Month: February 2012

Jak se tvoří bestseller

Tak jsem včera neodolal a podíval jsem se na to, jak píše historické romány konkurence. Abych upřesnil – vysoce úspěšná konkurence, knihy Iny Lorentz (jedná se o švýcarský manželský pár) se prodávají v milionových nákladech a jsou opravdovými šlágry na prodejních pultech. Přiznám se, že jsem její (nebo jejich) první knihu ze série četl. Jmenovala se „Wanderhure“ čili – volně přeloženo – „Potulná kurva“ a příběh se odehrával v období kostnického koncilu. Protože jsem v té době vydával můj román „Mezi císařem a papežem“, zajímalo mne, jak se s tou tématikou konkurence vyrovnala. Příběh byl jednoduchý, ale čtivý, to musím uznat, a tak jsem drobné historické nesrovnalosti, že totiž král Zikmund sídlil v Praze a ne v Budíně a byl český a ne uherský král, a obdržel od Boha korunu ne ale rozum, přešel taktním mlčením.
Kniha byla zfilmována, v hlavní roli s Alexandrou Neldel, v současnosti úspěšnou a populární německou herečkou a i tady musím uznat, že to nebylo špatné. Protože se děj naštěstí historie skoro vůbec nedotýkal.
Jenže s jídlem roste chuť a úspěšné knihy si žádají pokračování. A tak Iny Lorentz napsala (napsali?) druhou knihu „Rache der Wanderhure“, čili „Pomsta potulné kurvy.“ A tato kniha byla ještě úspěšnější jež ta první. A tak jsem se tedy na zfilmování příběhu včera podíval.
Příběh je následovný. Bývalá prostitutka Marie je šťastně provdaná za kastelána na hradě Hohensteinu. Nicméně si na ni zasedl nejvyšší inkvizitor, z něhož se později vyklube podvodník, jež ji kdysi podvodem přinutil prostituovat a skoro zabil. Ten byl v první knize na závěr usvědčen a veřejně na kostnickém náměstí upálen. Jak se teď ukázalo, měl více štěstí než mistr Jan Hus, popravu přežil a vyvázl jen s popáleninami. (Nějak to kostničtí při vysokém počtu poprav upálením prostě odflákli). Nyní jako vrchní papežský inkvizitor – jak se k takové funkci po svém odsouzení z hrdelních zločinů dostal, se nevysvětluje – se snaží Marii dostat za manželku (zřejmě ačkoliv je inkvizitor není kněz, ale takové detaily se neřeší). Proto přesvědčí císaře Zikmunda, jehož hlavní poradkyní i milenkou je představená kláštera, aby povolal kastelána do zbraně proti husitům. Zikmund má bratrance Falka!!! (o tom jsem ještě nikdy neslyšel), jenž má v případě, že papež Zikmunda nepotvrdí za císaře, nárok na císařskou korunu. (O volbě německým králem zřejmě autoři nikdy neslyšeli, ale dobrá, ještě se to dá přežít). Inkvizitor proto onoho Falka přesvědčí, aby dal kastelána zabít a jeho vdovu má pak dát císař inkvizitorovi za ženu. Atentát se tak úplně nepodaří, kastelán utrpí jen zranění hlavy a ztrátu paměti, jeho milující žena jej přes všechny nástrahy a pronásledování ze strany inkvizitora a císařova bratrance Falka najde, vrátí se spolu na Hohenstein, kde abatyše – milenka císařova, narukuje s jeptiškami ozbrojenými luky a udělají z inkvizitora, jenž zde mezitím drží kasteláninu dceru jako rukojmí, řešeto.
Dobrá, dejme tomu, tohle všechno bych ještě Iny Lorentz mohl odpustit, ale ona se dala i do svého výkladu historie. Husité, jež jsou v románě popisováni jako děsivé brutální stvůry, mají svého náčelníka, jenž se jmenuje kníže Václav. Ovšem ani císař ani husité nemohou ve válce vyhrát, protože mezi nimi je území knížete ze Sokolny, jenž se nehodlá přidat na žádnou z bojujících stran a vlastní jako tajnou zbraň píšťaly (tedy první pušky), o nichž ani husité ani císař ještě neslyšeli. Kníže ovládá horní povodí řeky jménem Eger (Cheb) a tím pádem se husité nemohou s císařem dostat do přímého vojenského kontaktu, aby se mohli dobře pobít. Lid knížectví Sokolny mluví zřejmě česky, protože kastelána nazývají „Němec“, i když s ním nemají problém se dohovořit. Kníže ze Sokolny má dceru, jež se zamiluje do kastelána bez paměti, když se tomu ale paměť vrátí, vrátí se on samozřejmě k milující manželce. Ta na přídavek vyjedná za neutralitu knížete ze Sokolny volné vyznání víry pro husity a věčný mír mezi nimi a císařem. Tečka, příběh je u konce. A já byl skoro na infarkt, tohle se už prostě přežít nedá!
Tragické pro mne je, že se taková kniha prodala v několika údajně milionech kusů, takže znalosti průměrného německého a zřejmě nejen německého čtenáře, co se týká husitských válek, se budou opírat o znalost tohoto čtiva.
Tak nevím, možná ze mne mluví závist – můj román „Mezi císařem a papežem“ kdy jsem se opravdu držel událostí kostnického koncilu tak věrně, jak se jen dalo, (a stálo mne to víc než rok intenzivního studia historie, filosofie i teologie, konzultací a návštěv u expertů na danou dobu a náboženství) u čtenářů propadl, má nejhorší prodejní čísla ze všech mých knih a už se na tom zřejmě nic nezmění. Ačkoliv – ne úmyslně, o Iny Lorentz jsem v té době ještě nevěděl – je hlavní postavou mé knihy také prostitutka ( i když ne putovní, ale usedlá).
Obávám se, že skutečná historie už opravdu sotva někoho zajímá. Kdysi jsem četl o americkém filmu „Tři mušketýři a Zorro“ a kritika si dělala legraci z amerického vkusu a vzdělanosti poznámkou, že zatímco Evropan si už jen při poslechnutí názvu rve vlasy, Američan opouští kino s pocitem, že se poučil. Jestliže se miliony lidí dívají na „Pomstu potulné kurvy“ a mají pocit, že se poučili, pak se už Evropa od Ameriky v tomto ohledu příliš neliší. Nemáme se tedy moc co smát.
Nepochybné ale je, že knihy Iny Lorentz jsou úspěšné a to hodně. Čili očividně to, co jsem právě popsal, je cesta k úspěchu, k tvorbě bestsellerů, masového úspěšného zboží. Uvažoval jsem, zda bych něco takového nedokázal napsat taky.
Zklamu teď svoje čtenáře – přišel jsem na to, že nedokázal. Což o to, s tím psaním by to ještě šlo, ale neodvážil bych se pak vyjít na ulici ani podívat se do zrcadla.
Takže pro mne úspěch rozsahu Iny Lorentz zůstane nedosažitelný. Budu se s tím muset nějak smířit.

Studená válka na příkladě Sýrie

V Sýrii se už rok vraždí lidé. Zemřelo jich už přes 7000 a ještě hodně jich zřejmě zemře. Pro „demokratické státy západního typu“ je všechno jasné. Lid touží po svobodě, zlý diktátor Bašár-al Assad jim ji nechce dopřát a střílí do demonstrantů. Jeho zločiny proti lidskosti jsou nepochybné, je třeba intervenovat a zlé Rusko a Čína svou blokádou v radě bezpečnosti potřebné intervenci zabránily. Linie mezi světy dobra a zla je opět jednou jasná a nepochybná.
Aby bylo jasno. Nezastávám se ani v nejmenším Assada a jeho bestiálního postupu proti vlastnímu lidu. Ruský postoj mi leze příšerně na nervy, protože je jasné, že Rusko nechává lidi v Sýrii umírat zaprvé, aby Assad dále kupoval od Ruska zbraně, zadruhé, aby zde Rusové udrželi svůj jediný vojenský opěrný bod v Středozemním moři a zatřetí aby se Putin mohl před prezidentskými volbami prezentovat jako silný a protizápadní muž, jenž nenechá své spojence na holičkách ať se děje cokoliv. A proto používá taktiku i dikci studené války. S úspěchem! Jeho ministr zahraničí Lavrov navštívil Damašek a nechal se tam nadšeně přivítat. Jásající davy roubily cesty, kudy se ruský ministr pohyboval. Známe to. Diktatura vždy dokáže nahnat do ulic lidi, aby jásali na povel. Ale jásali ti lidé opravdu na povel? Nebylo jejich nadšení pro ruského ministra spontánní. Aspoň u velké části z nich…?
Protože…
Má nevýhoda je, že mne dějiny vždy zajímaly a zajímají a proto vím o Sýrii a jejích dějinách a obyvatelstvu o něco víc, než průměrný Američan, jenž vidí v Assadovi logicky příslušníka osy zla a bojovníka proti svobodě a demokracii západního modelu. Dovolím si tedy pochybovat o tom, zda se v Sýrii skutečně jedná o boj za svobodu a demokracii. Co když to střílení v Homsu a teď už i v Damašku je jen náboženskou válkou? Sýrie má za sebou totiž neskutečně komplikované dějiny, jež na jejím území zanechaly neuvěřitelnou směs obyvatelstva – a to co se v té zemi dnes děje, se podobá mnohem více náboženské válce než boji za svobodu. Sýrie, jež byla kdysi byzantská, se roku 661 stala středem arabského chalifátu, poté ji dobyli křižáci a zřídili na jejím území několik svých státečků (hrabství Tripolis a Edessa a knížectví Antiochijské). Poté se znovu stala arabskou, po roce 1516 se dostala do područí Turků a konečně se po první světové válce stala francouzským mandátním územím. A Francouzi tu nadělali stejné škody jako Angličané v Iráku – o tom jsem už psal. Následkem své minulosti žijí v Sýrii Arabi, Kurdové, Arméni, křesťané všech možných vyznání, Drůzové a Alaviti. Všichni se vzájemně nenávidí a nejraději by si podřezali krky.
Ne nadarmo se v davech, s nimiž západní svět tak sympatizuje, davech protestujících proti Assadovi, skanduje: „Křesťané do Libanonu a Alaviti do hrobu.“ – v Arabštině se to totiž rýmuje. A ti, kdo do protestujících davů bez milosti střílejí, jsou právě oni nenávidění Alaviti – opora Assadovy moci. Protože jak on, tak jeho otec, jenž se dostal v roce 1970 k moci, patří k této zvláštní syrské minoritě, jež mohla vzniknout asi jen na území s tak pestrou historií.
Alaviti představují asi 10 procent syrského obyvatelstva (v jiných statistikách jsem se dočetl, že jen 6 procent). Jsou náboženskou skupinou, jež byla po celá staletí buď potlačována nebo mlčky trpěna. Obývají poměrně kompaktní území v přímořském pohoří, jež po nich dostalo jméno. V horských údolích, o něž nikdo neměl zájem, měli svůj klid. Oni sami se považují za muslimy, muslimi je ale za své spolubratry ve víře neuznávají. Ani pro Araby nejsou skutečnými Araby a možná i proto je Arabská liga najednou plná nadšení v Sýrii zasahovat. Alavité totiž sice uznávají korán, ale jinak jsou jejich zvyky hodně odlišné. Nedodržují ramadán, nepovažují pět denních modliteb za povinnost a neputují do Mekky. Ted minimálně tři z pohledu pravoslavného muslima smrtelné hříchy. Aby to bylo ale ještě napínavější, slaví vánoce (Ježíš je i u Arabů vysoce hodnocen jako prorok – ne Bůh! – a předchůdce Mohameda). A jestliže považují za svého zakladatele Mohamedova zetě Aliho, prokazují mu božskou úctu a s Alláhem a Mohamedem tvoří Ali dokonce jakousi svatou trojici, což je už přímo neodpustitelným kacířstvím, zpochybňujícím hned první súru koránu „není Boha kromě Boha a Mohamed je jeho prorok.“ Jen s velkou mírou tolerance se dají aspoň trochu přiřadit k šíitům, kteří taky uznávají Aliho, proto to byl šíitský imám Musa al Sadr, jenž uznal Bašára al Assada za muslima, aby se mohl stát hlavou státu. Proto taky ono těsné spojenectví s šíitským Iránem – Irán se zde ukázal jako pragmatický stát, zapomněl na svou přísnou náboženskou netolerantní ideologii – spojenec na středomořském pobřeží a navíc sousedící s odvěkým nepřítelem Izraelem se hodí, i když je kacíř. Trocha tolerance se dá v takovém případě omluvit.
Hafíz al Assad, otec dnešního diktátora byl totiž Alavita a jeho syn je jím také. K tomuto náboženství se nedá konvertovat, člověk se Alavitou může jen narodit. Proto se taky o principech jejich víry toho zas tak moc neví! Jak se ale příslušník bezvýznamné a do té doby diskriminované menšiny mohl dostat k moci? I to má svou logiku. Alavité totiž neměli v době francouzské okupační správy zábrany s koloniální mocí spolupracovat. Zatímco Sunnité, kteří tvoří 72 procent obyvatelstva, se bránili přijímat místa v koloniální správě a odmítali vojenskou službu, Alavité do francouzských jednotek bez problémů vstupovali. A když Francouzi 1946 odešli, měli armádu pod kontrolou. Mají ji pod kontrolou dodnes, vysocí důstojníci pocházejí převážně z řad této menšiny. Vnutili Sýrii svou diktaturu, životní úroveň syrských občanů byla ale lepší než jejich arabských bratří v ostatních okolních zemích. Alavité pod vedením rodiny Assadů vybudovali fungující infrastrukturu, dokonce i zdravotní zabezpečení bylo lepší než v kterémkoliv jiném arabském státě. Vybudovali ji nekompromisní diktaturou. S nikým se neradili a nediskutovali. A teď bojují o svůj život. A budou o něj bojovat do posledního náboje. Vědí, že pokud Assadův režim padne a zvítězí „demokracie“, jsou ztraceni. Nedá se očekávat, že by v Sýrii dopadly svobodné volby jinak než v Egyptě nebo v Tunisku. Moc převezmou islamisté. Alavité – ale i křesťané, drůzové a další menšiny ztratí v lepším případě jakákoliv práva, v horším budou vyvražděni nebo vyhnáni. Nenávist mezi syrskými skupinami je hrozná a nepřeklenutelná.
Co mne pobavilo nejvíc? V lednu tohoto roku vyhlásil izraelský šéf generálního štábu, že Izrael je připraven na proud alavitských utečenců ze Sýrie a je schopen uprchlíky přijmout. (Alavitů je v Sýrii okolo dvou milionů!) Nemusím snad připomínat, že alavitský režim v Sýrii je nejvěrnější spojenec iránských mulahů, jež mají zničení Izraele za svůj hlavní politický cíl! Jenže jestli budou muset Alavité prchat – a oni budou muset – pak přijdou naplněni nenávistí a touhou po pomstě vůči novým vládcům ve své domovské Sýrii. Izrael je rád použije, pokud to bude potřebné. Na blízkém Východě zřejmě klid nebude nikdy. Jedno, jakolik se zde bude míchat Rusko, Čína, či demokratický západ.
A co mne naplňuje smutkem? Osud obyčejného slušného člověka někde z Homsu, jenž nechce nic jiného,než normálně žít. Nedovolí mu to sunnitští povstalci, jež chtějí vyvraždit Assada s celým jeho alavitským národem, Assad se svými Alavity, jenž chce zase rozstřílet Araby a o to, aby nenastal klid, se starají svým vměšováním Arabská liga, Irán, Rusko, Čína a teď i Izrael. Všichni tam mají své zájmy, chtějí předvádět své svaly nebo dělat obchody. Anebo zneužívat utrpení lidí, jež jsou jim úplně lhostejní, ve své předvolební kampani. Být narozený v Sýrii není tedy rozhodně žádný dobrý životní los.

Interna

Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí, potřebuje sestřičku, laborantku a písařku a všechny je musí platit a proto se řítí nezadržitelně do bankrotu.
I zkouška z interny je odpovídajícím strašákem, každému normálnímu studentovi totiž musí být už na samém začátku učení ke zkoušce jasné, že se všechny ty choroby, diagnostické postupy a léčby naučit nemůže. A ti rozumní hledají náhradní řešení.
Měl jsem štěstí. Zrovna v té době, když jsem se učil na státní zkoušku z interny, navštěvoval jsem i autoškolu a se mnou v lavici seděla paní doktorka Žádníková. Bylo jí už asi padesát, rozhodla se konečně udělat si řidičský průkaz a stále dokazovala, že měla počkat ještě déle nebo ještě lépe věčně. Technické parametry vozidla jakož i řešení křižovatek pro ni představovalo naprosto nezvládnutelný problém, s nímž jsem jí ale byl ochoten vypomoci. S napovídáním jsem měl bohaté zkušenosti, na střední škole jsem dostal svého spolusedícího až k maturitě a za ni a teď je z něj úspěšný pan ředitel školy. Aniž by za to pociťoval vděčnost. Paní doktorka Žádníková byla jeho pravým opakem a mou pomoc dokázala ocenit. Když se díky této mé pomoci prokousala testy a byla připuštěna ke zkoušce, její vděčnost neznala mezí. Shodou okolností byla manželkou docenta Žádníka, jednoho ze zkoušejících na státní zkoušce z vnitřního lékařství.
„Nebojte se,“ pravila. „Já řeknu manželovi, aby si vás vzal na zkoušku on osobně.“
Rázem jsem se bát přestal. Na zkoušku jsem se dostavil na rozdíl od ostatních kolegů v dobré náladě, plný humoru, který oni jaksi nedokázali chápat a dokonce ani akceptovat. V podstatě se domnívali, že jsem se zbláznil a ohlíželi se, kdy se objeví sanitka se zřízenci psychiatrické kliniky, aby mne dopravili do bezpečí uzavřeného lůžkového oddělení. Nálada se mi dále zlepšila, když ze zkušební místnosti vyšel docent Žádník, ukázal prstem na mne jako na prvního a vyvolal mne na přípravu ke zkoušce. Za okolností, kdy byl vyhazov ze zkoušky vázaný na následný vyhazov paní doktorky Žádníkové od zkoušek způsobilosti řídit motorové vozidlo, se mi odpovídalo dobře. Bez stresu a beze strachu, jsem pěkně uvolněně přednesl odpovědi na své tři otázky, pan docent mne veřejně pochválil a já si odnesl rozzářeně svou jedničku. Jak je dobré mít známosti!
„Proč jste proboha na tu zkoušku nepřišel?“ překvapila mne v autoškole dva dny nato paní doktorka Žádníková. „Manžel na vás čekal celý den! Čeho jste se proboha bál? Vždyť on by vás přece nevyhodil!“
„Ale já jsem tam byl,“ zaprotestoval jsem chabě a bez dechu.
„Tak proč jste nešel k němu? On je vám taky tak vděčný za to, jak mi pomáháte. On by vás propadnout nenechal!“
Všimla si mého konsternovaného pohledu, znejistěla a řekla: „Jmenujete se přece Polák. Petr Polák, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejmenuji.“ A pochopil jsem, že se státní zkouška z interny dá udělat i bez cizí pomoci. Jen prosím pěkně uvolněně a bez strachu, pak to jde samo od sebe.

Postavit dům

Jeden ze tří úkolů, jež má pravý muž je postavit dům. Protože strom jsem už zasadil a syna zplodil, nechal jsem se ženou přemluvit, abychom se dali i do tohoto dobrodružství.

Stavěli jste někdy vlastní dům? Takže si myslíte, že víte, o čem budu mluvit. Nevíte, nestavili jste jej totiž v cizině. Tam je to mnohem napínavější. Nejen proto, že vám to přivede do často do nečekaných těžkostí, protože právě mezi jednoduchými lidmi je častý reflex „Ti Jugos mají čas“ (Pro vysvětlení, pro každého Rakušáka, jemuž se nedostává vyššího vzdělání, je cizinec buď Turek nebo občan bývalé Jugoslávie – čili Jugo.) Ale problém je i v tom, že na vašem domě budou skutečně pracovat především dělníci ze Srbska, Bosny (to by ještě nebylo tak zlé, s těmi se Slovan nakonec domluví), ale i Rumuni a Maďaři, s nimiž je dorozumění už přece jen podstatně obtížnější. Německy totiž nebude umět ani jeden z nich, pokud budete mít štěstí, tak ji bude lámat aspoň předák party.
A pokud navíc pracujete na místě vzdáleném sto padesát kilometrů od místa stavby a nemůžete tedy být na stavbě každý den, abyste odvedenou práci kontrolovali, jste vydáni na milost a nemilost. Najali jsme si sice penzionovaného bývalého stavitele, jenže ten se s dělníky ze Srbska domluvil ještě méně než my a navíc jsme zadali stavbu firmě s nehnutelnostmi, která pověřila svou dceřinou stavební firmu a ta jednotlivými úkony pověřila zase další dodavatelské firmy, takže se našimi připomínkami necítil být nikdo osloven.
Ale jak už jsem řekl, bylo by to dlouhé povídání. Přeskočím to všechno a přejdu rovnou k finále.
Samotné stěhování do ještě ne zcela hotového domu proběhlo totiž rovněž za velmi napínavých okolností. Tři týdny před stěhováním byly vsazeny dveře na terasu a na baklón. K našemu úžasu jsme zjistili, že mají výšku pouhých 180 centimetrů. Když jsem namítil, že mi ty dveře připadají poněkud malé, řekl mi stavbyvedoucí, že se jedná o „eu normu“. Namítl jsem, že možná v Portugalsku, kde jsou lidé menšího vzrůstu. Já sám ale už onu kritickou normu přesahuji o jeden, můj syn o pět a mí švagři o šest až deset centimetrů. Čili, že se při každém průchodu těmito dveřmi budou muset buď krčit nebo praštit se do hlavy. Poté jsme zjistili, že na náš balkón se vstupuje po skoro deset centimetrů vysokém schodu. V projektu jsme tento schod nikde nemohli najít, načež nám svabyvedoucí oznámil, že se jedná o „eu normu.“ Když jsem se pak pozastavil nad výškou dveří na balkón, které měly opět oněch osudných 180 centimetrů a on opět opakoval, že se jedná o „eu normu“, oznámil jsem mu, že jestli to slovo v mé přítomnosti ještě jednou pronese, poletí z toho balkónu po hlavě. Tuto argumentaci uznal za dostatečně přesvědčivou a slíbil, že dveře vymění za velikost 220. Načež se celé týdny nic nedělo. Týden před nastěhováním jsem jej zavolal a upozornil jsem jej na skutečnost, že dveře stále ještě nejsou vyměněny a že se máme za týden do domu stěhovat. Řekl, že dveře jsou objednané na pondělí a že v pondělí budou vyměněny. V pondělí se nic nestalo. Zavolal jsem a dozvěděl jsem se, že to bude ve středu. Ve středu jsme se ovšem měli stěhovat, protože ve čtvrtek byl státní svátek a na pátek jsem si vzal volno, abychom se za oněch pět dní dokázali v klidu přestěhovat z našeho bytu do nového domu. Netušil jsem, že „klid“ je vyloučen. Když jsem ve středu brzy ráno dorazil k našemu domu, stály nové dveře opřeny o stěnu, ale zabudovány byly ještě stále ony staré. A nic se okolo nich nedělo. Jen za domem kopali dva srbští dělnící jámu za sklepní stěnou – o důvodu se zmíním později. Zeptal jsem se, zda by se neměli věnovat těm dveřím, které považuji pro nastěhování za naprostou prioritu. Náhodně přítomný stavbyvedoucí mi řekl, že to stihnou. Že stačí, aby začali zvětšovat otvor pro dveře v poledne. Projevil jsem své pochybnosti ohledně toho, že dům už měl novou parketovou podlahu a padající cihly ji podle mého soudu mohly poškodit. Uklidnil mne, že se to nemůže stát, protože vše bude zakryto visící fólií, která žádný kontakt cihel s novými parketami nepřipustí. Začal jsem tedy se stěhováním předmětů z bytu do domu a pendloval jsem v půlhodinových intervalech. Kdo se jednou stěhoval, ví, jak neuvěřitelné množství věcí se v jednom malém třípokojovém bytíku dokáže za osm let nahromadit. Okolo jedné hodiny jsem začal být nervózní a ptal se dělníků, zda by neměli začít s přípravou na zabudování nových dveří. Očividně neměli tušení, že by něco takového měli ten den dělat. Všeobecnou slovanštinou jsem jim jejich úkol vysvětlil. Zavolali svému šéfovi, poté odhodili lopaty a vzali do rukou pily na cihly a kladiva. Když jsem je uviděl, jak beze všeho řežou stěnu a cihly padají na nové parkety, dostal jsem záchvat.
„Kde máte folii?“ křičel jsem.
„Jakou fólii?“ zeptal se zedník nevzrušeně.
„Ochrannou. Aby jste nepoškodili parkety!“
„Vy něco takového máte?“ zeptal se,
„Já ne! Vy ji máte mít!“
To jej uklidnilo. „Nemám,“ pravil a nastartoval znovu elektrickou pilu.
Zacítil jsem chuť vraždit. „Okamžitě,“ zařval jsem. „Okamžitě položíte tuhle pilu na zem, seženete ochrannou fólii a až potom budete řezat ty cihly.“
Zřejmě mou chuť zabíjet vycítil. Položil pilu a spolu s kolegou na další dvě hodiny zmizeli. Okolo třetí, když jsme se už vzdávali naděje, že je ještě někdy uvidíme, se opravdu objevili s onou ochrannou fólií a dali se znova do práce. O půl čtvrté jsme měli objednané auto, abychom přivezli nový nábytek z Kiky. Právě když jsme odjížděli, všiml jsem si malého žlutého auta, které zabočilo na příjezdovou cestu k našemu domu.
„Počkejte,“ řekl jsem šoférovi naší dodávky. „To se mi nelíbí. Musím to jít prověřit.“
Vydal jsem se pěšky za oním autem. Naštěstí vede k našemu domu jen jedna slepá příjezdová cesta, na jejímž konci stojí náš domek. Auto přijelo, zastavilo, vystoupil z něj statný chlapík a zvolal. „Nic není připraveno. Jedeme domů.“
„Nejedete,“ řekl jsem, protože se mi právě podařilo doběhnout k nim a postavit se za auto.
„Ale to víte, že jedeme,“ řekl. „Já se musím balit na dovolenou, odjíždím na dva týdny a nemám čas čekat. Bylo domluveno, že ve tři bude všechno připraveno, abychom mohli vsadit dveře. Nic připraveno není, jedeme.“
„Nejedete,“ opakoval jsem zarputile. „To byste mne museli přejet.“
„Tak to uvidíme,“ zasmál se a nastartoval. Postavil jsem se za auto a rozpřáhl ruce. „Jen přes moji mrtvolu,“ řekl jsem. Auto zkoušelo couvat. Dojelo tak až na nějakých deset centimetrů ke mně. Neustoupil jsem ani o píď.
„Pane doktore, neblbněte,“ pravil řidič výhružně.
„Neblbnu,“ řekl jsem odhodlaně. „Nepohnu se, dokud mne nepřejedete. Když dveře nezasadíte dnes, zítra je státní svátek, pak jedete na dovolenou a my budeme bydlet minimálně dva týdny v domě bez dveří. Odtud neodjedete, dokud ty dveře nebudou zasazené.“
„A to se na to podívám,“ zasmál se a couvl o oněch deset centimetrů. Kliku od dveří jsem cítil na prsou, ale neustoupil jsem.
„Vy jste se zbláznil doktore,“ řekl rezignovaně a vypnul motor. Naštěstí měl problémy s ramenem a já jsem od našich ortopedů leccos pochytil. Dali jsme řeč o jeho zdravotních potížích, vyšetřil jsem mu rameno s natrženými šlachami a zatím co se náš rozhovor vydal na smířlivé chodníčky, podařilo se našim Srbům vyřezat otvory pro ony nešťastné dveře. V šest večer bylo všechno hotovo a my jsme si mohli otevřít láhev šampaňského na oslavu úspěšného přestěhování.
Problémy tím ale nebyly zdaleka u konce. Naše nevůle kulminovala, když oni Srbové v nepochopitelné snaze zajistit lépe naše betonové schody do sklepa, zatloukli do betonové kostry podsklepení nějaký železný hřeb, po čemž praskla celá stěna až na fundament a do sklepa začalo vydatně zatékat.
Snaha tento „malý“ nedostatek reklamovat, byla odsouzena k naprostému nezájmu stavební firmy. Sice za domem trošku pokopali, asi tak do hloubky jednoho metru, řekli, že je všechno v pořádku a zase jámu zahrabali. A do sklepa zatékalo dál a po omítce se začala šířit zelená plíseň. Napsal jsem zlý dopis a žádal o obhlídku na místě s jednatelem firmy, panem Ketlem. Domluvili jsme termín. Čekali jsme i s naším stavebním dohledem marně. Když jsem jednateli volal, nezvedal. Pak mne napadlo zavolat z telefonu mé ženy – to číslo neznal a zdvihl. Na mou otázku, kde je, odpověděl, že je na cestě domů, protože jsme se na domluvenou schůzku k němu do kanceláře nedostavili. Poněkud jsem se vzrušil a zeptal jsem se ho, co jsme podle něho měli v jeho kanceláři obhlídat, když byla jasně domluvena obhlídka místa. Odpověděl, že nic obhlížet nemusí, protože má dostatek zpráv. Zeptal jsem se ho, zda tedy ví, že máme ve sklepě plíseň. Zeptal se, zda si nemůžeme koupit nějaké prostředky proti plísni. Vzrušil jsem se víc a řekl jsem mu (to jsem blufoval), že se jedná o Aspergila, vysoce jedovatou houbu, způsobující celoživotní záněty. A že jestliže se některé z mých dětí tou houbou nakazí, budu žalovat jeho, ne firmu, která stejně za rok už nebude existovat, ale jeho osobně, o úhradu všech nákladů spojených s léčbou a v případě pracovní neschopnosti o hrazení důchodu pro děti do konce jejich života.
Pak Ketl už nechtěl nic vědět, druhý den byli v domě zedníci a oklepávali omítku. A opět kopali za domem a opět bez úspěchu. Tentokrát „těsnili“ stěnu Pet lahvemi a papíry od svačiny. Poté se přece jen sešel s naším stavebním dozorem u domu. Protože několik dní předtím pršelo a ve sklepě nebyla voda, usoudili, že je stěna těsná a není třeba nic dělat. Náš zástupce tedy vzal hadici s vodou a pustil jí pár litrů ke stěně. Po chvíli začala prosakovat přesně v kontuře oné trhliny. Páni naštvaně odešli a následně jsem dostal dopis, ve kterém jsme byli vyzváni k převzetí domu a zaplacení přislušných částek s poznámkou, že za „svévolné zatopení sklepa“ nepřejímá firma žádnou odpovědnost.
Někdy člověku prasknou nervy a přestane se ovládat. Odpověděl jsem mu, že nezaplatím předposlední platbu, dokud nebude vše uvedeno do pořádku. Ve smlouvě totiž stálo, že platíme vždy po dokončení jedné etapy stavby. Byli jsme právě u předposlední, ohodnocené 22 000 eury. Poslední splátka 4000 eur pak měla být zaplacena po dokončení všech definitivních oprav a na úhradu reklamací. Ta poslední částka je volena tak malá právě z důvodu, aby byla pro firmu nezajímavá a nebývá většinou ani zaplacena, protože ony poslední úpravy se prostě neprovedou. Nevyplácí se to. Jenže 22 000 bylo pro naši milou stavební firmu zajímavé až moc. A protože jsem byl hodně naštvaný, vyčetl jsem jim vedle zatékajícího sklepa i schod na balkón, škrábance na parketách, zazděné ovladače rolet atd. Když je člověk rozčílený, ono se to nasbírá…
Odpověděli, že mé připomínky jsou neopodstatněné a že mám zaplatit. Odpověděl jsem, že nezaplatím. Dostal jsem upomínku. Napsal jsem námitku k upomínce. Dostal jsem kvalifikovanou upomínku. Poslal jsem námitku ke kvalifikované upomínce. Dostal jsem hrozbu předvolání k soudu. Napsal jsem námitku k hrozbě k předvolání k soudu. Problém byl v tom, že jsem musel vždy napsat svou námitku ve čtrnáctidení lhůtě, abych tím pozdržel platnost jejich dopisu. Ve smlouvě totiž stála obludná formule, že nezaplacení marže do čtrnácti dní po obdržení účtu má za následek desetiprocentní penále z „CELÉ CENY DOMU“! Radím vám, přečtěte si pořádně smouvu, kterou podepíšete nebo si ji nechejte prověřil od právníka, kterému důvěřujete – my jsme to neudělali. Tahle hra se opakovala několik měsíců. Když jsme odjeli na dovolenou, napsal jsem panu Ketlovi, že nejsem následující tři týdny schopen vybírat poštu a považuji tedy jeho dopisy v této době za irelevantní. Když jsme se vrátili, měli jsme samozřejmě doma doručenku z pošty do vlastních rukou a byla sedm dní stará. Ještě týž den jsem psal další námitku.
Pak pan Ketl tuto hru vzdal a oznámil, že věc se bude muset řešit cestou soudního znalce. Odpověděl jsem, že proti tomu v podstatě nic nemám. Pokud by byl ale pan Ketl ochoten slevit z ceny domu 5000 euro, mohli bychom se dohodnout i bez něj. Napsal mi opovržlivý dopis, v němž nabídl slevu maximálně 1000 Euro. To jsem odmítl a tak jsem dostal dopis, že objedná soudního znalce a že jej budeme platit „podle míry zavinění.“ To už mi nezbylo, než zkontaktovat právníka. Ten se velmi podivil a řekl, že něco takového ještě nikdy neslyšel, protože všude na světě je zvykem, že kdo objednává, ten i platí. Projednal jsem s ním celý případ, dal mu k přečtení naši bohatou korenspondenci a on pravil: „V podstatě je všechno jasné a musíte před každým soudem vyhrát. Každý normální člověk by to už dávno vzdal. Jenže vy zřejmě nemáte co do činění s normálním člověkem. A jednání bláznů ani já jako právník nedokážu odhadnout, to byste se spíše měl poradit s psychiatrem.“
Takže do našeho domu přišel soudní znalec. Všechno si prohlédl, proměřil a pak za 2600 euro honoráře, který mu pak Ketl musel vyplatit, napsal, že škody a nedostatky na domě dosahují sumy 11 000 Euro, které mám firmě stáhnout z honoráře. Což jsem udělal rád. Převedl jsem zbytek peněz a žádal o kvitaci. Pak Ketl ale pravil, že je ještě třeba zaplatit zábradlí nad schody do sklepa. Tam totiž chtěla mít má žena původně zelenou stěnu z květináčů, bezpečnostní technik ale pravil, že tam musí být zábradlí. Pak Ketl nečekal, až něco objednáme, nýbrž tam zabudoval zhruba metr zábradlí a požadoval za ně teď 1000 Euro. Požádal jsem ho, aby mi ukázal naši objednávku o postavení tohoto zábradlí. Řekl, že se jednalo o příkaz bezpečnostního technika. Namítl jsem, že technik skutečně stavbu zábradlí přikázal, nikomu ale nepřikázal, že to má dělat firma pana Ketla. A že se nám to zábradlí stejně nelíbí. Že si je má pan Ketl přijít odmontovat a následně opravit všechny škody na parketách, které tím vzniknou. A že si má pohnout, protože konkurenční firma nám chce to zábradlí postavit v příštích čtrnácti dnech, je ale zábradlím pana Ketla blokována. Poté přišel prosebný dopis, zda bychom nemohli zaplatit aspoň 500 Euro a tím celou tu věc snést definitivně ze světa. Snesli jsme. Poté jsme dostali kvitaci, že firma pana Ketla na nás nemá žádné další finanční požadavky.
O vánocích nás pak čekalo překvapení. Dostali jsme pozdrav s básní. Jmenovala se „Svíčka pro mír..“
A pak Ketl ve svém vánočním pozdravu děkoval az skvělou spolupráci a chválil, jak byl šťastný, že měl při všech jednáních v mé osobě tak seriózního partnera.
Snad jen jako douška na konec – jeho firma Hosthaus šla v dubnu dalšího roku do konkursu. Diví se někdo?

Dialog mezi mužem a ženou

Barbara a Allan Peasovi se ve své knize „Proč muži nenaslouchají a ženy špatně parkují“ zamýšlejí nad rozdíly mezi pohlavími. Doporučuji každému přečíst si tuto knihu, snadněji pak odolá nutkání zavraždit svého partnera v jistých situacích, které může být bez znalosti těchto rozdílů neodolatelné.
Když jsem ten dopis objevil, pokusila se o mne mrtvice. Nejen, protože jsem se dozvěděl, že mne vyloučili z bytového družstva v Popradě, protože jsem nezaplatil 5 Euro členský poplatek, o němž jsem neměl ani nejmenší tušení, ale hlavně proto, že na obálce stálo téměř čtrnáct dní staré datum, kdy tento dopis dorazil na poštu v Gössendorfu.
„Miláčku, kdy přišel tento dopis?“ pokusil jsem se být milý.
„Niekedy minulý týždeň.“
„Proč jsi mi jej nedala? Nebo aspoň neotevřela, abychom věděli, co v něm je?“
„Veď bol adresovaný na teba.“
V tom měla má žena naprostou pravdu. Na obálce bylo skutečně mé jméno. Jsem ovšem trošku senzibilizovaný z minulosti, kdy jsem nacházel různé účty v šuplících až když už přišla druhá upomínka platby (ta první upomínka ležela neotevřená v jiném šuplíku). Už dávno jsem se přesvědčil o tom, že má manželka nedokáže rozlišovat slova „uklidit“ a „schovat“, díky knize výše jmenovaných autorů ale vím, že to není její osobní slabost, ale že to patří prostě k jejímu pohlaví (milé dámy, neproklínejte mne, nemám to ze své hlavy a ona jmenovaná kniha se zabývá našimi rozdíly opravdu na vědecké úrovni). Z mé hlavy pochází už jen dodatek rozdílu mezi mužským a ženským pořádkem. Ten mužský spočívá v tom, že muž ví, kam kterou věc položil a kde ji zase najde. Ten ženský spočívá v tom, že nic neleží na stole.
„Vyloučili nás z bytového družstva,“ pokusil jsem se jí sdělit okolnost, již považuji za vážnou.
„Prečo?“
„Prý jsme nezaplatili nějakých 5 Euro členský poplatek. Nemám tušení, že jsme nějaký platit měli.“
„To nemožu urobiť,“ odpověděla klidně.
„Už to udělali. Problém je v tom, že máme lhůtu na odvolání už jen do zítřka.“
„Tak sa odvolaj.“
„Bylo by lepší, kdybych měl na takové věci víc času. A ten bych měl, kdybys mi takové dopisy dávala hned poté, co je vyzdvihneš z pošty.“
„Asi som zabudla,“ pravila má žena klidně, pak ale přece jen zvýšila hlas. „Nemal by si nosiť k saku biele ponožky.“
„Dnes jsem jel do praxe přímo z nemocnice. V nemocnici nosím bílé ponožky, kde jsem si je měl přezout?“
„Biele ponožky sa k saku vobec nehodia,“ upozornila mne.
„To vím taky. Ale když jedu přímo z nemocnice, budou to mí pacienti v praxi muset strávit.“
„Vyzerá to nedobre,“ trvala na svém.
„Prosím tě, až mi příště přijde doporučený dopis, polož mi jej na pracovní stůl, abych jej našel.“
„Mohol by sis tie ponožky prezliecť ešte v nemocnici alebo si nechať niekoľko párov v praxi a prezliecť si ich tam.“
„Dobře, ale teď musím jít psát to odvolání.“
„Ešte si mi nepovedal, ako to s tými ponožkami urobíš. Takto to dialej ísť nemože. Už si to urobil podruhý raz.“
„Protože jsem už dvakrát jel do praxe přímo z nemocnice. Nepřišel během minulého roku nějaký dopis od bytového družstva, který by nás upozorňoval na povinnost zaplatit ten zatracený poplatek?“
„Určite nie. Ja ti tie ponožky do praxe pripravím sama. Len si ich nezabudni prezliecť, keď tam prídeš.“
Už se mi trochu točila hlava. „Abychom si to ujasnili. Zdá se, že máme zcela odlišné priority. Já se starám o to, abychom měli střechu nad hlavou a ty, abych měl k saku tmavé ponožky.“
„Pretože v tých bielych vypadáš nemožne. Zobral si si perspirátor? Ideme dnes na dlhú cestu, budeš sa potiť.“
„Není bydlení důležitější než nějaké ponožky a perspirátor?“
„Strechu nad hlavou predsa máme. Keď si nedáš perspirátor, budeš sa potiť. A keď si taký, tak už nikdy nebudem vyberať tvoju poštu.“
„To je naprosto špatný závěr,“ mínil jsem. „Samozřejmě je dobré, že mi poštu vybíráš, když jsem celý týden na Stozalpe a pošta přijde do Gössendorfu. Jen bys ji mi pak měla dát nebo ji otevřít.“
„Nemožem predsa otvárať tvoju poštu. S tými ponožkami to už nejako vybavíme.“
Rozhovor sice ještě nějakou dobu trval s jeho detailním popisem už vás ale nebudu unavovat. Takže milé dámy – není pravda, že bychom vám nenaslouchali, jak si myslíte. Faktem je, že si tak úplně nerozumíme. Možná je to v odlišných prioritách. Allan a Barbara Peasovci tvrdí, že muž a žena nejsou, navzdory tomu, co tvrdí politici, stejní, ale naprosto odlišní. Což nic nemění na faktu, že jsou si rovnocenní. Tato definice se mi líbí. Díky ní žiji i nadále ve šťastném manželství. Ponožky si samozřejmě přezouvat budu. Zda se dočkám pošty na svém pracovním stole, na to si ještě budu muset počkat. Trápí mne určité pochybnosti, zda tomu tak bude.

Návrat bojovníka

„Trója padla už před deseti lety,“ řekl jeden z mužů sedících před pastýřskou chýší. Byl pěkný den, pofukoval svěží větřík od moře a cuchal vlasy. Oba byli staří, ale zatímco ten, který právě čtvrtil sele a napichoval kusy na rožeň, byl zestárlý věkem prožitým při své práci, stáří toho druhého vypadalo falešně. Měl svraštělou kůži starců a solí vyhlodané hluboké rýhy kolem očí a úst. Ale jeho oči, i když unavené, měly mladší výraz, než jaký by odpovídal šedinám jeho vousů a vlasů. Mluvil málo, hleděl zasněně na pahorky ostrova, a tak bylo na tom druhém, aby udržoval rozhovor.
„Už deset let je tomu,“ pokračoval ten starší z nich, pastýř jménem Eumaios. „A všude se vypráví, jaká to byla válka. Řekové ještě takovou nezažili.“
„Válka je vždycky hnusná věc,“ řekl ten druhý. „Mrtví a pláč. Pobití lidé a nikdo neví proč, znásilněné ženy a zavražděné děti, ukrutnosti, za něž se člověk už druhý den stydí, aby mu ten stud vydržel až do konce života. Ale v šílenství bitevní seče se stává zvířetem, které neovládá své pudy a vraždí.“
„I ty jsi byl ve válce?“ zeptal se Eumaios.
Ten druhý jen přikývl. Neřekl nic a sklopil hlavu.
„Jsi tedy hrdina?“ nedal se pastýř.
„Hrdina?“ zdálo se, že jeho host to slovo vyplivl. „Hrdinové jsou ti,kdo zemřeli. Ti se už nemusí stydět za své činy a mohou se o nich zpívat oslavné eposy. Já jsem zůstal naživu.“
Pastýř byl se svou prací hotov. Položil rožeň s kusy selete nad oheň, přiložil velká borovicová polena a přisedl blíže k hostovi. Viděl, že je to nešťastný, unavený člověk a bylo mu ho líto. Byl by ho objal kolem ramen, aby jej utěšil, ale bál se tak velké důvěrnosti. Hledal slova.
„Válka je válka,“ řekl pak. „V ní zabíjí každý, aby nebyl zabit. Není třeba se proto trápit nebo si něco vyčítat. Jsou jiné zločiny, které se nedají omluvit. Neměl bys na to myslet.“
„Měl jsem mnoho času na přemýšlení,“ usmál se ten druhý s mladýma očima a šedinami. „Sedm let jsem žil u ženy jménem Kalypso na samém konci světa u Héraklových sloupů. Měl jsem vína a jídla, kolik jsem jen chtěl. Nemusel jsem pracovat, mohl jsem celé dny proležet na slunci a jen v noci pomilovat svou hostitelku. Nic víc nežádala.“
„Hezký příběh,“ usmál se pastýř.
„Jenže tu zahálku bylo třeba něčím vyplnit a to něco jsou myšlenky. Zahálka není vhodná pro někoho, jehož duši tíží zločin. Proto jsem z toho ráje uprchl a skoro jsem se utopil u ostrova Fajáků. Možná jsem i toužil po smrti, když jsem od Kalypso prchal, vždyť co jiného jsem mohl hledat ve vlnách nekonečného oceánu? Ale bohové nedovolí odejít tomu, jehož čas ještě nevypršel.“
„Možná máš před sebou ještě úkol,“ řekl pastýř a když viděl, že jeho host netrpělivě a nesouhlasně trhl hlavou, změnil téma rozhovoru. „Ve které válce jsi byl? Povídej mi o svých osudech, než se maso upeče. Pro člověka, který prožil celý život mezi svými vepři, zní všechny zprávy o cizích zemích lákavě. Byť by byly nasáklé krví.“
„Byl jsem v Tróji,“ řekl ten druhý. „To stačí, abys věděl všechno.“
„Tak v Tróji,“ zaradoval se Eumaios. „Tam byl i náš král. Největší z hrdinů! Nebýt jeho, nikdy by Trója nepadla, aspoň tak se vypráví. Náš král Odysseus měl rychlé nohy a ještě rychlejší mysl. Jeho syn se jen batolil, když pro něj přišli. Nechtěl jít do války, oral proto koněm a volem, takové spřežení si vymyslel, aby ho měli za blázna, a do brázdy sel sůl. Tak moc chtěl zůstat se svou mladou ženou a synkem. Ale přiměli ho jít, odhalili jeho lest. Teď by mu bylo už hodně přes čtyřicet let.“
„Copak on se ještě nevrátil?“ zeptal se ten druhý dutým hlasem.
„Vypadalo by to snad na Ithace tak, jak to vypadá, kdyby tu byl? Můžu ti nabídnout k jídlu jen selátko, protože všechny vypasené vepře musím odvádět do města. Hýří se tam už celé týdny. Desítky nápadníků se ucházejí o královnu Pénelopé, každý z nich chce ale hlavně království. Je to banda lupičů a podvodníků a není nikoho, kdo by je zkrotil,“ vybuchl pastýř, ale přerušil řeč, když si všiml, jakým pohledem jej cizinec sleduje.
„Odysseus měl přece syna,“ řekl přišelec a zachvěl se mu hlas.
„Ano, ten tu je, ale syn je syn a manžel je manžel. Télemachos je silný a statečný, ale jak může zakročit proti té bandě, která mu obsadila palác? Vždyť nemá důkaz, že jeho otec žije, aby mohl jednat jeho jménem. A není daleko chvíle, kdy si Pénelopé bude muset jednoho z nápadníků vyvolit za ženicha. Nemůže své rozhodnutí odkládat navěky.“
„Cožpak jsou všichni tak zlí?“ zapochyboval host.
„Nejsou, možná nejsou,“ řekl pastýř. „Eurymachos má moudrost, Antinoos zase sílu a bezstarostnost. Možná jsou jen příliš mladí, aby se zamýšleli nad životem. Nad tím, co dělají.“
„Mnoho lidí už muselo zemřít, protože se nezamýšleli nad tím, co dělali,“ řekl cizinec temně. „Někdy stačí tak málo, aby za slovy šla hned smrt.“
„Trápí tě tví mrtví,“ poznamenal pastýř tiše a obracel pomalu rožeň.
„Ne všichni,“ odporoval host. „Ty, které jsem zabil v boji, ty si nevyčítám. Byli by zabili oni mne, kdybych nebyl obratnější než oni. Jen jeden mrtvý mne trápí a nedá mi spát. Vlastně mrtvá.“
„Byla to žena,“ řekl pastýř, aniž se ptal. „Zabil jsi ji z vášně?“
Host zakroutil hlavou. „Ne, tak to nebylo. Nezabil jsem ji mečem ani jsem ji nezardousil. Zabil jsem ji slovem, ale o to byl můj čin hroznější. Protože její umírání trvalo příliš dlouho.“
„Vyprávěj mi svůj příběh, člověče,“ nabídl mu pastýř Eumaios. „Uleví se ti. Jistě jsi ho vyprávěl mnohokrát té ženě, jež se tě sedm let snažila usmířit ve svém klíně. Ale vyprávěj ho znovu bezvýznamnému starci, protože výčitky svědomí jsou jako číše žluči, která se po každém vylití znova doplňuje.“
„Jmenovala se Ifigenie,“ řekl cizinec.
„To bylo také jméno dcery nebohého krále Agamemnona z Mykén. Tu obětovali v Aulidě před cestou do Tróje,“ skočil mu Eumaios do řeči.
„To je ta, o níž hovořím,“ řekl tiše host a v jeho očích se zaleskly v plamenech ohně slzy. A jakoby nedokázal hovořit o tom, o čem začal, zeptal se bez souvislosti: „Agamemnon je mrtev?“
Pastýř přikývl: „Už deset let. Zavraždila ho jeho žena Klytaiméstra. Ještě v ten den, když se vrátil od Tróje.“
Cizinec sklonil hlavu. „Ano,“ řekl, „tak to muselo dopadnout. Tehdy ho začala nenávidět. Právě tehdy, když jsem já poslal jejich dítě na smrt. Myslela, že to udělal on.“
„Nerozumím ti, pane,“ vydechl užaslý pastýř.
„Byli jsme u toho tři, když velekněz bohyně Artemidy Kauleas přinesl věštbu. Strašnou věštbu! Agamemnon, Meneláos a já jsme si vyslechli, že si Artemis žádá jako oběť nejstarší Agamemnonovu dceru. Jen tak začne vát vítr, jenž nás dopraví do Tróje. Odpřisáhli jsme si navzájem, že se nikdo tu věštbu nesmí dozvědět. A já ji vojsku prozradil.
Nedovedeš si představit, co se tehdy dělo,“ pokračoval host po chvíli mlčení. „Tisíc a dvě stě lodí, na padesát tisíc mužů se tísnilo na plážích v Aulidě a už týdny čekalo na vítr. Byli mezi nimi snílkové, chtějící jen slávu, byli tam muži, chtějící zbohatnout trójským zlatem. Ale byli mezi nimi i chlapi, které žene do války jen touha po krvi a násilí. Nedovedeš si představit, jak pestrá, krásná ale i krutá je každá armáda. Ale armáda, která nebojuje, přestává být krásnou. A je jen krutá. V táboře se množily zločiny, každý den zahynulo ve rvačkách několik mužů. Nebyla naděje na zlepšení a morálka upadla natolik, že vojáci hrozili smrtí vrchnímu veliteli Agamemnonovi a nenáviděli jej stejně jako jeho bratra Méneláa pro jeho krásnou poběhlici Helenu. A tehdy přišel Kauleas a nabídl východisko. Za smrt Ifigenie začne vát vítr. Je třeba obětovat jeden život, aby jich potom mohly zaniknout tisíce.“
„Uvěřil jsi mu?“ zeptal se pastýř a v jeho hlase byla úzkost.
„Tehdy jsem ještě věřil v bohy,“ odpověděl nepravý stařec. „Byl jsem příliš mladý, abych o nich pochyboval. Ale přece jsem tehdy, když Kauleas vyslovil svou strašnou věštbu, zapochyboval. Snad se mu zachvěl hlas zadostiučiněním nebo špatně utajenou netrpělivostí, takže se mi na okamžik zazdálo, že ne jeho bohyně Artemis, ale on sám žádá krev Agamemnonovy dcery. Skryl se za bohyni, aby mohl ublížit největšímu z přítomných. Takový to byl člověk a dnes jsem si už jist, že jsme padli do léčky a že to nebyla Artemis ale Kauleas, kdo chtěl vidět téci dětskou krev.“
„A tys tu věštbu prozradil vojsku. Proč, když jsi pochyboval?“
„Možná jen proto, aby mne vojáci milovali. Možná i mne hlodala závist při pohledu na Agamemnonovu slávu. Najdi pohnutky všech svých činů! Ale asi jsem Agamemnona nenáviděl, i když jsem si to nepřiznával, protože k nenávisti k vrchnímu veliteli se nemůžeme přiznat ani sami před sebou.“
„Bylo to tak jednoduché,“ pokračoval. „Když král obětuje svou dceru, vítr začne vát. Tak jsem to tehdy řekl. A vojsko začalo ryčet nadšením. Nadšením nad nadějí, již jsem jim poskytl i v očekávání krutého divadla, na které se v tu chvíli začali těšit. Hleděl jsem na jejich nadšení, rozpoutané mými slovy a připadal jsem si mocný jako bůh. Tak velká to byla chvíle.“
„Bylo to tak jednoduché,“ vysvětloval, „protože Ifigenie byla v té chvíli jen neznámým jménem a nadšení vojska bylo přítomné a hmatatelné. Tehdy jsem byl přesvědčen, že jednám správně. Stačily ovace tisíců tupců, aby umlčely svědomí. A ono protestovalo! Až hodně později jsem si uvědomil, jak se tehdy bránilo tomu činu.
„Jenže pak se vše změnilo,“ řekl host pomalu. „Ve chvíli, kdy ji přivezli. Mladé děvče, ještě víc dítě než ženu. S bezelstným dětským pohledem, plným radostného očekávání. Neřekli jí, že ji zabijí. Její vlastní otec jí namluvil, že ji chce provdat. Proto se tak radovala, protože jejím ženichem měl být nejkrásnější z Řeků, Pelleův syn Achilles.“
„Byl to blbec,“ pokračoval muž a odplivl si do ohně. „Vždycky jsem to o něm věděl a před Trójou toto mé tušení stokrát potvrdil. Jenže byl přesně ten typ, kvůli kterému ženy omdlévají, když na ně pohlédne. Ženy nemohou za tuto zvrhlost svých citů. Nemají svaly ani meče. Vždy bojovaly lstí a jejich slabost byla jejich největší silou. Nemohli jsme tedy zazlívat malé Ifigenii, že se zamilovala do krasavce, který jí nebyl souzen.
Strašné to začalo být, až když se dozvěděla pravdu. Náhle tu byla jako skutečný člověk, plačící a naříkající. Prosila svého otce o život, ale on jí ho nemohl darovat. Od chvíle, kdy jsem oznámil božské poselství vojsku, byla už stejně mrtvá, jako kdybych jí sám prořízl hrdlo.“
„Bylo už pozdě na všechno,“ dodal muž trpce. „Stokrát jsem jí chtěl pomoci, vysvobodit ji, odvést ji pryč. Lámalo se mi srdce při pohledu na její zoufalství. Ale vyslovená slova se nedala vzít nazpět a za našimi zády se vzdouval nejstrašnější živel, jaký kdy byl na svět vypuštěn. Lidský fanatismus a touha po krvi, po ukrutnosti. Padesát tisíc lidí ji chtělo vidět krvácet, protože jsem jim poskytl omluvu pro jejich zločin. Vůle boží! A oni byli čistí a mohli se pást na mukách té dívky. Kdybych se k nim obrátil a řekl, že všechno je lež, kterou si vymyslel kněz Kauleas, byli by mne rozsápali. Proto jsem mlčel, když jí na hlavu kladli obětní věnec a vedli ji k oltáři. Mlčel jsem a vojsko ve mně vidělo svého vůdce. Největšího zločince z nich ze všech. I to je se mnou smiřovalo a proto mne v tu chvíli zbožňovali.
Zabili ji,“ řekl pak ztěžka. „To je celý můj zločin.“
Maso bylo upečené. Eumaios podal nejlepší kus hostovi a tiše jedli.
„Je to veliký příběh,“ řekl pak pastýř žvýkající pomalu maso.
„Za všechno platíme daň,“ odpověděl jeho host. „Za tu chvíli opojného štěstí před šílícím davem platím už dvaceti lety bloudění.“
„Co budeš dělat dál?“ zeptal se Eumaios.
Co budu dělat? Pomyslel si host. Co mám dělat? Myslel jsem, že jsem se konečně vrátil domů, byl jsem šťastný, když jsem se probudil na břehu tohoto ostrova a řekli mi, že je to Ithaka. Myslel jsem, že půjdu ke své ženě a obejmu svého syna. Tak jsem si to vysnil. A teď? Jako by to byl všechno jen klam. Syn je velký a schopný se o sebe postarat. Už mne nepotřebuje, když jsem mu nebyl otcem prvních dvacet let jeho života. A žena? Má ve svém domě dvacet nápadníků, vesměs mladších a krásnějších, než jsem já. Bezstarostnějších i neúnavnějších v milování. Pastýř tvrdí, že mi byla věrná celých dvacet let. Zasloužil jsem si to vůbec? Když půjdu k ní, budu celý život žít s pocitem dluhu. Co pro ni znamenám? Vzpomínku? Nebo jen pláštík pro její strach volit. Volit moudrého Eurymacha, jenž slibuje být věrným manželem, i když už ona bude stará a nežádoucí nebo silného a bezstarostného Antinoa, s nímž by se dalo nádherně užít těch několik posledních let, kdy ještě bude žádoucí. Co v tom mám dělat já? Jaké je mé místo v tom příběhu?
„Nevím, Eumaie,“ řekl konečně. „Budu se toulat dál. Kdybys mi opatřil loďku, odplul bych na pevninu. Chci dál hledat svůj domov. A zapomenutí.“
„Mohl bys zůstat zde,“ navrhl pastýř. „Nejsi zlý člověk a budoucí král Télemachos potřebuje muže, jako jsi ty.“
Zavrtěl hlavou. „Tady nemám co dělat. Cítím, že se tu bude zabíjet, že okolo královniných námluv poteče krev. Možná zabije Télemachos nápadníky, možná oni jeho. Ale já tu nemám nic do činění. Nechci už zabíjet, nedokážu už na člověka pozdvihnout meč. Vím, jak je to snadné a chci se vyvarovat pokušení. Pohár krve, již jsem prolil, je už plný. Nechci, aby přetekl.“
V pastýřově ohradě se rozštěkali psi. Jinak než když skoro roztrhali tohoto cizince při jeho příchodu. Teď zdravili někoho známého, v jejich hlase byla radost. Pastýř se zvedl od ohně a vyhlížel příchozího.
Přichází zřejmě dobrý člověk, pomyslel si host. Psi to dobré v člověku poznají, proto ho tak vítají. Mne chtěli roztrhat. Jenže co dobrého jsem já už v životě vykonal?
Pastýři se roztřásly ruce a nádoba s vínem mu vypadla z prstů. „Télemachos!“ zvolal. „Princ Télemachos.“
Člověk s předčasnými šedinami se rozechvěl. Přichází! Před osudem se tedy nedá uniknout. Kdyby se tu dnes náhodou neobjevil tento mladík, byl by vsedl do loďky a navždy odplul od břehů tohoto ostrova. Cítil, že teď to už nedokáže. Osud mu šel v patách, nedokázal na něj získat náskok.
Mladík stál nad ním. Byl to krásný chlapec, vysoký, s ještě trochu úzkými rameny. Vousy mu ještě jen vyrážely ale sebevědomí z něj jen čišelo. Snad jsem také tak vypadal, pomyslel si host. Tehdy, když jsem oral volem a koněm a do brázdy sypal sůl. Tehdy jsem byl krásný a mladý a nechtěl jsem opustit tohoto chlapce a jeho matku. A tehdy na mně ještě nelpěl zločin.
Zvedl se ze svého místa na kožešině, aby princi uvolnil místo.
„Seď, cizinče,“ zarazil jej Télemachos hlasem, jemuž se nedalo odporovat. „Posadím se jinam, místa je tu dost.“
Je sebevědomý, pomyslel si host. Naučil se vládnout, nebude už umět poslouchat. Nač tu tedy jsem?
Seděli u ohně sami dva, pastýř někam odběhl. Télemachos vyprávěl mezi jídlem o poměrech v paláci a o své neúspěšné cestě do Sparty ke králi Meneláovi s žádostí o posily. Ten druhý mlčel. Považoval za zbytečné podotknout, že Meneláos je stejný sobec jako byl vždy. Na rty se mu drala jiná slova, která potlačoval vší vůlí. Pak zápas prohrál. Promluvil:
„Télemachu,“ řekl. „Jsem tvůj otec Odysseus. Vrátil jsem se.“
Mladík strnul. Pak nedůvěřivě a opatrně pohlédl na svého společníka. Odysseus si všiml, že přitom držel ruku na meči. Nedůvěřuje, pomyslel si. Naučil se nedůvěřovat. Nikdy neměl nikoho, kdo by jej chránil před úklady. Naučil se s nimi bojovat sám, nikoho nepotřebuje.
Télemachos se nepohnul. Musel tedy vstát jeho otec. Otočil se k němu a sevřel ho v náručí. „Jsem tvůj otec, chlapče,“ opakoval, ale jeho hlas už nebyl radostný ani se mu z očí nehrnuly slzy štěstí. Cítil jen strašnou únavu.
Mladík stisk neopakoval. Až když od něj otec odstoupil, uklonil se a řekl „Vítej.“
„Je dobře, žes přišel,“ pravil potom. „Je nejvyšší čas. Potřebuji tvou pomoc, protože je třeba konečně zjednat pořádek v našem paláci. S tvou pomocí vyženu všechny ty ženichy, kteří se tam roztahují. Kdo se bude bránit, toho zabijeme. Vrátil ses, všechno tedy bude podle práva.“
„Hovoří z tebe nenávist, synu,“ řekl ten starší. „Nenávist, jaké je schopno jen mládí. Roky utrpení otupí takové city. Usedněme sem na kůži a promluvme si, zda by se ta věc nedala zařídit jinak.“
Télemachos se neposadil. Z jeho pohledu čišel údiv, který se měnil ve zlost.
„Ty mi nechceš pomoci?“ otázal se ještě udiveně, ale pokračoval už jinak. Jeho hlas syčel. „Pomůžeš mi. Musíš. Je to tvá povinnost a já ti nedovolím, aby ses jí vyhnul. Zabijeme je všechny. Za všechno to ponížení za všechna příkoří a křivdy, které na nás spáchali. S tvou pomocí to dokážu a ani jeden nepřežije.“
„Nechci už zabíjet,“ namítl chabě.
„Teď už musíš,“ řekl syn tvrdě. „Jinak vyhlásím, že ses vrátil. Oni sami tě půjdou zabít a vyhlásí tě za podvodníka. Zkus mne odmítnout a zemřeš. Se mnou se staneš znovu králem. Nemáš volbu. Nemáš ji od chvíle, kdy ses vrátil na ostrov a kdy jsem tě poznal.“
Hleděl na svého syna s úžasem. Tak takto si to tedy osud vymyslel. Vše se vrací. Za všechno platíme daň. On tehdy také nedal té dívence na vybranou. Musela zemřít ať už by se věci vyvíjely jakkoliv. Nechtěla umírat a musela. On nechce zabíjet a musí. Vše se vrací a nedá se uniknout. Nuž tedy, ať pohár krve přeteče.
„Dobře, chlapče,“ řekl pomalu. „Dobře. Půjdu s tebou.“