Month: May 2012

Kreščak

„Pusťte mne ke králi.“
„Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem.
„Veličenstvo,“ opravil jej příchozí.
„Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu.
„Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“
Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý!
„Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho hlase se nedal přeslechnout sarkasmus.
„Jsem zvolený římský král, mám nárok na tento titul,“ řekl příchozí pevným hlasem.
„Nejsi nic!“ odpověděl slepec. „To, že několik kurfiřtů poslechlo papeže a dalo ti svůj hlas, neznamená ještě vůbec nic. Dokud žije Ludvík Bavorský a dokud jej poslouchá tolik říšských hrabat a měst, můžeš si ten tvůj takzvaný titul třeba sežrat, význam nemá ale žádný. Já musel Prahu taky dobýt zbraněmi, než jsem si mohl na hlavu položit českou královskou korunu. A právě proto jsme tady, milý Karle, tady ve Francii. Sám nezmůžeš proti Bavorovi nic. Jen s francouzskou pomocí jej přinutíš pokleknout. My pomůžeme milému švagrovi Filipovi, jenž chce dokázat, že je po právu francouzským králem, porazit a vyhnat jeho anglického konkurenta Eduarda a za to pomůže pak on nám udělat pořádek s Bavorem. Do té doby nedělej ramena, zejména ne, když chceš mluvit se mnou. Skutečný král jsem já.“
Oba chvíli mlčeli. Karel přešel mlčky ke stolu a posadil se, aniž čekal na otcovo povolení. Jan Lucemburský se ani nepohnul. Neměl schopnost lidí, slepých od narození, dívat se sluchem. Slyšel sice dobře, chybějící zrak ale nahradit nedokázal.
„Mrzí tě to?“ zeptal se Karel. „Mrzí tě, že koruna, která kdysi patřila tvému otci, je teď moje? Aniž někdy spočinula na tvé hlavě?“
„Na tvé taky ještě nespočinula, můj milý,“ odpověděl Jan. „Napřed bys musel dobýt Cáchy, zmocnit se Kolína a Trevíru. K tvé korunovaci římským králem vede ještě dlouhá cesta. Ale s francouzskou pomocí ji ujdeme.“
„Co tak počítat s pomocí boží?“
Jan se ušklíbl. „Bůh je příliš nevyzpytatelný, než abychom jej mohli v našich kalkulacích zohlednit. A nemaluj si, že když jsi kamarád s jeho náměstkem na zemi, vymodlíš si tím u něj protekci. Ludvík je sice v církevní klatbě a měl by být Bohem zatracen, ale podle toho, jak se mu už celá desetiletí nazdory vší papežské nenávisti dobře daří, mám pocit, že jsou Stvořiteli mocenské boje v římské říši úplně ukradené. Raději bych se přece jen spolehl na vlastní kopí a na Francouze.“
„Právě proto jsem tady,“ řekl Karel. „Abych mohl s francouzskou pomocí počítat, musíme nad Angličany zvítězit. A mám vážné pochybnosti, zda se to podaří.“
Jan se posměšně zasmál. „Tak ty máš pochybnosti! Nemáš o vedení války ani ponětí, proto máš pochybnosti. Ten směšný Angličan má všehovšudy devět tisíc mužů, z toho jen půldruha tisíce rytířů. Na naší straně bojuje dvacet pět tisíc ozbrojenců, čtrnáct tisíc obrněných jezdců, můj milý. Jeden jezdec se v poli vyrovná deseti pěšákům. Až Angličana doženeme, uděláme z něj sekanou. Levou rukou.“
„Až ho doženeme,“ zopakoval automaticky Karel. „To je právě to, co mne znepokojuje. Ženeme se za ním celé dny jako blázni. Bez toho, abychom něco věděli o jeho úmyslech, o jeho…“
„Jaké asi tak může mít úmysly? Jen utéct. V Normandii mu nepatří ani jedno opevněné město, kam by se před námi mohl skrýt. A k moři to má daleko. Víš přece, že jsme dnes chytili několik vojáků z jeho armády. Už nemohou! Jsou vyčerpaní, nestačí se už přesouvat tempem, jež si jejich král předsevzal. Pěšáci jsou pomalejší než jezdci, to je jednou nezvratná skutečnost a s tou nenadělá nic ani Eduard anglický toho jména třetí. Buď se rozhodne pěchotu obětovat a uprchne jen se svými rytíři, nebo ji neopustí a zahyne spolu s ní.“
„Asi je to ta vaše jistota, jež mne znepokojuje,“ řekl Karel. „Filip mluví stejně jako ty. Jakoby vás nepřítel ani nezajímal. Nebylo by lepší jej obklíčit, zahradit mu ústupovou cestu? Nemá se jak zásobovat, je v cizí zemi. Pokud mu odřízneme přísun potravin, bude se muset vzdát. Vyhrajeme, aniž by musel zahynout jediný z našich mužů.“
Jak si jej opovržlivě změřil slepým pohledem. „Tak bojují sedláci a ne rytíři. To je česká taktika – útočit ze zálohy, obkličovat nepřítele a vyhladovět jej. Poskytl jsem ti nejlepší francouzské vzdělání – a přece jsem z tebe nedokázal vypudit tvou českou krev.“
„Co je na tom špatného?“
„Je to nečestné! Takový boj může přinést vítězství, nikdy ale slávu. Zkus to navrhnout Filipovi…“
„Už jsem to zkusil. Neodpověděl. Mne neposlechne. Kdybys mu to ale navrhl ty, bylo by to něco jiného. Váží si tě i tvých bojových zkušeností, Ne nadarmo velíš třetině jeho armády.“
Jan se samolibě rozvalil v křesle. Hmátl opatrně na stůl a když nahmatal pohár, sevřel jej v ruce a upil mocně vína. „Ano, ne nadarmo. Mám víc zkušeností než kdokoliv jiný v tomto vojsku. Proto jsem velitelem druhého sledu – hned za králem Filipem. Ten první mi samozřejmě přenechat nemohl.“ Jan se ironicky zasmál.
„Promluv s ním. Na tebe dá.“
„Můj milý synu,“ Jan se naklonil ke Karlovi v jakémsi důvěrném gestu. „Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat. Francouzští baroni jsou žhaví na pomstu za pohanu, jíž se jim anglickou invazí dostalo. Nevím, zda je ti známo, že jim trvalo sto let, než Angličany z francouzského území vytlačili. Ostrované se tu roztahovali od časů krále Jindřicha Plantageneta. A teď jsou tu najednou znova. Není Francouze – přinejmenším takového neznám – jenž by nehořel touhou rozbíjet anglické hlavy. Chceš jim tuto radost odepřít? Pak jednej ale sám, beze mne. Ty jsi ostatně Filipův švagr, ne já.“
„Filip je o třiadvacet let starší než já. Skutečnost, že je bratrem mé ženy, nehraje žádnou roli. Ty jsi jeho vrstevník, máš na něj tedy určitě větší vliv.“
„Možná,“ připustil Jan. „Teď ovšem nenastala vhodná chvíle, abych jej uplatnil. Nepřítele je třeba uštvat jako škodnou. A pak dorazit. Co je na tom tak složitého?“
„Možná anglické luky,“ řekl Karel. „Není lepších střelců než jsou Angličané. Cvičí se ve střelbě ze svých dlouhých luků už od dětství. A jejich šíp prorazí i brnění.“
„Ne, když budeme dost rychlí. Vypálí jednu nebo dvě salvy a pak utečou. Nemají jinou možnost, vždy to tak bylo a tak to i zůstane. Proti jejich šípům máme štíty a střelce z kuší z Janova. Janované nejsou ve střelbě horší než Angličané, při svých taženích v Itálii jsem s tím udělal nejednu bolestnou zkušenost. Kuše dostřelí stejně daleko jako anglický luk a je přesnější.“
„Jenže ne tak rychlá.“
„Rychlí budeme my. Jak daleko dostřelí anglický luk? Čtyři sta kroků? Ty překonáme za několik okamžiků. A pak je rozšlapeme.“
„Bitva je vždy nejistá záležitost. Války se dají vést a vyhrávat i bez nich. Naučil jsem se to v Itálii.“
„Kde jsi bojoval jako condotiere, jako nájemný loupežník. Takový boj nemá s rytířstvím nic společného. Tady v Normandii ale bojují králové. Tři králové na jednom bojišti, můj milý.“
„Čtyři,“ opravil jej Karel.
„Můj bože, jak jsi ty ješitný! Jsi jako tvoje matka! Hrdá, pyšná, nezkrotná. A jak dopadla? Nepoučil ses z jejího osudu?“
„Ten osud jsi jí připravil ty. A já jsem trpěl s ní.“
„Jak trpěl? Dostalo se ti nejlepšího vzdělání u královské francouzské rodiny. Pod ochrannou rukou mé sestry Marie. Dauphin Jan byl tvým nejlepším přítelem, jedli jste spolu u jednoho stolu. Na to si chceš stěžovat?“
„Nechci si stěžovat. Ale na kobku na hradě Žebráku, odkud jsem sotva viděl denní světlo, zapomenout nemůžu. I když jsem byl tehdy jen malé dítě. Ještě dnes se někdy budím ve spaní a zdá se mi, že jsem tam zavřený. Nejsou to příjemné sny, to mi věř.“
Jan mávl rukou. „To bylo jen pro tvé dobro. Kdybych tě tam tak dobře neschoval, byli by tě čeští pánové unesli, provolali králem proti mně a pokud bych tě pak nezabil já, udělali by to oni. Češi vraždí své krále, o tom jsi, myslím, už slyšel.“
„Není jisté, zda strýce Václava zabili čeští pánové. Mohl to být stejně tak dobře Lokýtek.“
„Lokýtek byl opravdový král. Malý postavou, ale velký duchem. A nezlomný vůlí. Znal jsem ho, měl jsem možnost se s ním setkat a jednat. Ten za tou vraždou nestál. Radím ti dobře, až tu nebudu a ty se budeš naparovat na českém trůně, dávej si pozor a dýku nepouštěj z ruky. Doporučoval bych nosit drátěnou košili i do postele. Tak zvýšíš své šance na to, že přežiješ a přece jen dokážeš zplodit syna. Abys dokázal zachovat na českém trůně lucemburskou dynastii.“
„Blanka může porodit ještě spoustu synů,“ namítl Karel dotčeně.
„Zatím se zmohla jen na dvě holky. Nebo spíš ty. Prý záleží na chlapovi, jaké dítě zplodí. Já plodil syny.“
„Otče, víš, že tě obdivuji. Mám sice k tvému způsobu vládnutí výhrady, ale nikdy jsem nezpochybňoval, že jsi velký bojovník a pravý chlap. Právě proto tě chci ještě o něco poprosit. Až Angličany doženeme a Filip se svými Francouzi se na ně vrhne, drž se zpátky.“
„Prosím?“
„Nevidíš,“ řekl Karel pomalu. „Poženeš-li se do útoku v čele svých vojáků, nebude pro Angličany snadnějšího cíle, než slepý velitel. A padneš-li…“
„Budu mrtvý. To je osud nás všech, nikdo se mu nakonec nevyhne. To, co mi radíš, je podlé! Jak bych se mohl já vyhnout bitvě? Král Jan český, jenž bojoval na všech bojištích Evropy. A nikdy z bitvy neutekl, nikdy se bitvě nevyhnul. To s tím mám začínat teď, na stará kolena?“
„Nejsi starý,“ opravil jej Karel. „Jsi mladší než Filip. Ale jsi slepý.“
„O to bude má sláva větší,“ zasmál se samolibě Jan. „Jak jsi řekl, Filip rozumí válčení jako koza petrželi. Já to budu, já s mým druhým sledem, kdo rozhodne bitvu. Kdo rozbije anglické linie a zažene ty vetřelce na útěk. Bude to moje vítězství, koruna mého celoživotního snažení. Budu slavný až za hrob. To ti vadí, co?“
„Tvá sláva mi nevadí. Jsi slavný v celé Evropě, doma v Čechách ale ne. A hrdinství v boji s Angličany tví čeští poddaní nijak zvlášť neocení. Protože oni platí tvé vojáky a platí je už po celá desetiletí.“
„A ještě dlouho platit budou,“ zašklebil se Jan. „Protože až se vypořádáme s Eduardem, čeká na nás Ludvík Bavor. Myslíš, že pustí do kalhot, až se objevíme před Mnichovem? To ho neznáš! Čeká nás dlouhý boj. Jeho první bitvu svedeme ale tady, v Normandii. Možná už zítra.“
„A jestli prohrajeme?“
Janovi se zkřivil obličej zlostí. „Tak potom si s ním bojuj sám. Pak ti nic jiného než ta tvá lstivá sedlácká taktika nezbude. Já už ti pak nepomůžu. Pro mne platí jen vítězství nebo smrt. Pokud bychom měli prohrát, pak už se mnou nepočítej. Já z bojiště utíkat nebudu. Nevidím totiž dobře na cestu.“
„Otče, nežertuj.“
„Nikdy jsem nemluvil vážněji. Lucemburkové umírají na bitevním poli. Můj dědeček a jeho dva bratři padli v bitvě u Worringenu. Otec zemřel na válečném tažení v Itálii, jeho bratra, mého strýce Walrama, zabili při obléhání Brescie.“
„Zapomněl jsi na strýce Balduina. Ten žije a nedaří se mu špatně.“
„Kněze nepočítám. Ti mají na svou dušnost, otoky a rakovinné bujení před smrtí nárok. Strýc Balduin ti byl jako mohučský arcibiskup prospěšný. A ještě bude. Ale ti z našeho rodu, kdo se o boží službu nezajímali, žili a hynuli na bitevním poli. Je to tradice, synu. Jak o tobě přemýšlím, budeš možná první Lucemburk, který zemře v posteli. Protože ty jsi víc lstivý Přemyslovec než lucemburský rytíř.“
„Ty žiješ taky.“
„Zítra už možná ne. Třeba budu mít možnost už zítra dostát rodinné tradici.“
„Chceš zemřít?“
Jan zvedl ruku s roztaženými prsty a zvedl ji před slepé oči. „Kde je rozdíl?“ zeptal se. „Svět stejně už nevidím. Nevidím ani krásu žen, můžu ji tak nanejvýš nahmatat. Proč tedy nevyměnit temnotu pozemskou za temnotu hrobu? Ale ne, nechci zemřít. Chci zvítězit a slyšet volání slávy. Pro to žiji. Pokud by se mi to ale nepodařilo a nějaký ten anglický šíp mne přece jen trefil, buď tak laskav a uroň nad mou mrtvolou pár slz. Sluší se to, poddaní takový smutek rádi vidí. Zvýšíš tak svou popularitu.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Že ne? Já na rozdíl od tebe žil! Já plodil syny! A co dělají oni?“
„Už se opakuješ. Blanka může rodit další děti. Kdykoliv může přijít syn. Máme se totiž rádi.“
„Rádi?“ Jan se rozesmál. „Tak rádi! Tak to tedy gratuluji. Netušil jsem, že jsi nějakých emocí vůbec schopen. A láska, to jsou přece taky emoce. Nemám pravdu? Ty jsi studený vypočítavý čumák a vždy jsi takový byl. Blanka může být ráda, že má vůbec nějakého muže. Karel z Valois, její otec, byl plodný. Vlastně to bylo to jediné, co uměl. Ale deset dcer znamená pořádný problém, jak je dostat pod čepec. Tvá žena může být šťastná, že nehnije někde zaživa v klášteře. Tak ať rodí! Syny! Lucemburky!“
„Máš dva syny,“ připomněl Karel.
„Tři,“ opravil jej Jan. „Tvého bratra mi ale nepřipomínej. Slaboch! Impotent! Kdyby byl chlap, měli bychom Tyrolsko a Ludvíka Bavora bychom drželi v kleštích.“
„Viděl jsi jeho ženu?“
Jan se rozchechtal. „Neviděl. Já totiž nevidím vůbec nic, můj milý. Ale Tyrolsko stálo za to, aby se mu aspoň jednou postavil! I kdyby byla jeho žena sebeošklivější. Já to dokázal taky.“
Karlovi ztuhly rysy. „Neurážej matku.“
„Co ty už víš o tvé matce?“
„V Čechách ji milují.“
„Milují ji jen proto, aby mohli nenávidět mne. Nenávist si vždycky musíš nějak zdůvodnit. Už zapomněli , že zpustošila celou zemi, jen aby zničina svou macechu Alžbětu Rejčku? Stejně se jí to nepodařilo.“
„Tu válku proti vlastním lidem jsi vedl ty.“
„Protože jsem jí tehdy ještě věřil. Té černé přemyslovské princezně! Hnala mne do záhuby, se mnou i celou zemi a já to nevěděl. Musel jsem ji zavřít na jejím Mělníce a nechat ji tam umřít, aby konečně dala pokoj. A musel jsem jí tě vzít, aby tě nevychovala k svému obrazu. To by tedy byl obraz!“
Jan se zasmál. Karel přejel dlaní po svém jizvou znetvořeném obličeji a pak jeho ruka podvědomě zajela k pasu, kde nosíval meč. Dnes jej tam neměl. Jan jakoby si jeho pohybu všiml, či jej vytušil. Upřel na něj své slepé oči a zeptal se: „Chceš mne umlčet? Jak to chceš provést? Meč se na audienci ke králi nenosí. Musel bys mne uškrtit a to nebude lehké synu. Jsem sice slepý, slabý ale zdaleka ne. Svalů mám dost, abych se ti ubránil. A ty nemáš rád zápasy s nejistým koncem, nemám pravdu? Dokud žiji, budeš si muset pravdu o své matce vyslechnout. Udělala mi ze života peklo, milý synu. Peklo!“
„Peklo sis udělal ze života ty sám!“
Jak se rozvalil v křesle. „Od té doby, co jsem opustil ji a s ní i Čechy, mi to tak nepřipadá. Francie i Itálie se spíše podobaly ráji. Mají všechno, co panovník potřebuje. Krásné ženy, dobré víno, nádhernou hudbu a dost bojišť, na nichž se člověk může proslavit. Tvoje chyba, že raději hledíš do knih, než abys seděl v sedle.“
„To není pravda.“
„Tak, tak,“ přikývl Jan. „Slyšel jsem, že se zúčastňuješ turnajů. Na zapřenou. To je dobře. Aspoň neděláš rodu ostudu, když prohraješ.“
„Většinou vyhrávám,“ zabručel Karel podrážděně.
„Válka ale není turnaj. Až se vrhneme na Angličany, drž se za mnou. Jestli pojedeš do bitvy jako římský král nebo na zapřenou jako obyčejný rytíř, to už ponechám na tobě. Sláva bude stejně patřit Filipovi. A taky mně. Na tebe toho moc nezbude.“
„Jak jste si tím vítězstvím jistí!“
„Proč bychom neměli být?“
„Nad Francií se vznáší prokletí Jakuba z Molnay,“ řekl Karel tiše.
„Myslíš toho velmistra templářů?“
Karel přikývl.
„Na to věříš snad jen ty!“
„Proklel krále Filipa čtvrtého a jeho rodinu do třetího pokolení. A Kapetovci skutečně vymřeli. Bylo to teta Marie, tvá sestra, jenž účinky té kletby poznala na vlastním těle. Když spadla z vozu a potratila dědice francouzského trůnu. Protože ten se narodit nesměl!“
„Teď ovšem na francouzském trůně sedí Filip šestý a ten není Kapet. Pokud to vidíš tak, pak by měl mít právě anglický Eduard plné kalhoty. On je přece vnuk prokletého krále. Prokletí se vztahuje na něj, ne ale na rod Valois. Ti neměli s vyvražděním Templářů nic společného.“
„Eduard je chladnokrevná bestie. Nechal zavřít svou vlastní matku do vězení a popravit jejího milence.“
„Pomstil tím svého otce. To ctihodní muži dělají. Tyhle vědomosti ti tví velemoudří učitelé nepředali?“
„Lidem, jako je on, se kletby vyhýbají. Nepůsobí na ně.“
„Eduard je člověk plný života. Plodí děti se svou manželkou, má kolem sebe plno milenek, vozí je s sebou dokonce i na válečná tažení. Možná některou z nich dostaneme zítra nebo pozítří do své moci. Nechám si ji pak přivést do mého stanu. Může to být zajímavé. Potřebuji už silná dráždidla, abych byl opravdu uspokojen. Milenka anglického krále, to zní lákavě.“
„Jsi přece ženatý! Miluješ vůbec svou ženu?“
Jak potřásl hlavou. „Miluješ? Co je to za otázku? Darovala mi syna.“
„Naše matka ti jich porodila hned několik.“
„Jenže má současná žena Beatrix se nestará o politiku. A ani o mé společnice. Má totiž dobré vychování a ví, co se na královnu sluší. Nemusím ji milovat, abych byl rád, že ji mám.“
„A ty vyčítáš mně nedostatek citů?“
„Nedostatek vášně! Nadšení! Rytířství! Vede tě jen tvůj rozum, chladný, lstivý a vypočítavý český rozum.“
„Tebe tvé vášně zavedly do zkázy.“
„Do jaké zkázy? Daří se mi tak dobře, jak se mi už dávno nedařilo. Vedu polovinu francouzské armády do vítězného boje a – a to se mi líbí nejvíce, po dlouhé době nejsem já závislý na libovůli mého syna, ale on je závislý na mně. Co si můžu přát víc?“
„Aby tě ten syn měl rád?“
„Nedosažitelné cíle si nekladu. Ty v politice svazují. Já mám teď v ruce trumfy, já rozdávám karty. Musíš se s tím smířit, chlapče. A ty se s tím smíříš. Budeš se ve svém nitru trápit, budeš se tomu bránit, ale nakonec zjistíš, že beze mne nic nepořídíš. A podřídíš se. Konečně! A teď vypadni. Je třeba jít spát.“
Karel se nejistě zvedl. Pohlédl k východu ze stanu, s odchodem ale váhal.
„Máš ještě něco?“
„Otče, neměli bychom se tak rozejít. Zítra třeba dojde k bitvě již nemusíme oba přežít. Ať už ty nebo já, někdo z nás může na bitevním poli zůstat. Možná bychom se neměli rozejít rozladěni. Jedno objetí by možná stačilo.“
Jan se díval chvíli před sebe do prázdna. Pak se namáhavě zvedl, přidržoval se přitom okraje stolu. Otočil se ke Karlovi a nakonec přece jen rozevřel náruč. „Tak pojď. Jsi můj syn a následník, nechci, abys na mne vzpomínal ve zlém.“
Chvíli si leželi v náručí, Jan ale Karlovo sevření neopětoval.
„Tak, stačilo,“ řekl a syna odstrčil.
„Promluvíš s Filipem?“
„Ne.“
„Zítra pokračujeme ve stíhání Angličanů. Ve směru na Abeville a Kreščak.“
„Někde po cestě je už doženeme. A zničíme. Drž se za mnou a dobře se dívej, jak se vyhrává bitva. Bude se ti to ještě mnohokrát hodit.“
Karel vyšel ze stanu.
„Dobrou noc, Veličenstvo,“ pozdravila jej stráž. Roztržitě se na ni podíval. „Cože, ach tak, ano, dobrou noc.“ Pak se vydal táborem ke svému stanu, nad nímž vlála vlajka s dvouhlavým říšským orlem.
Co když zítra opravdu prohrajeme? pomyslel si. Jakkoliv to zní nelogicky, ta předtucha katastrofy byla příliš silná, než aby se dala zahnat. Co když už zítra nebudu mít žádné spojence v boji proti římskému králi Ludvíkovi? Ani švagra Filipa ani otce. Jen Boha a papeže v Avignognu. Ale ani jeden z nich mi nedodá jediného vojáka. Dokážu se pak prosadit? Dokážu udržet svou korunu a uchránit přinejmenším můj život? Ludvík se za dlouhá léta politických zápasů naučil nešetřit své protivníky. Nebude váhat, pokud mne dostane do rukou. Karel pokrčil rameny a přejel si rukou po tváři. Pod prsty ucítil jizvu na nose. Ušklíbl se. Dokážu to. Vždycky jsem to dokázal. Bez tebe otče, i bez našeho milého švagra. Myslíš si, že jsi nade mnou získal definitivní moc tím, že jsem byl zvolen králem, jehož nikdo neposlouchá a jež je odkázán na cizí pomoc? Věř tomu, že mne poslouchat budou. Všichni. I ty.
Možná na nás opravdu někde tam u Abeville nebo u Kreščaku číhá lstivý anglický Eduard. Ale i kdybychom zítra prohráli, neznamená to, že jsem prohrál já. Vždycky jsem byl sám. Jako moravský markrabí v českém království, jako condotiere v Itálii. Dokážu to i v Německu. Jedno, zda mi někdo bude pomáhat nebo ne. Já svou příležitost, již mi osud nabídl, nepustím.
Vešel do svého stanu ozdobeného černým římským orlem a uložil se na lůžko. Je třeba spát. Vyspaní mají větší šanci v bitvě přežít. Ať už jako vítězové nebo jako poražení na útěku. Spánek dává sílu. Zavřel oči a v jediném okamžiku se ponořil do hlubin spánku. Neměl žádné sny.

Poznámka autora: V České literatuře se stále znovu objevuje motiv, že útok Jana Lucemburského na anglické linie v bitvě u Kreščaku se uskutečnil v době, když už byla bitva ztracena a interpretuje se jako způsob sebevraždy frustrovaného krále. Nikde ve světové literatuře jsem takovou interpretaci nenašel. Jan velel druhému sledu francouzského vojska, jenž zaútočil v době, kdy byli zničeni janovští střelci z kuší (francouzskou jízdou, jež je rozdupala) a odražen útok prvního sledu krále Filipa. Jan naopak zatlačil anglického prince Eduarda (takzvaného černého prince), syna stejnojmenného krále, do stísněné pozice a hrozil prorazit jeho linie, takže tento úpěnlivě prosil otce o pomoc v obavách, že útok českého krále by mohl bitvu rozhodnout v anglický neprospěch. Byl to jediný okamžik celé bitvy, kdy měla francouzská armáda reálnou šanci na vítězství. Právě Janova smrt znamenala definitivní zvrat v bitvě, jež vyústila ve francouzskou katastrofální porážku.

Prostě ji miluji

Prostě ji miluji. Zatím jsem o ní ještě nikdy nepsal, protože by to mohlo u mé ženy vzbudit nával žárlivosti, manželky přece jen nemají zrovna rády, když jejich muži milují někoho jiného, než je.
Ale je krásná. Stálo to hodně úsilí, než se z ní stala krasavice, jakou je teď, ale vyplatilo se to. Nebylo to samozřejmě levné, ale krása není nic co člověk pořídí za pakatel. Přesto člověk takové investice podstoupí.
Zejména v podvečer, když za ní zapadá sluníčko a ozařuje ji zezadu svými načervenalými paprsky, pak teprve vyzní její rudá krása v zeleném oděvu naplno a naplňuje mne opravdu štěstím a obdivem. Určitě jste si toho už všimli, že rudovlásky v zeleném vypadají prostě sexy.
Ach tak, abycho neodbočoval, samozřejmě hovořím o mé zahrádce. Letos jsem se konečně dočkal, aby vypadala podle mých představ a teď si to užívám.
Nebylo tomu vždycky tak. Původně to byla velká plocha a na ní ještě větší hromada hlíny a kamení z výkopu sklepa. Stavební firma nám slíbila odstranění výkopu bezplatně, aby mne pak stavbyvedoucí zavolal do Vídně v tu nejnevhodnější chvíli – po čtvrthodinovém bloudění ve spleti jednosměrek a objížděk díky staveništím jsem konečně našel vjezd do hotelové garáže a zjistil že je tak těsný, že se do něj mé auto vejde jen se sklopenými zrcátky a navíc je spád vjezdové rampy dobře dvacetiprocentní. Právě tehdy mi zazvonil mobil a můj milý stavbyvedoucí si zase jednou zahrával se životem, když mi sdělil, že právě našel super firmu, jež je ochotna odvézt hlínu z našeho pozemku za nějakou pro mne naprosto nestoudnou cenu (přesné číslo si už raději nepamatuji, ale bylo to řádově několik tisíc euro). Poslal jsem ho někam – nepřekvapilo ho to, byl na to zvyklý. Hlínu nakonec částečně rozhrnuli po pozemku a částečně odvezli. Na té, co rozhrnuli a byl to poctivý jíl – se dařilo pouze pleveli.
Dali jsme tedy přivézt opravdovou hlínu a poté zaseli trávu. Vyrostly pampelišky, mech a plevel. Vyhlásil jsem jim všem boj. Zahájil jsem jej jedem proti pleveli – bohužel se ani pampelišky ani větší část nežádoucích rostlin necítily být plevelem a postřik prostě ingorovaly. Rozhodl jsem se nevzdát a jít na to ručně. Prvním nepřítelem byla žlutá jetel. Znáte ji? Taková nízkorostoucí potvora, takže ji kosačka nevezme, s malými žlutými květy. Roste do šířky a ničí veškerý jiný porost pod sebou. První útok byl globální, podařilo se mi její porost zredukovat, následoval rok trvající boj s dalšími a dalšími teroristickými buňkami, než se mi podařilo onu jetel přesvědčit, že je na mé zahrádce opravdu nevítaná a vyklidila bojiště. Ne zcela, letos jsem při kosení odhalil zase jednu novou, dobře maskovanou teroristickou skupinu, ale podařilo se mi ji zničit. Beru to jako varování, nepřítel se očividně nehodlá tak úplně vzdát.
A pak přišly pampelišky. Tedy nepřišly, přiletěly. Podezřívavým pohledem jsem kontroloval pozemek souseda, kde na straně obrácené k našemu domu roste jen mech a pampelišky (opravdu nevím, proč má tohle žluté kvítí v němčině tak nelogické jméno – Löwenzahn, čili lví zub). Od jednoho krásného dne, kdy jsem zazvonil u sousedových dveří a poprosil jeho ženu o povolení pokosit ten rozbujnělý lví chrup na jeho pozemku, už pravidelně kosí ještě než se jejich žluté koruny změní v bílé chmýří. Je to velmi dobrý soused, s nímž nažíváme v míru a harmonii. Koho mohlo napadnout, že nebezpečí může přijít odjinud, od pozemku vzdáleného dvě řady domů? Tam si přímo na hlavní ulici někdo drží pozemek, aby si tam jednou mohly postavit dům jeho děti. A nekosí! A tak jsem jednou seděl na terase mého domku a sledoval, jak se můj trávník zotavuje (je to velmi uklidňující činnost – tedy ne to zotavování, ale ono sledování), když náhle zafoukal vítr a nad střechou sousedova domu vlevo se objevil mrak něčeho, co jsem napřed nedokázal identifikovat. Až když se tento mrak snesl na můj trávník, zjistil jsem, že jsou to semena pampelišek z onoho pozemku za cestou. Infarkt nebyl daleko, ale ještě neudeřil. Vyhlásil jsem tomu pleveli válku a vytrhával každou jednotlivou rostlinku, jen co zažlutila. Po dvou letech úporného boje se zdá, že jsem zvítězil – můj trávník už nežlutí, lev ztratil své zuby a nežere mé nervy.
Vydechnout ale nebyl čas – objevil se popenec. Já nevím, jaký máte vztah k této rostlině. Můj by měl být pozitivní, protože se jedná o rostlinu léčivou. Není!Rozlézá se po nesmírných plochách a drží se tak nízko při zemi, že jej kosačka nezasáhne – na rozdíl od obvyklého bílého jetele, jehož jsem pravidelným týdenním kosením zatlačil do naprosté defenzívy. Navíc se necítí být plevelem a tak na něj cílené hnojení nezabírá, naopak, cítí se být zřejmě trávou, protože mu hnojivo s protiplevelní příměsí očividně prospívá. Tenhle boj jsem ještě nevyhrál, ale pokud by se ten hloupý popenec zeptal svých předchůdců, logicky by musel při svém rozhodování o další existenci na mém pozemku volit ústup před zničením.
V čase, kdy jsem sváděl svůj úporný boj s pampeliškami, přijel na návštěvu můj přítel Václav Babka z Brna. Strávili jsme spolu s mým kolegou se studií Alešem Markem a jejich manželkami nezapomenutelné krásné večery na terase plné smíchu a dobré zábavy, až Václav ohodnotil mou zahrádku: „To není zahrada, to je plocha s náhodně rozmístěnými stromy.“ Smích se mi zarazil v hrdle.
Je třeba zřejmě podotknout, že Václav je vystudovaný a velmi dobrý zahradní architekt. Jeho posudek mne sice zranil, jenže jsem pochopil, že promluvil odborník a že má zřejmě pravdu. Mé stromy na zahrádce byly skutečně vysazeny na principu náhody, protože je přivezli polští dělníci a zasadili je v naší nepřítomnosti tam, kde se jim to líbilo. Požádal jsem tedy Václava, aby tento stav napravil. K mému úžasu souhlasil a vypracoval mi bezplatně!!! projekt, jak by má zahrádka měla vypadat, aby vypadala. Navždy se tak zapsal nesmazatelně zlatým písmem do mé paměti. Bude určitě poslední, koho z ní jednou Alzheimer vymaže. Je to dobrý přítel a jsem mu nesmírně zavázán. Doufám, že přijme mé pozvání a na zahrádce s novým designem se mnou vypije láhev sektu. Pojmenovat mou zahradu „Sady Václava Babky“ mi sice připadá poněkud přehnané, ale kdyby si to přál, neváhal bych.
Jeho projekt jsem se ovšem rozhodl uskutečňovat po etapách. Začal jsem zeleným plotem. Jednak mne Václav poučil, že zahrada má mít soukromý a veřejný sektor. Ten první pro můj odpočinek, ten druhý, aby mi sousedi záviděli. Zahradu je třeba rozdělit na tyto sektory určitými prvky, rozhodl jsem se pro zelený plot. Dlouho jsme hledali vhodnou rostlinu. Váhal jsem tak dlouho, až se má žena na dovolené na Kypru zamilovala do bobkovišně. Musel jsem jí dát zapravdu, zelený plot z bobkovišně vypadá opravdu velkolepě. Jediný háček je v tom, že na Kypru nemrzne. Na tento problém mne upozornila zahradnice v Grazu (Zahradnictví Elsnegg je prostě super, neprodávají jen, ale žijí prostě se svými zákazníky a jsou jim skutečně ochotni kdykoliv pomoci). Řekla mi, že mráz sám o sobě není až tak velký problém, ale na v noci zmrzlé listy nesmí ráno zasvítit slunce. Pokud na ještě jinovatkou pokryté listí dopadnou sluneční paprsky, změní se teplota během několika minut o dvacet až třicet stupňů a listy to spálí. Vstal jsem tedy ještě před východem slunce a celé dopoledne jsem sledoval a zaznamenával směr a dopad slunečních paprsků, abych tyto oblasti vyloučil jako naprosto nevhodné pro výsadbu bobkovišně. Když jsem našel místa chráněná stínem našeho domu a tím pádem osvícená až okolo poledne či dokonce po něm, nakoupil jsem sazenice a zasadil je. Dovedete si představit, kolik hlíny vznikne výkopem dlouhým deset metrů, širokým třicet a hlubokým čtyřicet centimetrů? Já tu představu neměl. Když už ta hromada jílu zabírala celou plochu před vchodem do domu, začínal jsem propadat zoufalství. Naštěstí ale mám svého zetě a on má Forda kombi. Bylo to celých čtyřicet pytlů zeminy, jež jsme natřikrát vyvezli směrem na grazské centrum pro zpracování odpadu, přičemž jeho auto škrtalo zadkem o každý hrb vyšší než dva centimentry. Když jsme k centru dorazili a já jsem se ptal, kam máme jíl odvézt, přičemž jsem se už dopředu hrozil ceny, (platí se za váhu) oznámil mi kompetentní pán, že když se jedná o hlínu, je právě akce „zeleného ořezu“ a tak můžu ve sběrně zeleného ořezu vyložit hlínu bezplatně. Nesnažil jsem se mu vysvětlit, že jíl prostoupený kameny velikosti až pštrosího vejce neodpovídá zcela pojmu „zelený ořez“. Vyklopili jsme tři plná auta, snažili se přitom tvářit nenápadně, což nebylo snadné, protože zeťovo auto mělo pražskou poznávací značku. Přesto jsme nebyli zatčeni a bobkovišně byla ještě před večerem zasazena, pohnojena, polita a hýčkána.
Šok nastal v prosinci. Víte, že v prosinci vychází slunce někde úplně jinde než v květnu? Já jsem o tom sice měl nejasné tušení, realita mne ale dostihla víc než brutálně. Bezmocně jsem sledoval, jak ranní slunce pomalu vychází místo za naším domem nad zahradou našeho souseda, kde jedinou chabou ochranou pro mou bobkovišni přestavovala jedna přerostlá thuje. Na jaře bylo listí mého zeleného plotu prakticky zničené, myslel jsem, že budu muset mrtvé rostliny vykopat a spálit (nebo počkat na akci „zelený ořez“). Kupodivu ale projevila bobkovišně překvapivý pud sebezáchovy a po několika hrozných týdnech vyplněných beznadějí se zazelenala novým listím. Pro letošní zimu, jež byla mnohem brutálnější s teplotami až do minus 15, jsem pak mé zelené ploty zabalil do obalů, jež jsem jim vlastnoručně sešil (čalounickou jehlu mi sehnala maminka ve Freštátě pod Radhoštěm a já jsem jí za to neskonale vděčný, protože má bobkovišně letošní zimu přežila téměř bez úhony).
Okolo plotu jsme dali vysadit thuje. Ne tak hustě, aby vytvářely souvislý plot, ale dost nato, aby tvořily psychologickou optickou přehradu. Přistřihl jsem jim špičky, aby pochopily, že se od nich očekává, že mají růst do šířky. Nepochopily. Navíc vyrostly těch posledních dvacet centimetrů do výšky tak rafinovaně, že jsem si toho ani nevšiml. Tedy všiml, ale až když jsem je přišel znovu stříhat. Náhle jsem nůžkami na jejich špičky sotva dosáhl. Taková zákeřnost mne rozčílila, nepřestal jsem, dokud jsem je nepřesvědčil, že jejich nadměrný růst do výšky je nežádoucí a přivodil jsem si tak tenisové lokty na obou rukou, jež potom naši rehabilitační pracovníci v nemocnici dávali dva měsíce dohromady. Teď už výšku thují přeměřuji, zdá se mi, že nerostou nebo se tak aspoň tváří.
Což se nedá tvrdit o našem stříbrném smrčku před terasou. Když jej můj bratr poprvé uviděl, poradil mi, abych jej okamžitě vytrhl a zničil, jinak bude za pár let vysoký třicet metrů a budeme se ho bát, odhlédnouc od faktu, že k nám nepustí milované odpolední a večerní slunce – máme večer co večer nádherný výhled na západ slunce a je-li čas, dokonale si to užíváme. Jeho obavy se mi zdály být přehnané, náš trpaslík měl asi metr a první tři roky nejevil žádné známky růstu. Očekával jsem od něj tedy, že je trpasličí smrček a že to tak i zůstane. Minulého roku se zbláznil. Zřejmě pocítil potřebu ukázat, co v něm je a vyrostl o dobrých dvacet centimetrů. Letos na intenzitě růstu ještě přidal. Zatím se s ním snažíme vycházet v dobrém. Před vánoci dostane své vánoční osvětlení, aby se cítil být součástí rodiny a neblbnul. Pokud ale se svým růstem nepřestane, má dobré šance stát se vánočním stromečkem v interiéru našeho obývacího pokoje. Manželka mu už v tomto smyslu důrazně domlouvala, na jeho odpověď a změnu chování ještě čekáme.
Měl by si vzít příklad z naší růže za domem. Někdo mi říkal, že růže je nesmírně citlivá rostlina, jež potřebuje pravidelnou péči, hnojení a postřiky proti škůdcům atd. atd. Naše růže byl dárek pro mou manželku a my nevěděli, co s ním. A tak jsme ji zasadili za dům. Nehnojili a nepostřikovali. Zřejmě proto byla na jaře příštího roku suchá. Odstřihl jsem suché stonky a čekal další čtyři týdny. Když se nic nedělo, vzal jsem rýč a rozhodl se ji vykopat a důstojně pohřbít – akce „zelený ořez“ právě neprobíhala. Když jsem už skoro zabořil rýč do země, všiml jsem si, že ze suché tkáně naší růže vyrůstají u země éměř mikroskopické lístky – měly nekolik milimetrů, ale krásnou zelenou barvu. Smiloval jsem se a rýč vrátil do nářaďovny. Růže se mi odměnila. Vyrostla, vykvetla a z bezpečnostních důvodu letos raději ani neuschla. Je radost na ni pohledět. Už má pupeny.
Letos na jaře jsme projekt mého přítele Václava dokončili. Nebylo to snadné. Předcházela má návštěva u slovenské rodiny Jarošových v Oberwölzu. Paní Anna je bývalá zahradnice a o svou zahrádku tedy pečuje s patřičným fortelem a láskou. Pofotografoval jsem a požádal o odbornou pomoc. Oberwölz je od Grazu ale přece jen 140 kilometrů, než aby přijela budovat mou zahradu. Dala mi ale typ na zahradníka z okolí Grazu. Pan Kurz byl člověk na svém místě. Odborník s naprosto chybějícím smyslem pro časový management. Když uviděl projekt přítele Babky, nadchl se. Chtěl projekt uskutečnit hned v červnu minulého roku. Nevyšlo to. V červenci jsme byli na dovolené. V srpnu neměl čas. V září pršelo, v říjnu mu to nevyšlo. Když navrhl k realizaci listopad, měl jsem chuť poslat jej někam. (V konečném důsledku by to bylo šlo, byl to první listopad v historii jižního Štýrska, kdy nezapršelo a dokonce se nedostavila ani jinak vždy a všudepřítomná mlha). Dohodli jsme se na březnu letošního roku. A hned na druhý pokus – začátkem dubna – to klaplo. Pan Kurz se projevil jako odborník s uměleckými sklony – výsledek jeho práce překonal má očekávání ve všech směrech. Chtěl jsem mít krásnou zahrádku, mám ji ještě o něco krásnější.
Teď už stačí jen zalévat, hnojit, ničit popenec, stříhat bobkovišni, ničit mech a hlavně – vertikutovat! Když můj syn slyší, že se chystá vertikutace trávníku, zapomene, kudy se jezdí domů. Takticky čeká ve Vídni, až se ze svých důvěryhodných pramenů (podezřívám manželku) dozví, že tato hrůzostrašná čínnost je u konce a pak se opět objeví. Je pravda, že bylo zřejmě chybou, že jsme tuto práci prováděli poprvé ručně speciálními hráběmi. Poprvé ve třech se synem a s mou maminkou, jež byla právě právě na návštěvě, podruhé jsem na to byl už sám. Potřetí, tedy letos, jsem se rozhodl pro techniku. Dozvěděl jsem se, že onen vertikutátor není potřebné kupovat (neměl bych tu mašinu kde postavit a kupovat stroj, jenž člověk potřebuje jednou za rok, považuji za přehnané), ale že si jej člověk může pronajmout. Zajásal jsem, šel jsem do OBI a vertikutátor objednal. Opět jsem blahořečil, že mám svého zetě a jeho Forda, takto jsme mohli mašinu dopravit k našemu domu. Nastartoval jsem ji a nevycházel z nadšení. Za vertikutátorem zůstávalo obrovské a netušené množství odumřelé trávy a mechu a plevele, aniž jsem si musel ničit klouby. Nadšení trvalo asi deset minut. Pak motor stroje najednou chcípl a nehodlal se nechat znovu nastartovat. Sbalili jsme jej a odvezli do OBI, aby nám jej uvedli do použitelného stavu. Napřed jsme na naprosto přetíženého pracovníka OBI čekali skoro hodinu, pak vzal do ruky startovací lano a jediným energickým trhnutím jej přerval. Dlužno podotknout, že motor přitom opravdu naskočil. Takto zmrzačený stroj jsem ovšem nehodlal převážet s běžícím motorem zpět k našemu domu, což onen pracovník uznal jako oprávněnou námitku. Uznal nám dokonce reklamaci a nemuseli jsme tedy za pronájem nic platit. Oznámil nám ovšem, že to byla jejich poslední mašina, protože další dvě jsou už delší dobu mimo provoz. Jsou prý už hodně staré a nové jim vedení firmy nepovolilo nakoupit. Odjeli jsme tedy do Megabaumaxu, jelikož už název firmy slibovat obrovské možnosti. Tam jsme se dozvěděli, že mají jeden jediný vertikutátor a ten je už na příští dva týdny pronajatý. Takže mi nezbylo než znovu vybrat ony hrábě a znovu si přivodit mé tenisové lokty (naštěstí už se mnou už naší fyzikoterapeuti počítají a jsou ochotni rychle pomoci).
Jak už jsem pravil na začátku, stálo to hodně úsilí udělat ji krásnou. Ale o to víc ji miluji. Možná by o tom moje žena opravdu neměla vědět. Ale Václave, příteli, přijeď, ať můžeme bouchnout tím šampaňským.
Myslím, že bych se měl dát konečně do povinné četby, co se týká zahradních prací. Možná bych mohl začít „Zahradníkovým rokem“ od Karla Čapka. Už jen pocit, že mám s tímto velikánem něco společného, má v sobě něco mystického. Ale, abych to řekl pro změnu slovy obyčejné reklamy. „Když ji miluješ, není co řešit.“

Letiště

Trávíme na nich stále víc času. Potkáváme se tam, někteří tam i žijí. Můj syn se setká s přítelkyní, studující v Madridu na letišti v Helsinkách (kam přiletěl z Kodaně), spolu pak letí do Osla a poté do Stockholmu. Na stockholmském letišti se zase rozloučí a on letí do Kodaně, zatímco ona do Madridu. Jsme mobilní a letiště patří k naší mobilitě. Pokud by všechno fungovalo a pokud by člověk neměl schopnost přivést ke kolapsu každý počítač, ke kterému se přiblíží, což je můj případ.
Ve Vídni zavedli automaty na prodej letenek. Nápad je to dobrý, měl by šetřit personál. Očividně nešetří. První automat, u něhož jsem si chtěl koupit letenku se zhroutil, ukázal temnou obrazovku a odmítal vydat známky života. Pracoviště letiště, jež mi přišla na pomoc, jej také nedokázala oživit. Nicméně byla ochotna mi pomoci u automatu druhého. Když jsme dostali letenky, dozvěděli jsme se, že sedíme každý jinde, i když jsme přes interenet rezervovali místa vedle sebe. Poněkud zmatená pracovnice nám vysvětlila, že jsme objednali letenky v řadě u nouzového východu, které se rezervovat nesmějí. Zeptal jsem se, proč to neví internet a proč se taková místa elektronicky objednat dají. Neznala odpověď.
Přednesl jsem stejnou otázku při přebírání zavazadel. Tyto přepážky totiž zůstaly a pracuje v nich stejné množství pracovníků jako doposud. Podívala se na naše letenky, naťukala něco do počítače, podala nám nové na místa, jež jsme rezervovali internetem a roztrhala ty, jež nám vydal automat. Na otázku, k čemu ty automaty, jež údajně stály dvacet milionů euro vlastně jsou, pokrčila jen rameny. Máme se zeptat někoho z vedení. Nezeptali jsme se.
Můj nejlepší kousek se mi ale podařil na letišti v Mnichově. Bohužel nebyl přímý let do Grazu, musel jsem se vybrat přes Vídeň. Nebyl jsem sám. Byli jsme větší skupina. Odbavování u přepážek běželo hladce, dokud jsem k jedné z nich nepřistoupil já.
Zadal jsem cílové letiště Graz přes Vídeň. Slečna něco naklepala do počítače a znervózněla. Zopakovala postup a znervózněla ještě víc. „Váš pas,“ požádala. Podal jsem jí ho. „Kam to letíte?“ zeptala se nedůvěřivě. „Do Grazu s přestupem ve Vídni,“ zopakoval jsem. Slečna se začala potit. Pak přivolala starší kolegyni. Ta se podívala na monitor a pak mladé kolegyni poradila: „Musíš zmáčknout F3.“ Slečna to udělala, očividně to nemělo očekávaný výsledek. Starší kolegyně otevřela manuál a klepla se do čela: „Zmáčkni F9“, poradila. Slečna to vykonala. Pak znervózněly obě dvě. Mladší vzala telefon a vytočila číslo – zřejmě nouzové střediska. Tam jí poradili, aby zmáčkla F3. Obdivuji německou disciplínu. I když věděla, že to nic nepřinese, neprotestovala, zmáčkla onu klávesu a referovala do telefonu o neúspěchu. Poradili jí, aby zmáčkla F9. Neodporovala, udělala to. V tu chvíli se nervozita rozšířila od mé přepážky na všechny ostatní. Pochopil jsem, že počítače na celém mnichovském letišti začaly kolabovat – nevěděly si se mnou prostě rady. Strávil jsem u přepážky asi čtvrt hodiny. Mezitím už počítače u ostatních přepážek zřejmě zase fungovaly, ne ale ten můj.
Zoufalá slečna nakonec vzala kus papíru a napsala mi na něj rukou číslo Gate a sedadlo v letadle. Podepsala a pak jí ona starší kolegyně přinesla odněkud razítko, jímž ten papír ozdobila. Takovou letenku jsem sice ještěnikdy neměl, důvěřoval jsem ale že se takto do Vídně můžu dostat. Ale co pak?
„To je ale letenka jen do Vídně,“ řekl jsem zneklidněně. „Jak se pak dostanu do Grazu.“
„Ručně vám takovou letenku vystavit nemůžeme,“ pravila ona starší paní, která už očividně převzala od zoufalé mladé velení. „Ale my zavoláme do Vídně a všechno jim vysvětlíme. Až tam dojedete, jdete přímo ke Gate, tam už budou vědět a vydají vám letenku do Grazu. Poté, co jsem si vyslechl ironické poznámky kolegů, kteří byli mezitím už u druhého piva, odletěl jsem do Vídně. Tam jsem spěchal. Tušil jsem, že další let nemusí být až tak jednoduchý a tak jsem ke Gate přímo běžel. Prošel jsem bezpečnostní kontrolou a vpadl do místnosti. Za stolem nikdo neseděl a já jsem se začal nervózně potit. Dlouho se nedělo nic. Až po deseti minutách jsem uviděl dívku v červeném, tedy příslušnici rakouských aerolinií, jak se blíží k naší místnosti. Ve své nervozitě, ale i následkem slušného vychování jsem běžel ke dveřím a otevřel jsem jí je. V tu chvíli, ale vystartovala od bezpečnostní kontroly korpuletní žena s pistolí u pasu a vběhla do místnosti za letuškou.
„Vy jste opustil bezpečnostní prostor!“ zařvala na mne.
„Neopustil!“ protestoval jsem.
„Opustil, já jsem vás viděla!“
„Já jsem přece jen otevřel tady té paní dveře,“ bránil jsem se a už jsem se viděl ve vězení jako potenciální terorista. Naštěstí se tato příhoda odehrála ještě před 11. zářím 2001, jinak bych v tom vězení asi opravdu seděl, pokud by už na mém hrobě nerostly kytičky.
„To je pravda,“ zastala se mne letuška. „Tady pán mi otevřel dveře, ven ale nevyšel.“
Ozbrojenkyně se zatvářila nedůvěřivě a nehodlala opustit místnost. Přešla s námi, tedy se mnou a letuškou, k odbavovacímu stolku.
„Letím do Grazu,“ oznámil jsem. „Měl bych taky mít letenku. Mé jméno je Polách.“
Slečna zapnula počítač, naťukala mé jméno a pravila: „Žádnou letenku tu nemáte.“ Policistka za mými zády sáhla po zbrani.
„Ale musím ji mít,“ pravil jsem už zoufale. „V Mnichově se zhroutila počítačová síť a tak jsem dostal letenku jen ručně psanou. Ale ujistili mne, že další transport do Grazu mi zajistí telefonicky.“
„Máte u sebe cestovní pas?“ zeptala se letuška záludně.
Podal jsem jí ho. Policistka pistoli nepouštěla z ruky. Letuška zadala moje údaje do počítače a uviděl jsem, jak jí po čele začíná stékat kapka potu.
„Odkud jste to přiletěl?“
„ Z Mnichova.“
„Máte pro to nějaký důkaz?“
Sáhl jsem to kapsy a policistka vytáhla zbraň z pouzdra. Byl jsem naštěstí rychlejší, nahmatal jsem onen papír s ručně psanou letenkou a podal jsem ho letušce. Obracela jej ze strany na stranu, pak sáhla po telefonu. Po delším hovoru, kdy ona kapka potu na jejím čele nezůstala sama, sáhla po tužce a papíru a napsala na něj číslo sedadla v letadle. Policistka poté poněkud neochotně ale přece odešla.
Nastoupil jsem do letadla a našel své místo. Letadlo mělo odletět, ale nestartovalo. V uličce procházely dvě letušky a počítaly cestující. „Jedenadvacet,“ pravila ta, co počítala.
„Ne, dvacet,“ odtušila druhá.
Vrátily se ke kabině pilota a začaly počítat znova. Došly až ke mně, krčícímu se na sedadle s pocitem ilegality. „Dvacet jedna,“ pravila dívka triumfálně.
Druhá se podívala nervózně do nějakého papíru. „Ne, určitě dvacet!“
Tvářil jsem se, že neexistuji. Přesto mne očividně viděly a dvakrát do počtu cestujících započítaly.
Trvalo skoro dalších dvacet minut, než se ozval kapitán: „Omlouváme se cestujícím za zpoždění, ale bylo způsobeny nejastnostmi v počtu pasažérů.“
Do Grazu jsem tedy doletěl. Se zpožděním, ale přece. Přesto považuji vyřazení celého počítačového systému mnichovského letiště ke svým nejlepším výkonům, co se se týká mého působení na elektronická zařízení.
Škoda, že se mi v poslední době už tak nedaří. Nějak si na mne zvykly nebo se zlepšilo zabezpečení kosmickým a jimým rušivým vlivům. Držte mi palce, v pátek letím do Brém.

O nestíhání

Nestíhám. Kdo moje stránky navštěvuje pravidelně, už si toho určitě všiml. Týdenní rytmus článků se rozpadl a nevidím možnost, jak do něj zase naskočit. Nestíhám tedy. Jedná se o definitivní a neodvolatelný stav. Určitě ho většina z vás zná a je považován v podstatě za normální. Problém je jen v tom, že pro mne je ten stav nový. Zatím jsem měl pocit, že mám svůj život pod kontrolou, teď je ten pocit pryč. Jak a kdy se to stalo, nevím. Ale najednou je to tady. Už se nesnažím zabránit vzniku požáru, už jen hasím.
Přesto, že si vedu podrobný kalendář termínů – a to v psané podobě, protože v elektronické by v mém případě určitě došlo k zhroucení systému a tím bych byl definitivně ztracen. Ale v poslední době jsem svůj zápisník s termíny už dvakrát zapomněl v Grazu, když jsem odjížděl na Stolzalpe. A hlavně, než si stačím poznačit termín, domluvený právě telefonicky, už zvoní telefon znovu a někdo po mně chce něco dalšího strašně důležitého a než to s ním dojednám, zapomenu, že jsem něco domluvil právě předtím.
A přitom toho zas až tak moc nemám, abych se měl nač vymlouvat. Sice poměrně náročné zaměstnání se zákroky a pacienty na oddělení, o něž se musím starat a měl bych vědět všechno podstatné o jejich chotobách, pak plánování nočních služeb, příslužeb a vyšetřovacích výkonů pro celý tým. K tomu těch pět až šest nočních služeb do měsíce. Kromě toho se musím starat taky o vzdělávací proces, rozdělovat páteční krátké přednášky a ve středu vyučovat mladé lékaře. Zavázal jsem se k tomu a baví mne to. Takže se toho nechci vzdát.
Potom ještě každý čvrtek soukromou praxi v Grazu, kam musím ujet oněch 145 kilometrů ze Stolzalpe a v pátek pak musím zase zpět na kopec (ráno) a dolů do nížiny (odpoledne). S touto praxí jsou spojeny hádky s lékařskou komorou o placení nesmyslných příspěvků a pojistek, sledování plateb pacientů a placení nájmu a dalších poplatků.
Potom se samozřejmě ještě musím zabývat hledáním nového zaměstnání, protože to mé je s ručením hodně omezeným. Potíž je v tom, že mne ze Stolzalpe nechtějí pustit pryč, protože za mne těžko budou shánět náhradu. Takže mi toto snažení rozhodně neulehčují.
S mými knihami vlastně momentálně žádný problém nemám. Právě nepíšu nic, už proto, že nestíhám. Třeba se to někdy v budoucnosti zlepší.
Samozřejmě bych měl pravidelně psát na mou webovou stránku. Jenže když dostanu nápad a nemám právě čas se jím zabývat, odšumí jako vánek a je pryč. A potom si už nemůžu vzpomenout, co mne to vlastně tak zaujalo, že jsem o tom chtěl psát. A pokud si vzpomenu, je to vždycky v okamžiku, kdy už zase nemám na psaní čas.
Čas si ovšem musím udělat pro mou zahrádku. Šlechtil jsem ji roky, kosil, hnojil, postřikoval proti škůdcům, poléval, v tom není možno přestat, protože pak by bylo všechno toto letité snažení vyšlo vniveč. Samozřejmě mi tuto aktivitu komplikují rozmary počasí a fakt, že jsem po většinu týdne vzdálen skoro 150 kilometrů. A taky to, že se mi právě pokazily obě kosačky, jak ta benzínová (zřejmě vzduchový filtr) tak i elektrická (ještě nevím proč se rozhodla blbnout i ona).
Nesmím ovšem zapomenout vyhradit si dvě hodinky na úterní tenis, daří se mi zatím štvát líné tělo po kurtu každý týden a doufám, že to tak i zůstane.
Pak je tu samozřejmě má sbírka známek. Sice už známky nenakupuji tak vášnivě jako ještě před několika roky (hlavně proto, že ty levné už skoro všechny mám a ty drahé jsou prostě drahé). Přesto mi to nedá, abych pravidelně nepročesal ebay a nepodíval se, zda tam pro mne něco zajímavého nemají ( většinou nemají, ale co kdyby?) Sám jsem s prodejem známek na ebay přestal – prostě nestíhám. A taky ten šílený nápad začít sbírat i mince, jsem omezil na absolutní minimum.
Co se týká domácích prací, je tu chválabohu rakouská fotbalová liga a formule jedna. Oba programy se totiž skvěle hodí k žehlení. Nic se tam v podstatě neděje a pokud se něco přece jen náhodou stane, jako že třeba někdo vystřelí na branku nebo někdo někoho předjede, ukáží to stejně několikrát v záznamu z různých úhlů a ještě k tomu spomaleně.
Neměl bych tolik zanedbávat facebook. Moji přátelé na něm prezentují jejich nejnovější životní události a nějak nejsem up-to date – prostě nestíhám.
Co zanedbávat nemůžu, je pošta. Denně přistane v mé schránce několik dopisů a odborných časopisů, kromě toho musím pročíst maily na mé služební i soukromé adrese. Jejich počet stále narůstá a zjistil jsem, že musím kontrolovat i spamy, protože můj počítač mi laboratorní výsledky od jednoho pacienta ukáže na mé adrese jako legální mail, od druhého ale jako spam. Bez ohledu na to, že byly oba poslány stejným způsobem a ze stejné adresy. Prokousat se všemi dopisy od zaměstnávatele, farmakologických firem s aktuálními informacemi o lécích s jejich nově zjištěnými vedlejšímu účinky, složenkami, pojistkami, vyúčtováním sociální pojišťovny atd. je prostě nutnost.
Stejně tak i prokousat se odbornou literaturou. Jak už jsem napsal, denně přistane v mé schránce několik odborných časopisů. Snažím se je selektovat na důležité a méně důležité, snažím se začít číst ty tenké v naději, že s nimi budu rychleji hotový. Málokdy se to splní. Vlastně se nemůžu na text ani pořádně soustředit při představě, kolik dalších článků bych ještě měl přečíst. A pak je tu šéf, jež mi posílá několik mailů denně, z nichž většina má přivěšené odborné články v délce mezi pěti a dvaceti pěti stranami. Bylo by slušné je přečíst, když už si s tím dal tu práci, ale kdy?
A samozřejmě bych si měl zopakovat anglická slovíčka, protože se můj trenér angličtiny už cobydup vrátí ze zahraničního pobytu a já budu zase na prvním společném setkání vypadat jako blbec a ignorant. Kromě toho bych se hrozně rád začal učit konečně pořádně italsky, už proto, že na červenec plánuji zase jednou dovolenou v Itálii (soukromě bez cestovky) a tam to bez italštiny prostě nejde.
A taky nesmím zapomenout vyvážet pravidelně odpadky. Příslušný kalendář je dost složitý, protože se musí v jiném termínu vyvážet na ulici biologický odpad, v jiném zase žluté pytle s plastikem, papír či zbytkový odpad. Pokud bych jednou zapomněl, budu mít dost velký problém, protože kontejnery jsou stejně přeplněné a do dalšího termínu nevydrží.
Jak jsem tedy už řekl, nemám toho zas tak moc, ale najednou nestíhám. Možná je to stářím. Zrak už neslouží jako kdysi, sluch už taky ne. To unavuje, zhoršuje komunikaci a způsobuje, že večer, když bych se konečně mohl pohoužit do čtení odborné literatury, mi oči už slzí a tím pádem se číst nedá. Kromě toho už není samozřejmé, že mne nebolí loketní kouby, záda a kolena. To si je třeba koupit pravidelným cvičením. Kdy ale?
Prostě musím si to přiznat, nestíhám. Bylo to to pro mne frustrující. Když jsem propásl důležitý termín, protože jsem si ho nepoznačil do kalendáře, omlouval jsem se pořád dokola, protože mi to bylo nanejvýš trapné. Můj protějšek mne nechal vypovídat a pak poznamenal: „Teď aspoň chápete, pane doktore, jak se daří nám chaotikům celý život. Váš problém je pouze v tom, že vám to ještě vadí. Ale nebojte se, zvyknete si.“
Zlatá slova. Přestávám s pocitem, že nestíhám, bojovat. Zvykám si na něj.
A abych nezapomněl. Měl bych občas i trochu spát. Jenže nestíhám.