Month: September 2012

Mýtos Sissi

Lidé mýty potřebují. Bůh ví proč, ale právě postavy nestardantní, zvláštní, prostě řečeno lidové tak trochu ujeté, mají schopnost lidi přitahovat ještě po desetiletích a staletích.

Rozhodl jsem se v následujících textech vrátit k mým kořenům, tedy k historii a přiblížit čtenářům mé stránky několi takových postav, tak jak je chápu já, ze stránky historické, lidské i medicínské. Něco podobného jsem dělal už ve své knize „Odvrácená tvář moci“, tam jsem ale přibližoval nekalé praktiky našich panovníků, což bylo dostatečně zajímavé, aby se taková kniha dala prodávat. Tentokrát  se pokusím přiblížit postavy našich dějin v kratších textech, snad budou dost zajímavé na to, abyste je četli.

Co vlastně dělá z nešťastné císařovny Alžběty postavu, po níž lidé šíí ještě po více než sto letech, v Budapešti ještě víc než ve Vídni či v Bad Ischlu? Tam všude na ni budete narážet na každém kroku, nejen v místních cukrárnách, ale naříklad celý zámek v Bad Ischlu, kde císař František Josef trávil každé léto stejně jako náš první President Masaryk v Topolčankách či Lánech (jsem stejně hluboce přesvědčen, že tím Masaryk císaře pána chtěl napodobit), je postaven tak, aby z ptačí perspektivy nabízel podobu písmena E, prvního píásmena císařovnina jména Elisabeth. Viditelný důkaz císařovy lásky ke své ženě. A přesto, že ji zbožňoval, nedokázali být spolu šťastní. Proč? Tuto otázku si kladli už mnozí a hledali na ni odpověď mimo tohoto manželského páru.  Vždy musel být vinnen někdo cizí, ať už zlá tchýně, nebo zlí vychovávatelé jejich syna, či tragická smrt jejich malé dcerky. Nemyslím si to. Vina na nešťastném vztahu, jakkoliv šťastně začal, je většinou v oněch dvou. Nikde jinde.  Čím tedy přispěla císařovna Alžběta k tragédii svého manželství sama?

Jaká byla? Samozřejmě  krásná, měla tragický osud a byla – jak už jsem řekl – „zvláštní.“ To vše k ní přitahuje pozornost i po tak dlouhé době.

Alžběta pocházela z bavorského rodu Wittelsbachů, po matce Ludovice Wihlemině z její hlavní královské větve. Její otec Maximilán byl také Wittelsbach, pocházel ale z bezvýznamné boční linie. Mezi Elisabetinými rodiči tedy skutečně blízká zpřízněnost nebyla, Wittelsbachové byli ovšem známí svou psychickou nevyrovnaností. Prvostupňovýmm bratrancem Alžběty byl král Ludvík II, v Mnichově zvany dodnes láskyplně „Kuni“, budovatel nádherných zámků Neuschwansteinnebo  Herrenchiemsee, jejichž stavba zruinovala bavorskou státní pokladnu, aby dnes přinášela do téže kasy miliony eur z turistického ruchu. Ludvík byl psychicky nevyrovnaný, zřejmě nemocný, jeho homosexualita mu pak situaci nijak neusnadňovala. Zemřel záhadně – utopil se i se svým lékařem v Stammberském jezeře. Okolnosti jejich smrti nebyly nikdy objasněny, vlastně se o to ani nikdo moc nesnažil. Ludvíkův mladší  bratr Otto byl pak pro duševní chorobu dokonce zcela neschopný vlády. Alžbětina maminka Ludovika byla na tyto poměry překvapivě normální, ne tak zcela pak ale její manžel a Alžbětin otec Max. Tento život milující muž měl deset manželských a tucty nemanželských dětí po celém Bavorsku a hrdě se k jejich otcovství hlásil a když se mu zdálo, že jeho poezie, kterou skládal, nezní v bavorských lesích dost impozantně, zajel si do Egypta, aby je přednášel z vrcholu Cheopsovy pyramidy. Prý byl pak spokojen. Dědičných předpokladů pro duševní nevyrovnanost, či dokonce psychické choroby měla tedy Alžběta, zvaná  podomácky Sissi, více než dost.

Jestliže se pak zamilovala do rakuského císaře a přesunula se po svatbě s ním z poklidného bavorského venkova v zámku Possenhofen na Stamberském jezeře (ano, na stejném, kde se později utopil její nešťastný bratranec) do Vídně, jež byla tehdy vedle Paříže Pupkem světa, byla to pro tehdy šestnáctileté děvče obrovská psychická zátěž. S přísnou vídeňskou  dvorní etiketou se nikdy  nedokázala zcela smířit a do konce života hledala stále možnosti úniku z tohoto korzetu. Navíc samotné seznámení s jejím budoucím manželem bylo pro patnáctileté děvče těžkkým traumatem. Pro Františka Josefa byla za nevěstu vyhlédnuta starší Alžbětina sestra Helena. Mladý panovník ale vzplanul k Sissi a Helenu, zvanou Nené, „nechal sedět“. Dosti velká hanba, jež se nedala utajit a tato skutečnost zatěžovala vztah mladičké Sissi k její starší sestře. Nakonec se Helena vdala za knížete Thurna-Taxise, jenž jí na svém zámku v Řezně snášel modré z nebe, ale stín mezi sestrami už zůstal. Stýkaly se nadále, je dochována jejich korenspondence (vedená překvapivě v anligčitině!),  Sissi muselo toto trauma zejména v jejích prvních letech manželství dodatečně zatěžovat. Už proto, že byla od přírody psychicky labilní.

Nutno podotknout, že jí její manžel František Josef, jakkoliv ji miloval nadevše, nebyl schopen příliš pomoci. Císař František Josef totiž trpěl také duševní poruchou, zvanou alexythymie. Tyto porucha se projevuje tím, že člověk jí postižený je schopen vnímat pouze slovní obsah sdělované informace, ne ale její emocionální složku.  Tím pádem pro něj většinou není možné pochopit, co mu člověk chce sdělit, není ale ani schopen předat srozumitelně své myšlenky. Tato psychická porucha císaře Františka Josefa vedla  nakonec ve svém důsledku k  zániku jeho říše i k tragédii jeho manželství.

Naprosto kýčovité, ale o to víc oblíbené filmy rakouského režiséra Marischky Sissi s Romy Schneiderovou a Karl-Heinzem Böhmem, popisují rivalitu mezi mladou krásnou naivní a milou Sissi a její zlou tchýní a současně tetou Sofií. (Sofie a Ludovica byly sestry a Sissi s Franzem Josefem byli tedy prvostupňoví bratranci, ale tak už to v královských rodinách chodilo a devastace genového fondu nesla pak tragické ovoce). Ernst Marischka potřeboval samozřejmě padoucha, aby se na jeho filmy lidé přišli dívat, protože bez padoucha nikoho ani film ani kniha nezajímá. Za padoucha posloužila tedy císařova matka Sofie, i když ve skutečnosti byla situace na císařském dvoře mnohem komplikovanější. Sissi rozhodně nebyla na napjatém vztahu se svou tchýní bez viny, z dochované korenspondence vyplývá, že v pravém protikladu k Marischkovým filmům to byla ona, kdo Sofii nechtěl apouště k vnoučatům.  Poněkud méně kýčovitý, ale také ve prospěch císařovny historicky manipulovaný film natočil v roce 2009 Xaver Schwarzenberger s Cristinou Capodonti v roli mladé císařovny.

Sissi byla posedlá vlastní krásou a péčí o své tělo. Podobala se hodně dnešním děvčatům, jež chtějí za každou cenu nastoupit kariéru modelky a mučí se proto hladem, aby proboha nepřibraly nějaké to kilo. Císařovna byla stejná. Hodiny se věnovala gymnastice, dvě hodiny denně jezdila na koni jen aby spálila každou kalorii, která se nějakým omylem do jejího těla dostala. Vítězství nad pocitem hladu, odolání pokušení se najíst naplňuje anorektiky pocitem štěstí stejně jako naše obézní pořádná bašta, či alkoholiky jejich láhev. Jde o endorfiny, o hormony štěstí, jež mozek vyplavuje, když se něco povede, důvody mohou být hodně rozdílné. (Od povýšení v práci, úsměv hezké ženy na ulici až po dobrý sex) Císařovna trpěla nepochybně anorexií se všemi průvodnými jevy tohoto onemocnění. Patří k nim podrážděnost a psychická nevyrovnanost, chybění libida a odpor k sexu. Porodila sice císaři čtyři děti, jednoho syna a tři dcery z nichž jedna zemřela v mladém věku, je ale známo, že se sexuálním stykům vyhýbala, jak to jen bylo možné a proto i legenda o jejím mileneckém vztahu s uherským hrabětem Andrášim byla  nejspíš výplodem zlovolnosti dvořanů. Tchýně arcivévodkyně Sofie však brala tyto pomluvy vážně a celý život pochybovala o legálním původu nejmladší a nejmilenší císařovniny dcery Marie Valérie.  Výsledkem Alžbětiny poruchy byla nakonec skutečnost, že ona sama opatřila císaři milenku, herečku Kateřinu Schrattovou, aby měla konečně pokoj.

Alžběta byla dokonce ochotna vzdát se výchovy vlastních dětí, aby mohla opustit dvůr a Vídeň. Pro ženy matky to musí znít naprosto nepochopitlně, když máma nechá děti ve výchově chův a sadistických vychovatelů a odecstuje od nich na řecké ostrovy. Sissi to ale udělala. Prý tím trpěla, ale její vlastní děti pro ni  očividně nebyly prioritou, její prioritou byla jen ona sama, chorobně seběstředná a do sebe a do své krásy zamilovaná. I její odmítání společenských konvencí bylo až chorobné, chtěla být prostě nápadná a to i přesto, že popularitou zřejmě trpěla. Ale nemohla si pomoci, proto byla například první dámou, jež si dovolila na veřejnosti kouřit.

Musel to být pro ni strašnýb šok, z něhož se nikdy nevzpamatovala, když její krása začala mizet. U podvyživených žen mizí krása rychleji než u normálně vážících. Kůže, v níž je nedostatek tukové tkáně, vysychá rychleji, objeví se vrásky. Po jejích třicátých pátých narozeninách nesměl císařovnu nikdo malovat ani fotografovat. Když jsem četl úryvky z pamětí jejího řeckého průvodce na ostrově Korfu, kde měla svou vilu, šokovala mne věta o jejich prvním setkání a o dojmu, jaký na tohoto prostého řeckého muže císařovna udělala. Mluvil o „ošklivé a nevkusně oblečené ženě.“ Přesto si ji nakonec zamiloval, jak si už zamilováváme milé blázny, protože nám připomínají děti a jsou stejně jako děti zranitelní.

Vzdání se vlivu na výchovu dětí neslo tragické ovoce, zejména u syna Rudolfa. Tento mladý muž, sensibilní jako jeho matka, byl díky psychické poruše svého otce svěřen sadistickým vychovatelům, jejichž výchovou měl „ztvrdnout“. Císař díky své alexythymii prostě nebyl schopen poznat, že jeho syn trpí a císařovna byla daleko. Chlapec byl traumatizován, vlastně celý život se z tohoto dětského traumatu nevzpamatoval. Zejména, když jeho politické názory byly v pravém protikladu s názory jeho otce. Jestliže byl císař František Josef až chorobně konzervativní (známý je jeho výrok, jenž jej charakterizuje zřejmě nejlépe: „Vše musí být lepší ale nic se nesmí změnit.“) Rudolf chápal politiku a hospodářský vývoj mnohem dynamičtěji. Na rozdíl od otce pochopil, že cesta k hospodářskému rozvoji je ve zvyšování kupní síly obyvatelstva a vysloužil si za to nálepku socialisty a císařovu nedůvěru. Aby dal s vměšováním se do politiky pokoj, byla mladému princi doslova servírována jedna mladá žena za druhou až do ložnice. Následkem  byla kapavka s chronickým průběhem (penicilín tehdy ještě nebyl) a hroznými bolestmi kloubú, jakož i syfilis. Léčbu bolestí představoval o tehdy jen morfium a princ byl už v mladých letech na morfiu závislý. To vše se odehrávalo sice v Alžbětině nepřítomnosti, informována o synově tragédii ale byla dostatečně. Nebyla schopna mu pomoci, nebyla schopna  pomoci ani sobě.

Nepřímým důkazem pocitů viny vůči svým starším dětem je zřejmě i Alžbětin vztah k nejmladší dceři Marii Valerii. Tuto porodila až v roce 1868 a jakoby se snažila u této nejmladší dohnat vše, co zameškala u svých starších dětí Gisely, Sofie a Rudolfa (narozených mezi 1855 – 1858). Marie Valerie ji doprovázela na jejích cestách a mohla si,, což bylo v této době nevídané, vybrat sama manžela. A to, i když byla dcerou suchopárného a necitlivého Františka Josefa!

Rudolfova tragická smrt pak Alžbětu zcela zlomila. Musela si uvědomit, že na jeho osudu není zdaleka bez viny. V době, kdy se formovala princova osobnost, nebyla ona k dispozici, ponechala jej jeho osudu a zodpovědnosti se zbavit nemohla. Už hledala v dalekých cestách a namáhavých pochodech jen útěk sama před sebou.

Tragickému osudu chyběla už jen ona příslovečná tečka. U Sissi to měl být vykřičník. Při své návštěvě v Ženevě ji 9.září 1898 zavraždil italský anarchista  Luigi Lucheni. Vlastně omylem. Chtěl zabít Filipa Orleánského, ale protože tento nepřijel, rozhodl se pro náhradnní objekt, protože chtěl zabít některou z korunovaných hlav. Atypičtější oběť, než byla Alžběta, si při tomto svém důvodu ani nemohl najít.  Byl jsem se v Ženevě v hotelu Beau Rivage, kde Alžběta zemřela, podívat. Ten hotel je pro Čechy zajímavý i tím, že v jednom ze jeho salónků (dnes zvaném Masarykův salón) byla podepsána smlouva o vzniku Československé republiky po první světové válce. Když jsem na recepci požádal, aby mi onen salón ukázali a současně jsem se zmínil o Sissi, byla obratem přivolána očividně dobře informovaná mladá dáma, jež mi pak věnovala prohlídkuu hotelu včetně onoho jmenovaného salónu, ale i chodby, kde vydechla Sissi naposledy. (Ve svém pokoji měla pocit, že se dusí – příznak selháváni srdce – a tak ji museli vynést před pokoj na chodbu nad vstupní halou, kde pak zemřela.)

Atentátník totiž použil jako vražednou zbraň nabroušený pilník. Tímto bodl císařovnu do hrudi. Rána byla tak malá, že ji Alžběta napřed přehlédla a myslela si, že ji anarchista udeřil jen pěstí. Dokonce ještě nasedla na loď na ženevském jezeře – přístaviště je přímo proti hotelu, jen přes ulici, kde dnes stojí  Alžbětina socha. Na lodi se jí ale udělalo špatně, vrátila se tedy do hotelu, kde se její stav pak rychle horšil. Atentátník svým pilníkem zasáhl srdce, dírka v srdečním svalu byla jen malá. Krev proto prýštila do osrdečníku (blány, v níž se srdce nachází) jen velmi pomalu. Nakonec ale nastalo to, co přijít muselo. Krev vyplnila osrdečník natolik že zmenožnila roztažení srdce a tím jeho plnění. Následkem byla neodvratná smrt. Dnes by se zřejmě podařilo císařovnu zachránit, otevření hrudníku a sešití ranky v srdečním svalu by pro moderní medicínu nepředstavovalo nepřekonatelný problém. V roce 1898 však takové zranění znamenalo smrt. Punkce osrdečníku byla sice už tehdy možná (poprvé ji prováděl vojenský lékař Larey v době napoleonských válek a po něm se jmenuje štěrbina pod levým žeberním obloukem, jíž je punkce i dnes možná), operace na tlukoucím srci byla ale koncem devatenáctého století nad síly tehdejších lékařů.

Tragická smrt definitivně přeměnila císařovnu Alžbětu v mýtos, jež žije dodnes. Ve Vídní, v Bad Ischlu, Řezně,  Budapešti (Sissi milovala nejen Guylu Andrášiho, ale Maďarsko a Maďary jako celek a oni na to dodnes nezapomněli) až po Ženevu.  Fascinuje nás a máme ji prostě rádi. Jako krásné dítě, trochu potrhlé a bezmocné vůči zlému světu, s nímž si neví rady. Máme chuť jí pomoci, ji ochraňovat ještě i po oněch sto dvaceti letech, kdy se rozloučila se životem. Stala se nepostradatelnou součástí dějin. Stala se mýtem, jaký lidé potřebují, aby se na tomto světě cítili lépe.

Měli bychom jí za to vlastně poděkovat.

Arabská zima

Arabský svět zase jednou vře. Prý se spontánně vzrušil následkem amerického filmu hanobícího proroka Mohameda. Kdo chce, ať  té pohádce věří! Je to podobné jako kdysi  před několika lety, kdy dánský časopis zobrazil Mohamedovu karikaturu s turbanem v němž se skrývala bomba se zápanou šňůrou. Ten film údajně ani nenašel distributora, na to byl údajně příliš špatný, je z něj vidět jen ukázka na You tube, jeho tvůrce s mnohoříkajícím jménem Bacile je pod policejní ochranou.

Je sice možné, že Arabi, žijící po celý život v diktaturách, si nedokáží představit, že někdo může natočit a zveřejnit film bez souhlasu vlády dané země, ale i tak to, co se děje, nemá s reakcí na daný film nic společného. Kolik z oněch „uražených Arabů“  jej opravdu vidělo a kolik z nich umí anglicky natolik, aby mu i rozumělo? Ne, tady se nejedná o reakci na film,  je to výbuch nenávisti. Nenávisti ne proti Bacilovi, ne proti USA, ale proti nám všem. Proti celému Západu, jenž je jen shodou náhod křesťanský.  Je zbytečné si něco zastírat,  většina obyvatelstva arabských zemí nás nenávidí. Nás všechny, bez rozdílu. (more…)

Maďaři

                Určitě za to mohl můj knír. Ten jsem si nechal narůst někdy v roce 1983 na přání mé nastávající ženy – s kterou jsem ostatně ženat dodnes. Knír už nemám, oholil jsem si jej na přání mé ženy (téže) v roce 2006. Děti se poté mohly potrhat smíchy, protože mne nemohly poznat.

Dokud jsem ovšem knír měl, byl jsem všeobecně považován za Maďara. Vedl jsem si dokonce statistiku. Po třiceti pacientech, kteří se mne ptali odkud jsem a zemi mého původu tipovali, tipovalo 28 na Maďarsko, dva ve mně odhalili Čecha. Radost z těch dvou mi kalila skutečnost, že jeden byl přistěhovalec od Příbrami a druhý měl v Čechách početné příbuzenstvo, které tam jezdil navštěvovat. Ostatní chválili Uhry a jejich působení v někdejším císařství (na které si ještě někteří pamatovali). Nikdy by mne nenapadlo, že dva tak rozdílné jazyky jako maďarština a čeština mohou mít v cizí řeči téměř identický přízvuk, ale je tomu tak. Oběma chybí melodie, řeč se odehrává víceméně v jedné výšce tónu a je poměrně tvrdá. Takže jsem byl Maďar, ať už jsem chtěl nebo ne. (more…)