí dostal vlastně všechno, po čem mohl toužit. Stal se vládcem obrovské říše, našel si mladou a krásnou ženou, měl syna a několik dcer, tedy všechno štěstí světa. Přesto dokázal jak svou říši tak i rodinu dovést ke katastrofě a zániku. Ne ze zlé vůle. Lidé s danou poruchou jsou schopni lásky, dokonce po lásce touží a dokáží se dokonce zamilovat doslova nesmrtelně. Právě to se stalo i Františkovi  Josefovi.

U let 1853 – 1854 bychom se měli zastavit déle, protože mají pro císaře i pro jeho říši klíčový význam. Rok 1853 nezačal právě šťastně. 18 února se císaře pokusil zavraždit atentátník – maďarský krejčí János Libényi. Císaři zachránil život před atentátníkovým nožem tuhý límec jeho uniformy. Byl jen lehce zraněn (a nelze se tedy divit, že od té doby už uniformu nesvlékl). Atentátník byl popraven, na místě atentátu postavena „Votivkirche“ – ta ostatně stojí při pobytu ve Vídni za návštěvu. V létě odjel císař s rodiči do Bad Ischlu. Jezdívali tam každé léto, protože dlouho neplodná Sofie (měla za sebou celou řadu potratů), matka mladého císaře, po pobytu v těchto lázních poprvé donosila potomka, právě našeho Františka Josefa a proto mělo toto lázeňské místo pro císařskou rodinu přímo symbolický význam, což se v roce 1853 mělo ještě dále zvýraznit. Sofie totiž hledala pro svého syna nevěstu a po několika odmítnutích ji našla ve vlastní rodině. Pro Františka byla vybrána jako vhodná kandidátka jeho vlastní sestřenice, dcera Sofiiny sestry Ludoviky Helena. Nešťastnou náhodnou se ale mladý mocnář zamiloval do Heleniny mladší sestry, tehdy patnáctileté Alžběty, přezdívané Sissi, kterou vzaly Ludovika a Helena nedopatřením do Ischlu s sebou. Zůstal hluchý ke všem domluvám ze strany matky, 19. srpna se slavilo zasnoubení a svatba byla naplánována na jaro příštího roku.

A tehdy vstoupil do hry jako její kazitel ruský car Mikuláš I. – vypukla tzv. „Krymská válka“. Car nikdy neoplýval přílišnou inteligencí a dodnes je v Petrohradu terčem vděčných vtipů – během mého pobytu v tomto městě jsem si jich několik musel vyslechnout. Právě v roce 1853, kdy byl zamilovaný mladý rakouský císař v sedmém nebi, se car rozhodl napadnout Osmanskou říši. Turecko bylo díky svým ekonomickým i politickým problémům nazýváno „Nemocným mužem na Bosporu“  a jevilo se tedy jako lehká kořist. Pod záminkou ochrany křesťanů v Palestině, jež tehdy patřila k Turecké říši, vpochodovala ruská vojska 3. července 1853, tedy právě v době, kdy František Josef flirtoval s nezvedeným dítětem Sissi, do knížectví Moldávie a Valašska, jež formálně patřila Osmanům. Sultán se pokusil svolat do Vídně kongres, jenž by konflikt diplomatickou cestou urovnal. František Josef, jež měl být hostitelem této konference, měl ovšem právě jiné starosti a tak Turecko vyhlásilo 16.října 1853 Rusku válku.

Stále ještě existovala „Svatá aliance“, slepená kdysi ve Vídni politickým géniem Metternichem.  Rakouský císař a pruský král byli tedy povinni postavit se po bok ruskému carovi. Jenže pruský král Fridrich Vilém IV. neměl zájem rozházet si to s Tureckem, v němž správně viděl budoucího obchodního partnera (a neměl se mýlit, Německo bylo až do první světové války nejdůležitějším tureckým hospodářským partnerem a mohutně z této ekonomické koalice profitovalo – i hlavní nádraží v Istanbulu je dílo pruských architektů) a snažil se tedy Františka Josefa přimět k neutralitě. Vzhledem na to, že pro rakouského císaře byla naprostou prioritou příprava svatby s milovanou ženou, měl pruský král lehkou úlohu. 20.dubna 1854, tedy pouhé tři dny před pompézním vídeňským svatebním obřadem, uzavřeli Fridrich Vilém s Františkem Josefem obrannou alianci a ponechali Rusy jejich osudu. Ti si nějak změny rakouského postoje nevšimli a zaujali vojenské pozice částečně i na  území svého domnělého rakouského spojence.  Poté co se u Varny vylodily 31.května francouzské a britské jednotky, jež měly ochránit Turky před ruskou agresí a Evropu před ruskou hegemonií, vyzval František Josef 3.června Rusy, aby opustili Moldavsko a Valašsko a když tak konsternovaně skutečně učinili, obsadila tato knížectví následně rakouská armáda. Zrada byla dokonána. „Obraz nejneuvěřitelnější nevděčnosti“, jak rakouské chování označil tehdejší tisk, byl hotov a svatá aliance mrtvá. František Josef se zbavil věrného i když poněkud problematického ruského spojence, jenž mu ještě před pěti lety zachránil korunu. Na skutečnost, že o šedesát let později leželi rakouští a ruští vojáci v zákopech první světové války na opačných stranách fronty, bylo zaděláno právě tehdy. Rusko bylo tímto způsobem vytlačeno z pozice evropské velmoci na evropský okraj a Prusko, jež s Rakouskem konkurovalo o vliv v Německu, se za spolehlivého spojence nemohlo považovat ani náhodou. Rakousko bylo náhle jedinou fatální chybou svého panovníka samo.

Následky této nerozvážnosti na sebe nenechaly dlouho čekat.  V Itálii stejně jako v Německu vládla už po celá desetiletí touha po sjednocení země. Vůdčí silou v této snaze bylo Sardinské království, združující Piemont s ostrovem Sardínií, s hlavním městě v Turíně. Největší překážkou sjednocení Italů v jednom státě bylo Rakousko, jež drželo nejbohatší severní provincie Lombardii  s Milánem a Benátsko (jakož i jižní Tyrolsko). Sardiňané vstoupili rafinovaně během turecko-ruské války do protiruské koalice a poslali na Krym nějaké malé vojenské jednotky. Šlo jim o to, zavázat si francouzského císaře Napoleona III. a získat si jej pro boj proti Rakousku. František se pokoušel navázat s novým francouzským vládcem přátelské styky a mazanému Francouzi naletěl. Ten mu slíbil modré z nebe, paktoval ale mezitím se sardinským králem Vittorem Emanuellem, jenž mu slíbil za odměnu za pomoc proti Rakousku odstoupit italská území – Nizzu a části severního Savojska s Anecy a Alberville (kdyby k tomu nedošlo, byla by zimní olympiáda 1992 v Itálii nebo by spíš byla někde plně jinde).

Rakousko mělo ovšem v Itálii jeden významný trumf a ten se jmenoval Jan Radecký z Radče. Prastarý generál, narozený už v roce 1766, jenž udělal kariéru v napoleonských válkách, byl vojenským správcem italských provincií a po celá léta s neúprosnou důkladností potlačoval v zárodku jakýkoliv italský pokus o povstání nebo nepokoje. Znal v Itálii každý kámen, měl své informátory a i když měl už 92 let, myslelo mu to stále jako zamlada. 5.ledna 1858 ale zemřel. Generálním guvernérem italských provincií byl vyjmenován mladší bratr Františka Josefa Maximilán. Maximilán byl chytrý člověk a rychle pochopil hrozící nebezpečí. Snažil se bratra přesvědčit o potřebě změny italské politiky, aby si císař zabezpečil loajalitu společenských elit Lombardie a Benátska. Marně. František Josef neměl zaprvé bratra rád, jako už lidé s jeho psychickou poruchou nemají rádi lidi chytré a oblíbené. Oni sami totiž oblíbení být nedokážou, a o tom, že jsou chytří, dokáží díky své komunikační neschopnosti přesvědčít tak maximálně sami sebe. Zadruhé pak zvítězil jeho konzervativismus s heslem, „nic se nesmí měnit“.

Výsledkem bylo italské povstání roku 1859. Protože Radeckého nástupce generál Ferenc Gyulay na Italy nestačil, rozhodl se císař zasáhnout osobně. Je to neuvěřitelné, ale František Josef se skutečně považoval za geniálního vojevůdce. U armády přece sloužil do svého třináctého roku a to, co zvládal starý Radecký levou zadní, musí on jako mladý schopný muž zvládnout ještě mnohem snadněji. Velení armády převzal osobně (protože jeho pokynům stejně nikdo nerozuměl). Jestliže vede armádu do boje alexythymik, je o tragédii už postaráno. Nikdo nerozumí jeho rozkazům a on nerozumí dodávaným informacíím. Výsledkem byla bitva u Solferina, jež vstoupila do dějin jako jeden z nejchaotičtějších masakrů v lidských dějinách. Dodnes se historici diví, proč rakouská armáda nezabránila spojení francouzské a sardinské armády, když k tomu měla jedinečnou příležitost. Jenže to by napřed velení rakouské armády, tedy František Josef, muselo vědět, kde se nepřítel vůbec nachází!  Celá bitva u Solferina, kde se jednalo vlastně o bitvy tři na sobě nezávislé a naprosto nekoordinované, bylo náhodným střetem zmatených jednotek, kež neměly tušení, kde jsou jejich vlastní vojáci a kde nepřítel. I když měli Rakušané početní převahu, bitva skončila katastrofální porážkou a ztrátou Lombardie jako nejbohatší rakouské provincie. František Josef neztratil sice důvěru ve své vlastní schopnosti, zato ale ve schopnosti rakouských generálů a po zbytek života se zoufale snažil vyhýbat jakémukoliv vojenskému konfliktu.

Jeho znechucený bratr Maximilán se stáhl na svůj zámeček Miramare u Terstu (rozhodně stojí za návštěvu a je dalším důkazem, jak dědičná byla láska Habsburků k botanice – zámecký park projektoval arcivévoda Maximilán sám) a posléze se nechal přesvědčit oním lstivým Napoleonem III., strůjcem rakouské tragédie u Solferina, aby jako nový mexický císař zastupoval v této zemi francouzské zájmy. Když jej později nechal Napoleon III. na holičkách, skončilo Maximilánovo mexické dobrodružství porážkou a nakonec v roce 1867 jeho popravou. Myslím si, že František Josef smrti nadanějšího bratra příliš neželel – pro jeho  záchranu nepohnul ani prstem.

Abychom ale byli spravedliví, musíme přiznat, že měl v době, kdy Maximilián bojoval o holé přežití, zcela jiné starosti. Na světovou scénu vstupovala nová velmoc – Prusko. O vliv v Německu se natahovalo s Rakouskem už od roku 1848. Tehdy se Prusku podařilo zmařit takzvané „Velkoněmecké řešení“, tedy vytvoření sjednocenného Německa s dominancí Rakouska a hlavním městem Vídní. Rakušanům zůstal vliv na jihu Německa, zejména v Bavorsku, kde vládl poněkud duševně nevyrovnaný bratranec císařovy manželky Ludvík II., Prušáci politicky ovládai takzvaný Severoněmecký spolek. František Josef nesahal pruskému králi Vilémovi a hlavně jeho ministru Bismarckovi politickým rozhledem ani po kotníky. Napřed se nechal vyprovokovat pro společný zásah ve válce v roce 1864 proti Dánsku (existovala přece spojenecká smlouva z roku 1854 o vzájemné pomoci), kde maličkému statečnému sousedovi společnými silami odtrhli převážně německy hovořící provincie Schleswick a Holstein. Nikdo netušil, nač Rakousku jedna malá zemička na konci světa je.

Obě odtržené provincie byly nejprve spravovány oběma „vítěznými“ mocnostmi společně, což samozřejmě nemohlo fungovat. Proto v roce 1865 uzavřely smlouvu v rakouském Bad Gasteinu, kam jezdil jak císař Vilém, tak i Bismarck rád do lázní. Ta smlouva je obrazem Bismarckova génia a naivity Františka  Josefa. Rakousko dostalo do správy jižní provincii Holštýnsko, Prusko pak severní Šlesvicko. Rakousko ale prodalo jižní část Holštýnska (Lauenburg) za 2,5 milionu dánských tolarů – Prusku. Rakouské Holštýnsko se tak dostalo mezi dvě pruská území a muselo akceptovat pruské právo na transferové trasy pro zboží, pro armádu, otevřít holštýnské přístavy pro pruské loďstvo. Bismarck si tak otevřel desítky vhodných záminek pro vyvolání příštího konfliktu – a ten na sebe nedal dlouho čekat. S německou důkladností připravená politická rozbuška explodovala už v příštím roce a válka o dominanci v Německu skončila rakouskou katastrofou v bitvě u Hradce Králové 3.července 1866.

Porážku zřejmě ve skutečnosti způsobila převaha pruské armády a její taktiky i výzbroje a neutralita rakouských jihoněmeckých spojenců, především Ludvíka II., jenž nechal svého švagra Františka Josefa na holičkách. Rakousku přišli na pomoc jen Sasové, jež se Prusů – právem – báli ze všech Němců nejvíce. Ale kroky rakouského císaře Němcům úlohu hodně ulehčily.

Už jen skutečnost, že velením svých armád pověřil císař maršála Benedeka (aspoň, že tentokrát nevedl vojáky do bitvy on sám!) a to přes jeho odpor, byla hloupost. Benedek byl zkušený i když poněkud málo inovativní voják, prožil ovšem svůj vojenský život v Itálii, již dobře znal a kde bylo taky třeba bojovat (Italové se samozřejmě přidali na stranu Německa a za svou nepříliš vydatnou pomoc obdrželi po válce nakonec Benátsko, po němž tolik toužili). V Čechách se ale Benedek naprosto nevyznal. Puška jehlovka, jež se nabíjela zezadu a umožňovala tak střelbu vleže, byla součástí výzbroje pruské armády, Rakušané měli předovky tzv. Lorenzky. Vynálezce nové zbraně nabídl svůj vynález nejprve rakouské armádě. Tam byl ale odmítnut, údajně z rozhodnutí samotného císaře, jenž mínil, že nová zbraň by vedla k „plýtvání střelivem“. Je pravdou, že předovky byly spolehlivější, přesnější a měly delší dostřel. Kdyby tedy Rakušáci dokázali využít jejich výhod, mohlo to spolu s jejich jednoznačnou převahou v dělostřelectvu vést k německé porážce. Jenže místo aby využili výhod svých zbraní k střeleckým duelům na dálku, útočili podle starého vzoru v sevřených útvarech „na bodák“. Aniž mohli proti ležícím Prusům využít palbu salvou a byli vydáni střelbě krytého nepřítele na milost a nemilost.

Porážka u Hradce Králové měla katastrofální důsledky. Ztráta vlivu v Německu a vytvoření Německého císařství pod dominancí Pruska v roce 1871 byly ještě tím nejmenším zlem. Ztráta Benátska byla už mnohem bolestivější. Ale nejhroznější bylo nové povstání Maďarů, jež znovu zatoužili po samostatnosti a toužili po pomstě za porážku z roku 1848. Rusové už na pomoc přijít nemohli a Prusové koketovali otevřeně s myšlenkou rozdělení Rakouska, aby mohli následnické státy snadněji ovládat. Údajně jen emocionální apel císařovny Sissi před uherským parlamentem, kam přišla i se svými dětmi (ale bez manžela) dokázal Maďary pohnout k tomu, aby se vzdali myšlenky nezávislosti, prosadili ale konfederativní řešení říše – takzvaný Dualismus, který de facto rozdělil císařství na dva víceméně nezávislé celky spojené jen osobou císaře, zahraniční politickou, společnou armádou a víceméně i měnovou politikou (i když obě části razily své vlastní mince, emise byla společná, něco jako dnes Euro).

Bylo zaděláno na malér, jenž už nikdo nebyl schopen řešit, nejméně pak stárnoucí císař. V životě jej stíhaly už jen tragédie – žeň jeho předchozí neschopnosti, zejména při navazování lidských a sociálních kontaktů.

V roce 1867 popravili Mexičané jeho bratra Maximiliána.

V roce 1889 spáchal sebevraždu jeho jediný syn a následník trůnu Rudolf, s nímž František Josef nikdy nedokázal navázat adekvátní vztah – opět následek jeho duševní poruchy.

V orce 1898 byla zavražděna jeho manželka Alžběta, s níž žil víceméně odděleně.

V roce 1914 pak podepsal ve své kanceláři v Bad Ischlu deklaraci „Mým národům“, jež spustila hrůzy první světové války – a to, i když on si žádnou další válku nepřál. Nedokázal svým „jestřábům“ v čele s náčelníkem generálního štábu Konrádem von Hötzendorf (po tomto válečném štváči, zodpovědném v konečném důsledku za smrt miionů lidí, se v Grazu jmenuje dodnes  jedna z hlavních ulic).

Cítil se sám, puštěný a stíhaný osudem. Nikdy nepochopil, že to byl on, kdo od sebe lidi, spojence i přátele odháněl. Ať už to byl ruský car, manželka či syn. Jeho samotu mu od roku 1885 zpříjemňovala jen jeho přítelkyně a milenka Kateřina Schrattová. Jejich vztah podporovala samotná Sissi, syn Rudolf jím trpěl. František Josef se určitě cítil potvrzen ve svém konzervatismu, když v březnu 1881 zavraždili anarchisté v Rusku cara Alexandra II., jenž se snažil zemi modernizovat, zrušil nevolnictví a poskytl lidem nové svobody. František Josef si zřejmě vzpomněl na slova dědečka Františka – jehož ovšem osobně sotva znal, jenž říkal, že „Jakobínům se nesmí poskytnout ani trocha svobody, jinak nás dovedou na popravště jako svého krále Ludvíka XVI a tetu Marii Antoinettu“. František Josef chtěl stav, jenž se nemění – a to v době průmyslové revoluce! Nebyl v podstatě zlý člověk, nadevše nenáviděl politiky, jež šířili nenávist a nepokoj mezi jeho poddanými, tedy nacionalisty a socialisty. Několikrát odmítl vyjmenovat do funkce vídeňského starosty doktora Lugera, známého svým antisemitismem (Hitler jej v „Mein Kampfu“ nazývá svým velkým učitelem). Nakonec ale musel tlaku ulice povolit. Tlak ulice nenáviděl, proto se uchyloval vždy na celé léto do romantického Bad Ischlu v Solné komoře, kde měl od otravných lidí pokoj a mohl tu pěstovat své krásné vzpomínky, jež se k tomuto místu vázaly. Tady slavila svou svatbu i jeho nejmladší dcera Marie Valérie. Jenže svět směřoval k smrtelné konfrontaci a František Josef ve své snaze nestát na žádné straně stál nakonec na straně špatné. Ještě v roce 1907 navštívil Rakousko anglický král Eduard VII. Snažil se při svém dlouhém pobytu nejprve v Bad Ischlu a poté v Mariánských lázních přesvědčit starého císaře, aby odstoupil do spojenectví s Německem a připojil se k britsko-francouzsko-ruské alianci. Britové se tak snažili o izolaci expandujícího Německa. Bez úspěchu. František Josef se bál Německa, bál se další války, bál se už svého vlastního stínu. Přesto nadále vstával v pět ráno a odebíral se za svůj pracovní stůl aby „vyřizoval spisy.“

Pracovitý ale neschopný vládnout doúřadoval svou říši až k zániku. Že se jejího konce nakonec nedožil, byl jen akt božího milosrdenství.

Přesto zůstane mýtem neschopnosti – příkladem, jak je možno pod praporem dobré vůle ztratit v životě úplně všechno, co člověku osud nadělil vrchovatou mírou.