Month: June 2012

Česko-slovenská vzájemnost a má rodina


Karla Kryla se kdysi na Svobodné Evropě ptali, co mají Češi a Slováci vlastně společného. Odpověděl tehdy mezitím už legendární větou „No přece děti.“
Naše rodina je žijícím důkazem, že měl pravdu. Naše děti jsou namíchány česko-slovensky, i když se oba cítí být podle místa svého narození Slováky. Češtinu obě ovládají pouze pasivně, protože jim přece slovensky tatínek rozumí a tím pádem nebyla potřeba naučit se česky i aktivně slovem a písmem (odhlédnouc od katastrofální písemné slovenštiny mého syna, u něhož se rodná řeč mezitím propadla až na třetí místo za němčinu a angličtinu). Nicméně se na vídeňské universitě hrdě přihlásil na kurs češtiny, aby tam exceloval – neexceloval, protože kromě několika šílených Rakušáků, jež se rozhodli pochopit úskalí a takzvaná pravidla našeho komplikovaného jazyka, byli na kurzu samí Slováci a Poločeši. Naše národnostní rozdíly nám nečiní v rodině problémy s výjimkou, když hrají Češi se Slováky lední hokej. To planou emoce před televizorem i na dálku, pokud před tím televizorem nesedíme společně. Poprvé došlo k této konfrontaci na mistrovství světa v roce 2000 v Petrohradě, kdy se Češi a Slováci utkali ve finále. Syn se celý den těšil, jak mi to spočítá a když pak Češi vyhráli 5:3, ležel zoufale plačíci před televizí na koberci a křičel na mně: „A to je všetko tvoja vina!“ Ještě štěstí, že jsem byl při pro Slováky tragickém zápase v roce 2009, kdy prohráli 0:8, v Českých Budějovicích a tedy od mé rodiny v bezpečné vzdálenosti! Mezitím syn ovšem vyrostl, dospěl, emoce už opadly, společně jsme oslavili slovenský mistrovský titul v roce 2001, letos jsem mu musel gratulovat k vítězství 3:1 v semifinále, neodpustil jsem si ovšem poznámku, že k tomu, aby Slováci Čechy dokázali porazit, potřebovali českého trenéra. To víte, tak lehce se člověk národní hrdosti nevzdává! Pokud ale titul získají Češi či Slováci v souboji s někým jiným, slaví se v naší rodině naprosto stejně, jedno, kdo z našich národů vyhrál. (ono to není tak úplně špatné mít dvě želízka v ohni) Když se našim hokejistům podařilo vstřelit Kanaďanům gól na olympiádě v Naganu, probudili jsme se synem o půl sedmé ráno nepříčetným křikem „góóól“ nejen nic netušící Stolzalpe, ale i mou dceru a manželku, což Zdenka komentovala větou „mamka, oni sa zošaleli.“ Myslím, že překlad věty do češtiny není potřebný. Každopádně se ta poznámka týkala celé mužské poloviny naší rodiny bez ohledu na národnost. V roce 2005 jsme ale přihlíželi na Staroměstském náměstí svorně finále proti Kanadě a jásali nad třemi vstřelenými brankami. (Dcera jásala jen dvakrát, protože je malá, třetí branku, jež padla na spodní části velkoplošné obrazovky, neviděla).
Naše dcera je už rok provdána za Jirku z Prahy a syn chodí s Karolínou rovněž z Prahy, takže jejich potomkové budou mít už tři čtvrtiny české krve a když sedíme v plné sestavě u nedělního stolu, nejsem už v naší rodině bezmocnou národností menšinou. A je nám veselo, když narážíme na jazykové rozdíly, které oné mladé generaci už dělají nemalé problémy. Na rozdíl od nás totiž nevyrostli v dvojjazyčné společnosti, jež byla s oběma jazyky českým a slovenským denně konfrontována z televizní obrazovky i jinak. Když jsem zjistil, že syn se se svou českou přítelkyní baví německy, protože ona má se slovenštinou problémy, následoval intenzivní kurs slovenského jazyka, který Karolínu dohnal až k zákeřnostem slov jako „žubrienka“ (pulec) či „margaréta“ (kopretina).
Slovenština je krásný jazyk a hrozně rád s ním mluvím, když na Slovensku jsem. Prý mám český přízvuk, to MNĚ ale nevadí. Ten jazyk má totiž zcela jinou melodii než náš (pokud se o melodii v češtině vůbec dá mluvit – stejně jako Maďaři – neptejte se mne proč zrovna oni – mluvíme víceméně v jedné tónině), jiný temperament – zde podobný maďarskému, což se dá dobře pochopit, jen se o tom nesmí na Slovensku otevřeně hovořit. A taky částečně jinou slovní zásobu. Tu melodii člověk pochopí, když porovná náš prostý stůl se slovenským stuolom. U nás se prostě to „o“ posunulo nad „u“, stal se z něj kroužek a melodie byla pryč – aspoň tak to vysvětloval svého času Július Satinský. Ale jak vzpomíná Svatopluk Čech v „Příbězích pana Broučka“, chodili pražští radní v patnáctém století po Praze s „huolkami“ a pan Brouček měl tím pádem značné pochybnosti o jejich morální počestnosti. Takže ona melodie byla obětována perfekcionismu sdělení zprávy až později.
Slovanské jazyky se začaly dělit někdy během jedenáctého století, takže slova běžné denní spotřeby jako mléko, máslo, voda atd jsou samozřejmě totožné nebo téměř totožné. (Kupodivu i taková lopata! se řekne stejně česky, slovensky ale i polsky, dokonce rusky a kupodivu i maďarsky je to lápát – k tomu se ještě dostanu.) Později jsme ale žili odděleně a Slovenština se vyvíjela v prostředí uherského království a ovlivňovala se s maďarštinou víc, než tušímě. Maďaři převzali ze slovenštiny spoustu slov, jež neznali, když do Evropy dorazili (jako mačka (kočka), kabát, szoknya(vyslovuj sokňa=sukně), onu lopatu či hrábě (gereblye), ale stejně předali do slovenštiny i své výrazy (gazda – hospodář, čižma – holínka) slova jako klobása či guláš odevzdali ostatně celému světu. I slovo němý zřejmě před příchodem do Evropy neznali, protože se to maďarsky řekne néma a následně i slovanské slovo Němec (člověk, jež nerozumí, neumí mluvit), má maďarskou podobu Német.
Na slovenštině je hodně cítit, že byla v Uhersku až do konce osmáctého století oficiálním jazykem latina, spousta slov ve slovenštině má latinský základ – nejen názvy měsíců, ale i názvů z rostlinnného a zvířecího světa. (Sem samozřejmě nepatří ťava – původ tohoto slova je pro mne naprostou záhadou) Když se domlouvám s příslušníky mé rodiny na konkrétním datu, uvedu vždycky raději k českému názvu měsíce i slovenský ekvivalent – opomenutí takového překladu mělo už tolikrát fatální následky, že už na to raději nezapomínám. Ani po třiceti letech soužití si moje žena – nehovoříc o dětech – není jistá, zda je červen opravdu jún a červenec júl, nehovoříc už vůbec o říjnu či listopadu. Tyto dva měsíce komplikují navíc Poláci, kteří nazývají náš říjen listopad a dělají tak chaos perfektní – na severu očividně opadává listí ze stromů o něco dřív.
Co mi ovšem dávalo pořádně zabrat, byla medicínská terminologie. V biologii vůbec, ať už v názvech svířat či rostlin jsou Slováci samorosti a jejich názvy se s našimi kryjí jen vyjímečně. Podobně to ale vypadá i s orgány lidského těla a chorobami. Nezapomenu na kolegu Vlastu Hřebena, učícího se gynekologii ze slovenské učebnice, jak se s vykulenýma očima ptal: „Může mi prosím vás někdo vysvětlit, co je to „ostatný driekový stavec“? Pro ty zvědavé objasním, že se jedná o poslední bederní obratel. Musel jsem zápasit s názvy jako „kiahne“ (plané neštovice), osýpky (spalničky), ružienka (zarděnky), mumps (příušnice) atd.
Slovenština dokáže být ale zákeřná i tehdy, když se rozhodnete objednat si v restauraci jídlo. Když jsem jel poprvé do Vysokých Tater ( to mi bylo asi patnáct), objednal jsem si v restauraci „bravčovú pečienku“, v domění, že se jedná o vepřovou pečeni. Nejednalo. Dostal jsem játra z rýží a moc jsem se divil. Játra jsou totiž slovensky pečeň, jakož i ledviny jsou obličky. (Ale jen u člověka, u zvířat se jedná o úplně obyčejné ľadviny.) Někdy je zajímavé sledovat posun významu slov ze západu na východ. Jestliže tedy Češi z Čech mají zelí a kapustu, Moraváci mají zelí a kel, a Slováci pak kapustu a kel. Pozor, abyste jedli opravdu to, co chcete. Když se Lubova přítelkyně Karolína ptala na Slovensku na možnosti příloh a byly jí nabídnuty zemiaky na nejrůznější způsob, zeptala se nesměle, zda by neměli brambory. Neměli, jen zemiaky. Brambory jsou stejně zvláštní plodina, jež snad v každém údolí nese jiné jméno. Oficiálně jsou to sice na Slovensku zemiaky (a v Bratislavě „zemáky“, ale na Záhoří se jmenují stejně jako na Moravském Slovácku erteple (z německého Erdapfel, čili zemské jablko), na Spiši jsou to gruľe a na Zemplíně dokonce bandurky.
Samostatnou kapitolou jsou slova rakousko- uherská, jež probouzejí nostalgii zaniklého mocnářství. Jsou společná nám, Slovákům, Rakušákům i Maďarům a poznají se podle toho, že v Německu neexistují. Tak je to naše žemle (dobře, oficiálně je to houska, ale každý Čech doufám ví, co to žemle je). Na Slovensku je to „žemľa“ naprosto oficiálně, v Rakousku semmel a v Maďarsku zsemédl nebo zsemle. V Německu nemají tušení, o co by se mělo jednat, pro ně jsou to naprosto nudné “brötchen”. Jestliže je náš křen slovensky chren a rakousky kren, Němci hovoří o meerretich. (A Maďaři o „torma“ – to mi vysvětlete, kde se toulali, když císař pán to slovo zaváděl.) A což teprve povidla, rakousky powidl, německy pflaumenmarmelade? Údajně existuje 800 slov, jež se řeknou rozdílně v Rakousku a v Německu, řada z nich je téměř totožná se slovy českými.
Slovenština má ovšem i slovní zásobu, jež dokáže nadchnout i člověka nezúčastněného. A to přesto, že má v součtu méně slov než čeština a mnohem méně si se slovy hraje a má jen sporadicky dvojmyslná slova ( čeština má i slova trojsmyslná, takže, když je slyšíte, nemůžete si být jisti, co vám ten člověk vlastně opravdu chce říct). Ovšem slovenská „silná trojka“ vysoce emocionálních slov : „skuvíňať, bedákať a meravieť“ je na nepřekonání. Jakož i slovo „nebodaj“, jež používá má žena velmi často, nikdo mi ale nedokázal zatím prozradit jeho český ekvivalent. Nebodaj je prý česky nebodaj. No dobrá nechejme to tak, pokud by nějaký čtenář těchto řádků měl lepší nápad, budu vděčný, když mi jej sdělí.
Zřejmě na konci mého článku dlužím nějakou pointu. No dobrá, máte ji mít. Když šel můj zeť ke křtu (nechal se před svatbou pokřtít a já ho ještě dnes obdivuju, co všechno při přípravě na tento akt vydržel), nabízela se má žena, že mu půjde za kmotru. Tuto snahu okomentovala švagrová (slovensky švagryňa) Hanka slovy: „Ty si ale vybitá. Je oveľa lepšie byť krstná mama ako svokra, čo?“ No řekněte, nemá ta slovenština svou vlastní poezii?

Relikty bývalého režimu


Bylo nebylo – moje děti narozené v letech 1985 a 1988 tomu nechtějí věřit – žili všichni občané Československa a nejen oni v takzvaném reálném socialismu. Život to byl napínavý sháněním nedostatkového zboží a zápasem s nefungujícími službami a úplatky. Mezitím se mnohé změnilo, setkání s relikty tohoto režimu je téměř dojemné. Aspoň pro mne. Zatímco povahy vzdětlivé planou a mají chuť vraždit, mně to připadá veselé. Možná je to tím, že jsem s nimi konfrontován jen zřídka.
Psal se rok 2010 a já jsem doprovázel maminku k řezníkovi. Bylo půl páté odpoledne, řeznictví mělo otevřeno do pěti. Nic tedy nemělo stát v cestě, aby člověk nakoupil podle vlastní chuti. Až do okamžiku, kdy maminka chtěla, aby jí prodavačka nakrájela šunku.
„My už nekrájíme,“ pravila prodavačka. „Mám už umytý krájecí stroj.“
Naštěstí jsem zřejmě stál v zvukovém stínu a proto jsem nerozuměl, co řekla. Ale zřejmě i kdybych rozuměl, nevěřil bych, co jsem slyšel. Máti, mírně zkoprnělá požádala, zda by mohla dostat aspoň tlačenku.
„Říkala jsem vám přece,“ pravila prodavačka už poněkud zvýšeným hlasem. „Že nic nekrájíme. Máme už umytý stroj.“
„A nemohla byste – aspoň nožem?“ zeptala se matka.
„Normálně to nedělám,“ pokrčila prodavačka rameny. „Ale zkusit to můžu.“
Výsledek odpovídal její nezkušenosti v zacházení nožem. Pláty (psít o plátcích by bylo naprosto neadekvítní) měly přes centimetr tloušťky. Vlastně by ta osoba v řeznictví neměla vůbec pracovat, mohla by se přece zranit. V jejím zájmu jsem tedy informoval obratem mailem jejího zaměstnavatele, ten se ukázal „velmi znepokojen“. Doufám, že onu dámu v jejím vlastním zájmu ale i ve vlastním pošle umývat podlahu. V komunistických – pardon, socialistických časech člověk skutečně poslední čtvrthodinu před závěrečnou nesměl vkročit do prodejny, protože se umývala podlaha. Jak vidět, tato tradice ještě nebyla zcela zapomenuta.
V roce 2004 jsem navštívil s rodinou Hradec Králové. Protože jsem se ve městě nevyznal – a internet tehdy ještě nefungoval jako dnes, ptal jsem se na ubytovací možnosti ve městě jedné své dávné přítelkyně. Ta mi doporučila hotel Garni. Údajně na něj byly přebudovány bývalé studenstské koleje, je levný, podle jejích referencí dobrý a lehce nalezitelný (mé první GPS jsem si kupoval až o dva roky později.) To souhlasilo. Koleje jsme našli bez problémů. Na recepci ovšem seděla paní jako ze starých časů.
„Ne pane, já tady žádnou rezervaci na jméno Polách nemám,“ odtušila rezolutně.
„Ale já jsem ten pobyt telefonicky objednával,“ namítl jsem. Protože jsem tak činil z ostrova Santorin (samozřemě to byla moje chyba ) přišla ta rezervace na pěkné peníze. (EU omezila tarify za rooming až o několik let později.)
„No prostě nemám,“ trvala na svém.
„A nemáte dva volné pokoje?“ zeptal jsem se. Byl už večer, představa bloudění po Hradci a hledání ubytování mne nelákala.
„Ukažte mi občanku,“ pravila.
„Občanku nemám,“ odpověděl jsem.
„Jak to, že nemáte?“
„Protože jsem rakouský občan. My tam občanské průkazy nemáme. Ale mám s sebou cestovní pas.“
„Ukažte to sem,“ pravila nerudně. „S tím já nemám žádné zkušenosti. Jaké číslo mám do kolonky číslo občanského průkazu napsat?“
„Napište tam třeba číslo pasu.“
„Hm,“ řekla pochybovačně. Ale pak se náhle rozzářila. „Vy jste doktor Polách?“
„Ano,“ přisvědčil jsem nejistě. Netušil jsem, že by mne mohl někdo v Hradci znát.
„Tak to máte říct hned,“ jásala recepční. „Tak pro vás tu rezervaci mám. Pro doktora Polácha, rozumíte, tedy pod písmenem D. Proto jsem já to nemohla najít.“
Spolkl jsem poznámku, která se mi drala na jazyk a snažil jsem se vypadat šťastně.
„Tak to bychom měli,“ konstatovala spokojeně, když se jí do kolonky číslo občanského průkazu podařilo narvat číslo mého pasu a následně i pasu mé ženy a dětí. „Ale poslouchejte, kde parkujete?“
„Za kolejí,“ řekl jsem.
„No to tam nemůžeme nechat. Vy máte určitě nějaké bombové auto, ještě by vám ho někdo mohl ukrást.“
„No, mám Passata, ale ten už má naježděno přes sto tisíc kilometrů. Takové auta se nekradou. A kromě toho mám zajišťovací systém.“
„Nechat ho tam nemůžete,“ řekla rozhodně. „Zaparkujte tady přímo před vchodem a já vám na ně dám pozor.“
„Ale tam je značka zákaz stání,“ upozornil jsem ji.
„To nevadí,“ odpověděla. „Když jsem vám to dovolila, tak tam stát může.“
„Vy tu budete i v noci?“ chtěl jsem vědět.
„No to ne. Ale já kolegovi řeknu.“
Když jsme se pozdě večer vrátili z města, seděl na vrátnici už kolega.
„Prosím vás,“ chtěl jsem se ujistit. „Já stojím s mým autem tady před vchodem v zákazu stání. Ale vaše paní kolegyně říkala, že to nevadí.“
„Já tam nevidím, pane,“ odtušil vrátný bohorovně. „To je za rohem, tam já nevidím. Pokud se tomu autu něco stane nebo jej někdo ukrade, tak já za nic neručím.“
„Já nemám strach, že by ho někdo ukradl,“ vysvětloval jsem. „Ale aby mi policajti nedali pokutu nebo dokonce botu na pneumatiku.“
„Jak jsem říkal, já tam nevidím pane,“ trval na svém vrátný. „Když ho tam policajti uvidí a tu botu vám dají, já nemám žádnou možnost jim v tom zabránit.“
„Tak to já raději přeparkuju,“ povzdechl jsem si.
„No víte, oni ti policajti přijdou dovnitř. Já si s nimi povykládám, uvařím jim kávu.“
„Aha,“ zapálilo mi. „Tak tady máte stovku na tu kávu.“
„No vidíte, že mi rozumíte, pane,“ rozzářil se vrátný. „Vždyť jsme Češi ne? Musíme si vzájemně pomáhat.“
Můj syn už zřejmě není Čech, ani Slovák a vlastně ani Rakušák. Má už ten nežádoucí evropský původ a taky se tak cítí. Smál se tak, že jsme ho nemohli utišit.

Úskalí komunikace


Můj šéf ji považuje za nejdůležitější část naší práce a má určitě pravdu. Škoda, že nikdo nerozumí tomu, co chce sdělit on. Dávno jsme si na to zvykli a rozhovoru s ním přikládáme víceméně jen formální význam. Oddělení funguje přesto. Trpí na zřídkavou poruchu zvanou alexythymie, což znamená, že člověk vnímá sice slovní obsah zprávy, ne ale její emocionální část. Tím pádem není schopen pochopit, co mu někdo chce sdělit a není schopen ani předat své vlastní myšlenky dál. Ostatně v tom není sám. Stejnou poruchou trpěl císař František Josef I a stačilo to k tomu, aby dokázal zlikvidovat celou svou říši, obrovské Rakousko-Uhersko. Předávání a hlavně přijímání informací hraje totiž v naší společnosti klíčovou úlohu. Obsah informace určuje ovšem její příjemce, a je bohužel nezvratnou skutečností, že dnešní příjemci zpráv jsou na nepřetržitém vysílání a nepřepínají na příjem. A zkuste jim pak něco sdělit!
Jednou mi v nemocnici zazvonil telefon. „Tady je firma ATS“ ohlásil se někdo na druhém konci linky. Myslel jsem si, že se jedná opět o nějakou agenturu, vyzvídající veřejné mínění či hodlající udělat se mnou rozhovor o nějakém léku a přešel jsem do vyčkávací pozice.
„Hm,“ pravil jsem ostražitě.
„Vy jste nám hlásili poruchu vašeho počítače,“ řekl volající.
O něčem takovém jsem neměl tušení. Ne, že by se počítače v mé přítomnosti nekazily. O tom jsem se už zmínil. Ale kazí se tak často, že jsem se už dávno vzdal jakékoliv snahy sjednat nápravu.
„Nenahlásil,“ řekl jsem rozhodně, přesvědčen o tom, že mám pravdu.
„Jste Polách Lubomír?“ vyzvídal onen muž.
Odlehlo mi. „Nejsem,“ vysvětlil jsem mu. „Lubomír je můj syn a je dost možné, že poruchu na svém počítači nahlásil. Nachází se ale momentálně v Kodani, vrací se budoucí týden a pak se s ním můžete spojit a dohodnout se.“ Dal jsem onomu dobrému muži Lubovo rakouské i dánské telefonní číslo, jeho adresu v Vídni i v Grazu. Mlčel, říkal jen „hm“ z čehož jsem – pravděpodobně naprosto mylně – usoudil, že si mnou předávané údaje zapisuje.
Mého syna jsem ovšem zavolal a informoval, že k němu hodlá přijet nějaká firma, aby mu opravila počítač. Když se syn vrátil z Dánska, okamžitě onu firmu ATS kontaktoval. Řekl jim, že jim může počítač k opravě poskytnout buď ve Vídni nebo v Grazu. Že se přízpůsobí a buď zůstane ve Vídni o den déle, aby problém vyřešili tam anebo pojede do Grazu k rodičům, pokud by firmě vyhovoval lépe Graz.
Nato mu slečna na telefonu řekla, že Graz vyhovujej lépe, protože tam stejně mají zítra nějakou zakázku. Lubo jí pro jistotu ještě jednou dal grazskou adresu a své telefonní číslo, to pro případ, že by opravář náš zastrčený domek kuprostřed kukuřičného pole nemohl najít.
Právě jsem ultrazvukoval, když mi zazvonil můj služební telefon. „Tak jsme tady,“ pravil bodrý hlas.
„Kdo?“ nechápal jsem.
„No přece firma ATS. Přijeli jsme vám opravit ten laptop.“
„Ale já jsem přece vysvětlil, že je to laptop mého syna!“
„To nevadí. Máte ho tady?“
„Kde tady?“ začal jsem tušit nejhorší. „Kde jste?“
„No přece tady. Na parkovišti před nemocnicí.“
Pokusila se o mne mrtvice.
„Milý pane,“ řekl jsem aniž jsem upadl do bezvědomí. „Ten počítač se nachází u mého syna a můj syn se právě nachází sto padesát kilometrů odtud v Gössendorfu u Grazu. To vše jsem vysvětlil vaší centrále už před několika týdny a pokud vím, domluvil můj syn termín na opravu na dnešek v Grazu.“
„ O tom nic nevím,“ pravil onen muž podrážděně.
„To ale není můj problém.“ Dal jsem mu adresu a telefonní číslo syna a obratem jsem syna zavolal, aby se s oním opravářem, stojícím právě na parkovišti na kopci před nemocnicí Stolzalpe v horním Štýrsku, spojil.
Všechno dopadlo – jako obvykle – dobře. Opravář jel dalších 150 kilometrů do Grazu, tam opravil synovi počítač a nesmírně se vzrušil, protože v Grazu žádnou další zakázku neměl a když mu syn řekl, kde ve Vídni bydlí, konstatoval, že je to deset minut pěšky od jejich firmy. Takhle urazil zbytečně skoro 600 kilometrů v autě (250 kilometrů na Stolzalpe, pak 150 do Graz a nakonec víc než 180 zpět do Vídně). Může mi někdo vysvětlit, jak může taková firma a taková společnost vůbec fungovat?
Mimochodem jsme nikdy nepřišli na to, jak se firma ATS dostala k mému jménu a mému telefonu. Syn mne ujistil, že on jim mou adresu či telefon nikdy nedal. Jediné vysvětlení je, že jediné, co z jeho reklamace a objednávky zaregistrovali, bylo příjmení Polách. Protože správně předpokládali, že takových nebude v Rakousku mnoho, našli přes žluté stránky mé jméno a mé telefonní číslo. A jak ho jednou zjistili, už se ho nebyli ochotni vzdát. Za žádných okolností. Marně jsme je já i můj syn přesvědčovali, marně jsme jim dávali správné jméno, číslo a adresu. Nikdo nebude přece korigovat něco, co už jednou stojí napsáno v počítači. I kdyby měl kvůli tomu jezdit zbytečně 600 kilometrů!

Delirium


Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl.
Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl a pokoušel se jej udržet na podlaze, než sestřička natáhla ampulku Diazepamu. (To jsem ještě netušil, jak těžké bude u člověka, zmítajícího se v křečích, najít žílu a píchnout do ní uklidňující prostředek). Nicméně ten člověk měl takovou sílu, že jsme spolu přeskákali v jeho křečích celou místnost a já jsem měl od stolů a židlí na těle nemálo modřin, přičemž jsem byl samozřejmě celý od jeho krve – než se jej podařilo konečně uklidnit.
Po takovém zážitku začne být člověk obezřetný a všímá si mnohem pozorněji varovných signálů. Doslova alarm znamená, když pacient (muž) začne náhle převlékat povlečení na své posteli. Je to činnost pro muže natolik nelogická, že v tom okamžiku musí už stát lékař u něj a píchat do něj uklidňující prostředky, aby s tím přestal. Dobré slovo v takové chvíli už nepomáhá.
Nejnebezpečnější totiž je, když dobře trénovaný alkoholik náhle pít přestane. Zažil jsem jednoho mladého muže, který jednou při návratu z hospody domů zakopl a poranil si palec na noze. Poněvadž se palec zanítil, šel k lékaři a dostal od něj antibiotika penicilínového typu. Shodou okolností tedy jedno z mála antibiotik, které se s alkohlem poměrně dobře snáší. To náš dobrák ovšem nevěděl a jako ukázněný občan věděl, že člověk beroucí antibiotika by pít neměl. A tak přestal. Následné delirium jej přivedllo na jednotku intenzivní péče a čtyři týdny s ním musel dýchat stroj, protože jeho delirium vyústilo do zástavy dechu.
Ve Svitě žil manželský pár. Rodina manželky byla alkoholem poznamenaná už několik generací, její maminka se před nedávnem upila k smrti a staří kolegové si pamatovali ještě na to, jak vyprovázeli na poslední cestě i její babičku (sklon k alkoholu se v této rodině dědil kupodivu po ženské linii). Její manžel se snažil svou ženušku od démona alkoholu chránit. Nosil jí svačiny do práce, odvážel ji z práce domů, aby ji nenapadlo zajít do hospody, snažil se ji chránit před zlými kamarády a kamarádkami. Nic nepomohlo. Žena se opila už v práci, či doma, když on doma hodinku či dvě nebyl. Po několika letech to vzdal a začal pít s ní. A po několika dalších letech skončil na naší jednotce intenzivní péče v těžkém deliriu. Jeho žena ho chodila navštěvovat, vždy namalovaná a distingovaná, i když z ní táhl alkohol na míli. Ale jak už jsem řekl, u ní byla daná genetická výbava, jež se už po několik generací cvičila v odbourávání této jedovaté látky a proto vydržela očividně nepoměrně více, než její ubohý netrénovaný životní druh.
Ten ležel v posteli, skrčené nohy u brady ( po několika týdnech takové polohy se mu vytvořily kontraktury, které se už nikdy nepodařilo zcela rozvolnit.) Nenudil se, protože na stěně proti posteli sledoval dobrodružné i válečné filmy (které tam viděl jen on). Vzrušeně je komentoval, bál se, prosil nás, abychom je vypnuli, což se bohužel nedalo. Paní doktorka Schwarzová, zástupkyně primáře, denně kontrolovala jeho aktuální stav a snažila se zjistit jeho stav orientovanosti. Ten byl důvodem její těžkomyslnosti, protože milý se pacient na otázku, kde právě je, nacházel jednou na Kanárských ostrovech, pak zase v Londýně a sem tam zabloudil i do Las Vegas. Když jednou přiznal, že je v Košicích, zadoutnala v paní doktorce malá naděje, kterou on ale rozptýlil hned druhý den tvrzením, že je na jižním pólu. Plynuly dny a týdny, on se nacházel stále na své cestě okolo světa a paní doktorka byla stale trudnomyslnější.
A pak přišel zase jednou den, kdy přišla se svou obvyklou otázkou „Kde práve ste?“. „V Bratislave,“ odpověděl, jako když střelí a paní doktorka se zlomeně obrátila k odchodu. Sledoval ji účastným pohledem a když se za ní zavřely dveře, pronesl zamyšleně. „Možno by som už mal paní doktorke povedať, že som v Poprade, aby nebola stále taká smutná.“
Když to sestřičky doktorce Schwarzové prozradily, měla tolik duševních sil, aby se rozesmála. Náš milý delirant byl obratem propuštěn z intenzivky. Potkal jsem jej několik let později, dělal recepčního v jednom ze svitských hotelů. Chodil sice o holi, protože jeho kontraktury se nikdy nepodařilo zcela odstranit, byl ale střízlivý, oblečený do obleku s kravatou, nadšeně mne zdravil a dařilo se mu očividně dobře. Později jsem se dozvěděl, že se po návratu z nemonice rozvedl.